Umělá divočina

V okamžiku, kdy píšu tento komentář, je těsně před schválením nový zákon o národních parcích. Zákon, který vyvolává spoustu emocí. Zbytečných emocí, pokud by navrhovatelé vzali v úvahu specifičnost Šumavy. A to nejen parku, ale Šumavy jako celku.

Nevím, jak se vyvíjel život na ostatních územích, ale protože jsem na Šumavě kus života prožil, mám k ní neustále vztah a také o ní leccos vím.

Třeba to, že divočinou se centrální Šumava stala pouze zásluhou železné opony, když do určité oblasti nebyl prostě přístup. Ale i tak se tam zasahovalo. Vojenské lesy a statky (VLS) tam pravidelně prováděly vytěžování a později, když se i pro komunisty stala příroda pojmem, pečovaly o krajinu v dostupných místech. Jediné, co je na Šumavě původní, jsou slati. O ty nikdo nikdy neměl zájem.

Do doby, než opona spadla, byla i centrální Šumava plna života. Svědčí o tom názvy dnes už zaniklých sídel, osad i samot. Až do roku 1946 nikdy nebyla neobývaným územím. Vždyť i technické památky, jako Schwarzenberský kanál

61_0

či Vchynicko-tetovský kanál jsou dílem lidských rukou.

img00029

A knihy Adalberta Stiftera či Karla Klostermanna vypovídají o mnohém. Jen ne o pusté krajině. O Šumavě se vždy dalo tvrdit, že „I tady žijí lidé“. Nebýt západních mocností, které podporovaly knírkatého rakouského malíře pokojů, žili by tam dodnes a nestaly by se oběťmi vlastní ideologie. Stejně tak by se Šumava využívala hospodářsky, jen ty slati by zůstaly slatěmi. Jsou totiž zrádné a každý moudrý člověk se jim vyhne, pokud se chce vrátit domů.

Dnes se z komunistického zavřeného prostoru dělá evropský unikát. Jako by tam ta příroda v tomto stavu byla odjakživa. Ale nebyla. Třeba Dlouhá Ves, obec svého jména opravdu hodná, se vyznačuje zachovalými schwarzenberskými domky. Nechal je totiž postavit kníže Schwarzenberg roku 1800 pro lesnické a dřevařské dělníky, kteří zpracovávali dřevo právě z té dnes chráněné části. A kníže také zapříčinil kůrovcovou kalamitu, když nechal vysadit nepůvodní smrk z jiných oblastí, protože rychle roste a brzo dává výdělek. Ale je také náchylnější na vlivy počasí, které se od jeho původní vlasti podstatně liší.

Takže dnešní pohled z daleké Prahy na život na Šumavě je trochu pokřiven komunismem a „Světem lesních samot“. Nikoli však pravdou. Ale co chcete od zelených magorů a poslanců.

Pokud bych se na Prahu díval stejně jako Praha na Šumavu, pak požaduji, aby se veškerá výstavba moderních domů zastavila a Praha, jakožto klenot našeho státu a symbol naší státnosti byla uvedena do stavu k 28.říjnu 1918. Jsem hrdým občanem tohoto státu a vážím si své historie. Takže vraťte Praze její historickou podobu. Zdá se vám to podivné? Tak nekecejte do Šumavy, které nerozumíte!

P.S. Ode dneška budu několik dní mít omezený přístup k internetu. Proto vás žádám, abyste situace nezneužívali, ale zachovali jednak vzájemnou slušnost, jednak dodržovali pravidla pro vkládání komentářů, tedy žádný mořský pták či ministr spravedlnosti a pouze dva odkazy na komentář. Budu mít totiž i omezenou možnost vás vytahovat z koše.    Děkuji za pochopení.

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , | 25 komentáře

Jan Keller-24 aneb Černá hodinka

Trojský kůň prošel

Nebylo včera jednoduché dostat se do budovy Evropského parlamentu ve Štrasburku. Vstupní prostory byly lemovány posílenými kordony zásahových jednotek, policejní auta tvořila hustou hradbu. Demonstranti vztyčili na prostranství před Parlamentem mohutnou sochu znázorňující trojského koně.

Právě tato historická figura podle protestujících symbolizuje skutečné poslání smlouvy o obchodu a investicích mezi EU a Kanadou, o níž se včera v Evropském parlamentu hlasovalo.

Jelikož má dokument o zjednodušení obchodu mezi Evropou a Kanadou i s přílohami něco přes 1600 stran, je poměrně riskantní  odhadovat, jaké dobrodiní pro smluvní strany přinese. Jisté je jen to, že slibovaný efekt bude velice nízký v porovnání s podobnou smlouvou mezi EU a USA (TTIP), o které se už před půl rokem přestalo úplně mluvit.

Hlavní význam smlouvy s Kanadou, obávají se její odpůrci, ovšem nijak nesouvisí ani s prakticky neodhadnutelným ekonomickým růstem, ani se stejně virtuálními přísliby nových pracovních příležitostí.

Smysl smlouvy je v jejím „trojském“ charakteru. Je to prý danajský dar, který má umožnit nadnárodním firmám zaregistrovat se v Kanadě a odtud vykonávat tlak na státy, které by si dovolily nesouhlasit s některými jejich investičními záměry. Usnadní jim formulovat nabídky, které se prostě nedají odmítnout.

Zároveň má smlouva umožnit ponechat nohu ve dveřích vyjednávačům o TTIP, až bude nějak odstraněna mimotarifní bariéra obchodování v podobě současného amerického prezidenta.

Těsně před hlasováním byla ze sálu vyvedena skupina aktivistů, kteří hlasitě vyzývali poslance, aby dokument CETA odmítli. V následném hlasování byla smlouva schválena 408 hlasy. Pouze 254 nás hlasovalo proti, dalších třiatřicet poslanců se hlasování zdrželo.

Pokud smlouvu odsouhlasí i národní paramenty, budeme mít vzácnou příležitost přesvědčit se, nakolik se antický příběh o trojském koni zakládá na pravdě.

hroch-hlava

Rubriky: hroší kůže, Černá hodinka | Štítky: , , , , | 23 komentáře

Príklady česko – slovenskej vzájomnosti v dejinách (1)

V roku 1843 vyšla v Pešti pôvabná knižka Jána Kadavého: Wzájemnost ve příkladech mezi Čechy, Moravany, Slováky, Slezáky i Lužičany. Z tejto knižky, ako som onehdy v jednej z diskusií sľúbil, uvádzam niekoľko inšpiratívnych úryvkov, dnes vybrané príklady Čechov a Moravanov na Slovensku.

wzajemnost-obr_1

  • Roku 984 navštívil Vojtech ako biskup Slovensko a v Ostrihome na dvore Gejzu, uhorského vojvodu, bol prijatý s veľkou úctou. Tu učil a pokrstil veľké množstvo ľudu, zvlášť však Štefana, neskoršieho kráľa Uhorska. Tu na mieste, kde dnes stojí kostol sv. Vojtecha, verejne kázal ľudu (Palacký, Geschichte von Böhm. I. 237), bez všetkých pochýb v jazyku slovenskom, pretože Vojtech sotva vedel maďarsky a Slováci toho času už boli kresťania. Maďari až potom kresťanské náboženstvo prijímali. Že už prví uhorskí králi boli ctiteľmi slovenskej reči, zdá sa svedčiť aj to, že kráľ Štefan alebo niektorý z jeho zástupcov nosil na mešci vyšívané slovanské slová, menovite cyrilikou (Šafárik, Slovanské starožitnosti, str. 822).

