Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého-2


(Dissertatio apologetica pro lingua slavonica praecipue bohemica.)
Bohuslav Balbín

Z původního spisu latinského věrně přeložil a poznámkami, jakož i životopisy Balbína a Tom. Pešiny opatřil Emanuel Tonner.
Matice lidu roč.. III. čís. 3. (Běžné číslo 15.)
V PRAZE.
Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých. 1869.

(Pro vysvětlení některých Balbínových výroků: Balbín píše tento spis jako jiná osoba, takže sám sebe občas cituje)

§. IV.

Stručně rozpráví se o tom, kterak národové se stěhovali, kterak osudem jest plemene německého, jazyky jiných zemí měniti neb úplně vyhlazovati, i jakové toho zdají se býti příčiny.

Již od prvního zmatení jazykův vešlo v oblibu pokolení lidského stěhování se v jiné a jiné země; neboť ačkoli Filon (jejž někteří nazývají Platonem hebrejským) pravil, že člověk jest rostlinou, předce totéž vysvětluje tak, že nikoli zemi, nýbrž nebi jest připoután. V každé tedy době, zvláště ale za starodávna dočítáme se v dějinách o stěhování se národův. Některé lákala povaha, svoboda a utěšenosť krajin; jiné nutila potřeba,  když pro rostoucí počet obyvatelstva  dávná pdůa vzdělavatelům nestačila; jiným, aby lid sám proti sobě nepovstal ve svárech, vidělo se býti prospěšno, jakoby žilou pustiti a vyprázdniti stoku obci, jak učinili o posledních vojnách francouzských Grammont (ve svém dějepisu Francie), a o vojnách tureckých spisovatelé nejrozumnější, aby totiž neposedové nejnepokojěnjší ven z vlasti byli vyvedeni, kdežby pokoje veřejného nerušili, kterýžto oumysl též, jak (v djinách českých) poznamenal Jan Dubravius, král a císař Zikmund měl s Čechy, proti Turkům do Uher majícími býti poslánu (aby totiž prospěli, buť vítězíce, buď poraženi); jiné touha po panství a moci, jiné opět vítězství do cizích krajin vypravily, jako Římany, pány světa, kteříž tomu dobře porozuměli, že světa v moci své nemohou udržeti, než osadami, jež na všecky strany rozváděli; jiní z těchtýchž příčin, kteréž obyčejně způsobují válku (ze záští , jímž hoří, z lahody loupení, z divokosti vrozené a jiných těm podobných) dali se dohnati, aby na národy sousední i vzdálené zbraní udeřili.

Buď jak buď, neváhal bych saditi se očkoli, že po všecky časy nebylo a nelze jest národa, jenžby častěji, než Němci, jednak za obecnými jednak za soukromými záležitostmi v cizí krajiny byl se stěhoval. Čtěmež, co psali Appianus o Cimbrech národech německých, Dionysius o Bojích (nebo i tito, jak učí spisovatelé nejlepší, původem i zazykem Němci byli, akčoli u Livia zovou se Gally), Caesar (de bello Gallico — o vojně v Gallii) a Tacitus (ve své Germanii) o Němcích vůbec; opět o Bojích, Markomanech, Hermunduřích a Kvádech (že pak tito všickni byli národy německými, a zvlášt Kvádi, i že nikdy neužívali jazyka slovanského, nýbrž vždy německého, vědí hoši dějepiscův, i známo to ze svědectví a důkazův veleslavných mužův, Augspurčana M. Welsera — viz jeho letopisy bojské — Hollanďana Filipa Cluveria, popisujícího starou Germanii — viz toto dílo jeho a úvod do zeměměřictví —, Poláka Kromera — viz jeho dějiny polské —, a všechspisovatelův dobré pověsti o Markomanech, pravím, Hermunduřích, Kvádech , Bojích, jakž dle Welsera jsem uvedl, svědčí Arnold Bukovecký (ve svých dějinách Slovanův a Sasíkův), Sas Fabricius (ve spisu o původu Sasíkův), Francouz Spondanus (viz jeho Letopisy) a jiní, o Alanech a Gepidech náš Pontanus (viz jeho Progymn. Svaz. I. 93); Olaus (viz jeho dílo Suecia) o Normanech, Dánech, Švédech a tisíci národův jiných a jich po Evropě cestách i osadách; o Gótech, Vizigótech a Ostrogótéch a t. d. též o Longobardech (řečených tak od dlouhé brady neholené), dále o Vandalech a jich ve Španělsku říších zanechali nám Orosius, Paulus Diaconus (viz jeho příběhy Longobardův), Mariana dějepisec z Tovaryšstva Ježíšova (ve svých dějinách Španěl) a jiní; o příchodu Marčanův do Slezska návěstí podali Curacus, Henelius (viz jeho spis „Silesiographia“) a posléze Schickfusius v dějinách Slezska. Všickni národové, kteréž jsem právě jmenoval , počítají se mezi Němce, jak doklady nevývratnými dokazují spisovatelé právě chváleni; že pak Vandalové (nikoli však Venedové čili Vendové; neboť tito byli národ slovanský, jak dokazují Welser, Cluverius, Kromer a jiní), že Vandalové, pravím, národ německý nejnepokojnější, poněvadž na žádném místě setrvati nemohli, od slova „wandelen“ t. j. putovati (kteréhož slova Němci dosud užívají a odkud se „Wandersleuth“ říká cizím příchozím) jméno své dostali, ukázal muž veleslavný Welser. Mezi všemi, pokud mi známo, nejpilněji národův po celé Evropě putování a se usazování sledoval Vídeňan Volfgang Lazius v několiku knih, kteréž v předešlém století o stěhování se národův na světlo vydal, a kdež v jednom velikém svazku všecky strany naplnilo stěhování se Němcův.

