Český zápas o zlidovění Rakouska – Uherska
K NEJVÝZNAČNĚJŠÍM hodnotám, o něž evropské lidstvo v 19. století usilovalo, patří zajisté snaha o lepší uspořádání lidské společnosti, o spravedlivé vyřešení poměru mezi Člověkem a člověkem, mezi jednotlivcem a seskupením jednotlivců, ať již v národě, státě či církvi, třídách nebo stavech. Snaha vyřešiti uspokojivě organisaci lidské společnosti je ovšem problém věčný, tak starý jako lidstvo samo, ale v 19. století se stává přím o hybnou pákou dějinného vývoje a hlavním obsahem politických dějin všech civilisovaných národů.
Též národ český má v tom to úsilí význačný podíl, který hodnotíme jako podstatný přínos dějinám všelidským. Můžeme tak činiti tím oprávněněji, že Čechové vedli zápas o nové, lepší usměrnění poměrů společnostních, zápas, jejž možno označiti úsilím o zlidovění, nikoli jen pro sebe, nýbrž zároveň pro všechny národy, seskupené v habsburské monarchii podunajské, k níž až do konce světové války příslušeli. Pokusíme-li se ovšem dnes, po zániku habsburské velmoci i poválečného zbytku samostatného Rakouska, zhodnotiti úsilí, vynaložené českým národem na zlepšení ústavních, občanských a národnostních poměrů v někdejší monarchii, vydáváme se na první pohled do nebezpečí, že podnikáme práci zbytečnou. Neboť zápas o zlidovění Rakouska-Uherska byl z velké části neúspěšný a proměnil se konečně právě proto v úsilí o zničení Rakouska-Uherska.
Než dějepis by pozbyl veškeré mravní ceny, kdyby hodnotil události jen podle dosažených výsledků, a nikoli také podle určitých měřítek, povznesených nad úspěchy a neúspěchy, měřítek, v nichž spatřujeme hodnoty všelidské, zasluhující, aby lidstvo o ně usilovalo vždy znovu. Jsme nadto přesvědčeni, že také naše minulé zápasy o zlidovění Rakouska-Uherska, třeba z valné části neúspěšné, nebyly zcela marné, poněvadž přinesly přece jen podstatné zlepšení duševních i hmotných podmínek životních u všech národů habsburské monarchie. Při tom jsme si ovšem vědomi toho, že český národ nestál v tom to zápasu sám, nýbrž mohl počítati s podporou pokrokových živlů také u jiných národů habsburské říše, v prvé řadě Němců.
Není nesnadno vysvětliti, proč národ český přilnul k lidovým ideám dříve a plněji než ostatní národy střední a východní Evropy. Hlavní příčinou byla nepochybně zvláštní struktura národní společnosti v zemích českých i na Slovensku v době obrozenské. Představitelkou národních ideálů nebyla v té době již šlechta, jako tom u bylo u jiných národů a také kdysi v starém , ještě samostatném státě českém, nýbrž vzdělané vrstvy lidové. Jádro národní šlechty české bylo po vítězství Habsburků nad českým odbojem bělohorským vypuzeno do ciziny nebo ochuzeno konfiskacemi statků a zbaveno vůdčího postavení ve státě. Na místo národně cítící šlechty nastoupila šlechta cizí, dynastií do země uvedená, a též zbytky městské vlastenecké společnosti se postupem času odrodily sňatky s cizinkami a odložily národní tradice i řeč. Nová společnost šlechtická, ustavující se v 18. století, chovala se proto k národním ideálům lhostejně nebo dokonce nepřátelsky, místo starého vlastenectví českého ujímal se v ní patriotism rakouský, takže dávala přednost zájmům celoříšským před českými. Mezi .šlechtou a vrstvami národně česky cítícími vznikal tím přirozeně nesoulad, který byl ještě zvětšován příčinami sociálními. Národní obrození české bylo podníceno do značné míry také myšlenkami velké revoluce francouzské, které se k nám na konci 18. století počaly šířiti přímo z Francie i prostřednictvím Německa. Šlechta v říši rakouské se chovala k těm to novým proudům ideovým odmítavě, spatřujíc v nich ohrožení svých stavovských výsad, zatím co vzdělané vrstvy lidové se jimi sytily. Česká šlechta poskytla sice národnímu hnutí na konci 18. století a na počátku 19. nejednu cennou podporu, ale stavěla se za ně až na čestné výjimky nikoli z důvodů ideálních, nýbrž p roto, že v něm viděla vítaného pomocníka k udržení svých stavovských výsad českých proti přitužujícím u habsburskému absolutismu a centralismu josefínskému. Proto již v počátcích českého obrození, kdy vůdcové národního hnutí z kruhu městské a venkovské inteligence postupovali ještě ruku v ruce s vlastenecky naladěnou šlechtou, byl mezi oběma sociálními vrstvami českého národa skrytý rozpor v pojetí i konečných cílech obrozenského hnutí: šlechtě šlo o obnovení a rozšíření stavovských výsad, jež měly svou základnu v starém českém zřízení státním, kdežto národním buditelům o obnovení češství v jeho plnosti jazykové a kulturní. Národním buditelům českým bylo češství živným chlebem, šlechtě pouze příkrmem. Tento skrytý nesoulad v pojetí české otázky se otevřeně projevil již v druhé generaci českých buditelů na počátku 19. století, kdy i rozhodní vlastenci čeští, jako na příklad Palacký, kteří se příliš často stýkali s šlechtickou společností, byli podezříváni z národní vlažnosti.
