Narodil jsem se v Praze tři roky před koncem 2.světové války. A narodil jsem se na rozhraní pražských čtvrtí Podolí a Braníka. A tyto skutečnosti významně ovlivnily můj další fyzický i duševní vývoj. Světová válečná vřava mi, díky tehdy permanentnímu nedostatku potravy, dala do vínku neukojitelnou žravost, která mě neopustila ani ve věku dospívání . Válka již dávno skončila, základní poživatiny již nechyběly a země byla vedena k světlým zítřkům jedinou moudrou stranou, ale já jsem se i nadále nemoudře
cpal a cpal vším co bylo v dosahu. To samozřejmě vedlo k mohutnému rozvoji mé osobnosti, alespoň co se týkalo její fyzické podstaty.
O můj mentální vývoj se zasloužily instituce, které byly vesměs umístěny v Braníku. Byl zde kostel, školka, dřevěné pavilony obecné školy, zděná budova střední školy, divadlo, bio Čásek a kino Eden. Více jsem pro svůj duševní růst ani nepotřeboval.
Mateřskou školkou a obecnou školou s povinnými hodinami náboženství včetně několika očistných zpovědí v místním kostele, jsem prošel bez větších problémů. Malá potíž nastala pouze při mé první svaté zpovědi v branickém kostelíčku. Naše paní katechetka Čistecká nám doporučila, abychom své hříchy nejdříve sepsali na papír a abychom hříchy uvedli v pořadí svých provinění proti jednotlivým bodům Desatera Božích přikázání. Trochu jsme nechápali význam 6.přikázání „Nesesmilníš“, ale paní katechetka nám vysvětlila, že v našem případě by mohlo jít například o myšlení na neslušné věci a tak podobně. Své hříchy jsem tedy sepsal a vyzbrojen tímto skvělým tahákem jsem se sebevědomě vydal ke své první svaté zpovědi. Stařičký pan farář se zdál být poněkud otřesen, když jsem se přiznal, že pravidelně smilním několikrát
denně, ale nakonec mi hříchy byly odpuštěny, a to jednak díky pochopení pana faráře a ovšem především díky nekonečné milostivosti boží.
Problémy nastaly až při mém středoškolském studiu. Nikoliv však se studiem, ale začaly mě v té době citově a eroticky silně zajímat mé kolegyně. Brzy jsem ale pochopil, že tento zájem je výhradně jednostranný. A také jsem pochopil, že na vině je poněkud přebujelá fyzická podstata mé osobnosti, kterou ty éterické bytosti nebyly schopny akceptovat. To pro mne znamenalo jediné! Snížit hmotnost! Je třeba ihned přestat žrát a začít sportovat ! A na sport tu bylo Podolí! A sportovní klub JAWA! V Podolí byla sokolovna s restaurací a tenisové kurty. Vedle sokolovny bylo z jedné strany volejbalové hřiště a z druhé strany hřiště na českou házenou.
Na volejbalovém hřišti tvrdě smečovali prvoligoví volejbalisté Jawy a po hřišti na českou házenou své protivníky proháněli hned dva prvoligové celky.
Muži a obzvláště ženy Jawy patřili tehdy mezi prvoligovou elitu. Stařičká cementárna se měla v dohledné budoucnosti přeměnit na moderní plavecký stadion a na ostrůvku na Vltavě byl budován stadionek pro diváky připravovaného mistrovství světa v rychlostní kanoistice, které se mělo v Podolí brzy uskutečnit. A to ponechávám stranou možnost různých sportovních kratochvílí, které poskytovaly Žluté lázně, Modré lázně a ještě kdovíjak zbarvené lázně. Vstup do lázní byl ale za úplatu a tak lázně pro pravidelnou kultivaci mého těla nepřicházely v úvahu.
