Dudáci po dvaadvacáté a stejně jinak

Skončil 22.ročník dudáckého bienále a je možno provést první hodnocení.

První změna se projevila v trase průvodu. Pro mnohé stálé návštěvníky byla ta změna dost překvapivá a nutno přiznat že i nepochopitelná. Na náladě účastníků i diváků to však mnoho nezměnilo a nesouhlas se objevil jen místy.

Maďarští pastevci a skupina Dudazenegar

Maďarští pastevci a skupina Dudazenegar

Další změnou, která se v jednom případě projevila i jako negativum, bylo zrušení vstupného na všechna vystoupení. Je jasné, že to přilákalo mnohem více návštěvníků a tím i daňový výnos, takže původní záměr je jistě chvályhodný. Ale jako vždy je tu nějaké to „ale“. Omezený a uzavřený prostor hradního nádvoří rozladil mnoho těch, kteří se na některé představení nedostali, protože už nebylo místo a nikdo již nechtěl prostor opustit pro jiné. Markantně se to projevilo v sobotní večer, kdy se na ohňové představení nedostal možná větší počet zájemců, než je kapacita nádvoří. Tady by pořadatelé měli uvážit, zda by nebylo vhodné buď alespoň symbolické vstupné na omezený počet vstupenek, nebo vystoupení uspořádat na jiném, prostornějším místě.

Robson's Choice z hrabství Northcumberland

Robson’s Choice z hrabství Northcumberland

Noční vystoupení těch nejhlasitějších skupin téměř v centru města asi nebylo to nejlepší řešení. Skupina Claymore byla určitě slyšet i na hradním nádvoří a musela rušit dojem z tam probíhajícího představení.

Spilwut z Německa

Spilwut z Německa

Dobrým počinem pro návštěvníky bylo rozprostření festivalu po více místech. Názor místních, případně jen projíždějících neznám, protože si to vyžádalo uzavření centra města včetně hlavní průjezdní ulice a mostu. Jen bych zopakoval výhradu výše uvedenou, že by bylo třeba lepší dislokace a časování souborů.

Počasí je něco, co nemůže pořadatel ovlivnit, takže tropické teploty nelze klást pořadatelům za vinu. Prostě bylo horko a to jistě mnoho lidí mohlo odradit.

A ještě k účastníkům.

Mám pocit, že zejména z britských ostrovů přijelo účastníků méně než jindy. Důvody možná znají pořadatelé, možná ani oni ne.

Soubor ze španělské Galicie

Soubor ze španělské Galicie

Takže můj závěr? Ačkoli jsem na základě kolujících řeči v úspěch festivalu moc nevěřil,  musím přiznat, že přes uvedené výhrady se nová choreografie většinově povedla. Jen doufám, že si pořadatelé vše řádně vyhodnotí a za dva roky se opět sejdeme s touto mezinárodně slavnou přehlídkou.

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , | 5 komentáře

Světová válka ve světle starověkých dějin.

Narazil jsem na zajímavé povídání o filosofickém rozboru historie, který předurčoval Vilémovskému Německu osud vítěze. Autor povídání rozebírá německou nadutost a vyvrací vývody předválečných německých badatelů. Což se stávalo často, že právě Němci si dějiny přizpůsobovali svým potřebám. Článek sám o sobě je dlouhý, tak jsem vybral jen část. Druhou přidám později, protože je také velice poučná. Možná více než ta první. Bez ní by ale nebylo možno ji pochopit.  

Dr. Antonín Kolář:

Světová válka ve světle starověkých dějin.

Příspěvek k poznání německé mentality.

Snad u žádného z válíčících národů nebyla věda všeho druhu, nevyjímaje věd duchových, zalarmována do služeb světové války a národa tou měrou jako u Němců. Hlásá-li se, a to právem, že věda není sama sobě cílem, nýbrž že má sloužiti životu, naskytla se jí právě za svštové války vhodná příležitost, aby ukázala, že má skutečně praktickou cenu. Také historii dostalo se čestného úkolu dokázati, že jest vskutku učitelkou života, jak se o ní tvrdí, že jest s to, aby určovala lidské jednání, mravní vztah nejen jednotlivce k jednotlivci, nýbrž i národa k národu. Tento úkol byl svůdný zejména pro dějiny starověké, podceňované pro neplodnost studia dávné minulosti zdánlivě beze všeho vztahu k dobám přítomným, poněvadž mohly ukázati, že pro svou uzavřenost a ukončenost ve svých účincích a tedy snadnou přehlednost jsou nad jiné periody lidských dějin poučné i pro člověka dnešního. Není tedy samo o sobě chybou, že se Němci obrátili k starověké historii o poučení, že hledali parallely mezi událostmi války světové a starověkých dějin zejména proto, aby rozptýlili nejistotu, jakým směrem se budou válečné události vyvíjeti a jaká budoucnost je čeká. Jde jen o to, jak si při tom počínali, jaké parallely mezi přítomností a minulostí našli, čemu se z dějin starověkých naučili. A tu je zajímavo, že srovnáním zjistili, že ty zjevy starověkých dějin, jež mají obdobu na straně německé, byly provázeny zdarem, naproti tomu zjevy, mající obdobu na straně Němcům nepřátelské, končily se neúspěchem, neštěstím a pohromou. A poněvadž podle názoru těch badatelů, kteří činili taková srovnání, dějiny se opakují a stejné nebo podobné příčiny mají též stejné nebo podobné následky, byl jim na snadě závěr, že světová válka skončí se pro Německo vítězně.

Dnes, kdy jest tato válka skončena, vidí Němci k svému ustrnutí, že je skutečnost usvědčila z omylu. Avšak ne teprve dnes, nýbrž i za války, kdy výsledek obrovského zápasu byl ještě neznám, bylo jasno nestrannému, národním chauvinismem nezaslepenému pozororovateli, srovnávajícímu střízlivě a objektivně události více než dvoutisícileté minulosti a doby přítomné, že parallely uváděné německými badateli, podíváme-li se jim do tváře hodně zblízka, jsou většinou nesprávné a že neopravují k tak optimistickému závěru. Tehdy byl by můj výklad býval účinnější než dnes, ale nesnesitelné censurní poměry v Rakousku bohužel nedovolovaly promluviti tak upřímně, jak by si byl člověk přál. Ale i dnes není tento výklad bez poučnosti a zajímavosti, poněvadž mezi událostmi dějin starověkých a války světové skutečně obdobnost jest, ovšem, jak uvidíme, poněkud jiná, než jak ji viděli badatelé němečtí, a poněvadž výklad o té věci jest zároveň zajímavým příspěvkem k poznání německé mentality.

Možno mluviti o světových válkách ve starověku? E. Meyer, jenž nejdůkladněji a nejpozoruhodněji srovnal tehdejší dobu s dnešní, odpovídá správně, že nikoli. Jako dnešní státy pojí vespolek oceán, tak byly státy starověké seskupeny kolem moře Středozemního. I říše perská, ačkoli měla volný přístup k oceánu Indickému, tíhla na západ k moři Středozemnímu, podobně jako již před tím říše babylonské, poněvadž na jeho březích se soustřeďoval kulturní život starověku. Tím jakož i svou obrovskou rozlohou připomíná Persie carské Rusko, jež vedle expanse na východ do Mandžurie k Tichému oceánu gravitovalo též na jihozápad na Balkán, aby se zmocnilo Dardanel, otvírajících mu Atlantický oceán. Jinak bylo by domem bez oken, ježto Baltické a Černé moře je zavřeno a Vladivostok na několik měsíců zamrzá. Jako dnes potřebuje velestát přístupu k moři a světová válka byla zápasem o něj mezi Německem, snažícím se rozraziti na dvou stranách onen kruh odevšad je svírající, tlakem na východ po souši a zbrojením na moři uvolniti si cestu na západ z moře Baltického a Severního, a mezi Anglií, jejíž existenční podmínkou jest ovládání všech moří, nemá-li býti odloučena od svých osad a ztratiti tak své velmocenské postavení, tak i ve starověku šlo v zápasech o rozhodné postavení států vzhledem k tehdejšímu „světovému“ moři a o moc námořní. Toho rázu byly dva světodějné zápasy, jež by mohly býti pokládány za předchůdce války světové, a to útok Peršanů na Řeky a zápas mezi Římem a Karthaginou. Tento zůstal omezen na tyto dvě velmoci, ale onen, jak soudí někteří, na př. E. Meyer a H. Swoboda,  byl Peršany proti Řekům smluven a společně proveden s Karthaginci a Etrusky, takže by mohl býti do značné míry nazván světovou válkou ve starověku. Po prvé utkal se celý okruh národů středomořských od Španělska až k Indu r. 480 v zápase, v němž šlo o postavení národa Řeckého a jeho kultury a tím o budoucnost evropské civilisace.

Proti Řekům spojili se Peršané, Karthaginci a Etruskové. Výprava byla Xerxem promyšlena tak důkladně, jako málokterá jiná. Shromáždil všechny národnosti své říše, Karthaginci zase žoldnéře z Afriky, Španěl, jižní Francie, Sardinie a Korsiky. V tom podobá se branná moc perská, jež měla v této válce zasaditi Řekům hlavní ránu, barevnému koloniálnímu vojsku anglickému, ale s tím rozdílem, že jádrem branné moci anglické bylo dlouho loďstvo, kdežto těžiště branné moci perské bylo naopak ve vojsku pozemním, nikoli v loďstvu, jež tvořili příslušníci poddaných Foinikie, Egypta, Ionie, Karie a Kilikie. Současně s bitvou u Salaminy r. 480, v kterémžto ostrůvku vidí německá fantasie dokonce attický Helgoland, došlo na západě k bitvě u Himery mezi Řeky sicilskými a Karthaginci. Jest zajímavo a přece přirozeno, že velmoc pozemská byla poražena na moři a naopak velmoc námořní na souši. Soupeř početně silnější musil se přizpůsobiti svému slabšímu soku, chtěl-li ho zdolati, ale tím sebe sama zeslaboval. Ony boje byly však skončeny teprve vítězstvím Hierona sicilského u Kymy r. 474 nad loďstvem etruským, Hieron, jak praví Pindaros, vyrval tím Helladu z nebezpečenství těžké poroby. Je zajímavo, že až do bitvy u Aktia byly rozhodné bitvy svedeny většinou na moři. Někteří historikové, jako na př, J. Bloch,  neví, že Karthaginští podnikli výpravu proti Řekům sicilským na rozkaz Xerxův, nýbrž soudí, že se tak stalo samostatně, že jejich podnik jest dostatečně motivován politickými poměry na Sicilii.

Herodotos ještě nic neví o vzájemné souvislosti bitvy u Salaminy a Himery, a má (VII. 166) zprávu, že obě vítězství byla vybojována téhož dne. Vnitřní souvislost mezi oběma událostmi byla prý sestrojena teprve ve IV. století. Nicméně svrchu uvedený názor, že šlo o smluvený společný úder proti veškerému Hellenstvu, nezdá se býti pravděnepodobný.

O jednotném a svorném odporu celého Řecka nemohlo však tehdy býti řeči. Na odpor se postavil jen asi jeden milion obyvatelstva na rozloze 30.000 km2. Největší část řeckých obcí ochotně holdovala králi perskému, a Thessalie, Theby a Argos čekaly jen na příležitost, aby se mohly přidati na jeho stranu. Území, jež nebyla přímo ohrožena, vyčkávala, jsouce ochotna připojiti se k vítězi. Byla to Kréta, Achajové na Peloponnesu, Aitolie s Akarnanií, Korkyra se svým silným loďstvem a konečně osady u Černého moře, v již. Itálii a Francii. Proti Peršanům postavily se pouze Peloponnes s Korinthem a osadami, Megara, Aigina, Athény, Thespie, Plataje, města eubojská a některé Kyklady. Řecké věštírny, majíce asi velmi dobře zaplaceno, stály na straně perského krále, prohlašujíce boj Řeků za marný. Pro další vedení války za důležitou pokládá E. Meyer námořní bitvu u Artemisia, jež jest mu i zajímavá tím, že v ní vidí co do následků analogii k bitvě u Marny. Takticky byla nerozhodná, v podstatě dokonce Řekům příznivá — proto je oslavována jako vítězství – ale strategicky byla rozhodnou porážkou Řeků jako bitva u Marny r. 1914 rozhodnou porážkou Němců, jak E. Meyer zcela bez obalu přiznává. Útok Němců, kterým řítili se na Paříž, aby se co nejdříve vypořádali s Francii a pak se vrhli na Rusko, byl u Marny zastaven a Němcům vnucen defensivní boj posiční, jenž jim zhatil všechny jejich plány a znamenal pro ně v nejlepším případě obrovskou ztrátu drahocenného času. A o ten pravé jim šlo. Prodlení bylo pro ně nejen nebezpečenstvím, nýbrž skutečnou zkázou. Onou bitvou Němci světovou válku měli již na samém začátku prohránu. Jako Němci musili přijmouti způsob válčeni, vnucený jim soupeřem, tak i Řekům vnutil podle Meyera vítěz zákon dalšího vedení války. Bitva u Artemisia byla v souvislosti s bitvou u Thermopyl a poněvadž Řekové průsmyku neuhájili a jejich loďstvo pod dojmem pádu Thermopyl opustilo své postavení u Artemisia, bylo celé střední Řecko pro Peršany úplně volné a Athény padly bez obrany do jejich rukou. Řekové postavili se na poslední odpor u Salaminy a na Isthmu.

Perské loďstvo bylo bouřemi a bitvou u Artemisia příliš zeslabeno, takže si nemohlo rozděliti úkol, jednak blokovati řecké loďstvo, shluklé u Salaminy, jednak udeřiti na Peloponnes. Ale kdyby prý se byl Xerxes nestaral o řecké loďstvo u Salaminy a, jak mu bylo raděno, poslal své loďstvo proti pobřeží peloponneskému, byl by se řecký odpor zhroutil, řecké vojsko bylo by se rozpadlo. Bylo by sice ještě došlo k ojedinělým bojům, ale vítězství z rukou Xerxových nemohlo již býti vyrváno. Podle Meyera Xerxes chybil, dav se svésti k námořní bitvě. Význam Themistoklův však nevidí Meyer v tom, že Xerxa přinutil k bitvě u Salaminy, nýbrž shodně s Blochem v tom, že se mu podařilo v dob více než desítileté proměniti Athény v námořní moc a uskutečniti tak myšlenku, že budoucnost Athén je na moři. Že perský útok možno odraziti jediné na moři, hlásal již r. 500 Hekataios Aristagorovi. Avšak srovnání bitvy u Artemisia s bitvou u Marny co do účinků na další vedení války není tak vhodné, jak by se snad na první pohled zdálo. Bitva u Artemisia neměla pro Řeky daleko toho významu jako pro Němce bitva u Marny. Není totiž patrno, že Xerxes vnutil Řekům svůj způsob dalšího válčení. Nerozhodná bitva u Artemisia přiměla jej k tomu, aby si proklestil cestu do středního Řecka bitvou pozemskou. Řekové mohli zastaviti postup vojska perského, ale nepodařilo se jim uhájiti Thermopyl, ať již zradou Efialtovou nebo neschopností Leonidovou, jak soudí Bloch, a Xerxovi otevřela se cesta do středního Řecka. Ale na konec přece jen nesvedl Xerxes bitvy pozemské, jak by bylo bývalo pro něho výhodnější, nýbrž bitvu námořní, v níž jediné viděl spásu Themistokles, drže proto lostvo Řecké pohromadě u Salaminy, ať již byl k ní přinucen Themistokleem nebo k ní přinutil Řeky sám, jak soudí Bloch. Podle Blocha rozhodl se totiž Xerxes pro námořní bitvu dobrovolně, poněvadž byl již září a blížila se doba rovnodenních dešťů, takže bylo třeba pomýšleti na návrat, ježto vojsko jeho nemohlo v Řecku přezimovati pro obtíže v zásobování. Návrat bez rozhodné bitvy byl by se však rovnal porážce. Proto přijal Xerxes na konec přece jen způsob válčení od Řeků. Že bude jeho loďstvo takticky poraženo, nemohl předvídati.