Za našich dob (ačkoli se stěhování již neděje všeobecným shromáždním a usnešením národa celého). Němci za záležitostmi soukromýmí stěhují se do všech zemí sousedních, jako i vzdálených v počtu tak velikém, že netoliko celé rodiny řemeslníkv německých potulují se po Vlaších, Francii, Španělsku, Moskvě, nýbrž též celá města z Němcův povstávají v Čechách, v Uhrách a v Polsku; až i Turkům buď ve službě válčené buď v přípravách vojenských a shotovování zbraně, buď v zakládání měst, opečování táborův, buď v dobývání, tavení, slévání a ražení kovu, buď v upravování strojův válečných a z nich na křesťany střílení práci a prodajnou duši svou propůjčovati nijak se nerozpakují, zvláště Norymberští beze starosti o náboženství, bez ohledu na vlasť, kteráž je splodila, bez bolestné výčitky za tak dlouhou nepřítomnost, bez upomínky a touhy po milých a spoluobčanech, jež navždy opouštějí.

Takto téměř všickni cechové řemeslníkův německých učinili si obyčejem a zvykem ustanovili zákon, že mezi řemeslníky nemohou míti hodnosti mistrův , než když co nejvíce procestovali na učení. Když se pak cestujícím naskytuje tunější osud, bohatá neb hezká žena neb jiná výhoda znamenitější, než doma, ihned pustivše mimo sebe touhu po návratu, v jiných zemích se usazují a zahnizdují.

Ještě by ucházelo, kdyby ve vlasti nové v jedno tělo se slili a, jak jsem právě byl pověděl, přijavše též jazyk domácí, snažili se srůsti; avšak taková jest (budiž mi milostiv slovutný národ německý!), taková jest pravím buď k cizím národům nevážnosť aneb nedbalost, přiučiti se jazyku cizímu neb (což pravdivějším býti soudím) v přičuování se jazykům cizím zdlouhavost a neschopnosť, že ze sta sotva jediného můžeš najíti, jenžby se dokonale znal jazyku, od jeho řeči rozdílném. Neodsuzuji tímto cestování šlechty německé, schvalujíc je spíše; nebo šlechticové, lepšími schopnostmi jsouce nadáni, když se ušlechtilému chování všech národův přizpůsobují (v čemž, nevím, právem-li je haní spisovatelé) také pilně učí se jazykům; s jakou pak snadností vyslovují slova španělská, vlaská, francouzská, viztež, kdož mají známost řečí těch; já pak tuto mluvím o Němcích z lidu, kteříž, kdyžby se právě nejvíce měli zalíbiti nové vlasti, v kteréž žiti chtějí, žádné nemají snahy ani vůle neb snad ani nemohou pro lenivost buď paměti neb ducha.

Když tedy mluví, divné ze sebe dělají šašky, že vidíme, jak nejapně mluví, akčoli po deset, dvacet až i třicet let, ve vlasti naší, strávili. Jest v jazyku českém průpověď, kterouž pravíme, že matka naše z Vídně, otec pak jest v Praze, kterážto průpověď jest úskalím pro Němce, nebo když se o vyslovení toho pokoušejí, říkají něco zcela rozdílného a směšného, že kdo po slovansku umí, nelze mu od smíchu se zdržeti.

A předce nemohou nám namítati těžkosti jazyka našeho, když Francouze, Španěly, Uhry a, co divno, Vlachy zvlášt, kteříž mezi Poláky nebo čechy nepobyli více než rok, co den slýcháme správně mluvící. Přidejme k tomu, že tatáž tuposť spatřuje se také při učení se jiným jazykům; tak byli již a jsou mnozí, kteříž, proživše několik let mezi Vlachy v Římě a uprostřed Vlachů (ať o Francii pomlčím) a domů se vrátivše, (mimo velmi málo slovíček „si“ nebo „no“) ani po vlásku pozdraviti neumějí, a co ješt směšnější, vymlouvají se na krátký pobyt, kdežto se ví, že celé tříletí neb ještě déle uprostřed města Říma s Vlachy obcovali, o jichž jazyku skoro všickni se shodují, že všech evropských jest nejsnazším a bez obtíže opět v něj vpraviti se možno.

