EAES – po zpomalení – prohloubení

Známý ruský expert v oblasti mezinárodních vztahů Sergej Karaganov*) napsal pro časopis „Ruskaja Gazeta“ zajímavé a docela otevřené pojednání o současné situaci a perspektivách Eurazijského ekonomického svazu**). Přestože se zdá být téma geograficky nám vzdálené, domnívám se, že některé z vás zaujme…

V letošním roce jsem s velkým kolektivem expertů ze zemí Eurazijského ekonomického svazu (EAES) pracoval na vyhodnocení úspěchů a problémů svazu a vypracování návrhů jeho dalšího rozvoje.

Impulzem k naší práci byl pocit, že po relativně bouřlivém období rozvoje svazu v prvních třech letech po jeho startu na počátku roku 2015, se rozvoj zpomalil, ale také s vědomím toho, že se významně změnily vnější podmínky, což vyžaduje korekce jeho strategie.

Úspěchy

Tím hlavním je, že k eurasijské ekonomické integraci došlo. Vzájemný obchod v roce 2017 stoupl ve srovnání s rokem 2015 o 19%. Probíhá plánovité snížení zbývajících tarifních i netarifních překážek. Kvalitativně se usnadnil pohyb občanů mezi zeměmi, možnosti práce ve svazových státech.

Byla vytvořena nepříliš početná, ale vysoce kvalifikovaná byrokracie, soustředěná kolem Eurazijské ekonomické komise (EEK). Funguje soud EAES, nabírají se zkušenosti a návyky ke spolupráci přes Eurazijskou mezivládní radu, Vysokou Eurazijskou ekonomickou radu. Pravidelně se setkávají hlavy států.

Svaz zahájil systematickou práci na vytváření zón volného obchodu (ZST). V roce 2016 vešla v platnost Dohoda o vytvoření ZST s Vietnamem. Není daleko podpis dohody se Singapurem, očekává se vstup v platnost přechodné dohody s Iránem, do aktivní fáze vstupují dohody s Indií a Izraelem. A další země jsou na řadě. Ve výčtu úspěchů by se dalo pokračovat.

Některé problémy

Ale pocit úspěchu ve společnostech a jejich elitách není. Navíc ankety svědčí o poklesu, zatím sice stále vysoké, podpory mezinárodního projektu v zemích svazu. Velmi silný je proud kritiky. Část této kritiky je objektivní – o problémech níže. Část je směřována ze zahraničí protivníky jakéhokoli spojení a úspěchu v prostoru bývalého SSSR. Část je pochopitelná – některé podnikatelské kruhy nebo skupiny byrokracie se bojí konkurence nebo ztráty svých krmítek. V Rusku, které má převážný trh, mnozí nechápou, pro potřebujeme spojence, a tím spíš ústupky a úlevy jim. V malých zemích EAES existuje strach ze ztráty nedávno získané a stále ještě křehké suverenity – to je nejspíš nejsilnější zdroj negativa.  Nakonec pak v mnohých metropolích je zřejmá lidsky pochopitelná snaha svalit na druhého, nebo na nejsilnějšího partnera vlastní přehmaty a slabiny. To je normální. Nežijeme a ani nebudeme žít ve světě ideálních lidí a elit.

Existuje ale skupina příčin odporu k integraci, pesimizmu ve vztahu k ní, která je důsledkem naší všesvazové intelektuální chyby. Integraci se totiž jevila jako výhradně ekonomický projekt.

Integrace ale přináší obrovské politické profity, o kterých se skoro nemluví. Je velmi důležitým nástrojem posílení suverenity všech, ale především menších členských zemí svazu. Za prvé (to si někdy, ale velmi zřídka, nicméně přece jen připomínají): – členové svazu, mající podle svazové smlouvy právo veta ke všem rozhodnutím, mají možnost ovlivňovat politiku druhých a především menší státy daleko silnějšího Ruska. Rusko musí například vést obchodní jednání jen společně se spojenci. Svaz přitom nezavazuje země povinně podpořit Rusko, no – například v otázce Krymu. Ale ani Rusko se necítí vázáno k podpoře mnohých iniciativ bratrských států.

Ale možná tím nejdůležitějším vkladem EAES k upevnění suverenity, nezávislosti a územní celistvosti jeho členů se obvykle nezdůrazňuje. Svaz kardinálně posiluje pozice svých účastníků, zejména malých, ve vztahu k silným sousedům. Lze si snadno představit konkurenční, ale dokonce politické pozice, řekněme, Běloruska k západním sousedům, pokud by za zády nemělo svaz a Rusko. Totéž lze říci o Kazachstánu a Kyrgyzii ve vztahu k Číně, Arménie k Iránu a Turecku. Ale i Rusku pomáhá širší trh a velký demografický potenciál za zády, a možnost odvolat se na nezbytnost brát v úvahu pozice spojenců, kdy jí jsou předkládána nevýhodná řešení.

Slabinou svazu je neschopnost a neochota elit vyjasnit samým sobě a jeden druhému jeho naprosto zřejmé výhody. Velmi pomalu probíhá formování veřejné podpory integrace. Dosud, a to vyvolalo i můj údiv, neexistují společné vzdělávací a vědecké programy integrace, k vypracování společných adekvátních hodnocení situace ve vnějším světě. Elity členských zemí nadále, jako v informačně ubohých sovětských dobách, dostávají většinu informací o světě, ale často i o sobě navzájem, ze zahraničních, převážně anglosaských zdrojů. Ty sice i dříve upravovali anglosasové ve svůj prospěch, ale přesto byly relativně objektivní. Dnes ale se stávají kompletně fejkovými, nebo v nejlepším případě jednostrannými. Podstatnou z objevených slabin EAES je nízká výkonná kultura členů EEK přes náročný proces dohadování s ministerstvy členských zemí, přijímá rozhodnutí v podstatě závazná k realizaci. Ale ta se velmi často na úrovni realizace zamlžují a rozplývají. Lenost, osobně nevýhodné, nedostatek kvalifikace… Nejvyšší orgány tomuto problému nevěnují dost pozornosti. No, a těžko si představit první vicepremiéry a tím spíš hlavy států, projednávajících množství drobných případů neplnění usnesení EEK.

Vnější prostředí

EAES potřebuje modernizaci i v souvislosti se změnou venkovního prostředí ve srovnání s tím, ve kterém se svaz promýšlel a tvořil. Převažující tendencí je deliberalizace, částečná deglobalizace světové ekonomiky, růst tendencí k používání ekonomických nástrojů v zahraničně politických cílech. Politiku Trumpovy administrativy všichni vidí, ale růst protekcionizmu a sklon k jednostranným rozhodnutím tu byly už před ní. Uzavření se před vnějším trhem je recept na pomalou smrt. Ale rovnováha mezi dvěma stranami vzájemné závislosti: pozitivní – možnosti přístupu na nové trhy, využití výhod mezinárodní dělbě práce; a negativní – zranitelností – se přesouvá na stranu druhou. Politizace ekonomických styků vyžaduje vytvoření maximálního množství nezávislých finančních agentur, zdrojů kapitálu, technologií.

Západní politika sankcí není jen rukavicí hozenou Rusku a nepřímo i dalším členským zemím svazu, ale i možnost koordinované záměny exportu a diverzifikace hospodářských styků, snižujících tuto zranitelnost.

Na počátku cesty k vytvoření EAES se počítalo s tím, že vytvořením vlastní internacionální „pěsti“, se za výhodnějších podmínek, než jednotlivě, budeme sbližovat s EU v rámci koncepce „integrace integrací“. EAES se měl rozvíjet v mnohém na bázi práva a norem EU. Ta ale spadla do hluboké a mnohostranné krize a začala rychle zaostávat za zvedající se Asií. Je velmi pravděpodobné, že se technologický a ekonomický svět budoucnosti bude rozvíjet na bázi dvou megaplatforem – americké a čínské, ale EU nemůže takovou platformu vytvořit – jak se dříve soudilo.

Je zřejmé, že rozvíjející se digitální transformace světové ekonomiky si důrazně vyžaduje maximálně společných řešení. A pro ekonomickou efektivnost vstupu do už digitálního svatě, a pro maximálně možného zajištění suverenity. Geoekonomicky se členské země EAES setkávají nejen s obrovskými možnostmi, ale i výzvami ekonomického pohybu Číny na Západ v rámci strategie „Pásu a cesty“, relativním oslabením EU, v minulosti, ale v mnohém i dosud kýženého partnera podstatné části elit členských zemí svazu. Toto přání bylo umocněno v prvních dvou dekádách po roce 1991 masívním vývozem kapitálu a dětí do Evropy. Přání sblížit se s Evropou je pochopitelné a nevyhnutelné, ale co s tím dělat v nových podmínkách?

Na jih od EAES se zvedá více než dvoumiliardový region Centrální a Jižní Asie. Pokud je známo, tak dosud není strategie využití naskytnutých možností.

Co dál?

Výhodným řešením v geopolitické sféře by pravděpodobně byl posun k vytvoření společného ekonomického prostoru mezi ŠOS, EAES a EU v rámci koncepce Velké Eurazie. Základy koncepce byly založen už v 90.letech v řadě vy stoupení prezidenta Kazachstánu, potom už byla od počátku 20.let tohoto století byla idea posunuta Ruskem a oficiálně podpořena Pekingem. Další její rozvoj ale nenastal.

Pokud jde o samotný svaz, tak analýza nezpochybnitelného úspěchu a nahromaděných problémů vede k závěru o nezbytnosti taktické pauzy v jeho rozvoji. Od stadia rozšiřování funkcí má smysl přejít k prohloubení, využití a konsolidace výsledků. Je nutné postupně odstraňovat zbylé obchodní bariéry, vytvářet zóny volného obchodu s novými partnery, pracovat na udělení statutu všeobecně uznávaného integračního sdružení EAES zakotveného v mezinárodních institutech pro členské země svazu důležitých, zapojení EAES do práce BRICS, „velké dvacítky“.

Zatím nemá smysl se snažit ve směru k integraci ve finanční sféře. Vyvolává to alergii u elit členských zemí, bojících se ztráty suverenity. Možná, že bude lepší vůbec v nejbližších letech vynechat z programu otázku společné měny. Na příkladu EU jsme viděli, že vytváří neméně problémů, než jich řeší. Ovšem, prohloubení spolupráce centrálních bank je zřetelně užitečné. Stejně užitečné je i rozšíření spolupráce orgánů výkonné moci, například v oblasti ochrany práv spotřebitelů. A už naprosto nezbytná bude součinnost v oblasti vědy a vzdělání. Takové společné programy by přispěly k navazování osobních vztahů, vypracování společné ideologie spolupráce mezi mládeží – budoucími lídry zemí.  Během našich situačních analýz nejednou vyplouvala myšlenka, že přiznání grantů vědeckým kolektivům, především v Rusku, by měla být provázena podmínkou zapojení kolegů ze svazových států do těchto kolektivů.

EAES by si měl stále více přisvojovat funkce „servisní společnosti“, pomáhající při realizaci konkrétních ekonomických projektů podnikatelskými strukturami členských zemí.

Nabízí se myšlenka vytvoření společné nezávislé ratingové agentury vedle EAES. Ve většině zemí dominují západní agentury, přes všeobecně známé problém s jejich drahotou a objektivitou. Nezávislé ratingové agentury jsou zatím vytvořeny jen v Rusku.

Hlavní ale dnes je – dosažení větší efektivnosti práce EAES, plnění rozhodnutí přijatých EEK, posilování návyku automatického plnění společně přijatých rozhodnutí, „rozebírání závalů“. K tomu bude třeba urychlené vytvoření pracovní skupiny EEK a odpovědných zástupců vlád členských zemí pod vedením autoritativního politika jedné ze členských zemí pro sestavení „seznamu důležitých případů“ se zapojením expertů a zástupců korporací. Mandát této skupině musí udělit vůdci států, a seznam musí být naprosto konkrétním a bodovým, soupisem existující praxe neplnění ustanovení Dohody o EAES a usnesení EEK orgány členských zemí. Každý bod musí být doplněn o doporučení nápravy vzniklé situace. Plán musí být předložen Eurazijské mezivládní radě a, po jeho korekcích a schválení, Nejvyšší Eurazijské ekonomické radě, jejíž rozhodnutí bude závazné pro všechny, a bude mít formu vládního usnesení, nebo ještě lépe výnosu hlavy státu.

Souběžně je třeba začít promýšlet dlouhodobý strategický plán našeho integračního sdružení s přihlédnutím k dosaženému, nahromaděným zkušenostem, a hlavně, prognózu rozvoje světové ekonomiky a geopolitiky. Práce na takovém plánu pomůže i národním vládám adekvátně korigovat svoje národní strategie.

Je zřejmé, že uzrála potřeba vytvoření Eurazijského expertního výboru, složeného z předních analytiků členských zemí. Expertní výbor by měl dát vědecky podložená doporučení pro strategii svazu vůči vnějším partnerům, jak, kdy a o čem obnovovat dialog s EU, jak co nejefektivněji spolupůsobit s čínským „Pásem a Cestou“, jak rozvíjet „jižní strategii“ svazu. A to tak, aby se stala  základem přesměrování eurasijské ekonomické integrace na perspektivu do roku 2025, kdy bude pravděpodobně možné postavit otázku začátku mezivládních jednání o modernizaci Dohody o EAES. K té době může uzrát otázka rozšíření EAES. Nyní je ale zřejmě hlavní prohloubení integračního procesu, zapojení do něj širších kruhů byznysu, upevnění jeho společenské a politické podpory a pochopení, že naše integrace je důležitým a nezastupitelným nástrojem zajištění suverenity a blahobytu v budoucím vysoce konkurenčním a těžko předvídatelném světě.

*) Sergej Karaganov – vědec, expert v mezinárodních otázkách, čestný předseda Rady pro zahraniční a obrannou politiku prezidenta RF, děkan Fakulty světové politiky a ekonomiky Vysoké školy ekonomické v Moskvě.
**) EAES – ekonomické sdružení zemí (Arménie, Bělorusko,Kazachstán, Kyrgýzie,Rusko), pozorovatel Moldávie, volné ekonomické zóny: Vietnam,Irán,ČLR,Kuba;+ další státy jsou ve stadiu jednání.

https://rg.ru/2018/12/04/karaganov-integraciia-v-ramkah-eaes-prinosit-politicheskie-vygody.html

Dovětek překladatele: – už jsem měl překlad skoro hotový, když jsem na ruských zdrojích zaznamenal záběry ze zahájení jednání Nejvyšší rady EAES – tedy část přístupnou novinářům. Ve vystoupení V. Putina i ostatních hlav členských států se v kostce odráželo to, co výše píše S.Karaganov. Zpestřením, nicméně nikoli novinkou, pro mne bylo, že si Běloruský prezident „Backa“ Lukašenko neodpustil malou exhibici v přítomnosti novinářů, kdy Putinovi „vyčetl“, že ne všechny členské země EAES mají stejné podmínky. Měl na místě cenu plynu, který Bělorusko kupuje od Ruska za cenu cca 130 USD/1000m3 oproti 70 USD v sousední ruské Smolenské oblasti – což nepovažuje za korektní a poškozuje to konkurenceschopnost běloruské produkce. Putin mu namítl, že tato otázka je obsažena ve společně schváleném plánu do r.2025, Německo plyn kupuje po 250 USD a pokud by Bělorusko mělo dostávat srovnatelnou spravedlivou cenu, pohybovala by se někde na 200 dolarech – nicméně se k tomu mohou po odchodu novinářů všichni vrátit… Záznam pro informaci zde:https://www.youtube.com/watch?v=5HELWHBrSTk

 – Takže budou nejspíš mít o čem psát i naše „SMRAD“ (definice masmédií od historika A.Fursova: „Systém Masové Reklamy, Agitace a Dezinformace“) – jakýže rozkol vládne mezi šéfy členských států svazu…

 

Překlad:  181206

Reklamy
Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , | Komentáře: 1

Ako dal Jeľcin rozstrieľať Biely dom (2)

 (voľné pokračovanie)

Minule sme si v článku s týmto názvom prečítali takmer melodramatický príbeh, ktorý americkému dôstojníkovi vyrozprával vtedajší minister obrany Gračov. Dnes niektoré informácie dáme na pravú mieru a uvedieme niektoré detaily, ktoré možno celkom obrátia dojem, ktorý sme z rozhovoru získali.

Predovšetkým, Biely dom zrejme nebol plný ozbrojených bojachtivých militantov. „Obrancovia“ boli prevažne poslanci najvyššieho sovietu a civilní pracovníci. Budova parlamentu, aby boli obrancovia čo najviac demoralizovaní, bola odpojená od elektriny a vody. V čase útoku na Biely dom boli mnohí v budove nepretržite 10 dní a boli takmer vyčerpaní. Vodcovia, Ruckoj a Chazbulatov, vedeli, že použitie zbraní by mohlo vyprovokovať útok na budovu a chceli sa ozbrojenému konfliktu vyhnúť.