V tomto kritickém okamžiku zachránil Řecko geniální státník a vojevůdce, jací povstávají národům v světodějných okamžicích, Themistokles, kterého srovnává E. Meyer mlčky s Hindenburgem. Ale toto srovnání kulhá na obě nohy. Předně nelze srovnávati Německa s Řeckem, jak činí Němci, se svého stanoviska ovšem pochopitelně. Řecko bylo Persií skutečně napadeno, aby bylo podrobeno, kdežto Německo octlo se v kritické situaci svou vlastní vinou, tím, že spolu s Rakousko-Uherskem způsobilo světovou válku. Jeho válka, jak nyní je nesporně zjištěno, na př. Denisem, a jak nikdo ve světě kromě Němců od prvního okamžiku nepochyboval, nebyla válkou obrannou, jak namlouvají Němci světu a sobě, nýbrž útočnou. Že povstala proti nim Francie a Anglie a později skoro celý svět, zavinili si sami, ohrožujíce světovou rovnováhu svou rozpínavostí a imperialistickými choutkami. Dále, máme-li hledati analogický zjev k Themistokleovi jakožto vojevůdci, musíme mu postaviti po bok nikoli Hindenburga, dokonce ne již dnes, kdy je patrno, že Německa nezachránil a že byl vojevůdcem jen prostředním, ale velmi přeceňovaným, nýbrž Joffra, poněvadž zastavil postup německého vojska a tím učinil první krok k jeho porážce a přispěl tak rovněž k záchraně světa před panstvím Němců, jako Themistokles zachránil Řecko před porobou perskou.

Jako státníku pak, jenž přetvořil Athény ze státu pozemského v stát námořní, možno postaviti Themistokleovi po bok jedině lorda Kitchenera, jenž ještě za kratší dobu než Themistokles, za pouhá tři léta, učinil z Anglie, velmoci námořní, též velmoc pozemskou, takřka vydupav ze země milionovou armádu, když se v Anglii došlo k poznání, že jest třeba mocně zasáhnouti na západní frontě po boku Francie a Belgie, má- li dohoda zvítěziti a anglické dominium býti zachráněno.

Spartě přísluší zásluha, že v rozhodné chvíli, jež nastala Řecku před bitvou u Salaminy, uznala, že je nutno vyhnouti se bitvě na souši. Velmi šťastné bylo, že dostala vrchní velení, poněvadž jedině vrchnímu velení Sparty, jakožto vojenské autority, mohly se podrobiti autonomní Řecké státy. Vojenský stát, jenž právem o sobě tvrdil, že je na souši nepřemožitelný, podrobil se strategii Themistokleově, při níž přes své vrchní velení byl nucen přenechati zásluhy Atheňanům.

Podle Meyera hrála ve světové válce úlohu Sparty Amerika. Měla formální velení, kdežto hlavní výkon připadl Anglii jako v bitvě u Salaminy Athénám. Toto srovnání jest zase nevhodné. Amerika neměla vrchního velení, poněvadž není vojenskou autoritou, jíž jediné by ostatní spojenci byli uznali. Nastoupila jen na místo poraženého Ruska a pomohla nésti břímě války umdlévající Francii a Anglii, zejména po stránce finanční a technické. Její vojenská intervence byla na konci války teprve v začátcích. Ale vrchní velení patřilo jedině Francii, jakožto největší vojenské autoritě mezi dohodovými spojenci. A teprve když je Foch dostal, nastal na západní front obrat. Hrála tedy úlohu Sparty spíše Francie, ovšem s tím podstatným rozdílem, že ve výkonech i v zásluze o vítězství připadl jí podíl nikterak menší než Anglii.

Chtěli-li si Řekové udržeti ovoce svého vítězství a své postavení, jehož si dobyli, bylo třeba vytvořiti jednotu na obranu proti společnému nepříteli. Ale Řekové nedovedli odstraniti městské státy a vytvořiti jednotný národní celek. Všechny státy, veliké i malé, byly roztrženy ve dvě strany na smrt se potírající: přívržence demokratického zřízení athénského a aristokratické ústavy spartské. V bojích, jež vyplnily V. a IV. století, vykrvácely v této své úloze. Ve válce peloponneské získává Sparta sympathie celého řeckého světa tím, že hlásá idealistický program: povalení násilného panství athénského, potlačujícího všechnu svobodu, obnovení autonomie a sebeurčovacího práva všech malých obcí. Pod jeho praporem shromažďuje spojence, spolek peloponneský a Boiotii s Thebami v čele. Byla to neuskutečnitelná utopie a pro Spartu nic více než účinná fráse; jí šlo o udržení a rozšíření jejího panství. Boj za demokracii, svobodu a sebeurčení malých národů ve válce světové pokládal Meyer rovněž jen za pouhé heslo, aby se stal, zejména malým národům, sympathickým boj, jejž vedla dohoda ve službách Anglie za zničení Německa a za udržení a rozšíření světového panství anglického. Avšak dohoda nebojovala za zničení Německa, za jeho vyškrtnutí z dějin, jak si v Německu myslili, nýbrž jen za zničení německého militarismu, jímž Německo ohrožovalo evropský mír, a za udržení světové rovnováhy, kterou chtělo porušiti. Neprávem vidělo Německo v Anglii svého největšího nepřítele, soudíc, že Rusko a Francie jsou jen ve službách anglických kramářů. Že nešlo Anglii o rozšíření jejího panství bojem, mohlo býti nezaujatému pozorovateli patrno z její zdrželivosti a jejího otálení, než se pustila do války. Ona projevovala mírumilovnost nejdéle. Bála se, že se Egypt a Indie odtrhnou, že se válkou práv naopak její panství rozpadne nebo aspoň velmi zeslabí. S počátku ovšem nemohla vydatně zasáhnouti v boj, nemajíc pozemské armády; když však viděla, že Rusko s Francií nestačí na zdolání nepřítele a že jde o existenci její i Francie, nezbývalo jí než vybudovati armádu na základě všeobecné branné povinnosti a přispěti k vítězství spojenců, aby i její panství bylo uhájeno. Meyer mohl snad podezírati dohodu a zvláště Anglii, že bojuje proti Německu ze sobeckých důvod, pro svůj vlastní prospěch, pokud nezasáhla do války Amerika, ačkoli žádný Němec nemohl ani tehdy přikládati stejné pohnutky Francii, bojující jediné za svou čest a za své bytí. Jakmile však vstoupila do války Amerika, nebylo pochyby, že nejde jen o prospěch jednotlivých spojenců dohodových, nýbrž i o ideálnější cíl, o osvobození malých národ z jařma německého, o uplatnění práva a spravedlnosti místo moci a násilí ve střední Evropě. Odhodlala-li se demokratická Amerika k činnému zakročení na evropské pevnině po boku dohody, spojila-li svůj osud s osudem jejím, nemohlo býti sporu o tom, že to činí z poznání, že svoboda Evropy jest ohrožena, a z obavy, aby prušácká bota surově nezašlápla evropskou civilisaci, ježto si je vědoma toho, co by to znamenalo pro veškeré lidstvo, kdyby Německo mělo šířiti v Evropě kulturu svou.

Úkol, jenž se nezdařil národu Řeckému, převzalo království makedonské. Filippos sjednotil za účelem společného výboje proti říši perské po prvé v řeckých dějinách celé mateřské Řecko krom Sparty ve spolek, jenž učinil nemožnými vzájemné půtky a zaručil dosavadní poměry a zřízení. Řekové nepodrobili se ovšem Filippovi dobrovolně, nýbrž byli jím přemoženi a jednota byla jim násilně vnucena. Viděli totiž v Makedonech barbary, ohrožující jejich samostatnost, a proto vzpírali se houževnaté jejich panství. Celý ten zápas obcí řeckých s Athénami v čele proti Filippovi probral zevrubně E. Drerup ve své knize »Aus einer alten Advokatenrepublik* (v Paderbornu 1916).

Našel mnoho parallel mezi dobou tehdejší a válkou světovou a šel dokonce tak daleko, že na základe jich předpověděl zkrachování politiky dohodové a vítězství Německa ve válce. Jest proto třeba všimnouti si blíže jeho názorů.

Persie, odvěký nepřítel Řecka, jímž zůstává ještě i za dob Filippových, toť kolos ruský, řecké obce, toť spolkové státy německé.

Makedonie, stát s vládou monarchickou a mohutnou organisací vojenskou, jest k obcím řeckým, s nimiž jest v jazykovém příbuzenství, v témž poměru jako vojensky silné Prusko k ostatním státům německým. Král Filippos byl muž poctivý a nezištný, jenž neměl v úmyslu Řecko zničiti, nýbrž chtěl utvořiti spolek makedonskořecký na výboj proti Persii se stejnými právy všech členů. Řekové však nechápali jeho snah. V Athénách vedle strany, přející jeho záměrům, s Isokratem, Fokionem a Aischinem v čele, byla mocná strana vlastenecká, vedená advokáty Demosthenem a Hypereidem, Lykurgem, Hegesippem a Polyeuktem. Ta viděla ve Filippovi úhlavního nepřítele Řecka. Akoli si Filippos stále přál míru, byl konečně donucen ustavičným štvaním strany protimakedonské zkrotiti násilím Řeky, vzpírající se jeho nezištným záměrům. Ačkoli Athény měly hráti ve spolku řeckém podobnou úlohu jako dnes Bavory, měly ve spolku se silnou Makedonií zachrániti si aspoň něco ze svého dřívějšího lesku, klesly vinou advokátské politiky v porobu a s nimi všechny obce řecké. Politika králova a profesorská politika Isokratova zvítězila nad politikou advokátskou.

Právě tak světová válka byla podle Drerupa válkou advokátů Anglie, Francie, Itálie a Řecka proti králům mocností ústředních, a mohli bychom dodati, co Drerup nepraví, proti profesorské politice německé. Jak válka skončí, napověděl Drerup svou parallelou.

Dnes ovšem jest patrno, že byl Drerup prorokem falešným. Ale již tenkráte (r. 1916) vyskytli se rozvážní badatelé i mezi Němci, kteí odsuzovali Drerupovo klamání čtenářů falešnými přirovnáními.

Co do nebezpečenství nemůže býti totiž Persie srovnávána s Ruskem. Tenkráte dokonce nešlo o to, jak s nadsázkou hlásá Drerup, stane-li se Řecko orientálním, i Orient řeckým. Byli sice tehdy v Řecku stoupenci oblíbené myšlenky panhellenské, ztrestati odvetnou výpravou Persii, těžící z rozervanosti obcí řeckých, ale vyhledával-li tehdy král perský diplomatických styků s Athénami a domáhali-li se Řekové jeho spojenectví proti výbojnosti Filippově, jistě nebyla říše perská pro Řecko, nad to ještě od ní oddělené mořem, tak nebezpečnou jako říše makedonská při své bezprostřední blízkosti. Právě tak Rusko bylo v dobách mírových nebezpečenstvím pro Německo jen v podrážděné fantasii Němců. Právě naopak byli a jsou stále Němci nebezpečni Rusku. Nadarmo nevysílali tam své inženýry a obchodníky, nadarmo nenakazili zemi bolševismem. Makedonii lze ovšem vhodně srovnávati s Pruskem, ale její vztah k obcím řeckým dokonce se nepodobá poměru Pruska k ostatním státům německým, zejména za války světové, v níž vystoupila proti nepříteli říše německá jako jednotný a mohutný celek. Nevhodnost srovnání jest patrná z toho, že Drerup obratem dělá z Makedonie celé Německo a z obcí řeckých státy dohodové a mluví o boji politiky profesorsko- královské proti politice advokátské. Pokud jde o Makedonii, nebyla by charakteristika politiky její a jí přátelské zrovna nevhodná. Ale o politice advokátské nelze u Demosthena a jeho strany dobře mluviti, jak ukázali H, Swoboda a Fr. Cauer. Demosthenes a Hypereides byli advokáty, Lykurgos a Hegesippos nikoli. Aischines, náčelník strany filomakedonské, dovedl právě tak dobře advokátsky vše překroutiti jako Demosthenes.

Cauer shledává politiku Francie a Itálie přes monarchickou ústavu této advokátštější než v Athénách. Tam se vše projednávalo veřejně, takže bylo těžko působiti na lid, nebylo možno tajnými úmluvami postaviti jej před situaci, v níž není pro něj jiného rozhodnutí, než k jakému spěli státníci, Makedonie se svou monarchistickou politikou, provozovanou Filippem, stojí prý velmi blízko všem moderním státům, kde provozuje podobně několik státníků politiku za celý stát. V stálosti, jednotnosti a vypočítavosti této politiky měla právě Makedonie převahu nad demokratickou diplomacií athénskou. Isokratův zdánlivě vědecký rhetorismus přešel prostřednictvím spolenčosti římské k národům románským, u nichž má dosud svůj význam. Prostředky isokratovskými operují prý právě politisující advokáti dohody. Tak obrací Cauer názor Drerupův vlastně na ruby. V zápase mezi Athénami a Filippem šlo, jak poznali Kaerst  a Swoboda, o důležitější věc než o pouhý boj advokátů proti králi. Šlo o zápas dvou různých politických zásad, o udržení samostatných řeckých republik proti nově vznikající moci monarchické. Řekové nedívali se na Makedony jako na své bratry, nýbrž jako na barbary, ať již právem nebo neprávem. Jejich absolutistická ústava byla jim nesnesitelnou. Význam Demosthenův jest v tom, že pochopiv nebezpečenství, hrozící Řekům od Makedonie, vystoupil na obranu svobodné obce demokratické proti panství zvůle jednotlivcovy. Swoboda srovnává tento instinktivní odpor Řeků proti absolutistické Makedonii dosti vhodně s odporem demokratické Ameriky proti evropským monarchiím, v nichž vidí tyrannie.

Týče se to však jen nespravedlivých a násilnických monarchií mocností ústředních, v přední řadě ovšem německé a rakousko-uherské, nikoliv i ostatních. Osobnost Filippova tento odpor Řeků proti Makedonii jen posilovala. E. Meyer i Kaerst správně poznali, že Filippos neprovozoval politiky řecké, nýbrž makedonskou. Podle Kaersta pomýšlel hned od počátku své vlády na podrobení Persie, chtěje učiniti z Makedonie velmoc. To však bylo nemožné bez hegemonie nad celým Řeckem. Násilné sjednocování obcí řeckých zakrýval Filip pláštíkem všeřecké myšlenky na pokoření odvěkého nepřítele perského. Strana protimakedonská jistě nebyla tak krátkozraká, aby v něm byla viděla nepřítele Řeků zcela neprávem. Situaci zahraniční posuzovala jist lépe než strana mu přející, jež v něm viděla nezištného sjednotitele Řeků a záštitu řecké svobody. Takto dívá se na Filippa i Kaerst přes to, že mu nepřikládá tak ideálních snah. Jako Němci imponuje mu silná individualita Filippova a vojensky mocná jeho říše. Nechápe demokratické a svobodymilovné duše řecké, nemá Filippovi za zlé, že odňal Řekům možnost samostatného a svobodného života národně-politického, nýbrž chválí jej za to, že skryl řeckou kulturu pod přístřeším hegemonie makedonské; nestará se příliš o to, zda jí hrozilo nebezpečenství či ne. Vnitřní situaci posuzovaly obé strany v Athénách se stejnou krátkozrakostí. Nelze upříti, že Isokrates ze svého ústraní dobře poznával neschopnost Řeků sjednotiti se a správně soudil, že může pomoci pouze moc zahraniční, ale klamal se v osobě Filippově a nepřihlížel k tomu, že jeho úsilí narazí na odpor Řeků jako nevlastenecké, ba velezrádné. Řekové byli stále ještě opojeni svou slavnou minulostí, takže ve své hrdosti nesnesli, aby někdo cizí zasahoval do jejich osudů a dělal pořádek v jejich rozvrácené domácnosti. Démosthenes zase ve své krátkozrakosti neviděl, že Řekové nejsou schopni účinného odporu proti mladé, jednotné a na vojenských základech vybudované říši makedonské, nechápal, že proti činům Filippovým nepomůže jeho burcování Atheňanů z netečnosti, nemá-li sám činorodých myšlenek a nemají-li jeho krajané sil, aby je uvedli ve skutek.

