JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923
Dnes tedy poslední díl celé knihy.
PŘÍLOHY.
Pan poslanec a redaktor Josef Vraný otiskl ve »Venkově« ve dnech 30. ledna a násl. řadu statí (zdá se, neukončených) proti mým článkům o pobělohorské šlechtě a zejména proti úvodním slovům jejich, odmítajícím upřílišenosti pozemkové reformy. Jako hlavní zbraně užil p. poslanec dvou dobrých zdání, jež si vyžádal ode mne výbor pro pozemkovou reformu v Národním shromáždění na jaře a na podzim r. 1919. Na jejich základě dovozoval, že jsem dílo výboru schválil, ano že jsem spolupůvodcem jeho; dále ukazoval na rozdíly v nazírání mém na poměr šlechty k národu r. 1919 a dnes. Otiskuji na tomto místě obě promemoria dotčená v plném textu jejich — aby čtenář mohl posouditi sám, pokud je stanovisko pana Vraného oprávněno, a pokud mám pravdu já, tvrdím-li, že memoiry dokazují, že jako dnes, tak i r. 1919 chtěl jsem především brániti křivdě a stal se tak obráncem majetkových práv šlechty, event. velkostatku. K vysvětlení rozdílů v celkových soudech o šlechtě srv., co jsem o tom pověděl výše na str. 24 a 62; připomínám ještě, že promemoria (jde vlastně pouze o prvé) byla psána před knihou Hanušovou a v době pro myšlenku trestné reparace konfiskací pobělohorských tak zaujaté, že potírání její nebylo možné bez poněkud okázalého zdůraznění hříchů české šlechty.
Svůj návrh jaksi manifestačního potrestání podvodů s konfiskacemi souvisejících mám ještě dnes za hodný uvážení; nesnáz je v tom, že by tu šlo o mravně povážlivé trestání předků v potomcích (ač případ je zcela jiný než v kapitole předchozí). Hlavním důvodem pro otištění obou memoriálů není mi však spor s p. posl. Vraným, nýbrž poznání, že je stále potřebí, aby argumenty, jež jsem uvedl proti zabrání konfiskovaných statků bez náhrady, pronikly konečně do veřejnosti. Soudím, že jen neznalostí jejich je snad vysvětliti, že od převratu až dodnes vracejí se v tisku žádosti nebo hrozby, chtějící tomu, aby se šlechtě prostě z trestu vzala panství nebo statky, jež byly po roku 1620 za účast v českém povstání konfiskovány vlastníkům předbělohorským.
Otiskuji oba memoriály z oklepků strojových; originály jejich nepodařilo se v archivu sněmovním nalézti. Tyto oklepky nejsou, jak pochopitelno, prosty chyb písařských; proto jsem opravil, co nutně a jasně opravy potřebovalo, ale kontextu jsem se nedotkl, asi tam, kde mně věta není ve všem srozumitelná. První oklep nemá data; v sněmovním archivu bylo zjištěno, že byl pořízen 4. dubna a výboru dodán pravděpodobně 15. dubna 1919, kdy jednalo se v subkomitétu o otázce náhrady.
- dobré zdání ( z dubna 1919) .
Byla mi dána otázka, »možno-li zabaviti« — rozumím: bez náhrady — »ony statky, jež nacházejí se v držení nynějších majitelů z konfiskací pobělohorských«.
Otázka není historická, nýbrž politická — rozumím jí proto tak, že historik má vyložiti politikovi, co potřeba je k jeho informaci, aby v problém, o nějž jde, viděl jasně. Ale rozumím jí zároveň tak, že páni poslanci přejí si slyšeti také mínění historikovo o mravní a právní stránce problému.
Předem třeba zdůrazniti, že skoro tři čtvrtiny všech velkostatků v Čechách, něco méně na Moravě a ve Slezsku, nacházejí se v držení nynějších majitelů z konfiskací pobělohorských. Jsou-li v držení týchž rodin, jež získaly je z konfiskací, či dostaly-li se prodejem nebo dědictvím do rukou rodin jiných, je produkt náhody, jenž, tuším, nemůže býti normou při postupu právním . Konfiskacím pobělohorským nepropadly vůbec především jen statky královské, statky církevní (arcibiskupské, jesuitské atd .) a statky Čechů věrných víře katolické a domu habsburskému. Tedy zejména tyto poslední nekonfiskované statky by měly dnes podle některých návrhů , pp, poslanci předložených, nárok na privilegium býti vyvlastněny za náhradu, kdežto statky , z konfiskační massy pocházející, by měly potrestány býti vyvlastněním bez náhrady!
Je vidno, že touto cestou postupovati nelze — tak to jistě není v úmyslech Národního shromáždění. Nelze tak postupovati také z jiných důvodů.
