Pokuta

Chtěl bych poznat řidiče, který ještě neplatil pokutu. To by musel mít neuvěřitelné štěstí nebo dobré kamarády. Ostatní jistě mají své zkušenosti i příběhy spojené s pokutou. Například kdo z vás platil za to, aby si vzpomněl na povinnost změny bydliště? Přesně to se stalo mně. A výše pokuty tomu odpovídala. Stalo se to v dobách dávných, takže můj rekord je už nepřekonatelný. Byl jsem zastaven esenbákem na motorce a při porovnávání údajů v občance a řidičáku došlo samozřejmě na to, že v řidičáku nemám změnu bydliště. Esenbák byl mladý kluk, pravil, že mi dá symbolickou pokutu ve výši 10,- korun jen jako připomenutí.

Samozřejmě jsem při první příležitosti došel na dopravku a nechal si údaj opravit.

Krátce po plyšáku jsem neudržel nohu a projel jsem před radarem rychleji než povolenou rychlostí. Pochopitelně o kus dál stáli dva teď už policajti a zastavili mne. Opět mladí kluci. Tak jsme trochu pokecali, ale platit jsem musel. Jenže jsem neměl tolik, kolik chtěli. Ukecal jsem to na méně a poctivě jsem dostal i příslušnou hodnotu v těch jejich papírcích. Asi byli ještě nezkažení.

Jen na okraj. Tahle poznámka by neměla sloužit k vylévání si vzteku na SNB či Policii, ale jen na zajímavé příhody kolem pokut.

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , | 2 komentáře

USA stále intenzivněji pracují na rozložení Ruska

Americký Kongres představil návrh zákona, obsahující seznam zahraničních programů Státního departamentu (SD) pro příští rok. Celkem na realizaci mezinárodních projektů plánují vyčlenit 5,4mld.USD.

 

V dokumentu zvláště zvýraznili, že SD nemá realizovat projekty na Krymu, dokud se „nevrátí do Ukrajiny“. Současně je tam přesně napsáno, že peníze mohou být použity na „podporu demokracie v Ruské federaci  a ochranu svobody internetu“,  ale také na „pomoc odporu proti ruskému vlivu“. Ani další, země SD neobchází. USA opět sugerují světu, že jsou odhodlány ho zachránit.

 

Nejspíš se právě tak snaží vměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí učinit oficiálním. Jaké skutečné cíle s sebou přináší snaha Američanů o údajnou záchranu světa? Exkluzivní interview poskytl čtenářům „Pravdy.Ru“ expert, známý historik a publicista Andrej Fursov.

 

Legitimizují USA proces vměšování do cizích věcí, aby poté na něm výtečně vydělaly?

 

Na tom není nic překvapivého. USA se vměšují velmi aktivně do vnitřních věcí třetích zemí – především Ruska. Vzhledem k tomu, že je naše země jadernou mocností, nelze ji zvenku jen tak podrobit. Možné to je jen zevnitř, podkopáním politického režimu, štvaním oligarchů proti vládnoucí vrstvě, podněcováním nálad lidu proti vládě. A právě tím se budou zabývat, vést informační válku: v tom je podstata jejich politiky.

 

Překvapuje mě něco jiného: proč informační válku proti USA nevedeme my, proč stále čekáme, kdy a jak bude možné se s nimi usmířit? Největší hloupost v takovém očekávání spočívá v tom, že očekáváme změnu politiky USA v závislosti na tom, kdo je tam prezidentem: Clintonová, Trump, nebo někdo další. Amerika, to není Rusko. V Americe ne všecko závisí na tom, kdo je prezidentem. Tam je vládnoucí třída, se svými jasnými a dlouhodobými cíli, rozvrženými na desetiletí dopředu. Jednou z takových met je – maximální oslabení Ruska, a při příznivém souběhu okolností jeho rozložení, jak to bylo provedeno se SSSR.

 

USA se počátkem 80. let nechystaly Sovětský svaz zničit. Chtěly ho maximálně oslabit. Ale poté, co našli pomocníky uvnitř SSSR, změnily záměr k jeho zničení. A totéž se nyní pokusí udělat s Ruskem. Minimálním programem je oslabení a změna režimu. Maximální program – jeho rozdělení na několik částí: čtyři, sedm… – takže tady musíme rovněž odpovědět.

 

Za prvé: – vést aktivní informační válku; za druhé: – bezpodmínečně potlačovat „pátou kolonu“; za třetí: – je velmi důležité řešit ty sociální problémy, které USA využívají k podkopání situace u nás. Je to problém sociální nerovnosti, ekonomického rozvoje, korupce.

 

A co „pomoc odporu proti ruskému vlivu“  ve  třetích zemích? Proč oni na takovou věc nelitují peněz, a my ne? Jsme tak chudí, že to tak necháme?

 

-Jsou tu dva momenty. Američané si mohou natisknout dolarů, kolik je libo. Pokud jde o naše organizace, jako „Rossotrudničestvo“, to jsou naprosto bezzubé organizace, které šetří na všem. Připomíná mi to sovětskou historii. Když v SSSR v 60.-70. letech pochopili, že se na Západě dobře prodávají naše filmy kritizující naše poměry, tak část našeho establishmentu a Státní banka začaly zvesela vítat a podporovat točení takových filmů. Protože takové filmy vydělávaly devizy pro tyto úřady. Fakticky ale takové filmy podkopávaly vědomí sovětských lidí a působily velmi efektivně na náš rozvrat. V té souvislosti si myslím, že naše kompetentní orgány musí obrátit pozornost k strukturám typu „Gossotrudničestvo“ a na to, nakolik plní svou funkci, a pokud neplní, tak k čemu jsou? A nejen to: pokud jejich činnost škodí, tak ať  se zodpovídají podle zákona.

 

Jak, kromě zefektivnění stávajících vlivových struktur, lze zlomit protiruský vektor?

 

-Na Ukrajině v 90. letech pracovalo kolem 400 nevládních organizací Západu, převážně z USA. Působily ve všech vrstvách obyvatelstva. Ale ruské organizace pracovaly seriózně jen v letech 2006-2008, kdy už bylo pozdě „pít Boržomi“, protože se játra už rozpadala. Před několika lety jsem přednášel v Seligeru*) a mládenci z Kyjeva mi vyprávěli, že prakticky ve všech velkých vysokých školách Ukrajiny jsou tzv. „místnosti NATO“, vytvořené už v 90. letech. A pokud chtějí najít po absolvování slušnou práci, musí mít v diplomu napsáno, že vyslechli kurs přednášek v oné „místnosti NATO“.

 

Z toho plyne, že velmi zaostáváme a naprosto hloupě prohráváme informační válku. Kromě toho, v Rusku samém se, vzhledem k neřešení řady problémů, vytvořila úrodná půda. Kterou Američané mohou využít k destabilizaci naší situace. Nám ovšem nikdo nebrání, abych ze svých chyb vyvodili závěry a stali se zubatějšími…

 

*) Seliger – středisko pravidelného setkávání mládeže u stejnojmenného jezera, kam jsou zváni přední ruští experti, ale i politici.

https://www.pravda.ru/expert/24-07-2017/1342786-usa-0/

 

Přeložil: 170812

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 35 komentářů

Klíma je príma

Ne, nemám na mysli žádného konkrétního ba ani imaginárního Klímu. Jde mi pouze po podnebí, čili klimatické vlivy.

Že dochází ke změnám klimatu asi připustí každý, včetně „nejvrchnějšího klimatologa“ Klause. Ale už je dost diskutabilní nakolik je ta změna ovlivněna činností lidstva a nakolik se jedná o cyklický jev, ke kterému dochází celkem pravidelně. I když tu pravidelnost dokládají spíše geologické nálezy než paměť lidstva jako takového.

Dopady této změny budou celkem předvídatelné, to už dneska umíme vypočítat. Ale co máme dělat, tak na tom se odborníci i laici shodnout neumí.

Dle mého názoru udělali klimatologové velikou chybu se svými katastrofickými scénáři. Předkládali a stále předkládají totiž lidem důkazy něčeho, co většina ani nechápe o čem je skutečně řeč. I já se počítám k té většině. (Navíc to není tak dávno – cca 10 – 15 roků- kdy jsme prý byli na prahu doby ledové.) Tady se mělo začít více působit „na city“. Možná, že je dobré omezovat  produkci různých zplodin, ale chtít po lidech aby chápali, že nějakému ostrovu v Mikronésii hrozí zatopení stoupající hladinou moře, způsobené táním ledovců na obou pólech, to je dost přehnaný optimismus. To se stane za mnoho let a možná že ani ne… Ale ukazovat na zdraví jednotlivců, jak ty zplodiny škodí a tím vlastně bojovat za jejich omezení i v zájmu klimatu mohlo mít větší účinek. Domnívám se, že na toto je bohužel už pozdě. Kdekdo za omezením  čehokoli vidí zelené ekoteroristy a z lidské přirozenosti se brání přijmout i fakta. Nicméně tady je aspoň  náznak cesty k lepšímu.

A státy, jichž by se zvýšená hladina oceánů mohla dotknout, by místo svolávání zbytečných klimatických konferencí, které akorát umožňují méně známým vědcům jakousi presentaci jejich myšlenek, které ale nikoho nezajímají, měly by se věnovat přípravě na budoucnost. Třeba i za tu cenu, že kvůli jednomu obydlenému ostrovu zmizí jeden neobydlený, kterým se na potřebnou rovinu navýší ten potřebný. A nikterak bych se neohlížel na zelené fanatiky. Vždyť pokud by se mělo dnes rozšiřovat Nizozemí tak, jako k tomu došlo v minulosti, určitě by se vynořilo množství aktivistů, kteří by protestovali a protestovali a…

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 111 komentářů

Bylo nebylo

Vlastně nebylo, i když se mnoho lidí domnívá, že bylo.

Každé místo v zemích Koruny České má nějaké své pověsti a báje. Některé jsou vyloženě typu pohádkového, některé ale popisují události, které se údajně opravdu staly.

Nejinak je tomu i ve Strakonicích.  Mezi vžité příběhy patří i dva následující, které se oba týkají třicetileté války.

Obraz P. Marie Vítězné na postranním oltáři má svoji smutnou historii a pohled na něho  naplňuje nejednu duši českou vzpomínkami žalostnými, vzpomínkami, které unášejí pozorovatele na ono pohřebiště české slávy — na Bílou Horu, kde dokonáno bylo to, co osud Čechům ponenáhlu připravoval . . .

Když vojsko Mansfeldovo ze Strakonic odtáhlo, počali se sem hrnouti za nedlouho bojovníci Maxmiliána Bavorského. Na hradě nebylo ani živé duše k spatření a v chrámě vše, pokud se to nedalo odnésti, obráceno na rub; tak zle tu řádili vojáci Mansfeldovi. mstíce se tak nenáviděnému řádu. Mezi jinými obrazy zneuctěn byl také obraz P..Marie od zlotřilých vojínů Mansfeldových, kteří Bohorodičce, sv. Josefu a oběma pastýřům vypíchali oči. — S vojskem Maxmiliánovým přibyl sem též karmelitán fra Domenico a Santa Maria, který vyslán byl, by svojí plamennou řečí naléval v srdce umdlévajících vojínů novou zmužilost.

Tomu svěřil se jistý občan Strakonický s oním znešvařeným obrazem. který prý, nemoha ho jinam uschovati, zahrabal do smetí, by nepadl hrozící zkáze docela za oběť. Fra Domenicovi byl tento zachráněný obraz vítanou pomůckou k rozplameňování fanatických bojovníků. Obraz Mariin hned upevněn na žerď a fra Domenico nesl ho v čele bojovníků Maxmiliánových až na Bílou Horu, kdež nešťastného dne 8. listopadu 1620 tím výše ho vyzdvihoval, by vojíni, majíce obraz stále na očích, bojovali dvojnásob a tak pomstili urážku, způsobenou Bohorodičce. Známo jest, jak bitva na Bílé Hoře skončila. Císařští zvítězili a vítězství hned přičítáno k zásluze zázračné moci onoho obrazu, který proto nazván a uctíván byl po celém křesťanstvu jako „Marie Vítězná“ (Maria de Victoria). Chcete věděti další osud obrazu? Nuže slyšte! V Římě zhotovena kopie onoho obrazu, která pak 26. června 1650 převezena byla v slavném procesí do Strakonic a zde umístěna na témž místě, kde originál prve se nalézal; druhá kopie obrazu toho nachází se v chrám sv. Markéty v Strakonicích, jinou na Bílé Hoře spatřiti můžeš a pod. (František Brod Království České, díl IV. Jihozápadní Čechy Nakladatelství Pavla Körbra v Praze  1911).

Tak praví starodávná pověst. Ve skutečnosti se příběh týká obrazu ve Štěnovicích (http://www.stenovice.cz/obec/historie/), (Stenouiz) kde skutečně došlo k přepadení tamního sídla. Mansfeldovo vojsko totiž obsadilo strakonický hrad po dohodě s johanity, kteří na tu dobu své strakonické sídlo opustili a vrátili se až po Bílé Hoře. Ostatně nejen tato skutečnost  vyvrací starou pověst. Pokud by totiž došlo k rabování, nemohla by se do dnešních dnů zachovat slavná Strakonická Madona z doby gotické.

