Moje sportovní kariéra

Narodil jsem se v Praze tři roky před koncem 2.světové války. A narodil jsem se na rozhraní pražských čtvrtí Podolí a Braníka. A tyto skutečnosti významně ovlivnily můj další fyzický i duševní vývoj. Světová válečná vřava mi, díky tehdy permanentnímu nedostatku potravy, dala do vínku  neukojitelnou žravost, která mě neopustila ani ve věku dospívání . Válka již dávno skončila, základní poživatiny již nechyběly a země byla vedena k světlým zítřkům jedinou  moudrou stranou, ale já jsem se i nadále nemoudře
cpal a cpal vším co bylo v dosahu. To samozřejmě vedlo k mohutnému rozvoji mé osobnosti, alespoň co se týkalo její fyzické podstaty.

O můj mentální vývoj se zasloužily instituce, které byly vesměs umístěny v Braníku. Byl zde kostel, školka, dřevěné pavilony obecné školy, zděná budova střední školy, divadlo, bio Čásek a kino Eden. Více jsem pro svůj duševní růst ani nepotřeboval.

Mateřskou školkou a obecnou školou s povinnými hodinami náboženství včetně několika očistných zpovědí v místním kostele, jsem prošel bez větších problémů. Malá potíž nastala pouze při mé první svaté zpovědi v branickém kostelíčku. Naše paní katechetka Čistecká nám doporučila, abychom své hříchy nejdříve sepsali na papír a abychom hříchy uvedli v pořadí svých provinění proti jednotlivým bodům Desatera Božích přikázání. Trochu jsme nechápali význam 6.přikázání „Nesesmilníš“, ale paní katechetka nám vysvětlila, že v našem případě by mohlo jít například o myšlení na neslušné věci a tak podobně. Své hříchy jsem tedy sepsal a vyzbrojen tímto skvělým tahákem jsem se sebevědomě vydal ke své první svaté zpovědi. Stařičký pan farář se zdál být poněkud otřesen, když jsem se přiznal, že pravidelně smilním několikrát
denně, ale nakonec mi hříchy byly odpuštěny, a to jednak díky pochopení pana faráře a ovšem  především díky nekonečné milostivosti boží.

Problémy nastaly až při mém středoškolském studiu. Nikoliv však se studiem, ale začaly mě v té době citově a eroticky silně zajímat mé kolegyně. Brzy jsem ale pochopil, že tento zájem je výhradně jednostranný.  A také jsem pochopil, že na vině je poněkud přebujelá fyzická podstata mé osobnosti, kterou ty éterické bytosti nebyly schopny akceptovat. To pro mne znamenalo jediné!  Snížit hmotnost! Je třeba ihned přestat žrát a začít sportovat !  A na sport tu bylo Podolí! A sportovní klub JAWA!  V Podolí byla sokolovna s restaurací a tenisové kurty. Vedle sokolovny bylo z jedné  strany volejbalové hřiště a z druhé strany hřiště na českou házenou.

Na volejbalovém hřišti tvrdě smečovali prvoligoví volejbalisté Jawy a po hřišti na českou házenou své protivníky proháněli hned dva prvoligové celky.
Muži a obzvláště ženy Jawy patřili tehdy mezi prvoligovou elitu. Stařičká cementárna se měla v dohledné budoucnosti přeměnit na moderní plavecký stadion a na ostrůvku na Vltavě byl budován stadionek pro diváky připravovaného mistrovství světa v rychlostní kanoistice, které se mělo v Podolí brzy uskutečnit. A to ponechávám stranou možnost různých sportovních kratochvílí, které poskytovaly Žluté lázně, Modré lázně a ještě kdovíjak zbarvené lázně. Vstup do lázní byl ale za úplatu a tak lázně pro pravidelnou kultivaci mého těla nepřicházely v úvahu.

Tabu pro mne byla i  podolská sokolovna. Již jako žáčka mne maminka přihlásila do cvičení v podolském Sokole. Poté co jsem rozsedl  švédskou lavičku a vyrval kruhy ze závěsů i s kusem stropu, byl mi přístup do sokolovny doživotně zakázán. A tehdy jsem také poprvé slyšel to strašlivé doporučení, které mě, v různých obměnách, pronásledovalo celé mládí:

„Chlapečku, nepleť se mezi sportovce a když už musíš soutěžit, tak si jdi hrát šachy!“

Kolikrát jsem to potom ještě slyšel od tělocvikářů, trenérů a různých sportovních funkcionářů. Samozřejmě jsem jim byl vděčný, že mě posílají hrát alespoň šachy místo toho, aby mě rovnou poslali někam úplně jinam …   Ale bylo mi to přesto moc líto. 

Nedalo se uvažovat ani o volejbale. Tento sport jsem vždy  obdivoval a miloval, což mi ostatně zůstalo až do dnešních dnů, ale JAWA  neměla tehdy žádná mládežnická družstva a navíc jsem sebekriticky uznal, že sport, při kterém se musí co chvíli vyskočit do výšky a silně udeřit do míče, je momentálně za hranicí mých fyzických možností.

Nakonec se na mne usmálo štěstí. Parta mých spolužáků ze střední školy se rozhodla reagovat na výzvu házenkářského oddílu JAWA, který v Podolí zakládal družstvo mladších dorostenců a hledal vhodné zájemce. Spolužáci mě vzali na konkurz s sebou, dodnes je hanebně  podezřívám, že hlavně proto, aby vedle mne vynikla jejich vysportovaná těla. Leč zájemců bylo málo a tak jsem byl přijat i já. Přijímal nás tehdy předseda oddílu, prvoligový brankář a mistr sportu Artur Mašita. Ten nás také hned upozornil,  že česká házená není sport pro každého a že ten, kdo se na to  necítí, ať raději hned odejde a jde hrát třeba šachy. Při těchto slovech se celou dobu upřeně díval na mne.  Ustál jsem to a jeho pohled jsem mu bez mrknutí oka opětoval. To asi rozhodlo a já se za dva dny spolu s ostatními dostavil na první trénink.
Byli jsme svěřeni do péče Honzy Durdila, tehdy levého záložníka prvoligového týmu. Tento dynamický záložník měl nepatrně plnoštíhlou postavu a proto asi i velkou míru pochopení pro moji maličkost. Hned na prvním tréninku si mě vzal stranou a dal mi cenné rady:

Poslyš, ty jsi rozený obránce. Do útoku se necpi, zbytečně by jsi se zadýchal. A tvé místo vidím na levém okraji obrany. Na tomto místě je třeba čelit většině pokusů soupeře o střelbu na branku. A tady je třeba soupeři postavit neproniknutelnou hráz. A ty máš pro to všechny fyzické předpoklady.
Stačí, když se postavíš, roztáhneš ruce a nepohneš se z místa. A soupeře můžeš i morálně decimovat pokřikem „ No pasarán !“  To znamená česky „Neprojdou !“ a je to heslo  z dob španělské občanské války, kde republikáni bránící Madrid bojovali proti fašistům generála Franka. A pokud náhodou získáš míč, spoluhráčům jej neházej. Mohl bys třeba nechtěně trefit soupeře.
Pravidla české házené ti umožňují míč na kratší vzdálenost s jedním nadhozem i poponést a předat spoluhráči, který si pro míč k tobě rád přiběhne.

Musím přiznat, že Honzovy rady byly nad zlato. Díky nim jsem si udržel pozici levého obránce v základní sestavě. Navíc jsem brzy začal pracovat i na svém mediálním obraze  „zlého muže“.  Začal jsem intenzivně rozšiřovat kupodivu pravdivou zvěst o tom, že jsem držitelem bronzové medaile v těžké váze v zápase judo z dorosteneckého přeboru Prahy.