Národní hnutí české bylo od počátku zároveň h nutím lidovým a tento lidový ráz národního obrození nebyl v ničem pozměněn ani vlnou romantismu na počátku 19. století, ba naopak byl zdůrazňováním lidové tvorby v řeči i umění a hledáním historických souvislostí přítomnosti s minulostí ještě zesilován. Upomínky na starou lidovost, domněle praslovanskou, kterou Palacký učinil základní osou pojetí českých dějin v protiváze k západoevropskému feudalismu, zdůrazňování lidových sklonů v husitství, táborství a českobratrství, vše to vychovávalo ohrožující se národ v lásce k lidovosti, jež byla pokládána za původní výtvor slovanského ducha a s hrdostí vynášena jako národní dědictví, původnější než ideje francouzské revoluce. Byl to ovšem zbožný klam, ale způsobil, že lidové myšlenky, jež vítězně šly celou Evropou, neměly u žádného národa stoupenců oddanějších a přesvědčenějších než u lidu českého. Pozoruhodná je při tom zejména skutečnost, že Čechové a Slováci i tehdy, když byli politicky rozděleni, postupovali v úsilí o lidovost od počátku národního obrození ku podivu shodně.
Na Slovensku přistupoval k důvodům , které v historických zemích českých vedly národ k lidovosti, ještě důvod zvláštní. Byl tu nedostatek dějinné tradice, opřené o stavovskou společnost národní, pro niž chyběl i sám nutný předpoklad, země slovenská, státoprávně vyhraněná. Jestliže v Čechách a na Moravě působil zemský patriotismus určitou vahou i u vrstev národu odcizených, takže budil časem naděje, že se přece jen podaří vrátit šlechtu českým národním ideálům a tím často brzdil lidovou rozhodnost národních vůdců, na Slovensku těchto ohledů na šlechtu nebylo a ničeho nešetřící madarisační snahy hnaly přímo slovenské vlastence do zápasu proti feudální struktuře uherské společnosti i uherského státu. Proto také se lidovostní hnutí projevuje v politické účinnosti na Slovensku dříve než v zemích historických.
Vlivem hesel, přinášených slovenskými studenty z liberálních universit německých, i působením lidoveckých kruhů polských za povstání roku 1830— 31 se jeví na Slovensku již od počátku let třicátých čilý ruch lidový, jaký v předlitavské polovině říše za strohého režimu Metternichova nebyl ani možný. Poměr této slovenské inteligence k lidovým ideám je méně heslovitý a méně hlučný než u současných Madarů, ale zato upřímnější a opravdovější. Volání po reformách politických, to jest po rozšíření občanských práv a svobod, nebo reformách sociálně-hospodářských, to jest po zrušení roboty a zrovnoprávnění veřejných břemen, je slovenskými národovci vítáno právě proto, že jejich provedení by bylo přineslo posilnění těch vrstev, o které se národní hnutí mohlo opříti. Pro opravdovost tohoto slovenského hnutí lidového je dokladem nad jiné výmluvným, že národovci slovenští doporučovali madarským vůdcům, aby se snažili Uhry sjednotiti místo násilné madarisace poskytnutím rovných práv všemu obyvatelstvu. Při tom ovšem Slováci nedůvěřovali theoretisujícím madarským „demokratům “ a proto — mylně ovšem — obraceli zraky k Vídni, doufajíce, že v ní naleznou zastání proti úpornému útlaku madarisačnímu, který se s hesly lidovosti dosti podivně snášel.