Pravil jsem, že skoro tři čtvrtiny velkostatku našeho prošly konfiskacemi pobělohorskými — ale předkové nynějších vlastníků nabyli jich v největším počtu případů, t. j. hádám v 90% případů, řádnou cestou práva. Koupili je z konfiskační massy nebo obdrželi na účet svých pohledávek u krále; celkem málo je případů, kdy je dostali od krále darem z milosti za zvlášť věrné služby, nebo kdy je dostali pod jiným titulem jako například tam, kde šlo o zveličení statků církevních; byly i případy, kdy část kupní sumy byla z milosti slevena. Mám vskutku za to, že v poslaneckých kruzích je rozšířen omyl, že česká šlechta pobělohorská konfiskované statky dostala darem, že se rozdělila o jmění odsouzenců a vyhnanců. Tak tomu vskutku až na jistý počet výminek není — a soudím, že není možná trestati českou šlechtu za to, že statky, jež král. komora nabízela ke koupi, kupovala, a že se tak přičiňovala, aby aspoň větší část jejich zůstala v českých rukou. Při konfiskaci fridlanské, jíž trestáno bylo r. 1634 spiknutí Albrechta z Valdštejna, Trčků a Kinských, šlo bohužel v prvé řadě o nápadníky nečeské, vojenské důstojníky cizího původu a zdá se, že tu spolupůsobila i tendence, vyloučit tuto bohatou konfiskační kořist z českého trhu a prodávati nebo darovati rozsáhlé statky šlechtě cizí. Zde bylo také procento darování z milosti za věrné služby značně větší, než při konfiskaci pobělohorské (Gallas, Buttler, Strozzi, Morzin, Piccolomini, Leslie a j.), dosahujíc při hrubém odhadu snad polovice konfiskovaného majetku.
Rozlišiti statky, jež byly darovány z milosti (za věrné služby od krále Ferdinanda II.), od těch, jež byly řádně koupeny, by bylo možné, ač práce ta by byla nesnadná. Neboť v hojných případech je titul darování spojen s titulem nároků za vojenské služby, v tom někdy i nároků právně pochybných.
Pokus takový vyžadoval by měsíce pilné práce. A nová nesnáz počala by se v těch případech, kdy statek, jenž darem dostal se pobělohorskému šlechtici, přešel později do rukou jiných, nebo částečně prodejem, částečně dědictvím, dostal se jiným rodinám, a kdy břemena odpočátku na statku tkvící nebo později rozličně naň vtělená by otázku postižitelné trestní hodnoty komplikovala způsobem nejpovážlivějším.
Rozumím-li dobře důvodům , jež některé členy Národního shromáždění vedly k myšlence, vyvlastnit statky z konfiskací pocházející bez náhrady, záležely důvody ty v přání, aby osvobozená vlast po třech stech letech pokusila se nějakým způsobem ztrestat nebo napravit křivdy a násilí, jež bylo vytrpěti Čechům za hrůzného trestného režimu Ferdinanda II. Tuto touhu není možná pokládat za neodůvodněnou; otázka jen je, pokud a jak dnes, po třech stech letech, je možná jí vyjiti skutkem vstříc. K cíli, tuším , dojdeme nejsnáze, pokusíme-li se stanoviti zodpovědnost za zločiny spáchané,
V prvé řadě padá zodpovědnost na krále Ferdinanda II., a není zajisté třeba mnohých slov k dotvrzení toho . Požadavek, aby statky býv. domu panovnického byly — s výslovným poukazem na zločiny, jež Ferdinand II. spáchal proti zdaru a budoucnosti českého státu , konfiskovány beze vší náhrady , plyne z toho s dostatečnou přesvědčivostí. V druhé řadě padá vina na rádce Ferdinandovy . Zde však vůle k trestání naráží již na mnohé překážky. Mezi rádci Ferdinandovými byly osoby světské i duchovní, říšští Němci i Rakušané i jiní cizinci vedle pánů českých. Někteří z oněch, t. j. nečeských rádců, do stali sic také statky v českých zemích, ale většinou rodiny jejich vymřely, také míru viny mezi jednotlivé rádce Ferdinandovy , pokud jde o králův postup v českém státě, vyšetřiti a rozděliti bylo by spojeno s velkými nesnázemi a stěží vedlo k výsledku, jenž by mohl býti dostatečným základem pro postup právní. Při českých rádcích králových slušelo by pak vzíti v úvahu, co podnikli, aby trestání, vykořisťování a zneprávnění země nebylo ještě větší. Předním rádcem a důvěrníkem Ferdinandovým byl kn. Eggenberg. Ten také dostal od Ferdinanda II. odměnou v Čechách — ale ne ze statků konfiskovaných, nýbrž ze společného jmění králova a české země — dar největší: největší české panství vůbec, rozlohou malému kraji se rovnající, dominium Krumlovské. To počátkem 18. století po vymření Eggenbergů dostalo se dědictvím rodu kn. Schwarzenbergů.
