Kateřina

Dostal jsem nádherný, i když smutný mail od Ondřeje, syna naší paní Katy. Ač vypadá, že je osobní, přesto se domnívám, že bude stejně osobní i pro její čtenáře.

Dobrý den

Chtěl bych poděkovat Vám osobně za zveřejnění oznámení o úmrtí maminky i vašim čtenářům za vyjádření soustrasti v komentářích. Maminka byla velmi skromný člověk, který žil pro svou práci a pro druhé. Projevovalo se to i v takových hloupostech, že se třeba nerada fotila (ovšem fotografií svého psa měla plný počítač). Fotografií na kterých by byla ona je proto velmi málo, zejména z pozdějšího období.

Její velkou láskou byla historie, kterou vnímala jako mozaiku drobných příběhů a historek. Jsem si jistý, že stejný pohled dokázala vdechnout svým článkům na vašem blogu. Stejné a někdy i lepší to ovšem bylo, když začala povídat. Jedním z nejhezčích zážitků mého dětství byly večerní hovory o historii, umění i politice. Dokázala si se mnou prohlížet (snad desetikilovou) knihu „Dějiny umění“ a za jediný večer se mnou šmahem probrat umění od doby románské až po Picassa. Nikdy jsem nechápal, proč je dějepis ve škole tak nudný a šedivý, když mi moje maminka doma vypráví tak senzační a barevné příběhy z historie.

Maminka neměla ráda jen historii. Měla ráda lidi a jejich příběhy a měla ráda i zvířata a jejich příběhy. Dokázala se stejným zaujetím vylíčit příběh sýkorky, která se pere o zrní s veverkou, úplně stejně jako osud krušnohorského loupežníka, nebo pražské figurky.

Mamka neměla vždy šťastný a spokojený život. Velmi jí zasáhl rozvod a péči o mě a bratra zasvětila velké úsilí. Svůj osud však dokázala nést s noblesou a vše léčila prací. Po večerech po práci v muzeu a starání se o děti studovala vysokou školu. Když jsem to později jako student obdivoval tak mi trošku rozpačitě vysvětlovala, že u toho studia odpočívala.

Osud v jejím případě zasáhl ještě několikrát, kdy byla nespokojená v práci i se stavem ve společnosti v období devadesátých let a později. Vadila jí nekompetentnost v rozhodování jejích nadřízených i přebujelá byrokracie v oboru. její reakce na tuto frustraci byla pro ní naprosto typická. Sepsala s kolegou scénář pro historické slavnosti (Císařský den) v Kadani a realizovala s kolegy celou sérii výstav v městské galerii pod věží u příležitosti císařského dne. Císařský den je dodnes zlatým hřebem kulturní sezóny v našem městě. A nejspíš bude i pěkně dlouho po její smrti.

Maminka se velmi těšila do důchodu. Měla velké plány a pořídila si nový foťák, že se pořádně pustí do focení. Moc ho bohužel neužila, protože začala mít problémy s nohama. Přesto měla řadu fotografií z doby předdůchodové o které se neváhala podělit se svými čtenáři.

Byl jsem velmi rád, že mamka publikovala. Dokázala vidět krásné příběhy ve všem a dokázala o nich krásně povídat. Chtěl jsem, aby své příběhy vyprávěla do poslední chvíle.

Internet má jednu zajímavou vlastnost, kterou je pocit který zažíváte, když se z anonymního člověka stane někdo, koho si dokážete představit. Proto k mému povídání přikládám pár fotografií Katy, jako takový její poslední fotoseriál. Kdyby tu se mnou byla, tak bych si za to vyslechl pěkné kázání :-).

První fotka je z doby, kdy byla „mladý“ důchodce a neměla výraznější problémy s chůzí. Nicméně věrna svému celoživotnímu přesvědčení se nerada fotila. Jenomže na mé svatbě musela :-). Je to jediná použitelná fotografie z pozdější doby.

Druhá fotka z r. 1985 je přede dveřmi její pracovny v oblastním archivu. Byla tehdy čerstvě dva roky ředitelka. Přebrala zařízení v pěkném chaosu a stavěla ho na nohy.

Třetí fotka je nejstarší z r. 1975. Byla tehdy na návštěvě u tchyně a tchána ve Vratimově u Ostravy. Fotil to pravděpodobně můj tatínek. Byla tehdy opravdu mladou maminkou (mě bylo šest let). Za dva roky idylka skončila a naši se rozvedli.

Každopádně znovu děkuji a pozdravuji za bratra i za mě vaše čtenáře a děkuji za vaše slova v komentech.

Ondřej Merta

a na závěr to nejsmutnější

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 7 komentářů

408-Mišustin a transfer moci

Ukrajinský analytik Dmitrij Džangirov o události č.1 v Rusku posledních dní

 O tom, že je po změnách dost podstatná poptávka, se i v ruském expertním společenství dávno mluví, m.j. i v článku „Čekáme změny-2“ (https://www.youtube.com/watch?v=FX1mpzdZOvo) moskevského Fondu Carnegie – který je sice proliberální, nicméně se vyznačuje jistou příčetností. Lze se s nimi přít o interpretaci, ale čísla uvádějí dost zajímavá a přesná. Vycházela z vlny protestních vystoupení loni v létě v Moskvě, v souvislosti s regionálními volbami, především moskevskými. Podíl názorů na nutnost podstatných reforem se od června 2017 do června 2018 se významně zvýšily – ze 42 na 59% a jen 31% dotázaných uvedlo, že stačí jen mírné změny. Přitom politicky nejaktivnější skupina – mezi 40 a 54 lety jsou politicky aktivní, protože tito lidé v té či oné míře, už ve svých plánech vidí svou penzi, a právě tito lidé se naplno srazí s penzijní reformou, která vcelku zhoršila postavení důchodců v Rusku. V této kategorii 64% lidí požadují změny zásadní. Hlavní výhrady, pochopitelně, leží v sociální sféře. Důležitá otázka ale je, že přes 50% dotázaných požaduje podstatné změny v politickém systému. K čemu ale hlavně došlo, že za dva roky 2017-2019 v otázce existence politiků schopných takové změny provést, zůstává Putin sice včele, nicméně přesvědčení o této jeho schopnosti meziročně pokleslo ze 17 na 16%. Pokud bychom vzali součet opozičních představitelů (Žirinovský, Zjuganov a Grudinin), tak dává výsledek vyšší než Putinův. Lidé takového lídra nenacházejí ani u tzv. nesystémové opozice (mimoparlamentní) – Navalnyj-3%, Jašin-1%, Javlinskij-1%. Přitom 21%, tedy největší počet dotazovaných, odpověděl, že takového politika nezná, a 31% nebylo schopno odpovědět.

Takže vidíme, že Putin ztratil monopol na vůdcovství v otázkách budoucnosti Ruska – přinejmenším ztratil tempo – a s tím bylo nutné něco udělat.

To jsme hovořili o poptávce po změnách – ta je velká, a o tom, že Putin ztratil vůdčí pozici, pokud jde o nabídku obrazu budoucnosti. Svoji negativní roli sehrála, přirozeně, penzijní reforma. Z průzkumu ale také vyplývá, že dotazovaní vůbec nevidí cestu v liberálních reformách, protože plných 74% se vyslovilo pro častější angažmá státu v hospodářství a regulaci cen, zatímco pro výlučnou funkci trhu jen 18%. Zajímavá je i otázka zda má být všechna moc soustředěna v jedněch rukou – 45%, zatímco pro rozdělení moci mezi různé struktury, které se vzájemně kontrolují – 46%.

Proto v samotném Putinově poselství byl největší důraz kladen na sociální oblast na jedné straně a otázku suverenity Ruska a priority ruského práva před mezinárodním, a třetím pak přerozdělení moci.

Pro přehled uvádím hlavních 7 Putinových bodů, v Poselství obsažených (pozn.překl.):

  1. Státní duma (parlament) dostane právo ke schválení celého složení vlády – od premiéra do ministrů.

Povinnost prezidenta jmenovat ministry schválené parlamentem. Přitom může prezident odvolávat premiéra a jeho náměstky.