Jestliže v zemích českých dochází k otevřenému hlásání idejí lidových poněkud později než na Slovensku, je zde zato půda v širokých vrstvách lidových úrodnější a připravenější. Mezi hlasateli nových myšlenek v Čechách stojí ostatně na předních místech Slováci, kteří se cítí ještě nerozdílně Čechy, P.J.Šafařík, J.Kollár a Fr.Palacký, který byl naplněn novými myšlenkami právě stykem se Slováky. Šířily se současně s obrozeným českým nacionalismem, který v nich právem spatřoval účinnou podporu svých snah. Již v prvních desítiletích 19. věku byli čeští buditelé proniknuti přesvědčením, že obroda češství se dá uskutečniti pouze osvobozením širokých vrstev národa, stavu selského a drobnějšího měšťanstva, a již z tohoto důvodu se vyslovovali nepokrytě proti absolutismu, pro poskytnutí občanských práv lidu, pro svobodu tisku a pro národní rovnoprávnost. Tyto snahy zůstávaly ovšem v době strohého policejního režimu Metternichova skryty v podzemí nebo se skrývaly v jinotajné projevy literární. Teprve v letech třicátých, kdy státní převrat ve Francii a polské povstání proti ruskému carismu vzbudily široký ohlas v celé Evropě a poprvé vážně otřásly soustavou Metternichovou, vystupují zastánci lidových idejí v Čechách směleji. Tvo ří se tajné kroužky revoluční, které pracují letáky a vybízejí k boji proti absolutismu, proti daňovém u útisku a za svobodu občanskou i národní. Mnohem pronikavější vliv než tyto spiklenecké pokusy měla četná literatura brožurová, která byla vydávána od poloviny let třicátých do poloviny let čtyřicátých většinou anonymně za hranicemi Rakouska a tajně dopravována do Čech, kde nalézala široký kruh čtenářstva.
V brožurách českých autorů, jako byli F.C. Kampelík, J. Malý a jiní neznámí, vystupují poprvé jasněji obrysy českého národního programu politického, v němž požadavky lidovosti zaujímají místo stejně významné jako snahy nacionální. Již před r. 1848 byli vedoucí mužové české národní společnosti jednotni v přesvědčení, že se má občanstvu dostati přístupu na stavovské sněmy, že daňová břemena mají býti spravedlivě rozdělena mezi šlechtu a lid, že poddanství a roboty třeba zrušiti, veřejnou správu vybudovati na základě svobodné obce, že lidu se má dostati obecného vzdělání školního v rodném jazyku a národům rakouské monarchie rovného práva ve státě.
O rozšíření těchto názorů do celé národně cítící české společnosti v městech i na venkově si dobyl jedinečných zásluh skvělý český publicista Karel Havlíček, který v letech 1846— 48 byl redaktorem jediného denního listu českého té doby, poloúředních Pražských novin. Poněvadž censory tisku v Čechách byli rovněž uvědomělí národovci, nejprve Slovák Pavel Josef Šafařík a po něm Čech Jan Pravoslav Koubek, bylo Havlíčkovi možno i v době tuhého policejního režimu říditi Pražské noviny v duchu liberálním a jeho list se stal účinnou tribunou nejen ušlechtile pojatého vlastenectví, nýbrž i lidoveckých názorů. Dvě léta Havlíčkovy činnosti v Pražských novinách stačila získati celou národní společnost českou pro ideje lidovosti a připraviti ji na rozhodující rok revoluční 1848.
Současně šířil se duch lidový též z jiných ohnisek pražských. Byla to především Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, která v roce 1843 otevřela přístup občanské inteligenci a stala se nedoceněnou školou mladé generaci české pro příští působení politické. V ní působil mladý právník Fr. Lad. Rieger se svými přáteli Trojanem, Pernerem, prof. Purkyni a jinými národovci, získávaje pražské měšťanstvo, české i německé, pro práci osvětovou a pro zvýšenou činnost hospodářsky- podnikatelskou. V debatách a poradách Průmyslové jednoty se však řešily nejen problém hospodářské, nýbrž i politické a sociální v duchu lidovém. Proto vláda vídeňská sledovala snahy Průmyslové jednoty od počátku s nedůvěrou a po obnovení absolutismu v letech padesátých přikročila k persekuci Jednoty. Jiným střediskem, z něhož se šířily v Praze pokrokové myšlenky národní a lidové, byla Měšťanská beseda, soustřeďující zámožnější kruhy pražské společnosti k ušlechtilým zábavám a poučným schůzkám. V jejím středu působili vynikající vlastenci jako Palacký, Rieger, Brauner, Trojan, Pinkas, Arnold, Frič, kteří se později stali vůdci českého hnutí za svobodu národní a občanskou.
Jestliže Průmyslová jednota a Měšťanská beseda zůstávaly na půdě zákonné loyality, přijalo sdružení mladých radikálů českých i německých, soustředěných od roku 1847 v tajném spolku nazvaném Repeal (podle Havlíčkových článků v Pražských novinách, v nichž se pod rouškou zápasů Irů o svobodu šířily lidové ideje), program revolučního lidovectví, směřujícího k povalení absolutistického režimu a uplatnění nových řádů společenských. Z kruhu Repealu vyšlehly také v březnu 1848 první plameny revolučního hnutí českého, ohlašující boj za práva národní a zlidovění habsburské říše.