Vlastenectví, neschopné vtěliti se v činy, nebylo nic platno. Že Demosthenes v tomto zápase proti Filippovi podlehl, že se Řecko dostalo v područí makedonské, nezavinila advokátská politika Demosthenova, nýbrž všeobecná zchátralost celé soustavy řecké politiky, vybudované na městském stát, spějícím za Filippa k zániku. Pravou příčinu pohromy tuší Drerup sám, když upozorňuje, že se přeceňuje význam bitvy u Chaironeie. Ta prý byla jen vyvrcholením toho, co se připravovalo již od války peloponneské, v ní dostala viklající se budova Řecké svobody pouze poslední smrtelnou ránu. Je pravda, že se po revoluci francouzské stavějí v čelo národů a za jejich nezadatelná práva bojují právníci místo theologů, kteří až do té doby řídili život národů. Možno vskutku mluviti o politice právníků jakožto ředitelů moderních států, a to všude jinde snad větší měrou než právě v Německu. Křivdili bychom však státníkům dohodovým, kdybychom jejich politiku nazývali advokátskou, t. j, jak Drerup tomuto označení rozumí, politikou nepoctivosti, překrucující pravdu a skutečnost. V tom smyslu byla advokátskou i německá politika profesorská. Drerup byl na omylu, domníval-li se, že v tomto svém zaujatém stanovisku k politice státníků dohodových našel klíč k pochopení politiky a povahy Demosthenovy. Tímto názorem si práv naopak cestu k správnému pochopení doby Demosthenovy zatarasil. A i kdyby bylo pravda, že advokátská politika Řecko zničila, ještě by z toho neplynulo, že se totéž bude opakovati i dnes, a to proto, že nelze srovnávati dnešní dobu s dobou tehdejší. Přirovnání Drerupova, o nichž jsem se již zmínil, jsou sice nevhodná, ale přece jen toho druhu, že možno o nich diskutovati. Co však říci tomu, srovnává-li Drerup potrestání Fokidy Filippem, vyzvaným Thessalií a Boiotií k zakročení proti ní, s krutým potrestáním Belgie od Němců za to, že se bránila proti porušeni své neutrality, nebo dokonce s pokořením Černé Hory, ztotožňuje-li jednání Diopeitha, ukládajícího obchodním lodím, jež projížděly Hellespontem, výpalné na udržování svého vojska, s anglickou blokádou nespolehlivých, Němcům nadržujících neutrálů, nebo přirovnává-li dokonce barevné vojsko anglické a francouzské na západním bojišti k vojsku athénskému, skládajícímu se z otroků v stříbrných dolech laurijských, jimž byla dána na návrh Hypereidův osobní svoboda, a z metoiků, obdařených attickým právem občanským, aby mohli býti zařaděni do vojska ?

Filippovi nedopřál osud, aby mohl uskutečniti zamýšlenou výpravu proti Persii. To bylo dopřáno teprve jeho synu Alexandrovi, jenž jsa odchován řeckou vzdělaností a jejími ideály pojal dalekosáhlý úmysl dobýti světa v pravém slova smyslu. O jeho obrovském podniku vykládal v témž asi duchu jako Kaerst Wilamowitz-Moellendorff. Nevyjádřil sice plnými ústy tendence své přednášky, ale již z okolností, za nichž byla proslovena, a z toho, co možno vyčísti mezi řádky, jest zcela jasno, jaká přirovnání a tendence tanula Wilamowitzovi na mysli.

Přednášel o výbojích Alexandra Makedonského 4. dubna 1916 ve Varšavě před důstojníky generální správy. Stručný obsah a smysl přednášky jest tento. Makedonie, to Prusko, Alexandros pak, to nikdo menší než sám Vilém II., jenž také nese pochodeň německé kultury na východ, jako Alexandros šířil řeckou kulturu do Orientu. Vilém stává se vlastně nástupcem Alexandrovým, jenž přejímá jeho odkaz, poněvadž tíhne také k zálivu Perskému jako Alexandros, jenž chtěl při ústí Eufratu a Tigridu zříditi veliký přístav a učiniti záliv Perský výpadovou branou do Indického oceánu. Cílem německého „Drang nach Osten“ jest spojiti Bagdad s oceánem a vyprostiti ústí Eufratu a Tigridu z cizí moci, aby byla opět Mesopotamie pro Turecko tím, čím byla pro Peršany, Řeky a Araby. Jaká to nezištnost, jež bére na svá bedra tak těžké břímě ne pro svůj prospěch, nýbrž pro lepší budoucnost musulmanského spojence. Alexandros byl si vědom svých mimořádných výkonů, jež ho stavěly vysoko nad ostatní lidi, a poněvadž věřil ve své síly, věřil ve své božství a chtěl, aby bylo uznáváno nejen od národů orientálních, nýbrž právě od suverénních států řeckých.

Komu by při slovech Wilamowitzových netanul na mysli německý císař, jenž se sice nepokládal za syna božího, poněvadž to by bylo pro dvacáté století a snad i pro Němce koření příliš silné, zato však aspoň za náměstka božího na zemi, za nejvyšší hlavu církve protestantské a spolu s národem německým za nástroj božské prozřetelnosti, jež jim svila zde na svět veliké poslání ? Tací lidé mají právo nakládati s ostatními jednotlivci i národy podle své vůle, ničiti města a kulturu starou ve jménu lepší nové, kterou jsou povoláni šířiti svými výboji. Vítězný postup německého vojska Belgií a boření jejích pevností jako domků z karet novými hmoždíři, jimiž byla překvapena Evropa, toť obdoba vítězného postupu Alexandrova podél pobřeží maloasijského, na němž novými těžkými kusy rozmetal několik opevněných měst tak dokonale, že od té doby jeho novou zbraní byl úplně zvrácen celý dosavadní systém stavby pevností. Německá fantasie od E. Meyera přes Drerupa stává se bezuzdnější, až ve Wilamowitzovi dostupuje německé třeštění vrcholu. Tím nesmrtelnější jest ovšem nyní po porážce Německa v cizině — u Němců to není dobře možné – ostuda Wilamowitze a s ním zároveň veškeré politiky a filosofie německých universit. Advokátská politika nezničila Řecka, zato však německá profesorská filosofie a politika zničila Německo, poněvadž živila v národě bohorovnost a naduté velikášství, a neříká se nadarmo, že pýcha předchází pád a koho chce bůh zničit, že ho raní slepotou.

Celý svět čekal, že Alexandros, když si podmanil východ, dokončí své dílo též podmaněním západu a tím zachrání od zániku též hellenismus v Itálii a na Sicílii a súčtuje s Karthagiňany a kmeny sabellskými v Itálii. Vyslanci všech národů, nevyjímaje Římanů, dostavili se k němu do Babylonu, aby zvěděli jeho úmysly. Ale v tom jej zastihla r. 323 smrt a poněvadž nezanechal dědice, jenž by se ujal jeho záměrů, byl zbaven západ nebezpečenství, takže mohl jíti samostatně svou vlastní cestou.

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , , , , , | 72 komentáře

Přebohaté hodinky vévody z Berry – IV

Obrázkový rok v Přebohatých hodinkách se chýlí ke konci a dnes končí i moje vyprávění o téhle nádherné knize. Ale ještě máme něco před sebou.

Je listopad a tentokrát ho nesymbolizuje obrázek žádného hradu, ani urozené společnosti.

©Photo. R.M.N. / R.-G. OjŽda

©Photo. R.M.N. / R.-G. OjŽda

Obrázek v poměrně ponurých barvách zachycuje stádo prasat na pastvě. Když jsem to viděla, vybavil se mi začátek první kapitoly románu Ivanhoe od Waltera Scotta (další oblíbená knížka mého dětství), kdy šašek Wamba a pasák Gurth ženou prasata z pastvy a rozmlouvají… To byl ovšem konec dvanáctého století, „Hodinky“ patří do století patnáctého. Jak to vlastně s tou pastvou bylo? Dočetla jsem se, že tímhle způsobem se chovala prasata od počátku jejich domestikace, ale protože v lesích stáda prasat dokázala nadělat značnou škodu, tak od patnáctého století byla snaha volnou pastvu omezovat a v 18. století už převládal chov v chlévě. Ale jak jsem se taky dočetla, kruh se uzavírá: současní biozemědělci se chlubí, že jejich prasata se taky pasou…

Tenhle obrázek není dílem bratří z Limburka, ale jednoho z jejich následovníků, Jeana Colombeho https://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Colombe – možná i proto je jiná volba barev a na obrázku není žádný z hradů vévody z Berry – vévoda byl už byl v té době také dávno mrtev.

Poslední, prosincový obrázek z kalendáře „Hodinek“ je také věnován lovu:

©Photo. R.M.N. / R.-G. OjŽda

©Photo. R.M.N. / R.-G. OjŽda

Lovcům se podařilo ulovit velikého divočáka (ale jak tak koukám na obrázek, nejen si jistá, jestli jim jejich smečka psů z toho divočáka něco nechá.) Přemýšlela jsem, co to je za stromy v pozadí, že jsou ještě v prosinci takhle zlatavé a pak mi došlo, že to je dubový lesík:  jednak v dubovém lesíku je docela pravděpodobné narazit na divočáky, pasoucí se na žaludech a taky duby na zimu neopadávají a jejich uschlé listí si dlouho zachovává takovouhle hnědozlatou barvu. Hrad, jehož věže vykukují za lesíkem, je Vincennes, kde se Jan z Berry narodil. Tenhle hrad má docela zajímavé osudy: vybudován byl ve 12. století jako lovecký hrad, postupně byl rozšiřován a přebudováván a stal se královskou rezidencí. V 18. století byl přeměněn na vězení, které zde bylo do r. 1784. Na hradě také sídlily různé průmyslové podniky, z nichž asi nejvýznamnější byla výroba porcelánu a fajanse – ta se později přestěhovala do Sevres, no a sevreský porcelán, to je prostě pojem! S Vincennes ji už nikdo nespojuje.

Vincennes už dávno není královským loveckým revírem, je to městečko, pomalu srůstající s Paříží, ale základní rysy, hlavně donjon, si vincenneský zámek stále zachovává.

obr.3

A už jsme opravdu u konce. Přebohaté hodinky vévody z Berry jsou v současnosti uloženy v Museu Condé v zámku Chantilly (jak tu někdo už prozradil).

obr.4

Zámek v Chantilly

Přebohaté hodinky vévody z Berry jsou nevelkou knížkou (21×29 cm, čili zhruba formát A4), v které je celkem 66 celostránkových iluminací a 65 malých, zasazených do textu.

©Photo. R.M.N. / R.-G. OjŽda

©Photo. R.M.N. / R.-G. OjŽda

A to je ta kniha o které jsem tu třikrát vyprávěla: Přebohaté hodinky vévody z Berry…

Vévoda z Berry se narodil, jak bylo řečeno, ve Vincennes, zemřel v Paříži – a pohřben je v kryptě katedrály Saint Etienne v Bourges. Jeho hrobka je známa jen z rekonstrukce, neboť byla za náboženských válek hugenoty těžce poškozena.

Obr.6

Katedrála Saint Etienne v Bourges

obr.7

Pravděpodobná podoba původní podoby hrobky vévody z Berry

obr.8

Náhrobní socha vévody z Berry se naštěstí zachovala do dnešních dnů.

K-sova

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 17 komentáře

Jarek

Přiznám se, že jsem Jarka Nohavicu delší dobu nesledoval. Nějak mi vypadl z ucha. Ostatně bylo takových více. Většina umělců se pochopitelně radovala ze změny režimu. Ale postupem času se rozdělili na dvě skupiny. Jedna se na současném režimu přiživuje, proto jej také obhajují kudy chodí. Pro druhou skupinu platí věta, kterou pronesl pan Jiří Suchý – Je to lepší než dříve, ale horší, než jsem očekával. Proto se ta druhá skupina dostala do pozice rebelů. Mezi nimi je právě Jarek. A jeho písnička o barabech mi jej připoměla. A hned jsem si přehrál další. V tom okamžiku se vrátil ten starý Nohavica.  Drzý a vtipný. Takže vám nabízím ty písničky, které mi jej vrátily zpět. Jen upozorňují, že nejsou pro útlocitné. Hemží se to vulgarismy celkem dost.

Na události z doby televizní rebelie vzpomíná v písni To umí každý debil https://www.youtube.com/user/jo231monial23
O svém kraji vypovídá v písničce U nás na severu. Povšimněte si, jak se upřímně baví členové
Janáčkovy filharmonie https://www.youtube.com/watch?v=rqUnNUYsf24
Malé české blues se také nazývá Doprdelepráce. Popisuje těžký život obyčejného člověka. https://www.youtube.com/watch?v=xAqFnuvRKL0
Depresivní pocity a návrhy na odchod ze světa, které mu vyvrací sám Nejvyšší popisuje Černá jama https://www.youtube.com/watch?v=ist0mlIeogk
A zakončíme popisem naší vlasti. Penzión Česko. https://www.youtube.com/watch?v=Fk9O4-E4jl8

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Sobotní hudební pohlazení | Štítky: , , , , | 68 komentáře

Sady, parky a stromovky

Mnoho měst se vyznačuje téměř shodným jevem, který se obyčejně nazývá „sady“. O co jde? Jedná se vždy o zasypaný obranný výkop před městskými hradbami. A pokud to situace dovoluje, pak je šíře této zeleně opravdu účelná a vlastně odděluje od centra i dopravu.
Samozřejmě že i Strakonice měly svoje hradby, svoje příkopy a tedy mají svoje sady. Rennerovy sady. Tento pás zeleně vznikl roku 1837 zasypáním již nefunkčního příkopu za přispění místního mecenáše zeleně koželuha Antonína Rennera. A teprve za tímto pásem vede jedna z důležitých průjezdních komunikací ulice Husova.

Součástí parku již od vzniku je kaple sv. Jana Nepomuckého,

IMG_20160825_104043

SvJanNepomucky

empírový gloriet

IMG_20160825_104425

a Rennerova kašna.

IMG_20160815_101511
Park od počátku sloužil společenskému životu a procházky v něm patřily stejně, jako procházky po Podskalí, ke společenskému bontonu. A kolik utajil i mileneckých párů, o tom se nikomu ani nezdá.
V současnost je vybavení doplněno ještě o část pomníku M. Jana Husa, který sem byl přemístěn v sedmdesátých letech z Dubovce  při výstavbě přemostění soutoku řekIMG_20160822_103734

a z nedávné doby i velice pěkné (i hojně využívané) dětské hřiště.

IMG_20160825_104542
A kdo to vlastně byl ten pan Renner? V pramenech se o něm mnoho nepíše, patrně proto, že byl osobností jen místního významu, a tak jsem použil glosy z webu Strakonice.eu, kde se praví:

Vlastivědný pracovník. Vyučil se koželuhem a postupně se stal bohatým soukromníkem. Byl zakladatelem okrašlovacího spolku, který přispěl k rozšíření městských sadů – Rennerovy sady. Po smrti odkázal pozemky třem veřejným institucím ve Strakonicích, a to na zřízení dětské opatrovny v Strakonicích, k utvoření Spolku pro ochranu zvířat a špitálu sv. Martina. Hlavní strakonické sady nesou jeho jméno.

A ještě jeden příspěvek ze života podivného pana Rennera. Tentokráte z webu v-hrdlicka:

Antonín Renner studoval školu reálnou, pak vyučil se v koželužství, řemeslu to své­ho otce, které tou dobou bylo ve Strakonicích tak rozšířené. 
Však po brzské smrti svého otce nesetrval příživnosti té, jsa často churav a v dobrých majetkových poměrech. Neboť mimo zmíněného domu byl vlastníkem ještě několika polí, jedno sousedící s městským parkem.
Jako soukromník, neženat, žil život samotáře, s nikým se nestýkal, ani s příbuznými, kterých měl zde dostatek. Byl podivín, ale podi­vín dobrého srdce. Jeho jedinou zábavou bylo krmení ptactva všech druhů, v zimě, v létě.Za domem, na kryté pavlači, obrácené k jihu, byla „ptačí jídelna“, kde každý druh ptactva našel svoji lahůdku a kterou Ant. Renner pečlivě denně ráno upravoval. Jídelní lístek byl vždy dosti bohatý a pestrý. Tu strouhaná mrkev se žemličkou, vedle mravenčí vajíčka tam zase jitrocel, jinde ptačinec, ptačí zob, červíci, sekané dešťovky, krupice, vařená játra a v neděli přilepšoval-jak sám říkal-ptačí oběd i buchtami, ba i piškoty: Pochopitelně, že k takové“trachtaci“býval velký slet všeho ptactva. Mezi touto opeřenou havětí bývaly v zimě častým hostem i veverky,které sem z blízského Podskalí přihopkaly a našly u svého hostitele A.R. též svůj mls-nějaký ten oříšek. Na půdě domu , ve staré kolně a konírně nalezly útulek a přístřeší různé druhy ptactva, které se zde až do pozdního podzimu zdržovalo a přijímalo vděčně pohostinství svého hostitele, hlavně v počasí nepříznivém. Tak staral se A. R. o své strávníky neúnavně, hlavně v zimě, což bylo jeho jedinou zábavou až do pozdního stáří.

