IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO – III

III.

Bylo by tuším zbytečné, chtíti dokazovati, že, co do národnosti, složení čili sestavení říše Rakouské liší se podstatně ode všech jiných říší na svět. Ovšem že ku př. ohromné Rusko počítá v lůně svém ještě mnohem více národův, nežli Rakousko: ale hlavní v něm kmen, ruskoslovanský, činí tam neméně nežli 84 procentův obyvatelstva veškerého. V jiných zemích, jako ve Francii, Anglicku, Prusku atd., jest poměr ten kmenu hlavnímu ještě tuším příznivější. V Rakousku naproti tomu počítá se Němcův jen asi 23, Maďarův asi 14, Italianův a Romanův dohromady asi 17, Slovanův asi 45 procentův; Slované pak, tvoříce relativní většinu, rozpadají se opět v několikero jak nářečím tak i historickou a literární tradicí rozdílných větví, že sotva za jeden národ považovati se mohou. Veliké stěhováni se národův, počavši před patnácti stoletími, dobouřilo na půdě nynějšího státu Rakouského, vtrhnutím Maďarův do nynějších Uher před neúplným tisíciletím; vtrhnutí to stalo se pro Slovany hlavni překážkou, ustrojiti se v běhu věkův, za příkladem německých svých sousedův, v jeden organický státní a národní celek.

Že utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných umluv, národové tak různorodí spojili se v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně pro všecky. Dejme tomu, že by se tak bylo nestalo a že by každý ten národ podržel byl pro sebe plné právo suverenity : v kolikerých a jak krvavých půtkách byli by od té doby octli se mezi sebou ! snad i nejeden byl by v nich již dokonce zahynul. Ovšem že spojení takové neposkytovalo dosti zvůle pro ctižádost a panovačnost neboli panstvíchtivost jednotlivcův mezi nimi : ale ubylo-li proto příležitosti ke ctnému působení občanskému? Vždy lichá čest ze provozování násilí jakéhokoli neliší se podstatně ode cti nebo-li raději hanby loupežnické, leda velikostí své míry. Řekne-li pak kdo, že ono (spojení) nevydařilo se vždy ku prospěchu a blahu jednotlivých částek celku, nebudu zapírati, že stalo se dosti mnoho, co státi se nemělo, a že všelicos mohlo i mělo vedeno býti lépe: ale spravedlivý soud o minulosti náleží již pánu bohu a historii, úvahy pak politické mají sice z minulosti bráti poučení, ale zřetel svůj mají obraceti jen k nynějšku a k budoucnosti, aby aspoň odstraněno bylo z ústrojí státního, co v minulosti ukázalo se býti závadným a škodným.

Uznávaje pravdy tyto již citem více méně jasným, když dne 11. dubna 1848 psal jsem známé své osvědčení sboru Frankfurtskému, pronesl sem byl poprvé slova: „kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Výpověď tuto učinil takořka světoznámou světlý bán Jelačič, napsav ji na prapory, kterými hájiti jal se, v době nejpovážlivější, jednoty a samostatnosti říše Rakouské; (mám o tom svědectví z úst jeho tehdejšího sekretáře). Nerad se chlubím, ale mohu říci v pravdě, že jsem tehdáž přispěl k zachování celistvosti říše; proto tuším byl jsem r. 1848 i dvakrát (8 máje a 2 září) volán do ministerstva, do něhož nevstoupil jsem pokaždé jen pro ušetření vlády samé, abych jí osobou a jménem svým nepřimnožil nesnází, kterýchž jí mimo to bylo zakoušeti hojně od Němcův i od Maďarův.

Ale když minuli dnové nebezpečí a lidé tiskli se k veslu zase, kterýmž vše zdá se býti nešlechetným co jest nešlechtického a Slovanského, upadl jsem i já v klatbu obecnou, a našli se ve Vídni brzy spisovatelé, ježto znajíce tuším mé smýšlení lépe, nežli já sám, a neviděvše ve mně než prostého revolucionáře, psali o mně, že div prý nepukám žlučí sám nad sebou, že se mi kdy udalo pronésti slova onano. Já pak ubezpečiti mohu, že jakživ ani na okamžení nezapřel sem pravdy těch slov, a tudíž jako vždy, tak i dnes ještě k nim se hlásím a hlasití budu bohdá do svého skonání.

A poněvadž stal jsem se za ně odpovědným světu i potomstvu, cítím povinnost svou a mám tudíž i právo, dáti širší výklad o tom. kterak ona míněna byla od počátku až podnes. Výklad ten právě jest předmětem i obsahem těchto mých článkův, předešlých i následujících; osvědčují se, kterak od jakživa jsem si přál a přeji až podnes, aby Rakousko spořádáno bylo ve vnitřním svém ústrojí. ,

Netřeba mi bohdá odvolávati se na spisy, které v událostech r. 1848 mnou složené vyšly na světlo jménem všelikých korporací; samo bedlivější čtení mého psaní Frankfurtského může a mělo by přesvědčiti každého, že již v něm leží dosti patrně, a tak dím, zárodek všech oněch zásad politických, které určitěji a podrobněji hlásány a hájeny byly ode mne v létech pozdějších. Pravda-li jest, že politická moudrost záleží v tom, aby člověk dle změn okolností měnil pokaždé také zásady a přesvědčení své, tedy vyznám se, že chvály takové nikterakž nezasluhuji. Já ve věcech méně podstatných neb důležitých podrobuji se často zdání cizímu, jakž toho požaduje i potřeba žádoucí svornosti, i pravidlo konstituční majority: ale co se dotýče základních pravd a zásad, od jejichžto provedení visí, dle přesvědčení mého, nynější i budoucí blaho mého národu, jsem a budu vždy stálým a neoblomným, pokudkoli požívati budu rozumu. Následkem toho nemohu ani vyhnouti se, abych i v řečech svých neopakoval se často; základní zajisté a bohem dané čili přirozené poměry státu našeho nemění se vždy s poměry faktickými, kteréž uvozuje do něho vůle lidská.

Aby ale smysl slov nahoře dotčených, kterak jsem jim už r. 1848 rozuměl, vystoupil na jevo s ouplnou zřejmostí, budiž mi dovoleno připomenouti historické faktum posud tuším neznámé, a není bez důležitosti. Netřeba mi líčiti všech neshod a potržek panovavších v měsíci září onoho léta mezi vládou a národy, zejména pak mezi Maďary a Němci s jedné, a Slovany vůbec i Chorvaty zvláště s druhé strany. Ministerium tehdejší přiznávalo se k zásadám hlásaným od Slovanův (své tehdáž ne-li jediné, alespoň hlavní podpory ve sněmu), a zejména k zásad rovnoprávnosti národův, čili což bylo totéž, k emancipaci Slovanův a Rumunův z pod Maďarův a Němcův: ale skutky hledělo vyhověti stranám oběma, i podporovalo podtají obou. Poslalo hraběte Lamberka do Uher co komandujícího; kterýž aby dokázal, v jakém duchu hodlal jednati, dal císařskému vojsku stříleti do těch samých dobrovolníkův slovenských, kteří málo před tím opatřeni byli zbraní od samého ministra hraběte Latoura. Když pak i bán Jelačič měl s vojskem svým podnikati rozkazy Lamberkovy, jako dříve rozkazy Bathianyiho, a jeho agent ve Vídni, baron Kulmer, potomní ministr, vedl na „perfidii“ takovou stížnost u mne i u sněmovních přátel mých: já uradiv se s těmito a vzav s sebou pp. Riegra i Trojana za svědky, šel jsem oznámit ministru Bachovi a skrze něho celé vládě úmysl náš asi v tato slova: „že jsme my Slované, ačkoli počtem nejhojnější, nežádali nikdy pro sebe panování v Rakousku, aniž ho ještě žádáme, ale také dřevním postavením národnosti své ve státu, ano bylo služebné a takořka bezprávné, že spokojiti se nemůžeme a nechceme; že co do práva národnosti žádali jsme a žádáme vždy státi ouplně na rovni s jinými národy, nic méně a nic více; v instrukci však a v moci hraběti Lamberkovi dané i v jiných skutcích (jichž tuto nepřipomínám) že poznáváme úmysl vlády a ministerstva, přes všecky jejich krásné sliby, udržeti nás i dále ve stavu národního helotismu; rovnoprávnost naše národní že jest spravedlivostí před bohem i před lidmi; nemůže-li aneb nechce-li Rakousko nám jí dopřáti a pojistiti, pak že nám na zachování jeho nic nezáleží, neb nespravedlnosti že se nám dostane i krom Rakouska dosti, a to gratis. Protož naše mnohonásobné shovívání a zapírání sebe, pro ušetření vlády a ministerstva, že došlo svého konce; my že umínili jsme kráčeti napotom svou cestou bez ohledu na ně, staň se pak co staň.“ Slibové zase opakovaní nedocházeli již víry: ale takořka v zápětí za námi přišlá nenadálá i ohromující novina o zavraždění hrabte Lamberka na mostě Pešťanském sklonila přece vládu, že ustanovila napotom Jelačiče bána za kommandujícího v Uhřích. Contrecoup toho, revoluce Vídeňská 6. října i jiné následky, jsou všeobecně známy.

Uvedl jsem příběh ten jen na důkaz (snad i zbytečný, jelikož rozumí se tuším samo sebou), že přál-li jsem sob od jakživa existenci státu Rakouského, míval jsem vždy na mysli Rakousko všem svým národům spravedlivé, a vládu, kteráž by jim všem stejně dokazovala se býti matkou a nikterému z nich macechou. Slovy jinými vysloven tentýž požadavek již nesčíslněkrát, že vláda Rakouská nemá býti ani německou, ani maďarskou, ani slovanskou, ani románskou, ale rakouskou ve smyslu vyšším a povšechném, t. j. všem svým domácím stejně spravedlivou.

Jest ovšem ve společenských poměrech lidských jistý spůsob spravedlivosti, kteréhož my sobě nikoli nepřejeme, anobrž proti němu práv vší svou mocí rozhodně protestujeme.

Když pán domácí povolá své dítky, přátely a hosty k tabuli, a káže čeledi obsluhovati je a spokojiti se třebas jen drobty a odpadky s tabule své, nedopouští se jist nižádné nespravedlivosti, protože poměr takový zakládá se na služební smlouvě. Požadovati ale nápodobně, aby výhodami, které k vyvinutí ducha národního poskytuje stát veliký, žičil se vždy jen ten neb onen vyvolený národ, ostatní pak, třebas i přispívali více ku prospěchu a moci celku, aby spokojili se tím, co kdy uráčí se uděliti jim jen z milosti a snad i s doložením, že více nepotřebují, aneb že se to pro ně ani nehodí, — požadování takové, pravím, jest nejen zjevné rušení zákonův práva i spravedlnosti, ale rovnajíc se výpovědi „my jsme páni a vy sluhové“, stává se i urážkou pro ty, kterým křivdu činiti se neostýchá.

A neméně urážlivé jest sofisma jiného druhu, kteréž i nám Čechům jako jiným Slovanům a Rumunům vůbec, často jest slýchati: „vy jste národ ještě málo vzdělaný a vyššího vzdělání nelze vám dojíti, nežli skrze nás Němce neb Maďary; vy pro svůj vlastní prospěch učíte se a musite se učiti jazykům našim, vědouce, že bez jejich známosti ani úředními písaři ani kaprály státi se nemůžete; vaši jazykové nevybroušení a chudí ani nehodí se do kruhův vyšší vzdělanosti : nač tedy množiti sobě práci a náklady, a obírati se šlechtěním řeči, bez kteréž dobře můžete obejíti se?“ Jest to zvláštní illustrace ku přísloví německému, že kdo utrpěl škodu, neujde ani posměchu. Krásný to syllogismus, nejprv odepříti někomu zákonnou možnost, aby došel v duchu národním osvěty vyšší a pak vytýkati mu, že jí nedošel ! Aspoň ti, kdo tak mluvívají, varujte se vychloubati se ještě vyšší osvětou a svobodomyslností; nedostojí ani sprostému židovskému pořekadlu „leben und leben lassen.“ Ba konejte, páni, jen spravedlivost; a nedáte-li hned každému, čeho snad ani nežádá neb nepotřebuje, neodpírejte aspoň těm, kdo žádají a potřebují, a počtem obětí, jež přinášejí k obecnému dobrému, dávno toho zasloužili. Pak nebudiž vám péče o to, co kdo činiti má dále, aby došel žádoucího prospěchu v ouřadech, ve vojště neb v obchodu: buda cestou přirozenou dostatečně vzdělán, dovtípí se toho každý pro sebe sám.

