Fotohádanky

Náš přítel NavajaMM nám ochořel a tak poslal pouze několik zajímavých fotografií s tím, že můžete zkusit hádat, co vlastně představují. Samozřejmě přeji brzké udravení nejen jménem svým ale určitě i všech ostatních

K Foto1: V odraze 2, v reále 1 – ako to?

K Foto2: Je to zátišie, alebo má fotka príbeh? Aký?

K Foto3: Baví ma, že voda dokáže maľovať obrazy. Toto namaľovalo pár
plávajúcich driev vo víre. Obrázok som pôvodne nazval podľa jednej
slovenskej rozprávky. Vidíte tam to, čo ja?


K Foto4: Hodne ponurá krajina. Kde na svete to je?

K Foto5: A čo je zas toto?

K Foto6: Pri tejto fotke som si spomenul na známu Žbirkovu pesničku: „Lode
majú mená žien…“
Aké meno je na tejto lodi? Riešenie tejto hádanky ale neviem, každé bude
správne.

Žiadna z fotiek nie je fotomontáž.

Rubriky: Navaja | Štítky: , | Napsat komentář

Heinrich Loos – procházka třetí

Dnes vás pozvu na třetí a poslední procházku starým Mostem – tím „předuhelným“, který maloval Heinrich Loos.

Tenhle obrázek mne velmi potěšil:

Loos to maloval, aby zachytil mostecké masné krámy (někdy se také říkalo „masné lavice“ – dávno zaniklý způsob prodeje masa. Šlo vlastně nejen o prodej, ale i o porážku – a město kontrolovalo poctivost prodeje a později i zdravotní nezávadnost. Stavebně šlo většinou o uličku, někdy zastřešenou, kde byly z obou stran krámky. Prodávalo se vlastně na sklopené okenici, která nahrazovala pult. Takhle nějak to vypadalo – tohle jsou bývalé masné krámy v Horažďovicích. http://www.images.atlasceska.cz/images/pamatky/velka/17786/v27987_masne-kramy-horazdovice.jpg

Mimochodem, hezký vstup do masných krámů se zachoval ve Strakonicích, ale nikde jsem nenašla informaci, jestli jsou nějak využívané, anebo si jen tak tiše chátrají. Nevíte o tom něco, pane Bavore?

https://www.krizemkrazemceskem.cz/wp-content/uploads/2014/03/Strakonice-Masn%C3%A9-kr%C3%A1my-na-Velk%C3%A9m-n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD.jpg

Marně jsem se snažila vypátrat, zda a kdy byla praxe masných krámů zrušena – ono mít tohle v centru města (jako v Mostě) nebylo zrovna moc hygienické. Jak a do kdy fungovaly ty mostecké, to se mi nepodařilo zjistit – Most měl od r.1817 nové jatky za hradbami, tak se možná přímo u masných krámů neporáželo. Nevím…

Ale obrázek mne potěšil z jiného důvodu, než jsou masné krámy. Ta dlouhá, světlounce žlutá budova úplně nalevo je totiž budova bývalého piaristického gymnázia (čp.187), kterou někdy od 90.let 19.století užívalo mostecké muzeum. (Muzeum sice vzniklo už v r. 1888, ale prakticky nevyvíjelo činnost. Mělo k dispozici místnost na radnici a jeden z městských úředníků byl pověřen sepisováním sbírek. Až v r. 1894 byl ustaven Spolek přátel muzea v Mostě – Verein des Museumsfreunde Brüx. Spolku se podařilo pro výstavní účely získat onu budovu bývalého piaristického gymnázia a muzeum začalo fungovat jako skutečné muzeum.) V budově piaristického gymnázia pak muzeum působilo až do zániku starého Mostu. Tahle fotka je někdy z doby, kdy jsem tam pracovala i já – soudím podle těch šílených lamp na budově. Ty malé domečky napravo od hlavní muzejní budovy jsme používali taky – byla v nich uložena sbírka mineralogie a geologie.

O tom, že je v severních Čechách uhlí a do jisté míry i o možnostech jeho využití se vědělo dlouho. Např. r. 1613 byla udělena licence k těžbě mosteckému měšťanovi Hansi Weidlichovi, který uhlí, vytěžené poblíž Čepiroh a Havraně používal jako palivo v hutích, ale i k získávání síry a vytápění místností. Jeho aktivity však netrvaly dlouho: jakožto nekatolíkovi mu byl majetek zkonfiskován a za třicetileté války byly jeho hutě zničeny. V následujících přibližně stu letech bylo kolem severočeského uhlí ticho. Pokud se vůbec těžilo, těžilo se pouze pro vlastní potřebu. Jen jako kuriozitu uvádím, že část uhlí byla po vytěžení spalována s cílem získat popel – ten se pak prodával jako hnojivo. (Roku 1805 byl pak vydán zákaz spalování použitelného uhlí na popel za výše zmíněným účelem.) Až koncem 18. století se objevil zájem o uhlí jako o levnější otop. Těžilo se ovšem především tam, kde uhlí vystupovalo až na povrch. Později se využívalo štol, nebo mělkých jam, z kterých se rozbíhaly šachty.  Těžilo se převážně v zimě, po zbytek roku mělo přednost zemědělství – však se taky pro tuhle těžbu používal název „selské dolování“. V zimě také byla větší poptávka po uhlí k topení. Jeden z takových dolů namaloval i Heinrich Loos

Tenhle důl patřil jakémusi Müllerovi. V kronice obce Souš se ale zachoval popis podobného dolu, který byl majetkem mlynáře Spitze (ano, toho, kterému patřil mostecký Kamenný mlýn): „V širém poli stála dřevěná bouda rozměrů 3×3 metry. Uvnitř bylo síto na prohazování, rumpál s okovem, který zavěšen byl na konopném laně. Těžní jáma byla v průměru 1m a byla vydřevena. Ve vzdálenosti 100 m byla podobná jáma, která pokryta byla sítem.  Byla to větrající jáma. Horník uhlí nakopal, naplnil okov, dal smluvené znamení a jiný nahoře uhlí rumpálem vytáhl. Uhlí se třídilo a prodávalo na okovy. Často se nevážilo. Důlní okov musil míti tyto rozměry: nahoře 18, dole 17,5, výšku 16 1,4 coule vídeňského uvnitř nádoby.“  Větrání bylo v takovém dole zajištěno ohništěm pod větrací šachtou. Stoupání ohřátého vzduchu a kouřových zplodin větrnou jamou ven způsobovalo nasávání potřebného čerstvého vzduchu těžní jamou.

Jedním z hlavních problémů těžby uhlí v severních Čechách byly možnosti jeho využití mimo přilehlý region – tedy doprava.  Směrem do středních Čech se severočeské uhlí setkávalo s těžkou konkurencí středočeského kamenného uhlí, bylo tedy potřeba najít jiný směr. Od r. 1830 byla zavedena přeprava uhlí pramicemi po Labi a těžba se začala rozvíjet – ovšem především ve východní části revíru, kde byla labská přeprava přístupnější. Rozhodující zlom přineslo až budování železnice – nejprve do Teplic a v r.1870  do Mostu.

První vlak přijel do Mostu 8. října 1870 (a pokračoval pak dál do Chomutova).  Zachoval se nejen jeho obrázek, ale i slovní popis:  „„Již dlouho předtím, než dorazil první osobní vlak, shromažďovali se obyvatelé města Mostu v blízkosti železniční tratě. Vlaková souprava byla vyleštěná a sestávala se z budovy (zavazadlového vagonu za lokomotivou) a devíti amerických osobních vagónů, u nichž má každé kupé vlastní dveře. První třída byla žlutě, druhá zeleně a třetí a čtvrtá hnědě natřena. Vlak táhla lokomotiva s tendrem pojmenovaná Komotau a ozdobená dubovým listím, chvojím a květinami a malými černo-žlutými a červeno-bílými vlaječkami“.

A když mluvím o vlaku, nesmím zapomenout na nádraží. Takhle vypadalo to mostecké v r. 1883

Prakticky souběžně s budováním železnice začaly na Mostecku vznikat první „opravdové“ doly:

Důl Anna v Souši  1870

Důl Robert na pomezí Holešic a Ervěnic r.1863 – ten výčet by byl nekonečný.

Loosův Most definitivně skončil a změnil se ve velké průmyslové město. Jenže čas se nezastavil.  A tak na závěr dám fotku dolu Centrum v Dolním Jiřetíně, založeného r. 1888. V r. 2016 bylo rozhodnuto, že skončí. Byl to poslední hlubinný hnědouhelný důl ne jenom na Mostecku, ale v celé ČR.  Fotografie je z r. 1916.

A Mostecko se stává krajem jezer, vhodným pro rekreaci… Já vím, příroda, čistý vzduch atd. atd. – je to, jak to má být. Ale stejně se mi po tom čoudu, mlhách, prachu a kraji těžních věží nějak stýská.

 

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , , | 11 komentářů

Johny R.Cash

Každá generace má svého krále country. Byl kdysi Woody Guthrie, byl Hank William sr. Pro mne je takovým králem Johny Cash. A tak se mu budeme věnovat. Jako první předkládám píseň Wanted Man https://www.youtube.com/watch?v=5kHiuxn0FhI

Highway Patrolman asi také znáte  https://www.youtube.com/watch?v=ZhvZQfCCvpY

One Piece of a Time dlouho hledat nebudete https://www.youtube.com/watch?v=5GhnV-6lqH8

Také Streets of Laredo  je známá píseň https://www.youtube.com/watch?v=tSzfWLlvlAE

Jenže tady si nějak nejsem jist, že existuje česká verse A Thing Called Love https://www.youtube.com/watch?v=_YVYczqD2b8

Abych to ale napravil, přidám I Got Stripes https://www.youtube.com/watch?v=WUg-FpnweRM

A jestlipak najdete české provedení písně Devil’s  Right Hand https://www.youtube.com/watch?v=xfiOD82_fo0

A opět něco známějšího. Understand Your Man https://www.youtube.com/watch?v=ipjaLMd8TqM

Rubriky: Sobotní hudební pohlazení | Štítky: , , , | 11 komentářů

ZBYTKY REGISTER – LIBER II CAROLI et VENCESLAI.

králův Římských a Českých

Z LET 1361-1480.

 

SEBRAL A URČIL

 

AUGUST SEDLÁČEK

V PRAZE.

NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA

PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.

1914.

 

Malý výběr z registrů tedy Desk zemských za období jednoho století našich dějin. Vybíral jsem zápisy, které se mi zdály zajímavě buď z pohledu místa nebo jména. A to i jména, která jsou poněkud netypická pro naše znalosti z dnešní doby.

