Když lež vítězí nad pravdou a nenávist nad láskou

Před časem zde proběhla bitva o Babišově agentství, což věcnými a faktickými argumenty pěkně okomentoval náš kamarád Lex. O  něco později na základě dohody se mnou a hlavně s Lexem sestavil Taras jakýsi sumář všech faktů (Taras). Jak čas běží, objevují se další fakta, která Milionový chlívek pro nenávist odmítá vůbec vzít na vědomí, natož aby se jimi zabýval. Proto jsem se rozhodl udělat naopak malý sumář všeho, co je zatím fakticky o Babišovi známo.

Nejprve tedy o Babišovi a Burešovi.

 Budu citovat Lexe tak, jak to napsal v diskusi.

Ve svých úvahách se Lex nejprve odvolal na autoritu, na komentář Jana Schneidera, o němž prohlásil, že co slovo, to zvon. Jedno takové Schneiderovo zvonění ocituji: Jde o studii ÚPN o tzv. XII. správě ZNB (Bratislava). Obsahuje zjištění Inspekce ministra vnitra z roku 1986 o zneužívání zvláštních finančních prostředků na tomto útvaru a o následných kádrových změnách. Editor této studie, Jerguš Sivoš, pracovník ÚPN, vystupoval u soudu jako svědek proti Babišovi, aniž by jen slovem tuto studii zmínil.
Stojí za to z ní citovat: „V druhej polovici roka 1986 … komplexná kontrola Inšpekcie ministra vnútra ČSSR zistila, že náčelníci a niektorí vedúci starší referenti špecialisti operatívnych odborov neoprávnene nakladali s tzv. zvláštnymi finančnými prostriedkami určenými na agentúrno-operatívnu činnosť XII. správy ZNB. Prepustení, resp. na vlastnú žiadosť uvoľnení boli … mjr. MilanGreguš … kpt. Rastislav Mátray.“ (s. 35)
Žádost o odchod do civilu tedy podali oba nadřízení správce svazku Bureš, kterých se podvody bezprostředně týkaly s takovou intenzitou, že jim hrozilo trestní stíhání. Proto šli raději sami, aby zachránili příspěvek za službu a ostatní náležitosti.
A zde přicházíme k zásadní skutečnosti, kterou ÚPN před soudem totálně zamlčel. Inspekce tehdy přišla na to, že v rámci podvodů se zvláštními finančními prostředky bylo založeno mnoho fiktivních agenturních svazků, což bylo bezprostředně napraveno. Za skutečné agenty byla uznána necelá polovina, další čtvrtina „agentů“ byla zrušena bez náhrady.
A pozor: zbytek „agenturních svazků“ byl převeden zpět na svazky důvěrnické. Této situaci přesně odpovídá „návrh na D“, nejpodivnější záznam v seznamu dokumentů svazku Bureš. O tom pěkně prosím píše ÚPN ve své studii (s. 74–75), ale před soudem perfidně mlčí.“ Celý komentář J.S. ZDE.

A pokračuje Lex se svým prvním komentářem:

Andrej Babiš byl od roku 1980 veden v evidencích StB jako „důvěrník“ /kategorie, která byla z hlediska lustračního zákona eliminována/. V roce 1982 se na deklech jeho svazku objevuje převedení do kategorie „agent“.
Vážený LB, kdo jenom trochu prošel kolem problematiky, ví, že před verbovkou na agenta předcházelo poměrně dlouhé období, kdy byla zájmová osoba vedena jako KTS, tj. kandidát tajné spolupráce, během něhož se děly hloubkové prověrky vhodnosti a důvěryhodnosti pro to, aby se osobě navrhlo podepsání vázacího aktu o vědomé spolupráci.
Kde je u Andreje Babiše ta „kandidatura“? A kde je ten „vázací akt“?
Ale ne o tom jsem chtěl mluvit, o tom zřejmě mluvil jeho „řídící důstojník“ Julius Šuman, který ten zápis, ten převod na „agenta“ měl na svědomí. Leč u soudu to popřel, přiznal, že k získání Andreje Babiše za agenta ve skutečnosti nedošlo.
A teď ten průběh soudního projednávání
– v únoru 2014 rozhoduje Okresní soud v Bratislavě na základě žaloby Andreje Babiše proti ÚPN, že je Andrej Babiš veden ve svazcích tajných spolupracovníků StB u ÚPN neoprávněně
– za rok na to v červnu 2015 odvolací Krajský soud v Bratislavě tento rozsudek potvrdil, ÚPN proti tomu podává dovolání k Nejvyššímu soudu SR
– únor 2017 Nejvyšší soud SR znovu potvrzuje rozhodnutí nižších soudů, že Andrej Babiš je veden jako tajný spolupracovník StB neoprávněně, načež ÚPN podává ústavní stížnost
– říjen 2017 Ústavní soud celou záležitost staví „z nohou na hlavu“, ruší všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů s tím, že žalovaným ve sporu nemůže být ÚPN, otázkou spolupráce Andreje Babiše se meritorně nezabývá
– leden 2018 Krajský soud v Bratislavě v intencích rozhodnutí Ústavního soudu SR pravomocně rozhoduje, že žaloba Andreje Babiše na ÚPN, že je neoprávněně veden ve svazcích jako spolupracovník StB se zamítá.
Takže jaké jsou skutečnosti – VŠECHNY stupně obecných soudů v SR konstatovaly ve věci žaloby Andreje Babiše proti ÚPN, že je Andrej Babiš veden ve svazcích tajných spolupracovníků StB u ÚPN neoprávněně
– za rok na to v červnu 2015 odvolací Krajský soud v Bratislavě tento rozsudek potvrdil, ÚPN proti tomu podává dovolání k Nejvyššímu soudu SR
– únor 2017 Nejvyšší soud SR znovu potvrzuje rozhodnutí nižších soudů, že Andrej Babiš je veden jako tajný spolupracovník StB neoprávněně, načež ÚPN podává ústavní stížnost
– říjen 2017 Ústavní soud celou záležitost staví „z nohou na hlavu“, ruší všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů s tím, že žalovaným ve sporu nemůže být ÚPN, otázkou spolupráce Andreje Babiše se meritorně nezabývá
– leden 2018 Krajský soud v Bratislavě v intencích rozhodnutí Ústavního soudu SR pravomocně rozhoduje, že žaloba Andreje Babiše na ÚPN, že je neoprávněně veden ve svazcích jako spolupracovník StB se zamítá.
Ústavní soud SR, přesto, že takových rozhodnutí obecných soudů a neoprávněnosti vedení ve svazcích bylo v minulosti „hafo“ a všichni, o nichž tak bylo rozhodnu, jsou z vedení jako tajní spolupracovníci exkulpováni, u Andreje Babiše jako prvního v historii rozhodl ne že je veden oprávněně, ne, že byl agentem nebo vůbec tajným spolupracovníkem, ale o tom, že se svého očištění nemůže domáhat vůči ÚPN, aniž naznačil, vůči komu by to bylo legitimní. Nic Vás při té příležitosti nenapadá?
Mě tedy ano – POLITICKÁ ÚČELOVOST z toho čouhá jako sláma z bot.
A stydím se za takové ústavní soudce, za takové právníky, do kteréžto kategorie /právníků/ mě osud také zavál.
Stydím se za ně stejně jako za soudce Ústavního soudu ČR Šimíčka a Šimáčkovou, kteří rozhodli, že diskriminace ve službách, je-li namířena vůči tomu politicky „správnému“ subjektu, je ústavně konformní.
Hanba mě „líská“ za takové právníky.