Vedle viny zodpovědné hlavy státu a rádců jeho padá vina za zločiny spáchané na správní úřady, pověřené trestáním rebelů v zemích českých.
Nejkřiklavěji vyvinuly se poměry v té příčině v Čechách. Zde ohromný konfiskacemi přivoděný převod víc než dvou třetin všeho pozemkového majetku království byl spojen s podvody nejhoršího druhu. Záležely zejména v úředních odhadech statku hluboko pod cenou skutečnou, v prodejích přátelům z protekce, v placení statků v znehodnocené měně, konečně v nevyplácení podílů konfiskace ušetřených . U sta statků, zejména menších, záležela totiž praxe konfiskační v tom, že obviněný byl odsouzen například jedné třetiny statku. V takovém případě byl zabrán statek celý, úředně prodán (obyčejně pod cenou), ale dvě třetiny výtěžku, trestanému Čechu náležející, zůstala česká komora t. j. král. český erár, odsouzenému dlužna a to snad většinou na věky. Nešetrné hospodaření císařského dvora a ohromné potřeby válečné, spolu s podvody, pohlcovaly totiž rychle všechny veliké příjmy z konfiskací plynoucí a v tom bohužel i peníze, jež měly býti vráceny obviněným za nezabavené části statků jejich . Výsledek tohoto hospodaření byl, že král. český erár (česká komora) byl po konfiskacích na tom finančně hůř, než před nim i a vyšel z války s ohromným dluhem , pro nějž nebylo žádné úhrady. Česká komora byla v skutku insolventní a dávala si proto od českého sněmu co rok odhlasovati ve vší formě moratórium , což trvalo až do počátku 19. století. Hlavním dluhem jejím byly pohledávky ubohých vdov, sirotků a potom dědiců jejich , dědiců trestaných českých rebelů, dílem dávno v cizině v exiliu žijících a marně se domáhajících, aby dostaly aspoň splátky na své pohledávky . Protože dlužné úroky se k jistině
připisovaly, rostl tento dluh české komory čím dále tím více; činil-li r. 1653 8 ½ mil. zl. (t. j. asi 102 mil. K v hodnotě předválečné), činil r. 1711 22 mil. (asi 220 mil. K). Poznamenávám, že v té době činil veškerý roční státní důchod habsburského mocnářství asi tutéž sumu. Tenkrát byl kurs takového úpisu, t. j. židé kupovali pohledávky starých českých panských rodin na českou komoru královskou, za 10% nominale.
Soudím , že ve vyložených zlořádech a lépe řečeno zločinech, tkví vina největší. I zde vinu dnes všestranně postihnouti a zejména trestati nelze.
Ale i tu lze ukázati na osobu, která úřadem svým především nese (ovšem vedle císaře i rádců jeho, již strpěli, že věci dospěly k těmto koncům ) vinu hlavní — jeto mimoř. král. místodržící v Čechách kn. Karel z Lichtenštejna (zemřel r. 1627). Byl v podvodech těchto přímo zúčastněn a částečně se jimi obohatil — takže v dlouholetých trapných procesech za krále Leopolda I. musil syn jeho značný díl podvodně získané kořisti státu nahraditi. Jeho rod v přímém potomstvu vymřel r. 1712; dnešní knížata Lichtenštejnové pocházejí tuším od bratra jeho.
Jest věcí juristů , aby uvážili, zda na místě po mém soudu prakticky neproveditelné nápravy křivd v sterých případech jednotlivých, by nebylo možno spokojiti se trestem jaksi manifestačním v tomto případě, po případě uvážiti i případ Eggenbergův.
Přistupovati i ke konfiskacím fridlandským se stanoviska trestající spravedlnosti, tedy s měřítkem mravním, je sotva možné. Valdštejn připravoval zradu na císaři, ale nikoliv jako český vlastenec, nýbrž jako chorobný ctižádostivec. Sám zavedl ve svém knížectví úřední řeč německou. Je pravda, že k němu upínalo své naděje vlastenecké doufání české emigrace a že tím duchem byli více nebo méně dotčeni i jeho spoluspiklenci Trčka a Kinský.
Ale zdá se také nepochybno, že hlavní dědici jejich, Gallas a Piccolomini, jistou dobou byli odhodláni jiti s Valdštejnem proti císaři; mravně měli sotva právo na kořist, jíž se jim dostalo. Přesto pochybuji, že by v tomto případě bylo lze trestání potomků nebo dědiců jejich představiti Evropě jako čin mstícího práva.