  1. Prezident si zachovává velení armády a řízení bezpečnostních orgánů. Jejich šéfy jmenuje po konzultaci s Radou federace (horní komora parlamentu).
  2. Rada federace dostane právo odvolávat soudce Nejvyššího a Ústavního soudu – na návrh prezidenta.
  3. Ústavní soud dostane právo hodnotit na základě návrhu prezidenta ústavnost zákonů a rušit je.
  4. Do Ústavy se zavede nový orgán – Státní rada Ruska, která nyní existuje jako prezidentův poradní sbor. Jeho členy jsou vysocí úředníci a gubernátoři.
  5. Na pozici prezidenta nemůže kandidovat člověk, který měl kdykoli jinou státní příslušnost než ruskou a musí v Rusku žít nepřetržitě minimálně 25 let. Nejvyšší funkcionáři (premiér, ministři a gubernátoři) nesmí mít cizí státní občanství, ani povolení k pobytu.
  6. Z Ústavy se vyjímá ustanovení, podle kterého mezinárodní dohody, podepsané Ruskem neplatí, pokud jdou za rámec Ústavy a národní legislativy Ruska.

Nejlepším vtipem prvního dne (ale spíš zvýrazněné konstatování faktů) je, že už dvě hodiny poté, co Putin oznámil, že ministry nemohou být lidé se dvojím občanstvím – celá vláda podala demisi…

Pokud jde o ústavní změny, vidíme, že se moc nebude předávat nástupci, ale týmu nástupců rozmístěných na různá mocenská centra, které – aspoň v první etapě – bude vyvažovat Putin. Část prezidentových pravomocí se přerozděluje mezi obě komory parlamentu, Ústavní soud a Státní radu, premiér i ministři jsou do značné míry odpovědni parlamentu. Vzniká zajímavý moment: – předseda Státní rady se stává šéfem i volených gubernátorů. V každém případě v tom vidím přípravu týmu nástupců v systému vyvažování těchto různých mocenských center. Je zcela možné, že dojde ještě k dalším přesunům pravomocí jiným orgánům.

Pod pojmem decentralizace moci zpravidla rozumíme přesun moci do regionů, ale v tomto případě jde o rozdělení moci uvnitř Kremlu, metropole, mezi centrálními orgány – hrubě řečeno – „v hranicích moskevského Sadového okruhu“.

Uvádí se, že na poklesu Putinovy popularity má hlavní zásluhu liberální vláda, která úspěšně blokovala prezidentovy programy. Pod liberální vládou rozumíme lidi, napojené na liberální kruhy na Západě. Nejdůležitější v této souvislosti je, že v Ústavě bude zakotveno odmítnutí priority mezinárodního práva před ruským. To je ve značné míře spojeno se závazky vůči MMF a dalším finančním organizacím, jichž je Rusko členem – ačkoli Rusko od MMF úvěry nebere. Boj s liberálním táborem především nesmí být jen bojem s vládou, ale hlavně s ruskou centrální bankou (CBR). Jde tu o princip „nezávislosti“ centrální banky. Pokud se ho Rusko vzdá, dostane se banka více pod kontrolu vlády, přesněji ministerstva financí a ministerstva hospodářství, která sestavují rozpočet. U nás na Ukrajině je vidě jasný nesoulad mezi těmito institucemi – viz například nedávné vyjádření ministra hospodářství, který se nestydí říci, že neví, jaký bude kurs hrivny…Co to je? Co tedy vlastně namaloval do státního rozpočtu?

Takže přechod k suverenitě ruského státu začíná přehodnocením nezávislosti CBR. Mimochodem se mluví o tom, že nový premiér Mišustin má se šéfkou CBR Nabiulinou napjaté vztahy.

Pokud jde o budoucí pozici prezidenta: – kterýkoli byrokratický systém je mince o dvou stranách. Jedna spočívá v možnosti efektivního řízení, a druhou stranou je odpovědnost. Proto spolu s přerozdělením pravomocí dochází i k přerozdělení odpovědnosti. Tím se prezident dostává nad zápas, přičemž část dnešním hospodářských problémů souvisí s liberálním pojetím řízení hospodářství, spojeném s nezávislostí CBR. Odklon od této nezávislosti dává možnost využití jistých vnitřních zdrojů a mechanizmů.

Mimochodem, nasvědčovaly by tomu i informace o tom, že by se 1. vicepremiérem – zodpovědným za hospodářsko-finanční sektor – měl stát dosavadní prezidentův pomocník pro ekonomiku Alexandr Bělousov (1959) – pozn.překl.).

Pozoruhodné je, že nikdo z ruských politologů, masmédií ani internetových médií si nedovedl představit obsah prezidentova poselství a Medvěděvovu rezignaci. O nezbytnosti odvolání Medvěděva v dohledné době se hovořilo, ale nikdo nepředpokládal, že to půjde tak rychle. Jistěže Medvěděv dostane jakousi sinekuru (místopředseda Bezpečnostní rady státu, které předsedá prezident), ale jak se říká: „drž si přítele blízko, ale nepřítele ještě blíže“… – jak to bude dál, je otázka.

Zkrátka, mocenské dědictví Putinovo musí být rozděleno za jeho života a za jeho vlády. Putin má před očima chyby Atambajeva (bývalý prezident Kyrgízie, ale i krále Leara – nahlédneme-li do klasiky) a bude se snažit se takovým chybám vyhnout.

Pokud jde o Mišustina, byl svého času v seznamu nejbohatších ministrů Forbesu, jeho žena jednou z nejbohatších manželek úředníků, – to ale není důležité. Už ve svých 32 letech byl pomocníkem šéfa státní daňové služby Fjodorova, byl prezidentem USG Capital Partners, jejímž zakladatelem byl právě Fjodorov, který byl kreaturou Primakova (pozdější ministr zahraničí a premiér) a Američan Charles Ryan, který je dnes akcionářem a členem správní rady ruského internetového vyhledávače Yandex. Ryan má ovšem zajímavou pasáž v životopisu: – v první polovině 90.let byl vedoucím bankéřem Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD), a byl klíčovým členem skupiny poradců při privatizaci objektů průmyslu a nemovitostí města Sankt Petěrburg. My známe z tohoto města dceru tehdejšího starosty (Xenie Sobčak) a náměstka tehdejšího starosty pro zahraničně-obchodní činnost. Je jasné, že tehdy došlo ke zkřížení cest Ryana s Putinem, později Ryana s Fjodorovem, kteří později prodali svoje akcie v USG Capital Partners Deutsche bank. Později byl člověkem, který prosazoval Mišustina Kudrin (někdejší dlouholetý ministr financí a dnešní šéf Účetní komory RF) – obdoba našeho NKÚ – pozn.překl. Skutečnost, že Mišustin hraje s Putinem hokej, svědčí spíš o jakési emocionální blízkosti, než o něčem jiném.

Mišustin byl na své poslední pozici „nejvyššího výběrčího daní“ velmi úspěšný, a m.j. prosadil mezinárodně vysoce ceněnou moderní digitalizaci této služby.

Ve srovnání s Medvěděvem je Mišustin člověkem bez politických ambicí, takže bude spíš technickou figurou. V případě omezování nezávislosti CBR bude právě on nezastupitelnou osobou.

Pro Putina bude hlavní odstavit od rozhodování kromě Medvěděva i dvojici Nabiulina, Siluanov (ministr financí). Pokud jde o krajně skandálního Čubajse (někdejší vicepremiér a nyní šéf společnosti Rosnano), ten je nutným zlem, se kterým se budou muset ještě dlouho smířit, protože zajišťuje Kremlu spojení s částí mezinárodní bankovní elity. Takže „zrzek“ se neztratí.

Pokud jde o dohady, že Mišustin je zčásti Armén, nelze z toho nic vyvozovat, a ani by to pro něj nebyl hendikep, protože starý známý průzkum Leskova z 19.století o židech uvádí staré ruské přísloví, že: „ Mužika cikán převeze, toho zase žid, žida Armén, Arména Řek, a toho jenom čert převeze – pokud to Bůh dopustí…“. To je konec citátu i konec programu.