Tabu pro mne byla i podolská sokolovna. Již jako žáčka mne maminka přihlásila do cvičení v podolském Sokole. Poté co jsem rozsedl švédskou lavičku a vyrval kruhy ze závěsů i s kusem stropu, byl mi přístup do sokolovny doživotně zakázán. A tehdy jsem také poprvé slyšel to strašlivé doporučení, které mě, v různých obměnách, pronásledovalo celé mládí:
„Chlapečku, nepleť se mezi sportovce a když už musíš soutěžit, tak si jdi hrát šachy!“
Kolikrát jsem to potom ještě slyšel od tělocvikářů, trenérů a různých sportovních funkcionářů. Samozřejmě jsem jim byl vděčný, že mě posílají hrát alespoň šachy místo toho, aby mě rovnou poslali někam úplně jinam … Ale bylo mi to přesto moc líto.
Nedalo se uvažovat ani o volejbale. Tento sport jsem vždy obdivoval a miloval, což mi ostatně zůstalo až do dnešních dnů, ale JAWA neměla tehdy žádná mládežnická družstva a navíc jsem sebekriticky uznal, že sport, při kterém se musí co chvíli vyskočit do výšky a silně udeřit do míče, je momentálně za hranicí mých fyzických možností.
Nakonec se na mne usmálo štěstí. Parta mých spolužáků ze střední školy se rozhodla reagovat na výzvu házenkářského oddílu JAWA, který v Podolí zakládal družstvo mladších dorostenců a hledal vhodné zájemce. Spolužáci mě vzali na konkurz s sebou, dodnes je hanebně podezřívám, že hlavně proto, aby vedle mne vynikla jejich vysportovaná těla. Leč zájemců bylo málo a tak jsem byl přijat i já. Přijímal nás tehdy předseda oddílu, prvoligový brankář a mistr sportu Artur Mašita. Ten nás také hned upozornil, že česká házená není sport pro každého a že ten, kdo se na to necítí, ať raději hned odejde a jde hrát třeba šachy. Při těchto slovech se celou dobu upřeně díval na mne. Ustál jsem to a jeho pohled jsem mu bez mrknutí oka opětoval. To asi rozhodlo a já se za dva dny spolu s ostatními dostavil na první trénink.
Byli jsme svěřeni do péče Honzy Durdila, tehdy levého záložníka prvoligového týmu. Tento dynamický záložník měl nepatrně plnoštíhlou postavu a proto asi i velkou míru pochopení pro moji maličkost. Hned na prvním tréninku si mě vzal stranou a dal mi cenné rady:
Poslyš, ty jsi rozený obránce. Do útoku se necpi, zbytečně by jsi se zadýchal. A tvé místo vidím na levém okraji obrany. Na tomto místě je třeba čelit většině pokusů soupeře o střelbu na branku. A tady je třeba soupeři postavit neproniknutelnou hráz. A ty máš pro to všechny fyzické předpoklady.
Stačí, když se postavíš, roztáhneš ruce a nepohneš se z místa. A soupeře můžeš i morálně decimovat pokřikem „ No pasarán !“ To znamená česky „Neprojdou !“ a je to heslo z dob španělské občanské války, kde republikáni bránící Madrid bojovali proti fašistům generála Franka. A pokud náhodou získáš míč, spoluhráčům jej neházej. Mohl bys třeba nechtěně trefit soupeře.
Pravidla české házené ti umožňují míč na kratší vzdálenost s jedním nadhozem i poponést a předat spoluhráči, který si pro míč k tobě rád přiběhne.
Musím přiznat, že Honzovy rady byly nad zlato. Díky nim jsem si udržel pozici levého obránce v základní sestavě. Navíc jsem brzy začal pracovat i na svém mediálním obraze „zlého muže“. Začal jsem intenzivně rozšiřovat kupodivu pravdivou zvěst o tom, že jsem držitelem bronzové medaile v těžké váze v zápase judo z dorosteneckého přeboru Prahy.
V zimní přestávce házenkáři tehdy totiž netrénovali a já jsem si hledal možnost zimního sportovního vyžití. Vršovický oddíl juda tehdy nabíral nové členy. Judo byl sport nepříliš známý a navíc byl opředený tajemným fluidem.
Zájemců moc nebylo a tak mě tehdy přijali. Dokonce mi byl hned přidělen i osobní trenér. Moje původní nadšení nad tím, že snad někdo odhalil mé potenciální možnosti v tomto sportu, bylo poněkud utlumeno díky náhodně vyslechnutému úryvku rozhovoru mezi předsedou oddílu, bývalým mnohonásobným přeborníkem republiky panem Tůmou a mým osobním trenérem, tehdy aktuálním přeborníkem republiky v nejnižší mužské váhové kategorii Josefem Pytákem.