Pokud česká šlechta vůbec, přímo i nepřímo, je spoluvinna na neštěstí národa a státu našeho v době pobělohorské nebo na nemravném kořistnictví, jemuž část její tenkrát podlehla, nelze po mém skromném soudu dnes vyšetřovati a trestati individuelně — a to jak se zřetelem k veliké rozdílnosti časové, jež nás dělí od osob i poměrů, tak se zřetelem k obavě, že by tím způsobeno bylo více křivd než trestem zahlazeno. Zlomení politické moci šlechty, k němuž došlo vyvrácením monarchie, zrušení titulů a vyvlastnění statků jejich nad výměru určitou je — po mém soudu — trestem takového dosahu a významu, že chtít ještě více bylo by jednáním zbytečně krutým a ukvapeným. Český historik vznáší na českou šlechtu žalobu především ne proto, že zavinila nebo strpěla převrat pobělohorský (tenkrát zajisté fanatismus náboženský vedl k činům nepředloženým a v důsledcích svých osudným obě strany), ale proto , že samostatnosti státu českého v století 18.—19. nedovedla obhájiti. Neboť jen šlechta byla vlastně politickým národem českým , a na ni padá zodpovědnost. Tato šlechta ve své většině nedovedla také zachovati si české vědomí a českou národnost. Vše lze, pravda, vysvětliti a tím pomoci omluviti, lze poukázati na to, že tato šlechta při prvé příležitosti pokusila se dobrou polovinou svou střásti jařmo habsburské a opatřiti si jiného pána — myslím na plán přijmouti proti Marii Terezii za krále Alberta Bavorského — lze poukázati na státoprávní zápas její s dvorem v době Leopolda II., potom Ferdinanda V., konečně na zásluhy historické šlechty o český program státoprávní v 2. polovici 19. století. Ale vše to vůči výsledkům úsilí jejího jak po stránce státoprávní, tak národnostní, tak kulturně-politické vede přece k úsudku, že passiv je v národním účtu jejím více, než aktiv. Proto zlomení mocenského postavení šlechty v našem životě, přesto, že on tolik sytil se historií českou, kdy šlechta jediná mluvila jménem jeho a přesto, že po jistou dobu čekal právě od šlechty hlavní pomoc v boji státoprávním, bude v české přítomnosti vítáno s obecným téměř souhlasem.
Ale nesoudím, že by bylo jiti v tom nad mez výše vytčenou .
Pekař, v. r.
2 . dobré zdání (z listopadu 1919) .
I.
Podle § 9. zákona z 16. dubna 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového má býti bez náhrady zabrán také majetek bezprávně nabytý. Podepsaný byl vyzván, aby zodpověděl otázku, zda možno je za takový bezprávně nabytý majetek považovati velkostatky, jejichž vlastnictví sahá svým původem do doby velkého převratu po Bílé Hoře, kdy většina české šlechty byla králem Ferdinandem z trestu za povstání zbaven a svých statků a kdy tyto statky dostaly se v držení nových majetníků, t. j. předků nebo právních předchůdců vlastníků dnešních.
Právník nepochybně zodpoví tuto otázku bez rozpaků záporně. Řekne: staly-li se snad v době nám časově tak vzdálené akty protiprávní, jsou dávno podle platného práva promlčeny. Dnešní majitelé velkostatků českých zemí drží statky své plným právem , v českých zemích není bezprávně nabytého majetku.
Velká část naší veřejnosti nespokojila by se tímto striktně právnickým stanoviskem. Spatřuje ve velkém politickém převratu, jehož svědky jsme byli, ve vyvrácení panství Habsburského nad zeměmi českými, restituci právního a mravního pořádku, panovníky Habsburskými opětovně jednostrannými právními akty porušeného a má za to, že tento převrat má býti dotvrzen a dokonán nápravou všech nezákonností a křivd, jimiž Habsburkové, opírajíce se o pouhou moc, provinili se na národě našem . K těmto nezákonnostem počítá především (pomíjejíc trestné konfiskace z doby Ferdinanda I. i Marie Terezie) hrozný trest za povstání české z let 1618—1620, jímž v Čechách z pokuty zabrány králem skoro tři čtvrtiny půdy v zemi, na Moravě pak a ve Slezsku skoro polovice všech statků zemských.
Tomuto nazírání nelze čeliti paragrafy platného práva. Ono vyvírá z mravního citu, jenž si je vědom své převahy nad positivním právem , jenž chce tvořiti právo nové a jenž podpírán je psychologií převratové doby, v níž i nemožné jeví se možným.
Podepsaný, dbaje ethických východisek názoru právě vyloženého, pokusí se proto řešiti otázku, zda velkostatky v českých zemích z konfiskací pocházející jsou zbožím bezprávně nabytým, jako otázku spornou nebo otevřenou.