Ďalšia vec je, že na nočnom stretnutí s Jeľcinom, kde Gračov požadoval od prezidenta písomný rozkaz na útok, predniesli plán na použitie tankov zástupca veliteľa prezidentovej ochranky, Genadij Zacharov, a veliteľ Alexander Koržakov. Prišli s nápadom strieľať z tankov z protiľahlých strán budovy. Prezidentovi tvrdili, že skoro ráno na horných poschodiach nebudú ľudia a po výstreloch z tankov do prázdnych horných poschodí všetci v panike zbehnú nadol, takže obete budú minimálne.

Pravda však bola taká, že väčšina obetí z Bieleho domu zrejme bola zapríčinená týmito výstrelmi z tankov. Prvý zásah bol do zasadačky, druhý a tretí do kancelárií Chazbulatova a Ruckého. Ruckoj o tom povedal: „Bol som v kancelárii, keď priletel projektil cez okno a vybuchol v opačnom rohu miestnosti. Bol som v šoku a ponáhľal som sa preč. Nechápem, ako som to prežil.“

Ďalší z obrancov to komentoval: „Keď sa začala streľba z tankov, bol som na šiestom poschodí. Bolo tam veľa civilov. Boli sme neozbrojení. Pomyslel som si, že po tejto streľbe vtrhnú do budovy vojaci a rozhodol som sa, že si nájdem nejakú zbraň. Keď som otvoril dvere do miestnosti, kde práve vybuchol projektil, nemohol som vojsť. Miestnosť bola plná krvavej kaše.“ Začíname asi chápať, prečo ani Gračov nepoznal presný počet obetí.

Gračov spomenul, že na Biely dom útočila 119. výsadková rota. No celých 10 dní blokády parlamentu boli v okolí rozmiestnené špeciálne protiteroristické jednotky „Alfa“ a „Vympel“. Skôr, ako Jeľcin ráno zavolal Gračovovi, aby zaútočil na Biely dom aj z ústneho rozkazu, stretol sa o 4:30 s veliteľmi špeciálnych protiteroristických jednotiek a rozkázal im vykonať útok. Oficiálna história hovorí, že tieto špeciálne jednotky odmietli rozkaz vykonať, preto sa Jeľcin obrátil na armádu pod velením Gračova.

Genadij Zajcev, ktorý vtedy velil jednotkám Alfa okolo Bieleho domu, spomína na ranné stretnutie s Jeľcinom takto: „Keď Boris Michajlovič vstúpil, bol to úplne iný človek, než ako sme ho poznali. Unavený, bledý, úsečný. Posadil sa k stolu a hovoril len krátko a stroho – V krajine je komplikovaná napätá situácia. Musíte to ukončiť. Biely dom obsadila banda, ktorá chce vykonať štátny prevrat. Musíte vyprázdniť Biely dom. Musíte z neho dostať všetkých ľudí. Rozhodol som sa vyprázdniť Biely dom násilím. Vaše jednotky sa toho zúčastnia. Splníte rozkazy prezidenta? Odpoveďou na túto priamu otázku však bolo dlhotrvajúce hrobové ticho. Jeľcin chvíľu čakal, no potom sa opýtal inak a dôrazne: Dobre, tak sa spýtam inak. Odmietate vykonať rozkaz prezidenta? Odpovedalo mu znovu hrobové ticho…“ Neskôr Jeľcin o tejto chvíli hovoril: „Prešiel som si ich očami, stáli tam – veľkí, silní, krásni chlapi. Bez rozlúčky som sa otočil k dverám a len som povedal Zajcevovi, že rozkaz musí byť splnený.

Zajcev svoje mlčanie po rokoch komentoval: „Často musíme v živote robiť rozhodnutia. Celý život je na vážkach medzi dobrom a zlom. Ja nie som politik, som vojak a mám svoju prísahu, ktorú musím vyplniť. Rozkaz je pre mňa zákonom. Keby šlo o jasnú operáciu na neutralizáciu teroristov, vtedy by neprichádzalo do úvahy žiadne váhanie. Ale zabíjať ľudí, poslancov a riadnych spoluobčanov – keď si odmyslíme všetky pekné rečičky, do ktorých obalili ten rozkaz, tak presne toto od nás chceli – to bola úplne iná záležitosť. Velitelia jednotiek Alfa a Vympel toto nemohli urobiť.“

Ak sme z rozhovoru s Gračovom získali dojem, že po niekoľkých výstreloch z tankov nabehli do budovy výsadkári a o hodinu už bolo po všetkom, tak pravda bola celkom iná boje prebiehali celý deň a poslední zajatci, medzi nimi vodcovia Ruckoj a Chazbulatov, opúšťali budovu až okolo 18:00 večer.

Špeciálne jednotky Alfa a Vympel, hoci s minimálnym nadšením, museli rozkaz prezidenta nakoniec splniť. Generál Barsukov, ktorý im velil, im povedal, že majú len dve možnosti. Vstúpiť s ostatnými jednotkami do budovy, alebo ich bude musieť odzbrojiť a rozpustiť. Tieto špeciálne protiteroristické jednotky však zvolili iný prístup, než Gračovom spomínané vyvalenie dverí a streľbu na všetko, čo sa pohne. Vyslali do budovy parlamentárov, ktorí sa pokúsili s vodcami obrancov vyjednávať.

Dôstojník špeciálnych jednotiek Alfa podal o posledných hodinách najvyššieho sovietu toto svedectvo: Keďže sme poznali celú zložitosť situácie a vedeli sme veľmi dobre, čo budú v budove robiť naši kamaráti z iných jednotiek, z vlastnej iniciatívy sme vytvorili skupinu, ktorá sa vybrala do Bieleho domu. Našej skupine velil podplukovník Keleksajev a bol s nami aj jeden príslušník jednotky Vympel. Vybrali sme sa vyhľadať veliteľa obrany budovy.

Keď sme sa postavili na rampu pred vchodom, ktosi z okien na nás zakričal: – Nepribližujte sa, zmiznite odtiaľ. – Ja s Keleksajevom sme prišli ku vchodu s improvizovanou bielou vlajkou. Pri vchode nám vyšiel v ústrety seržant milície Sorokin. Keď sme mu vysvetlili, o čo ide, obrátil sa a megafónom zavolal k obrancom, že prichádza skupina z jednotky Alfa, aby k nám prišiel niekto z veliteľov. Prvý sa pri nás objavil Albert Makašov so svojim slávnym baretom. Vo vstupnej hale boli zhromaždení chlapi poobliekaní ako kozáci z Transistrie a chovali sa, musím povedať, veľmi spurne a vzdorovito. „To sú Machnovci, dobrovoľníci, tí mi nepodliehajú“, vysvetlil nám Makašov a viedol nás ďalej do budovy.

Vtom sa rozbehol útok na Biely dom od stanice metra Krasnopresnenskaja. Obrancovia nás požiadali, aby sme niečo podnikli, nech sa to zastaví. Vybral som sa po chodbách smerom, kde sa ozývala streľba, ale bolo to veľmi neprehľadné a nedalo sa zistiť, čo sa vlastne deje. Keď som sa vrátil, ten rozruch zjavne zapôsobil na Machnovcov. Výrazne skrotli. Makašov nás zaviedol do zasadačky Snemovne národov, kde boli zhromaždení poslanci a mnoho iných ľudí. Predstavili sme sa, že sme dôstojníci jednotky Alfa a že sme dostali rozkaz obsadiť Biely dom. Tiež sme povedali, že sme poverení zabezpečiť evakuáciu neozbrojených ľudí z budovy pod našou zárukou.

Potom nás zaviedli na tretie poschodie, kde v jednej z miestností boli Ruckoj a Chazbulatov. Chovali sa ako vojenskí profesionáli a vyjednávanie bolo jednoduché. Chápali všetko. Vyjednávali sme hlavne s Ruckým, Chazbulatov to sledoval mlčky. Ruckoj odmietol opustiť budovu. Povedal nám, že očakáva príchod vojenských jednotiek, ktoré sú k nemu lojálne a požiadal nás, aby sme sprostredkovali Chazbulatovi, aby sa mohol dostať na americkú ambasádu. S týmto sme nepočítali, nemali sme na to oprávnenia a povedali sme, že to musíme najskôr dohodnúť s veliteľmi. Keď sme vychádzali z budovy, už niekoľkí dôstojníci Specnaz organizovali evakuáciu neozbrojených poslancov z budovy. Pripojili sme sa k nim a pomáhali sme, za našimi veliteľmi šiel len Keleksajev.

Keď na to myslím teraz po rokoch, tak vtedajšie vedenie štátu nevyužilo všetky možnosti na pokojné mierové urovnanie. Ignorovalo iniciatívu Patriarchu ruskej ortodoxnej cirkvi Alexeja II. Napokon, prečo sa do vyjednávania s obrancami nezapojil osobne Boris Nikolajevič, veď sa rozhodovalo o životoch našich spoluobčanov a stovky oň vtedy prišli. Len Boh vie, či by to skončilo mierne, alebo by rokovania zlyhali pred dosiahnutím dohody, ale prezident by si mohol povedať – Urobil som všetko, čo bolo v mojich silách.

Krátko pred poludním sa tiež na určitý čas podarilo dohodnúť zastavenie paľby, aby záchranky mohli odviezť ranených. Do Moskovských nemocníc vtedy priviezli asi dve stovky ľudí, mnohí zomreli pri prevoze.

Ďalšou zamlčanou kapitolou tohto boja boli záhadní snajperi. Pri zadnom vchode Bieleho domu zastrelil snajper Genadija Sergejeva z jednotky Alfa. Strela ho zasiahla zozadu do priestoru medzi dolným okrajom prilby a horným okrajom nepriestrelnej vesty. Veliteľ Zajcev to komentoval ako provokáciu. Niekto chcel, aby sa vojaci z Alfy rozzúrili a pomstili na obrancoch Bieleho domu. Ale Zajcev si bol absolútne istý, že strela nevyšla z vnútra budovy. Sergejev bol krytý obrneným vozidlom a strela ho zasiahla do chrbta. Sergej Fjodorov z tejto jednotky to po rokoch v jednom rozhovore komentoval: „Mali sme vysokú mieru samostatnosti a veľmi dobré informácie, no aj tak bola táto operácia jedna z našich najťažších, aj keď to porovnávam s Aminom, Beslanom, Buďonovskom a Pervomajským. Myslím, že sme celému svetu ukázali, že špeciálne jednotky nie sú hrdlorezi, ktorí bezmyšlienkovite splnia akýkoľvek rozkaz hocijakej vlády. Smrť Genadija Sergejeva bola vysokou cenou za to, že vtedy mnoho ľudí prežilo. Napokon, mohli sme Biely dom obsadiť priamym útokom, ale ľudská krv nie je voda…

K snajperom sa ozval aj Andrej Dunajev, bývalý zástupca ministra vnútra: „Na vlastné oči som videl, ako snajper zasiahol policajného dôstojníka. Jeho pozícia bola na hoteli Mir. Bežali sme sa tam, ale snajper už bol preč. Ten štýl, akým tú akciu vykonal, to nebol náš – ani ministerstva vnútra, ani KGB – bol to určite niekto iný, niekto zo zahraničných tajných služieb.

Dimitrij Rogozin, bývalý vyslanec Ruska pri NATO, publikoval o svojich zisteniach medzi veliteľmi špeciálnych jednotiek. Napísal, že prvé výstrely na vojakov špeciálnych jednotiek nesmerovali z Bieleho domu. Všetky zásahy boli do chrbta, zo smeru od hotela Mir, zo strechy budovy, v ktorej mala sídlo aj ambasáda USA. Generál Sorokin, ktorý velil jednému zo smerov útoku, prísne zakázal opätovať streľbu smerom na americkú ambasádu, aby sa vyhol neskorším nepríjemnostiam. Medzi obeťami záhadných snajperov však boli nielen vojaci zo špeciálnych jednotiek. Zasiahnutí boli aj mnohí civilisti, ktorí sa náhodou ocitli na uliciach v blízkosti. Snajperi operovali na viacerých strechách, nielen na americkej ambasáde. Podľa ruského publicistu Starikova neznámi snajperi operovali podobným štýlom ako v Kirgizsku, Iráne, Thajsku a Rumunsku, pričom sa zameriavali na mladých ľudí, ženy, deti, teda ten segment obyvateľstva, na ktorý by nikdy necielili vládne jednotky.

Okolo 16:00 popoludní sa dôstojníkom jednotky Alfa podarilo vyviesť z budovy ešte asi 700 ľudí s rukami nad hlavou. Medzi okolostojacimi zvedavcami sa objavili letáky s titulkom „Posledná vôľa obrancov parlamentu“. Bolo na nich napísané: „Keď čítate tieto riadky, už nie sme medzi živými. Naše prestrieľané telá horia medzi múrmi Bieleho domu. Úprimne sme ľúbili Rusko a chceli sme pre svoju vlasť vrátiť poriadok – taký, ktorý nikomu, nech by zastával hocako vysokú funkciu, nedovolí porušovať zákon (a neplánovali sme uniknúť do zahraničia). Odpustite nám. My odpúšťame všetkým, aj tým mladým chlapcom, ktorých poslali, aby nás zabili. Nie je to ich vina. Ale nikdy neodpustíme diabolskej bande, ktorá svojou tučnou riťou sedí na krku Ruska. Veríme, že naša vlasť sa nakoniec zbaví tohto bremena.

Okolo 18:00 bolo po všetkom a budovu medzi poslednými opustili aj zatknutí predseda parlamentu Chazbulatov, viceprezident Ruckoj a vodca nacionalistickej frakcie Makašov.

V roku 1994 sa generálny prokurátor Alexej Kazannik, ktorý odporučil novému parlamentu, aby prijal amnestiu pre vodcov a aktívnych účastníkov obrany Bieleho domu, takto vyjadril na stránkach tlače: „Preskúmal som výpovede tisícky účastníkov a na prokuratúre sme dospeli k tomuto dôkazovému zisteniu: medzi udalosťami z 3. a 4. októbra nedošlo k žiadnym mierovým rokovaniam, bol len rozkaz okamžite zaútočiť. Pred útokom zo 4. októbra nikto nevaroval ľudí, ktorí ostali v Bielom dome, že sa pripravuje jeho ostreľovanie a útok. Neexistuje na to žiadny dôkaz, že by podobné vyjednávanie prebehlo. Preto udalosti z nasledujúceho dňa je možné kvalifikovať ako zločin motivovaný na základe pomsty, a takým spôsobom, ktorý z nízkych pohnútok ohrozil životy mnohých ľudí.

Historik Michail Gefter, a týmto odkazom túto epizódu končím, aby sa nám jeho slová natrvalo vryli do pamäti, v roku 1994 v jednej televíznej relácii povedal: „Musíme sa stotožniť s prístupom skupiny Alfa. Oni ten Október chápali ako vnútropolitický boj a odmietli splniť rozkaz na zabíjanie. Ich historická skúsenosť, spôsob, akým sa postavili k riešeniu situácie, nám otvára dvere k ústrednému problému ruského povedomia, kam nám škriepky a politikárčenie zabraňuje nahliadnuť.  – Tí, ktorí myslia inakšie, nie sú nepriatelia, ktorých musíme zničiť, sú to naši spoluobčania a bratia.

 

Zdroje:

http://antiterror.one/en/article/they-wanted-blood-us

https://www.rt.com/news/parliament-siege-yeltsin-timeline-691/

https://en.wikipedia.org/wiki/Alpha_Group

https://www.rbth.com/blogs/2013/10/12/the_snipers_of_black_october_30103

https://themoscowtimes.com/news/black-october-revisited-photo-essay-28269

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , , , | 32 komentářů

Svátky klidu a míru?

Ale ne! Proč by Vánoce měly být něčím tak fádním? Vánoce mají být řádně rozjuchané a žertovné. A kdo nejuchá, je staromilec, ne-li něco horšího!

Začneme pochopitelně nazdobením bytu.

Na webech s vánoční tématikou jsem našla nabídku tohohle vkusného a žertovného polštářku, který krásně doplní váš byt. Na těch slušnějších webech je nabízen pod názvem „kakánek“. Jak jen jsme bez něčeho takového mohli tolik let žít!

U tohohle si nejsem jistá: je to veselá vánoční výzdoba, nebo zdechlý Santa?

A už můžeme uspořádat piknik, párty, nebo něco na ten způsob.  A pochopitelně že ta veselice musí být kostýmovaná! A kostýmy musí být stylové, vánoční!

