O archivu-2

Že archiv je instituce, sloužící k ukládání písemností, to je obecně známé. Jenže ty písemnosti se tam nějak musejí dostat. A to jsme u nepříliš oblíbené části činnosti archivů – u tzv. „předarchivní péče“. Archivy totiž mají za úkol dbát i o to, aby úřady a jiné „papírodárné“ instituce, spadající do péče toho kterého archivu, nevyhazovaly své písemnosti podle toho, jak se tamní úředník zrovna vyspal, ale aby likvidace písemností z jejich spisovny (které se většinou na úřadě mylně říká archiv) probíhala s vědomím a ve spolupráci s příslušným státním archivem. Teoreticky by písemnosti měly být do spisovny ukládány v šanonech, nebo krabicích, označených názvem obsahu, rokem vzniku a skartačním znakem. Skartační znak může být „A“ (určené k předání archivu), „V“ (nabídne se archivu a ten si z toho vybere, co bude chtít převzít) a „S“ (skartace – po souhlase archivu bude zlikvidováno). Tohle písmeno je ještě doplněno číslicí, označujícím počet let, po které má dotyčná písemnost zůstat uložená ve spisovně, než se začne s archivem jednat o jejím dalším osudu. Když uplyne doba, po kterou to má ležet ve spisovně, měl by být archivu zaslán seznam písemností, které chce úřad vyřadit a archiv by měl oznámit, co si přebere k trvalému uložení, a co se může zlikvidovat. Ve finále by měl „původce“ odvézt do archivu to, co bylo určeno k trvalému uložení – a dál už pak je to práce archivářů. Zní to sice hezky a nepochybuju, že v mnohých z vás to vzbudí dojem zbytečného ouřadování a papírování. Jenže tohle, co jsem psala, je jen teorie. Šedivá a opravdu velmi odtržená od praxe.

A realita? Když jsem do archivu nastoupila a rozkoukávala se, kde tam co je, objevila jsem v jedné přízemní místnosti dvanáct pečlivě zavázaných pytlů, nacpaných bůhvíčím. Můj předchůdce, který mne archivem provázel, mi sdělil, že to před časem přivezl předseda jednoho MNV, že to jsou písemnosti jejich ouřadu. No, tak jsem přeřízla provázek na jednom z pytlů a to jsem koukala, jaké písemnosti nám byly předány.

A takhle nějak vypadal obsah i těch ostatních pytlů   

Krom téhle příručky byla v pytlích ještě vlaječka „Vzorná obec“, obaly knih z obecní knihovny a gumová atrapa ručního granátu. Jo a taky trochu uhlí, pár polínek a asi tak dvě kila zrní… A tehdy jsem začala tušit, co je to předarchivní péče.

Zní to sice nepravděpodobně, ale nějaké obecní písemnosti se z toho podařilo vytřídit. Velmi mne potěšil jakýsi vojenský dotazník, týkající se nějakého mládence, zřejmě průšviháře, který končil slovy „věříme, že dotyčného odvedete, aby se konečně stal člověkem.“

Z téhle obce nám alespoň „spisovnu“ přivezli, do řady jiných obcí jsme se museli vypravit sami, abychom zjistili, jak to s tamními papíry vypadá. A zjistili jsme!

 

Tohle byla spisovna jedné ze zdejších horských obcí.

Krom tohohle nadělení byla ve spisovně kompletní sada oficiálních fotografií všech prezidentů ČSR a ČSSR, od Masaryka až po Svobodu, pěkně i s rámem, jak to sundali ze zdi po nástupu nové hlavy státu. No, co kdyby se to ještě někdy hodilo, že? Byla tam i hromada různých nástěnek a předvolebních propagací – to nebylo nic zas tak moc překvapivého. Ale v koutě tam měli opřených asi deset praporových žerdí, už bez praporu, jen ta žerď s ozdobným zakončením, které spolehlivě tu nádheru datovalo do let 1938-1945 – ty haknkrajce a orlice se přehlédnout nedaly. Tak jsme odtamtud odvezli papírů, co se do auta vešlo a pro zbytek se tam kolega vypravil ještě jednou. A to se mu podařil zajímavý objev: pod všemi těmi krámy objevil kovanou truhlu – městskou pokladnici. Když ji starosta otevřel, byla v ní hromádka listin z 18. století a městské pečetidlo. Takže tenhle poklad do archivu putoval okamžitě!

A další ukázková spisovna jedné malé obce

Na ty malé obce, které kolikrát měly neuvolněného starostu a při tom se na ně shora valilo stejně úkolů, jako na obce s několika uvolněnými úředníky, se člověk ani nemohl zlobit – chápali jsme, že uložení starých písemností pro ně opravdu není prvořadá starost. Ale často i spisovny velkých obcí, či měst vypadaly všelijak

Tohle je například spisovna MěNV Kadaň, stav někdy ve 2. polovině 80. let. Ty velké tmavé skříně jsou z 18. století a byly vyrobené pro ukládání městských písemností. Jako městský archiv tehdy sloužila prostora bývalé radniční kaple. Teď je spisovna městského úřadu vybudována na půdě a je moc pěkná. No a ta bývalá spisovna? Takhle to tam teď vypadá

Těmi dvířky vedle skříně se jde na radniční věž.

Ono jsme měli možnost dávat pokuty za bídný stav spisovny, ale k čemu by to bylo? Ten nešťastný starosta na vesnici by se stejně nedokázal rozpůlit, aby stihnul všechno, co by měl. A tak jsme objížděli obce my, přebírali jsme písemnosti pro archivu a vymýšleli jsme s obecním úřadem, jak to pro příště udělat, aby bylo všechno, jak má být a při tom to nepřidělalo moc práce. Pro nás bylo podstatné, aby se do archivu dostalo všechno, co tam patřilo.

A o tom, co se dělo dál s těmi papíry, které jsme nějak do archivu získali – o tom až příště.

Reklamy
Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 9 komentářů

Niccoló Machiavelli Vladař – 6

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

O štědrosti a skouposti

Jistě mi dáte za pravdu, že štědrost je velká ctnost. A přesto, je-li okázalá, nevede k ničemu dobrému. Když se však prokazuje diskrétně a cudně – jak by se uplatňovat měla – nikdo se o ní nedozví a stejně máš pověst skrblíka. A by si panovník dobyl pověst štědrého muže, musí si při všech příležitostech počínat s velkou pompou. Jenomže přirozený následek takového přepychového života je , že promrhá celé své jmění, a chce-li si úroveň, na niž je zvyklý, udržet, může si pomoci jen na úkor poddaných prostřednictvím nových a nových daní a poplatků. Ti ho začnou pochopitelně nenávidět. A když se k tomu neuchýlí a zvolí naopak cestu omezení a skromnosti, ztratí veškerý respekt.

Z toho plyne, že moudrému panovníkovi nesmí záležet na tom, zda je považován za skrblíka, či ne. Až lidé poznají, že díky své hospodárnosti vystačí s vlastními příjmy a ještě z nich dokáže zajistit v případě potřeby, a bez zatěžování lidu, obranu své země, popřípadě i další dobyvačnou výpravu v zájmu své bezpečnosti, svůj názor změní a začnou ho považovat za štědrého. Štědrost je ctností jen potud, pokud jde z vlastní kapsy a na pravém místě.

Stojí za povšimnutí, že z našich současníků jen ti panovníci, co byli považováni za skoupé, to někam dotáhli. Papež Julius II. byl nadmíru šetrný, než dosáhl papežského stolce, ale jak později došlo k válkám, měl dlaň otevřenou. Nynější francouzský král vedl mnoho válek, ale nikdy na účet svých poddaných. A současný španělský král51 by byl bezpochyby nikdy neuskutečnil tolik úspěšných tažení, kdyby měl předtím lehkou ruku na peníze.

Hromadění peněz se obecně nepovažuje za ctnost. Slouží-li však k tomu, aby vládce nemusel odírat poddané nebo jinde loupit, počítal-li s nimi ke své a je jich obraně, mění se špatná vlastnost v dobrou.

Někdo mi třeba namítne, že Caesar se stal vládcem Říma díky své štědrosti. A nejen on. Tomu bych chtěl připomenout, že je rozdíl o vládu usilovat – tehdy je štědrost účelná – a už vládcem být – pak na místě není. Caesar rozdával, dokud nedosáhl svého cíle, ale kdyby byl poté déle zůstal naživu a výdaje nepřibrzdil, neuskrovňoval se, byl by svou velkou říši dozajista zničil. A kdo by mi chtěl připomenout, že bylo mnoho panovníků proslulých štědrostí52, kteří přesto se svými vojsky dosáhli velikostí, tomu mohu opáčit jediné: vládce může dávat buď ze svého, nebo z kapsy svých poddaných, anebo z cizího. V prvních dvou případech musí být nadmíru šetrný, ve třetím nesmí na štědrost nikdy zapomenout.

Na válečném tažení vojsko žije z kořisti, z plenění a poplatků. Tehdy musí být vojevůdce štědrý, jinak by za ním vojsko nešlo.

Rozdává-li z cizího, na pověsti mu to neubírá, naopak spíš přidává. Jinak je však štědrost vždycky záhubná. Každý měšec má své dno a jednoho dne už není z čeho dávat. Zchudlý panovník je všem pro smích, nikdo si ho neváží, a když se snaží z nouze vybřednout, vyslouží si pověst vydřiducha a nenávist. Přídomek skrblík není jistě nic lichotivého a příjemného, ale neplodí ani opovržení, ani nenávist.

51 současný španělský král – Ferdinandova skoupost byla pověstná.
52 proslulých štědrostí – Cesare Borgia vynikal štědrostí, která hraničila s rozkazovačností. Bohatými peněžními dary, obilím a stavbou domů si zjednával popularitu a oblibu.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

O tvrdosti a shovívavosti, a zda je lepší být oblíbený, nebo obávaný

Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné. Cesara Borgiu považovali za násilníka, ale jeho tvrdost přinesla Romani pořádek,

svornost, mír a jistotu. Porovnáme-li však způsob vlády s florentskou měkkostí53 a její následky v podobě zpustošení Pistoie, musíme dát za pravdu Borgiovým metodám. Je-li cílem

tvrdostí pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat. Občasné, byť i přísné tresty jsou pro občany daleko milosrdnější než shovívavost vůči nepořádkům a rozbrojům, které nutně musí skončit zle pro všechny – vražděním a loupením. Trest postihuje jen jednotlivce.

Zejména při zakládání státu číhají na panovníka četná úskalí a tvrdosti se nemůže vyhnout. Ale v tomto případě musí postupovat uvážlivě a lidsky, pečlivě vážit, komu věřit a komu ne, nedat se strhnout vlastní zbrklostí a panikou, proto že od naivní důvěřivosti k neopatrnosti a od podezřívavosti ke krutovládě je vždycky jenom krok.

Čemu tedy dát přednost – popularitě, či respektu? Obojí totiž sloučit vjedno nelze, tak jako oheň a vodu. Má-li se tedy panovník jednoho z toho zříct, pak je lepší oželet to první. Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví, a pokud je ruka páně otevřená, přetrhli by se dobrou vůlí, slibují hory doly – celé své jmění, životy vlastních synů, svou krev. Jakmile však dojde k lámání chleba, na čtyráku obrátí. A jestliže na ně panovník spoléhal, se zlou se potáže. Koupená oddanost nemívá dlouhého trvání, protože na rozdíl od pozemských statků není naším majetkem a v pravý čas s ní nemůžeme libovolně nakládat.

Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá.Lidé klidně ublíží tomu, koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch klidně poruší. Právě proto, že jsou špatní a slabí. Ale strach z trestu je přece jen drží na uzdě. Panovník má budit respekt, nikoli však strach, protože ten vede zase k nenávisti. A respekt si udrží potud, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ženy. Když už mu nezbývá než někoho popravit, pak to musí pádně zdůvodnit. Lidé spíš zapomenou na smrt třeba i vlastního otce než na ztrátu majetku.

A stojí-li vládce sám v čele své armády, pak už vůbec nesmí hledět na to, říká-li se o něm, že je krutý. Bez toho by nikdy neudržel ve vojsku kázeň, jednotu a bojeschopnost. Hannibal velel různorodému vojsku, zverbovanému kde se dalo, a přesto v něm nikdy nevzplanula proti němu vzpoura nebo rozbroje mezi jednotlivými skupinami, a to dokonce ani tehdy, když mu štěstí nepřálo. Dosáhl toho železnou kázní, která ve spojení s jinými jeho vynikajícími vlastnostmi budila u vojáků hrůzu a obdiv.

Samotnou tvrdostí by toho byl ovšem nedosáhl. Někteří životopisci velebí jeho vojevůdcovské schopnosti a vytýkají mu krutost. Jsou slepí, když nevidí, že právě spojení všech těchto rysů v jedno bylo podstatou jeho mimořádných výsledků.

53 s florentskou měkkostí – Florencie rozdmýchávala nesvornost v Pistoii, stranila vždycky tomu slabšímu v konkrétních situacích a jen díky tomu se jí podařilo získat Pisu.

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Jak má vládce plnit dané slovo

I v tomto případě by jistě bylo ideální, kdyby byl vládce za všech okolností charakterní a čestný a vždycky držel slovo. Nicméně zkušenosti z naší doby nás učí, že mnozí výborní panovníci si s plněním slova nelámali zrovna hlavu, uměli se z něj vyzout a získat vrch nad těmi, co vždycky úzkostlivě dbali o svou čest.

N a tomto světě existují dva způsoby jednání: jedno je ve shodě se zákony lidskými, druhé se zákony přírodními. A když nestačí k dosažení cíle to první, pak se nedá nic dělat a musí se sáhnout i k druhému. Skutečný panovník musí ovládat obojí. Tomu obrazně učili už antičtí spisovatelé, například ve vyprávění o Achilleovi (ale i o jiných vládcích), jak byl svěřen do výchovy kentaura Cheiróna, zpola zvířete, zpola člověka. Nemělo to znamenat nic jiného než právě metaforický návod, že vládce se musí umět chovat tak i tak. Jedno bez druhého nevede k ničemu.

Panovník ovšem musí umět i z živočišné říše vybírat. Měl by dávat přednost lišce a lvovi. Lev nepostřehne léčku, liška si neporadí s vlky. Měl by tedy být bystrý jako liška a silný jako lev.

Kdo myslí, že vystačí se silou, tomu nepatří do ruky žezlo. Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná. Ale protože nejsou a sami dané slovo neplní, rozumný panovník je nemůže dodržovat. Byl by sám proti sobě. O vhodné záminky není nikdy nouze.

V nové době najdeme pro to dostatek příkladů. Kolikrát byl, navzdory všem smlouvám a slibům, věrolomně porušen mír! Proto kdo chce být dobrým vládcem, musí být mazaný jako liška, musí to však umět zastřít a mást protivníka. Lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí.

Uvedu jen jeden z nedávných příkladů. Alexandr VI. celý život kdekoho šidil a vždycky mu to všichni spolkli i s návnadou. Nenajdeme druhého člověka, který by byl tolik nasliboval a tak málo dodržel. Každá lest mu vyšla, protože v lidech četl jako v otevřené knize.