Prvá otázka, již si tu třeba klásti, jest, jak jeví se problém , řešíme-li jej právními fakty a názory doby, do níž náleží. V Čechách — nikoliv na Moravě a ve Slezsku — platil od r. 1608 zákon, že český státní občan, provinil-li se velezradou, nemá býti trestán na svém majetku. V duchu jeho jeví se české konfiskace pobělohorské porušením platného práva (konfiskace v Čechách z let 1632—1634, v tom zejména rozsáhlé konfiskace pro spiknutí Albrechta z Valdštejna, však jenom tehdy, popřeme-li dnes i platnost Obnoveného zřízení zemského z r. 1627). Poznamenati však sluší, že odbojní stavové čeští sami r. 1619-20, dokud užívali nejvyšší moci, nevázali se zákonem z r. 1608, konfiskujíce statky svých katolických protivníků pro velezradu a že vítěz bělohorský postavil se na stanovisko, že stavovská obec česká (event. moravská, slezská) propadla ohavnou rebelií veškerá svá dosavadní práva ústavní a politická, provinilí jednotlivci pak hrdly i statky svými. Názor ten srovnával se s právním citem i právní praxí doby; v českých zemích jen rozsah trestu udivoval sousedství; princip jeho nemohl býti v té době pokládán za nesprávný. České rebelanty z let 1618—1620 král Ferdinand II. dal aspoň odsouditi cestou práva, ač soudem mimořádným, jehož ústava neznala; Albrechta z Valdštejna, Trčku, Kinského a j. dal roku 1634 zabíti bez žaloby a rozsudku.
Nechť však na základě toho, co pověděno, rozhodneme jakoliv — tedy třebas v tom smyslu, že král konfiskoval proti právu nebo že ohromný rozsah konfiskací byl zločinem — zůstane přece nepochybné, že největší část statků, jež konfiskacemi přešly do rukou nových držitelů, představuje majetek řádně, to jest právně nabyt . Noví vlastníci těch statků je získali v letech 1621 a násl. koupí nebo také na účet svých pohledávek u krále nebo zároveň podobojím titulem; jen menší část (asi šestina až pětina z pobělohorských konfiskací v Čechách a ovšem asi polovina z konfiskací valdštejnských a většina ze statků trčkovských z r. 1634 v Čechách) obdržela je darem, cele neb částečně. Ti, kdo konfiskované statky si zakoupili nebo na účet svých pohledávek dostali, nemohou zajisté trestáni býti za vinu, jež nebyla jejich, nýbrž — připustíme-li takovou vinu — byla vinou královské moci české, event. král. komory , čili jak bychom dnes řekli ministerstva financí. U těch, kteří konfiskované statky dostali darem, t. j. hlavně u osob a ústavů církevních, bylo by lze, pokud jde o konfiskace v Čechách z let 1621—1627, eventuelně hájiti názoru , že tu jde o statky nabyté způsobem nesprávným. Ale sluší uvésti důležitý fakt, že se církev darování takových statků domáhala titulem právním , chtějíc, aby jí bylo vráceno to, co jí proti právu, pouhým násilím odňala revoluce husitská. Církevní ústavy si nebyly tenkrát již plně vědomy, jak ohromný byl majetek jejich v Čechách před bouří husitskou (pokrýval přes třetinu země), ale i to, nač nároky činily, bylo jim většinou odepřeno, protože splniti žádosti všechny nebylo by možné (jak bylo tenkrát pověděno) »sine ingenii confusione rei publicae«.
Z toho všeho vyplývá, že by Národní shromáždění, kdyby se usneslo zjednati průchod právu před třemi sty léty mocí vítěze pošlapanému, stálo v podstatě před otázkou , zda nemají býti za statky bezprávně nabyté považovány ony statky, jež vítěz pobělohorský rozdal darem z massy konfiskační a to buď s vyloučením statků quasi vrácených církví nebo bez vyloučení jejich . V prvém případě by šlo o počet statků celkem neveliký; pravím z povrchního odhadu asi o jednu dvacetinu českých velkostatků (neboť na Moravě a ve Slezsku rozdáno bylo statků velmi málo; Slovensko ovšem zůstává v otázce této vůbec stranou). Hlavní díl jejich pochází z konfiskace fridlandské z r. 1634; tu tedy by musela přítomnost také spiknutí Valdštejnské, jež pokud jde o nositele myšlenky jeho, Albrechta z Valdštejna, nemělo motivu národně českého nebo politicky českého, prohlásiti za potrestané proti právu . Ale i pokud jde o panství takto darem od Ferdinanda II. rozličně rozdaná, sluší uvážiti, že během bezmála tří set potomních let dostala se většina jejich do rukou rodin jiných, dílem dědictvím , většinou prodejem (dostala se také ústavům nadačním a j.). Kdo by chtěl dnešním právním nástupcům v držení těchto statků statky tyto odníti, musil by nepochybně dáti náhradu těm , jejichž předkové je řádně zakoupili a stanul by před otázkou, zda statky , jež nápadem dědickým přešly do rukou jiné rodiny a potom třeba znovu do rukou ještě jiné rodiny, možno přičísti k těm, jež třeba považovati za nabyté proti právu? S vyloučením statků , jejichž vlastnictví pochází z koupě, zmenšil by se počet panství, o něž by šlo, podstatně. A kdyby Národní shromáždění obmezilo se na dominia a statky z darování v letech 1621—1624 pošlá a dosud v téže rodině se nacházející, zbylo by mu k právní nápravě (nečítaje ovšem statky darované církvi) pouze několik málo objektů .
