Co se vlastně dělo v Da-Nangu?

Dmitrij Kulikov a Olga Podoljan v rozhovoru s Dmitrijem Jevstafjevem^*) v sobotu rozebírali poznatky z  fóra šéfů asijských a tichomořských zemí (APEC) v jihovietnamském přístavním městě Da-Nang…

Přiznám se bez mučení, že jsem v minulém týdnu měl pocit, že nemám o čem psát a těšil jsem se na výše uvedené ekonomické fórum, kde se předpokládalo m.j. jednání prezidentů Ruska a USA.  Nicméně, kromě navyklých frází a banalit se v ruských médiích nic kloudného nedělo – až do chvíle, kdy toto téma zařadil Dmitrij Kulikov do svého programu „Formula smysla“. Takže jsem se dál nepoflakoval a dělím se s Vámi… přičemž si odpustím opis otázek a soustředím se na odpovědi (překl.)

Především, chci říci, že si nepamatuji, že by kdykoli v minulosti byl chování USA na velkém mezinárodním fóru řídilo stoprocentně píárem. Dokonce i nejtemnějších (jak jsme se domnívali) dobách B.Obamy, který byl stoprocentním píár produktem, přece jen se Američané drželi jakéhosi obsahu. Poprvé se na mezinárodním fóru, dlouho dopředu připravovaném – Vietnamci se velmi snažili a připravili bohatý program – přijíždí prezident USA, který – jak víte – se snaží udělat Ameriku znovu velkou, nemá co říci, protože skutečně neměl říci co. Všechno, co bylo kolem Ameriky v Da Nangu, byl píár, šermování pěstmi po rvačce poté, co se nepodařilo dotlačit Číňany tam, kam chtěl. Šermováním pěstmi po rvačce bylo i poté, co se ukázalo, že předmět k jednání s ruským prezidentem také není. USA si tam docela vážně podkopaly důvěru lidí k sobě jako k solidním lidem, protože vyhýbat se přijetí není pěkné. A to i přes dojemné „labutí jezero“, které si následně Trump skočil se svými jihovýchodními kolegy na summitu ASEAN ve filipínské Manile – viz.: https://www.youtube.com/watch?time_continue=51&v=aL8RKLXr2Bc   (pozn.překl.)

Ale hlavně Američané neměli co říci na tomto fóru – velmi reprezentativním. Všichni očekávali, že na fóru proběhne závažné vyjasnění vztahů s USA, že to provedou i Číňané i my, že Američané přistoupí k reformě v APEC ve prospěch Jižní Asie, nic z toho ale neproběhlo – všechny země si daly pauzu.

Celá ta situace v posledních letech se podobá dětské hře „kdo první mrkne“ a to nejen v nejsilnější trojce, ale Američané se snaží „nemrkat“ s daleko širším okruhem států. To co dělají USA, nikoli Donald Trump – to podtrhuji, toho lze vůbec vytknout před závorku, domnívám se. Tedy to, co dělá Amerika ve vztahu ke KLDR, to už je úplně směšné.

Jiná otázka je, že jsme narazili na situaci vtahů mezi USA a Ruskem. Ta je úplně prostá – se strany USA probíhají politicko-technologické kroky, propagandistické, manipulativní kroky, ať už kolem našich sportovců, olympiády, té naprosto neskutečné a šílené kampani kolem amerických elit, protiruské kampaně v USA, které už začínají zasahovat i lidi, proti kterým nebyly vůbec zamýšleny. Domnívám se, že teď pohoří takové množství lidí v okolí Hillary a Billa Clintonových, že v Demokratické straně zůstane jakási poušť, – ledaže by zlikvidovali celý svůj systém spravedlnosti. Přitom nikoli kuloárně, jak je tam v takovém případě zvykem, ale veřejně, protože to je skandál, který se už veřejným stal.