Vládce tedy nemusí nutně mít všechny kladné vlastnosti, ale měl by umět vzbudit zdání, že je nepostrádá. A naopak má-li je, je krajně nežádoucí, aby se jim i vždycky a za všech okolností řídil.

Ať si je shovívavý, lidský, zbožný, upřímný, ale všeho do času. Jakmile vznikne potřeba opaku, nesmí zaváhat. Zejména od nového vládce se nemůže čekat samá dobrota. Bývá okolnostmi doslova přinucen jednat proti všem přikázáním božím i lidským, ohnout se po větru, když není zbytí a žádá si to zájem koruny.

U obyčejných lidí, ale zejména u panovníků vždycky rozhoduje výsledek jejich konání. Je-li úspěšný, i prostředky, jimiž úspěchu dosáhl, se lidem nakonec zdají zcela v pořádku. Tak už to na světě chodí, lidé většinou vidí jen vnější podobu věcí.

Jeden ze současných vládců, jehož nechci jmenovat, má plná ústa míru a věrnosti, ale obojí je mu v praxi zcela cizí. Kdyby usiloval jen o mír, nikdy nemohl dosáhnout takového věhlasu, a kdyby vždy dbal na plnění svých slibů, dávno by na trůně neseděl.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Jak se chránit před nenávistí a opovržením

Zmínil jsem se o všech pro vládce nejdůležitějších vlastnostech a teď zbývá dodat ještě pár slov o podružných. Lidé žijí spokojeně a klidně, dokud jim nikdo nesahá na majetek, na jejich ženy a čest. A těch pár ctižádostivců, s kterými si panovník mimoto musí nějak poradit, zvládne snadno. Existuje bohatá škála způsobů, jak toho docílit.

Dalšími vlastnostmi, jimiž si panovník může vysloužit opovržení, je nestálost, lehkomyslnost, slabost, zbabělost a nerozhodnost. Celým svým vystupováním musí dávat najevo opak, neměnit rozhodnutí, bedlivě vážit každé ustanovení a pak stát na svém. Jen tak si uchová úctu a všichni si dají dobrý pozor jít na něho s nějakým chytračením.

Vládce s takovou pověstí požívá pak všeobecné vážnosti na všech stranách, že proti němu ani vnitřní, ani vnější nepřátelé nic nezmohou. Je respektován vlastní šlechtou i ostatními monarchy.

Má-li dobré vojsko a spolehlivé spojence, nemá se čeho bát. A dobré spojence bude mít tehdy, bude-li mít spolehlivé vojsko. Vnitřní poměry pak bude mít uspořádané tehdy, jestli i v zahraničních věcech bude sklízet úspěchy.

Jediné, co by ho ještě mohlo ohrozit, je spiknutí, od nepaměti postrach všech trůnů. A proti tomu se zabezpečí právě tím, že jeho vláda a osoba nebudou vyvolávat nenávist a opovržení a lid nebude mít příčiny k nespokojenosti. To je naprosto neselhávající prostředek proti spiknutí, protože vzbouřenci vždycky počítají s podporou reptajícího lidu. Když se však naopak musí obávat, že převrat vyvolá hněv lidu, riziko je příliš veliké a překážky takřka nepřekonatelné.

Spiknutí proti mocnářům zná historie mnoho. ale jen málokterá se podařila. Spiklenec nebývá, a ani nemůže být sám, musí hledat spojení s dalšími nespokojenci. Jakmile však svůj plán vypustí z úst, vydává se v nebezpečí, že ho dotyčný pro svůj vlastní prospěch za odměnu udá. Naděje na úspěch je tedy sice lákavá, ale pochybná, a rizika nezměřitelná. Jen u věrného přítele nebo stejně zatvrzelého odpůrce trůnu mu nehrozí zrada.

Údělem spiklenců je tedy věčný strach a podezřívavost, a to bere odvahu. Za panovníkem stojí majestát trůnu, zákony, prostředky státní moci a jeho stoupenci. Pojí-li se k tomu všemu ještě přízeň lidu, je neotřesitelný a naděje na úspěch spiknutí je mizivá.

V takovém případě se totiž vzbouřenec nezbaví strachu ani po vykonaném zločinu, protože se nemá kde schovat před hněvem lidu. Mohl bych to doložit nesčetnými příklady, ale postačí jeden ze zcela nedávné minulosti, z doby života našich otců. Pana Annibala Bentivoglia, tedy děda dnešního pana Annibala a tehdejšího vládce Boloně, zavraždili Canneschiové. Zůstal po něm pouze Giovanni, který však byl v té době ještě v plenkách.

Po vraždě lid povstal a všechny Canneschie povraždil, protože Bentivogliové požívali v Boloni veliké vážnosti. Náklonnost lidu byla tak hluboká, že se Boloňští vypravili až do Florencie, kde měl údajně podle jejich zpráv žít nějaký potomek jejich vládnoucího rodu. Skutečně ho našli a pověřili vládou do té doby, než Giovanni dospěje.

Znovu tedy opakuji, žádný strach ze spiknutí, máš-li lid na své straně. Nemáš-li – musíš se bát všeho a každého. Stará zkušenost dobře vedených států ukazuje, že nestačí dobře vycházet s vlivnými a bohatými, ale především se širokými vrstvami.

K takovým dobře spravovaným a uspořádaným státům patří dnes Francie. Má řadu dobrých institucí, jimž král vděčí za svou bezpečnost a země za svobodu. První je parlament a jeho pravomoci. Kdo budoval francouzský právní řád, dobře znal ctižádostivost a bezohlednost šlechty a nenávist lidu vůči ní a věděl, že je nutné postavit hráz prvním a poskytnout ochranu druhým.

Kdyby to bylo ponecháno na králi, šlechtici by na něho sočili, že nadržuje lidu, a naopak lid by se mu bouřil, kdyby ustupoval bohatým. Proto byl ustanoven třetí, nestranný soudce, který bez újmy pro krále mocné krotí a slabé zaštiťuje. Neznám lepší a moudřejší instituci nad tuto. Je zatím nejlepším opatřením, jak chránit trůn a bezpečnost říše, jak sejmout z panovníkových beder povinnosti nepopulární a ponechat mu jen ty líbivé, a tím mu odstranit z cesty možnou nenávist.

Může se zdát, že život a smrt leckterého římského vládce mému názoru odporuje. Někteří totiž, přesto že žili bezúhonně a prokazovali i velkou sílu ducha a talentu, přišli o moc i o život.

Lehko to vyvrátím tím, když vyčíslím některé jejich vlastnosti a osvětlím příčiny jejich pádu. Omezím se pouze na ty císaře, kteří se vystřídali u moci od filozofa Marka Aurelia55 po Maximina:

Marcus Aurelius, jeho syn Commodus, Pertinax56, Iulianus, Severus, jeho syn Antonius Caracalla, Macrinus, Elagabalus, Alexandr a Maximinus.

Především je třeba připomenout jednu římskou zvláštnost: zatímco jinde museli krotit ctižádost šlechty a divokost lidu, římští císaři měli ještě třetí nebezpečnou sílu proti sobě: byla to zpupnost a chamtivost vojáků. To byl hlavní kámen úrazu a mnohý z nich o něj klopýtl. Vyhovět totiž vojákům a obyvatelstvu současně, dvěma složkám s tak protichůdnými zájmy, není vůbec snadné.

Lid touží žít v klidu, a proto má v oblibě umírněné vládce, zatímco vojáci si libují v pánu bojovném, zpupném, tvrdém a hlavně loupeživém. Chtějí, aby se tak choval i vůči poddaným a na jejich úkor jim zdvojnásobil žold, a tak ukojil jejich chamtivost a pýchu.

Proto tamní císaři, kteří nebyli od přírody nadáni velkou autoritou, tento rozpor nedokázali vyřešit a většina z nich, zejména pak ti, co se povznesli z řad občanů, šli cestou nejmenšího odporu – vyhovovali vojákům. A nezbývalo jim vlastně nic jiného. Jestliže hleděli nevyvolat proti sobě nenávist, pak rozhodně jim byla nebezpečnější ze strany té silnější vrstvy, a tou byli samozřejmě vojáci. Zejména noví císařové, kteří teprve formovali řady svých stoupenců, dávali bez ohledu na lid přednost vojsku. Někdy jim to přineslo prospěch – když si současně uměli dobýt u něho respekt – jindy škodu.

Marcus Aurelius, Pertinax a Alexandr žili neokázale, milovali spravedlnost, nenáviděli krutost, byli lidští a shovívaví ale jen jediný z nich, Marcus, dožil a zemřel ve všeobecné úctě. Ostatní dva skončili zle. Pertinax se stal císařem proti vůli vojáků, kteří si za jeho předchůdce Commoda žili zcela nespoutaně, a počestný život, jejž jim chtěl vnutit nový pán, jim byl proti srsti. Vedle nenávisti k němu cítili navíc i pohrdání, protože už byl starý. Pár měsíců poté, co nastoupil na trůn, ho zavraždili. Jak vidíme, za určitých okolností může vyvolat nenávist i zcela bezúhonný panovník. O Alexandrovi se říká, že byl tak spravedlivý, že za celých čtrnáct let svého panování nedal nikoho bez řádného rozsudku popravit, přesto skončil rukou úkladného vraha, protože se zdál vojákům slabošský, vyčítali mu, že za něho vlastně vládne matka, opovrhovali jím.

Marcus Aurelius byl od počátku do konce ctěn, protože na trůn dosedl dědičným právem a nemusel se podbízet ani vojákům, ani lidu. Mimo to dostal do vínku řadu ctností, pro něž ho všichni uznávali, a tak obě vrstvy udržel v patřičných mezích.

Všimněme si nyní vlády Commoda, Severa, Caracally a Maximina. Jeden jako druhý to byli krutovládci, kteří se neštítili žádné zvůle na lidu, jen aby se zalíbili vojákům. Také skončili špatně – až na Severa57, který si počínal tak vychytrale, že ačkoli neslýchaně týral lid, aby se vojákům zavděčil, přesto neskončil násilnou smrtí. Navíc to byl muž jistého osobního kouzla. Vojáci se mu obdivovali, lid jím byl oslněn. K moci se dostal svými vojenskými úspěchy a všimněte si, jakými cestami.

Severus odhadl slabost císaře Iuliana a přiměl své legie, aby s ním táhly na Řím pomstít smrt Pertinaxe. Ve skutečnosti mu však nešlo o nic jiného než urvat pro sebe císařskou hodnost. Dorazil tam dřív, než se vůbec rozneslo, že se vydal na cestu, a senát ho ze strachu zvolil císařem a Iuliana nechal usmrtit. Chtělli se však Severus stát pánem celého římského impéria, musel zdolat dvě překážky: první byla v Asii, kde se tamní vrchní velitel legií dal provolat císařem, druhá na západě, kde zase Albinus toužil po nejvyšší hodnosti. Protože Severus dobře věděl, že se nemůže vypořádat s oběma naráz, vrhl se na Nigera a na Albina šel prozatím lstí. Přislíbil mu spoluvládu, a ten uvěřil. Jakmile však byl Pescennius Niger poražen a zabit, vznesl k římskému senátu na Albína stížnost, že místo vděčnosti usiluje o jeho život, a se souhlasem všech vytáhl do Galie, kde ho připravil o velení a dal ho zavraždit.

Podíváme-li se vcelku na životní dráhu tohoto panovníka, najdeme v něm ony už zmíněné vlastnosti lva a lišky. Všichni se ho báli a obdivovali ho.

Jeho syn Caracalla58 byl také mimořádný muž. Jeho vojenské činy udivovaly lid i vojáky. Byl to voják každým coulem, který si neliboval v dvorských lahůdkách a rozmařilostech, odříkání vojáckého života snášel hladce s ostatními, a tím si vysloužil jejich lásku. Jenomže to byl zas neslýchaně krutý a prudký člověk, který se nezastavil před ničím. Vyhladil většinu obyvatel Říma a Alexandrie. Svým počínáním si proti sobě poštval kdekoho a třásla se před ním i jeho vlastní družina. Proto musel skončit tak, jak skončil – uprostřed vlastního vojska rukou obyčejného setníka.

Podle tohoto příkladu by se mohlo zdát, že před násilnou smrtí si nemůže být jistý žádný vládce, stojí-li proti němu zavilý nepřítel, jemuž na vlastním životě vůbec nesejde. Není to tak. Podobný případ je velice vzácný a panovník se může účinně chránit tím, že neubližuje nikomu ze svého bezprostředního okolí. Caracalla se této osudné chyby dopustil. Dal popravit bratra onoho setníka, jemu samotnému bez ustání vyhrožoval, a přece si ho ponechal v osobní stráži. Byla to neuvěřitelná pošetilost a nakonec ho stála život.

Commodova59 nástupní situace byla naprosto příznivá. Jako syn Marka Aurelia nastoupil na trůn dědičným právem a bývalo by mu stačilo kráčet ve stopách ctěného otce. Jenomže Commodus měl odpornou krutou povahu a nelítostně odíral lid, aby si naklonil vojsko. Navíc nedbal na majestát, po arénách zápasil s gladiátory a povoloval svým nízkým pudům, takže to nakonec dopracoval tak daleko, že vojsko jím opovrhovalo a lid ho nenáviděl. Spiknutí pak bylo zcela přirozeným následkem a byl zabit.

Maximinův60 příběh je z trochu jiného kadlubu. Byl to muž nesporně udatný, proto si ho také legie – znechucené změkčilostí Alexandrovou – zvolily po jeho zavraždění za nástupce. Nevládl však dlouho. Především byl příliš nízkého původu (byl pasákem ovcí v Trákii) a kdekdo o tom věděl, a za druhé příliš dlouho váhal se vstupem do Řím a po svém provolání císařem. Jeho úředníci tam, i po celé zemi, zatím bez zábran nelítostně vládli a vytvořili mu tak pověst krutovládce. Celý svět jím tedy opovrhoval a všichni se báli jeho údajné surovosti. Nejprve propukla vzpoura v Africe, pak v Římě a nakonec se rozhořela po celé Itálii. Ve chvíli, kdy bezvýsledně obléhal se svými Aquileiu, obrátili se i oni proti němu, protože viděli, že m á všechny proti sobě. Čekala ho smrt z rukou těch, kteří si ho sami zvolili.

O Elagabalovi61, Macrinovi62 a Iulianovi netřeba ztrácet slov. Vládli krátce a na všech stranách sklízeli jen hluboké opovržení.

Naši současní vládcové mají situaci o to lehčí, že se nemusí vyrovnávat s nadměrnými nároky vojska. Nemohou je zajisté přehlížet, ale také si s nimi nemusí příliš lámat hlavu, protože nikdo dnes nemá tak celistvou ozbrojenou moc pod jednotným státním velením, jako míval Řím. Až na tureckou a egyptskou říši nikde není vojsko nebezpečnou silou. Tou je dnes lid.

Moc obou sultánů se opírá o početné vojsko. a navíc sultanát, podobný poněkud křesťanskému pontifikátu, se výrazně liší od všech ostatních současných vládních forem. Trůn tam není dědičný, sultán je volen oprávněnými voliči a ctěn všemi jako náš dědičný panovník, protože se dostává k moci podle vžitého prastarého řádu.