Z toho , co pověděno, vyplývá, že myšlenka, přezkoušeti dnes právní podklad vlastnických titulů k velkostatkům pocházejícím z massy konfiskační, provedena v praxi, nevedla by nikterak k výsledkům , jež má na mysli populární, neinformovaná představa.
Také poukaz na podivné důsledky její, popatříme-li na situaci se stanoviska politické a mravní účelnosti, vede k podobným negativním výsledkům .
Eventuelním prohlášením statků Ferdinandem II. zkonfiskovaných (v tom neb onom rozsahu) za majetek bezprávně nabytý, potrestáni by byli ti, jejichž provinění záleželo pouze v tom , že statek takový od komory královské buď koupili nebo od krále přijali darem; nikoliv však vinník vlastní, jenž konfiskoval a oloupil většinu české šlechty o její dědictví, t. j. Ferdinand II. Odměněni pak výkupem s plnou náhradou by byli majitelé statků takových, jež konfiskovány vůbec nebyly, t. j. ti, jejichž předkové nebo právní předchůdci v době českého povstání stáli na straně Ferdinanda II. proti českém u odboji. Trest Ferdinanda II. sluší spatřovati ve vysvobození českého státu z rukou Habsburků; třeba také ovšem žádati zabrání panství císařských (cis. domu) v českých zemích bez náhrady.
Kdyby rozhodnutí klonilo se k myšlence, aby byly zabráním bez náhrady trestány jen rodiny, jež nepřetržitě od doby Ferdinanda II. sedí na statku z konfiskace pocházejícím , snad dokonce bez ohledu, koupily-li jej řádně či dostaly-li jej darem , došlo by k nesnesitelné pro právní cítění anomálii, že cizí nebo novotné rodiny, jež se zakoupily v Čechách teprv později, byly by odměněny výkupem za náhradu a staré české rodiny byly by trestány ztrátou starého rodového majetku. Jinými slovy: trest by nesla většinou stará česká šlechta, jež po třista let event. po dobu mnohem delší trpěla s královstvím vše dobré i zlé — a šlechta maďarská, jež na svých rozsáhlých dominiích přičinila se nad jiné o zotročení poddaného lidu, byla by odměněna výkupem s náhradou! Konečně třeba položiti důraz na to, že by právní revise spletitých majetkových poměrů v třicetileté válce v souvislosti s mnohonásobnými změnami ve velkosti, hodnotě, zatížení i právní povaze (na př. vznikem fideikomisů později) u jednotlivých statků a panství, jež nahromadila doba tří set let potomních, byla dílem technicky
obrovským. Netřeba vylučovati možnost, že by toto dílo bylo lze historicky i juristicky z valné části — úplně jistě nikoliv — zmoci. Ale vyžadovalo by to úmorné práce celé komise odborníků (opravdu odborníků ) po dlouhá léta, a soudní nebo zákonné provedení výsledku té práce neobešlo by se bez právního odporu postižených. Došlo by krátce k velikému počtu procesů, procesů nesmírně spletitých a dlouho trvalých , jež by konečné provedení pozemkové reformy v sterých případech prodloužily neobyčejně a zatížily nesmírně úřady a soudy.
Tatáž úvaha se namítá, položíme-li si otázku, zda by nebylo radno právním přezkoumáním zjistiti a napraviti všechno, co při odhadu, prodeji nebo postupu konfiskovaných statků stalo se proti právu. Je známo, že obrovský převrat v majetkových poměrech v zemích českých, jenž s nesmírnými konfiskacemi souvisel, že ten tanec milionů zplodil korupci, jejíž zločinné řádění stejnou měrou asi poškozovalo jak královskou komoru , tak první nároky trestaných Čechů a příbuzných jejich. Statky se odhadovaly někdy podvodně hluboko pod cenou, jindy platily znehodnocenou mincí (až 7½ krát pod normální cenou). Hlavní však bylo, že odsouzeným Čechům nedostalo se, a to snad většinou, kvóty jim náležející za nekonfiskovanou část statku jejich (zněl-li rozsudek např. na konfiskaci 1/3 majetku, byl zabrána prodán majetek všechen, ale 2/3 výtěžku měly býti vráceny odsouzenému), nebo že věřitelé, ba ani vdovy a sirotci nemohly dosíci nápadů, jež jim byly na statcích konfiskovaných knihovně zajištěny. Dotkl jsem se dosahu a významu této hlavní loupeže, zaviněné jednak korupcí súčastněných, jednak a snad hlavně nepořádkem a nedostatkem peněz v královské komoře, podrobněji v prvém svém dobrém zdání. Dodávám , že fakta tato byla dobře známa Ferdinandu II. i jeho nástupcům a že rozličné komise opětovně byly zřízeny, aby postaraly se o nápravu, pokud vím s výsledkem nevalným.