Co třeba nafukovací kostým krocana?

I v převleku za vánoční pudink se stanete lvem salónu!

A pokud je některý představitel Santy nevhodně štíhlý, neviditelný pazour trhu mu hbitě nabídne náhradní díl: nafukovací břicho.

Prostě radovat se a juchat musí každý. I ten pes. Jak jinak, než v kostýmu – tentokrát převlečen za vánoční perníček. Co si o tom ten chlupatej nešťastník myslí, je z jeho výrazu dobře čitelné…

Tak, večírek skončil, šťastná rodinka se může převlíct do pyžam – samozřejmě stylových, sobích a jít spát. Snad je nebudou tlačit parohy…

Ale než zalehnou do postelí, musí pochopitelně navštívit ještě „onu místnost“. Pochopitelně taky s vánoční výzdobou!

No řekněte sami: není to krása?😄

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , | 9 komentářů

Hlavně, aby nám nefotografovali nádraží

Od Švejka jsme pokročili dál. K ruským špiónům přibyli čínští. Ti musí být zatraceně rafinovaní, aby zamaskovali šikmé oči a jazykové vady.

Rusové jsou jednodušší, ale o to nebezpečnější. To řekla úřední memoranda putimskému strážnistrovi Flanderkovi: „Je zjištěno, že mezi nimi jest mnoho ruských Čechů, vychovaných ve vysokých štábních vojenských školách Ruska, kteří ovládajíce dokonale český jazyk, jeví se býti zvláště nebezpečnými vyzvědači, neboť oni mohou a jisté provedou i mezi českým obyvatelstvem velezrádnou propagandu.“

Vědom si ruské úskočnosti, strážmistr vtělil svoje podezření do raportu: „Mezi jiným při mém křížovém výslechu udal, že umí fotografovat, a to nejraději nádraží. Aparát fotografický sice u něho nalezen nebyl, ale jest domněnka, že ho někde skrývá, a proto s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost, čemuž nasvědčuje i jeho vlastní doznání, že by fotografoval, kdyby měl aparát u sebe.“

Švejk Flanderkovi vyjevil, že to je „Lehčí než něco jinýho, poněvadž se to nehejbá a pořád to nádraží stojí na jednom místě a člověk mu nemusí říkat, aby se tvářilo příjemně.“ To se nezměnilo, jen technika je jiná. Aparát může být třeba v brýlích.

Už tenkrát, dávno před internetem, existovaly „fake news“. Desertéři, které Švejk potkal ve stohu „měli představu, že Rusové už jsou za Budapeští a na Moravě. Všeobecně se to v Putimi povídá.“

Zpráva BIS za rok 2017 sděluje, že se trochu krade a korumpuje a že proti nám špionážují východní nepřátelé. Významný je její příspěvek k obohacení českého jazyka termínem „anarchoautonomní skupina“. Je zjevně odlišná od trockistické, protože jinak by stačil jeden termín.

Podle BIS nepředstavuje levicový extremismus „bezpečnostní riziko pro ohrožení demokratického zřízení ČR“. Zpráva se jím ale přesto poměrně široce zabývá. Zejména vrhá nové světlo na Kolektiv Autonomního sociálního centra Klinika.

Tihle lumpové, kteří nerespektují rozhodnutí soudu aby centrum opustili, organizují „setkávání sympatizantů z širokého spektra krajní levice, ale také různých lidsko-právních aktivistů.“ Odvolávají se na lidská práva, darebáci. Asi to mají od Havla.

Podle BIS: „Klinika představovala i významný prvek pro rozvíjení a posilování mezinárodních vztahů české krajně levicové scény. Nově se anarchoautonomové více věnovali ochraně životního prostředí a ekologickému aktivismu, který se postupně stal dalším z jejich hlavních profilačních témat. Bylo patrné jejich propojení s různými environmentálními aktivistickými skupinami nejen v ČR, ale i v SRN. Účastnili se akcí pořádaných těmito subjekty či dokonce participovali na jejich organizaci.

BIS nezaznamenala „žádné přímé akce, ke kterým by se přihlásili militantní anarchisté. Osoby obžalované z příprav teroristického útoku na vlak s vojenským materiálem byly osvobozeny zatím nepravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze z 22. září 2017. V průběhu roku se některé z nich nadále pohybovaly v prostředí levicových extremistů, nebyly však nijak významně aktivní“. To je jistě dobře.

Zpráva ale poukazuje na činnost „několika vazebně stíhaných aktivistů, kteří po svém propuštění předávali zkušenosti z pobytu ve vězení na různých setkáních a besedách.“

Občan si oddechne, že se BIS dokáže zabývat i zdánlivými maličkostmi. Dojem, že si anarcho-tyhlety hýčká, aby si je nemusela vymyslet, je doufejme nesprávný.

Zbývá dodat, že se zpráva vyhýbá informacím o možném úniku informací směrem na Západ. Z nedávné minulosti přece víme, že třeba Američané odposlouchávali Merkelovou a prý zachytili i telefonát prince, který může mít prsty v zabití novináře.

Media zprávu v podstatě ignorují, přestože se nabízí řada otázek a scénářů. Jaké překvapivé informace lze získat na politické úrovni? Cožpak se jakékoli české ministerstvo může rozhodovat bez ohledu na USA, EU a Izrael? Jisté nebezpečí může vzniknout, kdyby se veřejnost dozvěděla něco o kroucení rukou, abychom kupovali od přátel, třeba draze.

Dobře, přijede čínský agent. A co dál? Bude se snad pídit po tom, proč náš systém potřebuje desetiletí pro kousek dálnice a neumí již postavit jaderný reaktor? Bude pracně zkoumat, co mají naši vědci kdesi v šuplíku? Ten člověk přijíždí, aby prodal, co Čína umí. Má peníze, aby koupil a tím otevřel dveře.

Idioti mezi českými politiky si myslí, že Česko je pupek světa, který zachráníme, když jim u nás dveře přibouchneme. Jenže Čína ty trhy již dávno má. V Kanadě v obchodech těžko narazíte na zboží Made in USA nebo Canada. Z největší části tam je čínské zboží.

BIS píše, že „Čína disponuje téměř neomezeným kapitálem, který je schopna nabízet zahraničním firmám výměnou za přístup k duševnímu vlastnictví anebo vstup na zahraniční trhy.“

Svatá prostoto, tohle přece dělají i USA. Nejezdí k nám američtí diplomaté prodávat svoje zbraně a třeba jaderný reaktor?

Ford před časem koupil švédské Volvo, aby získal přístup k technologiím. To samé udělal General Motors se Saabem. Tam to bylo horší o to, že firma GM nechala Saab padnout, ale protože duševní vlastnictví, tedy patenty, zůstaly v jejím vlastnictví, bylo vzkříšení Saabu nemožné.

Dobře, přijede ruský mužik. A co dál? Nejspíš narazí na nenávist určité části populace a pak na lidi, jimž stačí západní zdroje, aby se báli, že je válka ve vzduchu.

Rubriky: Pozdravy z Poottawí | Štítky: , , , , | 61 komentářů

Ako Janukovič unikal z lopaty

Dňa 20.2 2014 kulminovali v Kyjeve pouličné protesty do krvavého finále. Na druhý deň ráno sa prezident Viktor Janukovič rozhodol ustúpiť a podpísal s tromi vodcami opozície (Jaceňuk, Kličko, Ťahnybok) dohodu o urovnaní politickej situácie. Hlavnými bodmi dohody boli predčasné prezidentské aj parlamentné voľby a návrat k ústave z roku 2004, čo znamenalo okamžitú stratu niektorých dôležitých prezidentských právomocí, šlo vlastne o Janukovičovu kapituláciu. Článok The Guardian, ktorý o tomto rozuzlení informoval ešte v ten istý deň, píše aj o tom, že garanciu nad plnením dohody prevzali ministri zahraničných vecí Nemecka, Frank-Walter Steinmeier, Poľska, Radek Sikorski, a Francúzska Eric Fournier, ten zároveň v mene EÚ. Títo boli priamo na mieste a viedli rokovania s prezidentom Janukovičom aj opozíciou na námestí.

Článok uvádza aj odkaz na plné znenie dohody v nemeckom jazyku, no ak sa ho pokúsite otvoriť, uvidíte „Server-Fehler 404“. Je to nielen preto, že nikto na Ministerstve zahraničných vecí BRD si nechce pripomínať toto fiasko nemeckej diplomacie, lebo táto dohoda, veľkolepo oslavovaná všetkými funkcionármi EÚ, sa obrátila na prach, kým ešte od jej podpisu neuplynulo 24 hodín. Je to aj preto, že logika nasledujúcich udalostí smerovala k tomu, aby sa táto dohoda nikdy nezačala plniť. Medzi iným sa totiž dohodlo, že prezident nevyhlási výnimočný stav, prestanú násilnosti a vzájomné potýčky, do 48 hodín všetky nelegálne držané zbrane budú uložené do vládnych skladov, násilnosti z posledných týždňov sa riadne vyšetria pod medzinárodným dohľadom a vznikne široká koaličná vláda národného zjednotenia za účasti všetkých troch podpísaných za opozíciu spolu s Janukovičovou stranou regiónov.

Prezident Janukovič po podpise dohody vydal rozkaz na návrat všetkých silových zložiek späť do útvarov a vydal sa na cestu do Charkova na zasadnutie delegátov oblastnej rady. Z ulíc zmizli silové zložky, no nie protestujúca opozícia. Niekto medzi ľuďmi rozšíril chýr, že bezprostredne po podpise dohody ušiel prezident Janukovič do Dubaja a niekto vnukol rozvášnenému davu nápad, aby sa pohol na pochod necelých 20 km do prezidentovej rezidencie neďaleko Kyjeva. O niekoľko dní neskôr zaplavili MSM svet správami o luxuse, v akom Janukovič žil zo štátnych prostriedkov Ukrajiny. Konkrétne v The Guardian takýto článok vyšiel už 24. 2., s bohatou fotografickou prílohou a porovnával život Janukoviča na vysokej nohe s luxusom Kaddáfiho, Saddáma Husajna, Husní Mubaraka, Nikolaja Čaušesku a podobných zvrhnutých diktátorov. Na rozdiel od nich však v čase vydania článku ešte Viktor Janukovič nebol po smrti.

Prinajmenšom, ešte to nebolo isté, MSM nepoznali miesto, kde práve je, no keď si on niekde v tento deň prečítal článok s fotografiami davov, ktoré sa prechádzajú vnútrajškom jeho domu, a s narážkami na Kaddáfiho, zrejme si o svojom ďalšom osude na Ukrajine prestal robiť akékoľvek ilúzie. O mnoho mesiacov neskôr, na Valdajskom klube 2014 povedal na túto tému Vladimír Putin jedinú lakonickú vetu: „Poviem to otvorene – požiadal, aby sme ho dostali preč do Ruska, a to sme urobili.“

Dnešný oficiálny výklad MSM znie tak, že dohoda bola od začiatku prakticky mŕtva, lebo Janukovič emigroval (nemôžem sa ubrániť dojmu, že v tomto výklade by bola oveľa vhodnejšia skutočná Janukovičova mŕtvola) a teda za jeho osobu už dohodu nemal kto plniť. V miernejšej forme, ktorú reprezentuje Cernegie center v Moskve, sa Janukovič po stiahnutí polície z ulíc zľakol ozbrojeného davu, ktorý sa dal na pochod k jeho rezidencii.

Čo sa v skutočnosti po podpise dohody s Janukovičom dialo, to sa nedočítame v našich MSM. No našiel som dva cenné zdroje, ktoré sú z vzájomne protistojacich táborov. Mat Babiak z University of Toronto začal už 25. 2. 2014 písať článok: Lov na Janukoviča a priebežne ho aktualizoval až do 28. 2. Z druhej strany barikády vyšiel pred necelým rokom na portáli ruských špeciálnych síl Alfa článok Zachrániť Janukoviča, zložený zo spomienok plukovníka Dmitrija Ivancova z ochranky prezidenta Janukoviča. Obidva popisy udalostí sa v hrubých rysoch zhodujú, líšia sa hlavne mierou poznania podrobností (každý zo svojej strany) a emóciami. (V ďalšom popise budem farby zelenú a červenú používať na rozlíšenie, z ktorého zdroja daná informácia pochádza.)

Trasa Viktora Janukoviča, na ktorej sa zhodujú obidva moje zdroje.

Bezprostredne po podpise dohody sa podľa prenasledovateľov Janukovič dozvedel, že Verchovná rada proti nemu pripravuje proces odvolania a tak vo vrtuľníku odletel do Charkova na kongres zástupcov regionálnej samosprávy. Aby zmiatol prenasledovateľov, poslal do Charkova autokolónu pod velením dôstojníka svojej ochranky Klujeva a sám odletel do Charkova vrtuľníkom. Nový predseda Verchovnej rady Turčinov vyhlásil, že Janukovič sľúbil podať demisiu, ale po konzultáciami so svojimi poradcami sľub zrušil a prehlásil posledné kroky Verchovnej rady za „ilegálne“. Turčinov nebol medzi vodcami opozície, ktorí podpísali dohodu s Janukovičom. Týmto vyhlásením prakticky potvrdil pokračovanie boja proti Janukovičovi.

Janukovičova cesta však bola plánovaná vopred. Po kongrese v Charkove mala nasledovať jeho účasť na kongrese samosprávy v Donecku a cesta mala skončiť na Kryme. Bol normálny postup, že časť ochranky cestovala v autokolóne vopred do Charkova a iná časť priamo na Krym, pripraviť bezpečnostné opatrenia. Dmitrij Ivancov o tom hovorí: „Cestou naša kolóna musela prejsť cez päť blokpostov domobrany. Na troch sme sa stretli s odporom, keď nám chceli zablokovať cestu, a na dvoch na nás spustili paľbu z ručných zbraní. Jedného nášho dôstojníka (Klujeva) zranili. Mal som šťastie, že som tam nenechal život. Jedna z guliek trafila dvere na mojej strane a uviazla v rezervnom zásobníku, ktorý nosím vo dverách. Pár centimetrov vedľa a je po mne. Útočníci si boli istí, že je s nami Janukovič. Informácia, že letel vrtuľníkom, bola tajná.“ Ivancov hovorí, že paľbu na nich spustili už z diaľky, keď ešte nemohli vedieť, kto cestuje v automobiloch. No ani sa nepokúšali o identifikáciu. Nebolo pochýb, že presne vedia, že ide o prezidentov sprievod. Militanti však boli neskúsení a nepripravení na podobné akcie, a tak sa im nepodarilo kolónu automobilov zastaviť. To prispelo k momentálnemu informačnému chaosu a pomohlo zakryť, kde sa v skutočnosti v danej chvíli nachádza Janukovič.

Veliteľom Janukovičovej ochranky bol vtedy Konstantin Kobzar a jeho náčelníkom štábu Vladimír Pavlenko. Ten o dianí v Charkove povedal toto: „Dostali sme informáciu, že počas kongresu v Charkove má niekoľko teroristických skupín zaútočiť na sprievod prezidenta s cieľom zabiť ho.“ Polícia a miestne úrady boli povinné niekoľko hodín pred plánovaným vystúpením prezidenta sprístupniť Palác športu, kde sa mal kongres konať, prezidentovej ochranke, aby mohla urobiť bezpečnostné prípravy. Z nejakých dôvodov, s odvolaním na rozkazy z Kyjeva, však polícia a miestne orgány odmietli ochranke vstup. Pavlenko pokračoval: „Minister vnútra údajne vydal rozkaz, že do Paláca športu nesmie nikto vstúpiť so zbraňou a preto polícia požadovala, aby všetci členovia ochranky odovzdali zbrane na uloženie.“ Okrem toho si členovia ochranky v dave okolo budovy všimli viaceré militantné skupinky z „Pravého sektora“, niektoré dokonca plnili fľaše od piva neznámou tekutinou – presne takto zvykli vyrábať Molotovove koktaily na Majdane. Za týchto okolností velitelia ochranky asi pol hodiny pred začiatkom kongresu presvedčili Janukoviča, aby odriekol svoju reč a ihneď odletel vrtuľníkom do Donecka.

Prenasledovatelia celkom pomlčali o medzipristátí v Charkove, v ich rozprávaní Janukovič vzápätí po prílete do Charkova odletel do Donecka, kde sa pokúsil odletieť charterovým lietadlom, no služba ochrany letiska mu to nedovolila. Skupina ozbrojených mužov im ponúkla úplatok, ak dovolia lietadlu odletieť bez obvyklej kontroly. Janukovič potom odišiel z letiska v pancierovom automobile a podľa miestnych informátorov strávil niekoľko hodín v Donecku v niektorej z vládnych budov za pomoci Rinata Achmetova. Potom v autokolóne odišiel na Krym, pričom sa jeho auto vzdialilo od policajného sprievodu.