Také tento rozhodný zápas českého národa roku osmačtyřicátého měl svou předehru na Slovensku. V Uhrách, k nimž Slovensko patřilo, byl absolutistický režim před r. 1848 mnohem mírnější než v rakouské polovině habsburské monarchie, bylo tam i v kruzích maďarské inteligence mnohem více pochopení pro nové ideje lidové, zato však tam byl mnohem horší útlak národnostní. Vůdcové maďarského národa vyvíjeli již od konce osmnáctého století houževnaté úsilí maďarisační, jehož cílem bylo vymýtiti v Uhersku všechny nemaďarské jazyky národní ze školy, církve a veřejného života. Pomaďarštění slovanských národností v Uhrách bylo hlásáno přímo jako svátá povinnost pravého uherského vlastenectví. Proti těmto bezohledným snahám odnárodňovacím ozval se na Slovensku v letech čtyřicátých odpor, jehož duší se stal mladý slovenský vlastenec Ĺudevít Štúr. Již v roce 1842 sepsal Štúr petici, podepsanou více než 200 uvědomělých Slováků, která se obracela k císaři Ferdinandovi se žádostí, aby zakročil proti pomadaršťování slovenské církve evangelické, a od té doby až do konce krátkého života hájil nadšeně práva svého lidu. V roce 1845 zakládá první slovensky psané národní noviny a vystupuje v nich nejen za práva národní, nýbrž i za svobody občanské. Podobně jako Karel Havlíček v Čechách hlásá i Štúr důslednou lidovost, požaduje zrušení roboty a poddanství, účast městského živlu na veřejném životě a uplatnění národního jazyka ve škole a církvi. K zasedání uherského sněmu, který se sešel v předvečer revolučního roku, 7. října 1847 v Bratislavě, vypracoval Štúr ve formě žádosti k sněmu první politický program Slováků, v němž jsou již jasně vysloveny zásady lidovosti: občanská rovnost, svobodný přístup k úřadům, zrušení feudalismu, svoboda tisku, rovnoprávnost všech národností, výchova v rodné řeči, lidskost. Brzy po tom , 30. října 1847, byl Štúr zvolen za město Starý Zvolen poslancem na sněm uherský jako první lidový zástupce národa, a rozvinul ve svých skvělých řečích úsilí o přetvoření stavovského sněmu v duchu lidovém, prohlašuje svobodu za nejlepší lék proti revolucím. Když poznal, že madarská většina nemá smyslu pro svobody národní ani lidové, opustil 13. března 1848 uherský sněm, ale neustal pracovati pro uskutečnění svých zásad mezi slovenskou inteligencí.
V době, kdy Ĺudevít Štúr se vzdával po marném úsilí politické činnosti na uherském sněmu v Bratislavě, byl zahájen v Praze hnutím radikálních lidovců z Repealu mohutný nástup českého národa k zápasu o zlidovění Rakouska. Zápas ten strhl pod dojmem revolučního převratu ve Francii všechny národy habsburské monarchie, národu českému připadá však v něm podíl nejvýznamnější, neboť Čechové a Slováci vytvořili v letech 1848 a 1849 za lidovost hnutí nejmocnější a vytrvali v něm nejdůsledněji. České úsilí přetvořiti habsburskou monarchii v duchu zásad ústavnosti, občanské svobody a národnostní rovnoprávnosti se zahajuje mohutným nástupem hned po prvních zprávách o výbuchu nové revoluce ve Francii, které došly do Prahy v poslední den měsíce února 1848. Radikální lidovci, sdružení v Repealu, se snažili nejdříve vyvolati revoluční akci letáky, vyzývajícími k boji za ústavu, rovná práva všech občanů a svobodu. Tyto projevy, zabíhající namnoze do planého radikalismu, ustoupily však brzy vážnějšímu hnutí, které se dožadovalo provedení reforem v habsburské říši cestou zákonnou. Stalo se to památnou schůzí, svolanou na 11. březen 1848 do dvorany Svatováclavských lázní, pro kterou jeden z předních zastánců lidovosti, pražský advokát dr. Brauner, vypracoval první náčrt lidového a národního program u českého. V tom to programu se již zřejmě požaduje přebudování říše v duchu ústavnosti, zrovnoprávnění všech tříd obyvatelstva a rovnoprávnost národností. Za program Braunerův se postavili Češi i Němci z Čech, třeba vedle požadavků lidovosti obsahoval také volání po obnovení autonomie Čech v míře slučitelné s jednotou říše, a také část lidově smýšlející šlechty jej přijala. Většina české šlechty odmítla však již tehdy postupovati s lidovým hnutím.