V hradbách se dodnes ukazuje takzvaná Švédská branka. Švédská proto, že právě tudy se měli dostat na hrad švédští vojáci. Měl je tudy vpustit mlynářský chasník Matěj. Skutečnost je ovšem zcela jiná. Při prvém obležení města se občané vykoupili a tím hrad zachránili. Ke druhému obležení ani nedošlo. Tehdy táhly po obou březích Otavy soupeřící armády, kdy po levém břehu táhli Švédové pod Banerovým velení, po pravém, tedy hradním, táhli císařští, patrně vedeni Harzfeldem. Obě armády táhly sice na dostřel, ale ani jeden velitel si netroufal překročit řeku, protože by se tím mohl vystavit nebezpečí napadení druhou stranou. Císařským se nakonec podařilo dosáhnout Strakonic dříve a ukrýt se za hradbami města. Tento postup byl rozhodujícím zvratem celého souputničení. Švédové, když viděli opevněné město a v něm císařskou posádku, raději změnili směr tažení k severu. Tedy ani při tomto tažení nemohlo dojít k vniknutí do hradu onou Švédskou brankou.

Kdy obě pověsti vznikly, není známo, jisto je, že v prvém případě k tomu došlo až po smrti Fra Domenicově.

 

Rubriky: Strakonice | Štítky: , , , , , | 29 komentářů

Vyšetrovanie senátu sa oficiálne vzťahuje aj na Jill Stein

Narazil jsem na článek, jehož nadpis který jsem si špatně vyložil. Bral jsem to tak, že Jill Steinová je ve vyšetřovací komisi, nikoli před vyšetřovací komisí. Požádal jsem NavajuMM o překlad a trochu jsem byl zklamán, nicméně i překvapen jinými souvislostmi. Právě proto , ačkoli není tím, co jsem čekal, jej publikuji. A děkuji Navajovi za promptní překlad

(Preklad zo zdroja, autor Jeremy Fassler, 20. 7. 2017; pozn. prekl.: text vyjadruje názory autora a sú tu uvedené bez zmien a komentáre sú riadne označené.)

Justičný výbor senátu požiadal, aby nasledujúci týždeň (koncom júla – pozn. prekl.) pred výborom vypovedali Donald Trump Jr. aj Paul Manafort. V memorande, ktoré tento výbor vydal, si vyžiadali kompletnú korešpondenciu existujúcu medzi nimi a Dr. Jill Steinovou, prezidentskou kandidátkou vo voľbách 2016 za Stranu zelených. V memorande výbor tvrdí, že na základe jej otrasného správania ako volebnej líderky svojej strany, aj tesne po voľbách, má dobré dôvody na podozrenie, že vie viac, ako doposiaľ pred výborom vypovedala.

Historicky strana Zelených slúžila ako zlodej hlasov. Šírila falošný mýtus, že „voľbou podľa svedomia“ sa človek vyhne tomu, aby sa pošpinil podporou jednej z dvoch dominujúcich strán, no častejšie to bolo na úkor Demokratov. V priebehu volieb 2000 sa aktivistovi zelených Ralphovi Naderovi podarilo takto mnoho ľudí oblbnúť, aby ako voľbu svedomia volili jeho. V skutočnosti však jeho kampaň bola hlavne pomstou Billovi Clintonovi a Al Gorovi za to, že ho po celé 90-te roky Demokratická strana ignorovala. Dôkaz publikoval časopis The Village Voice v roku 2004 článkom Ralph Nader – samovražedný atentátnik. (Pozn. prekl.: V článku autor, Harry Levine píše, že Naderovi v súkromnom rozhovore navrhoval, aby kampaň sústredil do štátov, kde má Gore istú väčšinu a tým sa mu podarí dosiahnuť slušné miesto v administratíve budúceho prezidenta Gora. Nader odvetil, že hodlá urobiť presný opak, lebo chce Demokratov poškodiť.)

Nader vytiahol od Demokratov dosť hlasov na to, aby Al Gore prehral voľby, a preto nikoho neprekvapilo, že Bernie-a-spol reagovali podráždene, keď im niekto tieto skutočnosti pripomínal. Aj nasledujúca twitterová komunikácia dokladá, že ak ste im to vyhodili na oči, obrátili svoj útok proti Demokratom. (Pozn. prekl.: Dôležitá informácia z twitteru je, že keby 538 demokratov na Floride volilo Al Gora namiesto Nadera, Bushovci by nedosiahli na Biely dom.)

Nie je to len náhoda, že pri obidvoch posledných úspešných kampaniach Demokratov, keď ich prezident získal dvojnásobné funkčné obdobie, sa Zelení vehementne pustili do boja a sústredili sa výhradne na chyby Demokratov, pričom viac-menej ignorovali riziká, čo predstavovali Republikáni. V roku 2016 sme to zažili znovu, keď ortodoxní ľavičiari, ktorí sa kvôli láske k Berniemu neprinútili voliť Belzebuba, ale vybrali si Jill Stein. Reprezentovala ich najmä Susan Sarandonová, ktorá v show Chrisa Hayesa stratila celú svoju dôveryhodnosť výrokom, že „Trump znamená revolúciu“ (a isto neprekvapí, že v kampani 2000 pracovala pre Nadera).

V tomto prípade však bola u Zelených v hre väčšia špinavosť než malicherná pomstivá kampaň. Steinová vie niečo o tom, ako sa tieto voľby zvrhli a Justičný výbor senátu má pravdu, keď chce tejto veci prísť na kobylku, pretože, ako argumentuje Steele Dossierová, Rusko hľadalo spôsoby na manipuláciu tejto kampane, aby Demokrati nevyhrali a jednou z ich stratégií bola podpora „užitočných idiotov“ ako Steinová a Zelení, ale aj ovplyvňovanie voličov, ktorí v primárkach hlasovali za Bernieho Sandersa v primárkach. Steinová zatiaľ nie je predmetom vyšetrovania, no ak získajú od Juniora alebo Manaforta akýkoľvek dôkaz, bude to veľký pokrok, keď uvážime jej podozrivé styky v Rusmi od 2015 a celú tú podporu, ktorú od ruských médií dostala pri svojom donkichotskom úsilí o najvyšší úrad.

Keď to zhrnieme, Jill Steinová bývalá poslankyňa mestského zastupiteľstva v Lexington, Massachusetts, prehrala všetky voľby, v ktorých kandidovala, vrátane volieb za guvernéra štátu Massachusetts v rokoch 2002 a 2010. Zúčastnila sa prezidentských volieb roku 2012, ale nezaznamenala žiadny pozoruhodný výsledok a nedosiahla ani zlomok tej popularity čo vlani. Pre priateľov príšernej hudby doplním, že hrá v folk-rockovom duu Somebody’s Sister, ktorého hudba je tak hrozná, že vedci sa niekde zmienili o chvení a zvukoch valca od hrobu Pete Seegera. Fakt, veď si to skúste vypočuť. Alebo radšej nie. (Pozn. prekl.: Naozaj to radšej nerobte.)

Z tohto všetkého sa natíska otázka: ako sa mohla radaby hipisáčka z bašty liberalizmu, akým je Massachusetts, s dvomi diplomami z Harvardu (Nixon ho volal Kremľom na rieke Charles), ako sa teda mohla ocitnúť v zime 2015 na večeri pri spoločnom stole s Vladimírom Putinom?

Steinová, ktorá tvrdí, že za svoju prítomnosť na večeri nedostala žiadne peniaze, bola pri tomto stole jedinou Američankou, okrem zavrhnutého bývalého poradcu národnej bezpečnosti generála Michaela Flynna. Ten na rozdiel od nej dostal anonymný šek na 45 000 USD za to, že sedel hneď vedľa ruského prezidenta. Steinová tvrdí, že sa na tejto večeri „nič nestalo“, ale toto tvrdenie môžeme brať vážne len potiaľ, kým si uvedomíme, že súčasťou bola konferencia RT, na ktorej mala príhovor:

(V twitterovom príspevku Steinová píše: V Rusku som vystúpila na konferencii RT, popri mnohých ďalších ľuďoch, z ktorých mnohí sú moji kolegovia aktivisti z mierového hnutia. Chcela som vyzvať USA a Rusko, aby sa vzdali svojho militarizmu a aby sa radšej pripojili k #PeaceOffensive. Na záverečnej večeri som sedela pri spoločnom stole s Putinom a Flynnom, ale so žiadnym z nich som nehovorila. Povedala som o tom už viacerým reportérom, no nikto z nich to napovažoval za potrebné vytlačiť. Tu je video z môjho panelu na konferencii, spolu s mnohými ďalšími vystúpeniami: https://conference.rt.com/#program

Ako vieme, potom postla toto video z Červeného námestia, v ktorom hovorí, že Amerika by sa mala „zbaviť“ svojho pocitu výnimočnosti. Boli to názory, ktoré kedysi Putin opakoval ako ozvena, keď kritizoval prezidenta Obamu.

Od tohto momentu sú prepojenia na Rusko a RT ešte zreteľnejšie. Ako svojho partnera do prezidentských volieb si Steinová vybrala profesora Ajamu Baraka, ktorého flirtovanie s popieračmi holokaustu a hlásateľmi pravdy o 9/11 by nám mali zdvihnúť obočie, rovnako ako jeho presvedčenie, že ruský útok na Ukrajinu bol „falošnou vlajkou“ (v mojich očiach na jeho diskvalifikáciu stačí jeho esej, že Beyoncé slúži na posilnenie hegemónie bielych). Horšie však je, že Baraka sa viackrát zjavil v RT ako korešpondent. Je to náhoda, že si ho Steinová vybrala do najužšieho tímu? Povedzme, že áno, ale zdvihnuté obočie nám už zostane.

Potom tu máme Juliana Asangea a hackerské útoky proti Demokratickej strane, ktoré manipulovali voličov Bernieho Sandersa vykresľovaním DNC (pozn. prekl.: predsedníctvo Demokratickej strany) ako neférového telesa, ktoré ho vyšachovalo z nominácie. Od prvých uniknutých mailov RT celú kauzu podrobne sledovala, s klamlivými titulkami ako tento, a vykresľovala DNC ako nepriateľa, napríklad článkom „DNC tvrdí, že má právo svojvoľne zasahovať do primárok 2016“. Sám Julian Asange hovoril o Steinovej veľmi pekne a vlani mal dokonca vystúpenie cez satelit na nominačnom zjazde Zelených.

Keď už voľby konečne prebehli, Hillary Clintonová prehrala len o pár hlasov v štátoch železného pásu: Michigane, Pennsylvánii a Wisconsine. V každom z týchto štátov dostala Steinová viac hlasov, než o koľko vyhral Trump, a keby každý Steinovej hlas získala Clintonová, vyhrala by vo všetkých troch. Dezinformačná kampaň RT a WikiLeaks (plus mikro-zacielenie Steve Bannona na tieto štáty) stačilo na preklopenie volieb na stranu Trumpa. Steinová si vyžiadala prepočítavanie hlasov v týchto troch štátoch a dosiahla ešte mierny nárast, ale prehlásila, že to nebolo na podporu Clintonovej. Za dodatočné voličské hlasy sa jej podarilo získať 7,3 milióna USD a oznámila, že prebytok chce venovať na podporu organizácií bojujúcich za práva voličov, lebo vláda momentálne zhoršuje podmienky.

Od volieb sa Steinová priveľmi neobjavuje v médiách a nikdy v súvislosti s tým, ako ovplyvnila výsledok volieb. Nikdy tiež nepotvrdila, že by Rusi prispeli pri podpore jej kampane. Keby vyhrala, tak bez ohľadu na to, aké progresívne hodnoty hlása, kamarátila by sa s Putinom tak, ako by sa rád aj Trump, a pravdepodobne by podporovala Asadovu vládu v Sýrii ako prostriedok na zníženie amerického „pocitu výnimočnosti“. Tieto postoje jej pomohli zblbnúť mnoho ľudí, ktorí si mysleli, že jej podporou pomáhajú „vyššiemu dobru“, nehľadiac na to, že súčasná vláda ohrozuje práve práva farebných, žien a LGBTQ (a s nimi aj moje biele práva platcu zdravotného poistenia, na ktoré sa spolieham!). Dôkazy sú síce zatiaľ len nepriame, no stačí to, aby sa aj Jill Steinová podrobila vyšetrovaniu Justičného výboru senátu.

A ešte posledná vec: hádajte, ktorá prezidentská kandidátka nečelí žiadnemu vyšetrovaniu za to, že by vykonala niečo zlého, hoci o nej Steinová vykladá celý čas? Správne, je to Hillary Clintonová.

(Pozn. prekl.: názory autora sa nemusia zhodovať s názormi redakcie atď.)

přeložil samozřejmě

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , , | 19 komentářů

Kachní hygoška

Když jsem chystala fotopříběh o ptačím (a psím) boji s panujícím vedrem, narazila jsem na spoustu kachních fotek. Kachny a voda ovšem patří k sobě a tak mi připadalo poněkud nefér zařadit tyhle fotky mezi ty různé čochtající se zpěváčky.   A tak jsem se rozhodla, že kachním vodním hrátkám věnuji samostatná příběh –  a tady ho máte, zaměřený na kachní hygienu.

Proč zrovna kachní hygiena (neboli hygoška, jak říkají moji synci)? Jednak proto, že se jí kachny věnují často a důkladně a taky proto, že při této činnosti se občas málem zavážou na uzel.