V zimní přestávce házenkáři tehdy totiž netrénovali  a já jsem si hledal možnost zimního sportovního vyžití. Vršovický oddíl juda tehdy nabíral nové členy. Judo byl sport nepříliš známý a navíc byl opředený tajemným fluidem.
Zájemců moc nebylo a tak mě tehdy přijali. Dokonce mi byl hned přidělen i osobní trenér. Moje původní nadšení nad tím, že snad někdo odhalil mé potenciální možnosti v tomto sportu, bylo poněkud utlumeno díky náhodně vyslechnutému úryvku rozhovoru  mezi předsedou oddílu, bývalým mnohonásobným přeborníkem republiky panem Tůmou a mým osobním trenérem, tehdy aktuálním přeborníkem republiky v nejnižší mužské váhové kategorii Josefem Pytákem. 
Slova pana Tůmy „Pepíčku, prosím tě, dej  mi na toho nováčka pozor. Nauč ho základní techniky, ale hlavně dej pozor ať si sám neublíží! Vždyť jsi ho přece viděl! Proč ten kluk nejde raději hrát šachy !?“,  mě uvedla poněkud do rozpaků, ale utěšoval jsem se tím, že jsem jejich významu třeba zcela dobře neporozuměl.

            A již za dva měsíce jsem nastupoval na tatami v dorosteneckém přeboru Prahy v těžké váze. Malým problémem bylo  to, že jsem byl v těžké váze jediným přihlášeným borcem. A soutěžní pravidla předepisovala v každé váhové kategorii účast minimálně čtyř judistů. Aby mohl pražský svaz juda plnohodnotně obsadit následné dorostenecké mistrovství republiky, musel dorostenecký přebor Prahy proběhnout ve všech váhových kategoriích. Naštěstí v judu se nerozlišovaly věkové kategorie mladších a starších dorostenců a tak ostatní váhové kategorie byly co do počtu slušně obsazeny. A pravidla i filozofie juda umožňovala start lehčích borců ve vyšších váhových kategoriích. Funkcionáři řešili situaci v těžké váze šalamounsky. Přemluvili tři lehčí borce , kteří neměli ve své váhové kategorii sebemenší naději na úspěch, aby se soutěže zúčastnili v těžké váze a ujistili je, že minimálně dva z nich mají tak medaili jistou a ten třetí ji s vysokou pravděpodobností získá také.

            První dva soutěžní zápasy jsem prohrál, protože moji soupeři mě neustále tahali za rukávy kimona, okopávali mě, zákeřně mi podráželi nohy a dokonce se pokoušeli mě i škrtit. Dnes již vím, že toto je podstata juda, ale tehdy jsem byl skutečně nepříjemně překvapen. V rozhodujícím zápase o bronzovou medaili jsem se měl utkat s takovým malým střízlíkem. Po zkušenostech z předchozích zápasů jsem si ale svým vítězstvím již nebyl vůbec jistý. Můj soupeř si naštěstí pozval do hlediště svou milovanou a milující dívku.  Ta, když uviděla váhový nepoměr mezi mnou a svým milovaným, vtrhla na tatami a svého Romea i přes jeho zoufalý odpor odvlekla nejen s tatami, ale i z tělocvičny. Rozhořčeně přitom vykřikovala, že si svou lásku zalehne raději sama. Mně tak bylo přiznáno kontumační vítězství a byla mi předána bronzová medaile za třetí místo.

            Velmi brzy jsme se v české házené dostali  ve své věkové kategorii  do absolutní špičky. Jako „zlý muž“ jsem měl v házenkářském oddíle i jisté povinnosti. Stal jsem se například osobním strážcem spoluhráče Petra Rezka vulgo Kravičky. Jak Petr k přezdívce „Kravička“ přišel, si dnes již nepamatuji. Petřík byl velmi hbitý a obratný útočník. 
Byl ale také příliš drobný a fyzicky slabší a frustrovaní hráči soupeřů si na něm často vylévali svou zlost. To jsem potom dusal po hřišti a výhružně jsem vykřikoval: „nesahejte nám na Kravičku„! Soupeři většinou chvíli nechápali na jakou to že kravičku nám nemají sahat,  ale brzy po několika tvrdých odvetných faulech a vhodném slovním komentáři pochopili a Petřík dohrával poměrně v klidu. Pro házenou jsem sice tehdy Petra nezachránil, ale v příštích několika málo letech se Petr Rezek jako zpěvák, kytarista, hudební skladatel, textař, moderátor a hudební redaktor stal jedním z  idolů mladé generace.

            Mým házenkářským idolem ale byl skvělý střední obránce našeho ligového týmu,  ing. arch. Zdeněk Vávra. Dnešní generaci je ale spíše znám jeho syn David, rovněž architekt,  ale také herec a spisovatel, který byl společně s Milanem Šteindlerem spoluzakladatelem  proslulého branického divadla Sklep.

            Rovněž můj týmový kolega, střední obránce Petr Krajíček,  později obdařil sportovní svět slavným potomkem. Jeho syn Richard, po emigraci svých rodičů v roce 1968 do Nizozemí,  vyhrál  v roce 1996, již jako nizozemský reprezentant, slavný tenisový Wimbledon a byl zvolen nejlepším nizozemským sportovcem roku.

            V roce 1958 jsme získali svůj první titul dorosteneckých přeborníků republiky. A já jsem konečně získal svou první lásku. Jiřinka byla hezká a milá dívenka, ale byla silně krátkozraká. Mne ovšem, díky mé fyzické vyspělosti přehlédnout ani na dálku nemohla. A vzhledem k tomu, že to byla slušně vychovaná dívka, tak si chlapce příliš blízko k tělu hned tak nepřipouštěla, což pro mne bylo, s ohledem na její krátkozrakost, alespoň v období počátečního seznamování nespornou výhodou. Na první rande jsem hrdě přikráčel s odznakem přeborníka republiky v klopě saka. Tenkrát bylo nošení
různých odznaků velkou módou. Skoro každý muž měl v klopě nějaký odznak.
Příslušníci vládnoucí strany prý měli dokonce povinnost stranický odznak v klopě nosit a škodolibý lid pohotově vymyslel pro tento odznak přezdívku „musílek“. Přebornický odznak jsem Jiřince ovšem hrdě ukázal. Její reakce byla naprosto nečekaná. Skoro hystericky zavřískla: „Hned ten odznak schovej! Jsme slušná rodina! A kdyby se maminka dozvěděla, že chodím s komunistou, tak mě vyžene z domu!“ Vše se samozřejmě rychle vysvětlilo, s Jiřinkou jsme se ale za pár měsíců stejně rozešli. Jiřinka totiž velice ráda tancovala. A to pro mne byla pohroma. Vše má milá ještě korunovala
uštěpačnou poznámkou po prvním společném tanečku: „Tak tomuhle ty říkáš tanec? To abychom příště spolu šli  raději hrát šachy!“ A to bylo více než jsem mohl unést…

Jako mladší i starší dorostenci jsme , podobně jako naše házenkářské kolegyně, dvakrát vyhráli dorostenecká mistrovství Československa a ani nám moc nevadilo, že se ta naše česká házená hraje pouze v Čechách a na Moravě. Po skončení středoškolských studií jsme se pomalu rozešli do všech koutů naší vlasti. Zbyly nám ale krásné vzpomínky na prima partu a na spoustu legrace.