Let do Donecka však neprebiehal hladko. Asi 20 minút pred pristátím dostal pilot príkaz od dispečera, aby sa z rozkazu predsedu Verchovnej rady Turčinova okamžite vrátil do Charkova. Pilot to odmietol. Povedal dispečerovi, že už mu palivo postačuje len na prílet do Donecka.

                Generálmajor Kobzar: „Po prílete do Donecka sme sa pokúšali mobilmi spojiť s Kyjevom, aby sme zistili, čo sa to deje. Naše mobily však nefungovali, boli odpojené alebo zablokované.“ Potom padlo rozhodnutie odletieť do Kyjeva lietadlom, no služba ochrany letiska dala odviezť schodíky a oznámila, že letisko je mimo prevádzky. Ochranka odprevadila Janukoviča k automobilu, no traja chlapi z ochrany letiska mu zastali cestu. Na Kobzarov výkrik, že prezident je podľa ústavy chránená osoba, vraj sklonili hlavy a jeden z nich priznal, že majú od ministra rozkaz zadržať Janukoviča.

Skúsený Kobzar už v tomto momente aj bez telefonátu do Kyjeva vedel, čo sa deje. Autokolónu rozdelil na dve časti a pokračovali v jazde na Krym. Vpredu v dostatočnom predstihu, šla predsunutá skupina a tá na predmestí Melitopoľa narazila na pascu. Cesta bola zatarasená betónovými blokmi a po oboch stranách boli rozmiestnené guľomety. Auto z predsunutej skupiny sa otočilo späť a hoci sa za ním hneď vydalo SUV, skúsený vodič mu unikol. Vladimír Pavlenko sa neskôr dozvedel od svojho známeho, ktorý mal na tomto blokposte vtedy službu, že mali rozkaz strieľať na kolónu prezidenta Janukoviča a nenechať nikoho nažive.

Janukovičovej ochranke už teraz bolo jasné, že ich očakávali dlho vopred, a že rozkaz na ich likvidáciu musel prísť z najvyšších miest. Podľa vojenských expertov, v tom čase radikálna opozícia nebola natoľko organizovaná, aby hoci s pomocou svojich ľudí v prezidentovej ochranke, dokázala riadiť a vykonať takú rozsiahlu operáciu po veľkom území Ukrajiny. Odborníci túto operáciu prirovnávajú k zabitiu Muamara Kaddáfiho, keď pohyb jeho kolóny presne monitorovali drony a družice CIA a militantom posielali presné informácie, kde sa pohybuje a kde na kolónu majú nastražiť pascu. Je veľká pravdepodobnosť, že prípravy boli vykonané tak dôkladne, aby sa aj Janukovičovo telo vzápätí objavilo na obrazovkách svetových spravodajských agentúr. Janukovičovmu úniku však okrem zlej subordinácie prenasledovateľov pomohli aj príslušníci silových zložiek, ktorí mu ostali verní a odmietli sa na tomto love na človeka zúčastniť.

Po krátkej porade sa prezidentova kolóna rozdelila na niekoľko malých skupiniek a rozdelila sa do rôznych smerov, postupne sa mimo bežných ciest približovala ku Krymu.

Prenasledovatelia vedeli, že kolóna sa rozdelila na dvojice a trojice, vypla mobily a tak sa jej podarilo nepozorovane prejsť až na Krym. Pri hľadaní Janukovičovej kolóny boli použité aj ukrajinské bojové MIGy a objavilo sa podozrenie, že vtedy Janukovičovi pomohol bývalý minister obrany Pavlo Lebedev.

Neskôr prenasledovatelia dostali správu, že na prelome 23. a 24. 2. sa Janukovič objavil blízko svojej rezidencie v Balaklave na Kryme, ale vyhýbal sa všetkým vládnym budovám. Predpokladalo sa, že sa pokúsi odletieť z Krymu z niektorého z tamojších štyroch letísk, pravdepodobne z ruskej námornej základne v Sevastopole. Úrady sa pripravovali zadržať ho, keď sa pokúsi dostať na medzinárodné letisko v Sevastopole, ale Janukovič sa nikdy neobjavil. Zato sa objavil v Kyjeve zranený Klujev. Prehlásil, že bol s Janukovičom na Kryme, že sa ho pokúsil zadržať, ale pri následnej potýčke na neho vystrelili a zranili ho, no podarilo sa mu dostať do Kyjeva a bude spolupracovať s vyšetrovateľmi.

Prezidentova ochranka zvažovala, ktoré letisko použiť na odchod z krajiny. Boli si vedomí, že sú monitorovaní a hrozí im stále riziko. Okrem toho dostali správu, že na letisku v Belbeku pristál charter so skupinou ozbrojených mužov, z ktorých niekoľkí hovorili anglicky. Dozvedeli sa tiež, že v skupine prišiel aj minister vnútra Avakov, aby osobne koordinoval záverečnú fázu lovu na Janukoviča. Janukovič už nemal na výber. Mohol sa len odovzdať do rúk svojim vrahom, alebo opustiť krajinu.

Komando ruských vrtuľníkov s rozkazom evakuovať Janukoviča, velil Alexej Djumin. Kvôli obmedzenej komunikácii vrtuľníky nejaký čas nemohli nájsť kolónu s Janukovičom, no potom sa vozidlá ohlásili, keď niekoľko z nich súčasne zaplo diaľkové svetlá. V dokumente o návrate Krymu túto epizódu Vladimír Putin komentoval: „To, že sme zachránili život jemu a jeho rodine, bol akt ľudskosti. Jeho pôsobenie hodnotiť nechcem. Prehlásil, že nechce podpísať rozkaz na použitie sily proti demonštrantom, že si nechce poškvrniť ruky. Dá sa mu to vyčítať? To ja neviem. Necítim sa povolaný posudzovať to – či to bolo dobré, alebo zlé. Ale je očividné, že táto nečinnosť mala ťažké dôsledky.“

Prenasledovatelia na Kryme 26. 2. oficiálne stratili Janukovičovu stopu. Večer na tlačovej konferencii minister Avakov povedal, že pátranie po Janukovičovi bolo zastavené: „Myslím, že nesmieme dovoliť, aby vznikol nejaký ozbrojený konflikt alebo situácia, ktorou by sme nemohli pohnúť. Budem k vám úplne otvorený: toto bol jeden z hlavných dôvodov, prečo sme sa v noci, keď sme s Valentynom Nalivajčenkom boli v Sevastopole, rozhodli zdržať ďalších silových riešení vo veci Viktora Janukoviča… Pretože v tom momente sme zistili, že by sa to stalo zámienkou na konflikt pre ruské pozemné sily, aby v tomto konflikte intervenovali… Rozhodli sme sa, že budúcnosť Krymu je pre nás oveľa dôležitejšia, ako situácia s Janukovičom.

Janukovič sa znovu objavil 27. 2. V Moskve a vydal prehlásenie, že „bol prinútený požiadať vládu Ruskej federácie o poskytnutie osobnej bezpečnosti pred ohrozením zo strany extrémistov“. V ten istý deň mimoriadne zasadal parlament autonómnej republiky Krym, vymenil republikovú vládu a za svojho predsedu zvolil Sergeja Aksjonova z proruskej strany Jednota. Ten vo svojom prvom príhovore prehlásil, že uznáva Janukoviča za legitímneho prezidenta Ukrajiny a bude plniť jeho príkazy. 28. 2. 2014 priletel Janukovič do Rostova na Done a na tlačovej konferencii prehlásil: „Do Ruska sa mi podarilo dostať vďaka vlasteneckým dôstojníkom. Poviem to takto: boli to dôstojníci, ktorí neprestali plniť svoje povinnosti a pomohli mi zachrániť si život.“

V tom čase už všetky svetové médiá písali o „zelených mužíkoch“, ktorí prevzali kontrolu nad vládnymi budovami a blokujú ukrajinské vojenské posádky na Kryme…

 

Zdroje:

https://www.theguardian.com/world/2014/feb/21/ukraine-president-says-deal-has-been-reached-opposition-bloodshed

https://theday.co.uk/briefing/dictator-chic

https://www.theguardian.com/world/2014/feb/24/rebels-toured-palace-ukraine-presidential-compound-viktor-yanukovych

https://www.bbc.com/news/world-europe-29761799

https://piximus.net/celebrities/viktor-yanukovych-residence

https://en.wikipedia.org/wiki/Agreement_on_settlement_of_political_crisis_in_Ukraine

https://archive.is/20140223081530/http://www.president.gov.ua/ru/news/30117.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Agreement_on_settlement_of_political_crisis_in_Ukraine

https://www.politico.eu/article/yanukovych-signs-transition-deal-with-ukraine-opposition/

http://antiterror.one/en/article/save-yanukovich

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , , , , , , | 27 komentářů

Z poslední mé výpravy do Afriky. – 1

Sděluje dr. Ant. Stecker.

I.

Do Habeše.

„Byl jsem vyzván, velectěný pane doktore, abych Vám zvláštním poslem sdělil, že africká společnost směr výpravy Vaší zaměnila. Kam, nevím. Dr. Nachtigal nepíše nic, než abyste neprodleně se vrátil na Maltu, že nejspíše se odeberete do severovýchodní Afriky. Bližší zprávy zašlu do Tripolisu—–.

List tohoto obsahu doručen mně byl koncem měsíce dubna, kdež po dvacítidenním pochodu pouští vstoupil jsem podruhé v rozkošnou oasu Džofra, ležící jihovýchodně od Tripolisu, na hranicích tripolissko-fessanských.

Různé byly pocity moje, když před rokem, poprvé, co průvodčí Gerharda Rohlfse palmové háje Sokny jsem spatřil. Bylo to prvých dvacet dní cestování mého afrického, krátké období, jež v Sahaře jsem strávil a v němž aspoň přibližně ponětí sobě učinil o svízelích a útrapách, s nimiž spojeno jest cestování pouští, tušení však neměl, co vše teprve sledovati bude. S nepřekonatelnými takřka obtížemi, o nichž pojem učiniti sobě dovede jen ten, kdo poznal fanatismus sektářů Snussiů, již slovo „křesťan“ nejinak než s nejvyšším opovržením a nikdy bez lichotného epitheta „kelb“ (arab. pes) nepronášejí, bylo nám od té doby stále zápasiti, až posléze přepadem v oase Kufra, kde zázrakem jen život jsme zachránili, výpravě naší nenadálý konec učiněn byl. Po mnohých svízelích a atrapách vrátili jsme se odtud dlouhou bezvodnou pouští, zúplna vypleněni, stále v nebezpečí života, a po přestálých hrozných dnech na těle i na duchu sklíčeni, zpět do Benghasi na severním pobřeží africkém. Rohlfs odplul v brzku do Evropy, mně pak svěřena byla nová výprava do středu afrického, tentokráte do říše Bornu.

A tak zavítal jsem na novo do Sokny, netuše, že zde opět nové a rovněž velice závažné překážky v cestu se mně postaví.

Byl jsem právě návštěvou u kaimakama soknajského Aliho beje, dobrého známého již z dřívejšího pobytu, jemuž vyprávěti jsem musel o smutném osudu barona Csillaga, který předešlého roku s námi zde prodléval, a několik měsíců později na cestě z Ghadamesu do Tripolisu dysenterií schvácen byl, když doručen mně byl šantátem (expresním poslem) zpočátku sdělený list německého konsula v Lavalettě. Netřeba připomenouti, kterak dopis ten v prvním okamžiku mne překvapil.

Uvažoval jsem, co starostí vyžadovalo uspořádání výpravy, jakých obtíží měl jsem, nežli jsem zaopatřil sobě průvodních listů guvernéra tripolisského, odporučných listů kupců tripolisských na různé pohlaváry středoafrické, s nimiž v obchodním jsou spojení, co jsem prodělal, nežli jsem najal po svém zdání dobrých a spolehlivých sluhů, nežli jsem nabyl dostatečného počtu silných, zdravých velbloudů, skoupil nejrůznějšího zboží, jež v krajinách středoafrických místo peněz, na záměnu mně sloužiti mělo, a to vše nadarmo. Nyní, když vše v nejlepším běhu, měl jsem se vrátiti, abych snad kdo ví kde nanovo s přípravami započal. Nad to ta nejasnost listu Nachtigalova: jiná výprava v severovýchodní Africe! toť nesmírně široký obzor; kde a kam mám jíti? Těch několik řádků mne velice rozčililo a myslím, že sotva bych býval zpět se vrátil, kdyby nebyl konsul Ferro v listu připojil, že jest přáním vyšším, abych vyzvání africké společnosti se nepříčil. Kontrakt můj zněl určitě na cestu do Bornu; za těchto okolností však nezbývalo, než, ač s odporem, se podrobiti.

Popřál jsem tedy sobě, lidem a velbloudům nejnutnějšího odpočinku, navštívil ona místa, na nichž roku minulého za téměř dvouměsíčního pobytu zde s dr. Rohlfsem a nebohým baronem Csillagem zvláště rádi jsme prodlévali, navštívil a přijímal návštěvy dobrých známých, a dne 23. dubna rozloučil jsem se na novo – kdož ví, zdali naposledy – se zamilovanou mně oasou a nad míru vlídným její berberským obyvatelstvem. Z těch mnozí ještě několik hodin cesty mne provázeli, až i ti za srdečného „salam aleik“ nazpět se vrátili. Tak skončila nepředvídaným spůsobem druhá moje výprava v Sahaře, ne sice vypleněním; avšak rozpoložení mysle, v němž zpáteční pochod jsem nastoupil, mnoho od onoho po katastrofě v Kufra se nelišil. Konečně však i s myšlenkou návratu jsem se usmířil a po spůsobu pravověřících budoucnost Alláhu přenechal. Alláh Kerim!

Koncem prvé třetiny měsíce května přibyl jsem po několika sesílených pochodech nazpět do Tripolisu. Zde ovšem neočekávaný návrat můj vzbudil nemalé udivení a to tím více, jelikož slíbených bližších zpráv jsem nenalezl, tedy o příčině návratu svého závažného důvodu podati jsem nemohl.

Telegrafického spojení s Maltou tehdy nebylo, a lodě také pravidelně nepřicházely; nezbývalo tedy, nežli na novo v trapné nejistotě čekati. Díky však příjemné společnosti konsulů amerického, bývalého kollegy ze studií heidelberských, vlaského, pod jehož protektorátem jsem stál, a francouzského, výborného to malíře a výtečného znalce Orientu, jakož i bezmála stolotého konsula belgického, kdysi dobrého přítele slavného Bartha, uplynul i tento čas.

Jmenovitě však zpříjemnily mně pobyt v Tripolisu přátelské styky s Frederikem Warringtonem, mecenášem všech cestovatelů, kteří za východisko výprav afrických zvolili Tripolis, a jednou z nejzajímavější osobností, jež na svých cestách po Africe jsem kdy poznal. Frederik byl synem generálního konsula anglického, plukovníka Warringtona, téhož, jenž v letech dvacátých ze samostatného, dynastií Karamanliů ovládaného státu Tripolítika učinil provincii tureckou; matka jeho pak byla dcorou krále anglického Jiřího III. Frederik Warringtan byl v nejužším přátelském poměru ku všem čelnějším šejkům v Tripolitanii a Fessanu, a doporučující jeho listy platily u těchto více, nežli veškeré bujuruldi guvernérů tripolitských, ba i firmany sultánské. Koho Warrington co přítele odporučil, tomu dostalo se dojista nejupřímnějšího pohostinství i od nejfanatičnějších kmenů beduinských. Proto se o něm vypravovalo, že jest tajným vyznavačem koránu, což ovšem na pravdě nespočívá.

Během let podnikl několik delších výprav do střední Afriky; tak provázel do Bornu Jindřicha Bartha, na to Vogela, Beurmanna, Duveyriera, Rohlfse, Nachtigala, slč. Tinnéovou, a jelikož mluvil plynně arabsky, jakož i řeči kanuri, haussi a sidana, a přisvojil si výtečně znalost obyčejů a zvyků domorodců, byl od těchto všude vysoce ctěn a jméno jeho drženo takřka v celé střední Africe v největší vážnosti; v Bornu byl Frederik – tak nazývali domorodci Warringtona – považován docela za šerifa (polosvatého). Warrington byl mužem velice skromným a vždy ochotným a upřímným rádcem, který 601eté své zkušenosti milerád s jinými sdílel; dům jeho v Meuschii, palmových to hájích nedaleko Tripolisu, otevřen pak byl vždy a každému do Tripolisu zavítavšímu cizinci.