Slova pana Tůmy „Pepíčku, prosím tě, dej mi na toho nováčka pozor. Nauč ho základní techniky, ale hlavně dej pozor ať si sám neublíží! Vždyť jsi ho přece viděl! Proč ten kluk nejde raději hrát šachy !?“, mě uvedla poněkud do rozpaků, ale utěšoval jsem se tím, že jsem jejich významu třeba zcela dobře neporozuměl.
A již za dva měsíce jsem nastupoval na tatami v dorosteneckém přeboru Prahy v těžké váze. Malým problémem bylo to, že jsem byl v těžké váze jediným přihlášeným borcem. A soutěžní pravidla předepisovala v každé váhové kategorii účast minimálně čtyř judistů. Aby mohl pražský svaz juda plnohodnotně obsadit následné dorostenecké mistrovství republiky, musel dorostenecký přebor Prahy proběhnout ve všech váhových kategoriích. Naštěstí v judu se nerozlišovaly věkové kategorie mladších a starších dorostenců a tak ostatní váhové kategorie byly co do počtu slušně obsazeny. A pravidla i filozofie juda umožňovala start lehčích borců ve vyšších váhových kategoriích. Funkcionáři řešili situaci v těžké váze šalamounsky. Přemluvili tři lehčí borce , kteří neměli ve své váhové kategorii sebemenší naději na úspěch, aby se soutěže zúčastnili v těžké váze a ujistili je, že minimálně dva z nich mají tak medaili jistou a ten třetí ji s vysokou pravděpodobností získá také.
První dva soutěžní zápasy jsem prohrál, protože moji soupeři mě neustále tahali za rukávy kimona, okopávali mě, zákeřně mi podráželi nohy a dokonce se pokoušeli mě i škrtit. Dnes již vím, že toto je podstata juda, ale tehdy jsem byl skutečně nepříjemně překvapen. V rozhodujícím zápase o bronzovou medaili jsem se měl utkat s takovým malým střízlíkem. Po zkušenostech z předchozích zápasů jsem si ale svým vítězstvím již nebyl vůbec jistý. Můj soupeř si naštěstí pozval do hlediště svou milovanou a milující dívku. Ta, když uviděla váhový nepoměr mezi mnou a svým milovaným, vtrhla na tatami a svého Romea i přes jeho zoufalý odpor odvlekla nejen s tatami, ale i z tělocvičny. Rozhořčeně přitom vykřikovala, že si svou lásku zalehne raději sama. Mně tak bylo přiznáno kontumační vítězství a byla mi předána bronzová medaile za třetí místo.
Velmi brzy jsme se v české házené dostali ve své věkové kategorii do absolutní špičky. Jako „zlý muž“ jsem měl v házenkářském oddíle i jisté povinnosti. Stal jsem se například osobním strážcem spoluhráče Petra Rezka vulgo Kravičky. Jak Petr k přezdívce „Kravička“ přišel, si dnes již nepamatuji. Petřík byl velmi hbitý a obratný útočník.
Byl ale také příliš drobný a fyzicky slabší a frustrovaní hráči soupeřů si na něm často vylévali svou zlost. To jsem potom dusal po hřišti a výhružně jsem vykřikoval: „nesahejte nám na Kravičku„! Soupeři většinou chvíli nechápali na jakou to že kravičku nám nemají sahat, ale brzy po několika tvrdých odvetných faulech a vhodném slovním komentáři pochopili a Petřík dohrával poměrně v klidu. Pro házenou jsem sice tehdy Petra nezachránil, ale v příštích několika málo letech se Petr Rezek jako zpěvák, kytarista, hudební skladatel, textař, moderátor a hudební redaktor stal jedním z idolů mladé generace.
Mým házenkářským idolem ale byl skvělý střední obránce našeho ligového týmu, ing. arch. Zdeněk Vávra. Dnešní generaci je ale spíše znám jeho syn David, rovněž architekt, ale také herec a spisovatel, který byl společně s Milanem Šteindlerem spoluzakladatelem proslulého branického divadla Sklep.