Nejdřív je pochopitelně nutné vstoupit do vody – opatrně a s rozmyslem vyzkoušet, jestli není moc studená, nebo moc mokrá…

Pak následuje důkladné namočení

A následuje umývání celé kachny – nebo kačeňáka. Začneme třeba krkem…

 

Kachní hygienická akrobacie někdy vypadá velmi půvabně

Jindy poněkud kuriózně – tomuhle prvku říkám kachna-plachetnice

A občas se člověk musí zastavit a fotku si ještě jednou důkladně prohlídnout, aby zjistil, kde ta kachna vlastně začíná a kde končí…

Ale přes všechny legrácky, které si z kachní hygošky dělám, musím uznat, že ty kačeny a kačeňáci umí být velmi krásní…

 

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 25 komentářů

Informační válka-V.Pjakin

Dálková beseda mezi Barnaulem metropolí Altajského kraje a sevastopolským tv.studiem stanice Krym 1. Tuto besedu vede pravidelně měsíčně, v rámci pořadu „Informační válka“  zástupce šéfredaktora D.Taran s Valerijem Pjakinem*).

První otázka se týkala diplomatické přestřelky mezi USA a Ruskem V této souvislosti koluje po internetu anekdota: – Setká se Trump s Putinema povídá mu: „- poslechni, ukliď  ze svýho moskevskýho velvyslanectví ty clintonovce“. Putin se ptá: – „Jak?“  A Trump na to:“- líbí se mi ve Washingtonu jedna nemovitost. Pojďme se dohodnout, že já ji zaberu a ty mi za to naředíš ty lidi na velvyslanectví u vás – a já je potom pošlu na rotaci“.

V této souvislosti se chce říci, že není kouře bez ohýnku. Na druhé straně je tam situace mnohem širší a dalekosáhlejší. Jde o to, že v současném světě po zhroucení SSSR vznikla situace, kterou jsme si zvykli nazývat jednopolárním světem. A v tomto jednopolárním světě to probíhá tak, že se vytvořil „Pax Americana“(PA) – USA jsou tedy hlavním policajtem světa, určují světový řád a řízení procesů ve světě. V Souvislosti s tím, se všechny americké diplomatické mise v různých částech světa staly jakousi okupační administrativou, a podle toho, jak je třeba příslušnou zemi řídit se počet zaměstnanců těchto misí lišil. U nás bylo na 1.200 lidí, což do poslední doby bylo číslo tajné,  a v Iráku například 17.000. A tento „PA“ nyní spěje ke svému konci. Doba přeformátování USA a jejich rozpadu na suverénní státy, zhruba odpovídá době rozpadu SSSR

Státní Departament (SD) je cosi jako ministerstvo zahraničí. Ve vztahu k němu je stát Texas, nebo Kalifornie stejným, státem jako Francie nebo Rusko. Liší se jen formou vnitřní správy těchto států, a SD tyto státy řídí – všechny pro ně jsou „State“. Ale přeformátování PA znamená situaci, ve které se bude snižovat diplomatická přítomnost USA ve třetích zemích. Proto ono nížení počtu amerických diplomatů v Rusku je jen začátkem rozsáhlého projektu. Tady je třeba chápat toto: – zemská elita USA se, stejně jako elity v dalších zemích, nedělí na např. demokraty a republikány, – ale dělí se na zemskou elitu a elitu globální. Ty se ve vztahu k zemi neliší úrovní patriotizmu (ten je jim vcelku buřt), ale úrovní pochopení procesů nadstátního řízení a správy. Globální elita ty procesy chápe ve větší šíři a měřítku, a účastní se jich vědomě. Zemská elita je jen nástrojem realizace globálních plánů. Za PA se situace vyvinula tak, že převážné množství všech nadstátních institucí, m.j. i SD a velvyslanectví byla obsazena kádry zemské elity, která nechápe nadstátní správu v rámci globální politiky. Oni chápou nadstátní řízení jen v rámci  zahraniční politiky USA jako státu, přičemž nechápou, že USA je ještě méně suverénním státem, než státy jiné. A hlavní suverén se nalézá v Londýně – jak byl, tak tam i je.

Takže vznikla situace, kdy se demokraté spojili s republikány – tedy zemská elita – a bojkotují Trumpovy snahy o výměnu velvyslanců. V této situaci  inkasují závažný úder, kdy odvetným ruským omezením počtu pracovníků americké mise v Rusku – vlastně ztrácejí otěže řízení Ruska. Jde o to, že místní „podpindosníci“**) – tedy zemská ne-elita je vázaná na osobní kontakt s chlebodárci. Tím jsou americké zemské elity namočeny přímo do následků svojí činnosti –snížení možnosti přímého ovlivňování činnosti Trumpovy administrativy zevnitř.

Zajímavé je, že toto nevede ke zvyšování napětí, ale naopak k jeho uvolňování.

Nejhorší situace byla v roce 2014. To byl vlastně vrchol napětí, přestože si to mnozí ani neuvědomili.

Podívejte se na včerejší událost v budově Moskevského oblastního soudu: – pět zločinců z bandy GTA se ocitlo ve výtahu se dvěma členy eskorty. Pokusili se je odzbrojit, došlo ke střelbě a výsledkem jsou tři zabití bandité a jeden zraněný policista. (Bandité byli pacifikování záseham příslušníků Národní gardy, přítomných v budově v souvislosti s jinou kauzou – pozn.překl.) Řekli byste si, no co, obyčejná banda… Když se ale podíváte na podstatu toho, co se dělo, vidíte, že banda řádila v roce 2014 (měla na kontě m.j. 27 vražd). Tehdy se udála celá řada napadení policejních služeben vycvičenými migranty s noži a sekerami. Tito bandité také prostě zastavovali a zabíjeli lidi. O co tehdy šlo? O to, že pokud bychom si tehdy neporadili se situací kolem „Gliwice“ – tedy sestřelení Boeingu na Donbasem, vypukla by válka. A tato banda GTA byla součástí teroristické skupiny, která nacvičovala mechanizmus vnitřní destabilizace Ruska, narušování vnitřní logistiky, rozsévání strachu a chaosu v podmínkách bojující země, v podmínkách výjimečného stavu. A teď se pět banditů z GTA ocitá v jednom výtahu se dvěma členy eskorty. Šlo tedy o pokus o jejich zběhnutí. Teď je třeba prošetřit, kam nahoru vedou nitky – k organizátorům…

(A otázky jsou: – např., proč byla eskorta těžkých zločinců jen dvoučlenná – z toho 1 žena; proč měli bandité ruce v poutech vpředu a ne vzadu; anebo proč je eskortovali pohromadě výtahem a nikoli po schodišti po jednom – což je vše v předpisech – pozn.překl.).

Od kritického roku 2014 postupně pomalu klesá napětí, a sem patří i ona záležitost s Američany v Moskvě. Oni tím omezením personálu ztrácí přímý kontakt s „podpindosníky“ a to silně poškozuje celý jejich systém přípravy majdanu a státního převratu. Přitom se systém hroutí s přispěním globálního řízení. Proto ten zásah v bance „Jugra“, z první třicítky ruských bank, což byla m.j. osobní kasička Alexandra Lukašenka (běloruského púrezidenta), který svým jednáním vede mimořádnou protiruskou politiku a reálně se podílí na přípravě státního převratu u nás.

Tím se ovšem nelikviduje možnost vzniku nepokojů v srpnu. Ta možnost tu je a oni se pokusí. Tím spíš, že srpen je považován za nejpříhodnější pro takové akce. Proč? Srpen je (a nejen v Rusku) měsícem dovolených pro řídící sféru, kdy jsou řídící systémy nejzranitelnější. Je třeba být připraven.

Jde o to, že myšlenka zhroucení SSSR a vstupu jeho elity do západního světa nevznikla až po Stalinově smrti, ale existovala od samého počátku. Tím lze m.j. vysvětlit počáteční výrazné úspěchy hitlerovců ve válce proti SSSR v letech 1941-42. Ale samotná kádrová sestava budoucích likvidátorů SSSR, se formovala po celé tzv. období  stagnace (1964-1987). Souběžně s tím se formovaly základy budoucích kádrových rezerv. V důsledku toho jsme se ocitli v situaci, kdy „neporazitelná a legendární a nejlepší armáda světa“ nedokázala proti likvidaci SSSR podniknout vůbec nic. A totéž i v dalších směrech: – naše diplomacie, náš partajní a hospodářský aparát nemohly nic udělat. Proč? – Protože jedni z nich nebyli schopni pochopit podstatu toho řídícího manévru, vedoucího k likvidaci Svazu, a druzí tento manévr sami aktivně prováděli.

Teď je situace taková, že po 90. letech, kdy byli z amerického velvyslanectví jmenováni ministři ruské vlády, atd., máme stále ještě dost vysoký počet „podpindosníků“ ve všech řídících sférách. I v diplomacii, armádě, v řízení ekonomiky – zkrátka všude. Existuje tedy otázka, jak to překonat. Inu, zkušenost by byla – např. z VŘSR a využití starých odborníků – jen souběžně se jmenováním příslušných komisařů. Jen s tím rozdílem, že dnes funkci „komisaře“ bude plnit lid. Část dočasných komisařů byla tehdy úspěšná a stali se z nich komisaři (ministři) skuteční, jiní funkci nezvládli a v řadě případů odborníky, za které odpovídali, dokonce likvidovali (a vytratili se, nebo skončili v kriminále – pozn.překl.). Všude pracují lidé. Je třeba jim jen dát znalosti o řízení.

*) V.Pjakin (1963) – předseda altajského oddělení Fondu konceptuálních technologií
**) Podpindosník – přisluhovač „Pindosů“ – Američanů

https://www.youtube.com/watch?v=nL2V8XaAlX4

Přeložil:        170804

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 10 komentářů

Deus ex machina aneb policie pomáhá řešit neřešitelnou situaci

Termín Deus ex machina pochází z antického divadla. Je to způsob, kterým antičtí dramatici řešili zdánlivě neřešitelnou situaci, do které se dostal hlavní hrdina. V takovém momentě byl na jeviště prostřednictvím mechanického zařízení spuštěn nějaký bůh (často v podobě sochy) a situaci rozřešil.

Lze spekulovat, že se na jeviště spustil sám sošný ministr vnitra. Situace byla pomalu zoufalá, ne-li neřešitelná, protože Babiš měl preference nad 30%.
Ministr je možná je ve střetu zájmů, protože může vlastní váhou ovlivňovat českou politickou scénu ve prospěch ČSSD. S levárnami to umí, to se ví již od Lánské schůzky.

Úkol dne je zabít Babiše. Pokud se to podaří, bude se dělit bohatá kořist, tedy hlasy oslabeného hnutí.
Lidu se taková poprava musí dávat po kapkách, aby vypadala jako čestný boj za spravedlnost a tuhle demogracii. Lex Babiš, potom trapné Sobotkovy manévry s demisí a pak odposlechy. Na jeviště ale pořád dopadali jen podbozi. Jejich podržtažkové ve Sněmovně vždy přispěchali tu s mimořádnou schůzí tu s komisí. V každé větě měli alespoň jednoho Babiše, ale preference ANO dál rostly.

Zajímavou situaci vytvořily odposlechy. Přišly v potřebný okamžik, údajně z anonymního zdroje a pěkně odstupňovaně za sebou, aby smrdutost bombiček hozených na Babiše jen tak nevyprchala.
A juž je tady další sněmovní komise, která se samozřejmě  nezabývá tím, kdo odposlechy vyrobil a rozšířil, ale podezřením, že Babiš a Přibil měli přístup k informacím z živých kauz. To, že informace unikají se samozřejmě ví. Mají je i novináři, kteří nezávislují pod Bakalou. Jsou dokonce i tací, kteří tvrdí, že únik někdy může být ve veřejném zájmu.

Policie rychle odložila Babišovo trestní oznámení na neznámého pachatele. Aby ne, třeba by mohla přijít na to, že za vším stojí některá z politických stran, která potřebuje zvýšit preference.
Poslanci, jimž je těžké věřit i pouhý pozdrav, se změnili v komedianty, žonglující se slovy čest, odstoupení, očista, a (nemožný) návrat po ní.
Připomeňme si, že ODS povolala do Sněmovny Romana Pekárka, obviněného a tehdy nepravomocně odsouzeného za korupci, aby pomohl odhlasovat zákon o církevních restitucích. Odevzdal hlas a pak s ním teprve vykmitli. Poslanec Bohumil Svoboda také neodstoupil, když byl trestně stíhán za OpenCard.

Vzdejte se Babiši a Faltýnku bez boje, volají, aniž by dodali, že by je to ochránilo před rizikem, že se sami zprotiví veřejnosti.
Ta má dva měsíce na to, aby pochopila, že nejde o mizerných padesát miliónů, které může Babiš postrádat v portmonce. Jistý Jelínek, politilog, předběhl dobu a mluví o Babišovi v minulém čase. Přání je často otcem myšlenky.
Ve hře je ale nejvyšší bůh. Pokud nebude srab, řekne „konec předvolebního kočkování, chlapci!“ a zastaví trestní řízení.  Potopil by sice ČSSD, ale ta ho stejně nemá ráda.