 

 

LIBER II CAROLI et VENCESLAI.

Černé Karlovy poslední .

(1376—1 31 8.)

 

  1. 56. f. 12. Item městečko Hostonice u lesu, který slově Brdo, zapsáno a zastaveno ve 300 a 15 k. gr. čes. L a t. (kap. XXXIII, 448.(1377, Febr. ? C. K . zastavuje komusi městečko Hostomice pod Brdem. — Není odjinud známo.)

 

 

  1. 61. f. 19 Item ves řečená Kurwic za něco k tomu zapsána a zastavena na 100 kop gr. — Něm. (kap. XXXIII, 48.)1377, ——– . Zástava neznámé vesnice . — Nelze hádati na Chrbice v Čechách, protože patřily ke hradu Hasišteinu, také nikoliv na Krhovice na Moravě (něm. Kurwicz, Gurwicz), protože příslušelo ji zastavovati markrabí Moravskému.

 

  1. 72. f. 66 Item 900 k. č. dluhu zapsáno na městečku řečeném Veselee. Lat. (kap. XXXIII, 448.)

(1378, 21. Jul. Král Vácslav zastavuje tvrz a městečko Veselí s přísl. a ves Oslov Ješkovi staršímu z Mezimostí. List v arch. Třeboňském.)

 

  1. 73. f. 66 Item ves Břchov, Zaronice, Křenovice, které k hradu Protivínu příslušejí a 4 kopy 52 gr. platu ve vsi řečené Chotýcany zapsány a zastaveny v 500 k. gr. Lat. (kap. XXXIII , 449.) (1378, 21. Jul. Cis. Karel zap. ty vsi Ješkovi a Mikšovi z Lipoltic a Jeníkovi mladšímu z Mezimostí a Havlovi z Brloha v 500 kopách gr. —Výpis v Arch. Českém I, 542.) (1378, 21 Jul. Král. Vácslav zap. též vsi týmž osobám. Opis a překlad v arch. Hlubockém a výpis v Arch. Českém I, 542.)

 

  1. 75. f. — (1 378?, — — .) C. K . káže vsaditi do koruny prvního pasu — rubín, který nalezen jest a prodán císaři. L a t. (Čel. 89, č. 58, kap. XXXIII. , 490, oboje bez udání listu . Z důkladného popisu koruny v Soupise památek, Hradčany III, nelze seznati, který by to byl kámen.)

 

  1. 76. f. 87 Krakovec tvrz se vším příslušenstvím léno jest od koruny. — Lat. (Čel. 89, č. 59.

(1373, — —  Jest bezpochyby list týkající se buď Jana z Krakovce, levobočka knížete Bavorského, jenž po r. 1376 zemřel, neb sirotkův jeho, o nichž se činí v č. 107 zmínka, že Krakovec po něm drželi. V dotčeném již listu 1450 27. Jul. v c. k. stát. arch. v Praze jest zmínka o listu krále Vácslava, potvrzujícího listu „ Karlova „, ale není tu osoba jmenována.

 

  1. f. 101 (1378? 1379?) List na manství dvůr poplužný v Březnici. Lat . (Čel. 89, č. 60. — Týče se Březnice nebo Krásného Března podle Ústí n. L., které snad patřilo tehdá Martinovi z Kyc. K tomu srovnej Reg. Boh. IV , 66.)

 

  1. 88. f. 151. Město Lomnice s vesnicemi jest léno králů v Českých a má vždycky k potřebě královské otevřeno býti . — N ěm . (Čel. 90, Č. 68.) (1379 , ——– . K . V. dává Kunrátovi Krajin z Krajku hrad a město Lomnici v manství a pod léno. — Listu o tom není. Kunrát byl pánem, na Lomnici již 1.379, neb podle poznámky v urbáři Třeboňském prodal t. r. mlýn Zvanovcův u Lužnice. Pánem na Lomnici byl do r. 1381, kdež ji 11. prosince s králem za Landštein a Bystřici směnil, jak svědčí list arch. Svatovácslavského.)

 

94 . f. 167 ( 1 3 8 0 , ——– . List na) manství ves Miroslav a dvory jiné, krčmu . — Lat. (Čel. 90, č. 74.) Pozn. Miroslav jest na Moravě, ale nelze pochopiti, proč by se na ni dával list, když příslušela pod markrabě; také se zdá ze zápisův desk zemských, jako by to byla ves dědičná.

 

  1. 96. f. 172 Item polovici vsi řečené Merkelsdorf zapsáno a zastaveno ve 20 hřivnách. Něm. (kap . XXXIII, 449.) (1380? 1381? K. V zastavuje polovici vsi Merkelsdorfu neznámé polohy.)

 

  1. 107. f. 177 Hrad Krakovec lénem zapsán s některými výminkami. Lat . (Čel. 91, č. 93.) (1381 Febr. Král Vácslav dává Jírovi z Roztok nejv. lovčímu kr. Č. hrad neb tvrz Krakovec s vesnicemi zvěrolovy, ptakolovy atd. jakož někdy Jan z Krakovce a jeho sirotkové měli, v manství vlády čí to přidávaje, aby ani on, ani dědici jeho z těch zboží berně královské, obecní a zvláštní platiti nebyli povinni, vynímaje také její držitele toho zboží ze všech soudův a cúd zemských, než aby žalobníkům před purkrabí Křivoklátským odpovídal. — Není listu, než jen nedatovaného výpisu v listu kvitovním Albrechta z Kolovrat 1450, 27. Jul. , jenž jest v c. k. státním arch. v Praze. A poněvadž dostal Jíra 1381, 17. Febr. list na menší clo v Rakovníce, dosti možná, že i manský list dán téhož dne neb kdysi v ten čas.

 

LIBER III VENCESLAI.

(1384— 1392.)

 

  1. 123. f. 5 ( 1385, ——- . List na) manství dvůr popl. ve vsi Plechsnic (či Plešnicích) příslušející ke hradu Frymburku. L a t. (Čel. 91, č. 108, kap. XXXIII , 492.)

 

  1. 141. f. 102? 105? (1387, — — .) K. V. dává v manství zámek řečený Bosyč (Vožici) a má králům Českým otevřen býti . Něm. (Čel. 92, č. 120, kap. XXXIII, 493. — Může se týkati jedině Purkarta Strnada z Janovic, jenž byl v 1. 1390— 1396 patronem kostelův ve Vožici a v Janově.)

 

  1. 144. f. 147 ( 1 3 8 8 , ——– .) K. V. udílí forberk řečený Spankowicz (totiž Spankopicz neb Kopisty) v kraji Mostském s mlýnem, dědinami, lukami at.d. v léno (Henzlovi Vlčkovic) Něm. (Čel. 92, č. 123. Není odjinud známo. Listu toho dotýká se Henzl prodávaje 1399 (Brüxer Stadtbuch, č. 137) hoff czu Sponkopicz mit den molen, mit baumgarten etc. ais wirs gehat han von unsern genedigen herren dem Konige.)

 

 

LIBER IV VENCESLAI.

Zelené Vácslavovy.

(1396— 1402.)

 

182. f. 42 Belym město a co v něm, item clo s soli v Pirně, a vsi Velin, Oitenbalde léno. Něm. (Čel. 93, č. 157.)( 1 3 9 7 , ——–. K . V. dává v manství hrad Velen, clo se soli v Perně a vsi Velen a Uttewalde neznámé osobě. — Ze slov Belym město mohlo by se souditi na Bílinu v Čechách, ale srovná-li se se svrchu psaným, co je psáno ve spise K. Gautsch Aelteste Geschichte der sächsischen Schweiz,, není pochyby, že se tu míní Velen nad Labem. List svědčí bezpochyby Jindřichovi z Kokeryc, jenž slově 1399, 23. Fer. gesessin zu Welyn (CD. Sax. reg. B. I I . 2 8 1.2)

 

188b. In R. viridi fol. 64 (1397, 19. Maj.) K. V. potvrzuje Rudolfovi knížeti Saskému arcimaršalkovi v Říši list císaře Karla 1365, 28. Febr.) daný Rudolfovi dědu jeho v příčině úlevy na berni vsi Přílep dané k oltáři sv. Doroty v kostele Pražském. D. na Karlšteině 1.1397, 19. května . — Lat. List celý opsán. (Rkps. XXV, arch. kapitoly Pražské f. 123.)

188c. In registro viridi folio 64 (1397, 19. Maj.) K. V. potvrzuje k prosbě Rudolfa knížete Saského oltářníkovi při oltáři sv. Doroty v kostele Pražském právo role (Ackersreich), následující z vyvážení kamence čili alaunu na zbožích vsi Přílep. D. v Praze 1.1397, 19. května . — Lat. List celý opsán. (R k p s. XXV, arch. kapitoly Pražské f. 123.)

198 . f. 160. Item hrad řečený Bezděz a město Wossenwasser a městečka dvě Doxa a Suchá s jinými městečky a vesnicemi, item Potenstein, Kostelec městečko, item Albrechtice se všemi požitky a příslušenstvím zapsáno a zastaveno ve 1000 k. gr. a ty zámky králům českým ku potřebě vždycky otevřeny býti mají. Něm. (Kap. XXXIII, 451.) (1398, 5. Novb. K. V. zastavuje markrabí Prokopovi hrad Bezděz, město Weyssenwasser, městečka Dosa a Suchá s lesy, hrad Potenstein, městečko Kostelec, hrad Albrechtice, vše na jistý spůsob. — List d. v úterý po Všech svátých uložen jest v arch. c. a kr. dvorském. Téhož dne jen dán list Prokopův přiznávací, kterýž jest uložen v arch. Svatovácslavském.)

201. f. 189 (1399, 17. Mart. jinak v pondělí po neděli Judica. K. V. dává Hanušovi ze Smojna) v léno Tuchoraz (hofe Tauchriz mit dem dorfe daselbst), ( jak to od Mikuláše a Hanuše z Gerartsdorfu koupil). — Něm. (Čel. 94, č. 171 a výpis ve sbírce VOU. 149— 150.)

