PŘEHLED VÝVOJE NAŠICH LESŮ

Narazil jsem na zajímavou knihu J.Nožičky z roku 1957 a pokusím se občas něco hodit mezi lid. Bude záležet na čase a náladě knihu zpracovat. Pro začátek ale něco co byste v podobné knize asi nečekali. Přehled starých měr, vah a peněz:

MÍRY, VÁHY A PENÍZE

MÍRY DÉLKOVÉ
staročeské:
palec = coul = 2,4641cm
stopa čili střevíc = 29,57 cm = 12 palců
loket = 59, 14 cm = 2 střevíce
sáh = 1,7742 m
provazce měly různou délku, a to po 28, 30, 32, 42 i 52, 64, 72 loktech
provazec lesní Hájkův i Klauserův = 42 loket (24, 8388 m) , jiný 54 loket (31,9356m) = 18 čes. sáhů. ( Používal se jen při měření lesů do počátku 17. století.)
leč = 20, 24 i 30 tenat po 40 sázích, leče měly okolek (obvod) 18, 20, 22, 24 , 25 i 30 tenat, jehož hrana měřila 40 sáhů
moravské:
palec = 2,475 cm
stopa = 29,703cm
loket = 78,891 cm
sáh = 1,775 m
slezské:
palec = 2,405cm
stopa = 28, 865cm
loket = 57,724 cm
sáh = 1,73623 m
vídeňské:
palec = 2,634 cm
stopa = 31,608 cm
loket = 77,755 cm
sáh = 1,8964 m

MÍRY PLOŠNÉ
staročeské:
provazec pražský po 52 loktech = 0,09457 ha
54 1oketní provazec lesní plošný = 0,1019 ha    t
teneto = 0,5036 ha
ochoz = 8 — 10 ha (míra neurčitá)
leč = obsahovala 18 — 36 plošných tenat (9 — 18 ha)
zemská leč měla 192 provazce, t. j. 18,1312 ha
sáh = 3,1477 ar
jitro pražské = 0,2837 ha
lán měl 60, 64 i 72 strychy
lán zemský měl 192 provazce
moravské:
měřice (1764) = 0,22025 ha
achtle = 1/8 měřice
slezské
měřice vratislavská (1764) = 0,2382 ha
měřice opavská = 0,4795 ha
sáh = 2,9987 m2
leč = 140,625 sáhů ( v katastru Karlově) = 42,39 až 50,58 ha
dolnorakouské:
sáh = 3,5966 m2
měřice = 0,1918 ha
jitro = 0,5754 ha
strych = 0,2877 ha

MÍRY PROSTOROVÉ
staročeské
pinta = 1,93751 = 4 žejdlíky
žejdlík pražský = 0,4843 1
čtvrtce = 5,8125 1
věrtel = 23, 25 1
korec = 0,9360 hl
vědro = 46,5 l  (u Hájka ) a od r. 1764 = 61,1172 1
bečka = asi 70 1
staročeská stopa = 0,02585556 prm
stč. prostorový sáh dříví při délce polen 5/4 lokte pražského = 90 stč. stop = 2,327 prm
látro = míra sáhová, na Rychnovsku r. 1574 mělo rozměry: 3 lokte šířka, 3 1/2 výška, délka polen 1 1/2 ( Pro kuchyň) , 2 1/2 ( pro pivovar ) a 7/4 lokte ( Pro sladovnu)
hromada, zv. též „šrák” = 3 sáhy. Podle smlouvy z roku 1652 ( ZLA Pátek n.O. , Roudnice 0 16/29) byla dlouhá a vysoká 3 lokte při délce polen 2 1/4 lokte
moravské:
máz = 1,90987 1
sáh dříví = 3,10695 prm
slezské:
čtvrtně (šefle) = 55,71
vědro = 59 1
maltr = 1/3 sáhu = 0,9322 prm
sáh dříví s 1 loketní délkou polen = 2,7964 prm ( byl používán ve Slezsku podle nařízení od r. 1770) .
vídeňské:
žejdlík = 0,35368 1
vědro = 56,589 1
máz = 1,41472 1 = 4 žejdlíky
měřice = 0,6148 hl
krychlová stopa = 0,0315786 prm
sáh krychlový ( 216 krychl. stop) = 6,82099 prm
sáh dříví s 90 krychl. stopami = 2,842 prm
sáh dříví s 60 krychl. stopami plné dřevní hmoty = 1,8947 plm (oba poslední údaje při délce polen 30 víd. coulů, t. j. 2 1/2 víd. stopy) .

VÁHY
staročeské:
kventlík = 4,0138 g
lot = 16, 0547 g
libra = 51,37 dkg
kámen = 20 liber = 10,2750 kg
centnýř = 120 liber = 61,65 kg
moravské:
libra = 56 dkg = 32 loty po 4 kvintlících
centnýř = 56 kg = 100 liber
slezské:
libra = 53 dkg
vídeňské:
kventlík = 4,37547 g
lot = 17,5 g
libra = 56 dkg
cent = 56 kg

PENÍZE
groš = 3 krejcary
kopa grošů čes. = 60 grošů
kopa grošů míšeňských = 30 grošů českých
1 tolar = 70 krejcarů
1 zlatý = 60 krejcarů
1 krejcar = 3 bílé (později zvané trojníky nebo grešle) = 6malých penězů nebo 12 haléřů
1 zlatý rýnský = 72 krejcarů.

Ve starší době kromě zemských měr se používalo hojně měr místních. Teprve za Marie Terezie se důrazně projevila péče o sjednocení měr a vah převáděním zemských měr v českých zemích na míru dolnorakouskou, resp. vídeňskou. Říšským zákonem z 23. července 1871 byly v Rakousku zavedeny metrické míry a váhy, jejichž používání bylo od počátku roku 1876 všeobecně závazné.
Podrobnější údaje o měrách a vahách najde zájemce u Sedláčka (1923) , St. Schmida (1771) a ve  studii Ing. Jos. Schrantze, jejíž brzké vydání jest velmi žádoucí. — O měnových poměrech v našich zemích vykládám ve svém spise o hospodářském a měnovém vývoji (1946) .

Reklamy
Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | Napsat komentář

Ještě k setkání Putina s Trumpem

V záznamu ze semináře FKT*) na Altaji se V.Pjakin zajímavě vrací k setkání v Helsinkách…

 Přicházejí zprávy – jedna lepší, než druhá. Putin s Trumpem řešili mnoho úkolů, přitom ale Trump dostal od Putina vše, co chtěl – to je ta varianta, kdy zemské elity se nepotřebují navážet do Trumpa, ale mít radost z toho, čeho u Putina dosáhl. Putin na druhé straně dosáhl svého za svých podmínek. Je třeba chápat, proč se Putin snaží o spolupráci: – my nepotřebujeme konfrontace, ale klidný mírový vývoj situace, protože, bude-li někde válka… – k čemu je lidem v Sýrii? Je-li dialog, je lepší se domlouvat. Je to jako snaha o konvergenci dvou systémů – sovětského a kapitalistického. Tehdy ovšem, díky zradě vedení komunistické strany byl Sovětský svaz smeten. Přitom je třeba říci, že tehdejšímu sovětskému vedení se povedlo vzdát se Spojeným státům pouhého půl roku před jejich nevyhnutelným zhroucením… Právě to, že jsme se stihli vzdát, zachránilo USA a zajistilo jim monopol ve světě. Proč?

Proč se ale přesto v USA do Trumpa navážejí? Vše, čeho Trump u Putina dosáhl, jsou obecné dohody, ale byly dohody o spolupráci v různých sférách a za jakou cenu. Tedy – cena, kterou Putin navrhl za svých podmínek, jsou pro USA více než přijatelné. A Putin je člověk držící slovo. Proč se tedy zemská elita USA tak hystericky naváží do Trumpa? Washington Post otiskly jakousi insiderskou informaci o tom, že  Trump nepoužil během jednání ani jede z dokumentů, připravených administrativou. Trump ovšem v zásadě nemohl tyto věci použít, protože v době setkání Putin s ním, a setkání bylo připravováno spěšně, protože se na USA řítí takové gigantické problémy, že se mohou jednoduše zhroutit…

V příštím roce čistě ekonomicky, v příštím roce, … Pamatujete si „Černé úterý“ – státní bankrot RF v roce 1998?  Sešly se nám platby úroků z úvěrů, plus vyplacení krátkodobých státních úvěrů,.. Stejná situace nastává v USA. V příštím roce (ale začíná to už letos v listopadu) budou muset zaplatit – za následujících 12 měsíců – počínaje listopadem, tolik, kolik činí příjem státního rozpočtu za 15 měsíců! Takže, kdyby nic jiného neutratili, a jen vše dali na splátky, budou potřebovat sumu příjmů státního rozpočtu USA za rok a čtvrt! Pád dolaru si nepřeje nikdo – způsobil by obrovský chaos ve světě. Takže je nutno USA pomalu odsouvat…

Spojené státy mají tedy obrovské vnitřní problémy. Tyto problémy může pomoci řešit Rusko. Proto americká zemská elita souhlasila se setkáním prezidentů. Jejich tajná myšlenka v souvislosti s tím, že potřebovali, aby Putin odjel z Ruska. Vzpomínáte-li si, tak 1. variantou, navrženou Američany, bylo setkání ve Vídni 15. července, v den zakončení mistrovství světa ve fotbale. Putin navrhl setkat se jinde a jindy a Trump navrhl Helsinky. Vše na co čekali a na co měli připraveny doklady, bylo, že Putin přiletí do Helsinek, ale zpátky se vrátit nemůže, protože v Rusku proběhne státní převrat. Rozhořčený lid pod vedením milovaného vůdce národa Medvěděva vystoupí proti penzijní reformě. Když ale k převratu nedošlo, propadla americká zemská elita hysterii: – proč nás Trump tak podrazil, proč neumožnil ten převrat a hrál s Putinem podle jiných pravidel? Nejdříve chtěli vyslechnou tlumočníka důvěrného jednání prezidentů – to by pro ně ale mohlo být nepříjemné, protože by se ukázalo, jak Trump skutečně hájil zájmy USA a co od Putina požadoval, a že tedy jednal v podstatě správně. Jedna událost ale proběhla jaksi ve stínu Helsinek: – zatčení ruské občanky Marii Butinové v USA. Bylo kolem toho ve světových masmédiích sice trochu hysterie, nicméně… Kdo je to Maria Butina? Je to dívka bezvýznamná a skoro neznámá, která se ale zamotala do tak vysokých her, že si v podstatě ani neuvědomovala, co dělá. Jejím největším problémem jsou velmi blízké vztahy s bývalým senátorem a nynějším náměstkem předsedkyně ruské centrální banky Toršinem. Toršin není figura jednoduchá, stejně jako Butina. Tito dva lidé jsou doživotními členy Národní střelecké asociace USA – v Rusku (RF) takový nikdo jiný není. Přitom prvním doživotním členem se stal v roce 2011 Toršin, a čtvrt roku poté byla v Rusku zaregistrována mazaná organizace „Právo na zbraň“. Rozpoutala se veřejná diskuse o tom, že každý ruský občan mít právo na držení krátké střelné zbraně. Včele této organizace byla od samého počátku Butina. Když u nás tato organizace působila, zabývaly se bezpečnostní složky otázkou, že tato struktura je nejspíš „zahraničním agentem“ – ona totiž není jen postavena podle amerického mustru, ale je odtud i financována. Organizace kolem sebe soustředila široké spektrum politických činitelů, kteří měli jedno společné – byli proti Putinovi, všechny sjednotila demonstrace na „Bolotné ploščadi“ v roce 2012 (která měl být předehrou svržení Putina – pozn.překl.). Vzhledem k tomu, že organizace nebyla ochotna prokázat zdroje svého financování, byla letos v březnu úřady rozpuštěna. Událo se tak ale za zvláštních okolností: – v roce 2013 předala španělská prokuratura ruské prokuratuře doklady o tom, že Toršin, když byl senátorem RF, vyváděl čistě kriminální peníze, které přes své bankovní struktury „propíral“. Proto, když byl vykopnut ze senátorského křesla, vzala ho Elvíra Nabiulina za svého náměstka, a případ se jaksi nehýbal z místa do doby než bezpečnostní orgány zjistily, že na bázi organizace „Právo na zbraň“ se v regionech formují struktury které, dle mínění bezpečnostních orgánů, znamenají vytváření kostry budoucích ozbrojených formací. Všechny tyto bojové buňky, vytvořené v zemi, jsou jednoznačně protiputinovské. A už v roce 2016 byl dostatek důkazů o tom, že je Toršin americkým vlivovým agentem. Toršin s Butinou usilovali o povolení volného prodeje zbraní pro civilisty – ovšem amerických, protože v Rusku se takové nevyrábějí – byl by to mnohamilionový trh.