Plýtvati frasemi módního liberalismu, chvástati se vyšší osvětou a konstitučním smýšlením, mluviti krásně o spravedlivosti a humanitě, a při tom držeti se zuby nehty všech nadpraví a výhod materiálních, nabytých někdy jen právem libovůle a násilí, i vypínati se hrdou myslí nad těmi, kterým posud křivda se děje: věru takové politické farisejství jest jeden z nejneutěšenějších zjevův nynějšího života rakouského, k jehožto spravedlivému vylíčení potřebí bylo by péra mnohem bystřejšího i obratnějšího, nežli mně propůjčeno s hůry.

____________________________________________________

Jen na okraj malá poznámka. Podobně by se daly Palackého poznámky vztahovat i na současnou EU. Myslím, že podobnost už není čistě náhodná, ale Palacký se projevil jako vizionář. Jak ostatně bude v dalších částech prokázáno.

390-Proč se Američané vykašlali na Kurdy?

O této otázce hovořil populární ruský moderátor a analytik Vladimír Solovjev na rádiu „Vesti.fm“ s profesorem Jevgenijem Satanovským^*) (ozdobeným přezdívkou „Armagedonovič“ – pro povahu svých sdělení a rezolutnost jednání s oponenty), předním expertem na politiku a hospodářství Izraele a dalších zemí Blízkého Východu. Přináším vám níže podstatný výtah prvních 30 min., věnovaných právě výše zmíněnému tématu…(překl.)

Sol.: Co se stalo? Proč se Američané najednou vykašlali na Kurdy? Jaká je reakce ve světě? Co máme dělat my?

Sat.: Na otázku, co máme dělat, odpovídám: – nejezdit do Ameriky – což ukázal poslední výslech agentem FBI naší poslankyně Státní dumy, která do USA jela na otevřené diskusní setkání. Chválabohu to našim poslancům došlo. Nervozita tu naprosto nemá smysl. Já jen docela nechápu slovo „najednou“, jestliže za celou dobu existence USA, a to je skoro 300 let, marně hledám někoho, na koho by se USA nevykašlaly. Pokaždé to bylo, samozřejmě „najednou“, ale těchto „najednou“ už je nějak příliš mnoho. Podívejme se, co se dělo s Indiány, kteří podepisovali a podepisovali smlouvy… Jde o to, že velký bílý otec z Washingtonu nepodepisuje smlouvy proto, aby je plnil, a spojenci nejsou od toho, aby je Státy před někým bránily a pomáhaly jim…

Jistě, Američané se vykašlali na Kurdy – ale museli jste být Kurdem, abyste věřili, že se na vás nevykašlou. Kolikrát jim naši vojáci navrhovali, aby urovnali svoje vztahy s Damaškem v míře, ve které je mohou urovnat lidé s vládou své země – pokud to místo za svoji zem považují – aby na jejich hranici stáli pohraničníci a ne polopartyzánké skupiny. Vše, co říkali naši vojáci a diplomaté, bylo vyslechnuto, někdy jim i odpovídali, že ano, ano – ale dál bylo vše jako s palestinským vedením, které, ať jsme jim radili cokoli, udělali přesný opak. A tak to bylo po desetiletí – v době sovětské i nesovětské. A Kurdové, kteří žijí podle klanů a rodů, jsou vzájemně nepřátelští, bojují proti sobě, zuřivě se nenávidí, a nesnáší je všichni, kdo v tom regionu žijí. A to zdaleka ne jen Arabové a Turci s Peršany – velké problémy jsou i v Iráckém Kurdistánu. Ale i mezi sebou. Když útočili radikálové IS na – pro Jezidy posvátný horský hřeben Sindžar v Iráku – tak jim Kurdové nechali napospas Jezidy, kteří jsou stejnými Kurdy jako oni. Dali jim možnost je vyřezat a pustili do Iráckého Kurdistánu  jen jakési zbytky. Ostatní byli buď pobiti, nebo prodáni do otroctví.

Když se na to, co se tam děje, podíváte seriózně, vidíte, že je tam vše jako u Indiánů. Náš rod sice bílé příliš v lásce nemá, ale toto sousední plémně ještě méně. A Erdogan toho využívá. A kromě toho s ním Kurdové po desetiletí válčí. Dělnická strana Kurdistánu se zabývá diverzní a teroristickou činností – jistě vyprovokovanou tvrdou nacionalistickou činností tureckých stran, počínaje dobou Atatürka, který zakázal užívání kurdského jazyka jako oficiálního. Takže ani pro Erdogana jaksi nejsou partneři – navíc všichni jejich vůdcové jsou ze Sýrie. Navíc má Erdogan svoji občanskou válku na vlastním území, která je podporována ze Sýrie – a co má tedy dělat, jestliže má možnost vytvořit nějakou bezpečnostní zónu? Je pochopitelné, že to vše cpe Evropě nebo Američanům a straší Evropany miliony migrantů v táborech na svém území, které chce rozmísit v onom nárazníkovém pásmu, a pokud ne – že je pošle do Evropy… Samozřejmě se žádní kurdší a arabští uprchlíci do Sýrie nevrátí – ani 2 miliony a dokonce ani 200 tisíc – to by je musel pobít jako kdysi Armény, což dnes není možné. A proto ta reálná hrozba jejich vyslání na západ.

Před tureckými jednotkami na ono severní syrské území půjdou turkmeni, proturečtí sunnitští bojovníci, takže ztráty turecké armády budou podstatně nižší než by mohly být – protože vystřelit si na Turka je pro kteréhokoli Kurda svatá věc, a pro syrského tím spíš. V každém případě půjde o omezenou operaci k převzetí kontroly nad nevelkým nástupištěm. Erdogan mluví o pruhu o šíři 10 km, zatímco Američané chtěli obsadit šíři 40 km. Místa, kde jsou syrské posádky a ruské letecké síly (VKS), prostě obejdou.

Je ale zajímavé, že Trump, který slíbil rozbít turecké hospodářství, pokud budou oběti, vyvolal v Turecku takovou vlnu antiamerikanizmu, že ten v Rusku se s tím nedá srovnat – je řádově menší. Jistěže je Turecko členem NATO a spojencem USA, ale turecké obyvatelstvo je prostoupeno takovou „láskou“ k USA… Navíc všechny Trumpovy vyhrůžky šíří i Erdogan po celém Turecku, ve smyslu: – tak vidíte, naše hospodářské problémy a naše krize není vinou mojí, ale Trumpovou – on se sám přiznal! Trump jistě může později říci, že to bylo jen v rámci diskuse – ale usazenina v Turcích zůstane. Pro Damašek je turecký útok faktorem sjednocujícím obyvatelstvo a pro Kurdy záminkou k jednáním se Sýrií na podmínkách Damašku, kterým se tak dlouho vyhýbali. Pokud jde o Turecko, tak tam Erdogan ztratil v municipálních volbách velká města (Istanbul, Ankaru, Antalii), což velmi stmelilo tureckou opozici v regionech. Proto Erdogan potřebuje velmi malou a velmi vítěznou válku. Do dlouhé partyzánské rvačky s velkými oběťmi Erdogan nepůjde.

Počet dosavadních obětí není zcela znám, ale budou. Turci nasadili svoje moderní Leopardy, které se ale Kurdové naučili odstřelovat. Navíc. Američané se na Kurdy sice vykašlali, ale ne tak úplně. Oni sice odešli ze směru pohybu tureckých vojsk, vyznačeného Erdoganem, ale dodávky zbraní nepřerušili. A proč taky – jestliže byli Kurdové jejich hlavními spojenci v boji proti IS? Takže toto území, které kontrolují Kurdové, plus které dosud kontrolovali Američané, a to je skoro třetina Sýrie – celé západní poeufratí – musí být nějak vyzbrojeno pro případ Asadova útoku. Ovšem oni se nebudou bránit proti Asadovi, ale budou se usilovně věšet na Erdogana.

Američané, slovy Trumpa, si nevytýčili plán na svržení Asada, nicméně plán trvá stejně, jako jejich plán na svržení Putina. A kdo vůbec řekl, že se Amerika nedrží svých cílů? Oni prostě nemohou všecko sníst dnes – něco si nechávají na zítra a pozítří.. A to je třeba chápat, protože nikdy nebývá dlouhodobé přátelství – ale to není ani dobře, ani špatně. Jen je třeba chápat, že tento krokodýl už je takový. Krokodýl se nedá ochočit, stejně jako varan – dříve, či později vás kousne, pokud ztratíte ostražitost. To je stejné jako s Krymem nebo se subpolárním regionem – bylo to proto, aby to Američané nesežrali. Asada budou v budoucnu potřebovat svrhnout, ale teď řeší běžné, aktuální problémy – Trump potřebuje vyhrát v příštím roce volby, a tak říká, že neměli lézt do Blízkého Východu, a ukazuje přitom na Obamu. On potřebuje potvrdit, že není Obamou – stejně jako Obama potřeboval potvrdit, že není Bush.

A v této situaci bude Trump dělat to, co dělá – m.j. ne proto, že by ho zajímali Erdogan, Asad, Sýrie, nebo někdo další. Jeho zajímá nerozhodnutý volič, který se kloní k podpoře Demokratické strany. Proto potřebuje vyrazit tohoto voliče ze soutěže demokratů, zdeptat Bidena a nechat včele Demokratické strany ultralevičáky, kteří tam slibují cosi, co připomíná bojovný socializmus, a které porazí snáze. Normální volič přece jen není úplný blázen. Právě proto Trump podpořil izraelský zákaz vjezdu dvou obzvlášť horlivých dam, kongresmanek – jedné palestinského a druhé somálského původu, proslavených agresivními útoky proti Izraeli. A kdo se v této situaci rozzlobil na Netanjahu? – Nancy Pelosi – ta ale přece prosazuje Trumpův impeachment… Veškerá americká zahraniční politika je vždycky politikou vnitřní – vždycky.

Sol.: – co máme dělat?

Sat.: Co máme dělat? – sedět na vršku a se zájmem sledovat, jak se dole dva tygři perou a do této rvačky nelézt. Bude-li třeba VKS podpořit Asadova vojska – tak přesnými údery zasáhnout. Bude-li třeba udělat to, co neudělali Američané, tedy pobít konečně islamisty – definitivně je pomlátit… o tom není pochyb. Na druhé straně to i Asadovi poskytne možnost k vyčištění teroristické enklávy, protože Turci budou mít jiné starosti. Pokud se ovšem Turecko při své operaci rozkmotří s Iránem, bude silně ohrožen „Astanský“ formát urovnání v regionu. Erdogan teď ale vůbec nepotřebuje se svářit s Moskvou. Asad nyní zase vůbec nepotřebuje situaci, kdy ho Francouzi nebo Američané se sladkým úsměvem a sliby nabádali, aby vypověděl ze svého území ruské základny, že pak bude vše o.k. My si pamatujeme, jak jsme pracovali na Blízkém Východě ještě za sovětských dob, pamatujeme si Sýrii, Egypt v době přechodu od Násira k Sadatovi – co se dělo s dluhy, atd. po rozpadu SSSR. Teď, když se ukazuje, že má Rusko peněz dost, a má i vojáky a moderní zbraně, protiletecké systémy mnohem modernější a spolehlivější, než Američané, což nedávno nechtěně názorně předvedla Saudská Arábie. Takže teď s námi mohou jednat a potřebují nás – ale pokus o naše podražení zůstane vždycky. Už Angličané říkali, že Araby nelze koupit – lze si je jen pronajmout…

Jak reagují na situaci okolní země?