  Já jsem odešel studovat matematiku na matematicko-fyzikální fakultu Karlovy Univerzity v Praze. A zde jsem se konečně blíže seznámil s volejbalem, svou největší a doživotní sportovní láskou. Na sportovní katedře fakulty tehdy působil jako odborný asistent zasloužilý mistr sportu Zdeněk Malý, kapitán československé volejbalové reprezentace, která v roce 1956 získala v Paříži titul mistrů světa. Zdeněk byl nejen špičkový volejbalista, ale také byl skvělý člověk a  pedagog. Studenti ho měli rádi a tak není divu, že se volejbalu na fakultě dařilo. Na fakultě vznikl sportovní klub Slavia MFF a jeho několik volejbalových družstev se účastnilo bojů v různých skupinách pražského přeboru. Tehdy ovšem ještě nikdo zdaleka netušil, že během následujících let se podaří prvnímu mužstvu Slavie MFF postoupit až do extraligy. Mně se v té době již podařilo významněji snížit vlastní hmotnost, což mi umožnilo na hřišti i povyskočit do přijatelné výšky. Vyneslo mi to nominaci do volejbalové reprezentace ročníku a pravidelnou účast na fakultních přeborech. Moje výkonnost šla strmě vzhůru a ke  konci studií jsem již v dresu vybraného mužstva fakulty velice úspěšně proseděl univerzitní volejbalový přebor na lavičce náhradníků.

  A na fakultě jsem se také konečně zbavil svého velkého traumatu. Bylo celkem přirozené, že právě studenti matematiky holdovali i šachu. Vzhledem k tomu, že v minulosti mi bylo, často i ponižujícím způsobem, doporučováno různými sportovními funkcionáři věnovat se raději šachu namísto mých milovaných sportovních disciplin, rozhodl jsem se kousnout do kyselého jablka a se šachem se blíže seznámit. A byl jsem příjemně překvapen. Sport, kde se veškerá fyzická námaha redukuje na občasné přestavování dřevěných figurek a maximálně ještě na energické třískání do tlačítek kontrolních hodin, mi plně vyhovoval. Obzvláště, když jsem zjistil, že přímo během
partie mohu beztrestně konzumovat neomezené množství černé kávy. Asi jsem měl i trochu talent, protože brzy jsem fakultu reprezentoval na univerzitním přeboru čtyřčlenných družstev. Naše fakulta tento přebor pravidelně vyhrávala a já jsem měl tu čest hrát v týmu, jehož první hvězdou byl mezinárodní šachový mistr, dřívější děkan matematicko fyzikální fakulty a rektor Karlovy University,  profesor Miroslav Katětov.

 Ani po dokončení studií jsem na sport nezapomněl. Během roční vojenské služby jsem hrál volejbalovou okresní soutěž za Slovan Moravská Třebová a šachu jsem byl vděčný za to, že jsem si vojenskou službu v podstatě o měsíc zkrátil, a to díky své účasti na polofinálovém  a následném finálovém turnaji šachového přeboru československé armády v Praze.

    Mojí největší  sportovní láskou samozřejmě zůstával i nadále volejbal. Po nástupu do zaměstnání v Českých Budějovicích jsem se vetřel do místního Dynama. To hrálo dokonce krajský přebor a pro mne to bylo asi maximum, ve které jsem při svých schopnostech mohl doufat. Přesto jsem neustále snil svůj velký sen. V tomto snu jsem se viděl jak v dresu druholigového týmu nezadržitelně  smečuji do pole šokovaného protivníka, abych vzápětí se skromným úsměvem přijímal ovace nadšeného publika.

  Bohužel, sen zůstal jen snem. Dynamu postup do  2.ligy nehrozil ani náhodou, naopak, celý rok jsme urputně, ale nakonec přece jenom úspěšně, bojovali o záchranu v krajském přeboru.

   Po roce jsem se z Českých Budějovic vrátil zpět k rodičům do Prahy. Moje první cesta  vedla na rodnou fakultu  za kamarády a za Zdeňkem Malým. Zdeněk se zdál být mým příchodem upřímně potěšen:

   Vítám tě doma, Tomíku, jdeš jako na zavolanou!  Na studentských kolejích právě řádí záhadná epidemie. Za dva dny má jet naše druholigové mužstvo na dva mistrovské zápasy na jih Čech a já mám, kvůli té zatracené epidemii,  k  dispozici  jenom šest zdravých hráčů. Sice nám již o nic nejde, postoupit ani sestoupit již nemůžeme, ale bylo by krajně trapné se venku prezentovat v  tak očesané sestavě. Slyšel jsem, že jsi v Budějovicích hrál krajský přebor, musíš tedy být ve formě. Pokud souhlasíš, dal bych tě dopsat na druholigovou soupisku a mohl bys odjet s námi na zápasy, jistit nám záda.
Jistě chápeš, že ti nemohu zaručit, že se podíváš taky na hřiště, ale lavička přeci také hraje !

   Samozřejmě jsem nadšeně souhlasil. Splnila se mi značná část mého velkého sportovního snu. Stal jsem se oficiálně členem druholigového volejbalového týmu Slavia MFF!

   První utkání v Českých Budějovicích proti favorizovanému Slavoji jsem si odpovědně odseděl na lavičce po boku trenéra Zdeňka. V Budějovicích jsme měli přespat a ráno jsme se měli přesunout do Písku na utkání s tamní Jiskrou. Spoluhráči věděli, že jsem předchozí rok strávil v Budějovicích a proto mě požádali, abych jim ukázal místní pamětihodnosti. To jsem ovšem s radostí učinil a nejdříve jsem je zavedl do světoznámé pivnice Masné krámy.
Zde naše exkurze nejen začala, ale pohříchu i skončila. Večer jsme uléhali v  bujaré náladě způsobené konzumací produktů místních pivovarů Budvar a Samson.

   Zdeněk o našem večerním výletu za pamětihodnostmi města asi nevěděl a tak
se při utkání v Písku nestačil divit. Obzvláště jeden společensky unavený hráč naší základní šestky předváděl na hřišti kreace hodné grotesek Charlie Chaplina.  Místní obecenstvo mu aplaudovalo a báječně se bavilo. Zdeněk však takové pochopení neměl, nešťastníka z hřiště vykázal a na jeho místo poslal mne. A já měl náhle takový nádherný pocit naplnění, pro mne se právě rozestoupila nebesa a shůry jsem uslyšel andělské chorály. Dokonáno jest!   
Právě se mi splnil můj zdánlivě nesplnitelný sportovní sen. Stanul jsem na volejbalovém hřišti v utkání 2.ligy jako její právoplatný hráč. Nic krásnějšího mě již v mém sportovním životě  potkat nemohlo.

   Ani písecké obecenstvo o moc nepřišlo. Jenom show, které předtím s nadšením aplaudovalo, se v mém podání z komedie změnila v tragikomedii.
Zdeněk to vydržel asi deset minut, pak vyhodil ze hřiště i mne a v roli hrajícího trenéra pomohl chlapcům utkání  dovést do přijatelného konce.
Obecenstvo tak sice přišlo o kvalitní grotesku, ale zato na jejich hřiště vstoupila noha mistra světa …

   Bylo mi samozřejmě jasné,  že moje soutěžní  sportovní kariéra právě definitivně skončila. Ale to mi vůbec nevadilo. Dosáhl jsem více než v co jsem kdy doufal. Ostatně bylo také již třeba najít si v Praze vhodné zaměstnání a časem začít uvažovat i o založení rodiny.

   S volejbalem jako takovým jsem tehdy ovšem ani zdaleka neskončil. Ještě řadu let jsem volejbal hrál rekreačně a s kamarády jsme se s nadšením zúčastňovali různých amatérských turnajů.