Rovněž můj týmový kolega, střední obránce Petr Krajíček, později obdařil sportovní svět slavným potomkem. Jeho syn Richard, po emigraci svých rodičů v roce 1968 do Nizozemí, vyhrál v roce 1996, již jako nizozemský reprezentant, slavný tenisový Wimbledon a byl zvolen nejlepším nizozemským sportovcem roku.
V roce 1958 jsme získali svůj první titul dorosteneckých přeborníků republiky. A já jsem konečně získal svou první lásku. Jiřinka byla hezká a milá dívenka, ale byla silně krátkozraká. Mne ovšem, díky mé fyzické vyspělosti přehlédnout ani na dálku nemohla. A vzhledem k tomu, že to byla slušně vychovaná dívka, tak si chlapce příliš blízko k tělu hned tak nepřipouštěla, což pro mne bylo, s ohledem na její krátkozrakost, alespoň v období počátečního seznamování nespornou výhodou. Na první rande jsem hrdě přikráčel s odznakem přeborníka republiky v klopě saka. Tenkrát bylo nošení
různých odznaků velkou módou. Skoro každý muž měl v klopě nějaký odznak.
Příslušníci vládnoucí strany prý měli dokonce povinnost stranický odznak v klopě nosit a škodolibý lid pohotově vymyslel pro tento odznak přezdívku „musílek“. Přebornický odznak jsem Jiřince ovšem hrdě ukázal. Její reakce byla naprosto nečekaná. Skoro hystericky zavřískla: „Hned ten odznak schovej! Jsme slušná rodina! A kdyby se maminka dozvěděla, že chodím s komunistou, tak mě vyžene z domu!“ Vše se samozřejmě rychle vysvětlilo, s Jiřinkou jsme se ale za pár měsíců stejně rozešli. Jiřinka totiž velice ráda tancovala. A to pro mne byla pohroma. Vše má milá ještě korunovala
uštěpačnou poznámkou po prvním společném tanečku: „Tak tomuhle ty říkáš tanec? To abychom příště spolu šli raději hrát šachy!“ A to bylo více než jsem mohl unést…
Jako mladší i starší dorostenci jsme , podobně jako naše házenkářské kolegyně, dvakrát vyhráli dorostenecká mistrovství Československa a ani nám moc nevadilo, že se ta naše česká házená hraje pouze v Čechách a na Moravě. Po skončení středoškolských studií jsme se pomalu rozešli do všech koutů naší vlasti. Zbyly nám ale krásné vzpomínky na prima partu a na spoustu legrace.
Já jsem odešel studovat matematiku na matematicko-fyzikální fakultu Karlovy Univerzity v Praze. A zde jsem se konečně blíže seznámil s volejbalem, svou největší a doživotní sportovní láskou. Na sportovní katedře fakulty tehdy působil jako odborný asistent zasloužilý mistr sportu Zdeněk Malý, kapitán československé volejbalové reprezentace, která v roce 1956 získala v Paříži titul mistrů světa. Zdeněk byl nejen špičkový volejbalista, ale také byl skvělý člověk a pedagog. Studenti ho měli rádi a tak není divu, že se volejbalu na fakultě dařilo. Na fakultě vznikl sportovní klub Slavia MFF a jeho několik volejbalových družstev se účastnilo bojů v různých skupinách pražského přeboru. Tehdy ovšem ještě nikdo zdaleka netušil, že během následujících let se podaří prvnímu mužstvu Slavie MFF postoupit až do extraligy. Mně se v té době již podařilo významněji snížit vlastní hmotnost, což mi umožnilo na hřišti i povyskočit do přijatelné výšky. Vyneslo mi to nominaci do volejbalové reprezentace ročníku a pravidelnou účast na fakultních přeborech. Moje výkonnost šla strmě vzhůru a ke konci studií jsem již v dresu vybraného mužstva fakulty velice úspěšně proseděl univerzitní volejbalový přebor na lavičce náhradníků.