202. f. 191 (v obou ruk. 141) (1399, Mart.-April. K. V. dává v) manství dvůr a nebo tvrz in dem Behmischen dorf podlé Reychenstatu (t. j. v České vsi podlé zámku Zákup ) a forberk tudíž, Gaczendorj (t. j. Gotzdorf ) Wytsdorf (t. j. Bohatíce), Komnicz (t. j. Kamenici), i Velniz (t. j . Velenice neb Velnice) a tu jiné s rozličnými příslušnostmi. — Něm . (Čel. 94, Č. 172, kap . XXXIII, 495. — List svědčil bezpochyby Hanušovi Pancíři ze Smojna, kterýž tato zboží držel po předcích z bývalého  zboží Zákupského. Potomek jeho Fredeman držel Velnice ještě 1. 1434 (Cod. dipl. Lus. sup. II , 532), když bylo ostatní již prodáno. Velnice byly manstvím do r. 1480.

203. f. 208? 218 (1399? ——– . Majestát na (hrady a) zboží manská Koldicz (t. j. Koldice) Eylpurg (t. j. Ilburk ) Grawppen (t. j. Krupku), Seeberg (t. j. Zeberk ) ( Tymovi biskupu Míšeňskému, Albrechtovi a Jiříkovi bratřím z Koldic). Něm. (Čel. 94, č 173, kap. XXXIII, 496, ale tu f. 218. — Dotčení čtyři bratří byli r. 1395 v držení Zeberka, jejž s nimi držel nejstarší bratr Vácslav, tento vyskytuje se do poč. r. 1399 jako patron v Havrani a žil ještě 1400, 12. Maj. podlé svědectví knih základnich. L. 1402 drželi Zeberk toliko Tym. Albrecht a Jiří; jest tedy víře podobno, že si 1. 1400 léno pro sebe samotné vyžádali.

204 f. 211? 212? (1400? List na) manství půl městečka Kunigswarth a půl vsi Loes. — Něm . (Čel. 94, č. 174, kap. XXXIII, 496, ale tu f. 211. Pozn . Nesnadno jest uhodnouti, které se tu místo míní. V Čechách byl jeden Kynžvart u Vimberka, kde nebylo městečka, druhý je u Mar. Lázní. Toto městečko patřilo 1. 1392 celé k Boršengrynu a později ke Kynžvartu. Spíše se hodí tento zápis na městečko Konigswarte u Budišína, jak svědčí zápis v Zoblově VOU. I, č. 291.)

208. f. 238. Item hrad Radinie a městečko Starý Plzeň v kraji Plzeňském, se vším toho hradu příslušenstvím zapsán a zastaven v 1000 k. gr. Něm. (kap. XXXIII, 451.) (1400, Maj. — . K.V. zap. hrad Radyni a městečko Starý Plzeň Zachařovi z Litovic v 1000 k. gr. — Není sice ani listu ani výpisův, ale že se tento zápis týče Zachaře dovodí se puhonem ve DD . 18. f. 106, kdež slově Zachař z Litovic a z Radyně; 1. 1407 slově Z. z Radyně a Zachař ze Svinař a z Radyně. Radyni měl ještě 1.1410.)

212. f. 267. Item Lomnice tvrz zapsána a zastavena v 1600 k. g r. Česky (kap. XXXIII, 451.) (1401 , ——– . K.V. zap. tvrz Lomnici s panstvím Alšovi z Lichtenburka a z Bítova. — Není ani listu ani výpisu, ale následuje odtud, že král byl 1. 1395 pánem podací kostelního v Lomnici (Lib . conf.) a 1406, 16. března dal Alšovi výpověď, chtě Lomnici vyplatiti. Také měli Aleš a Litolt z L. a z B. 1. 1406 při o podací v Kostelci.)

214. f. 287. Item ves řečená Jehnědno zapsána a zastavena v 100 k. gr. někdy Ctiborovi z Vranova. Lat. (kap. XXXIII, 451.) (1400, 15. Mart. K. V. zap . Zdeborovi z Vranova ves Jehnědno v 100 k. gr. Výpis z listu jest v Arch. českém I, 511.)

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Netřeba si hrát na Dědu mráze

Michail Deljagin si neodpustil štiplavou poznámku na adresu prezidenta:

 Konala se 15. Přímá linka s prezidentem Vladimírem Putinem. V jejím průběhu prezident řekl, že ekonomická krize skončila, a my směřujeme k růstu. Tato novinka je dobrá pro ty, kteří prezidenta oblbují. Ještě na podzim u nás statistiku přeorali tak, že není vůbec jasné, co dnes vlastně ukazuje. Jednoduchý příklad:  máme-li věřit statistice, tak v lednu pokleslo zásobování země vodou o 20% – nikdo si toho nevšiml…

Oni ho oblbují do té míry, že pokud jste si všimli, tak ta dívka, která si mu před chvílí přednesla svou připomínku prezidentovi ohledně odměňování učitelů (všimli jste si výrazu její tváře?), se za prezidenta vlastně styděla. ..

Náčelnictvo bere obrovské peníze, ale když má dojít na obyčejné lidi, tak májové výnosy prezidentovy se sabotují už pět let, a – jak se říká v hollywoodských filmech – neodneslo to ani jedno zvíře – tu sabotáž …

Patnáct let se díváme na Přímé linky, nádherné demokratičností a otevřeností. Vidíme humánního a oduševnělého člověka, „nejlidštějšího člověka“ v nelidském byrokratickém systému, a on pracuje, on maká! Ale stát, který cihlu po cihle, človíčka po človíčkovi postavil, patnáct let poslouchá tyto signály, narážky, přání a vyvolané naděje…

Ale výsledky činnosti tohoto státu netěší.

A chce se říci: Vladimíre Vladimíroviči, staňte se už konečně tím Putinem, do kterého vkládá naděje země a který podle přívrženců i protivníků musí přijímat rozhodnutí. Není nutné, abyste Vy osobně pracoval jako Děda Mráz!

Je třeba vystavět efektivní systém práce státu.

https://www.youtube.com/watch?v=QyWpTJkfGyk

Přeložil: hroch-hlava           170618

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 2 komentáře

Devadesátá léta nebyla svatá, ale krvavá

Docela velkou bouři nevole mezi veřejností i experty (krom.tzv.liberálů) rozpoutala před pár měsíci vdova po B. Jelcinovi výrokem o „…svatosti a odvážnosti 90.let v SSSR …“ …. Tato slova pronesla Najna Josifovna na oslavě svých 85. narozenin, kterou pro ni uspořádali ve Velkém Kremelském paláci představitelé nechvalně známého „liberálního klanu“ – oligarchové a politici, a kde jí prezident Putin předal Řád…
Největší ruský týdeník „Argumenty i fakty“ se k jejímu výroku vrátil v souvislosti s neveselým výročím čtvrtstoletí privatizace, kterou v Ruské Federaci (RF) rozpoutala trojice výtečníků: Jelcin, Gajdar, Čubajs. Na příkladech a svědectvích dokládají kolosální zlodějnu, kterou „prichvatizacija“*) – jak říkají Rusové – znamenala. (pozn.překl.)

„Argumenty i fakty“ zveřejnily tabulku s porovnáním „Top Ten“ prodejní ceny největších sovětských podniků s tehdejší cenou tržní (v mil.USD):

Název podniku: Příjem st.rozpočtu: Tržní cena:
„Norilskij nikel“ 170 15.800
„Surgutněftěgaz“ 88,9 11.200
„Nefť.kompania Jukos“ 159 29.110
„Kovrovskij mech.zavod“ 2,7 828
„Samarskij metallurg.zavod“ 2,2 78
„Uralmaš“ 3,7 50
„Čeljabinskij met.zavod“ 13,3 1.600
„Čeljabinskij traktor.zavod“ 2,2 43
„Novolipeckij met.zavod“ 31 1.400
„Něftjan.kompania Sidanko“ 130 16.900

Z tabulky tedy  například plyne, že „nejvýhodnějším“ byl pro státní kasu prodej strojírenského gigantu „Uralmaš“ – (tehdy se 35 tisíci zaměstnanci) 7,4% jeho tehdejší tržní hodnoty – tedy 13,5 krát méně. Na druhé straně nejefektivnější  pro privatizátory (a nejloupeživější pro společnost) byla koupě Kovrovského mechanického závodu (technologie pro jadernou energetiku): státní kasa obdržela celých 0,3% jeho tehdejší hodnoty. Jen pro ilustraci naftařská „Sibněfť“, kterou v roce 1995 zprivatizovali za 100 mil.USD, byla o 10 let později na základě rozhodnutí prezidenta Putina vykoupena státním podnikem Gazprom od oligarchy Abramoviče zpět už za 17,2 mld.USD a dnes stojí 26 miliard.

Ekonom Michail Deljagin k tomu poznamenává, že nejspíš tyto údaje jsou příčinou toho, že někteří, následně po Jelcinové, považují krvavá a bezvýchodná 90. léta za „svatá“. Pro liberály, uctívající mamon, a žijící kvůli němu, bylo získání nejlepších podniků země 13,5 krát, ne-li dokonce 33,3 krát levněji proti oficiální ceně – skutečně nesporným znamením „svatosti“.

Bylo by možné zpochybnit výši tehdejší tržní ceny (protože při absenci fondového trhu lze podniky hodnotit jak podle obratu, tak podle zisku, s korekcí obojího podle konjunktury a jejich vnitřního stavu), ale řád velikostí je naprosto zřejmý.

Tyto údaje znovu odhalují otřesnou prolhanost nesmrtelné formule liberálního guru Jasina**), když občanům Ruska oznámil: „…vám nic neukradli, protože jste nic neměli“ (v obdobném duchu se vyjádřila řada ruských „liberastů“): stojí za připomenutí, že „státní vlastnictví“ RF v SSSR bylo všelidové a sloužilo skutečně lidu a nikoli jednotlivým skupinkám byrokracie a politikářů.

Tyto údaje znovu ukazují na naprostou nezbytnost nápravy následků privatizace, byť například uvalením na privatizátory „post-thatcherovské daně“ o velikosti rozdílu mezi kupní a tržní cenou, s přihlédnutím ke znehodnocení měny – ve prospěch státního rozpočtu.

Pochopitelně, aby nedošlo ke znehodnocení podniků, může být kompenzační daň vyplacena nikoli v peněžní, nýbrž v naturální podobě – akciemi podniků. Pokud privatizátor (nebo zaměnivší ho nový vlastník) privatizovaná aktiva rozvíjel, pak si zachová významnou část majetku (kterou navýšil svojí prací). Pokud ovšem podnik v zásadě nerozvíjel, ale jen využíval, pak nad ním ztratí kontrolu a navrátí ho lidu, zastoupenému státem, – ovšem zachová si zisk získaný za dobu vlastnictví – což se zdá být asi nejlepší alternativou ze střednědobého hlediska.