 

  • Kráľovskú korunu, ktorou uhorskí králi bývajú až doteraz korunovaní, od rímskeho pápeža Silvestra II. prvému uhorskému kráľovi Štefanovi priniesol Čech, menom Ostřík, inak Rádla alebo Anastasius, opát Svätomartinský (vrch sv. Martina, Martinsberg, asi 2 hodiny od Rábu) v Uhorsku, predtým prvý opát v Břevnove v Čechách. Neskôr bol od Štefana povýšený na Kaločského biskupa. (Vita sancti Stephani… pag. 75)

 

  • Roku 1264 prišli už po druhý raz znamenití poslovia od uhorského kráľa, aby panna Kunhuta (Kunigunde), sesternica českého kráľa Otakara, bola daná za manželku Belovi I., kráľovi uhorskému. Kráľ český na potvrdenie budúceho pokoja medzi ním a kráľom uhorským učinil tak, ako žiadali, vzal Kunhutu a doniesol ju osobne až do Prešporka. Tam prišiel aj ženích Belo a s pannou Kunhutou vstúpil do riadneho manželstva za prítomnosti biskupa Pražského, Olomouckého a braniborského. Potom ženích Béla vzal z oltára zlatú uhorskú korunu a postavil ju na hlavu svojej manželky. (Hájk. Kron. Č. list 246)

 

  • Roku 1352 Ľudovít kráľ uhorský poslal svojich poslov ku kráľovi Karlovi do Prahy, aby strany dobrého priateľstva prišiel do Budína. Kráľ český urobil to hneď a bez odkladu; keď tam prišiel, radil uhorský kráľ Karlovi, aby pojal sebe za manželku dcéru Bernarda kniežaťa Švidnického. A Karel súhlasil, zostal tam až cez slávnosť veľkonočnú. I stala sa zmluva tak, pretože Bernard nemá žiadneho dediča, teda že jeho jediná dcéra Anna má byť jedinou dedičkou niekoľkých kniežatstiev sliezskych po svojom otcovi, tiež i po smrti Bolkovej, brata Bernardovho; ak by bez dedičov umrel, diel kniežatstva jeho by pripadol na Annu, pravým celým i dedičným právom, a tieto kniežatstvá sliezske by prináležali českej korune na budúce a večné časy. I priniesli túto Annu do Uhorska a vystrojili tam kráľovi českému svadbu. (Háj. Kron. Č. 323)

 

  • Od roku 1440 úhrnom prichádzali Česi do Uhorska. Vtedy, keď po smrti kráľa Alberta nemalá časť Uhrov zamýšľala odobrať korunu pozostalej vdove Alžbete a dať ju poľskému kráľovi Vladislavovi, kráľovná chtiac uhorskú korunu zachrániť pre svojho syna Ladislava (Pohrobka), privolala k pomoci české vojsko pod správou slávneho vodcu Jána Jiskru z Brandejsu. S ním prišli do Uhorska Aksamit a Talafúz. Títo Česi sa rýchlo po polnočných krajoch Uhorska rozplynuli; Jiskra dostal od kráľovnej stolice: Zvolenskú, Gemerskú, Šaryšskú, Abaújvársku a Zemplínsku; Aksamit Spiš a Talafúz Liptov a Trenčín (Paměti Jelšawské a Muranské od Tomáška, str. 62)

 

  • Za kraľovania Mathiáša Korvína mnohí Česi v Uhorsku boli a istý Hynek od Turich, český šľachtic, ešte roku 1487 mal vo svojej moci hrad Uzdín v hornom Uhorsku.

 

  • Roku 1514 zišlo sa do Uhorska na desať tisícov ľudu českého, aby odtiaľ tiahli na Turkov a pre vieru kresťanskú a kríže aby prijali; ale kráľ učinil prímerie s Turkami. Hneď potom ráčil Vladislav písať Pražanom a všetkým mestám, aby J.M. ratovali na Budíne, že odtiaľ už nemôže a žiadneho ľudu pri sebe nemá, ani za čo prijímať, lebo Uhrom všetko rozdal, a že nepriateľov je množstvo, ktoré má štyri vojská a viac ako 40 000 sedliakov, ktorí sa zobrali na pánov, na zemanov a na biskupov pre krivdy a bezprávia, ktoré im činili, dane a porcie z nich brali a kráľovi nič nedali. Prišli teda do Prahy Plzeňskí vojaci, tiež z Mostu, z Kadane, z Žatca, z Loun, zo Slaného, dosť pekný húf. Potom Pražania a iné mestá vytiahli von k Vilémovu a odtiaľ sa ponáhľali kráľovi na pomoc pod vedením kniežaťa Bartolomeja a pána Bočka z Polné. Vtrhli do Uhorska až do Budína a porazili tie vojská. (Script. R. Boh. Tom III. p. 360-366)

 

  • Roku 1526 bol kráľ uhorský a český Ľudovít obkľúčený náramným zástupom tureckým pri Moháči. Tu mnoho rytierov a mnoho ľudu z miest kráľovských na pomoc prišlo, ako Štěpán Šlik, Buštěhradský a iní, Henrich Kutnauer z Kutnova, gróf hradského kraja, tiež statočný rytier Jakub Kyšperský alebo Valecký z Vřesovic a na Valči, kráľovský podkomorník; ten ľud peší z kráľovských miest viedol a pri nich v pavézach sa zavrel a spolu s inými bol od Turkov zabitý; Jindřich Hložek zo Žampachu a na Březně sotva unikol, keď mu krajčír Asman z Mladej Boleslavi koňa dodal a zosadol mu z neho. V tejto ukrutnej bitke kráľ Ľudovít na úteku pred nepriateľmi pádom z koňa zahynul, jeho mŕtve telo, ktoré potom bolo pochované v Belehrade, našiel v bahne český rytier Cetric. O tejto bitke bola aj pieseň zložená (viz Národnie spievanky od Kollára D. II. str. 405). Skladateľ piesne tejto sa zdá byť rodený Čech, čo ukazujú nielen slová české, Slovákom neznáme, ale aj celý spôsob reči. Skladateľ piesne vraví: „Král Ludwik wen z boje wyjel, aniž jeden jej newiděl, Pán Bůh wí kam se jest poděl, toby nejeden rád wěděl“. Odtiaľ sa dá súdiť, že tá pieseň bola zložená hne´d po bitke, lebo telo kráľovo bolo nájdené skutočne až po dvoch mesiacoch.