V pondělí jsem měl ve svém vysílání izraelského profesora Epsteina, jeho vyprávění bylo přímo křikem duše ve smyslu, že – „Američané se na nás vykašlali“… Jistěže, mládenci! – vykašlali se na Kurdy a vykašlou se i na vás, a o tom není pochyb… Proto nezapomeňte vylaďovat svoje vztahy s Ruskou federací. Protože tady je přinejmenším návaznost politiky. Na Asada jsme se nevykašlali, když nechybělo mnoho a nebyl by. Máme totiž neblahé zkušenosti z doby Gorbačova a Jelcina, kdy se Rusko vykašlalo na všecky někdejší spojence…

Máme ale další špatné zkušenosti se vstřícností vůči našim „partnerům“, kdy Rusko bezplatně předalo do užívání Američanům velkou oblast severního šelfu s obrovskými zásobami nejen ropy a plynu, ale i ryb a krabů, – a to jen proto, že se tehdejší ruský zamini Ševardnadze rozhodl to podepsat… Jsem rád, že v Radě federace (horní komora parlamentu) byla předložena otázka přehodnocení této dohody Ševardnadze-Baker. Máme koneckonců nárok nějak poděkovat Američanům za to, co nám prováděli posledních pět let. Přičemž nikdo nebude věc řešit ozbrojenou silou – jen Američané přestanou pytlačit na našem území, stejně jako přestali Severokorejci. Totéž se týká v nedávné době, za prezidentování Medvěděva – gratis předání ještě většího kusu moře na opačném konci Norskému království. Obojí ohrožuje Severní mořskou cestu, a v obou případech jde jen o obnovu naší přítomnosti tam.

https://www.youtube.com/watch?v=0tF3Pb04NfQ

*) Satanovskij Jevgenij Janovič (1959) – zakladatel a ředitel soukromého Ústavu pro studium Blízkého Východu, třetí předseda Ruského židovského kongresu, autor deseti knih, častý účastník talk-show v ruských televizích

Překlad:  191014

Trochu jiný pohled pochází přímo ze Sýrie:

Syrian Army enters Manbij as major battle for the city begins https://t.co/szi1qsYAQS#Aleppo #Syria #Syria_News #Syrian_Army #Turkey

— Muraselon News (@Muraselon) October 14, 2019

Sýrská armáda vstoupila do strategického severního města Manbij uprostřed narůstajícího syrsko-tureckého stand-off v regionu, který nyní viděl, jak tento zaměstnává své zástupce, aby vytlačil vládní síly z města.
Podle oficiálního syrského státního mediálního kanálu SANA vstoupila syrská armáda před několika minutami na Manbij a na žádost místních miliciových skupin, které se nedávno rozhodly spojit se s vládními silami, začala ve městě vytvářet body.
Tato událost přichází, když krajina   na sever a západ od Manbiju je svědkem bitvy mezi tureckými militanty a syrskou armádou a spojeneckými provládními místními bojovníky.
Situace na frontu zůstává neznámá u prvních nepotvrzených zpráv, že ruské válečné letouny začaly kroužit nad pozicemi tureckých skupin.
𝕭𝖆𝖛𝖔𝖗 𝖁.

Jak mne bolely nohy

V neděli bylo krásně, dokonce padaly i teplotní rekordy, a tak jsme vyjeli na výlet na hrad Kašperk. Znamenalo to dojet na parkoviště u restaurace Rychta na Račánku, dojít si na oběd a pak posilněni vyrazit směrem k hradu. Chtěli jsme vidět i doplňkový hrádek, který byl zbudován na protější skále na místě, ze kterého by nepřátelé mohli vlastní hrad snadno ostřelovat. Stával totiž o několik metrů výše, než vlastní Kašperk.

Představovalo to vydat se jinou a delší cestou, než je tradiční.  Přes osadu Žlíbek, prý po „Naučné“ stezce ochránců hranice. Naučného tam ovšem nebylo vůbec nic. Ono tam totiž nebylo takřka nic, jen jedno dřevěné vyřezávané koryto na vodu staré asi 150 roků.

A také místní kaplička.

Uprostřed osady odbočka směrem k Pustému Hrádku s poznámkou, že je postaven ve výšce přes 900 m n.m. Sice jsem jej chtěl vidět, ale to převýšení mne dost zarazilo. Nešli jsme tudy. Až na další odbočce, kde byla tabule s informací o  nedaleké hraniční pevnosti, jsem znejistěl. Kudy a kam na Kašperk? Samozřejmě, že bylo nutné se vrátit na odbočku k Hrádku a absolvovat ono téměř stometrové převýšení. Na zhruba třech stech metrech trasy. Cesta se také mění z běžné asfaltové komunikace na lesní pěšinu. Ve chvíli, kdy už si myslíte, že stoupání konečně končí, objeví se před vámi zřícenina Hrádku ve výši asi dalších dvaceti metrů. Naštěstí těsně pod hrádkem stojí dvoje dřevěné schody. K nim se ovšem musí člověk dohrabat po kamenech a kořenech.

Výstup na Hrádek je ovšem odměněn nádherným výhledem do kraje. A v tak slunečný podzimní den je ten rozhled ještě úžasnější. Samozřejmě před vámi leží jak na dlani Kašperk.

Už jen kousek, pomyslíte si. Ale ten kousek představuje „horolezecký“ sestup k patě hradu. Můj dojem byl ten, že jsme zvolili správný směr, protože pokud bychom měli stoupat od Kašperku, čekalo by nás lezení mnohem náročnější.

Samotný hrad je vlastně jen poněkud zrekonstruovaná zřícenina. Jak vypadá nádvoří hradu můžete vidět ve filmu Anděl Páně. Veškeré exteriéry byly točeny právě tam. Jenže pokud byste očekávali i interiéry odpovídající filmu, byli byste velice zklamáni. Mezi oběma věžemi je totiž pouze prázdný prostor. Jen obrázek v jednom z oken ukazuje, jak byl palác konstruován.

Vlastní prohlídka probíhá vlastně jen západní věži. A probíhá po patrech, což představuje pětkrát schodiště nahoru, stejně tak dolů. Pro nohy, které mají za sebou výstup a sestup za účelem návštěvy Hrádku, další záběr. Ale kdo i toto absolvuje, nebude litovat. I výhled z podkroví věže je úchvatný. Hlavně, když se podíváte zpět na Hrádek a představíte si, jak jste tu „kozí stezku“ dobrovolně absolvovali.

Cestu zpět na parkoviště jsme pochopitelně zvolili už tu tradiční, tedy po spojovací asfaltové komunikaci.

Nohy bolely opravdu silně, ale ten pocit z prožité krásy i horského vzduchu všechno bohatě vyvažuje.

IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO – II

II.

Zásada rovnoprávnosti národův jest rovněž tak stará, jako nauka přirozeného práva vůbec; pramen obojího jest ono vrchoviště, z něhož plynou i mravnost i právo, přikázání totiž do srdce lidského hluboce vštípené: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“. Stálo to arci zápasy kruté a mnohověké, nežli božská tato jiskra v duši člověka vzkřísila i roznítila se v té míře, že mohla postaviti se v rovnováhu a odolati přirozené také v lidstvu hovadnosti, t. j. egoismu surovému a všepožírajícímu.

Proto také stalo se, že právo soukromé, čili abych tak řekl, meziosobní, došlo dříve uznání a platnosti všeobecné, nežli právo mezinárodní, ano pouhé hmotné násilí rozhodovalo po věky a rozhoduje s většího dílu až podnes mezi národy. V pokroku civilisace utvořily se ovšem i v tom oboru zásady práva, ježto došly za našeho věku všeobecného uznání : ale dějinný ten skutek, že původně národ každý míval svou zvláštní vládu pro sebe a byl tudíž státním celkem zvláštním, měl to za následek, že právo mezistátní a mezinárodní považováno po celá století a považuje se s většího dílu až podnes za identické, za jedno a totéž.

Avšak pokroky centralisace i decentralisace světové spůsobily to již dávno, že ponětí ,,stát“ a „národ“ přestaly býti jedno a totéž, přestaly dopadati jedno na druhé a krýti se na vzájem; neb nejeden národ rozdělil se na více státův, a nejeden stát zahrnul do sebe více národův. Také feudální smysl slova „národ“, značivší někdy jen politicky oprávněné obyvatelstva třídy a vylučující z něho lid obecný (v Uhřích) a chlopy (v Polsku), stal se anachronismem od té doby, co v celé již tuším Europě zrušen stavovský schematismus a položen mezi starobylosti.

Nejnověji pak počal slovům „národ“ a „národnost“ (nation et nationalité) podkládati se smysl ještě jiný, zvláště na západu Evropy, kdežto „národem“, sluje onen živel ve státu, který někdy, pokud panovali Ludvíkové XIV. s heslem ,,l‘état c’est moi“, nazýván byl obyčejně jen „věrnými poddanými“: „národností“ pak značí se snaha oněch poddaných, nabyti a požívati práv politických.

Ve smyslu tomto berou se ona slova také ve známých listinách nedávno prošlých v Paříži a v Římě (8. pros. 1864). Netřeba však mnoho důkazův, že to zmatek jest ve ponětích, udržovaný ovšem na jistých místech zoumysla, o němž ale přáti jest, aby pominul aspoň v oboru vědeckém. U nás užívá se pravěji slov těch ve smyslu jejich genetickém a původním, hlavně ohledem na rozdíly jazykové.

Že cit, povědomí a platnost zásady národnosti, ve smyslu dotčeném, za našeho věku zmáhá se a roste ve všech koncích a krajích vzdělaného světa, to jest pravda, kteréž již nepopírají ani přátelé, ani nepřátelé. Pokroky v mechanice a chemii zjednávají duchu lidskému vždy většího vítězství a větší vlády nad přírodou. Zvláště parochody a telegrafy, přemáhajíce přirozené překážky prostory spůsobem téměř zázračným, sbližují všecky národy, všecky vlády, všecky vynikající duchy celého vzdělaného světa k sobě vespolek, a usnadňují jejich mezi sebou obcování, téměř jakoby pospolu byli a pohromadě, takže vzdělanstvo veškerého oboru zemského stalo se již jako jedno jediné publikum, a že city a myšlenky projevené na jednom konci světa prolítají co nevidět všecky rozličných krajin prostory, a nalézají okamžikem ohlas a soucit aneb odpor u všech národův i všech vrstev společenských. Jest to zjev oné veliké centralisace světové, o níž mně již často nahodilo se mluviti veřejně. Ale nestihly onen duch, jenž uložil světu zákony věčné, pojal mezi ně také zákon polarity, aby udržela se v něm rovnováha a směr jednostranný aby nevyvrátil ho z kolejí předepsaných. Proto čím více všecko sourodé se pojí, tím více různorodé se odstrkuje; čím více národové dohromady se stýkají, tím více spatřují, pociťují a uznávají také přirozené rozdíly své, a čím valněji působí s jedné strany moc jednotící, tím rázněji budí se na druhé straně odpor proti ní. Směle dá se říci, že uniforma všehomíra nebyla i nebude nikdy přikázáním božím. Protož i zásada národnosti má i přidrží úlohu svou v oekonomii světa na věky, a všecko lidské horlení i brojení proti ní bude vždy jen jako foukáním proti větru; může sfouknouti tu i tam drobty nepatrné, ale proti spoustám větším ukáže se vždy a všude býti malomocným. Zásada ta jest ještě jen v počátcích valného svého působení, a konce jejího nelze předvídati oku smrtelnému.

Není to planá otázka, zdali národnost ve smyslu dotčeném (pokud totiž rozdíl jest mezi národem a státem), má do sebe skutečnou realitu, aneb je-li pouhým toliko pomyslem, jalovou abstrakci? A když, jakož doufám, nikdo zapírati nebude reality její, sluší ptáti se dále: je-li každý národ, co do celku svého, jakousi mravní a právní osobou, čili není ? Za to mám, že aspoň mezi mysliteli nebude ani o tom odporu. Národové jako ku př. Čechové, Poláci, Maďaři, Němci atd. jsou skutečné reality, jsou celkové zvláštní a živí, mající každý své povědomí, své chtění, své společné interessy, a tudíž i povinnosti a práva: jsou tedy skutečné osoby mravní a právní. A nikdo nebude zapírati, že ku př. Němci, žijící ve státech Rakouském, Pruském, Ruském i Francouzském, mají své společné interessy národní, o nichž trvati mohou v ouplném a přátelském souhlasu, třebas by vlády jejich, a tedy státové jmenovaní, hádali a sápali se mezi sebou až do krveprolití.