A druhý Lexův komentář:

Protože nepředpokládám, že si kdokoliv z géniů, co tak dobře vědí, čeho všeho se dopustil „agent Bureš“ (který má podle náměstních hňupů podat demisi či být vhozen do koše) přečte ty závěry soudů SR v řízení o žalobě Andreje Babiše proti Ústavu paměti národa na neoprávněnost jeho vedení jako tajného spolupracovníka StB v kategorii „agent“ (a zásahů do jeho osobnostních práv veřejným přístupem k tomuto zařazení), dovoluji si zde citovat podstatnou pasáž závěrů, ke kterým dospěl nalézací soud, a které osvědčil i soud odvolací a Nejvyšší soud SR zamítnutím dovolání:
„Vykonané dokazovanie tak preukázalo, že navrhovateľ nikdy nepodpísal záväzok k spolupráci s ŠtB a ani s touto organizáciou ako tajný spolupracovník vedome nespolupracoval, nebol získaný k spolupráci spôsobom stanoveným Smernicou pre prácu so spolupracovníkmi kontrarozviedky (RMV č. 3/1978), neudržiaval s pracovníkmi ŠtB konšpiratívny styk, neplnil pre ŠtB žiadne úlohy, nepodával ŠtB žiadne spravodajské informácie či poznatky a ani tejto organizácii neposkytoval žiadnu pomoc alebo služby, ktoré by bolo potrebné utajovať. Vykonané dokazovanie preukázalo, že zväzok BUREŠ bol vedený len formálne, bez reálnej spolupráce navrhovateľa ako tajného spolupracovníka, a vzhľadom na tieto skutočnosti bola a je jeho evidencia ako tajného spolupracovníka ŠtB neoprávnená.
Napadnutý rozsudok súdu prvého stupňa je potom vecne správny, súd prvého stupňa vo veci vykonal i náležité dokazovanie a správnym smerom, zhodnotením výsledkov vykonaného dokazovania v súlade s § 132 O.s.p. dospel k správnym skutkovým záverom a na ich základe vyvodil vo veci samej aj správny právny záver… Zo všetkých vyššie uvedených dôvodov potom odvolací súd napadnutý rozsudok súdu prvého stupňa ako vecne správny v zmysle § 219 ods. 1 O.s.p. potvrdil, s konštatovaním správnosti jeho dôvodov podľa § 219 ods. 2 O.s.p.

Pokračuje Lex se svým komentářem:

Že Ústavní soud nakonec nařídil tato rozhodnutí formálně zrušit a žalobu Andreje Babiše zamítnout, absolutně nic nemění na těch soudních zjištěních a závěrech v nich obsažených. Znamená to jen tolik, že ačkoliv ta zjištění byla uskutečněna, už na ně Andrej Babiš nemá formální glejt a bude se ho domáhat novou žalobou ve smyslu té „měnící se judikatury podle Ústavního soudu SR“.
Zdůrazňuji – bylo prokázáno, že Andrej Babiš
– nikdy nepodepsal závazek ke spolupráci s StB
– nikdy s touto organizací vědomě nespolupracoval
– nebyl získán k spolupráci způsobem stanoveným Směrnicí pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (Rozkaz ministra vnitra č. 3/1978)
– neudržoval s pracovníky StB konspirativní styk
– neplnil pro StB žádné úkoly
– nepodával StB žádné zpravodajské informace nebo poznatky
– neposkytoval StB žádnou pomoc nebo služby, které by bylo třeba utajovat
dále bylo prokázáno, že svazek „Bureš“ byl veden formálně bez reálné spolupráce tajného spolupracovníka a že evidence Andreje Babiše jako tajného spolupracovníka StB je neoprávněná.

Dále Babiš a Čapí hnízdo

Všichni „vědí“, že Babiš vyvedl ZZN Agro Pelhřimov úmyslně, aby se dostal k dotacím. Jenže podle zprávy OLAF, která nebyla našimi sdělovaly nikde zveřejněna (a pokud ano, tak velice rychle zapadla) bylo vše trochu jinak. Tady odkážu na článek  PPmagazín nazvaný Návrh na Babišovu obžalobu měl podle Pavla Zemana dávno padnout. Policie asi nevyhodnotila zprávu OLAF. A odcituji jeden poněkud zajímavý odstaveček. Prosím sledujte pozorně v něm uvedená data:

Kroky k prodeji společnosti ZZN AGRO Pelhřimov s.r.o., IČ 62508873, později transformované na Farmu Čapí hnízdo, a. s. byly skutečně podle zprávy OLAF prokazatelně uskutečněné před tím (například posudek z listopadu 2007 k 31. 10. 2007, transformace k 1. 12. 2007), než byla zveřejněna 20. prosince 2007 dotační Výzva č. 4, takže v době zahájení transformace nemohl Babiš ani Nenadál vědět, že jakákoliv výzva bude zveřejněna a co v ní bude.

Babiš a dotace

O dotacích si můžeme myslet cokoli,ale prostě jsou a je nutno je vzít na vědomí. A co se týká toho „auditu“, tak nejprve je nutno si uvědomit, že se jedná o „první nástřel“, tedy  nic, co by mělo o čemkoli rozhodovat. A také je podstatné něco, o čem se mluví jen tak v náznacích. Polovička zprávy se zabývá zásadními pochybeními v přidělování dotací a kontrole uchazečů. Tady je nutno si uvědomit, že žádat může kdokoli  cokoli. Ale dostat může (nikoli musí) jen v případě, že splní podmínky daného dotačního titulu.

Já vím, že se ozývají hlasy, které tvrdí, jak se dotační úředníci Babiše bojí. A to se ho báli i v době, kdy nebyl ve vládě a kdy byl obyčejným občanem Babišem majitelem Agrofertu? Pochopitelně že ne. A také se vůbec nezmiňuje, kolik bylo jiných firem se ziskem dotací a v jakých výších.

Ještě mi vrtá hlavou jedna otázka: Jaký je rozdíl mezi dotací a grantem kromě toho, že obojí jde z našich – tedy vašich i mých – daní? Snad by mi mohli odpovědět ti umělci, kteří se předváděli na demonstracích.

 

A na závěr moudro z úst jistého zrzavého Mikuláše Mináře na téma střetu zájmů: (citováno z rozhovoru pro Seznam.cz 24.6.2019

Ale to by také mohl stát Andrej Babiš v pozadí a pořád vše řídit, jako je tomu třeba v Polsku.

To se může stát, ale pro nás je nepřijatelné, aby v demokratické zemi člověk s takovým střetem zájmů, trestně stíhaný, přímo všechno kontroloval a řídil. Pokud bude tato podmínka splněna, tak budeme nadále monitorovat, co dělá hnutí ANO i Andrej Babiš, ale nebude tak velké naštvání lidí a minimálně formálně bude vše v pořádku.

