CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 21

Český zápas o zlidovění Rakouska – Uherska

K NEJVÝZNAČNĚJŠÍM hodnotám, o něž evropské lidstvo v 19. století usilovalo, patří zajisté snaha o lepší uspořádání lidské společnosti, o spravedlivé vyřešení poměru mezi Člověkem a člověkem, mezi jednotlivcem a seskupením jednotlivců, ať již v národě, státě či církvi, třídách nebo stavech. Snaha vyřešiti uspokojivě organisaci lidské společnosti je ovšem problém věčný, tak starý jako lidstvo samo, ale v 19. století se stává přím o hybnou pákou dějinného vývoje a hlavním obsahem politických dějin všech civilisovaných národů.

Též národ český má v tom to úsilí význačný podíl, který hodnotíme jako podstatný přínos dějinám všelidským. Můžeme tak činiti tím oprávněněji, že Čechové vedli zápas o nové, lepší usměrnění poměrů společnostních, zápas, jejž možno označiti úsilím o zlidovění, nikoli jen pro sebe, nýbrž zároveň pro všechny národy, seskupené v habsburské monarchii podunajské, k níž až do konce světové války příslušeli. Pokusíme-li se ovšem dnes, po zániku habsburské velmoci i poválečného zbytku samostatného Rakouska, zhodnotiti úsilí, vynaložené českým národem na zlepšení ústavních, občanských a národnostních poměrů v někdejší monarchii, vydáváme se na první pohled do nebezpečí, že podnikáme práci zbytečnou. Neboť zápas o zlidovění Rakouska-Uherska byl z velké části neúspěšný a proměnil se konečně právě proto v úsilí o zničení Rakouska-Uherska.

Než dějepis by pozbyl veškeré mravní ceny, kdyby hodnotil události jen podle dosažených výsledků, a nikoli také podle určitých měřítek, povznesených nad úspěchy a neúspěchy, měřítek, v nichž spatřujeme hodnoty všelidské, zasluhující, aby lidstvo o ně usilovalo vždy znovu. Jsme nadto přesvědčeni, že také naše minulé zápasy o zlidovění Rakouska-Uherska, třeba z valné části neúspěšné, nebyly zcela marné, poněvadž přinesly přece jen podstatné zlepšení duševních i hmotných podmínek životních u všech národů habsburské monarchie. Při tom jsme si ovšem vědomi toho, že český národ nestál v tom to zápasu sám, nýbrž mohl počítati s podporou pokrokových živlů také u jiných národů habsburské říše, v prvé řadě Němců.

Není nesnadno vysvětliti, proč národ český přilnul k lidovým ideám dříve a plněji než ostatní národy střední a východní Evropy. Hlavní příčinou byla nepochybně zvláštní struktura národní společnosti v zemích českých i na Slovensku v době obrozenské. Představitelkou národních ideálů nebyla v té době již šlechta, jako tom u bylo u jiných národů a také kdysi v starém , ještě samostatném státě českém, nýbrž vzdělané vrstvy lidové. Jádro národní šlechty české bylo po vítězství Habsburků nad českým odbojem bělohorským vypuzeno do ciziny nebo ochuzeno konfiskacemi statků a zbaveno vůdčího postavení ve státě. Na místo národně cítící šlechty nastoupila šlechta cizí, dynastií do země uvedená, a též zbytky městské vlastenecké společnosti se postupem času odrodily sňatky s cizinkami a odložily národní tradice i řeč. Nová společnost šlechtická, ustavující se v 18. století, chovala se proto k národním ideálům lhostejně nebo dokonce nepřátelsky, místo starého vlastenectví českého ujímal se v ní patriotism rakouský, takže dávala přednost zájmům celoříšským před českými. Mezi .šlechtou a vrstvami národně česky cítícími vznikal tím přirozeně nesoulad, který byl ještě zvětšován příčinami sociálními. Národní obrození české bylo podníceno do značné míry také myšlenkami velké revoluce francouzské, které se k nám na konci 18. století počaly šířiti přímo z Francie i prostřednictvím Německa. Šlechta v říši rakouské se chovala k těm to novým proudům ideovým odmítavě, spatřujíc v nich ohrožení svých stavovských výsad, zatím co vzdělané vrstvy lidové se jimi sytily. Česká šlechta poskytla sice národnímu hnutí na konci 18. století a na počátku 19. nejednu cennou podporu, ale stavěla se za ně až na čestné výjimky nikoli z důvodů ideálních, nýbrž p roto, že v něm viděla vítaného pomocníka k udržení svých stavovských výsad českých proti přitužujícím u habsburskému absolutismu a centralismu josefínskému. Proto již v počátcích českého obrození, kdy vůdcové národního hnutí z kruhu městské a venkovské inteligence postupovali ještě ruku v ruce s vlastenecky naladěnou šlechtou, byl mezi oběma sociálními vrstvami českého národa skrytý rozpor v pojetí i konečných cílech obrozenského hnutí: šlechtě šlo o obnovení a rozšíření stavovských výsad, jež měly svou základnu v starém českém zřízení státním, kdežto národním buditelům o obnovení češství v jeho plnosti jazykové a kulturní. Národním buditelům českým bylo češství živným chlebem, šlechtě pouze příkrmem. Tento skrytý nesoulad v pojetí české otázky se otevřeně projevil již v druhé generaci českých buditelů na počátku 19. století, kdy i rozhodní vlastenci čeští, jako na příklad Palacký, kteří se příliš často stýkali s šlechtickou společností, byli podezříváni z národní vlažnosti.

Národní hnutí české bylo od počátku zároveň h nutím lidovým a tento lidový ráz národního obrození nebyl v ničem pozměněn ani vlnou romantismu na počátku 19. století, ba naopak byl zdůrazňováním lidové tvorby v řeči i umění a hledáním historických souvislostí přítomnosti s minulostí ještě zesilován. Upomínky na starou lidovost, domněle praslovanskou, kterou Palacký učinil základní osou pojetí českých dějin v protiváze k západoevropskému feudalismu, zdůrazňování lidových sklonů v husitství, táborství a českobratrství, vše to vychovávalo ohrožující se národ v lásce k lidovosti, jež byla pokládána za původní výtvor slovanského ducha a s hrdostí vynášena jako národní dědictví, původnější než ideje francouzské revoluce. Byl to ovšem zbožný klam, ale způsobil, že lidové myšlenky, jež vítězně šly celou Evropou, neměly u žádného národa stoupenců oddanějších a přesvědčenějších než u lidu českého. Pozoruhodná je při tom zejména skutečnost, že Čechové a Slováci i tehdy, když byli politicky rozděleni, postupovali v úsilí o lidovost od počátku národního obrození ku podivu shodně.

Na Slovensku přistupoval k důvodům , které v historických zemích českých vedly národ k lidovosti, ještě důvod zvláštní. Byl tu nedostatek dějinné tradice, opřené o stavovskou společnost národní, pro niž chyběl i sám nutný předpoklad, země slovenská, státoprávně vyhraněná. Jestliže v Čechách a na Moravě působil zemský patriotismus určitou vahou i u vrstev národu odcizených, takže budil časem naděje, že se přece jen podaří vrátit šlechtu českým národním ideálům a tím často brzdil lidovou rozhodnost národních vůdců, na Slovensku těchto ohledů na šlechtu nebylo a ničeho nešetřící madarisační snahy hnaly přímo slovenské vlastence do zápasu proti feudální struktuře uherské společnosti i uherského státu. Proto také se lidovostní hnutí projevuje v politické účinnosti na Slovensku dříve než v zemích historických.

Vlivem hesel, přinášených slovenskými studenty z liberálních universit německých, i působením lidoveckých kruhů polských za povstání roku 1830— 31 se jeví na Slovensku již od počátku let třicátých čilý ruch lidový, jaký v předlitavské polovině říše za strohého režimu Metternichova nebyl ani možný. Poměr této slovenské inteligence k lidovým ideám je méně heslovitý a méně hlučný než u současných Madarů, ale zato upřímnější a opravdovější. Volání po reformách politických, to jest po rozšíření občanských práv a svobod, nebo reformách sociálně-hospodářských, to jest po zrušení roboty a zrovnoprávnění veřejných břemen, je slovenskými národovci vítáno právě proto, že jejich provedení by bylo přineslo posilnění těch vrstev, o které se národní hnutí mohlo opříti. Pro opravdovost tohoto slovenského hnutí lidového je dokladem nad jiné výmluvným, že národovci slovenští doporučovali madarským vůdcům, aby se snažili Uhry sjednotiti místo násilné madarisace poskytnutím rovných práv všemu obyvatelstvu. Při tom ovšem Slováci nedůvěřovali theoretisujícím madarským „demokratům “ a proto — mylně ovšem — obraceli zraky k Vídni, doufajíce, že v ní naleznou zastání proti úpornému útlaku madarisačnímu, který se s hesly lidovosti dosti podivně snášel.

Jestliže v zemích českých dochází k otevřenému hlásání idejí lidových poněkud později než na Slovensku, je zde zato půda v širokých vrstvách lidových úrodnější a připravenější. Mezi hlasateli nových myšlenek v Čechách stojí ostatně na předních místech Slováci, kteří se cítí ještě nerozdílně Čechy, P.J.Šafařík, J.Kollár a Fr.Palacký, který byl naplněn novými myšlenkami právě stykem se Slováky. Šířily se současně s obrozeným českým nacionalismem, který v nich právem spatřoval účinnou podporu svých snah. Již v prvních desítiletích 19. věku byli čeští buditelé proniknuti přesvědčením, že obroda češství se dá uskutečniti pouze osvobozením širokých vrstev národa, stavu selského a drobnějšího měšťanstva, a již z tohoto důvodu se vyslovovali nepokrytě proti absolutismu, pro poskytnutí občanských práv lidu, pro svobodu tisku a pro národní rovnoprávnost. Tyto snahy zůstávaly ovšem v době strohého policejního režimu Metternichova skryty v podzemí nebo se skrývaly v jinotajné projevy literární. Teprve v letech třicátých, kdy státní převrat ve Francii a polské povstání proti ruskému carismu vzbudily široký ohlas v celé Evropě a poprvé vážně otřásly soustavou Metternichovou, vystupují zastánci lidových idejí v Čechách směleji. Tvo ří se tajné kroužky revoluční, které pracují letáky a vybízejí k boji proti absolutismu, proti daňovém u útisku a za svobodu občanskou i národní. Mnohem pronikavější vliv než tyto spiklenecké pokusy měla četná literatura brožurová, která byla vydávána od poloviny let třicátých do poloviny let čtyřicátých většinou anonymně za hranicemi Rakouska a tajně dopravována do Čech, kde nalézala široký kruh čtenářstva.

V brožurách českých autorů, jako byli F.C. Kampelík, J. Malý a jiní neznámí, vystupují poprvé jasněji obrysy českého národního programu politického, v němž požadavky lidovosti zaujímají místo stejně významné jako snahy nacionální. Již před r. 1848 byli vedoucí mužové české národní společnosti jednotni v přesvědčení, že se má občanstvu dostati přístupu na stavovské sněmy, že daňová břemena mají býti spravedlivě rozdělena mezi šlechtu a lid, že poddanství a roboty třeba zrušiti, veřejnou správu vybudovati na základě svobodné obce, že lidu se má dostati obecného vzdělání školního v rodném jazyku a národům rakouské monarchie rovného práva ve státě.