Rubriky: Pozdravy z Poottawí | Štítky: , , , | 113 komentářů

CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 28

Badatelská práce na vysokých školách v půl století před válkou

POSTUPEM 19. století se stále mohutněji rozvíjí organismus vysokých škol a badatelská práce se stále více soustřeďuje do jejich pracoven a laboratoří. Nemohlo být jinak ani v Čechách, sídle nejstarší university ve střední Evropě a nejstarší vysoké školy technické na území bývalého Rakouska. Jak v době, kdy tyto ctihodné a proslulé školy byly společné oběma národnostem země, tak později, když každá z nich byla rozdělena v samostatnou vysokou školu německou a českou, rozkvétala na nich práce badatelská způsobem, který pozoruhodně obohacoval obecné poznání lidské. Aby však obraz toho byl přesný, je třeba připomenout existenci vlivů, které často působily na výběr nebo stabilitu profesorů na pražských vysokých školách způsobem nepříznivým. Byla to konkurence vysokých škol cizích, jíž se školy pražské těžko mohly bránit. Pro badatele německé byly otevřeny všechny vysoké školy nejen Rakouska, nýbrž i Německé říše, badatele české lákala zase především Vídeň se svou převahou hlavního města říše a sídelního města císařského. Jiné cizí vysoké školy stávaly se už řidčeji působištěm badatelů českých.

Přitažlivost university vídeňské se počala jevit již v 2. polovině století 18., a to v studiu lékařském.Nebylo se čemu diviti. Universita vídeňská, která se za Marie Terezie stala první universitou habsburské monarchie, měla dlouho tu výsadu, že doktorát lékařství, který byl na ní získán, opravňoval k provozování prakse ve všech zemích mocnářství, kdežto doktorát, nabytý jinde, platil jen pro dotyčnou zemi. Také povolávání nejlepších sil na universitu vídeňskou přispívalo k jejímu prvenství. Její přitažlivost se projevovala ovšem i v zemích českých a právě ti, kteří od nás odešli do Vídně studovat lékařství, platně přispěli k vybudování proslulosti lékařské školy vídeňské.

Tak odešel do Vídně Jiří Prochaska, nar. r. 1749 v Blížkovicích na Moravě, a dosáhl tam doktorátu r. 1776. Stal se asistentem u profesora anatomie Bartha. Tenkráte ještě nebyla provedena specialisace disciplin lékařských jako v době pozdější. Anatomie byla spojena s fysiologii a s očním lékařstvím. Jiří Prochaska nastoupil r. 1780 na katedru na universitě pražské a setrval v Praze do r. 1791. V tomto roce vrátil se do Vídně a převzal funkci Barthovu. V roce 1803 vzdal se anatomie pro přílišný rozsah svého pole působnosti. Prochaska psal německy a latinsky, ale jeho češství a zvyk myslit po česku zřetelně mluví z přehojných čechismů jeho latinského slohu. Prochaska zastihl fysiologii v počátečních stadiích. Nebylo ještě fysiologických ústavů, kde by se byly mohly prováděti pokusy. Takový ústav zřídil teprve Purkyně ve Vratislavi, později také v Praze, když se navrátil do vlasti. Ze spisů Albrechta von Haller dá se ovšem souditi, že konal pokusy, a ke stejnému úsudku dospíváme také ze spisů Prochaskových. Význam Prochaskův záleží ve fysiologii nervstva. Prochaska dospívá k přesvědčení, že pouze nervu přísluší citlivost, pouze svalu že přísluší dráždivost. (Soli nervo competit sensibilitas, soli musculo competit irritabilitas.) Dalším bádáním dospěl Prochaska k pojmu reflexu, který je dnes ve fysiologii běžný. Od něho pochází pojem i název.

Je to analogie odrazu pružného tělesa nebo paprsku. Autor však dodává, že to není prostý reflex fysikální, kde úhel dopadu rovná se úhlu odrazu, že to je úkaz zvláštní, který můžeme poznati podle výsledků, do jehož podstaty však není nám možno vniknouti. V této věci učinil Prochaska významný krok a má. právo, aby jeho zásluha byla zdůrazněna před světem, který — až na malé výjimky — o něm málo ví; Prochaska svoíi prací vědeckou přispěl podstatně ke slávě první školy vídeňské. V prvních třech desetiletích devatenáctého století ustoupila Vídeň do pozadí a pozvedla se Paříž. Bylo to zásluhou skupiny internistů, která se zabývala vyšetřovacími metodami. Francouzská škola nasbírala poznatky, spojovala znaky fysikální s jednotlivými tvary nemoci, poznala, že nemocí se mění fysikální nález. Chybělo však logické spojení mezi jedním a druhým a bylo zapotřebí velkého počtu vyšetření u lože nemocného a dlouhé řady nálezů pitevních, při kterých se klinický nález ověřuje autopsií. Pro takovou soustavnou práci byla vídeňská klinika i pitevna půdou nad jiné výhodnou pro hojnost, ba nadbytek materiálu. Bylo k tom u však třeba nadaných duchů, vybavených kritickým rozumem i neúmornou pílí, aby tento materiál důkladně zpracovali a zužitkovali. K tomu byla povolána dvojice našich krajanů : Karel Rokytanský a Josef Škoda.

Karel Rokytanský se narodil v Hradci Králové r. 1804. Studoval v Hradci a Litoměřicích střední školu, universitní studia započal v Praze a skončil doktorátem ve Vídni r. 1828. Tam se stal asistentem u profesora pathologické anatomie Wagnera, r. 1834 byl jmenován prosektorem a mimořádným profesorem, r. 1844 profesorem řádným. Dosáhl velikých úspěchů a vysokých vyznamenání, byl členem panské sněmovny a byl povýšen na barona. Zemřel ve Vídni r. 1878. Rokytanský byl člověk uzavřený do sebe, jeho výklady byly suché, ale věcné a zevrubné. Jeho píle byla ohromná: jím a pod jeho vedením bylo v ústavě provedeno na šedesát tisíc pitev. Na základě těchto zkušeností sepsal své dílo Handbuch der pathologischen Anatomie o třech dílech. Prvé vydání vycházelo v letech 1841— 46, druhé rozšířené vyšlo roku 1855. V ní podal přesné roztřídění chorob, jak se jeví morfologicky při pitevním výzkum u mrtvoly. Jeho ústav stal se střediskem, do kterého se sjížděli .lékaři ze všech krajů světa.

Pathologická anatomie znamená zkoumání konečných úkazů a jest kontrolou práce klinické. Klinická práce nachází v ní svůj podklad a své doplnění. Pokrok vědy je možný tenkráte, když klinik a prosektor se navzájem doplňují. To se stalo právě na škole vídeňské, kde Rokytanský a Škoda se navzájem doplňovali.

Josef Škoda se narodil v Plzni dne 5. prosince 1805, studoval střední školu ve svém rodišti, odebral se na lékařskou fakultu do Vídně a dosáhl tam doktorátu v r. 1831. V době epidemie cholerové působil v Čechách, ale pak se vrátil do Vídně, kde se stal nejprv sekundářem Všeobecné nemocnice, potom ordinujícím lékařem na oddělení pro prsní nemoci a roku 1846 řádným profesorem lékařské kliniky. Byl své doby nejslavnějším a nejhledanějším lékařem ve Vídni. Býval volán ke dvoru a jeho výrok platil za neomylný.

Škoda napsal r. 1832 pojednání Ober die Percussion, totéž téma zpracoval pak obšírně v díle Abhandlung über Percussion und Auscultation, vydaném v r. 1839. Poklep a poslech lékařský, mladé metody vyšetřovací, dospěly těmito pracemi k dokonalému systému vědeckému. Škoda svá klinická pozorování stále kontroloval pitevními nálezy Rokytanského. Pitevní nález jej poučil přímým názorem, zdali to, k čemu se vyšetřováním a úsudkem dopracoval, bylo správné. Kromě kontroly pitevní používal ještě pokusů. Ohledával na př. žaludek z těla vyňatý, oklepával jej při nadmutí větším nebo menším nebo při naplnění tekutinou. Vtlačoval vzduch do dutiny hrudníkové nebo ji naplnil vodou a bedlivě zkoumal, jak se zvukové poměry mění. Pozoroval, jak se tlum í hlas, když prochází masivní nepružnou látkou, a z těchto poznatků vyvozoval úsudky další. Přesvědčil se, že z povahy slyšeného zvuku možno souditi jen na fysikální povahu orgánů, které jej podmiňují. Nikoli na povahu nemoci dá se přímo souditi, nýbrž jen na konsistenci, hutnost, pružnost a pod. To je druhý článek logický a z toho teprve možno dále usuzovati, jaký může býti chorobný proces, který změnu ve fysické povaze orgánu podmínil.

Velkost Škodova záleží v pozorování a v logickém postupu. K tomu se právě hodila výborně celá jeho osobnost. Bylť bystrý, kritický, nedal se uchvátit fantasií. Dnes, kdy metody vyšetřovací se neočekávaně rozšířily, zdá se nám celá nauka o poklepu a poslechu tak jednoduchá, že by nás to mohlo svésti k podceňování jejích objevitelů. Je však třeba, abychom si uvědomili, že tenkráte byla to směs neurovnaných poznatků, kterou bylo zapotřebí uvésti v soustavu.

Škoda a Rokytanský jsou pýchou druhé školy vídeňské. K nim ještě připojujeme jednoho představitele českého živlu ve Vídni a to jest Eduard Albert, přednosta chirurgické kliniky.

Eduard Albert se narodil r. 1841 v Žamberku v Čechách, zemřel tamže na prázdninovém pobytu roku 1900. Studoval v Rychnově, v Hradci Králové a ve Vídni. Doktorátu lékařství dosáhl na universitě vídeňské r. 1867. Habilitoval se pro chirurgii na vídeňské universitě, byl profesorem v Innsbrucku, odtam tud pak byl povolán za profesora chirurgie do Vídně.

Albert bádal o stavbě páteře, o mechanismu kloubů a šlach, i v jiných oborech, kde naskýtá se chirurgovi pole působnosti. Pravý význam však má Albert jako chirurgický a vůbec lékařský pedagog.

Jeho učebnice chirurgie (Lehrbuch der speziellen Chirurgie, 1898, 5 sv.) a ještě více jeho Diagnostika nemocí chirurgických (Diagnostik der chirurgischen Krankheiten, 1900) jsou vzorem pro všechny autory, kteří kdy budou psáti o věcech lékařských. Mistr slohu vědeckého a básnického, překladatel českých básníků do němčiny, badatel historický, duch universální — to byl Albert. Založil vlastní školu, odchoval žáky, ze kterých se stali světoví mistři. To nedokázali ani jiní velcí duchové.

Přitažlivost vídeňské university byla v devatenáctém století trvalá a stěží jí mohli odolat netoliko ti, kteří byli teprve v průběhu svých studií, nýbrž i hotoví již badatelé, působící na pražských vysokých školách jako profesoři.

Již v průběhu svých studií se obrátil do Vídně Max Dvořák. Narodil se jako syn lobkovického archiváře v Roudnici r. 1874. Sleduje svou vlastní zálibu i cíle k svému zamýšlenému povolání — měl býti nástupcem svého otce — dal si zapsat na pražské české universitě vědy historické r. 1892. Pracoval v seminářích profesora Golla, Rezka a Emlera. Největší, ba základní vliv na vývoj Dvořákův měl Jaroslav Goll, a to jak svým vysokým etickým názorem na historii, jež má „pravdu říci a pravdy nezamlčeti, ať z toho následuje cokoli“, tak svou přísnou metodou historické práce, jež musí vycházet z pramenů, podrobených ovšem všestranné historické kritice. Konečně působila na Dvořáka i mnohostrannost Gollova chápání historie, vpojující do politické historie i otázky hospodářské, kulturní, společenské a umělecké. Po dvouletém studiu na pražské universitě odešel Dvořák na podzim r. 1894 do Vídně na Ustav pro rakouské dějezpytné bádání, aby se tu zdokonalil zejména v oboru pomocných věd historických, mezi něž byly zařazeny i dějiny umění. Kouzlo osobnosti profesora dějin umění Fr Wickhoffa a vysoká vědecká úroveň vídeňské uměleckohistorické školy způsobily, že Dvořák se stal z historika dějepiscem umění. R. 1897 byl prohlášen doktorem filosofie a r. 1898 se stal Wickhoffovým asistentem. Po čtyřech letech (1902) následovala habilitace, rok na to byla zmařena naděje na universitní profesuru na české universitě v Praze a v r. 1905 byl Dvořák jmenován mimořádným a v r. 1909 řádným profesorem dějin umění na universitě vídeňské.

Když Dvořák přišel v r. 1894 do Vídně, prožívaly dějiny umění velikou proměnu z vědy pomocné a závislé ve vědu samostatnou a metodicky pevně vybudovanou, z nauky jen biografické a chronologické v nauku o vývoji a formách uměleckého tvoření. Nauka ta tkvěla svými kořeny v téže půdě, z níž rostlo Gollovo historické vyznání, opírajíc se především o prameny a jejich kritické zhodnocení.