-Z toho logicky vyplývá, že když Babiš vložil holding Agrofert do svěřeneckého fondu je formálně vše v pořádku a není nutné se tím zabývat. Nehledě na to, jak je v českém právu postaven svěřenecký fond.

Myslete si o Babišovi co chcete, jen o jedno prosím. Respektujte fakta. Doložená a doložitelná fakta, nikoli fámy a pomluvy.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , | 9 komentářů

367-O běsech, toxickém dolaru a viru barevných revolucí…

Ředitel ruské Služby zahraniční rozvědky (SVR) Sergej Naryškin učinil řadu závažných prohlášení na nedávném mezinárodním setkání k otázkám v tatarské Ufě; fórum probíhalo pod záštitou Bezpečnostní rady RF a zúčastnili se ho vysocí představitelé tajných služeb 119 států.

Sergej Naryškin je přesvědčen, že pod záminkou „osvobození lidí“ vedou síly nového světového řádu cílevědomou válku proti tradičním hodnotám, národní identitě.

Příslušnost k zemi a národu, hodnoty rodiny a víry – to vše se dnes odhazuje ve jménu abstraktní osobní svobody. K prosazení jakékoli linie se zapojí celá armáda masmédií, různých neziskovek, nadnárodních korporací a některých – řekněme – filantropů jako nechvalně známého G.Sorose“, – konstatoval Naryškin.

Šéf ruské zahraniční rozvědky zdůraznil, že nejpečlivějšímu zpracování se podrobuje mládež: „Kategoričnost soudů a skutků, mladým lidem vlastní, se cynicky pokouší nasměrovat na odmítání a rozbíjení. Už Dostojevskij varoval před takovým vývojem ruské a světové historie ve svém prozíravém románu „Běsi“.

S cílem rozmazání  pojmu příslušnosti k pohlaví, hodnoty rodiny a manželství, se realizují programy prosazování práv GLBT společenství, rozšiřování myšlenek radikálního feminizmu. Odsud není daleko k otevřenému přiznání nezbytnosti modelování lidské přirozenosti, např. pomocí technologií umělého intelektu nebo genetického inženýrství“. – řekl dále Naryškin, a pokračoval:

Nejvyšší znepokojení vyvolává mezinárodní kampaň propagandy narkotik. Západní vědecká zařízení a masmédia prakticky propagují užívání drog jako efektivního prostředku pro zvýšení sebevědomí a léčbu depresí… Na půdě OSN tzv. narkoliberálové, včele s Kanadou, směřují věc k rozptylu globálního režimu kontroly drog“.

Ředitel SVR hovořil o mechanizmu realizace barevných revolucí: „Nejdříve v té, či oné zemi po horizontále vytváří na státu nezávislé síťové struktury: společenské, tvůrčí, vědecké, náboženské, teroristické, apod. Ty shromažďují informace o aktuálních a doutnajících konfliktech, meziklanových rozporech, sociálně-ekonomických a dalších analogických problémech. Paralelně se tyto sítě využívají k působení na situaci v zemi, a v případě nezbytnosti – k nastartování destruktivních procesů. Startérem může být cokoli – rozehnání klidné demonstrace, jak tomu bylo v Lybii nebo v Sýrii, smrt prostého člověka z davu, jako v Řecku nebo Tunisu, machinace při volbách, jak se stalo v Gruzii nebo na Ukrajině. Potom se v pravý čas toto protestní vlnění synchronizuje, starý politický systém se hroutí pod tíží mnohých výzev, a k moci je přivedena síla nová. Do společenského vědomí se prostřednictvím kontrolovaných kanálů se implantuje nový model chování a to vše je provázeno rozsáhlou propagandistickou kampaní ve světových médiích, jež má přesvědčit obyvatele o nevyhnutelnosti takového vývoje událostí, ale také zdůvodnil vnější vměšování, pokud k němu dojde. Nejnázorněji vidíme realizaci takového scénáře ve Venezuele. Jedná se prakticky o vytvoření univerzálního algoritmu provedení tajných vlivových akcí v nepřetržitém režimu a v globálním měřítku. Podvratná činnost přitom nikdy nepřestává. Je vedena nejen proti nepřátelům, ale i proti přátelům a neutrálním silám v podmínkách míru, krize i války. Bylo by ji možno srovnat s působením viru – ten může po desetiletí ničit lidský organizmus, aniž by se projevil, ale když je konečně odhalen, bývá zpravidla už pozdě“.

Naryškin rovněž oznámil připravenost Ruska na příští kybernetické útoky Západu na naši infrastrukturu a nazval anachronizmem monopol toxického dolaru: „Zdá se nám nenormální, že USA, které si vedou tak agresivně, zůstávají držitelem rezervní měny. V podmínkách objektivního upevnění multipolárnosti se monopolní postavení dolaru v mezinárodních hospodářských vztazích stává anachronizmem. Dolar postupně nabývá toxického charakteru“ (citát podle TASS).

Zdroj:  http://zavtra.ru/events/o_besah_toksichnom_dollare_i_viruse_tcvetnih_revolyutcij

Překlad: 190621

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 17 komentářů

Najbohatší cestujúci na Titanicu začal svoju cestu na Slovensku

Minulý víkend som strávil v kaštieli v Oponiciach, asi 20 km severne od Nitry na úpätí Tríbeča.

Okrem pôsobivého pobytu v bývalom kaštieli, uprostred veľkého parku a v blízkosti zaujímavej prírodnej scenérie dubových lesov, má tento kaštieľ jedno výnimočné lákadlo. Veľkú historickú knižnicu. Kaštieľ vlastnil grófsky rod Apponyiovcov, jedna z kedysi najzámožnejších rodín v celom Uhorsku. Hlavy tohto rodu boli významní diplomati Rakúska-Uhorska a milovníci kníh. V 18. storočí začali budovať zbierku historických kníh, ktorá sa časom rozrástla na 30 000 zväzkov.

Do Oponíc som sa vybral práve kvôli tejto knižnici. Dojem z jej návštevy je ako z najkrajších svetových chrámov, hoci po posledných pánoch Oponického kaštieľa a následnom znárodnení z knižnice ostala len asi polovica. Príbeh knižnice je úchvatný a ešte vám v sieni pána Bavora o nej porozprávam. No nečakal som, že v priebehu slabej hodiny, ktorú trvá jej návšteva, sa dozviem o takých príbehoch obyvateľov a návštevníkov tohto kaštieľa, že ma to ohúri ešte viac ako zbierka kníh z prierezu piatich storočí.

Dnes vám porozprávam príbeh o najbohatšom cestujúcom z Titanicu – bol to Američan portugalského pôvodu Thomas Drake Martinez Cardeza.

Thomas a jeho matka Charlotta boli vášniví poľovníci a chodievali napríklad aj na safari do Afriky. Na podobnej takejto veľkej poľovačke sa zoznámili s Henrikom Apponyim, posledným z rodu, ktorému patril kaštieľ v Oponiciach a priľahlé majetky vrátane veľkej zvernice, kde tiež usporadúval poľovačky pre svetovú smotánku. Medzi prominentnými hosťami sa tu objavil aj budúci prezident USA Theodor Roosevelt, takže nie je prekvapením, že tunajší revír sa zapáčil aj Cardezovcom.