O rozšíření těchto názorů do celé národně cítící české společnosti v městech i na venkově si dobyl jedinečných zásluh skvělý český publicista Karel Havlíček, který v letech 1846— 48 byl redaktorem jediného denního listu českého té doby, poloúředních Pražských novin. Poněvadž censory tisku v Čechách byli rovněž uvědomělí národovci, nejprve Slovák Pavel Josef Šafařík a po něm Čech Jan Pravoslav Koubek, bylo Havlíčkovi možno i v době tuhého policejního režimu říditi Pražské noviny v duchu liberálním a jeho list se stal účinnou tribunou nejen ušlechtile pojatého vlastenectví, nýbrž i lidoveckých názorů. Dvě léta Havlíčkovy činnosti v Pražských novinách stačila získati celou národní společnost českou pro ideje lidovosti a připraviti ji na rozhodující rok revoluční 1848.

Současně šířil se duch lidový též z jiných ohnisek pražských. Byla to především Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, která v roce 1843 otevřela přístup občanské inteligenci a stala se nedoceněnou školou mladé generaci české pro příští působení politické. V ní působil mladý právník Fr. Lad. Rieger se svými přáteli Trojanem, Pernerem, prof. Purkyni a jinými národovci, získávaje pražské měšťanstvo, české i německé, pro práci osvětovou a pro zvýšenou činnost hospodářsky- podnikatelskou. V debatách a poradách Průmyslové jednoty se však řešily nejen problém  hospodářské, nýbrž i politické a sociální v duchu lidovém. Proto vláda vídeňská sledovala snahy Průmyslové jednoty od počátku s nedůvěrou a po obnovení absolutismu v letech padesátých přikročila k persekuci Jednoty. Jiným střediskem, z něhož se šířily v Praze pokrokové myšlenky národní a lidové, byla Měšťanská beseda, soustřeďující zámožnější kruhy pražské společnosti k ušlechtilým zábavám a poučným schůzkám. V jejím středu působili vynikající vlastenci jako Palacký, Rieger, Brauner, Trojan, Pinkas, Arnold, Frič, kteří se později stali vůdci českého hnutí za svobodu národní a občanskou.

Jestliže Průmyslová jednota a Měšťanská beseda zůstávaly na půdě zákonné loyality, přijalo sdružení mladých radikálů českých i německých, soustředěných od roku 1847 v tajném spolku nazvaném Repeal (podle Havlíčkových článků v Pražských novinách, v nichž se pod rouškou zápasů Irů o svobodu šířily lidové ideje), program revolučního lidovectví, směřujícího k povalení absolutistického režimu a uplatnění nových řádů společenských. Z kruhu Repealu vyšlehly také v březnu 1848 první plameny revolučního hnutí českého, ohlašující boj za práva národní a zlidovění habsburské říše.

Také tento rozhodný zápas českého národa roku osmačtyřicátého měl svou předehru na Slovensku. V Uhrách, k nimž Slovensko patřilo, byl absolutistický režim před r. 1848 mnohem mírnější než v rakouské polovině habsburské monarchie, bylo tam i v kruzích maďarské inteligence mnohem více pochopení pro nové ideje lidové, zato však tam byl mnohem horší útlak národnostní. Vůdcové maďarského národa vyvíjeli již od konce osmnáctého století houževnaté úsilí maďarisační, jehož cílem bylo vymýtiti v Uhersku všechny nemaďarské jazyky národní ze školy, církve a veřejného života. Pomaďarštění slovanských národností v Uhrách bylo hlásáno přímo jako svátá povinnost pravého uherského vlastenectví. Proti těmto bezohledným snahám odnárodňovacím ozval se na Slovensku v letech čtyřicátých odpor, jehož duší se stal mladý slovenský vlastenec Ĺudevít Štúr. Již v roce 1842 sepsal Štúr petici, podepsanou více než 200 uvědomělých Slováků, která se obracela k císaři Ferdinandovi se žádostí, aby zakročil proti pomadaršťování slovenské církve evangelické, a od té doby až do konce krátkého života hájil nadšeně práva svého lidu. V roce 1845 zakládá první slovensky psané národní noviny a vystupuje v nich nejen za práva národní, nýbrž i za svobody občanské. Podobně jako Karel Havlíček v Čechách hlásá i Štúr důslednou lidovost, požaduje zrušení roboty a poddanství, účast městského živlu na veřejném životě a uplatnění národního jazyka ve škole a církvi. K zasedání uherského sněmu, který se sešel v předvečer revolučního roku, 7. října 1847 v Bratislavě, vypracoval Štúr ve formě žádosti k sněmu první politický program Slováků, v němž jsou již jasně vysloveny zásady lidovosti: občanská rovnost, svobodný přístup k úřadům, zrušení feudalismu, svoboda tisku, rovnoprávnost všech národností, výchova v rodné řeči, lidskost. Brzy po tom , 30. října 1847, byl Štúr zvolen za město Starý Zvolen poslancem na sněm uherský jako první lidový zástupce národa, a rozvinul ve svých skvělých řečích úsilí o přetvoření stavovského sněmu v duchu lidovém, prohlašuje svobodu za nejlepší lék proti revolucím. Když poznal, že madarská většina nemá smyslu pro svobody národní ani lidové, opustil 13. března 1848 uherský sněm, ale neustal pracovati pro uskutečnění svých zásad mezi slovenskou inteligencí.

V době, kdy Ĺudevít Štúr se vzdával po marném úsilí politické činnosti na uherském sněmu v Bratislavě, byl zahájen v Praze hnutím radikálních lidovců z Repealu mohutný nástup českého národa k zápasu o zlidovění Rakouska. Zápas ten strhl pod dojmem revolučního převratu ve Francii všechny národy habsburské monarchie, národu českému připadá však v něm podíl nejvýznamnější, neboť Čechové a Slováci vytvořili v letech 1848 a 1849 za lidovost hnutí nejmocnější a vytrvali v něm nejdůsledněji. České úsilí přetvořiti habsburskou monarchii v duchu zásad ústavnosti, občanské svobody a národnostní rovnoprávnosti se zahajuje mohutným nástupem hned po prvních zprávách o výbuchu nové revoluce ve Francii, které došly do Prahy v poslední den měsíce února 1848. Radikální lidovci, sdružení v Repealu, se snažili nejdříve vyvolati revoluční akci letáky, vyzývajícími k boji za ústavu, rovná práva všech občanů a svobodu. Tyto projevy, zabíhající namnoze do planého radikalismu, ustoupily však brzy vážnějšímu hnutí, které se dožadovalo provedení reforem v habsburské říši cestou zákonnou. Stalo se to památnou schůzí, svolanou na 11. březen 1848 do dvorany Svatováclavských lázní, pro kterou jeden z předních zastánců lidovosti, pražský advokát dr. Brauner, vypracoval první náčrt lidového a národního program u českého. V tom to programu se již zřejmě požaduje přebudování říše v duchu ústavnosti, zrovnoprávnění všech tříd obyvatelstva a rovnoprávnost národností. Za program Braunerův se postavili Češi i Němci z Čech, třeba vedle požadavků lidovosti obsahoval také volání po obnovení autonomie Čech v míře slučitelné s jednotou říše, a také část lidově smýšlející šlechty jej přijala. Většina české šlechty odmítla však již tehdy postupovati s lidovým hnutím.

České úsilí za zlidovění Rakouska se vyznačuje příznivě umírněností. Radikalismus revolučního a socialistického rázu ustupuje v něm brzy do pozadí a celá česká akce se staví na půdu zákonnou, snažíc se dosáhnouti cíle cestou právní, peticemi a deputacemi, vysílanými k císaři a vídeňské vládě. Vedení této akce se ujal výbor, nazvaný podle místa prvního shromáždění pražského lidu, výborem svatováclavským. Jméno symbolisovalo ovšem výrazně také národní snahy české, ale byl to nacionalism ušlechtilý, respektující plně též práva německých obyvatelů českých zemí a zdůrazňující dobro lidské před požadavky národními.

Svatováclavský výbor vyslal do Vídně dvakrát po sobě deputaci se žádostí o poskytnutí práv občanských, zrušení zbytků feudalismu a obnovení práv českého státu a tyto deputace přispěly podstatně k tomu, že se vláda a dvůr rozhodly změniti přežilý režim absolutistický a feudální a vyjiti vstříc přáním všech národů rakouské říše, jež žádaly zřízení ústavní a občanskou rovnost. Pouze v otázce zrovnoprávnění národností chovala se vláda vídeňská odmítavě, obávajíc se rozbití říšské jednoty. V tom to duchu byla 25. dubna 1848 vydána první ústava rakouského císařství, jež učinila konec absolutismu.

Stejně jako Češi postupovali v téže době i Slováci, jejichž deputace se ve Vídni opětovně setkávaly s deputacemi českými a podporovaly Čechy též v úsilí o obnovu státoprávního spojení Moravy s Čechami. Sami pro sebe požadovali Slováci vedle program u lidového přetvoření Uherska ve federativní svaz národností. Myšlenka spojení Slovenska se zeměmi koruny české nebyla v počátcích hnutí roku 1848 vyslovena ani se strany české ani slovenské, protože oběma větvím národa šlo především o přetvoření říše rakouské podle zásad lidovosti. Ovšem i v programu federalisace říše a provedení zásad národnostní rovnoprávnosti třeba spatřovati podstatný rys lidovství. Pokud jde o provedení zásad občanské rovnosti a spravedlnosti sociální, byl program slovenských národovců, vedených Štúrem, Hurbanem a Hodžou, v počátcích hnutí roku 1848 radikálnější než program většiny Čechů.

Slováci žádají, aby se dostalo politického vlivu a hospodářského osvobození i vrstvám nejnižším, o které se mohli především opírati, žádají zrušení poddanství a roboty, svobodu tisku, ale jdou ještě dále a požadují již tehdy, tedy dříve než Češi, zavedení všeobecného práva volebního bez censu a shromaždovací právo bez jakéhokoliv omezení. Důraz kladený na princip národnostně-organisační proti principu státoprávnímu přejímají v další fázi vývoje od Slováků také Češi (zejména Palacký) a to sblížilo obojí hnutí, v zemích českých a na Slovensku, do té míry, že bylo při plánu na federalistické přetvoření Rakouska možno vyslovit požadavek spojení Čechů a Slováků v jednu národnostní skupinu. Tento požadavek se objevuje dosti zřetelně již v červnu 1848 na slovanském sjezdu, na němž Češi a Slováci tvořili společnou sekci.