Když tedy, abychom již ku konci došli, takových lidí množství, jakž skutek před očima máme, do vlasti naší se hrne, poněvadž jazyka našeho buď nechtějí buď nemohou si přisvojiti, a předce pro sňatky manželské, řemesla, obchody a jiné potřeby s námi rozmlouvati musí, národ náš pak (což nám oni sami rádi přiznávají), v přiučování se jazykm cizím pokládá se velmi šťastným: tedy nutně se stává, že Čechové (dle vlídnosti své národní) jazyku jejich se přizpůsobují, až konečně sami po němeku mluví, kteréžto povolnosti a zdvořilosti Čechův mnozí z nich zneužívali i na záhubu vlasti a jazyka slovanského využitkovati se snaží, chtějíce, aby se všecky záležitosti soukromé i veřejné vyřizovaly v jazyku jejich (jejž jediný umějí); nad toto pak nic nevlídnějšího a nevděnčjšího díti nemohou proti svým hostitelům a dávným obyvatelům země. Jesti osudem národa toho, aby buď ouplně zahladil aneb alespoň pokazil jazyky všech zemí, do nichž se dostal na svých poutech. Dočítáme se v dějinách, že tak stalo se Římanům, Italiánům, Gallum a Hispanům, od množství Longobardův a Gótův utlačeným; nebo když Germánové nemohli si osvojiti latiny, tím méně pak obyvatelé dávní naučiti se hrůznému jazyku nových hostí, tedy z nucení se obou národův, starého a nového (když tito něco chětli říci latinsky, tamti pak slova tvořili a překrucovali dle zvyku těchto) povstal jazyk nový, jenž u Italův nazývá se vlaským, u Gallův francouzským, u Hispanův španělským, jazyky to rozdílné (nebo pokaženosť a pochybení nemají zákona), všecky však povstalé pokažením latiny. (Viz Melichara Imhofera knihy o jazyku latinském.)

Vidíme pak, že totéž stalo se v sousedních nám krajinách: Krajinci, Korutanci, Vendi čili Venedi a všecko pobřeží při ilyrském čili horním moři kdysi mluvili jazykem slovanským; tu přibyli hosté noví, jako obyčejně. Němci a, když lidu venkovského množství nemohli zmoci a celý národ v sebe předělati, alespoň všecko pokřížili. Tak povstal jazyk krajinský, jenž slova německá dle způsobu slovanského, slovanská pak podlé německého skloňuje od znatelův obojího jazyka vesele se poslouchá; také mně, když jsem tam tudy kdysi cestoval, dobrou poskytl látku, že jsem se zasmál.

Krutěji však a nelidštěji (a nejmírněji mluvím) od Sasíkův nakládáno s Vendy čili Venedy (jež někteří, podobností jmen zavedeni, Vandaly nazývají nesprávně, jak nade všecko jasně vykládá Kromer) s Bodrci čili Rarožany, s Katary, s Dolenci, s Glomáči, s Havolany, s Gličany, s Vkrany a s Lutici; nebo od Labe až k moři baltickému a k zálivu, jejž zeměpisci nynější nazývají venedickým čili vendickým, jazyk slovanský Vendův rozléval se a panoval Pomořím, Braniborskem a zeměmi ostatními. Přisthěovalí Sasíci, od přírody Slovanův nepřátelé, lid tento prostoty starobylé, jak jen mohli, oukladně utiskovati se jali; a sice nejprve nesvorností rozdrobili náčelníky Slovanův , potom záštím skrytým proti národu celému vrhli se na nesvorné. Markrabí Gero spáchal zločin nehodný jména saského; třiceti kmenův slovanských náčelníky totiž pozval přátelsky a pak při hostině nejukrutněji dal pobiti, o kterémžto bezpráví krvavém a zajisté velmi nemužném zprávu podávají i sami spisovatelé saští Cranzius (ve své „Vandalii“), Dresserus (ve své „Isagoge“)  a Fabricius (v díle „o původu Sasův“). Od té doby moc Slovanův v Sasku, v Lužici, v Pomoří a jiných zemích ouplně upadla a Slované, ouklady německými potlačeni, již nikdy nemohli se povznést a dávné svobody dosíci. Slyšmež Spondana, Francouze, tedy nikoli Slovana nějakého, jemuž bychom snad přisuzovati mohli nemírnou lásku k národu svému. Tento (v letopisech církevních) vypravovav dle Cranzia o záští až na smrť, jímžto Sasíci proti Slovanům a všemu, co mělo jméno venedické, rozpáleni byli až tak, že (akoli Sasíci byli přistěhovalci, Slované pak dávní obyvatelé, kteříž Sasíky k jich prosbám byli připustili i ačkoli na půdě Venedův žili) nikoho netrpěli ve svých sborech, spolcích a ceších, kdož se nenarodil z rodičův německých a totéž přísahou vynucovali od těch, kteréž přijímali, vykřikuje: „Velké to ukřivdění národu, jemuž z otcovské půdy vyhnanému, nepřáno, aby bydlel a žil v sídlech rodinných, nýbrž jenž zatlačen byl do nitra země, kdež za nejtužší poroby sotva malý zbytek při orbě zůstává za nejtěžší poplatky atd.“ a dále praví: „Což tuto chtěli jsme připomenouti, pamtlivi výroku svatého: „„Viděl jsem závěrek všeho dokonání.““ aby každý uvážiti mohl, až kam přiveden byl národ nejčetnější, o jehož předcích nacházíme, že tak velké věci vykonali atd.“ To praví Spondanus.