Chodievali na návštevy k Henrikovi Apponyimu tak často, že im v neďalekých Kovarciach našiel kaštieľ, ktorý si kúpili a prispôsobili pre seba. Miestni ľudia o nich ešte dlhé roky rozprávali legendy, lebo Američania sem nielen priviezli doposiaľ nevídané zvieratá, Thomas vraj rád upútaval pozornosť tým, že sa prechádzal so šimpanzom, ale mali tiež záľubu v kolieskových korčuliach a na miestnych ľudí taký výjav pôsobil, ako keby stretli mimozemšťanov alebo diabolský prelud.

V apríli 1912 tu tiež po africkom safari strávili určitý čas, keď sa do USA vracali práve na Titanicu v najluxusnejšom apartmánovom oddelení, ktorý na lodi existoval. Za jeho prenájom a cestu pre 4 ľudí vrátane komorníka a služobnej zaplatili na dnešný kurz sumu 80 000 USD.

Pri nalodení mali so sebou 14 kufrov batožiny a 3 veľké koše. V batožine mala pani Charlotta aj značnú hodnotu v šperkoch, medzi ktorými bol najvzácnejším kúskom veľký tmavý diamant. Príbeh z filmového Titanicu mal teda reálny základ, až na to, že Charlottine šperky, ako napokon uznala aj poisťovňa, ostali v trezore na lodi v niekoľkotisícmetrovej hĺbke v severnom Atlantiku.

Cardezovci sa aj so služobníctvom zachránili v člne č. 3, ktorý spustili na vodu medzi prvými a ich záchrana vyvolala mnoho rozhorčenia a podozrievavých otázok. Ich čln mal kapacitu 65 osôb a loď Carpathia v ňom našla 40 cestujúcich, z ktorých niekoľkí neprežili niekoľko hodín podchladenia. Verejné rozhorčenie v USA, najmä medzi pozostalými po utopených cestujúcich, vyvolala správa o tom, že Cardezovci v člne zachránili aj svojho pekingského pinča, a pritom ponechali ešte pomerne dosť miest neobsadených.

Pani z múzea, ktorá nás sprevádzala v knižnici a od ktorej mám tento príbeh, dokonca spomenula podozrenie, že Cardezovci namiesto ľudí zachraňovali svoju batožinu a potom ešte poisťovni deklarovali jej stratu. Poisťovňa vraj dlho vyšetrovala túto poistnú udalosť, lebo spomedzi odškodnených inkasovali Cardezovci najviac – na prepočet dnešného kurzu 17 miliónov USD. Otázne však asi bolo aj to, či šperky v tejto hodnote vôbec boli na palube, a viem si predstaviť, že aj Henrik Apponyi musel pomôcť svedectvom, že tieto šperky na pani Charlotte videl a že s nimi z Oponíc aj odchádzala.

Historicky doloženým faktom je, že aj po nešťasti s Titanicom ostali Oponice a Kovarce obľúbeným miestom rodiny Cardezovcov a Henrika Apponyiho s jeho povestnými večierkami ešte mnohokrát navštívili.

O tom zas niekedy nabudúce.

Zdroje:

https://www.chateauappony.sk/hotel/historia

http://oponice.sk/historia/

http://www.snk.sk/sk/navstivte-nas/aponiovska-kniznica-bibliotheca-apponiana/aponiovska-kniznica-bibliotheca-apponiana-oponice.html

https://www.encyclopedia-titanica.org/titanic-survivor/thomas-cardeza.html

https://titanic.fandom.com/wiki/Charlotte_Wardle_Cardeza

https://mytopolcany.sme.sk/c/5327364/najomnici-kovarskeho-kastiela-prezili-potopenie-titanicu.html

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , | 9 komentářů

Langweilův model Prahy – 3

O formování myšlenky vypracovat model Prahy vyprávěl Antonín Langweil v r. 1830: „Před několika roky, při svých procházkách po nejpěknějších vyhlídkách pražského okolí mne napadlo: Jak krásné by muselo být toto velebné město v malém modelu! Touto myšlenkou jsem se dlouhý čas zabýval, avšak volba materiálu k zhotovení modelu mi připadala velice obtížná. Po řadě marných pokusů jsem se myšlenky pomalu vzdal. Dokonce při opětných pohledech na Prahu z Petřína, který je nejpříhodnějším místem, odkud lze přehlédnout celé město, jsem byl rád, že jsem tu obrovskou práci nepodnikl. Tato myšlenka ale nebyla zapomenuta, jen dřímala v mém podvědomí, znovu prosila v roce 1826 a já hned přikročil k jejímu uskutečnění. Příčinou toho náhlého podnětu byl v Praze vystavený reliéf Paříže. Ten mi dodal odvahy, abych se pokusil vytvořit něco podobného, nebo snad i lepšího.“

Langweil nejdřív řešil měřítko zamýšleného modelu – rozhodl se pro poměr 1:480 a jako materiál zvolil papírovou lepenku, která umožňovala i v miniatuře kolorovat fasády a vykreslit jejich detaily. Jako velmi užitečný pro jeho práci se jevil polohopisný plán Prahy, zpracovaný v letech 1812-1816 na popud nejvyššího purkrabího Františka Antonína Kolovrata-Libštejnského.

Do práce na modelu se Langweil pustil v den svých pětatřicátých narozenin, 13. července 1826. Jako první objekt chtěl vytvořit model svého pracoviště i bydliště, totiž areálu Klementina. K tomu pochopitelně potřeboval znát přesné rozměry a podobu jednotlivých budov. A v této souvislosti došlo hned v prvních dnech k dramatické události.

Vzhledem k své časové vytíženosti Langweil svá měření a pomocné nákresy zhotovoval ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou, nebo večer, od sedmi do půl deváté. Když pracoval na třetím klementinském dvoře, při kostele sv. Salvatora, přišel k němu vrátný z arcibiskupského semináře, který v této části budovy sídlil a požádal jej, aby se okamžitě dostavil k Jeho Důstojnosti kanovníkovi a rektorovi semináře. Kanovník Langweila dosti nevybíravě napadl, jak prý se opovažuje chodit po dvoře a zakreslovat si na papír každé okno budovy? A co je vůbec zač? Když se Langweil představil, kanovník prohlásil „Kdybych byl věděl, že jste jen ubohý sluha, dal jsem vás už dávno vyvést policií!“ „Debata“ ještě chvíli v tomto duchu pokračovala, až nakonec kanovník Langweilovi vyhrožoval zfackováním a vyhodil ho z prostoru semináře. Langweil se pak vypravil k městskému hejtmanovi a policejnímu řediteli, aby je požádal o vystavení povolení k zakreslování dvorů jednotlivých budov pro potřeby modelu. Svou žádost odůvodnil vylíčením střetu s rektorem semináře. Byl požádán, aby popis události dal hejtmanství písemně a aby také písemně informoval ředitelství knihovny. Langweil tak učinil a ono potvrzení od hejtmanství získal a navíc se za něj postavilo vedení knihovny, které urážlivé řeči o „ubohém sluhovi“ vztáhlo i na sebe. Prostě všechno zlé je k něčemu dobré…

 

Klementinum současné

Klementinum v Langweilově modelu. Bohužel není celé, v knize je fotografie přes dvě stránky a prohnutí ve hřbetu knihy se mi nepodařilo  na skenu nějak zamaskovat

 

Langweil pracoval na svém modelu v každé volné chvíli – stálým problémem ovšem byly peníze. Jedním z pokusů, jak si přilepšit, bylo zhotovování samostatných modelů jednotlivých paláců či zámků, neboť doufal, že tím získá mecenáše z řad aristokracie, kteří by mohli finančně přispět, nebo se alespoň stali propagátory Langweilova díla. Jak moc s touto taktikou uspěl, to jsem se nedočetla.