Pokud ovšem privatizátor stihl aktiva přeprodat, utrpí ztrátu nový nabyvatel. Zhruba tak tratila a.s. „Sistěma“, která koupila ropnou společnost „Bašněfť“ od jejích tehdejších majitelů, napojených na vládu Baškirie. Nicméně, při koupi loupeživě privatizovaného, stejně jako vědomě ukradeného, si musí kupující být vědom rizika s takovou operací spojeného – třebaže by byla dokonce i provedena za formálně tržní cenu.

Příjmy státního rozpočtu z kupónové privatizace dosáhly 2 biliony rublů, nebo 60 mld.USD (v tehdejším kurzu), což je dvakrát méně, než co dostala od privatizace státní kasa nesrovnatelně menšího Maďarska s jeho 10 miliony obyvatel.

Podle hodnocení byla vcelku tržní cena privatizovaného majetku  20 bilionů rublů, nebo 600 mld.USD – byla tedy podhodnocena desetinásobně. A Rusko se úrovní ekonomiky vrátilo do roku 1975.

Proč „krvavá“ a nikoli „svatá“…

Rozkrádání bývalého socialistického vlastnictví do různých kapes se neobešlo bez vražd na objednávku, jejichž vrchol nastal právě počátkem 90. let.

Nejkrvavější byl boj o těžbu a zpracování ropy. K nevysychajícímu kohoutku s černým zlatem se spěchali přisát za jakoukoli cenu. Jen s „Naftou Samary“ bylo spojováno 50 vražd. Druhou, podle délky krvavé stopy, byla metalurgie. V St.Petěrburgu jen během privatizace tamních válcoven plechu byli postupně zabiti čtyři adepti na vlastnictví tohoto podniku. Svou roli samozřejmě sehrála i snaha kriminálního podsvětí, urvat si svůj kus masa. Celá řada nájemných vražd zůstala neobjasněna.

Nejde ale jen o oběti nájemných vražd a války mafií. Do tohoto období spadají i oběti občanské války v Tadžikistánu v letech 1991-1997 s 60.000 mrtvými a spoustou lidí zmizelých beze stop,   první a druhá válka v Čečně 1992-1996 a 1991-1999 se 14.000 padlými a cca 60.000 civilních obětí. Na jejichž počátku docházelo k systematickému vyražďování tisíců a vyhánění desetitisíců Rusů.

Těžko se lze dopočítat tisíců lidí, kteří v první polovině 90.let zemřeli v Rusku v důsledku podvýživy a absence lékařské péče.

Podle ekonoma, prof.Katasonova ze statistik vyplývá, že válka gangů o privatizovaný majetek si počátkem 90. let vyžádala kolem 50.000 obětí ročně. Navíc prudce stoupla úmrtnost v celém Rusku a snížila se porodnost, což profesor Katasonov označuje za jakousi „skrytou formu“ genocidy. „Rozumíte, když lidé brání svoji vlast, brání svoje druhy, přátele a blízké, pak jejich prolitá krev je „svatá“ a svatá je válka. V tomto případě ale bratr zabíjel bratra kvůli mamonu – takže 90. léta byla léta ďábelská a nikoli svatá“ – řekl profesor.

*) Prichvatiť  znamená rusky – popadnout…
**) Jevgenij Jasin (1934)- ekonom a politik, v 90.letech zmocněnec vlády RF v Nejvyšším Sovětu RF a ministr vlády RF

Zdroj: www.deljagin.ru

http://www.aif.ru/money/economy/25_let_privatizacii_v_rossii_chto_ostalos_ot_strany_zavodov_i_fabrik

hroch-hlava

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , | 32 komentářů

UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 7.

NAPSAL Dr. CYRIL HORÁČEK,

Ř. V. PROFESSOR POLITICKÉ EKONOMIE NA ČESKÉ UNIVERSITĚ V PRAZE.

V PRAZE.

nákladem spolku českých právníkú „VŠEHRD“ 1912.

  1. POLITIKA POPULAČNÍ.
  2. OBYVATELSTVO PO STRÁNCE HOSPODÁŘSKÉ. – 4
  1. Věk obyvatelstva.

Důležitější ještě než poměr pohlaví jest po stránce hospodářské poměr věku obyvatelstva. V život lidském lze rozeznávati různé stupně věku: dětství, mladistvost, dospělost, starobu, jichž hranice, třeba i tu individuální rozdíly byly někdy dost značné, přece přibližně určitým počtem let života lze vytýčiti. S každým z těchto stupňů věku lidského spojeny jsou jiné vlastnosti, činnosti a potřeby. Lze říci, že týž člověk jiným se jeví v mládí, jiným v dospělém věku a jiným ve stáří. Zejména po stránce hospodářské rozdíly ty zřejmě padají na váhu. Zcela jiné jest hospodářské postavení dítěte, jiné muže a jiné starce.

Do věku 14 neb 15 let sotva lze mluviti o výdělečné činnosti aneb jest činnost ta velmi nepatrná. Z důvod zdravotních, kulturních i mravních není činnost taková ani žádoucí. U některých tříd obyvatelstva a v určitých povoláních, které vyžadují hlubší průpravy theoretické, jest tato hranice bezvýdělečností posunuta hodně daleko, až i do 20 a 25 let. Možno tedy tvrditi, že pro hospodářství výdělečné, pro produktivnost, věk do 15 let nemá významu.

Naopak obyvatelstvo tohoto věku odkázáno jest na důchody odvozené, plynoucí z produktivní činnosti především rodičů. Tvoří tedy v celkové rozvaze národohospodářské jakési passivum naproti výrobnímu aktivu obyvatelstva výdělečného. Podobně platí o starcích překročivších 65. neb 70. rok. I u těch až na řídké výjimky schopnost výdělečná jest již velmi oslabena. Také většina z nich odkázána jest na důchody plynoucí z výdělečných zdroj cizích, ačli sami neměli příležitosti dřívější svou činností fondový zdroj, z nhož tráví, si ušetřiti, aneb není-li zvláštním opatřením (výslužným, starobním pojišťováním) výživa jich zabezpečena. Jest zřejmo tedy, že i tento stupeň vysokého věku jest pro výrobní hospodářství bezvýznamný.

Nebude tudíž po stránce hospodářské bez důležitosti, jakým způsobem obyvatelstvo dle věku jest rozvrstveno, jaký počet jeho zejména přináleží věku dětskému do 15 let, jaký věku dospělému od 15 do 70 let a jaký věku starobnímu od 70 let výše. Tento poměr v rozvrstvení stáří obyvatelstva není opět ve všech zemích stejný, nýbrž různý. Co do výrobnosti hospodářské budou pak ve výhodě ony země, jež vykazují poměrně větší počet obyvatelstva ve věku středním.

Dle Wagnera z 1000 žijících obyvatel bylo v letech 1870—1880 ve věku:

do 15 let              15—40 let                     40—60 let                 přes 60 let

Řecko                   387                      402                               154                               57
Spoj. Státy ….       379                      410                               153                               58
Britanie……   …363                       391                                 171                               75
Uhry …………….355                     452                               183                               60
Irsko …………….352                     375                                177                              96
Německo…………350                     386                                187                             77
Finsko……………346                     398                                188                              68
Nizozemsko…… 345                      375                                195                              85
Norsko………….344                      375                                191                              90
Dánsko………….337                     376                                 194                              93
Švédsko…………333                     376                                 203                              88
Španělsko……..330                         412                             193                             65
Belgie…………329                         376                             197                             98
Itálie…………..323                         392                             202                             83
Rakousko(bez Hal
a Buk.)………..322                          391                            203                              84
Švýcary……….319                         384                             208                             89
Francie………..270                         383                             228                             119

Význačným zjevem jest malý počet obyvatelstva dětského věku ve Francii, jenž se dá vysvětliti poměrně nízkou číslicí narození v této zemi. Nejvyšší číslicí středního věku vynikají  Spojené Státy následkem znaného přistěhovalectví, které hlavně se vztahuje na osoby středního věku. Za to vysoký věk nejřidší jest v Americe, nejčastější ve Francii. Dle těchto číslic dá se též vypočísti střední věk obyvatelstva, jenž činí v Německu 27 let, ve Francii 32. v Spoj. Státech jen 23,3 let.

 

  1. Sociální rozvrstvení a povolání obyvatelstva.

Nejdůležitějším jevem populačním po hospodářské stránce jest rozvrstvení obyvatelstva dle jeho sociálního postavení a životního výdělečného povolání. Především bude padati na váhu číselný poměr obyvatelstva výrobně činného a oné jeho části, která jest jen účastná v hospodářství spotřebním.

V Rakousku byli r, 1900 dle Zahna z 1000 obyvatel vůbec:

Náležejících             rok                v povol, činní        sloužící        rodinní příslušníci

k zemědělství a les   1890                      634                     3                           363
nictví . .                    1900                     599                     4                            397
k průmyslu . . .           1890                      468                    23                          509
1900                      448                    21                          531
k tržbě a dopravě      1890                      399                   61                           560
1900                       398                   42                            540
k veř. službě a svob. 1890                      604                   67                            329
povoláním . . .          1900                      610                   60                            330
vůbec                         1890                     568                   19                            413
1900                      545                   18                            442

v Čechách byli r. 1900 dle Rauchberga z 1000 obyvatel vůbec náležejících

v povol, činní                      sloužící                      rod. příslušníci
vůbec české něm.            vůbec české něm.        vůbec české něm.
nár. nár.                          nár. nár.                       nár. nár.

k zeměděl. a lesn.                  588       591  580                  6          6    7              406   403   413
k průmyslu …                       440        428  456                15         15   15             545  557    529
k tržbě a dopravě                  405        404  407                35        39    30             560  557    563
k veřejné službě
a svob, povol. .                     622          625  615               42          47   35            336  328    350
vůbec                                        511          515 503               17         18    17           472   467   480

Při tomto roztřídění lze osoby v povolání činné a sloužící považovati za živel výrobní, naproti tomu rodinné příslušníky za živel spotřební.