Ale vraťme se do našeho světa. Příčinou pádu a záhuby římských císařů byla nenávist nebo opovržení. Někdy obojí dohromady. Pertinax a Alexandr chtěli jít, navzdory změněné situaci a bez výhody dědičného práva na trůn, ve stopách Marka Aurelia; Caracalla, Comodus a Maximinus si zas nikdy neměli chodit pro vzor k Severovi, protože neměli ani jeho udatnost, ani vychytralost.

Panovník nemůže slepě napodobit žádného jednotlivého slavného mocnáře, ale podle svých vlastních okolností jít na radu tu k jednomu, tu k druhému. Severus může posloužit za příklad při kladení základů nové vlády, Marcus Aurelius pro zachování a upevňování už stabilizované vlády.

54 První je parlament – francouzský parlament, tj. soudní dvůr. zahájil svou činnost za panování Ludvíka IX . a trvalé sídlo měl v Paříži na příkaz Filipa Sličného od r. 1302, kdy do něj vstoupil i „třetí stav“, a došlo tak ke změně feudálního charakteru parlamentu.
55 Marka Aurelia – adoptivní syn Amonia Pia, Marcus Aurelius Antonius, vládl osm let (161 -169 n. l.) spolu s Luciem Verrem a od roku 180 n. 1. pak sám. Tento poslední významný stoik napsal řecky uprostřed vojenského tažení dílo, jímž zahájil nový literární proud – hovory se sebou samým – nazvané Taeis heaton (Hovory k sobě). Je to soubor úvah o povinnostech, slabostech a rezignaci člověka, jakož i vyznání díků autorům, jim ž vděčí za svůj myšlenkový vývoj. Podobně psali později Augustin, Petrarca ajiní.
56 Pertinax, Publius Elvius – římský císař, který vládl pouze 86 dnů a byl zabit pretoriány stejně jako Alexander Severus (vládl 222 -235).
57 Septimius Severus – vládl od roku 193 do roku 211 a provedl rozsáhlé reformy v římském vojsku. Prohlášen byl za císaře svými vojáky, kteří zabili po dvouměsíční vládě Pertinaxova nástupce císaře Marka Didia Iuliana. Avšak musel se vypořádat se vzdorocísařem Gaiem Pescenniem Nigerem, kterého prohlásili za císaře legáti v Antiochii. Niger byl po porážce u Nicei zabit vlastními vojáky. S dalším zájemcem o císařskou hodnost, jímž byl velitel britských legií Decius Claudius Albinus, se Severus nejprve naoko dohodl, ale pak ho přemohl a roku 197 nechal v Římě stít.
58 Antonius Caracalla – který vládl v letech 211 -217, proslul svou ukrutností: nejprve zabil vlastního bratra, aby vládl sám, a posléze odstraňoval každého, kdo mu připadal podezřelý.
59 Marcus Aurelius Commodus – který nastoupil na císařský trůn roku 180 a vládl ukrutně do roku 192, byl synem Marka Aurelia Antonia.
60 Julius Verus Maximinus – vládl sice tři roky, ale nikdy se neukázal v Římě. Roku 238 ho vlastní vojáci zabili u Aquileie. Stejně dopadl i jeho předchůdce Varius.
61 Avitus Bassianus Elagabalus – Syřan, kterého jako čtrnáctiletého dosadili na trůn vojáci roku 218 , neboť prý byl synem mezi vojáky oblíbeného Caracally. Jeho čtyřletá vláda se vyznačovala ukrutnostmi a rozpadem mravů. Zabili ho vlastní vojáci roku 222. Jeho jméno vzniklo ze semitského slova E l Gabal, znamenajícího Slunce.
62 Macrinus – prefekt pretoria Marcus Opellius Macrinus vládl jako římský císař jeden rok (217 -218) a proslul šetrností. Zabili ho vzbouření vojáci.
Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , , | 110 komentářů

Sebevražda Evropy : Jak Rumunsko „denonsuje“ vlastní hranice

Rostislav Iščenko se v komentáři pro agenturu RT se zamýšlí nad rizikem některých současných tendencí v Evropě.

 Bývalý rumunský prezident Traian Basescu*) vydal originální prohlášení. Oznámil totiž, že spolu s několika poslanci Velkého národního shromáždění Rumunska představí příští týden „Deklaraci o denonsaci**) paktu Molotov-Ribbentrop (dále „Pakt“) a jeho následků“.

Basescu vydával i dříve, mírně řečeno,  provokativní prohlášení. Krom toho můžeme o přesném názvu i obsahu dokumentu hovořit jen tehdy, stane-li se politickou realitou – dostává se na jednání parlamentu. Traian Basescu je, nicméně, považován za jednoho z předních pravicově-nacionalistických politiků. Proto jsou jeho slova důležitá, protože vyjadřují názor jedné z nejvlivnějších politických sil země.

Exprezident deklaruje cíle a tendence rumunských nacionalistů. Není důležité, jakými slovy budou potom popsány – možná politicky korektnějšími. Důležité je, že právě Basescovy formulace odrážejí jejich skutečnou hlubokou podstatu.

Je zřejmé, že „denonsovat následky“ nelze – je možné je pouze likvidovat. Navíc, Rumunsko není stavu denotovat výše uvedený Pakt, který se, mimochodem, nazýval „Smlouvou o nenapadení mezi Německem a SSSR“. Za prvé – Rumunsko nebylo účastníkem podpisu Paktu, a smlouvu, jejímž účastníkem nejsi, nemůžeš denonsovat. Za druhé – v momentě napadení SSSR Německem 22.6.1941, všechny dohody, upravující vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi, automaticky pozbývají platnosti. Dále byly upraveny Protokolem o bezpodmínečné kapitulaci Německa, usneseními Jaltské a Postupimské konference, následujícími dvoustrannými a mnohostrannými dohodami, jakož i závěrečným aktem Helsinské porady o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (který je i nadále hlavním řídícím dokumentem OCSE, ačkoli realita už ne zcela odpovídá jeho ustanovením).

„Denonsovat“ tedy Rumunsko nejenže nemá právo, ale denonsovat jednoduše není co. Pak se tedy jedná jen o formu vznesení územních požadavků ke svým sousedům.

Basescu to ani neskrývá, upřesňuje však, že má na mysli jen sloučení Rumunska a Moldávie s „obnovením“ rumunské hranice podél toku řeky Dněstr. V tom se ale skrývá příslovečné čertovo kopýtko, protože když v roce 1940 Rumunsko přijalo ultimátum SSSR, předalo Moskvě nejen nynější moldavská území, ale i Jižní Bessarábii a Severní Bukovinu, patřící do území Ukrajiny. Přitom sjednocení Rumunska a Moldávie pakt nemůže ani pomoci, ani překážet, protože postačí dobrá vůle rumunského a moldavského lidu vyjádřené legitimními referendy.

Basescu nicméně ví, že většina obyvatel Moldavie se s Rumunskem sloučit nehodlá. Navíc pak rumunofilské strany v posledních letech dokonce ztrácejí bývalé pozice. Prezidentské volby už prohrály a prubířským kamenem se mají stát letošní parlamentní volby. Zatím vše spěje k jejich jasné porážce, počemž bude otázka anexe Moldavie Rumunskem stažena z programu.

Rumunští nacionalisté nejenže musí spěchat, a i najít kličku (přes vůli moldavského lidu) k integraci obou zemí.  „Denonsace“  Paktu a likvidace jeho následků by, v případě uznání mezinárodním společenstvím, umožnilo Rumunsku vznášet požadavky na návrat k hranicím ve stavu k 26.6.1940.

Tady ale vzniká hned několik problémů. Samotný tajný protokol k sovětsko-německé smlouvě jen zakotvil zájmové sféry obou zemí ve východní Evropě. Územní změny byly zakotveny separátními dohodami s každou zemí. Rovněž mezi Rumunskem a SSSR byly dohody o hranicích uzavírány nejen v roce 1940, ale i v poválečném období, takže denonsace Paktu nevrací automaticky staré hranice, ale umožňuje jen vystoupit s požadavkem na „obnovu spravedlivosti“.

Nicméně, nelze „obnovit spravedlivost“ jen v jedné její části. Požadavek hranice se strany Rumunska se tedy nemohou týkat jen Moldávie a vyloučit Bessarábii s Severní Bukovinou, protože to už jsou územní požadavky vůči Ukrajině. Navíc v srpnu 1940 (hned po předání Bessarábie Sovětskému svazu), proběhla tzv. Druhá vídeňská arbitráž, podle které Německo (jako arbitr dobrovolně uznaný stranami) určilo, že Rumunsko musí předat Maďarsku Severní Transylvánii, a Jižní Dobrudžu Bulharsku.

Po válce byly Vídeňské arbitráže prohlášeny za neplatné, ale když Maďarsko vrátili do hranic stanovených Trianonskou smlouvou z roku 1920, tak Jižní Dobrudža zůstala v rámci Bulharska. Pokud by se jednalo o „obnovu spravedlivosti“, pak nic nezabrání Rumunsku ve vznesení nároků na toto území.

Ať je to jakkoli směšné, do nebezpečí by se tak dostalo i Rumunsko samé. Maďarsko zatím územní nároky k sousedům nevznáší, ale pokud by si mohlo Rumunsko vzít zpět Bessarábii, tak proč by si Maďarsko nemohlo vzít Transylvánii, anebo si vůbec činit nároky na hranice z roku 1914?

Návrat situace do stavu před Paktem by umožnil Polsku nárokovat si nejen území Západní Ukrajiny a Běloruska, ale i Jižní Litvu. Současně si Slovensko může nárokovat Podkarpatskou Rus, ačkoli vzhledem k tomu, že se stala součástí území Ukrajinské SSR v roce 1945, a předtím stihlo být i součástí Uher, tak si na toto území může dělat nárok i Budapešť.

 Dále: – svoje západní země (Slezsko a Východní Pomořany) obdrželo Polsko jako kompenzaci za ztrátu svých území na východě, – může být vznesena otázka na jejich návrat Německu…

No, a vůbec, pokud dělení – tak dělení! Bulharsko si už od období balkánských válek činí nároky na dnešní stát Makedonii (bývalou stejnojmennou Jugoslávkou republiku), a na řeckou provincii Makedonii.  Albánci, kteří se velmi rozšířili ve 20. století na Balkáně, se už pokusili využít kosovský precedent k dezintegraci právě oné Makedonie – a to není ještě konec… Říci, že v Západní Evropě jsou všechny hranice spravedlivé a stabilní, se také nedá. Němci mají v paměti Alsasko, Rakušané Jižní Tyroly, Italové Savojsko a Korsiku, atd.

Takže, shodíte-li malý kamínek, můžete vyvolat lavinu, ve srovnání s níž vpád Atillových Hunů bude vypadat jako piknik v přírodě, a Třicetiletá válka jako malé nedorozumění. Většina těchto problémů se netýká postsovětského území, které už zažilo vrchol své dezintegrace a kde se odstředivé procesy změnily v dostředivé, ale – Evropské unie.

Dnešní EU je skleněný dům s mnoha zmrazenými územními konflikty, a nelze se v něm dopouštět příliš prudkých pohybů. Každý hozený kámen, namísto aby rozbil sousedovo okno, se vám vrátí jako bumerang. A k tomu všemu může dojít kvůli směšnému vysloužilému politikovi z periferního státu, který nechápe cenu politických prohlášení.

 *) Traian Basescu (1951) – prezident Rumunska v letech 2004-2014

**) Denonsace – (v mezinár. právu) prohlášení jedné smluvní strany o tom, že nadále nehodlá být vázána smlouvou vůči straně druhé, výpověď smlouvy (Slovník cizích slov)

 

https://ria.ru/analytics/20180213/1514489941.html

Překlad:  180217

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , , , , | 82 komentářů

Jména panství strakonického

Den procházky se psy, Evropský den zločinu

Když jsem se věnoval obyvatelstvu strakonického panství, slíbil jsem, že se podrobněji podívám i na jména, která obyvatelé panství nosili. Přiznám se, že s ohledem na znalost současných jmen jsem byl překvapen tím, jaké vlastně bylo pořadí četnosti. Ještě podotýkám, že s ohledem na kvalitu zápisů uvádím pouze majitele jednotlivých usedlostí, kteří byli zapsáni tehdejším krasopisem. Ostatní osoby, které se v usedlosti nacházely, byly téměř vždy neidentifikovatelné. Navíc jména byla zapisována německým pravopisem, takž občas bylo těžké určit, o jaké jméno se vlastně jedná, tedy zda poněmčelé nebo německé. Tam, kde to bylo jasnější, uvádím tvar český, tam, kde to bylo nejasné nebo naopak jasné, uvádím tvar německý.

Nejčastěji se majitelé usedlostí jmenovali Dub. Těch jsem napočítal 18. Odvozeniny, tedy  Doubek 5x, Dubský a Dubovský po 1.

Na druhém místě se 16ti výskyty se nachází Soukupové. O třetí místo se dělí Zlochové a kupodivu i Novákové. Těch je po 15ti.

Na čtvrté pozici jsou nositelé zapsaní pod jménem Schipp. Vyskytli se celkem14x. Ale nejsem si zde jist, zda to nejsou obyčejní Šípové. Jenže zápis jejich jména byl natolik nejasný, že jsem raději použil formu německou.

Pátí v pořadí jsou Sokolové, kterých je 13. Jenže se pak vyskytují 3 osoby čitelné jako Šocoll. Kdož ví.

Teprve na šestém místě se nachází jméno Nový, které se vyskytuje celkem 12x. (Novotných pouze 6). Ale stejný počet je Polanků a Šveců.

Na sedmé příčce se kromě dodnes běžných Vávrů a Votavů nachází s 11ti výskyty i jméno Lopatka.

S 10ti výskyty jsou na osmém místě opět tři jména. Domorázek, Mařík a Němec. Ten je ovšem často zapisován jako Niemetz (vedu jej 2x). Takže i tady je  možné, že se může jednat o skutečného Němce Niemetze, jako o Čecha Němce.

Deváté pořadí a 9x výskyt se týká už pěti jmen. Finek, Mareš, Samec, Uhlík a Vokáč. Z nich pouze Finka jsem zde dosud nepotkal.

První desítku uzavírá s 8 mi výskyty dokonce symbolických deset jmen. Beran, Cimburek, Červenka, Divíšek, Jirsa, Klečka, Kroupa, Polan, Rejšek (nebo snad Rejžek?) a Švehla.

Pochopitelně zde nehodlám vypisovat všechna jména, dále už spíše pár zajímavostí. Pro Jardu mám překvapení. V roce 1835 byl pouze jeden Hudec. A nebyl z Nevosed (Novosedel), ale z Pracouc (Pracejovic).

4x se vyskytlo jméno Aunický, dva z toho žili v obci svého jména tedy Aunitz, dnes Únice.

Podivné jméno je Czohert nebo Czohrt. Může to být i Čert. Podobný je Stegshal, což klidně mohl být Stejskal.

Samozřejmě, že se vyskytují jména vytvořená zdrobnělinou z jména křestního. Takže tu je již zmiňovaný Divíšek 8x, Havlíček 1x, Johannik 1x, Janeček 2x, Janoušek 1x, Kubička 2x, Maroušek 1x, Martínek 3x, Pavlíček 7x, Štěpánek 1x, Vaněček 3x a 1x Vondrášek.