Že pak nauka o právu mezinárodním ve smyslu tomto kmenovém ještě není vzdělána, to připisovati sluší okolnosti té, že dosavadní vzdělavatelé její, Angličané, Francouzi, Hollandané, Italiani a Němci, živi byli v zemích, kde ponětí národu a státu splývala více méně v jedno, že v Rakousku duch iniciativy v oboru naučném před r. 1848 nejevil se leda ve filologii slovanské a poněkud i v tak řečených sciences exactes, a konečně že zásada národnosti ve smyslu našem objevila se teprv za naší doby co živá mocnost, povzbuzena byvši poprvé valně v boji národův proti Napoleonovi I. a vystoupivši na dějiště světa silou převládající teprv r. 1848. Také, pokud mně vědomo, sjezd Slovanský v Praze téhož roku byl první veřejný sbor vzdělancův, který pojednával o ní, a zvláště o zásad rovnoprávnosti všech národův ex professo, a uznal i vyznal spolu veřejně, že stát Rakouský za naší doby má povolání, sloužiti jí za hlavní jeviště a za vzor.

Také již toho léta počalo se jednati o pravdě té v zemích Rakouských dosti hlučně, a ku př. ministr Bach byl mezi prvními, kteří na sněmu říšském ve Vídni krásná o té rovnoprávnosti pronášeli slova, ačkoli k vykonávání předpisův jejích jen na mále byl ochoten. Nicméně zásada ta dle smyslu a učení našeho přijata byla tehdáž do programu ministerského, z něhož pak vytratila se pomalu zároveň s jinými zásadami liberálními, když za potřebnou pokládána zase vláda více méně absolutní.

V dob tak řečené Bachovské zásada rovnoprávnosti národní nezapřena sice nikdy výslovně s hůry, ale zásada jiná, s ní neshodná, ba přímo jí odporná, nabývala jak v theorii tak i ve praxi vždy valnější platnosti : byla to zásada o šíření německé kultury na východ.

Kdyby se jí rozumělo bylo upřímně, a kdyby hlasatelé nauky této podobali se byli apoštolům, přijavším ducha svatého s hůry. aby hlásali evangelium všem národům jazyky jejich přirozenými (viz Skutky apoštolské v kap. 2), nebylo by hrubě co namítati proti počínám jejich, ba mohlo by tytýž i se vděčností přijímáno býti : ale zpozorovaly to hned i děti, že to byl pouhý eufemismus, zakrývající snahu, povýšiti národnost německou na to místo, kdežto by nejen panovala národnostem ostatním v Rakousku, ale málo po málu i podrývala je a připravila konečně o život jejich.

Měla zajisté veškera kultura, t. j. veškero duchovní vzdělání, a tudíž i veškeren národní život, přivázán býti výhradně k jazyku německému, po čemž následovala by cestou přirozenou dříve nebo později smrt národností jiných. To mohlo nezdáti se křivdou a bezprávím, pokud národové někteří neměli do sebe vědomí a života národního, pokud nepokládali národní bytnost svou za něco milého a žádoucího, pokud nemínili zachovávati a brániti jí: ale za našeho věku, kde procitují jeden po druhém národové sebe zanedbanější a ospalejší, jakmile kouzelný prut novověké osvěty jich se dotýká, trýznění a vražda národností stává se hříchem neméně do nebe volajícím, nežli trýznění a vražda kteréhokoli rozumného útvoru božího. i snad národové nemají přirozeného práva k zachování sebe? Vždy mají povinnost vzdělávati se, to jest křísiti a rozněcovati jiskru božskou v sobě; a od té povinnosti nikdo na světě nemá moci dispensovati jich. Vzdělání mysli bez vzdělání řeči jest holý nesmysl, a ušlechtění jazyka jest podmínkou ušlechtilejšího života duchovního. I poněvadž povinnost bývá spolu matkou práva (viz Vattel. Droit des gens, Préliminaires, § 3), tedy my, majíce povinnost, vzdělávati jazyk svůj, kteréž povinnosti nikdo nás zprostiti nemůže, máme i právo, činiti tak, a nikdo nemá protiviti se tomu, ani klásti nám v tom překážky. Zachování a vzdělávání národnosti jest přikázání a zákon mravní, kterémuž nemůže derogovati nižádné přikázání- positivně.

Konflikt práva i povinnosti, který ve právě soukromém čili meziosobním a právě státním naskytuje se skutečně, je-li možný také ve právě mezinárodním? Osoba fysická ku př. má povinnost i právo, šetřiti a zachovati život svůj, a předce ukládá se jí někdy zase povinnost, jíti do boje a obětovati tam život svůj za vlast, za obecné dobré: mže-li podobně žádati se, aby národ některý zapřel se sám a obětoval se za jiné národy? A rozhodnou otázku tu národové dle pravidla : ,,čeho sobě nechceš, jinému nečiň,“ odpověď jejich nebude pochybná. Však ještě nenašel se ten filosof, kterýž by byl tvrdil, že národ ten neb onen, z lásky neb z úcty k národu jinému, povinen byl oddati se na smrt.

Nyní položíme-li následující praemissy:

1.ve státu Rakouském panovati má právo a zákon (t. j. vůle veškerenstva státního), a nikoli hmotné násilí aneb libovůle jedněch nad druhými ; 2. stát Rakouský skládá se z národův různorodých ; 3. žádný národ nemá práva nad národem jiným, aniž má neb může užívati tohoto co prostředku k oučelům svým zvláštním : tedy nevidím, kterak by z nich bez makavého paralogismu, vyvoditi se dalo co jiného, nežli zásada rovnoprávnosti národův v Rakousku. Kdo staví se zásad té na odpor a popírá ji i theoreticky (jakož činili Uhři r. 1848, dříve nežli, nedlouho před katastrofou u Világoše, přiznali se k ní v Segedině v červenci 1849), musí vyvrátiti především praemissy tyto buďto všecky, nebo kteroukoli z nich; aniž na tom záleží, ve kterém pořádku ony se kladou. Kdo ale uznává zásadu v theorii, a protiví se provedení jejímu ve praxi: jakým jménem má nazýván býti mudřec takový?

Nesmíme bohužel tajiti se tím, že odpor proti zásadě rovnoprávnosti ve praxi nepochází jediné od součastníkův vlády říšské i zemské v Rakousku, ale že jeví se ještě krutěji v duchu a smýšlení některých národův proti druhým: potkáváme se s takovým dosti valně zvláště u Němcův a Maďarův, a poněkud také u Polákův a Italianův. Poněvadž působeni dvou posledních v ohledu tom méně mocné jest a obmezené u Italianův na přímoří Adriatické, u Polákův na částku Haliče toliko, nebudu na tomto míst obírati se s nimi zvláště.

Ke všem těmto národům dá se obrátiti zároveň slavně známá průpověď: „Bláhoví? chcete svobodě, a nechcete právu a spravedlnosti !“

Nezapírám, že Uhři mají právo těšiti a chlubiti se téměř tisíciletým trváním ústavy zemí svých a zasazovati se o další její zachování, a v okolnostech a formách časem poněkud změněných: ale ani neohlédaje se k otázce, byla-li ústava uherská hned od počátku původu maďarského nebo-li slovanského, přál bych aspoň, aby v Uhřích nezapomínalo se až příliš na dvě věci významu velmi důležitého : nejprv na nesmírné oběti, přinášené ze zemí koruny české po celá dvě století (XVI. a XVII.) na obranu koruny Uherské, když koní chvosty panovaly na hradě Budínském, — tehdáž jeden ze sněmovníkův českých ptal se, ovšem bláhově, stálo-li celé to království Uherské za tolik, co jen z Cech na zachování jeho vynaloženo bylo; — a druhé, že zásada rovnoprávnosti národní nenacházela v nižádné zemi dokonalejší platnosti a garantie, nežli práv v Uhřích po všecka ta století, pokud panovala v nich stará ústava i pokud jazyk latinský byl jim jazykem diplomatickým, úředním a školním; skutečné nebezpečí zastihlo ústavu tu teprv od té doby, co jí odjata základní tato její podpora.

Věru málo kdo bude zapírati, že by neblahé události v zemích koruny Uherské r. 1848 byly se předešly dekretem Segedínským, ode mne již dotčeným, kdyby on jen před oným rokem byl nalezl své ‚netoliko prohlášení ale i skutečné provedení; neb vyšed teprv jakoby post festum a k tomu ještě tak říkaje in partibus infidelium, nemohl míti vlivu a působení žádného. Také po vydání diplomu říjnového 1860, když vrácena Uhrům aspoň částka dávné jejich autonomie, nespomenuto si na neplatné ony dekrety, a zavedeno nejen do ouřadův a škol, ale i do veškerého ústrojí státního zase výhradné panování samospasitelné maďarčiny.

Jaká od té doby nucení, jaké zpupnosti a křivdy se dějí ku př. Slovákům, netoliko v úřadech, ale i v život společenském, zvláště od národních renegatův některých, nepotřebí zde vykládati, ano jest dosti obecně známo, Zoumyslná i strojná tato maďarisace jest v těle říše Rakouské vřed bolavý a velmi povážlivý: nebude-li brzy uléčen, uvede zdraví a život celého tělesa v nebezpečí. Nejsem já i nebyl jsem nikdy nepřítelem Maďarův; ztráviv mnohá léta svého mládí v důvěrném s nimi obcování, spříznil jsem se s mnohými z nich a poznal i hlubší příčiny, které co do národnosti k touhám a snahám výstředním je pudí a počínání jejich jest-li ne ospravedlniti, aspoň omluviti by měly. Cítí oni bolestně osamocenost svou u prostřed národův europejských; od té doby, co slavný Herder předpovídal jim, že utonou časem svým v moři národův těchto, a co císař Josef II. jal se aneb aspoň zdál se přispíšovati dobu tu, procitli jako k novému životu, a přirozenou svou energií jali se připravovati všeliké prostředky ochranné proti takové pohromě; pohádaly je k tomu také poznámky a počty statistikův některých, tvrdících, že manželství maďarská od přírody méně plodná bývají, nežli ku př. slovenská i rumunská, i následkem toho že musí národu jejich vždy více ubývati, jiných pak přibývati. Tím vším utvořily a rozšířily se mezi nimi, v poměru k národům jiným, obava jakási a popud, jichž snad ani sami sobě dosti povědomí nejsou, ale kteréž nad jiné mocněji působí v citu a mysli jejich, a vymiti se dají formulí (prosím za odpuštění slovu surovému, ale trefnému:) „nesežeru-li já tebe, sežereš ty mne.“ Proto kráčejí odhodlaně a srdnatě (a týž ne bez hryzení svědomí) na dráze nastoupené ku pomaďaření neboli „sežírání“ jiných národností v zemi své. Vím, že umějí zastírati počínání své také jinými potřebami státními a humanitními, ale vím také. že řečmi jejich žádný člověk rozumný zaslepiti se nedá.

Strach bývá špatný rádce, a oni pro pojištění své budoucnosti měli by bez meškání nastoupiti na dráhu jinou. Neb dejme tomu, že se jim podaří oklestiti neb ohlodati tu i tam valný štěp slovanský; ba dejme tomu (posito sed non concesso), že pomaďaří konečně všecky Slovany v zemi své: pak budou i potom ještě slabší nežli protivníci jejich, a tito, podrážděni jsouce takovou dlouhověkou praxí sežíráni národností cizích, pozdvihnou se opět proti nim spojenými silami, a oni již nebudou moci protestovati proti právu odvetu. Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hle spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, a násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem bránám pekelným! Takž i Maďaři jistě lépe pojistí budoucnost svou, když s obvyklou svou energií hájiti se jmou zásady „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“, nežli když se pustí do „bellum omnium contra omnes.“ Kterak zásada rovnoprávnosti národní ve vlasti jejich uskutečniti by se měla, to a jest úlohou nesnadnou, jim předce nestane se nemožnou, jestliže jen tolik upřímné dobré vůle k vyřízení jejímu přinesou, kolik rozumu mají.