Zdroj:   https://www.youtube.com/watch?v=FX1mpzdZOvo

Překlad:  200117

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , | 11 komentářů

NEBEZPEČÍ DRUHÉ VÁLKY SVĚTOVÉ – pokračování sedmé

Dneska se projdeme po vztazích Anglie s Ruskem a Německem

27.Oč se vlastně jednalo na konferenci v Londýně.

Mír versaillský uložil Německu, aby zaplatilo škody, které nadělalo Francii a Belgii ve válce, obnosem 132 miliard marek ve zlatě, během 10 let. Ročně tedy něco přes 3000 milionů marek ve zlatě. Způsob placení obnosu toho měla vždy rozhodovati reparační komise. Jelikož veliká koalice, utvořená ve válce proti Německu se hned po příměří 21. listopadu 1918 rozpadla a vojsko americké bojiště opustilo, zůstala Francie proti Německu osamocena a mír versaillský zůstal tím na papíře. Dle toho také v Berlíně jednají. Co se dnes odehrává ohledně placení náhrad reparací jest komedie, kterou Berlín si tropí z Francie a to vinou Londýna. Proto Poincaré sáhnul k radikálnímu prostředku dle ustanovení míru versaillského, který praví, že když by Německo reparace platiti se zdráhalo, mají velmoci právo i povinnost placení to si na Německu vynutit trestními opatřeními, které mají název sankce. Takovouto sankci Poincaré prosadil 10. února 1923, obsadil Essen n. Rurou, a to bez svolení Londýna. Z toho byl větší poplach v Londýně, jak v Berlíně. Anglie za žádnou cenu nechce připustit, aby ani píď půdy z Německa směla přejiti do državy Francie. Jedná se tedy o to v Londýně, jakým způsobem vylákati francouzské vojsko okupační z Essenu. Tento eskamotérský kousek mají provésti MacDonald s Herriotem společně. K tomu jim nyní pomáhá Severní Amerika. Přišli totiž do Londýna sám státní sekretář Severní Ameriky Hughes a vyslanec americký Kellog. Aby okupační vojsko Francie opustilo Essen n. Rurou, k tomu účelu jest třeba, aby Německo konečně se zavázálo platit reparace. Za tím účelem vypracoval americký generál Dawes tak zv. »Sachverständigenplan«, reparační plán znalců, a tenhle reparační plán se v Londýně projedná. Dawes žádá totiž, aby Německo ročně platilo 2500 milionů marek ve zlatě, tedy totéž, co žádá mír versaillský, a sice tím způsobem, aby finanční kontrolor dohody tento obnos vybíral z výnosu drah Německa a z velikých podniků průmyslu v Německu. Na urovnání valuty žádá Dawes uvalení hypotéky 5000 milionů marek ve zlatě na veliké průmyslové závody Německa. To jsou ty hlavní věci, o které se jedná na konferenci v Londýně. Nyní je to ale k smíchu, když sám poslanec a ministr Bernhard Dernburg v »Neue Freie Presse« 17. července 1924 do slova praví: »Ob Deutschland die Forderungen des Dawes Report erfüllen kann, weiss zur Zeit kein Mensch.« — Zda tedy Dawesův plán lze uskutečniti, neví dnes nikdo. Zde tedy máme z úst samostatného německého parlamentníka přiznání černé na bílém, že se v Londýně na konferenci svolané odehrává pouze odporná fraška. V Berlíně se třesou nedočkavostí, aby okupační vojsko francouzské opustilo Essen n. Rurou a k tomu slouží fraška, která se v Londýně odehrává. Němci totiž volají, že plán Dawesův přijímají a chtí ale napřed, aby francouzské vojsko opustilo Essen. O nic jiného jim nejde. Přání Němců bylo splněno a okupační vojsko Francie rurskou pánev vyklidilo.

28. Anglie a bolševici.

Zpravodaj »Frankfurter Zeitung« zaslal z Londýna tomuto listu další úvahu o poměru anglo-ruském. Uvádí, že anglický tisk dával na jevo značnou radost z nejnovějšího sporu německo- ruského. V parlamentních kruzích anglických bylo již dlouhou dobu vyslovováno přání, aby vláda anglická se přece pokusila o to, zda je možno odprodati do Ruska nějaké výrobky anglického průmyslu. Proto se pustil MacDonald horlivě do vyjednávání s bolševiky, kteří poslali k tomu úkolu do Londýna tovaryše Rakovského. Vyjednávání to se vleče již několik měsíců a nejde s místa. Londýnské banky žádají na ruských tovaryších spolehlivé záruky, a hlavně to, aby tovaryš Krasin prohlásil zahraniční obchod Ruska jako volné a svobodné podnikání, do kterého bolševická vláda nesmí nijak zasahovati. Každý obchodník v Rusku má míti právo obchodovati volně a nerušeně s obchodníky cizími mimo Rusko. Orgán MacDonaldův »Daily Herald« uklidňoval bolševiky, že londýnské banky nejsou v tom směrodatný, a že jsou tu ještě jiní finančníci, kteří mohou bolševikům vyhověti a jim potřebné peníze na úvěr opatřiti. Ale deník »Times« prohlásil, že angličtí kapitalisté bez spolehlivého a pevného ručení nemohou do Ruska ničeho investovati. V tomto názoru jsou jedné mysle a jednoho přesvědčení politikové a finančníci, liberálové a konservativci. Ale bolševici si zle nadrobili v Berlíně, a případ ten má silný vliv na Anglii. Rázem zmizela tam všecka důvěra k bolševickým zástupcům, kteří se zdržují v Německu i v Anglii. MacDonald zahájil svou vládu s velikou diplomatickou parádou a uznal bolševickou vládu také de jure. To byla pro ruské tovaryše obrovská čest a výhra. Nyní i sama vláda Anglie uznává bolševiky za vládce Ruska dle práva. MacDonald proto vyzval vládce v Kremlu, aby ukázali něco praktického, jak si ty přátelské styky anglo- ruské představují a co chtí podniknouti, aby styky Anglie a Ruska měly pro obě strany nějaký užitek. Nyní se do toho zapletly londýnské banky a vzkázaly Chaimovi do Moskvy, že má dáti bezpečné a spolehlivé záruky pro obchod anglo-ruský. To ovšem panstvo v Kremlu dopálilo a Chaim i jako švakr Sinověv-Apfelbaum MacDonaldovi pro toto memorandum londýnských bank vynadali sprostě a drze. Ale tím velmi uškodili anglické Labour Party, která se o zájmy bolševiků tak starala a do Moskvy tolik přátelských pozdravů anglického proletariátu posílala. Anglie žádá, aby bolševici uznali státní dluhy ruské a dali záruky za boží z Anglie do Ruska zaslané. Splnomocněnec Rakowski odpověděl krátce a úsečně, to že bolševici neučiní. Angličtí znalci se nyní baví se znalci bolševickými, a vyjednávání anglo-ruské nemá žádného konce. MacDonald se prostě vymlouvá, že Anglie nemá viny, že vyjednávání s bolševiky nevedou k nijakému konci. Listy anglických konzervativců se proto MacDonaldovi posmívají, že pochodí jako Němci se smlouvou uzavřenou s bolševiky v Rapallu. Nyní také přišly do Londýna zprávy, že byli v Rusku okradeni obchodníci z Holandska. Mimo bolševiků jsou však v Londýně dosud zástupci cara a bydlí v paláci hraběte Benkendorffa. Také tyto diplomaty Anglie dosud uznává. Pravá komedie.