A na fakultě jsem se také konečně zbavil svého velkého traumatu. Bylo celkem přirozené, že právě studenti matematiky holdovali i šachu. Vzhledem k tomu, že v minulosti mi bylo, často i ponižujícím způsobem, doporučováno různými sportovními funkcionáři věnovat se raději šachu namísto mých milovaných sportovních disciplin, rozhodl jsem se kousnout do kyselého jablka a se šachem se blíže seznámit. A byl jsem příjemně překvapen. Sport, kde se veškerá fyzická námaha redukuje na občasné přestavování dřevěných figurek a maximálně ještě na energické třískání do tlačítek kontrolních hodin, mi plně vyhovoval. Obzvláště, když jsem zjistil, že přímo během
partie mohu beztrestně konzumovat neomezené množství černé kávy. Asi jsem měl i trochu talent, protože brzy jsem fakultu reprezentoval na univerzitním přeboru čtyřčlenných družstev. Naše fakulta tento přebor pravidelně vyhrávala a já jsem měl tu čest hrát v týmu, jehož první hvězdou byl mezinárodní šachový mistr, dřívější děkan matematicko fyzikální fakulty a rektor Karlovy University, profesor Miroslav Katětov.
Ani po dokončení studií jsem na sport nezapomněl. Během roční vojenské služby jsem hrál volejbalovou okresní soutěž za Slovan Moravská Třebová a šachu jsem byl vděčný za to, že jsem si vojenskou službu v podstatě o měsíc zkrátil, a to díky své účasti na polofinálovém a následném finálovém turnaji šachového přeboru československé armády v Praze.
Mojí největší sportovní láskou samozřejmě zůstával i nadále volejbal. Po nástupu do zaměstnání v Českých Budějovicích jsem se vetřel do místního Dynama. To hrálo dokonce krajský přebor a pro mne to bylo asi maximum, ve které jsem při svých schopnostech mohl doufat. Přesto jsem neustále snil svůj velký sen. V tomto snu jsem se viděl jak v dresu druholigového týmu nezadržitelně smečuji do pole šokovaného protivníka, abych vzápětí se skromným úsměvem přijímal ovace nadšeného publika.
Bohužel, sen zůstal jen snem. Dynamu postup do 2.ligy nehrozil ani náhodou, naopak, celý rok jsme urputně, ale nakonec přece jenom úspěšně, bojovali o záchranu v krajském přeboru.
Po roce jsem se z Českých Budějovic vrátil zpět k rodičům do Prahy. Moje první cesta vedla na rodnou fakultu za kamarády a za Zdeňkem Malým. Zdeněk se zdál být mým příchodem upřímně potěšen:
Vítám tě doma, Tomíku, jdeš jako na zavolanou! Na studentských kolejích právě řádí záhadná epidemie. Za dva dny má jet naše druholigové mužstvo na dva mistrovské zápasy na jih Čech a já mám, kvůli té zatracené epidemii, k dispozici jenom šest zdravých hráčů. Sice nám již o nic nejde, postoupit ani sestoupit již nemůžeme, ale bylo by krajně trapné se venku prezentovat v tak očesané sestavě. Slyšel jsem, že jsi v Budějovicích hrál krajský přebor, musíš tedy být ve formě. Pokud souhlasíš, dal bych tě dopsat na druholigovou soupisku a mohl bys odjet s námi na zápasy, jistit nám záda.
Jistě chápeš, že ti nemohu zaručit, že se podíváš taky na hřiště, ale lavička přeci také hraje !
Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil. Splnila se mi značná část mého velkého sportovního snu. Stal jsem se oficiálně členem druholigového volejbalového týmu Slavia MFF!
První utkání v Českých Budějovicích proti favorizovanému Slavoji jsem si odpovědně odseděl na lavičce po boku trenéra Zdeňka. V Budějovicích jsme měli přespat a ráno jsme se měli přesunout do Písku na utkání s tamní Jiskrou. Spoluhráči věděli, že jsem předchozí rok strávil v Budějovicích a proto mě požádali, abych jim ukázal místní pamětihodnosti. To jsem ovšem s radostí učinil a nejdříve jsem je zavedl do světoznámé pivnice Masné krámy.