Průmyslová výstava 1833 – uprostřed sálu na zemi je vystaven Langweilův model

Langweilův dopis císaři s prosbou o odkoupení modelu

V roce 1829 měl hotovou severní část Starého Města s šesti sty objekty a rozhodl se model vystavit – jednak v rámci propagace svého díla a také doufal, že vybrané vstupné alespoň trochu vyřeší jeho problémy. Jenže nájem sálu a člověka, který zajišťoval dozor i prodej vstupenek, pohltily velkou část jeho výdělku. Ještě několikrát se pak pokusil o vystavení svého modelu, ale finanční efekt byl nevalný. Model sice sklízel chválu – ale za tu si nikdo nic nekoupil. Uznání se dostalo Langweilovi v r. 1833, kdy se při příležitost pobytu císaře Františka I. v Praze konala v Praze průmyslový výstava a jedním z 247 vystavovatelů byl i Antonín Langweil, který tak své dílo mohl představit i panovníkovi a jeho manželce. Této situace se Langweil pokusil využít přímo veleuctivým dopisem prosil panovníka, aby model odkoupil, čímž by se jednak Langweilova rodina zbavila nejtíživějších ekonomických problémů a také by model mohl být mnohem rychleji dokončen. Dopis opět putoval úřední mašinerií, kdekdo si vyžadoval posudky na dílo i na Langweila – posudky byly vynikající, až žádost doputovala ke „státnímu konferenčnímu ministrovi“, což byl v podstatě ministr vnitra. Ten – bez ohledu na všechny pochvalné posudky – věc panovníkovi předložil s velice opovržlivým komentářem, že podobné modely jsou jen hračky, nic víc – a že vlastně ani nemá peníze na zakoupení toho modelu. (Langweil chtěl 2 000 zlatých.) A zamítnutá žádost putovala úřední cestou zase zpět, až se 17. února 1834 o rozhodnutí dozvěděl Langweil. Co způsobilo tak negativní postoj ministra Kolovrata-Libštejnského, to se můžeme jen dohadovat, snad to byly dlouho se táhnoucí rodové spory mezi Kolovratem a pražským purkrabím Chotkem. V každém případ to byla pro Langweila těžká rána. V červnu 1934 do rodiny přibyla čtvrtá dcerka, na dovršení všeho trápení se Langweilovo zdraví začalo výrazně horšit. Langweil je zoufalý. Znovu se pokouší získat přilepšení z císařské pokladny – nakonec dostane 150 zl. jako odměnu za dar císaři: model Pražského hradu. No, je to lepší, než nic – jenže situace už natolik pokročila, že tahle suma nic neřeší. Od počátku roku 1837 je u Langweilů lékař téměř denním hostem. Chronické astma, vodnatelnost – Langweil už téměř nevstává z postele, peníze docházejí, i léky se u lékárníka musejí brát na dluh.

Langweilovi je jasné, že naděje už není – a tak se  ještě v dubnu 1837 obrací na místodržícího, hraběte Chotka (mimochodem, dopis už nebyl schopen napsat, jen jej diktoval a podepsal) s prosbou o zakoupení modelu pro Vlastenské muzeum (tehdejší název Národního muzea v Praze) a to za 800 zl. Chotek dopis se svým doporučením předal prezidentu muzejního výboru, hraběti Kašparu Šternberkovi. Rozhodnutí ale nebylo potěšující: 800 zl. prý není nadsazená cena, ale za ty peníze by se dalo do sbírek koupit něco zajímavějšího (Šternberk byl přírodovědec, tak ho model moc nezajímal) a ostatně v muzeu není tolik místa, aby se tam dal model uložit. Tečka. Dva týdny po obdržení této zprávy Langweil umírá. Finanční situace rodiny byla již tak špatná, že rodina neměla na zaplacení rakve, hrobu, hrobníka ani na uhrazení dluhu lékaři a lékárníkovi.  To za ně nakonec uhradila Státní účtárna. Vdova se následně obrátila na gubernium se žádostí o vdovský a sirotčí důchod, ta byla pro ni a pro její čtyři dcery stanovena ve výši 160 zl. ročně. Ze služebního bytu se musela vystěhovat, ale ředitel knihovny jí povolil, že může bedny s modelem prozatím ponechat v Klementinu. Život v Praze byl však drahý, a tak se vdova Langweilova i její dcerky stěhují v srpnu 1838 zpátky do rodného Krumlova, kde se jich ujímá Jan Langweil, bratr Antonína Langweila. Model zatím zůstává v Praze, složen v bednách…

Přípravná Langweilova kresba pro již nerealizovanou část modelu – Strahovský klášter

Vojenská strážní budka při ulici V Kotcích – detail Langweilova modelu

Lucerna na nároží Kanovnické ulice na Hradčanech – detail Langweilova modelu

Vytlučená okna kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech – detail Langweilova modelu

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Smlouva roku: Co dala Čína Rusku a proč je to pro Evropu senzace…

Sankt-Petěrburgské ekonomické fórum (SPIEF) letos dosáhlo rekordní účasti – 19 tisíc účastníků ze 145 zemí. Světová masmédia ale sledovala v podstatě jen čínského vůdce Si-Ťinpchinga. Sblížení Číny s Ruskem se stalo málem tématem číslo jedna v západním tisku. Dohody na základě výsledků SPIEF učinily dojem i na experty. Ruský analytik Dmitrij Lekuch se v textu níže zabývá tím, Jak se Rusko domluvilo s Čínou na tom, na čem se nedokázalo dohodnout s Evropou.

Vypadá to tak, že promyšlený a uspořádaný program SPIEF byl přece jen poněkud sevřený. A vůbec za to nemůže demarše „oficiální“ Ameriky, která se se zpožděním rozhořčila nad zadržením svého občana Michaela Calvey, a dokonce ani případ novináře „Meduzy“ Ivana Golunova (zadrženého 6.6. v Moskvě) za to nemůže.

Uspořádaný program lehce zastínily dvě události, do něj od samého počátku vložené. Za prvé – programové vystoupení prezidenta Valdimíra Putina na Fóru, které experti srovnávají s jeho „mnichovským projevem“ v roce 2007. Ruský vůdce na pětěrburgském pódiu konstatoval nevratné změny ve globální architektuře.