29. Strach Anglie o državy.

Abychom si uvědomili, oč tu vlastně jde, uvedeme statistické číslice o světovém panství anglickém. Anglie samotná má rozlohu 313,373 čtv. kilometru a čítala roku 1921 úhrnem 47,453.330 obyvatel. Roku 1920 činil přebytek narozených 592.445 osob. Roku 1920 vystěhovalo se z Anglie 43G.784 osob. Dle toho můžeme odhadnouti počet obyvatel Anglie koncem r. 1925 okrouhle na 49 milionu. Národ anglický však není jednolitý, jsou tu Skotové a Irové. Skotsko mělo 4,882.288 obyvatel, Irsko 4,350.219. Tyto dva kmeny dlužno odpočítati. Zbývá tedy na anglický národ 40 milionu osob. Jak vidíme, posílá tento národ do světa, to jest do svých osad, skorém půl milionu dospělých lidí, aby tam upevňovali anglické panství. Toto světové panství Anglie má nyní rozlohu 38,863.000 čtv. kilometrů a 420,390.000 obyvatel. O toto obrovské panství mají nyní v Londýně starost, aby se jim nerozpadlo a nedrobilo. O tom se rozepsal všeněmecký list »Hamburger Nachrichten « ze dne 5. března 1925. Článek má název: Risse im englischen Imperium — trhliny v anglickém panství. V článku tom čteme toto: Hlavní otázkou pro vládu v Londýně jest poměr Anglie k zámořským osadám, Kanadě, Austrálii, Indii a jižní Africe. O poměru těchto obrovských zemí k Londýnu přinesly vládní »Times« v únoru obsáhlé úvahy. Tento všemocný list táže se londýnské vlády, zda-Ii uvažovala, že přijde doba, kdy tyto obrovské země jednou vzkáží do Londýna, že se prohlašují za země samostatné. Při sjednání míru versaillského měli ministři anglických osad obrovský vliv; mezi nimi vynikal pověstný generál Smuts, který nedal Německu ublížiti. Smuts, guvernér jižní Afriky, terorisoval Wilsona ve prospěch Německa. Nynější min. předseda Baldwin jde tak daleko, že ponechává rozhodnutí o důležitých otázkách Evropy na dobrozdání dominií, jako se stalo s mírovými protokoly ženevskými, které byly odmítnuty vládami anglických osad. Nebezpečné pro Anglii jest jednání Irska v tom směru, že Irsko jmenovalo vlastního vyslance do Washingtonu, a totéž učinila již Kanada. » Hamburger Nachrichten« z toho všeho dovozují, že Anglie chce si zachovati každým způsobem klid a nechce se nikde vázati. Dále z toho vyvozují »Hamburger Nachrichten« důsledky, že Anglie nesmí překážeti Německu v rozvoji. Německo má pro své obyvatelstvo příliš malý prostor. Na rozloze 474.347 čtv. kilometrů čítalo Německo roku 1919 celkem 59,925.381 obyvatel, na 1 čtv. km tedy 127 osob. Čsl. republika má na 1 čtv. km 97 obyvatel. Německo je přelidněno a proto podniklo první válku světovou, aby opatřilo německému národu větší prostor. Jelikož se ten první nápor nezdařil, není pochyby, že podnikne nápor druhý, ale Německo si předem zajistí vítězství tím, že donutí  Anglii, aby zůstala stranou. »Times« dokonce oznamují, že Anglie dovolí, aby se Německo opět pozvedlo ke své bývalé moci Tak se utěšují »Hamburger Nachrichten« ve jmenovaném čísle. To znamená, že Anglie dává Německu volnou ruku pro odvetnou válku.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 6 komentářů

Čo sme sa nestihli naučiť od prírodných národov

Nadviažem na rozprávanie z tohto článku o desaťtisíc rokov trvajúcom spolužití Tasmáncov so svojim habitatom a o ich bleskovej genocíde. Vtedy som avízoval, že sa k téme vrátim s poukázaním na to, čo tieto prírodné národy ovládali, akými znalosťami nás predčili a čo kriticky chýba nám, aby sme svoju ekologickú dilemu boli schopní zvládnuť.

Medzitým sa ku mne „náhodou“ dostal jeden skvelý zdroj, ktorý sa okrajovo venuje týmto otázkam. Ide o knižku Ekonomie přírodních národů, vynikajúca knižka (600 strán), čo vo svete nemá obdobu, a predstavujem vám ju o to radšej, že autorom je Čech – ekonóm a antropológ Zdeněk Justoň. Viaceré kapitoly tejto knižky sa podrobne venujú prírodným národom z Austrálie, pretože to je najstarší typ spoločenstva – zberačov a lovcov, ktorý sa zachoval až do našich čias. Je veľmi pravdepodobné, že ich spôsob života a myslenia sa veľmi podobal Tasmáncom, určite najviac zo všetkých ostatných spoločenstiev, ktoré ešte môžeme študovať.

K našej téme budem citovať úryvok, ktorý presne vyjadruje vzťah Austrálcov ku krajine, v ktorej žili:

V každodenním životě skutečnou politickou a hospodářskou jednotkou nebyl kmen, ale lokální skupina. …Většinou šlo o skupinu, jejíž členové byli navzájem spříznění v mužské nebo ženské linii, včetně mužů a žen pocházejících z jiných skupin, a hlásili se k nějakému dávnému předku. Ale hlavním důvodem bylo, že duchové všech příslušníků se po ukončení své tělesné existence vraceli na toto území. Tak byla každá osoba spjata se svou zemí, protože to byl domov jejího ducha. A protože duchové všech členů skupiny pocházeli z původních mytických duchů daného kmenového území, byli lidé na něm žijící spojeni se svou zemí hlouběji než v případě genealogické příbuznosti. Vysvětlení pro takové chování tedy vycházelo z mytologické minulosti, proto bylo při obradech nutné osobně se účastnit hrdinských skutků duchů předků, kteří kdysi touto krajinou prošli a zanechávali zde různé rituální a spirituální prostředky.

Verím, že takáto spriaznenosť s krajinou, v ktorej človek žije, bude mnohým zo siene pána Bavora celkom pochopiteľná. Myslím, že aj v dávnych tradíciách nášho ľudu sme schopní vybadať stopy veľmi starých predstáv a veľmi starého svetonázoru. Vnímavosť na tieto signály spätosti s krajinou sa ani z nás celkom nevytratila, nájdeme ju u Boženy Němcovej, Josefa Čapka, Miloslava Nevrlého i Václava Cílka. Nie náhodou tie veci a deje, ktoré nás od krajiny odcudzujú, prichádzajú zvonku. Od národov, ktoré túto spätosť s krajinou už stratili alebo ani nikdy nemali, lebo nestihli zapustiť korene.

Poslednou vetou mierim na moderných Severoameričanov. A tu tiež budem radšej citovať pôvodného Američana. Je to v podstate celebrita, herec nielen z oskarového filmu Tanec s vlkmi. Je známy ako Floyd Westerman, pôvodným menom „Červený Havran“. Nuž, porovnajme zároveň s celebritami z minulého pondelkového článku.

Jeho slová sú z tohto videa.

Hovorili nám, že uvidíme vzostup aj pád Ameriky. Pretože Amerika už umiera. Zvnútra. Pretože ľudia zabudli návod, ako majú na Zemi žiť.

Všetko nasvedčuje tomu, že sa začína napĺňať proroctvo a ľudská neschopnosť žiť na tejto Zemi duchovným spôsobom života, nás začína privádzať na križovatku veľkých problémov. Môj národ, Hopiovia veria, že ak nie ste duchovne spojení so Zemou a nechápete duchovnú realitu, ako na Zemi žiť, tak pravdepodobne nedokážete prežiť.

Keď prišiel Kolumbus, vtedy pre nás začala skutočná prvá svetová vojna. Keď skončila druhá svetová vojna, bolo nás v Amerike len 800 000. Z pôvodných 60 000 000, takže nás v Amerike skoro vyhubili.

Duch je všade, vo všetkom. Vložil ho tam stvoriteľ. Rôzne národy mu hovoria rôzne, pre nás je Tonkašila, Starý Otec. My sme na Zemi len niekoľko zím, ale keď hovoríme o duchovnom svete, tam je oveľa viac. Duchovný svet je oveľa reálnejší ako náš svet, je tam všetko.