Prvním významným úspěchem českého úsilí o zlidovění a federalisaci Rakouska byl kabinetní list z 8. dubna 1848, vydaný jako odpověď na požadavky druhé deputace. V něm bylo panovníkem v zásadě uznáno právo na obnovení autonomie českého království a na vybudování zemského zřízení podle zásad lidovosti. Česká šlechta stavovská, která odmítala společný postup se svatováclavským výborem, snažila se zkřížiti lidové hnutí tím, že vymohla u zemského presidenta českého, hr. Stadiona, jmenování guberniální komise, většinou šlechtické a konservativní, která měla vymknouti z rukou lidových zástupců vedení a spojiti se se stavy ostatních zemí rakouských k vytvoření celoříšského výboru stavovského, naladěného ovšem protilidově. Tomu se však po vydání kabinetního listu z 8. dubna lidoví vůdcové čeští vzepřeli a provedli 10. dubna lidovým hlasováním volbu Národního výboru z řad měšťanstva. Národní výbor pak přinutil guberniální komisi, aby se mu podřídila. Tak zůstalo vedení v Čechách v rukou zástupců lidu, kteří nyní přikročili k tom u, aby vypracovali pro příští český sněm volební řád i ústavu podle zásad lidovosti a připravili volby do tohoto prvního lidového sněmu v rakouské monarchii. Uskutečnění českého program u lidového bylo by přineslo nejen splnění českých požadavků národních, nýbrž bylo by nepochybně mělo za následek také přebudování ostatních částí habsburské monarchie podle zásad rovnosti občanské a národní. Dříve však ještě, než skončeny přípravy k zahájení prvního českého sněmu ústavodárného, zasáhlo do vývoje rakouské říše mohutnou vlnou nové hnutí všeněmecké, vycházející z Frankfurtu. Také německý národ byl v revolučním roce 1848 stržen novým i myšlenkami. Programem frankfurtských vlastenců bylo sjednotiti všechny Němce v obnovené Říši, přebudované podle zásad lidovosti. K této Říši měly býti přičleněny také někdejší její součásti ovládané habsburskou dynastií, tedy také země koruny české.

Tento frankfurtský program se ovšem křížil s ideou říše rakouské, jak jej tehdy koncipoval Palacký a nenacházel pochopení ani u jiných národů slovanských, ovládaných Habsburky.

Všeněmecké snahy, vycházející z Frankfurtu, vyvolaly proto u rakouských Slovanů myšlenku, zdůrazniti proti nim solidaritu národů slovanských, stojících na půdě říše rakouské, svoláním velkého kongresu slovanského do Prahy. Podnět k uskutečnění tohoto sjezdu vyšel z několika národů slovanských téměř současně (první snad vyslovil myšlenku Ĺudevít Štúr), ale provedení a duch kongresu byl dílem českých vůdců národních, především Palackého a Šafaříka. K idei říše rakouské zaujal kongres stejně jako již před tím Češi a Slováci stanovisko kladné a usnesl se vypracovati petici k císaři, v níž měl být rozveden plán na přebudování říše podle zásad lidové svobody a národnostní spravedlnosti. Stála tu proti sobě dvojí koncepce: idea říše rakouské, která měla být přebudována ve federativní svaz rovnoprávných národů a idea Říše velkoněmecké. V obojí koncepci postihneme však přes zásadní rozdíly společný rys lidovosti anebo aspoň zlidovění přežilých řádů, ať již v Německu či v Rakousku. Ale doba nebyla ještě zralá pro velkorysé reformy a tak ani frankfurtský ani český plán nedošel uskutečnění. Nešťastný výbuch revoluční, podnícený v Praze temnými živly a neodpovědným i radikály, k němuž došlo o svatodušních svátcích r. 1848, zvrátil rázem české úsilí o zlidovění Rakouska, tak slibně zahájené českými vůdci a slovanským kongresem podporované. Byla to rána zezadu proti českým nadějím. Držitelé moci v Rakousku, nepřející snahám lidovým, jí použili za záminku, aby odvolali téměř vše, co v tísni slibovali. Generál Windischgraetz potlačil vojenskou mocí pražskou revoltu, Národní výbor byl rozpuštěn, přípravy k ústavodárnému sněmu českému zmařeny, slovanský kongres rozehnán, nad Prahou vyhlášen stav vojenského obležení.

Všechny vymoženosti lidového úsilí se rakouská vláda tehdy ještě ovšem zrušiti neodvážila, ale český národ vyšel ze svatodušních bouří jako první poražený a iniciativa přešla nyní z Prahy do Vídně, kde byl místo překaženého ústavodárného sněmu českého přichystán ústavodárný sněm celoříšský.

Na něm bylo českým zástupcům zápasiti o program lidový za podmínek značně zhoršených. Než Čechové se sebezapíravě přenesli přes první neúspěchy a šli odhodlaně do nového zápasu na nepřátelskou půdu vídeňskou, spoléhajíce, že na ústavodárném sněmu s přirozenou lidovou většinou bude přece jen možno prosadili lidový program . Oželeli hotové již takřka obnovení autonomie českého státu, aby aspoň ze svobod občanských zachránili, co na ten čas bylo možné. Jedinou velikou vymožeností zasedání parlamentu ve Vídni bylo osvobození selského stavu, jež bylo již požadavkem prvního program u českého, vypracovaného Fr. Braunerem pro svatováclavský výbor.

Brauner sám se také ve Vídni zasloužil o vypracování osnovy zákona o zrušení poddanství a roboty, jímž byl konečně i v habsburské říši odstraněn nedůstojný pozůstatek středověkého otročení rolníka pánu a selskému stavu se dostalo vlastnického práva k půdě, kterou vzdělával svou prací. Rozhodný zápas o přebudování říše v duchu občanské rovnosti a zrovnoprávnění národů nastal teprve v Kroměříži, kam byl kusý již říšský sněm rakouský po návrhu Palackého pro vídeňské nepokoje přeložen.

V Kroměříži vystupuje pod vedením Palackého celá skupina českých poslanců, sdružená s pravicí v ukázněný klub, významně do popředí a účastní se vynikajícím způsobem také prací v komisích. Palacký sám převzal v komisi ústavní vypracování návrhu na přebudování Rakouska podle principu národnostního. V druhém svém návrhu vyslovil již požadavek spojení Čechů a Slováků v jednu skupinu národní, ale nezištně usiloval také o spravedlivé zajištění práv všech ostatních národů rakouské monarchie. Rieger se v komisi pro základní práva občanská zastával významnými slovy zásad lidovosti v duchu hesla „Všechna moc vychází z lidu“, Brauner, Strobach, Pinkas a řada jiných českých zástupců zasahovala účinně do debat i prací výborů. A však i tento druhý zápas českých vůdců vyzněl naprázdno. Po změně na trůně, jíž místo dobromyslného Ferdinanda byl nastolen mladičký František Josef, sebevědomý nepřítel nových ideí, a po zdolání madarského povstání zasáhli držitelé moci v Rakousku drsnou rukou do prací sněmovních, aby se zbavili lidového „poručníkování“. 7. března 1849 byl pak kroměřížský parlament rozpuštěn a místo ústavy, chystané volenými zástupci lidu, byla vydána ústava z moci vládní. Byla sice ještě na oko lidová, ale jako na výsměch všemu, oč usilovali Čechové, byl její duch centralistický. Ani tato ústava, t. zv. březnová, nebyla však nikdy uvedena v život. Mladistvý císař s předsedou ministerstva Felixem Schwarzenbergem připravili národy rakouské záludně o poslední zbytky konstitučních vymožeností postupným oklešťováním lidových svobod a nastolili konečně v r. 1850 znovu režim bezohledného absolutismu. Jen svobody selské zůstaly zachovány jako cenný, ale přece jen skrovný výsledek mohutného úsilí roku 1848. Nastala doba vlády bezohledného despotismu, jenž habsburskou říši proměnil v dusný žalář pro všechny volné duchy.

Český zápas za zlidovění Rakouska vyžádal si ovšem také obětí žalářováním a vyhnanstvím. Z nich nejtragičtější bylo udolání smělého bojovníka za práva národní i lidská Karla Havlíčka, který i v době absolutismu hájil prapor lidovosti v první české politické revui Slovanu, vydávané v Kutné Hoře. A však pod popelem útisku neuhasí přece v českých srdcích plamen lidových zásad. Činnost, znemožněná v životě politickém, přetvořila se v úsilí o zlidovění vnitřní, jímž byla celá struktura národní společnosti české přebudována v duchu účinné spolupráce na povznesení nižších vrstev a na zapojení jich do stále mohutnícího kruhu těch, kdo pracovali na poli národním. Osamostatněním stavu selského, na které se již absolutismus neodvážil sáhnouti, získal národ novou třídu svědomitých pracovníků a v dělnictvu, které nabývalo význam u pokračující industrialisací, vyrůstala znenáhla legie odhodlaných bojovníků za důslednou lidovost sociální. T o to přetvoření celé národní společnosti v duchu lidovém je rovněž významným příspěvkem českého národa k úsilí o zlidovění Rakouska i Uherska.

Počátky povznesení nižších tříd v habsburské monarchii spadají právě do let padesátých, kdy pod zimním příkrovem absolutismu neslyšně rašily v podzemí zárodky nového života, který vyrazil mohutně na povrch, když válečné neúspěchy v Itálii a hrozivá situace hospodářská v říši přinutily Vídeň obnoviti ústavní svobody.

V nové situaci se chápe iniciativy v Čechách rázem Rieger, starý bojovník za lidové svobody z roku 1848, zocelený zkušenostmi i zklamáním, a podává roku 1860 přímo císaři žádost o povolení nezávislého českého deníku. V ní si zároveň odvážně stěžuje do zkracování práv národních i lidových a vyslovuje požadavek, aby národu všech vrstev se dostalo zastoupení ve správě státu, „třídám středním a nižším, jak průmyslovým , tak rolnickým „. Také tato smělá iniciativa Riegrova byla cenným příspěvkem v úsilí o obnovu ústavních a lidových řádů v Rakousku, tehdy zase už ochotném vyjiti vstříc obecnému volání p o zavedení ústavy.

Zklamání českých nadějí národních po vydání prosincové ústavy vedlo ovšem nutně k tomu, že se české úsilí soustředilo na zápas o práva národní, zejména když t. zv. vyrovnáním s Uhrami roku 1867 byla rozdělena jednotná monarchie habsburská ve dvě poloviny, v nichž si dosavadní držitelé moci rozdělili vládu nad ostatními národnostmi v říši dvouhlavého orla. Stupňovaný zápas o práva národní nutil v té době české vůdčí politiky nejednou ke kompromisům v úsilí o zlidovění Rakouska, k spojenectví s konservativními a feudálními živly německými. Tato sebezapíravá politika národních vůdců vyvolávala v širokých vrstvách národa, proniklého ideály lidovým i, rostoucí nespokojenost, ta pak konečně vedla k roztržce v jednotné dosud straně národní a k vytvoření stran nových, které nebyly ochotny slevovat ze zásad lidových ani za cenu drobečkových, jak se pohrdavě říkalo, úspěchů národních.