 

  • Roku 1540 vtrhol sultán turecký Soliman do Uhorska… Roku 1541 bol snem v Prahe, na ktorom sa stanovilo, aby sa tiahlo na Turkov do Uhorska. Keď sa tam dostali, pod velením hajtmana Kociana, ktorý ich hladom moril a potom nad nimi aj zradil, tak ich bolo na štyritisíc od Turkov zbitých a zajatých.

 

  • Roku 1544 českí hrdinovia Ondrej z Brandejsu a Jablonský zo Žampachu v Uhorsku bojovali. Od toho roku museli Česi každoročne na vojnu s Turkami s premenlivým šťastím mnoho tisíc mužov do Uhorska posielať. Z nich len máloktorým sa podarilo zas svoju vlasť uvidieť. (Mehlers ursprüngliche chron. Gescht. V. Böhm. 3. Band, Seite 79)

 

  • Roku 1567 prišiel Maximilián do Čiech na snem, na ktorom bolo stanovené, aby Česi každého 30-ho muža poslali do Uhorska proti Turkom.

 

  • Roku 1593 žiadal kráľ Rudolf na všeobecnom sneme v Čechách a pripojených zemiach značné vojsko, ktoré aj bolo povolené a ktoré Melchior Reder, pán na Friedlandoch, viedol do Uhorska. Odňal Turkom 13 pevných hradov so svojimi udatnými Čechmi a mnohý iný prospech nad Turkami získal. A rok na to tiahli Česi zase vo väčšom počte do Uhorska a vyznačili sa udatnosťou pri každej príležitosti. A pretože vojna stále trvala a Turci sa vždy vo väčšom množstve v poli ukazovali, museli Česi aj roku 1595 znovu vojsko priviesť. V kráľovstve bolo zhromaždených 22000 mužov pechoty a 3000 mužov jazdectva, k čomu savt české na svoje vlastné útraty 2000 pancierom odených a 600 mužov ľahkého jazdectva pridali. Náčelníci boli Peter Vok z Rožmberka, Melchior Reder a Venceslav Berka. (Mehlers ursprüngliche chron. Gescht. V. Böhm. III 95)

 

  • Okolo roku 1623 mnoho vyhnancov českých a moravských sa obrátili do Uhorska a našli útočište na panstvách kniežaťa Juraja Rákociho (blízko moravských hraníc v Lednici a v Púchove) a na panstvách grófa Turzyho, Illesházyho, pána Révaya, Nádaždyho, Nyáryho a iných (O těžkých protiwenstwích Církve České strana 355).

 

  • Jakob Jakobaei a mnohí muži a vyhnanci tohto mena, kazatelia v Uhorsku a slovanských cirkviach, menovite v Trenčíne a v Modre, pochádzajú všetci z Čiech.

 

  • Ján Amos Komenský (Comenius), Moravan pochádzajúci z Komny, narodený r. 1592, muž výborne učený a nábožný, posledný biskup bratov českých, rektor školy v Přerove, potom správca škôl v poľskom Lešne, pobudol a napravil školy v Londýne a v Štokholme, prijal povolanie za učiteľa na univerzitu do Elbingu; r. 1648 sa zase vrátil do Lešna, odkiaľ bol povolaný od kniežaťa Žigmunda Rákociho do Potoka (Sárospatak) v Uhorsku, kde školy do poriadku a kvetu priviedol, a roku 1654 zase do Lešna, odtiaľ do Hamburgu a konečne do Amsterdamu odišiel, kde i r. 1672 v Pánu zosnul.

Nabudúce ako voľné pokračovanie uvediem zas niekoľko úryvkov o príkladoch Slovákov v Čechách a na Morave.

navajamm

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , | 16 komentáře

Muzikanti III.

Loutna byla jedním z nejoblíbenějších hudebních nástrojů středověku a tak pochopitelně nesměla chybět ani v hudbě na dvoře krále Alfonse X.

obr-1

(omlouvám se za kvalitu obrázku, ale je to zvětšený maličký originál, líp se mi to nepodařilo)

Počátky loutny, resp. loutnovitého nástroje, jsou zaznamenány dokonce už ve staré Mezopotámii Do Evropy se dostala přes Španělsko, prostřednictvím Arabů, kteří tento nástroj nazývali al-ud. Postupem času pochopitelně doznala různých změn – např. přibyly jí na krku tzv. pražce, změny doznalo i ostrunění. Vrchol její obliby byl v 16.-18. století, kdy se často objevuje i na obrazech. Takhle například vypadá loutnistka na obraze Caravaggiově

obr-2

A psát o hudebním nástroji a neposlechnout si ho, to by se opravdu nemělo! Tak tady tu loutnu máte: https://www.youtube.com/watch?v=613nUS1m3j8

(A takhle zní „Loutna česká“ – chomutovská skupina, hrající historickou hudbu, především renesanční a barokní. Loutnu pochopitelně taky používá:

https://www.youtube.com/watch?v=f9nlMXEiaZ8 )

Dalším oblíbeným drnkacím nástrojem bývala ve 12. až 15. století kvinterna – podobná harfě, ale s plochou zadní deskou. Na obrázcích z Cantigas nejspíš také je – ale tam je těch drnkacích nástrojů povícero a která z toho je kvinterna, to nepoznám. Tak sem dám alespoň tuhle – je z r. 1450.

obr-3

Velmi oblíbená a hojně používaná byla i harfa.  Hrálo se na ni i na dvoře Alfonse X.

obr-4

I ona je velmi starý nástroj – inspirací ke  vzniku harfy bylo údajně drnkání tětivy na luku. Nevím, možná že ano , ale harfě podobné nástroje se objevují v Egyptě a v Mezopotámii kolem r. 3000 př. n. l.  Rozšířila z Balkánu přes Skotsko a Irsko do zbytku Evropy. Byla nástrojem trubadurů a minnesängrů a umění hrát na harfu patřilo ve středověku ke dvorskému vzdělání. My si pod pojmem harfa většinou představíme velký a neskladný nástroj – ale jak je vidět z obrázku, tehdejší harfa byla mnohem menší – nyní ji známe jako „keltskou harfu“. Tohle je ona – středověká harfa, vystavená v Národním muzeu v Edinburghu.

obr-5

No a tady si můžete keltskou harfu poslechnout:

https://www.youtube.com/watch?v=pKaTt2CbJbk

Poslední z nástrojů dnešního vyprávění jsou varhany. Všichni je známe z kostelů, veliké, zdobené, s  majestátním zvukem. Jenže ty středověké byly maličké! Tady je máte

obr-6

Až později se varhany zvětšují, rozšiřují se možnosti jejich zvuku a stávají se pevnou součástí

výbavy kostelů. (Není bez zajímavosti, že husité je považovali za „nástroj ďáblův“a ničili je.)

Maličké varhany přežily v různých hracích strojcích, když jsem pracovala v muzeu v Mostě, tak

jsme jich tam také několik měli.