V našom tele je 95 % vody a ak chce človek ostať zdravý, musí piť dobrú vodu. Keď s Kolumbom prišli prví Európania, mohli sme sa tu napiť z ktorejkoľvek rieky. Keby Európania po príchode žili indiánskym spôsobom života, dalo by sa zo všetkých riek piť aj dnes, lebo voda je posvätná. Vzduch je posvätný. Naša DNA má rovnakú podstatu, ako DNA stromov. Stromy dýchajú to, čo my vydychujeme, a keď my chceme dýchať, potrebujeme to, čo stromy vydychujú, takže sme so stromami osudovo spriaznení.

Sme zo zeme, všetci. A keď sa Zem, vzduch a voda znečistí, vyvolá to reakciu. Matka začne reagovať a proroctvo Hopiov hovorí, že búrky a povodne získajú nebývalú silu.

Pre mňa na tom nie je nič negatívneho, že prídu veľké zmeny. Nie je to negatívne. To je evolúcia. Evolúciu ženie čas, nič neostáva rovnaké. Ale neexistuje nič také ako koniec. To len jeden život sa mení na iný život.

Ak chcete obnoviť toto spojenie, skúste napríklad niečo zasadiť a pestovať. Musíte ku všetkým veciam pristupovať s vedomím, že majú ducha. Musíte o všetkom uvažovať, ako keby sme boli jedna rodina.

 

Zdroje:

Zdeněk Justoň: Ekonomie přírodních národů; nakladatelství Dauphin, Praha, 2012

https://www.youtube.com/watch?v=g7cylfQtkDg

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , , , | 31 komentářů

Měla by Evropa přijmout zpět džihádisty, kteří odešli bojovat za ISIS?

Gatestone Institute

Rubriky: twitter | Štítky: , , , , , , | 27 komentářů

Mimořádná smutná zpráva

Obrázek | Posted on by | 41 komentářů

NEBEZPEČÍ DRUHÉ VÁLKY SVĚTOVÉ – pokračování šesté

Ovlivňování voleb je patrně dlouhodobou tradicí. Zde se dovídáme o Americkém ovlivňování voleb v Anglii.

25.Interview s lordem Haldanem.

Židovka Berta Zuckerkandel má obzvláštní štěstí. Byla hostem u pí. ministrové Ethel Snowdenové, patrně také židovky a byla pozvána na čaj k lordu Haldane, jak jí paní ministrová slavnostně ohlásila. To je vyznamenání zvláštního druhu. »Dear Berta!« volá na ni Ethel Snowdenová. Před válkou byl lord Haldane secretary of war čili ministr války. Haldane je filosof a odpůrce militarismu, asi snad jako náš bratr Klofáč. Jest i nyní členem vlády dělnické a je vůbec jedním z nejvíce vynikajících vůdců Anglie. Tak vychvaluje orgán soudruha Lippowitze »Neues Wiener Journal« lorda Haldaneho. Lord bydlí ve třídě Queens Anne Gate, kde jsou jen samé vily jak tomu Němci říkají: Einfamilienhaus, dům jen pro jednu rodinu. Ovšem že takový dům může být i tak prostranný, že by v něm mohlo bydleti rodin více. Pí. Berta zazvonila a sluha jí hlásil, že Mrs. Haldane již v I. patře na paní Bertu čeká. Současně ale přišla ještě jiná návštěva. Lord Haldane srdečně vítá návštěvu paní Zuckerkandel a těší se, že se s ní může pobaviti o Vídni, kde se tak rád zdržoval a na kterou Vídeň vždy rád vzpomíná. Paní Berta Zuckerkandel byla 11. května 1921 v Paříži a hned Hlásí lordu Haldane vítězství socialistů. Dále prohlašuje, že toho dne se Francie opět vzpamatovala a navrátila se tam, kde byla dříve. Pí. Berta to řekla asi po německu: Frankreich hat sich selbst wiedergefunden. Dříve byla Francie ztracena a nyní, kdy tovaryš Leon Blum se stal jejím vládcem se opět našla sama. Lord Haldane k tomu poznamenal, že vítězství socialistů ve Francii bylo patrně přivoděno pod vlivem Labour government anglického. Kdyby nebyla před tím zvítězila anglická strana dělnická, nebyla by ani strana socialistu ve Francii dne 11. května t. r. zvítězila. — »Znal jste, mylorde, Rakousko a Vídeň před válkou ?« tázala se paní Berta. — »Zajisté a poznal jsem již tehdy, že je to říše, která je určena k tomu, aby se rozpadla. Austrie Habsburku se přežila. Ovsem i tyto malé státy, které z území Austrie povstali, nejsou dobrodiním pro Evropu.« Nato lord Haldane si pochvaloval, že poměry v Evropě se uklidňují a vůbec dal na jevo, že chová pevnou naději, že vše půjde klidně. Upozornil pak paní Bertu na podobiznu visící na stěně. »Vidíte, přeci, že to je Dr. Einstein. Bydlel u mne před 2 lety. Jako Kant před 100 lety hlásal myšlenku stálého míru pro celý svět, tak to činí dnes dr. Einstein.« Také si pochvaloval lord Haldane nynější mládež studující na universitách v Oxfordu a Cambridge, všude je hnutí pokrokové a protimilitaristické. Za to si paní Berta posteskla lordu Haldanemu, že na universitě ve Vídni je hnutí antisemitské. Tomu se lord Haldane velmi divil, jelikož znal universitu vídeňskou z doby, kdy tam vládli volnomyšlenkáři Mach, Exner a jiní bezvěrci. Pak se lord Haldane zabořil do křesla a dal se do smíchu. »Řekněte mi, paní Berto, má Vídeň ještě ty známé fiakristy?« Touto geniální otázkou rozhovor končí. Tady máme typ Angličana, o jaké věci se nejvíce zajímá. Lord Haldane je židomil jak vidíme z toho, že si pozval k sobě komedianta dra Einsteina. Němci toho švindléře již prohlédli a dali mu patřičný vyhazov.