   Po památném druholigovém volejbalovém zápase v Písku jsem byl skutečně přesvědčen, že moje závodní sportovní  kariéra definitivně skončila a že se budu sportu věnovat již pouze rekreačně. Ale to jsem zapomněl na šachy.
Čekal mě kupodivu ještě třetí titul přeborníka republiky  a tentokrát dokonce v kategorii dospělých.¨

          V roce 1968  jsem totiž byl členem šachového týmu pražských vysokoškoláků Slavia VŠ, který tehdy pod vedením doc. dr. Vladimíra Mahela získal v Harrachově titul šachového přeborníka Československa v soutěži družstev.  Našimi oporami  byli především jeden z nejlepších evropských velmistrů Honza Smejkal,  tehdy nejlepší slovenský šachista velmistr Jáno Plachetka, trenér československé šachové reprezentace mistr sportu František Pithart, jedna z nejlepších světových hráček ženská velmistryně  Jana Malypetrová, pozdější dvojnásobný přeborník republiky Eduard Prandstetter a přední světový hráč korespondenčního šachu ing. František Smrčka. Možná jsem některou hvězdu opominul, důležité ale je, že hned v prvním kole jsme
porazili vysoce favorizované družstvo pražských vojáků, vedené známými velmistry Hortem a Jansou.  Zejména Vlastimil Hort se později stal šachovou legendou. Byl mimo jiné šestinásobným mistrem Československa a v roce  1977 mu patřilo ve světovém žebříčku šesté místo. Naše nečekané vítězství nad týmem ÚDA Praha tehdy prakticky rozhodlo o přebornickém titulu.

Dodnes se ve vší skromnosti domnívám, že jsem tehdy přispěl ke zrodu šachové
hvězdy. Přeboru se v barvách Hradce Králové zúčastnila i Hanka Nichtburgerová později provdaná Modrová. Hanka se narodila v Praze a své
mládí prožila v Podolí a Braníku. Zavzpomínali jsme spolu na školní léta.
Hanka je sice trochu mladší, ale zjistili jsme, že máme nejen společné vzpomínky, ale že jsme měli i některé společné učitele. A já jsem se Hance samozřejmě pochlubil svou sportovní kariérou.

V Harrachově nám, šachistům, pořadatelé umožnili přístup do tělocvičny, abychom po duševní námaze mohli také trochu potýrat tělo. Hanka tehdy souhlasila s mou nabídkou, že ji předvedu judistický chvat tomoe nage. A jako učitelka tělocviku dobrovolně souhlasila s rolí figurantky. Chvat však nevyšel zcela podle mých představ. Přece jenom od mého posledního účinkování na tatami uběhlo již deset let.  Hanku jsem ve vzduchu nepřetočil a nebohá děvčica neskončila na zádech na žíněnce, ale přistála na hlavě mimo žíněnku.
Těžce se zvedala a nepřítomně rytmicky kývala hlavou. Já si to kývání hlavou vysvětlil jako její souhlas s mou bezprostřední nabídkou, že bych ukázku zopakoval. Bohužel i opakovaný pokus dopadl stejně, pouze s tím rozdílem, že se Hanka tentokrát již sama nezvedla, hlavou nekývala, ale vrtěla a měla skelný pohled. Pochopil jsem, že je něco v nepořádku a exhibici jsem rázně ukončil. Hanka mi časem odpustila a dodnes jsme dobrými přáteli, ale mrzí mě Hančin odmítavý postoj k mé revoluční teorii, že tehdejší úder do lebky u ní podstatně urychlil její šachový vývoj, který později vyvrcholil vítězným zápasem o titul přebornice Československa, který svedla v roce 1983 proti
legendární velmistryni Květě Eretové. Vždyť mou teorii podporují i vědecké publikace, které uvádějí plno případů, kdy po úderu do hlavy slepí prohlédli, chromí se  rozběhli, mnohým se vrátila paměť a jsou zaznamenány i případy lidí, kteří začali hovořit neznámou řečí. Tak proč by, sakra, jedna mladá holka po pořádné ráně do palice nemohla začít hrát obstojně šachy?

            Tři tituly mistra republiky, to nebyla zrovna nejhorší bilance pro hošíka, který začal svou sportovní kariéru tím, že v tělocvičně rozsedl švédskou lavičku a vytrhl kruhy ze závěsů.  Já sám jsem ale svůj sportovní výsledek nikdy příliš nepřeceňoval. Šlo o tituly v kolektivních sportech a musel jsem objektivně přiznat, že hlavní zásluhu na úspěchu měli především moji kolegové.

            Já sám si nejvíce cením úspěchu, který jsem dosáhl ve svém milovaném volejbale. Asi moc lidí nepřekvapí, že nejvíce si cením těch nádherných deseti minut, které jsem odehrál na druholigové antuce v Písku.

            Bohužel, nakonec přišel čas, kdy jsem se musel rozloučit  i se svou velkou životní sportovní láskou. Na jednom volejbalovém turnaji veteránů mi při jedné zvláště vydařené pohybové kreaci bolestivě luplo v zádech. A moje vlastní tělo na mne tehdy velice přísně promluvilo:

„Staroušku, nepleť se mezi sportovce a když už musíš soutěžit, tak si jdi hrát šachy!“

Tak něco takového už jsem kdysi někde slyšel. Ale  já tentokrát vlastní tělo poslechl. Vzal jsem si hrnek na kafe, obul papuče a odešel jsem si na zbytek svého sportovního života sednout k šachovnici …

Tomáš

Rubriky: Spadlo z Hrušky | Štítky: , , , , | 13 komentářů

Itálie: Za obranu státních hranic skončíte u soudu

Gatestone Institute

Rubriky: twitter | Štítky: , , , , , | Napsat komentář

Dědictví listopadu

Velkým plyšovým podvodem skončila sice vláda jedné strany, ale spolu s ní i mnoho jiných, dnes chybějících organizací.

S velkou slávou jsme téměř zrušili Civilní obranu. Stal se z ní otloukánek, který si nese stigma komunistické armády. Nikomu nedošlo, že už dvakrát byla nedostatkovým zbožím; roku 1997 na Moravě a roku 2002 v Čechách. Ano, obě mohutné povodně zachraňovali vojáci a hasiči. Bez nich by byly škody ještě větší. Ale organizace, kterou uměla právě CO, tu chyběla. A opět nastala doba, kdy by se organizační zkušenosti CO hodily. Jenže CO není a tak se kraje i obce tak nějak prokousávají svými problémy víceméně osamoceně.

Jistě si mnozí ještě pamatujeme, jak u každé větší akce pobíhaly ženy s červenobílou páskou na rukách a brašničkou. Jak na pásce tak na brašničce byl namalován červený kříž.  Byly to dobrovolné sestry, které uměly poskytovat tu základní první pomoc, měly v brašničkách obvazy, léky a kdoví co ještě. Dnes se na podobných akcích vyskytují profesionální záchranáři, kteří by spíše měli buď odpočívat po šichtě nebo být v pohotovosti ve svých základnách. A ty dobrovolné sestry, které měly své určité znalosti, by se dnes také hodily. Jenže nejsou. On i ten Červený kříž už dávno neplní svůj původní účel. Stala se z něj je jedna z mnoha (ne)ziskových charit, sběratel starého oblečení a dobrý šolích pro některé funkcionáře. A tak hledáme dobrovolníky i mezi úplnými laiky.

Ne všechno, co tu bylo už za minulého režimu, patřilo na smetiště dějin.

P.S.Přítel Navaja se patrně trápí s covidem a proto nemohl přispět svým pravidelným „slovenským pondělkem“. Držím palce a věřím že i vy ostatní.