No a pochopitelně to chce ukázku varhanní hudby – tohle jsou varhany z pražské baziliky svatého Jakuba Většího. https://www.youtube.com/watch?v=wRGuBPvr2wc

Na tyhle varhany mám několik desítek let starou vzpomínku: courali jsme se jednou se synky po Praze. U obchodního domu Kotva jsme posedávali na nějaké lavičce, či zábradlí a přemýšleli, co dál. A najednou jsme zaslechli varhanní hudbu. Tak jsme vyrazili po stopě a po malé chvilce jsme došli ke

kostelu – byla to právě bazilika svatého Jakuba Většího a někdo v ní hrál na varhany – a jakubské varhany, to je pojem!

SONY DSC

Vešli jsme dovnitř, sedli si do lavice a poslouchali – octli jsme se v úplně jiném světě. Pak hudba dohrála, varhaník odešel – a mně se kluci odmítli hnout z lavice: “Mami a co když ještě budou hrát?“ Bylo jim tehdy sedm a devět let – nevěřila bych, že varhanní hudba na malé kluky takhle zapůsobí. Nakonec jsem jim musela předhodit lákadlo pro ně prostě neodolatelné: pověst o tom, jak do jakubského kostela jednou v noci vlezl zloděj, všechny cennosti si skládal do rance – a nakonec chtěl ukrást i sošku Panny Marie. Jenže jak na ni sáhnul, soška ho chytila za zlodějskou ruku a držela. Kroutil se, prosil, naříkal – všechno bylo marné, soška ho pevně držela. A tak ho tam ráno lidé našli. Aby ho osvobodili ze sevření sošky, museli mu tu jeho zlodějskou ruku useknout. Pak teprve soška povolila stisk. Na paměť téhle události a na výstrahu všem zlodějům pak lidé tu useknutou ruku dali na řetěz a v v kostele pověsili. A visí tam dodnes – v tomhle zámotku prý je:

obr-8

Možná že tam opravdu je, ono to visí dost vysoko, až u klenby – ale kluci pochopitelně neodolali, tohle prostě museli vidět! 🙂

k-sova

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 15 komentáře

Jan Keller-23 aneb Černá hodinka

Pochybí práce, nebo lidé?

Jako houby po dešti se množí konference, odborné články i politické debaty s názvem „budoucnost práce“. Lze je rozdělit do dvou velkých tematických skupin.

Na jedné straně se hovoří o dopadech digitalizace ekonomiky. Zde se dozvíme, že v poměrně krátké době se mají továrny řídit téměř samy, stroje budou aktivně spolupracovat  na vývoji, výrobě, kontrole i distribuci zboží. Budou si navzájem vyřizovat objednávky a zhotovovat výrobky přímo na míru zákazníkovi, to vše za nízkou cenu velkosériové produkce. Produktivita prudce vzroste, potřeba lidské práce už v příští generaci klesne na minimum.

Zároveň je konstatováno, že v důsledku stárnutí populace musíme očekávat akutní nedostatek pracovních sil. Bude tak veliký, že bez příchodu velkého počtu imigrantů nebude možno udržet ekonomiku v provozu. Spoléhat se na pracovní sílu v podobě pohybu pracovníků mezi členskými státy, praví se v dokumentech Evropské unie, by se v příštím desetiletí mohlo ukázat jako nedostatečné.

Žijeme tedy v systému, který je téměř dokonalý. Až na to, že v něm výrazně pochybí práce pro lidi a zároveň se bude zoufale nedostávat lidi na práci.

Lidská práce bude stále rychleji nahrazována ve sféře výroby hmotných statků, zároveň se jí bude stále výrazněji nedostávat v oblasti poskytování nejrůznějších služeb, kde je automatizace problematická.

Našim vlastním lidem, včetně mladších ročníků, prý bude třeba skrze univerzální příjem platit za to, že práci nemají, cizí lidi je prý třeba nalákat proto, aby se o ty naše postarali.

Co kdybychom se postarali o sebe sami? Právě tak jako odborníci, kteří pendlují mezi konferencemi obou typů. Na těch jedněch naříkají, že práce už brzy pochybí, na druhých vyhlašují, že budeme potřebovat miliony nově příchozích, aby ji měl kdo vykonávat.

Díky tomuto mimořádnému vypětí mají aspoň oni práci zajištěnu naprosto spolehlivě.

hroch-hlava

Rubriky: hroší kůže, Černá hodinka | Štítky: , , , | 172 komentáře

Další hádání

Poznat písničku, kterou zpívá Jeanne Pruett, tedy Lay Down Beside Me bude určitě velice jednoduché https://www.youtube.com/watch?v=RxV9EDrHCUY

Stejné to asi bude se skladbou od Tennesee Ernie Forda Oh Shenandoah https://www.youtube.com/watch?v=khxx3sCVhtE

Almanac Singers proslavil zejména Pete Seeger. I v písničce Billy Boy je jeho hlas slyšet https://www.youtube.com/watch?v=-H5oCsNaB_Y

Carl Smith si vybral dalšího chlapce a volá Hey, Joe  https://www.youtube.com/watch?v=g–MxmGc6wA

A New Christy Minstrels si zavolali Hi Jolly https://www.youtube.com/watch?v=OZ5pKav9vCU

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Sobotní hudební pohlazení | Štítky: , , , | 15 komentáře

Evropské fondy zažívají nejhorší období v historii. Firmy proklínají politiky

23.2.2017, Zdroj: businessinfo (http://www.businessinfo.cz)

Zástupci jednotlivých ministerstev slibovali, že se již nebudou opakovat chyby z předchozích let. Místo slibovaného zlepšení však současné problémy překonávají v tom negativním vše, co firmy v tuzemsku zažily.
Evropské fondy měly být pro české firmy vítanou příležitostí jak financovat rozvoj perspektivních projektů. Dobrá myšlenka se však kvůli chybám tuzemských politiků a neschopnosti úředníků stala pro manažery domácích podniků černou můrou. Pro celou českou ekonomiku je současný stav obrovskou konkurenční nevýhodou. Ve vyspělých zemích na západ od našich hranic se totiž firmy s podobným břemenem nemusí potýkat. „Je to, bohužel, náš český vynález,“ podotýká Richard Lev, člen představenstva Erste Grantika Advisory.
Místní podnikatelé upozorňovali na řadu chyb během plánovacího období 2007 až 2013. Politici se při nástupu současné vlády dušovali, že je odstraní a firmy se mohou v současném období 2014 až 2020 těšit na uživatelsky vstřícné a férové prostředí. O to větší je pro podniky šok, že současné plánovací období je v tomto ohledu ještě mnohem horší. Problémů, se kterými se evropské fondy v současném období potýkají, je celá řada. Mnoho z nich souvisí s portálem ISKP14+, který má sloužit pro vyplňování a podávání elektronické žádosti o podporu projektu z fondů EU, a systémem MS2014+ pro administraci, řízení, monitoring a kontrolu operačních programů.
„Záleží na tom, co porovnáváme. Pokud porovnáme stav dnes se stavem v roce 2015, tak to už alespoň ‚nějak‘ funguje. Nicméně, pokud porovnáváme s obdobím 2007 až 2013 nebo 2004 až 2006, tak je to to nejhorší, co tu kdy bylo,“ upozorňuje Richard Lev. Funkčnost elektronického systému však není jediným problémem. Které závady patří mezi ty nejzávažnější? „Špatně funkční až nefunkční systém ISKP, nejednotnost metodického prostředí, změny v již vyhlášených Výzvách, nedodržování harmonogramu Výzev a to u všech programů,“ popisuje Richard Lev.
„Když použiju trošku nadsázky: Je to jako kdyby České dráhy vyhlásily jízdní řád, a při čekání na vlak jste se dozvěděl, že vlak byl buď úplně zrušen, nebo pojede (možná) za měsíc, nebo že to není vlak, ale letadlo a nejede do Prahy, ale do Bratislavy…“ popisuje Richard Lev úskalí, na které české firmy při čerpání evropských fondů narážejí.