Dle sociálního postavení tříditi lze obyvatelstvo výrobně činné na osoby samostatně výdělečně ěinné a na takové, které nalézají se v odvislém poměru služebním. Na základě dnešních spoleěenských a hospodářských řádů mají největší význam osoby samostatně výdlečně činné, které provozují vlastní činnost soukromopodnikatelskou. Spadají sem nejen všechna zaměstnání v užším slova smyslu výrobní (tedy rolníci, živnostníci, průmyslníci), ale i obchodníci, dopravní podnikatelé ano i povolání t. zv. svobodná, pokud mají povahu podnikatelskou (advokáti, praktičtí lékaři a pod.). Soukromé vlastnictví prostředků výrobních a kapitalistická organisace dnešní výroby má však za následek používání cizích sil pracovních, Z toho vzniká poměr pracovní nejrůznějšího rázu a obsahu, poměr mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Poměr ten může býti rázu soukromoprávního i veřejnoprávního, postavení zaměstnaného může býti nejrůznějšího stupně. Rozdíly jsou tu jen kvantitativní, naproti tomu od podnikatele liší se zaměstnaný kvalitativně tím, že u něho není podnikatelského risika aneb že risiko tu má docela jinou tvářnost. Početní poměr mezi samostatnými podnikateli a zaměstnanými bude důležitý ovšem jen po stránce sociální, nikoliv po stránce hospodářské, ježto i zaměstnance z valné většiny čítati lze k živlům výrobním.

V Čechách byli r. 1900 dle Rauchberga ze 100 osob povoláním činných

samostatní podnikatelé                zřízenci vyš. druhu
vůbec české nár. něm. nár.            vůbec české nár. něm. nár.
v zemědělství a lesnictví     24,2     23,1         27,1                       0,5        0,4         0,6
v průmyslu                          15,6     16,6         14,4                       2,0       1,6          2,2
v tržbě a dopravě . . .           35,2     35,3         35,1                     10,0        9,3        10,6
vůbec                                   29,2     29,7         28,3                       3,5         3,0        4,0

dělníci a nádenníci                            spolučinní příslušníci
vůbec české nár. něm. nár.                vůbec české nár. něm. nár.
V zemědělství a lesnictví  38,4    38,5        37,9                       36,9     38,0        34,4
v průmyslu                        79,6     78,8       80,8                       2,8         3,0           2,6
v tržb a doprav . . .             51,0     51,4      50,6                        3,8        4,0           3,7
vůbec                                 50,8     48,2       55,2                      16,5      19,1         12,5

Vysvětlitelný jest značný počet spolučinných příslušníků v zemědělství a vysoké procento dělníků ve výrobě průmyslové.

Stejně zajímavým po stránce hospodářské jest roztřídní obyvatelstva dle různých povolání, přičemž ovšem pojem povolání ne vždy přesn statisticky se dá zjistiti, zejména u osob s povoláním t. zv. hlavním a vedlejším a u osob výdělečně nečinných.

Třídění dle povolání jest výrazem pokračující sociální diferenciace, která nemůže býti sledována až do všech podrobností, avšak aspoň co do svých hlavních oborů ukazuje podstatný ráz hospodářské činnosti obyvatelstva určité země. Zejména rozdíl mezi výrobou prvotnou a průmyslovou po případ i tržbou a dopravou jest význačný, nebo rozdílem tím charakterisují se pak země jakožto převážně agrární, průmyslové, tržební a pod. Také pošiny v průbhu doby ve směru tom nastalé pro hospodářský vývoj jednotlivých zemí jsou zajímavy.

V Čechách ze všech obyvatel (povoláním činných i nečinných) příslušelo procent

1890                                             1900

vůbec

příslušníků národnosti české německé
k zemědělství .           .    40,65                        35,69                             40,82                 27,70
průmyslu . .                     40,14                        41,90                             37,10                 49,76
tržbě a dopravě . .              8,88                        10,71                            10,30                  11,23
volným povoláním           10,33                       11,70                             11,78                  11,31

Z osob povoláním činných příslušelo v Čechách procent

1869                      1890                                 1900

vůbec
přísluš. národnosti
české  německé
k zemědělství . . .             54,44                       46,85                41,12          46,84   31,94
průmyslu . .                      31,62                       34,77                36,15          30,79   45,14
tržbě a dopravě . .             4,83                          6058                  8,49            8,08     9,-09
vol. povoláním . . . . .      9,11                        11,80                14,24          14,29    13,83

Celkem pozorovati lze skoro ve všech zemích ubývání obyvatelstva zemědělského ve prospěch průmyslu a tržby.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | Komentáře: 1

Osídlení Karpatské Rusi.

Dostali jsme se před časem do debaty, zda byla nebo nebyla Podkarpatská Rus nedílnou součástí našeho území, či ne a zda by nám tedy neměla být vrácena. V současnosti vlastně Slovensku. Udělejte si jasno sami. Můj osobní pohled je  ten, že tak jako bylo Slovensko součástí Uherska, tak po osamostatnění onen „přívěšek“ logicky patřil Slovákům a tím i celé ČSR.

(Historický přehled.)
Dr. Jiří Král. 1923
V PRAZE 1923
NÁKLADEM ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI ZEMĚPISNÉ.
KNIHTISKÁRNA B STÝBLA V PRAZE.

Chceme-li studovali geografii sídel v K. Rusi, musíme se předem seznámiti v nejhrubších rysech s rozvojem oekumeny v této zemi v dobách historických, t. j. takových, ze kterých zápisy a listinné doklady nám umožňují, abychom alespoň přibližně stanovili příchod dnešních obyvatel do těchto krajů a dále sledovali vznik a rozvoj osídlení. Studium této otázky zvláště pro dobu nejstarší (X.—XII. století) jest však ztěžováno nedostatkem historických pramenů. Teprve pozdější doba vykazuje postačitelné jich množství. Ale tu vadí především ta okolnost, že celkem malý jejich počet jest vydán tiskem, zatím co neobyčejně hojný materiál, většinou dosud nezpracovaný, nacházíme v rukopisech jak v archivech církevních a jiných na území karpatoruském, tak v zemském museu budapeštském a jinde.

Tato studie jest jen stručným přehledem rozvoje osídlení území dnes K. Rusi od X. stol. počínaje do dnešní doby, opírajícím se o tiskem vydaný materiál a celkem skrovné jeho kritické zpracování, postačujícím však dostatečnou měrou našemu úkolu.

Při nástinu rozvoje osídlení K. Rusi v historických dobách dlužno předem, promluviti o otázce autochtonie jejich obyvatel, která vyvolala řadu řešení a jest dosud spornou. Otázka, zda Maďaři nebo Rusíni (resp. Slované vůbec) jsou autochtoními obyvateli K. Rusi, přetřásána byla řadou ruských, rusínských a německých, maďarských i českých spisovatelů. Maďarští, část ruských, rusínských a německých přiklonila se k názoru, že Maďaři dříve osadili zemi a že Rusíni přišli s nimi nebo později a to hlavě počínaje stoletím XIII., takže vlastně nejsou autochtoními obyvateli na území dnes karpatoruském. Na druhé straně však někteří ruští, němečtí a čeští spisovatelé hájí stanovisko, že Rusíni (resp. Slované) zaujali v dnešní K. Rusi svá sídla dříve než Maďaři, odvolávajíce se při tom na p. na staré zápisy, historická data i tradici (Nestor) a na místní jména nesporně velmi stará a slovanského původu, nebo dokonce (na př. N. Nadeždin a Filevič se domnívají, že právě v Karpatských horách nutno hledali kolébku a centrum Slovanů zvl. východních.

Posledním příspěvkem se strany slovanských pracovník k řešení otázky osídlení dnešního území K. Rusi Rusíny jest především stručná stať Niederleova, v níž autor dochází k závěru, že Slované vnikali od pradávna přes schůdné a známé průsmyky karpatské a že hlavní přesun skutečně ruského Slovanstva možno položili na dobu od konce VI. do konce XI. století. Jako důvod své hypothese uvádí, že Maďaři již ve XIII. století pokládali Rusy (Rusíny) v Uhrách za staré obyvatelstvo, že jména slovanská vyskytují se již na listinách XII.—XIII. století, že přejaté názvy slovanské do maďarštiny mají stopy starých slovanských nosovek  a konečně že tlak Pečeněhů, Polovců a jiných nomádů na Slovany a zánik slovanských některých kmenů způsobil, že druzí prchají před nimi a ustupují do hor též karpatských (před XIII. .stoletím). Také K. Kadlec se domnívá, že jest velmi pravděpodobné, že před příchodem Maďarů pronikali Rusíni na jih Karpat a tam se sporadicky usazovali. Konečně E. Perleckij v krátkém článku „Přehled dějin Podkarpatské Rusi“ pronáší úsudek, že území K. Rusi v IX. stol. před příchodem Maďarů do Uher osídleno bylo slovanskými kmeny, nejspíše Bulhary, kteří byli pak vytlačeni Maďary z Podkarpatí a jichž místo zaujali Rusíni, přicházející z Haliče. Tato kolonisace K. Rusi dála se však poznenáhlu, hlavně během století XI.—XIII.

Není důvod, proč nemohli bychom přijati jejich předpoklady, opřené o výsledky badání dřívějších pracovníků v téže otázce, a to v tom smyslu, že Slované žili před příchodem Maďarů na území karpatoruském. Byli-li to však Rusíni, jak tvrdí na př. Kadlec i Niederle, nemůžeme s určitostí dosud říci.

Slovanské resp. rusínské autochtoní osídlení tohoto území vedle jiných důvodů výše jmenovanými spisovateli uvedených dokazují ostatně i historické zprávy listinné, svědčící o tom, že Maďaři i v nížinách na území dnes karpatoruském do vpádu Tatarů do Uher r. 1241 netvořili kompaktního osídlení, ba osadách, ležících v nížinách Marmaroše, uváděni jsou jako hospites ještě v druhé čtvrti století XIV. Dále jest to jak nedostatek maďarského pojmenování hor a řek, o němž bychom mohli předpokládati, že vzniklo v době jejich expanse v této zemi nebo v případném jejím osazení před Rusíny (Slovany) proti pojmenování slovanským, velmi starým, tak nedostatek maďarských pojmenování sídel v hornatém kraji a podhůří, které nacházíme teprve v pozdějších listinách velmi řídce a ve velkém měřítku v publikacích a mapách až koncem století XIX.  Vedle důvodů jazykových (přejaté výrazy slovanské (rusínské) do maďarštiny kterými se tu však nebudeme obírati), jest dále důkazem i způsob života Maďarů, asijských to nomádů, kteří žili před svým příchodem do Uher na volných stepích asijských a kteří v novém svém sídle, v rovinách uherských, nesporně se vrátili zase ke svému způsobu života a osídlili jedině stepy, rozkládající se v centru země, poskytující jim možnosti, žíti navyklým způsobem. Jestliže během pozdější doby postupují k horám a pralesům, věnčícím rozsáhlou rovinu uherskou téměř na všech stranách, zvláště pak na severní, severovýchodní a jihových. straně, činí tak nejprve proto, aby zabezpečili si průchody, vedoucí těmito lesy a dovolující jejich sousedům snadné vpády do země, a aby tu založili ochranné indagines, gyepü, vedeni ostatně při tom i přirozeným pudem, který nutká obyvatele nížin, aby obsadil nejen celou nížinu, nýbrž dosáhl i hor a lesů ji věnčících a zabezpečil se před vpády nepřátelskými, odtud stále hrozícími. Do hor a les ustupovali však také za vpádů nepřátelských, hledajíce lam spolu s Rusíny ochrany. Tak na př. za hrozného vpádu tatarského r. 1241 prchají i na území dnešní K. Rusi a tu hledají v horách ochrany. Podobně dálo se i později za válek tureckých, zvláště ve stoletích XVI. a XVII., kdy mnoho jich uteklo z uherských nížin do podhůří a hor do vesnic rusínských Stejně tomu bylo i za válek Kuruců a posledního vpádu Tatarů r. 1717. Samozřejmě, že část Maďarů usadila se tu, v rusínských vesnicích, trvale a během doby případně se i porusínštila.