O chování se Němcův, zvláště Rakouských, k zásadě rovnoprávnosti národní nechci se zde šířiti: musel bych vynášeti věci mně i jim příliš nemilé, aniž by mně méně příkro bylo mluviti je nežli jim slyšeti; musel bych opakovati, co již jiní přede mnou vylíčili živěji a rázněji, nežli by mně se podařilo. Nehledě na nesčíslné články v novinách slovanských kteréhokoli nářečí, ve kterýchž o smýšlení Němcův ohledem na Slovany řeč bývá, připomínám jen spis již r. 1849 v Berlín pod titulem „Die deutschen Hegemonen“ vyšlý a od Karla Havlíčka v Národních Novinách téhož roku česky vykládaný. Ačkoli ne vše chválím, co tam známý Polský spisovatel zvláště o Rakousku vynesl, nelze předce zapírati, že tisícileté sobecké snahy Němcův, šířiti panování své nad Slovany pod záclonou nejprv víry křesťanské, potom nauk a civilisace vůbec, nedošly nikde jinde vylíčení živějšího a důkladnějšího.

 

Z Plzně na konec světa

O existenci Gottfrieda (či Bohumíra) Lindauera jsem se dozvěděla úplně náhodou – hledala jsem něco jiného a Google mi bůhví proč nabídnul tohohle zajímavého člověka…

Gottfried (někdy uváděn i v české verzi jako Bohumír) Lindauer se narodil 5.ledna 1839 v Plzni, v rodině  Hynka (či Ignáce) Lindauera a jeho manželky Marie, rozené Šmídové. (Českou i německou verzi křestního jména u otce i syna Lindauerových uvádím úmyslně, nikde jsem totiž nenašla jasně řečeno, k jaké národnosti se vlastně hlásili.) Otec Lindauer byl zahradníkem a tak se i syn vyučil tomuto řemeslu. Víc, než zahradničení ovšem mladého Gottfrieda lákalo malování a tak r.1845 odešel do Vídně, aby studoval na malířské akademii. Jeho učiteli byli, mimo jiné, i významní malíři obrazů s náboženskou tématikou Josef von Führich a Leopold Kuppelwieser – mám dojem, že tito učitelé Lindauerovo dílo hodně ovlivnili. Studia ukončil v r. 1862 a vrátil se do Plzně.

Gottfried Lindauer, autoportrét, 1862

Zakázky se mladému malíři v Plzni příliš nehrnuly a tak, když nešly zakázky za ním, vydal se on za zakázkami. V Čechách po něm zbyl soubor dvou desítek deskových obrazů a nástěnné malby v kapli sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách.

Kaple sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách

Interiér kaple – bohužel detailnější záběry na Lindauerovy obrazy jsem nenašla.

Lindauer působil i v Haliči, v Polsku a v Rusku, ale zřejmě se mu příliš nevedlo a když mu ješrě navíc začala hrozit vojna, rozhodl se pro radikální řešení: nasedl na loď a po více než čtvrt roce plavby z ní 6. srpna 1874 vystoupil v Port Nicholsonu na Novém Zélandě. Usadil se v městě Nelson, naučil se anglicky a r. 1881 se stal řádným občanem Nového Zélandu.

V počátcích svého novozélandského působení se živil převážně fotografováním, a pochopitelně i malbou. Maloval oficiální portréty novozélandských osadníků, ale i portréty původních obyvatel – Maorů.

Nakonec se usadil v městě Woodevill postavil si tu dům a ateliér, oženil se a měl dva syny. K stáru ho začal opouštět zrak a tak byl nucen v r. 1916 skončit s malováním.

Ani Gottfrieda Lindauera stáří neminulo.

 

Replika Lindauerova atelieru ve Woodeville nyní slouží jako jeho památník

Portrét Matthewa Campbella od Gotfrieda Lindauera, 1901

Busta Gottfrieda Lindauera, umístěná před replikou jeho atelieru

Hrob Gottfrieda Lindauera a jeho rodiny ve Woodeville

Jistě jste si všimli, že jsem téměř pomlčela o Lindauerově tvorbě a zcela pomlčela o tom, proč si ho na Novém Zélandu tak váží. To si totiž nechávám na druhou část vyprávění…

Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko

Jistě znáte tu situaci, kde se blíží nějaký déšť či dokonce bouřka a kolem vás se rojí mouchy. Ne nadarmo se říká, že „mouchy štípají – bude pršet“.

Ale dneska jsem zažil situaci sice podobnou, ale vlastně úplně jinou. Už když jsem vykonal povinnou polední vycházku se psem, sedaly na mne berušky. A to dost vydatně. Až jsem se divil, co je k tomu vede.

Chvíli poté jsme šli na dvůr něco listí pohrabat a předposlední trávu posekat – ono je nejlepší to dělat v jednom. A najednou vidíme skoro černou zeď od stodoly. Ona je totiž jinak bílá. Očekával jsem, že tam budou nasedané nějaké mouchy.

Ale při bližším pohledu se tam rojila sluníčka.

Jedno jsem si dokonce nevědomky přinesl domů.

 

Nevím, co to znamená, ale když mouchy věští déšť a zataženo, že by sluníčka věštila pěkné počasí?

IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO – I

Takže začíná se Palackého vyjádření:

I.

Komu přemýšleti jest o dějinách i osudech státu Rakouského, tomu nebude lze na dlouho vyhnouti se otázce : má-li stát ten svůj zvláštní účel, své zvláštní určení a povolání, ježto by jej činilo jednotou a celkem a stanovilo také hned s předu a povšechně jak obor tak i ústrojí jeho? a tudíž je-li to nějaký organismus živý, jenž potřebuje k živobytí svému jisté míry  hmoty a moci a jejího uspořádání vnitřního? — aneb je-li to pouhý konglomerát zemí a národův beze vnitřního ladu a skladu, jehož tvůrce byla náhoda, zdar mečový aneb (dle známého pořekadla) šťastné snoubcův úmluvy, a jejž toliko meč drží dohromady?

Jinými slovy: je-li stát Rakouský, jak v minulosti, tak i za naší doby, nositelem a zástupcem jisté idey, ježto ukládajíc mu zvláštní povinnost, činí se spolu zárukou jeho trvání, aneb visí-li toto také jen od náhody, od štědrosti přírody při nadání ducha jeho panovníkův a vladařův, od měnivé přízně bohyně Bellony a od nestálých choutek národův domácích i zahraničných ?

Na otázku takovou, pokud mně vědomo, dávána posavad odpověď jen více méně mystická, od jistého rodu pochlebníkův, jimžto jak poloha země knížetství Rakouského, tak i krev dynastie Habsburské zdály se míti do sebe jakési zvláštnosti výtečné, zvoucí a opravující je ku panování nad světem. Nebudu se zaměstnávati vyvracováním domnění takového; znaje se poněkud v dějinách zemí těchto, nepozoroval jsem nikdy, že by někdejší „deserta Bojorum“ byla sama v sobě jevila tajemnou jakousi moc přitahavou, aneb žeby slavný rod Habsburský byl měl již ku př. ve XIV. století jakou čáku k tomu, co mu přineslo teprv století XVI. Ovšem že rod ten, jako i jiní, veden byl prozřetelností božskou ku panování nad zeměmi a národy rozličnými to však dalo se cestou přirozenou, a nikoli působením nějakým snad polouzázračným.

Jest to téměř obecná vada vědoucnosti nynějšího pokolení, že při uvažování politických útvorův doby naší obrací zřetel svůj vždy jen k západu a zapomíná příliš, jak ohromné bylo někdy působení východu v dějinách jak člověčenstva, tak i Europy zvláště. Vždy veliké převraty světové přišly nám všecky od východu, z Asie, počna od velikého stěhování se národův až do usazení se vlády asiatské v zemích řeckých, v kolébce naší civilisace.

Pováží-li se, jak hrůzoplodná bývala někdy pověstná onano „vagína gentium“, o níž za našeho věku již ani slechu není, musí se uznati, že národové bydlící na východu Europy, větším dílem Slované, měli neméně velikou úlohu před sebou, nežli Romani a Germani a že provedli neméně důležitou missí civilisační, přemohše v boji více než tisíciletém konečně všecky ony, osvětě křesťansko-evropejské od jakživa odporné, ba nepřátelské živly, a učinivše je navždy neškodnými. Však o této věci šířiti se nebylo by zde na místě; chtěl jsem jen poukázati k tomu, že i útvor státu Rakouského bral původ svůj, aspoň prostředen, z velikého ruchu, pocházevšího také z Asie, totiž z násilného vtírání se národu a panství Tureckého do Evropy, Konečným pádem Konstantinopole r. 1453 nastala byla Europě nutnost, postaviti proti Turecké povodni hráz novou a pevnější, nežli se ukázala býti říše Byzantinská, od dávna mravně zpráchnivělá. To byla první a hlavní příčina ku povstání říše Rakouské (kteráž ovšem tohoto jména ne hned užívala). Kdyby se bylo podařilo buďto Řekům cařihradským, buď mladému tehdáž Dušanovu carství Srbskému, buď konečně Matiášově Korvinově říši Uherské, vyhnati Turky z Europy zase: jsem jist, že by národové troji dynastie, uherské, české a rakouské, buďto byli nikdy dobrovolně nespojili se, aneb aspoň žeby spojení jejich bylo nemělo trvání stoletého.

Vím, jak mnohé okolnosti a příhody, jak rozmanité chtíče stavily se na odpor utvořeni a ustálení nové té říše : vím ale také, že za konečný zdar a vítězství děkovati bylo ne tak zásluhám jednotlivých osob (jichž já ovšem popírati nechci), jako raději tomu, co věk novější nazývati zvykl silou věcí (la force des choses), čili potřebě nutné. Však i kdo nepřáli domu Habsburskému, přičiňovali se často ku pomoci jeho, jakožto náčelníka v boji proti společnému nepříteli, hrozivšímu záhubou veškerému životu duchovnímu národův západních; a když v kostelích křesťanských celé téměř Europy vznášely se prosby k bohu o požehnání a zdar zbraní domu Habsburského, bojovavších pod znamením svatého kříže proti půlměsíci, nabyly tím jak dynastie panující, tak i spolek zemí jí poddaných, zasvěcení svého na dlouhé věky.

Ochrana proti Turkům bylo tedy první společné interesse i povolání, ježto poutalo národy a panovníky říše Rakouské na vzájem.

K němu měly popředně směřovati snahy spolku státního, dle něhož mělo co nejvíce možné zřízeno býti ústrojí jeho vnitřní; v něm zračila se, a tak dím, první idea vznikajícího státu Rakouského. Za více než dvoustoletého trvání jeho zapustilo spojení pod jednou dynastií tak hluboké kořeny do života národův různorodých, že odolati mohlo nehodám časovým, i když onano idea počala tratiti moc a působení své, an věk nový nové vždy přivodil interessy a potřeby.

Mezi mocnostmi západní Europy bývali papežové římští vždy nejvěrnějšími spojenci a pomocníky domu Rakouského v boji proti hrozící od Turkův pohrom. Příčin a okolností vykládati netřeba, jsou na snad pro každého.

Ale poměr tento, neméně nežli španielské vychování panovníkův Rakouských, dal k tomu podnět, že mocnáři obojí, císařové totiž i papežové, stáli věrně k sobě, i když nastalo roztržení církve křesťanské západní ; ono pak nastalo, protože papežové zásadou autority javše se vyměřovati čáru, kam a pokud vědoucnost a vůle lidská kráčeti by měla, usilovali udržeti, zastaviti a tak říkaje zamraziti je na tom stupni vývoje, kteréhož dosáhly byly v XV. století ; naproti čemuž valná křesťanstva část odhodlala se kráčeti návodem rozumu svobodně dále, třebas ani nevědělo se, kam cesta dovede. Proto když následovaly půtky o náboženství, jimižto západní Europa v XVI. a XVII. století zmítána byla, panovníci rodu Habsburského stali se hlavními hájiteli zásad z Říma hlásaných.