Opakuji, že vyšetření a napravení všech těchto křivd mám z důvodů v předešlém odstavci vyložených za technicky nemožné.
Právní cítění naše bouří se ovšem při myšlence, že by všechny tyto skutky loupeže a násilí měly zůstati nepomstěny. Protože — jak za to mám — individuelní trestání není již možné, navrhoval jsem v prvém svém dobrém zdání pokutu jaksi manifestační: potrestání hlavního představitele jak tehdejší absolutistické zvůle vlády, tak předního účastníka ne-li náčelníka korupční kliky, která nejvíce zlého napáchala, t. j. knížete Karla z Lichtenštejna, který jako plnomocný zástupce králů v potrestání odboje v Čechách na péči měl. Nelze ho ovšem trestati jinak než v potomcích jeho, tedy zabráním bez náhrady při nejmenším těch statků, jež předkové jeho (nejsou to již předkové přímé linie) z kořisti pobělohorské, z části podvodem, získali rodu svému. Nebude-li s ohledem na zvláštní právní postavení rodiny Lichtenštejnské taková manifestační pokuta možná, nelze mimo ni doporučiti podobné pokutování v jiném případě; jiného v každém ohledu tak representativního vinníka není; v žádném jiném případě by postup tak mimořádný nemohl býti podepřen odůvodněním tak přesvědčivým a tak s neobyčejností pokuty smiřujícím.
II.
Majetkem bezprávně nabytým, jehož vyvlastnění beze vší náhrady má zákon z 16. dubna 1919 na mysli, rozum í se také půda poddanská ve vsích i městech poddanských, kterou neprávem vrchnosti připojily k svým dvorům. K osvětlení otázek s tím to zjevem souvisejících třeba pověděti toho:
Veškerá půda zemí našich rozpadala se až do roku 1848 ve dva právní celky:
- a) v půdu svobodnou, t. j. půdu náležitou k hospodářství panskému (šlechtickému), zvanou dominikálem, jenž byl v zásadě prost kontribuce a
- b) v půdu nesvobodnou, t. j. půdu selskou a městskou, zvanou rustikálem, kontribuci podléhající. Velikost obou těchto vrstev půdy byla v rozličných dobách minulosti různá. To souviselo zajímavě s měnícími se hospodářskými a sociálními stavy doby . Ve X III. až X IV . století jevilo se šlechtě, která jediná (kromě sousedů měst královských ) byla přímou nebo nepřímou vlastnicí vší půdy zemské, hospodářsky výhodnější rozmnožovat počet vesnic, nebo zveličovat rozsah je jich, ano i parcelovat vlastní dvory v selské osady. Tenkrát chtěla šlechta žiti hlavně z renty , z ročních úroků plynoucích jí ze vsí vzniklých na půdě jí náležité. Od druhé polovice XV. století nastává obrat: renta nenáhlým poklesem kupní síly peněz stávala se příjmem nedostatečným a také kulturně proměňovala doba znenáhla šlechtice-rytíře v šlechtice-hospodáře a spekulanta. Šlechta krátce
vracela se k hospodářství, zveličovala nebo zakládala dvory, rybníky , pivovary a jiné. V té době jistě již mnoho půdy selské propadlo dominikálu.
Zjistiti tyto přesuny podrobně dnes není možno (mimo případy ojedinělé).
Ve válce a po válce třicetileté přispělo spustošení země (vsi byly leckde cele nebo částečně pusty ), že svádění (tak se to zvalo) půdy rustikální k dominikálu přibývalo. Lze míti za to, že docházelo k němu víc z hospodářské péče event. nutnosti, než ze zištného úmyslu vrchností: vrchnost považovala za svou povinnost zabrániti tomu, aby opuštěná půda selská zarostla lesem.
Pravidlem sháněla pro ni nové selské hospodáře, nebo připojila ji ke svému dvoru , bylo-li to možno, nebo (přikupujíc, co bylo třeba , nebo dávajíc náhradu sedlákům jinde) zakládala ve vsích částečně pustých nové dvory.