Se strany Ruska pak to, co se odehrálo kolem Da Nangu, je příklad toho, jak bychom si měli počínat. Minimální píár (až na malé výjimky), žádná zbytečná gesta, minimum propagandy – jen praktické kroky. V momentě, kdy za podpory ruských VKS syrská vládní vojska a šíítští dobrovolníci zablokovali Abú-Kemal, zavřely ona jihovýchodní vrátka, kterými proudili islamisté, zbraně, pašovaná ropa, – v tom momentě Američané zjistili, že nemají co nabídnout – ale oni přijeli do Da Nangu smlouvat… Proto začaly ony podivné hry – jednou, že se setkají Trump s Putinem, pak že ne, pak že Američané setkání nabídli, aby se pak ukázalo, že se nikdo s nikým setkat nechystal. Takže, obecně vzato, Trump přijel s naprosto prázdným programem – a on přijel, aby se setkal s Putinem.

Ovšem poté, co byl Abú-Kemal zablokován, se obchod kolem Sýrie nezdařil a Američané přiběhli s dopředu napsaným prohlášením k Sýrii, ve kterém skoro stoprocentně opakují pozici, kterou Rusko hlásá už dobré čtyři roky. Jen tam nejspíš bude třeba zaměnit Ženevu za kazašskou Astanu, protože by mě zajímalo, kdo vůbec do té Ženevy pojede. Mnoho z těch, kteří tam byli, prostě polehli (obrazně řečeno) v procesu ustavování demokracie v Sýrii. A já se domnívám, že k té záměně dojde, protože pro Ženevu není předmět. Protože hlavními slovy, použitými v onom prohlášení je „suverenita a celistvost“ Sýrie – tedy, že řešit osud Sýrie budou Syřané – a nikoli jacísi, bůhvíkoho zastupující lidé, kteří nikoho nekontrolují, a kteří hlavně už velmi dávno v Sýrii nebyli.

Ještě k Da Nangu. Především musíme při pohledu na tuto situaci (údajně tvrdý postoj Trumpa vůči Číně, na druhé straně údajně velkorysá nabídka obchodní spolupráce s ČLR) jasně chápat, že s Američany se vůbec nedá bojovat v propagandě, protože jsou natolik vynalézaví, že jim v oblasti propagandy může úspěšně konkurovat leda tak KLDR, nebo možná Čína. To, co předvedli Američané je příklad toho, jak z porážky udělat vítězství. Podobně jako s. Stalin svého času z neúspěchu epopeje parníku Čeljuskin udělal veliký úspěch (nikdo ho nemohl zachránit, zatímco my ano)… Něco podobného teď předvedl Trump. Jinou otázkou je, a z toho je třeba se poučit, že informační potenciál USA dokázal 24 až 36 hodin v tom všem pokračovat. V Rusku to trvalo déle, ale bylo to plné pochybností, vzájemného obviňování, aniž by se někdo namáhal si vůbec ono společné prohlášení přečíst… a za druhé, že vůbec nechápeme, že v měřítkách Americké a Čínské ekonomiky, je 250 mld.USD, kolem kterých Trump dělal takovou slávu, a ze kterých podstatná část je už dříve avizovaný kontrakt Boeingu – je málo. My si tu sumu totiž představujeme v měřítku naší ekonomiky – tak jsou to obrovské peníze. Ale americká ekonomika je formálně 14x větší než ruská. Navíc, pokud se začteme, o co tam jde, tak ta hysterická reakce kolem zkapalňování plynu na Aljašce … – může, ale také nemusí být v roce 2019 rozhodnuto o realizaci tohoto projektu, a také si všimněme reakce Číňanů, a sice, že jejich rozhodnutí o nákupu tohoto plynu od USA bude záviset na ceně… A i v případě kladného stanoviska ČLR, půjde jen o část plynu, jehož podstatný díl půjde jinam, a není vyloučeno, že i zpátky do USA. Hlavní dohodu si ale opět nikdo nepřečetl – jde o 83 mld.USD plynových a ropných aktiv, to je břidlicový plyn a ropa – aktiva v severní Virginii. Obecně vzato se jedná právě o ni. O co tam jde? Jde o výkup aktiv za dluhy, přičemž standartní diskont (sleva) je 50-60%. Představuji si, že na to navěsili dluhy několika společností, jejich výši odhaduji na nějakých 170 mld.USD – to vše odkoupili Číňané. O co jim tam jde: – sotva o aktiva, která jsou ve stavu, že se hodí nanejvýš tak do šrotu. Ale patenty, now-how, trh (včetně trhu, který si tyto společnosti chystaly v Evropě) – to je to, co Číňany zajímá. To není jen likvidace nepříliš úspěšné technologické revoluce v USA, která i přes nepochybné technologické úspěchy na úroveň nesporné komerční výhodnosti nedosáhla. To je v podstatě počátek „ujídání“ technologického potenciálu USA a jeho přetahování k sobě. Přece velmi dobře víme, odkud se vzala čínská společnost „Lenovo“ a jaký vztah má k Číně. Otázka je jen, v jakém místě se USA v rozprodeji technologického potenciálu dokáží zastavit, a dokáží-li to vůbec.