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , , | 42 komentářů

Keď si odmyslím covid…

Dnes som si chcela na chvíľu oddýchnuť od všetkého čo sa okolo nás deje…

Mám veľmi rada český seriál „Vlak dětství a naděje“, v ktorom  vždy nájdem mnoho múdrych myšlienok, láskavého humoru, ľudskosti, aj keď sa odohráva v období tesne pred druhou svetovou vojnou a počas nej.

Milujem výrok hlavnej postavy Anky Urbanovej „Na tragickej život jsem já pes“ a možno práve kvôli týmto slovám som si chcela kúsok pozrieť.

Lenže v jednom momente som mala pocit, že to čo pozerám, sa deje aj teraz, len s iným scenárom.

Po chvíľke som už nedokázala pozerať. 

Prečo?

Pre to, čo som tam videla… To zastrašovanie ľudí  a nútenú podriadenosť sa, len kvôli strachu o život a blízkych. Strachu zo straty zamestnania a živobytia, bývania, života…

Odrazu som mala pocit, že aj keď sa nám zdá, že ešte žijeme relatívne normálne životy, cítime, že sa deje niečo zlé. V spoločnosti vládne ponurá atmosféra a ľudia sa začali báť jeden druhého. Počúvame, že ak sa nepodriadime, čakajú nás sankcie v podobe straty zamestnania, čo  pre mnohých znamená stratu bývania, alebo ešte väčšie zadĺženie sa, stratu budúcnosti, alebo exekúciu…

Ľudia sa zo strachu o vlastné zdravie, životy a budúcnosť stali jednoducho ovládateľnými a poslušnými. Mnohí sa museli prispôsobiť ak chceli prežiť a mnohí práve z posluhovania vtedajšiemu režimu žili a bohatli.

Odmyslela som si covid a mala som pocit, že sa to isté, čo prežívali ľudia vtedy, prežívame aj v súčasnosti.

Ale aj vtedy sa všetko zlé skončilo, aj keď ľudia boli zatlačení do kúta a išlo im už len o holé prežitie.

Aj vtedy sa to týkalo skoro celého sveta, tak ako dnes. 

Takisto ako teraz, boli zničené štáty a ich ekonomiky a propaganda, ktorá nálepkovala nepohodlných ľudí ako nepriateľov štátu a režimu, pracovala na plné obrátky .

A dnes tiež  už cítime, že svet už nebude taký ako býval a budeme potrebovať jeden druhého, vzájomnú pomoc, empatiu a vnútornú silu. Ale najmä budeme potrebovať trošku svetla nádeje. Nádeje ľudskosti, dobra a hlavne lásky. A to všetko  je v mnohých nás.

Stačí len začať dávať a nečakať za to nič. Dávať nádej ľuďom okolo seba. Prejavovať ľudskosť v láskavom konaní vo všetkom a dať prednosť dobru pred zlom.

A toto všetko raz porazí zlo, chamtivosť, nenávisť, fanatizmus…

Už som to raz písala. Všetko, čo má začiatok, má aj koniec.

 Aj to dobré, aj to zlé.

Článok bol uverejnené na Blog Pravda.sk

Rubriky: Devana | Štítky: , , | 106 komentářů

465-Bělorusko, Náhorní Karabach, Kyrgýzie a Navalnyj …

to vše bylo v loňském plánu Rand Corporation na vyčerpání Ruska

Za poslední týdny propukla ve státech, obklopujících Ruskou federaci, řada událostí, z nichž v Kremlu určitě nemají radost. Každé ohnisko napětí samo o sobě nemůže změnit pravidla hry a ohrozit bezpečnost Ruska v budoucnosti. Pokud je ale propojíme, ukáže se, že se proti Rusku rozvíjí cosi mnohem zlověstnější. Nedávný výzkum RAND pro armádu USA prakticky nezanechává pochybnosti o tom, kdo může stát za těmito událostmi a procesy, kterém se nepochybně stanou hrozbou pro bezpečnost Ruska v příštích měsících.

Tureckem podporované útoky Azerbajdžanu na Náhorní Karabach, rozněcování konfliktu po skoro třech desetiletích relativního klidu a zastavení palby, pokračující destabilizace režimu A.Lukašenka v Bělorusku, podivné chování EU a Británie v souvislosti s předpokládanou otravou ruského disidenta Navalného a zcela nedávné masové protesty v Kyrgyzii, bývalém členu Sovětského svazu ze Střední Asie, na sobě nesou otisky prstů britské tajné služby MI-6, CIA a řady soukromých nevládních organizací, zabývajících se státními převraty.

Náhorní Karabach

Ozbrojené síly Azerbajdžanu 27.září porušily příměří z roku 1994 s Arménií kvůli konfliktu v etnicky převážně arménském Náhorním Karabachu. Podle stupně vyhrocení z obou stran se rozjely, za mnoho let nejhorší, boje. Turecký prezident Erdogan otevřeně podpořil Baku v konfliktu proti Jerevanu a Armény osídlenému Náhornímu Karabachu, což arménského premiéra Pašiňana vedlo k obvinění Turecka ze „záměru na pokračování politiky genocidy“. Byla to zjevná narážka na obvinění Osmanské říše z genocidy více než milionu arménských křesťanů v letech 1915-23. Turecko svou odpovědnost dosud odmítá.

V době, kdy Arménie viní Erdogana z podpory Azerbajdžanu v nynějším konfliktu na Kavkaze, ruský oligarcha Prigožin, kterého někdy nazývají „Putinovým kuchařem“ kvůli tomu, že mu patří celé impérium stravovacích zařízení, a také za jeho těsné vztahy s ruským prezidentem, prohlásil v interview pro turecké noviny, že arménsko-azerbajdžanský konflikt byl vyprovokován „Američany“, a že režim Pašiňana v podstatě slouží USA. A to už je zajímavé.

V roce 2018 se Pašiňan dostal k moci v důsledku masových protestních akcí nazvaných „sametová revoluce“. Otevřeně a intenzivně ho podporoval Sorosův fond (Open Society Found), který od roku 1997 aktivně financuje mnohé „demokratické“ neziskovky v zemi. Když se stal premiérem, jmenoval Pašiňan Sorosem sponzorované lidi do většiny klíčových pozic ve vládě, včetně bezpečnostní služby a ministerstva obrany. Současně není myslitelné, aby erdoganovské Turecko, stále ještě součást NATO, tak otevřeně podpořilo Azerbajdžan v konfliktu, který by potenciálně mohl vést ke konfliktu Turecka s Ruskem, bez předběžné podpory se strany Washingtonu v té či oné formě. Arménie a Rusko jsou členy hospodářského a obranného sdružení Eurazijský hospodářský svaz (EAHS). To činí Prigožinovo prohlášení zvlášť zajímavým.

Stojí rovněž za zmínku, že šéf CIA Gina Haspel a nedávno jmenovaný šéf britské MI-6 Richard Moore mají velké zkušenosti ze spolupráce s Tureckem. Moore byl velvyslancem v Ankaře do roku 2017 a Haspel byla koncem 90.let šéfkou oddělení CIA v Azerbajdžanu. Předtím, v roce 1990 byla pracovnicí CIA v Turecku a perfektně hovoří turecky. Je příznačné, že, třebaže CIA smazalo tato fakta z její oficiální biografie, byla také šéfkou oddělení CIA v Londýně nedlouho předtím, než byla jmenována šéfkou CIA za Trumpa. Rovněž se specializovala na operace proti Rusku, když pracovala na operativní správě CIA v Langley.