Konečně i důvody národohospodářské, potřeba dříví, zvěře, soli, velmi hojné v K. Rusi, i některých rud a dále důvody zvýšiti příjmy královské nebo šlechtické pokladny daněmi, přiměla Maďary k tomu, aby i sami obsazovali zemi přírodními dary bohatou a zmocnili se nad ní vlády. Konečně, jak svědčí nahodilé záznamy listinné. Lze míti za to, že celé území dnes K. Rusi nenáleželo v IX. století Maďarům, nýbrž říši velkomoravské a bulharské, později v X. stol. podléhalo i Haličskému knížectví (ruskému státu) a že teprve od poloviny XI. stol. nastává faktická závislost částí tohoto území na koruně uherské. Od té doby můžeme pak předpokládati vnikání a osazování maďarského živlu (vedle německého a později i rumunského) na území dříve jen slovanské. Tomu ostatně nasvědčují místní jména osad, v nichž nacházíme složku orosz, rum. rus, slov. rus. Tyto totiž nalézáme jen tam, kde Rusíni tvořili ostrov v nerusínském živlu (na př. v Sedmihradech, na Slovensku) nebo tam, kde jde o rusínské osídlení novější (na př. v nížinách na území K. Rusi, kde teprve za druhého znovuosidlování této části karpatoruské Rusíny v XVI.—XVII. stol. a v prvních desítiletích stol. XVIII. vznikly pravděpodobně tyto názvy. (Srv. i níže.). Ve vlastním pásmu karpatském na území K. Rusi podobně utvořený název místní jest Orosz Mokra (Mokra, Ruska Mokra), který jest však původu nového, dále Oroszmocsár (Močar Ruska. Ruské Močarani), ležící vých. od V. Bereznoje, podobně vysvětlitelný. Na úpatí sopečného pásma nacházíme pak osady Oroszkomorócz, (Ruski) Komarovci, které na odlišení od maďarských osad Sobranc-Komorócz a Palágy-Komorocz obdržely poměrně v nedávné době pro své rusínské obyvatelstvo příjmení orosz,  dále Oroszkuczova (Kučova Ruska) mající na generální mapě z r. 1873 i v Lexikonu Korabinského jen název Kučova a teprve později epitheton Orosz, Ruska na odlišení od Nemét-Kucsova, Nimecka Kučova, ležící u Mukačeva, a konečně Oroszkert pod Ruskimi Komarovci, nově založený dvorec. Osady Nagy a Kis Ruszkóc (Velke a Male Ruskovo), připomínané u Korabinského a v Lexikoně z r. 1772/3 jako jediná osada Ruskovo, a Rozvihovo (Oroszvég, t. j. konec Rusínů) u Mukačova, tamže připomínaný, jsou patrně z doby pozdější kolonisace v XVI.—XVIII. stol Sáros-oroszi, připomínané u Korabinského pod jménem Oroszi jest rovněž asi později založená osada. Všechny tyto 4 osady nalézáme na nížině užhorodské-tisské.

Jest tudíž patrno, že Rusíni žili před Maďary v horách a většině podhůří dnešní K. Rusi, neboť jinak Maďaři, kdyby dříve obsadili tuto zemi, jistě vyznačili by v ní slovanský ráz všech eventuelních pozdějších nemaďarských osad, odlišujících se jazykem, jako učinili jinde v Uhrách.

Pokud sídlili pak Slované (resp. Rusíni před příchodem Maďarů do nížin uherských na území dnešní K. Rusi. obývali tu především u hlavních stezek, těchto pozdějších portae regni říše uherské, vedoucích přes pohraniční horstva, na rozšířeninách údolí nebo i na pokraji močálů, poskytujících jim stejně jako lesy jisté ochrany. Nesmíme však zapomenouti, že celé téměř území K. Rusi obdobně jako většina Slovenska pokryto bylo tehdy nesmírnými pralesy, zvláště listnatými, a to jak v horách tak i v nížinách, (oddělujícími širokým pásmem stepy uherské od sousedních zemí, pralesy, kterými jen místy procházely stezky průchodní (vedoucí převážně jen širokými údolími větších řek), spojující toto území se zeměmi sousedními, lesy, které zachovaly se nejen ve stol. XII. a XIII., nýbrž přetrvaly celý středověk a většinou zachovaly se i do dnešní doby. A zvláště východní díl dnešní K.Rusi, pozdější stolice marmarošská, pokryta byla lesy tak, že spolu pro nejméně příznivé podmínky zvláště horopisné, geologické a vegetační osidlována byla nejpozději a byla tudíž jak před příchodem Maďarů, tak i v dobách pozdějších velmi pustou a téměř neobydlenou. Tu jedině poříčí Tisy, široké a snadněji přístupné a bohaté solí, bylo později osídlenější. Příchodem Maďarů ,procházejících též územím karpatoruským, tento stav se nezměnil. S maďarskými nomády, jimž kyjevští a haličtí Rusíni prý ukázali cestu pes pohraniční hvozd, majícími pak zprvu nestálá svá sídla v rovinách uherských, přišli snad také Rusíni, kteří pak zaujali svá sídla per diversa loca buď na území karpatoruském nebo jinde v Uhrách. Přirozeně, že i v oné době lze mluviti ještě o několika pevných sídlech a pak o rusínských rodinách nomadisujících a teprve později poznenáhlu zakládajících svá pevná sídla, nebo pevné usazení všech Rusínů dálo se velmi zvolna, ruku v ruce s rozvojem jejich zaměstnáním, nejprve loveckého a pastýřského, pak zemědělského.

Pravidelnější a systematičtější osazování širokého pásma lesů v podhůří a na svazích hlavního hřebene, dosud velmi řídce obydleného, — území, které ostatně v X. stol. záviselo na státu haličském (ruském) —, dálo se ve větším měřítku vlastně teprve tehdy, když panovníci uherští zmocnili se alespoň částí tohoto území a učinili je závislým na své koruně. To stalo se pravděpodobně, jak výše bylo řečeno, asi v druhé polovin století XI. a později, kdy králové uherští pozvolna rozšiřují své hranice též na severovýchod a sever a zmocňují se částí karpatoruského území a podmaňují si tam žijící slovanské obyvatele, které haličský (ruský) stát nemohl hájiti před nimi jak pro vzdálenost, tak i těžkou dostupnost jejich země.

V prvé řadě pro zajištění bezpečnosti svého území obsazují nejprve hlavní cesty, procházející lesy, pak kolonisují i ostatní toto území, nejprve proto, aby zvýšili bezpečnost kraje a zajistili hlídané hranice státní. Tak vzniká maďarskými spisovateli i historiky často připomínaná gyepüelve, území, ležící za hranicemi, gyepü, indagines, které obdobně jako v jiných tehdejších státech byly střeženy zvláště královskými hlídači hranic, v sv. Uhrách většinou to Rusíny, a opatřeny za vlády Arpádovců i zákopy, valy a náspy, majícími chránili zemi před vpádem nepřátelským. Jest přirozené, že hornatá zem nelákala Maďary, navyklé životu na volných stepích a nížinách, kdežto Rusíni, žijící zprvu hlavně pastýřstvím, a pak i Rumuni, přicházející sem asi počátkem XIV. stol. (srv. níže), rovněž v prvé řadě pastýři, spokojili se s hornatou zemí, poskytující dosti pastvin jejich dobytku.

V té dob počíná také pravidelný a hromadný příliv rusínských obyvatel, přicházejících zvláště z Haliče a nynější Bukoviny, podporovaný též uherskými králi, dávajícími kolonistům četné výsady a výhody, i majiteli donací, králem jim darovaných. Přátelské poměry, které trvaly mezi maďarskými panovníky a ruskými knížaty, podporovaly pak tyto snahy kolonisační. Tak na p. Ondřej 1., manžel dcery ruského knížete Jaroslava I. Moudrého, přivádí velký počet Rusínů, z nichž někteří v jeho službách dosáhli i vysokých úřadů. Podobně dálo se i za Kolomana, majícího rovněž ruskou kněžnu (dceru Svatopluka II.) za choť, kdy povolán byl r. 1113 jistý počet Rusínů, kteří měli hájili gyepelve, pohraniční hvozd, jako jobagiones a servientes castri a dosáhli z.a to značných výhod. Stejně i pozdější králové uherští (Ondřej II., Bela IV., Ladislav IV.) povolávají nové a nové rusínské kolonisty, případné o své újmě přišlé přijímají do svých služeb, nebo nešťastný vpád tatarský r. 1241 způsobil velké mezery mezi obyvatelstvem, které bylo nutno doplnili novými příchozími, jednak pak i osídliti kraj, který postrádal dosud obyvatel. Tehdy a i v dobách dřívějších přicházejí do země také přistěhovalci-jednotlivci, kteří, jak soudí Kadlec na vlastní pěst z různých důvodů přecházeli hraniční horstvo a usazovali se na území dnešní K. Rusi, kde počet osad, založených a obývaných Rusíny, vzrůstá také tím, že počínají se též usazovati dříve nomadisující Rusíni a zakládají pevné osady a dále, že počet jejich přirozeným rozmnožováním větší hledá nových osad.

Říšské hranice však ani v této dob neobjímaly celého území dnešní K.Rusi, naopak jest velmi pravděpodobné, že na př. některé jeho části dlouho náležely pod moc Haliče (Rusi), na př. území za Vereckem, jak tvrdí Pereckij a jak ukazuje listina z r. 1263, neb území nad Volovoji.