26. Kam spěje Anglie?

Paní Berta Zuckerkandel rozepsala se v »Neues Wiener Journalu« o budoucí politice anglické pod dojmem vítězství Labour Party. Dosud vládli Anglii střídavě dle výsledků voleb buď konservativci nebo liberálové. Nyní k tomu se přidala třetí politická skupina dělnická, která převzala do svých rukou moc vlády. Jsou tu hlavně Ramsay, MacDonald a Philip Snowden, kteří dva mají otěže vlády v rukou. Žádná ze tří jmenovaných skupin nemá v parlamentě anglickém většinu a je odvislá od blahovůle některé z obou skupin liberálů neb konservativců. Takovouto politiku musí nyní MacDonald prováděti s neobyčejnou trpělivostí a diplomatickou dovedností. MacDonald prohlásil, že se mu jedná o uklidnění Evropy a v tom ho angličtí liberálové podporují. Socialisté v Anglii nelpí urputně na svých požadavcích třídních a mají ohled na potřeby celonárodní. Lloyd George i lord Asquith se neodvažují prozatím činiti nějaké přípravy, by ministerstvo MacDonaldovo bylo učiněno nemožným. Oba státníci čekají, až jak MacDonaldovi se podaří projednati otázky reparační a jak dále se bude spor franko-německý urovnávati. To je úkol vlády MacDonaldovy a v tom nechce MacDonalda ani Asquith ani Lloyd George rušiti. MacDonald vytrvá proto ve vládě jen asi rok, až bude reparační otázka vyřízena a pak se asi vypíší v Anglii nové volby. Tyto volby pak rozhodnou, zda Labour Party bude míti v parlamentě anglickém většinu, v kterém případě by měla moc vlády zajištěnou a nebo objeví se v menšině a pak vstoupí do oposice. Ve vnitřní politice pracuje vláda MacDonaldova na urovnání palčivých sociálních otázek jako jsou znovuoživení práce v průmyslu a odstranění nezaměstnanosti. Jest zřejmo, že MacDonald ve své závislosti od blahovůle klubu poslanců liberálů nemůže pomýšlet! na to, aby mohl projednávati sociální předlohy v parlamentě, ve kterých by se žádaly nové sociální zákony pro dobro dělnictva. Znovu uspořádání sociálního složení obyvatelstva Anglie dle plánů socialistických nelze dnes vládnoucí straně dělnické prováděti, jelikož by neměla dostatečný počet hlasu v parlamentě. Někteří vůdci politikové strany liberálu jako lord Haldane, pracují svorně s MacDonaldem i v otázkách sociálních. Paní Zuckerkandel oznamuje tedy, že MacDonald vyčká ještě rok, pak vypíše volby a myslí, že budou dělníci míti v parlamentě většinu, že tedy získají ještě větší počet mandátů, než mají nyní, 191. Aby mohla míti Labour Party většinu v anglickém Parlamentě, bylo by třeba, aby ulovila alespoň 300 mandátů. Zda je to možno, to patrně ani paní Zuckerkandel se neodváží odhadovati. Ať se věci mají jakkoliv, jisto jest, že Labour Party měla na volby peníze z Ameriky a rozdávala je dcera Curzona, který má ženu židovku Leitnerovou, dceru bankéře z New Yorku. Možno je, že při posledních volbách dávali také hlasy pro Labour Party také mnozí inteligenti a drobní živnostníci, doufajíce, že vláda Labour Party bude usilovněji pracovati pro zájmy drobného, válkou ožebračeného lidu. Nesmíme zapomenouti, že Anglie válkou nejméně trpěla. Anglie ztratila jen okrouhle 900.000 mužů a nevykrvácela jako Francie. Proto také i v obyvatelstvu Anglie není již znáti stopy z války a tak se zdá, jakoby v Anglii byli na válku jaksi zapomněli. Proto ten obrat proti Francii a pro Německo. Ale máme za to, že vláda Labour Party ihned zmizí, jakmile by napadlo vůdcům dělnické strany vystoupiti nějakými třídními požadavky pro dělnictvo na úkor jiných tříd národa anglického. Tu by voličové v Anglii jinak volili a mandáty Labour Party svěřené, by se opět vrátily do rukou tříd občanských. Voličové angličtí učinili jakousi zkoušku, aby viděli, jak si budou ministři socialisté ve vládě počínati. Dosud, jak se zdá, jde vše hladce. Poslanci socialisté se dokonce zaučují vystupovati u dvora jako poslanci stran občanských. Zdá se také, že měl MacDonald štěstí a že se mu podařilo zažehnati několik stávek, což se dřívějším vládám tak rychle nezdařilo. Vláda Labour Party netrvala ani rok.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | 8 komentářů

Několik vět o Sladkém životě

IVAN DAVID

Se jménem Jiřího Jírovce jsem se poprvé setkal jako s autorem originálních a kritických článků na Britských listech. To bylo v době, kdy se Blisty neomezovaly na jediný správný názor. Pak už zůstaly pro kritickou mysl nepoužitelné.

Jiří Jírovec je mi blízký, neboť patří k lidem, kteří si s každou novou informací kladou stejnou otázku: Je to opravdu tak? To není dobrá výbava pro pohodlný život, ale výborná pro život s odvahou k trvalé nejistotě, jak se věci mají. Takový přístup je podmínkou pro vědeckou práci, protože bez trvalého ověřování platnosti premis to zkrátka nejde. K životu s polykači a šiřiteli všeobecně uznaných pravd se takový přístup ale vůbec nehodí. Málokdo chce slyšet, že se možná mýlí. Hledači a pochybovači dovedou lézt pěkně na nervy. Ale bez lidí, kteří kladou nepříjemné otázky, to zkrátka nejde, společnost by zdegenerovala.

Karel Havlíček Borovský napsal epigram nejen o sobě, ale také o Jiřím Jírovcovi:

Chceš-li v strachu, nepokoji žíti,

musíš k tomu vtip a rozum míti.

Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba,

bývej hloupý, kde je toho třeba.

Jiří Jírovec svůj pohled nabízí, ale nevnucuje. Posílá mi své články s poznámkou „přikládám k Vašemu laskavému uvážení článek, odrážející můj pohled na…“ Jiří Jírovec nenabízí domněle nevyvratitelná fakta, ale hypotézy. Jako by říkal: „K tomuto jsem došel, přežvýkej si to sám.“

Tím se dostávám k další důležité vlastnosti Jiřího Jírovce. Přistupuje k diskusi a posouzení předložených tezí nerozhodnut. To je podmínka smysluplné polemiky, bohužel většinou nesplněná.

Od stylu myšlení autora se dostávám k jeho osobnosti. Je naprosto autentický. Nevytahuje se, ani se nehrbí. Každého přijímá jako potenciálně rovnocenného partnera. Možná mu to někdo neuvěří. Já ano. Žádná póza.

Je znát, že mu bylo dáno vyrůstat v prostředí, kde se nejen smělo, ale muselo myslet, a kde bylo třeba se s pravidly chování sžít a dobrovolně je přijmout za své. Bylo možno se sžít i s laskavostí a vřelostí, a předávat je dál.

Toto vše se promítlo i do útlé knížky s názvem Sladký život.

Vím, že autor je bystrý pozorovatel a nepřekvapuje mě, že umí psát nejen drsné polemiky.

I jeho kočky si zasloužily jména a respekt ke své individualitě. A také odstup a zdrženlivost, která autorovi umožňuje navázat hovor se stařenkou i mladou ženou, politikem i bezdomovcem. Vlastně píše více o ženách. Pro muže výzkumníka jsou přece pořád trochu záhadnými bytostmi a o to přitažlivějšími. Tím více, čím těžší je se vcítit. Jen pro blbce jsou všechny stejné.

Jiří Jírovec je nesmiřitelný k nekritičnosti, úsudkové závislosti a podlézavosti. A také k módním vlnám v postojích a účelovém zapomínání na nepohodlná fakta.

Knížečku jsem přečetl během hodinové cesty letadlem. Vyvolala ve mně trochu závisti, protože v úžasných letech šedesátých jsem byl příliš mlád a po roce 1968 jsem sbíral zkušenosti s dozníváním a potom úpadkem. Jiří Jírovec je zažil a viděl dospělýma očima a s hlavou bohatší o zkušenosti. Přesto – stejně jako autor znám forbíny Wericha a Horníčka nazpaměť ­– ani já nezapomenu na Činoherní klub. Sdílíme Semafor i Járu da Cimrmana, atd. Stálo to za to. Ke všemu jsem žil taky na Vinohradech. Zkušenosti definují každou generaci. Nezáleží, zda sdílejí pasáže z bible nebo zážitky z fotbalové ligy. Proto mám pocit, že výpovědi autora rozumím. Myslím, že mu porozumějí i lidé z jiné doby a jiného místa, i když porozumějí trochu jinak. To nevadí.

Všechno, co napíšeme, je tak trochu o nás samotných. Sladký život stojí za přečtení. Kvůli Jiřímu Jírovcovi a jeho úhlu pohledu na věci a epizody, které by jinak byly možná banální a unikly by pozornosti.

Předneseno ve Slovenském domě v Praze

http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2020/310-2-2019-15-ledna-2020/3089-nekolik-vet-o-sladkem-zivote

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | 10 komentářů

Badatelé chtějí nové norimberské procesy tentokrát pro komunisty

Tato zpráva pochází z naprosto důvěryhodného zdroje. [1] Nejde tedy o fake news nebo rusko-čínskou propagandu.

My Češi jsme odhodlaně vykročili na cestě za odstraněním zla. Můžeme jít světu příkladem v odstraňování soch, označování hrobů lumpů, odebírání čestných občanství a možná i řádů.

Pravda, poněkud jsme zaostali ve stíhání starců. Tam nás předstihla třeba Kanada, která již vydala ke stíhání naturalizované Němce. Přijala je po válce, protože tvrdili, že neměli nic společného s nacismem. Dodatečně se zjistilo, a přišlo to vhod, že tehdy imigračním úředníkům lhali, ztratili kanadské občanství, které bránilo jejich deportaci.

Policie ČR šetří naše staříky, například Jakeše a Štrougala. Jejich případ je zapeklitý, protože není zcela jasné, zda stát může na svých hranicích ustavit pásma, do kterých je omezený přístup, na samotné hraniční čáře postavit plot nebo zeď a opatřit je ostnatým drátem a elektřinou nabitými dráty. Pokud to lze udělat, pak stačí, aby takové pásmo bylo viditelně označeno tabulemi s nápisem „Vstup zakázán“.