Se stářím rostlo i jeho podivínství-strach před lidmi. Důvěřoval jen své staré posluhovačce, která mu uklízela, vařila a pomáhala při úpravě zobu. Stýkal se jedině s Antonínem Šlehoverem, bývalým zdejším cukrářem, který měl sousedící zahradu u domu A.Rennera od něho pronajatou pro svoje včelaření. Těžko bylo vniknout do jeho ptačího azylu za jakoukoliv záležitostí. Byl-li kdo poslán k k A.R. se vzkazem od p.Šlehovera, musel dlouho čekat než mu bylo otevřeno po dlouhém výslechu: kdo je, co chce a proč? Po správné odpovědi byly těžké xxxx závory u dveří uvolněny, zástrčka odsunuta a posel konečně do domu vpuštěn. Kdo tam šel poprvé, každý se nemálo ulekl úboru, ve kterém ho A.R. s vytasenou starožitnou rezivou šavlí přijímal. Jeho dum, celý s okny zamřížovanými, připomínal spíše vězení než obydlí člověka srdce zlatého a tak svobodného jako jeho opeření chráněnci. Se stářím dostavila se u A.R. jeho stará choroba prudčeji, stále se stupňovala, neboť nepustil k sobě ani  lékaře.
V předtuše blízského konce svého života vyžádal si návštěvu Ant. Šlehovera, při které se sním radil, komu by měl své jmění, pozůstávající z domu a polností, rozumně odkázati.
Jako člen výboru Spolku pro okrašlování města Strakonic, radil jemu A. Šlehover, že by se zvěčnil odkazem svého jmění a hlavně přilehlého pole u měst.parku /dnes Rennerovy sady/ tomuto spolku.
Pole by bylo použito k rozšíření parku, v němž by bylo pořízeno dostatečné množství ptačích bud a stojánku k zimnímu krmení ptactva. „Přičinil bych se již to, aby sady ty nesly vaše jméno, pane Renner.“ Doložil A.Šlehover. Návrh tento se A. R.  velmi líbil. Mimo nějakého povinného služebního odkazu své staré posluhovačce Madlence a nějakých zaknihovaných pohledávek, odkázal pak právoplatně své ostatní celé jmění zdejšímu Okrašlovacímu spolku města Strakonic.
Nemoc A.R. se denně horšila a brzská smrt vysvobodila jej z útrap.
Zemřel, nikým neoplakávánale postrádán celým hejnem ptactva, hlavně v zimě. Z odkázaného pole /proti nemocnici/ a nějaké hotovosti zřídil, osázel a rozšířil Městský okrašlovací spolek celý celý park směrem k nemocnici a pojmenovány sady ty „Sady Rennerovy“. Rovněž i spolek nese jméno „Okrašlovací spolek pro ochranu ptactva Renner.  
Budiž vděčně a věčně vzpomenuto dobrodiní tohoto muže zlatého srdce, tím více tuto dobu, kdy tak málo bývá pamatováno odkazy a dary na všeobecně užitečnou věc!
Zasloužil se tím o rozšíření a zvelebení našeho měst.parku.

Sázej stromky pro potomky!

Tuto vzpomínku sepsal syn bývalého známého strakonického cukráře Šlehovera.

IMG_20160815_101534

A proč se v nadpisu objevují i ty „stromovky“? Vždyť jde vlastně o stále stejný pojem, jen na rozdíl od slova „park“ původu anglického se jedná o opravdu český výraz pro tentýž pojem.

A ještě malá perlička. Když jsem ráno cestou z autobusu do nemocnice procházel parkem, potkal jsem dva havrany. Ten jeden se dokonce ke mně zvědavě přiblížil. bohužel jsem chvátal a tak jsem jej nemohl požádat o strpení a foto. Při zpáteční cestě už jsem je nepotkal. Patrně poskakují v nějaké jiné zeleni. Ale pan Renner by měl určitě radost.

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Strakonice | Štítky: , , , , , , | 43 komentáře

ZLATÁ POKLADNICE DOBRÝCH RAD II

Roku 1937 vycházela publikace, která měla přinášet osvětu do českých domácností.  Pro tentokrát jsem vybral povídání o optimismu.

Jací lidé se neztratí .

Již od mládí mám rád lidi, kteří se nebojí života. Bývají to ti, kteří uvykli prosté tvrdé práci. Berou život, jak jest. Smiřují se se všemi jeho překážkami. Jdou na ně odhodlaně, s vykasanými rukávy a s pevnou nadějí, že je zdolají. Klepne-li je při tom Osud přes prsty, dovedou snášeti neúspěch. Chystají se na něj však s odvahou ještě větší. Nic je neodstrašuje. Jdou na ty to překážky zase s jiné strany, aby je vypáčili z kořene. S čela se jim řine pot, usmějí se, zamnou rukama a často je přistihneme, jak si, věříce ve své síly, dodávají sami odvahy: ,,Jaký bych to byl člověk, kdybych od toho utekl! Musím to dokázat, kdybych měl padnout!“ A nepodaří-li se jim ani tentokráte zdolati překážku, vracejí se k ní po chvíli oddechu znova. Nepovolí za nic. Pracují hlavou i rukama, hledají nástroje, zkoumají dřívější podobné případy. Ale cíle musí dosáhnouti. Uznají-li, že překážky jsou přece jen nad jejich síly, najdou si přítele, a je-li třeba, i dva či čtyři. A když to nepůjde dnes, podaří se to zítra. Jsou tu již zkušenosti ze včerejška. ,,Musíme přes překážku. Já jsem již takový. Člověk se nesmí bát života, neboť jinak by daleko nedošel.“

Od těchto lidí jsem se v životě vždycky učil. Prostou tvrdou prací se zmůže více, než člověk myslí. Ti lidé mě naučili opravdu pracovat i za těžkých okolností. Pracují-li dnes na místě, o němž jsem snil v mládí, děkuji za to oněm, již mi byli vzorem.

Od lidí, kteří měli před životem strach, jejž šířili kolem sebe, nikdy jsem nepochytil ničeho dobrého. Vyhýbal jsem se jim, poněvadž jsem viděl, že v životě vlastně nic dobrého nevykonali a ničeho nedokázali. Odůvodňovali to všelijak, jenom ne svojí slabostí, leností nebo neschopností.

Z čas. „Spolupráce“.

Ta takto naše předky vychovávala tehdejší zdravověda

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , | 81 komentáře

AUTOMOBIL VEDLE ŽELEZNICE V Č. S. R.

Souboj mezi železniční a silniční dopravou se začal řešit již v prvních dobách rozvoje automobilového průmyslu. Tedy v dobách, kdy silniční přeprava zdaleka nedosahovala také intenzity jako dnes. Již tehdy si byli někteří dopravní odborníci vědomi potřeby koordinace obou způsobů. Dne 12.února 1934 Přednesl Ing. Vladimír Ibl  přednášku s výše uvedeným názvem. Přednáška pak vyšla knižně ve sborníku České společnosti národohospodářské v Praze. Několik zajímavých výňatků vám zde předkládám. Takže nyní dostává slovo ing. V. Ibl:

  1. část všeobecná.

Naše úvahy budou se týkat normálních železnic v běžném slova smyslu zařízených pro přepravu osob i nákladů a naproti tomu veřejné, po živnostensku provozované autodopravy. K autodopravě soukromé přihlédneme jen potud, pokud se dotýká veřejného zájmu.

A.

Nejprve se pokusíme, ujasniti si podstatné karakteristiky obou uvažovaných dopravních prostředku po stránce technicko­hospodářské.

1.

  1. a) Jako první z nich se jeví zvláštní schopnost železnic pro ukojení hromadné a na určitý úsek soustředěné přepravní potřeby a naopak zvláštní schopnost automobilu pro ukájení přepravní potřeby individuální a v čase rozptýlené.

U železnice v běžném slova smyslu, t. j. u železnic s normální trakcí a obvyklým způsobem provozu, souvisí tato zvláštní schopnost s povahou dráhy, která je dopravě vyhrazena. Únosnost koleje železniční a malý odpor, jejž její povrch klade valivému pohybu vozidel, umožňují užití trakčních jednotek (lokomotiv) o velké adhesi a tudíž velkém výkonu k dopravě velkých dopravních jednotek značnou rychlostí. Vázanost dopravy na pevnou kolej má ovšem určité nevýhody.

Do nedávná byla celá organisace provozu železničního ovládána vědomím této jeho základní povahy a jí byla též přizpůsobena všechna technická zařízení železnice. Obráží se to v typech a kapacitě vozidel, síle jejich spřáhel, jejich výstroji pro brzdění, v nosnosti a odolnosti koleje a spodku, v úpravě dlouhých stanic, ve zřízení budov pro potřeby hromadné přepravy osob i nákladů, v zařízení zabezpečovacím, počítajícím s dlouhou brzdnou drahou těžkých vlakových jednotek atd.

Po desetiletí byly železniční jízdní řády sdělávány pro takovéto velké vlakové jednotky a život lidstva se podle nich jaksi zařídil. Pro normální dopravu zvyklo si obecenstvo na ony určité dopravní příležitosti, jež mu železnice v dané trati poskytovala a rostoucí potřeba přepravy se projevovala spíše zvětšováním stávajících než vkládáním nových vlakových jednotek.

Avšak poslední dobou nastala v tom, hlavně vlivem možností, jež obecenstvu dal automobil, změna. Ježto automobil dal přirozeně častější příležitost dopravní, počalo obecenstvo vázanost na řidší dopravní příležitosti železnicí mu poskytované pociťovati jako nevýhodu a počalo se od železnice odvraceti. Autodoprava podchytila toto hnutí, a to hlavně tím, že své jízdy vkládala do mezer jízdního řádu železničního.

Vysvětlitelnou reakcí železnice bylo, přizpůsobit se. Mnohdy to vedlo k rozštěpení těžké vlakové jednotky do dvou i více jednotek, s motorovou trakcí. Ovšem takto může železnice postupovat jen do určitých mezí. Tyto meze jsou dány jednak ohledem na ekonomii provozu, ježto doprava rozdrobená na mnoho malých jednotek se po případě může státi nerentabilní, jednak ohledem na uspořádání ostatní dopravy železnice, jejíž jednotky (rychlíky, nákladní vlaky) mají v jízdním řádě pevnou polohu. Nynější pokles dopravy, způsobený hospodářskou tísní, přímo povzbuzuje k tomuto opatření. Vychází se při tom z názoru, že železnice, v níž je investován značný kapitál, musí se snažit i za cenu četnějších vlaků drobných na místo malého počtu vlaků těžkých a tedy za cenu provozu méně racionálního, zachovati si co možno velké přepravní kvantum.

Upraví-li se zdravě poměr železnice k autodopravě, bude železnicím umožněno této akci motorisační dát pevný směr i hranici.

Automobil naproti tomu není nucen a ani nemůže hledat své uplatnění v hromadné přepravě. Ale i kdyby se o to snažil, snad proto, že hromadění většího kvanta na určitý dopravní výkon vede k úspornějšímu provozu, nemohl by se tu uplatnit, neboť se pro tento způsob dopravy technicky nehodí. Jeť poměr hnací síly auta k dosažitelné váze břemene jím přepraveného poměrně nepříznivý a zvláště závislý na profilu a stavu cest, jichž užívá. Tyto cesty jsou určeny pro jiné potřeby než pro potřeby takové hromadné dopravy, jaká je karakteristikou provozu železničního. Nejsou tedy na př. jejich křivky tak nenáhlé, aby byla po nich možná doprava dlouhé řady vlečných vozů tažených mocným traktorem, ani jejich sklony nejsou tak mírné, aby je takové vlaky zdolaly nebo aby je mohly sjíždět bez velkého nebezpečí. Tytéž okolnosti, jakož i stav vozovky a zvláště též ohled na ostatní ruch silniční brání tomu, aby se mohla v provozu uplatniti motorová silniční vozidla se skříní značné délky neb značné šířky. Ostatně i výška této skříně, resp. výše těžiště nákladu nad povrchem vozovky jsou omezeny ohledem na zachování stability při projíždění křivek. Jsou ovšem výjimečné okolnosti, za kterých by i doprava delších vlaků po silnici byla možná a kdy by bylo lze jedním motorovým vozidlem silničním najednou přepravovat veliká kvanta; ale i za těchto okolností není myslitelno, aby takovéto silniční vlaky mohly míti takovou váhu a takovou rychlost jako vlaky železniční. Vhodnou jednotkou silniční motorické dopravy je střední vůz, jenž má poměrné dobrý výkon co do rychlosti, jehož lze užíti i tam, kde cesty nejsou nejlepší a jenž se dostane téměř všude, aniž vážně překáží ostatnímu silničnímu ruchu.

Proti technické nevýhodnosti resp. neschopnosti automobilu ku přepravě značného množství jednou dopravní jednotkou stojí naopak jeho zvláštní schopnost vyhovět drobnější potřebě přepravní a, neděje-li se přeprava na velkou vzdálenost, i schopnost jí vyhověti častěji, než by ji mohla vyhovět železnice.

Ony dvě, tři desítky osob, majících stejnou potřebu přepravní co do směru, relace a času, které střední autobus může přepravit, se i v poměrně malých místech snadno sejdou. Rovněž tak poměrné snadno se i v menších obcích sebéře neb u jednotlivého podnikatele získá náklad pro automobil nosnosti 2— 3 tun.

b ) Pokud jde o rychlost je nutno schopnosti obou prostředku posuzovati velmi obezřetně.

Uvažujeme-li o veřejné dopravě, můžeme říci, že co do průměrné rychlosti jízdy je železnice ve značné převaze nad automobilem. Představme si rychlík proti autobusu, nebo zrychlený nákladní vlak, jedoucí rychlostí 65 km hod., proti těžkému nákladnímu autu, stěží dosahujícímu přípustné meze 50 km/hod. Je všeobecně známo, jaké úsilí vyvíjejí železnice, aby zlepšily svůj výkon po stránce rychlosti a dosavadní výsledky opravňují k velkým nadějím do budoucna.

Avšak přepravní (t.zv. komerční resp. cestovní) rychlost je menší než rychlost jízdy. Koeficient, jakým se pro přepravu využije rychlosti jízdní, je velmi různý.Na železnicích se přeprava zdržuje hlavně přestupováním, překládáním, sestavováním vozových neb vlakových jednotek, do nichž se přepravní jednotky sdružují, závislostí vlakových jednotek trati jedné na jednotkách trati druhé a pod. Tyto momenty způsobují, hlavně v nákladní dopravě, že je přepravní rychlost na železnici mnohdy jen zlomkem možné rychlosti jízdy.

Na krátké vzdálenosti je tento koeficient zvláště nepříznivý, uvážu je-li se přepravní výkon v celé relaci přepravní potřeby (z domu do domu. Bývá tedy autodoprava na kratší vzdálenosti, i když její rychlost jízdy má nižší mez než rychlost korespondujících dopravních jednotek železničních, ve výhodě.

Avšak se vzrůstem vzdálenosti zmenšuje se tato výhoda auta;

t.j. větších vzdálenostech, t. j. při vzdálenostech několik set kilometrů, mizí tato převaha auta úplně proto, že je organisačně nevýhodné, ba nemožné, aby se doprava jedním a tímže autem

s jedním a tímže řidičem dála nepřetržitě a aby zahrnula i noc.