Podobným i cestami se vyvíjel po roku 1848 také slovenský zápas o občanské a národní svobody. Slovenský program národní a lidový, formulovaný 10. května roku 1848 na shromáždění slovenského lidu v Liptovském Svatém Mikuláši, se opírá o tytéž zásady jako soudobý politický program český. Žádá svobody ústavní a občanské, zrovnoprávnění národností v Uhersku, práva mateřštiny ve školách i úřadech a přetvoření Uherska podle poměrů ethnografických ve federativní svaz, v němž by každá národní skupina měla svůj sněm a určitou míru samosprávy, slučitelnou se státní jednotou Uher. Tyto požadavky byly však madarskou revoluční vládou zásadně odmítnuty a národní vůdcové slovenští, Štúr, Hurban a Hodža, prohlášení za vlastizrádce, prchli před persekucí ze Slovenska, hledajíce podporu ve Vídni, v Praze a v Záhřebě. Když pak se maďarská revoluční vláda dostala do otevřeného boje s Rakouskem, vytvořili Slováci ve Vídni Národní slovenskou radu a ta organisovala s účinnou finanční i mravní podporou českou proti Maďarsku dobrovolnické sbory, vedené českými důstojníky Bloudkem a Zachem, doufajíc, že si tím získá vídeňskou vládu a pohne ji k tomu, aby splnila po přemožení Maďarů slovenské požadavky, vyslovené v svatomikulášském programu. Tento přímý boj za práva národní a lidová přinesl však Slovákům jen zklamání. Vítězná vláda vídeňská se neodhodlala zříditi zvláštní zemi slovenskou, protože by jí to bylo ztížilo dorozumění s Maďary, a vyšla slovenským tužbám vstříc pouze hubeným i ústupky, které pak v době absolutismu pozbyly ceny. Po obnovení ústavnosti obnovují slovenští národovci znovu svůj program v memorandu, které bylo sepsáno Štěpánem Daxnerem a přijato 6. června 1861 na lidovém shromáždění v Turčanském Sv. Martině.

Toto memorandum zůstává pak základem slovenské politiky až do r. 1901. Bezohledný útisk národnostní nutil Slováky, podobně jako Čechy, soustředili všechny snahy na zápas o práva národní, zejména když p o uherském vyrovnání byli nevděčným panovníkem úplně vydáni zvůli Maďarů. Od roku 1881 rozhodli se proto po marném úsilí k úplné politické pasivitě. Obrat nastává teprve koncem století vlivem lidových kruhů Českých, které se počínají o slovenskou otázku intensivněji zajímat.

Mladá generace t. zv. hlasistů (podle časopisu Hlas), vedená mladým Hodžou, zahajuje v duchu lidovém úspěšné úsilí o probuzení širokých vrstev lidových na poli kulturním, hospodářském i politickém a začíná navazovat styky s ostatními nemaďarskými národy v Uhrách, Rumuny a Srby. Společným programem byly vedle uplatnění práv národních také požadavky zlidovění Uherska, především co do volebních řádů, zavedením všeobecného tajného práva hlasovacího do sněmu. Proti zkarikované volební reformě z r. 1913 zahájil Hodža úspěšný boj v lidově vedeném Slovenském týždeníku a zasloužil se o rozšíření lidových idejí v národě pořádáním protestních táborů. Tím vším sbližoval slovenský lid se svobodným duchem , jenž pronikal celý národ český, a zasloužil se o spolupráci s Rumuny a uherskými Srby, ale jeho úsilí, získati pro lidové ideje vůdčí kruhy maďarské, nemělo úspěchu.

Mnohem pronikavější úspěchy měl na konci 19. a na počátku 20. století český zápas o proniknutí lidových myšlenek v Rakousku. Mocný rozvoj dělnického hnutí sbližoval české a německé vrstvy, a ty se společně daly do zápasu o reformu řádů volebních zavedením všeobecného a tajného práva hlasovacího. To se podařilo vymoci roku 1907 za účinné po dpory strany mladočeské a jejího vůdce dra K. Kramáře. Přesto však i rakouská část habsburské říše, třeba provedla počátkem 20. století prospěšné ústavní a správní reformy, zůstala až do svého zániku státem v podstatě a duchu nelidovým, opřeným o výsady šlechty a bohatých vrstev výrobních. Proto také požadavek národní rovnoprávnosti v ní zůstal nesplněn a stal se příčinou jejího zániku.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | Napsat komentář

Vážná prosba o pomoc a spolupráci

Onehdy jsem připravoval jakousi složitější krmi a jako zvukovou kulisu jsem chtěl využít televizní vysílání, které v takových případech vnímám, otočen spíše zády, jako rozhlasovou hru. Na druhém programu ČT jsem těsně před devatenáctou hodinou zastihl večerníček, jehož obsah mě šokoval. Znechucením mi až vypadl vysoký roštěnec z ruky, nůž zazvonil na keramické podlaze a sádlo okoralo jako duše Orbánova!

Děj pohádky spočíval v tom, že se Makové panence dvořil jakýsi xenofobní a homofobní domácí středoevropský český motýl Emanuel. Do děje ale vstoupil nešťastný imigrant, motýl Ibrahim, a začal se Makové panence dvořit. Každý opravdový Evropan, vyznávající ty pravé evropské hodnoty, by Ibrahimovi vyklidil pole a Makovou panenku mu s radostí přenechal, přivítal by Ibrahima s pravdou a láskou, která vítězí nad lží a nenávistí, a poskytl mu nejen panenku, ale i stůl a lože.

Emanuel se skutečně v první chvíli zachoval multikulturně a odcházel. Jeho lidskost ale byla jen hraná, neradoval se z tohoto vítězství nad sebou samým, nýbrž truchlil. Notnou dávku nenávisti mu pak nalila do žil nejvyšší autorita tohoto dílu vyprávění – Měsíc, který právě stoupal nad jakýsi pahorek (nejspíš nacionalistický Blaník). Ten Emanuela přesvědčil, aby se navrátil ke své xenofobii a Ibrahima dokonce označil za motýla tropického, což si lze vykládat jako motýla z teplých krajin, z čehož jako šídlo z pytle čouhá skrytá homofobie, českým Emanuelům vlastní.

Měsíc navíc poťouchle tvrdil, že takový cizinec tu vůbec nemá co dělat. A tak Maková panenka, už už podléhající svůdnému kouzlu imigrantovu, navrátila se do Emanuelovy náruče. Nebohý Ibrahim ostrouhal, jsa Emanuelem nelidsky odkázán do patřičných mezí, a jeho další osud nebyl dětem, sledujícími večerníček, znám.

Je charakteristické, že tento xenofobní až fašistický pamflet, matoucí mysl dětí, spatřil světlo světa v roce 1971, a je tudíž neblahým pohrobkem nelidského komunistického normalizačního režimu.

Proto velmi prosím laskavé čtenáře, aby mi neprodleně poslali funkční kontakt na homofila a multikulturního guru Jandu, s jehož pomocí vysílání takových nepřípustných pořadů pro děti ve veřejnoprávní televizi zamezíme. Ostatně není pochyb, že v tom má prsty Putin, který se nestydí žádného podpásového úderu a cílem jeho zvrhlých metod se už stávají i naši nejmenší. Nepřipusťme to!

P.S.: ČT skutečně takový večerníček ve čtvrtek 23.6.2017 odvysílala. Chápal jsem to jako na obrazovku propašovaný samizdat….. Nebo kouzlo nechtěného, řekl bych možná.

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , | 27 komentářů

Klubíčko

V českých médiích se objevila informace, že EU je v členských zemích velmi oblíbená, ba stále oblíbenější. Vyplývá to z průzkumu americké agentury Pew Research Center v deseti unijních státech.
V průměru se Evropané k unii vyslovují z 63 procent příznivě a ze 34 nepříznivě. Loni byl poměr 51 ku 47. Výjimkou je Řecko, kde EU podpořila jen třetina dotázaných. Podrobnosti na:
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/evropska-unie-je-v-clenskych-zemich-oblibena-podporuji-ji-te/r~f2658c56525c11e7a557002590604f2e/?redirected=1498459663
Česká republika do tohoto průzkumu zařazena nebyla. Tak se podívejme na český průzkum:
http://www.denik.cz/z_domova/pruzkum-pouze-ctvrtina-cechu-je-spokojena-s-clenstvim-v-eu-20160502.html
Zdá se tedy, že jsme vůči EU ještě skeptičtější, než Řekové, kteří si (z části jistě vlastní vinou) naběhli na vidle především s evropskou jednotnou měnou a stali se tak oblíbeným EU-otlounkánkem.
Pak jsem ale v polských zdrojích narazil na další průzkum, který provedla britská společnost Chatham House, zde:
http://www.rp.pl/Unia-Europejska/306259951-Sondaz-Bruksela-oceniana-surowo.html?utm_source=traqli&utm_medium=email&utm_campaign=traqli_daily_with_blocks#ap-2
Stručně vám z toho něco předžvejkám, detaily jsou v odkazu, ona je polština docela dobře srozumitelná, myslím si.
Průzkum soustřeďuje pozornost na to, jak vidí EU tzv. evropské elity a jak „běžní občané“. Myslím, že překladu netřeba:

Udivující je, že až 54 % „neelitních“ dotázaných si myslí, že jejich země se měla „lépe před 20 lety“, a 47 %  že „rozšíření Unie zašlo příliš daleko“.

Druhý průzkum provedla v deseti zemích EU „Fundacia Pew“ (předpokládám ta, která provedla i ten první mnou zmiňovaný a v ČR publikovaný průzkum) z Washingtonu. Věnuje se mj. vztahu Evropanů k problému migrace. Ani tento graf moc překlad nepotřebuje (rzad krajovy = národní vláda, za duza = moc velká)

Podobný počet Francouzů i Němců (po 75 proc.) a také Holanďanů (77 proc.) a Poláků (77 proc.) a Maďarů (82 proc.) je přesvědčen, že jejich národní vlády a nikoliv centrála EU mají rozhodovat o tom, zda přijímat imigranty ze zámořských zemí. A na jihu Evropy panuje přesvědčení, že „Němci mají nadměrný vliv v Evropě – 89 proc. v Řecku, 69 proc. v Itálii a 68 proc. ve Španělsku . Je to více, než v Polsku (54 proc.), v Maďarsku 49 proc.) nebo ve Francii (42 proc.). Jih se Německa prostě bojí.

Všechny průzkumu je třeba brát samozřejmě s rezervou, i tyto dva z webu polského listu Reczpospolita. Nicméně to, že se u nás nikde v médiích neobjevily, na rozdíl od toho „optimistického“ (viz první odstavec), ve mně vyvolává neodbytnou myšlenku o manipulaci.

Když se klubíčko průzkumu trošku rozmotá, ukazuje se, že na konci nitě je trochu jiná informace, než na jejím začátku.

 

 

 

……………………………………………………………………………………………………………………….

A já přidám hned do úvodu dba odkazy. Jeden historický od Slima:
http://bavor.blogspot.cz/2017/06/osoby-heydrichiady.html

A jeden zahraniční, který má k tématu blíže:
https://www.bloomberg.com/news/articles/2017-06-25/-we-don-t-want-the-euro-says-czech-tycoon-poised-to-be-premier

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , | 24 komentářů

Fotohádanky

Náš přítel NavajaMM nám ochořel a tak poslal pouze několik zajímavých fotografií s tím, že můžete zkusit hádat, co vlastně představují. Samozřejmě přeji brzké udravení nejen jménem svým ale určitě i všech ostatních

K Foto1: V odraze 2, v reále 1 – ako to?

K Foto2: Je to zátišie, alebo má fotka príbeh? Aký?

K Foto3: Baví ma, že voda dokáže maľovať obrazy. Toto namaľovalo pár
plávajúcich driev vo víre. Obrázok som pôvodne nazval podľa jednej
slovenskej rozprávky. Vidíte tam to, čo ja?


K Foto4: Hodne ponurá krajina. Kde na svete to je?

K Foto5: A čo je zas toto?