Frederik zemřel před čtyřmi roky, dosáhnuv stáří sedmdesáti čtyř let, a jím odebral se na věčnost muž, jenž v celé severní a střední Africe přes půl století největší popularitě se těšil a největší úcty požíval. Bohužel že nebylo mi tehdy popřáno delší doby v jeho společnosti stráviti. Dne 25. května, pobyv bezmála čtrnácte dnů v Tripolisu, obdržel jsem parníkem vynikající společnosti paroplavební „Rubattino“ dopis konsula Ferro, který však i tentokráte nic positivního neobsahoval, jen krátký telegram Nachtigalův: „Výpravu rozpustiti, vše rozprodati a na Maltě dalšího vyčkati.“ Svěřil jsem tedy prodej velbloudů a nakoupeného, zboží laskavostí vlaského konsula markýze de Goýzueta mně doporučenému kupci Hadži Ali ben Mehdui; rozloučiv se pak s roztomilou kolonií evropskou v Tripolisu co nejsrdečněji, odplul jsem do Lavaletty na Maltě, kdež také, jsa již očekáván konsulem panem Ferro, jehož nekonečné obětavosti vždy co nejvděčněji vzpomínati musím, dne 28. května šťastně jsem přistál.

Pobyt můj na ostrově Maltě prodloužil se nad očekávání. Předně musil jsem vyčkati výsledku prodeje velbloudů a zboží v Tripolisu, a za druhé zdálo se, že v Berlíně stran nové výpravy ještě nic bezpečného ustanoveno nebylo. Že mně, který takřka dvě léta pohodlí evropského jsem postrádati musil, pobyt ten nebyl právě nepříjemným, samo sobou se rozumí.

Nadto pak připlula v těch dnech na Maltu válečná loď německá korvetta „Victoria“ která měla poslání, žádati vyhrůžkou bombardování na guvernéru benghasijském Ali Kemali pašovi odškodněné za vyplenění naší výpravy v Kufra, jejíž velitel a důstojnictvo spolu s konsulem panem Ferro laskavostmi všeho druhu závodili, aby pobyt na Maltě mně co nejpříjemnějším učinili.

Konečně došla mne přece z Berlína kýžená, ale lakonická zpráva: „Očekávejte v Kahýře Rohlfse, s nímž odeberete se do Habeše.“

Tři dny na to, 2. července, odplul jsem do Alexandrie, a odtud po několikadenním pobytu do Kahýry, kdež v domě slavného cestovatele afrického, dra. Schweinfurta, dostalo se mi na delší dobu nejlaskavějšího uhostění.

II.

Rudým mořem do Massavy.

Několikaměsíční pobyt v Kahýře mlčením přejdu. Egypt a metropole jeho jsou dnešního dne, kdy zde v době saisonní napočítati lze „Baedeckrů“ na tucty, dávno přemoženým stanoviskem. Z té příčiny pomlčím také o Suezu, kam po příchodu Rohlfsově koncem října z Kahýry jsme se odebrali, a prosím laskavého čtenáře, by nás doprovázel na palubu parníku „Messina“, náležejícího společnosti Rubattino-Florio, který odjede zejtra do Massavy.

Vlaská tato paroplavební společnost (o níž tiž v prvém článku mimochodem jen zmínka se stala) jest jedinou, která obstarává přímé spojení mezi přístavy rudomořskými a Egyptem. Sídlo své má v Janové (Rubattino) a Palermu (Florio) a sto a deset její parníků, mezi nimiž několik pravých obrů, předčí pohodlným zařízením, čistotou, výbornou kuchyní a mírnými cenami veškeré konkurenční lodě francouzské, anglické a rakouské.

Také naší lodi náleží všecka chvála. Jest to sice parník malý (3000 tůn), avšak vynikající důkladnou stavbou a vlnám výtečně vzdorující. O pohodlí cestujících v každém směru postaráno, a důstojnictvo lodní s velitelem vynikají vlídností a ochotou jen Vlachům vlastní.

Dne 6. listopadu opouštím před polednem Suez. Moře jest nad míru klidné a slibuje dle slov zkušeného kapitána našeho dobrou a pokojnou plavbu. Na hladině jeho mírným větříkem jemně zčeřené ubíhá parník náš jistě a rychlostí úžasnou, a jelikož loď jen nepatrně se kolíbá, máme oprávněnou naději, že tentokráte tributu moře ušetřeni budeme.

Na lodi panuje nejpestřejší chaos. Přijali jsme totiž k pěti stům poutníků do Mekky, jež včera večer anglický parník společnosti Peninsular ze Zadní Indie přivezl, a my nyní dále do Džeddy 8 sebou vezeme. Šťastní smrtelníci! V blahém očekávání, že spatří co nejdříve již posvátný kámen Kaby, a že dostane se jim konečně sladce znějícího titule „el hadži“, který otevírá brány ráje a vede jistě v náruč luzných hurisek, nedbali svízelů, jež plavba několika tisíc mil s sebou přináší, aniž hledí útisků, jichž na lodích evropských od nevěřících s dostatek jim snášeti jest. Tak mocným jest účinek koránu, jeho učení a zásad.

Naši spolucestující náležejí, jak se zdá, nejrůznějším třídám společenským, jsou však bez výminky všichni pasažéry třetí třídy. Orientalec jest v tom ohledu velice spořivým; také vyznání jeho, nedovolující mu bližší styk s nevěřícími a zbraňující mu požívati jednotlivých pokrmů a nápojů, přináší s sebou, že raději volí býti ponechánu sobě samému.

Zastoupeno jest mezi našimi domorodci každé stáří a pohlaví a opravdu lze říci, že nepozorovali jsme mezi nimi tváře nesympatické aneb snad do cela ošklivé. Mírně sklenuté čelo, pravidelný slabé ohnutý nos, masité sice, ale nikoliv naduřelé rty, dlouhé, živé, výrazné a důmyslné oko, a průměrně dobře vyvinutá postava. Bělovlasí starci vzbuzují vážnost, muži pak vynikají lepostí; mezi ženami shledali jsme několik velice sličných, kyprými tvary a půvabností se honosících dívek.

V krátkě době vyvinul se mezi námi a Indy nenucený styk. Jelikož většina jich přiváděla s sebou celou svou rodinu, cesta pak do Mekky a zpět mnoho měsíců, často až tři čtvrtě roku trvá (někteří z nich, jak nám vyprávěli, již pětkráte Mekku navštívili), zaopatřeni jsou obyčejně vším, čeho k takové výpravě jim zapotřebí. Vedle toho přinášejí s sebou ještě dary velkošerifu v Mekce, záležející z nejrůznějších předmětů; často jsou to i papouškové, opičky, kočky: krátce, co kdo může, obětuje, jen aby hodným se stal jedině spasitelného přídavku „el hadži“.

Zavazadla našich spolucestujících byla tedy pro nás pravou etnografickou výstavou, v níž zastoupeny nejen nejrůznější výrobky jich průmyslu a řemesla, ale i ve vlasti jich kultivované plodiny. Chtěli jsme leccos jim odkoupiti, avšak nebyli s to od věcí těch se odloučiti.

Obzvláště zajímavé byly výrobky zlatnické: náramky, náušnice, prsteny, jehlice, pak řezbářské ze slonoviny, jakož vonným dřevem sandovým a perletí vykládané skřínky mahagonové a ebenové, určené většinou pro velkošerifa a jiné hodnostáře v Mekce.

Mezitím co zaujati jsme byli pozorováním zajímavých našich spolucestujících, přiblížila se ponenáhlu hodina čtvrtá a s ní zároveň doba, kdy bylo nám přesvědčiti se o zručnosti a dokonalosti našeho chefa kuchyňského. Nežli však zasedneme k tabuli, dovolím si laskavému čtenáři představiti celou společnost. Jest nás, vyjma ovšem pány Indy v předu lodi a několik kupců řeckých a arménských, v druhé třídě mnoho. Dr. V. Gerhard Rohlfs, odebírající se co vyslanec německého císaře ku Janovi habešskému, paní a pan Lombard, poslaný francouzským ministerstvem obchodu rovněž do Habeše za příčinou studií, o nichž bližšího jsme nezvěděli, pánové de Sorror a Barozzi, vlaští velkoobchodníci v Massavě, a pisatel těchto řádků, vypravený africkou společností v Berlíně za účelem geografickým do Habeše a krajin Gallův, a až ku králi Janu habešskému průvodčí Rohlfsův. Tabuli, jak samo sebou se rozumí, předsedá roztomilý náš kapitán pan Mizzi, velice zkušený a sdílný společník, vždy dobrého humoru a ku každému stejně vlídný; nad to velký přítel zoologie, vezoucí s sebou pro zábavu malou menažerii, v níž zastoupen mladý levhard, dvě hyeny, pes stepní Lycaon pictus, několik šakalů, opic (mezi nimi zvláště zlý pavián babuin), papoušků a jiného drobného ptactva.

Naše první, jakož i každé sledující menu na palubě lodi „Messina“ nás v pravdě překvapilo, a obstáti by musilo i nojpřísnější kritiku kulinářskou : Flundra s majonésou, risotto s kořennou omáčkou „curry“, šťavnaté žebírko s neapolskými makaronkami, nadívaná rajská jablka, poulard, šokoládový pudding, k tomu výborné víno barolské a víno ďAsti – všecka čest a chvála. Jsme tak uspokojeni, že ani nepozorujeme, kterak na východě objevuje se v dáli, ještě takřka v mlhu zahalené témě posvátné Sinai. Není-liž to unášející myšlenka ? Plouti v Rudém moři s domorodci východo- indickými, kochati se výtvory pařížského „Grand hotelu“ hodné kuchyně, viděti před sebou vrcholy sinajské, a moci se na místě přenésti v duchu v dobu, kdy snad právě zde Rudým mořem procházel faraónem pronásledovaný Israel. Ubohým tenkráte asi tak nebylo, jako nám v tomto okamžiku.

Než nemělo uplynouti ani dvakráte čtyřiadvacet hodin, a i my měli jsme nabyti přesvědčení o pomíjejícnosti všeho blaha. Ačkoliv kapitán Mizzi ujišťoval nás, že ve třinácti letech, jež v Rudém moři na lodi ztrávil, jen asi třikráte bouří mořskou stižen byl, tož zdá se, že právě my vyvoleni jsme byli k tomu, zkušenosti jeho v tom směru nabyté rozšířiti.

Krásné noci 7. listopadu sledoval jasný, avšak velmi horký 8. listopad. Úpalem slunečním rozehřátý vzduch se tetelil, a účinek jeho na nervy zrakové sdělil se ponenáhlu celé soustavě nervové, vrcholil v nevyslovitelně blahém unavení tělesném, jemuž v patách sledovalo sladké dřímání. O polednách zavládl na celé lodi takořka hrobový klid, přerušovaný jen vzdechy do únavy pracujících strojů, šploucháním lodním šroubem znepokojených i vod mořských a tu a tam povelem dozor majícího důstojníka lodního. Moře bylo úplně klidné: ne- 1 přehledná, temně modrá poloha splývá v jedno s horizontem; obloha jasná, avšak následkem rozehřátého vzduchu jakoby jemným závojem zastřená.

Dusný ten poklid nebyl mně nikterak podezřelým. Nápadným mně byl toliko nepokoj, jenž po polednách zmocnil se kapitána, důstojnictva a mužstva lodního. Plachty, jež až dosud volně vlály, byly lany k stožárům přivazovány, stan, jenž nad palubou určenou pro cestující prvé třídy se rozpínal, aby před paprsky slunečními chránil, sta- žen, různá zavazadla, bedny, lanoví, které dosud na rozličných místech na palubě leželo, odstraněno do prostor mezipalubních, kam také pasažérům indickým nakázáno zavazadla svá dopraviti. Toť ovšem vzbudilo ponenáhlu pozornost nás všech a lze si představiti, že nebylo nám právě volno, když při jídle učiněno nám bylo kapitánem sdělení, abychom připravili se na bouři v moři Rudém, plném útesů králových, vždy nebezpečnou, a jelikož velmi řídkou, tím hroznější. Nad to jsme | na blízku nejnebezpečnějšímu úskalí rudomořskému, zvanému diamantovým.

Přiblížil se večer, avšak jelikož ničeho nebylo pozorovati, za to jsme měli, že kapitán tentokráte bezdůvodně se obával. Ten však ze svého vyvýšeného stanoviska neustále dalekohledem se rozhlížel, tu tlakoměr, tu teploměr zkoumal, směr lodi měnil a zimniční činnost jevil, která znenáhla i na nás prošla. A vskutku kolem osmé hodiny náhle na západě se zablesklo, na to na východě a neuplynulo ani půl hodiny, a již obloha, dosud jasná, takořka nevysvětlitelným spůsobem se zahalila.

Blesk stíhal blesk, hrom burácel, vichr hrozil každý okamžik zklátiti stožáry, jež jako stéblo ohýbal, moře jakoby žárem podmořským zahřívané, vřelo, kypělo, pěnilo se, až konečně v obrovských vlnách útroby své rozevřelo a lodí naší jako skořápkou ořechovou zmítalo. Vřava nejstrašnější však nastala, když náhle ubohá naše loď jakoby podmořskými silami do výše vymrštěna byla, na to s rachotem zpět ve vlnách se ztopila a my všichni nejinak než že na úskalí jsme narazili, za to jsme měli. Bohudík nebylo tomu tak, ačkoliv nevysvětlitelno nám tehdy zůstalo, ktorakým divotvorným spůsobem do výše vzneseni jsme byli. V okamžiku na to sledovalo oslepující zablesknutí a úder hromový, který v bezprostřední blízkosti Messiny v podobě ohromného ohnivého sloupu do moře sjel. Tím také bouře vrchole dosáhla, ačkoliv až do 3. hodiny ranní, ponenáhlu zanikajíc, dodržela. Jak jsme později vyzvěděli, pozorováno bylo v těchže dnech na západním pobřeží rudomořském, hlavně v Suakimu a Massavě několik otřesení země, které v Massavě tak bylo prudké, že tři domy z části se sřítily, velký počet pak poškození došel. Jest nade vší pochybnost jisto, že vymrštění naší lodě s údaji těmito bezprostředně souviselo.

Po bouři sledovalo krásné jitro; hladina mořská jako plocha lazurová. Jen v mezipalubí řádí babylonský zmatek a líto nám opravdu ubohých i poutníků, jichž zavazadla následkem zmítání lodě a jednu hromadu smetená nemálo utrpěla. V té pestré směsici košů, pytlů, skříní, hrnců a beden bylo arci nemalým uměním poznati, co či vlastnictvím. Pohled zde na starce, jenž rozmetaná zrnka kávová sbírá, onde nad rozbitým hrncem i indického zázvoru žalující ženu, tam vysypanou, rýži v děravý cár pěchujícího muže, a tu nad mrtvým papouškem slzící děvu byl při vší tragice přece jen komickým. Že bouře nejednomu z nich i citelnou upomínku uštědřila, tomu nasvědčují tu a tam obvázaná hlava a trpící výraz obličeje při ohmatávání ne blíže označitelných částí těla.

Avšak utrpení ihned bylo zapomenuto, když o desáté hodině objevil se na obzoru žlutavý proužek, na němž dalekohledem rozeznati bylo zářivý bílý bod. Pobřeží arabské a cíl cesty: Džedda. Jako by elektrická jiskra do všech vjela, tak v okamžiku zimniční činnost zmocnila se Indů. Nedbáno více rozsypané kávy, rýže, mrtvého papouška, rozbitých hrnců a rozedraných košů: jen honem každý co možná nejdříve hleděl vynésti majetek svůj na palubu, aby mezi prvními na posvátnou zemi vstoupil. Nezbývaloť ubohým mnoho času. Zejtra jest předvečer bajramu a kdo se omešká a před západem slunce není v Mekce, konal pouť nadarmo. Nenáleží více k oněm šťastným, již v den slavnosti za celování rukou poprvé pozdravují se slastným „Alláh kebir. el hadži“, a musí stráviti za trest celý dlouhý rok nad hrobem prorokovým až do příštího Rhamadan bajramu.

Rychle blížíme se ku pobřeží. Již rozeznati lze písčitý břeh arabský, kontury v žáru slunečním a lesknoucích, vší vegetace prostých vrchů, v jichž lůně spočívá svatá Mekka, a jakoby z kararského mramoru vytesanou Džeddu, již poutníci vítají radostným „es salám Džedda el beida“ (buď pozdravena bělostná Džeddo).