Ve smyslu těchto genetických dějin umění napsal Dvořák svá velká díla Iluminátoři Jana ze Středy (1901) a Záhada umění bratří z Eycků(1904; obě práce vyšly německy v Jahrbuch d. Kunsthist. Samml. des allerh. Kaiserhauses, Vídeň). V prvé práci, jejímž ústředním námětem je skupina rukopisů, vzniklých v Čechách brzy po roce 1350, zasadil Dvořák po prvé české gotické umění do rámce umění světového, proraziv tak úzké místní hranice, jimiž byla do té doby neprodyšně uzavírána umělecká historie v Čechách (ať pěstována Čechy nebo Němci). Do světových dějin umění uvedl touto prací zároveň kapitolu, jež ve středověkém umění evropském je z nejzajímavějších a z nejpoučnějších. Práce o Eycích je klasickým dílem vídeňské školy, jsouc založena na kriticky zhodnocených pramenech a vybudována z formálních rozborů uměleckých děl. Max Dvořák, duch filosofický, se nespokojil v dalším svém vývoji s pojetím dějin umění, jež přejal od svých učitelů, Fr. Wickhoffa (zemř. 1909) a A. Riegla (zemř. 1905). Přestal umělecké dílo vnímat pouze jako rozluštění určitého formálního problému a chápal je jako duchovní výraz doby, v níž dílo vzniklo. Vytvořil tak — především v díle Idealismus und Naturalismus in der gotischen Skulptur und Malerei (1918) — nové dějiny umění, jež neztrácely nic z dřívějšího obsahového bohatství a metodické přesnosti, ale staly se z nauky o formách a jejich vývoji naukou o myšlenkovém a duševním obsahu a významu uměleckého tvoření. Dějiny umění se staly dějinami ducha. To je největší a vskutku zakladatelská novota Dvořákovy vědecké práce, jíž dal světové vědě o umění nový směr a smysl. Dvořákova mnohostranná činnost se neomezovala pouze na universitní katedru a práci vědeckou, nýbrž obírala se, opět v tradici vídeňské školy, i praktickými otázkami, vyplývajícími z dějin umění, především ochranou památek. Jako nástupce A. Riegla zastával Dvořák od r. 1905 úřad generálního konservátora Ústřední komise pro zachování památek ve Vídni, založil a redigoval vzornou rakouskou uměleckou topografii, vytvořil novou organisaci památkového úřadu a vypracoval památkový zákon (sněmovnou ovšem neschválený) — v tom všem dávaje příklad ochraně památek v jiných evropských státech.

S vědou dějin umění těsněji souvisí kritická činnost Dvořákova. R. 1903 založil s Wickhoffem časopis Kunstgeschichtliche Anzeigen, který byl pak největší kritickou tribunou uměleckohistorického zbádání.

Dvořák zemřel r. 1921 v Hrušovanech na jižní Moravě. Jeho dílo vyšlo v pěti svazcích (1924— 29) v nakladatelství R. Piper v Mnichově.

Příkladem vyzrálého již badatele, který katedru pražskou zaměnil za katedru vídeňskou, je Konstantin Jireček, jemuž je v tom to sborníku věnována kapitola zvláštní. Již před dobou Jirečkovou byl na universitu vídeňskou povolán z českého vysokého učení technického v Praze Emil Weyr (nar. r. 1848 v Praze, zemř. 1894 ve Vídni). Byl žákem Vil. Fiedlera v Praze a L. Cremony v Miláně. R. 1868 byl jmenován asistentem prof. Jindř. Durège na pražské technice, r. 1870 se habilitoval na universitě v Praze pro novější geometrii, r. 1871 byl jmenován mimořádným profesorem matematiky na české technice v Praze, r. 1875 řádným profesorem matematiky na vídeňské universitě.

První publikace Emila Weyra obíraly se matematickou fysikou. Brzy se však obrátil k novější geometrii a stal se jedním z jejích nejvýznačnějších pěstitelů. Byla to zvláštní nauka geometrických vztahů víceznačných, kde razil nové cesty. Právem byl zván nejslavnějším geometrem bývalé rakouskouherské monarchie 19. století. Výsledky svého bádání uložil ve 138 pojednáních a několika větších spisech. Jsou to: Theorie der mehrdeutigen geometrischen Elementargebilde und der algebraischen Curven und Flachen ais deren Erzeugnisse (1869), Geometrie der ráumlichen Erzeugnisse ein-zwei-deutiger Gebilde, insbesondere der Regelflachen dritter Ordnung (1870), Základové vyšší geometrie, díl I.— III. (1871— 78, spolu se svým bratrem Eduardem Weyrem ), Beiträge zur Curvenlehre (1880), Elemente der projectivischen Geometrie (díl I. a II ., 1883— 87) a české překlady děl L.Cremony.

Zřídka se stalo, že se Češi na vídeňské universitě již habilitovaní nebo na ní již jako profesoři působící vrátili na vysoké Školy pražské. Na českou universitu pražskou se tak dostal T . G. Masaryk již při jejím osamostatnění, později Karel Pawlík a Karel Maydl, na universitu brněnskou při jejím založení Václav Vondrák.

T . G. Masaryk (1850— 1937), rodák z Hodonína na Moravě, odešel z Brna dokončit svá gymnasijní studia do Vídně, tam promoval na doktora filosofie r. 1876 a posléze se habilitoval na universitě r. 1879. P o vytvoření samostatné university české v Praze byl na ni povolán r. 1882 jako mimořádný profesor filosofie, řádným profesorem se stal až r. 1896.

Masaryk přinesl především cenné příspěvky k vědecké, to jest k sociologické a filosofické analyse současné společnosti evropské. Kolem let sedmdesátých zainteresovala současné statistiky, zejména t. zv. statistiky morální, dále národohospodáře a sociology, lékaře a etiky hojná sebevražednost, stále stoupající. Oettingen, Ad. Wagner, Drobisch, Morselli věnovali této otázce monografie nebo rozsáhlé kapitoly ve svých souborných pracích. K nim se přidružil Masaryk svou prací Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation (1881) a sebral jednak data a výklady dosavadních badatelů různých odvětví vědeckých, jednak podal svůj vlastní výklad tohoto jevu nejrůznějšími činiteli. Za základní, disponující příčinu považuje Masaryk úpadek náboženství, který způsobuje nejednotnost světového a životního názoru a tím činí člověka méně silným a odolným vůči tísni životní.

Tento názor, i když nebyl vždy a často přijímán, byl respektován a dále rozbírán.

Druhý důležitý problém současné společnosti evropské bylo hnutí o přetvoření společnosti směrem k socialismu. Nejsilnějším, nejvýraznějším a nejrozšířenějším jeho představitelem byla sociální demokracie, vzmáhající se tehdy v různých zemích, ekonomicko-politické hnutí vybudované na teorii marxistické, t. j. především na učení Marxovu a Engelsovu. Masaryk jeden z prvních rozbíral jeho filosofickou (v ní etickou) a sociologickou základnu, rozbíral zejména jeho materialism ekonomický (filosofii dějinnou), jeho teorii tříd, třídního boje a revoluce, vedle jeho sociologie státu, národa, jeho etiky (práce, manželství, rodiny), jeho náboženství atd. Hlavním Masarykovým spisem po té stránce je Sociální otázka (1898; něm. Die philosophischen und soziologischen Grundlagen des Marxismus, 1899). Nepřijímal-li Masaryk teoretické základy hnutí, ať již více méně úplně nebo zčásti, a odmítal-li zároveň — aspoň mimo případy výjimečné — revoluci jako formu přeměny společnosti, stavěl se sympaticky k etice hnutí jako uskutečňování sociální spravedlnosti. Také v této otázce předešel Masaryk svým prohloubeným a důkladným chápáním celé otázky řadu jiných, zejména jako nesocialista — byť byly pro ti národohospodářské části vznášeny námitky.

Jiné dílo, a to z Masarykových rozsahem největší, jež Masaryk přinesl evropskému vědeckému, politickému a kulturním u světu, jest jeho velké torso, zatím dvousvazkové, jehož třetí svazek má teprve vyjiti, Rusko a Evropa (Russland und Europa, 1913, česky 1919— 21). Centrem, ústřední postavou tohoto díla měl býti Dostojevskij jako představitel ruského člověka i jako kritik ruského života.

Masaryk podává po sociologickém přehledu ruských dějin vylíčení i rozbor myšlenkových proudů filosofických, náboženských i politických posledních dvou třetin 19. století a charakterisuje nakonec stručně ruské myšlení filosofické i náboženský život, aby tím evropském u vzdělanému obecenstvu učinil pochopitelným Rusko, jeho život, kulturu a zároveň jeho současné děje. Pro svou znalost a svůj výklad ruské otázky patří Masaryk k nejcitovanějším světovým autoritám. Masaryk se ukázal jako znalec ruské kultury, ale zároveň jako její kritik s evropského hlediska.

Další problém největšího praktického dosahu, k jehož výkladu, zdůvodnění a obhájení Masaryk přispěl a jehož se stal výrazným a velmi dovolávaným mluvčím a obhájcem v celé světové oblasti evropské civilisace, byl problém demokracie. Vedle menších statí je to jeden ze závěrečných problémů Ruska a Evropy, kde o demokracii uvažuje jednak jako o protivě k theokracii, jednak o jejím poměru k revoluci, proponuje dále její uplatnění v Nové Evropě (angl. a franc. 1918, česky 1920) a je mu, alespoň pokud se teoretické stránky knihy týká, stěžejním problémem Světové revoluce (1925, angl.1926, něm. 1927). Masaryk odůvodňuje demokracii eticky (humanitou), po případě také metafysicky a nábožensky (nesmrtelností lidské duše), obhajuje její individualistický ráz a zároveň její snosnost se socialismem a uskutečnitelnost i v socialismu, ovšem mohli bychom říci reformním , rozšiřuje její pojem nejen na politiku, nýbrž i na život hospodářský a sociální a chápe ji jako organickou, sourodou složku moderního, vědeckého názoru na svět a život a stanoví některé její základní podmínky a záruky.

Obhajuje ji proti jiným soustavám politickým, zejména proti komunismu, resp. bolševismu, a posléze i pro ti fašismu. Proto také byl Masaryk ve světě mezinárodním považován za jednoho z předních obhájců demokracie, a to tím význačnějších, že své názory, které překladem jeho Světové revoluce do jazyků četných velkých i menších národů se šířily možno říci po celé oblasti evropské civilisace, dotvrzoval svou politickou a státnickou praksi.

Také překlad Čapkových Hovorů s T. G. M. do různých jazyků, jakož i některých menších studií Masarykových, jako Ideálů humanitních (1902), Jak pracovat (knižně 1926) a Moderní člověk a náboženství, (Naše doba IV .— V . 1896— 98) toto pronikání jen podporují. Pokud se obecné teorie sociologické a filosofické týká, patří Masaryk k těm filosofům a sociologům

evropským a americkým, kteří si zjednali zásluhy tím , že pokračujíce v práci a v zásadách zakladatelů sociologie, zejména Comta a Spencera, obhájili možnost sociologie jako samostatné vědy, zjednali jí náležité místo v soustavě vědní i v organisaci školské a úspěšně ji propagovali ve veřejném životě.

Masaryk to učinil zejména u nás, ale nejen u nás, nýbrž i vzhledem k vědecké obci německé a tím se připojoval i k mezinárodnímu světu vědeckému. Svou knihou Versuch einer konkrëten Logik (1886, čes. Základové konkrétné logiky 1885), kde pokračuje zejména v díle a na principech Comtových, doplnil jeho třídění věd nejen ve vědách abstraktních, nýbrž zejména v konkrétních a praktických, a to se zdarem, jak dovozuje R. Flint ve spise Philosophy as scientia scientiarum a po něm H. E. Bliss v The Organization of Knowledge and the System of Sciences (1929). Masaryk se tak přiřadil k činnosti některých logiků anglických, jmenovitě A . Baina.

Karel Pawlík, profesor gynekologie a porodnictví, se narodil r. 1849 v Klatovech (zemř. v Praze roku 1914). Gymnasium studoval v Klatovech, lékařství ve Vídni a promoval tam r. 1873. R oku 1874— 81 byl asistentem při gynekologické a porodnické klinice, r. 1881 se na vídeňské universitě habilitoval a od r. 1886 působil na vídeňské poliklinice jako přednosta gynekologického oddělení. R . 1887 byl povolán jako profesor gynekologie a porodnictví na českou universitu do Prahy. Byl duch vynalézavý, tvořivý, smyslů zdravých, pronikavých, zvláště hmatu neobyčejně jemného a vyvinutého, což bylo velmi důležité při vyšetřování. Byl průkopníkem v diagnostice a v léčení nemocí ústrojí močového u ženy svým i metodami o zdokonalení pištěli močových při inkontinenci, svou direktní endoskopií měchýře močového s implantací ureterů do pochvy zřízením nové nádržky močové z pochvy.

Od Pawlíka pochází sondování močovodu, ve kterémžto výkonu byl umělcem. V roce 1892 se ucházel o stolici porodnictví a gynekologie ve Vídni po Bandlovi. Místo však dostal Němec Friedrich Schanta.

Karel Maydl, profesor chirurgie v Praze, narodil se r. 1853 v Roketnici u Vysokého n. J., zemřel roku 1903 v Dobřichovicích. Studoval v Jičíně a v Praze, promoval v Praze r. 1876. Byl operačním elévem na klinice prof. Heine v Praze, r. 1878 v době okupace odešel do Bosny a pobyl tam 11 měsíců, pak se stal asistentem prof. Alberta v Innsbrucku. S Albertem odešel r. 1881 do V ídně, r. 1883 se habilitoval ve Vídni pro chirurgii, 1885— 86 se zúčastnil války srbsko-bulharské, r. 1886— 91 byl přednostou chirurgického oddělení na vídeňské poliklinice, r. 1889 byl jmenován ve Vídni mimořádným profesorem a r . 1891 byl povolán za řádného profesora na universitu pražskou po smrti prof. Weisse. Napsal velkou řadu pojednání z chirurgie válečné i všeobecné česky i německy. Prof. Maydl se vyznamenal obratnou technikou v chirurgii břišní, pěstoval i chirurgii dutiny hrudní a mozkové. Při vrozeném defektu měchýře močového (ektopii) zavedl novou operační metodu, která jeho jméno učinila slavným. Pařížská chirurgická společnost ho jmenovala řádným členem, což se cenilo jako vysoké vyznamenání, neboť takových členů bylo jen dvacet.