Změny pravidel během zápasu
Typickým příkladem překvapivých zvratů je podle něj například program OPPIK – Technologie. „MPO pro tuto Výzvu vyhlášenou v roce 2015 a vyhodnocenou v prosinci 2016 vydalo velmi tvrdé závazné ukazatele v oblasti nárůstů obratu, zaměstnanců a podobně. Což je v pořádku. Nicméně řada projektů i přes to získala 100 bodů – to jest nastavili si závazné ukazatele velmi tvrdě a v současné době nesplnitelně,“ popisuje Richard Lev.
MPO podle něj všem těmto projektům dotaci přiznalo. „Potud je to v pořádku. Nesplnění závazného ukazatele automaticky vede k odebrání celé dotace, ale u těchto projektů MPO, z neznámých důvodů, uvažuje o tom, že při nesplnění závazného ukazatele bude dávat sankci pouze zhruba 10 procent. Což je zásadní změna pravidel po ukončení hodnocení, je to v rozporu s metodikou,“ upozorňuje Richard Lev. Pokud by ministerstvo skutečně tímto způsobem rozhodlo, zvýhodnilo by část podniků.
„Každý, kdo o tomto ‚neobvyklém‘ kroku věděl, byl předem automaticky vítěz. Doufám, že od tohoto záměru MPO upustí, neboť by se jednalo o totální porušení pravidla transparentnosti rozdělování dotací,“ zdůrazňuje Richard Lev.

Nejednotný výklad zůstává
Celkově se podle něj stále nedaří odstraňovat nejednotný postup jednotlivých úřadů či úředníků k výkladu pravidel pro evropské fondy. Některé nejednotnosti byly odstraněny, jiné naopak přibyly. „To jsme však teprve na začátku období a zatím aktivně nezasáhly finanční úřady, to bude teprve ‚veselo‘. Aktuálně se vždy snažíme příslušné orgány upozornit na odporující si výroky a tak zhruba do tří měsíců se nám podaří získat sjednocující stanovisko – je zde vidět snaha,“ popisuje Richard Lev.
Chyby administračního systému MS2014+, které týrají žadatele v ostrém provozu, by podle odborníků musely být v jakékoliv civilizované zemi odstraněny již během testovacího provozu. Pokud by závady neovlivňovaly miliardy z evropských fondů, bylo by úsměvné sledovat, jak nedokonalý produkt jsou čeští politici a úředníci schopni nasadit do provozu, a především zaplatit z veřejných peněz.
„Některé šedé záložky, tedy nepovinné k vyplnění, poskytovatelé dotace požadují vyplnit. Nejednotně s jejich metodikou,“ zmiňuje Richard Lev. Další závadou je pomalost a nestabilita celého softwaru. Podle odborníků jsou jeho závady tak závažné, že se přímo promítají do výsledků žádostí o dotace. „Žadatelé například ve výzvě 060 OPZ nemohli podat svoji žádost kvůli chybě na straně TESCO SW, jelikož alokace výzvy byla překročena zhruba po hodině a půl od otevření příjmu žádostí. Tato chyba systému měla jednoznačně vliv na pořadí podaných žádostí a tím pádem i na to, které žádosti podporu dostaly a které ne,“ upozorňuje Richard Lev.

Nefungují ani základní funkce systému
Mezi další závažné chyby patří i to, že helpdesk funguje pouze emailem, a jeho reakce jsou velmi pomalé. V systému dokonce nefungují (OPPIK) nebo fungují velmi špatně (OPŽP) i tak základní funkce, jako je modul Žádosti o platbu. „Což je značně nepříjemné, pokud chcete mít zavčas peníze z řádně provedeného projektu na účtu,“ konstatuje Richard Lev.
Ministerstvo pro místní rozvoj, které je v Česku garantem čerpání evropských dotací, se však kritice systému brání. „Systém úspěšně prošel Auditem designace, to jest ověřením funkcionalit v souladu s požadavky Evropské komise. Není pravdou jeho deklarovaná nefunkčnost,“ reaguje na výhrady uživatelů k chybám v systému Vilém Frček z odboru komunikace ministerstva pro místní rozvoj.
Nepřehlednost a složitost celého procesu získávání evropských dotací vede tuzemské podnikatele k hledání netradičních řešení. Od ledna 2017 tak mohou podnikatelé využívat také ojedinělou online aplikaci MujGrant.cz, která jim dává možnost zpracovat si žádost o dotaci vlastními silami, ve velmi krátkém čase a mnohdy kvalitněji, než při zapojení klasické poradenské firmy.
„V rámci MujGrant.cz si podnikatel sám zjistí, na co může žádat. Zřídí si přístup. Určí si, kolik ho tato služba bude stát. Je na něm, kdy začne a jak bude postupovat. Zpracování žádosti i výsledek má pod svojí kontrolou. Každá část je vybavena nápovědou, a pokud si uživatel neví rady, připlatí si za poradce. MůjGrant.cz je navíc naprogramován na platformě Microsoft SharePoint. Aplikace je bezpečná a robustní a uživateli nehrozí, že o své citlivé údaje přijde,“ vysvětlil spoluautor řešení a spolumajitel společnosti Naviga 4, Miloš Blaškovan.
Enormní zájem o dotační žádosti vede často k uzavření příjmu žádostí jen několik dní po zahájení. Na počátku minulého roku české firmy podaly více než 1100 žádostí v celkovém objemu 5,8 miliardy korun. K dispozici však byla pouze 1,5 miliardy korun, které navíc ještě stále nejsou ministerstvem průmyslu a obchodu přiděleny. Nyní se ve dvou výzvách programu Technologie rozděluje 1,8 miliardy korun. Zájem bude opět mnohonásobně převyšovat přidělené dotace.