Německá jména jsou povětšinou od „S“.  Takže je tu Schaul, Schimmer, Schnedörfer (pozor, je skutečně s jedním „e“), Schober, Scholl a Schollar, Scholleg (nebo Šolej?), Schrrach, Schulla, Schwojan či Süssmillich.

A zakončíme to zvěřinou. A tak je tady Bejček 1x, Beran 8x, Brabec 1x, Brabenec 1x, Čejka 6x, Červenka 8x, Holoubek 1x, Hrdlička 2x, 2 Jelenové a 1 Jelínek, 1x Pěnička, 1x Roháč, Slavíček i Slavík oba 7x, Sokol 13x, Sova 1x, Straka 2x, 3x Vlček a 4x Vlk, Vrána 1x a Vydra 4x. Jen nevím, kam zařadit jednoho Voříška. Je to zvíře nebo strom?

A vyskytl se tu  i 1x Lapka.

 

Rubriky: Strakonice | Štítky: , , , | 20 komentářů

Poručík Dub – můj oblíbený hrdina

Mezinárodní den mateřského jazyka

Onehdy jsem si tu u Bavorů povzdechl ve smyslu, nač vzpomínat na něco před pětadvaceti lety, smysl už to moc nemá. A pan domácí mě ponoukl, abych to stejně napsal. Tak tady to máte, aby mi u něj nenarůstaly dluhy a neposlal na mě exekutora.

Tu postavičku, ve filmovém zpracování skvěle zosobněnou Františkem Filipovským, zná u nás kde kdo. Tedy – junioři asi ne, ale ti se tady u Bavorů moc nevyskytují.

„Ještě před válkou mluvil jsem o tom s naším okresním hejtmanem….“ – tak si někdy připadám.

S určitým zděšením sledujeme mnozí, v co se postupně mění to tolik vychvalované DEMOKRATICKÉ Německo. Podle mého soudu v diktaturu, ale zatím vlastně moc nevíme, kdo je tím diktátorem. Ta kancléřská Milka se stále více jeví býti jen pouhou loutkou, kterou brzy vymění. Jen aby ten nový (nová) nebyl sekáč, co se nezakecá. Německá média tomuto trendu ne jen nahrávají, ale přímo ho vytvářejí. A právě „o tom jsem už před válkou mluvil s naším okresním hejtmanem…“

Za svého působení v plzeňské Škodě jsem přivítal soustu zahraničních novinářů. Dovolím si zacitovat ze svého brožovaného dílka, vydaného před skoro dvaceti lety, kapitola „Války s médii“, str. 94:
„Trochu jiné to bylo se zahraničními novináři. Zejména ti zpoza oceánu málokdy věděli co se v české republice vlastně děje, a o Škodovce už měli jen velmi matnou představu. Myslím ale, že právě Američané nepřijížděli se záměrem nějak naši firmu poškodit, to jsem pociťoval spíše ze strany novinářů ze SRN. Do nebe volající byl případ z lét roku 1993, kdy do ŠKODY Plzeň přijel štáb německé televize ZDF vedený panem Barthem. Tvářil se velmi vstřícně, umožnil jsem mu natočit v podniku cokoliv si přál, i rozhovor s generálním ředitelem Soudkem. Pan Barth v klidu odjel a asi předpokládal, že už o nás nikdy neuslyší. Zapomněl ale na zajímavý zvyk v západních Čechách, který přežíval ještě z dob socialismu. Tady, vzhledem k blízkosti SRN, patřilo k dobrému zvyku být vybaven televizní anténou pro příjem „Němců“. Takže odvysílanou reportáž pana Bartha viděla na ZDF i spousta Čechů a několik dobráků ji natočilo i na video. Autor reportáže sice použil záběry z továrny, záběry rozhovoru se šéfem i s některými dalšími lidmi, ale nikoho krom sebe nenechal promluvit, a když náhodou ano, použil pouze účelově vystřižené věty. Celek v jeho podání vyzněl tak, že komunistická Škodovka před krachem spoléhá už jen na zbrojní výrobu (žádnou jsme neměli – pozn. Hudec 2018), je to vřed na těle mírumilovné Evropy apod., to ještě opepřeno záběry z nejznámějších teroristických útoků.
Žádosti o opravu a omluvu zůstaly bez odpovědi, a tak jsme se k smrti naštvali a v afektu jsme sáhli k protiopatření – oznámili jsme německému velvyslanci, že němečtí novináři nejsou napříště v našem podniku vítáni, a pokud budou chtít německá média od nás nějakou informaci, ať se na nás obrátí písemně agentura DPA. Dnes to působí trochu komickým dojmem – David a Goliáš, ovšem bez biblického závěru. Němečtí novináři k nám tedy několik let nejezdili a nezdálo se, že by je to nějak moc trápilo. Český tisk psal o této kauze 3.9.1993 (např. Právo: „Němečtí novináři nesmějí do Škodovky“ atd.) a v celku ji nijak nekomentoval. Jediný, kdo se ozval, byl ministr zahraničí Zieleniec, kterému se to samozřejmě nelíbilo. Tento případ, nahlížen očima roku 1999, jasně dokazuje změny na české mediální scéně – udělat něco takového dnes, tisk by nás doslova roznesl na kopytech.“

Tolik tedy vzpomínky starého zbrojnoše o tom, kterak podezření, že ta německá demokracie je poněkud cinknutá, bylo oprávněné už tenkrát. A přidávám ještě foto, kde zleva pan Barth, moje maličkost a Lubomír Soudek v plné slávě (1993).

Rubriky: Krajanovy vzpomínky | Štítky: , , | 23 komentářů

Euro, koruna a spol.

Vůbec nejsem ekonomický odborník, ale rád si o ekonomice čtu a snažím se pochopit. Je-li to v současné době vůbec možné.

Na webu euro.cz jsem zaregistroval dva zajímavé články. Ten první je od Pavla Párala, na němž je zajímavé to, že kdysi po revoluci pracoval v Právu, ale jeho komentáře byly stále pravicovější a tak se musel/chtěl s tou redakcí rozloučit. Znám ho osobně asi tak čtvrt století a mám ho za solidního novináře, i když vím, že mnohým návštěvníkům zde u Bavorů při vyslovení jeho jména povyskakuje kudla z kapsy. Nu – přečtěte si něco o euru, zdá se mi to i pro nás laiky srozumitelné.

Hned na to navazuje čistě faktografický materiál z pera Miroslava Zámečníka. Toho osobně neznám, ostatně to není novinář. Ne že bych s ním vždy bezvýhradně souhlasil a nad jeho názory jásal, ale píše zajímavě a většinou i srozumitelně, vybraná stať je toho důkazem.

Závěry o euru a českém vztahu k němu si jistě uděláte sami, mojí nápovědy vám netřeba.

 

Esej: S eurem na věčné časy a nikdy jinak
Pavel Páral

 

Že jsou Češi mistři švindlů? Kdepak. Kam se hrabou na evropské centrální bankéře. Zvláště na jednoho italského.

Měnová politika Evropské centrální banky (ECB), jestli se tomu, co ve Frankfurtu provozují, ještě dá tak říkat, je takovým dobře utajovaným přiznáním, že ta bezmračná obloha po údajném vyřešení dluhové krize je jen dobře namalovanou a nakašírovanou kulisou.

Když Mario Draghi po posledním měnovém zasedání ECB přesvědčoval trhy, že úrokové sazby zůstanou na nule ještě dlouho po ukončení nákupu aktiv, tedy evropské obdoby kvantitativního uvolňování, jehož objem se může v případě potřeby ještě navýšit, poslalo to kurz eura poněkud překvapivě vzhůru. V situaci, kdy lze očekávat výrazný růst sazeb v USA, to vypadá nepochopitelně. Ale tady ECB neřeší měnu, nýbrž flskál členských zemí eurozóny a v tom případě staré známé mechanismy prostě fungují úplně jinak.

Pro nás je důležité to sledovat jednak proto, že otřesy v eurozóně mají na naši ekonomiku fatální vliv, ale také proto, že se v období předstíraného klidu opět objevují propagátoři našeho co nejčasnějšího vstupu do tohoto klubu bez budoucnosti.

Kdyby byla eurozóna optimální měnovou zónou, v níž může fungovat jedna společná měna, kvantitativního uvolňování by dávno nebylo třeba a stav ekonomiky – za současných čísel o růstu HDP, zaměstnanosti a vývoji cen – by umožňoval rozumným tempem zvyšovat úrokové sazby někam k normální předkrizové úrovni.

Čerstvé údaje z minulého týdne, kdy HDP eurozóny roste o 2,5 procenta meziročně, což je nejrychleji za posledních deset let a pro řadu zemí je to i nad úrovní předkrizovou, jsou více než výmluvné. Však to trhy také takto vnímají a s americkými dluhopisy se utrhly i bondy evropské.

V představě, že i ECB přitvrdí měnovou politiku, výnosy raketově rostou, což se Draghimu pranic nelíbí. Nutno říci, že hráči na finančních trzích se skutečně mohou mýlit, protože ECB již dlouho postupuje značně netržně, a bude hůř. Stabilitu cenové hladiny nahradila cílem spočívajícím v zabránění státním bankrotům ohrožených členských zemí.

Problém od začátku
K pochopení je třeba jít do minulosti, až do doby vzniku a zavádění společné měny. A můžeme každý podle svého spekulovat, zda vady v konstrukci společné měny byly jen omylem z nedbalosti, nebo záměrně zakomponovaným stimulem pro to, aby společná měna dotlačila evropské země dříve nebo později k vytvoření jednoho fiskálního celku, ať už se to bude občanům evropských zemí líbit, nebo ne.

V Maastrichtské smlouvě byl pevně zakomponován princip „no bailout“. Tedy zákaz ručení jednoho státu za dluhy státu druhého. To mělo údajně vést k zodpovědné fiskální politice členských zemí a faktické udržitelnosti společné měny bez jednoho společného federálního rozpočtu.

Jenže Maastrichtská smlouva nijak neřešila, co se stane, pokud se členský stát nezodpovědnou fiskální politikou dostane do úpadku a fakticky ztratí schopnost se financovat na trzích. Prostě bankrot členské země eurozóny nebyl nijak smluvně ošetřen a není dosud. Dokonce si nikdo ani dnes netroufne nahlas říci, že by se to mělo nějak řešit.

Vlády členských zemí podporovány finančními trhy si tak ustanovení o zákazu ručení vysvětlily po svém. Že je jen na papíře a nikdy nebude reálně uplatněno. A to se jim za krize nakonec potvrdilo. Jenže předtím zavedení eura vytvořilo podmínky pro brutální morální hazard vjižních zemích Evropy, kde na tom s fiskální kázní nebyli zvlášť dobře nikdy, ale teď se úplně utrhli ze řetězu. Nový systém bankovní regulace totiž navíc stanovil pravidla, podle nichž byly dluhopisy všech členských států eurozóny shodně bezrizikové a banky za ně nebyly nuceny držet žádný vlastní kapitál.

Řecké a irské dluhy tak byly považovány za stejně bezpečné jako německé, což mělo fatální následky. Způsob fungování Eurosystému, kdy jsou centrální banky členských zemí oprávněny tisknout eura, pak vedl celkem pochopitelně k názoru, že země, která tiskne eura, nemůže zbankrotovat, a to se promítlo i do sazeb komerčních úvěrů. V Řecku vedl obrovský příliv peněz k bobtnání státního sektoru, v němž neuvěřitelně narostla zaměstnanost i výše mezd. Ve Španělsku a Irsku to vyvolalo obrovskou bublinu na stavebním trhu a rovněž tak mohutný nárůst mezd i cenové hladiny, což srazilo produktivitu a způsobilo dlouhodobou ztrátu konkurenceschopnosti a vyústilo v hlubokou dluhovou krizi zasahující celou Evropu.

Po vypuknutí krize reagovala ECB poskytováním neomezené likvidity bankám, které ztratily přístup k penězům na finančním trhu. Logicky a pochopitelně se tak snažila odvrátit credit crunch (neochotu bank půjčovat) a řetězové bankroty bank. Jenže ona pokračovala v této politice i poté, co se situace stabilizovala.

Udržovala tak při životě zombie banky, které měly zbankrotovat nebo projít restrukturalizací, při níž by jejich akcionáři přišli o většinu majetku. Což by byl trest za neopatrné úvěrování firem a vlád v zemích jižního křídla postiženého krizí.

 

ECB to však nedopustila a kooperovala s vládami, které odmítaly řešit problémy v bankovním sektoru na národní bázi. Fungovalo to potom tak, že centrální banka například v Řecku natiskla peníze a poskytla je svým občanům a firmám prostřednictvím komerčních bank jako půjčky. Těmito penězi byl pak placen nákup třeba německých automobilů, na něž by jinak musely půjčit nějaké zahraniční banky, ale také tak byly spláceny úvěry, které by jinak byly nedobytné. V rámci Eurosystému se platby takto natisknutými penězi stávají pohledávkou třeba Bundesbanky za centrální bankou konkrétního jižního státu, který eura emitoval.

Souhrnu takto vzniklých závazků a pohledávek se říká targetové saldo a u Bundesbanky dosáhlo ve vrcholném období až bilionu eur. Dnes se tyto závazky centrálních bank jihu vůči centrálním bankám jádra eurozóny stále pohybují ve stovkách miliard eur. Targety nemají žádný termín splatnosti, jsou úročeny čtvrt procentem a v případě rozpadu eurozóny by zanikly bez náhrady.

K poklesu sald došlo pomocí budování různých záchranných mechanismů a úvěrových dohod, kdy veřejné úvěry tekly z Německa a dalších finančně zdravých zemí zase zpátky na jih. Jeden dluh tak byl jen zaměněn za jiný a takto to stále pokračuje.

Ještě jednou do kola
To vše jsou dnes poměrně známé věci, nicméně absolutně nereflektované. Protože popsaný způsob řešení dluhové krize a postup ECB i další plány evropské integrace směrují eurozónu tam, kde byla před patnácti lety. Tedy k opakování stejné jízdy vjižních zemích, kde je za neutrálních měnových podmínek reálná výnosnost kapitálu vzhledem k produktivitě práce mizerná, růstový potenciál nulový a šance na zvýšení daňových výnosů prakticky neexistuje, přesto mají tamní vlády takřka stejný přístup ke kapitálu jako vláda německá či nizozemská.

Nyní je hitem vytvoření nějakého společného rozpočtu eurozóny, který by měl být maskován jako Evropský měnový fond. A ten by měl dokonce získat možnost vydávat státní dluhopisy, které by byly implicitně zaručeny jeho členskými zeměmi.

Je to jen další pokus obelstít voliče v Německu a vnutit jim společné ručení za státní dluhy všech zemí eurozóny. Dokud tohle nebude fungovat, je Draghiho ECB odhodlána držet své programy odkupů cenných papírů i expanzivní měnovou politiku bez ohledu na vývoj klíčových ekonomik Evropy, jejich růst, inflaci i zaměstnanost. Němcům se to sice moc nelíbí, ale většinou netuší, jak velký je to pro ně problém. Jejich přebytek běžného účtu platební bilance vůči krizovým zemím je impozantní, ale fakticky není ničím jiným než projevem toho, že do těchto zemí Němci vyvezli svůj kapitál, myslí si, že tam vlastní nějaké hodnoty, ale ve skutečnosti byl ten kapitál použit na sanování akcionářů velkých, především německých, francouzských a italských bank. Takže až půjdou do penze a budou se těšit na výnosy z tohoto kapitálu, budou dost překvapeni, jak jim to Draghi pod rukama vytuneloval.