Moje hlavní otázka ale je – kde bychom se v tom mohli angažovat my, protože USA mají zajímavé věci, zejména s hlediska tzv. průmyslu druhé modernizace, tj. to, co my nazýváme těžkým průmyslem, a kde máme velmi solidní dědictví po SSSR, jehož zbytky ztrácet by bylo naprosto nesmyslné. Digitální ekonomika je jistě velmi zajímavá, nicméně výroba takových mostních jeřábů přináší rovněž zajímavý zisk a ještě více dává výroba průmyslových armatur pro plynovody a ropovody, které za silně předražené ceny dovážíme. Takže ta otázka zní: – jak si máme najít místo a technologie, především komerční a organizační, abychom se mohli podílet na probíhající utilizaci amerického technologického potenciálu. Protože při komplexním pohledu vidíme, že nakupovat budou určitě Číňané, pravděpodobně i Indie. Nám Američané prodají máloco anebo nic, protože nás označili za hlavního nepřítele a uvalili na nás sankce. Ale z USA se budou odlupovat nejen technologie, technologická centra – ale také jejich lidé… Jsem přesvědčen, že současná kampaň kolem sexuálního vydírání se neomezí jen na Hollywood, a tady se nám nabízí docela široké spektrum práce.

Klíčovou otázkou jsou také trhy. Především, vojenskopolitické nástroje, jak vidíme v USA, jsou jedním z nejdůležitějších nástrojů k prosazení vlastní produkce. Podívejme se na všestranně „demokratický“ vztah USA k Japonsku…

Naším hlavním problémem je archaický systém ekonomického a makroekonomického řízení. V současném systému řízení a prosazování se na zahraničních trzích, našich dlouhodobých zájmů a reformování vnitřních trhů v současném novém světě daleko nedojedeme. Podíváme-li se na to, kdo se shromáždil v Da Nangu, tak s výjimkou pár států, které se navenek tváří jako klasické tržní ekonomiky, tak všecky ty země v té, či oné míře realizují principy strategického indikativního plánování. Dokud u nás takový systém nevznikne, tak je nesmysl hovořit o tom, že budeme hrát s velkými ekonomikami rovnocenně. Bod číslo jedna: – hlavním naším problémem není ani tak absence zahraničních trhů, jako archaická úroveň ekonomického řízení, odpovídající tak l. polovině 90.let.

Bod číslo dvě: – ty trhy jsou naprosto zřejmé a nebudou nejsolventnějšími a nejobjemnějšími ve světě. My vycházíme stále z toho, že se v naší ekonomice objeví jakási stříbrná kulka, kterou vystřelíme, a vše bude jak je třeba. Nebude. Jak se říkalo v jistém populárním filmu – všechno už ukradli ti před námi. A tak pro nás bude mít význam kterýkoli trh. Podívejme se: – před námi leží Sýrie, která – jak se ukazuje – je významným geopolitickým a geoekonomickým regionem, ale vzhledem k řadě různých příčin je úplně rozbita. Někdo ji bude obnovovat. Pokud propásneme šanci se podílet na přeměně Sýrie v centrální element Blízkého Východu (za peníze arabských sponzorů, mezinárodních fondů, a samozřejmě i vlastních investic), bude to naše obrovská ostuda.