Obecně vzato, americká zemská elita byla zvyklá řešit svoje krize jak? – rok 1913 – světová válka zahájená v roce 1914; rok 1939 – světová válka od roku 1939. Teď se blíží termín splacení… válka měla začít už v roce 2014 – nepodařilo se, nicméně oni jsou zvyklí svoje problémy řešit válkou, nebo přeformátováním (viz. rozložení SSSR – pozn.překl.). Oni si zvykli být upíry – tedy americká zemská elita jako upír vysává krev z celého světa, svojí zahraniční politikou vlezla do globální politiky, aby si zachovala tuto výsadu, čímž se zapletla do her, které jdou mimo ni a které se snaží zabránit zhroucení situace ve stětě. Proto bude nezbytné, aby USA prošly procesem přeformátování (něco jako SSSR 1985-1989). Tedy „perestrojka“ – takže Trump je současně Gorbačovem i Jelcinem. On ovšem zemi uzavírá, ale záměnou pojmů je chybně označován za antiglobalistu – on je pouze nepřítelem americké zemské elity, tedy finančního kapitálu. Globalisté válku nepotřebují, protože záložní planeta není, což mládenci za louží nechápou a předpokládají že to tam v klidu přečkají. Putin je ale v březnu upozornil na velkou zranitelnost USA.

Projevuje se pozoruhodný pokles úrovně této elity jak v informační, tak i v řídící sféře. Podívejte se na průběh případu M.Butinové: – když ji zatkli, její advokát řekl, že je to divné, protože ona už několik měsíců spolupracuje s FBI, před pár měsíci vypovídala 8 hodin před uzavřenou komisí amerického senátu, v dubnu u ní provedli domovní prohlídku. Tato data jsou důležitá. V březnu byla zakázána organizace „Právo na zbraň“, před několika měsíci vypovídala pře senátní komisí. „Před několika měsíci“ – to bylo kdy? – v lednu – kdy začala mít problémy, v únoru, březnu… Ale v dubnu byla u ní domovní prohlídka, ale také byl Toršin zapsán do sankčního seznamu USA!  Proč? Bylo to varování našim „podpindosníkům“, že pokud nesvrhnou Putina, tak špatně skončí (proto má třeba velké problémy metalurgický magnát Děripaska a někteří další – pozn.překl.) – podle taktiky tlaku na vlastní, aby se cizí báli. Takže vlastně americká zemská elita deaktivovala element, na který e spoléhala v souvislosti se státním převratem – jsou to „machři“! V důsledku toho naši „podpindosníci“**), kteří na převrat sázeli a měli ho provést, zůstali viset ve vzduchu… Když Butinu zavřeli, stojí „podpindosníci“ před otázkou – co dělat? – a Putin jim připomněl, jaká „odměna“ je tam čeká za jejich služby proti Rusku. Samotná Butina, společně s Toršinem jsou jen pěšáky. Ale my jsme dostali do ruky silnou páku pro nátlak na naši vnitřní „elitu“. Naše zamini chytře zareagovalo, jakože: – co je to za stát, kde pod vymyšlenými záminkami chytají a zavírají naše občany – takže budeme muset přehodnotit naši politiku vztahů s USA…

A to bylo uděláno jako dárek Putinovi k setkání s Trumpem. Patnáctého byla zatčena Butina a šestnáctého se konalo setkání prezidentů. Oni ovšem zadržení Butinové zveřejnili až po tomto setkání. Mnozí se tedy domnívali, že byla zatčena až po setkání – šlo ovšem o dávno připravovanou akci. Samy USA neskrývají, že Butinu zadržely ne jako někoho bezvýznamného, ale jako osobu blízkou významnému korupčníkovi… No, a jestliže ho označily za korupčníka, nečeká ho nic dobrého. Oni samozřejmě vždycky konají podle zásady: – on je sice čubčí syn, ale náš čubčí syn. To ovšem mohou provozovat pouze v prostředí, kde diktují svoji vůli. Tam, kde nemohou – svého agenta anulují.

*) FKT – Fond konceptuálních technologií – expertní a vzdělávací organizace, jejíž východoruskou – altajskou pobočku vede V.V.Pjakin.
**) „Podpindosníci“ – označení má původ v srbském hanlivém pojmenování amerických vojáků z dob války proti Jugoslávii. Ti totiž v rámci své pojistky museli tahat s sebou kompletní vybavení, takže vypadali jako tučňáci – „pindosi“. Tento název se vžil i v obecné ruštině a výraz „podpindosníci“ označuje lidi sloužící Američanům – pindosům..

 

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?time_continue=715&v=kWRFopw0uqw

 

Překlad: 180815

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , | 4 komentáře

2x Evropa a migrace

Evropa: modlitba ve veřejných prostorech

od Giulio Meotti
11. srpna 2018 v 5:00

https://www.gatestoneinstitute.org/12568/europe-public-prayer

 

Nemusí to být náhoda, že mnoho britských džihádistů pochází z Birminghamu, které bylo nazýváno „džihádistickým hlavním městem Británie“. Na snímku: Birminghamská centrální mešita, v Birminghamu, Anglie. (Zdroj obrázku: Oosoom / Wikimedia Commons)
  • Tyto arabské země vědí víc než Evropa, že pro islámský fundamentalismus je zásadní ovládat ulice.
  • To, že 140 000 muslimů se v nedávné době shromáždilo v Anglii na veřejnou modlitební akci pořádanou mešitou známou svými extrémismy a spojení s teroristy džihádu, by neměla plašit jen britské úřady, ale i v jiných evropských zemích.

Před několika měsíci vypukla celosvětová mediální bouře, když polští katolíci drželi rozsáhlou veřejnou mši  po celé zemi. BBC se domnívala, že je to “ kontroverzní „, kvůli „obavám, že by mohla být považována za souhlas s odmítnutím muslimských migrantů státem „.
Stejná kontroverze však v Británii nevybuchla, když se 140 000 muslimů modlilo v Birminghamském parku Small Heath, na akci organizované mešitou v Zelené Uličce na konec ramadánu.

Francie debatuje o tom, zda zablokovat či ne modlitbu na ulicích. „Na ulici nebudou modlitby, budeme bránit tomu, aby se uličním  modlitbám“, oznámil ministr vnitra Gerard Collomb .
„Veřejný prostor nemůže být zabrán tímto způsobem,“ řekl předseda regionální rady Paříže Valérie Pécresse , který vedl protestoval radních a poslanců. V Itálii se stovky muslimů modlí vedle Kolosea a muslimské modlitby se konají před katedrálou v Miláně .

Čísla vypovídají. Když muslimové po celé Evropě oslavovali poslední den islámského svatého měsíce ramadánu s veřejnými modlitbami, byla městská náměstí – od Neapole(Itálie) až po Nice (Francie) – přeplněná. Každoroční akce v Birminghamu začala v roce 2012 s 12 000 věrnými. O dva roky později se počet věřících zvýšil na 40 000 . V roce 2015 to bylo 70 000 lidí . V roce 2016 bylo toto číslo 90 000 . V roce 2017 to bylo 100 000 lidí . V roce 2018 bylo toto číslo 140 000 . Příští rok?

„Zatímco dva [místní] kostely jsou téměř prázdné, mešita Brune Street Estate má jiný problém – přeplnění,“ poznamenal The Daily Mail , který odhalil situaci v Londýně.
„Mešita sama o sobě není nic víc než malá místnost pronajata v komunitním středisku a může pojmout jen 100 lidí. V pátek se však tato čísla zvětšují na troj až čtyřnásobek kapacity místnosti, takže věřící se vyhrnou na ulici, kde zabírají přibližně stejný prostor jako velikost téměř prázdný kostel  St Mary’s na stejné  ulici.
Veřejná modlitba není „normálním“ projevem legitimní západní svobody uctívání. Prostřednictvím těchto veřejných akcí se zdá, že někteří extremističtí muslimové předvádějí alternativu evropského sekularismu.

Jak to v porovnání s Blízkým východem a severní Afrikou? V Tunisku byla modlitba na ulici zakázána . A v Egyptě bylo po ramadánu zakázáno kázání z 20 000 „význačných mešit“ . „Salafisté a Členové Muslimské bratrstva převzali kontrolu nad mnoha z těchto mešit a pokračovali v jejich používání jako platformy pro vysílání svých mylných náboženských představ,“ řekl Jaber Taya, mluvčí egyptského ministerstva náboženských nadací. Tyto arabské země vědí lépe než Evropa, že aby omezovaly extrémismus, je velmi důležité ovládat ulice.

V Birminghamu, jednom z nejvíce islamizovaných měst v Anglii, se každoroční masová veřejná modlitba uskutečnila pod vedením Mešity v Zelené Uličce, ústředí radikální organizace Markali Jamat Ahi Hadith , která je spojena s údajně „umírněnou“ Muslimskou radou Británie . Mešita Green Lane zakazuje ženám nosit kalhoty nebo používat Facebook; jeho řečníci hlásají nenávist k nemuslimůmAbu Usamah , jeden z předních imámů v mešitě, byl slyšen jak řekl, „Usáma bin Ládin, je lepší než tisíc Tony Blairů, protože je to muslim“; „Alláh stvořil ženu a i když získala doktorát, je nedokonalá. Její intelekt je neúplný“; a obhajoval, že homosexuálové by měli být „hozeni“ ze skály.

Zpráva ve francouzských novinách Le Figaro končila:
„Birmingham je druhé největší město Anglie po Londýně, má téměř milión obyvatel, z nichž polovina je přistěhovalců a čtvrtina muslimů. Ve velmi populární čtvrti Small Heath, ležící na východ od centra města, je téměř 95 procent obyvatel  muslimů.
„Mnoho mešit zde nabízí velmi širokou škálu praktik od sufismu k nejradikálnějšímu salafismu, jako je mešita Salafi … Některé obchody mají různé uzavírací časy odpovídající každodenní modlitbě …
Knihovny jsou náboženské. Cestovní kanceláře zaručují „k muslimům přívětivé“ svátky s cíli, kde mají klienti – zejména ženy – přístup do hotelů se segregovanými oblastmi a plaveckými bazény, kde se ženy mohou koupat a „zachovat si cudnost“.

Nemusí to být náhoda, že mnoho britských džihádistů pochází z Birminghamu, které bylo nazýváno “ džihádistickým hlavním městem Británie „. Francouzský časopis L’Obs zveřejnil vyšetřovací zprávu o tom, že francouzští islamisté se stěhují do Birminghamu, aby si užívali volnějšího a multikulturního prostředí.
To, že 140 000 muslimů se v nedávné době shromáždilo v Anglii na veřejnou modlitební akci pořádanou mešitou známou svým extrémismem a spojeními s džihádskými teroristy , by neměla jen varovat britské úřady, ale i ty v jiných evropských zemích.