Příkladové tito, poněvadž jsou blízci a na bíledni leží, Čechy a národy jména slovanského na společné nebezpečenství upozorniti a nejužitečnější poučení dáti mohou, abychom se vyhnuli zlu, jež nám hrozí.

§ V.

Hromadí se několik jiných příčin, kteréž jazyku německému zjednaly přístup do Čech.

Z výpovědí spisovatelův všech ze svědectví lidí starých, z listin vežejných městeček a měst všech známo, že není tomu tak dávno, to jest asi před padesátí let posledně sběhlých, co v Čechách po česku mluvily všecka města, městečka, vsi (nerci-li veškerá šlechta, kteráž velmi houževně držela se jazyka starého); vždy po rukou máme knihy městské a dsky zemské, psané jazykem českým až do r. 1620. Po česku mluvily Budějovice, po česku Krumlov, Lípa, Ouštěk, Most, Duchcov, Teplice, Teplá, Chotěšov, Kadaň a všecka města větší i menší (což každému dá se dokázati z kněch radních) — slovem veškerá zem Česká (mimo malé území Loketské)

A není se čemu diviti; vždy nejinak, než po česku směla se vydávati práva lidu; z lavic řenčíkův, ze stolic soudcův a ve všech shromážděních rozléhal se hlahol český, aniž jinak, než toliko po česku, smělo se cosi pro pamět věčnou vkládati do desk zemských a kněh městských. Jestliže pak v některých městech, jako v Chomutově (jemuž jakožto někdys zboží rytířův německých, posmíváno se v přísloví velmi známém), aneb v Mostě, někdys knížatům Míšeňským zastaveném, aneb v Kadani, neb v Jáchymově a v některých jiných městech, ležících na pomezí českém, užíváno v domácnosti jazyka německého, předce, jak jsem pravil, před soudy královskými pří svých nesměly vésti, než po česku.

.Kdys býval jediný v světě všem přírody pohled“.

Totéž i ještě v mnohem větší míře svědčilo o zvyklostech a zákonech panstva; tudíž, jak čteme v dskách zemských, když hrabata Šlikové, již nevím jakou, při vedli a učinili to po německu, dána jim odpověď od úředníkův královských, že nepodají-li půhonu českého, žádná žaloba se nepřijme.

Jakáž tedy příčina, že v kratičkém čase jazyk vlastenský takovou vzal zkázu! Užiji největší stručnosti, nebo kdož mají bystrého ducha, snadno porozumějí, co v tom vězí. Kdo chce snísti jádro, praví komik, rozbije ořech.

Přední a nejhlavnější toho příčina, jak jsem právě podotknul, jest práv a zvyklostí starých zanedbávání. Viz, co předpisuje snesení sněmovní 1. 1616. na něž se podepsali také Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic. Nařízujíť stavové,„že pi právích nemá jiuak mluveno, pře vedeny, slyšány, příčiny přijímány a souzeny býti, nežto vše jazykem českým; neboť prý jazyk sv. Vácslava a patronův svatých v království celém platí a panuje; k čemuž tudíž stavy a všecka města napomínají a z moci své dohánějí; již prý až dost a více, než dosti, nad přívětivost zemí ostatních poskytováno a poskytuje se cizincům, co den přicházejícím; aby si tedy již nedali škoditi od lidí nově přibylých; neboť známo z příkladův, že Němci, jakmile byli připuštěni a někde se usadili, nikdy nedají se vypuditi neb vykořeniti, a sotva kdy přiučí se jazyku země naší, než když se to přikazuje zákony přísnými.‘