Zde naše exkurze nejen začala, ale pohříchu i skončila. Večer jsme uléhali v bujaré náladě způsobené konzumací produktů místních pivovarů Budvar a Samson.
Zdeněk o našem večerním výletu za pamětihodnostmi města asi nevěděl a tak
se při utkání v Písku nestačil divit. Obzvláště jeden společensky unavený hráč naší základní šestky předváděl na hřišti kreace hodné grotesek Charlie Chaplina. Místní obecenstvo mu aplaudovalo a báječně se bavilo. Zdeněk však takové pochopení neměl, nešťastníka z hřiště vykázal a na jeho místo poslal mne. A já měl náhle takový nádherný pocit naplnění, pro mne se právě rozestoupila nebesa a shůry jsem uslyšel andělské chorály. Dokonáno jest!
Právě se mi splnil můj zdánlivě nesplnitelný sportovní sen. Stanul jsem na volejbalovém hřišti v utkání 2.ligy jako její právoplatný hráč. Nic krásnějšího mě již v mém sportovním životě potkat nemohlo.
Ani písecké obecenstvo o moc nepřišlo. Jenom show, které předtím s nadšením aplaudovalo, se v mém podání z komedie změnila v tragikomedii.
Zdeněk to vydržel asi deset minut, pak vyhodil ze hřiště i mne a v roli hrajícího trenéra pomohl chlapcům utkání dovést do přijatelného konce.
Obecenstvo tak sice přišlo o kvalitní grotesku, ale zato na jejich hřiště vstoupila noha mistra světa …
Bylo mi samozřejmě jasné, že moje soutěžní sportovní kariéra právě definitivně skončila. Ale to mi vůbec nevadilo. Dosáhl jsem více než v co jsem kdy doufal. Ostatně bylo také již třeba najít si v Praze vhodné zaměstnání a časem začít uvažovat i o založení rodiny.
S volejbalem jako takovým jsem tehdy ovšem ani zdaleka neskončil. Ještě řadu let jsem volejbal hrál rekreačně a s kamarády jsme se s nadšením zúčastňovali různých amatérských turnajů.
Po památném druholigovém volejbalovém zápase v Písku jsem byl skutečně přesvědčen, že moje závodní sportovní kariéra definitivně skončila a že se budu sportu věnovat již pouze rekreačně. Ale to jsem zapomněl na šachy.
Čekal mě kupodivu ještě třetí titul přeborníka republiky a tentokrát dokonce v kategorii dospělých.¨
V roce 1968 jsem totiž byl členem šachového týmu pražských vysokoškoláků Slavia VŠ, který tehdy pod vedením doc. dr. Vladimíra Mahela získal v Harrachově titul šachového přeborníka Československa v soutěži družstev. Našimi oporami byli především jeden z nejlepších evropských velmistrů Honza Smejkal, tehdy nejlepší slovenský šachista velmistr Jáno Plachetka, trenér československé šachové reprezentace mistr sportu František Pithart, jedna z nejlepších světových hráček ženská velmistryně Jana Malypetrová, pozdější dvojnásobný přeborník republiky Eduard Prandstetter a přední světový hráč korespondenčního šachu ing. František Smrčka. Možná jsem některou hvězdu opominul, důležité ale je, že hned v prvním kole jsme
porazili vysoce favorizované družstvo pražských vojáků, vedené známými velmistry Hortem a Jansou. Zejména Vlastimil Hort se později stal šachovou legendou. Byl mimo jiné šestinásobným mistrem Československa a v roce 1977 mu patřilo ve světovém žebříčku šesté místo. Naše nečekané vítězství nad týmem ÚDA Praha tehdy prakticky rozhodlo o přebornickém titulu.
Dodnes se ve vší skromnosti domnívám, že jsem tehdy přispěl ke zrodu šachové
hvězdy. Přeboru se v barvách Hradce Králové zúčastnila i Hanka Nichtburgerová později provdaná Modrová. Hanka se narodila v Praze a své
mládí prožila v Podolí a Braníku. Zavzpomínali jsme spolu na školní léta.