Pro přepravu na vzdálenosti větší, při níž jí k dobru přichází větší průměrná rychlost jízdní, může železnice prováděti leckteré úpravy organisační (na př. zavádění zrychlených nákladních vlaků nočních v pausách dopravy osobní, úpravu služby sběrné a p .), jimiž se výkon ještě podstatně zlepšuje.

c.) Ve směru pohodlí je při dopravě na delší vzdálenosti železnice v nesporné výhodě vůči autodopravě. Není to jen pevná kolej, jež činí osobní dopravu pro železnici příjemnější (méně

otřesů a výkyvů), ale i různé jiné momenty, jako větší volnost pohybu cestujícího za jízdy vlaku, možnost cestou čisti nebo se oddávati i jinému zaměstnání, možnost se cestou pohodlně stravovati a t. d.

  1. d) K popsaným technickým karakteristikám obou dopravních prostředků druží se ještě jejích jakost po stránce bezpečnosti dopravy. Bylo by opakováním věcí celkem všeobecně známých, kdybychom tu chtěli dovozovati vysokou relativní bezpečnost dopravy železniční proti motorické dopravě silniční..
  2. e) Další zajímavý rozdíl mezi železnicí a autem se jeví v míře, s jakou se ten který z obou prostředků přibližuje přepravní potřebě jaksi místně.

Železnice nemůže z technických příčin namnoze vůbec proniknouti do středu měst a j. středisk. Železnice nadto jen výjimkou má možnost proniknouti až k bydlišti resp. podniku zákazníka, kdežto automobil může ukojit celou jeho přepravní potřebu »z domu do domu«. Toto ukojení přepravní potřeby v celé je jí relaci znamená neobyčejnou výhodu nejen

co do času, ale i co do jakosti i nákladnosti přepravy a jen při značných vzdálenostech tato výhoda mizí před výhodou větší rychlosti a láce dopravy železniční.

2.

Všimněme si nyní rozdílů organisace obou uvažovaných dopravních prostředků.

  1. a) Nejnápadnější z těchto rozdílů se jeví ve formátu, v jakém se u obou těchto prostředků podnikání uplatňuje.

Důsledkem popsané základní vlastnosti železnic, která je uzpůsobuje hlavně k přepravě hromadné, je to, že se železnice většinou organisují jako velké podniky. Avšak tato velká tělesa jsou zase naopak, podobně jako v jiném podnikání, zatížena určitou těžkopádností.

Organisace velkého podniku železničního se široce rozvětvenou sítí umožňuje za poměrně příznivých podmínek provádění dálkové přepravy, vyžadující vystřídáni lokomotiv a průvodčího personálu, dále z ohledu bezpečnostních potřebného prohlédnuti vozidel přepravě sloužících a pod.

Avšak zvláště význačnou výhodu organisační mají železnice v přepravě mezinárodní. Nejen, že při značně pokročilé technické jednotnosti železničních tratí na celých kontinentech může se přeprava díti jedním a tímže vozidlem přes hranice státu za nejlepších podmínek pohodlí a bezpečnosti, ale tato přeprava je dávnými a propracovanými pevnými dohodami, jakož i četnými ad hoc sjednanými úmluvami upravena tak, že zákazník si může vždy předem celkem přesně zjistiti dobu přepravy a její náklad.

Autodoprava, i když je to autodoprava veřejná, se naproti tomu svojí základní povahou nehodí dobře k tomu, aby byla organisována jako podnik velkého formátu. Přednost její je, jak jsme viděli, právě v možnosti přizpůsobení se individuálním požadavkům přepravní potřeby. Tyto požadavky může postihnouti nejlépe podnik, jehož vedení pracuje jaksi přímo ve sféře, kde se tato potřeba rodí a ukojuje. Jen takto vedený autodopravní podnik se může pružně přizpůsobiti rázu, rozsahu a změnám těchto požadavků. Toto lokální resp. individuální vedení autodopravy ovšem zase omezuje její možnosti co do přepravy dálkové a mezinárodni.

  1. b) Dalším rysem po stránce organisační význačným je ta okolnost, že v přepravě železniční je vozidlo s motorem (lokomotiva) odděleno od vozidel určených k přepravě. To umožňuje na př. takovou organisaci dopravního výkonu, že se vozidla k přepravě určená na místech k tomu vhodných mohou připraviti (vyčistiti, vytopiti, desinfikovati, opatřiti zvláštním zařízením a p.) a v nákladní dopravě i naložiti resp. vyložiti. V autodopravě se této potřebě hoví jen v nepatrné míře tam, kde je možno provozovat dopravu vlečných vozů pomocí traktorů a tím, že se na plošinách nákladních aut dopravují schrány, které je možno zvláštním zařízením s vozu sejmouti a nechat stát po dobu manipulace s nákladem.

Doprava osob je při individuální povaze autodopravy organisačně oddělena od autodopravy nákladní. Doprava za nočních hodin, jakkoli by snad pro lepší rozdělení silničního ruchu byla

žádoucí, je méně bezpečná. Ale i když je možno na př. organisovat dopravu sběrného zboží autem tak, že se zboží přes den autem sebéře a v noci dopravuje do místa určení, naráží to pak

na potíže. Netrvá-li jízda až do takových hodin rána, aby bylo v místě určení možno zboží rozvésti jeho příjemcům, je nutno zboží to vyložit do nějakého skladiště, nemá-li zůstat na voze vysazeno nebezpečí krádeže, čímž padá výhoda bezprostředního doručení příjemci, nebo třeba vůz i s řidičem po dlouhou dobu zdržet od nastoupení zpětné cesty.

  1. c) Přepravní modality obou uvažovaných dopravních prostředků se od sebe ve mnohém liší.

Je to dáno především již samotným rozdílem jejich základní povahy.

V autodopravnim podnikání se přepravní obchod sjednává dosud namnoze krátkou cestou, bez velkých formalit, často jen na základě vzájemné důvěry mezi odesilatelem a podnikatelem

dopravy. Zásilky autem přepravované dosud namnoze neprovází žádný papír, který by byl dokladem, že se o dotyčné přepravě uzavřela přepravní smlouva za přesných podmínek.

Velký podnik železniční, jehož vedení nemůže proniknouti přímo k zákazníkovi, musí pro své zaměstnance, jimž ostatně musí dáti pevné pracovní hodiny, vydat předpisy pro provádění přepravy. Tyto předpisy, byť byly tak pružné, jak to dovoluje nutnost pořádku a péče o zamezení libovůle zaměstnanců a poškozování podniku s jejich strany, nemohou se rychle a pružně přizpůsobovati všem změnám přepravních potřeb a náladám zákaznictva.

Avšak pro železnice platí též tuhé zákonné normy (přepravní řády), jež jim ukládají jednak všeobecnou povinnost dopravní, jednak stejné nakládání se všemi dopravci, kteří splňují stejné podmínky a to ještě zmenšuje jejich přizpůsobivost pokud jde o přepravní modality.

Tyto normy, které jsou dnes již do určité míry tíživým přežitkem, nutí železnici k tomu, aby byla pohotově i pro takové přepravní výkony, pro které se svou povahou nehodí nebo pro něž se hodí hůře než automobil, a znemožňuje jí účelně a spravedlivě diskriminovat mezi přepravci v rámci všeobecně platných tarifů. To tím spíše, že aplikace individuální slevy neni

vázána jen na schválení dozorčího úřadu, ale též na její publikaci pro určitou dobu před zavedením. Nejistota výsledku vadí při kalkulaci odesilatele a zdlouhavá tato procedura brzdí a mnohdy znemožňuje uskutečnění obchodu, pro nějž bylo poskytnutí slevy podmínkou.

Vším tím autodoprava vázána není a to umožňuje je jí přizpůsobivost a pružnost, hlavně v dobách fluktuace hospodářské nosnosti jejího zákaznictva a se zřetelem na soutěž.

V nákladní dopravě mimo to neleží na autodopravě takové břemeno odpovědnosti vůči zákaznictvu jako na železnici, a to usnadňuje i finanční situaci autodopravy.

3.

Přejděme na pole karakteristik obou uvažovaných dopravních prostředků po stránce hospodářské.

  1. a) Obraťme se nejprve k otázce výdajů.

Po stránce kapitálové nutno si uvědomit především, že železnice jsou vskutku zatíženy velkou kvotou nákladů na zařízení pevná a nepřestěhovatelná (spodek, mosty, tunely, pozemní stavby a do určité míry i svršek a návěštní a zabezpečovací zařízení).

U automobilové dopravy se kapitálové břemeno redukuje jednak na amortisaci pořizovací ceny vozidel a úrok z této ceny, jednak na amortisaci a zúročení poměrně malého nákladu na vlastní garáže. V kapitálovém břemenu autodopravyse neobjevuje náklad na zřízení a obnovu cest, jichž užívá. Místo tohoto nákladu se však v provozních výdajích autodopravy v některých zemích objevuje její příspěvek na cesty. Při srovnávání ostatních položek provozních výdajů obou uvažovaných dopravních prostředků musíme si uvědomiti ještě tyto některé momenty:

Železnice, jako veliký podnik, jsou, hlavně tam, kde jsou provozovány státem, stálým předmětem veřejného zájmu, který jim namnoze dosti kategoricky ukládá úkoly, spojené s určitými výdaji. V malém rozsahu provozované soukromé podniky autodopravní tomuto tlaku unikají.

Jedním z nejtěžších problémů železničního hospodářství je přeprava »nárazová«. Míníme tím na př. přepravu oněch zástupů cestujících, kteří se v pevném a krátkém časovém úseku chtějí dostati do středisk svého působení (ranní a odpolední resp. večerní doprava do velkých měst a z nich) nebo rekreace (týdenní doprava turistická, sportovní a výletní). Autodoprava, provozovaná podle zásad soukromohospodářských, těchto špičkových náporů přepravní potřeby využívá jen v mezích svých schopností a svého prospěchu.

Pokud jde o personál, jsou železniční podniky, podobně jako jiné velké podniky, rovněž předmětem veřejného tlaku a veřejné kontroly

Pro autodopravu v soukromých rukách takovéto vázanosti není. I normy o pracovní době se stávají ilusorními tam, kde podnikatel autodopravy ji provozuje osobně neb členy své rodiny.

Srovnání podmínek obou uvažovaných dopravních prostředků po stránce výdajové je tedy dosti nesnadné.

b ) Redukujeme-li otázku příjmu na otázku přepravních sazeb, vidíme, že po stránce tarifní má každý z obou dopravních prostředků podmínky a možnosti jiné.

Železnici je, jak jsme viděli, téměř nemožno stanovití cenu za žádaný přepravní výkon případ od případu. Jsouc takto vázána, je železnice velmi omezena v činnosti akvisiční.

Autodoprava má velkou volnost ve stanovení sazeb a jejich přizpůsobováni okamžité potřebě. Pokud je organisována jako podniky malé a s krajem jaksi srostlé, má na tomto poli nad železnicí značnou převahu a proto také jsou její úspěchy akvisiční snadné.

Autodoprava není prakticky vázána na souhlas dozorčí moci k přepravním sazbám a jejich změnám

Autodoprava, pokud působí mimo sféru železnice, nemusí se při stanovení přepravních sazeb prakticky říditi jiným vodítkem než ohledem na úhradu výdajů, které jí dotyčný přepravní výkon způsobí. Musí při tom ovšem přihlížeti k míře možnosti využití vozu při zpětné jízdě a pro některé druhy zboží i k nutnosti vyčištění vozu po jeho přepravě.Avšak jakmile se svou činnosti autodoprava přesune do sféry železnice, počne se při svých požadavcích, co do přepravních sazeb za zásilky, jež byly neb jež by mohly býti přepravovány po železnici, přirozeně opírati o známou cenu této přepravy.

Tato cena zahrnuje dovozné po železnici a většinou i poplatek za dovoz »z domu« na dráhu a za dovoz z dráhy »do domu«.

Podrobnějším prostudováním různých těch závislostí na základě několika, praktických příkladů objeví se:

  1. že autodoprava nejsnáze může podbízeti železnici v případech, kde jsou poplatky za dovoz a odvoz na dráhu a z dráhy v poměru k dovoznému po železnici vysoké,
  2. že může, jak také zhusta činí, železnici nejúčinněji podbídnouti tím, jestliže zákazníkovi přepraví zboží z domu do domu za cenu rovnající se čistému dovoznému železničnímu, bez poplatků za dovoz a odvoz,
  3. že při dobrém zpětném využití vozu může autodoprava s takovýmto podbídnutím přepravu hodnotného zboží železnici odejmouti i na vzdálenosti poměrně značné.

Takto autodoprava překonává železnici cenově, ani si téměř neuvědomujíc podíl svých technických vlastností na tomto snadném úspěchu. Pokud tu tyto vlastnosti přicházejí v úvahu

(větší průměrná rychlost přepravy, odpadnutí překládky resp.obalu a p.) zvyšují tento úspěch tím spíše, je-li poloha sídla odesilatele a příjemce ke stanicím železniční relace, jíž autodoprava soutěží, taková, že vzdálenost, kterou musí auto projeti, je mnohem kratší než součet vzdáleností na dráhu, po dráze a z dráhy.Výhody auta vůči železnici však rychle ztrácejí svůj účinek soutěžní se vzrůstem přepravní vzdálenosti a od určité meze ho zcela pozbývají. Na větší vzdálenosti, t. j. několika set kilometrů, je přeprava železnicí v poměru k přepravě na krátké vzdálenosti nejen nepoměrně rychlejší, neboť tu ustupuje vliv manipulace při podeji a výdeji zásilky a uplatňuje se možnost přepravy v nočních hodinách, ale je též poměrně mnohem levnější, neboť s délkou klesá sazební jednotka. Nemůže nám uniknouti, že cenová politika autodopravy, působící ve sféře železnice, není bez vlivu na je jí působení mimo tuto sféru. Živnostenská autodoprava se nejraději usazuje v pruzích podél železničních tratí, kde jest větší intensita hospodářského života než v krajích od železnic odlehlých. Větší intensita života podél železnic jí umožňuje lepší využití vozu a tudíž stanovení sazeb, za jaké by beze ztráty nemohla voziti v krajích odlehlých. Tento stav plodí dvojí zlo: jednak to, že v územní sféře železnice, jež do značné míry jejím vlivem dosáhla svého stupně vývoje, vzniká nadbytek dopravní příležitosti, provázený nezdravým soutěžním bojem, jednak to, že v této sféře je obyvatelstvo stále více favorisováno proti obyvatelstvu krajů odlehlých.

B.

Hlavni problém účelné a účinné reglementace soužití obou dopravních prostředků.

Vytknuvše v předešlém oddílu charakteristiky obou uvažovaných dopravních prostředků a podmínky jejich činnosti, jsme přivedeni k tomu, abychom si ujasnili základní problém účelné

a účinné reglementace soužití obou těchto prostředků. Vidíme jej v nutnosti, zastavit oddrobování hodnotné přepravy železniční vlivem cenové politiky automobilu a zabránit zhroucení tarifní soustavy železniční.

Příjmy železnic nejsou však oddrobovány jen autodopravou po živnostensku provozovanou, ale též dopravou v soukromých automobilech.

Avšak daleko větší škody působí železnici soukromé automobily nákladní čili t. zv. závodní autodoprava.

Průmyslové závody užívají aut k přepravě nákladů, jichž potřebují pro svou výrobu neb jež jsou jejich výrobkem. To může mnohdy zlevniti jejich výrobu, ač tyto případy nejsou tak časté, jak se původně za to mělo, hlavně proto, že časově i místně není pro jeden a tentýž závod přepravní potřeba tak rozvržena, aby to umožňovalo dostatečné zpětné využití aut.

C.

Pokusme se nyní vytknouti program účelné a účinné reglementace soužití auta se železnicí.