Ubíháme nyni již jen polovičnou rychlostí, jelikož v právo i v levo plno koralových útesů, z části nad hladinu vyčnívajících, většinou však mořem ukrytých a tím nebezpečnějších. S největší obezřetností vyhýbá se „Messina“ v klikaté čáro jich nástrahám. Naší poutníci nemohou nyní ani vyčkati okamžiku, kdy zakotvíme; radost, slast a a nadšení zračí se v obličeji jednoho každého z. nich. I děti jako by pochopovaly význam posvátného okamžiku.

Náhle staví se malí a velcí, oblečeni v slavnostní pestrobarvé hávy, v řad a melancholickým hlasem provolává bělovlasý stařec s ohromným zeleným turbanem jméno Alláhovo a prorokovo, jemuž všichni rozechvěným hlasem v choru odpovídají, při čemž se uklánějí, k zemi vrhají a tuto líbají. Modlí se a děkují Alláhu za prokázanou milost. Okamžik to opravdu plný velebnosti, jehož posvátnost i nás nevěřící dojímá. Mahomed byl přece jen velký, velký duch!

Po polednách spouští „Messina“ kotvy. Stojíme a ztrácíme se v moři stožárů parníků všech mocí a všech rozměrů, očekávajících zde poutníky z Mekky, aby je zpět do jich vlastí v různých světa dílech převezly. Napočetli jsme jich tři a devadesáte, čemuž není se co diviti, uvážíme li, že jest v tom okamžiku shromážděno v Mekce sto a dvacet pět tisíc věřících, jichž daleko větší polovina do vlasti přes moře vrátiti se musí.

Rubriky: strejdovy cesty | Štítky: , , , | 37 komentářů

Syrští uprchlíci navzdory OSN a požadavkům EU pokračují v návratu domů

2.prosince 2018 Miri Wood

syrian-refugees

Syrští uprchlíci na hraničním přechodu Nassib. Archiv.

Syrští uprchlíci se vracejí domů ve vzrůstajícím počtu prostřednictvím znovu otevřeného hraničního přechodu Nassib s Jordánskem. Podle šéfa oddělení pro přistěhovalectví a pasy Mazena Ghandoura, se přes minulý týden vrátilo více než 1400 Syřanů. Od obnovení hranice 15. října se vrátilo více než 4 200 lidí .

SANA  uvádí, že „návrat bezpečnosti a bezpečnosti“ je díky „hrdinským obětem syrské arabské armády, která povzbuzovala Syřany k návratu do svých měst a vesnic …“. Tyto osoby odešly kvůli terorismu podporovanému západem a zeměmi Zálivu.

Je důležité poznamenat, že návrat syrských uprchlíků je ve značném rozporu s cynicky imperialistickými radami OSN, jejichž kolonialisticko-humanitární strážci už víc než rok kvílejí, že „podmínky pro návrat uprchlíků v bezpečí a důstojnosti nejsou ještě na místě. “

Nedávno EU jmenovaný pozorovatel OSN požadoval právo diktovat syrským uprchlíkům, kdy jim bude  umožněno  vrátit se domů.

Vzhledem k tomu, že SAA nadále uvolňuje každý centimetr země od teroristů cizího původu, Syrští uprchlíci se budou i nadále vracet domů ve stoupajícím počtu.

https://www.syrianews.cc/syrian-refugees-return-home/

 

Rubriky: tumblr | Štítky: , , , , | 25 komentářů

Český kanárek měl v rakouské kleci jídlo, pití i čas na brblání

Něco k diskusi přináší Slim:

10.11.2018 PETR KAMBERSKÝ LN str.24
S šéfem Masarykova ústavu Lubošem Velkem o diplomacii, která v roce 1914 zešílela, o nešťastném císaři Karlovi, o konci víry v pokrok i o tom, proč může mít i Čech pochopení pro Chamberlaina a Daladiera

Masaryk absolutně nemohl tušit, že se někdy vrátí, že se shledá s rodinou. Tíži jeho rozhodování asi nikdy pořádně nepochopíme: nechal tu nemocnou ženu, děti, vnoučata, spolupracovníky… To je veliká odvaha a veliká tvrdost, nejen k sobě. Manželka Charlotta psychicky trpí, dcera Alice jde do kriminálu, syn Jan válčí v rakousko-uherské uniformě na frontě, syn Herbert roku 1915 umírá na tyfus…

* LN Shodne se už světová historiografie na tom, kdo válku rozpoutal? Stále platí, že jediní viníci jsou ti dva poražení, tedy Německo s Rakouskem, nebo převažuje náhled, že válka prostě vypukla shodou ambic a chyb všech?

Diskuse běžely velmi dlouho, zejména od šedesátých let. A teze o jediném viníkovi, Německu, už dávno není jediná a možná ani dominantní. Dokazuje to spousta odborné literatury, třeba i česky vydaná kniha Christophera Clarka Náměsíčníci ukazuje, jak se v evropské diplomacii v podstatě všichni zbláznili. Ta válka se čekala, čekala se dlouho, možná i několik desetiletí. Velkou vinu mělo samozřejmě Rakousko-Uhersko, které bylo v desetiletí trvajícím napětí s Ruskem. Spor mezi nimi byl o Balkán, kdo tam bude hegemonem.

* LN Proč se vlastně Balkán, chudý hornatý jih Evropy, stal tak důležitým?

Rakousko-Uhersko bylo velmoc a muselo se jako velmoc chovat. Nemohlo mocensky expandovat do prostoru Německa, protože tam vznikla Německá říše, stejně tak nemohlo hrát roli hegemona v Itálii, protože tam už bylo Italské království, tak už mu zbýval jen ten Balkán. A Ruskem tam bylo zjevně ohrožováno, to je prostě fakt. Rusko chtělo prorazit z Černého moře do Středomoří a otevírat okno i do této části Evropy. Takže svůj díl viny na válce mají určitě všichni, zejména proto, že evropská diplomacie jako celek v červenci 1914 kompletně selhala v celé Evropě. Svůj díl viny mají Britové, Francouzi i Rusové, ale samozřejmě válku primárně rozpoutalo Rakousko s aktivní podporou Německa – a rozpoutalo ji cíleně.

* LN Cíleně?

Ultimátum Srbsku po atentátu na Františka Ferdinanda d’Este bylo naprosto neakceptovatelné. Rakousko cestou války chtělo řešit nejen problémy mezinárodní, ale i mnoho svých ryze vnitřních. Řekl bych, že selhaly rakousko-uherské vládní elity. Určitě bych nevinil jen císaře, byl to již velmi starý pán (84 let – pozn. red.), navíc evidentně „mimo realitu“. Za rozhodnutí vyhlásit válku nesli dle mého odpovědnost především lidé ve vedení armády či diplomacie – váleční jestřábové, kteří byli i o třicet let mladší než on a k válce ho dotlačili.

* LN Ale proč? Jaká byla motivace?

Říkali: teď je vhodná doba to nějak rozetnout, čím déle budeme konflikt se Srbskem, potažmo Ruskem odkládat, tím bude naše postavení horší. Třeba jen proto, že Rusko začalo modernizovat armádu a oni chtěli využít svého stávajícího náskoku. Rakousko-Uhersko se cítilo ohroženo i rostoucím nacionalismem uvnitř svých hranic, který vedl k jeho postupnému rozkladu. Úvaha byla, že když nejde problémy mezi národy řešit politickým kompromisem a platný právní řád neumožňuje silové řešení ve prospěch rakouských Němců, využijeme mimořádných poměrů během válečného stavu. Jakmile je pozastavena platnost ústavy, občanských práv, je zavřený parlament, umrtvené politické strany atd., mohou nastoupit generálové a vyřešit všechny nastřádané problémy po vojensku.

* LN Nás z těch všech problémů asi nejvíce zajímá česká otázka…

Ona opravdu asi nebyla řešitelná v rámci Rakouska a jeho ústavy. Češi byli již politicky, kulturně i ekonomicky příliš silným činitelem a platný právní řád civilní správě v době míru neumožňoval Čechy nějak trvale zmasírovat, jak se říká. Čeští/rakouští Němci se museli s Čechy prostě dohodnout na způsobu koexistence, ale to se celá desetiletí nedařilo a bezpočet jednání k ničemu nevedl. Tudíž válka měla být mimořádným řešením v míru neřešitelných vnitřních problémů. Navíc tradiční, klasické elity v diplomacii, byrokracii, armádě považují pozvolna se prosazující demokracii přímo za ohrožení své civilizace. Vyrostli ve velmi privilegovaném prostředí, ale nyní na ně čím dál více dotíraly nové elity.

* LN Až tak?

Až tak. Je to vidět třeba v kultuře: moderna, fin de si`ecle, dekadence a bezpočet -ismů, které se rychle střídají a které my vnímáme jako zajímavé a pozoruhodné, mnozí tehdejší „slušní lidé“ vnímali jako společenskou degeneraci či perverzi. Válka jako by přinášela možnou katarzi z tohoto kulturního a společenského úpadku. Někteří dokonce i v případných mrtvých viděli jakési očištění od všudypřítomné slabosti a rozkladu. Zkrátka takové ozdravné pouštění žilou…

* LN Evropa byla na dosah relativního blahobytu, a přitom rozpoutala naprosto barbarskou válku, která byla brutálnější než všechny války předchozí. Od zacházení se zajatci přes chemické zbraně až po masakry civilistů.

Byl bych opatrnější v tom hodnocení předchozích válek, že by měly jasná pravidla nebo byly rytířské, jak se někdy říká. Ony hlavně byly jiné. Staré války, respektive vlastní bojové operace většinou trvaly pár měsíců; armády se někde potkaly, svedly bitvu, poražený podepsal mír a o něco přišel. A nyní máme před sebou konflikt trvající skoro čtyři a půl roku, který do sebe zahrne nejen nepřátelské armády, ale celá zázemí, a to i těch států, na jejichž území boje reálně neprobíhaly. A pak tu byl pochopitelně technologický pokrok: ponorky, letadla, kulomety, plynové granáty, tanky, plamenomety, počínající motorizace armád… Válka technologický pokrok ve zbrojní výrobě ještě více urychlila. A v neposlední řadě, ti, kdo vyrábějí zbraně, chtějí vydělávat, hodně vydělávat… První válka byla obrovský kulturní, civilizační šok. Jestli současníky někdy někdo připravil o iluze o lidstvu, tak to byla první válka. V té době snad všichni věřili v neustálý pokrok.

* LN Až takto vzletně?

Ale vůbec ne vzletně, platí to i čistě materiálně. Oni ten pokrok prostě zažívají. Zhruba od 80. let je hmatatelné permanentní zlepšování společnosti i hmotného blahobytu, samozřejmě v měřítkách 19. století. Najednou si dělníci mohou dát k obědu maso třeba i ve středu, jsou zabezpečení sociálním pojištěním, děti kvalifikovanějších dělníků se začnou objevovat ve středních školách, zlepšuje se lékařská péče, mizí ta děsivá dickensovská chudoba. A najednou střih, blik a je tu peklo, které si nikdo nedokázal představit. A hmotná bída i rozvrat hodnot pokračují i po válce, počínaje hospodářskou krizí, obrovským nárůstem násilí, ohromným množstvím invalidů, přeplněnými blázinci… Ženy nemohou najít partnera a založit rodinu, protože chlapi v jedné generaci padli a nejsou k mání…

* LN Taková antiválečná propaganda….

Vím, že od Čecha to může znít divně, ale v tomto kontextu úplně rozumím Chamberlainovi a Daladierovi v roce 1938. Já si nemyslím, že byli úplně hloupí nebo že skočili Hitlerovi na špek, ale pokud taková Francie měla dva miliony mrtvých a více než čtyři miliony raněných, jsou to „ztráty“ na úrovni patnácti procent obyvatelstva, včetně žen a kojenců. Jejich voliči si velmi dobře pamatovali, co se před dvaceti lety stalo, každá rodina někoho ztratila, skoro každý okusil hlad a nedostatek a oni do toho znovu nechtějí spadnout. Proto Chamberlain řekl „vezu vám mír“, protože měl naději, že Československem Hitlera nasytí… Británie ani Francie si válečné peklo nechtěly zopakovat.

* LN Zrovna teď jsem slyšel v rádiu, že naše vláda rozhodla, že v neděli budou znít zvony. Skvělé, ale jak to, že si tuhle tragédii začínáme připomínat pořádně až po 80 letech?

Podívejte se na tuto fotografii. Pomníček padlým z malé jihočeské vsi. Tady jsou jen podle jmen mezi muži vybité celé rodiny: Bicanové, Humpálové, Kvěchové… Nejen dvojice, ale i trojice bratří! Nebo otec a syn. To jsou všechno c. a k. vojáci. A teď se podívejte nahoru, nad těmi desítkami padlých c. a k. vojáků jsou dva legionáři. Jeden z nich je Hanus – a druhý Hanus padl na opačné straně. Jeden bratr padl za Rakousko, druhý za budoucí Československo. Mobilizován byl více než milion Čechů, legionářů bylo kolem 85 tisíc. Takže jen zhruba každý jedenáctý dvanáctý vstoupil do legií.

* LN Ono to zpětně vypadá, že to bylo jasné a správné rozhodnutí, vsadit na český stát. Ale v reálu to muselo být mnohem složitější…

Samozřejmě. Bylo to odvážné a pravděpodobně i fatální rozhodnutí. Bylo jasné, že i kdyby Rakousko válku prohrálo, ale nerozpadlo by se, ti lidé by se jako velezrádci nikdy nemohli vrátit.

* LN Z logických důvodů adorujeme legionáře, ale co se dělo po vzniku Československa s c. a k. důstojnictvem?

Profesionální důstojníky nová republika hodně přebírala, ale nebylo jich v absolutních číslech tolik, důstojnický sbor měl totiž obrovské ztráty již na počátku války. Legionáři měli pochopitelně kariérní výhodu, šli rychleji nahoru, ale velká část z nich neměla žádné vojenské vzdělání, jen školu bojem. V míru ale armáda potřebuje také počítat, plánovat, úřadovat a to asi lépe uměli kadeti z rakouských škol, ne mančaft z legií. Mnohem více ale víme o c. k. úřednících a četnících. Ty republika převzala téměř stoprocentně. Nejeden z nich pro stát pracoval ještě za protektorátu…

* LN Ona v tom je skrytá hlubší otázka. Svým osobitým a nešťastným stylem do ní šlápl bývalý prezident, ale ona je ve vzduchu od roku 2009, kdy jsme srovnávali 20 let první československé republiky a 20 let od Listopadu. Co bylo těžší: přebarvit armádu, byrokracii, poštu, burzu, byznys na české barvy, nebo to skoro všechno založit v roce 1989 úplně znova, od nuly?

Nejvyšší rakouští úředníci českého původu se často stanou vlivnými byrokraty Československé republiky. Jan Černý, předseda dvou úřednických vlád Československa, byl za císaře vysokým úředníkem na místodržitelství v Brně. Stejně tak prvorepublikový prezident zemské správy politické v Praze Jan Kosina byl vicemístodržitelem v Praze. A to jsou jen špičky. Československo bylo přes obrovské problémy a stinné stránky stát slušný, úspěšný, funkční. Jeden z nejlepších států, jaké v Evropě té doby byly, ale je třeba si připustit jednu věc: někdo ty Čechy na jejich samostatnost musel připravit.

* LN Jak to myslíte?

Vznik Československa a jeho následná existence jsou výsledkem obrovského kulturního, politického a sociálního vzestupu Čechů v průběhu 19. století, respektive zásluha všech, kdo se na budování národa podíleli.

* LN To asi nebude mladším čtenářům srozumitelné, pro ně je český národ stejně samozřejmý jako německý nebo francouzský…

Zkusím to vysvětlit tak, jak to říkám svým studentům. Předválečné Rakousko (tedy neuherská část dvojmonarchie) bylo v podstatě velmi slušný stát. Žádná relevantní česká politická strana neměla v programu jeho zbourání. Ani politici si nedovedli představit, co by vlastně mělo být po Rakousku, resp. bez Rakouska… Vlastně už v sedmdesátých letech devatenáctého století František Ladislav Rieger i František Palacký berou v potaz takzvaný katastrofický scénář, tedy že Rakousko v důsledku zahraniční politiky zanikne či bude výrazně oslabeno. A Češi že si pak budou moci snáze diktovat své představy. Ale nikdo do roku 1914 neřekl, co máme dělat, až ta válka a katastrofa nastanou.