Pro nás to znamená, že naše domácí měnová politika má silná omezení. Již nyní po posledním měnovém zasedání je základní úroková sazby ČNB o tři čtvrtě procenta nad ECB a měla by dál výrazně růst, abychom nezakládali na neudržitelnou inflaci a další nafukování bubliny zejména na trhu nemovitostí. Velký rozdíl v sazbách však může vyhnat kurz koruny zbytečně vysoko a učinit ho nestabilním, což ohrozí výkonnost ekonomiky Ale to je až druhotný problém.

Když to shrneme, tak deset let probíhající řešení eurokrize nespočívá v tom, že by byly odstraňovány její příčiny, tedy chybná alokace kapitálu v eurozóně způsobená snadnou a tržními principy neodůvodnitelnou dostupností úvěrů v zemích s nízkou produktivitou. Je naopak založeno na tom, že tento mechanismus bude zafixován jako jediný možný a bude konstituován trvalý systém transferu kapitálu ze zemí, kde je možné ho zhodnotit efektivněji, tam, kde mizí v dírách neefektivity. Alokační mechanismus finančních trhů v eurozóně bude definitivně zmrzačen, a co to znamená, víme z vlastní nepříliš dávné zkušenosti. Místo aby euro přispělo ke zvednutí ekonomické výkonnosti a prosperity evropských zemí, jak bylo původně slibováno, způsobí zaostávání a pokles prosperity kontinentu na úroveň těch nejméně vyspělých zemí. Tedy jestli při tomto budování míru v Evropě nepřijde dříve nějaká válka, nebo alespoň revoluce.


Jak se daří zemím bez eura
Miroslav Zámečník

 

 

Vývoj středoevropských měn dobře ilustruje, jak se která země o své platidlo stará. Na dlouhodobějším vývoji měnových kurzů je krásně vidět, kdo to lidově řečeno zmastil a kdo naopak o svoji měnu pečuje.


Zahleděni do koruny, která se nám po opuštění kurzového závazku, jenž trval od listopadu 2013 do dubna 2017, zase pěkně vrátila na trajektorii silné měny, zapomínáme na to, co se děje s měnami v těch zemích, které nepřijaly euro. Přitom kurz měny jako matka všech cen říká velmi mnoho třeba o nezávislosti centrální banky, kompetentnosti jejího aparátu a vůbec o schopnosti formulovat nějakou racionální hospodářskou politiku. Nač to rozpatlávat – na šesti grafech je vše vidět až až.

Kurzy jsou převzaty od Evropské centrální banky k datu 6. února 2018.

 

Maďarský forint
UR 1 = HUF 310,65

Vzpomene si ještě vůbec někdo, že v 80. letech byl forint ekvivalentem padesáti haléřů, a hlavně že byl na zvláštní příděl? Tuším, že to bylo celých 800 forintů na rok, což se zapisovalo do pasu.

Česká koruna
EUR 1 = CZK 25,233

Z grafu je jasně vidět, že kurzový závazek od listopadu 2013 do dubna 2017 přerušil jinak patrný trend postupného, byť mírného zpevňování koruny vůči euru.

 

 

Švédská koruna
EUR 1 = SEK 9,8585

Zatímco vůči všem ostatním porovnávaným měnám dosáhlo euro svého desetiletého minima v létě roku 2008, pak v případě švédské koruny byl kurz eura minimální v památném létě 2012, kdy to vypadalo, že se eurozóna rozpadne, a švédská koruna sehrála roli „bezpečného přístavu“. Ostatní měny nikoli, od některých se vyloženě utíkalo, ale ani české koruně neběželi investoři naproti.

Turecká lira
EUR 1 = TRY 4,6647

Turecká lira zažila své světlé chvíle, ale ty – alespoň prozatím – patří minulosti. Kombinace neklidného regionu a prezidenta, který tvrdí, že vysoké úrokové sazby jsou příčinou vysoké inflace. Opravdová nezávislost centrální banky se pozná podle toho, zda pan guvernér panu prezidentovi diskrétně vysvětlí, že si to ale opravdu hodně popletl, anebo jej poslouchá. Asi ví proč, ale lira podle toho vypadá.

 

Polský zlotý
EUR 1 = PLN 4,1644

Nebývalo to tak v historii vždycky, ale polský zlotý je v posledních letech vůči euru pozoruhodně stabilní měnou.

 

Rumunský lei
EUR 1 = RON 4,6445

Tady se příběh rumunské měny podobá forintu – lei postupně slábne a na nejslabší kurz se dostal v letošním roce.

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , | 74 komentářů

Trump nepotřebuje Putinovu hlavu -2

Světový den sociální spravedlnosti

ale „rozkulačovat (vyvlastňovat)“ na Západě budou všechny – nezávisle na politickém zabarvení… – závěr:

 

O konfiskaci…

 

Pokud jde o konfiskaci, tak Trumpův tým, zkrátka, potřebuje peníze. Způsoby jejich získání mohou být různé, např. v USA nedávno schválená daňová reforma (pokračování prvního citátu z Chazina):

 

Vzhledem k tomu, že volby vyhrál Trump, nevyhnutelně musel navrhnout metodu stimulace americké ekonomiky. A také ji předložil: jsou to peníze dnes existující ve světové ekonomice. A v zájmu jejich získání (s prohloubením problémů jiných částí světové ekonomiky) se rozhodl zvýšit výnosnost korporátního sektoru ekonomiky USA. V zájmu toho pro něj výrazně snížil daně.

 

K získání peněz jsou dobré jakékoli prostředky, a dalším nástrojem se může (přesněji musí) stát hromadná konfiskace prostředků těch, kterým je možné je vzít. A Trumpův tým takové rozhodnutí přijal – (viz další citát z Chazina):

 

Na třetí straně, se nikam nepoděli lidé, získávající svoje „koláče a koblížky“ nejen uvnitř RF… s  jediným cílem – maximálně destabilizovat situaci v zemi. A nemusíte mě vinit z toho, že nahrávám kremelské propagandě. Zdaleka ne vše, co říká propaganda,  je mimo realitu. A zase jsem o tom začal mluvit dlouho před propagandou. A obviňuji ze záškodnictví mnohé z těch, které propaganda obchází. Konkrétně těmto lidem dnes platí ne penězi, anebo ani ne tak jimi, jako nadějí na to, že to co bylo vyvezeno dřív, nebude konfiskováno. Sám za sebe mohu s jistotou říci, že bude konfiskováno vše, přestože oni tomu (zatím) nevěří.

 

Poznámka. Proč se domnívám, že bude konfiskováno vše? Podstata je v technologii. Probíhá-li konfiskace individuálně, je vždycky nějaká šance: – přehlédnou, prominou, vyhodnotí. Ale konfiskace dnes bude totální, vůbec všech – „vlastních“ i „cizích“. A teprve potom budou řešit, co a komu budou případně vracet…  A říkám s jistotou, že nikdo z bývalého SSSR se nedostane do seznamu těch, komu budou vracet. Jednoduše proto, že ti kdo je (tyto seznamy) budou tvořit, o nich nikdy neslyšeli. No, a pokud ano, tak protože budou, přeženu-li, “ Trumpovými lidmi“. Představit si, že budou cokoli vracet „lidem Hillary“(a u nás všichni, kdo peníze a majetek vyváželi, patří do této kategorie) naprosto není možné.

 

Takže Trumpův tým se vážně rozhodl pro konfiskaci. Z cizinců („cizích“) budou „rozkulačovat“ všechny, koho je možné – nejen Rusy a další postsovětské, ale i Araby, Latinoameričany, Číňany, atd. Konfiskace zasáhne i Američany („vlastní“) – teď do ní spadnou ti, koho Trump a spol.  považují za nepřátele. Důvodem ke konfiskaci budou obvinění z korupce a porušení lidských práv (o tom viz. níže).

 

Proto z Rusů „rozkulačí“ všechny – jak liberály (přívržence globalistů), tak neoliberály (siloviky*)– „proputinovce“), i v podstatě neutrální, a vůbec všechny úředníky a oligarchy – jednoduše proto, že se projevili jako korupčníci.

 

A samozřejmě, příkladu USA budou následovat další země Západu, ale i Východu.

 

O jistém nesouladu mezi dvěma mými tvrzeními …

 

Mohou mi vytknout některé nesrovnalosti – Putin a spol. nejsou pro Trumpovu partu nepřáteli, ale konfiskace se jich bude týkat také. To se dá vysvětlit dvěma způsoby:

 

  1. Jistěže nikoli nepřátelé, ale ani spojenci (přinejmenším zatím). Tedy cosi neurčitého – možní spojenci, ale nic víc.
  2. V USA nelze hned vypnout kampaň proti Putinovi a spol., započatou globalisty. Ale lze ji snadno převést v kampaň proti všem ruským úředníkům a oligarchům.

 

Krom toho je docela možné, že Trumpův tým (nebo jeho většina) se zkrátka „nevyzná v druzích sraček“ a pohlíží na všechny Rusy stejně, bez závislosti na politickém zabarvení (i Chazin má za to, že Trump a spol. „o nich nikdy neslyšeli“, viz. citát z článku výše).

 

  1. Ale hlavně – Trumpův tým potřebuje peníze – proto (zopakuji se) z cizinců „rozkulačí“ všechny, koho lze. Ale ruští (a nejen) „tlustí kocouři“ na sebe sami upozornili jako korupčníci.

 

Další připomínka. Před třemi lety pan Putin osobně vyzýval ruské oligarchy a úředníky, aby vrátili své úspory do vlasti. Nejspíš měl informace o výběrové konfiskaci, kterou tehdy připravovali globalisté. Teď budou konfiskovat regionálové, přičemž ještě přísněji a u širšího okruhu osob.

 

Proto si dovolím vyslovit předpoklad, že právě Putin a spol. už přijali nezbytná opatření a z ruských „tlustých kocourů“ utrpí konfiskací nejméně. Vždyť na území RF a ruské zóny, jak už bylo řečeno, je nechají na pokoji.

 

Konfiskace už začala

 

Kdepak – „kremelský seznam“, publikovaný v USA – to je jen příprava ke konfiskaci, jakož i podobné skutky Velké Británie a (ještě dříve) ve Španělsku, možná i v dalších zemích. To jsou jen kvítky – plody budou později. První vlaštovkou z těchto plodů nejspíš je Trumpův příkaz z 20.12.2017 (angl.viz.**)):

 

Příkaz prezidenta o blokaci majetku osob, zúčastněných v závažných porušeních lidských práv, nebo korupci …

 

Oněm třinácti lidem, uvedeným v příloze tohoto příkazu, skutečně seberou (nejspíš už sebrali) vše, co na Západě měli (měli-li), a stejně tak jejich příbuzným.

 

Doporučuji se seznámit s tímto seznamem (v ruštině viz.***))

 

Ruskou federaci v něm zastupuje pouze Arťom Čajka (syn gen. prokurátora RF – přirozeně) – zřejmě zařazený tam pro korupci.

 

Je v něm také Sergej Kisjuk (Ukrajina), ale to je ex-velitel „Berkutu“ (speciální jednotky Ukrajiny), který se aktuálně nachází v Rusku. Ten je nejspíš zařazen kvůli porušení občanských práv ale – mimochodem – nedomnívám se, že ten má majetek na Západě.

 

Z postsovětských zemí tam je Gulnara Karimova – dcera bývalého prezidenta Uzbekistánu – zřejmě rovněž za korupci.

 

Vůbec tento seznam je úplnou internacionálou a směsicí porušovatelů lidských práv a korupčníků.

 

Krach „tajného snu“ ruských úředníků a oligarchů

 

Co se stane, až ruští úředníci a oligarchové pochopí, že USA a Západ jsou vážně odhodláni k totální konfiskaci jejich majetku? Dosud to, zřejmě, nechápou (další citát z Chazinova článku);

 

Ve skutečnosti,  jako vždy, je vše trochu komplikovanější. Jak uvnitř země, tak i venku. Uvnitř země ti, kteří vidí svůj odchod jako základní scénář (byť i nikoli prvořadý), upřímně věří, že tam sedí „sví“. Zatímco tady, samozřejmě, – „cizí“. A zaujímají tuto pozici, aniž si uvědomují, že Západ je už rozpolcen. A vidí se tedy jako „sví“ pro tým Clintonové (tedy mezinárodní finančníky), aniž by pochopili, že pro „Trumpův tým“ to znamená, že tím jsou skutečnými jeho nepřáteli, mnohem škodlivějšími než sám Putin osobně. Ale na pochopení už je pozdě, protože všechny seznamy už jsou hotovy.

 

Ale vůbec… venku jsou prakticky  všichni představitelé  Ruska (dokonce býv. SSSR, dokonce bývalých soc. zemí,  a dokonce i  část představitelů jiných zemí) – jsou na Západě bráni za domorodce, kteří chodí s kruhy v nose a někdy mají cosi ve šrajtofli, jindy ne.

 

Ale jednou na ně dojde – nejsou přece blbci.

 

Pevné rozhodnutí Trumpova týmu konfiskovat, znamená krach „tajného snu“ ruských činovníků a oligarchů – odjet „po skončení kariéry“ z RF na Západ a tam si spokojeně užívat plodů „čestně nahrabaného“. V lepším případě s nimi naloží jako s Ostapem Benderou na rumunské hranici (prostě je oholí). V horším případě – jako s býv. ukrajinským ministerským předsedou  Pavlem Lazarenkem (tedy – nejen oholí, ale i pošlou do vězení). Přičemž bez závislosti na politickém zabarvení.

 

Pár závěrů …

 

Vcelku mám za to, že v globálním měřítku nás očekává dost dlouhý zápas regionálů s globalisty, přičemž porážka druhých v pořadí je nevyhnutelná. Znamená to, že Rusko bude po nějakou dobu ponecháno sobě samému, a USA nám nebudou vnucovat „svoje“, ale ty síly, které by Trumpovu týmu vyhovovaly, uvnitř RF prostě nejsou (připomínám, že všichni „naši zápaďáci“ jsou liberálové – a jako takoví jsou jejich nepřáteli). A to je dobře.

 

Hromadná konfiskace majetku „našich“ oligarchů a úředníků na Západě – to je taky dobře. Tyto peníze se ale, bohužel, do Ruska nevrátí, ale s tím už nic nenaděláme. Ta konfiskace ale vážně podkope síly, a možná i pozice Putina a spol. uvnitř RF a musí přispět k nevyhnutelným změnám. Možná je hlavní to, že se objeví masa nových nespokojenců s nynějším režimem, navíc také nejen s režimem, ale i s kapitalizmem jako takovým.

 

Horší ale je, že až dnešní vládcové Ruska po krachu svého tajného snu pochopí, že na Západ nemohou, protože je tam o vše oberou, mohou se zachovat nerozumně. Činovníci – silovíci (proputinští) se zřejmě budou držet moci, protože pokud ztratí moc, ztratí všechno. Úředníci – liberálové jsou jakoby méně nebezpeční, ale u nich je pravděpodobné, že začnou jednat podle zásady „po nás potopa“, a tak budou dobíjet ekonomiku, ale také vzdělání, zdravotnictví a sociální zabezpečení RF.