Spor je tedy o otázku zda má každý (světo)občana právo odejít do jakékoli části světa, která mu připadá vhodná pro život a případně pro jeho konec. Byl to sám Jára Cimrman, který si zvolil svoji vlast Böhmen pro tento účel jako nejvhodnější.

Nedávno jsme slavili zbourání Berlínské zdi. Ta bránila lidem v cestě za lepším životem. Byla postavena zločinci, kteří popírali právo jedince na svobodnou volbu. My jsme se slávou  rozstříhali zátarasy na našich hranicích. S odstupem času se ukázalo, že demolice zátarasů byla poněkud předčasná.

Samozřejmě ctíme zásadu, že všichni lidé jsme si rovni, ale někteří jsme si přece jenom rovnější.

No a tak se stalo, že americký prezident staví plot na hranici s Mexikem. Má bránit Mexičanům (čti: lidem), aby šli za lepším a svobodnějším životem na sever.

Podle některých medii Trump zvažuje, že vojáci mohli migranty střílet do nohou, zeď opatřit hroty schopnými propíchnout kůži a elektřinou nabitými dráty. Za inovaci lze považovat vodní příkopy s aligátory a hady. [2] [3] [4]

Kdyby to byla pravda, pak by Trump byl stejný zločinec jako Jakeš.

O tom, že Gottwald měl na rukou krev Horákové, protože oslyšel výzvy ze světa, aby ji nedal popravit, jsme dobře informováni. Jenže stejné platí o Eisenhowerovi. Na jeho rukou je krev Ethel Rosenbergové, které výzvy ze světa také nepomohly. S odstupem času se ukázalo, že byla nevinná, že proti ní svědčil příbuzný, aby odvrátil pozornost od vlastní ženy. To již ale byla v pánu.

Horáková i Rosenbergová měly smůlu, že se v té době špióni popravovali. V roce 1962 se přišlo na to, že se lze domluvit a špiony vyměnit kus za kus. Dárovat jim tak život za službu, kterou své zemi poskytli. Tak byl vyměněn Powers (pilot sestřeleného U-2) za Abela.

Rozdíl mezi dvěma popravenými ženami je v tom, že se za smrt první komunisté omluvili, kdežto Američané za svůj omyl nikoli.

Skutečná velmoc se totiž nikdy za nic neomlouvá. Každou omluvu lze totiž propagandisticky zneužít jako falešnou či nedostatečnou.

[Ve svém komentářích z 6.9. 2016] prezident Obama popsal Laos jako nejvíce postižený národ těžkým bombardováním v historii. Průměrně osm bomb za minutu bylo shozeno během vietnamské války mezi roky 1964 a 1973, tedy více než v průběhu celé druhé světové války…

Odhaduje se, že při americkém bombardování Laosu v rámci „tajné války“ mezi roky 1964 a 1973 bylo svrženo přes dva miliony tun bomb a zahynulo 350 000 civilistů. Problémem je inevybuchlá munice z kobercových náletů – podle průzkumu z roku 2009 tato munice zabila 29 tisíc lidí od roku 1964, v posledních dvou letech se stále více než 100 lidí ročně stane obětí, 60 % zemře, 40 % jsou děti. [5]

Kobercové nálety jsou považovány za válečný zločin. Americké presidenty a generály je možné považovat za adepty válečného zločinění, protože jejich geopolitické zájmy vždy vedly k ničení.

Kam zařadit Henry Kissingera, který hrál významnou roli v pozadí vietnamské války a bombardování Vitnamu, aby později pomohl vyjednat mírovou smlouvu, která válku ukončila. [6] [7]

Mohli bychom zmínit roli, kterou hrála Madeleine Albright v Kosovu, zejména pokud jde o smlouvu z Rambouillet. Byla napsána tak, aby ji Miloševič nemohl podepsat a tím otevřel cestu k bombardování.

To ale není nic proti její odpovědí na otázku, zda smrt asi půl milionu iráckých dětí (v důsledku ekonomických sankcí)  za odstranění Husseina stála.  Albrightová řekla: my si myslíme, že ano.

Zde je její naprosto zrůdná odpověď v originále:

Leslie Stahl: We have heard that a half a million children have died. I’m mean that’s more children than died in Hiroshima. You know, is the price worth it?

Albright: I think this is a very hard choice, but the price we think, we think the price is worth it

Voice Over, Stahl: Worth it because she believes the sanctions are working.

Albright: He has come cleaner on some of these weapons programs than we thought before and he has recognized Kuwait and that was one of the very important reasons that this whole war started

Albright: It is a moral question, but the moral question is an even a larger one, Don’t we owe ito the American people and to the American military and to the other countries in the region that this man not be a threat.

Stahl: Even with the starvation?

Albright: I think Leslie it is hard for me to say this because I am a humane person, but my first responsibility is make sure that United States forces do not have to go and refight the Gulf War [8] [9]

Ráno 20. prosince 1989, několik hodin po začátku operace Just Cause zdůvodnil George H. W. invazi Panamy mimo jiné odvoláním se na ochranu životů amerických občanů v Panamě.

Bezprostřední příčinou byla smrt amerického vojáka, který se pokoušel dostat přes kontrolní body na panamskou vojenskou základnu. [10] Počet obětí na panamské straně se odhaduje na několik tisíc.

Nápad zmíněný v úvodu, je geniální. Jen nesmí skončit na polovině cesty. Má-li být spravedlnost dotažena až do konce, musí platit „padni komu padni“. Musíme se zbavit předsudku, že lze zabíjet legálně. Ať již ve jménu boha, vyšších mravních ideálů nebo geopolitických cílů.

V době, kdy se opět stavějí ploty na hranicích a nejmocnější muž světa mluví o elektrickém proudu, hrotech a střelbě na přelézající či podlézající bude odsouzení Jakeše nebo Štrougala vypadat trapně.

Možná stojí za připomenutí, že Hussein, Noriega, bin Laden, Kaddafi i Miloševič byli jednou dobou Američanům užiteční. Nakonec se všichni zprotivili a jsou v pánu.

Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Tak varoval již KHB.

Rubriky: Pozdravy z Královských Vinohrad | Štítky: , , , , , | 36 komentářů

NEBEZPEČÍ DRUHÉ VÁLKY SVĚTOVÉ – pokračování páté

21.Odzbrojení československé republiky.

Z Paříže se oznamuje, že rada velvyslanců dohodových velmocí v poslední době pojednává opět o zabezpečení Francie a míru světového vůbec. Otázka ta byla po míru versaillském odsunuta odporem Wilsona. Vyklizováním Porýnska jsou však v Paříži vládní kruhy jaksi znepokojeny a proto otázka bezpečnosti Francie jest opět v popředí starosti vlády francouzské. Na základě míru versaillského byla také založena bezpečnost čsl. republiky. Jest tu otázka, zda má čsl. republika pro svou bezpečnost zapotřebí vydržovati stálé aktivní vojsko a v jakých rozměrech? O tom pojednává »Prager Tagblatt« a rozepisuje se o návrhu poslance Hummelhanse, aby Čsl. republika snížila službu vojenskou na 9 měsíců a počet aktivního vojska na 70.000 mužů. Zda. poslanec Hummelhans ve svém návrhu udává také obnos, který by se ušetřil, není nám známo. Dle rozpočtů státního našeho hospodaření bylo dosud na armádu povoleno a vydáno:

roku milionů Kč
1919 . . . 1740
1920  . . . 2054
1921  . . . . 2562
1922  . . . . 3109
1923  . . . . 2775
1924  . . . 2300
1925  . . . 1815