Druhá příčina jest: převrácená nesmyslnost našincův v obraně práv starých a zvyklostí starobylých, na nichž všecka obec spočívá, a jakož i nedostatek vážnosti k vlasti, společné matce této. Mnoho jest druhův lidí takových, rozličné pak jsou jich účely, nedbalost však u všech tatáž. Někteří se domnívají, že jim nic do toho není, jakým kdo jazykem mluví; jiní, kteříž nic nevidí do budoucnosti, myslí, že se to málo dotýká osudův státu a že nic na tom nezáleží; jsou tací, kteíž zapleteni jsouce sňatky s cizinci a jiným přátelstvím neb ouklady, nedovedou se ctí odporovati; jiné zas pomátla příze dvorská, jiné pochlebenství podlízavé aneb, jak brzy povím, úcta a bázeň před velmoži, kteříž cizincům všecko dovolují; někteří postonávají nedostatkem rady a moci a tak nuceni jsou, skládati všecko na dobrotivé nebe; někteří pak (a to hlavně duchovní neb řeholníci) zaslepeni křivým, a nedím pošetilým ponětím o cnosti , považují za skutek řeholníka hodný, když se ani neozývají , asi v míře jakékoli před Čechy ostrkovanými dává se přednosť cizým na kazatelnách, v úřadech a hodnostech, v kostelích a klášteřích, ve všem vyučování na vyšších školách, až i do samých infulí. Přiznávají se oni před svými a (v opovrhování slávou slávy vyhledávajíce) chvastavě se vychloubají, kterak city své pro vlasť v takové míře přitlumili že jim lhostejno, povýšuje-li se na hodnosti černý i bílý, vzdělanec i surovec, neznámý a nám cizá i domácí a přítel naš. Lidí těchto úsudek převrácený a zmatený porážejí všickni mudrcové, nejsvětější mužové všech národův a stavův, všecka království a obci, též sám rozum. Přečtěmež si, co veleučený Bohumil Raynaud z Tovaryšstva Ježíšova vznešeně napsal v úvodu knihy „de temperando immodico nationis suae aftectu“ (kterak mírniti přílišnou lásku k národu svému) a pak co tlumočníci svatí položili u výkladu tchto slov Kristových : „na cestu pohanův nechodte“ (Math. 10.) a opět: „nejsem poslán než k ovcím, které zahynuly z domu Israelského“ (Math. 15.), jakož i na sv. Pavla list Římanům : „Moc zajisté boží jest k spasení každému věířcímu, židu předně i Řeku“ (1,10.) a dále : „žádal jsem já sám zavrženým býti od Krista pro své bratři, kteří jsou moji příbuzní podlé těla“ (9, 3.)- Ve skutcích apoštolův pak čteme: „Vám mělo slovo boží nejprve mluveno býti.“ (13, 46.)

Více takových průpovdí možno čísti ve svatých písmech, z nich se vyučuje řádu lásky, jakž ukazují bohoslovci a přední z nich sv. Tomáš, avšak tuto není mi uváděti smysl bohoslovcův, nebo pojednáváme o věcech politických. Pravím tudíž, že lidem domácím ve vlasti přední náleží se přístup k hodnostem a že to jest ouřadem spravedlnosti podílné, s kterouž v souhlasu býti mají všecky zákony božské a lidské, rozkazy císařův, též soukromá a veřejná ustanovení všech říší, a že teprv, nedostává-li se domácích, dovoleno se ohlížeti po cizincích. Milujeme všecky národy, žádného nezavrhujeme, tím méně nenávidíme avšak v pošetilé pověře nezabředli jsme až do té míry, abychom za to měli, že v úřadech není se co ohlížeti k té vlasti, v nížto jsme zrozeni, ani též k národu a jazyku našemu. Praví velemoudrý spisovatel Tacitus: „Jesti to částí svobody, od svých řízenu býti.“ Patří k příjemnostem vlády, na úřady dosazovati lidi domácí. Vlády, kteréž přecházejí v tyranství, mimo jiné, co národům musí se státi břemenem, matou jazyky národův a nejvíce cizáky poddaným na šíje vkládají, kteréžto rady, tuším, nikdo nebude schvalovati, než snad njaký sosák, v šílenost upadlý neb jiným přeludem pomatený.