 

Ale chod dějin je nezvratný. Zopakuji – krach ve světě existujícího řádu, kardinální změny ve světě a v RF jsou nevyhnutelné – otázkou pouze je, kdy k nim dojde a k čemu povedou…

 

Aby tyto změny vedly k pokroku a obrodě Ruska – což je, dle mého mínění, možné –  jen po přechodu naší země od kapitalizmu k socializmu – jsou nezbytné (třebaže nedostačující) především dvě věci:

 

  • Správné pochopení nového, regionálního řádu, který se teď ve světě tvoří;

 

  • Spojení všech sil, vystupujících za kardinální změny v Rusku, zvláště těch, které vystupují za přechod k socializmu.

 

Nadto je třeba ještě udělat mnohé – ale to přesahuje rámec tohoto článku.

Mimochodem, hlavní přípravnou práci v přípravě kardinálních změn v Rusku odpracuje – jako tomu bylo vždy a všude – stávající státní moc.

*) Silovici – představitelé mocenských orgánů (ozbrojené složky) a vojensko-průmyslového komplexu.                                         **) – https://www.whitehouse.gov/presidential-actions/executive-order-blocking-property-persons-involved-serious-human-rights-abuse-corruption/                                                                                                                                                                               ***) – https://ria.ru/world/20171221/1511453552.html

 

Zdroj: https://forum-msk.org/material/news/14311383.html

Přeložil:  180212

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 67 komentářů

Fakty svedčia o zaujatosti MOV (3)

S vďakou Lexovi, bez ktorého by tento text nevznikol.

Na konci minulej časti som sľúbil, že si podrobnejšie posvietime na doktora Rodčenkova, riaditeľa Moskovského laboratória a dušu celého systému dopingových podvodov. Rodčenkov je totiž jediný svedok, ktorý tvrdí, že Putin o celom projekte s dopingom v Soči vedel a podporoval ho. Na tomto jedinom svedectve stojí a padá „nekompromisný“ postoj MOV.

rozhovore pre Deutschlandrundfunk Rodčenkov uviedol doslova: „Som presvedčený, že Putin vedel všetko a veľmi podrobne od ministra Mutka. V roku 2011 mi Mutko povedal, že Putin si veľmi dobre pamätá moje meno a dozvie sa všetko, lebo Putin chce všetko vedieť. Putinov prístup je takýto: neskrývajte problémy, povedzte otvorene o svojich problémoch aj o tom, čoho sa bojíte a my urobíme všetko pre to, aby sme vaše problémy vyriešili.“ V tejto súvislosti nebude od veci, keď pripomenieme, čo na adresu Rodčenkova povedal Putin krátko po Rodčenkovej emigrácii v tomto rozhovore, ktorý zverejnil St. Hroch: „Tento občan, který z Ruska pláchl a který do té doby stál v čele ruské antidopingové agentury – kde předtím pracoval? – v Kanadě. A potom přijel do Ruska a po jmenování do vysoké funkce sem tahal všelijaké svinstvo. Těžko si dokážu představit, že při přejezdech státní hranice USA a Kanady, kde je přísná kontrola, sem přesto dokázal převážet nejrůznější svinstvo a vybudoval si na tom svůj soukromý byznys. Nutil řadu sportovců toto svinstvo užívat, a ty, kteří odmítli, jako např. plavci, podrobil jakýmsi sankcím a poté, co mu tu začala hořet koudel, tak zdrhl, aby si tam, za vodou, začal zachraňovat kůži a hledat místo pod sluncem za cenu nejrůznějších udání.“ – toto okrem iného povedal Putin.

Pritom Rodčenkov takto hovorí až spoza oceánu. V roku 2015, keď prebiehalo vyšetrovanie, si McLaren do správy ICR1 zapísal v kapitole na strane 205, kde mal byť výťah z interview s Rodčenkovom toto: „Riaditeľ Rodčenkov sa počas celého vyšetrovania IC správal vyhýbavo. Pri interview s nami odmietal vykonanie akéhokoľvek záznamu a nikdy nebol s nami sám bez sprievodu inej osoby. Jeho správanie a spôsob, akým odpovedal na otázky, úplne znemožňoval viesť štruktúrovaný rozhovor“.

Vyhýbavý Rodčenkov sa stal zdieľnym až v USA. V máji 2016 napísali na základe rozhovoru s ním New York Times rozsiahly článok, v ktorom popisuje celý systém švindľovania s dopingom a špeciálne počas ZOH v Soči. McLaren vo svojej správe McLaren2 voči Rodčenkovi úplne otočil: „Forenzné a vedecké fakty podporujú tvrdenia Rodčenkova, ktoré mi oznámil pri interview. Rodčenkov musel hovoriť pravdu aj pod hrozbou toho, že ak sa pravdivosť jeho odpovedí nepotvrdí, mohol by byť deportovaný z USA. V rámci svojho pôsobenia pri tomto vyšetrovaní ho preto považujem za dôveryhodnú osobu.

McLaren2 na strane 64 prináša aj informáciu o inom veľmi významnom prínose Rodčenkova k zdokonaleniu dopingu, ktorý sa priamo využil pred OH v Londýne: „Jeden z jeho príspevkov na zlepšenie dopingového systému vyplynul priamo z jeho hlbokých znalostí dopingových kontrol v akreditovaných laboratóriách WADA. Tieto znalosti umožnili Dr. Rodčenkovi, aby vyvinul cocktail – to je spôsob, ako namiešaním vhodných látok sa podá taký doping, ktorý má kratšie obdobie zistiteľnosti, než môžu antidopingové laboratóriá zistiť, a zvlášť toto Londýnske.“ Výsledkom bolo, že počas OH v Londýne nebol zistený doping žiadnemu ruskému športovcovi.

Sám Rodčenkov to pre britský The Guardian  v júli 2017 komentoval tak, že za znalosti vďačil priamo organizátorom OH. Tí ho ešte pred konaním hier pozvali na podrobnú exkurziu antidopingových laboratórií. Povedal doslova: „Môžete si predstaviť, aký veľký význam mali tieto informácie z Londýnskeho laboratória pre celý reprezentačný tím. Mal som informácie o tom, čo toto laboratórium robí, a to mi stačilo, aby som pochopil, kde sme a aké veľké je nebezpečenstvo. Bez týchto znalostí by celý ruský dopingový systém skolaboval.“ V inom rozhovore o Londýnskom laboratóriu povedal toto: „Poviem otvorene, laboratórium v Harlow nebolo pripravené na detekciu nových preparátov ako dlhodobé metabolity, ostarín alebo GW1516. Je pre mňa úplne nepochopiteľné, prečo Londýnske laboratórium ignorovalo najnovšie výskumy a analýzy. Veď už boli o nich publikácie. Aby ste si potvrdili, čo hovorím, tak sa pozrite, koľko pozitívnych vzoriek sa našlo medzi Londýnskymi, ktoré sa analyzovali neskôr. To hovorí samo za seba. Laboratórium bolo nedostatočne pripravené.

Aj prvá ICR1 však prináša zaujímavé informácie o Rodčenkovi, ktoré sa dozvedeli od športovcov. Napríklad diskárka Jevgenija Pečerinová hovorí: „(Rodčenkov) vie, ako dlho každému preparátu trvá, kým sa z tela vylúči. Vie to a radí nám. Je to najdôležitejší špecialista. … (V Rusku) dostane športovec všetko, čo len chce. A čím kratšie je obdobie, kedy sa dá látka zistiť, tým je ten preparát drahší.

ICR1 zaznamenáva, že Rodčenkov je na zakázané látky výnimočný odborník. Uvádza, že v roku 2005 bol o ňom v televízii aj dokument, v ktorom Rodčenkov o sebe povedal: „Odkedy sa venujem dopingu, skoro celý zoznam zakázaných látok som vyskúšal sám na sebe. A stále pokračujem v pokusoch – užijem preparát a idem behať, asi desať kilometrov. Potom si nechám odobrať vzorku. Je to potrebné pre moju prácu.

Jeden z utajených informátorov v ICR1, ktorý bol citovaný aj v minulej časti, informoval McLarena, že sestra Rodčenkova, Marina, bola odsúdená ako nelegálna dílerka zakázaných preparátov. McLaren si túto informáciu overoval na Moskovskej polícii a dozvedel sa, že v decembri 2013 naozaj polícia zatkla jeho sestru Marinu v súvislosti s nelegálnym obchodom zakázaných dopingových látok športovcom. Medzi týmito látkami boli testosterón, oxandrolón a metandienón, všetky sú podľa WADA zakázané. Počas vyšetrovania bol nakrátko zatknutý aj Rodčenkov, ale nepodarilo sa dokázať, že sa na tomto predaji tiež podieľal.

Dôveryhodnosť Rodčenkovho svedectva vždy vzbudzovala pochybnosti preto sa dnes cituje hlavne jeho miestoprísažné vyhlásenie z tzv. Schmidtovho vyšetrovania, ktoré sa viedlo v USA krátko po Rodčenkovej emigrácii. Podstatná časť tohto vyhlásenia vyznieva tak, že v Rusku existoval štátom riadený doping už od čias ZSSR, že Rodčenkov v podstate nastúpil do rozbehnutého vlaku a že v Rusku prakticky neexistovali športovci, ktorí doping vôbec nepoužívali. Toto miestoprísažné vyhlásenie bolo spísané hlavne (bod 8 tamtiež) na doloženie štátom podporovaného dopingu v Rusku a so správami McLarena už nemá nič spoločné.

V bodoch 67 – 76 tohto miestoprísažného vyhlásenia sa Rodčenkov hrdo prihlásil k vyvinutiu zmesi troch steroidov a whiskey, ktorý medzi sebou nazývali „vojvodkynin cocktail“. Rodčenkov priznáva, že on osobne inštruoval športovcov a trénerov ako ho užívať a organizoval jeho distribúciu.

Jadrom vyhlásenia je podrobný popis plánu výmeny vzoriek v laboratóriu v Soči počas ZOH a len potvrdzuje a pridáva ďalšie podrobnosti k tomu, čo pôvodne porozprával New York Times a iným periodikám a obletelo to celý svet. Rodčenkov je na svoj program hrdý, veď žiadny z ruských športovcov nemal pozitívny dopingový nález, hoci Rodčenkov tvrdí, že vo svojich záznamoch má aj údaje o pravých vzorkách a vie, ktorí zo športovcov mohli byť kvôli dopingu diskvalifikovaní. Na prospech Rodčenkovho morálneho profilu v mainstreame je v bode 223 uvedená príhoda o tom, ako na neho vtedajší minister športu Nagornych naliehal, aby zariadil pozitívny nález ukrajinskej biatlonistky, ktorá bola najväčšou konkurenciou ruských. Rodčenkov odmietol: „Vysvetlil som mu, aby na tento nápad zabudol. Pri opakovanej analýze sa príde na to, že zakázaná látka bola do vzorky dodaná injekčne, lebo sa vo vzorke nebudú nachádzať metabolity.“ – Toto uviedol v miestoprísažnom vyhlásení. Pre Deutschlandrundfunk však tú istú situáciu komentoval týmito slovami: „Za 20 rokov som tisícky pozitívnych vzoriek vymenil za negatívne a zrazu odo mňa Nagornych chcel toto. Len si to predstavte. Samozrejme, že som mu povedal, že Ukrajinka je špičková športovkyňa a nemôžeme jej len tak niečo pichnúť do moču.

V súvislosti so zničením 1417 vzoriek v Moskovskom laboratóriu je zaujímavé, že: „Vždy som sa snažil držať Moskovské laboratórium čisté, aby v ňom pokiaľ možno vôbec neboli pozitívne vzorky. Preto som dbal na používanie takých látok, ktoré mali len veľmi krátke obdobie zistiteľnosti.“ Rodčenkov sa pri vyšetrovaní McLarena vyjadril, že medzi zničenými vzorkami by sa len výnimočne našla nejaká pozitívna. Ich zničenie však poslúžilo ako zámienka na plošný trest pre všetkých ruských športovcov. WADA si takto nemohla overiť, ktorí z Rusov podvádzali dopingom a nemohla potvrdiť, ktorí nemali žiadny pozitívny nález. Tak sa chová ku všetkým ako k pozitívnym.

Za dôležité tiež považujem, že MOV vo svojom zdôvodnení zákazu štartu Rusov pod hlavičkou vlastného štátu necituje toto miestoprísažné vyhlásenie. Keď totiž uvažujeme o Rodčenkovej dôveryhodnosti, treba si uvedomiť, že odkedy pracoval ako riaditeľ Moskovského laboratória, aj podľa vlastného miestoprísažného vyhlásenia, minimálne od roku 2005, teda desať rokov denno-denne podvádzal a klamal. Je možné, že v jeho prípade by zlyhal aj detektor lží, lebo ho viac stresuje hovoriť pravdu, ako klamať. Nechcem tým naznačiť, že v jeho vyhlásení nie je veľa informácií pravdivých. Lenže ktoré? A nikto sa nemôže spoľahnúť, že keď sa Rodčenkov znovu dostane do Ruska (stále tam má rodinu), že svoje vyhlásenie neodvolá a neprehlási, že bol v USA pod drogami a pod nátlakom.

Dnes na záver ešte zacitujem z rozhovoru Rodčenkova pre Deutschlandrunfunk, aby ste si mohli urobiť plastickejší obraz o jeho charaktere.

Na otázku, prečo Putinovi záležalo na úspechu Rusov na ZOH v Soči povedal Rodčenkov: „Hry v Soči, to bol veľký Putinov projekt. Pretože sa nemohol ničím preukázať, len úspechom na Olympijských hrách, tak preto.

Na druhej strane o niečo neskôr dostal otázku, čo to pre Rusko a jeho dušu znamená, keď musia športovci reprezentovať pod neutrálnou vlajkou, bez štátnej hymny a v neutrálnych rovnošatách. Rodčenkov odpovedal: „Táto symbolika nikoho netrápi, je to len symbol a Rusko nemá na výber, sú to len rovnošaty a aj neutrálne sa budú akceptovať bez, ako by som to povedal, toto okolo je len prvá vlna emócií a neskôr na to všetci zabudnú – hymna, vlajka, neutrálna rovnošata. Na tom nezáleží.

Na konci rozhovoru dostal otázku, či po všetkom, čo sa o dopingovom systéme v Rusku a v Soči už vie, či cíti nejaké pocity hanby. Odpoveď Rodčenkova: „Prečo by som sa mal hanbiť? Viete, ide o dvoch rôznych ľudí, jeden bol v Soči a bol hrdý na to, čo robí. A teraz som tu ja, čo vám toto všetko rozprávam, po vražde môjho priateľa Nikitu (pozn. prekl.: myslí sa Kamajev, šéf RUSADA), po vražde Borisa Nemcova, veď po Olympijských hrách v Soči nasledovala invázia na Ukrajinu a zostrelenie MH17. Necítim sa, povedzme to tak, zahanbený. Hovorím ľu´dom pravdu, lebo všetky takéto veci v športe majú tesnú súvislosť s politickými a dokonca historickými udalosťami, ktoré sa stali po OH. Úspech v Soči podnietil Putinovu agresiu. Nie je namieste… hovoriť o nejakej morálnej hanbe. Rusko je krajina, kde neexistuje žiadna morálka a žiadna hanba. Nanešťastie ja som Rus. Je vám to jasné?