Celkem vydala čsl. republika na armádu během jmenovaných 7 let okrouhle 17.000 milionů Kč. »Prager Tagblatt« na tuto sumu velmi běduje a uvádí, jak by se dalo tímto obnosem republice pomoci, aby byly menší daně a větší blahobyt mezi poplatnictvem. Co by se bylo dalo vvstavěti obytných budov za tento obnos ? Co je to všechno plátno, když peníze se vydaly a nelze je opět přičarovati. Jest vůbec možno, aby parlament vážně o návrhu Hummelhansově jednal a dokonce ho přijal? Mluviti se o něm může, zda by se ale odhlasoval, o tom by se koalice musela poraditi. Jsou tu případy úplného odbzrojení v proudu, a sicev Dánsku a ve Švédsku. V Dánsku socialista Rasmusen, současně také ministerský předseda, chce úplné odzbrojení Dánska. Ve Švédsku je to ministerský předseda Hjalmar Branting, který měl totéž v úmyslu jako dánský ministr Rasmusen. Jest jen otázka,, zda se obě země dají přirovnati k čsl. republice, zda totiž pro ně je nebezpečí války stejné, jako pro čsl. republiku. Švédsko je svou polohou z dostřelu, za to Dánsko je v okruhu vojenských chtíčů Německa zrovna tak, jako čsl. republika. Nezbývalo by tedy vlastně jiného prostředku, než aby čsl. republika prohlásila se jako země neutrální. Kdo by však tuto neutralitu hájil a kdo by ji zaručil? Máme tu přece příklad Belgie. Ačkoliv jsou vývody »Prager Tagblattu« velmi vábné, co vše by si republika mohla za 17.000 milionů Kč poříditi, nicméně je otázka odzbrojeni pro čsl. republiku nerozřešena na tak dlouho,. dokud není jisto, že v Evropě nevypukne válka odvety, a to ze strany porazeného Německa a Maďarska. Situace Evropy je, jak známo, zcela odlišná od situace roku 1914. Tehdy se utvořila mocná koalice proti Německu, která koalice nyní více neexistuje, není tu Ruska. Avšak není na tom dosti. To carské Rusko, které postavilo do pole proti Německu 7 milionů mužů, je nyní naopak spojencem Berlína. Jest ovšem otázka, co by se v Rusku odehrávalo, kdyby Německo vyvstalo k válce odvety a žádalo v Moskvě o pomoc vojenskou. Jest otázka, zda by car Chaim vůbec mohl vyrukovati. A kdyby se tak stalo, zda by proniknul k Varšavě a kdyby se mu to zdařilo, zda by Němcům nepřišel pozdě na pomoc? To jsou otázky, které nyní patrně uvažují v Paříži, kde se opět jedná o bezpečnost Francie. Jak se velmoci o tom dohodnou, není dosud jasno. Ani Anglie, ani Severní Amerika nechtějí podepsati garancii pro bezpečnost Francie. Co z toho následuje, jest zřejmé. Musíme míti armádu aspoň takovou, abychom dle lidského úsudku se mohli v případu nutnosti brániti.

23.Válka chemie.

Národní Listy přinesly 19. března 1925 následující úvahu Dra. Cibulky: »Avšak nejdůležitější známkou německého zbrojení jest skutečnost, že pro svých 100.000 (oficielních) vojáků má německá armáda připraveno ve skladištích 500 tisíc plynových masek nejnovější konstrukce. Tento fakt mluví za celé knihy. Nebezpečí z chemického zbrojení Německa jest tak ohromné, že se prostě vymyká lidské obrazotvornosti. Přes to, že chemická válka byla nová, teprve v počátcích svého vývoje, přece již v r. 1918 přes 25% všech dělových nábojů na západní frontě bylo naplněno otravnými látkami a procento to by daleko stouplo, kdyby bylo dostatek chemikálií k disposici. Dle všech známek se vynasnaží Němci napraviti chybu z r. 1915 v příští válce a pilně se připravují. V roce 1918 bylo známo asi 40 druhů jedovatých plynů; dnes je jich mnoho set a nové se stále objevují. Výrobu těchto jedovatých látek nelze zameziti. Všechny Ligy národů, odzbroj ovací komise, mírové smlouvy, nemohou na tomto smutném faktu ničeho změniti. Příčina je nasnadě. Dvě o sobě neškodné chemikálie, z nichž na př. jedna slouží k výrobě umělého hnojivá a druhá k výrobě nějaké barvy, se dají okamžitě smíchati v otravnou směs beze všech příprav. Chemické zbrojení se naprosto nedá kontrolovati a je dvojnásob nebezpečné nejen pro svoji tajnost, nýbrž i proto, že obohacuje stát. Chemické zbrojení je úplně tajné. Vynálezce nové, obzvlášť nebezpečné směsi, může dáti svůj objev k disposici vojenskému velení a toto ho může použiti bez nápadných příprav i třeba bez vědomí výrobců, bez vědomí armády a třeba i bez vědomí vlády. Letec, nesoucí bomby s rozkazem je shodit na určitém místě, nemusí nic vědět! o jich obsahu. Životy milionů jsou dány na milost a nemilost armádnímu veliteli jediného státu, který může na vlastní pěst zahájiti chemickou válku. Moderní »nejedovaté« třaskaviny vyvinou vždy dosti otravných plynů, aby bezohlednému nepříteli poskytly dostatečnou výmluvu k zahájení plynového útoku. Armáda letadel, řízených elektrickými vlnami a jediného pozorovacího letadla, může zničiti obyvatelstvo milionového města za několik hodin a učiniti město nezpůsobilým k obývání na celé měsíce. I kdyby obranné baterie nebo obranná letadla srazila všechny nepřátelské aeroplány, nezachrání ani tak města, protože bomby, nesené nepřítelem, vybuchnou při nárazu na zem a rozšíří otravné plyny po celém městě. Nedávno povolila americká vláda dalších 1mil. dolarů na výzkumnou práci v oboru chemického válčení. Jest to zajisté nejrozumnější obranný krok. Vybudování silného, na cizině nezávislého chemického průmyslu je mnohem důležitější nežli zdvojnásobení armády. Několik tisíc kilogramu chemikálií v rukou bezohledného nepřítele může rozhodnouti válku dříve, nežli bude čas nalepiti mobilisační rozkazy. Představme si, že několik set německých letadel napadne v týž den Londýn, Paříž, Varšavu, Prahu a jiná důležitá města. Celý vládní aparát napadených států i s obyvatelstvem bude zničen v několika hodinách. Jakou naději na odražení útoku mají tyto státy? Naprosto žádnou! Zdůrazňuji, že to není žádná fantasie, ani škarohlídství, nýbrž zrovna tak snadný výkon, jako let Praha-Bratislava. Chemikálie jsou zde — letadla jsou zde — obrana proti útoku chemickému žádná v — a příležitost se naskytne nebo připraví, jak víme z historie. Rychlé vybudování národního chemického průmyslu je absolutní nutností; při dnešním překotném pokroku technickém je každá minuta drahá. Jakých prostředků k obraně měst bude užito, těžko říci. Plynové masky jsou nemožný pro civilní obyvatelstvo. Snad nádrže s chemikáliemi na způsob hasicích ručních aparátů budou umístěny v domech i na ulicích. V případě útoku se otevrou a tlakem se rozmetou chemikálie, aby zneutralisovaly otravné plyny útočníka. Ovšem, i zde bude třeba opatrnosti. Nepřítel může použíti bomb explodujících až po 24 hodinách, nebo může provésti jeden zdánlivý útok za účelem vyprázdnění ochranných nádrží a druhý později se smrtelnými následky. Není pochyby, že chemický průmysl najde nejen cesty k obraně, nýbrž i k odvetnému útoku a že pouhá možnost odvety donutí nepřítele, aby si dohře rozmyslil svůj čin. Nakonec bude dobře si uvědomiti: že Německo má nejsilnější chemický průmysl světa, že r. 1915 zahájilo první plynové útoky, že Německo nebylo ve smyslu chemickém vůbec odzbrojeno, že jeho chemické zbrojení se nedá vůbec kontrolovati, že skutečným vládcem Německa je generál von Seeckt a že z jeho rozkazu je 500 tisíc plynových masek pohotově ve skladištích německé armády. To jsou známá fakta. Neznámá mohou býti daleko horší.«

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , , , | 6 komentářů