* LN Až na jednoho poslance zcela marginální politické strany…

Přesně. Teď bych nechtěl, aby to někdo špatně pochopil nebo to použil proti zakladateli naší novodobé státnosti, ale od Tomáše G. Masaryka jeho rozhodnutí vystoupit proti Rakousku bylo buď na hranici geniality, nebo něčeho úplně jiného. V pětašedesáti letech, což byl tehdy už nějaký věk, vyrazí pryč, nechá tady kromě dcery Olgy všechny: nemocnou ženu, děti, vnoučata, spolupracovníky… To je veliká odvaha a veliká tvrdost, nejen k sobě. Dcera Alice jde do kriminálu, syn Jan na frontě v rakousko-uherské uniformě, syn Herbert 1915 umírá na tyfus. Bylo to jistě strašně těžké rozhodnutí, jehož tíži si zpětně asi vůbec nedovedeme představit. Vždyť ještě v polovině roku 1918 nevypadal vznik Československa jako reálný a v roce 1914 Masaryk absolutně nemohl tušit, že se někdy vrátí, že se shledá s rodinou. Žádný jiný český poslanec, s výjimkou zapomenutého agrárníka Josefa Düricha, toto neudělal. Masarykovo rozhodnutí je dle mého soudu dodnes nedoceněné, nepochopené, respektive neproblematizované, protože se stalo součástí mýtu a následného vítězného vyprávění.

* LN Tam je krásná ta historka, kterou myslím zmiňuje Karel Čapek v Hovorech, jak Masaryka c. k. četnictvo zadrželo na nádraží, ale on se jim vytrhl, naskočil do vlaku a četníci kvůli němu nechtěli zastavit celý vlak. Pro Rakousko byl řád nadevše.

On byl statečný, rozhodný, ale také velmi racionální, musel promýšlet všechny varianty, musel vědět, že je vysoce pravděpodobná možnost, že už se domů nikdy nevrátí, že dožije v emigraci. Možná měl Masaryk i zakořeněnou důvěru v rakouský právní stát, tak jako to bylo s tím jízdním řádem rychlíku. A opravdu, rakouský stát nikomu z nich nijak brutálně neublížil jen proto, že se jejich manžel či otec choval velezrádně. Tím ale samozřejmě nechci relativizovat těžkou – psychicky – situaci Charlotty Masarykové, která trpěla osaměním i policejními výslechy a prohlídkami.

* LN Ale Alice byla v kriminále…

Ale nebyla tam jen proto, že je něčí dcerou, ale protože zatajovala otcovy dokumenty. A nebyla tam celou válku, koneckonců ji propustili po zakročení USA. Samozřejmě ale asi ani Masaryk netušil, že to celé bude trvat skoro pět let.

* LN Německo bylo velmocí, která Čechy musela nutně fascinovat. RakouskoUhersko bylo taky velmocí. A o Rusku, hlavním to protivníkovi, neměl Masaryk žádné iluze. Tak proč vsadil na porážku Trojspolku?

Ano, to je trochu záhada. Nebo příznak jeho geniálního instinktu. Já bych si v tu chvíli spíše vsadil asi na Německo. Německá ani rakousko-uherská armáda nebyly žádná banda travestitů, jak to karikuje Švejk, ale na tu dobu vysoce výkonná instituce, která vlastně spoluporazila ruskou armádu v počtu neuvěřitelných 12 milionů mužů. A v závěru války se bojovalo na cizím území, což je extrémně náročné, nemluvě o obsazení Srbska a Rumunska. Ty všechny porazila a i v Itálii měla v roce 1917 navrch.

* LN No právě! Německo a Rakousko neprohrály klíčové bitvy, ale totálně prohrály celou válku.

Je to tak. Bylo to, kdo vydrží déle, a vojska Dohody na tom byla nakonec lépe. Teď se můžeme bavit o tom, že díky koloniím (a obrovskému lidskému potenciálu Ruska) měli takřka neomezenou lidskou sílu, zatímco Němci a Rakušané už neměli i při nižších ztrátách kde brát vojáky. Můžeme připomínat vstup USA do války a jejich obrovský ekonomický potenciál. Každopádně centrální mocnosti se nakonec zhroutily. Nejdříve ekonomicky, pak i vojensky. Totální vyčerpání.

* LN Jenže výsledek této velké války se stal základem pro ještě hrozivější konflikt, takzvanou Hitlerovu válku.

Rozumím německým historikům, kteří nazývají první válku Urkatastrophe dvacátého století, tedy úvodní katastrofou století, od níž se všechny další odvíjejí. A to jak druhá válka a nacismus, tak komunismus, jenž zachvátil půl kontinentu. Faktem je, že všechny tyto zničující ideologie nějakým způsobem vycházejí z tragédie první války a následné hospodářské krize, rozvratu společenských hodnot…

* LN Vím, že historici nesnášejí „co by kdyby“, ale shodli jsme se na velkém osobním významu TGM pro vznik samostatného Československa. Co by se mohlo dít, nebýt československé zahraniční akce?

Otázkou je, zda by se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Samozřejmě že jednou by se rozpadlo, každý stát v dějinách se jednou buď rozpadne, nebo je pohlcen státem jiným, jednou se rozpadnou i Spojené státy americké, ačkoliv si dnes možná neumíme představit proč a jak. Osobně jsem skeptický, že by se našel konsenzus soužití různých národů v habsburském impériu. Ostatně ho nenalezlo ani Československo, ale to se o nějaké smiřování dlouho ani příliš nesnažilo. Na druhou stranu většina obyvatel neuherské části monarchie žila relativně spokojené životy a to, co my se učíme ve školách, nejsou skutečné dějiny společnosti. To je primárně pohled nějaké části elity, její narativ.

* LN Ne že bych vás nechápal, ale to je velká obžaloba výuky dějin.

Ale to přece musí být jasné každému, kdo se učí následnictví knížat, králů a císařů. To nejsou dějiny společnosti, ale dějiny elit. Masy obyčejných lidí žádné česko-německé hádky o to, zda budou úředníci uvnitř úřadů úřadovat česky, nebo ne, nezajímaly. Na ulicích se možná alkoholem posílení buršové nebo sokolové pustili občas do sebe pěstmi a holemi, ale jinak se k sobě všichni chovali přijatelně. Excesy byly, ale daleko více bylo normálního, klidného soužití. Když to řeknu velmi provokativně: Češi byli do vypuknutí války relativně spokojení. Samozřejmě jim politika nedávala to, co chtěli, ale jinak Češi udělali ohromný pokrok.

* LN Jak to myslíte?

Podívejme se, co jsou Češi v roce 1830: národ bez elit, jsou to převážně sedláci (v lepším případě) nebo drobní řemeslníci, ve městech včetně Prahy se mluví převážně německy. Šlechta je rakouská nebo německá, vznikající buržoazie je rakouská nebo německá, a i když se pár šlechtických rodin k češství hlásí, jsou spíše „böhmisch“ než „tschechisch“. A najednou v roce 1900 je tu moderní národ se vším všudy, má svoji univerzitu, má svoji výbornou encyklopedii, má svoji Akademii věd, má rozsáhlou a v cizině reflektovanou hudbu, literaturu, výtvarné umění. Češi mají svoje banky, svůj průmysl, který expanduje na Balkán, do Ruska. Zkrátka moderní národ evropského střihu, který má všechno, jen mu chybí vlastní samostatný stát.

* LN Ale vznik státu je přes to všechno přece strašně riskantní, jak se ostatně ukázalo i během těch dvaceti let…

Samozřejmě. Existuje nádherná karikatura z té doby. Krásná zlatá klec, která reprezentuje Rakousko, a v ní je kanárek a to jsou Češi. Kanárek má dost jídla a pití, může hopsat, skákat, nadávat, co mu jen hrdlo ráčí, ale svoboda to není. Jenže ta klec má otevřená dvířka, tak proč nevyletí?

* LN Venku asi bude něco ošklivého….

Hodně ošklivého. A to je právě to dilema rozhodnutí se k riskantní svobodě. Obětuji ten komfort a servis zlaté klece, která mi dává bezpečí, za rizika svobody? Protože venku, před tou klecí, obcházejí dvě velké hladové kočky, jedna je Německo a druhá Rusko. A obě toho kanárka chtějí… To je vlastně odpověď na všechny tragédie 20. století: jakmile jsme získali svobodu, sežrala nás jedna nebo druhá zlá kočka. 1938, 1945/48, 1968. Palacký dnes asi není v kurzu, ale toto dilema malých středoevropských národů zformuloval pregnantně. Říkal, že žijeme ve století velmocí, v němž státy druhého a třetího řádu nemají šanci přežít. Obzvláště ve střední Evropě, kde Němci chystají Drang nach Osten a Rusové otevírají okno do Evropy. Obojí pro nás je konec. Fascinující je, že Palacký s Riegerem tohle vidí v půli devatenáctého století velmi realisticky.

* LN Když procházím v tomto týdnu třeba Londýnem, dostanu vlčí máky na každém rohu nebo si můžu koupit za pět liber hrneček či ještě dráž tričko… Tady to dá docela práci, přičemž mrtvých máme na počet obyvatel mnohem více než Britové.

Vlčí mák bych ještě pochopil. To je prostě nějaký britsko-francouzský symbol, který se roky etabloval a který u nás nemá žádnou tradici. Ale to, že se za první republiky – a teď je jedno, zda 28. října, či 11. listopadu, protože obojí je pro nás konec války – něco neustále připomíná, ale po roce 1948 se to všechno komplet překryje, je smutná věc. Konec první války se už nepřipomíná a z 28. října se udělá Den znárodnění a Den federace… V gumování vlastních dějin jsme mistři. Když se dneska zeptáte na ulici, kdo z rodiny padl v první válce, většina lidí mladší a střední generace vám asi nebude schopná odpovědět, ačkoli to nutně musel být někdo v každé rodině, které v té době byly rozvětvené a vícečetné. A další desetitisíce záhy zemřely na španělskou chřipku, jejíž děsivé následky podpořilo válečné zubožení populace. Co tím chci říci: já jsem „Husákovo dítě“ a ještě jsem z generace, která mohla autenticky slyšet vyprávění prarodičů, jaké to bylo v Rusku, na Alpínách nebo na Piávě. Ale pak se to z našich dějin úplně vytratilo.

* LN Ale ve Francii či Anglii je tato tradice živá už skoro sto let.

Ano. Ale uznejme: máte tam ta rozsáhlá pohřebiště, pole posetá nepřehlednými bílými kříži. Na našich pomnících, které jsou sice v každé vesnici, jsou chlapci, již zahynuli kdesi strašně daleko. Těžko být Francouz a nenavštívit Verdun, kde je dodnes na desítkách kilometrů čtverečních půda rozrytá po bombardování. Nebo třeba jen na Sommě zahynul skoro milion a půl vojáků, což je počet dříve i později naprosto nepředstavitelný. Když znovu připomenu ten pomníček z jihočeské vsi, o kterém jsme mluvili před chvílí, vedle něj stojí druhý, z druhé války, a nese jediné jméno. Zní to drsně, ale tady se z politických důvodů památky na první válku anihilovaly. Zato když jedete do Francie a vidíte na fotkách zničené gotické katedrály, např. v Remeši, nebo Němci vybombardovaná města jako Arras, nejde to tak snadno vymazat. U nás je stopa té války jen na pomníčcích, ale nikoli přímo v zemi, kde bychom si ji připomínali. A pak byla cíleně zlikvidována, protože jsme si měli připomínat jen rudoarmejce a partyzány. Jako by ta první válka vůbec nebyla.

Rubriky: Slimova pošta | Štítky: , , , , , | 55 komentářů

Hácha

Brtník poslal zajímavý příspěvek k Jodově poznámce:

MARIE VÁGNEROVÁ

Psychopatologie pro pomáhající profese

Variabilita a patologie lidské psychiky
Tragickým příkladem zneužití člověka trpícího vaskulární demencí je příběh protektorátního prezidenta Emila  Háchy, uznávaného právníka a kultivovaného intelektuála. Když byl v roce 1938 zvolen prezidentem, bylo mu 66 let. Jeho zdravotní stav v té době nebyl ještě tak špatný, aby mu chyběl náhled na situaci. Cítil se sice stár a unaven, ale prezidentskou funkci chápal jako službu národu. Svůj souhlas s okupací rovněž odůvodňoval jako nezbytnou rezignaci za okolností, kdy by došlo ke zbytečným ztrátám na životech a situace neměla pozitivní řešení. Hácha v tomto období prožíval hlubokou depresi a chtěl spáchat sebevraždu. Za těchto okolností volil strategii drobných zisků, protože věřil, že může tímto způsobem vykonat celou řadu prospěšných věcí. Na jeho prosbu byli např. před Vánocemi propuštěni studenti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Jeho duševní kompetence nebyly podstatným způsobem narušeny ani v roce 1941. Po nástupu R. Heydricha jako říšského
protektora došlo k zatýkání. Hácha uvažoval, že podá demisi, kterou zdůvodňoval svým pokročilým věkem a zdravotním stavem. V této době došlo k určitému zlomu: E. Hácha žádal o milost pro ministerského předsedu A.
Eliáše a pro bývalého ministra Havelku. Heydrich jej výměnou za osvobození Havelky přinutil k totální poslušnosti a loajalitě. Stresové situace, o něž nebylo nouze, přispěly podstatným způsobem ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Na jaře 1942 se začínají projevovat závažnější poruchy paměti. E. Hácha je v této době charakterizován jako „pesimista, který nemá vlastní vůli a k ničemu se neodhodlá. Je úplně neschopen si něco pamatovat. Nelze od něho očekávat už nic. Je to vrak, který strká náhoda, Němci a strach ze sebemenšího rozhodnutí. Lidé v takovém stavu jako on se prohlašují za nesvéprávné (Pasák, 1997, s. 181).“
Přestože už Hácha nebyl zcela kompetentní, některé situace dopadly lépe, než by se dalo předpokládat, paradoxně právě v rámci reakcí, typických pro jeho chorobu. Na počátku roku 1943 mohla být poslána česká vládní vojska na návrh E. Moravce a protektorátní vlády na frontu a Hácha byl vyslán, aby jel v této věci za K. H. Frankem. Prezident však neučinil Frankovi přímou nabídku, nýbrž se jej pouze dotázal, a tím celou záležitost politicky znehodnotil.
(Neschopnost rozhodování patří k příznakům této choroby.) Z různých pramenů víme, že Hácha nebyl nikdy ani politik, ani diplomat. „Diplomatický“ dotaz „co dělat“ je naopak typickým projevem počínající vaskulární demence.

Na jaře roku 1943 byly projevy choroby čím dál nápadnější, v této době se stal dr. Hácha zjevně nezpůsobilý k výkonu úřadu prezidenta. Už ani nevěděl, co podepisuje. Když např. podepsal závěť, myslel si, že podepisuje abdikaci. Jeho rozhlasové projevy psali jiní (např. E. Moravec) a činili tak podle přání K. H. Franka. V listopadu 1943 nebyl Hácha schopen samostatné chůze, nevystupoval na veřejnosti ani v rozhlase. V době návštěvy K. H. Franka v květnu 1944 byl již inkontinentní, spavý a apatický. Jeho reakce popisuje např. svědectví K. Štrupa (Pasák, 1997, s. 240) – Hácha si stěžoval, že ztratil klíček od příruční pokladny. Za chvíli na to chtěl telefonovat s
prof. Seemanem. Štrup tehdy odpověděl, že hned panu profesorovi zavolá, ale Hácha se rozzlobil: „Jakpak můžete telefonovat, když jsem ztratil klíček?“
Dále např. referovali Háchovi novinové zprávy o dalším ústupu na Ukrajině a Hácha se zeptal: „A kdo tam ustupuje?“ Oslavy svých narozenin v červenci 1944 již prakticky nevnímal. Zápis ze zprávy lékařů na podzim 1944 svědčí jednoznačně pro diagnózu vaskulární demence: občasné stavy zmatenosti, porucha paměti, ztráta zájmu, časová a místní dezorientace. Trpěl afázií (nedovedl se podepsat, nechápal obsah projevů), apraxií (nedovedl si obléknout kalhoty, boty si obouval obráceně apod.), v zimě roku 1944 prodělal další cévní mozkovou příhodu a přestal verbálně komunikovat. Nemohl chodit a nikoho nepoznával. V květnu 1945 byl zatčen a umístěn do vězeňské nemocnice. Nebyl schopen výslechu, nemluvil a na otázky nereagoval. Zemřel 27. června 1945. Národní soud rozhodl, že Hácha nebyl již nejméně od druhé poloviny roku 1943 za své činy trestně odpovědný.