Tak si urobte názor sami. Kvôli niekoľkým, čo to nedokážu nebudem tentoraz to potešenie brať ostatným. Až nabudúce.

 

 

Spracoval

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , , | 54 komentářů

O archivu – 1

Představovala jsem si tenhle úvod velmi jednoduše – prostě „jak Hurvínek válku“. Počítala jsem, že sem dám základní užitečné odkazy a pak začnu s vyprávěnkami, ilustrujícími činnost archivů. Jenže jsem nějak nevzala v úvahu, že jsem už deset let mimo archiv a že pokrok nelze zastavit. Z toho bohužel plyne, že velká část užitečných odkazů je zdokonalena natolik, až se s nimi málem nelze pracovat, případně ty odkazy zmizely úplně.

Takže úplně stručně:

Archivy jsou zřízeny a fungují na základě zákona č. 499 z r. 2004 a příslušných prováděcích vyhlášek k němu. (Existovaly pochopitelně v různých podobách i před přijetím tohohle zákona – ale ten vymezuje jejich činnost v současnosti.)

http://www.mvcr.cz/soubor/zakon-c-499-2004-o-archivnictvi-a-spisove-sluzbe-pdf.aspx

Jeden ze zmíněných předělaných užitečných odkazů je adresář archivů v ČR:

http://cesarch.cz/archivnictvi/adresar-archivu/

V této podobě je poněkud nepřehledný, ale přeci jen se s ním dá pracovat. Jen pro nezasvěcené vysvětluji: Národní archiv (dříve Státní ústřední archiv, SÚA) uchovává písemnosti od tzv. „původců fondu“ (tedy těch osob, organizací či insttitucí, z jejichž činnosti písemnosti pocházejí) s celostátní působností. Státní oblastní archivy (SOA) ukládají písemnosti původců s krajskou působností – někdy je jeden archiv pro jeden kraj, někdy pro dva – změny správního členění státu v tom nadělaly pěkné zmatky. Každý Státní oblastní archiv má houf podsložek – Státních okresních archivů – pro písemnosti různých okresních původců. Archiv bezpečnostních složek je to, na čem parazituje ÚSTR. Ty ostatní skupiny archivů jsou naprosto jasné, pokud si rozkliknete příslušnou položku.

Užitečný odkaz býval tohle:

http://www.mvcr.cz/clanek/archivni-fondy-a-sbirky-v-ceske-republice-386553.aspx

Bohužel je zdokonalený tak důkladně, že já s ním pracovat už nedokážu. Vytrvale mi tvrdí, že se dotyčný archivní fond nepodařilo nalézt – a já bezpečně vím, že existuje a kde existuje. Obecně ale, pokud hledáte nějakou písemnost, vycházejte z toho, kde vznikla. Pak se podívejte do adresáře archivů a v příslušném archivu se přeptejte. Buď to mají, nebo vám poradí, kam se obrátit. Někdy je to dost napínavé hledání: například učiliště, kterému se několikrát měnil zřizovatel, až posléze zaniklo jak učiliště, tak fabrika. Někdy to bohužel zaniklo i s písemnostmi a to pak je malér, jak má nešťastný absolvent učiliště získat třeba duplikát výučního listu!

Tak, teorie bylo pro dnešek dost, tak ještě pár obrázků

Budova Národního archivu v Praze

Tady sídlí Státní oblastní archiv v Litoměřicích, ke kterému jsme patřili. Šéfuje Ústeckému a Libereckému kraji.

A konečně „můj rodný archiv“ v Kadani. Tohle je ta starší budova, původně klášter minoritů, pak piaristické gymnázium, pak okresní soud a soudní věznice a od r. 1960 okresní archiv – plným názvem „Okresní archiv Chomutov se sídlem v Kadani“, protože má působnost pro celý (bývalý) okres Chomutov. Po levé straně fotky je vidět kousek tzv. nové budovy, kterou předvádím na obrázku č. 4.

Stará budova byla bohužel pro potřeby archivu malá a tak se našim předchůdcům podařilo v 70. letech získat ještě sousední budovu, původně postavenou koncem 19. století pro potřeby okresního hejtmanství. Taky prodělala nejrůznější změny využití, a její stav nebyl nejlepší. Teď jsou obě budovy opravené, uvnitř propojené, dokonce jsme se zmohli i na malý nákladní výtah, který manipulaci s archiváliemi velice ulehčil. Ale ještě není všechno hotovo – jenže na to já se už dívám jen z dálky.

X X X

A protože v některém z mých minulých povídání čobolíka velice zaujala zmínka o duběnkovém inkoustu, tak se po tomhle poněkud nezáživném úvodu budu věnovat duběnkovému inkoustu.

Duběnky každý zná, takže ta fotka je tu jen pro jistotu.

To, že kombinací třísloviny s tzv. zelenou skalicí (hydrát síranu železnatého, FeSO4. 7 H2O) vzniká tmavý pigment, se vědělo již od starověku – i když praktické využití bylo původně spíš v lékařství. Ke psaní se tehdy používal inkoust na bázi sazí (vlastně čínská tuš, vyráběná ze sazí shořelé pryskyřice, vody a arabské gumy). Od středověku však užití inkoustu na bázi sazí začalo ustupovat ve prospěch duběnkového inkoustu (jeho výroba byla jednoduší, neucpával psací náčiní a i trvanlivost písma byla mnohem větší. Inkoust si písař vyráběl sám, případně mu ho vyráběli jeho učňové, manželka a podobně.  Receptů tedy byla celá řada, tady je jeden z nich, který se dochoval v knihovně metropolitní kapituly u sv. Víta na Pražském hradě. Je z 15-16.století.

 „Opatři stejné váhové množství duběnek a višňové pryskyřice, pryskyřici namoč za dorůstajícího měsíce – 5. nebo 11. dne – do medoviny v množství, které se vejde do tří vaječných skořápek, nebo do vody a nech máčet dva týdny. Duběnky roztluč na prášek a prosej sítem. Pak vezmi nevelké železné desky, dlouhé dva nebo tři prsty a široké jeden prst a v počtu dvaceti nebo třiceti je pomocí provázku upevni na dřívko a zavěs do nádoby (s připravenou tekutinou). Míchej dvakrát denně po dva týdny. Pak přilej tři lžíce vína a dvě lžíce čerstvého medu bez voštin. Inkoust slij tehdy, až získá černou barvu, když je nebe čisté a jasné. Vydrží pak dva nebo tři roky i déle.“[

Obdobně individuální byla i výroba barev

Muž, připravující barvy, knižní iluminace, Anglie 1360-1375)  

Písař při k psaní používal seříznutý ptačí brk (většinou husí), ovšem zbavený peří – protože to by při psaní překáželo. Psací pero i s peřím v ruce písaře je jen vymyšlenina romantických malířů. K potřebám písaře patřil i nožík a pemza na vyškrabávání chybných tahů a úpravu pergamenu.

Písař při práci (Svatý Jeroným, Španělsko, 1480-1500)

Tak, tohle vyprávění o archivech a věcech souvisejících by pro dnešek stačilo – pokračování bude zas příště.

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 39 komentářů

Niccoló Machiavelli Vladař – 5

KAPITOLA DVANÁCTÁ

O druzích vojsk a o žoldnéřích

Nyní, kdy jsem podle svého úmyslu pohovořil o všech druzích vlády, když jsem rozebral, proč se jednomu vede dobře a jinému špatně, a uvedl způsoby, jak se lidé dostávají k moci, zbývá prozkoumat obrannou a útočnou sílu, již tyto státy nevyhnutelně potřebují. Už jsme hovořili o potřebě každého vládce položit pevné základy moci, jinak musí padnout. Ale hlavními základy všech států – starých, nových nebo smíšených – jsou dobré zákony a dobré vojsko. Kde nejsou dobré zákony, tam není dobré vojsko, a tam, kde je dobré vojsko, jsou i dobré zákony. Budu tedy hovořit o vojsku.

Vojsko, s nímž kníže brání svůj stát, může být buď jeho vlastní, nebo najaté, pomocné, anebo smíšené. Pomocná a žoldnéřská vojska jsou nevhodná, protože jsou nespolehlivá. Kdo opírá svůj stát o zbraně žoldnéřů, nikdy nebude pevný v sedle. Takové vojsko není svorné, je nedisciplinované, nespolehlivé a hamižné; má sice plná ústa statečnosti, ale tváří v tvář nepříteli vezme při první příležitosti do zaječích ; nedbá zákonů božích ani lidských. V mírových dobách zemi vysávají žoldáci, v době války ji zas pustoší nepřítel. Na bojiště je vede jen ta trocha peněz, a ta nestačí na to, aby přiměla vojáka s láskou umírat pro zájmy pána. Do služby se všichni hrnou, pokud se nevede válka, jakmile ovšem vypukne, hledají cestu k úniku. Tento názor mi jistě všichni potvrdí, protože současnou bídu Itálie způsobilo právě dlouholeté spoléhání na žoldnéřské vojsko. Možná kdysi někomu v něčem pomohlo a v šarvátkách mezi sebou prokazovalo třeba i odvahu a statečnost, ale jak se objevil cizí nepřítel, ukázalo se v pravém světle.

Proto spadla Itálie francouzskému králi Karlu VIII. do klína.

Kdo tvrdí, že to zavinily naše hříchy42, nemá pravdu. Zavinily to hříchy panovníků – a to ne proti božím přikázáním, ale proti zdravému rozumu.

Vyložím teď, v čem jsou nedostatky tohoto vojska. Jeho veliteli mohou být buď schopní vojevůdci, nebo břídilové. V prvním případě jim není co věřit, protože myslí na svou vlastní slávu a moc a podmaní si časem bud svého vlastního pána, nebo někoho jiného, i proti vůli svého panovníka. A je-li velitel neschopný, zničí vladaře o to rychleji a dříve.

Tomu, kdo namítne. že taková jsou rizika u každého vojska, uvedu příklady z historie. Panovník má především velet svému vojsku sám; republika vybírá nejlepšího ze svých mužů – když se neosvědčí, může ho kdykoli odvolat, a prokáže-li výjimečné schopnosti, má své zákony, aby ho udržela v mezích. Zkušenost nezvratně ukazuje, že pouze knížata a republiky s vlastní ozbrojenou silou dosahují největších úspěchů a že nájemné vojsko nadělá pouze škody. O mnoho obtížněji také jednotlivec uchvátí moc v republice s vlastním vojskem než v republice chráněné žoldáky.

Řím a Sparta měly po staletí vlastní ozbrojené síly – a byly svobodné. Švýcaři mají také vlastní silné vojsko, a jsou svobodní.

Ve starověku mělo nájemné vojsko Kartágo a po první válce s Římany málem podlehlo vlastním žoldákům, přestože velitelé byli Kartáginci. Po smrti Epameinónda se velitelem thébského vojska z vůle občanů města stal Filip Makedonský43. Jakmile zvítězil, připravil je o svobodu. Miláňané si po smrti vévody Filipa najali proti Benátkám Franceska Sforzu, který je sice vskutku u Caravagaia porazil, ale pak se s nimi spojil a podmanil si vlastní pány, Miláňany. Už jeho otec byl žoldnéřem u neapolské královny Giovanny, a také ji zradil. Zanechal ji bez vojska, a tak ona, aby neztratila království, musela vzít zavděk ochranou aragonského krále.

A pokud Benátčané a Florenťané zvětšili kdysi svá území pomocí žoldnéřského vojska, aniž se vzápětí stali obětí svých vlastních velitelů, pak jenom proto, že měli víc štěstí než rozumu.

Ti velitelé, kteří byli znamenití a mohl z nich jít strach, nezvítězili, jiní narazili na odpor a další svou ctižádost obrátili jinam. Nezvítězil například John Hawkwood, a jeho věrnost tedy neprošla zkouškou.

Ale každý mi asi dá za pravdu, že kdyby byl zvítězil, byli by mu Florenťané vydáni na milost a nemilost. Sforza měl stálého rivala v Bracciovi a oba se navzájem hlídali. Nakonec Francesco Sforza obrátil svou ctižádost do Lombardie a Braccio proti církvi a Neapolskému království.

Ale vraťme se k tomu, co se událo teprve nedávno, téměř v současnosti. Florenťané zvolili za svého vojevůdce Paola Vitelliho, velmi nadaného muže, který se vyšvihl šťastným řízením osudu velmi vysoko. Kdyby byl dobyl Pisu a dal se proti Florenťanům najmout nepřítelem, bylo by to s nimi dopadlo velice špatně. A pokud by si ho byli podrželi, museli by se mu podrobit.Podíváme-li se blíž na úspěchy Benátčanů, uvidíme, že se jim vše dařilo jen potud, dokud vedli války vlastním vojskem (dokud se nepustili do výbojů na souši). Jakmile začali s válkami na pevnině, upustili od prověřeného způsobu a napodobili ostatní Itálii. Zpočátku se při svých výbojích na souši nemuseli bát velitelů, neboť neměli velká území a těšili se velké prestiži; jakmile však díky Carmagnolovi44 rozšířili panství, ochutnali první hořkostí svých omylů. Carmagnola byl sice vynikající vojevůdce, za jeho velení porazili milánského vévodu, ale potom zjistili, že válku protahuje, a usoudili, že nemá na dalších vítězstvích zájem.

Propustit ho však nemohli, aby neztratili, co získali, a proto ho raději pro svou bezpečnost zavraždili.

Po něm následovali45 Bartolomeo z Bergama, Robeno ze San Severina, hrabě z Pitigliana a další. Ti však jako velitelé za moc nestáli. V bitvě u Vailá nakonec Benátčané přišli v jediné bitvě o vše, co za osm set let s tolikerou námahou nabyli. S pomocí žoldnéřského vojska se dobývá pomalu, zdlouhavě a málo, zato rychle a mnoho se ztrácí.

Když už jsme u italských zkušeností s námezdnými vojsky, chci se u nich zastavit, vysvětlit kořeny zla, a tak posloužit nápravě.

V době, kdy v Itálii císařská moc upadala a papežská začala vzrůstat, se Itálie rozpadla na mnoho států, neboť mnohá velká města se chopila zbraní a vystoupila proti vlastní šlechtě, která je předtím, podporována císařem, utlačovala. Navíc jim nadržovala církev, která tak hleděla posílit svou světskou moc. Na knížecí stolec tu dosedli muži z řad občanů. Tak se stalo, že Itálii v poměrně krátké době začala ovládat církev a několik republik.

Měšťané však nejsou zvyklí vládnout mečem, a proto si najímali do svých služeb cizí vojska. Prvním, kdo dodal tomuto typu ozbrojené moci prestiže, byl Alberigo da Conio z Romaně. Z jeho školy vyšli Braccio a Sforza, kteří svého času rozhodovali o osudech celé Itálie. Po nich přišli další, a horší, až nakonec naši zemi zaplavilo vojsko Karla VIII., vydrancovali ji Ludvíkovi vojáci, pokořil ji Ferdinand a zneuctili Švýcaři. Jak k tomu mohlo dojít?