Hanka je sice trochu mladší, ale zjistili jsme, že máme nejen společné vzpomínky, ale že jsme měli i některé společné učitele. A já jsem se Hance samozřejmě pochlubil svou sportovní kariérou.
V Harrachově nám, šachistům, pořadatelé umožnili přístup do tělocvičny, abychom po duševní námaze mohli také trochu potýrat tělo. Hanka tehdy souhlasila s mou nabídkou, že ji předvedu judistický chvat tomoe nage. A jako učitelka tělocviku dobrovolně souhlasila s rolí figurantky. Chvat však nevyšel zcela podle mých představ. Přece jenom od mého posledního účinkování na tatami uběhlo již deset let. Hanku jsem ve vzduchu nepřetočil a nebohá děvčica neskončila na zádech na žíněnce, ale přistála na hlavě mimo žíněnku.
Těžce se zvedala a nepřítomně rytmicky kývala hlavou. Já si to kývání hlavou vysvětlil jako její souhlas s mou bezprostřední nabídkou, že bych ukázku zopakoval. Bohužel i opakovaný pokus dopadl stejně, pouze s tím rozdílem, že se Hanka tentokrát již sama nezvedla, hlavou nekývala, ale vrtěla a měla skelný pohled. Pochopil jsem, že je něco v nepořádku a exhibici jsem rázně ukončil. Hanka mi časem odpustila a dodnes jsme dobrými přáteli, ale mrzí mě Hančin odmítavý postoj k mé revoluční teorii, že tehdejší úder do lebky u ní podstatně urychlil její šachový vývoj, který později vyvrcholil vítězným zápasem o titul přebornice Československa, který svedla v roce 1983 proti
legendární velmistryni Květě Eretové. Vždyť mou teorii podporují i vědecké publikace, které uvádějí plno případů, kdy po úderu do hlavy slepí prohlédli, chromí se rozběhli, mnohým se vrátila paměť a jsou zaznamenány i případy lidí, kteří začali hovořit neznámou řečí. Tak proč by, sakra, jedna mladá holka po pořádné ráně do palice nemohla začít hrát obstojně šachy?
Tři tituly mistra republiky, to nebyla zrovna nejhorší bilance pro hošíka, který začal svou sportovní kariéru tím, že v tělocvičně rozsedl švédskou lavičku a vytrhl kruhy ze závěsů. Já sám jsem ale svůj sportovní výsledek nikdy příliš nepřeceňoval. Šlo o tituly v kolektivních sportech a musel jsem objektivně přiznat, že hlavní zásluhu na úspěchu měli především moji kolegové.
Já sám si nejvíce cením úspěchu, který jsem dosáhl ve svém milovaném volejbale. Asi moc lidí nepřekvapí, že nejvíce si cením těch nádherných deseti minut, které jsem odehrál na druholigové antuce v Písku.
Bohužel, nakonec přišel čas, kdy jsem se musel rozloučit i se svou velkou životní sportovní láskou. Na jednom volejbalovém turnaji veteránů mi při jedné zvláště vydařené pohybové kreaci bolestivě luplo v zádech. A moje vlastní tělo na mne tehdy velice přísně promluvilo:
„Staroušku, nepleť se mezi sportovce a když už musíš soutěžit, tak si jdi hrát šachy!“
Tak něco takového už jsem kdysi někde slyšel. Ale já tentokrát vlastní tělo poslechl. Vzal jsem si hrnek na kafe, obul papuče a odešel jsem si na zbytek svého sportovního života sednout k šachovnici …
Tomáš 
Obvinění proti Salvinimu se datuje od roku 2019, kdy jako ministr vnitra zabránil ilegálním migrantům se vylodit z plavidla pobřežní stráže, které tyto migranty na moři nabralo o pět dní dříve. Matteovi Salvinimu nyní za tento zločin „únosu“ hrozí až 15 let vězení. Itálie teď posílá do Evropy a celého svobodného světa tento znepokojující vzkaz: Kdokoliv z titulu své vládní funkce brání státní hranice své země a snaží se se zastavit masovou ilegální imigraci, může skončit před soudem a nakonec i ve vězení. (Foto: Piero Cruciatti / AFP prostřednictvím Getty Images)
20201021