K Foto6: Pri tejto fotke som si spomenul na známu Žbirkovu pesničku: „Lode
majú mená žien…“
Aké meno je na tejto lodi? Riešenie tejto hádanky ale neviem, každé bude
správne.

Žiadna z fotiek nie je fotomontáž.

Rubriky: Navaja | Štítky: , | 34 komentářů

Heinrich Loos – procházka třetí

Dnes vás pozvu na třetí a poslední procházku starým Mostem – tím „předuhelným“, který maloval Heinrich Loos.

Tenhle obrázek mne velmi potěšil:

Loos to maloval, aby zachytil mostecké masné krámy (někdy se také říkalo „masné lavice“ – dávno zaniklý způsob prodeje masa. Šlo vlastně nejen o prodej, ale i o porážku – a město kontrolovalo poctivost prodeje a později i zdravotní nezávadnost. Stavebně šlo většinou o uličku, někdy zastřešenou, kde byly z obou stran krámky. Prodávalo se vlastně na sklopené okenici, která nahrazovala pult. Takhle nějak to vypadalo – tohle jsou bývalé masné krámy v Horažďovicích. http://www.images.atlasceska.cz/images/pamatky/velka/17786/v27987_masne-kramy-horazdovice.jpg

Mimochodem, hezký vstup do masných krámů se zachoval ve Strakonicích, ale nikde jsem nenašla informaci, jestli jsou nějak využívané, anebo si jen tak tiše chátrají. Nevíte o tom něco, pane Bavore?

https://www.krizemkrazemceskem.cz/wp-content/uploads/2014/03/Strakonice-Masn%C3%A9-kr%C3%A1my-na-Velk%C3%A9m-n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD.jpg

Marně jsem se snažila vypátrat, zda a kdy byla praxe masných krámů zrušena – ono mít tohle v centru města (jako v Mostě) nebylo zrovna moc hygienické. Jak a do kdy fungovaly ty mostecké, to se mi nepodařilo zjistit – Most měl od r.1817 nové jatky za hradbami, tak se možná přímo u masných krámů neporáželo. Nevím…

Ale obrázek mne potěšil z jiného důvodu, než jsou masné krámy. Ta dlouhá, světlounce žlutá budova úplně nalevo je totiž budova bývalého piaristického gymnázia (čp.187), kterou někdy od 90.let 19.století užívalo mostecké muzeum. (Muzeum sice vzniklo už v r. 1888, ale prakticky nevyvíjelo činnost. Mělo k dispozici místnost na radnici a jeden z městských úředníků byl pověřen sepisováním sbírek. Až v r. 1894 byl ustaven Spolek přátel muzea v Mostě – Verein des Museumsfreunde Brüx. Spolku se podařilo pro výstavní účely získat onu budovu bývalého piaristického gymnázia a muzeum začalo fungovat jako skutečné muzeum.) V budově piaristického gymnázia pak muzeum působilo až do zániku starého Mostu. Tahle fotka je někdy z doby, kdy jsem tam pracovala i já – soudím podle těch šílených lamp na budově. Ty malé domečky napravo od hlavní muzejní budovy jsme používali taky – byla v nich uložena sbírka mineralogie a geologie.

O tom, že je v severních Čechách uhlí a do jisté míry i o možnostech jeho využití se vědělo dlouho. Např. r. 1613 byla udělena licence k těžbě mosteckému měšťanovi Hansi Weidlichovi, který uhlí, vytěžené poblíž Čepiroh a Havraně používal jako palivo v hutích, ale i k získávání síry a vytápění místností. Jeho aktivity však netrvaly dlouho: jakožto nekatolíkovi mu byl majetek zkonfiskován a za třicetileté války byly jeho hutě zničeny. V následujících přibližně stu letech bylo kolem severočeského uhlí ticho. Pokud se vůbec těžilo, těžilo se pouze pro vlastní potřebu. Jen jako kuriozitu uvádím, že část uhlí byla po vytěžení spalována s cílem získat popel – ten se pak prodával jako hnojivo. (Roku 1805 byl pak vydán zákaz spalování použitelného uhlí na popel za výše zmíněným účelem.) Až koncem 18. století se objevil zájem o uhlí jako o levnější otop. Těžilo se ovšem především tam, kde uhlí vystupovalo až na povrch. Později se využívalo štol, nebo mělkých jam, z kterých se rozbíhaly šachty.  Těžilo se převážně v zimě, po zbytek roku mělo přednost zemědělství – však se taky pro tuhle těžbu používal název „selské dolování“. V zimě také byla větší poptávka po uhlí k topení. Jeden z takových dolů namaloval i Heinrich Loos

Tenhle důl patřil jakémusi Müllerovi. V kronice obce Souš se ale zachoval popis podobného dolu, který byl majetkem mlynáře Spitze (ano, toho, kterému patřil mostecký Kamenný mlýn): „V širém poli stála dřevěná bouda rozměrů 3×3 metry. Uvnitř bylo síto na prohazování, rumpál s okovem, který zavěšen byl na konopném laně. Těžní jáma byla v průměru 1m a byla vydřevena. Ve vzdálenosti 100 m byla podobná jáma, která pokryta byla sítem.  Byla to větrající jáma. Horník uhlí nakopal, naplnil okov, dal smluvené znamení a jiný nahoře uhlí rumpálem vytáhl. Uhlí se třídilo a prodávalo na okovy. Často se nevážilo. Důlní okov musil míti tyto rozměry: nahoře 18, dole 17,5, výšku 16 1,4 coule vídeňského uvnitř nádoby.“  Větrání bylo v takovém dole zajištěno ohništěm pod větrací šachtou. Stoupání ohřátého vzduchu a kouřových zplodin větrnou jamou ven způsobovalo nasávání potřebného čerstvého vzduchu těžní jamou.

Jedním z hlavních problémů těžby uhlí v severních Čechách byly možnosti jeho využití mimo přilehlý region – tedy doprava.  Směrem do středních Čech se severočeské uhlí setkávalo s těžkou konkurencí středočeského kamenného uhlí, bylo tedy potřeba najít jiný směr. Od r. 1830 byla zavedena přeprava uhlí pramicemi po Labi a těžba se začala rozvíjet – ovšem především ve východní části revíru, kde byla labská přeprava přístupnější. Rozhodující zlom přineslo až budování železnice – nejprve do Teplic a v r.1870  do Mostu.

První vlak přijel do Mostu 8. října 1870 (a pokračoval pak dál do Chomutova).  Zachoval se nejen jeho obrázek, ale i slovní popis:  „„Již dlouho předtím, než dorazil první osobní vlak, shromažďovali se obyvatelé města Mostu v blízkosti železniční tratě. Vlaková souprava byla vyleštěná a sestávala se z budovy (zavazadlového vagonu za lokomotivou) a devíti amerických osobních vagónů, u nichž má každé kupé vlastní dveře. První třída byla žlutě, druhá zeleně a třetí a čtvrtá hnědě natřena. Vlak táhla lokomotiva s tendrem pojmenovaná Komotau a ozdobená dubovým listím, chvojím a květinami a malými černo-žlutými a červeno-bílými vlaječkami“.

A když mluvím o vlaku, nesmím zapomenout na nádraží. Takhle vypadalo to mostecké v r. 1883

Prakticky souběžně s budováním železnice začaly na Mostecku vznikat první „opravdové“ doly:

Důl Anna v Souši  1870

Důl Robert na pomezí Holešic a Ervěnic r.1863 – ten výčet by byl nekonečný.

Loosův Most definitivně skončil a změnil se ve velké průmyslové město. Jenže čas se nezastavil.  A tak na závěr dám fotku dolu Centrum v Dolním Jiřetíně, založeného r. 1888. V r. 2016 bylo rozhodnuto, že skončí. Byl to poslední hlubinný hnědouhelný důl ne jenom na Mostecku, ale v celé ČR.  Fotografie je z r. 1916.

A Mostecko se stává krajem jezer, vhodným pro rekreaci… Já vím, příroda, čistý vzduch atd. atd. – je to, jak to má být. Ale stejně se mi po tom čoudu, mlhách, prachu a kraji těžních věží nějak stýská.

 

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , , | 17 komentářů

Johny R.Cash

Každá generace má svého krále country. Byl kdysi Woody Guthrie, byl Hank William sr. Pro mne je takovým králem Johny Cash. A tak se mu budeme věnovat. Jako první předkládám píseň Wanted Man https://www.youtube.com/watch?v=5kHiuxn0FhI

Highway Patrolman asi také znáte  https://www.youtube.com/watch?v=ZhvZQfCCvpY

One Piece of a Time dlouho hledat nebudete https://www.youtube.com/watch?v=5GhnV-6lqH8

Také Streets of Laredo  je známá píseň https://www.youtube.com/watch?v=tSzfWLlvlAE

Jenže tady si nějak nejsem jist, že existuje česká verse A Thing Called Love https://www.youtube.com/watch?v=_YVYczqD2b8

Abych to ale napravil, přidám I Got Stripes https://www.youtube.com/watch?v=WUg-FpnweRM

A jestlipak najdete české provedení písně Devil’s  Right Hand https://www.youtube.com/watch?v=xfiOD82_fo0

A opět něco známějšího. Understand Your Man https://www.youtube.com/watch?v=ipjaLMd8TqM

Rubriky: Sobotní hudební pohlazení | Štítky: , , , | 11 komentářů

ZBYTKY REGISTER – LIBER II CAROLI et VENCESLAI.

králův Římských a Českých

Z LET 1361-1480.

 

SEBRAL A URČIL

 

AUGUST SEDLÁČEK

V PRAZE.

NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA

PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.

1914.

 

Malý výběr z registrů tedy Desk zemských za období jednoho století našich dějin. Vybíral jsem zápisy, které se mi zdály zajímavě buď z pohledu místa nebo jména. A to i jména, která jsou poněkud netypická pro naše znalosti z dnešní doby.

 

 

LIBER II CAROLI et VENCESLAI.

Černé Karlovy poslední .

(1376—1 31 8.)

 

  1. 56. f. 12. Item městečko Hostonice u lesu, který slově Brdo, zapsáno a zastaveno ve 300 a 15 k. gr. čes. L a t. (kap. XXXIII, 448.(1377, Febr. ? C. K . zastavuje komusi městečko Hostomice pod Brdem. — Není odjinud známo.)

 

 

  1. 61. f. 19 Item ves řečená Kurwic za něco k tomu zapsána a zastavena na 100 kop gr. — Něm. (kap. XXXIII, 48.)1377, ——– . Zástava neznámé vesnice . — Nelze hádati na Chrbice v Čechách, protože patřily ke hradu Hasišteinu, také nikoliv na Krhovice na Moravě (něm. Kurwicz, Gurwicz), protože příslušelo ji zastavovati markrabí Moravskému.

 

  1. 72. f. 66 Item 900 k. č. dluhu zapsáno na městečku řečeném Veselee. Lat. (kap. XXXIII, 448.)

(1378, 21. Jul. Král Vácslav zastavuje tvrz a městečko Veselí s přísl. a ves Oslov Ješkovi staršímu z Mezimostí. List v arch. Třeboňském.)