Vedle je Egypt s velkou ekonomikou a trhem, která nám kupodivu nekonkuruje. A takhle můžeme klidně, v neradikálním režimu dát dohromady 20-25 zemí, některé se formují např. kolem Vietnamu a zapomínat na takové státy, jakým je například Laos (a v našich masmédiích padaly otázky, proč se vůbec náš premiér setkává s představiteli nějakého Laosu..). Naše ekonomická politika prosazování se na zahraničních trzích může být jen mnohasměrná. Ona celá 90. léta a většinu první dekády nového století byla jednosměrná – plně cílená na EU (nikoli na celou Evropu). A tak se EU v jistém momentě rozhodla, že její trh je pro Rusko natolik důležitý, že si může začít diktovat podmínky, že se jim začneme vzdávat politicky… Vzpomeňte si, v jaké atmosféře a za jak otevřeného hulvátství se strany EU probíhala jednání o našem vstupu do WTO – a kde je teď ona WTO?

A to je třetí moment, který je třeba doplnit, že už neexistuje regulátor. USA v zájmu výhradně svých představ rozbily většinu potenciálu globálních ekonomických regulátorů. V té souvislosti si ale uvědomme, že ani my nikomu nic nedlužíme – že? Proto je třeba začít s novým systémem řízení, s přesně cílenou, bolestivou likvidací velmi nepříjemných průmyslových zranitelností uvnitř Ruska. Záměna importu není jen sýr a šunka Jamón Serrano, ale i velmi citlivé průmyslové výrobky, které jsme dováželi ze zahraničí ve finále našeho ropného a plynového okouzlení. Mně šokovaly údaje o obrovských množstvích dováženého polyetylenu … jako bychom ho neuměli vyrobit doma a z vlastních surovin. A takových choulostivých míst je u nás několik desítek. Krom toho: – místo abychom se teď vrhali na Východ (o kterém toho ostatně mnoho nevíme), máme také Jih a Arabský poloostrov, kde se díky dobrému jménu které jsme si vytvořili v Sýrii, na nás začínají dívat úplně jinak.

Pokud jde o vnitřní rozvoj Ruska, jsou tři směry, kterými se musíme zabývat hned teď:

Za prvé – kosmické odvětví. Se stavem odvětví, ve kterém je, po roce 2025 budeme jen stěží konkurovat světu – a kosmos, to jsou technologie, spojení a ona, s prominutím  zmíněná, digitální ekonomika. Nápad, který se objevil, – oddělit civilní kosmonautiku od vojenské, by ovšem znamenal zabít obě.

Za druhé – materiály. Tady máme docela slušnou rozpracovanost nových konstrukčních materiálů. Musíme ale uskutečnit skok, který ovšem je realizovatelný jen na bázi projektového financování.

No, a za třetí – ta „nejjednodušší věc“, kterou je nová logistika. K dnešku není ani jeden logistický projekt jak na území RF, tak v v jejím bezprostředním okolí, který může být realizován výhradně na bázi tzv. tržní rentability. Budoucí projekty musí do sebe zahrnovat m.j. i rizika (i bezpečnostní), která nepochybně porostou, protože islamistická hnutí s nikam nevytratila.

Domnívám se, že v naší ekonomice a v naší zemi bude muset být řádově méně píáru. Rusko se musí minimálně na příští 2-3 roky stát mlčenlivou zemí. Protože jsme vlastně všem už všecko řekli, a oni nám také všechno řekli. O všech všecko víme, a po pětatřicáté se dovědět, jak Donald Trump má rád Rusko, ale že si nemůže proti vlastní byrokracii nic počít… – to je nejspíš už nezajímavé. Proto se domnívám, že na nějakou dobu bychom se měli stát jakousi mlčenlivou zemí, – kromě toho si myslím, že to bude mít velmi ozdravný vliv na naše partnery a povede k jejich vystřízlivění…

*) Dmitrij Jevstafjev (1966) – profesor Vysoké školy ekonomické v Moskvě

 Zdroj:   https://www.youtube.com/watch?v=61a1WOHvpqM

Překlad:   171113