Další zmatek mohou přinést soudy
„Evropské dotace mají bohužel špatnou pověst. Ta mimo jiné pramení ze složitosti a malé srozumitelnosti, což odrazuje nezkušené žadatele. Moderní online aplikace jsou naopak jednoduché, přehledné a transparentní. Uživatel ví, za co platí a co za to dostane. Propojení těchto dvou světů může odstartovat revoluci v dotačním byznysu,“ oceňuje inovaci Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu a ekonomický poradce v České spořitelně.
Zatímco elektronické nástroje by mohly proces přidělování zjednodušit, tuzemské soudy by ho mohly naopak zkomplikovat. Dosud se totiž zdálo, že rozhodnutí o nepřidělení dotace není možné jakkoliv změnit a že na dotaci není právní nárok. „Podle mého názoru je možné se proti rozhodnutí o nepřidělení dotace odvolat, a to jak ve správním, tak později v soudním řízení,“ říká Zdeněk Zůna z advokátní kanceláře eLegal. Vychází přitom z precedentního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Tato revoluční změna sice může pomoci jednotlivým firmám získat zastání proti rozporuplným a často nelogickým rozhodnutím jednotlivých úředníků, nicméně může dále ovlivnit čerpání dotací, protože přibude další subjekt, který začne zasahovat do přidělování evropských peněz.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , | 7 komentáře

Jan Keller-22 aneb Černá hodinka

Léčba k nezaplacení                    

    Když v roce 2009 dosáhlo zadlužení Řecka 127% hrubého domácího produktu, rozhodl se Mezinárodní měnový fond spolu se svými partnery zemi pomoci.

Medicína, kterou mu předepsali, byla neoliberálně přímočará. Další masivní úvěry Řecku byly podmíněny drastickými reformami. Nešlo zdaleka jen o osekávání sociálních výdajů až na samou dřeň. Pro další vývoj ekonomické bilance země měla větší dopad svérázná forma nucené privatizace.

Privatizovány jsou ziskové firmy, které mají strategický význam pro rozvoj státních příjmů. Jedná se o přístavy, letiště a klíčové rozvodné sítě infrastruktury. Firmy prodělečné zůstávají naopak i nadále na starost státu. Při privatizaci se používá hrozba zastavení dalších úvěrů,

pokud nebudou firmy převedeny do cizích rukou co nejlaciněji. Hospodářská bilance státu se takovými privatizacemi pochopitelně zhoršuje.

Podobně problematické důsledky mají také reformy v oblasti sociální. Škrty sociálních výdajů, propouštění státních zaměstnanců, snižování starobních důchodů to vše snižuje koupěschopnost obyvatelstva, což vede k úpadku řady zejména menších firem a k dalšímu nárůstu nezaměstnanosti.

Na zpřísněný výběr daní reagují mnohé soukromé firmy odchodem do daňových rájů. Jak uvádí zpráva vypracovaná hospodářským a měnovým výborem Evropského parlamentu, jen v průběhu roku 2012 převedli bohatí Řekové z obavy před zdaněním do švýcarských bank 60 miliard eur.

   Po létech takovéto pomoci, která je doslova k nezaplacení, Mezinárodní měnový fond s překvapením zjišťuje, že řecký dluh je neudržitelný a vyšplhal se již na zhruba 180% HDP. Zdráhá se proto udělit zemi další úvěry.

   Zástupci evropských institucí jsou jiného názoru. Domnívají se, že dosavadní způsob léčby má na pacienta blahodárné účinky. Řecku se již daří lépe, takže není žádný důvod, přestat mu pouštět žilou. Čím více si Řekové na svoji léčbu připlatí, tím dříve je bude možno definitivně odpojit od podpůrných přístrojů.

 

Rubriky: hroší kůže, Černá hodinka | Štítky: , , , , , , | 125 komentáře

Únos Evropy

V politice, stejně jako v životě, každý krok nezbytně vyvolá krok další. Ten ale není determinován – je možné ho volit z několika možností. V horším případě tato paleta možností svádí k jednomu tahu (a ten bývá špatný). Ideálně můžete volit z několika následných tahů, z nichž každý zlepší vaši pozici a přibližuje vás k dosažení cíle.

Spojenci ale vždy řeší v první řadě svoje problémy. To nejsou dobrodějové, ale právě spojenci. Jsou s vámi spojeni, dokud jejich zájmy aspoň v něčem odpovídají zájmům vašim. Jakmile spojenectví s vámi přestane být podmínkou, životně nezbytnou k dosažení jejich cíle, váš bývalý spojenec na vás okamžitě zapomene.

 

Proč ten dlouhý a právě takový úvod článku Rostislava Iščenka? Začtěte se…:

 

Když Krym přešel do svazku Ruska, tak jsem hned napsal, že teď se stala nevyhnutelnou likvidace  existující  ukrajinské státnosti. Mohla to být měkká varianta – přestavba státu na nových ústavních základech. Mohla proběhnout i tvrdší varianta – úplný kolaps politických a administrativních struktur a rozpad území. Není těžké pochopit, že v první variantě by Ukrajina řešila svůj osud (měnila ústavu) samostatně. V případě druhém by odpovědnost za překonání humanitární katastrofy na území bývalého ukrajinského státu lehla na světové společenství – především na sousedy Ukrajiny, které jsou nejvíce zainteresovány v likvidaci politické černé díry u svých hranic.

 

Proč jsem došel k takovému závěru? Protože vrátit Krym zpátky Rusko nemohlo v žádném případě. Hrozilo by to lavinovitým pádem autority státní moci, prudkou aktivizací hurávlasteneckých marginálů (kteří, stejně jako jejich ukrajinští kolegové, mají 100 fýrerů na 10 lidí), rozložením sociální stability a nakonec – návrat země do situace polorozpadu 90.let, ale s daleko horšími perspektivami.

 

Na druhé straně Ukrajina nemohla uznat Krym za součást Ruska. Prostě proto, že platná ústava připouští jakékoli územní změny teprve na základě celonárodního referenda. Přičemž by se ho museli zúčastnit i obyvatelé Krymu, v té chvíli už ruského území, osídleného ruskými občany.

 

Tato ústavní kolize znemožňovala dohodu o přechodu Krymu bez formální likvidace jednoho ze států – aktérů sporu. Rusko navrhlo Ukrajině měkkou variantu. Kyjev provede federalizaci, nebo aspoň konfederalizaci (což kromě vyřešení krymské krize by pomohlo vyhnout se občanské válce).

Protože by nový federativní ukrajinský stát byl útvarem vytvořeným svobodně se sjednocených regionů, tak by Krym, nezúčastněný v procesu jeho ustavení, nemohl být vnesen do nové ústavy Ukrajiny jako ukrajinský region. Otázka by byla vyřešena.

Ukrajina si zvolila variantu tvrdou a naivně doufala, že se Rusko rozpadne pod tíhou sankcí a tlaku Západu, a Kyjev dostane zpátky nejen Krym, ale podaří se mu anektovat ještě nějaká ta další území…

 

Ta víra byla naivní nikoli proto, že je Rusko daleko silnější, bohatší a vnitřně stabilnější než Ukrajina. Kolaps SSSR a aktuální problémy v EU a USA svědčí o tom, že se v současném světě hroutí i ty nejsilnější státy. Samotný fakt víry nezaložené na přesných výpočtech, byl naivní sám o sobě. V politice se nelze spoléhat na víru ve splnění snů. Namísto víry je nutné přesvědčení, podepřené o fakta. Potom můžete nejen věřit a čekat, ale i uskutečňovat smysluplné kroky, které vás k cíli přiblíží.