Velitelé námezdných vojsk především zničili pěchotu, protože neměli prostředky na její vydržování (jejich jediný majetek byl žold), a dávali přednost jízdě, která nemusela být tak početná.

Došlo to tak daleko, že ve dvacetitisícovém vojsku nebyly ani dva tisíce pěšáků. Navíc všechen svůj um vynakládali na to, aby ani oni, ani jejich vojáci příliš nestrádali, a aby uhájili holý život, dávali přednost zajetí. Zajatce pak vyměňovali bez výkupného. Pevnosti v noci nedobývali a kolem vlastních nestavěli ani příkopy, ani valy. A v zimě se vůbec neválčilo. A celou tuhle pohodlnou válku jim dovolovaly předpisy, které si sami určovali. Tak zavlekli Itálii do otroctví a do obecného opovržení.

42 to zavinily naše hříchy – slova ze Savonarolova kázání 1. listopadu 1494, když Karel VIII. ohrožoval Florencii: „Tvá zločinnost, bezbožnost, smilnost, obžerství a ukrutnosti, Itálie, Říme, Florencie, jsou příčinou našeho utrpení.“
43 Filip Makedonský – nejprve za pomoci Thessalců a Thébanů své tažení vyhrál, pak se však obrátil i proti nim a podrobil si je.
44 díky Carmagnolovi – jde o hraběte Francesca Bussoneho, hraběte z Carmagnoly, jenž od Filipa Viscontiho přešel k Benátčanům, kteří ho však po porážce Milánských u Maclodia začali podezírat ze zrady, a když se dostavil do Benátek, byl popraven. Je hrdinou významného dramatu Alessandra Manzoniho Hrabě z Carmagnoly.
45 po něm následovali – jde o slavné benátské kondotiéry Bartolomea Colleoniho, který pocházel z Bergama a žil v letech 1400 -1476 , Roberta San Severina a Niccola Orsiniho.

 

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

O pomocném, smíšeném a vlastním vojsku

Pomocné vojsko, které rovněž není nijak ideální, je takové, které pošle na požádání některý vladař na pomoc jinému, jenž se octl v úzkých. Nedávno si tak chtěl pomoci papež Julius II., když zpozoroval, jak bídně a zbaběle se chová jeho žoldnéřské vojsko při tažení proti Ferraře46. Obrátil se s prosbou na španělského krále Ferdinanda. Takové vojsko může být samo o sobě třeba i užitečné, ale jeho nevýhody jsou obrovské. Nebojuje s pravým zaujetím, a tak když je nepřítel vskutku silný, je vládce předem ztracen, a když s jeh o pomocí zvítězí, stane se jeho zajatcem. Přestože příklady toho, co jsem právě řekl, najdeme i ve starověkých dějinách, přidržím se příkladu Julia II., který je ještě v živé paměti.

Ve snaze dobýt Ferraru se nemohl zachovat nerozumněji, než se vydat do rukou cizince. Následky jen díky šťastné souhře náhod nepocítil, neboť když byli jeho pomocníci u Ravenny47 poraženi, objevili se Švýcaři a proti všeobecnému očekávání vítěze porazili.

Papež se tak nestal obětí nepřítele, neboť byl zahnán, ani svých spojenců, neboť vyhrál nakonec díky úplně jiném u vojsku.

Florenťané zas neměli žádné vojsko, a proto si k Pise48 zavolali na pomoc deset tisíc Francouzů. Dostali se z bláta do louže.

Cařihradský císař si zavolal do Řecka deset tisíc Turků, aby čelil sousedům, ale po skončení války Turci odmítli odejít, a to byl začátek ujařmení Řecka nevěřícími.

Každý jen trochu prozíravý muž tedy vidí, že pomocné vojsko je nakonec mnohem nebezpečnější než vojsko nájemné, protože je nadmíru soudržné a svorné a na slovo poslouchá své velitele, zatímco nájemné vojsko nikdy netvoří jednolitý celek a velitel, určený mu panovníkem, si nedokáže zpravidla v tak krátké době dobyt u vojáků takovou moc a prestiž, aby ho mohl ohrozit.

U žoldnéřů je největším nebezpečím jejich nedbalost a lenost, u pomocného vojska dokonalá kázeň.

Proto každý moudrý vladař dá vždycky přednost vlastnímu vojsku. Lépe prohrát s vlastním než vyhrát s cizím. Výhra s pomocí cizinců je vždycky ošemetná. A znovu se musím odvolat na Cesara Borgiu a jeho činy. Vtrhl do Romaně s pomocným vojskem , složeným převážně z Francouzů, a s jeho pomocí dobyl Imolu i Forli. Pak ale zpozoroval, že přestává být spolehlivé, a tak je vyměnil za nájemné, jež se mu zdálo méně nebezpečné. Z a velitele určil muže z rodu Orsiniů a Colonnů. A když ani ti neprokazovali víc věrnosti a spolehlivosti, rozpustil je a založil si vlastní vojsko. Mezi růstem jeho úspěchů a postupným zdokonalováním vojska je přímá úměrnost.

Chtěl jsem se původně držet jen novějších a domácích příkladů, ale nemohu obejít Hieróna Syrákúského, o němž tu už byla řeč. Když si ho Syrákúsané postavili do čela, okamžitě zpozoroval, že žoldnéřští velitelé jsou úplně neschopní dobrodruzi – právě tak jako ti naši dnešní, italští. Protože je však nemohl ani propustit, ani si je ponechat, dal je jednoduše povraždit. Poté už vedl války jen se svým, nikdy s cizím vojskem.

Ještě bych rád připomněl jednu postavu ze Starého zákona: když David nabídl Saulovi, že půjde bojovat s filištínským Goliášem, Saul mu nabídl vlastní zbroj, aby mu dodal odvahy. David ji však odmítl, neboť ve chvíli, kdy si ji oblékl, prohlásil, že se v ní nemůže volně pohybovat a že zaútočí radši jen vlastním prakem a nožem. Zkrátka, cizí kabát na nás buď plandá, anebo je příliš těžký či těsný.

Když otec krále Ludvíka XII., Karel VIII.49, osvobodil s pomocí osudu a vlastní udatnosti Francii od Angličanů, rozhodl, že je třeba mít vlastní vojsko, a proto zavedl v zemi setniny jezdců a pěšáků. Jeho syn Ludvík pěšáky zrušil a začal s najímáním Švýcarů. Jeho následovníci v téže chybě pokračovali, a jak uvidíme, proměnila se v hrozbu království. Dodali prestiže Švýcarům, a odňali ji vlastním vojákům. Zcela zrušili pěchotu a svou jízdu přivtělili a podřídili cizincům. Ta si totiž už zvykla bojovat jen po jejich boku a postupně nabyla přesvědčení, že bez nich nemůže zvítězit, že Švýcaři jsou lepší vojáci než oni a že se bez nich neobejdou.

Francouzské vojsko bylo tedy smíšené – zčásti nájemné, zčásti vlastní. Bylo sice lepší než pomocné, ale horší než vlastní.

Francouzská říše by byla nepřemožitelná, kdyby se bylo dále zdokonalovalo Karlovo opatření. Nebo alespoň zachovalo. Jenže lidská neopatrnost svádí k mnoha věcem , které zpočátku chutnají sladce a teprve mnohem později prozradí své červivé jádro.

Jestliže ten, kdo stojí v čele státu, nerozpozná rodící se zlo, není skutečně moudrý. Dar moudrosti má však málokdo. Kdybychom hledali původ rozpadu říše římské, zjistili bychom, že příčinou bylo najímání Gótů do vlastních řad. Od té doby začala zdatnost římských vojáků upadat a naopak gótských narůstat.

Tvrdím tedy, že žádný stát není bezpečný bez vlastního vojska. Je zcela v rukou osudu, neboť nemá sílu, která by ho v kritické chvíli ochránila.

Vlastní vojsko je výhradně takové, které je složeno z poddaných, občanů, anebo z lidí na vládci zcela závislých. Každé jiné je buď nájemné, nebo pomocné. Způsob organizace vlastního vojska si můžeme odvodit z praxe zmíněných čtyř vladařů a přidat k tomu zkušenost otce Alexandra Velikého, vojevůdce Filipa i mnoha republik a jejich vládců.

46 proti Ferraře – Julius II. zde byl poražen Alfonsem d‘Este a musel opustit i dříve dobytou Boloňu (1510). Nakonec se spojil s Ferdinandem Aragonským.
47 u Ravenny – Španělé byli poraženi 11. dubna 1512 Francouzi, ale smrt generála Gastona de Foix byla příčinou toho, že Francouzi odtáhli z Romaně i Lombardie, když ve službách papeže připochodovalo vojsko Švýcarů.
48 deset tisíc Francouzů k Pise – ti však byli ve Florencii spíš na obtíž, jak to zakusil sám Machiavelli ve funkci tajemníka Rady deseti, takže je pro neplnění závazků sionorie vrátila francouzskému králi.
49 Karel VIII. – žil v letech 1422 -1501 , ukončil vítězně stoletou válku, v níž bojovala i Johanka z Arku, a osvobodil Francii od Angličanů.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

O úkolech panovníka ve věcech vojenských

Vladař nesmí mít jiný cíl, jinou starost a jinou povinnost než válku, její zákonitosti a řád, neboť válečné umění je předpoklad nejvyšší hodnosti a neoddělitelně k ní patří. Nejen udržuje u moci ty, kteří se narodili jako vládci, ale dovede povznést na trůn i prostého občana. Naopak vidíme, jak snadno pozbývají moci ti, co dbají víc na slasti spojené s trůnem než na nezranitelnost svého území.

Takový Francesco Sforza se stal vévodou milánským z prostého občana jen proto, že byl znamenitým vojevůdcem. Jeho nástupci se naopak námaze a strázním vojenského života vyhýbali, a právě proto o své hodnosti přišli.

Nejhorší průvodní je v bezbrannosti je všeobecné opovržení. Ke ztrátě respektu nesmí panovník nikdy nechat dojít. Ale o tom později. Mezi ozbrojeným a neozbrojeným není rovnováha. Dá přece zdravý rozum, že ozbrojený nebude poslouchat neozbrojeného, nebo že vládce beze zbraní nemůže být bezpečný před svými ozbrojenými žoldnéři. Bezbrannost vzbuzuje pohrdání a navíc podezíravost. Panovník bez vojenské průpravy a materiálního vybavení nemůže mít respekt ani u svých vojáků, ani u nepřátel, a nikomu ze svých nemůže věřit.

Proto nikdy nesmí zapomínat na výcvik a v míru o něj musí dbát ještě daleko víc než za války. Cvičení jsou jednak praktická, jednak duševní. Musí dbát na výcvik vojska a udržovat je v pořádku, ale i on sám musí často jezdit na lov, a tak si otužovat tělo, aby přivyklo strázním. Kromě toho se musí seznamovat s krajinou, poznávat její charakter, všímat si, kde se tyčí vrchy, kde končí údolí, jak rozlehlé j sou roviny, musí se seznamovat s toky řek. Na tom všem neobyčejně záleží, neboť tyto znalosti mu přinášejí hned dvojí užitek. Podrobné poznání vlastní země mu umožní lépe ji bránit. Kdo dobře zná vlastní kraj, snáz se vyzná i v cizím, kudy bude muset za války táhnout, protože vrchy, údolí, roviny, řeky a močály jsou si do značné míry všude podobné.

Vladař, který nemá takové praktické znalosti, nikdy nemůže být dobrým vojevůdcem, a naopak, má-li je, vždycky si ví rady: jak na nepřítele, kde ubytovat vojsko, kam směrovat jeho pochod, jak řídit bitvu nebo obléhat pevnost.

Achájský vůdce Filopoimén50 byl všemi veleben právě za to, že ani v míru nemyslel na nic jiného než jak vést příští válku. Když se s přáteli procházel po kraji, často prý se zastavoval a vyptával se jich: „Kdyby nepřítel ležel na tomto kopci a my se svým vojskem tady, kdo z nás by byl ve výhodě? Jak nejlépe bychom bez porušení šiků na něj udeřili? A jak bychom si měli počínat v případě ústupu?

A kdyby naopak protivník musel začít ustupovat, kudy ho nejlíp pronásledovat?44 Tak si vyslechl jejich mínění, řekl své názory a zdůvodnil je, a díky tomuto neustálému procvičování taktiky se nikdy nemohlo stát, že by ho jakákoli situace zastihla nepřipraveného a bezradného.

Pokud jde o duševní průpravu, má vladař především studovat dějiny a životopisy proslulých mužů, zkoumat příčiny jejich vítězství a porážek, aby si uměl pro sebe vybrat příklady hodné následování a aby věděl, čeho se vyvarovat. Tak si přece počínala většina slavných mužů v historii: uměli si vybrat pro sebe vzor. Tak například Alexandr Veliký Achillea, Caesar Alexandra, Scipio Kýra. Kdo zná Kýrův životopis, jak jej sepsal Xenofón, najde nejeden jeho rys v počínání Scipia. Jeho spravedlnost, lidskost a štědrost bezpochyby pramenily právě z tohoto vzoru. A tak by si měl počínat moudrý vládce: V míru nezahálet a sbírat poznatky, aby uměl čelit jakékoliv situaci.

50 Filopoimén – nazývaný Plútarchem poslední Řek, byl náčelníkem Achájské ligy.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

O věcech, za něž se lidem, a především knížatům, dostává pochvaly nebo potupy

Nyní je třeba zamyslet se nad tím, jak má vladař zacházet s poddanými a se spojenci. Vím, že o tom psali už mnozí, a nerad bych byl pokládán za domýšlivce, že se tím chci obírat i já, zvláště budu-li se odchylovat od jiných. Mám však v úmyslu napsat užitečnou knížku, takže pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se zvnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jaký by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. Proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu.

Proto pusťme ze zřetele ideální lidské vlastnosti, jimiž by měl vládce oplývat, a hleďme si praktické stránky života. Čím výš člověk v hodnostech stoupá, tím víc se o něm mluví, a vládce, protože stojí na samém vrcholu, patří k nejpřetřásanějším. V čem jedni u něho vidí hospodárnost, druzí zas lakotu, v oprávněné přísnosti ukrutnost, v soucitu a vlídnosti naopak slabost a zbabělost. Co jeden na něm považuje za účelné a praktické, druhý může mít za věrolomné a bezzásadové, ve velkorysosti lze vidět i lehkomyslnost, v uzavřenosti a zdrženlivosti třeba pýchu a nafoukanost, přímost se může hodnotit jako mazanost, pevnost jako neústupnost, vážný člověk může někomu připadat jako morous a nelida, zbožný jako pokrytec a tak dále.

Bylo by jistě žádoucí, aby byl každý panovník obdarován jen těmi nejkrásnějšími vlastnostmi, které se obecně za dobré považují. Víme však, že je proti lidské přirozenosti, aby měl všechny a vždycky se jimi řídil. Proto, chce-li být někdo dobrým a úspěšným vládcem, musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho moc ohrožují, a nesmí dát na lidské řeči. Vždyť šlechetnost by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby, a naopak, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat prospěch a bezpečnost pro celou zem.

Godot u Machiavelliho hrobu

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 62 komentářů