 

  1. 73. f. 66 Item ves Břchov, Zaronice, Křenovice, které k hradu Protivínu příslušejí a 4 kopy 52 gr. platu ve vsi řečené Chotýcany zapsány a zastaveny v 500 k. gr. Lat. (kap. XXXIII , 449.) (1378, 21. Jul. Cis. Karel zap. ty vsi Ješkovi a Mikšovi z Lipoltic a Jeníkovi mladšímu z Mezimostí a Havlovi z Brloha v 500 kopách gr. —Výpis v Arch. Českém I, 542.) (1378, 21 Jul. Král. Vácslav zap. též vsi týmž osobám. Opis a překlad v arch. Hlubockém a výpis v Arch. Českém I, 542.)

 

  1. 75. f. — (1 378?, — — .) C. K . káže vsaditi do koruny prvního pasu — rubín, který nalezen jest a prodán císaři. L a t. (Čel. 89, č. 58, kap. XXXIII. , 490, oboje bez udání listu . Z důkladného popisu koruny v Soupise památek, Hradčany III, nelze seznati, který by to byl kámen.)

 

  1. 76. f. 87 Krakovec tvrz se vším příslušenstvím léno jest od koruny. — Lat. (Čel. 89, č. 59.

(1373, — —  Jest bezpochyby list týkající se buď Jana z Krakovce, levobočka knížete Bavorského, jenž po r. 1376 zemřel, neb sirotkův jeho, o nichž se činí v č. 107 zmínka, že Krakovec po něm drželi. V dotčeném již listu 1450 27. Jul. v c. k. stát. arch. v Praze jest zmínka o listu krále Vácslava, potvrzujícího listu „ Karlova „, ale není tu osoba jmenována.

 

  1. f. 101 (1378? 1379?) List na manství dvůr poplužný v Březnici. Lat . (Čel. 89, č. 60. — Týče se Březnice nebo Krásného Března podle Ústí n. L., které snad patřilo tehdá Martinovi z Kyc. K tomu srovnej Reg. Boh. IV , 66.)

 

  1. 88. f. 151. Město Lomnice s vesnicemi jest léno králů v Českých a má vždycky k potřebě královské otevřeno býti . — N ěm . (Čel. 90, Č. 68.) (1379 , ——– . K . V. dává Kunrátovi Krajin z Krajku hrad a město Lomnici v manství a pod léno. — Listu o tom není. Kunrát byl pánem, na Lomnici již 1.379, neb podle poznámky v urbáři Třeboňském prodal t. r. mlýn Zvanovcův u Lužnice. Pánem na Lomnici byl do r. 1381, kdež ji 11. prosince s králem za Landštein a Bystřici směnil, jak svědčí list arch. Svatovácslavského.)

 

94 . f. 167 ( 1 3 8 0 , ——– . List na) manství ves Miroslav a dvory jiné, krčmu . — Lat. (Čel. 90, č. 74.) Pozn. Miroslav jest na Moravě, ale nelze pochopiti, proč by se na ni dával list, když příslušela pod markrabě; také se zdá ze zápisův desk zemských, jako by to byla ves dědičná.

 

  1. 96. f. 172 Item polovici vsi řečené Merkelsdorf zapsáno a zastaveno ve 20 hřivnách. Něm. (kap . XXXIII, 449.) (1380? 1381? K. V zastavuje polovici vsi Merkelsdorfu neznámé polohy.)

 

  1. 107. f. 177 Hrad Krakovec lénem zapsán s některými výminkami. Lat . (Čel. 91, č. 93.) (1381 Febr. Král Vácslav dává Jírovi z Roztok nejv. lovčímu kr. Č. hrad neb tvrz Krakovec s vesnicemi zvěrolovy, ptakolovy atd. jakož někdy Jan z Krakovce a jeho sirotkové měli, v manství vlády čí to přidávaje, aby ani on, ani dědici jeho z těch zboží berně královské, obecní a zvláštní platiti nebyli povinni, vynímaje také její držitele toho zboží ze všech soudův a cúd zemských, než aby žalobníkům před purkrabí Křivoklátským odpovídal. — Není listu, než jen nedatovaného výpisu v listu kvitovním Albrechta z Kolovrat 1450, 27. Jul. , jenž jest v c. k. státním arch. v Praze. A poněvadž dostal Jíra 1381, 17. Febr. list na menší clo v Rakovníce, dosti možná, že i manský list dán téhož dne neb kdysi v ten čas.

 

LIBER III VENCESLAI.

(1384— 1392.)

 

  1. 123. f. 5 ( 1385, ——- . List na) manství dvůr popl. ve vsi Plechsnic (či Plešnicích) příslušející ke hradu Frymburku. L a t. (Čel. 91, č. 108, kap. XXXIII , 492.)

 

  1. 141. f. 102? 105? (1387, — — .) K. V. dává v manství zámek řečený Bosyč (Vožici) a má králům Českým otevřen býti . Něm. (Čel. 92, č. 120, kap. XXXIII, 493. — Může se týkati jedině Purkarta Strnada z Janovic, jenž byl v 1. 1390— 1396 patronem kostelův ve Vožici a v Janově.)

 

  1. 144. f. 147 ( 1 3 8 8 , ——– .) K. V. udílí forberk řečený Spankowicz (totiž Spankopicz neb Kopisty) v kraji Mostském s mlýnem, dědinami, lukami at.d. v léno (Henzlovi Vlčkovic) Něm. (Čel. 92, č. 123. Není odjinud známo. Listu toho dotýká se Henzl prodávaje 1399 (Brüxer Stadtbuch, č. 137) hoff czu Sponkopicz mit den molen, mit baumgarten etc. ais wirs gehat han von unsern genedigen herren dem Konige.)

 

 

LIBER IV VENCESLAI.

Zelené Vácslavovy.

(1396— 1402.)

 

182. f. 42 Belym město a co v něm, item clo s soli v Pirně, a vsi Velin, Oitenbalde léno. Něm. (Čel. 93, č. 157.)( 1 3 9 7 , ——–. K . V. dává v manství hrad Velen, clo se soli v Perně a vsi Velen a Uttewalde neznámé osobě. — Ze slov Belym město mohlo by se souditi na Bílinu v Čechách, ale srovná-li se se svrchu psaným, co je psáno ve spise K. Gautsch Aelteste Geschichte der sächsischen Schweiz,, není pochyby, že se tu míní Velen nad Labem. List svědčí bezpochyby Jindřichovi z Kokeryc, jenž slově 1399, 23. Fer. gesessin zu Welyn (CD. Sax. reg. B. I I . 2 8 1.2)

 

188b. In R. viridi fol. 64 (1397, 19. Maj.) K. V. potvrzuje Rudolfovi knížeti Saskému arcimaršalkovi v Říši list císaře Karla 1365, 28. Febr.) daný Rudolfovi dědu jeho v příčině úlevy na berni vsi Přílep dané k oltáři sv. Doroty v kostele Pražském. D. na Karlšteině 1.1397, 19. května . — Lat. List celý opsán. (Rkps. XXV, arch. kapitoly Pražské f. 123.)

188c. In registro viridi folio 64 (1397, 19. Maj.) K. V. potvrzuje k prosbě Rudolfa knížete Saského oltářníkovi při oltáři sv. Doroty v kostele Pražském právo role (Ackersreich), následující z vyvážení kamence čili alaunu na zbožích vsi Přílep. D. v Praze 1.1397, 19. května . — Lat. List celý opsán. (R k p s. XXV, arch. kapitoly Pražské f. 123.)

198 . f. 160. Item hrad řečený Bezděz a město Wossenwasser a městečka dvě Doxa a Suchá s jinými městečky a vesnicemi, item Potenstein, Kostelec městečko, item Albrechtice se všemi požitky a příslušenstvím zapsáno a zastaveno ve 1000 k. gr. a ty zámky králům českým ku potřebě vždycky otevřeny býti mají. Něm. (Kap. XXXIII, 451.) (1398, 5. Novb. K. V. zastavuje markrabí Prokopovi hrad Bezděz, město Weyssenwasser, městečka Dosa a Suchá s lesy, hrad Potenstein, městečko Kostelec, hrad Albrechtice, vše na jistý spůsob. — List d. v úterý po Všech svátých uložen jest v arch. c. a kr. dvorském. Téhož dne jen dán list Prokopův přiznávací, kterýž jest uložen v arch. Svatovácslavském.)

201. f. 189 (1399, 17. Mart. jinak v pondělí po neděli Judica. K. V. dává Hanušovi ze Smojna) v léno Tuchoraz (hofe Tauchriz mit dem dorfe daselbst), ( jak to od Mikuláše a Hanuše z Gerartsdorfu koupil). — Něm. (Čel. 94, č. 171 a výpis ve sbírce VOU. 149— 150.)

202. f. 191 (v obou ruk. 141) (1399, Mart.-April. K. V. dává v) manství dvůr a nebo tvrz in dem Behmischen dorf podlé Reychenstatu (t. j. v České vsi podlé zámku Zákup ) a forberk tudíž, Gaczendorj (t. j. Gotzdorf ) Wytsdorf (t. j. Bohatíce), Komnicz (t. j. Kamenici), i Velniz (t. j . Velenice neb Velnice) a tu jiné s rozličnými příslušnostmi. — Něm . (Čel. 94, Č. 172, kap . XXXIII, 495. — List svědčil bezpochyby Hanušovi Pancíři ze Smojna, kterýž tato zboží držel po předcích z bývalého  zboží Zákupského. Potomek jeho Fredeman držel Velnice ještě 1. 1434 (Cod. dipl. Lus. sup. II , 532), když bylo ostatní již prodáno. Velnice byly manstvím do r. 1480.

203. f. 208? 218 (1399? ——– . Majestát na (hrady a) zboží manská Koldicz (t. j. Koldice) Eylpurg (t. j. Ilburk ) Grawppen (t. j. Krupku), Seeberg (t. j. Zeberk ) ( Tymovi biskupu Míšeňskému, Albrechtovi a Jiříkovi bratřím z Koldic). Něm. (Čel. 94, č 173, kap. XXXIII, 496, ale tu f. 218. — Dotčení čtyři bratří byli r. 1395 v držení Zeberka, jejž s nimi držel nejstarší bratr Vácslav, tento vyskytuje se do poč. r. 1399 jako patron v Havrani a žil ještě 1400, 12. Maj. podlé svědectví knih základnich. L. 1402 drželi Zeberk toliko Tym. Albrecht a Jiří; jest tedy víře podobno, že si 1. 1400 léno pro sebe samotné vyžádali.

204 f. 211? 212? (1400? List na) manství půl městečka Kunigswarth a půl vsi Loes. — Něm . (Čel. 94, č. 174, kap. XXXIII, 496, ale tu f. 211. Pozn . Nesnadno jest uhodnouti, které se tu místo míní. V Čechách byl jeden Kynžvart u Vimberka, kde nebylo městečka, druhý je u Mar. Lázní. Toto městečko patřilo 1. 1392 celé k Boršengrynu a později ke Kynžvartu. Spíše se hodí tento zápis na městečko Konigswarte u Budišína, jak svědčí zápis v Zoblově VOU. I, č. 291.)

208. f. 238. Item hrad Radinie a městečko Starý Plzeň v kraji Plzeňském, se vším toho hradu příslušenstvím zapsán a zastaven v 1000 k. gr. Něm. (kap. XXXIII, 451.) (1400, Maj. — . K.V. zap. hrad Radyni a městečko Starý Plzeň Zachařovi z Litovic v 1000 k. gr. — Není sice ani listu ani výpisův, ale že se tento zápis týče Zachaře dovodí se puhonem ve DD . 18. f. 106, kdež slově Zachař z Litovic a z Radyně; 1. 1407 slově Z. z Radyně a Zachař ze Svinař a z Radyně. Radyni měl ještě 1.1410.)