Giulio Meotti, kulturní redaktor Il Foglio, je italský novinář a autor.
https://www.gatestoneinstitute.org/12568/europe-public-prayer#.W3Dye0OWDTE.twitter

 

Přistěhovalci v Maroku byli zatčeni a odklizeni od pobřeží: zpráva

Skupina pro lidská práva v Maroku uvedla, že úřady odvážejí potenciální migranty z míst odjezdu do Evropy. EU uvedla, že chce více spolupracovat se zeměmi severní Afriky na snížení migrace.
Marocké úřady začaly násilně odstraňovat několik set migrantů ne cestě do Evropy ze severu země, tvrdí aktivisté za lidská práva.
Od poloviny minulého týdne se mimo jiné v městských oblastech Nador a Tangier zintensivnily nájezdy a zatýkání migrantů, hlásí Marocké sdružení pro lidská práva (AMDH).
Několik lesních táborů poblíž španělské enklávy Melilla bylo také zničeno.
V samotném Nadoru sdružení odhaduje, že více než 600 převážně subsaharských migrantů bylo zatčeno a převezeno do vnitřního prostoru země, často svázaných k sobě.

Přečtěte si více:  Merkelová ve Španělsku pro rozhovory o uprchlících, migrantech

Úřady se obávají o životní podmínky
Orgány v přístavním městě Tangier pro agenturu AFP uvedly, že akce měly za cíl odradit migranty od překročení Středomoří do Evropy. Zástupce jej označil za „misi v boji proti nelegální migraci“.
Podle nich bylo mezi 1 600 a 1 800 migranty převezeno na místa, kde jsou životní podmínky lepší.
Skupiny pro lidská práva odsoudily akci za nelegální. Neexistovaly žádné soudní příkazy, řekl Omar Naji z AMDH. Řekl, že Maroko, Španělsko a EU jsou „odpovědné“ za zatýkání.

Přečtěte si více:  Maroko: Rizikový migrační partner pro EU

Přijíždí na jih
Uprchlík z Guiney žijící v Nadoru řekl německé tiskové agentuře DPA, že marocké bezpečnostní síly tvrdě napadly tábory a byty. Řekli, že policie uprchlíkům zadržela mobilní telefony a cennosti a poté je dala do autobusů.
Přinejmenším někteří uprchlíci byli údajně propuštěni z autobusů poblíž města Tiznit, asi 800 kilometrů jižně od pobřeží Středozemního moře. Jiní byli údajně přivezeni k alžírským hranicím.
Sousední Alžírsko podle Mezinárodní organizace pro migraci také podniklo tvrdé kroky proti migraci. Alžírské úřady údajně zadržely několik set migrantů na severu a dopravily je na vyprahlý jih.

Stále více obchodovaná trasa

Trasa Maroko-Španělsko se stala jedním z hlavních vstupních míst migrantů do Evropy po zhroucení tras do Itálie přes Libyi.
Evropská unie doufá, že bližší spolupráci  se zeměmi severní Afriky, by zastavila tok migrantů do Evropy.
Podle OSN již z Maroka do Španělska dorazilo více než 28 000 lidí, což v roce 2017 bylo téměř celkově.
Německá kancléřka Angela Merkelová byla nedávno ve Španělsku, aby navštívila předsedu vlády Pedro Sancheze, kde uvedla, že Španělsko má hlavní úlohu v rozhovorech se severoafrickým státem.
aw / cmk (dpa, AFP)
https://www.dw.com/en/morocco-migrants-arrested-bused-away-from-coast-report/a-45055355?maca=en-Twitter-sharing

 

Rubriky: twitter | Štítky: , , , , , , | 18 komentářů

Letní projížďka po Krymu,

Den relaxace

kterouž vykonal a popisuje prof. dr. J. B. Lambl.

(S ohledem na délku, dávám část první)

Roku 1803 cestoval starý kníže Voroncóv, jeden z nejbohatších velmožův a státníkův ruských, po Krymu, a shledav tu na jižním pobřeží tohoto poloostrova krajiny neočekávané krásy a netušeného přírodního bohatství, zakoupil rozsáhlé části tohoto pobřeží, a opatřiv sobě řemeslníkův, stavitelův, zahradníkův a všelikého druhu jiných znalcův odborných, dal vzdělati svůj nový majetek takovým důkladným způsobem, že se jeho zámek Alupka, jeho park, jeho vinice Massanderské, brzo rozhlásily po celé Rusi a staly se předmětem obdivu četných cestovatelů, kteří se do těchto končin dostávali.

Po válce Krymské, která, jak známo, skončila se roku 1854 – 55 pádem slavného válečného přístavu Sevastópole, přivábily rozkošné břehy krymské na sebe pozornost širších kruhův společnosti ruské, a sama rodina císařská oblíbila si tyto končiny, vyvolivši sobě mezi krásnými částmi jejich jednu z nejkrásnějších, aby tam své nádherné letohrady zařídila.

Po příkladu dvora císařského zachovalo se brzo téměř veškeré bohatýrstvo ruské, a dnešního dne možno snad již tvrditi, že není velmože, ať si patří k aristokracii rodokmenné anebo k vysoké financi, aby neměl na Krymu svého letohrádku.

Tyto okolnosti vábí již samy o sobě západního Evropana, podívat se na ty půvabné břehy černomorské, kterým již za starých věkův národové platívali poplatek uznání a ocenění; ještě více však stává se nám Krym zajímavým, když spojíme s tím i studie hospodářské a národopisné, k nimžto obojím podávají krajiny tyto bohatý material.

Poštěstilo se nám o prázninách roku 1875 navštíviti jižnou Rus а k tomu i Krym, a pomeškati tam delší dobu, kteréžto jsme snažili se užiti k tomu, abychom prošli, projeli a propluli zajímavé partie poloostrova tohoto, na nějž byli v novějších dobách již také upozorňováni naši hospodářové a jiní krajané, mající úmysl vystěhovati se a založiti sobě na ruském území novou domovinu.

Považujeme to co jsme viděli za tak zajímavé, že netoliko nemeškáme, v krátkých rysech podati oblázky svých zkušeností, alébrž přímo krajany své vyzývati, aby použili svých prázných, cestám a výletům věnovaných dob ku projíždce po Krymu, jsouce ubezpečeni, že každému, kdo má poněkud smysl pro krásy přírody a zajímavosti země- a národopisné, bude takováto projíždka vděčnou, neboť nebude ani více času ani peněz státi, nežli v módu přicházející okružné cesty (Rundreisen) po zemích sousedních; při tom však seznati lze krajin a poměrův, o nichž máme dosud pramálo vědomostí.

Jakkoliv jest poloostrov Krym, když v rovné čáře od Prahy měříme, asi 150 mil vzdálen, tak přece jest po železných drahách a parolodích sotva 4 úplné dni cesty zapotřebí do hlavního portu jeho – Sevastópole. Ku projíždce samé, která může zahrnouti nejzajímavější části a místa, stačí 10 – 14 dní, a jak ihned podrobněji povíme, jest všady spojení tak dobré a poměrně i dosti levné ceny, že se takovýto letní výlet může vyrovnati každé jiné cestě do horských krajin západo-evropských. Z Prahy do Krakova nemusí se jeti déle nežli nanejvýš 18 hodin, z Krakova do Lvova sotva celých 12 hodin, a ze Lvova na hranice říše naší, do stanice Voločisky doveze nás rychlovlak (vídeňský) za méně nežli 6 hodin, z tohoto pak místa přes Ž m e r i n k u do O d ě s s у za 22 hodin, tak že veškerá jízda železničná okolo 58 hodin obnáší; k tomu připočítejme mořskou jízdu parochodův oděsských přes E v p a t o r i u do S e v a s t ó p o l e, kteráž trvá okolo 20 hodin, tož není do přístavu sevastópolského z Prahy více jízdy nežli 78 hodin, při čemž musí se ponechati každému jednotlivci, kolikráte a kterak si hodlá popřáti oddychu a spánku na celé této čáře. Připomínáme toliko, že jednou se vyspati na celé čáře z Prahy do Oděssy vystačí i poutníkům ne příliš otužilým; neboť z Oděssy pak po parochodu může každý podlé libosti spáti nebo bdíti se vším pohodlím, anižby cesta sama noclehem zastávky trpěla, anoť jest na parochodech postaráno o všemožný a důkladný comfort cestujícího.

Když po projíždce žirných krajův Podolska a jižné Rusi dorazíme do Oděssy, otevírá se nám krásný pohled na moře, které však barvou svých vln nikterak nenapomíná svého jména. Rozkošná hladina nikoliv černá, alébrž azurového modra, oplachuje nevysoké pobřeží bývalého hadžibejského zálivu, a na sta korábů stojí tu vměstnáno v ohražených umělým způsobem přístavech, z nichžto karantýnskaja a praktičeskaja gavjaň určeny jsou pro přicházející a odcházející loďstvo. Město samo založeno jest ve slohu „jekatěrinském,“ totiž v rozměrech velmi širokých, tak že v každé ulici kráčíme po trottoirech mnoho metrů šiřokých a ponejvíce stromořadím posázených, což líbezný dává chládek v dobách horkého letního času, kdežto pro kočáry a vozy zbývá převelmi široká ulice. Město tím arci nabývá neobyčejné rozlehlosti, a nelze se tomu diviti, že tu mnohý musí používali povozův, jenž by v našich městech mohl snadno pěšky z místa na místo se dostali. My pozorovali na mnohých drožkách a fiakrech ohromně vysoká čísla, dle nichžto souditi dlužno, že má Oděssa více nežli 20 tisíc veřejných městských povozův.

Dostati se na poloostrov Krym možnoť pak z pevniny jižní Rusi dvojí cestou, suchou i mokrou. My zkusili jedné i druhé, putujíce na Krym po železnici a vracejíce se po moři přes Oděssu. Jelikož průjezd suchopútno zdá se nám pro cizince zajímavější nežli po moři, povíme, kterak jsme se tam dostali, a přikročíme tudíž až ku Chárkovu, kamžto jsme byli dospěli od severu cestujíce.

Vyjedše z  C h á r k o v a po půl noci, cestovali jsme celý den a celou následující noc až do poledne, tedy všeho všudy asi 36 hodin, nežli jsme se octli v  S e v a s t ó p o l i. Toto však místo není prvním, kteréž se nám na poloostrově objevuje, nýbrž na Krym postupujeme o půlnoci již mezi stanicemi Čongary a Taganáš, stanicemi to železné dráhy, vedoucí přímo přes Azovské moře na pevninu Krymskou.

Přes Azovské moře ? železnice ? bude snad si mnohý čtenář mysliti; což není poloostrov spojen s pevninou jižné Rusi úžinou  P e r e k o p s k o u, přes niž možno suchou nohou dostati se kamkoli na Krymu? K čemu přes moře?

Inu, tak jest to a ne jinak. Železnice Kursk – Charkov – Azovská nejde přes suchý Perekop, nýbrž mnohem východněji přímo přes úzký sice ale přece dosti mokrý kus Azovského moře, jemuž tamto gniloje moře čili Sivaš říkají a z něhož vyrábějí kuchyňskou sůl vypařováním a vysušovaním. Výroba soli děje se tu velmi primitivně. Sůl totiž podle veliké již hustoty vypařené vody mořské, usazuje se v krystalech na dnu. Tataři vyjíždějí s malými vozíky a volskými potahy do samého moře, vidlemi a lopatami nabírají sůl, nechají vodu odkapávali a polosuchou houšť soli nakládají na vozy.

Byla půlnoc, luna překrásně osvětlovala plochu Sivaše, přes kterou jde od Čongaru hráz železnodražná, tak že bylo vidčti zcela jasně jednak hladinu mořskou, jednak sněhobílé roviny vysýchajícího dna mořského, nežli nás vlak k stanici Taganášské dovážel.

Taganáš patří k oněm stanicím, které jsou v ruských ukazatelích železnodražných tištěny tučnou literou, na znamení, že je tam dlouhá zastávka, a – výborná restaurace.