Takto záhy počala se dvojiti úloha státu Rakouského: s jedné strany bylo mu hájiti křesťanstvo před návalem mahomedánstvi, s druhé zamezovati pokrok tak zvané reformace církevní. Solidárnost zásady autoritní v oboru jak církevním, tak i státním, ba i vědeckém, nesla to s sebou, že Rakousko po celá století (vyjímaje krátkou dobu Josefínskou) uzamykalo a ohrazovalo se proti pokrokům ducha novověkého, jak v církvi a ve vlád civilní, tak i ve vzdělanosti a osvětě vůbec ; autoritou vyměřovalo se národům, pokud a co věřiti a jak každý smýšleti a chovati se měli; censura i policie starala se o to, aby rozum i vůle lidská nikde nevyšinuly se z kolejí předepsaných. Podstata i hlavní známka systému takového byla pouhá negace: aby duch nezbujněl snad nebezpečně, držán jest ve všem přísně na uzdě; stromu vědoucnosti a působnosti lidské nedáno vyvíjeti se a růsti dle přírody, ale jako někdy v zahradách francouzských, jen pokud dovolovaly zahradníkovy provázky a kleště. Takto nadlouho svírán jsa duch, musel konečně buďto zakrsati a hynouti aneb mocí svou vnitřní protrhnouti vazby, vymaniti se a nastoupiti dráhu pokroku. Kterak převrat takový udal se v Rakousku velikými bouřemi roku 1848, jest ještě u všech vrstevníkův našich v živé paměti. Od té doby přestala onano negace a reakce býti hlavnim pravidlem i vodítkem vlády Rakouské, ačkoli za ministra Bacha zdálo se některý čas, jakoby tato chtěla vrátiti se k ní zase; nebo vedle zásady autority (kteréž ovšem v každé jakékoli společnosti lidské vždy a naprosto bývá potřebí), uvolněno bylo již zásad rozumu a vůle lidsky v té míře, a vliv i působení ducha novověké osvěty stalo se bylo tak mohutným, že návrat do minulosti nemohl býti nežli zdánlivý a dočasný toliko.

Když tedy říše Rakouská přestala býti štítem ochranným jak proti Osmanstvu v sobě zakrsalému a jen nesvorností vlád křesťanských podnes v bytu zachovanému, tak i proti duchu a zásadám osvěty novoeuropejské, líčeným a zamítaným v listin na slovo vzaté doby nejnovější : přestalo-li také a ztratilo-li se i zvláštní jeho povolání, jeho idea i účel, ježto ve skutek uvésti a vyplniti nynější Rakousko má, i jen ono samojediné vyplniti může? i nastala již ta doba, kde různorodí národové Rakouští, nemajíce společného interese ani společného účele, mají a budou starati jen každý sám o sebe, a zůstávati pospoj jen pokud křehkou železa mocí pohromadě udržováni budou?

Odpovědi na otázku tuto za našeho věku dávají se, ač ne vždy na hlas, rozličné. Mnozí, přemnozí, zvláště cizozemci, zapírají naprosto jakékoli zvláštní povolání státu neboli říše Rakouské co jednotného celku: a poněvadž Rakousko po tak dlouhé časy okázalo se býti jen štítem reakce v Europě, proto zdá se jim, žeby dobře bylo, kdyby celek ten rozpadl se zase v původní své částky. Jiní přiznávají sice státu Rakouskému jisté zvláštní účely a povolání, ale různí se v ustanovování a pojmenování jejich: jedněm má Rakousko býti mocí ochrannou katolicismu jak vůbec, tak zvláště na východu Europy, kdežto jiní požadují od něho uznání rovnoprávnosti všech řádných náboženských konfessí; jedni dávají mu za úlohu, šířiti moc a kulturu německou na východ, jiní ukládají za povinnost, v nynější dob, kteráž ne nevhodně sluje dobou národností probuzených, uskutečniti v lůně svém zásadu rovnoprávnosti všech národův. Konečně jest i strana, nyní sice mlčící avšak neodříkající která považujíc vše, co teprv od roku 1848 se dalo, za nešťastné poblouzení, touží a očekává návratu do starých kolejí absolutismu zas aby obnovily se blahé doby víry a poslušenství, kdežtoby dopřáno bylo tu hierarchii, tu vysoké aristokratii, tu vojenským náčelníkům, tu bureaukratii, provoditi vůli svou pod štítem a jménem panovníkovým. Rakousko mělo by státi se nějakým Eldoradem těchto tříd, ježto trpíce v jiných zemích čím dále tím větší újmy, upírají k němu zraky své, co [ku] poslednímu útočišti.

Skoumejme nejprv, jaké vyhlídky do budoucnosti má strana posledně jmenovaná.

Nelze zapírati, že jak nyní věci stojí, její tužby a naděje daly by se uskutečniti na čas; nebylo by k tomu tuším více potřebí, nežli pouhého kommanda s hůry. Nicméně nevím, žeby našel se mezi státníky našeho věku, kdo by radil ku pokusu takovému. Nemyslím sice (nehledě ani na svaté státoprávní závazky), žeby radě takové ve Vídni odpovědělo se tak, jako v Paříži odpovědělo se radě Polignacově; jsem přesvědčen, že ví se i ve Vídni dobře, kterak ku provedení a udržení toho skutku především potřebí bylo by známého Montecuculského nervus rerum gerendarum, který při státním dluhu třímilliardovém, při napnutých do výše již téměř nesnesitelné daních a poplatcích, a při ročním deficitu 50 až 100 millionovém nesnadně dal by se zjednati.

Avšak i bez ohledu na moudrost neb nemoudrost státnickou dá se tvrditi, že starý onen patriarchální absolutismus, též jako feudalismus, již se přežili a stali se v Europě novověké naprosto nemožnými, any usychají čím dále tím valněji všecky kořeny v životě národův, jimiž nabývali síly životní. Ve veřejném mínění veškerého vzdělaného světa stal se za naší doby pokrok nepopiratelný k lepšímu.

Ačkoli důležitý a podstatný rozdíl mezi „svobodou“ a „panováním“ nezdá se ještě býti dosti na snadě mnohým nejen osobám, ale i celým národům, předce již umlkají co den více onino filosofové, kteříž učili, že jako ponětí dne, světla i tepla jen za protivou noci, tmy a chladu nabývají významu a obsahu svého, tak že ani svobody nemůže býti tam, kde není poroby co protivy její, a že otroctví jedněch jest i musí býti přirozeným podkladem a podmínkou svobody druhých. Ba chvála bohu ! důstojenství člověka nabylo za naší doby již tak všeobecného uznání, že již ku př. ve společnosti vzdělancův nikdo netroufal by si tvrditi opravdově in thesi, žeby člověk jakýkoli rodil se co pouhá věc a co majetek někoho jiného; ježto hordy ony bělochův, kteréž zastávaly řeči takové in praxi mečem v rukou, dodělávají právě nyní v jižných krajinách Amerického soustátí. Pravda ta, že lidé všickni, bez rozdílu plemen, vyznání a stavův, jsou synové jednoho otce na nebesích, jest jedna z nejušlechtilejších známek a stránek nauky křesťanské; i ačkoli ona přijmutím do lůna církve národův zpupných, loupežných a výbojných bez odřeknutí se chtíčův pohanských, utrpěla zatemnění více než tisícileté v myslech valné většiny křesťanstva, předce nedala se nikdy udusiti a umořiti cele, ale jako každé símě živé nepřestávala domáhati se zrůstu vždy mocnějšího, někdy i podporou všelikých sekt kacířských, až jí posléze filosofie francouzská XVIII. století nejplatněji dopomohla ku konečnému skutečnému vítězství. Všeobecné panování té pravdy, že v celém pokolení lidském není podstatného rozdílu jiného, nežli co do stupně vyvinutí duševních jeho sil, a že člověk nikde není aniž může býti pouhým nábytkem, dobytkem nebo majetkem jiného, ale že všude jest osobou, dařenou od boha rozumem a vůlí a odpovědnou mravně za všecko své chtění a činění — panování této pravdy, pravím, nabylo v posledních těchto létech důležité sankce také na východu Europy, vymaněním a osvobozením ruských mužíkův, i uvedením jiných velikých reform ve smyslu novověké osvěty do říše carovy, takže předvídati jest bezpochyby, že než mine jedna generace, národ Ruský, posud téměř jen passivný, vystoupí co mocnost aktivná na dějiště světové, a to ve smyslu staroslovanské demokratie. (Zde Palacký předpověděl Kerenského, Lenin jej jistě nemohl napadnout) Do podrobného této věci s odůvodnění nemohu se zde pustiti, ano by mne odvedlo příliš od cíle. Chtěl jsem jen dokázati, že těm, kdo ještě kochají se nadějí na návrat doby starého absolutismu a feudalismu, tratí se pod nohama půda čím dále tím valněji, a že formy tyto vládní stávají se čím dále tím určitěji pouhým anachronismem, nenalézajícím více ni podpory ni života v duchu věku našeho. Chtěl jsem dáti na srozuměnou, že marná jest všeliká naděje na trvalý opět prospěch starého absolutismu, při zjeveni a zmáhání se ducha novověkého i křesťanského pospolu; že absolutismus onen jen tam dařiti se může, kde panuje víra o člověčenstvu věčně nedospělém na rozumu a vůli a potřebujícím poručníkův s hůry : že ale víra tato hyne vůčihledně ve všech světa končinách, a že pro víru zemřelou mezi lidmi nebývá více z mrtvých vstání. Proto však ještě nejistím, žeby uvedení absolutismu jiného spůsobu a ve formách posavad nevídaných také již nemožným se bylo stalo: ale další rozjímání této věci bylo by zde nemístné a ještě bez praktické potřeby.

Jak nyní věci stojí, jsem aspoň přesvědčen, že nenajde se ve Vídni státník tak „geniální“, jenžto by se pokusil o vytrhnutí let 1848 až 1865 z života národův rakouských a o přivštípení tohoto k roku 1847 se v bývalé jeho podstatě a formě.

Tím ale klesají spolu také vyhlídky neboli chance těch, kteří rádi by ukládali státu Rakouskému za úkol panování strany jedné nad druhými v ohledu církevním a národním, t. j. panství církve katolické a národnosti německé. Jakož není pána, kde není služebníka, tak i panování jednoho živlu církevního neb národního dalo by se uskutečniti jen násilným podrobením ve službu živlův ostatních. Jestliže ale násilné podrobování jednotlivých osob fysických příčí se proti citu spravedlivosti, ovládajícímu veřejné mínění nového, věku, muselo by podobné nakládání s osobami mravními, totižto spolky náboženskými a národy celými, urážeti tím více ducha humanity a pravého křesťanství, a dalo by se provésti jen tam a potud, kde a pokud osoby ty vedly by život duchovně tak otupělý, že by ani ku povědomí přirozeného práva svého vznésti se neuměly. Jinače potřebí bylo by k udržení prostředkův násilných především opět onoho nervus rerum gerondarum, o kterémž víme, že se ho státu našemu více nežli čehokoli jiného nedostává.

Ale pomina zásady rovnoprávnosti církevní, kteréž i v jiných státech mimo Rakousko ve stejné míře se upotřebuje, i v Rakousku samém nevalný odpor se klade, obrátím se již k rovnoprávnosti národní, ježto dotýká se státu našeho u větší míře, než kteréhokoli jiného, a stává se také příčinou a předmětem sporův živějších a rozsáhlejších.