Druhá „událost“ kolem Fóra byla neméně zvučná, m.j. i pro světová masmédia, která mu věnovala přinejmenším den svých drahých vysílacích časů. Byly to rozhovory Putina se Si, které započaly v Moskvě, bezprostředně před Fórem, a pokračovaly už v Skt.Petěrburgu, na jejichž základě byly vyhlášeny dvě společné deklarace, zahrnující problémy od Teheránu a Venezuely po denuklearizaci Korejského poloostrova a odsouzení politického diktátu a měnového vydírání v obchodu. Strany vyhlásily fakticky jednotu pozic ve všech těchto, mírně řečeno, ostrých otázkách.

Ale dokonce ani to není to hlavní, čemu – bůhvíproč – pozorovatelé nevěnovali přílišnou pozornost. Málem poprvé za několik posledních dekád obrovská Čína, v osobě soudruha SI, nepřijela obchodovat a nakupovat, ale dohodnout se s partnerem významově rovnocenným. Mimo jiné i v oblasti hospodářství, třebaže objemy našich ekonomik není jaksi příjemné porovnávat: Čína – na rozdíl, bohužel, od nás – je skutečný hospodářský gigant.

Jak se ale ukázalo, problém tu není v penězích, přesněji není jen v penězích, ale v tom, kdo z jednajících vysokých představitelů koho víc potřebuje.

A to je naprosto normální. Nenormální byl spíš hospodářský a finanční determinizmus, rozvíjející se po 2. světové válce, kdy byly peníze považovány za univerzální a málem jediné měřítko všeho. A právě to se, bohužel, stalo příčinou tak nudného a banálního konce stále viditelněji se propadající „epochy globalizace“. Jak se ukázalo, mají v tomto světě váhu i jiné síly – od systému „hodnot“, jak etických a náboženských – po silný stát, disponující armádou a jadernými zbraněmi.

Určující význam ekonomiky se přitom nikam neztrácí, jen se její zákony a zdánlivě neotřesitelná „nepsaná pravidla“ začínají budovat na úplně jiných principech. Jednoduchý příklad: ruské společnosti „NOVATEC a „Gazprombank“ podepsaly právně závazné základní dohody s čínskou společností zpracovávající ropu „Sinopec“, která přes mechanizmus „společného podniku“, podle slov šéfa „NOVATEC Leonida Michelsona, „nejen umožňuje garantovat odbyt vyráběného zkapalněného zemního plynu, ale otvírá i možnosti investic do rozvoje segmentu konečné spotřeby na jednom z největších a nejrychleji rostoucích světových trhů plynem, včetně zkapalněného“.

Rusky řečeno, Číňané nastartovali ruský byznys v celém řetězci – od těžby a zkapalnění přírodního plynu až do realizace tohoto plynu spotřebitelům. V podstatě tak umožnili udělat to, co svého času „Gazpromu“ neumožnili udělat v EU, třebaže se ruský plynový gigant na tom pokoušel dohodnout s Evropany doslova v průběhu posledních desetiletí – dostat se v řetězci ke konečnému spotřebiteli produkce. Evropa to, jednoduše, považovala za nebezpečí, a jakási triviální pravda v tom jejím rozhodnutí byla: „energetická bezpečnost“ je jednou z nejdůležitějších pák nejen hospodářského, ale i politického nátlaku.

Číňané, ovšem,  ruské plynaře na své vnitřní trhy a do své distribuční sítě nyní prakticky pouštějí. Ale to je naprosto jiná úroveň důvěry a partnerství v hospodářství, lze říci, principiálně jiná. S Evropou, bez ohledu na obrovské obchodní obraty a mnohaleté stabilní obchodní vztahy, takovou úroveň nemáme.

Otázka je tu jedna: – proč to všechno potřebují sami Číňané? Oni přece jen nejsou romantici, ale chladní a střízliví pragmatici. Vše je ale prosté. Ne tak dávno, v dubnu, bylo oznámeno, že soudruh Si se obrátil na svého „přítele“ Vladimíra Putina se žádostí o zvýšení projektovaného ročního objemu dodávek plynovodem „Síla Sibiře“ o dalších šest miliard m3, tedy ze  38 na 44 mld.m3. A přičteme-li k tomu ještě dva novoučké energobloky od „Rosatomu“, které se brzy začnou v Číně stavět…

Jak odmítnout takovou maličkost svému příteli? A to už není otázka čisté ekonomiky, ale nyní tak pozapomenutého termínu, jako „dobré sousedství“. A Číňané jsou právě příliš pragmatičtí „sousedi“, aby nechápali, že takových vztahů je nezbytné si považovat a takovým sousedům demonstrativně přinejmenším důvěřovat. Mimo jiné i v takových otázkách, jako společné čerpání zisku z plynových distribučních sítí.

Dalším velmi důležitým příkladem změny formátu rusko-čínských vztahů je kontrakt mezi největším ruským telekomunikační operátorem MTS, a hlavním světovým dodavatelem ICT-řešení, čínskou Huawei.  Společnosti podepsaly dohodu o rozvoji technologie 5G a pilotních startech sítí 5.generace v Rusku v letech 2019-20. To není jen, jak se píše v tiskových relacích, „zavedení technologií a řešení 5G a I0T“, m.j. i na objektech infrastruktury. To je klíčová součást pro komunikační část často zmiňované „digitální ekonomiky: Huawei tady pokročila nejdál ze všech v praktických technologiích, za což ji, vlastně také bijí.

A právě teď probíhá, s hlediska hospodářství obou zemí, to nejhlavnější: – propojení projektů EAES3) a „Pásu hedvábné stezky“. O čemž, mimochodem, Putin i Si také veřejně hovořili a pokaždé zdůrazňovali slovo „propojení“. Rusko, dle všeho, čeká úkol stát se operátorem a koordinátorem pořádné části čínského tranzitu. A Čína nejspíš v tom smyslu svoji existenciální volbu přece jen provedla, zřejmě ve prospěch Ruska. Lze ji pochopit: při dalším vyhrocení situace bude cesta do Evropy přes Rusko pro čínské zboží, možná nikoli nejlevněší, ale nejrychlejší a nejbezpečnější.

Stane se tak naše partnerství s Čínou lehkým, a vztahy bez mráčku? Samozřejmě, že ne. Jak Čína pro nás, tak i my pro Čínu jsme příliš těžký vyjednávač, navíc zatížený množstvím vlastních problémů. Největším u nás – Ukrajina, u nich – Tajwan.

Ale převedení vztahů mezi zeměmi na novou úroveň přednesl Si – Ťinpching s tak kouzelnou lehkostí, že tomu lze jen upřímně zatleskat. Ale i vzájemně sledovat dynamiku toho, co se děje. Protože to dnes vypadá nějak až příliš podezřele dobře…

https://ruposters.ru/news/11-06-2019/kitai-dal-rossii-dogovor-goda

*) Eurazijský ekonomický svaz – založený v roce 2014, a sdružující dnes Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kirgizii a Arménii; Moldávii jako pozorovatele a členové zóny volného obchodu: Vietnam, Írán, ČLR, Kuba. Ve stádiu jednání jsou: Egypt, Thajsko, Mongolsko, Srbsko, Indie a Singapur; Celkem se pro spolupráci (dle ruského zamini Lavrova), vyslovilo 50 zemí.