Kdo do takové restaurace vstoupí a rozhlédne se po těch bohatých stolech, na nichž rozkládají se lahůdky všeho druhu, masa, pečeně studené i teplé, pečivo nejsvěžejší, nápoje v butylkách všech barev a druhů, ohromný samovar a celá řada sklenic na kávu i čaj, k tomu ty čistě oděné prodavačky a ochotní i úslužní sklepníci, kdo to vše, pravím, pozoruje a zakouší, tomu snad se ani nezdá, kde je, a jak vypadá naproti této restauraci vůkolí Taganáše? Nám aspoň se nezdálo jinak, nežli že jsme v kraji, kde je všeho dost, až když jsme přišli ku kasírovi, platit co jsme byli ztrávili, tu nás upozornil hovor jeho s jedním cestujícím, že se trochu  mýlíme. Tento totiž, ztráviv něco maličkého, podával hostinskému bankovku. I co vám napadá, pane, platit mi bankovkou, což já zde v stepi mám míti drobné? Ty sobě musíte přivézti z města, byla jeho odpověď.

V skutku taky nám ukázala luna, když jsme se pak hnuli déle na jih, že krajina tato jest ještě asi téměř 150 verst daleko samá šírá step, a sice step bez všelikého obyvatelstva, tak že mnoho času uchází, nežli člověk z vagónu spatří lidské obydlí. Není skoro ani pochopitelno, odkud béře hostinský v Taganáši všechny ty potraviny, jichž hojnost a za neveliké ceny tu i na všech stanicích stepi koupiti lze.

Hospodářství na těchto holých stepích jest obmezeno na pouhé ovčáctví, a mrva, kterou dobytek dává, suší se, dílem v podobě koulí rukama uhnětených, dílem jen na kusy se rozkrajuje a slouží co palivo nazvané kyzjak. Toto palivo je zde všady cítit, neboť nežli dojde k doutnání, vydává ze sebe dým ne právě příjemného zápachu.

Brzo na to, okolo 6 hodin ráno, dospěli jsme  S i m f e r ó p o l e, a odtud již každá stanice hlásala nám jména historických míst, proslavených v Evropě a Slovanstvu z doby Krymské války. Stanice A l m a, B a c h č i s a r a j, B e l b e k, I n k e r m a n, vzbuzovaly v nás zpomínky na ty časy, když se zde prolévala krev tisícův za válečný přístav ruský a konečně jsme se octli v  S e v a s t ó p o l i, prolétnuvše na železné dráze valný počet tunelův a převysokých železných i zděných viaduktův, kterými se dráha klikatí a zpoznenáhla do nížiny až k samému moři sklání.

S e v a s t ó p o l ! Jaká sláva leží v tomto jménu, a jaký jest dnešní stav slavného přístavu ruského! Viděli jsme již veliké zříceniny zámkův a domův; viděli jsme ssutiny zbouraných hradů, ale nikdy ještě neviděli jsme celého města v rozvalinách, města, které při tom dosud obydleno jest, které však před 22 roky čítalo nad desetkrát tolik obyvatelův, co jich má dnes! Kdo přístavu sevastopolského neviděl, nemůže si dobře představiti, kterak mohly vlády ruské po téměř celé století, co vládly Krymem, tolik vynakládati na jeho velikolepé zařízení, opevnění a okrášlené, jak toho stopy nesou podnes rozvaliny; tolik, že konečně podráždily západní mocnosti k záhubnému tažení proti tomuto základu námořné velmoci ruské!

Ještě dnes je viděti spoustu, kterou bombardování Sevastópole dne 16. října 1854 a další útoky způsobily; všechny téměř budovy, aspoň veřejné a vojenské, jsou dosud v rozvalinách, tak jak jich spojené západní mocnosti zanechaly, a každý kámen, každý sloup, každá začazená římsa, nalomená klenba a rozdrcená stěna tohoto kamenného města, svědčí o krušné práci, kterou měla spojená západní Evropa i s Turky proti malému hloučku rekovné posádky sevastopolské.

Podivná to hra osudu! Když za Potemkina začali budovati Sevastópol, měli nařízeno, bráti k tomu krásné mramorové kamení z rozvalin Chersonesa! Tu pohynulo mnoho uměleckých památek z dob řeckých, až konečně car Alexandr I. zakázal tento zlořád. A nyní – z rozvalin opět rozvaliny. A tak krásné, velikolepé. jak zajisté dříve místo vypadalo, tak nepochybně též okolí bývalo; bývalo, pravíme, neboť dnes už nevidíme v okolí přístavu téměř ani sledu civilisace a okrašlující práce, kdežto před válkou patřil celý kraj sevastopolský k rozkošným, čilou vegetací oživeným částem poloostrova.

Připadly nám tu na myvsl zápisky hrdinského admirala Kornilóva, které za obležení psával a ženě své zasýlal. Dne 10. (22.) září 1854, po bitvě nad Almou, píše takto: „Nelze jinak říci, nežli že je vojna úžasné dílo. Těžko jest vyobraziti sobě, co se stane z kraje, který si ona vybrala za dějiště. Lesy se vykácejí, sady zmizí, budovy obracejí se v rozvaliny, všechno – za den!! – Tak bylo nad Almou, tak bude bezpochyby nad Kačou, tak i nad Belbekem.“

A co tušil, stalo se, ovšem po jeho hrdinské smrti, ale za nedlouho. V celém okolí sevastópolském vykáceli Francouzi a Angličané, kde co bylo stromů, zahrad, ohrad a plotů a spustošili krajinu tak, že dnes ještě se nevzpamatovala. V městě samém je vedle pahejlů starých stromův, kteréž patrně viděly bombardování a více méně jím k úrazu přišly, viděti jen po skrovnu mladého stromoví, nejvíce akacií, které později vysázené již zase dospívá poněkud k pěkně košatým stromořadím.

Znenáhla arci zdvihá se město opět, avšak k rozsáhlosti a důležitosti bývalé dojde to teprvé tenkráte, až uhodí hodina, kde velmoc ruská bude na Černém moři pánem svým. Tenkráte vyplní se a bude zase, co jméno Sevastópol značí а k čemu příroda tento kout břehův černomořských nepopiratelně stvořila; nejslavnější válečný přístav evropský.

Nemůžeme se spouštěti do podrobného popisu všeho toho, co činí dnes rozvaliny sevastópolské zajímavými a pamětihodnými, neboť dějiny a znamenitosti jeho mohou vyplnit tlustou knihu. My jsme obmezili procházky a projížďky své na prohlídku vyšších míst, odkud přehlédnouti možno vůkolí a „južnou buchtu,“ onu výtečnou část přístavu, která jest tak krásně položena a horou zakryta, zároveň pak tak hluboká a rozsáhlá, že se na sta největších koráhův všeho druhu může v ní pohodlně směstnati a – oku nepřítele úplně skrýti. Potom jsme shlédli rejdu samu, co hlavní čásť přístavu, táhnoucí se od západu k východu, asi míli daleko, a mající při svém vchodu, toliko 400 sáhů širokém, oba břehy opevněné. Jižní břeh je místností památnou z dávných dějin, neboť tu stojí rozvaliny C h e r s o n e s u n a  p o l o o s t r o v ě  H e r a kl i d s k é m.

Stopy zoufalé obrany, jakou se proslavila posádka sevastópolská, do dnes se sbírají ve způsobě kusů litiny, roztřískaných to pum, granátů a raket, největších i menších kalibru, které se ještě pořád v rozvalinách nalézají, vyhrabávají a svážejí na zvláštní hromady, kde co stará litina – mnohému snad i co drahocenná památka – slouží.

Co bylo zvláště znamenitého nalezeno, nachází se v pěkném souladu sestaveno v museum, a tu villa generala Totlebena zastavuje okolojdoucího, jsouc v nádvoří ozdobena ohromnými zbytky zbraní a střeliva nepřátelského, zvláště pouzdry congreevských raket anglických a špičatými pumami. Villa sama, náležící vojevůdci z války krymské proslulému, nese pod erbem jeho nápis: „Treu auf Tod und Leben“ a prozrazuje potomka baltických (révelských ?) šlechticů, jichžto převalná čásť náleží dnes ruskému důstojnictvu.

Kdo chce v Sevastópoli více dní zůstati, najde příležitosti dost, navštíviti kromě města i okolí, a jednotlivá významná místa. My jsme si vyjeli na místo rovněž tak památné jako půvabné – do  G e o r g i e v s k é h o  m o n a s t i r u.

Tento klášter patří k nejstarším na celém poloostrově, a byl po celou dobu války Krymské v rukou francouzských. Cesta k němu vede od města jihovýchodně přes výšinu nyní úplně holou, asi 8 verst (2 hodiny) daleko, kterážto výšina sloužila obléhajícím Francouzům za tábor, kdežto jejich spojenci Angličané o něco dále k severu a západu rozloženi byli. Na celé cestě viděti jest zem rozrytou, v příkopy a náspy obrácenou, i nesčíslné množství střepu z lahví a plechových nádob, roztroušených po této planině, ukazují na to, že si obléhající dobře pochutnávali na víně a sardýnkách a jiných konservách. kterých jim starostlivá Evropa v hojnosti zasýlala.

Až k samému monastiru se přijíždí, aniž by bylo od severu viděti čeho více nežli malou věž kláštera a několik dosti nepatrných budov. Teprvé když svěščeník, který vás vlídně uvítá, otevře dům a provede vás delší chodbou na jižní stranu kláštera, otevírá se najednou čarokrásna vyhlídka na hladinu Černého moře, které u paty hory, na níž klášter ve výši asi 30 sáhův stojí, tvoří utěšený záliveček.

Mezi učenci není prý dosud rozluštěno, na kterém místě vlastně nalézal se chrám Ifigenie Tauridské čili Diany „Tauričeské“; avšak podlé Strabona dá prý se vypočísti, že to jinde býti nemohlo, nežli zde u paty monastiru Georgievského, neboť tento historik udává přesně, že stál chrám děvy Ifigenie, Parthenion, 100 řeckých stadií od města Chersonesa, tudíž asi tam, kde je nyní klášter.

Z kláštera může se po schodech a stezkách dojíti až k moři. Stráně kolem kláštera jsou révou vinnou obrostlé, a zdá se, že mnohé tyto révy několik set let stáří mají, neboť síla kmenů jejich rovná se našim 20 – 30 letým borovicím. Avšak svah od monastiru dolů k moři, od přírody takořka učiněná vinice, není téměř nikterak vzdělán, jen trochu sprosté zeleniny jsme viděli po různu vysázené a nepříliš pěstované. Francouzský generál Pelissier (či Bosquet?), který bezpochyby, jako většina krajanů jeho, byl přítelem krásy přírodní, rozhostil se se zalíbením v tomto útulku, a častoval prý pány svěščeniky svými vybranými víny po celý čas, co oni od své mateřské země odloučeni zůstati museli.

Na cestě zpátky do města nemohli jsme nepovšimnouti sobě, kterak půda zdejší, hlína to kyprá, silně vápenitá, musí býti dobrou, ne li výbornou pro hospodářství a sadovnictví, a kterak tu jen ruce scházejí, aby se daly do díla a nejen krajinu zvelebily, ale také – značného výdělku docílily. Odbyt na vše, co hospodářství poskytuje, jest i teď při velmi ztenčeném obyvatelstvu sevastopólském pojištěný a dobrý, ano se skoro vše, co sluje potravou a nápojem, musí do města z daleka voziti, kdežto nejbližší okolí způsobilé jest, živiti valný počet lidstva i zvířectva Zdá se, že domácí obyvatelstvo, ruské i tatarské, mnoho nedbá o vzdělání půdy a výrobu z ní; za to jsme však pozorovali tu a tam počátky kultury a usedlostí cizinců, a nepochybujeme, Že se jim tam věci dobře podaří. Čím více se blíží doba, kde povstanou z rozvalin města nové obchodní nebo válečné budovy, tím skvělejší bude vyhlídka pro nové osadníky okolí sevastopólského, neboť silný válečný přístav bude potřebovati ohromné množství potravin, mléka, zelenin, ovoce a pod. výrobkův rolnictví a sadovnictví. Stane li se však po vůli nynějších občanů sevastopólských, kteří své výhody nevidí ve znovuzřízeni válečného přístavu, nýbrž prý ve přístavu svobodném, k čemuž častými prosbami u vlády pracují: tož by spotřeba potravin mohla vystoupiti ještě výše nežli při přístavu čistě válečném.