Václav Vondrák (naroz. r. 1859 v Dubu u Vodňan, zemř. r. 1925) byl od roku 1910 nástupce Jagičův na vídeňské universitě (habilitoval se tam r. 1893), od r. 1920 přešel do Brna. Jako žák Miklosichův (na vídeňskou universitu přišel r. 1880), pak spolupracovník Jagičův (Jagič přišel na vídeňskou universitu r. 1886) a konečně jeho nástupce, byl takto Vondrák nejen vnějšně zařaděn do vídeňské slavistiky, nýbrž souvisel s ní i tématy svých prací i metodou a stal se jejím význačným představitelem. Jeho životní dílo zřejmě ukazuje, že Vídeň byla tehdy evropským centrem studií církevněslovanských (jediným centrem vedle oblasti ruské). Přesto Vondrák nikdy neztrácel souvislost s českou vědou: publikuje s počátku v Listech filologických, pak v Časopise českého musea a vydává v České akademii důležité edice Glagolita Clozův (1893), Frisinské památky (1896) a v jejích Rozpravách Studie z oboru církevněslovanského písemnictví; dále v Král. čes. společnosti nauk tiskne pojednání O původu Kijevských listů a Pražských zlomků (1904), jinde O mluvě Jana exarchy bulharského (1896) a konečně po p řevratu, kromě malých recensí v německých časopisech a 2. vydání 1. sv. Vergleichende Grammatik, publikuje důsledně česky (i ve sbornících vydávaných v cizině). Základní jeho práce jsou však — mimo uvedené edice — publikovány německy, a to jim zaručuje snadné rozšíření. Jednak publikuje v Sitzungsberichte vídeň. akademie (od r. 1886) důležité studie, rozbírající detailní otázky církevněslovanských památek a jejich třídění, zvláště textově-kritické a lexikální, jednak dvě vydání Altkirchenslavische Grammatik (I. 1906, IL 1908, G ottingen, 2. vyd.1. 1924, ib., IL ve zpracování O. Grünenthala 1928), Kirchenslavische Chrestomatie (Gottingen 1910, 2. vyd. v Brně 1925 česky). Vondrák byl v základě filolog. Síla jeho práce tkví v podrobné znalosti faktů památek starocírkevněslovanských; jeho 2. vydání Altkirchenslavische Grammatik je první podrobná mluvnice, založená ne na rekonstrukci, nýbrž na skutečném stavu starocírkevněslovanského jazyka, jaký v památkách je, se vší jeho kolísavosti. Kromě edic je to nejdůležitější Vondrákova práce, znamená úhelný kámen v bádáni o jazyku starocírkevněslovanském. Jeho srovnávací mluvnice slovanská (Vergleichende slavische Grammatik I. 1906, IL 1908 Gottingen) byla hodně kritisována, ale je první srovnávací mluvnicí slovanských jazyků, a přes své zřejmé vady poskytovala a poskytuje základní poučení značné části západoevropské linguistiky (slovanský materiál v novější jazykozpytné literatuře neslovanské je z velké části z této mluvnice).

Z Čechů, které po studiích osud zavedl na jinou universitu než vídeňskou a kteří se pak do vlasti už nevrátili, si zaslouží zmínky fysiolog Jan Nepomuk Čermák a slavista Leopold Václav Geitler.

Čermák byl, jako před ním Purkyně, nakonec povolán na university říšskoněmecké (psával se

Czermak), Geitler zakotvil na nově založené universitě záhřebské.

Jan Nep. Čermák, syn praktického lékaře v Praze a bratr malíře Jaroslava Čermáka, narodil se v Praze r. 1828. Gymnasium a filosofii studoval v Praze, medicínu ve Vídni, kde poslouchal slavného anatoma Hyrtla. R. 1847 odešel do Vratislavě, kde studoval fysiologii v Purkyňově ústavě. Doktorátu medicíny dosáhl r. 1850 ve Wurzburgu. Vykonal vědeckou cestu s profesorem Kollikerem, slavným embryologem, po Belgii, Holandsku, Anglii a Skotsku a zajel i do Paříže. R. 1851 se vrátil do Prahy a stal se asistentem na nově zřízeném fysiologickém ústavě Purkyňově, kde se záhy habilitoval. Roku 1855 byl ustanoven za profesora zoologie ve Štýrském Hradci, r. 1856 se stal řádným profesorem fysiologie v Krakově. R. 1858 byl ustanoven za přednostu fysiologického ústavu v Pešti. Vzdal se té funkce pro nesnesitelné poměry politické v Uhrách. Zabýval se pak laryngoskopií a zřídil v Praze soukromý fysiologický ústav. Laryngoskopické zrcátko vynalezl původně Manuel Garcia, učitel zpěvu (nar. 1805 v Madridě), Čermák přizpůsobil jeho přístroj účelům lékařským a demonstroval jej v Paříži a v Londýně. Od Francouzské akademie dostal uznání a peněžitou odměnu. R. 1865 byl povolán za profesora do Jeny a r. 1870 do Lipska. Zemřel v Lipsku r. 1873.

Čermákova hlavní díla jsou proslulá brožura Der Kehlkopfspiegel und seine Verwertung für Physiologie und Medizin (Leipzig, Engelmann, 1860) a četná drobnější pojednání o hadím uštknutí, o fysiologii oka, hlasu a hmatu.

Leop. Václav Geitler (nar. 1847 v Praze, zemř. 1895 v Döblinku). Studoval v Praze na reálce, pak na akademickém gymnasiu a na pražské universitě poslouchal srovnávací jazykozpyt a slavistiku. Působil na něho zvláště profesor Ludwig. Účastnil se i čilého tehdy ruchu národního a politického; pro účast na t. zv. Herbstových demonstracích byl odsouzen r. 1868 na 14 dní do vězení. Proto musil dokončiti svá studia ve Vídni, kde dosáhl doktorátu r. 1870. Po návratu do Prahy se chystal k habilitaci ze srovnávacího jazykozpytu. Vstoupil také do redakce Národních listů, kde referoval o slovanských věcech. R. 1873 stal se docentem na pražské universitě, podnikl potom s podporou Svatoboru cestu na Litvu, kde studoval dialekty. Vědecky vytěžil ze svého pobytu na Litvě dva spisy: Litauische Studien (Praha, 1875), v nichž po prvé podal ukázky dialektů rusko-litevských a ukázku ze starších spisů litevských, a Beiträge zur litauischen Dialektologie (1885), kde se obírá jazykem litevského spisovatele Daukanse. R. 1874 byla Geitlerovi nabídnuta stolice slavistiky hned dvěma universitami: kijevskou a záhřebskou. Rozhodl se pro Záhřeb. Podnikl pak studijní cesty po Macedonii, Albánii a Egyptě. Tam objevil staroslověnskou památku rukopisnou, t.zv. Euchologium , a opsal je, stejně opsal i Uspenským tam objevený starý žaltář hlaholského písma. Po marném usilování o propůjčení stolice na pražské universitě Geitler znechucen zanechává i vědecké činnosti a pro duševní chorobu se uchyluje do ústavu v Döblinku a tam r. 1895 umírá.

U německých badatelů, jejichž práci můžeme bezpečně zařadit do kulturní bilance našich zemí, se nejčastěji opakuje skutečnost, že badatel, zrozený a vyrostlý v cizině, se poměrně záhy dostává na vysoké školy zdejší a nalézá v naší oblasti druhý definitivní domov. Typickým i toho příklady jsou Alfred Ludwig, M. Anton Maurus Marty, August Sauer a Christian von Ehrenfels. Dráhu zvláštní, která zdejšího rodáka vedla z ciziny zpět na pražskou universitu a po dlouhém plodném pobytu v Praze zase za hranice do Vídně, měl Ernst Mach.

Alfred Ludwig (nar. 1832 ve Vídni, zemř. 1912 v Praze) studoval klasickou filologii a srovnávací jazykozpyt ve Vídni a v Berlíně, habilitoval se r. 1858 ve Vídni, stal se r. 1860 mimoř. profesorem klasické filologie a srovnávací jazykovědy v Praze a r. 1871 řádným profesorem srovnávací jazykovědy tamtéž. Vynikal rozsáhlými a prohloubenými znalostmi jazykovými i filologickými, vedle jazyků indoevropských obíral se i jazykovými skupinami jinými. V indoevropské jazykovědě proslul zejména svým odlišným názorem na vývoj flektivních tvarů. Na rozdíl od školy Boppovy a Schleicherovy je proti mechanickému rozkládání slov a tvarů v kořeny, kmeny a přípony tak, že každá z těchto částí má sama v sobě oprávnění k významu, v němž ji v jazyce nalézáme, a vycházeje z bohatství funkcí téhož tvaru, jak je nacházel zejména v nejstarších jazykových památkách staroindických, v jazyku védském, jehož byl dokonalým znalcem, učil, že gramatické tvary nevznikly skládáním elementů původně samostatných, nýbrž adaptací hotových slov pro určité funkce provedenou tím, že se tvary významu původně širokého diferencovaly, nabývaly časem významu určitějšího. Tyto své názory vyložil zejména ve spisech: Über die Entstehung der A-Deklination (Wien, Sitzungsberichte, 1867), Der Infinitiv im Veda (Praha, 1871), Agglutination oder Adaptation (Praha, 1873).

S názory těmi, které se teprve o několik desítiletí později počaly v jazykovědě uplatňovati, narazil na příkrý odpor, kterému Ludwig sám dodával zbraně tím, že se při výkladě jednotlivých tvarů namnoze opíral o hláskové změny nedokázané a naprosto nepřijatelné. Jinak třeba připomenouti ještě jeho názor na vývoj jazyků indoevropských ze společného jejich základu postupným a ponenáhlým štěpením prajazyka, názor, ke kterému rovněž se jazykověda poslední doby čím dále tím zřetelněji hlásí. (Die Genesis der grammatischen Formen des Sanskrt und die zeitliche Reihenfolge in der Selbständigwerdung der indoeuropäischen Sprachen, Praha 1891, Abhandlungen Král. čes. spol. nauk).

Zřejmější úspěch než se svými názory jazykovědnými, s nimiž byl úplně osamocen, měl Ludwig se svými pracemi indologickými, kde zejména jeho šestisvazkový překlad Rigvédu (Rigveda oder die heiligen Hymnen der Brâhmana, 1876— 88) s obsáhlým komentářem je dílo epochální. V příkrém odporu k jiným vykladačům nejstarší poesie védské, kteří hleděli vykládati hymny védské jako poesii rázu spíše lidového, vznesl požadavek, vykládati poesii védskou jako poesii liturgickou na základě ostatní indické poesie liturgické a snažiti se rozumět jí tak, jak jí rozuměli Indové sami. Porozumění toho hleděl se dodělat pracným studiem domácích komentářů indických a indické literatury liturgické. (Srv. Über die Methode bei Interpretation des Rigveda, Praha 1889, Abhandlungen Král. čes. spol. nauk). Cenné studie napsal též o jiných odvětvích staroindické literatury, zejména o indické epice.

Martin Anton Maurus Marty se narodil r. 1847 ve Schwyzu ve Švýcarech. Na obecné škole a na gymnasiu schwyzské koleje v Einsiedeln, kam chodil, vynikal nejen jako primus své třídy, nýbrž i jako chlapec s neobyčejným nadáním pro řeči. Z Einsiedeln odešel do semináře v Mohuči, kde v něm muži jako biskup von Ketteler, Moufang a Heinrich vzbudili úctu a vděčnost, kterou k nim zachoval po celý život. V Mohuči poznal první aristotelovské spisy Franze Brentana a brzo potom se mu splnilo jeho toužebné přání, aby mohl poslouchat tohoto učence, který tehdy přednášel ve Würzburku. Tam navázal r. 1869 přátelství s Brentanem, které pak trvalo celý život a mělo základní vliv na všecku jeho činnost. Ve 22 letech se stal Marty profesorem filosofie na schwyzském lyceu a téhož roku, 1869, přijal vyšší svěcení. R. 1873 se vzdal Brentano pro nesouhlas s vatikánským koncilem učitelského úřadu a Marty následoval brzy jeho příkladu. Octnuv se téměř bez prostředků, opouští Schwyz a jede do Gottingen, kde složí u Lotzeho doktorát. R oku 1875 vyšla jeho kniha Ursprung der Sprache a téhož roku byl povolán na universitu v Černovcích, tehdy nově založenou. R. 1880 byl jmenován řádným profesorem a na podzim téhož roku byl povolán do Prahy. R. 1896 selhala snaha o jeho povolání na vídeňskou universitu na místo po R. Zimmermannovi, ačkoli byl navržen na prvním místě, protože proti jeho jmenování zakročil papežský nuncius. V té době se blížila Martyova tvůrčí síla svému vrcholu. Připravuje do tisku první díl svých Untersuchungen, dokončuje řadu jiných děl (jejichž vydání se už nedočká) a vychovává v duchu svého směru a metody několik žáků, kteří později zaujali katedry filosofie na různých universitách. R oku 1913 nutí ho zhoršující se choroba vzdáti se profesury a r. 1914 smrt ho vyrvala jeho práci.