Také většina Marmaroše a to zvl. hornaté její kraje, i dnes nepatrně osídlené, dlouho nepatřila k říši uherské a tvořila patrně do konce stol. XII. téměř pustý, neobydlený kraj, ležící mezi státem uherským a Haliči, obsazovaný panovníky uherskými od stol. XIII. a zvl. XIV.

Na území karpatoruském a dále i západnějším (Sáryšsku, Zemplínsku) vzniká pak během asi století XI. t. zv. Marcha Ruthenorum, krajina, pomezí, připomínaná v listině z r. 1131, tvořící tehdy nejseverovýchodnější část království uherského, oddělená nesmírnými hvozdy, málo dosud osídlenými, od dnešní Haliče a Sedmihradska, území zprvu jednotné, mající i svého vévodu (dux Ruissorum, Ruizorum, Ruthenorum), jímž byl v nejstarších dobách počínaje XI. stoletím člen královského rodu a teprve později i šlechtic, mající patrně jen část tohoto území jako donaci. Tato marka byla pak obývána především Rusiny a to jak starými obyvateli, tak i pozdějšími kolonisty, žijícími tu z lovu, pastýření a zemědělství i sloužících králi, později vrchnosti jako myslivci, psáři, sokolníci, pak strážci les a pohraničí i později i hradů, kteří za své služby dostávali jistých výhod. V nížinách ovšem národnostní ráz pro kolonisaci nerusínskými příchozími byl zvláště později pomíšený.

O kolonisaci. země zasloužily se také kláštery, které zvláště od stol. XIV. vznikají v hojném počtu na mírných svazích podhůří a dík výsadám získávají nové osadníky. V době, kdy obranný význam gyepü, indagines, klesá, několik opevněných hradů a tvrzí, výhodně položených zvl. na sopečných osamělých homolích, dominujících celému kraji a zvláště vhodně střežících vyústění průchodních cest z hor do nížin, poskytajících ochrany okolnímu obyvatelstvu a zaručujících bezpečnost kraji a podporujících tím osídlení i rozvoj země, tvoří pevná sídla, později i obklopená drobnými osadami, zprvu podhradími. Nejprve náležejí králi nebo členům rodiny, později šlechticům, kteří za určité služby, především za ochranu země za nepřátelského vpádu, dostávají rozsáhlá území s hradem nebo nabývají práv postaviti si hrad, nevymykají se však zprvu povinnostem hostili krále a jeho družinu při příležitostné jeho návštěvě.

Od poloviny století XIII. také území karpatoruské uměle jest osidlováno cizími, neslovanskými kolonisty, především Němci z Flander a později ze Sas, kteří zvláště později, koncem stol. XIII. a během XIV. stol., dík velikým privilegiím byli lákáni do země a přicházejí sem, aby jednak vyplnili mezery, vzniklé mezi slovanským obyvatelstvem po vpádu tatarském v pol. XIII. Stol., jednak aby osídlili kraj dosud řídce obývaný a pracovali na vytěžení bohatství sobě i uplatnili se jako dobří dřevorubci, řemeslníci, obchodníci a zemědělci. Ale byly to opět v prvé řadě nížiny a mírné svahy středohoří a dále místa bohatá solí, případně rudami kde usazovali se první tito kolonisté nadaní výsadami podle práva německého, kdežto ostatní horský kraj byl po řadu století většinou jimi nedotčen. Tak vzniká řada osad a tržních míst, na př. Luprechtsász, zničený za vpádu Tatarů r. 1241 a obnovený Belou IV. r. 1247 a nazvaný Beregsász, osídlený většinou Sasy a ležící buď mezi lesy nebo na jejich hranicích, dále Sevljuš, (Zeleus, Szölös, t. j. vinice), tržní místo, nadané Štěpánem V. r.1262 a později znovu r. 1329, dále Sasovka (Szászóka), pak Vyškovo (Visk), Hust, (Huszt, podhradí) s blízkými solnými jamami Tiačevo (Técsö, původně nazvané Teutschau), tato korunní města. založená Karlem I. Robertem r. 1329, nadaná velikými privilegii pro velmi špatné poměry osidlovaní a kolonisovaná Sasy, Maďary a snad i Rusíny, dále Redevlja, připomínaná v listině z r. 1336, Kerekhegy, dříve nazývaná Kis Tescö, Kis Techeu. Male Tiačevo, u níž nacházely se solné jámy, opuštěné již asi v polovin XVI. století stejně jako osada, připomínaná již r. 1389 a dále jiné osady.

Většina těchto kolonistů, zvaných lichotivým titulem hospites nostri fideles, clarissimi, který nenacházíme nikde při titulaci Rusínských kolonistů. byli hlavně Saxones et Teutones z Bavor a Alemanie a dále i Maďaři, nazývaní fideles hospites de Maramairusio. Řada z nich ovšem během doby se porusínštila nebo po svém vymření byla nahrazena Rusíny. Vedle Němců a Maďarů přicházejí však také asi počátkem XIV. stol. Rumuni. kteří osidlují nejen Marmaroš, nýbrž později i ugočskou a berežskou stolici a dostávají veliká privilegia. Ale již asi r. 1342—1343 vystěhovala se většina jich z Marmaroše podle tradice za vůdcovství Dragoše, podle historických zpráv za vůdcovství Bogdana patrně ze snahy nalézt lepších pastvin a založili samostatné knížectví, do nedaleké Moldavy. V berežské stolici žili však až do konce stol. XV. zvl. v 9, později v 10 vesnicích, patřících k panství mukačevskému a tvořících Krajnu, vévodství.

V Marmaroši jako vévodové, mající daleko větší moc než vévodové této „ krajiny“ a sloužící králi jako ochránci zem, nadáni jsouce jistou samosprávou, připomínají se valaští šlechtici ještě do po. XV. století (na př. Balk a Drág). Po ztrátě svého vojenského významu stávají se pak později župany marmarošskými nebo kenézy. Tehdy obdrželi (případně i založili) také řadu vesnic za své zásluhy a služby, prokázané uherskému králi. Tak na p. od r. 1360 měli v držení Solotvinu, od r. 1373 Teresvu, Buštyn (Bustyaháza), ba i Dovhe (Dolha), Kerecky (Kereczke). Urmezovo (Urmezö), Karačfalvu (Karaczfalva) , Vyškovo (Visk), od r. 1496 i Volovoje (Ökörmezö), Repenoje (Repenye), Kelečin (Kelecsény), Koločavu (Kalocsa), Nižnu Apšu (Alsóapsa), založenou roku 1390, Izu (Iza), pocházející z téže doby, tylo osady ve stol. XVIII. a již dříve s obyvatelstvem vesměs rusínským. Jejich pozdější expanse vyvolávala pak i sváry v zemi.

Po Rumunech zbyly však v zemi velmi hojné názvy místní, které, vzhledem k tomu, že Rumuni byli převážně nomadisujícími pastýři, nacházíme porůznu zvl. v celé Marmaroši, a i v krajích západně od ní ležících. Dále jest to řada názvů pastýřských i jiných, užívaných dosud Rusíny, a způsob pastýřského života. V téže době i v následujících stoletích přicházejí další posily Rusínské z Haliče i Podolí, které zaujaly svá sídla jak ve východ. Slovensku, tak i na území karpatoruském ,jest také velmi pravděpodobné, že i Fedor (Theodor) Korjatovič, který stal se asi r.l398 pánem Mukačevska u županem berežským, povolává do této země Rusíny ze zahraničí, takže tato kolonisace dala pak vznik legendě o nemožném počtu přišlých 40.000 Rusínech z Podolí a odjinud na území karpatoruské.

Na celém území karpatoruském takto kolonisovaném zakládány jsou vesnice, z nichž některé mají i pojmenováni, ukazující zřejmě na umělý původ. Zakládány jsou většinou podle práva německého nebo později částečně jeho modifikaci, práva valašského, pomocí kenézů (scultetus, locator) a nadány jistými výhodami.

Tak vznikají (od XIII. stol. počínaje) vesnice: Talamás z pův. Tomolás a to z Tominláz, Lazi (Timsor), Veliki Lazy (Nagyláz), odvozené od slova laz, lazina, t. j. světlé místo v lese, lesní louka, paseka, dále Tereblja (Talaborfalu), Trebuša (Terebesfejérpalak) , odvozené od slovesa trěbiti, t. j. mýtiti, pak vsi, mající jméno Pasika (Vagás), Poljana, odvozené od slov sekati, páliti, resp. kořene pol-. Dále jsou to i někeré vsi s názvy, odvozenými od slovesa sídliti, seliti, na p. Novoselica, Novojeselo, z nichž vznik některých můžeme položiti již do této doby vedle řady jiných, jichž jméno odvozováno bylo jinak (např.). od jména zakladatele, blízkého potoka a pod.). Vesnice ty vznikají však převážně v západníní a ve střední K. Rusi (v její střed, a jižní části) Východní pak její díl a zvláště nejvýchodnější kraj dnes huculský osidlován byl nejpozději. Po odchodu většiny Rumunů, kteří sídlili tu jak v poříčí větších řek a v přístupnějších údolích a kteří hlavně jako nomádi-pastýři putovali v létě se svými stády ovcí po horských loukách, osidlují zemi Rusíni a teprve v dob poměrně nedávné i Huculové.

Války, které v nepokojných následujících stoletích odehrávaly se na půdě uherské, přirozeně způsobovaly vylidňování rovin a útěk obyvatelstva do hornatých kraj obdobně jako v dobách dřívějších. Tak se stalo, že na př. nejen v XVI. a XVII. století nacházíme mnohé osady v nížinách nebo i v podůhří karpatoruském opuštěné, zničené a vypálené vojíny, nýbrž ještě počátkem XVIII. století, kdy Tataři r. 1717 vpadli do zem a zpustošili zvl. stolici marmarošskou, ugočskou a j. Tak opuštěny byly mnohé rusínské usedlosti i osady, obývané cizinci, naproti lomu však roste větší počet osad, ležících v podhůří a horách, které s oblibou za nebezpečí jsou vyhledávány i Maďary, a kam přicházejí i noví osadníci Rusíni ex. Polonia, t. j. Haliče. Tito pak v klidnějších dobách sestupují do rovin karpatských, a jak soudí Petrov, kraj jen znovuosidlují. To dálo se hlavně koncem XVII. a v prvních desítiletích XVIII. stol. Toto znovuosídlení podle výše jmenovaného autora nelze však spojili s prvotním, dřívějším rusínským osídlením tohoto kraje.