To nastoluje otázku, nestojí-li ruka angloamerické rozvědky za nynějším konfliktem kvůli Náhornímu Karabachu. Generální tajemník NATO Stoltenberg přilil olej do ohně 5. října prohlášením, že zájmy bezpečnosti NATO se shodují se zájmy Turecka, bez ohledu na to, že Turecko nakoupilo moderní ruské protivzdušné systémy. Do té doby Washington demonstrativně mlčel o kavkazském konfliktu a svém vztahu k roli Turecka v něm.

Bělorusko…

Arménsko-azerbajdžanský konflikt u jižní hranice Ruska není jediným, ohniskem, kde USA nyní intenzivně podporují destabilizaci, pro Rusko životně důležitých, sousedů. Po srpnových volbách v Bělorusku probíhají organizované protestní akce, vinící prezidenta Lukašenka z falzifikace voleb. Vyhnaná opozice pokračuje v působení ze sousedních členských zemí NATO v Pobaltí.

V roce 2019 Národní fond demokracie (NED), financovaný vládou USA, umístil na svých webových stránkách kolem 34 grantů na projekty v Bělorusku. Všem jim bylo uloženo vychovat a vycvičit řadu opozičních skupin, cílených na Lukašenka, a vytvořit místní nevládní organizace. Granty byly namířeny na projekty, jako „Upevnění neziskovek: zvýšení aktivity místní a regionální občanské společnosti… na vytažení místních problémů a vypracování strategií obrany zájmů“.  Jiný spočíval v „rozšíření on-line úložišť publikací, v zemi nedostupných, včetně práce v politice, občanské společnosti, historii, lidských právech a nezávislé kultuře“. Další grant NED byl zaměřen na „Ochranu a podporu nezávislých novinářů a masmédií“. Za nevinně znějícími projekty NED se skrývá program vytvoření vyškolené opozice podle vzoru modelu CIA NED „Barevné revoluce“.

Jako kdyby nepokojů na Kavkaze a v Bělorusku nebylo dost, aby Moskvě způsobily bolení hlavy, 29.září se gruzínský premiér Gaharia v Bruselu sešel s generálním sekretářem NATO Stoltenbergem. Ten ho ujistil, že „NATO podporuje územní celistvost a suverenitu Gruzii v jejích mezinárodně uznaných hranicích“ a vyzval Rusko, aby odvolalo uznání území Abcházie a Jižní Osetie, odštěpených od Gruzie, a vyvedlo odtud svoje síly. Soltenberg poté vyzval Gahariu, aby využil všecky možnosti ke sblížení s NATO a připravil se ke členství. Prohlášení NATO posilují napětí, se kterým se Kreml v poslední době setkává.

Třetí barevná revoluce v Kyrgyzii?

Hned poté středoasijská republika bývalého SSSR Kyrgyzie rovněž vzplála masovými protesty, které vedly ke svržení vlády už potřetí za sebou od roku 2005, kvůli obvinění z falzifikace voleb, vznesených opozicí. Agentura USA pro mezinárodní rozvoj (USAID), která je, jak známo, krytím pro CIA, intenzivně v této zemi pracuje, jakož i Sorosův fond, který založil univerzitu v tamní metropoli Biškeku a financuje svůj obvyklý soubor projektů, „zaměřených na prosazení spravedlnosti, demokratického řízení a lidských práv“. Třeba poznamenat, že Kyrgyzie je rovněž členem EAHS, vedeného Ruskem, spolu s Arménií a Běloruskem. Pro ještě větší zesílení napětí situace kolem Ruska, vznikla podivná obvinění rozvědky německého Bundeswehru, a nyní i Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) z toho, že ruský disident Navalnyj byl v Rusku otráven pomocí „nervově-paralytického jedu sovětské epochy“, který Němci nazývají „Nowitschok“.

Navalnyj

Třebaže Navalnyj od té doby viditelně odešel z nemocnice naprosto živ, německé oficiální osoby, stejně jako Britové, se neobtěžovaly s vysvětlením k zázračnému uzdravení z toho, co je považováno za nejsmrtelnější nervově-paralytický jed v historii. Po prohlášení OPCW, že touto látkou byl „Novichok“, německý ministr zahraničí pohrozil Rusku tvrdými sankcemi. Mnozí vyzývají Německo ke zrušení výstavby plynovou Nordstream-2 jako odvetnému opatření, což uštědří Rusku další ránu v době, i bez toho závažného hospodářského oslabení kvůli nízkým cenám ropy a následkům koronavirové izolace.

Německo se ani neobtěžuje vyšetřováním tajemné ruské Navalného souputnice Marie Pevčich, která tvrdí, že vyvezla z jeho hotelového pokoje v Tomsku prázdnou láhev „otrávenou Novičkem“ předtím, než byl Navalný dopraven na základě osobního, pozvání A. Merkelové do Berlína, aby zřejmě hned poté odletěla do Londýna, odkud spolupracuje s Navalného Fondem proti korupci. V Londýně je v těsném vztahu s přítelem Jacoba Rotshilda Chodorkovským, který je osobním nepřítelem Putinovým a je velkým sponzorem zmíněného Navalného fondu (zajímavá je možná souvislost těchto událostí s ruským vyšetřováním nezákonných finančních operací tohoto fondu – pozn-překl.). Existují důvěryhodné informace o tom, že tajemná Pevčich je agentkou MI-6 – stejného MI-6, který v roce 2018 už předvedl hloupé drama o Novičku, kdy tvrdil, že ruský přeběhlík Skripal a jeho dcera byli v Anglii otráveni ruskou rozvědkou použitím smrtonosného Novičku. Skripalovi se tehdy rovněž zázračně uzdravili, byli propuštěni z nemocnice a poté „zmizeli“.

Plán RAND Corporation?

V době kdy nové výzkumy, nepochybně poskytnou víc důkazů, charakter intenzivních činností NATO, nebo anglo-amerického světa proti klíčovým zemím, rozloženým podél ruské hranice, nebo proti strategickým hospodářským zájmům Ruska v průběhu stejného času, předpokládá jistý koordinovaný útok.

Tak se stalo, že cíle útoků se přesně shodují s plánem velkého vojenského analytického centra USA. Ve výzkumné zprávě armády USA za rok 2019 korporace RAND zveřejnila řadu doporučení pro politiku pod názvem „Vyčerpávání Ruska: konkurence z výhodných pozic“. Poznamenávají, že pod vyčerpáváním Ruska rozumí „nenásilná opatření, která mohou podlomit vojenskou nebo ekonomickou situaci v Rusku nebo politické postavení režimu uvnitř země i v zahraničí“.

Ve zprávě se konkrétně posuzuje to, co se tam nazývá „geopolitickými opatřeními“ v zájmu nadměrného vyčerpávání Ruska. Patří k nim dodávky zbraní jako pomoci Ukrajině; součinnost ke změně režimu v Bělorusku; využití napětí na Jižním Kavkazu; snížení vlivu Ruska ve Střední Asii. Obsahuje rovněž návrhy na oslabení ruského hospodářství prověřováním pevnosti jeho plynového a ropného odvětví.

Je příznačné, že jsou to stejná odvětví hospodářské turbulence, která jsou dnes sférou strategického vlivu Ruska. Pokud jde o Kavkaz, RAND prohlašuje: „Gruzie, Azerbajdžan a Arménie byly součástí SSSR, a Rusko si dosud zachovává v regionu značný vliv…“. Poznamenává se, že „Dnes Rusko, jako jeden z nemnoha států, uznává Jižní Osetii a Abcházii jako samostatné země a je nakloněno jejich ochraně… USA rovněž mohou obnovit úsilí o přijetí Gruzie do NATO…“ Připomeňme si výše zmíněné prohlášení Stoltenberga, určené k povzbuzení Gruzie ke vstupu do NATO a požadování na Rusku, aby se vzdalo uznání Jižním Osetie a Abcházie.