 

Podotýkám, že poté, co se Ukrajina vydala cestou iniciace konfliktu, ruské vedení neodpovídalo zrcadlově, ale ponechávalo na programu variantu federace/konfederace. Takový přístup přinesl okamžité plody. Válka, Západem zaplánovaná jako ukrajinsko-ruská, nabyla podoby vnitroukrajinského občanského konfliktu. A nejen to. Tato myšlenka je populární už nejen na Donbasu, který podpořili federalizaci, ale po ozbrojené odpovědi Kyjeva bojuje za nezávislost. Tyto tendence nacházejí podporu v dalších regionech pod kontrolou Kyjeva, m.j. na Západní Ukrajině.

 

Další velký úspěch zaznamenalo Rusko v roce 2015 podpisem Souboru opatření k plnění minských dohod (známého jako Minsk-2), s následujícím jeho potvrzení Radou bezpečnosti OSN. Minsk-2 obsahuje požadavek „decentralizace“ Ukrajiny. Decentralizace je eufemizmus, používaný v ukrajinském politickém žargónu místo termínu „federalizace“, protože oficiální patriotická doktrína Kyjeva považuje požadavek federalizace za vlastizradu a útok na ústavní pořádek. Tak byl požadavek federalizace Ukrajiny potvrzen rezolucí nejvyššího kolegiálního direktivního orgánu současné politiky – Rady bezpečnosti OSN. Navíc, protože žádný ze stálých členů RB rezoluci nevetoval, jedná se i požadavek EU a USA, které Kyjev považuje za své spojence…

 

Takže, světové společenství požaduje od Ukrajiny vyřešení vnitro- i zahraničněpolitických problémů mírovou cestou v rámci přeformátování ukrajinské státnosti na federativním základě. Kyjevská vedení tento požadavek ignoruje a hrají s Ruskem hru „kdo se rozpadne první“.

 

Bylo by možno říci, a někteří tak i hovoří, že volbou cesty odporu dostala Ukrajina šanci. Tak to ale není. Šanci by Ukrajina dostala, kdyby svůj boj založila na vnitřních zdrojích – ty ale nemá. A Ukrajina se opírala o vnější podporu USA a EU.

Spojenci ale vždy řeší v první řadě svoje problémy. To nejsou dobrodějné, ale právě spojenci. Jsou s vámi spojeni, dokud jejich zájmy aspoň v něčem odpovídají zájmům vašim. Jakmile spojenectví s vámi přestane být podmínkou, životně nezbytnou k dosažení jejich cíle, váš bývalý spojenec na vás okamžitě zapomene.

 

Situaci s Ukrajinou ovšem USA a EU od počátku pojímali ne jako možnost řešení společných problému společně s Kyjevem, ale jako možnost použít Kyjev k řešení svých vlastních problémů. Sotva se ukázalo, že současná ukrajinská státní moc není už svým založením schopna daný úkol splnit, reálná materiální pomoc jí hned přestala. Zůstaly jen malé almužny, v podmínkách Ukrajiny nic neřešící, a spojené s podmínkami zaměřenými na donucení ukrajinského vedení ke konkrétním ekonomickým a politickým ústupkům („dostanete miliardu usd, když vyměníte prokurátora“, nebo „dostanete 600 milionů eur, když zrušíte zákaz vývozu kulatiny – dřeva“). Systematické financování se strany MMF, EU a USA skončilo už v létě 2015.

 

Zůstala politická a diplomatická podpora. USA a EU s nevinnýma očima vyžadovaly na Rusku plnění minských dohod, kterých Rusko ale není účastníkem a které stále sabotuje právě Kyjev. Západ dával Porošenkovi šanci: – pokud se udrží bez peněz a jen na černozemi a zahrádkách, které – jak tvrdil – uživí zemi a zajistí sociální stabilitu a podporu režimu, může dál vyčkávat, až se Rusko zhroutí. Ale platit toto vyčkávání Západ, který ztratil mnoho peněz v protiruských sankcích, to platit neplánoval.

 

V důsledku toho proces destabilizace Ukrajiny během boje různých oligarchistických klanů o dominanci, a politiků o post prezidenta jako jedinou pozici, která poskytuje přístup ke zbylým zdrojům, byl pozastaven. Všichni v Kyjevě věděli, že právě Porošenko vystupuje v pozici Západem uznané „lidské tváře“ režimu a báli se dovést intriky proti němu do logického konce.

 

Ale, jak už bylo řečeno, nic není navěky. Pokud se při konstrukci politické linie nespoléháte na své zdroje, ale na náhodně vzniklou zahraničně-politickou konfiguraci, tak dříve nebo později narazíte na to, že se situace změnila, a v nové konfiguraci už se s vámi nepočítá …

 

Koncem ledna provedlo ukrajinské vedení na Donbasu krvavou provokaci. Krutá ostřelování měst byla doprovázena malými srážkami na linii dotyku.  Když se jim nakonec dostalo adekvátní odpovědi, tak – aniž ukončili soustředění vojsk podél oddělovací linie – začali bědovat nad krachem minských dohod, samozřejmě vinou Ruska. Vykřikovali o přítomnosti ruských vojsk na Donbasu a humanitární katastrofě na ukrajinských územích, přiléhajících k linii, jež jsou pod ukrajinskou kontrolou.

 

Těmito kroky se Porošenko pokoušel upevnit ukrajinskou pozici ve věci nezbytnosti povolání mezinárodních mírových jednotek OSN, OBSE nebo NATO do zóny konfliktu. Tedy nejen ozbrojená, ale válečná mise, vybavená těžkými zbraněmi (a právě na tom Kyjev trvá) by mohla upevnit jeho vojenské pozice na Donbasu. Myslím si ale, že pro Porošenka bylo nejdůležitější, že by zahraniční vojenský kontingent upevnil jeho vlastní pozici. Vlastní silové struktury jsou nespolehlivé, nacisté stále vyhrožují převratem, vytvořil se politický konsenzus všech sil (kromě Porošenka) na nezbytnosti předčasných parlamentních voleb. Nemá se o koho opřít.

 

Zahraniční vojenský kontingent, jehož část (štáb, jednotky zabezpečení a ochrany) by bylo možno umístit v Kyjevě, by bylo možno využít jako mezivrstvu mezi Porošenkem a vnitropolitickými oponenty. Jen si zkuste strašit Petra Alexejeviče, když ho ochraňují „modré přílby“! Který z kyjevských politiků si riskne dát souhlas k útoku na mezinárodní kontingent? Pak ho už žádná opozice v Kyjevě strašit nebude, a on se bude moci pokusit poslat do výslužby dokonce i Avakova…*)

 

A najednou, během pěkně se vyvíjející aféry, jako blesk z čistého nebe zahřmělo prohlášení německého velvyslance na Ukrajině Ernsta Reichela. Velvyslanec vyslovil názor, že Kyjev musí splnit minské dohody. A poznamenal přitom, že volby na Donbasu mohou být klidně uspořádány bez předání kontroly nad hranicí Kyjevu.