Další kolonisace většinou německými osadníky nastává pak ve století XVIII., zvláště za panování Marie Terezie a Josefa II. a počátkem století XIX., kdy osidlovány jsou novými koloinisty především existující již osady buď málo obývané nebo opuštěné, nebo zakládány i osady nové. Tak na př. osazen byl Koropec (Horni Schönborn, Felsö Kerepecz), existující již ve XIV. století, r. 1730 Němci, Novojeselo (Dolní Sch‘onborn, Német-Újfalu, Alsó Kerepecz), v XV. století mající název Kis Falu, Kis Ujfalu, v XVI. stol. Munkács-Újalu, roku 1732.) Dále osada Mokrá (rusínská), založená asi v polovině stol. XVIII. a její odnož Nimecka Mokra (Német Mokra, Deutsch Mokra), založená r. 1775 nebo 1776, pak Königsfeld (Királimezö), dnes nazývaný Ustorne, r. 1786 nebo o něco později,) dále Brustura, Handal Bokov, Friedrichsdorf (Frigyesfalva, Fridešovo.St. Klenovci), zal. r. 1807, Barbovo (Bardháza) a Lalovo (Leányfalva) , do nichž osazeni byli r. 1763 a 1775 čeští a němečtí kolonisté hrabětem Schönbornem, majitelem největších latifundií na karpatoruském území. Také liptovští Slováci povoláváni jsou na území karpatoruské a osazují V. Bereznoje. Kolonisty byli hlavně jednak Němečtí osadníci, jednak Rusíni a něco Slováků. Příčiny zalidňování kraje a zakládáni nových nebo opuštěných osad pak byl především finační: zvýšiti příjem majitele velikých domén.

Během dalších čtvrtí století XIX. vzniká rovněž řada nových sídel. Tak založena byla na př. německými dřevorubci ze Spiše r. 1814 osada Ivane na soutoku Č. a Bílé Tisy, asi dnešní Lazi (Zipserei) a patrně i pozdější Novoselica, ležící jí naproti, jako její nově vzniklá odnož, dále ves Hársfalva (Nelipino) r. 1820, osada Siňak (Kekesíred). r. 1834 německými kolonisty, povolanými sem z Čech, později Luhy (Ersébelforrás) u Poljany, dále Dračiny (Ujtövisfalva), založené mezi r. 1827—1837, N. Klenovci, (Nyárásdomb), osídlené Slováky r. 1827, Sophiendorf, Žofia, zal. r. 1804, Erwinsdorf, (Novojeselo, Szuszkóujfalu), zal. r. 1856. Po zrušení pevnosti mukačevské r. 1855 i Vár-palanka (Palanky), vznikající na zrušených hradbách bývalé pevnosti. Konečně i řada dvorců a samot v nížině a ojediněle i v příznivých polohách, na horách, řada mysliven a hájoven, domků hlídačů hatí (klauzur), a pod. zakládána jest na místech, dříve neosídlených a teprve rozvojem komunikačních cest a hospodářského využití, postupujícího do těchto kraj, osidlovanějších.

Zvláštní pozornost nutno konen věnovali otázce příchodu Židů na území K. Rusi. Podle Czoerniga žili v Uhrách již ve stol. XI., jsouce chráněni zákonem krále Ladislava z r. 1092. Jejich počet vzrostl však již koncem tohoto století, kdy přichází jistý jich počet z Čech, odkudž je vyhnal Vratislav II. Různá privilegia, jichž dostalo se jim v Uhrách na př. za Ondřeje II. a Bely IV. (r. 1231, 1239 a 1251), pak za Zikmunda (r. 1431, 1436), Albrechta (1438), Matyáše Korvína (1404), Ferdinanda I., Rudolfa II. a Ferdinanda II. (1528, 1578, 1630), způsobila, že počet i význam Židů v Uhrách velmi stoupal, třebas ovšem celkový jejich počet proti ostatnímu obyvatelstvu nebyl značný. Kraje dnešní K. Rusi byly jich však celkem ušetřeny až do konce století XVII.; jedině větší střediska lákala již dříve malý počet Židů v kraji, jim málo příznivém. Tak ještě r. 1691 byla napočtena v celém dominiu užhorodském jen jediná rodina židovská. Počátkem stol. XVIII. vzrůstá však jejich počet velmi rychle, takže na př. r. 1724 v Užhorodě vzniká malá osada (obec) židovská, později i v Mukačevě a Sevljuši. Větší měrou děje se tak však za Marie Terezie a hlavně za Josefa II., který zaručil tolerančním patentem Židům do jisté míry rovnoprávnost a svobodu a poskytl jim tak možnost svobodnějšího styku s jinověrnými. A tak koncem stol. XVIII. přichází do Uher a zvl. na území karpatoruské neobyčejné množství Židů, kteří zakupují se tu především ve městech, kde staví si i své synagogy a později i vlastní školy. Vedle Užhorodu a kraje užhorodského jest to pak kraj mukačevský, kde od r. 1781 kupují, případně najímají si Židé hospody, mlýnice, výčepy, lomy a pod., dávajíce dobrou odměnu pronajímali nebo prodávajícímu.

Svým původem byli většinou z Haliče a Polska, kde nepříznivé tamní poměry je vyháněly a právě tehdy stavěné dobré silnice, procházející pohraniční horské hřebeny, usnadňovaly jim přechod. Ostatně i samo obyvatelstvo rusínské. na svém kulturním stupni cizí vinou velmi zanedbané, ochotně dávalo se jimi vykořisťovati a stávalo se naprosto na nich závislými, takže také tato okolnost byla jednou z hlavních příčin, pro kterou Židé přicházejí do K. Rusi a zaplavují poznenáhlu celou tuto zemi.

Nový příliv Židů nastává dále po r. 1840 a 1849, kdy povolen byl jim volný pobyt všude, vyjma horních městech, a kdy mohou se svobodně zakupovati, stavěti si továrny a pod., a kdy ve všem jsou postaveni na roveň  křesťanům. Pogromy, které v sedmdesátých létech zaháněly v houfech Židy z Ruska do Haliče a na území uherské, a později i železniční dráha, v několika tratích přestupující horský hřeben karpatský, a usnadňující tím snadný přechod a příchod, jen napomáhaly dalšímu jejich přílivu. Nemalou pak měrou k tomu přispěla i světová válka, za které prchají masy Židů z Haliče do západních a jižnějších zemí monarchie Rakousko -Uherské.

Tak se stalo, jak udává Bidermann a Petrov  že na př. v marmarošské stolici během poměrně krátké doby sloupl jejich počet neobyčejně. Kdežto ještě r. 1783 — 1787 napočteno bylo jich tu pouze 1759, t. j. 2,05% z celkového počtu obyvatelstva, ve třicátých letech XIX. stol. pak 7.650, t. j. 4,95%, r. 1900 již 56.006, t. j. 18,09%. Podobně tomu bylo‘ ve stolici užhorodské, kde z 1.460 Židů (t. j. 2,51%) r. 1783 -1787 stoupá jejich počet ve 30tých letech XIX. stol. na 5.627 (t. j. 5,33 %) a r. 1900 na 16.776, t. j. 10 94%, stejně i v berežské (z 1336, t. j. 2’90% na 3.362, t. j. 3 07% a konečně na 29.052, t. j. 13’93%), a dále v ugošské (1.419, t. j. 3’42% v 30tých létech XIX. stol. a 10.566, t. j. 12’68% r. 1900). Sčítání z r. 1921 udává pak celkový jejich počet v K. Rusi na 93.008 Židů podle náboženství a 79.715 podle národnosti, takže tvoří celkem 15% všeho obyvatelstva.

Tito příchozí však nezakládají nových osad, nýbrž usazují se především ve městech a pak i na vsích, kde zvláště mohli a mohou vykořisťovati domácí, rusínské obyvatelstvo, odkázané na jejich obchody a sprostředkování.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , , | 27 komentářů

Když je někdo blbej, tak je blbej

https://video.aktualne.cz/dvtv/jsem-za-nejvetsiho-nepritele-zivnostniku-neptali-se-stechu-j/r~545fddce559311e7ba1d0025900fea04/?utm_source=centrumHP&utm_medium=newsbox&utm_content=editor1&utm_term=position-2

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , | 47 komentářů

Lépe bych to nevymyslel

Tak nám Bruselští sdělili, že nás potrestají za odpor vůči ilegální masové imigraci. Detailů zde netřeba, jistě jste to četli, slyšeli či na obrazovkách viděli.
Už dlouho mi nikdo neudělal takovou radost, jako teď ti evropští pantátové. My, kritikové vývoje EU, jsme nemuseli ani hnout prstem a naše řady nepochybně znovu posílí o ty dosud váhavé.
Doufám, že to neskončí nějakým trapným kompromisem, nějakým zametení pod koberec. Jen hezky soud, dotažený do konce a pořádné sankce pro naši zemi!
Pánové z Bruselu se tím krásně odkopají a zpod jejich eudoduchny se kolem čouhající pravdy bude linout zápach arogance, hlouposti a nadutosti.
„Evropská unie jsme my“, říká oblíbená mantra eurohujerů. Těch zbude, počítám, nějakých 15% populace. Zbytek si jen potvrdí, že něco takového už jsme tu měli.

Zbývá jen po nominování nějakého toho euromístodržícího vymalovat tu kryptu v kostele, aby se vlastenci měli po atentátu kam schovat (to je, prosím, nadsázka a ironie, sděluji idiotům a cenzorům na vysvětlenou).
„Čím hůře, tím lépe“, říkávali jsme ke konci socialismu s přáním, aby už to konečně prasklo, protože ti idioti v ÚV KSČ vedení Jakešem už byli opravdu trapní. Takže nic nového pod sluncem.
P.S.: Omlouvám se eurohujerům, čerstvé zprávy ukazují, že EU je nejen k něčemu dobrá, ale dokonce nezbytná. Hle, jak významný krok zase učinila! Publikováno v Právu 14.6.2017.

Doplním to citátem:
„Kopie telefonogramu brigády NO 75692. Příkaz po brigádě čís.172. – Při výkazech o hospodářství polních kuchyní sleduje tento pořádek při vyjmenování produktů spotřebovaných: 1.maso, 2.konzervy, 3.zelenina čerstvá, 4.sušená zelenina, 5.rýže, 6.makaróny, 7.kroupy a krupice, 8.brambory, místo dřívějšího: 4.sušená zelenina, 5.čerstvá zelenina.“
Když to přečetl Švejk účetnímu šikovateli, prohlásil Vaněk slavnostně, že takové telefonogramy se házejí do latríny:
„To si vymyslel nějaký blbec u štábu armády, a už to jde na všechny divize a brigády a pluky.“
Konec citátu.

 

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , | 48 komentářů