  1. Viděli jsme zvláštní schopnost železnic pro ukájení hromadné a na určitý časový úsek soustředěné přepravní potřeby a naopak zvláštní schopnost autodopravy pro ukájení přepravní potřeby individuální a v čase rozptýlené. Viděli jsme, že se automobil technicky nehodí k zdolávání hromadné přepravy, jednak pro nepříznivý poměr vynaložené energie k přepravnímu výkonu, jednak proto, že je kapacita auta omezena ohledem na silnici a na ostatní dopravu silniční. Musíme si uvědomit, že slouže veřejné dopravě je automobil značně omezen ve své jízdní rychlosti a že se organisačně špatně hodí pro dopravu na veliké vzdálenosti resp. v nočních hodinách. Viděli jsme dále, že se naopak automobil zvláště dobře hodí k přepravě menších množství na malé vzdálenosti, umožňuje tu rychlejší a levnější přepravu z domu do domu bez přesedání resp. překládání. A posléze jsme viděli, že se automobil těsně přimyká terénu i místním přepravním potřebám a jsa organisován formou drobného podnikání může se těmto potřebám rychle a pružně přizpůsobovati, kdežto železnice povahou svou je vedena k tomu, aby byla podnikem velikým, jenž se potřebě přizpůsobuje hůře.

Pokud však jde o výdaje za jednotku výkonu nemůže býti automobil při své technické povaze a kapacitě výhodnější než železnice, aspoň nikoli pro většinu zboží, které železnice dopravuje a muže s ní soutěžiti jen u zboží, které na železnici tarifuje vysoko.

  1. Majíce toto vše na paměti, můžeme hledati střízlivou a objektivní odpověď na otázku, jaké je účelné vymezení přeprávní domény automobilu vedle železnice.

Ujasněme si nejprve rozdíl mezi působením auta mimo sféru železnic a v této sféře.

Působíc mimo sféru železnic je autodoprava všude na místě tam, kde je dopravním prostředkem technicky a hospodářsky dokonalejším než prostředky jiné. Tedy např. v pouliční dopravě městské, dále ke spojeni středisk v krajích od železnic odlehlých. Pro oba tyto druhy dopravy se autodoprava svými vlastnostmi zcela dobře hodí.

Účelným zaměstnáním autodopravy je náhrada méně vhodných dopravních prostředků v ukájení přepravní potřeby, vznikající v kraji od železnic odlehlém, ale k této železnici a po ní

dále směřující; opačně pak takováto náhrada k provedení přepravy se železnice směřující do kraje od ní odlehlého. V obou těchto případech funguje autodoprava jako přívodní faktor železnici sloužící a ji podporující a plní užitečný úkol i v zájmu celku tím, že zlepšuje životní podminky krajů, jež dosavadním rozvojem dopravních prostředků zůstaly pozadu ve svém hospodářském vývoji. I zde se výhodně uplatňují vlastnosti autodopravy a tato její funkce může vyhovět mnohé potřebě, jež by jinak zůstala neukojena.

V některých případech se může autodoprava uplatnili jako vítaný doplněk železnice, a to tehdy, když spojuje konce dvou protilehlých kusých železničních tratí, jestliže ovšem je s to,  aby zdolala přepravu, která má tendenci s jedné této trati přejiti na druhou, jež se však dosud musí brati oklikou po jiných tratích.

Může-li v těchto případech autodoprava býti soběstačnou resp. může-li existovati bez podpory železnice, jíž slouží, po případě bez podpory veřejné, jest otázkou pro sebe, jejíž zodpovědění dlužno hledati v poměrech každého konkrétního případu.

Pokud jde o působení autodopravy ve sféře železnic je potřebí zvláště pečlivého rozboru.

Co se týče soukromých automobilů osobních sloužících individuální potřebě, bylo by neúčelno, jejich volnost omezovat, byť zasahovaly do sféry přepravy železniční. Individuální zájmy, které k takovému použití majitele soukromého auta vedou, vymykají se namnoze ze hry hospodářských momentů, jaké se v zápolení mezi železnicí a autem jinak uplatňují. Proti touze po sportovním výkonu, volnosti co do užití času a změn cestovního programu, po užití přírodních krás, nelze s úspěchem uplatňovati na př. bezpečnost, dochvilnost, pohodlí a levnost dopravy železniční. Zde je nutno dáti průchod působení převahy zájmu na té či oné vlastnosti přepravy železniční nad souhrnem uvedených požadavků a přání.

Železnice však nemůže pro popsané účinky na její tarifní úroveň lhostejně přihlížet k tomu, vzmáhá-li se t. zv. závodní autodoprava nákladní pokud působí ve sféře železniční a musí zvláště bedlivě sledovati, opatřuje-li dotyčným závodům dopravu zásilek, jež byly nebo jež by byly dopravovány železnicí.

Z toho všeho plyne, že je všeobecným zájmem, aby závodní doprava byla vázána na jednoduchou povinnost ohlašovací, tak aby mohly její vznik, proměny i zánik býti veřejně sledovány.

Dále by bylo účelno, stanovit zásadu, že závodní autodopravě, pokud působí mimo sféru železnice nebo v dohodě se železnicí i v její sféře, nemá býti nijak bráněno. Avšak naopak by závodní autodoprava působící ve sféře železnice bez dohody s ní měla býti daňově zatížena tak, aby je jí existenční podmínky byly ztíženy, při čemž by však přeprava, na velmi krátké vzdálenosti mohla, býti vyňata.

V živnostenské osobní autodopravě dlužno lišiti dopravu hromadnou (autobusy) od nehromadné (autodrožkami) a hromadnou dopravu mimo to na pravidelnou a na příležitostnou.

Hromadná pravidelná autodoprava osob, provozovaná po živnostensku, má pravidlem akční rádius poměrně malý. Jednak proto, že cestování autobusem na větší vzdálenosti, není-li vozovka silnic výjimečně dobrá, je nepohodlné a nepříjemné, jednak proto, že autobusům, jakožto těžkým vozidlům, ukládá se z bezpečnostních důvodů poměrně značné omezení maximální jízdní rychlosti. Mimo to nutno uvážit, že kapacita autobusu je poměrně malá a že se tudíž autobusová doprava nehodí pro delší relace, v nichž se cestou objevují nepředvídatelné návaly cestujících, které by mohly způsobit nesnáze co do obsazení vozu.

Tyto a ještě jiné příčiny vedly k tomu, že autobusové linky jsou pravidlem průměrně krátké (15— 20 km ), a to tím kratší, čím větší je intensita hospodářského života v kraji, kterým vedou; linky, jež přivádějí přepravu železnici z odlehlých krajů, bývají delší než linky vedoucí souběžně s ní. Jako přívodní faktor a doplněk železnice mají autobusové linky bez rozdílu délky národohospodářské odůvodnění.

Z linek souběžných se železnicí nelze s národohospodářského hlediska upříti oprávnění oněm, jež slouží vskutku jen místní potřebě blízkých (na př. asi 20 km vzdálených) středisk. Byť i každé z těchto středisk mělo železniční stanici dotyčné trati v místě, má autobusová linka, procházející středem těchto středisk a zachycující i přepravní potřebu jejich periferií, proti železnici nespornou výhodu. Avšak tehdy, jestliže železnice mezi těmito středisky obstarává přepravu obecenstva, hospodářsky slabého (dělnictva, zaměstnanectva, žactva), je nespravedlivo, aby tato přeprava zůstala jí celá a aby obecenstvo, jež lze více zatížiti, přešlo na autobusovou linku. Teoreticky by tedy bylo správné, aby autobusová linka železníci přiměřeně odškodnila. V praxi však toto řešení není dobře proveditelné a nezbude asi, než aby železnice, smířivše se s tímto stavem věci, svépomocnými opatřeními hledaly v úsporách protiváhu za příslušný úbytek příjmů. Aby jim to bylo usnadněno, bylo by zvláště užitečno, aby podnikatelé autobusových linek tohoto druhu byli vázáni k dohodě se železnici jak o jízdních řádech, tak o sazbách přepravních.

Zde by snad také bylo účelno, aby se železnice o tuto přepravu desinteresovala, a hleděla svoji osobní dopravu přizpůsobit úbytku přepravy, z provozu takovýchto linek resultující. Snad by bylo též správno opatřit, aby každá z takovýchto linek plnila vůči příslušné železnici funkci přívodní, a to potřebnou úpravou jízdního řádu resp. dojížděním v konečných bodech až k železniční stanici.

Příležitostná hromadná autodoprava; osobní má plné oprávnění, je-li doplňkem železnice k podpoře turistického ruchu, provozování sportu a p. Zvláště je-li jako takový doplněk provozována za. účasti neb aspoň za patronance železnice, na niž se připojuje, neměla by býti nijak brzděna a omezována.

Živnostenská, nehromadná doprava osob t. zv. autodrožkami má vůči hromadné dopravě osob autobusy a autokary přednost jednak snazšího ukojení individuálních přepravních potřeb obecenstva, jednak větší cestovní rychlosti, ježto autodrožky nebývají v této rychlosti omezeny jako autobusy

Ale i v těchto případech by tuto dopravu, se zřetelem na to. že svým klientům nabízí přepravu jaksi kvalitní, za niž může požadovali přiměřenou úplatu, jakož i vzhledem k tomu, že se velké autodrožky chápou dopravy tam, kde mají v obou směrech dobré využití, bylo zatížiti tak, aby byla zmenšena její soutěživost vůči železnici.

Nejnesnadnějším problémem je otázka živnostenské autodopravy nákladní.

Nepravidelná živnostenská autodoprava nákladní, pokud je organisována formou drobných podniků, majících čilý a těsný kontakt s potřebami kraje, je tedy velmi užitečným článkem dopravní soustavy, ovšem za podmínky, že neoslabuje železnici v jejím národohospodářském úkolu. Působíc mimo sféru železnice může vykonali platné služby zvýšením hospodářské úrovně krajů dosud zaostalých a jako přívodní faktor neb doplněk železnice má také národohospodářské odůvodnění.

Avšak působení této dopravy ve sféře železnice třeba omeziti jen na takové případy, kde se železnice dopravy může vzdáti bez škodlivé reperkuse na svou tarifní úroveň, tedy pro přepravu celkem malého rozsahu a žádající neúměrného nákladu, jejíž převedení na silnici znamená skutečně obecný zisk. Tedy na př. jde-li o přepravu potravin, podléhajících rychlé zkáze, na trhy velkých měst, o přepravu trhoveckého zboží z jednoho střediska do druhého, o přepravu stěhovacích svršků, je-li proveditelná v jednom dni a pod.

Živnostenské autodopravě nákladní, provozované mimo sféru železnice a v této sféře v rozsahu vymezeném resp. v dohodě se železnicí nebylo by brániti a naopak by ji bylo všemožně podporovati.

Ostatní autodopravu bylo by v existenčních možnostech omezovali prohibitivním zatížením daňovým s podobným účinkem a účelem, jak uvedeno u soukromé t. zv. závodní autodopravy nákladní.

Myšlenka podpory autodopravy působící ve sféře jí vymezené na vrub autodopravy, která se vymezení nechce podrobit, je jistě národohospodářsky odůvodněna, právě tak jako by bylo odůvodněno, aby část výtěžku daňového zatížení autodopravy, jež setrvává v popsané parasitní činnosti vůči železnici, byla tou či onou cestou obrácena k tomu, by železnici umožnila zachovat je jí všeobecně prospěšnou tarifní úroveň a soustavu. Zajisté by se dal nalézti vhodný způsob, jak železnicím poskytnouti oprávněnou účast na účelném užíváni tohoto výtěžku.

Celou přednášku je možno najít na adrese 

https://bavor.blogspot.com/2016/08/automobil-vedle-zeleznice-v-c-s-r.html

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 21 komentáře

Skutečná tragedie Pražského jara

Můj oblíbený básník, Jiří Dědeček, vyjádřil svůj názor na rok 1968 v písni „Přišli včas“ takto:

Ty moje přišly v pravou chvíli, pár tanků vobčas neškodí,
 vždyť už jsme téměř uvěřili, že se mršina obrodí…
 
Vždyť už se psaly chytré spisy, jak znovu vznítit rudou zář
 a bestii dát lidské rysy, eventuálně celou tvář…
 
Stalo se v šedesátém osmém a není čemu rozumět,
 každý ten bordel vnímal po svém, mně bylo sotva patnáct let…
 
A když pak obrněné vozy se rozlézaly po vlasti,
mě lákaly jen dívčí kozy a přičleněné oblasti…
 
Ani dneska mi nevadí to, že idea je v prdeli,
 jenom těch lidí je mi líto, co pro ten podvod umřeli…

Básník má jistě právo na přiznání, že mu svět, když odklonil pohled od koz a přilehlých oblastí, připadal jako bordel. Jenže takto zúžený pohled patnáctiletých očí k pochopení oné „obrody“ nestačí.

V písni se mluví o obrození mršiny a o lidských rysech, či dokonce tváři pro bestii. Jenže touhu po obrození a lidských rysech u těch, kteří vládnou, mají lidé bez ohledu na vládnoucí ideologii. Proto byly třeba studentské bouře v kapitalistické Paříži.
Aby se nemluvilo pořád o kozách: Je celkem pravda, že během jara 1968 došlo k určitým změnám na československé politické scéně. Stejně tak je nepopiratelné, že tehdy byla svým způsobem „zvlněná“ i západní Evropa.
Jenže předehrou k československému jaru bylo pozvolné uvolňování, které vlastně začal Antonín Novotný, když si připsal zásluhy o dovršení výstavby socialismu a nechal v roce 1960 vtělit „S“ do původního názvu ČSR, aby to svět věděl. To ovšem bylo Dědečkovi sedm let.

České zvlnění, později zvané obrodným procesem, bylo výslednicí řady faktorů, z nichž vynikají zejména tyto:

  • Blbost, která postupně zasáhla řízení mnoha věcí, se stala natolik viditelnou, že ohrožovala kontrolu společnosti prostřednictvím ideologie;
  • Rehabilitace komunistů Kolderovou komisí (1963) přivedla mnohé bývalé, ale stále ještě relativně mladé politiky znovu k boji o moc; a
  • Politik odsunutý do pozadí neměl kam z politiky odejí Trafiky v dnešním slova smyslu neexistovaly.

Blbost i po sametu udržela charakter neporazitelnosti. Nemožnost odejít z politiky bývala v SSSR symbolizována posunem ze středu oficiálních fotografií na jejich okraj a v politickém aparátu do méně významných funkcí. Za Stalina bylo nejníže ministerstvo pošt.
Ale zpět k obrodě šedesátých let. Je nutné vidět, že šlo především o střet uvnitř komunistické strany. Většina intelektuálních špiček té doby měla stranickou legitimaci. Mezi spisovateli třeba Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm, Jan Procházka a Milan Kundera.

Za přelomovou událost bývá považován IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1967, kde někteří řečníci překročili hranice partajního pískoviště. To bylo z hlediska moci nepřijatelné, což dal najevo partajní boss Jiří Hendrych demonstrativním odchodem ze sálu a větou: „Všechno jste prohráli.“
Kdo a co vlastně prohrál, bylo pro nezasvěcené lidi neprůhledné. Trochu opadávalo listí blbosti, byla zrušena cenzura a ministr vnitra dokonce vyzval občany, aby již neposílali anonymní dopisy. To všechno poněkud zapadlo, protože proces uvolňování již nějakou dobu trval.

Pokud jde o anonymní dopisy a udání, v roce 1968 se objevily informace o tom, že za Protektorátu bylo gestapo tak nějak unavené, či znepokojené, z přívalu udání. Snad je ti hodní Němci i zahazovali. Pak se o této skvrně v československých dějinách přestalo mluvit. Prostě se děly důležitější věci.
Ve společnosti existovaly dvě skupiny, obě ovládané komunisty. Ty si uvnitř svých domén vzájemně vyřizovaly staré účty a pak mezi sebou bojovaly o pozice.
Před intelektuály stála nejen vidina podílu na politické moci, ale i možnost ovlivňovat ve svém (finančním) zájmu ediční politiku nakladatelství, dramaturgii divadel a filmů a náplň novin a časopisů. O těchto aspektech uvolnění se nemluví.