Hlavní filosofická oblast, v níž Marty vybudoval celé své životní dílo, je filosofie řeči. Nikdy však nezabíhal do problémů speciálně filologických, nýbrž snažil se vybudovati základy jazykovědy jako discipliny filosofické. Jak zvláště zdůraznil ve své rektorské přednášce Was ist Philosophie z roku 1896, znamenalo to podle něho učiniti z jazykovědy jednu z těch disciplin, jejichž teoretickým základem je deskriptivní, neboli podle pozdějšího označení, fenomenologická psychologie. V deskriptivní psychologii byl však věrným žákem Brentanovým a jeho studie o filosofii řeči jsou zároveň příkladem propracování, rozvíjení a užití základních myšlenek Franze Brentana z díla Psychologie vom empirischen Standpunkt (1874). Ve své první knize Über den Ursprung der Sprache ukazuje Marty, že řeč vznikla z přání dorozuměti se tím , že se záměrně, ale bez plánu tvořila označení, která s počátku měla ráz napodobovací. Jazykové značky nejsou ani vrozené, ani nebyly vynalezeny dohodou, nýbrž byly zvoleny v každém jednotlivém případě záměrnou volbou jednotlivce, protože slibovaly, že vzbudí zamýšlený význam buď svou podobností s označovanou věcí anebo asociací, která vznikla náhodně a zvykem a mohla býti přímá nebo zprostředkovaná. V deseti článcích, nazvaných Sprachreflex, Nativismus und absichtliche Sprachbildung (Vierteljahrschrift fůr wissenschaftl. Philosophie, svazky 8, 10, 13, 16) a především v knize Die Frage nach der geschichtlichen Entwickelung des Farbensinns (Wien 1877) rozšířil Marty svou empiricko-teleologickou hypothesu na všechny obory sociální, zvláště na právo a stát.

Miklosichovo prozkoumání bezpodmětých vět a Brentanovo posouzení této práce v Neue Freie Presse podnítilo Martyho, že napsal osm článků pod názvem Über subjektlose Sätze und das Verhaltnis der Grammatik zur Logik und Psychologie (Vierteljahrschrjft für wissenschaftliche Philosophie, 1884, 1894, 1895), v nichž hájí Brentanovu idiogenetickou teorii soudu a ukazuje, jak se slůvka „jest“ , které původně slouží k vyjádření predikativních vět, užívá v jednoduchých thetických soudech a jak zaměňování synthetických a thetických soudů má vlivem syntaktické v nitřní formy jazyka, která s tím souvisí, špatné následky v oblasti logické. Nejhorší následek toho je v tom , že se neuznává negativní povaha všech obecných a zvláště t. zv. obecně přitakávajících soudů. Problém všeobecné popisné nauky o významu je také jádro hlavního díla Martyova, nazvaného Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie (Halle 1908). Autor nejprve analysuje různý smysl slova „význam “ a potom na základě Brentanovy klasifikace psychických jevů provádí klasifikaci jazykových výrazů na výrazy, které se snaží vzbudit představy, soudy nebo činnost emocionální.

Marty je nazývá Vorstellungssuggestive (zejména jména), Urteilsuggestive (výpovědi) a interesserheischende Ausserungen (na př. prosby, rozkazy, otázky). Ve spojitosti s poznámkou J. St. Milla provádí Marty velmi důležité rozlišení značek autosémantických a synsémantických, při čemž výslovně zdůrazňuje také synsémantickou funkci větné melodie. Značky synsémantické dostávají vlastní funkci teprve v celé souvislosti promluvy. Nejsou to snad jen tak zvané partikule v obvyklém slova smyslu, patří sem i všechna abstraktní jména (červenost, ctnost, krása). Toto učení umožňuje analysou porozum ět vlastní funkci jmen t.zv. irreálních objektů a tím teprve uvolňuje cestu brentanovské filosofické reformě, kterou dnes označujeme jako reismus. Marty šel po této odvážné cestě svého učitele jen s váháním. Jako celá starší generace žáků Brentanových trval i on na adekvační teorii pravdy, jíž dal ve svém hlavním díle a v posmrtně vydaném svazku Raum und Zeit originální výklad. To ovšem nezmenšuje jeho zásluhy o prohlubování a rozvíjení filosofického směru, který má svůj původ v základních reformách Brentanových. Mnohé z jeho prací, které už nemohl dokončit, nebyly ještě vydány.

Celá jeho vědecká pozůstalost se uchovává v Praze v archivu Brentanovy společnosti a vydává ji po částech profesor Otto Funke z university v Bernu.

August Sauer se narodil r. 1855 ve Vídeňském Novém Městě, studoval dějiny německé literatury na universitě vídeňské a berlínské (u Scherera), stal se r. 1879 universitním profesorem ve Lvově, r. 1883 ve Štýrském Hradci, r. 1886 profesorem na německé universitě v Praze. Praze zůstal pak věren až do své smrti v roce 1926. Začal jako pravověrný žák Schererův, jehož zásady filologické věrností a podrobnosti vyhnal až do krajnosti v knize Studien zur Goethephilologie společně s J. Minorem. V duchu svého učitele pracoval o starších současnících klasiků, jejichž díla vydal namnoze po prvé v originálním znění. Nejvíce se však zajímal o básníky rakouské a českoněmecké. V době, kdy německá literární historie byla téměř výlučně orientována říšskoněmecky, byl Sauer horlivým obhájcem a vykladačem literatury rakouské a tím mocně zapůsobil na mladší badatele, zvláště J. Nadlera, jejichž působením se dnes dostalo literatuře bavorsko-rakouského kmene místa v celkových dějinách německé literatury, které jí přísluší. Sauer vždy rád upozorňoval na význam německých krajů pro dějiny literatury a soudil, že po bok všeobecné literární historie se má postavit provinciální literární historie, probírající literaturu jednotlivých kmenů. Vykládával, že velká bohatost německého písemnictví je dána tím, že jednotlivé kraje po plodném odlišném vývoji zasáhly v pravý čas do vývoje celkového.

Ty to vývody, podávané v soukromých rozmluvách nebo přednáškách, vešly v obecnější známost v Sauerově rektorské řeči Literaturgeschichte und Volkskunde z r. 1907 (vydána 1908). Tato řeč, v níž šlo vlastně o jakousi literární geografii, v níž by poskytovaly kmeny a kraje disposici a materiál, stala se východiskem „ethnologické“ literárně historické metody, jak ji pěstuje ve své Literaturgeschichte der deutschen Stämme und Landschaften (1912-sl.) Josef Nadler, vděčný žák Sauerův, pocházející z Čech. Není pochyby, že na vznik myšlenky ethnologicko-regionalistické literární historie i na její obšírné rozvedení působilo především prostředí, v němž Sauer žil a z něhož Nadler vyšel.

Pobyt mezi německým kmenem, který prošel odlišným namnoze vývojem a zachovával si i politicky odlišné postavení mezi ostatními kmeny, neustálý styk obou badatelů v Praze s živlem českým a zájem o národnostní boje, jichž se Sauer zúčastnil zvláště jako rektor a jež ho přivedly k polemikám s prof. Gollem, přivedly Sauera jistě k větším u zdůraznění kmenového svérázu v literárním vývoji. Nadler v předmluvě k svému dílu vyzvedl právě tento moment a nikoli bezvýznamně zakončil svůj úvod vzpomínkou na Prahu. S hlediska imanentního vývoje literární historie je dlužno tuto sauerovsko-nadlerovskou metodu charakterisovat jako odklon od individualistického pojetí a příklon k názoru kolektivistickému, tedy jako naprostou antithesu k vypjatě individualistickému postoji vědců kolem St. George, zejména F. Gundolfa. Zásluhy si získal Sauer i jako redaktor po dlouhá léta vůdčího literáměhistorického orgánu Euphorion. Christian von Ehrenfels (nar. r. 1859 v Rodaun u Vídně, zemř. r. 1932 na rodinném zámku v Lichtenau v Dolních Rakousích) byl žák Brentanův a Meinongův. R. 1896 byl povolán na německou universitu v Praze, kde přednášel až do r. 1929, kd y odešel na odpočinek. Jeho jméno se stalo známým po celém světě, neboť jeho Abhandlungen über Gestaltqualitäten (1890) mají dnes již klasický význam. Úsilí po synthese, celistvosti dosáhlo tím to spisem rozhodného pokroku. Na něj navazuje velký směr celostní psychologie, který má v Maxu Wertheimerovi, pražském rodáku a žáku Ehrenfelsovu, nejúspěšnějšího průkopníka. V Ehrenfelsovi zápasilo vždycky o převahu nadání umělecké a vědecké.

Při problému celostnosti spojily se obě tyto složky způsobem obzvláště šťastným: hudba ukázala filosofovi, že každá melodie je něco zcela jiného než pouhý součet tónů. Můžeme zpívat melodii vysoko nebo nízko, zůstává v podstatě táž, třebaže byly všecky tóny vyměněny. Srovnáme-li však tóny v jiném pořadí, porušíme melodii. Její jakost nezávisí tedy na libovolném ú hrnu tónů, nýbrž na přísně charakterisované struktuře. Jednotlivé tóny tvoří toliko dílčí členy uvnitř této struktury a z ní teprve rozumíme jejich smyslu. Vezmeme-li slova Tor, Rot, Ort, vidíme, že se skládají z hlásek přesně stejných. Přesto je jejich význam úplně rozdílný. Významová platnost jednotlivých hlásek je tedy srozumitelná toliko z celku, který za určitých okolností daleko přesahuje jednotlivé slovo.

Neboť na př. slovo Tor je samo o sobě mnohoznačné. Můžeme jím jednou míniti Parsifala, čistého blouda, po druhé bránu paláce. Metodické důsledky těchto prostých úvah jsou přímo revolucionářské, neboť se tím ukazuje nemožnost zásady, že se má vždy začínati s věcí nejjednodušší a pozvolna stoupati k věci složitější. Musíme naopak začíti s významovými celky a jimi začínati všechnu analysu.

Ehrenfels sledoval pak svůj oblíbený problém v nejrůznějších oblastech, v geometrii i v aritmetice až do své Kosmogonie (1916), v níž se snaží zobraziti vesmír jako výsledek procesu chaotického a jednotícího.

Avšak i jiná odvětví vědecká obohatil Ehrenfels svými originálními pracemi. Jeho dvousvazkový System der Werttheorie (1897 a 1898) je hlavní dílo relativismu. Ehrenfels tvrdí, že je zákon relativního získávání štěstí, podle něhož ten, kdo volí, vykazuje v okamžiku volby jakési plus libosti nebo minus nelibosti proti případu, že by k volbě nebylo došlo. Mohli bychom se dále ještě zmíniti o jeho četných spisech, týkajících se eugeniky a sexuální reformy, v nichž chtěl spojiti bioogické zušlechťovací pěstění s aristokratickým socialismem.

Nezapomenutelným zůstal každému, kdo Ehrenfelse znal, vzácný půvab jeho osobnosti. Mluvíme často o ideálním vzletu. U Ehrenfelse jej nalézáme v pravém slova smyslu. Již ve svém mládí vzdal se ve prospěch mladšího bratra práv a statků, jež mu jako prvorozenému náležely, jen p roto, aby se mohl zcela volně oddati svým uměleckým a vědeckým zálibám. Vždy znovu a vášnivě se stavěl za to, co považoval za nutné, nijak se nestaraje o to, má-li to pro něho škodlivé následky. Byl vším spíše než knihomolem, byl to člověk ohnivě zápasící na rozhraní mezi uměním a vědou, intuitivní a geniální.

Ernst Mach se narodil r. 1838 v Chrlicích u Brna, studoval ve Vídni, kde se r. 1861 habilitoval z experimentální fysiky. R. 1864 se stal profesorem na universitě ve Štýrském Hradci, r. 1867 přešel do Prahy, r. 1895 byl jmenován profesorem teorie a dějin induktivních věd na universitě vídeňské.

Zemřel r. 1916.

Ačkoli hlavní význam Machův je ve filosofii, byl Mach svým založením i duševním vývojem přírodovědec. Nespokojil se ovšem úzkým oborem své vědy, nýbrž hleděl proniknouti k samým kořenům přírodovědeckého poznání; odtud jeho zájem o otázky historicko-kritické a psychologické. Mach byl zkušený experimentátor a všímal si věcí, jež unikaly pozornosti jiných. Jeho populárně vědecké přednášky jsou plny bystrých postřehů a pozorování. Z větších jeho experimentálních prací jsou nejznámější jeho měření rychlosti a tvaru vzduchových vln, vznikajících při explosi nebo v okolí střely, která letí větší rychlostí, než je rychlost zvuku ve vzduchu. Mach tyto vlny fotografoval zákalovou metodou a ukázal, že se chovají zcela jinak, než se do té doby soudilo. Pro pozdější studium těchto vln mají Machovy práce přímo průkopnický význam.

Ale největší vliv na další vývoj fysikálního myšlení a bádání měla Machova kritika základních pojmů fysiky, obsažená hlavně v jeho klasickém díle: Die Mechanik in ihrer Entwickelung historisch und kritisch dargestellt (1883, vyšlo pak v několika vydáních). Mach v něm podrobně analysuje definice a axiomy, na nichž Newton založil svou mechaniku, a zvláště rozhodně se staví proti Newtonově představě absolutního času a prostoru a z nich plynoucí představě absolutního pohybu. Pohyb, jako změna vzájemné polohy těles, je podle Macha nutně jen relativní. Otázku, pohybuje-li se nějaké těleso čili nic, můžeme rozhodnouti jen tím , že vyšetříme, mění-li se jeho poloha vzhledem k některému tělesu jinému. Mluviti o pohybu tělesa, které by v prostoru bylo zcela samo, nemá smyslu. V mechanice Newtonově však mají některé druhy pohybu význam absolutní. Pozorujeme sice jen vzájemný otáčivý pohyb země a stálic, ale Newtonova mechanika tvrdí víc než to ; podle ní jsou stálice v klidu a země se točí, ne naopak. Jen Koperníkův názor pokládá Newton za správný, názor Ptolemaiův

neodpovídá podle něho skutečnosti. Činí tak proto, že jen s Koperníkova stanoviska může vyložiti zploštění země a průběh některých mechanických dějů pozorovaných na zemi, jako je na př. pohyb Foucaultova kyvadla. I kdyby byla země v prostoru sama, mohli bychom se podle Newtona ptáti, otáčí-li se čili nic, a opírajíce se o věty jeho mechaniky, mohli bychom tu to otázku rozhodnouti. Naproti tom u tvrdí Mach, že obě stanoviska, Koperníkovo i Ptolemaiovo, jsou stejně správná, neboť relativní pohyb země i stálic je podle obou týž. Pokud stojíme na půdě fakt, známe jen pohyby relativní; tvrditi, že známe víc, by bylo podle Macha nepoctivé. A proto se jistě, jak praví Mach, dají zákony mechaniky a zákony fysiky vůbec formulovati tak, aby se v nich vyskytovaly jen relativní pohyby.

Nikdy před tím nebyla vyslovena zásada relativnosti všech pohybů s takovou určitostí a domyšlena do takových důsledků, jak to učinil Mach již v r. 1883. Není divu, že se tyto jeho názory setkaly u současných fysiků s téměř jednomyslným odporem. Teprve r. 1916 ukázal Einstein, že se Machův požadavek, vyloučiti z rovnic fysiky absolutní pohyb, provésti dá; tak vznikla obecná teorie relativity.

I v jiné věci předvídal Mach správně vývoj fysikálního myšlení. Ve své Mechanik praví, že věda si nesmí všímati jen jednotlivostí, nýbrž musí občas obraceti zřetel i k velikým celkům, neboť vlastních elementárních zákonů ve skutečnosti není. Zřetel k celku je nutný a nesmíme jej vylučovati, jako by byl méně jistý. Tyto snahy, neznámé fysice minulého století a do jisté míry i odporující jejímu způsobu uvažování, hlásí se ke slovu ve fysice soudobé, v teorii relativity i ve vlnové mechanice.

Mach nechtěl být považován za filosofa. Pokoušel se jen o teoretickou konstrukci stanoviska, jež by mu dovolovalo přejiti od jednoho oboru vědy k druhému, zejména od psychologie k fysice, resp. naopak. Byl v tom to smyslu předchůdcem dnešního úsilí o jednotnou vědu a vskutku se k němu hlásí směr logického novopositivismu, zvláště t. zv. Vídeňský kruh (Schlick, Carnap, Neurath, Frank) jako ke svému duchovnímu otci. Ovšem jeho psychologism neukázal se pro tyto úkoly dostatečnou základnou a byl nahrazen logistickou teorií stavby vědeckých výpovědí (vět). Základní empiristické přesvědčeni zůstalo a zhusta i sensualistický základ spolu s positivistickou tendencí antimetafysickou.

Také bylo ve jmenovaném kruhu přejato jeho instrumentální a pragmatické pojetí vědy jako ekonomické funkce životní, ze životních potřeb vzniklé, a sice přizpůsobením se myšlení faktům, aby se udržel život a byla ovládnuta příroda. Mach žádá na vědě pouhou deskripci fakt, to jest prožitků a jich spojitostí a závislostí. Z vědy nutno eliminovat dle možnosti všechny hypotetické přídavky jako pojmy sil, substance, kausality a pod. a nahraditi je čiře funkčními závislostmi (matematickými). Věda má také vystačiti bez atomisticko-mechanických modelů. Mach chce tedy jakousi fenomenologickou fysiku ve zkratkách, popisující běh dění světového a s vyloučením otázky jeho podstaty, reality atd.

Pro to mluví o fikcích, resp. provisorních fikcích (jako na př. „těleso“ nebo i „já“ , subjekt), jež jsou mu výpomocnými pojmy k předběžné orientaci a pro praktické účely. Není třeba nosiče jevů, věci jsou jen jména pro komplexy počitků jako elementů světa, jsou to ekonomické souhrny souvislostí poměrně stálých. Jinak věci nejsou nic, pojem věci o sobě je daremná myšlenka. Tělesa tedy nepůsobí pocity, naopak skládají se z pocitů smyslových a fysika vlastně jedná o téže látce jevů jako psychologie, jen jsou tam ty to elementy v jiné závislosti či souvislosti. Zde vystupuje sensualism proti realismu (tomuto positivismu se opřel známý fysik Max Plaňek). Ovšem pocity závisí na orgánech smyslových — ale tyto nejsou také než komplexy pocitů. Také já (subjekt) není než určitá poměrně stálá souvislost prožitků. Není určité meze mezi mnou a světem, já není primární vůči elementům, jež ho tvoří. Není rozdílu mezi fysickým a psychickým než ve vazbě týchž elementů, jako barvy, tóny, tlaky, vůně, chuti. I city se dají uvésti na pocity a psychologie se zakládá na fysiologii a biologii. Vůle je „souhrn částečně známých podmínek pohybu, spojených s předvídáním úspěchu, a hlad náš není tak příliš rozdílný od touhy kyseliny sírové po zinku . . . vůle od tlaku kamene na podložku . . “ Také prostor a čas jsou bezprostředně dány pocity, jsou sensualistického původu. Fysiologický prostor je vrozen jako systém odstupňování pocitů, je trvalý registr k zařazování jich dle biologických potřeb. Fysikální prostor vzniká idealisací. Také geometrický prostor vznikl ideální schematisací objektivní zkušenosti.

Čas vznikl z počitku časovosti, snad v souvislosti s organickou konsumpcí, práci pozornosti pociťujeme jako čas, podobně jako vůle vykonávati pohyby dává již pocity prostoru. Hlavním principem vědy je ekonomie myšlení. Také matematika má smysl uspořiti nám bezprostřední počítám. Cílem vědy je tedy nejjednodušší výraz pojmový, kterým možno s nejmenším úsilím myšlenkově co nejúplněji ovládnouti jevy. Věda je ideál ekonomického harmonického uspořádání či organisace myšlenek.

Zde se tedy myšlení přičítá jistá aktivita proti pouhé pasivní asociaci elementů ve smyslové komplexy.

Tato teorie poznání neklade si však hlubší problémy a zůstává na nejjednodušším, možno říci primitivním biologicko-psychologistickém pojetí všeho poznání. Mach nechce metafysických hypothes— a zatím sám užívá hypothesy pralátky světa, kterou je mu počitek — tedy abstrakce psychologické analysy, fikce psychického atomu, která není o nic reálnější než fysické atomy, k nimž se chová se skepsí hodnou Humea nebo Berkeleyho. Plaňek odmítá takovýto základ fysiky a vidí v tom rozklad pojmu fysikálního předmětu, ve psychologii ustoupil také asocionistický atomism chápání celkových útvarů a chápání čiré aktuality duševního. Na příkladu Machově se ukazuje, že vědy mají svoje hranice jak předmětu, tak metod, které právě jich oblasti konstituují, a své speciální předpoklady či základy (axiomy), za něž nejdou, a stírati tyto hranice znamená znetvořovati vědu (Kant). Hlavní Machovy filosofické spisy jsou: Beiträge zur Analyse der Empfindungen (1886), Erkenntnis und Irrtum

(2. vyd. 1906).

 

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , ,

Američané přišlápli Němcům ocas… příští bude hlava?

USA připravily nový balíček sankcí proti KLDR, Iránu a Rusku, protlačily ho kongresem a senátem a k podpisu Prezidentu Trumpovi. Nicméně, kolem tohoto návrh se rozpovídalo Německo. V zamini této země prohlásili, že Amerika se schovává za sankce, ovšem ve skutečnosti jen prosazuje svoje vlastní zájmy. V Evropě se bojí toho, že USA pod záminkou sankcí učiní prioritou dodávky vlastních zdrojů.

Proto, jak poznamenal šéf německého zamini Siegmar Gabriel, Přijme Evropa v takovém případě vlastní opatření:

Budeme se bránit před průmyslovou politikou, vedenou pod heslem „Amerika především“, prováděnou pod záminkou sankcí“.

Proč se ale Evropa, která dosud důsledně podporovala americkou politiku, rozhodla neposlechnout a říci svoje „fuj“?

Osmělili se nikoli Evropané jako celek, ale jen Němci. Ten křik zoufalství vyvolalo to, že zasaženo bylo především Německo. Americký plyn je přinejmenším o 30% dražší, než ruský. Je to dámo především čistě technologickými důvody: –  prohnání plynu ze západní Sibiře do Evropy si vyžaduje spálení cca 1/3 tohoto plynu. Ale ke zkapalnění a následnou přeměnu v původní skupenství je třeba spálení poloviny tohoto plynu. Proto bude zkapalněný zemní plyn vždycky dražší, než plyn dodávaný rourami – a to bez ohledu na jakkoli zajímavou úvěrovou politiku nabízenou americkou vládou.

To pro Evropu znamená podkopání a destrukci ekonomiky. Evropa je ale tady velmi nesourodá: jsou země se zničenou ekonomikou (Bulharsko, Rumunsko, Pobaltí) jejichž ekonomika je neživotaschopná a je přívažkem jiných evropských zemí (další bývalé soc.země), pak jsou to země, které se rozvíjejí samostatně – to je Itálie, Německo, Francie. Pro Německo by zdražení plynu o 30% znamenalo ztrátu konkurenceschopnosti. Takže pak se s ním stane zhruba totéž, co s Bulharskem. Němci samozřejmě mají hrůzu z toho, že se EU nedokáže ubránit, protože sdružuje 28 zemí, ze kterých kritické množství je satelity USA, a nikoli Německa, nebo Francie. A země jako Řecko  se navíc s radostí pomstí Němcům za to, co oni s nimi udělali.

Evropané se prostě bránit nedokáží, a prohlášení německého zamini je jen bezmocným kňučením psa, kterému šlápli na ocas a každou chvíli mu mohou přišlápnout i hlavu. Nějakou dobu si ještě poběduje a pak přestane.

Samostatně se Německo ubránit nedokáže. Stane se s nimi, co se událo s Ukrajinci. Němci donutili Ukrajinu kupovat dražší plyn, tedy nakupovat ruský plyn ne v Rusku, ale přes Evropu a platili více, protože to je platba za „svobodu“. Teď Američané dělají s Němci totéž. Německé hospodářství nastoupí cestu hospodářství ukrajinského.

Tady nejde se strany Německa o populizmus. Je to zákon – kterákoli evropská společnost, která nejenže pomáhá Rusku stavět plynovody, ale dokonce pomáhá při jejich obsluze – přichází o přístup na americký trh. Kterákoli evropská společnost, která s takovou společností spolupracuje, se podle principu moru rovněž zbavuje přístupu na americký trh.

Jinou věcí je, že pokud evropské společnosti začnou nakupovat americký plyn, který bude minimálně o 30% dražší, přijdou rovněž o přístup na americký trh, díky své neschopnosti konkurence. To se stane ale později, zatím ještě budou dýchat a paní Merkelová se ještě stihne stát počtvrté německou kancléřkou…

Je třeba mít na paměti, že Rusko nezasáhly sankce Američanů, a Evropanů, ale ty, které uvalily Medveděvova vláda  a Centrální banka Ruska vedená Nabijulinou. Proto není příliš korektní je srovnávat, protože západní sankce nejsou pro nás tak podstatné, jako sankce uvalené našimi vlastními vůdci.

A spoléhat se na možnost našeho spojenectví s EU proti omezující politice USA – to nelze. Nikomu se totiž doposud nepodařilo vstoupit do dlouhodobého efektivního svazku s prostitutkami. A dnešní evropské elity jsou prostitutky – třebaže politické. Do jaké míry se lze spoléhat na spojenectví s Evropany, vidíme dnes na příkladě společnosti „Siemens“. A obecně vzato, konstruktivní součinnost s lidmi, otevřeně podporujícími nacizmus – to by bylo poněkud podivné spojenectví.

Lze říci, že se Němci už podruhé snaží vzkřísit nacionální socializmus, a to ne v Německu, ale na Ukrajině. A vynakládají na to nemalé úsilí, a trestají nás za to, že obrodu nacizmu odmítáme. Nejspíš je to jejich „historická tradice“. Proto jsou jakékoli naděje na konstruktivní součinnost s dnešní Evropou iluzí.

My musíme rozvíjet svoji ekonomiku, svoji výrobu, protože jinak nebudeme mít nic. Budeme-li si myslet, že nám turbíny dodá dobrácký „Siemens“, a proto je nemusíme vyrábět sami – pak turbíny nebudeme mít – a budeme sedět při svíčkách.

www.delyiagin.ru

Přeložil:    170803

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , | 23 komentářů