Rubriky: Od přátel | Štítky: , | 2 komentáře

Ako dal Jeľcin rozstrieľať Biely dom

Moskovský „Biely dom“. Keď sa dnes v Rusku hovorí o „októbrovom prevrate“, už reč s veľkou pravdepodobnosťou nejde o VOSR, ale o októbri 1993. Na pripomenutie, v kocke – čo sa vtedy stalo. V lete 1991 prebehol neúspešný pokus konzervatívnej časti komunistickej strany o zvrátenie cesty ku kapitalizmu. Aktivita proti tomuto „puču“ vyniesla vtedajšieho najpopulárnejšieho politika – Borisa Jeľcina až do prezidentského kresla. Dva roky potom prebiehala pozičná vojna medzi Jeľcinovými reformátormi vo vláde a prevažne stále konzervatívnymi poslancami v štátnej dume a najvyššom soviete. Začiatkom roka 1993 vrcholila diskusia o nový charakter štátu a o nové znenie ústavy. Prehlbovali sa rozpory medzi prezidentom a štátnou dumou. Na apríl bolo plánované referendum o základných ústavných princípoch, no poslanci sa rozhodli použiť referendum v politickom boji proti prezidentovi a v referende boli otázky o tom, či ľudia podporujú politiku prezidenta, alebo parlamentu. Vo výsledku referenda sa ľud vyslovil v prospech prezidenta Jeľcina a za predčasné voľby do parlamentu.

Následný spád udalostí viedol až k ústavnej kríze na prelome septembra a októbra a k výbušnému vnútropolitickému stavu. Pohľad na udalosti je dodnes kontroverzný. 21. 9. 1993 prezident Jeľcin vydal výnos, ktorým rozpustil parlament a prevzal do nových volieb moc v krajine. Podľa ústavy Ruska nemal prezident takú právomoc, Rusko bolo formálne parlamentnou demokraciou. Jeľcin svoj krok zdôvodnil výsledkom aprílového referenda a snahou ukončiť rok trvajúce dvojvládie. Parlament však zareagoval veľmi ostro. Vyhlásil Jeľcinov výnos za protiústavný, zbavil ho prezidentskej funkcie a za úradujúceho prezidenta vyhlásil viceprezidenta Alexandra Ruckého. Verejnosť v Rusku bola výrazne polarizovaná a žiadna strana sporu nebola výrazným favoritom, no prezident Jeľcin mal dva žolíky. Bol vrchným veliteľom armády, ktorá nemala v úmysle odmietnuť plnenie rozkazov, a mal veľmi dobrý osobný vzťah s vtedajším prezidentom USA Billom Clintonom, čo mu krylo chrbát na medzinárodnej scéne.

Patová situácia v Moskve vrcholila 2. 10. 1993. Viac ako týždeň boli v budove parlamentu, „Bielom dome“, zablokovaní poslanci vedení Ruslanom Chazbulatovom. Okolie strážili vojská Ministerstva vnútra a po obidvoch stranách línie boli husté davy odporcov Jeľcina, aj odporcov parlamentu, a príležitostne medzi nimi vznikali incidenty. Tieto incidenty nabrali mimoriadnu intenzitu 2. 10., keď občasná streľba prerástla do pouličného boja. Prívrženci parlamentu prerazili barikády okolo budovy, obsadili blízku budovu Moskovskej radnice a zmocnili sa niekoľkých automobilov vojsk MV, ktorými sa časť z nich presunula pred vysielacie štúdiá celoštátnej televízie v Ostankine. Cieľom protestujúcich bolo obsadiť televízne štúdiá a odvysielať svoju verziu výkladu udalostí, lebo vtedajšie vysielanie jednostranne podporovalo výklad prezidenta. Pri Ostankine sa rozpútal prudký boj, ktorý si vyžiadal viac ako stovku obetí, a vyradil štúdiá z prevádzky, takže útok prívržencov parlamentu nebol úspešný.

Na druhý deň, skoro ráno sa prezident Jeľcin rozhodol vyriešiť situáciu silou, rozohnať poslancov v parlamente a vodcov pozatýkať. Ako sa toto rozhodnutie rodilo a ako prebiehal útok z pohľadu vtedajšieho ministra obrany Pavla Gračova, sa dozvieme z prepisu rozhovoru, pred niekoľkými týždňami zverejneného z národného archívu USA:

Gračov: Čo bolo dôležité? Predovšetkým, komunistom sa nepodaril prevrat a takmer došlo k občianskej vojne. Niet žiadnych pochýb, že k nej bolo veľmi blízko – aj v roku 1991 aj 1993. Hlavne v roku 1993. Po celej krajine sa spontánne vytvárali ozbrojené skupiny. V roku 1991 niektoré z nich podporovali komunistický najvyšší soviet a iní podporovali Jeľcina, v roku 1993 zas boli jedni za Ruckého a Chazbulatova, iní podporovali Jeľcina. Krajina bola na pokraji občianskej vojny a myslím, že bolo povinnosťou armádnych síl, aby sme to nedopustili.

Aven (vedie rozhovor za USA): Aká bola úloha armády v rokoch 1991 a 1993?

Gračov: V roku 1991 armáda nedovolila… Nie, správnejšie by bolo povedať, že armáda neuväznila Jeľcina. To bola najdôležitejšia vec.

Aven: Armáda sa prakticky odmietla zapojiť do konfliktu.

Gračov: Armáda nebola zapojená do konfliktu a preto predišla sporom, najskôr na lokálnej úrovni a potom aj na globálnej úrovni po celom Rusku. Hoci v tom čase nemuselo dôjsť v krajine k rozsiahlym bojom, lebo Jeľcin bol ešte pre mnohých neznámy. Ale v roku 1993 zabránila občianskej vojne len rozhodná akcia armády – šesť inertných projektilov, vypálených z tanku na Biely dom, a zajatie tej bandy, Ruckého, Chazbulatova a ostatných vrátane Dunajeva, Barannikova a mnohých ďalších. Prečo toto zabránilo občianskej vojne? Lebo lokálni vodcovia a aj niektorí armádni velitelia už boli na ňu pripravení. Šlo o to, kto zvíťazí. Keby zvíťazila druhá strana, okamžite by vypukli boje.

Aven: Boli ste si istí, že vyhráte? Ruckoj volal veliteľovi letectva a pokúšal sa poslať lietadlá, aby bombardovali Kremeľ. Verili ste svojmu vojsku? Verili ste, že nikto z nich nezaútočí na Kremeľ?

Gračov: Veril, absolútne! Pretože ja som mal dobrých veliteľov. Peter Stepanovič Dejnekin, môj priateľ, bol veliteľom letectva. Môj priateľ Semjonov bol veliteľom pozemného vojska. Prudnikov bol veliteľom protivzdušnej obrany, veliteľom námorníctva bol tiež môj priateľ. Jevgenij Nikolajevič Podkolzin bol veliteľom výsadkových vojsk. Uviedol som do týchto funkcií svojich priateľov a bol som si istý, že ma nikto z nich nezradí.

Aven: Ako došlo k tomu rozhodnutiu spustiť paľbu na Biely dom?

Gračov: Jeľcin, s Koržakovom a niekoľkými ďalšími mužmi prišli 3. 10. okolo 3:00 ráno na ministerstvo obrany. Trochu sme popili. (Pozn. NavajaMM: Koržakov bol veliteľom Jeľcinovej ochranky. Dnes Koržakov tvrdí, že Jeľcin v tomto období nepil, a ak, tak len preto, aby nezaspal.)

Aven: Deň predtým zaútočili na Ostankino, kde boli zabití vojaci ministerstva vnútra?

Gračov: Áno.

Aven: Hovoríte, že ste trochu popili.

Gračov: Hej, popili sme a všetci boli veľmi rozgurážení. Jeľcin povedal: „Obsadili radnicu a Ostankino. Musíme ich zastaviť a zatknúť tých ľudí z Bieleho domu.“ Povedal som, ako vždy: „Dajte mi písomný rozkaz a som pripravený ho vykonať.“ Koržakov odvrkol: „Aké písomné rozkazy? Vidíš, Jeľcin, hovoril som, že budú posratí!“ Povedal som mu, aby držal hubu. Jeľcin sa naštval a vykríkol: „Dostanete svoj písomný rozkaz!“ Ale klamal, žiadny písomný rozkaz som nikdy nevidel. Neskôr trochu vytriezvel a okolo 5:00 ráno mi zavolal, vtedy som sa už pripravoval na útok, povedal mi, že musím vykonať aj ústny rozkaz.

Aven: Nechápem, prečo sa tak báli dať vám písomný rozkaz.

Gračov: Povedal som mu: „Samozrejme, rozkaz vykonám. Čo mám urobiť?“ „Zatknite tých ľudí!

„Jeľcin, 119. výsadková rota je rozmiestnená v okolí Bieleho domu. Nebude to problém.“ Ale bolo tam mnoho ostreľovačov, vpravo aj vľavo. V okolí stáli domy a na každej streche boli ostreľovači.

Aven: To boli ich ostreľovači?

Gračov: Áno, ich. Povedal som: „Nebude to problém, ale budeme mať straty.“ „A čo navrhujete?“ „Navrhujem, aby sme ich najskôr vystrašili.“ „Ako?“ „Vystrelíme na nich inertné projektily z tanku. Oni utečú. Keď nič iného, tak zídu na prízemie a ostreľovači zlezú zo striech. Neskôr si ich na prízemí nájdeme.“ „Súhlasím.“ Tak som rozkázal, aby tank zaujal postavenie na kamennom moste vedľa hotela Ukrajina. Prišiel som do toho tanku a na sedadlo strelca som posadil kapitána a do sedadla mechanika nadporučíka. Okolo nás lietali strely: bang, bang, bang. „Nedostanú nás a čoskoro padnú,“ myslel som si. Dôstojníkom som povedal: „Vidíte tie strechy? Teraz začnite počítať. Prvé, druhé, tretie, štvrté, piate, šieste, siedme okno. To je určite kancelária Chazbulatova – všetci sedia tam. Musíte trafiť to okno. Dokážete to?“ „Súdruh minister, tento tank je práve po cvičných streľbách, bude to v poriadku.“ „A projektily máte?“ „Ostré alebo nie?“ „Ostré? Čo ste zošaleli? Inertné!“ „Jasné, nejaké tu máme. Prišli sme sem rovno z cvičiska.“ „Teraz zamierte na to okno.“ Dookola stálo množstvo ľudí. Tí zvedavci si to užívali, pozerali na nás, ako keby sme boli na javisku. Povedal som: „Chlapi, nesmiete týchto ľudí zasiahnuť, lebo budeme mať mŕtvych. Roztrhajú nás na kúsky.“ Spýtal som sa kapitána: „Dokážete zasiahnuť cieľ?“ „Dokážem to. Je to vzdialenosť menej ako kilometer.“ „A vidíte hneď vedľa budovu Americkej ambasády? Keby ste ju zasiahli, bol by z toho škandál.“ „Súdruh minister, všetko bude v poriadku.“ „Vypáľte jednu“, povedal som. A potom som sledoval, ako projektil zasiahol okno, presne. Začalo horieť. Bola to paráda. Ostreľovači okamžite zmizli zo striech. Keď boli ostreľovači preč a skončili sme s tankom, rozkázal som 119. rote zaútočiť na budovu. Vyvalili dvere a vo vnútri sa strieľalo. Padlo deväť mojich ľudí. Nakoniec bola vnútri budovy ešte tvrdá bitka, ale my sme tiež mnohých zabili.

Aven: Koľkých?

Gračov: Veľa.

Aven: Okolo 200.

Gračov: Možno – nikto to nepočítal. Veľa.

Aven: Sú rôzne odhady od 200 do 400.

Gračov: Skrátka, veľa.

Aven: Všetko obrancovia Bieleho domu.

Gračov: Áno, obrancovia. Veľa.

Aven: A kto to bol? Regrúti alebo dobrovoľníci?

Gračov: Akí regrúti? Boli to žoldnieri, banditi.

Aven: Ako sa dostali k zbraniam?

Gračov: Všetky vládne budovy, aj parlament, a všetky podobné budovy mali sklady ručných zbraní a munície pre prípad útoku.

Aven: A čo ostreľovači? Aj oni mali zbrane zo skladov?

Gračov: To neviem. Možno to boli profesionáli. Boli tam aj kariérni dôstojníci, ktorých si kúpili alebo ktorých predtým prepustili z armády. Tí možno strieľali. Mnohých z nich sme zabili.

Aven: Takže tí dôstojníci, tankisti, vystrelili a bez výhrad splnili váš rozkaz.

Gračov: Bez výhrad.

Aven: Boli chýry, že im za to zaplatili.

Gračov: A čím? Ak, tak sa to stalo neskôr.

Aven: Vraj im zaplatili za útok na Biely dom.

Gračov: Nie! Žiadne peniaze v tom neboli. Vyjadrili sme týmto dôstojníkom vďaku inak. Nech už to bolo akokoľvek, Chazbulatovi muži nakoniec zdvihli ruky, keď videli, že to myslíme vážne – že sme odhodlaní dostať ich.

Aven: Dali ste tomu kapitánovi vyznamenanie?

Gračov: Dostal Hrdinu Ruska. A nadporučík dostal rad Za odvahu, myslím. Ich mená boli utajené a preložili ich do inej posádky. Bola to paráda. Biely dom bol v plameňoch. Pavel Borodin mi ďakoval a ja som sa ho pýtal prečo. „Boli vyčlenené zdroje a budem mať na starosti opravy.“ Spýtal som sa: „Koľko si si nahrabal?“ „Nič, nič, ani kopejočku.“ Pokiaľ viem, minuli na opravy 20 miliónov. Dnes to nevyzerá veľa, ale v 1993 to bol majland.

Aven: Toto je skvelý príbeh. Krajina bola na prahu občianskej vojny, pritom riešenie bolo také jednoduché. Mimochodom, bol tam aj Ačalov?

Gračov: Áno, bol tam, zatkli aj jeho, ako všetkých. Koržakov a Barsukov vošli dnu, keď už bolo po nebezpečenstve a stíchla streľba, a „obrancov“ zatkli. Pozeral som na Koržakova a Barsukova, ako ich vedú do autobusu, čo ich mal  odviezť do väznice Matroskaja Tišina.

Aven: Hovorilo sa, že armáda mala rozkaz presunúť sa do Moskvy, keď prebiehal puč, ale nejako sa tam neponáhľala dostať.

Gračov: Nejakí chytráci si asi myslia, že naše vojská sa presúvajú na Mercedesoch a Toyotách. Máme tanky, obrnené automobily alebo bojové vozidlá pechoty. Ich priemerná rýchlosť, najmä v konvoji (a my sme mali obrovský konvoj roztiahnutý na niekoľko kilometrov) je asi 20 km/h. A títo civili sa sťažujú, že sme pomalí a sabotujeme rozkazy. Bojové vozidlá, to nie sú dopravné prostriedky, žiadne taxíky, sú určené na boj. Životnosť nového tanku je 200 km, potom musí ísť do servisu. Čo na to mám povedať? Naši ľudia sú hrozne ukecaní. Normálne krajiny dopravujú svoje bojové vozidlá na bojisko v špeciálnych kamiónoch alebo železnicou. A v tejto krajine dostaneme rozkaz presúvať sa po cestách na pásoch – a ešte hovoria, že sme pomalí. A viete, chlapi, čo ma dodnes najviac mrzí? Dnes, po rokoch, keď sa hovorí o udalostiach z 1991 a 1993, toľkí ľudia hovoria, že oni vyhrali. Toľkí sa dnes bijú do pŕs, že to vyhrali oni!

Epilóg:

Na nasledujúci deň po útoku na Biely dom telefonoval Jeľcinovi prezident Clinton. Povedal mu, že podrobne sledoval priebeh udalostí, zablahoželal mu, ako bravúrne zvládol situáciu a vyjadril mu plnú podporu.

 

Zdroje:

https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4954110-Document-12-Russian-Defense-Minister-Pavel

https://spravy.pravda.sk/svet/clanok/295172-rusi-dodnes-tapu-v-hodnoteni-oktobra-1993/

http://antiterror.one/en/node/38

https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4954103-Document-05-Memorandum-of-Telephone-Conversation

https://en.wikipedia.org/wiki/1993_Russian_constitutional_crisis

http://www.lazerhorse.org/2014/10/17/photos-russia-humour-best/best-russia-pictures-moscow-1993/#

https://www.rferl.org/a/Yeltsin_Destroyed_Parliamentary_Democracy_In_Russia/1292496.html

http://antiterror.one/en/article/they-wanted-blood-us

https://www.google.sk/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Fssl.c.photoshelter.com%2Fimg-get%2FI00004sYxcXH10Us%2Fs%2F900%2Frussia-moscow-civil-war-1993-ru101468

https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4954102-Document-04-Ambassador-Thomas-Pickering-Oral

https://www.facebook.com/allinfo.sk/videos/popis-udalosti-3-4-okt%C3%B3bra-1993-v-moskve-vtedaj%C5%A1%C3%ADm-viceprezidentom-alexandrom-ru/241002196576758/

https://www.rferl.org/a/blood-on-the-streets-russia-s-1993-constitutional-crisis-25-years-on/25123445.html

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , , , , | 30 komentářů