Ve zprávě RAND se rovněž zdůrazňuje napětí ve vztazích mezi Arménií a Azerbajdžanem: „Rusko hraje klíčovou roli ve vzájemných vztazích těchto zemí, v kontextu sporného území Náhorního Karabachu… USA mohou pobudit NATO k těsnější spolupráci s Gruzií a Azerbajdžanem, což nejspíš povede k posílení vojenské přítomnosti Ruska v Jižní Osetii, Abcházii, Arménii a na jihu Ruska. Jako alternativu se mohou USA pokusit přimět Arménii k přerušení přátelských vztahů s Ruskem“.

Pokud jde o nynější masové protesty v Kyrgyzii ve Střední Asii, RAND poznamenává, že „Rusko je součástí dvou ekonomických iniciativ, souvisejících se Střední Asií: EAHS a „Jeden pás, jedna cesta“. Výměna režimu na proNATOvský může vytvořit velkou bariéru mezi Ruskem a Čínou, a rovněž uvnitř EAHS. Pokud jde o hospodářský nátlak, připomíná se ve zprávě RAND možnost vyvinutí tlaku na EU v zájmu odmítnutí NS-2,vedoucího z Ruska přímo do Německa. Nedávný incident s Navalným vyvolává rostoucí tlak uvnitř EU a také v Německu, s cílem zastavení výstavbu SP-2 jako sankce ve věci Navalného.“

RAND dále poznamenává, že s hlediska bránění ekonomickému rozšíření Ruska, je hlavní výhodou dodávek plynu, alternativní k ruskému v tom, že to povede ke snížení příjmů Ruska z exportu a federální rozpočet je už i bez toho přetížen, což vedlo ke snížení výdajů na obranu, a snížení příjmů z prodeje plynu a rozpočet napne ještě více.

Podíváme-li se na  rostoucí tlak na Rusko na základě zde uvedených příkladů a srovnáme je s nastavením zprávy RAND za rok 2019, bude jasné, že mnohé ze současných strategických problémů Ruska byly záměrně vypracovány a řízeny Západem, mj. Washingtonu a Londýna. To, jak se Moskva s touto a rovněž s budoucí eskalací nátlaku se strany NATO vyrovná, představuje vážný geopolitický problém.

P.S. – ještě bych dodal záměr destabilizovat situaci v Moldávii v souvislosti s tamními listopadovými volbami tam – viz. zpráva šéfa vnější rozvědky Ruska Patruševa: http://svr.gov.ru/smi/2020/10/o-vmeshatelstve-ssha-v-vybory-v-moldavii-.htm (pozn.překl.)

Překlad:       20201021

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , | 8 komentářů

Jak banka ING v Polsku pomohla Rusům prát peníze

Článek popisuje ruské peníze, ale jen proto, že se to hodí. Ty banky rozhodně nemají čisté svědomí ani vůči občanům jiných států.

Pračky peněz

Rubriky: twitter

Jak zmanipulovat volby – část 1

Gatestone Institute

Rubriky: twitter | Štítky: , , , | 12 komentářů

Co to je?

Podařilo se mi vyfotit cosi, co může být cokoli.  myslíte, že někdo budete vědět o co se vlastně jedná? Ne, není to hádanka, je to opravdový dotaz.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , | 8 komentářů

Otevřený dopis ministru Hamáčkovi

Dobrý den, pane Hamáčku!

Přečetl jsem si Váš komentář k nonsensu ministryně Maláčové vůči předsedovi vlády Andreji Babišovi pro pořad ČT 168 hodin, který jste měl říct pro rádio Impuls a který zveřejnily Novinky.cz. – doslova – „Kdyby to bylo na záznam, tak neřeknu ani popel a paní ministryně by se měla omluvit. Tohle ale byl podraz ze strany České televize…. ČT se specializuje na to, že se tváří, že vypíná kameru, a pak čeká, „na čem politika uloví.”

Pane Hamáčku, Vaše slova naprosto transparentně dokumentují, jak Vy osobně a patrně i vaše strana stojí mimo prostor uvažování vyhrazený „normálním“ lidem /říká se tomu „selský rozum“/.

V případě ČT a zejména jejich známých „investigativních“ pořadů Nory Fridrichové 168 hodin a dříve /nevím, jestli ještě běží, nezajímá mě to/ Reportéři ČT Marka Wolnera normálně myslící lidé zřetelně vidí, že tyto pořady jsou  názorovou platformou TOP 09 a STAN, a pokud jde o útoky na ANO a premiéra Andreje Babiše, též názorovou platformou spolupracující ČSSD, a to nejméně od sněmovní volební kampaně 2013 a zejména od následující Sobotkovy „lánské zabíjačky“, kde jste jako věrný „sobaka Džulbars“ stál po jeho boku. Týmy fabrikující tyhle stoky kejdy jsou tímhle prolezlé a nenechají si uniknout příležitost ke štvaní proti „staršímu“ členu vládní koalice. Je jen pochopitelné, že k tomu využijí každou „prasárnu“ včetně té, na kterou poukazujete.

Vám nedochází, že vůbec nejde o to, jestli paní Maláčová řekla na adresu předsedy vlády to nebo ono, je docela možné, že Andrej Babiš se na její adresu vyjádřil nejednou podobně nebo možná ještě expresivněji /v tom bych s ním byl vcelku zajedno/. Jde ale o to, komu a před kým to kdo řekne – jestli v kabinetu před svým úzkým kolektivem straníků nebo v kruhu svých stejně nebo podobně smýšlejících přátel a známých, anebo na veřejnosti, resp. před týmem realizujícím výše uvedené televizní „divadlo“. Tohle je jádro pudla – to „komu a před kým“, ne jestli to bylo na záznam nebo ne. A to, že se ministryně Maláčová takhle vyjádřila před štábem natáčejícím její řeč, přesně dokazuje její poměr k těm podrazákům. Vztah sounáležitosti a důvěry jako ke svým přátelům a komplicům. A také vztah ke koaličnímu ANO, k jehož okopávání kotníků dokáže, stejně jako řada dalších vašich soukmenovců, a konec konců i Vy sám, využít každou možnou – a v tomto případě i NEMOŽNOU – příležitost.

Pane Hamáčku, Bohuslav Sobotka a Vy osobně jste dokázali, že to dokážete. Sobotka opakovaně, Vy v premiéře. Po dnu, na které dostal nejstarší politickou stranu v Československu a Česku Vladimír Špidla, se zdálo, že hlouběji to už nemůže jít.

„Nic není nemožné – Tojóóóótáááá“.

Hned po něm dokázalo kredit ČSSD ještě více stlačit duo Stanislav Gross a Bohuslav Sobotka, až Jiří Paroubek obnovil důvěru v ČSSD na více jak 30 procent volebního výsledku. Jenže pak jste to vedli už jen od deseti k pěti. Nejdříve pod taktovkou znovu Bohuslava Sobotky, ale i jeho volební zisk byl terno proti tomu, kam ČSSD vedete Vy. Konec konců není se ani čemu divit, když máte ve svých řadách takové duchovní velikány, jako onoho senátora, který se nedávno vyjádřil – cituji – „Všechny její hlavní cíle (ČSSD – pozn. autor), které v historii měla, aby lidé měli práci, sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, se naplnily. Já jsem s tím ale celkem spokojený, strana se tak nějak rozplyne ve vesmíru a zůstane po ní sociálně demokratická společnost. Dnes totiž nikdo nechce říct, že je asociální nebo nedemokratický.“ https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/senat-volby-spojeni-ano-a-cssd-jan-zaloudik-cssd-miri-ke-konci.A201016_113810_domaci_cht 

Tak tohle jsem považoval za nezbytné Vám říct. Jako bývalý volič ČSSD 1996 – 2010. Od voleb 2013 už nezasloužíte ani soucit, jak jste se zpronevěřili základům, na kterých sociální demokracie vznikla a dlouhá léta stála. Ty základy byly v odborovém hnutí, což Vy samozřejmě víte. A v politickou stranu se tohle hnutí transformovalo proto, aby i na poli politickém mohla – už jako strana – reformní cestou zastávat zájmy pracujících vůči buržoasii, kapitalistům.