Dle neklamných znakův dosud zachovalých, – hradeb, náspů, terrasů a pod., bývalo za dávných časů řeckých a janovských okolí Sevastópole velmi vzdělané a sady ověnčené. Stopy asi 12 vesnic a více nežli 300 místností prý svědčí o bývalé důkladné vzdělanosti půdy a zahradnické činnosti oněch dob chersoneského národa.

Od Sevastópole na východ rozkládá se jižné pobřeží Krymu ; nedaleko města již počíná se kraj zvyšovati, tvoře na jih dosti náhle spadající stráně k moři, na sever pak znenáhla se klonící roviny a úžlabiny, které posléze v úplnou rovinu a step přecházejí. – Výšiny čili „vozvyšenosti,“ které takto tvoří hřbet horský, táhnoucí se po jižní části poloostrova, chovají v sobě prameny četných potůčkův, které spolu se spojujíce, protékají část stepí směrem k západu až konečně co potoky B u l č a n a k, A l m a, K a č a, B e l b e k a Č o r n a j a  r j e č k a  do moře se vylévají.

Kdo má více kdy a zasvětí svůj čas návštěvám a studiím jak přírodních krás tak historických památností, nechať nelenuje navštíviti také rozvaliny Chersonesa, mladší i starší (kteréž poslední totiž již Strabo co zříceniny nalezl!), potom B a k l á v u, pověstný to přístaveček mořské skrýši podobný, kde meškala flota anglicko-sardinská a kde Angličané po čas války celou obec továrnickou měli v činnosti; dále I n k e r m a n, tuto znamenitou „jeskyňovou pevnosť“ a její okolní místa; M a l a c h o v K u r g a n, z něhož lítaly usmrcující střely na ruské loďstvo a kde nyní stojí pomník co náhrobek statisícův padlých vojínův; vůbec celé okolí Sevastópole, o němžto více než o kterémkoli jiném koutku poloostrova může říci každý upřímný Slovan s Kollárem : Stůj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš!

My jsme se vydali ze Sevastópole dále k jižným břehům odpoledne o 2. hodině, avšak nikoli po parníku, nýbrž silnicí poštovskou, majíce úmysl přes Č e t a l – K a r projeti d o l i n u  B a j d a r s k o u, jednu z nejlíbeznějších krajin Krymu, dříve nežli přes hory k moři přikročíme. Bajdarská dolina jest veliký ovál, ověnčený horami se všech stran a posetý rozkošnými vesničkami, z nichžto každá má své pěkné a úrodné zahrady, lesy, luka a výtečná pole. Všady jsou prameny, z nichžto prýští voda, a protékají celé území potůčky, takže svěží život jeví se, kamkoli oko hledí. Celá dolina má asi 2 míle délky a 1 míli šířky. Asi u prostřed dolinky na silnici leží vesnice Bajdary, 6 mil od Sevastópole, do nížto jsme dorazili fiakrem sevastopolským pozdě večer za povětří deštivého ale teplého.

Náš izvoščík zastavil u hostince – jednopatrového domu – a zaklepav na zamčená vrata, dostal brzo za odpověď, že tam není místa ani pro vůz ani pro cestující. Avšak po delší prosbě rozhodli se přece hostinští, přijmouti ještě nás pod svůj krov, který nám byl velmi milý, ano čekáni pod šírým nebem při dešti, а k tomu v noci, není žádnou příjemností.

Hostinec byl skutečně přeplněn cestujícími, a ještě více nabito bylo nádvoří a průjezd, kde jeden kočár stál vedle druhého. Nicméně ještě za námi přibývali noví hosté vozmo i koňmo; a těm ovšem jistě tíže nežli nám se povedlo nalézti útulku.

Hostinská, majíc obsazené všechny komnaty, odhodlala se uhostiti nás ve svém vlastním pokojíku, kde se kolébalo malé děťátko v košíku, visícím ze stropu u prostřed světnice. Poznali jsme však brzy, že by nás v noci mohly obtěžovali dým, vanoucí z kuchyně, a všeliké drobné živočišstvo, které se již po stěnách začalo ukazovati, a že by nám mohlo pokaziti spánek, na který jsme se těšili; žádali jsme, aby nám ustlali na verandu, že nejsme choulostiví a že můžeme venku, na čerstvém vzduchu ulehnouti.

A tak se stalo. Přikryvše se plaidy, brzy jsme usnuli a spaní chutnalo nám dobře na vzdor vůni, kterou vydávalo nastlané pod námi seno, v němžto bylo mnoho sušené artemisie, rostliny li- bovonné a zde všady divoce a bujně rostoucí. Noc teplá a tichá uběhla výborně, a nebyli jsme v tomto romantickém noclehu vyburcováni více nežli asi – čtyry kráte: nejprvé o 1 hodině po půlnoci, když začali pětuchy (kohouti) kokrhati po celé vesnici, což hezky dlouho trvalo; po druhé, když zaštěkal jakýsi hafan, a po něm ihned unisono všichni psi z celé vsi se ozývati za svou povinnost považovali; po třetí, když jakýsi velmi ranný jezdec ještě před svítáním po silnici jeda, okolo naší verandy zaklusal; a konečně po čtvrté, když  m ú l a – tatarský kněz – vystoupil k první modlitbě před svítáním na minaret a hlasitě do všech čtyř úhlův světa vyvolával starou pravdu, že jest Allah jediný Bůh a Mohamed jeho prorokem. Při vší posvátnosti citův, které modlitba může vzbudili, musíme se vyznati, že nás tento múla ani dost málo k rozjímání nepovzbudil; hlas jeho totiž zcela věrně nápodoboval bučící tele, ovšem trochu hlasitěji, asi tak, jako když spustí mladý jakýsi „Nebelhorn“ z vídeňské světové výstavy.

Sotva se rozednilo a my se nasnídali, dali jsme zapřáhnouti a jeli dále, neboť měli jsme z celé dráhy za sebou teprvé tři poštovní stanice, kdežto jich před námi bylo ještě pět.

Rozkošné pohledy na líbeznou přírodu v dolině Bajdarské zkazila nám poněkud hustá mlha, která po včerejším dešti celou krajinu pokrývala a před i za námi po silnici se valila. Silnice jde do vrchu, a asi 1 ½ hodiny od Bajdar dosahuje nejvyššího místa v pohoří Jaily, kde začíná vlastní „jižní břeh“. Tu nachází se průtes skály, vratům podobný, který kromě toho jest velikolepou zdí proměněn v skutečná vrata, čili bránu, nazvanou „b a j d a r s k i j á  v o r o t a“. Sotva že jsme po silnici mlhou zatměné dospěli k těmto vratům a z nich vyjeli v pravo, zmizela, jako kouzelným prutem zahnána, všechna mlha do hor v levo a ejhle, před námi rozprostřel se jeden z nejkrásnějších čarovidův přírodních: pohled na moře do nekonečné dálky. V pravo i v levo strmé skály, a pod nohami přeúrodná, lesem a vinicemi posetá stráň, znenáhla k moři se sklánějící, a to všechno ozářeno jasným sluncem ranním.

„Kdo projel bajdarská vrata v noci“, – píše cestovatelka Josnogórova – „ten se připravil o jednu hodinu skutečné pochoutky ve svém živobytí“ – a my s tím můžeme úplně souhlasiti a každému, kdo po nás tamtudy pojede, tato slova na srdce vložiti.

Na jedné strmé skále, pod nížto vine se klikatá silnice, spatřili jsme orla obrovské velikosti, an stál u hnízda, v němžto seděla orlice. Oba dravci ohlíželi se po našem kočáru s patrným opovržením, že jim ranní tête-à-tête rušíme; kdyby bylo pušky při ruce bývalo, snadno bychom byli mohli toho hrdého skalného obyvatele přinutili, aby své stanovisko vyměnil za čestné místo v museum.

Od 9. hodiny z rána, kde jsme byli dojeli k bajdarským vratům, až do večera, měli jsme neustále krásné panorama před sebou: pořáde hladinu Černého moře v pravo, cestou neustále se klikatící ubírali jsme se po stráních jižného břehu zvolna vždy níže a níže; brzy majíce rozhled po kraji lesnatém, brzy po menších rovinách, pilně a pěkně vzdělaných. Tu rozkládaly se pastvy a na nich tučný skot, tam prozrazovaly pravidelné záhony, že leží tu zahrady olivové, sady a vinice. K severu vždy výš a výše nad hlavami našimi vypínaly se výšiny Jaily, pohoří asi 4500° vysokého, se skalnatými stěnami a útesy, jehož jižné stráně právě jsme projížděli.

Mohli sme se potěšili i tím vědomím,že příroda právě pro naši návštěvu připravila zcela neobyčejné, takřka nebývalé výjevy. Krym .totiž popisuje se vesměs co poloostrov „n e o b y č e j n ě  c h u d ý  n a  e 1 e k t r i č n o s t“, takže v dobu, kde jinde bouře zuřívají, krymští obyvatelé o hrůzách těchto ani zdání nemají. Ahle! Sotva jsme se jen octli na Krymu – již první noc v Sevastopoli – táhla temná mračna přes nás a blesky a hromy stíhaly se celou noc. Zde, na jižním břehu, už jsme nalezli i následky těchto bouří. Poštová dráha totiž, po níž jsme jeli, a která náleží k nejsolidnějším, byla už v takové míře dešti, lijáky a přívaly z Jaily rozmočená a rozryta, že místy jen po velikém úsilí mohli jsme se s kočárem svým dále dostati. Ano i moře samo, na něžto jsme pořáde s vysoka dívati se mohli, prozrazovalo bouře a lijáky předešlého dne, neboť kdekoliv byl břeh plochý a zemnatý, spláchly vody veliké spousty kalu do moře a zamutily a zbarvily je na šedo, kdežto při břehu skalnatém a kamenitém všady byla hladina moře krásné azurová jako u prostředku svém.

To však nevadilo nikterak, aby naše pouť stala se jednou z nejpůvabnějších projížděk, neboť za trochu bláta, kterým se musel náš kočár místy broditi, nalezli jsme desateronásobnou náhradu v krásných pohledech přírodních.

Okolo poledne, projedše poštové stanice Kykeneis a Myschov, octli jsme se ve vsi A l u p c e, v starých zápiskách janovských Lupi co zvané. Tu vystavěl sobě kníže Voroncóv „dvorec“ –  to jest zámek, který vkusem a nádherou svou hledá sobě rovného, nejen na Rusi, ale v celé Evropě. Přímo u paty stráně, jejížto vrcholem je hora A j P e t r i (sv. Petr), jedna z nejvyšších a nejstrmějších celé Jaily, založen tu čarokrásný letohrad u prostřed věkových stromů listnatých i jehličích, které vůkol něho tvoří přirozený, neobyčejně rozsáhlý park. Pod zámkem rozprostírá se moře, od něhož líbezný jižný větýrek vane neustále k parku a jeho obyvatelstvu. Zámek, zbudovaný v slohu maurickém z krymských porfyrů, šedých žul a mramorů, činí dojem velikolepý; a měříme, že to stálo milliony rublů, vykouzliti za krátkou dobu takovýto zázračný palác. Tak krátká byla prý doba stavby jeho, že jeden starý tatarský občan Alupky, odebrav se na pouť do Mekky, když se vrátil, nemohl více poznati více svou otčinu.

Vegetace okolo Alupky, umělým způsobem značně podporovaná, má ráz jižný; avšak nejen tu, nýbrž na celém jižném pobřeží vidíme již i plané rostlinstvo povahy jihoevropské, a střídá se tu dle výšky nad mořem několik pruhův vegetace zcela patrně z dálky rozeznatelné. V nejnižším pásmu rostou kaštany, jedle, mandle, fíky, olivy a granáty, mohutné cypressy a sthuje; výše vidíme ohromně košaté ořechy; jabloně i hrušky, rozumí se, nescházejí, jakož i všechny druhy ovoce peckového výborně se daří. Ještě výše táhne se hranice lesů lupenatých, dubů, topolů, pomíšených s borovicemi, a nad nimi mohútné chvoje tatarské. Konečně u samého temena Jaily přestávají stromy i keře a vidí se toliko pastevné holiny a strmé, mechem porostlé skály.