Nevím, že by existovala analýza, která by vysvětlovala, proč se před sametem tolik spisovatelů a novinářů snadno uživilo psaním a proč posametová kontrola společnosti korunou znamenala tak obrovské existenční ohrožení pro mnohé z nich.
Pražské jaro bylo neobyčejné v tom, že naznačovalo možnost, že by nakonec mohl vzniknout solidární systém, který by měl, přes nedostatek demokratických atributů, opravdovou podporu veřejnosti.
Ta se projevovala nejen v rovině politické, zejména když začaly přituhovat vztahy s Kremlem, ale například i ve sbírání zlata na československý poklad. Obé je v současných poměrech těžko představitelné.

Stejně tak je nepředstavitelné, že by občané přišli na náměstí a oslavovali, kam politici zem dovedli. Nebo, že by jim lid vzkazoval „Jsme s vámi, buďte s námi“.
Historici opomíjejí, patrně záměrně, zcela zásadní otázku: Mohlo pražské jaro uspět v době, kdy vládla studená válka? Jinak řečeno: měl Západ jakýkoli zájem na tom, aby se nenáviděný systém, zvaný „socialismus“ nebo „komunismus“, obrodil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí?

Pro pravicovou ideologii přece nebyl přijatelný ani sociálně demokratický model ve Skandinávii. Západ samozřejmě vítal oslabování Kremlu v satelitních státech. Rumunský president Ceauşescu jím byl považován za hrdinu, protože odmítl jakoukoli přítomnost vojsk Varšavské smlouvy na rumunském území. Sympatie Západu k Dubčekovi tak daleko nikdy nešly.
Tvrdí se, že Dubček a Svoboda byli v roce 1968 v podobné situaci jako Beneš v roce 1938. Jde ale o paralelu, z historického hlediska v podstatě bezvýznamnou. Jan Werich říká v jedné předscéně:
Malý český člověk vždycky věděl, co kdy kdo měl říct.

Hodnocení pražského jara se vyhýbá řadě otázek. Například: Jaký politický program měla „opozice“? Pokud vůbec nějaký existoval, jak se v něm odráželo, co očekávala veřejnost, a do jaké míry byla činnost opozice financována ze Západu? Další základní otázkou je, zda lidé chtěli zrod nové šlechty a miliardářů, návrat katolické církve k moci a postupné rozvracení sociálního státu.
Poslední otázka je tabu i při hodnocení roku 1989. Vytunelování české ekonomiky a nástup nových politiků, jejichž arogance překonává všechny meze dříve připisované komunistům, za cinkání klíči jistě nestály.
Na konci roku 1967 byla vyvolána představa „únavy“ z vládnutí Antonína Novotného. Jako  pamětník si troufám tvrdit, že většině lidí bylo tehdy šumafuk, kdo na Hradě sídlí.
Problémy, které se dřív řešily za zavřenými dveřmi, se ale dostaly do médií. Je jistě pozoruhodné, že proti medializaci (čti: alespoň trochu vědět, co se chystá) protestují 24 let po sametu i někteří současní politici. Lid má přece vidět jednotu a ne být rozptylován zprávami v novinách či televizi.
Většina lidí neměla v roce 1968 dostatek informací, aby věděla, co se skutečně děje. Nahlížela dovnitř zvenčí, aniž by si byla vědoma, že je v každém případě manipulována komunisty.

S bývalým stranickým aparátčíkem Dubčekem, jehož znal jen málokdo, nastoupila iluze změny. Ta byla mediálně zvýrazněna fotografií, an skáče šipku do bazénu. Pravda, bylo to něco tak nového, že nastalo tulení zpěvaček a hereček k politikům, čímž bylo narušeno teritorium, které se předtím zdálo mít geronto-homosexuální charakter.
O Dubčekovi je těžké vynášet soudy. Jisté ale je, že mu nedošlo, jak se dělá mezinárodní politika, a tak zbabral jednání s těmi, kteří pak přispěchali na pomoc.
Zajímavé byly ekonomicko-politické tlachy, které se objevovaly v médiích. Třeba o tom, že by dělnická třída měla hrát větší úlohu při vedení podniků. Nejspíš to měly být praktiky „kapitalismu s lidskou tváří“, tedy jakási spoluúčast dělnické třídy – podle hesla jednotni vpřed.
Československo v té době mělo Otu Šika, údajně geniálního ekonoma. Poté, co emigroval, přednášel nějakou dobu kapitalistům o tom, jak šikovně to komunisté chtěli dělat. Jenže kdo měl zájem na tom, aby se básníkova „mršina“ obrodila? A co zbylo ze Šikových myšlenek?
V souvislosti s Osvobozeným divadlem existuje vysvětlení, že jeho název měl správně být „rozvolněné divadlo“, tedy scéna, která opouštěla některé zavedené divadelní formy. Obdobně, československá společnost roku 1968 nebyla osvobozená, ale rozvolněná, protože opouštěla některé, ale ne všechny, zastaralé politické formy.

Dubčekova šipka nepřinesla žádnou novou svobodu a zapadla do bezvýznamnosti, stejně jako ztopořený Topolánek do soukromé jachty.
S odstupem času je zřejmé, že:

  • Hlavní politickou silou, která se přičinila o „bratrskou pomoc“, byl Klub 231, který mediálně rozvířil, v té době v podstatě uzavřenou, otázku politických procesů padesátých let;

Zde je nutné poznamenat, že KSČ nebyla ochotna otevřeně přiznat, že nalítla na špek akcím CIA, které vytvářely situace potvrzující Stalinovu tézi o zostřování třídního boje.

  • Role Klubu angažovaných nestraníků (KANu) je silně přeceňová Původně šlo spíše o recesistický podnik, který se nedostal za plot zvaný zaregistrování;
  • Biľak měl pravdu v tom, že výsledkem probíhajících procesů může být obnovení kapitalismu v Č Spletl se jen o dvacet let;
  • Západ neměl žádný zájem na tom, aby Pražské jaro šlo dál než za podlomení monopolu moci KSČ;
  • Mezi lednem a 21.srpnem 1968 se v Československu odehrál silně přeceňovaný boj o moc, který neměl mezinárodní význam, natožpak aby určoval nějaký směr pro lidstvo;
  • K pražskému jaru se již nikdo nehlásí. Jeho protagonisté buď zemřeli, nebo se překabá A tak není, kdo by na obranu této epizody v československých dějinách vystoupil;
  • Skutečný mezinárodní význam měla „bratrská pomoc“. Boj SSSR a USA za jejich hodnoty a zájmy potvrdil éru omezené

Dodejme, že hlupák Gorbačov nepochopil základní věc, že se velmoc nikdy nikomu neomlouvá a nic ex post nevysvětluje. Měl si vzít poučení v USA.

Velmocenské zacházení s malými státy, které nechápou, co je pro ně dobré, lze dokumentovat zákrokem USA proti Panamě:  20. prosince 1989, před tím, než měl být Panamský průplav předán republice Panama, provedly USA vojenskou invazi. Záminkou bylo, jak jinak, ohrožení demokracie prezidentem Manuelem Noriegou, jinak dlouholetým spolupracovníkem CIA. K této obehrané písničce bylo přidáno obvinění z pašování drog. Noriega, pokud to je vůbec pravda, ovšem nedělal nic jiného než, že reagoval na trvalou poptávku po drogách v USA. To je ta nabídka a poptávka, jimiž žongluje neviditelná ruka trhu.
Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi 4 000 mrtvých a několika dalších tisíc uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická, vláda, která usoudila, že je průplav v dobrých rukách a netřeba to měnit.
V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí. Ruští vojáci měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. S ruskými vojáky se diskutovalo na ulicích, otáčely se informační tabule na silnicích. V dobré paměti je obsazování televizního vysílače Cukrák, kdy se vojáci plížili lesním porostem a nechali obsluhu odjet po silnici.

Invaze do Československa byla šokující, ale nikoli nepředvídatelná. V Československu se politická scéna proměnila v dubnu 1969, kdežto normalizace nastala až o dva roky později. V první fázi šlo o vyřizování účtů mezi vítězným a poraženým křídlem komunistů. Rozdíl mezi tehdejší a sametovou výměnou kádrů je v tom, že ta posledně jmenovaná byla méně viditelná, protože byla částečně skryta heslem „nejsme jako oni“.
Československý koncept socialismu s lidskou tváří byl vlastně nadčasový. To, že neuspěl, lze přičítat žabomyším válkám mezi československými mocichtivými. Ti nepochopili, že politika vůči velmocím vyžaduje nejen vnitřní soudržnost, ale i schopnost manévrovat v rámci daných možností.
Předcházející režim dokázal udržet plnou zaměstnanost, solidní školství (zatím nikdo nevysvětlil, jak bylo možné, že se většina emigrantů po 68. roce dobře uchytila, přestože byli „zdevastováni“ československým školstvím). Existovala dostupná zdravotní péče, solidní zemědělská a průmyslová výroba a rozsáhlá bytová výstavba.

To vše bylo po sametu negováno. My Češi jsme kabrňáci hlavně na likvidaci soch a přejmenovávání ulic. Bouráme stavby jen proto, že je „postavili komunisti“.  Hlupáků bylo v našich zemích vždycky dost, a tak není divu, že se po roce 1989 objevili i v čelných pozicích. Havlovo posmívání se panelákům je toho důkazem. Lidi (čti: ulice či lůza) je absolutně nezajímají.

Pražské jaro symbolicky skončilo podrazem, kterým se Havlova klika po listopadu zbavila Dubčeka.
Po „úspěchu“ posametové přestavby, která přinesla statisíce nezaměstnaných, obrovský státní dluh, ztrátu kontroly nad vlastní ekonomikou i suverenitou, se předcházející režim, a z něj hlavně šedesátá léta, jeví v daleko příznivějším světle, než si troufáme otevřeně přiznat.
Je jistě možné žonglovat se slovy komunistický režim, normalizace, útisk, zločin a podobně. Ptát se ale musíme, co minulý režim skutečně udělal pro lidi a kam naděje na lepší budoucnost dovedl ten současný. Musíme si současně připomenout, že soudobý kapitalismus není schopen řešit problémy, které sám vytváří.
Tragédií pražského jara není „spřátelená“ pomoc a dokonce ani „normalizace“, která postihla především komunisty. Normalizace totiž nebyla víc než návrat k realistické politice vůči velmoci.
Opravdu tragické je potlačování hrdosti nad tím, co bylo v letech 1948–89 dosaženo.

kanadajj

Rubriky: Pozdravy z Poottawí | Štítky: , , , , , | 94 komentáře

Perspektiva Západu … – aneb „hostina pro vrány“ po „bouři mečů“

(Pokračování článku Andreje Fursova „Horké léto-2016“ – viz. Bavorovo –  8.8.2016) 

 

HITLEROVI LOUTKÁŘI

 

Hitlera si skutečně pěstoval kolektivní Západ, ovšem cíle měli Američané od Angličanů odlišné. Poté, co ředitel Centrální banky Anglie Montagu Norman uzavřel v letech 1929-1931 svoji zemi před zbytkem světa, především pak před USA (Rockefellery), bylo jedním z hlavních cílů USA Washingtonu rozvrácení Britského Impéria. Významný americký diplomat a vyzvědač Allen Dulles o tom hovořil otevřeně v roce 1943. Jako ničitel byl zaplánován Hitler a na roli jeho terminátora pak – stalinský SSSR. Nikoli náhodou se americký kapitál a odborníci podíleli téměř 90% na naší předválečné industrializaci (Dněproges, Magnitogorský metalurgický kombinát, Nižněgorodský autozávod, vojensko-průmyslový komplex a řada dalších průmyslových odvětví). Stalin otevřeně oceňoval význam amerických investic. Není pochyb, že se strany USA to nebyla charita, ale protože Angličané před nimi uzavřeli svůj trh, potřebovali někam umístit kapitál – tedy do SSSR a Německa (viz např.kapitálové angažmá rodiny pozdějších amerických prezidentů Bushů – pozn.překl.), a upevňovat tyto státy pro budoucí vojensko-politické rozdrcení Britského impéria.

Pokud jde o Prescotta Bushe, tak ten nebyl zdaleka prvořadou americkou figurou v kontaktech s nacisty během války, proto se dostal před soud. Jeho obhájcem ale byl, m.j. Allen Dulles, který měl s hitlerovci dávné styky – a celá věc šla pod koberec …

Naproti tomu Britové pěstovali Hitlera pro zničení SSSR s tím, že sami následně dorazí oslabenou Třetí říši.

 

SOUMRAK BRITSKÉHO IMPÉRIA

V roce 1939 se Hitler pokusil vyvléknout z britského háčku napadením Polska, což je považováno za oficiální zahájení 2.světové války. Na oplátku dostal Hitler evropskou válku s Angličany. Nicméně v roce 1941 se jim podařilo Hitlera obrátit proti SSSR a zmařit tak americký plán. Churchillovi to ale nepomohlo, protože v průběhu války, současně s drcením Hitlera, Roossewelt se Stalinem bořili současně i Britské impérium.

A skutečně, po 2. světové válce „Impérium nad kterým slunce nezapadá“ skutečně zapadlo, a stejně tak libra sterlingů. Světovou měnou se stal dolar. A přestože Alžběta II. je současně oficiálně i královnou 15 dalších zemí, Britům zůstalo jedno dědictví  – mlžný Albion. Ale i ten se může rozpadnout. Skotsko se dere k nezávislosti, kterou jim předpověděl už Lermontovův předek, velký prorok Thomas Lermont. Po Brexitu se to může stát.

 

Nicméně na Západě dosud tvrdí, že právě pakt Ribbentrop-Molotov otevřel cestu ke 2.světové válce. Tuto verzi velmi zastávají naši „liberálové“.

 

To je naprostá blbost. SSSR byl poslední velkou evropskou zemí, která s Třetí říší uzavřela smlouvu takového druhu – teprve poté, co nevyšel ani jeden z pokusů SSSR o dohodu se Západem o společném odporu proti fašizmu. Cestu k válce otevřela, ale přesněji, de facto se jejím začátkem stala Mnichovská dohoda 28.9.1938. Tato dohoda se m.j. stala pokusem o vytvoření jakéhosi „proto-NATO“. Ale sovětsko-německá smlouva 23.8.1939 tento pokus pohřbila, což dosud vzteká určité druhy na Západě. Ať se vztekají…

 

KRVAVÍ NÁSLEDNÍCI TŘETÍ ŘÍŠE

Pojďme si hned na začátku vyjasnit, že globální bitvu nevede stát USA a státy Západní Evropy (ty už dávnou jsou pod americkým pantoflem), ale clustery nadnárodních sil: banky, korporace, monarchistické a finančně-aristokratické skupiny, jejich svazy a seskupení. Těmto svazům/trůnům slouží státy – americká „imperiální“ byrokracie, eurobyrokracie, které ovšem také mají svoje zájmy.

 

Islámský stát („IS“), další teroristická seskupení islamistů objektivně vystupují na straně Američanů a pokračují v páchání zvěrstev na Východě, v Sýrii, Libyi, Iráku. A stále noví uprchlíci směřují odtud do Evropy., aby destabilizovali Starý Svět podle plánu zaoceánského „trůnu“. A v Evropě samé IS organizuje demonstrativní teroristické akce k oslabení EU. Rusko, stejně jako SSSR ve 30. letech, vyzývá Západ ke společnému postupu proti teroristům – pro začátek aspoň v té Sýrii. Pochopení u západních „partnerů“ ale Moskva nenachází. Copak historie ničemu neučí?

 

Za prvé – neučí! Za druhé – pro vrchnost řady zemí Západu se Rusko horší nežli „IS“. Za třetí – Třetí říše a „IS“ jsou jevy různého řádu, rozsahu – ale nikoli zaměření. Nacistický projekt byl zaměřen na likvidaci všeho, co vzniklo na Západě (a ve světě) po Francouzské revoluci let 1789-1799. A přestože ve Třetí říši byla vládní stranou NSDAP, formálně – moderní institucí, v případě vítězství byl plánován přechod moci k Černému řádu SS s následnou demodernizací společnosti v rasově-kastovním pojetí. „IS“ – to je rovněž antimoderna…

 

DEMODERNIZACE

Poslední století žijeme ve „ve společenství Moderny“ – jak to nazývají sociologové – tedy moderním. Pro ně je typická existence moderního státu, formální demokracie, racionálních znalostí (věda), občanské společnosti, atd. Ideologie nacizmu to vše odmítala, vulgárně řečeno,  z pozice evropského středověku, a cílila na vytvoření futuro-archaického světa: rasa, krev, půda, zkrátka „sumární germánský génius“ ve vší své kráse. „IS“ je rovněž tak svým zaměřením – také odmítání Modernosti jak typu, zaměření na futuro-archaiku.