Švédsko se vymyká kontrole

napsala Judith Bergman
9. října 2019

Překlad původního textu: Sweden Spinning out of Control
Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská

• Podle policejních statistik proběhlo ve Švédsku od ledna do konce července 2019 120 pumových útoků.
• Jen v malebném švédském univerzitním městě Uppsale, v jehož centru se 80 % dívek necítí bezpečně, proběhly na začátku srpna během čtyř dnů čtyři znásilnění a pokusy o znásilnění.
• „Udělejte konec znásilňování – nekašlete na ženy … To, že se ženy nemohou volně pohybovat po ulicích a náměstích, aniž by se musely obávat, že budou napadeny, je vážným omezením jejich svobody a sebeurčení.“ – Poslankyně parlamentu za Umírněnou stranu Josefin Malmqvist, Aftonbladet, 24. srpna 2019.

V jižním švédském městě Landskroně, které má zhruba 35 000 obyvatel, došlo od prosince 2018 k sedmi výbuchům a pumovým útokům. V srpnu 2019 byl výbuchem poškozen vchod do landskronské radnice (na snímku). Foto: Mrkommun / Wikimedia Commons)

Lídr největší opoziční strany Moderaterna (Umírněná strana) Ulf Kristersson nedávno ve svém článku v deníku Aftonbladet napsal: „Löfvene, ztratil jste kontrolu nad Švédskem.“ Ve svém článku kritizoval švédského premiéra Stefana Löfvena za neschopnost řešit nejpalčivější problémy dnešního Švédska. Podle Kristerssona:

„Dvě oblasti, na které my [Umírněná strana] klademe velký důraz, jsou právo a pořádek a integrace. Protože v těchto oblastech dnes spočívají největší problémy Švédska.“

„V loňském roce došlo k 306 případům střelby, při kterých zahynulo 45 lidí. Podle policie se počet obětí střelby od roku 2014 zdvojnásobil. Ve stejném období se podle BRÅ (švédská Rada pro prevenci kriminality) ztrojnásobil počet obětí pohlavního zneužívání…“

„Je nutné přijmout konkrétní reformy. Navrhli jsme je, ale sociální demokraté je odmítají.“

„Zároveň zde máme integrační krizi: Více než polovinu všech nezaměstnaných tvoří lidé, kteří se narodili mimo Švédsko. V našich vyloučených oblastech [utanförskapsområden] jsou školy, kde méně než polovina studentů absolvuje úspěšně všechny předměty… Mnoho dětí, i když se již narodili ve Švédsku, jen tak tak mluví švédsky a mnoho jich je vystaveno rozsáhlému útisku [ve jménu] kultury cti. I v této oblasti jsme vyzývali k přijetí reforem, ale sociální demokraté je odmítají.“

„Imigrace a integrace spolu úzce souvisí. Proto je nutná dlouhodobá přísná imigrační politika. Běžným postupem by mělo být udělení povolení jen k dočasnému pobytu, a co se týče slučování rodin, tak pravidlem by měl být požadavek finanční soběstačnosti.“

„Udělení povolení k trvalému pobytu by mělo být podmíněno znalostí švédštiny a finanční soběstačností.“

Kristerssonova kritika ukazuje, že politický mainstream ve Švédsku si plně uvědomuje základní problémy země. Tato kritika je zvláště významná tím, že přichází od Umírněné strany: Kristerssonův předchůdce Frederik Reinfeldt, který byl v letech 2003 až 2015 předsedou Umírněné strany a v letech 2006 až 2014 švédským premiérem, tyto obavy nesdílel. V roce 2014 Reinfeldt vyzval Švédy, aby „otevřeli svá srdce“ uprchlíkům z celého světa.

„Prosím nyní občany Švédska o trpělivost a solidaritu s vnějším světem… V dlouhodobém horizontu tímto způsobem vytvoříme lepší svět… Bude to stát peníze, budeme se muset kvůli tomu uskromnit, ​​ale tito lidé jsou skuteční uprchlíci, kteří zachránili jen svůj holý život.“

Zdá se, že Kristersson si na rozdíl od současné švédské vlády uvědomuje, co se mezitím se Švédskem stalo.

Podle švédského Úřadu pro ochranu a připravenost komunity (Myndigheten för samhällsskydd och beredskap, MSB) je dnes terorismus v celém Švédsku reálnou hrozbou, a proto se na teroristické útoky musí připravit i menší obce.

„Za prvé,“ řekl Jonas Eriksson, který je v MSB zodpovědný za bezpečnost veřejnosti, „si musíte připustit, že k tomu může dojít dokonce i v menších městech… A potom si musíte ujasnit, co je ve vaší obci zranitelným cílem.“ Prohlášení přišlo poté, co policie v srpnu 2019 překazila ​​potenciální teroristický útok ve městě Östersund. Podle deníku Aftonbladet se údajný pachatel pokusil najet autem do davu. Muž je navíc vyšetřován kvůli svým vazbám na teroristu Rachmata Akilova, který byl odsouzen za to, že v dubnu 2017 najel kamionem na nákupní třídu v centru Stockholmu, prorazil průčelí obchodního domu a usmrtil pět lidí.

Podle policejních statistik proběhlo ve Švédsku od ledna do konce července 2019 120 pumových útoků. Oproti stejnému období roku 2018, kdy došlo k 83 pumovým útokům, se jedná o nárůst o 45 %. Situace je vážná hlavně na jihu Švédska, kde proběhlo 44 pumových útoků. „V současné době můžeme o příčinách jen spekulovat. Máme stále větší problém s trestnou činností a sociálním vyloučením,“ řekla Petra Stenkula, hlavní policejní vyšetřovatelka švédského jižního regionu. „Je možné, že v porovnání s nedávnou minulostí, je dynamit dnes dostupnější, zatímco je nyní těžší dostat se ke zbraním.“

Jen v jižním švédském městě Landskroně, které má zhruba 35 000 obyvatel, došlo od prosince 2018 k sedmi výbuchům a pumovým útokům. V srpnu 2019 byl výbuchem poškozen vchod do landskronské radnice.

„Ti, kdo to dělají, chtějí narušit civilizovanou společnost – nedovolíme, aby se jim to podařilo,“ řekl člen městské rady Torkild Strandberg z Liberální strany.

Další město ležící na jihu Švédska – Linköping – zažilo v srpnu 2019 již druhý výbuch v tomto roce. Policie našla podezřelý předmět, o kterém se domnívala, že obsahuje výbušniny. Když byl podezřelý předmět likvidován policejními pyrotechniky, tak došlo k silné explozi, která zničila policejní sklad a poškodila několik dalších budov. Na začátku června, také v Linköpingu, zničil výbuch obytnou budovu. Naštěstí nebyl nikdo zabit, ale 20 lidí bylo zraněno. Policie má podezření, že tento incident měly na svědomí zločinecké gangy.

V důsledku neustálé nejistoty, kterou tyto události způsobují, dramaticky vzrostla poptávka po ochrance a dalších bezpečnostních službách. Jak soukromé společnosti, tak i obce se snaží najmout více strážců. Podle tiskového mluvčího Švédské obchodní asociace Hanse Tjernströma vynaloží každoročně průměrný obchod s potravinami na pracovníky ochranky a další bezpečnostní opatření přibližně 600 000 švédských korun (62 000 dolarů). Podle zdroje z bezpečnostního průmyslu budou v příštích třech letech muset bezpečnostní agentury najmout 5 300 nových zaměstnanců.

Zvyšuje se také tempo růstu počtu znásilnění a sexuálních útoků. Jen v malebném švédském univerzitním městě Uppsale, v jehož centru se 80 % dívek necítí bezpečně, proběhly na začátku srpna během čtyř dnů čtyři znásilnění a pokusy o znásilnění. Ve Stockholmu došlo během srpnového mládežnického festivalu „Jsme Stockholm“ ke dvěma znásilněním a asi deseti dalším sexuálním trestným činům. Na letním festivalu „Tance a legrace“ v Piteå proběhlo skupinové znásilnění, kterého se zúčastnilo deset mužů.

V nedávném komentáři v deníku Aftonbladet vyzvala poslankyně parlamentu za Umírněnou stranu Josefin Malmqvist ministra spravedlnosti a současně i ministra pro migrační politiku Morgana Johanssona: „Udělejte konec znásilňování – nekašlete na ženy!“ Ve svém článku Josefin Malmqvist napsala:

„Počet sexuálních zločinů se během doby, co Morgan Johansson (Sociální demokraté) vykonává funkci ministra spravedlnosti, prudce zvýšil: Již třetí rok po sobě se počet ohlášených znásilnění zvýšil na 20 ohlášených znásilnění denně v roce 2018. V roce 2019 zatím počet ohlášených znásilnění vzrostl o 14 procent… Ve Švédsku – v jedné z nejvíce rovnostářských zemí světa – je svoboda žen ohrožena. To, že se ženy nemohou volně pohybovat po ulicích a náměstích, aniž by se musely obávat, že budou napadeny, je vážným omezením jejich svobody a sebeurčení. Ačkoliv stále více žen hlásí policii sexuální trestné činy, míra soudně vyřešených znásilnění je stále děsivě nízká. Přezkoumání případů znásilnění proběhlých v posledních letech ukázalo, že k odsouzení pachatele došlo pouze v 5 případech ze 100 ohlášených případů znásilnění.“

Josefin Malmqvist zakončila svůj článek takto:

„Teď je čas přestat mluvit a začít jednat. Rozpočet schválený Umírněnou stranou a Křesťanskými demokraty zvýšil financování policie, ale je třeba udělat víc. V květnu 2018 většina poslanců Parlamentu schválila návrh Umírněné strany na zpřísnění trestů za znásilnění. Od té doby se ale nic jiného nezměnilo. Je nejvyšší čas, aby ministr spravedlnosti (Sociální demokraté) začal konat v zájmu švédských žen.“

Další skupinou obyvatelstva, která v zemi trpí, protože právo a pořádek vzaly za své, jsou švédské děti. Podle BRÅ (švédská Rada pro prevenci kriminality) došlo v posledních letech k výraznému nárůstu počtu případů okradení mladých lidí. Počet ohlášených krádeží, jejichž cílem byly osoby mladší 18 let, se výrazně zvýšil jen během několika let, z 1 084 nahlášených případů v roce 2015 na 1 896 v roce 2018 – to je nárůst o 75 %. V roce 2019 bylo zatím ohlášeno 1 247 případů okradení mladých lidí. Podle švédského kriminologa Svena Granatha může být nárůst počtu případů okradení mladých lidí způsoben tím, že je obtížnější okrást starší lidi nebo krást v obchodech. „To je obtížnější a tak jdou po skupině, která se neumí tak dobře bránit. A mladí lidé mají ovšem také věci, které přitahují především mladé zlodějíčky – mopedy, telefony a šperky,“ řekl Sven Granath.

Zdá se, že premiér Löfven nad Švédskem skutečně ztratil kontrolu.

Judith Bergman je komentátorka, právnička, politická analytička a významná spolupracovnice Gatestone Institute.

IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO

FR.PALACKY:

ÚVODEM OPATŘIL A VYDAL Dr ZDENEK V. TOBOLKA.

V PRAZE NÁKLADEM J. OTTY 1907.

Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je vytvořit. Toto údajně pravil František Palacký. Jedná se o výrok vytržený z kontextu. Ve skutečnosti zní takto: „kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Ostatně i já, neznaje nyní uváděného dílka, také jsem si vše vykládal jinak. Ale, jak rád cituji starého rabbiho, všechno je jinak. Čtete pozorně (pokud již neznáte) a objevíte podivuhodné souvislosti nejen s dobou Palackého, ale i s dobami pozdějšími včetně současnosti. I věštecké schopnosti u tohoto historika se dají objevit.

 

ÚVOD

,,Idea státu rakouského“ jest největší a nejdůležitější politický spis dějepisce a politika našeho národa, Fr. Palackého (1798 – 1876). Fr. Palacký vydal práci svoji na jaře r. 1865, ve chvílích, kdy kabinet Schmerlingův umíral, kdy německý centralismus nemohl udržeti se v celé říši a kdy hrozilo Rakousku zavedení dualismu. Třeba že však v době té „Idea státu rakouského“ byla vydána, přece jest to práce politicko-theoretická, ne politicky praktická, a autor její jeví se nám ne jako politický praktik, nýbrž jako veliký politický myslitel.