Co do stromoví užitečného, hlavně ovocného, není pochybnosti, že dává pěstovatelům hojné úrody. Vypravuje se, že mnohá rodina tatarská živí se jediným ořechem, prodávajíc četné plody jeho v Jaltě letním hostům za dobré ceny. My kupovali v tu dobu ovoce libru po 12 – 15 kopejkách: tedy přišlo jedno jablko nebo hruška asi na 3 – 4 kopejky čili 5 až 7 krejcarů! Ořechy i hrozny byly také tak drahé. O olivách uvádí se, že z jednoho 10letého stromu dobývá se 25 láhví oleje, a stářím stromu přibývá úrodnosti ; počítáme-li, že je láhev oleje na Krymu po 1 rublu, lehko si představíme, kterak výnosná může býti tato rostlina. Všady okolo cest, vedoucích lesem, viděti jest bujné břečťany, vinoucí se okolo starších stromů, a to v tak neobyčejné síle a výšce, že často zdá se, jakoby dva stejně silné kmeny vedle sebe stály, kdežto blíže patříce teprvé vidíme, že druhý kmen je cizopas břečťan. Síla těchto břečťanů mívá více než 6 – 8 palců průměru, a jak nám vypravováno, udavuje svou parasytickou bujností užitečné lesní stromoví. Na důkaz neobyčejné síly břečtanův krymských přivezli jsme domů klacek asi metr dlouhý a 1 palec v průměru mající, při jehožto pohledu nikdo nám věřiti nechtěl, že to pochází z poetického, tenké guirlandy tvořícího keře.

Zcela zvláštním, i v jižném Tirolsku a v Dalmácii neobyčejným zjevem jsou přečetné a všady divoce rostoucí r é v y v i n n é. Tato rostlina dává zde lesům a hájům zcela neobyčejný ráz, neboť mohútností svého zrůstu a nesčíslnými větvemi svých šlahounů zdá se jakoby stromy svazovala od kořenů až do korun na způsob tlustých provazů a lan, kteréž mnohdy tak hustě se rozkládají a rozlézají po zemi, rozvěšujou se ve vzduchu, a křížem přes sebe se splítají, že nelze ani lesem proniknouti. Přebujná tato vegetace révy jest nejkřiklavějším ukazatelem na přirozenost vinařství v těchto požehnaných krajích. A v skutku víno květě a daří se tu a daříválo se zajisté od pradávna, tak že vždy větší a větší rozsáhlosti nabývá a jednou z nejpřednějších větví krymské pozemné výroby se stává.

Také fíky bujní zde v míře neobyčejné, a rozplozování jich děje se prostě tím, že se větve vinné do země potápí, načež brzo dolenci se okořeňují a za nedlouho co nové keře plody nositi začínají.

Zvláštní náhodou poštěstilo se nám destati se nejen do vnitra zámku v Alupce, nýbrž i poobědvati se spanilomyslným knížetem V o r o n c ó v ý m a jeho pohostinnou chotí, rozenou kněžnou T r u b e c k o u. Když hostitelé zvěděli, že se nám jedná též o seznání vinohradův a vinařství krymského, ochotně nás opatřili doporučením na říditele svých velikých vinic panství Massandra, pana Chevriera, který co rodilý Francouz přivedl sem nejen mnohý druh révy, ale též manipulační způsoby sklepnické ze své vlasti.

Kromě tohoto cizozemce má prý kníže okolo sebe ve službě lidi takměř ze všech zemí evropských. všechno však dílo zahradnické svěřeno jest rukoum domácích tatarských „rabočích“ t. j. dělníkův. Jestli-že tuto vypravujeme o zajímavostech Alupky více nežli o ředchozích a dalších partiích, ježto jsme nenavštívili na své pouti, nedomnívej se proto nikdo, že jinde jest přírodních krás aneb uměleckých děl méně, naopak od Alupky počínaje k východu táhne se řada nejutěšenějších partií parkových, plných letohradův a rozkošných bydlišť letních, ku kterým se v tomto desítiletí pořád nové budovy přidružují. Nejkrásnější co do polohy i vnitřního ústrojstva jsou sídla rodiny císařské, v čele jich  L i v a d i a se vším co k ní náleží, potom obě O r i a n d y, starší a novější, a konečně přístavné město J a l t a se svým čarovným okolím.

Z Alupky vyjíždějíce po krásné nové silnici, ubíráme se okolo předhoří A j T ó do r (Sv. Theodor) přímo pod mohútnými skalami vysoké Jaily a zatáčíme se k Oriandě.

strejda

pokračování za týden

Rubriky: strejdovy cesty | Štítky: , , , , | 6 komentářů

Rusofobie – indikátor hluboké krize v USA

Publicista Armen Gasparjan debatuje na stanici „Den.tv“ s významným ruským amerikanistou Sergejem Sudakovem*)

 Co do dramatičnosti a ostrosti mě události v USA chvílemi děsí – inu, půldruhého týdne hledat čip v míči, na kterém je napsáno, že ten čip obsahuje – to je bohatá historka … anebo prohlášení kongresmanů, že jsou kategoricky proti jednání Trump-Putin mezi čtyřma očima…

 My jsme nejednou spolu hovořili v souvislosti s Amerikou na téma, kdo tam rozhoduje. Dávno si kladu otázku: – jestliže se spřátelíme s Trumpem, bude vůbec schopen garantovat plnění svých případných slibů?  Chci připomenout, že otcové zakladatelé formovali USA podle zásady oddělení moci výkonné od zákonodárné a soudní s tím, že předpokládali, že legislativní moc má mít převahu na mocí výkonnou, aby byla schopna krotit jakékoli rozhodnutí prezidenta.

Jak to prakticky funguje?

Kupříkladu se americký prezident setká kdekoli ve světě s prezidentem jiné země a dohodnou se na vyřešení problému cestou konkrétních vzájemných ústupků. Svět si oddechne, ale marně, protože konsensus neznamená vůbec nic. protože Trumpa po příletu domů, washingtonská lobby ho upozorní, že takto systém nefunguje, nýbrž funguje, jak chtějí oni – a zákon, přijatý loni 2. srpna, naprosto přesně vymezuje prezidentovy pravomoci a jeho politickou činnost, takže jakékoli jeho přání a nápady na zlepšení světa nezafungují, protože nejdřív musí dojít k politice souhlasu s elitami, a teprve potom může zkoušet řešit nějaké svoje otázky.

Ale je to vůbec možné? Jsou tam přece republikáni, demokraté s různými názory na různé otázky…

 Největším Trumpovým problémem není existence republikánů a demokratů, ale že neexistuje konsolidace uvnitř těchto táborů. Část republikánů ho podporuje, ale část ho vidí jen jako přechodný jev, a vidí potřebu vsadit na mladší – např. Marco Rubio.  Přitom část demokratů má na druhé straně za to, že by se do hry o úřad mohla vrátit H.Clinton.

Trump je ve velmi složité situaci. Na jedné straně má za sebou voliče, a poslední dobou udělal něco, co nikdo před ním – dokonce ani Reagan: – snížil daně, což je prostě zázrak, a mnozí skutečně věří ve velké tempo růstu Ameriky.

Nojo, ale podle masmédií nikdo než Trump horší být nemůže: – „zrádce, ostuda Ameriky, slaboduchý, zloduch“…

 Na CNN byl dokonce slogan: – „Hůř nebývá“. Je třeba chápat, že informační válka bude pokračovat, Trump nikdy nedokáže masmédia porazit – alespoň dosud se to nikomu nepodařilo. Proto musíme v tom obrovském množství zpráv zpoza oceánu jasně diferencovat, co je pravda a co lež. Velmi dobře chápeme, že je nějaká střední Amerika, onen „rezavý pruh“, který ne že by Trumpa milovala, ale je k němu loajální, protože se o ně stará a plní svoje sliby. Pak jsou tradičně demokratické státy – Trump nepochybně nevyhraje v Bostonu. Proč se objevují natolik rozporuplné zprávy? Vezměme si potenciální agresi proti Iránu: – špatnou zprávou je, že existuje nějaká strategie, která monitoruje situaci nad Iránem – tzv. „Oko pěti zemí“ (USA, Austrálie, N.Zéland, Kanada a V.Británie). Ti tam mají rozmístěny družice a monitorující ty, či ony skupiny družic cizích a z těchto pěti zemí vychází koordinace příp. úderu po jiné zemi. Nepříjemné je, že se poslední dobou tato pětka velmi aktivizovala, uvolnila finance k organizaci úderu vojsk proti Iránu. Už pouhá výhružka Iránu signalizuje neklid na ropných trzích. USA se dostaly do situace, kdy se cena těžby jejich břidličné ropy a plynu stala díky vysokým světovým cenám rentabilnější, než před 5-10 lety. Znamená to, že drahá ropy je pro ně výhodná. Oni ale naivně předpokládají, že touto drahou ropou dokáží zabít jakýkoli průmysl Evropy. Přitom vůbec neuvažují o tom, že by ztráty měl kromě Iránu pocítit i někdo další. Domnívají se, že partii zahajují vždycky USA, že Irán není silným protivníkem, že Čína je veliká země s jistými zdroji ale svou silou se USA nikdy nedokáže vyrovnat, Indie je jistě hráč, nicméně velmi zaostalý…

Ve skutečnosti jejich zažitý zvyk známkovat je příliš nezdobí. Je tam dost moudrých lidí, ale ten pool vystupujících expertů jsou otevření rusofobové, žijící v přesvědčení o americké převaze a výjimečnosti.            Proč ale neslyšíme hlas expertů neutrálních? Protože jsou v dnešních USA nepřijatelní. A bude tomu tak, dokud se nezmění trend, protože dnes se natolik rozšířila rusofobie, že sestoupila z úrovně elit k prostým občanům. Příklad: můžete chodit po New Yorku, Bostonu nebo Los Angeles a mluvit si rusky bez problémů. Ale zkuste to například v takovém Idaho, Missouri, pochoďte po místních městečkách. Jakmile promluvíte rusky, a oni z vás vyloučí Čecha nebo Poláka a zjistí, že jste Rus, okamžitě se od vás odtáhnout. Dokud se mezi sebou rvou elity a rusofobie je na jejich úrovni, není to nic mimořádného, a bylo tomu tak vždycky. Když naši dědové a babičky jeli do USA, tak tam takovou zášť proti SSSR nepociťovali. A mimochodem, v Německu to dnes není o moc lepší. To není normální a je to proto, že je rusofobská propaganda je velmi intenzivní.

Amerika krok za krokem tento trend podporuje – oni nechápou, co dělají – skutečně to nechápou.

Jak z toho chtějí vycouvat? Jak z této jámy krok za krokem vylézt?

To je velmi složité. Jistě, Trump si odvládne svůj mandát, ale stejně bude muset odejít a přijdou jiní. Jak ale budou snižovat stupeň rusofobie? A bude to potřeba? Já se domnívám, že dokud kůň běží, je třeba na něm jet – to je jednoduchý princip. Kůň zdechl a je třeba z něj slézt. Vypadá to ale tak, že toto oni nechápou a pokouší se dále rajtovat zdechlou kobylu. Oni nechápou, že z té kobyly měli slézt už před rokem. A nechápou, kam se zahánějí, a tropí neuvěřitelné hlouposti.

Jak tedy dál?