České úsilí za zlidovění Rakouska se vyznačuje příznivě umírněností. Radikalismus revolučního a socialistického rázu ustupuje v něm brzy do pozadí a celá česká akce se staví na půdu zákonnou, snažíc se dosáhnouti cíle cestou právní, peticemi a deputacemi, vysílanými k císaři a vídeňské vládě. Vedení této akce se ujal výbor, nazvaný podle místa prvního shromáždění pražského lidu, výborem svatováclavským. Jméno symbolisovalo ovšem výrazně také národní snahy české, ale byl to nacionalism ušlechtilý, respektující plně též práva německých obyvatelů českých zemí a zdůrazňující dobro lidské před požadavky národními.
Svatováclavský výbor vyslal do Vídně dvakrát po sobě deputaci se žádostí o poskytnutí práv občanských, zrušení zbytků feudalismu a obnovení práv českého státu a tyto deputace přispěly podstatně k tomu, že se vláda a dvůr rozhodly změniti přežilý režim absolutistický a feudální a vyjiti vstříc přáním všech národů rakouské říše, jež žádaly zřízení ústavní a občanskou rovnost. Pouze v otázce zrovnoprávnění národností chovala se vláda vídeňská odmítavě, obávajíc se rozbití říšské jednoty. V tom to duchu byla 25. dubna 1848 vydána první ústava rakouského císařství, jež učinila konec absolutismu.
Stejně jako Češi postupovali v téže době i Slováci, jejichž deputace se ve Vídni opětovně setkávaly s deputacemi českými a podporovaly Čechy též v úsilí o obnovu státoprávního spojení Moravy s Čechami. Sami pro sebe požadovali Slováci vedle program u lidového přetvoření Uherska ve federativní svaz národností. Myšlenka spojení Slovenska se zeměmi koruny české nebyla v počátcích hnutí roku 1848 vyslovena ani se strany české ani slovenské, protože oběma větvím národa šlo především o přetvoření říše rakouské podle zásad lidovosti. Ovšem i v programu federalisace říše a provedení zásad národnostní rovnoprávnosti třeba spatřovati podstatný rys lidovství. Pokud jde o provedení zásad občanské rovnosti a spravedlnosti sociální, byl program slovenských národovců, vedených Štúrem, Hurbanem a Hodžou, v počátcích hnutí roku 1848 radikálnější než program většiny Čechů.
Slováci žádají, aby se dostalo politického vlivu a hospodářského osvobození i vrstvám nejnižším, o které se mohli především opírati, žádají zrušení poddanství a roboty, svobodu tisku, ale jdou ještě dále a požadují již tehdy, tedy dříve než Češi, zavedení všeobecného práva volebního bez censu a shromaždovací právo bez jakéhokoliv omezení. Důraz kladený na princip národnostně-organisační proti principu státoprávnímu přejímají v další fázi vývoje od Slováků také Češi (zejména Palacký) a to sblížilo obojí hnutí, v zemích českých a na Slovensku, do té míry, že bylo při plánu na federalistické přetvoření Rakouska možno vyslovit požadavek spojení Čechů a Slováků v jednu národnostní skupinu. Tento požadavek se objevuje dosti zřetelně již v červnu 1848 na slovanském sjezdu, na němž Češi a Slováci tvořili společnou sekci.
Prvním významným úspěchem českého úsilí o zlidovění a federalisaci Rakouska byl kabinetní list z 8. dubna 1848, vydaný jako odpověď na požadavky druhé deputace. V něm bylo panovníkem v zásadě uznáno právo na obnovení autonomie českého království a na vybudování zemského zřízení podle zásad lidovosti. Česká šlechta stavovská, která odmítala společný postup se svatováclavským výborem, snažila se zkřížiti lidové hnutí tím, že vymohla u zemského presidenta českého, hr. Stadiona, jmenování guberniální komise, většinou šlechtické a konservativní, která měla vymknouti z rukou lidových zástupců vedení a spojiti se se stavy ostatních zemí rakouských k vytvoření celoříšského výboru stavovského, naladěného ovšem protilidově. Tomu se však po vydání kabinetního listu z 8. dubna lidoví vůdcové čeští vzepřeli a provedli 10. dubna lidovým hlasováním volbu Národního výboru z řad měšťanstva. Národní výbor pak přinutil guberniální komisi, aby se mu podřídila. Tak zůstalo vedení v Čechách v rukou zástupců lidu, kteří nyní přikročili k tom u, aby vypracovali pro příští český sněm volební řád i ústavu podle zásad lidovosti a připravili volby do tohoto prvního lidového sněmu v rakouské monarchii. Uskutečnění českého program u lidového bylo by přineslo nejen splnění českých požadavků národních, nýbrž bylo by nepochybně mělo za následek také přebudování ostatních částí habsburské monarchie podle zásad rovnosti občanské a národní. Dříve však ještě, než skončeny přípravy k zahájení prvního českého sněmu ústavodárného, zasáhlo do vývoje rakouské říše mohutnou vlnou nové hnutí všeněmecké, vycházející z Frankfurtu. Také německý národ byl v revolučním roce 1848 stržen novým i myšlenkami. Programem frankfurtských vlastenců bylo sjednotiti všechny Němce v obnovené Říši, přebudované podle zásad lidovosti. K této Říši měly býti přičleněny také někdejší její součásti ovládané habsburskou dynastií, tedy také země koruny české.