Dálo se to i se šetřením všech podmínek právních i s pominutím jich. Poněvadž však půda selská byla kontribuční a půda panská nikoliv, neviděla berní správa takové svádění selské půdy ráda, event. starala se o to, aby je měla v evidenci, tak, aby vrchnost z půdy svedené, to jest půdy právně stále selské, musila platiti selskou kontribuci nadále. Rozumí se, že při primitivnosti tehdejší kontroly katastrální podařila se úřadům tato evidence jen částečně. To jest: část selské půdy byla svedena bez vědomí úřadů. Ale to neznamená již, že svedena byla bezprávně: i v takovém případě (ne ovšem ve všech případech ) vrchnost za zabranou půdu poskytla obvyklou náhradu v penězích nebo v půdě na jiném místě. Berní katastry od r. 1654 vedou svedenou půdu v evidenci, ovšem velmi chatrné ; od roku 1713 (počátek katastru tak zvaného tereziánského ) je tato evidence dosti úplná. Z dat těchto katastrů vysvítá, že před rokem 1654 svedly vrchnosti přes 39.000 korců orné půdy — skutečný rozsah svedený byl jistě několikanásob větší. Tereziánský katastr z r. 1757 počítá, že v Čechách vydá rozsah půdy svedené 232.000 korců, t. j. 4.2% všeho rustikálu.
Komise katastrální měly také péči o to, aby za půdu tajně svedenou byla zaplacena všechna ušlá kontribuce a za půdu bezprávně svedenou (t. j. bez náhrady sedlákům ) byla vyplacena jak náhrada tak pokuta. Dodávám mimochodem , že poslední náš katastr , jenž zjišťoval poměr dominikálu a rustikálu, t. j. katastr Josefínský, nalezl v Čechách 58.5% rustikálu, 41.5%, dominikálu.
Katastrální materiály české a nepochybně i moravské a slezské jsou hlavním naším pramenem pro poznání a studium této věci. Jak z výkladu zřejmo, obsahují data o svedeních, jež neměla povahy protiprávní, nebo o takových , kde křivda byla právně odstraněna , nebo aspoň právně rozsouzena (leckde nepochybně proti právu). Chtíti dnes prostudovati znovu všechny případy svedení neoprávněného a užiti výsledků k řešení pozemkové reformy, má podepsaný za podnikání technicky beznadějné a v právních resultátech velmi pochybné. Studium takové vyžadovalo by dlouhá léta času a vedlo k jistým výsledkům jen tam , kde vedle katastrálního úředního materiálu se zachovaly i gruntovní knihy rychetní a registratury vrchnostenských kanceláří. Knihy rychetní jsou zachovány z části již z 16.—17. stol., většinou teprv asi od polovice X V III. století. Vrchnostenské registratury většinou od konce XVIII. století. Výsledek — poněvadž svedení úředně nekontrolovaná náležejí hlavně do XVII. století — byl by tedy minimální; katastrální materiály, jež jsou zachovány skoro úplně od r. 1654 počínaje, samy, jak vyloženo, k řešení nepostačují. Místní tradice po vsích a městech o svedené půdě jsou velkou většinou rázu pochybného; v paměti žije fakt, ale obyčejně se neví, že vrchnost právním podmínkám svedení tak nebo onak (někdy jen se švindlem ) dosti učinila. Jisto je, že šetření o takových udáních vedlo by k namáhavým vyhledáváním v archivech a velkou většinou k negativnímu výsledku. Výminku mohou tvořiti jen města se zachovalými archivy, kde právní křivdy obce vedeny byly v evidenci.
Z vyložených důvodů má podepsaný za to, že pozemkový úřad učiní nejlépe, vyloučí-li zásadně šetření o křivdách při svedení půdy poddanské ze svého programu a obírati se bude jen případy, kde strana bude s to , aby své nároky sama nepochybnými průvody z archivního materiálu dovodila.
Okolnost, že cílem pozemkové reformy jest z velkého dílu proměna bývalého dominikálu v rustikál, proměna, jíž úchvaty minulosti mnohonásob budou napraveny, usnadní mu toto stanovisko. Zejména na Slovensku bude zredukování půdy dominikální požehnaným skutkem dějinné spravedlivosti.
Neboť v Uhrách daleko větší měrou než v českých zemích jsou dějiny velkostatku zároveň dějinami rozsáhlé beztrestné loupeže selské půdy. Lze říci dokonce, že zejména na Slovensku maďarský velkostatek magnátský vyhladil stav selský, vytlačiv poddaného Slováka na nejhorší půdu domkářskou a chalupnickou. Tam také z důvodů národně politických je vyvlastnění velkostatků nejvíce potřebí.
V Praze, dne 22. listopadu 1919.
- Pekař m. p.
Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze.