Metamorfóza dnešní Ameriky – jde o to, že tato Amerika přestala být Amerikou, kterou vymysleli otcové zakladatelé, tedy jakýmsi hybridem, městem na vršku. Vždyť ideje zrozené ještě v 18.století byly velmi prosté: – vytvořit stát, který bude budovám podle zvláštního principu. Vezmeme si to nejlepší a uskutečníme… Jistěže… pobili indiány, vystříleli bizony, čerpali všechny dosažitelné statky, pak v roce 1899 na krásné říčce Klondike našli zlato a začala zlatá horečka, pak byl naftový boom, pak přemýšleli, že je třeba tu ropu vyvážet, tak začali bojovat s Mexikem, kde byla také ropa. Pak si řekli, že pokud chtějí tu ropu prodávat do Číny, potřebují tankovací stanici – tak válkou obsadili Filipíny a postavili tam svoje základny… To je politika permanentní války… Politika permanentní války vedla k tomu, že se dnešní Amerika je schopna rozvíjet, jen pokud vede určitou politiku expanze. Takže uzavřená Amerika, o které snilo prvních pět prezidentů – dokonce slavná Monroeova doktrína z roku 1823 – nefunguje.

Všimněte si, že Trump se v rámci předvolebního boje rozhodl, stejně jako otcové zakladatelé, pronést tzv. Gettysburgský projev a měl s ním velký úspěch. Idea byla přitom velmi prostá: – uzavřít Ameriku, vrátit se k americkému izolacionizmu a vrátit se k myšlence Monroea – zabývat se Amerikou a jejím „zadním dvorkem“ (Lat. Amerikou) – tedy nelézt do venkovního světa. To ale není možné, takže jakékoli americké přísliby jsou nesplnitelné od samého počátku – takže se nacházíme v pasti. Není třeba, aby Vladimír Vladimírovič utrácel síly na let do Ameriky – lépe, aby Trump přiletěl sem, pohovořil, a vše o.k. Protože výsledek vidíme – na příkladu k tolik propagovaného setkání v Singapuru. Všichni o tom mluvili, jak je to skvělé, atd. – ale výsledek je kde? Spočítejme na prstech: – vojenské manévry neprovedli, zbořili starý polygon, který měl být zbourán už před pěti lety, a slíbili, že dříve nebo později zničí rakety, nebo přestanou obohacovat uran. Slíbili! USA slíbily neuvalit nových 300 sankcí a pohrozily Číně a Rusku novými sankcemi, pokud budou porušovat tyto i dříve uvalené sankce. Takže, co se vlastně stalo? Kde je ten velký výsledek?

Politika slov je dobrá, ale mě vždycky zajímají výsledky. Teď se dívám na Trumpova turné a on, obecně vzato, říká všem to samé: – všem, který dlužím, všem odpouštím, ale dlužíte vy mně – a zkuste to nevrátit! Já vám vlastně nic nedlužím a vy chcete, abych se s vámi domlouval, pane Junckere? – jistěže se budeme domlouvat a teď proti vám nebudeme bojovat – přechodně. Podívám se, jak si povedete a v závislosti na tom, jak vřele mě budete na rozloučenou líbat, tak se budou rozvíjet naše vztahy…

Takže on je stoprocentně přesvědčen, že se Evropa necukne?

 Myslím si, že má takovou sebedůvěru, jakoby měl na každého silnou zelenou složku… Je to ale dost riskantní, protože USA přestaly být jakýmsi faktorem, který kolem sebe sdružuje různé národy. Funguje tu tzv. princip zvyklostí, kdy se řada stran ze zvyku táhne k Americe a mají za to, že jim to zaručuje jistou míru legitimity, kterým se samy stávají většími. Jsou to ale především menší země malé Evropy, země s nevelkými rozpočty, které se pokoušejí na USA nějak přiživit. Trumpova politika, když začne vyvádět, od něj odpuzuje spolehlivé partnery, protože pokud stále někoho zastrašujete, časem otupí. Podívejte se na Německo, které USA zastrašují už po generace, nicméně ono do jisté míry žije vlastním životem a je mu jasné, že jednou hegemonie USA skončí. Mají ale záložní plán? Američané stále jednají podle jistého zajetého schématu – pokud funguje – a nikdy nevynalézají kolo – viz technologie „barevných revolucí“. Takže zmíněné Německo, které se bude pokoušet uniknout z pod paty USA, nebude v příštích 5 letech úspěšné. I když se tam změní vláda, tak sám čip průmyslu, sám čip politiky, který existuje v dnešní EU, nedovolí žádnému z hráčů samostatně konat, tudíž jejich slovo rovněž nemá žádnou váhu. A oni si musí uvědomit, že dokud budou tancovat, jak Amerika píská, budou ztrácet vlastní identitu, která se rozplizne.

Zůstala Evropě ona vlastní identita? Já tento dojem nemám a naopak si myslím, že se o ni víc staráme my …

Je to naším vzděláním – četli jsme Gellnera, Mirshaymera atd., takže se poněkud lépe orientujeme. Ale ti, kdo tam žijí, se starají jen o to, aby neklesly jejich příjmy, přitom sami pracují na zničení své ekonomické atmosféry. Nás to zajímá proto, že u nás existuje určitý mýtus nacionální identity. Domníváme se, že každý národ má určité rysy, když nám vyprávějí o Itálii, představujeme si takové to líné pobřeží Ligurska, nějaké italské písně, anebo rozvaliny římského kolosea – a tato tzv. vymyšlená identita žije více v našich hlavách. Zatímco oni chápou, že arabská identita je vizitkou těchto evropských států. Jestliže si v Německu koupíme maso a zaráží nás, že jeho cena je o 3 eura vyšší, řeknou nám, že je to halal maso. Oni si svoji historii pamatují, nostalgicky na ni vzpomínají, ale chápou, že už není cesty zpátky…

Jde o to, že ty proudy migrantů, které změnily celou sociální a ekonomickou situaci Evropy, ji změnily navždy. Je třeba chápat, že Evropa, kterou jsme znali před 20-30 lety, už nebude nikdy.

Podle sociologických průzkumů tam, by jim ji měl vrátit Putin…?                                                     

 Vypadá to tak, že USA jsou nanejvýš zainteresovány na tom, aby Evropa ztratila co nejvíce ze své identity. Globální svět je přece krásný – jen musíte ztratit to, co ve vás je vloženo po celá staletí – protože to nepotřebujete. Všichni musíte být stejní, standard kvality, standartní okurčičky, rajčátka, o určitém počtu v krabičce… Když přijíždíte do Evropy, vidíte vše natolik normované,  – a do stejné krabičky zahánějí samu Evropu, která tím nejenže do značné míry už ztratila svoji identitu, ale i svoji tvářnost – a už se dostala do stadia, kdy přestala být motorem pokroku. A to je hrozné, protože motorem pokroku jsou některé země – jako Německo, Francie, Španělsko, částečně Británie – a všechny ostatní země Evropy se dělí na dárce a příjemce, kterých je ovšem podstatně více, než prvně jmenovaných, jejichž krev pro všechny nestačí. A tady se ozývají USA, které velmi dobře vědí, že nechtějí být dárci a dávat krev pro celý evropský národ – a tak říkají: – přátelé, máme odlišný RH faktor…

Takže to vychází tak, že se vrací poválečná situace, kdy v kruzích německých konzervativců bylo velmi populární heslo: – je na čase ukázat těm mládencům, že tady nejsou někde v Texasu, Alabamě… – jde tedy o reinkarnaci?

Mám za to, že se opakují tyto události z období po 2. světové válce. Ta nastavila nové paradigma, změnila mapu světa, ale hlavně změnila model vědomí do té doby dlouho existující. Vytvořila mnoho ideologém, které se přetvořily v ideologie a některé z nich dokonce ve státní doktríny, z nichž některé se vytratily, jiné se modernizovaly, ale teď vidíme, že minipovstání začíná v mozcích mnohých Evropanů, především pak v tzv. bouřící se mládeži. Mládeži, která má dost zvůle, totální přeregulovanosti – a dochází k logické otázce: – jestliže existuje multipolární svět, není v něm místo pro Evropu? Analytici v USA, Evropě píší, že dnešní svět je kvazi-multipolárním. Ve skutečnosti sestává ze tří mocenských center : – Ruska, USA, Číny. Kde je Evropa, miliardová Indie, velký arabský Východ?

Německý kartograf Haushofer a před ním Mackinder, zakladatelé geopolitiky, ve svém pojetí ji nazvali periferií, a nazvali její okraje „malou Evropou“ (Pobaltí, Sev.Evropa), která je velmi odlišná od Evropy jižní s jejími zákony a tradicemi, anebo klasické „bavorské Evropy“. Západní Evropa nemůže být nadále pod „jařmem“ USA.

Ale, jak dál…?

 To ukáží podzimní americké doplňovací volby. Pokud Trump prohraje, dosedí si svůj mandát a nic se pro nás nemění a jeho šance na znovuzvolení budou minimální. Pokud ovšem vyhraje – vytvoří si svoji loajální většinu, rozváží se mu ruce a bude moci m.j. vyčistit tajné služby a pak teprve může budovat nové vztahy a jeho slovům bude možné věřit, protože to už bude mít za sebou většinu.

Ovšem Adolfa Alojzoviče zlomil boj na dvou frontách – ale Trump musí hrát hned na čtyřech šachovnicích (Irán, Rusko, Čína, Evropa)…

Já jsem těch front napočítal sedm – kromě zmíněných, ještě asijské trhy, velký arabský svět, ale také Mexiko a Kanadu, kteří jakkoli jsou přáteli a nejbližší partneři, mají teď vztahy s USA velmi špatné. Navíc je tu „zadní dvorek“ USA – Latinská Amerika, o které před časem Obama prohlásil, že si ji podmanil – ale to není zdaleka pravda.

Trump není Pán Bůh a nedokáže teď všecko urejdovat – a proto musí vydělit některé priority a těm se věnovat. Já vidím dvě – Rusko a Čínu – a vše ostatní je periferní…

 *) Sergej Sudakov (1970) – politolog, profesor Akademie vojenských věd, šéf katedry globálních informačních procesů a zdrojů

 

Zdroj:   https://www.youtube.com/watch?v=CNgxxG98oWA

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , , , , | 75 komentářů

NKÚ pro prezidenta Zemana: Vážné problémy v hospodaření státu

https://www.hlidacstatu.cz/texty/nku-pro-prezidenta-zemana-vazne-problemy-v-hospodareni-statu/

Celkem otřesné čtení. Jen to nelze všechno házet na současnou vládu. To jsou všechno pozůstatky z minulosti

Rubriky: twitter | 18 komentářů

Zaujímavé drobnosti z gréckych múzeí

alebo Prekvapenia v Grécku (5)

Grécko dokáže pripraviť aj drobné prekvapenia. Podelím sa o niekoľko z tých, ktoré som našiel za vitrínami múzeí.

Začnem neolitom. Je to prvé oddelenie, ktoré privíta návštevníka v Aténskom archeologickom múzeu. A začnem trochu chodením okolo horúcej kaše. Ak ste už boli v Grécku, tak ste si určite všimli, že Grékov neurážajú falické symboly a úplne bežne nájdete trojrozmerné modely falusov z olivového dreva v obchodoch medzi suvenírmi. Nuž, prvé prekvapenie bolo, že sa to v Grécku zrejme traduje už od neolitu. Na obrázku dolu je rukoväť keramickej lyžice z neolitického náleziska v Sesklo v Tesálii. Historik by asi obalil tento nález odbornou omáčkou o kulte, no mňa celkom uspokojuje predstava, že je to označenie „mužská lyžica“.

V ľavom hornom rohu je vyobrazenie rekonštrukcie neolitického sídla z toho istého obdobia v neďalekej obci Dimini. Pozoruhodné je kruhové urbanistické riešenie. Pripomína mi to rondely z našej strednej Európy, tiež približne z toho istého obdobia. Po našich neolitických predkoch také pekné kamenné stavby neostali. Zvádza to, aj som to už mnohokrát počul, tvrdiť, že keď dávnovekí Gréci stavali chrámy, naši predkovia ešte lozili po stromoch. Lenže tu v Gréckych múzeách som sa dozvedel, že najstaršie chrámy v Grécku boli z dreva a tie sa kompletné dodnes ani nezachovali. Grécko nie je bohaté na lesy, predkom Grékov sa ho podarilo nadobro odlesniť ešte v neolite. Takže chrámy z kameňa vlastne začali stavať z núdze a nedostatku materiálu. Mohutné stĺpy na Akropole sú vlastne napodobeninami statných kmeňov stromov.