Ačkoli se však praví, že v některých řeholích všecek rozdíl národnosti ruší se za tou příčinou, ponvadž by prý jinak obstáti nemohly ani vláda poslušenství ani řád kázně, a mezi lidmi tétéž národnosti často povstávají rozepře, ježto toliko cizí svým prostřednictvím vyrovnati mohou,  přece i ony po skrovnu tak činí a ne bez důležité, téměř veřejné příčiny do provincií řádův cizince za představené usazují, toliko s výminkou toho neb onoho, aby se nezdálo, že vylučují lidi domácí a špatně soudí o řeholnících samých. Než a je tomu jakkoli s řeholníky, kteříž soukmenovcům, spoluobčanům a příbuzným musí dáti výhost, leř by jinak vymáhala krajná jakás vlasti potřeba; ve státu však cizincm ponechávati vlády a panování, zajisté těžkým jest proti opatrnosti prohřešením, aniž se díti může bez jistého zmatku, což, kdyby o to šlo, mohl bych vůbec dokázati příklady ze všech časův snesenými. Téhož nedávno dosvědčila vláda kardinála Mazzariniho, Vlacha v nejprobudilejším a nejčilejším národě francouzském. Jakož pak zříme, kterak v řízení božím všehomíra toho děje se, že andělé od andělův se osvěcují, lidé pak ne od andělv, nýbrž od lidí se učí a spravováni bývají: tak poměrné po příkladu Božstva, kteréž od jednoho konce k druhému do všeho mocně zasahuje a vše líbezně řídí, králové, knížata a představení duchovní, jakož i ostatní veleopatrní správcové věcí večejných si počínají, aby co nejvíce možno vlastní své lidi nejvzácnější páskou i stejné řeči i vlasti neb jiným jakýmsi způsobem spojené, všem ostatním za vrchnosti ustanovovali, Francouze Francouzům, Španěly Španělům atd. Sv, Ambrož  (kn. I. o povolání národův hl. 4.) poukazuje k tomu, kterak evanjelium hlásáno bylo, že totiž Kristus, aby svět nesvorný a rozštěpený na sedmdesát a dva jazyky, zmatené u věže babylonské, láskou spojil, vyvolil si učenníkův tolikéž, to jest sedmdesát a dva, aniž pak (což bohu bylo by bývalo snadno) všem jednoho jazyka propjil aneb, aby se mu přiučili, uložil s vyhlazením ostatních, nýbrž apoštoly ustanovil, kteříž by netoliko všemi jazyky mluvili, nýbrž (jak učení dokazují) též všech národův řečem rozuměli a všem národům se přizpůsobili. (Viz o tom Řehoře Nazianského kázání svatodušní, Baroniovy letopisy církevní r. 34. Bosquiera díl II. káz. svatodušn.)

§. VI.

Týž důkaz dále se rozpřádá.

Že vlast naše tém pozbavena jazyka dávného, stalo se netoliko nedbálostí naší, nýbrž též a mnohem více ještě jistých lidí horlivostí a zlou k vlasti volí jednak, že (jakž jsem práv naříkal) lid cizí proti všemu řádu spravedlivému na ouřady královské a městské dosazovali, jednak, že za předobrých císařův Ferdinandův a nyní za nejjasnějšího Leopolda (jejž nám bůh zachovejž) takového dosazování byli původci, že již nelze odporovati a ubozí občané nuceni jsou, dle nových zákonův, jichž český překlad nesmí se tiskem vydati,! i, jakž níže povím, aby si získali příze soudcův, po německu pře své přednášeti a odpovídati, což, mnoho-li škody přináší městům českým, každý znamená.

Tito (přehodní totižto otcové vlasti) nevím zdali, aby se pomstili za soukromé křivdy, jim samým neb předkům jich učiněné, i z jiné jakés příčiny, přemluvili krále, že zapotřebí vysíliti Čechy, nesnesitelnými berněmi vyčerpati pot a krev lidu ubohého a hlavně vyhladiti jazyk starodávný; neboť dokud tento žije, nemohou prý Čechové milovati a snášeti krále německého a vždy prý věrnost jejich bude pochybná a nestála; slyšel jsem jich nejednoho, an mluvil, že kdyby možno bylo, všecky dávné obyvatele Čech dlužno vynésti na bedrech a v nejbližší moře uvrci; tehdážprý teprv konec bude rebellování. O těchto rebelliích sní, i lépe očekávají jich, i aby tím bezpečněji a déle snili, snaží se přemluviti nejvyšší úřadníky královské, aby jako Timotheus Kononovic, rozsáhlé statky panstva, sevřené v síti, i ve spaní k sobě potahovali a doma ukrývali peníze, porošené potem, slzami a krví sedlákův a měšťanův. Jako kdyby Čechy králi svému nedosti byly osvědčily věrnost svou ve vojnách proti Mansfeldovi, proti Sasům a Švédům. Kdož tehdáž z Čechův přidal se vítězi Švédovi, i když vítěznou zbraň po Čechách roznášel? a možno-li mi jmenovati třeba jen jednoho Čecha, jenž by alespo jeden hrad nepříteli byl zradil? Vydobyto-li kterých zradou, tož zrádci jiní byli, do jichž jmen tuto nic není. Tehdáž Praha a nemálo měst i hradův, jež brániti možno bylo, prosluly statečnou obranou v obležení, a v odměnu krve prolité vyznamenány jsou jistými milostmi malovanými, hrady však pobořeny, když po vojn učiněn mír.