 

V této souvislosti se nabízí otázka, zda nakonec Moskva nebude muset uzavřít s „IS“ jakousi dohodu typu Moltova-Ribbentropa (k čemuž už nabádají někteří naši publicisté a politologové)? No a co? Ještě nedávno jsme se nacházeli na prahu války s Tureckem a dnes už zase kamarádíme s Erdoganem, který zřejmě buduje IS bez úvozovek.

Ovšem, úvozovky tu přece jen jsou. Turecko je stát, zatímco „IS“ je útvar jiného druhu, se kterým se mezistátní dohody nepodepisují. Koneckonců, jaká může být dohoda s útvarem, který sponzorují spojenci USA, především Saúdská Arábie, na kterém mají zájem americké banky a korporace – přestože nepřímo, jako na destabilizátoru Evropy.

 

REANIMACE KARLA MARXE

Je naprosto jasné, že Evropu, v její dnešní podobě, „šéfové světové hry“ už odepsali.  A to je, mimochodem, jeden z důvodů proč se Velká Británie v červnu vrhla k východu z EU. Pro Evropu končí epocha nastartovaná Velkou francouzskou revolucí, a obecněji epochou revolucí let 1789-1848. Prvním pokusem vrhnout proces zpět byl experiment „Třetí říše“. Ten se nezdařil kvůli „ulitému startu“. Dnes, na úsvitu společnosti Moderna potřebuje Západ nové formy. „Volnost, rovnost, bratrství“, trh, lidská práva, atd. a společnost založená na těchto heslech, ve skutečnosti už zemřela. „Neoliberalizmus“ a „strategie menšin“ (etnických, sexuálních, atd.), ji měly přivést ke kraji srázu. A jevy typu „migrační krize“ – ji mají s toho kraje shodit. Jak se říká:  nic osobního – jen třídní zájem.

 

Je třeba číst Marxe. Marxe, s prominutím, po roce 1991 hodili přes palubu Dějin. U nás se prakticky nestuduje.

Studují ho ovšem ve vzdělávacích zařízeních pro západní elitu. Rádoby intelektuálním troubům ze zemí periferního kapitalizmu Marx do ruky nepatří – je to nebezpečné. Trosečníkům dějin na jejich „vzdělávacím pikniku na krajnici“ dávají sežrat autory třetího řádu, typu Hayeka, Poppera, Hiddense, všelikou politologickou sebranku – jako „pokrokové ideje“. Elitě se dostává Marxe, Paretta, Gramschiho, atd. Ideolog globalizmu Jacques Attali, první šéf Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, člen Bilderbergského klubu, vydal nadšenou Marxovu biografii. Na Západě už skoro po desetiletí probíhá renesance Marxe. A zájem o něj, vzhledem k rostoucí krizi kapitalizmu, bude stoupat.

 

Skeptik by řekl, že komunisté po celé 20.století vytrubovali do světa o krizi kapitalizmu – ale komunizmus se zhroutil, zatímco kapitalizmus žije, a jak si žije! Podívejte se na Broadway, Oxford Street, Elissejská pole …

Pokud jde o Broadway, atd., tak kromě USA a jejich bohatých spojenců existují i Haiti, Zambie, Filipíny a mnoho dalších zemí. Kapitalizmus nepředstavuje jen nevelké bohaté a superbohaté jádro, ale i ohromná nuzná periferie. Údaj o roce 2015: 14% světové populace, tj. 800 mil., žije pod hranicí bídy (pod 1,25 USD/den); dalších kolem 30% za 2 USD/den. Přitom tendence k růstu bohatství na jednom pólu a růstu bídy na druhé, stále roste. V roce 2009 1% nejbohatších lidí patřilo 44% světových zdrojů, v roce 2014 už 48% a v roce 2015 pak 50% všeho světového bohatství. Tento poměr je pro kapitalizmus systémový. Jediným atypickým a velmi krátkým, pro tento systém, bylo období mezi léty 1945-1985. Sama existence SSSR donutila v oněch letech kapitalisty dělit se o část svých zisků se svými zaměstnanci, aby je nelákaly sovětské výsledky v oblasti sociální spravedlnosti a efektivity. Po zhroucení SSSR se vše vrátilo „na své místo“, přičemž velmi rychle. Současně rostoucí krizové jevy světové vrchnosti ukázaly, že kapitalizmus se svým státem, demokracií, atd., si už své odpracoval a zachování moci, „privilegií“, norma „1%:50%“ si vyžaduje jeho demontáž.“ Ideolog globalizmu (výše zmíněný) Jacques Attali už ohlásil příchod „globální distribuční ekonomiky“.

 

Jak tomu rozumět?  Na jedné straně kontrola nad zdroji planety a nad psychosférou a jednáním člověka na straně druhé, včetně vytvoření člověka nového typu. Už nyní běží zápas o budoucnost: kdo koho odřízne od společenského koláče. Tento západ předpokládá nejen sociální válku bohatých proti chudým, která se exponenciálně rozvíjí po celém světě, ale i uvnitř vrchnosti samé.  „Velké ryby požírají malé“, jako na obraze Breughela staršího. Hlavní válka – válka amerických bank a korporací o přežití, o budoucnost, která vyžaduje pohlcení západoevropských a části východoasijských ekonomik. „Migrační krize“ a vlna teroru v Evropě, zasahující nejsilnější západoevropské země – to jsou dvě strany téže mince.

„Migrační očkování“ může vést k nástupu pravicových nacionalistických režimů.  Dokonce i západní činitelé, např. bývalý ředitel Národní ekonomické rady USA Larry Summers se rozpovídal  na téma potřebnosti „odpovědného nacionalizmu“. Jak ho ale vytvořit?

 

Evropanům přece během posledního poválečného období, tj. za života tří generací, vtloukali do hlavy, že nacionalizmus je špatný, že je to cosi podobného nacizmu. Po mnohá desetiletí učili toleranci, homosexualitu a multikulturalizmu.  A jakékoli pokusy o projev národního vědomí jako protiváhy celoevropskému a tzv. všelidskému byly tvrdě potlačovány – kam se to poděla svoboda slova? Půlstoletí probíhá demontáž evropských národů, o státech nemluvě.

 

O co se opíral evropský nacionalizmus 19. a 20. století? V některých případech o ideje tradic, v jiných – o republikánské ideály. Tradici v Evropě ničí pomocí multikulturalizmu; republiky jsou jen fasádou, za kterou oligarchistický systém, vláda nemnohých – protidemokratická a v podstatě protirepublikánská. Národy ničí i pomocí degradace vzdělání: člověk, který nečetl, nebo dokonce neznající Danta, Shakespeara, Goetheho, Moliéra – to je špatný materiál pro národní obrodu. Nemluvě už o tom, že dokonce „odpovědný“ (rozuměj: omezený) nacionalizmus si vyžaduje zcela jiné vůdce, než dnešní ouřady, všechny ty premiéry, kancléře,… Jde o vůdce, schopné jednat nad byrokratickými strukturami, přičemž především eurounijními. Všichni si ale pamatujeme osud Jorga Heidera, vůdce rakouské Strany svobodných a zakladatele Aliance pro budoucnost Rakouska. Ve svých 58 letech zahynul v dopravní nehodě, když za doposud nevyjasněných okolností vyletěl se svým služebním autem ze silnice…

 

A nakonec růst nacionalizmu v Evropě, zvláště ve Francii a Německu, zjevně není v zájmu clusteru korporací nazývaného USA, které se všemi způsoby jistí proti případu takového vývoje událostí.

Pokusí se vytvořit protiváhu možnému franko-německému bloku na základě jakéhosi geopolitického útvaru, jehož středem by mělo být Polsko, jakéhosi druhého vydání Rzeci pospolitej, a do kterého by měly být vtaženy ostatní východoevropské země (především Ukrajina). Blok „Neorzecpospolita“ a Turecko byla nepochybně brána v úvahu jako významný protiruský směr. A pokud by výsledkem pokusu o puč v Turecku skončil svržením Erdogana, pak by se proces lepení takového bloku jistě urychlil, doprovázen provokacemi podél našich hranic, ale i uvnitř nich. Domnívám se, že převedení Krymu pod Jižní federální okruh – byl preventivním chodem správným směrem.

 

Takže národní obrození Evropy je věc málo pravděpodobná. Nikoli náhodou mladí, vzdělaní Evropané odjíždějí do Kanady, Austrálie, na Nový Zéland; mladí vzdělaní Portugalci – do Brazílie. Ale mladí nevzdělaní Afričané z Angoly a Mosambiku se hrnou do – rok od roku černějšího –Portugalska. A tady se dostáváme ke druhému aspektu problému „odpovědného nacionalizmu“. K ohromné, rostoucí mase afro-arabského obyvatelstva, jehož jediným únikem z bídy může být přesídlení do Evropy. Pro Starý Svět to bude znamenat demografický konec a sociální katastrofu. Podle názoru jednoho vysoce autoritativního znalce světových demografických procesů, německého profesora H.Heinssona, může během příštích 35 let do Evropy přijít 250.000.000 migrantů. Vezmeme-li v úvahu, že 507 mil.obyvatel EU jsou lidé v průměru nepříliš mladí, zatímco migranti jsou hladová mládež, ale bez valné chuti do práce, je výsledek zřejmý. U „Gallupů“ dokonce došli k daleko vyššímu číslu – 950 milionů migrantů do roku 2050. Jistě, obě cifry mohou být nasazené. To ovšem na konečný výsledek nabude mít žádný vliv, protože ani stomilionovou migrační vlnu postkřesťanská a v mnohém i postzápadní Evropa nepřežije. Tak se vrací bumerang historie …

 

Takzvané světové společenství, jak jsem se zmínil výše, je jen propagandistickou nálepkou, označující nejbohatší část obyvatel planety, především vrchnost světové kapitalistické třídy, jejímž mediálním měřítkem jsou globální masmédia. Dříve se používal otevřenější cynický termín „civilizovaný svět“, který je teď považován za politicky nekorektní, ďábelsky zamaskovali termínem „Světové společenství“. Je to pokus světové vrchnosti a její mediálního a intelektuálního servisu o ideově-smyslovou privatizaci celého mezinárodního lidského prostoru – tedy všeho lidstva – ve vlastních zájmech, nárok na monopol v zastupování zájmů všeho lidstva.

 

Je jasné, že žádný skutečně suverénní stát se s takovým monopolem měřit nebude – jinak nebude plně suverénní a ne tak úplně stát. Odsud plyne imperativ: jakmile někdo použije termín „Světové společenství“, je nutné odhalovat a vysvětlovat jeho třídní, geopolitickou a psychohistorickou podstatu a zájmy za ním stojící.

 

 

Z toho plyne, že část světového společenství – tajné služby, politici, banky – využívají mezinárodní terorizmus a kriminalitu ve svých zájmech proti jeho druhé části.

Takový obrázek se zjevuje, když si položíme naivní otázky, umožňující přejít od úrovně událostí na úroveň tendencí a oklepat propagandistický nános. Jak prohlásil už zmíněný Allan Dulles: – člověka můžete lehce zmást fakty, ale pokud chápe tendence, už se vám to nepovede…

 

Pokusme se spojit několik událostí. Rok 2014 – „Krym náš“. Rok 2015 – migrační krize. Rok 2016 – „Brexit“ a prezidentské volby v USA s kandidaturou jakéhosi Trumpa, kterého ještě před rokem mnozí považovali za podivína. A souvislost mezi nimi?

 

Je pochopitelné, že „Krymnáš“ byl volním rozhodnutím ruského vedení, nebo dokonce jednoho člověka. Jistě, teoreticky se připravovalo předem – kolik ale plánů zůstává na papíře? Nicméně stav připravenosti v globální politice – to je vážná věc, předmět dohod; doufám, že se někdy dovíme o skrytých šifrách konání Ruska na Krymu a v Sýrii. Podívejme se ale na „vedlejší produkt“ operace „Krymnáš“. Západ se zuřivě vrhá na Rusko, ale nemůže nic dělat. V bezmocné zuřivosti – vyhlašuje sankce. A dál nic. „Krymnáš“ ukázal naprostou neschopnost západní, a především pak evropské vrchnosti, efektivně oponovat Rusku na Krymu a v ukrajinské krizi vůbec. Nevíme, jak se bude situace dál vyvíjet, ale zatím to tak je.

 

Migrační krize – je další demonstrací mocensko-správní impotence vrchnosti EU a určité části severoatlantických elit. Tedy, další hřebík.

 

Odchod Británie z EU – další hřebík. Vzniká dojem, že v zápase „trůnů“  – seskupení světové kapitalistické třídy – jedna z nich (ta, která nehodlá podlehnout americkým korporacím, a v USA – ta, která vystupuje za nový relativní izolacionizmus) uštědřila té druhé několik silných úderů. Globálním spekulantům, Pánům „světových bublin“, jejichž kreatura Hillary (nebo, jak jí nazývají ve Státech, Killary – od to kill=zabíjet) Clinton. Vítězství Trumpa se může stát čtvrtým úderem, protože by změnilo rovnováhu v americké politice i v politice Západu jako celku.

 

Pokud vyhraje Trump … který se stal oficiálním kandidátem republikánů, bez ohledu na pokusy o vzpouru na stranickém sjezdu, pak ho nejspíš už nic na cestě do Bílého domu nezastaví. Kromě … kulky. Byl přece v USA kdysi podobně populární politik. Senátor Huey Pierce Long (prototyp Willie Starka ve znamenitém románu Roberta Penn-Warrena „Všichni královi muži“). Měl miliony přívrženců. Rozhodl se kandidovat v prezidentských volbách roku 1936 jako soupeř samotného Roosewelta. Byl ale demonstrativně zatřelen v Kapitolu státu Lousianna. Nečeká takový osud v příštích měsících Trumpa? V sázce je přece příliš mnoho!

Na samém začátku kampaně uzavřel Trump kontrakt s jednou z nejznámějších bezpečnostních firem. Krom toho se mihla informace o Obamově prohlášení, že v případě atentátu na Trumpa, dá pokyn k zatčení Clintonové… Právě tak, – vezmeme-li v potaz krvavou stopu táhnoucí se za Clintonovic rodinkou. A šance občanky Hillary, kterou „motor“ Brexitu Boris Johnson (od července britský ministr zahraničí), nazval „sadistickou sestrou v blázinci“, se zmenšují. Uvidíme …

 

Ale dokonce i bez Trumpova vítězství utržili eurounijní spojenci USA v letech 2014-2016 vážné údery, a bouře na západním Olympu bude stále silnější.

My ale víme, že po „bouři mečů“ nezřídka následuje „hostina pro vrány“ (názvy románů J.Martina – pokračování populární „Hry o trůny“). Musíme být připraveni nedovolit jim roztrhání naší země, a naopak jim samotným zakroutit krkem – co taky dělat s mrchožrouty?

Zdroj:  http://www.kp.ru/daily/26562/3579223/

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , | 37 komentáře

Výročí

      Proběhlo nám opět výročí srpnových událostí. Vzpomínky tehdy ročních až desetiletých přímých účastníků byly doplněny projevy politikářů. Já, ač jsem byl starší než oni, si toho zase tak moc nepamatuji. A ti, kteří si pamatují zase nejsou nikam moc zváni.
Starý pán ze Schwarzenberga obhajuje svobodu slova, kterou je nutné chránit. Sice má pravdu, ale rozhodně to nemyslel tak, jak to nakonec vyznívá. Svobodu slova totiž ohrožují právě Schwarzenbergovi zastánci.
Mladý Dienstbier nám vykládá, jak je dobře, že jsme součástí evropských struktur. Prý nám tak nehrozí podobná okupace jako roku 1968. Jen malinko pozapomněl, že k okupaci došlo zeměmi tehdejších východoevropských struktur, tedy analogie současných EU a NATO. Takže teoretická možnost bratrského zásahu spřátelených armád není vyloučena.
Prostě kecy, kecy a kecy.

Bavor podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , , , | 9 komentáře