212. f. 267. Item Lomnice tvrz zapsána a zastavena v 1600 k. g r. Česky (kap. XXXIII, 451.) (1401 , ——– . K.V. zap. tvrz Lomnici s panstvím Alšovi z Lichtenburka a z Bítova. — Není ani listu ani výpisu, ale následuje odtud, že král byl 1. 1395 pánem podací kostelního v Lomnici (Lib . conf.) a 1406, 16. března dal Alšovi výpověď, chtě Lomnici vyplatiti. Také měli Aleš a Litolt z L. a z B. 1. 1406 při o podací v Kostelci.)

214. f. 287. Item ves řečená Jehnědno zapsána a zastavena v 100 k. gr. někdy Ctiborovi z Vranova. Lat. (kap. XXXIII, 451.) (1400, 15. Mart. K. V. zap . Zdeborovi z Vranova ves Jehnědno v 100 k. gr. Výpis z listu jest v Arch. českém I, 511.)

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Netřeba si hrát na Dědu mráze

Michail Deljagin si neodpustil štiplavou poznámku na adresu prezidenta:

 Konala se 15. Přímá linka s prezidentem Vladimírem Putinem. V jejím průběhu prezident řekl, že ekonomická krize skončila, a my směřujeme k růstu. Tato novinka je dobrá pro ty, kteří prezidenta oblbují. Ještě na podzim u nás statistiku přeorali tak, že není vůbec jasné, co dnes vlastně ukazuje. Jednoduchý příklad:  máme-li věřit statistice, tak v lednu pokleslo zásobování země vodou o 20% – nikdo si toho nevšiml…

Oni ho oblbují do té míry, že pokud jste si všimli, tak ta dívka, která si mu před chvílí přednesla svou připomínku prezidentovi ohledně odměňování učitelů (všimli jste si výrazu její tváře?), se za prezidenta vlastně styděla. ..

Náčelnictvo bere obrovské peníze, ale když má dojít na obyčejné lidi, tak májové výnosy prezidentovy se sabotují už pět let, a – jak se říká v hollywoodských filmech – neodneslo to ani jedno zvíře – tu sabotáž …

Patnáct let se díváme na Přímé linky, nádherné demokratičností a otevřeností. Vidíme humánního a oduševnělého člověka, „nejlidštějšího člověka“ v nelidském byrokratickém systému, a on pracuje, on maká! Ale stát, který cihlu po cihle, človíčka po človíčkovi postavil, patnáct let poslouchá tyto signály, narážky, přání a vyvolané naděje…

Ale výsledky činnosti tohoto státu netěší.

A chce se říci: Vladimíre Vladimíroviči, staňte se už konečně tím Putinem, do kterého vkládá naděje země a který podle přívrženců i protivníků musí přijímat rozhodnutí. Není nutné, abyste Vy osobně pracoval jako Děda Mráz!

Je třeba vystavět efektivní systém práce státu.

https://www.youtube.com/watch?v=QyWpTJkfGyk

Přeložil: hroch-hlava           170618

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 3 komentáře

Devadesátá léta nebyla svatá, ale krvavá

Docela velkou bouři nevole mezi veřejností i experty (krom.tzv.liberálů) rozpoutala před pár měsíci vdova po B. Jelcinovi výrokem o „…svatosti a odvážnosti 90.let v SSSR …“ …. Tato slova pronesla Najna Josifovna na oslavě svých 85. narozenin, kterou pro ni uspořádali ve Velkém Kremelském paláci představitelé nechvalně známého „liberálního klanu“ – oligarchové a politici, a kde jí prezident Putin předal Řád…
Největší ruský týdeník „Argumenty i fakty“ se k jejímu výroku vrátil v souvislosti s neveselým výročím čtvrtstoletí privatizace, kterou v Ruské Federaci (RF) rozpoutala trojice výtečníků: Jelcin, Gajdar, Čubajs. Na příkladech a svědectvích dokládají kolosální zlodějnu, kterou „prichvatizacija“*) – jak říkají Rusové – znamenala. (pozn.překl.)

„Argumenty i fakty“ zveřejnily tabulku s porovnáním „Top Ten“ prodejní ceny největších sovětských podniků s tehdejší cenou tržní (v mil.USD):

Název podniku: Příjem st.rozpočtu: Tržní cena:
„Norilskij nikel“ 170 15.800
„Surgutněftěgaz“ 88,9 11.200
„Nefť.kompania Jukos“ 159 29.110
„Kovrovskij mech.zavod“ 2,7 828
„Samarskij metallurg.zavod“ 2,2 78
„Uralmaš“ 3,7 50
„Čeljabinskij met.zavod“ 13,3 1.600
„Čeljabinskij traktor.zavod“ 2,2 43
„Novolipeckij met.zavod“ 31 1.400
„Něftjan.kompania Sidanko“ 130 16.900

Z tabulky tedy  například plyne, že „nejvýhodnějším“ byl pro státní kasu prodej strojírenského gigantu „Uralmaš“ – (tehdy se 35 tisíci zaměstnanci) 7,4% jeho tehdejší tržní hodnoty – tedy 13,5 krát méně. Na druhé straně nejefektivnější  pro privatizátory (a nejloupeživější pro společnost) byla koupě Kovrovského mechanického závodu (technologie pro jadernou energetiku): státní kasa obdržela celých 0,3% jeho tehdejší hodnoty. Jen pro ilustraci naftařská „Sibněfť“, kterou v roce 1995 zprivatizovali za 100 mil.USD, byla o 10 let později na základě rozhodnutí prezidenta Putina vykoupena státním podnikem Gazprom od oligarchy Abramoviče zpět už za 17,2 mld.USD a dnes stojí 26 miliard.

Ekonom Michail Deljagin k tomu poznamenává, že nejspíš tyto údaje jsou příčinou toho, že někteří, následně po Jelcinové, považují krvavá a bezvýchodná 90. léta za „svatá“. Pro liberály, uctívající mamon, a žijící kvůli němu, bylo získání nejlepších podniků země 13,5 krát, ne-li dokonce 33,3 krát levněji proti oficiální ceně – skutečně nesporným znamením „svatosti“.

Bylo by možné zpochybnit výši tehdejší tržní ceny (protože při absenci fondového trhu lze podniky hodnotit jak podle obratu, tak podle zisku, s korekcí obojího podle konjunktury a jejich vnitřního stavu), ale řád velikostí je naprosto zřejmý.

Tyto údaje znovu odhalují otřesnou prolhanost nesmrtelné formule liberálního guru Jasina**), když občanům Ruska oznámil: „…vám nic neukradli, protože jste nic neměli“ (v obdobném duchu se vyjádřila řada ruských „liberastů“): stojí za připomenutí, že „státní vlastnictví“ RF v SSSR bylo všelidové a sloužilo skutečně lidu a nikoli jednotlivým skupinkám byrokracie a politikářů.

Tyto údaje znovu ukazují na naprostou nezbytnost nápravy následků privatizace, byť například uvalením na privatizátory „post-thatcherovské daně“ o velikosti rozdílu mezi kupní a tržní cenou, s přihlédnutím ke znehodnocení měny – ve prospěch státního rozpočtu.

Pochopitelně, aby nedošlo ke znehodnocení podniků, může být kompenzační daň vyplacena nikoli v peněžní, nýbrž v naturální podobě – akciemi podniků. Pokud privatizátor (nebo zaměnivší ho nový vlastník) privatizovaná aktiva rozvíjel, pak si zachová významnou část majetku (kterou navýšil svojí prací). Pokud ovšem podnik v zásadě nerozvíjel, ale jen využíval, pak nad ním ztratí kontrolu a navrátí ho lidu, zastoupenému státem, – ovšem zachová si zisk získaný za dobu vlastnictví – což se zdá být asi nejlepší alternativou ze střednědobého hlediska.

Pokud ovšem privatizátor stihl aktiva přeprodat, utrpí ztrátu nový nabyvatel. Zhruba tak tratila a.s. „Sistěma“, která koupila ropnou společnost „Bašněfť“ od jejích tehdejších majitelů, napojených na vládu Baškirie. Nicméně, při koupi loupeživě privatizovaného, stejně jako vědomě ukradeného, si musí kupující být vědom rizika s takovou operací spojeného – třebaže by byla dokonce i provedena za formálně tržní cenu.

Příjmy státního rozpočtu z kupónové privatizace dosáhly 2 biliony rublů, nebo 60 mld.USD (v tehdejším kurzu), což je dvakrát méně, než co dostala od privatizace státní kasa nesrovnatelně menšího Maďarska s jeho 10 miliony obyvatel.

Podle hodnocení byla vcelku tržní cena privatizovaného majetku  20 bilionů rublů, nebo 600 mld.USD – byla tedy podhodnocena desetinásobně. A Rusko se úrovní ekonomiky vrátilo do roku 1975.

Proč „krvavá“ a nikoli „svatá“…

Rozkrádání bývalého socialistického vlastnictví do různých kapes se neobešlo bez vražd na objednávku, jejichž vrchol nastal právě počátkem 90. let.

Nejkrvavější byl boj o těžbu a zpracování ropy. K nevysychajícímu kohoutku s černým zlatem se spěchali přisát za jakoukoli cenu. Jen s „Naftou Samary“ bylo spojováno 50 vražd. Druhou, podle délky krvavé stopy, byla metalurgie. V St.Petěrburgu jen během privatizace tamních válcoven plechu byli postupně zabiti čtyři adepti na vlastnictví tohoto podniku. Svou roli samozřejmě sehrála i snaha kriminálního podsvětí, urvat si svůj kus masa. Celá řada nájemných vražd zůstala neobjasněna.

Nejde ale jen o oběti nájemných vražd a války mafií. Do tohoto období spadají i oběti občanské války v Tadžikistánu v letech 1991-1997 s 60.000 mrtvými a spoustou lidí zmizelých beze stop,   první a druhá válka v Čečně 1992-1996 a 1991-1999 se 14.000 padlými a cca 60.000 civilních obětí. Na jejichž počátku docházelo k systematickému vyražďování tisíců a vyhánění desetitisíců Rusů.

Těžko se lze dopočítat tisíců lidí, kteří v první polovině 90.let zemřeli v Rusku v důsledku podvýživy a absence lékařské péče.

Podle ekonoma, prof.Katasonova ze statistik vyplývá, že válka gangů o privatizovaný majetek si počátkem 90. let vyžádala kolem 50.000 obětí ročně. Navíc prudce stoupla úmrtnost v celém Rusku a snížila se porodnost, což profesor Katasonov označuje za jakousi „skrytou formu“ genocidy. „Rozumíte, když lidé brání svoji vlast, brání svoje druhy, přátele a blízké, pak jejich prolitá krev je „svatá“ a svatá je válka. V tomto případě ale bratr zabíjel bratra kvůli mamonu – takže 90. léta byla léta ďábelská a nikoli svatá“ – řekl profesor.