Späť do Dimini. Jednou zo zvláštností tamojšieho náleziska sú aj hrobové komory, okrúhle, kamenné s klenbou a prikryté hlinou. Architektonicky zhodné s tými, ktoré sme videli v Atreovej pokladnici pri Mykénach.

V múzeách ma vždy fascinujú veci, o ktorých napíšu, že nikto nevie, na čo sa používali. Oceňujem vedeckú odvahu historikov, ktorí sa za nevedomosť nehanbia a hneď im viac dôverujem, keď sa delia o to, čo vedia. (Nie ako u nás v Poprade, kde na železo vytvarované do štyroch hrotov napísali, že ide o dávnoveké mačky, pritom jednoduchý človek, čo už niekedy robil na poli vidí, že ten kus sa nijako nedá pripevniť na topánku, ale parádne sa pripevní na drevenú tyč z rámu, ktorý sa používa na bránenie.) Nuž, v Aténach sú to predmety, ktoré nesú popisný názov „nádoba v tvare panvice na vyprážanie.“

Predpokladaná spodná strana týchto panvíc je bohato a precízne zdobená, preto je ťažko predstaviteľné, že by to dielo nechal niekto vzápätí začadiť od dymu. Všetkým vystaveným kusom tiež chýbajú náznaky poškodení z používania, takže zrejme sa v týchto panviciach naozaj nevyprážalo. Sú mimochodom aj podstatne väčšie ako naša bežná panvica, urobili by ste v nej na jeden raz praženicu pre celú tankistickú čatu. Kvôli zjavnej precíznosti zdobenia, tomu, že na niektorých z nich sú aj vyobrazenia lodí, a tomu, že ich našli hlavne na Kykladoch, som v zdrojoch našiel špekulácie, že sú to navigačné pomôcky, predchodcovia astrolábu. Ale túto hypotézu, podľa mňa, zverejnili podobní vševedi ako tie popradské mačky.

Apropo, mačky. Prekvapilo ma, že ich mali aj v Grécku, vierohodné.

Tento obrázok je skombinovaný z dvoch múzeí. Tie nohy s topánkami, ktoré majú zreteľné hroty, patria postavičke z Mykén, je to len detail, aby tie zuby bolo vidieť. Obrázok vľavo dolu je z múzea v Nafpliu a vysvetľujúci popis, ktorý beriem s rezervou, tvrdil, že ide o výstuž sandálov a tie hroty vraj smerovali nahor po obvode chodidla. Neviem, či by som si niečo také obul, ale súčasným gréckym archeológom nemám za zlé, že nemajú o mačkách ani páru, naši horali spod Tatier ich zas vidia všade.

Keď sme už v Nafpliu, dnes je to nenápadné provinčné mesto, ale keď v roku 1823 zvíťazila protiturecká revolúcia na Peloponéze, stalo sa na 11 rokov prvým hlavným mestom Grécka. Je v ňom niekoľko múzeí, aj archeologické, a hoci je neporovnateľne menšie ako to v Aténach, má niekoľko veľmi zaujímavých kúskov. Napríklad toto bronzové brnenie z mykénskeho obdobia, ktoré je jediné, ktoré sa našlo celé a neporušené. Toto brnenie určite nenosil jazdec.

Ďalšou pozoruhodnou vecou boli bronzové nástroje.

Ten pean ako keby dnešnému vypadol z oka, no v údive som ostal pred listom píly. Donedávna som si myslel, že píla je pomerne nedávny vynález, lebo individuálne opracovanie zubov si vyžaduje veľa vedomostí, skúseností aj fortieľu. No tu sa našiel perfektne opracovaný bronzový list píly. Nedozvedel som sa síce, či tento konkrétny sa používal na ovocné stromy alebo v chirurgii, no dozvedel som sa, že prvé píly mali drevené alebo kostené rámy, do ktorých boli zasadené vhodné menšie predmety, najčastejšie zuby zo žraloka. A hneď mi bolo jasnejšie, že vo vnútrozemí a z núdze sa museli remeselníci vypracovať na istú zručnosť.

Ďalším prekvapením, ktoré sa opakovalo v mnohých múzeách s mykénskymi pamiatkami, boli pečatné kamene.

Boli to skutočné kamene, niektoré boli polodrahokamy, s filigránsky prepracovaným a jedinečným reliéfom. Už dávni Mykénci teda pečatili svoj tovar predtým, než ho zverili prepravcovi, a vytlačili do pečate svoju jedinečnú značku. Vedel som o tom, že právnu úpravu používania obchodných značiek sformulovali za renesancie na univerzite v Bologni a odvtedy sa v princípe zmenilo len málo. Ale nečakal by som, že korene používania obchodných značiek nájdeme už v starobylých Mykénach.

Dnes na záver ešte drobnosť – detská trojkolka z folklórneho múzea v Nafpliu.

 

 

Zdroje:

https://www.ancient-greece.org/archaeology/dimini.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Ancient_Greek_temple

https://en.wikipedia.org/wiki/Frying_pan_(NAMA_4974)

http://www.nafplio.gr/en/stateandprivatemuseums/archaeologicalmuseummenu.html

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , | 2 komentáře

Osvěžení z louky

Je sobota večer, 4. srpna, v pokoji mám 30°, nějaké výraznější ochlazení nebo déšť jsou v nedohlednu. No a tak se snažím osvěžit aspoň fotkami z chladnějších a vlhčích časů. Třeba tyhle…

Ty jsou z poloviny května 2008 – bylo něco po půl osmé a my se s Mikešem vypravili na ranní venčící procházku do lesoparku. Abychom se tam dostali, bylo potřeba zdolat pár strmých metrů, kdy se spíš lezlo po kamenech, než šlo po pěšince. Pro Mikešovy čtyři nohy to nebyl nejmenší problém – já jsem ale vždycky trnula, aby mi to neuklouzlo, a ve zdraví jsem se dostala dolů. A tak jsem na tomhle kousku cesty věnovala pozornost spíš tomu, kam šlapu, než co roste kolem. Toho dne jsem se ale náhodou podívala stranou a uviděla jsem – ne, nemůžu říct, „co jsem ještě neviděla“. Nepochybně jsem odkvetlé pampelišky, pokryté rosou viděla už mockrát, ale nějak jsem je nevzala na vědomí. Toho ráda jsem si jich ale poprvé pořádně všimla – a neuviděla jsem úplně obyčejné odkvetlé kvítky, ale miniaturní třpytivé šperky.

I ta moucha má smysl pro krásno… 😉

Tyhle další fotky jsou mnohem mladší, vznikly koncem října 2012 a nenazdobila je rosa, ale déšť. Vypadaly zas úplně jinak – já jen žasla, jak ty jemňounké stopečky pampeliškových padáčků dokážou udržet takovou váhu vody…

A abyste si nemysleli, že jen pampelišky umí tahle kouzla, tak na závěr dám jednu zmoklou kytku s krásným názvem „kozí brada“ a zarosený kvítek jetele…

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 3 komentáře

„Nádherná“ stará veřejná knihovna objevená v Německu

Zbytky velkolepé budovy, ve které mohlo být umístěno až do 20 000 svitků odkryta v centru Kolína, pocházející z druhé století.

Alison Flood

Út 31.7.2018 14.48 BST Naposledy změněno: St 1 Srp 2018 13.27 BST

 „Opravdu neuvěřitelné“ … knihovna z druhého století objevená v Kolíně. Fotografie: Hi-flyFoto / Římsko-germánské muzeum v Kolíně nad Rýnem

Zbytky nejstarší veřejné knihovny v Německu , budovy postavené před téměř dvěmi tisíci lety, která mohly mít až 20 000 svitků, byly objeveny uprostřed Kolína.

Stěny byly nejprve odkryty v roce 2017, během výkopu na místě protestantského kostela v centru města. Archeologové věděli, že jsou římského původu, protože Kolín nad Rýnem je jedním z nejstarších měst v Německu, založený Římany v roce 50 nl pod názvem Colonia. Ale objev výklenků ve stěnách, měřících přibližně 80 cm až 50 cm, zpočátku mátl.

 „Docela obrovský … detail stěn knihovny. Fotografie: Hi-flyFoto / Římsko-germánské muzeum v Kolíně nad Rýnem

„Trvalo nám nějaký čas, abychom srovnali paralely – viděli jsme, že jsou výklenky příliš malé, aby nesly sochy uvnitř. Ale jsou to skříňky pro svitky, „řekl Dr. Dirk Schmitz z římsko-germánského muzea v Kolíně nad Rýnem. „Knihovny jsou velmi zvláštní – v knihovně v Efezu můžete vidět tytéž.“

Není jasné, kolik svitků by knihovna měla, ale bylo by to „poměrně obrovské – možná 20 000“, řekl Schmitz. Budova mohla o něco menší než slavná knihovna v Efezu, která byla postavena v roce 117 n.l. Popsal tento objev jako „opravdu neuvěřitelný – velkolepý nález“.

„Pochází z poloviny druhého století a je v přinejmenším nejstarší knihovna v Německu a možná v severozápadních římských provinciích,“ řekl. „Možná existuje mnoho římských měst, které mají knihovny, ale ty nebyly vykopány. Kdybychom našli jen základy, nevěděli bychom, že to byla knihovna. Bylo to kvůli tomu, že jsme měli stěny s výklenky, které nám to mohly říct. “

Budova mohla být použita jako veřejná knihovna, řekl Schmitz. „Je to uprostřed Kolína, na trhu nebo na fóru: veřejný prostor v centru města. Je zbudována z velmi pevných materiálů a takové budovy, protože jsou tak obrovské, byly veřejné, „řekl.

Stěny budou zachovány, přičemž tři výklenky budou veřejnosti viditelné ve sklepě evangelického církevního komunitního centra, které se v současné době staví.

https://www.theguardian.com/books/2018/jul/31/spectacular-ancient-public-library-discovered-in-germany

Rubriky: tumblr | Štítky: , , , | 27 komentářů

Nekupujte u Židů

Tohle heslo si budete spíše pamatovat z knih. Je to ve své podstatě rasismus. Jediným důvodem proč by se nemělo nakupovat je rasový případně náboženský původ majitelů obchodů. Dnes se objevuje nové heslo. Nekupujte u Babiše. Přece ho nebudete podporovat. Má to naprosto stejné opodstatnění. Nezáleží na kvalitě či chuti. Záleží na výrobci.

Ti Židé tehdy zaměstnávali hlavně sami sebe. Dnes je v Agrofertu téměř čtyřicet tisíc zaměstnanců. A ti všichni jsou závislí na tom kolik se jejich výrobků prodá. Neubližuje se tím tedy osobě Babiše, ale pouze těm zaměstnancům.

Možná si někdo pomyslí proč tam ti lidé pracují? Je to celkem jednoduché. Mnoho z těch firem mělo původně jiné majitele. A ti lidé tam měli dokonce vyšší nominální mzdu. Pokud jí ovšem dostali včas, případně pokud ji vůbec dostali.  Po převzetí Agrofertem došlo sice možná k poklesu nominální hodnoty mzdy, ale ti lidé tam přesto zůstávají. Oni totiž tu mzdu dostávají včas a přesně. Takže mají jistotu že nebudou mít problémy se svými vlastními platbami.

Pokud si někdo myslí,  že když svým bojkotem donutí zavřít třeba Kostelecké uzeniny, že tím ublíží Babišovi, tak se šeredně mýlí. Ublíží pouze těm lidem, kteří jsou na tom provozu závislí. A to nejsou jen přímí zaměstnanci, ale i dodavatelé surovin i energií, dopravci, prodejci a mnoho dalších.

Takže bojkotem Babiše neubližuje nikdo přímo jemu, ale pouze jeho zaměstnancům. A ti jsou spokojeni. Ale na těch bojkotujícím nezáleží. Je to přece jejich věc, že jsou zaměstnaní tam, kde jsou.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , | 114 komentářů