Základní‘ myšlénka ,,Idei státu rakouského“ byla vyslovena Fr. Palackým dávno před r. 1865, hned r. 1848 a pak důkladěnji r. 1849.

Fr. Palacký odkazem v „Idei“ na svůj list z 11. dubna r. 1848 do Frankfurtu n. M. a na svůj lánek z prosince r. 1849 -O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“, kteréžto práce obě byly s jeho vůli a vědomím připojeny jako přílohy k prvnímu samostatnému vydáni „Idei státu rakouského“, přímo naznačil, kdy pronesl myšlénky v „Idei státu rakouského“ hlásané poprvé a sebral nám tím zároveň nejdůležitější materiál, z něhož lze poznati celý vývoj politické theorie Palackého, týkající se idei státu rakouského.

O moderním úkolu Rakouska Fr. Palacký měl příležitost po prvé obšírněji rozepsati se ve svém dopisu z 11. dubna r. 1848 do Frankfurtu n. M., kde r. 1848 výbor padesáti za presidentství Soirona radil se o přípravách k uskutečnění velikého díla: politicky sjednotiti celé Německo, všechny země německého spolku, a dosáhnouti uskutečnění ideálu toho přetvořením spolku německých stát v spolkový stát německý. Palacký, který byl přizván k působení na díle tomto, v listě svém dne 11. dubna odmítl účastniti se prací shromáždění frankfurtského. Vystihoval nebezpečenství, které hrozilo z Frankfurtu n. M. národnostem v Rakousku a zvláště národnosti české. Odepřel účastniti se z důvodu, že pro spolupůsobení poslanců koruny české na budování velké říše německé není historicko-právního základu, poněvadž „spojení země české s říší Německou pokládáno i považováno býti musí, nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem“; ale účast odmítl důrazněji hlavně jako stoupenec zásady přirozeného, rovného práva všech rakouských národů, z obavy, že by ve velké říši německé, při jejímž vzniku by měla za své vzíti suverenita Rakouska, národnostem rakouským nemohly dány býti záruky trvání a vývoje jejich národnosti. Palacký z důvodů liberálních prohlásil se tehdy proti Rusku a pro program austroslavistický, a prohlásil se pro něj zvláště jako nacionál vzhledem ke snahám frankfurtským. V neporušení suverenity Rakouska viděl záruku trvání a vývoje české národnosti, on připouštěl jako uvědomělý a nacionalně cítící čech, aby Rakousko a Německo stály ve věčném spolku „k obraně i ke vzdoře“ a případně, aby mezi nimi zavedena byla i celní jednota, ale nikdy nemohl

v zájmu své národnosti spolupůsobiti, aby Rakousko bylo pojato do spolkového státu německého, Frankfurtem obmýšleného. V uvedeném právě dopise z r. 1848 Fr. Palacký poprvé obšírně projevil, stoje na myšlénce přirozeného práva národů, svoji víru v nutnost trvání Rakouska a prohlásil za jeho novodobou ideu: úplnou národnostní rovnoprávnost.

V článku „O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“, který Palacký dne 21. prosince r. 1849 dopsal a dva dny na to v Havlíčkových Národních Novinách na žádost Havlíčkovu otiskl, Palacký valně doplnil myšlénku r. 1848 v list do Frankfurtu pronesenou. Po zavedení oktrojováné ústavy, v březnu r. 1849, kdy reakce vítězně postupovala v Rakouskcu, kdy centralisace v Uhrách pokračovala a kdy vláda rakouská chystala se dle slibu březnové oktrojírky oktrojovati centralistická zřízení zemská, vystoupil Palacký s návrhem na reformu centralistické a nadvládu němčiny v říši podržující oktrojírky ve smyslu svých federalistických zásad, které hájil v lednu r. 1849 v ústavním výboru říšského sněmu v Kroměříži proti jeho většině.

Palackého jako českého nacionála bolelo, že oktrojírka jest „u vysoké míře’* centralistickou a že je tudíž v odporu s novodobou ideou státu rakouského: národní rovnoprávností. Palacký tehdy pokusil se konkrétně ukázati, jak by se měla oktrojírka změniti, aby nenadržovala ani Němcům ani Maďarům. Žádal pro národy více autonomie, nežli ji poskytovala oktrojírka, a navrhoval v březnové oktrojírce změniti míru kompetence říšské a kompetence zemské. Taxativně vymezil jako záležitosti říšské: záležitosti dvorské, zahraničné, vojenské, říšské finanční, obchodní, říšské komunikační a dle možnosti stejné zásady právní ; všechny ostatní záležitosti přiřkl do kompetence zemské čili „autonomii národův“. Vedle říšských ministr přál si míti i ministry zemské čili národní, jichž by bylo sedm pro zemské skupiny: německou, českoslovanskou, polskorusínskou, maďarskou, rumunskou, jihoslovanskou, italskou, utvořené ne na základ historickém, nýbrž dle přislušnosti ethnické. Každá taková skupina měla míti i své kasační soudy a zemské sněmy. Zemský ministr by býval dle Palackého současně exponovaným ministrem říšským. Měl míti pro veškeru zemskou správu odborné rady ministeriální. Palacký také přijímal zřízení říšské rady, na niž pomýšlela oktrojírka, jenže

pomýšlel na ni zreformovanou ve smyslu svých zásad, V tomto článku Palacký jasně vyslovil, že si představuje uskutečnění moderní idey Rakouska, provedení úplné národnostní rovnoprávnosti, zavedením federace na základ národnostním, zřízení to, kde byla by říšská jednota zachována a jednotlivým národnostem zaručen svobodný autonomní vývoj.

Palackého „Idea státu rakouského“, sepsaná r. 1865, jest do jisté míry opakováním, ale i doplněním a době přizpůsobením Palackého myšlének, pronesených v dvou článcích, výše zmíněných. Jako r. 1848, tak i r. 1865 Palacký byl český nacionál, obávající se zvláště před Němci o svoji národnost, byl jako r. 1848/9 tak i r. 1865 hlasatel zásad liberálních a měšťansky demokratických. Jeho vývody byly logicky přesné: Chtěl, jako r. 1848/9, aby Rakousko mělo svoji ideu době moderní odpovídající, prohlásil za ideu takovou pro Rakousko, obývané různými národnostmi, opravdové uskutečnění národní rovnoprávnosti, stál na nutnosti existence národnostně spravedlivého státu rakouského v zájmu malých národností v Rakousku. Důsledně proto obrátil se proti centralismu, který udílel panství Němcům a za úkol Rakouska prohlašoval šíření moci a kultury německé na východ, a důsledně varoval před zavedením dualismu, který mu znamenal rozdělení se Němců s Maďary o panství v Rakousku. Centralismus i dualismus nesnášely se Palackému se svobodou a právem národním. Jako r. 1848/9 tak i roku 1865 moderní ideou státu rakouského byl Palackému zvláštní rakouský federalismus. „Hlavní zásluha,“ pravil, „i známka federalismu jest ta, že jen on sám jediný mocen a způsoben jest uvésti u nás v úplnou platnost zásadu rovného všem práva, kteráž jakož jest nejušlechtilejším ovocem osvěty novověké a křesťanské pospolu, tak i vítězně klestí sobě dráhu do budoucnosti u všech národův vzdělaného světa.“ Jako r. 1848/9 tak i r. 1865 Palacký za východisko svého programu pokládal přirozené právo národnosti, ale proti svým názorům z r. 1848/9 byl r. 1865 nucen vzhledem k skutečnosti nově vytvořené, vzhledem k diplomu říjnovému s jeho theorií historicko-politických individualit, kombinovat názor svůj právem historickým. Přiznával, že diplom říjnový ztížil provedení národní rovnoprávnosti, ale zase cenil, a to více nežli se skutečností se srovnávalo, federalistický smysl diplomu říjnového.

Ale nepřiklonil se na stanovisko historického práva úplně, nehoroval v „Idei státu rakouského“ pro restituci státního práva českého a také neuznával ani vzhledem k Uhrám zásadu kontinuity práva.

„Idea státu rakouského“ byla původně série osmi článků, které vyšly v politickém denníku „Národu“ dne 9., 12., 16., 20., 26. dubna a 3., 15., 16. května r. 1865. Hned po vydání článků těch ,.k žádosti vyslovené se mnohých stran“ byly stati ty sebrány v jeden celek a „přehlédnuté od samého spisovatele“ byly odevzdány ještě r. 1865 veřejnosti. Toto vydání obsahovalo ještě jako přílohy A) 3. B) psaní Palackého z 11. dubna r. 1848 parlamentu Frankfurtskému a článek Palackého „O centralisaci a národní rovnoprávnosti v Rakousku“. „Vidělo se opakovati je,“ tehdy zdůvodnil nové vydání příloh těch v předmluvě k ,Idei státu rakouského“, datované „v Praze 18 máje 1865″, nejmenovaný vydavatel, „na tomto místě, aby věc důležitá, o kteréž v nich se jedná, nabývala vždy jasnějšího světla“

* *

Přítomné vydání pořízeno jest dle prvního samostatného vydání „Idei státu rakouského“.

„Idea státu rakouského“ vyšla r. 1866 německy pod názvem „Oesterreichs Staatsidee“ v překladu V. Kienbergra. Český text „Idei státu rakouského“ Palacký později otiskl v III. dílu Radhoště (str. 158—230) a prof. dr. B. Rieger ve svém kritickém vydání Františka Palackého „Spisů drobných“. Díl I., str. 209—267.

Na Kr. Vinohradech 29. října 1906.

Dr. Zd V. Tobolka.

Zálohovat nebo nezálohovat?

aneb co Bavorovna nechápe

Již delší čas se vede „ekologický“ boj o recyklaci PET lahví. Někteří bojovníci vidí šanci v zálohování petek, čímž prý by se zvýšila jejich návratnost. Jenže když, tak jaká záloha?  Kupující většinově koukají na cenu produktu. Záloha by samozřejmě zvýšila cenu zejména u minerálních vod, případně u nápojů typu Cola, které se už dnes pohybují nad patnáctkou korun.

Aby bylo pro zákazníka ekonomické petky vracet, chtělo by to asi desetikorunu. Jenže zdražit nápoj o 10 Kč by mohlo vést k tomu, že by zákazník mohl ztratit zájem o tak drahou „vodu“, když existuje mnoho jiných řešení. To, že by se omezil prodej čerpané pitné vody by asi nebyl takový zásadní problém, pokud tedy pominu existenční problémy dodavatelů. Horší by to bylo u vod minerálních, jejichž léčivé účinky byly popsány mnohokrát.

Ano, jednorázový nákup jedné či dvou lahví v případě okamžité potřeby by patrně zůstal na stejné úrovni. Jenže ten problém, který se snaží „zálohovači“ řešit, vzniká právě u těch jednorázových nákupů. Protože se většinou jedná o okamžité zahnání žízně kdesi na cestě, no a kdo by se po vypití obsahu zajímal o nějaký sběrný kontejner. A tak se prázdná petka prostě někdo pohodí u silnice či pěšiny. A podle zkušeností se zálohovanými lahvemi od piva by ani v tomto případě ten spotřebitel neřešil výši zálohy. On se napil, a co bude dál jej nezajímá.

V naší republice je celkem slušně propracovaný systém třídění odpadu. Ale co se stane, až podstatná část plastového odpadu z kontejnerů zmizí? Ten, kdo třídí, třídí vše. A když nebude chodit s petkami, přestane pravděpodobně chodit i se zbytkem. Na co třídit, když petky se zálohují a toho zbytku zase tolik nebude.

A jak se bude zpětný výkup řešit u malých venkovských obchodů, které ani nemají dostatek prostor na uskladnění skleněných láhví, natož aby měli kam dávat vrácené petky.

Zálohování podle mého nevyřeší ten základní problém. A tím je chování některých spoluobčanů, kteří kolem sebe trousí odpad kudy chodí. A mnozí z nich dokonce chodí i demonstrovat za lepší klima. Takže za mne NEZÁLOHOVAT.