Kdož tudíž nevidí, že takovými oumysly cele království upadá, z čehož netoliko sousedům vzchází potěšení nejvyší, nýbrž také panujícím nemenší hana u souasných i potomstva?

„Pro vinu a šílenosť jediného Ajanta Oileovce“ chlípníka a (jak sženštilí bývají) podezřelivého a ukrutného, jenž nikdy meče netasil, města královská, městce, skrze ouklady hynuly a sice ne ve vojně, nýbrž v míru, vsi a pole v pouště obracováno, šlechtu pak všecku, zvlášt rytířstvo, z kořene vymýčováno. Sejanův, Macchiavellův a kdož jim chtěli býti podobni, šmejdy jsou, klidný život panovníka (jak Tacitus praví) znepokojovati hroznými starostmi, i aby sami zdáli se býti divotvornými a s nebe seslanými ministry královskými, rušiti onen svazek lásky mezi králem a národem, a sice úctu a věrnost, králi povinnou, podezříváním z odpadlictví, nevím jakého, jehož prý se vždy jest obávati, na straně pak lidu vzbuzováním nenávisti, když nevidí lásky, nýbrž strach, žádné pomoci a jen stálé útisky. Takové ministry spisovatelé věku svého nejproslulejší, Guicciardini a Cominaeus v historii své vyobrazili v barvách přirozených. K víře nepodobno, jaká jich jest bedlivost, jak bystrá pečlivost, aby poetikův vyslídili všecko počínání, ba až i všecky myšlénky těch, jež utiskují; na to užívání uší a očí na tisíce, na tisíce úskokův; všecky zámysly jejich ne na blaho vlasti, než na záhubu směřují.

Této bezbožnosti svrchované (neboť kdo proti vlasti bojuje, větší zločin páše, než kdyby vlastní matku zavraždil! za našich dob tolik důkazův na snad, že kdo toho nevidí, nic nevidí. „Lidem takovým, jak praví Thukydides, nic není slavno není-li bezpečno,“ a se ctí jejich srovnává se všecko, čím vládu udržeti možno; oni spravedlnost a vládu dohromady míchají, krále staví nad zákony a tvrdí, že král není k vůli lidu, nýbrž lid k vůli královi a že tomuto přes všecky zákony božské a lidské, co chce, vše dovoleno; každá kniha, jež krále poučuje, jim zapáchá; všecka moc jest jim podezřela; sňatky panské zdají se jim býti nebezpečny; mezitím fiskus, (jenž, jak praví Plinius), za dobrého krále mívá se nejhůře sáhá na zboží téměř všech, že proti všemu právu nikdo není jist majetku svého ; cizáci se povolávají, a kdož vlasť milují, vyhánějí se neb staví se jim překážky, a o jiných věcech pomlčím.

Kdož tací jsou a vlasť i všecky stavy tak smrtelně ranili a v nejvyšší bídu uvrhli, čehož jiného, prosím, mohou očekávati neb obávati se, nežli že, procitnou-li kdysi králové, vlasti zaplatí pokuty nejzaslouženější na zlořečenou památku jména svého pro všecku budoucnost.

K této věci naší výborně hodí se podobenství, jež Cicero, vlasti své velice milovný, na jistém místě (kn. 1. proti Verresovi) probral, řka: ;,Jako kdyby šafář některý, z pozemku, jenž by stál za milion sestercův, vysekav a prodav stromy, se střech sňav krytbu, nářadí a dobytek odciziv, pánovi svému místo desetitisíc peněz zaslal dvacet, pán, nevěda o škodě své, nejprve by se radoval a z šafáře potšení měl, že mu z pozemku o tolik více důchodu zdělal, pak ale, uslyšev, že věci, jimiž se udržují vzdělávání a užitek pozemku, odklizeny jsou a prodány, největším trestem sáhl by na šafáře a měl by za to, že se mu na nic posloužilo : tak národ římský,“ (císař nejdobrotivější) …. dále nepokračuji, však kam to bije, každý vidí.

Oni však se chvástají, že tak pracují proti rebellii. Oni ustavičně, jako kdysi nejnecudnější Athalia na jazyku mají slovo „spiknutí! spiknutí !“ Vidí-li některý hrad opevněný, vidí-li komoňstvo nějaké, vidí-li u panstva zámožnost, domnívají se, že se to všecko připravuje na převraty a snahy nové ; jim zdá se, že i háje, lesy a oudolí, ano až i listí a větve stromův provolávají: „rebellie! rebellie!“ a že tudíž dle návodu Macchiavelliho (jejž výtečně vyvrátili nejznamenitější politikové Lipsius a zvlášt Scipio Ammiratus jakoby na půdě podezřelé potřebí všecko zničiti, hrady pobořiti, nikdy neopravovati měst a městeček, když věkem kácejí se hradby, proti lidu pak jakožto proti nepříteli budoucímu vystupovati násilím i mocí a, když ani to nepostačuje, lstí, přetvářkou a podvodem.