Kam jste to dopracovali vy, současné vedení ČSSD včetně ministryně Maláčové? Zastáváte se na prvním místě kapitalistů a soukromníků, a teprve na konci jsou pro vás zaměstnanci. Jenže to má ještě jeden rozměr – ty zájmy zaměstnanců nehájíte proti buržoasii, ale proti STÁTU, kterého jste sami představiteli. Jejich ekonomické zájmy podporujete na úkor eráru, na který oni sami přispívají nemalou měrou, ačkoliv bohatství bohatých – buržoasie, kapitalistů – raketově roste a příjmy těch dolních deseti milionů rostou jen poskrovnu (a to tak jak tak zhruba padesát procent z nich znovu zhltnou daně).

No, ale to už jsem se dostal mimo hlavní linku sdělení.

Závěr?

Pokud nejste jako vedení ČSSD a Vy sám schopni chápat naznačené souvislosti, bude asi nejlépe, když jako politická strana skutečně „vysublimujete“, jak konec konců naznačuje váš senátor Žaloudík /viz výše/. Moc času na obrat k lepšímu nemáte. Nemůžete se holedbat, že Vám jako politikovi různé cinknuté průzkumy přidělily i nejvyšší místo v žebříčku popularity. Na podporu Bohuslava Sobotky se po volbách 2013 konaly i demonstrace v Praze. Demonstrace lidí, kteří ČSSD nikdy nevolili, a tím spíše ne Bohuslava Sobotku.

Bývalý volič ČSSD

Rubriky: Lex | Štítky: , , , , , , , | 117 komentářů

Máchův kraj aneb chvála chůze

            Teprve tehdy když nám chybí to, co jsme doposavad považovali za samozřejmé, uvědomíme si, co jsme ztratili. Osobně mám na mysli možnost chůze, chození, putování… Poslední dobou používám francouzské hole a na nákupy vozík, chodítko. A tak momentálně chodím po světě s nemocí našeho pana prezidenta. Upřesňuji, že se o „virózu“ nejedná.

            Ani letos v létě, v této podivné době a jsem si nechtěla nechat ujít každoroční týdenní pobyt s kamarádkami  mimo Prahu. Většinou jezdíme na jih Čech.  Letos to bylo velmi napínavé. Pobyt jsme měly zajištěný ještě před epidemií.  Několikrát posouvaný termín se k naší radosti i k radosti majitelů malého penzionu,  podařilo realizovat v druhém týdnu v září.  V období tzv. rozvolnění, ale musím potvrdit, že roušky v autobusu a uvnitř budov byly respektovány. Stejně tak používání desinfekcí.

            Cítily jsem totiž jako veliký nedostatek nevidět Máchovo jezero, ačkoliv leží kousek za Prahou.  Vzdálenost není tak velká, vždyť sám Mácha ji zdolával pěšky. Vstával ve čtyři ráno a v poledne už byl v Mělníce a do večera na hradě Bezděz či Housce.

            Počasí bylo kouzelné, modré nebe s bělavými mráčky, lesklá hladina jezera, vůně borových hájů. Skutečný genius loci. Není divu, že se v takové chvíli vybaví nádherné verše z Máje. Měl by je znát každý maturant, nevím jak teď, ale doufám, že z osnov jen tak nevymizí. Alespoň ty  verše, jimiž se  vězeň loučí  před popravou s vlastí, podporovaly naše  lidi i za Protektorátu.

            Po modrém blankytu bělavé páry hynou, / lehounký větřík s nimi hraje;

            a vysoko –  v daleké kraje/  bílé obláčky dálným nebem plynou,

            a smutný vězeň takto mluví k nim:

            „Vy, jenž dalekosáhlým během svým / co ramenem tajemným zemi objímáte,

            vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, / vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

            v tiché se slzy celí rozplýváte, / vás já jsem posly volil  mezi všemi.

            Kudy plynete v dlouhém tichém běhu,/  i tam kde svého naleznete břehu,

            tam na své pouti pozdravujte zemi./  Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

            Kolébku mou i hrob můj, matku mou, / vlast jedinou, i v dědictví mi danou,

            šírou tu zemi, zemi jedinou“. 

            V Doksech je památník K. H. Máchy umístěn v roubené budově, tzv hospitálku. ale měli tam zavřeno. Zkrátka, v srpnu sezóna končí.  Ani parníčky už nejezdily. Stejně tak informační služba nefungovala. Naštěstí jsem objevila  publikaci „Cesta Karla Hynka Máchy“ aneb Putování po přírodních krásách a historických zajímavostech Máchovy stezky a jejím okolí. Tam jsem se dočetla:

            Jak Karel Hynek špacíroval

Inu, byl věčný tulák, který se rád, a přímo s rozkoší vydával na dlouhé pochody, bez problémů urazil za den padesát nebo šedesát kilometrů -a  pak složil hlavu pod širou oblohou. Nelámal si hlavu s noclehem ani s délkou cesty. Chodil za deště i při slunečním svitu. Svoje putování si plánoval, ale vůbec mu nevadilo, když se mu do zamýšlené trasy vloudilo něco nepředvídaného. Naopak – čím dobrodružnější a barvitější byla taková příhoda, tím byl raději.

            Nejvíc ho lákala romantická krajina pískovcových skal severně od Mělníka. Název Máchův kraj nese tahle oblast zcela po právu. Jak už jsme uvedli, vede jím červeně značená CESTA KARLA HYNKA MÁCHY v délce zhruba 44 km: začíná v Mělníku, u Zámecké vyhlídky nad soutokem Labe a Vltavy, vede přes Chloumek do Lhoty, dále celým Kokořínským dolem na hrady Housku a Bezděz a posléze do Doks, kde končí u Máchova památníku. Pravda, hodně se od těch dob změnilo – poutníka tehdy neinformovaly turistické značky a směrovky, nemusel se vyhýbat automobilům a ve spleti skal často hledat další cestu. To podstatné – pozoruhodná historie, romantika, dobrodružství, nádherná příroda – zůstalo do dneška.

            Vzpomínám si, jak jsem měla ráda dovolené, kdy jsme jako rodina chodili podle turistických značek do míst, která jsme si celý večer nad mapou vybírali. Jak je to dávno! A bolesti nohou po namáhavém výšlapu? Zkrátka do rána přešly. Stačila obyčejná francovka.

            V knize Josefa Čapka Kulhavý poutník se píše: … „trocha té kulhavosti nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel svou cestou jako jiní lidé. Ba, jde o něco tíže a pomaleji než mnozí ostatní, někdy přitom více vidí a pozoruje, snad i o něco uvážlivěji si povšimne všelikých setkání…“

            Letošní dovolená byla trochu zvláštní, ale nejde na ni zapomenout. Snad jsem viděla také o něco víc a některých věcí si více vážím.  Přeji podobné zážitky i vám. Moc to všichni potřebujeme.

Rubriky: Poesie na neděli | Štítky: , , , | 48 komentářů