Tento frankfurtský program se ovšem křížil s ideou říše rakouské, jak jej tehdy koncipoval Palacký a nenacházel pochopení ani u jiných národů slovanských, ovládaných Habsburky.
Všeněmecké snahy, vycházející z Frankfurtu, vyvolaly proto u rakouských Slovanů myšlenku, zdůrazniti proti nim solidaritu národů slovanských, stojících na půdě říše rakouské, svoláním velkého kongresu slovanského do Prahy. Podnět k uskutečnění tohoto sjezdu vyšel z několika národů slovanských téměř současně (první snad vyslovil myšlenku Ĺudevít Štúr), ale provedení a duch kongresu byl dílem českých vůdců národních, především Palackého a Šafaříka. K idei říše rakouské zaujal kongres stejně jako již před tím Češi a Slováci stanovisko kladné a usnesl se vypracovati petici k císaři, v níž měl být rozveden plán na přebudování říše podle zásad lidové svobody a národnostní spravedlnosti. Stála tu proti sobě dvojí koncepce: idea říše rakouské, která měla být přebudována ve federativní svaz rovnoprávných národů a idea Říše velkoněmecké. V obojí koncepci postihneme však přes zásadní rozdíly společný rys lidovosti anebo aspoň zlidovění přežilých řádů, ať již v Německu či v Rakousku. Ale doba nebyla ještě zralá pro velkorysé reformy a tak ani frankfurtský ani český plán nedošel uskutečnění. Nešťastný výbuch revoluční, podnícený v Praze temnými živly a neodpovědným i radikály, k němuž došlo o svatodušních svátcích r. 1848, zvrátil rázem české úsilí o zlidovění Rakouska, tak slibně zahájené českými vůdci a slovanským kongresem podporované. Byla to rána zezadu proti českým nadějím. Držitelé moci v Rakousku, nepřející snahám lidovým, jí použili za záminku, aby odvolali téměř vše, co v tísni slibovali. Generál Windischgraetz potlačil vojenskou mocí pražskou revoltu, Národní výbor byl rozpuštěn, přípravy k ústavodárnému sněmu českému zmařeny, slovanský kongres rozehnán, nad Prahou vyhlášen stav vojenského obležení.
Všechny vymoženosti lidového úsilí se rakouská vláda tehdy ještě ovšem zrušiti neodvážila, ale český národ vyšel ze svatodušních bouří jako první poražený a iniciativa přešla nyní z Prahy do Vídně, kde byl místo překaženého ústavodárného sněmu českého přichystán ústavodárný sněm celoříšský.
Na něm bylo českým zástupcům zápasiti o program lidový za podmínek značně zhoršených. Než Čechové se sebezapíravě přenesli přes první neúspěchy a šli odhodlaně do nového zápasu na nepřátelskou půdu vídeňskou, spoléhajíce, že na ústavodárném sněmu s přirozenou lidovou většinou bude přece jen možno prosadili lidový program . Oželeli hotové již takřka obnovení autonomie českého státu, aby aspoň ze svobod občanských zachránili, co na ten čas bylo možné. Jedinou velikou vymožeností zasedání parlamentu ve Vídni bylo osvobození selského stavu, jež bylo již požadavkem prvního program u českého, vypracovaného Fr. Braunerem pro svatováclavský výbor.
Brauner sám se také ve Vídni zasloužil o vypracování osnovy zákona o zrušení poddanství a roboty, jímž byl konečně i v habsburské říši odstraněn nedůstojný pozůstatek středověkého otročení rolníka pánu a selskému stavu se dostalo vlastnického práva k půdě, kterou vzdělával svou prací. Rozhodný zápas o přebudování říše v duchu občanské rovnosti a zrovnoprávnění národů nastal teprve v Kroměříži, kam byl kusý již říšský sněm rakouský po návrhu Palackého pro vídeňské nepokoje přeložen.