 

V nejvyšších kyjevských kruzích prodělali šok, který se okamžitě změnil v hysterii. Všechny Porošenkovi nakloněné mediální a politické struktury se vrhly do útoku na pana Reichela a požadovaly jeho odvolání. To byla, samozřejmě, se strany Ukrajiny drzost, dříve ale takové hysterické záchvaty slavily úspěch a potrefení diplomaté se omlouvali, jejich hlavní města projevovala nesouhlas s nemístnou iniciativou svých oficiálních představitelů.

 

Situace se ale změnila, nicméně Ukrajina stále žije kdesi v minulosti, ve které za všechny problémy, malajským letadlem počínaje a globálním oteplením konče, „může Putin“. Ukrajinští diplomaté a veřejní činitelé spustili obvyklý kolovrátek o „ruských vojscích“, která „musí opustit Donbas“, v očekávání, že Západ opět vysloví vlažnou podporu, kterou ukrajinská masmédia dokáží prezentovat jako tisící epochální vítězství na Ruskem.

 

V tuto chvíli se ale nad ukrajinskými politickými kruhy jako celkem a Porošenkem zvlášť, rozestřela skutečná katastrofa. Navzdory očekáváním Kyjeva prohlásil oficiální mluvčí německého zamini Schafer, že „velvyslancova pozice v žádném případě není v rozporu s naší pozicí…“. Nojo, ale v Kyjevě tuto pozici už mezitím stihli označit za protiukrajinskou – takže je teď protiukrajinskou oficiální pozice Německa…

 

Daleko horší je ale něco jiného: – vzhledem k tomu, že Ukrajina zdůrazňovala pozornost k „ruským vojskům“, dotkl se Schafer i této otázky a prohlásil, že německé zamini nemůže tvrdit, že na území Donbasu jsou ruské ozbrojené síly. Ovšem, pakliže tam ruská vojska nejsou, znamená to, že tam je občanská válka, což Ukrajina po tři roky odmítala připustit.

 

Uznání války na Ukrajině za občanskou, to je další logický krok, který německou diplomacii čeká. Poté se stane mezinárodně právní legitimita vlád LNR/DNR jako jedné ze stran vnitřního konfliktu otázkou času a nikoli už principu. Proces to není, mimochodem, spěšný, a kyjevská strana konfliktu může zmizet dřív.

 

Německo se už nechce nechat Kyjevem vodit za nos, ale to stále ještě není ta největší nepříjemnost. Horší je, že prohlášení německého zamini zopakoval i Pentagon (třebaže v měkčí formě). Američané rovněž řekli, že „nezaznamenali jakékoli velké pohyby ruských ozbrojených sil, který by bylo lze vztáhnout k čemukoli většímu“.

 

Dva hlavní spojenci Ukrajiny jí odmítli tradiční podporu, dříve si nikdy nedovolili veřejně zpochybnit přítomnost ruských vojsk na Donbasu. Při takové pozici Německa (a tedy i celé EU) i USA, se Porošenko na vyslání nějakých mírotvůrců spoléhat nemůže. Problém teď už nespočívá v tom, že by takovou pozici nebylo možné protlačit kvůli odporu Ruska – protlačit ji už nemá kdo…

 

Porošenko zůstává tváří v tvář se svými oponenty. Majdanová  protiporošenkovská opozice, pravda, také jednoznačnou podporu USA nedostala. Při prohození pár slov během fotografování hostů modlitební snídaně, se Trump vyhnul „cti“ určit Ukrajině nového lídra. Opozice to má ale jednodušší. To Porošenko se držen jen díky podpoře USA a EU. Pro prezidentovy nepřátele je důležité – aby jim nepřekáželi. A Západ jim dává možnost volné ruky, když se demonstrativně distancoval od řešení problémů na Ukrajině.

 

Zatím se ještě Petra Alexejeviče snaží přemluvit, aby odešel v klidu, dobrovolně a legitimně předal moc „lidem toho hodným“. To ale nebude na dlouho. Vždyť, pokud Západ neplánuje poskytování všemožné podpory kyjevským mocným, tak i mezinárodní uznání potenciálním nástupcům Porošenka k ničemu nebude. Budou-li kontrolovat Ukrajinu, tak s nimi i tak budou jednat, ale pokud ne – tak ne.

 

Čím déle se Porošenko šprajcuje předání moci, tím větší má šanci násilné řešení konfliktu uvnitř kyjevské vrchnosti. Tím spíš, že svá dřívka přiložilo i ono německé zamini. Vypadá to tak, že se Němci velmi znepokojili kvůli výpadům proti svému velvyslanci, protože právě onen  Schafer poodhalil oponu tajemství obsahu jednání Merkelová-Porošenko, během jeho nedávné návštěvy v Berlíně.

 

Schafer ujišťuje, že všechno, co řekl velvyslanec, se projednávalo ve formátu Merkelová-Porošenko a bylo bezvýhradně Porošenkem podpořeno. Porošenko tím, že rozjel štvavou kampaň proti německému velvyslanci, se pro sebe zcela nečekaně, s ním ocitl na jedné lodi. Jeho poslanci, jeho diplomaté i jeho masmédia sami vybrali a utřídili argumenty, nezbytné k obvinění Porošenka ze zrady národních zájmů. Protivníkům zbývá jen je použít.

 

Zdroj: http://actualcomment.ru/pokhishchenie-evropy-1702111333.html
*) Arsen Avakov (1964) nár.Armén – ukrajinský ministr vnitra od r.2014,  silný hráč na vnitropolitické scéně

hroch-hlava

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 24 komentáře

Hledá se Josef aneb Černá hodinka

Ne, nehledá se otec, syn ani jiná ztracená osoba. Hledá se nástupce císaře Josefa  II. Ale po pořádku. Kláštery v Zemích koruny české zažily několik vln svého úpadku. Poprvé v době husitských válek došlo k likvidaci některých klášterů bojovníky za boží zákon způsobem ne právě humánním. Další útoky na církevní majetky přišly za třicetileté války. Pak konečně nastal rozvoj klášterů, jak těch, které se staraly o  vzdělávání a výchovu, tak těch, které pečovaly o staré a nemocné. Jenže i takové, které se zabývaly rozjímáním nad počtem andělů na špičce jehly. Poslední zásah provedl právě již zmiňovaný Josef II. Ten zrušil všechny konventy, jejichž činností bylo právě ono rozjímání a bádání o ničem. Naopak tam, kde se věnovali vzdělávání nebo péči o staré či nemocné, měli Josefovu podporu.  Rušení klášterů přineslo i velké historické škody, když se nepodařilo zachránit klášterní knihovny a různá jiná vybavení. Jenže v té době to ještě nebylo historicky cenné a žádoucí památkové ochrany jako dnes.

Situace se poněkud změnila. Dnes se o výchovu a péči nestarají církve, ale neziskové organizace. A stejně jako v čase před Josefem, rozmohly se neziskovky s podobným zaměřením jako oni badatelé nad počtem andělů. A opět je jich víc než těch, které se opravdu věnují potřebným. Proto se hledá Josef III. . Nebo kdokoli jiný, který by po Josefově vzoru ty nepotřebné neziskovky zrušil.

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , , | 59 komentáře