Avšak, Vy mužové hodní! nikoli dostatek, nýbrž spíše nedostatek plodí novoty, čehož příkladem budiž Katilina, jenž utvrzuje spiknutí a spiklence své, takto praví u C. Sallustia: „A konečně což nám zbývá ješté mimo, ten žívot bídný? atd.

Kdož statky oplývají, strachují se, že jich ve vojně pozbudou; kdo však ničeho nemá, ničeho neztrácí a důvěřuje, že čeho nelze dosíci po právu a v míru, dosáhne vojnou a štěstí svého dojde. Výborně praví Guicciardini: „Poddaní, těžkými berněmi stížení, nejprve stávají se nespokojenými, pak zoufajíce, nejbližší příležitosti, aby změnili stav věcí, očekávají, dychtivě se jí chápou, ano jí vyhledávají i pes nejjistější nebezpečenství.“ Týž na jiném místě, mluvě o panstvu potlačovaném, praví ,,Kdož pocházejí z rodu vzácného, jsou-li však přihněteni chudobou, žádnými obtížemi zdržováni ani zatlačeni, než toliko smrtí mohou býti skroceni.“ Také Filipa Comminea, jejž znamenití politikové schvalují jakožto spisovatele v tchto věcech nejdokonalejšího, poslyšme, kdež mluví o království dědičném: ,, Krom moci panovničí král spravedlivě a bez tyranství od poddaných ničeho vymáhati nemůže bez jich svolení a souhlasu.“ Toto všecko na místech rozmanitých (hl. 108. 109. 110. a opět 110.) vštěpuje a opakuje, pověděv před tim: „V každé říši král povinen míti stavy ve vážnosti nejvyšší i také při ukládání berní a dávek mimořádných.“

Než vraťme se opět na cestu; neboť nešťastné okolnosti vlasti poněkud mne odvedly od jazyka slovanského, ačkoli rozumní snadno pochopují, že ani toto nezasahuje, jak se praví, přes čáru posvátnou, poněvadž ono lstivé a oukladné vyhlazování jazyka slovanského, jako i všecko jiné, co jsme právě vytknuli, páše se toliko s tím oumyslem, aby se vlasť oslabila a ze všech pomůcek do naha svlekla.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého-2

  1. NavajaMM napsal:

    „matka naše z Vídně, otec pak jest v Praze“ – škoda, tento typ humoru sa už vytráca 🙂

    To se mi líbí

  2. NavajaMM napsal:

    Výborný a informačne bohatý text. Balbín bol skvelý pozorovateľ a zovšeobecňovateľ.
    A ten záver je aktuálny aj dnes.

    To se mi líbí

    • NavajaMM napsal:

      Tak, tak: „Samozvaní lektori nám vytrvalo vštepujú, ako ľudsky blízko máme k Nepálčanom, Tibeťanom, Kurdom, Albáncom, Sýrčanom, či Afgancom, ale paradoxne nás delia neprekonateľné diaľky od balkánskych Slovanov, Rusov, Bielorusov, či Poliakov.“
      …a vzdialenosť medzi Bratislavským liberálom a nezamestnaným z Horehronia je ešte väčšia.

      To se mi líbí

  3. peter. napsal:

    Predseda NR SR Andrej Danko (SNS) predniesol v dolnej komore ruského parlamentu prejav z ktorého ministra zahraničia SR Lajčáka(SMER-SD) od zlosti skoro trafil šľak.
    http://www.srspol.sk/clanek-danko-bez-silneho-ruska-nie-je-mozny-mier-vo-svete-15477.html

    To se mi líbí

    • NavajaMM napsal:

      Veľmi pekný prejav, musím uznať, že som sa neurazil, že ho prednášal aj „v mojom mene“.
      Z reakcie Lajčáka som mal dojem, že má väčšie výhrady voči Kiskovmu prejavu v EP. Doslova povedal, že je nešťastné, že ho s ním nekonzultoval. K Dankovi povedal, že na tom prejave až tak nezáleží, lebo to bolo hlavne zdvorilostné gesto voči Ruskej dume.

      Pre našich českých bratov – Kiska v tom istom čase ako Danko vyzýval v Bruseli k razantnejšiemu boju proti ruskej propagande. Medzitým Danko skladal poklonu Rusom a ich jedinečnému príspevku ku svetovej kultúre.

      To se mi líbí

      • peter. napsal:

        NavajaMM:
        Prehliadol som to.Máte s Lajčákom pravdu.Danko tiež nie je žiadny lúmen,ale týmto ma milo prekvapil a ako ste napísal,ani ja sa nehnevám,že hovoril aj v mojom mene.

        Liked by 1 osoba

Komentáře nejsou povoleny.