V Kroměříži vystupuje pod vedením Palackého celá skupina českých poslanců, sdružená s pravicí v ukázněný klub, významně do popředí a účastní se vynikajícím způsobem také prací v komisích. Palacký sám převzal v komisi ústavní vypracování návrhu na přebudování Rakouska podle principu národnostního. V druhém svém návrhu vyslovil již požadavek spojení Čechů a Slováků v jednu skupinu národní, ale nezištně usiloval také o spravedlivé zajištění práv všech ostatních národů rakouské monarchie. Rieger se v komisi pro základní práva občanská zastával významnými slovy zásad lidovosti v duchu hesla „Všechna moc vychází z lidu“, Brauner, Strobach, Pinkas a řada jiných českých zástupců zasahovala účinně do debat i prací výborů. A však i tento druhý zápas českých vůdců vyzněl naprázdno. Po změně na trůně, jíž místo dobromyslného Ferdinanda byl nastolen mladičký František Josef, sebevědomý nepřítel nových ideí, a po zdolání madarského povstání zasáhli držitelé moci v Rakousku drsnou rukou do prací sněmovních, aby se zbavili lidového „poručníkování“. 7. března 1849 byl pak kroměřížský parlament rozpuštěn a místo ústavy, chystané volenými zástupci lidu, byla vydána ústava z moci vládní. Byla sice ještě na oko lidová, ale jako na výsměch všemu, oč usilovali Čechové, byl její duch centralistický. Ani tato ústava, t. zv. březnová, nebyla však nikdy uvedena v život. Mladistvý císař s předsedou ministerstva Felixem Schwarzenbergem připravili národy rakouské záludně o poslední zbytky konstitučních vymožeností postupným oklešťováním lidových svobod a nastolili konečně v r. 1850 znovu režim bezohledného absolutismu. Jen svobody selské zůstaly zachovány jako cenný, ale přece jen skrovný výsledek mohutného úsilí roku 1848. Nastala doba vlády bezohledného despotismu, jenž habsburskou říši proměnil v dusný žalář pro všechny volné duchy.
Český zápas za zlidovění Rakouska vyžádal si ovšem také obětí žalářováním a vyhnanstvím. Z nich nejtragičtější bylo udolání smělého bojovníka za práva národní i lidská Karla Havlíčka, který i v době absolutismu hájil prapor lidovosti v první české politické revui Slovanu, vydávané v Kutné Hoře. A však pod popelem útisku neuhasí přece v českých srdcích plamen lidových zásad. Činnost, znemožněná v životě politickém, přetvořila se v úsilí o zlidovění vnitřní, jímž byla celá struktura národní společnosti české přebudována v duchu účinné spolupráce na povznesení nižších vrstev a na zapojení jich do stále mohutnícího kruhu těch, kdo pracovali na poli národním. Osamostatněním stavu selského, na které se již absolutismus neodvážil sáhnouti, získal národ novou třídu svědomitých pracovníků a v dělnictvu, které nabývalo význam u pokračující industrialisací, vyrůstala znenáhla legie odhodlaných bojovníků za důslednou lidovost sociální. T o to přetvoření celé národní společnosti v duchu lidovém je rovněž významným příspěvkem českého národa k úsilí o zlidovění Rakouska i Uherska.
Počátky povznesení nižších tříd v habsburské monarchii spadají právě do let padesátých, kdy pod zimním příkrovem absolutismu neslyšně rašily v podzemí zárodky nového života, který vyrazil mohutně na povrch, když válečné neúspěchy v Itálii a hrozivá situace hospodářská v říši přinutily Vídeň obnoviti ústavní svobody.
V nové situaci se chápe iniciativy v Čechách rázem Rieger, starý bojovník za lidové svobody z roku 1848, zocelený zkušenostmi i zklamáním, a podává roku 1860 přímo císaři žádost o povolení nezávislého českého deníku. V ní si zároveň odvážně stěžuje do zkracování práv národních i lidových a vyslovuje požadavek, aby národu všech vrstev se dostalo zastoupení ve správě státu, „třídám středním a nižším, jak průmyslovým , tak rolnickým „. Také tato smělá iniciativa Riegrova byla cenným příspěvkem v úsilí o obnovu ústavních a lidových řádů v Rakousku, tehdy zase už ochotném vyjiti vstříc obecnému volání p o zavedení ústavy.
Zklamání českých nadějí národních po vydání prosincové ústavy vedlo ovšem nutně k tomu, že se české úsilí soustředilo na zápas o práva národní, zejména když t. zv. vyrovnáním s Uhrami roku 1867 byla rozdělena jednotná monarchie habsburská ve dvě poloviny, v nichž si dosavadní držitelé moci rozdělili vládu nad ostatními národnostmi v říši dvouhlavého orla. Stupňovaný zápas o práva národní nutil v té době české vůdčí politiky nejednou ke kompromisům v úsilí o zlidovění Rakouska, k spojenectví s konservativními a feudálními živly německými. Tato sebezapíravá politika národních vůdců vyvolávala v širokých vrstvách národa, proniklého ideály lidovým i, rostoucí nespokojenost, ta pak konečně vedla k roztržce v jednotné dosud straně národní a k vytvoření stran nových, které nebyly ochotny slevovat ze zásad lidových ani za cenu drobečkových, jak se pohrdavě říkalo, úspěchů národních.