*) Prichvatiť  znamená rusky – popadnout…
**) Jevgenij Jasin (1934)- ekonom a politik, v 90.letech zmocněnec vlády RF v Nejvyšším Sovětu RF a ministr vlády RF

Zdroj: www.deljagin.ru

http://www.aif.ru/money/economy/25_let_privatizacii_v_rossii_chto_ostalos_ot_strany_zavodov_i_fabrik

hroch-hlava

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , | 32 komentářů

UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 7.

NAPSAL Dr. CYRIL HORÁČEK,

Ř. V. PROFESSOR POLITICKÉ EKONOMIE NA ČESKÉ UNIVERSITĚ V PRAZE.

V PRAZE.

nákladem spolku českých právníkú „VŠEHRD“ 1912.

  1. POLITIKA POPULAČNÍ.
  2. OBYVATELSTVO PO STRÁNCE HOSPODÁŘSKÉ. – 4
  1. Věk obyvatelstva.

Důležitější ještě než poměr pohlaví jest po stránce hospodářské poměr věku obyvatelstva. V život lidském lze rozeznávati různé stupně věku: dětství, mladistvost, dospělost, starobu, jichž hranice, třeba i tu individuální rozdíly byly někdy dost značné, přece přibližně určitým počtem let života lze vytýčiti. S každým z těchto stupňů věku lidského spojeny jsou jiné vlastnosti, činnosti a potřeby. Lze říci, že týž člověk jiným se jeví v mládí, jiným v dospělém věku a jiným ve stáří. Zejména po stránce hospodářské rozdíly ty zřejmě padají na váhu. Zcela jiné jest hospodářské postavení dítěte, jiné muže a jiné starce.

Do věku 14 neb 15 let sotva lze mluviti o výdělečné činnosti aneb jest činnost ta velmi nepatrná. Z důvod zdravotních, kulturních i mravních není činnost taková ani žádoucí. U některých tříd obyvatelstva a v určitých povoláních, které vyžadují hlubší průpravy theoretické, jest tato hranice bezvýdělečností posunuta hodně daleko, až i do 20 a 25 let. Možno tedy tvrditi, že pro hospodářství výdělečné, pro produktivnost, věk do 15 let nemá významu.

Naopak obyvatelstvo tohoto věku odkázáno jest na důchody odvozené, plynoucí z produktivní činnosti především rodičů. Tvoří tedy v celkové rozvaze národohospodářské jakési passivum naproti výrobnímu aktivu obyvatelstva výdělečného. Podobně platí o starcích překročivších 65. neb 70. rok. I u těch až na řídké výjimky schopnost výdělečná jest již velmi oslabena. Také většina z nich odkázána jest na důchody plynoucí z výdělečných zdroj cizích, ačli sami neměli příležitosti dřívější svou činností fondový zdroj, z nhož tráví, si ušetřiti, aneb není-li zvláštním opatřením (výslužným, starobním pojišťováním) výživa jich zabezpečena. Jest zřejmo tedy, že i tento stupeň vysokého věku jest pro výrobní hospodářství bezvýznamný.

Nebude tudíž po stránce hospodářské bez důležitosti, jakým způsobem obyvatelstvo dle věku jest rozvrstveno, jaký počet jeho zejména přináleží věku dětskému do 15 let, jaký věku dospělému od 15 do 70 let a jaký věku starobnímu od 70 let výše. Tento poměr v rozvrstvení stáří obyvatelstva není opět ve všech zemích stejný, nýbrž různý. Co do výrobnosti hospodářské budou pak ve výhodě ony země, jež vykazují poměrně větší počet obyvatelstva ve věku středním.

Dle Wagnera z 1000 žijících obyvatel bylo v letech 1870—1880 ve věku:

do 15 let              15—40 let                     40—60 let                 přes 60 let

Řecko                   387                      402                               154                               57
Spoj. Státy ….       379                      410                               153                               58
Britanie……   …363                       391                                 171                               75
Uhry …………….355                     452                               183                               60
Irsko …………….352                     375                                177                              96
Německo…………350                     386                                187                             77
Finsko……………346                     398                                188                              68
Nizozemsko…… 345                      375                                195                              85
Norsko………….344                      375                                191                              90
Dánsko………….337                     376                                 194                              93
Švédsko…………333                     376                                 203                              88
Španělsko……..330                         412                             193                             65
Belgie…………329                         376                             197                             98
Itálie…………..323                         392                             202                             83
Rakousko(bez Hal
a Buk.)………..322                          391                            203                              84
Švýcary……….319                         384                             208                             89
Francie………..270                         383                             228                             119

Význačným zjevem jest malý počet obyvatelstva dětského věku ve Francii, jenž se dá vysvětliti poměrně nízkou číslicí narození v této zemi. Nejvyšší číslicí středního věku vynikají  Spojené Státy následkem znaného přistěhovalectví, které hlavně se vztahuje na osoby středního věku. Za to vysoký věk nejřidší jest v Americe, nejčastější ve Francii. Dle těchto číslic dá se též vypočísti střední věk obyvatelstva, jenž činí v Německu 27 let, ve Francii 32. v Spoj. Státech jen 23,3 let.

 

  1. Sociální rozvrstvení a povolání obyvatelstva.

Nejdůležitějším jevem populačním po hospodářské stránce jest rozvrstvení obyvatelstva dle jeho sociálního postavení a životního výdělečného povolání. Především bude padati na váhu číselný poměr obyvatelstva výrobně činného a oné jeho části, která jest jen účastná v hospodářství spotřebním.

V Rakousku byli r, 1900 dle Zahna z 1000 obyvatel vůbec:

Náležejících             rok                v povol, činní        sloužící        rodinní příslušníci

k zemědělství a les   1890                      634                     3                           363
nictví . .                    1900                     599                     4                            397
k průmyslu . . .           1890                      468                    23                          509
1900                      448                    21                          531
k tržbě a dopravě      1890                      399                   61                           560
1900                       398                   42                            540
k veř. službě a svob. 1890                      604                   67                            329
povoláním . . .          1900                      610                   60                            330
vůbec                         1890                     568                   19                            413
1900                      545                   18                            442

v Čechách byli r. 1900 dle Rauchberga z 1000 obyvatel vůbec náležejících

v povol, činní                      sloužící                      rod. příslušníci
vůbec české něm.            vůbec české něm.        vůbec české něm.
nár. nár.                          nár. nár.                       nár. nár.

k zeměděl. a lesn.                  588       591  580                  6          6    7              406   403   413
k průmyslu …                       440        428  456                15         15   15             545  557    529
k tržbě a dopravě                  405        404  407                35        39    30             560  557    563
k veřejné službě
a svob, povol. .                     622          625  615               42          47   35            336  328    350
vůbec                                        511          515 503               17         18    17           472   467   480

Při tomto roztřídění lze osoby v povolání činné a sloužící považovati za živel výrobní, naproti tomu rodinné příslušníky za živel spotřební.

Dle sociálního postavení tříditi lze obyvatelstvo výrobně činné na osoby samostatně výdělečně ěinné a na takové, které nalézají se v odvislém poměru služebním. Na základě dnešních spoleěenských a hospodářských řádů mají největší význam osoby samostatně výdlečně činné, které provozují vlastní činnost soukromopodnikatelskou. Spadají sem nejen všechna zaměstnání v užším slova smyslu výrobní (tedy rolníci, živnostníci, průmyslníci), ale i obchodníci, dopravní podnikatelé ano i povolání t. zv. svobodná, pokud mají povahu podnikatelskou (advokáti, praktičtí lékaři a pod.). Soukromé vlastnictví prostředků výrobních a kapitalistická organisace dnešní výroby má však za následek používání cizích sil pracovních, Z toho vzniká poměr pracovní nejrůznějšího rázu a obsahu, poměr mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Poměr ten může býti rázu soukromoprávního i veřejnoprávního, postavení zaměstnaného může býti nejrůznějšího stupně. Rozdíly jsou tu jen kvantitativní, naproti tomu od podnikatele liší se zaměstnaný kvalitativně tím, že u něho není podnikatelského risika aneb že risiko tu má docela jinou tvářnost. Početní poměr mezi samostatnými podnikateli a zaměstnanými bude důležitý ovšem jen po stránce sociální, nikoliv po stránce hospodářské, ježto i zaměstnance z valné většiny čítati lze k živlům výrobním.

V Čechách byli r. 1900 dle Rauchberga ze 100 osob povoláním činných

samostatní podnikatelé                zřízenci vyš. druhu
vůbec české nár. něm. nár.            vůbec české nár. něm. nár.
v zemědělství a lesnictví     24,2     23,1         27,1                       0,5        0,4         0,6
v průmyslu                          15,6     16,6         14,4                       2,0       1,6          2,2
v tržbě a dopravě . . .           35,2     35,3         35,1                     10,0        9,3        10,6
vůbec                                   29,2     29,7         28,3                       3,5         3,0        4,0

dělníci a nádenníci                            spolučinní příslušníci
vůbec české nár. něm. nár.                vůbec české nár. něm. nár.
V zemědělství a lesnictví  38,4    38,5        37,9                       36,9     38,0        34,4
v průmyslu                        79,6     78,8       80,8                       2,8         3,0           2,6
v tržb a doprav . . .             51,0     51,4      50,6                        3,8        4,0           3,7
vůbec                                 50,8     48,2       55,2                      16,5      19,1         12,5

Vysvětlitelný jest značný počet spolučinných příslušníků v zemědělství a vysoké procento dělníků ve výrobě průmyslové.

Stejně zajímavým po stránce hospodářské jest roztřídní obyvatelstva dle různých povolání, přičemž ovšem pojem povolání ne vždy přesn statisticky se dá zjistiti, zejména u osob s povoláním t. zv. hlavním a vedlejším a u osob výdělečně nečinných.

Třídění dle povolání jest výrazem pokračující sociální diferenciace, která nemůže býti sledována až do všech podrobností, avšak aspoň co do svých hlavních oborů ukazuje podstatný ráz hospodářské činnosti obyvatelstva určité země. Zejména rozdíl mezi výrobou prvotnou a průmyslovou po případ i tržbou a dopravou jest význačný, nebo rozdílem tím charakterisují se pak země jakožto převážně agrární, průmyslové, tržební a pod. Také pošiny v průbhu doby ve směru tom nastalé pro hospodářský vývoj jednotlivých zemí jsou zajímavy.

V Čechách ze všech obyvatel (povoláním činných i nečinných) příslušelo procent

1890                                             1900

vůbec

příslušníků národnosti české německé
k zemědělství .           .    40,65                        35,69                             40,82                 27,70
průmyslu . .                     40,14                        41,90                             37,10                 49,76
tržbě a dopravě . .              8,88                        10,71                            10,30                  11,23
volným povoláním           10,33                       11,70                             11,78                  11,31

Z osob povoláním činných příslušelo v Čechách procent

1869                      1890                                 1900

vůbec
přísluš. národnosti
české  německé
k zemědělství . . .             54,44                       46,85                41,12          46,84   31,94
průmyslu . .                      31,62                       34,77                36,15          30,79   45,14
tržbě a dopravě . .             4,83                          6058                  8,49            8,08     9,-09
vol. povoláním . . . . .      9,11                        11,80                14,24          14,29    13,83

Celkem pozorovati lze skoro ve všech zemích ubývání obyvatelstva zemědělského ve prospěch průmyslu a tržby.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | Komentáře: 1