Překlad: 190617

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 8 komentářů

Pro zamyšlení i volnější diskusi

https://www.info.cz/nazory/zrno-hribova-zmeskana-tryzna-nase-historie-je-piratum-cizi-42032.html

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 36 komentářů

Maturita a individualismus

Nevím, jaká byla maturita za doby První republiky, ale vím, jaká byla maturita v době normalizace. Tedy v době, kdy se projevy individualismu začínaly potlačovat a strana a vláda se snažili vše držet v nějakém pokud možno stejném nařízeném řádu. Říká se tomu zglajchšaltování.  Kupodivu maturity byly naopak projevem přihlédnutí k individuálním schopnostem jednotlivých maturantů.

Ano, byla státem daná témata maturitních písemných prací, akorát je nikdo neposílal elektronicky, nýbrž je ministr školství ráno vyhlásil v Rozhlase po drátě, který byl tehdy v každé učebně, a zbytek byl ponechán na jednotlivých vyučujících. A ten kantor za ty čtyři roky znal svoje „ovečky“, věděl, kdo má jaké vyjadřovací schopnosti, kdo dokáže vyplodit mnohastránkový elaborát i z popisu ozubeného kola i kdo je rád, když napíše volnou úvahu v minimálním počtu stránek. Takže věděl, že i ten málo upovídaný má jinak znalosti, které jsou pro další postup potřebné.

I ústní zkoušky probíhaly v atmosféře maximální „rodinné“ pohody, nikdo se nesnažil studenty zkoupat. Naopak se všichni opět snažili z maturantů dostat maximum jejich znalostí a teprve na základě toho se rozhodovalo o prospěchu.

Výsledek podobných maturitních zkoušek byl ten, že již při odchodu od stolku student věděl, zda danou zkoušku složil. A po skončení dne se dokonce dověděl i skutečný prospěch, který vycházel z konzultací přísedících. Prostě individuální přístup ke každému jednotlivému studentovi byl základem maturitní zkoušky.

V současnosti jsou maturity popřením všech ideálů doby, jsou odosobněné, komunisticky zglajchšaltované. Tak zvaná „státní maturita“, která se snaží vytvářet maturanty dle šablony a DIN, vlastně ani maturitou není. Testy obecných znalostí jsou sice dobrá věc, ale patří spíše do hodin „občanské výchovy“, ne však k maturitě. Univerzální testy, které nerozlišují mezi druhy škol vyhodnocované strojovým zpracováním vůbec nerespektují skutečné schopnosti jednotlivých osob. Prostě individualismu je u maturit tvrdě popřen.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , | 9 komentářů

Klimademonstrace

 

Rubriky: Aktualitka, Krajanovy postřehy | Štítky: , , | 25 komentářů

Rozhledy sociální.

SPOR V NĚMECKÉ SOCIÁLNÍ DEMOKRACII — SOCIÁLNÍ POLITIKA OBCÍ — BELGICKÉ PŘEDLOHY — ARBEITERZEITUNG DENNÍKEM — SPOLEK PRO LIDOVÉ VZDĚLÁNÍ VE VÍDNI — ČESKÁ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE.

V německé sociální demokracii vznikl spor, ovšem že ne spor o program, nýbrž jen o taktiku. Bebel, jenž vede sociální demokracii severního Německa, vytýká Vollarovi vedoucímu jih, že

prý zapadá v maloměšťácký oportunismus. Jeho přičiněním prý se sociální demokracie kvalitativně zhoršuje, jakkoli kvantitativně vzrostla.

Bebel je totiž pořád ještě starým revolucionářem, jenž od soustavné pozvolné práce neočekává mnoho. On přehlíží zcela přirozený fakt, že sociální demokracie vzrůstem svých přívrženců nezbytně musí ztráceti na prudkosti svých snah a výlučnosti svých ideí touž měrou, jakou ostatní občanstvo k některým přáním jejím se přizpůsobuje a s nimi se vyrovnává. Bebel ve svém sebevědomém vůdcovství zapomíná, že sociální demokracie musí při svém dalekosáhlém počtu hlav dáti si líbiti vznikání stran a směrů.

Přiloženo jest ovšem, -že vlny tohoto sporu německé sociální demokracie budou znatelný i mimo Německo, — již proto, že německá sociální demokracie stojí fakticky v čele všeho toho hnutí v Evropě.

Samosprávné obce pořád více berou na se funkce sociálně-politické. Berlínská obecní komise pilně pracuje na zřízení velkého centrálního ústavu pro sprostředkování práce a berlínská předměstí zřizují kanceláře takové již nyní. Velká města Frankfurt, Erfurt, Mohuč, Stutgart, Mnichov, Lipsko, Augsburg, Vircpurk, Norimberk, Brod jednak již zřídila, jednak právě zřizují dělnické úřady ke sprostředkování práce.

Většina hollandských měst zavedla pro městské práce ustanovení o minimální mzdě a maximální dob pracovní, vykonávajíc tím na soukromé podnikatele vydatný tlak, aby učinili taktéž. V Anglii, Hollandě, Švýcarsku, Německu radí se otcové chudých, zvláštní komise a spolky o prostředcích proti bezzaměstnání, podnikajíce důkladná vyhledávání a činíce praktické návrhy. Všude je pilno, všude chápou velké obce své úkoly budoucnosti, jenom u nás bohužel nic se nedělá, jakoby tu ani nebylo bídy a jakoby český národ měl psáno v osudu, že se jeho lidé budou věčně hádat o prázdnou fikci staro- a mladočešství.

Belgická vláda, jež prý do nového parlamentu hodlá přinésti četné sociálně-politické předlohy, zejména zákon o smlouvě pracovní, o úrazovém pojišťování, o pojišťování dělníků pro případ stáří, nový zákon školní a opravu zákona o nemanželském otcovství, podala již jeden důležitý návrh zákona, totiž osnovu o odborných spolcích. Návrhem tím zabezpečuje se tvoření organisací a jednot osobám, jež náležejí témuž i příbuznému odboru anebo pracují na téže výrobě. K hájení svých odborových a hospodářských zájmů požívají tyto jednoty práva právnické osoby s četnými i veřejno-právními výhodami. Jmění své nesmějí tyto organisace nikdy rozděliti mezí členy, nýbrž může jmění takové, přestane-li jednota působiti, připadnouti jen jiné příbuzné organisaci. Jednotlivé odborové spolky mohou opět vcházeti ve větší odborové svazky s týmiž výhodami spolku. Vaudervelde si v Socialpol. Centralbl. . 10. chválí tuto předlohu belgické vlády, shledávaje v ní dalekosáhlý zákonný základ k rozvoji práva koaličního, kteréž spolu s politickým všeobecným a rovným hlasovacím právem považují dělnické organisace evropské za důležitější a k hájení svému potřebnější než všecky zákony, jimiž míní vlády chrániti dělníka proti přechmatům podnikatele.

Vídeňská Arbeiterzeitung vycházeti bude ode dne 1. ledna 1895 jako denník. Není pochyby, že bude list ten velkým politickým faktorem. Tím více se divíme, že dělnická organisace českoslovanská, která jest jednak počtem hlav daleko silnější než organisace vnitrorakouská, a která mimo to má i velmi dobré síly žurnalistické, nechává svoji několikráte již vyslovenou myšlenku dělnického denníku ležeti stranou.