Podobným i cestami se vyvíjel po roku 1848 také slovenský zápas o občanské a národní svobody. Slovenský program národní a lidový, formulovaný 10. května roku 1848 na shromáždění slovenského lidu v Liptovském Svatém Mikuláši, se opírá o tytéž zásady jako soudobý politický program český. Žádá svobody ústavní a občanské, zrovnoprávnění národností v Uhersku, práva mateřštiny ve školách i úřadech a přetvoření Uherska podle poměrů ethnografických ve federativní svaz, v němž by každá národní skupina měla svůj sněm a určitou míru samosprávy, slučitelnou se státní jednotou Uher. Tyto požadavky byly však madarskou revoluční vládou zásadně odmítnuty a národní vůdcové slovenští, Štúr, Hurban a Hodža, prohlášení za vlastizrádce, prchli před persekucí ze Slovenska, hledajíce podporu ve Vídni, v Praze a v Záhřebě. Když pak se maďarská revoluční vláda dostala do otevřeného boje s Rakouskem, vytvořili Slováci ve Vídni Národní slovenskou radu a ta organisovala s účinnou finanční i mravní podporou českou proti Maďarsku dobrovolnické sbory, vedené českými důstojníky Bloudkem a Zachem, doufajíc, že si tím získá vídeňskou vládu a pohne ji k tomu, aby splnila po přemožení Maďarů slovenské požadavky, vyslovené v svatomikulášském programu. Tento přímý boj za práva národní a lidová přinesl však Slovákům jen zklamání. Vítězná vláda vídeňská se neodhodlala zříditi zvláštní zemi slovenskou, protože by jí to bylo ztížilo dorozumění s Maďary, a vyšla slovenským tužbám vstříc pouze hubeným i ústupky, které pak v době absolutismu pozbyly ceny. Po obnovení ústavnosti obnovují slovenští národovci znovu svůj program v memorandu, které bylo sepsáno Štěpánem Daxnerem a přijato 6. června 1861 na lidovém shromáždění v Turčanském Sv. Martině.
Toto memorandum zůstává pak základem slovenské politiky až do r. 1901. Bezohledný útisk národnostní nutil Slováky, podobně jako Čechy, soustředili všechny snahy na zápas o práva národní, zejména když p o uherském vyrovnání byli nevděčným panovníkem úplně vydáni zvůli Maďarů. Od roku 1881 rozhodli se proto po marném úsilí k úplné politické pasivitě. Obrat nastává teprve koncem století vlivem lidových kruhů Českých, které se počínají o slovenskou otázku intensivněji zajímat.
Mladá generace t. zv. hlasistů (podle časopisu Hlas), vedená mladým Hodžou, zahajuje v duchu lidovém úspěšné úsilí o probuzení širokých vrstev lidových na poli kulturním, hospodářském i politickém a začíná navazovat styky s ostatními nemaďarskými národy v Uhrách, Rumuny a Srby. Společným programem byly vedle uplatnění práv národních také požadavky zlidovění Uherska, především co do volebních řádů, zavedením všeobecného tajného práva hlasovacího do sněmu. Proti zkarikované volební reformě z r. 1913 zahájil Hodža úspěšný boj v lidově vedeném Slovenském týždeníku a zasloužil se o rozšíření lidových idejí v národě pořádáním protestních táborů. Tím vším sbližoval slovenský lid se svobodným duchem , jenž pronikal celý národ český, a zasloužil se o spolupráci s Rumuny a uherskými Srby, ale jeho úsilí, získati pro lidové ideje vůdčí kruhy maďarské, nemělo úspěchu.
Mnohem pronikavější úspěchy měl na konci 19. a na počátku 20. století český zápas o proniknutí lidových myšlenek v Rakousku. Mocný rozvoj dělnického hnutí sbližoval české a německé vrstvy, a ty se společně daly do zápasu o reformu řádů volebních zavedením všeobecného a tajného práva hlasovacího. To se podařilo vymoci roku 1907 za účinné po dpory strany mladočeské a jejího vůdce dra K. Kramáře. Přesto však i rakouská část habsburské říše, třeba provedla počátkem 20. století prospěšné ústavní a správní reformy, zůstala až do svého zániku státem v podstatě a duchu nelidovým, opřeným o výsady šlechty a bohatých vrstev výrobních. Proto také požadavek národní rovnoprávnosti v ní zůstal nesplněn a stal se příčinou jejího zániku.
170618