Jako stoupá politické uvědomění lidové ve Vídni, tak pokračují tam i snahy po povznesení osvětové úrovně lidu — opět v pravém opaku k poměrům českým. Spolek pro vzdělání lidu, jenž jest ve Vídni tím, čím v Anglii universitní extense, rozvinuje letošní zimu širokou působnost. Každou neděli a svátek pořádá spolek v každém z 10 okresů v určitou a tutéž hodinu přednášku pro lid. Přednášejí učenci, učitelé vysokých i středních škol, lékaři, praktičtí technikové, spisovatelé a zasahují do všech látek lidského vědění, do věd přírodních, do zdravovědy, do věd státních, sociálních, do různých věd historie kulturní, umělci recitují velká básnická díla, hudební umělci koncertují atd. atd. A lid, nejvíce řemeslníci a dělníci, jich ženy, dcery a synové četně navštěvují přednášky, hledajíce tu zábavu a poučení, mezitím co t. zv. lepší třída zívá po kavárnách a lelkuje po ulici. Upozorňuji, že všecky tyto přednášky jsou bezplatné a že i přednášecí, kteří nejsou nikterak lidmi jen na rychlo sehnanými, nýbrž věci, o níž mluví, dobře znalými — konají věc zdarma, spokojujíce se jen vděkem upjatě poslouchajícího obecenstva.

O české organisaci dělnické dosud nemůžeme nic závažného referovati, patrně jen následkem výjimečného stavu, jenž dusí její politický život v Praze a v okolí. Zdá se, že strana používá té chvíle aspoň ke vnitřní organisační práci, jak souditi lze z diskusí o zrušení časopis »Svoboda« a »Právo lidu«, o rozšíření Soc. Demokrata v týdenník, zavedení jakési krejcarové literatury pro lidové vrstvy, zřízení pětičlenných abonentských organisaci v každém míst atd.

Za veřejné prospěšný považujeme návrh Sociálního Demokrata, aby obec Pražská zřídila pro své chudé obyvatele u Sv. Petra a v Holešovicích po jedné obecní lékárně. Nechť prý si obec do lékáren najme dobře placené odborníky, a třeba přičte k výrobní ceně léků i výlohy za místní nájem, za světlo, topení, za obsluhu a ač se skrovným výdělkem anebo vůbec bez výdělku prodává léky.

Může-li prý obec, praví navrhovatel, zakládati zámožnému občanstvu nádherné sady, proč by nemohla pro chudinu svých nejnuznějších čtvrtí zříditi beze své škody lacinou lékárnu.-

  1. prosince 1893.                                                                                                                   Ch.
Rubriky: Přejaté | Štítky: ,

O českém rozpočtu

(ale roku 1894)

Český zemský výbor sestavil rozpočet zemský na r. 1895: Vydání proti loňsku vystoupla velmi znatelně, ale příjmy zůstávají skoro totožnými, tedy čím dále, tím větší deficity. Tak schodek zemský pro příští rok prelimován skoro na 3 mil. zl. A jelikož již předešlá léta vyskytly se znané deficity a kasy zemské jsou vyprázdněny, bude nový deficit uhrazen zrovna jako dřívější jeho předchůdci, zemskou výpůjkou. Konečně jsme tedy dospěli až tam, kam dávno před námi již Halič. Když někdo si vzal loni do rukou kursovní lístek vídeňské bursy, našel tam ne více a ne méně nežli desatero zemských půjček haličských a krom toho je jich ještě několik, které nejsou uváděny v kursovním lístku. A všecky tyto výpůjčky byly uzavírány ke krytí zemských deficitů (vyjímaje půjčku vyvažovaci a propinační, které vydány místo starších dluhů nesplacených). Laskavý čtenář si snadno vypočte na prstech, jak dlouho takové vypůjčování může asi trvati, když nyní při ročním vydání ne celých 16 mil. zl., nutno si 3 mil. zl. vypůjčiti, a jaké budou ty výpůjčky jen asi za 5 let, kde všechno vydání zemské stále poroste, a k tomu nás nově budou svírati úroky z nových dluh na deficity.

Zajímavý by to byl mathematický problém, za kolik let konečně dospějeme k tomu kýženému — i vlastně zažehnávanému — cíli, až nám naše zemské důchody nestačí ani na úroky zemských dluh. Také jeden problém politické arithmetiky!

Jakousi nápravu, arci dosti hubenou, slibují v té příčin staronové reformy přímých daní. Měli jsme již příležitost v loňském ročníku poukázati na tyto projekty berního výboru. Právě nedávno skončeny úplně porady tohoto výboru, zpráva jeho říšské radě vyjde co nejdříve tiskem a začne se pak hned, jak to program dosavadní jen připustí, rokovati o těchto reformách v plenu. Kéž by vše už bylo skoncováno!

Opravy navrhované nejsou arci ideálem berních oprav vůbec, toho jsme velmi ještě daleko, stačilo by k poznání toho porovnati s tím jen co už mají provedeno úpravou daní přímých v kantonech švýcarských zejména v Curichu — i možná že se naskytne příležitost někdy jindy k podobnému srovnání). Ale reforma, která se pro vídeňský parlament chystá, je proti nynějšímu stavu skoro větším pokrokem nežli by snad byl opravdový ideál daňové reformy vůči nynějšímu projektu. Ačkoli je to smělé tvrzení, přece je v něm velmi mnoho, ne-li celá pravda; takový je nynější systém daní, který z části pochází ještě z dob napoleonských válek na počátku tohoto století. Na berní systém je to opravdu úctyhodné stáří! Arci musíme ještě vyčkati, zdali bude záhy předloha berního výboru v říšské rad projednána, jak toho vymáhají zájmy rakouských poplatníků s největším důrazem. Nynější rokování o volební předloze a ustavičné vyjednávání od klubu ke klubu nejsou nikterak dobrou předzvěstí pro osud berních předloh.

Z podrobností, o kterých se naposledy v berním výboru jednalo, nelze mlčením přejíti, co určeno o rentové dani Tato daň se bude vybírati hlavně z kuponů cenných papírů; poplatky z kuponů nestíhají však věřitele, leda pokud budou platit daň tu z papírů již vydaných, pro papíry nové přesune se to na dlužníka a o to si bude také dlužník dráže vypůjčovati. To však se nám nezdá býti správným, aby dlužníkům se jich situace stěžovala. Zástavní listy banky rakouskouherské budou této daně prosty, za to listy zemských hypotečních a zemských bank musí daň tu platit : jakým právem má výdělkářský ústav přednosti proti bankám pouze na obecný prospěch zřízeným a k tomu ve správ veřejné ? Namítne někdo, že daň ta je malá (pouze 2% z kuponů) ; to jen o důvod více, aby se neukládala papírům zemských ústavů, jelikož stát tu poměrně nejmenší újmy utrpí. Na zemských sněmech je, aby v té příčině hájily zemských prospěch!

Všech takových obligací bude sotva 300 mil. zl. s ročním obnosem kuponů asi 12 mil. zl., to znamená daň 240.000 zl., to zajisté by stát dovedl oželeti.                                                   P. L.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , , ,