27.květen 1942

Tento článek vyšel roku 1980 v časopise Vesmír

poslal Slim

Rubriky: Slimova pošta | Štítky: , , , | 16 komentářů

UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 5.

NAPSAL Dr. CYRIL HORÁČEK,

Ř. V. PROFESSOR POLITICKÉ EKONOMIE NA ČESKÉ UNIVERSITĚ V PRAZE.

V PRAZE.

nákladem spolku českých právníků „VŠEHRD“ 1912.

  1. POLITIKA POPULAČNÍ.
  2. OBYVATELSTVO PO STRÁNCE HOSPODÁŘSKÉ. – 2

Názory o prospěšnosti či neprospěšnosti většího počtu a hustoty obyvatelstva v různých dobách velmi se měnily. Celkem v dřívějších dobách až do konce 18. století převládalo mínění o absolutní prospěšnosti co největšího počtu obyvatelstva. Nejzřetelněji docházelo toto mínění výrazu zajisté v politice merkantilistické, jež se opírala o dva požadavky: hojnost obyvatelstva a jeho zámožnost. Vysvětliti se dá aspoň částeně toto kladení váhy na hustotu obyvatelstva tím, že většina zemí evropských v dřívějších dobách skutečně řídce byla zalidněna. Zejména válka 30letá způsobila ve směru tom velmi zhoubně a veliké škody vznikající z nedostatku obyvatelstva byly tedy zcela zřejmy.

Avšak obrat v názorech těch způsoben byl proslulou populační theorií Malthusovou. Tomáš Robert Malthus vydal r. 1798 spis „Essay on the principle of population“, jenž měl býti polemikou proti optimistickým názorům populačním, jak v praksi i theorii, zejména individualistických spisovatelů jako Godwina, se projevovaly. Základní myšlenkou Malthusovou jest, že pokolení lidské má schopnost i tendenci rychleji se rozmnožovati, než prostředky výživy. Aby Malthus tendenci tuto co nejvýrazněji znázornil, oděl ji ve formuli matematickou, uváděje příkladem v osadách amerických opravdu se vyskytujícím, že obyvatelstvo průběhem každé generace má způsobilost počet svůj zdvojnásobiti, tedy přibývati v řadě geometrické 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64 atd., kdežto prostedky výživy že se rozmnožují jen v řadě arithmetické 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 atd. Následkem toho by se nutně dospělo jednou v budoucnosti, třeba ještě velmi vzdálené, k okamžiku, kdy dané prostředky pro výživu pokolení lidského by více nestačily. Avšak aby k tomuto kritickému okamžiku nedošlo, o to se stará jednak sám člověk jakožto bytost rozumová, jednak i příroda. Dle toho pak roztřiďuje Malthus překážky, jež takovému osudnému rozmnožení lidstva brání, v preventivní a repressivní. Preventivní jsou opět především mravního rázu, zejména pohlavní zdrželivost, plynoucí z vědomí zodpovědnosti za budoucnost rodiny a úživu potomstva a za tou příčinou odklad sňatku na dobu pozdější. Ale ovšem i překážky nemravné povahy, jako zejména různé neřesti a prostituce. Tam ale, kde člověk sám svou opatrností přílišnému rozmnožení obyvatelstva nepředchází, vystupuje neúprosná příroda, aby repressivními prostředky jako jsou epidemie, války, hlad, živelní pohromy, ale i bída a související s tím vyšší úmrtnost obyvatelstva, počet obyvatelstva udržovala v přiměřených mezích. Nebo příroda sama, jak zní pověstná ona věta Malthusova, oněm, pro které u stolu jejího není prostřeno, velí, aby se odstranili a také tento rozkaz svůj provádí.

Nauka Malthusova v té exaktní formulaci, jak byla vyslovena, nedá se dokázati. Také platnost její jen abstraktně jest myslitelná, nebo ve skutečnosti prostředky výživy celého světa v nedohledné době pro mnohonásobně větší počet obyvatelstva, než jaké na zeměkouli obývá, ještě dojista vystačí. Avšak správné jádro v ní obsažené pes nesčetné pokusy odpůrců vyvráceno býti nemůže. Namítáno bylo zejména, že plodnost lidstva stoupající jeho kulturou se zmenšuje, že technické vynálezy poskytnou možnost neobmezeného rozmnožení prostředků výživy a j. v., avšak optimistické tyto předpoklady prozatím ničím nejsou dokazatelny. Pozdější důsledky, které z nauky této ve směru sociálně politickém a chudinském byly vyvozovány, zejména pak zásadní zavrhování každé veřejné péče chudinské, poněvadž prý tím rušivě zasahuje se do zákonů přírodnich, jimiž rychlé rozmnožování obyvatelstva jest zdržováno, byly ovšem povážlivy. Avšak důsledky ty z Malthusovy nauky samé nutně neplynou, nýbrž byly do ní spíše vkládány, aby třídní egoismus určitých kruhů společenských ve svých protisociálních opatřeních byl zdánlivě vědecky odůvodněn a okrášlen.

Při zodpovědění otázky o prospěšnosti větší neb menší hustoty obyvatelstva dlužno především klásti důraz na relativní povahu tohoto pojmu. Lze ovšem na jedné straně mluviti o nedostatku obyvatelstva a na druhé o přebytku jeho nebo-li přelidnění. Ale oba tyto zjevy nejsou rázu absolutního. Třeba tu přihlížeti k stavu urité země, k poměrům podnebným, národnímu charakteru obyvatelstva a vztahům hospodářským. Není pochyby, že někdy již přirozené poměry jsou výhodnou podmínkou pro větší hustotu obyvatelstva. Tak příznivé podnebí, úrodnost půdy, rozčleněné pobřeží mořské, splavné řeky a jezera, přirozené prostedky spojovací, vydatná ložiska nerostů atd. Země přírodou samou takto bohat obdařené jsou obyčejně též velmi hustě obydleny. Důležitými budou dále zejména poměry výrobní co do způsobu techniky a množství produktivnosti. Nižší stupně vývoje hospodářského snesou jen menší počet obyvatelstva a naopak. Způsob života loveckého, chov dobytka kočovných kmenů pastevských i nejextensivnjší způsoby výroby zemědělské předpokládají rozsáhlá, řídce obydlená území s bohatou zásobou volné půdy. Jakmile počet obyvatelstva stoupne, objeví se býti pro tyto způsoby hospodářské činnosti již příliš znaným, třeba jinak byl ještě dosti skrovný.

Nutno pak pokročiti k vyspělejším a vydatnějším způsobům výrobní činnosti. A čím ve směru tom technika výrobní jest pokročilejší, čím intensivnější jest také používání kapitálu ve výrobě, tím větší počet obyvatelstva nalezne na poměrně stejně velikém prostoru své dostatené výživy. Vždy postup od extensivních k intensivnějším soustavám, orebním, jaký pozorovati lze v posledním století v celé střední Evropě, má, by ne jedinou, přece hlavní svou příčinu v rychlém vzrůstu obyvatelstva. Také rozdělení pozemkového majetku nepostrádá vlivu na hustotu obyvatelstva. Jest samozřejmo a také statisticky prokázáno, že obyvatelstvo jest tím hustší, čím rozdrobenější jest vlastnictví pozemkové. Podobně působí postup od průmyslové malovýroby k vydatnějšímu způsobu provozovacímu, jakým jest velkovýroba, rozvoj intensivnějších forem tržby a pod.

Dle Schmollera činí normální hustota obyvatelstva na 1 km2:

u národů loveckých a rybářských ……………………………….0,0017 až 0,7
,, ,, pastevských ………………………………………………….0,7 až 1,77
,, ,, s primitivním zemědělstvím …………………………………1,7 až 5,3
„ ,, zemědělských s 3 honným hospodařením …………………. 17,7 až 26,6
,, ,, zemědělských s primitivním průmyslem …………………… 26 až 35
,, dnešních národů zemědělských a průmyslových …………………. 70 až 106
„ ,, ,, s velkoprůmyslem a tržbou . . …………………………… 266 až 318

Vedle výrobní techniky ovšem i jiné skutečnosti pro otázku přiměřené hustoty obyvatelstva budou padati na váhu. Dojista i způsob a míra spotřeby, jevící se ve stupni životní míry, pokud se týká širších vrstev méně majetných. Vyšší životní míra připouští však možnost hustšího obyvatelstva jen tehdy, je-li rozdělení celkového národního důchodu sociálně zdravé a přiměřené. Čím větší kvóta obyvatelstva připadá na třídy střední, tím možnější jest i větší hustota obyvatelstva, aniž by dostavily se nějaké sociální poruchy. Je-li naproti tomu důchodové rozdělení nestejnoměrné, vykazujíc vedle malého počtu majetných veliké davy chudiny, jeví obyvatelstvo sice též tendenci stoupající (rychlé a četné rozmnožování proletářstva) , ale vzrůst obyvatelstva má tu nepříznivé účinky. Poklesnutí životní míry nemajetné části obyvatelstva nutně jest jeho následkem. Proto vzrůst obyvatelstva má tak často za následek nepříznivý zjev stlačování míry životní.

Jiné okolnosti podporující vzrůst obyvatelstva jsou: rozvoj prostředků dopravních (hustá síť silniční, železniční, průplavní), soustřeďování výroby průmyslové, vznikání měst, rozvoj tržby. Při tom ovšem lze mluviti již o závislosti vzájemné, ježto právě zase množení obyvatelstva tyto různé hospodářské účinky má za následek. Tím způsobem jest možno, že táž hustota obyvatelstva za daných okolností v některé zemi jeví se býti úpln přiměřena, kdežto v jiné zemi jeví již účinky povážlivé. Tak na př. kulturní státy evropské na jedné a Indie s Čínou na druhé straně.

S všeobecného hlediska jeví se relativní nedostatek neb přebytek obyvatelstva takto:

  1. Nedostatek obyvatelstva vyskytuje se zejména v zemích t. zv. mladé kultury, t. j. v osadách nově založených, v nichž domorodé obyvatelstvo vyhynulo a nahrazuje se přistěhovalci. Nesnáze plynoucí z řídkosti obyvatelstva, spočínající v tom, že mnohé přírodní síly v půdě obsažené následkem nedostatku pracovních sil a kapitálu zstávají nezužitkovány. Tím samým převládají také formy hospodaření extensivního a celkový vývoj hospodářský nepokračuje tak rychle, jak by bylo možno, kdyby počet obyvatelstva byl hojnější. Tyto nedostatky jsou ovšem rázu přechodného. Jest obvyklým zjevem, že právě v takových zemích obyvatelstvo se velmi rychle rozmnožuje, a již přirozenou cestou, velikou plodností, aneb stálým přílivem vystěhovalců. Tomu nasvědčují zejména Spojené Státy severoamerické. Tím samy sebou poruchy, plynoucí z nedostatku obyvatelstva tohoto druhu, mizejí.

Povážlivějším úkazem jest onen nedostatek obyvatelstva, který se objevuje někdy v zemích staré kultury a který má svou příčinu v soustavném ubývání obyvatelstva. Toto ubývání nebývá ani tak následkem nepříznivého poměru počtu narození k počtu úmrtí jako spíše následkem hromadného stěhování domácího obyvatelstva buď do jiných krajin téže země (vnitřní stěhování zejména z krajin zemědělských do krajin průmyslových) aneb i do ciziny. Takové stálé vylidňování mívá hlubší příčiny. Zpravidla jsou povahy hospodářské a sociální. Tak neúrodnost půdy, nevyvinutá výroba průmyslová, nedostatek příležitosti k výživě, nestejnoměrné rozdělení nemovitého majetku, nevyspělost výrobní techniky, nedostatek kapitálu v zemi a j. Ovšem mohou pohnutkou takového vystěhovaleckého ruchu býti i neuspokojivé poměry politické, nesnášelivost náboženská, tlak sociální, kteréžto momenty zejména v dobách dřívějších byly závažny. Vždy však ubývání obyvatelstva za takových okolností jest zjevem velmi nepříznivým svědčíc o vážné chorobě organismu společenského a chovajíc neutěšené výhledy populační do budoucnosti. Odstrašujícím příkladem takového soustavného vylidňování jest od let čtyřicátých minulého století Irsko. Pohříchu také v Rakousku nalézají se krajiny, v nichž ubývá obyvatelstva. Jsou to některé okresy v Krajině, Haliči, Dalmácii a také v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tak dle posledního sčítání z r. 1910 jest to v jižních Čechách především oblast táhnoucí se celou šíří země od českomoravské vysočiny až na Šumavu. Jsou to zejména tyto okresy soudní:

úbytek obyvatelstva od 1900—1910 v % :

Litomyšl 0,1
Polná 4,6
N.Bystřice 4,8
Jind. Hradec 0,8
N.Hrady 0,4
Třeboň 1,3
Soběslav 1,1
Ml. Vožice 2,3
Ledeč 6
Vlašim 2,9
Pacov 0,5
Kamenice 0,7
Královice Dol. 0,3
Uhl. Janovice 8,1
Kouřim 0,9
Č. Kostelec 5,3
Neveklov 2,0
Milevsko 1,2
Týn n. Vlt 1,8
Sedlčany 5,7
Votice 3,5
Příbram 6,0
Blatná 1,1
Březnice 2,4
Mirovice 2,9
Netolice 0,1
Nepomuk 1,5
Strakonice 2,1
Horažďovice 0,5
Hartmanice 17,1 (!)

  1. Nadbytek obyvatelstva neb přelidnění jest populační zjev stejně relativné povahy jako nedostatek obyvatelstva. Kdežto tento ale jeví své nepříznivé následky zejména ve směru výrobním, objevují se naopak stinné stránky přelidnění v oboru důchodovém. Získávání samostatných původních důchod jest stíženo tím, že příležitost k výdělečné činnosti jest znesnadněna přílišnou soutěží, jednotlivá povolání výrobní jsou přeplněna, síly pracovní nedocházejí zaměstnání, existenční zápas jest přiostřen, nezaměstnanost dělnictva se množí, odbyt vyrobených statků vázne, akčoliv obyvatelstva přibývá, četné osoby bez zavinění odkázány jsou na důchody odvozené (chudinskou podporu, almužnu). Příčina všech těchto neblahých jevů pak hledána bývá dle obecného mínění v příliš četném obyvatelstvu, jež nenalézá dostačující výživy.

Relativnost takových zjevů již tím jeví se patrnou, že vyskytují se, jak bylo již uvedeno, v některých dobách a zemích při téže hustotě obyvatelstva, jež v jiných dobách a zemích okazuje se býti ještě zcela nezávadnou ano prospěšnou. Lidnatost, která v zemích západoevropských nevyvolává ještě žádných zvláštních poruch, může v krajinách nekulturních míti za následek již vážné pohromy (hlad, vysokou úmrtnost atd.).

Nepříznivé účinky nadbytku obyvatelstva nejen co do symptomů svých, nýbrž i co do původu svého jeví mnohé různosti. Tak v dřívějších časech a dnes ještě v krajinách nekulturních při nevyspělých výrobních poměrech, nevyvinuté tržbě, nedostatečných prostředcích dopravních bývají úkazy přelidnění rázu přechodného a mívají příčinu svou v rozličných pohromách živelních, zejména neúrodě, suchu, povodních aneb válkách, politických převratech a pod. Tím vzniká často nedostatek prostedků výživy, drahota, hlad, epidemie, zvýšená úmrtnost atd. Tyto příčiny dnes ve státech kulturních následkem zdokonalených prostředků dopravních jsou vyloučeny. Nebo živelní pohromy bývají vždy jen místního a přechodného rázu, mohou způsobiti sice citelné poruchy hospodářské a sociální, dočasné krise, majetkové ztráty i důchodové obtíže obyvatelstva určitých krajin, ale novodobá technika tržební a dopravní vyrovnáváním cen krise takové dosti rychle odstraňuje.

Dnes v zemích kulturních jsou příčiny relativného nadbytku obyvatelstva zcela jiného původu. Sluší je hledati v nezdravých a neuspokojivých poměrech sociálních. Bylo by zajisté bezdůvodno tvrditi, že dané prostředky výživy k vydržování sebe hustšího obyvatelstva vůbec nestačí, že se příliš málo vyrábí, že zásoba užitných statků celkovou spotřebu nemůže uhraditi. Naopak často stesky vedou se na příliš skrovný odbyt, vznikají krise hospodářské  z převýroby a pod. Vězí tedy příčina zla jinde, totiž v nestejnoměrných způsobech, jakými celkový důchod společenský mezi jednotlivé třídy výrobní dochází rozdělení, a v plynoucích z toho příkrých protivách majetkových.

Neblahé účinky takového přelidnění objevují se pak v oborech nejrůznějších. Především po stránce sociální. Stoupající nezaměstnanost a nedostatek pramenů výživy na jedné straně a rozmnožená spotřeba a tím stoupající drahota četných statků, jež jsou nezbytnými prostředky životními, na druhé straně, snižují nutně životní míru všeho obyvatelstva, zejména pak vrstev nemajetných a vedou k jich zproletaření. Vědomí sociální svézodpovědnosti mizí, spoléhání na odvozené důchody z prostředk veřejných nabývá vrchu, vrstva příslušník stavů středních se stále ztenčuje, propast mezi velkým majetkem a nemajetnými se rozšiřuje a prohlubuje. K těmto sociálním stínům přidružuje se i úpadek mravní a zdravotní, jenž se jeví v degeneraci nových pokolení a konečně i všeobecná nespokojenost, která bývá zárodkem zhoubných bouří a převratů politických.

 

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | 48 komentářů

Tempora mutantur

Latiníci vědí, jak zní celá věta – tempora mutantur et nos mutamur in illis.  Tedy časy se mění a my se měníme s nimi. Každý se mění. Když jsem se poprvé ponořil do blogosféry, byl jsem opravdový zajíček, Neználek i Diviš. Souboje s Rumcajsem, SuPem či Stejskalem byly proti dnešku selankou. Pak jsem se přes vlčí jámy dostal až ke své doméně. Ale pořád to nebylo nic světoborného. Vrcholem byly moje souboje se Slimem o kvalitu televizních rosniček. Ale tempora mutantur a my se opravdu měníme. Ne zcela dobrovolně, spíše pod tlakem událostí. Vzpomínám na doby, kdy jsem patřil mezi obhájce Svazu evropských socialistických republik a viděl v tomto spolku růžovou budoucnost. I tady mi čas ty brýle nějak rozbil.

Byly to krásné časy, kdy jsme diskutovali na téma chemických pokusů ministra Kalouska a doufali, že socdem jej brzy vyžene z laboratoře. Dočkali jsme se. Všichni jsme se dočkali, Kalouskův pád obnovil důvěru v ekonomiku, která nabrala určité růstové tempo. Ale nikdo nečekal, jak Sobotkův kabinet zasáhne svými regulacemi do podnikání a bude se „snažit ten růst zastavit“, aby z něho dostal co nejvíce peněz pro nepotřebné.

Občas jsem byl v poslední době obviňován z toho, že jsem se změnil, že už nejsem ten Bavor, který zahajoval tyto stránky tématy historickými, případně naivně ekonomickými. Ale já opravdu nejsem ten původní Bavor. Nemohu jím být, protože se musím měnit v čase.

Jsem dnes i mnohem drzejší. Od okamžiku, kdy jsem do rodiny svých sdělovacích prostorů přijal Slepici. A začínám sbírat nejen psy kosmonauty (pro méně chápavé  – Lajky), ale i první blokace.

A tak až se jednoho dne neobjeví žádný článek a ani Jarda Godot se mi nebude moci dovolat, budu se jistě nacházet v Českých Budějovicích na adrese Goethova 1. Pak mi věnujte tichou vzpomínku.  A k té vzpomínce jedno upozornění. Buchty nejím, nedělají mi dobře na žaludek. Raději mám štrúdl bez rozinek.

A ještě malý příspěvek k optimalizaci daní: http://bavor.blogspot.cz/2017/05/ceske-firmy-neumeji-odepisovat-naklady.html

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , , , , | 103 komentářů

CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 16

Josef Dobrovský, zakladatel vědecké slavistiky

JOSEF DOBROVSKÝ (1753— 1829) bývá zván otcem slavistiky nebo jejím patriarchou, a to plným právem.

Slavistická studia v 18. století před Dobrovským, ať v zemích slovanských, ať v Německu, přes všechen vzrůstající zájem o Slovany, spadají ještě příliš do rámce obecných zájmů o „starožitnosti“ (antiquitates) národů evropských a orientálních anebo sledují cíle praktického poznání jazyků slovanských a lidu obývajícího země slovanské. A zkoumání jazyků vůbec stává se vědeckým oborem teprve počátkem století 19., kdy z filosofických úvah o jazyce, z nauky o kořenech slov a příponách souvisící se studiem hebrejštiny, z prohlubující se kritiky biblického textu a ze snahy poznati a popsati nejrůznější jazyky světa, čím vším se zabývalo s oblibou století 18., rodí se jednak obecná linguistika, jednak srovnávací jazykověda indoevropská v pracích Bernhardiho, Humboldta, Raška, Boppa a Jacoba Grimma. Dobrovský dovedl včasně přiřadíti k té to vznikající jazykovědě vůbec od samého jejího počátku i jazykovědu slovanskou jako obor vědecký, jejž zpracovával metodicky přesně, totiž s fakty a daty spolehlivě zjištěnými a správně i výstižně utříděnými, třebaže ještě nikoli pozdější metodou srovnávací v plném smyslu slova. Počátky jeho činnosti jazykovědné těsně souvisí právě s uvedeným i východisky jazykovědného bádání v 18. století — vychází sám z kritiky biblického textu, ze studia hebrejštiny a s oblibou se soustředí na odhalování kořenů slov a odvozovacích přípon, přijímaje k tomu podněty jak od hebreisty J.D. Michaelise, tak od starších německých filologů F. K. Fuldy a J. Ch. Adelunga,— kdežto počáteční průkopnické práce uvedených zakladatelů obecné a srovnávací linguistiky, vesměs mladších než Dobrovský sám, vycházely skoro všechny až od r. 1816 a mohly zastihnouti Dobrovského tedy až po jeho šedesátce; vrcholné jejich práce vyšly až po jeho smrti v letech třicátých. V celé své práci jazykozpytné Dobrovský nikdy nezapřel racionalistického systematika, jehož klasicistickým ideálem je vyspělý a rozumem spořádaný jazyk spisovný

Se studiem jazykovědným sdružoval i práci literárně historickou a dějezpytnou (zvláště kritiku hodnotící prameny nejstarších dějin) a zkoumání o starožitnostech a etnografických jevech slovanských. Organisujícím středem byla mu přitom práce jazykovědná a filologická v užším smyslu, zvl. textově kritický a exegetický rozbor dochovaných památek; postupuje ve všech těchto oborech přesně metodicky a kriticky, spojil je v jeden vědný celek předmětem i metodou a konstituoval tak slovanskou filologii v širokém pojetí, které nejlépe vystihuje ruské „slavjanověděnije“ . Takto byly položeny základy k vědecké slavistice v Čechách; z ní pak geneticky vyrostla rakouská slavistika vídeňská, proslulá p o celé 19. století, a z ní vycházelo i „slavjanověděnije“ v Rusku, zrozené právě počátkem 19. století.

Vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu, spojené v Čechách se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí, které zasáhlo koncem 18. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoli ještě nacionálním, zůstavilo v osobnosti Dobrovského, jemuž dalo příznivé prostředí a umožnilo klidnou vědeckou práci, nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti.

Po počátcích Dobrovského, věnovaných biblické hermeneutice v rozboru hebrejských zlomků pražských v Michaelisově Orientalische und exegetische Bibliothek (1776) a přísné filologické kritice, kterou na svou dobu až sensačně určil italský původ z 9. stol. u pražského kapitulního zlomku evangelia sv. Marka, uctívaného jako autograf sv. Marka, byla po dlouhá léta — zhruba do r. 1792 — hlavním středem jeho úsilí badatelského i předmětem nesčetných publikovaných studií bohemistika.

Viditelným ukončením tohoto období jsou jeho „Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur“ z r. 1792 (je to přepracované vydání práce rok před tím vyšlé v pojednáních Král. české společnosti nauk), třebaže dovršení jeho bohemistických prací dozrálo později. Teprve r. 1809 vyšlo vrcholné jeho dílo bohemistické „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“, jejímž jádrem je tvoření slov a ohýbání slov (Bildung a Biegung), po prvé — na rozdíl od dosavadních mluvnic i nejlepších, jako proslulé německé mluvnice Adelungovy — přesně od sebe odlišené. Připravena byla však ta to soustavná mluvnice spisovné češtiny, vynikající přesným tříděním i dobrým postřehem o skutečném literárním usu češtiny humanistické, již od let devadesátých a odkládána právě pro vzrůstající Dobrovského zájem o otázky slavistické, který lze doložiti nejvýrazněji sborníkem „Slavín“ z r. 1806. Své dlouholeté přípravy pro slovník český dokonce opouští po vydání první poloviny německo-českého slovníku r. 1802 a přenechává je rukám mladším ; neopustil však proto bohemistiku úplně, jak dosvědčují přepracovaná pozdější vydání obou uvedených jeho děl kromě četných příspěvků drobnějších, zejména o nejstarších českých dějinách.

Již svou činností bohemistickou stal se Dobrovský známým v tehdejším vědeckém světě, zvláště německém, a obracejí se naň s dotazy o českých faktech a materiálu významní představitelé kultury, jako K.G.Anton, badatel ve věcech lužických, proslulý hrabě Rumjancev (1791) a později zakladatel germanistiky Jac. Grimm (od r. 1811) a j. Obracejí se k němu, jako k autoritě a vzoru, starší i mladší filologičtí pracovníci slovanští, tak jihoslovanští lexikografové J. Stulič (Stulli) a J. Voltič (Voltiggi) stejně jako z Lublaně již r. 1808 mladičký Bartoloměj Kopitar.

Zvlášť hluboko zasáhla do mluvnictví slovanského Dobrovského mluvnice česká; stala se na dlouhou dobu vzorem pro řadu mluvnic jazyků slovanských. Působila značnou měrou, zejména svým tříděním, na dvě mluvnice slovinské, Danjkovu (1824) a Metelkovu (1825), dále na menší mluvnické příručky jazyka „ilyrského“ Vjekoslava Babukiče (vyšlé r. 1836 a 1849) a zvláště na jeho podrobnější mluvnici „Ilyrska slovnica“ (1854), ba ještě i na školské mluvnice charvátské Adolfa Vebra z počátku druhé poloviny 19. stol. Podle ní vypracoval Ant. Puchmajer podrobnou a na svou dobu význačnou mluvnici jazyka ruského (Lehrgebäude der russischen Sprache, 1820) a její rozvrh se obráží i v lužické mluvnici J. P . Jórdana (Grammatik der wendisch-serbischen Sprache in der Oberlausitz, 1841).

K úspěšnému a rychlému pronikání bohemistických prací Dobrovského — vedle jejich nesporné průkopnické ceny vědecké, kterou vynikaly nade všechny dosavadní mluvnice slovanské — přispělo zřejmě i to, že nebyly úzce bohemistické, že bohemista v nich nikdy nezapřel slavistu. Od samého počátku zabývá se v nich Dobrovský tříděním jazyků slovanských, snaže se přitom určiti místo jazyka církevněslovanského mezi nimi (třídění to se vyvíjí od prvního zmíněného vydám „Geschichte der böhmischen Sprache“ z r. 1791, nehledíme-li k poznámkám ještě starším, až k definitivní formě, podstatně shodné, ve vydání těchto dějin r. 1818 a v obou mluvnicích, české i církevněslovanské). Sleduje soustavně typy tvoření slov vždy i v širokém rámci slovanském (srov. kmenoslovnou jeho studii z r. 1791 „ Uber den Ursprung und die Bildung der slavischen und insbesondere der böhmischen Sprache“ a její pokračování z r. 1799 „ Die Bildsamkeit der slavischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjective in der böhm. Sprache dargestellt“). Od samého počátku zajímá se též v různých drobných příspěvcích a poznámkách otázkou nejstaršího písma církevněslovanského (již r. 1780) a jinými otázkami ze starožitností a dějin slovanských. Variantů z církevněslovanského překladu Písma užil již r. 1778 ve své studii o pražském zlomku evangelia sv. Marka.

Klademe-li tedy rok 1792 jako mezník bohemistického a slavistického bádání Dobrovského, děje se tak proto, že jeho velká výzkumná cesta do Švédska a Ruska, počatá v polovině května tohoto roku a skončená roku následujícího koncem února, měnila se z původního zaměření bohemistického, pátrati po českých památkách, stále více v objevitelskou cestu slavistickou a stala se tak vnějším symbolem převládajících od té d oby zájmů slavistických.

Hned v létě r. 1793 posílá Griesbachovi různočtení z církevněslovanských překladů Nového zákona a popisy příslušných rukopisů, kterých užil a které zčásti prostě celé otiskl Griesbach v novém vydání základní kritické edice řeckého Nového zákona (Novum Testamentum Graece I, 1796, II, 1806).

Následuje řada drobných příspěvků, zvl. k památkám církevněslovanským a k jazyku polabskému, snesených hlavně ve sbornících „Slavín. Beiträge zur Kenntniss der slavischen Literatur, Sprachkunde und Alterthümer, nach allen Mundarten“ (r. 1806) a v dvousvazkovém sborníku „Slovanka. Zur Kenntniss der alten und neuen slavischen Literatur, der Sprachkunde nach allen Mundarten, der Geschichte und Alterthümer“ (1814 a 1815); k nim řadí se také pronikavé přepracování obsáhlé části o slovanských jazycích pro Adelungovo dílo „Mithridates oder allgemeine Sprachkunde“ , v jehož druhém díle, vyšlém posmrtně roku 1809, je část ta v úpravě Dobrovského otištěna.

Vše to je jen přípravou pro základní dílo mluvnické o jazyce církevněslovanském, pro řešení otázek spojených s činností slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a pro srovnávací slovník slovanský. U tohoto slovníku přestal na vytyčení hlavních zásad ve spisku „Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der Slavischen Sprachen“ (1813), ale ostatní práce uskutečnil; napřed dokončil díky usilovnému naléhání Kopitarovu monumentální „Institutiones linguae.slayicae. dialecti veteris“ r. 1822 a pak vydal ještě dvě rozpravy cyrilometodějské, studii „ Cyrill und Method, die Slavenapostel“, r. 1823 jako poslední čtvrtý svazek proslulé sbírky revidující nejstarší dějiny české, a edici moravské legendy latinské (Mährische Legende von Cyrill und Method. Nach Handschriften herausgegeben, mit anderen Legenden verglichen underläutert, 1826). Mnoho práce věnoval pak poslední léta života mluvnici lužickosrbské, ale její rukopis zničil.

Viděli jsme, jak účinně zasahoval Dobrovský svým slovanským materiálem a svými znalostmi do základních odborných děl své doby, do Griesbachova kritického vydání Nového zákona a do Adelungova svodu soudobého poznání jazyků světa. R. 1821 byl pozván, aby pro Pertzova Monumenta Germaniae historica zpracoval vydání Jordanova důležitého výtahu o dějinách Gotů „De origine actibusque Getarum“; na vydání tom pracoval, ale již je nedokončil. Již z toho plyne, jak samozřejmě byl brán mezi nejpřednějšími filology té doby jako jeden z nich a jako jediný povolaný zástupce nového pro ně východního světa slovanského. Je přirozené, že i jeho základní díla, zvl. Institutiones a rozpravy cyrilometodějské, ihned p o vyjití se zapojila mezi úhelné kameny soudobé vědy. Byla přijímána s obdivem, jak na západě, přesněji řečeno ve střední Evropě, tak na východě v Rusku. Na západě byl to nejen okruh jeho přímých žáků v Praze (representovaný hlavně V. Hankou) a ve Vídni (Bart. Kopitarem), nýbrž i přední němečtí učenci, jako Jac.Grimm, historikové Niebuhr a Pertz.

A v Rusku o tom svědčí i prostá fakta, jako že spis Cyrill und Method z r. 1822 byl přeložen do ruštiny již r. 1825 od M.P. Pogodina a že hned p o vyjití Institutiones usnesli se v kroužku milovníků ruské slovesnosti, v němž kolem mecenáše hraběte Rumjanceva se seskupovali Vostokov, Kalajdovič, metropolita Jevgenij, přeložiti to to dílo společnou prací; překlad vyšel po jistých nesnázích v 1.1833 až 1834 péčí Pogodina, Kalajdoviče a Ševyreva. Nevycházela díla Dobrovského v Rusku bez kritiky, ale byla to kritika rychle postupujícího poznání, k němuž základy dal právě český slavista. Jedině v prostředí jihoslovanském, v němž sice složil klasistický básník Lukijan Mušicki ódu na Institutiones, vzbudila také nelibost, a to u metropolity Stratimiroviče v Sremských Karlovcích, protože čekal mluvnici soudobého jazyka pravoslavné církve a nikoli rozbor klasické církevní slovanštiny.

Dobrovského mluvnice jazyka církevněslovanského byla dílem otevírajícím slovanskou jazykovědu a uzavírajícím výsledky jistého dlouhého pracovního období; byla slovanské jazykovědě  spolu s celou prací D obrovského nástupištěm k netušenému rozvoji.  Rozvoj ten postupoval s překvapující rychlostí. Na jedné straně šťastné objevy nejstarších památek církevněslovanských, zčásti již souběžné se závěrečnými pracemi Dobrovského na Institutiones (byly již r. 1811 definitivně upraveny pro tisk), zčásti brzy po nich následující, podstatně změnily obraz nejstaršího jazyka církevněslovanského u některých jevů hláskoslovných — tu Vostokov ve svém klasickém „Razsuždeniji o slavjan. jazykě“ z r. 1820, opíraje se o Ostromírův evangeliář, dospíval k lepším řešením (poznal, že v nejstarším období jazyka církevněslovanského byly nosovky). Na druhé straně změnila se záhy metoda jazykovědného bádání a obracel se zřetel hlavně k nejstarším fázím jazyků a k otázkám hláskovým , kdežto středem zájmu Dobrovského byla systematika tvoření slov a tvarů a obdobně, jako mu ve zpracování jazyka českého nešlo o obraz staré češtiny, neměl na zřeteli jen nejstarší fázi ani u jazyka církevněslovanského, nýbrž šlo mu o rozvitý jazyk spisovný v jeho klasické formě tím spíše, že stále bral i pro svou dobu jazyk církevněslovanský jako významný spisovný jazyk slovanský. Tak si vysvětlíme, že Institutiones hlouběji zasáhly do formy a postupu popisných mluvnic jednotlivých jazyků slovanských, a ovšem i do praktických příruček jazyka církevněslovanského, než do vlastního bezprostředně následujícího bádání jazykovědného o nejstarším období církevní slovanštiny. Přímý vliv Institutiones na mluvnice jednotlivých jazyků slovanských lze však jen těžko oddělovati od vlivu české mluvnice Dobrovského, protože v obou mluvnicích je v základě shodné třídění typů tvoření slova a typů flektivních, které se právě přejímá do nejrůznějších gramatik slovanských. Proto leckterá mluvnice slovanská, uvedená výše ve výčtu gramatik opírajících se o Dobrovského mluvnici českou, snad náleží sem. Zde připojuji práce dvě, u nichž prozatím právě vliv Institutiones je nepochybný. Autor nejlepší polské mluvnice oné doby, G. S. Bandtke praví sám ve svém 3. vydání „Polnische Grammatik“ (1824): „aus Ihren trefflichen Institutionibus Slavicis habe ich viel entlehnt“ , nazývaje Dobrovského, z jehož kritických poznámek k dřívějším vydáním mnoho získal a otiskl, spoluautorem knihy, právem jemu věnované (již druhé vydání této mluvnice z r. 1818 mělo podle Dobrovského zpracovanou kapitolu, srovnávající slovanské jazyky). Známý zakladatel spisovné srbštiny Vuk St. Karadžič chystal se po vyjití Institutiones napsati podle nich a podle české mluvnice Dobrovského velkou mluvnici srbskou, ale měl r. 1828 sestaven jen systém srbských substantiv a adjektiv (v úvodě své malé srbské mluvnice z r. 1814 uvádí sice kromě Adelunga také českou mluvnici Dobrovského, ale na svou škodu se jí neřídil); také J. Loziňski ve své mluvnici ukrajinské „Grammatyka jazyka ruskiego (maloruskiego)“ , vyšlé v Přemyšlu r. 1846 (hotové již 1833), dovolává se Dobrovského, ale v práci samé ho užil málo. —

Z příruček jazyka církevněslovanského, zpracovaných zcela podle Institutiones, uvádím mluvnici Michaila Lučkaje „Grammatica Slavoruthena, seu vetero-slavicae . . . linguae“ , vydanou v Budíně r. 1830, a učebnici J. Peninského, vyšlou v Rusku „Slavjanskaja grammatika“ (1825); ještě v šedesátých letech zamýšlel ruský jesuita J. M. Martynov vydati zkrácené Institutiones. — Lze právem a bez jakékoliv nadsázky říci, že pro slovanské mluvnice byly obě mluvnice Dobrovského obecně uznávaným vzorem v celé první polovině 19. století až do mluvnic Miklosichových.

Živou součástí postupujícího slavistického bádání zůstávaly déle výsledky jeho prací o otázkách cyrilometodějských a jeho názory na klasifikaci slovanských jazyků. Dobrovského názory o základních problémech cyrilometodějských a jeho určení kolébky staré církevní slovanštiny na Balkán (do Makedonie) nabyly trvalého ohlasu zvláště v Rusku, kde byly přijímány nejen současníky, jako Kačanovským a j., kteří zároveň tak odmítají jiný soudobý ruský názor o jejím původu moravském, nýbrž dovolávají se jich slavisté ještě na počátku 20. století, tak zvl.V. J. Lamanskij ve svém základním spise „Slavjanskoje žitije Sv. Kirilla“ (1903— 04). V západních střediscích slavistických bylo mnoho z Dobrovského řešení právě těchto otázek právem i neprávem opuštěno; tak na jedné straně Kopitarova pochybená teorie o pannonském původu jazyka církevněslovanského na dlouho — až do Jagiče — zatlačila lepší poznání Dobrovského, na druhé straně Šafaříkův důkaz o větším stáří hlaholice korigoval právem teorii Dobrovského o prioritě cyrilského písma, udržovanou na Rusi až do poslední doby.

S Dobrovského dichotomickou klasifikací slovanských jazyků setkáváme se nejen r. 1822 v příručce ruského gramatika Greče, nýbrž také ještě r. 1887 u štyrskohradeckého profesora G. Kreka v jeho „Einleitung in die slavische Literaturgeschichte“; a konečně, vymění-li se některé znaky Dobrovského, není toto řešení mrtvé ani dnes, jak ukazují názory Šachmatovovy i jiných. Tím není vliv Dobrovského na rozvoj slavistiky ani zdaleka vyčerpán. Dobrovský působil i podnětnými drobnými příspěvky, poznámkami a kritikami, jejichž nepřeberné bohatství obsahuje i jeho rozsáhlá korespondence skoro se všemi tehdejšími slavistickými odborníky slovanskými i neslovanskými, osobním stykem a prostě přitažlivostí příkladu, takže lze právem v jeho působení viděti ohnisko a východisko celé rychle se tehdy rozvíjející slavistiky. Těšil se u svých mladších vrstevníků bezmezné úctě a autoritě, ale nebyl autoritou, jejíž práce má být přijímána jako definitivní neměnné zpracování, nýbrž činorodou osobností, povzbuzující k následování a odhalující možnosti práce.

Nejokázaleji byl Dobrovský uctíván v Rusku; nikoli v době svého pobytu v Petrohradě a v Moskvě r. 1792— 93, kdy tam byl ještě málo znám a kdy zejména tam nebylo skoro zájmu o slavistiku a vůbec nebylo ruských slavistů, ale později, když za vnějšího působení mecenášského kancléře hraběte Rumjanceva a generála Šiškova teprve takřka z oficiálních podnětů v Rusku vznikla a rychle se rozvíjela slovanská filologie, a to zvláště v moskevském kroužku Rumjancevově. Dobrovský byl v přímém styku s generálem Šiškovem, kterého také r. 1813 poznal v Praze osobně (k jeho názorům v základě diletantským stavěl se značně skepticky až ironicky), pak s hrabětem Rumjancevem, s ušlechtilým Koppenem , v nepřímém s Vostokovem a j. A když bylo slavjanověděnije uvedeno roku 1826 Šiškovem, tehdejším ministrem osvěty, na ruské university, byli záhy poté kandidáti slavistických kateder posíláni do pražského slavistického střediska, proslulého právě Dobrovským, a to i po jeho smrti. Tak r. 1837 moskevský kandidát O . M. Bodjanskij, a koncem třicátých let kandidát university charkovské J. J. Sreznevskij a kandidát petrohradský P . J. Prejs a později kandidát university kazaňské V. J. Grigorovič, kterém u se podařilo realisovat touhu Dobrovského, poznat rukopisné poklady athonských klášterů.

Menší byl vliv Dobrovského ve vědě polské, menší také proto, že v Polsku slavistiky ve smyslu Dobrovského vlastně tehdy nebylo. Nalezl však i tam své vřelé ctitele, na př. Bandtke vykládá Dobrovského Slavín a Slovanku na jagelonské universitě v Krakově a Slavín byl vzorem polskému historikovi práv A . S. Gelcelovi, když zamýšlel r. 1834 vydávat čtvrtletník pro duchovědy polské a slovanské, a to přes to, že Dobrovský sám se celkem k tehdejší polské slavistice, značně nevědecké, stavěl odmítavě, na př. přísně odsoudil Rakowieckého rozbor Pravdy Ruské (1824). Zato značně prospěl Dobrovský polské jazykovědě. Z jeho korespondence s Bandtkem, jedné z vědecky nejplodnějších, vytěžilo mnoho třetí vydání Bandtkeho mluvnice, jak jsem již podotkl výše, a bez prospěchu nezůstala patrně ani Dobrovského kritika prvního dílu Lindova polského slovníku.

Přes značné styky, které Dobrovský měl s kulturním i činiteli a buditeli jižních Slovanů rakouských, nemůžeme mnoho mluviti o jeho působení na jejich vědu — necháme-li stranou Slovince Kopitara — prostě proto, že tehdy ještě u nich vědecká slavistika a vůbec filologie ani nezačínaly. Znám byl ovšem a uctíván zvláště u vůdců obrození slovinského. Byl také brán za rozhodčího ve sporech o spisovný jazyk srbský; hájil v něm v důsledku svých názorů na spisovný jazyk tradici dosavadního kulturního jazyka u Srbů a vyslovil se pro „stylus medius“ , připouštěje jen ústupky podle soudobého lidového usu, ale důslednou reformu Vukovu odmítal.Rovněž ani k vzrůstající české romantické vědě, psané již česky, nedovedl nalézti tento osvícenský racionalista, klasik čistého ražení ve svých stařeckých letech kladný poměr, a sám, kdysi s obdivem přijímaný a uznávaný v osvícenském šlechtickém prostředí Král. české společnosti nauk, nedosáhl plné odezvy v novém prostředí čistě českém. Neměl také v české vědě přímého dědice své práce. Jeho nejintimnější žák, Václav Hanka, stal se jen popularisátorem a P . J. Šafařík přes to, že bral m noho podnětů z Dobrovského, přijímal výsledky jeho práce a v jeho práci pokračoval, nikdy k němu nenalezl vřelejší osobní poměr (do Prahy přišel roku 1832 až po smrti Dobrovského); Šafaříkem pak se trvání pražského střediska slavistického na čas skončilo.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 20 komentářů

Řídit stát jako firmu

Ti, co nikdy neřídili nic více než své auto, maximálně domácnost, nevědí o co jde a podléhají masáži těch, kteří naopak dobře vědí a proto se bojí, aby k tomu náhodou nedošlo. Protože by došlo i na ně.

Mnozí z nás používají rčení, že „tohle udělat ve firmě, tak letí na hodinu…“ Ale to je právě podstata toho řízení jako firmy.

Firma stejně jako stát je složitý organismus. Stejně jako stát se skládá z výrobních provozů, ale také z provozů vedlejších, tedy obslužných. Bez nich ta firma fungovat nemůže. Stejně tak stát má mnoho „vedlejších provozů“. A jak stát tak firma se musí starat i o tyto provozy, aby byly schopné tu výrobu podporovat a zabezpečovat.

Firma dle velikosti má také svůj úřednický aparát. Jenže se snaží o to, aby efektivita tohoto aparátu byla co nejlepší. Kde práci zastane jeden, nebudou ve firmě dva, zatímco stát se pojistí tím, že raději tři.

Firma dle velikosti má i svůj hasičský sbor a v případě potřeby jej dokáže vyslat na pomoc i těm státním a dobrovolným hasičům. Nedělá to samozřejmě zadarmo, dostává za to určitý poplatek. Takže kromě ochrany svého zařízení tento sbor přináší nějaký příspěvek i firmě.

Firma dle velikosti má i svou dopravu, kterou nabízí i jiným zájemcům. Takže doprava si sice na sebe nevydělá, ale náklady na sebe výrazným způsobem snižuje.

Firma má samozřejmě spoustu dalších vedlejších provozů, ale to už snad podstatu chápete.

Firemní manažeři se musí snažit, aby každý ten vedlejší provoz pracoval co nejefektivněji. Proto nemá tým psychologů a podobných stvoření, protože je k provozu nepotřebuje, nemohli by být nikterak přínosem.

Firma mívá i vlastní zařízení pro matky s dětmi, vlastní vzdělávací zařízení – případně spolupracuje se státními formou stipendií, mnohé firmy se starají i o své bývalé zaměstnance, tedy důchodce.

Žádný z vedlejších provozů není schopen si vydělat ani na svůj provoz natož další rozvoj. Proto musí manažeři čas od času oddělit část peněz ze zisku a zainvestovat – tedy zadotovat příslušné provozní jednotky. Jen musí přesně vědět, co přesně ta jednotka potřebuje k tomu, aby úspěšně plnila svou funkci obsluhy.

Každý manažer na jakékoli řídící funkci má plnou zodpovědnost za daný úsek. Takže tam se klidně může stát to, že „vyletí na hodinu…“

No a tohle přesně je ten pojem „řídit stát jako firmu“. Odpovědnost, efektivita a z toho vyplývá i zisk, tedy HDP. Jenže je tu spousta těch, kteří by přišli o svá dobře placená korýtka. Zejména mnohé nevládky a neziskovky by přišly o ten státní cecík. A také by se nepřidělovaly dotace tam, kde nemají žádný positivní přínos.

Netvrdím, že takto si to představuje právě autor výroku, ale já ano.

Ještě se bojíte toho, že by se stát řídil jako firma?

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , | 243 komentářů

Překoná jaderná havárie v USA Fukušimu…?

Ve skladišti radioaktivních odpadů v americkém Hanfordu (Kalifornie) došlo ke zřízení jednoho z technických tunelů. V šestimetrovém náspu bylo zaregistrováno prosednutí základu už o půldruhého metru na ploše 36 m2, a rozsah destrukce se zvětšuje. Co bude dál?

 

Už týden v USA pokračuje tragédie, která svým rozsahem zřejmě dramaticky překonává japonskou Fukušimu. Ministerstvo energetiky USA vydalo prohlášení vyvracející důvody ke znepokojení, současně ale byl vyhlášen poplach ve Středisku mimořádných operací, a více než tisíc  pracovníků se nachází  pod zemí v protiradiačním krytu, který je navíc bez proudu. Kromě toho je zaznamenáváno rozšíření propadů horniny nad tunelem.

 

Obecně vzato, na tom bychom mohli téma opustit, nebýt bohaté historické minulosti Hanfordského komplexu, odkud prakticky pochází dnešní jaderná mohutnost USA  a, jak to podle poslední události vypadá,  mohla by tam i skončit.

 

Hvězda projektu „Manhattan“

 

Hanfordský komplex vznikl v roce 1943 jako místo, kde byl postaven první průmyslový jaderný reaktor v USA na výrobu zbraňového plutonia. Právě jeho produkce představovala základní náplň první testovací atomové bomby, která explodovala na polygonu Alamogordo (Nové Mexiko) a bomby „Tlouštík“, svržené na Nagasaki v roce 1945.

 

Na vrcholu své slávy v Hanfordu pracovalo 9 reaktorů, které vyrobily 64 tun zbraňového plutonia, což je 80% amerických zásob tohoto materiálu. Dodnes ¾ všech bojových hlavic pochází z tohoto městečka na břehu řeky Columbia. Dnes tento průmyslový komplex zaměstnává 9 tisíc lidí.

 

Když v roce 1942 americká vláda hledala místo pro výstavbu průmyslového objektu s nebezpečnou výrobou, byla jedním z hlavních podmínek neobydlenost území vzdáleného minimálně 30 km od nejbližšího místa s hustotou osídlení nad 1 tisíc obyvatel, a nejbližší železnice a silnice nesměla procházet blíž než 15 km.

 

Takový naprostý „zapadákov“ nalezli právě na břehu řeky Columbia. Mezi léty 1943-1946 tu 50 tisíc dělníků postavilo 554 budov, včetně 3 jaderných reaktorů, 3 linek zpracování plutonia, závod na jeho chemické obohacení, 4 elektrárny, 621 km silnic a 254 km železnic, jakož i několik depozitních polí ke skladování radioaktivního odpadu, každý s 64 nádržemi. A ty právě předurčily další osud komplexu.

 

Zrezivělý jaderný pás

 

Zpočátku šlo všecko dobře: projekt Manhattan byl dítětem ministerstva obrany a byl určen k řešení jediného úkolu – urychleného vyrobení velkého jaderného klacku.

 

Osudným se pro Hanford stal říjen 1946, kdy jaderný projekt vykročil daleko za rámec čistých výzkumů a stal se obrovským složitým průmyslovým podnikem, kdy Pentagon předal objekt do podřízenosti společnosti General Electric (GE) a k dozoru nad ním byla zřízena Komise pro atomovou energii USA.

 

Po atomovém bombardování Japonska měly USA méně než 10 atomových bomb v době, kdy Pentagonem vypracovaný plán války proti SSSR (známý po krycím názvem „Dropshot“) požadoval použití minimálně 250 takových bomb. K jejich výrobě bylo třeba velmi mnoho plutonia a kapacita 3 reaktorů nestačila.

 

GE uložili postavit postupně – do roku 1963 dalších 6 reaktorů a rekonstruovat stávající. Postupně počet obohacovacích linek stoupl na 5 a celkový počet různých budov a laboratoří stoupl na 900. A to vše pro výrobu 60.000 jaderných nábojů (bojových hlavic balistických, okřídlených a operativně-taktických raket, bomb a také náloží pro vybudování tzv. protitankového jaderného valu v Evropě).

 

Potom začal klasický konflikt zájmů státu a soukromého byznysu. Byznysmeni si přáli zvyšovat zisk a rozšířit výrobu při současném navyšování cen svých služeb. Na druhé straně stát si uvědomil, že 1. Dokonce ani bohaté USA tolik peněz nemají, a 2. Už arsenál, který je k dispozici, je dostatečný ke zničení všeho živého na planetě, takže další narůstání zásob ztrácí smysl.

 

Bez ohledu na odpor soukromého vlastníka začalo v roce 1965 utlumování tohoto projektu. Po roce 1971 zůstal v provozu jediný reaktor (Reaktor N), který fungoval do roku 1987 jako civilní elektrárna státu Washington. Souběžně s odstavením reaktorů byly odstavovány i obohacující linky a další součásti tohoto složitého systému. Tečku udělalo v roce 1977 předání komplexu ministerstvu energetiky USA. Od této chvíle začal zpětný odpočet začátku tragédie.

 

Kufr bez držadla

(těžko ho přenášet, líto je ho zahodit… – pozn-překl.)

 

Efektivní soukromník, když zjistil, že se zdroj dosavadních tučných státních zakázek vyschl, a obrovský průmyslový komplex se změnil v břemeno, tak s radostí přeložil problém likvidace komplexu na krk státu, který stěží chápal, co s tím má dělat.

 

Podle nejskromnějších odhadů vycházelo, že rekultivace území spotřebuje nejméně 2/3 rozpočtu ministerstva energetiky příštích 25-30 let.  Činitelům a byrokratům se něco takového vůbec nezamlouvalo a hledali cesty, jak udělat z nouze ctnost. A taková možnost se našla…

 

Intenzivní rozvoj jaderné energetiky v USA vyprodukoval vážný problém, kam s radioaktivními odpady. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) doporučovala nízkoaktivní jednoduše zahrnout zeminou, materiály vysoce aktivní skladovat ve speciálních zařízeních přímo v místě vzniku až do snížení jejich radioaktivity na střední úroveň. Materiály střední aktivity skladovat v kontejnerech v hloubce minimálně 10 m.

 

Protože dobrá třetina infrastruktury Hanfordského komplexu představovala ohromnou pavučinu podzemních tunelů v hloubce zhruba 10 metrů, začali je využívat jako úložiště radioaktivního odpadu. Navíc tam už existovalo vlastní úložiště, které bylo třeba jen rozšířit.

 

A tehdy se objevil „geniální“ plán: kapalné odpady jsou přepracovány do sklovité hmoty a zalévají se do kontejnerů, kde vydrží postupně chladnout do lepších časů. V rámci zjednodušení manipulace byly kontejnery umísťovány do speciálních železničních vagónů, které byly zaváženy do tunelů, postavených ještě ve 40. letech. Na papíře vypadalo všechno o.k. jak s hlediska rozpočtu, tak i realizace. Život se, ovšem, ukázal být složitějším.

 

Dávno očekávané havárie

 

To, co se teď v Hanfordu děje, je zákonitým výsledkem půlstoletí bakchanálie populizmu a primitivní nedůslednosti. Když řekli tenkrát „A“, měli říci také „B“, ale USA upřednostnily zastavit se jen na vagónech a nepřemýšlet, co se s tím vším bohatstvím stane potom.

 

Uzavřený výrobní komplex v Hanfordu se rychle změnil v největší úložiště radioaktivního odpadu v celých USA. Dnes se v jeho podzemních stanovištích ve 177 kontejnerech nachází 204.000 m3 kapalých vysoce aktivních (VAO) radioaktivních odpadů. Jistě, plánovalo se uložení jen středně aktivních (SAO), ale od 80. let tam začalo pohřbívat i látky vysoce aktivní.

 

Problémy začaly počátkem let dvoutisících, kdy skončila záruční lhůta samotných kontejnerů.

 

Dokonce i ve sklovité podobě jsou SAO, nemluvě už o VAO, chemicky agresivním svinstvem. Takže i šarže přepracované k uložení během konce 80. –  počátku 90. let,  začaly počátkem dvoutisících prožírat stěny kontejnerů. K roku 2011 se stal problém hromadným.

 

Ministerstvo energetiky ji řešilo přechodem na dvouplášťové kontejnery a zahájilo proces přebalování obsahu do nádob nového typu. Je pravda, že do té doby, podle odhadu amerických ekologů, cca 2% skladovaného objemu skončily v zemi. Následkem toho je na více než 320 km2 území uvnitř komplexu zónou vyloučeného vstupu.

Nejhorší nicméně je, že celé to hospodářství neprošlo generální opravou za celou dobu své existence a proto se začíná hroutit – a to se stalo.

Nejdřív se začaly bortit betonové základy pod kolejemi v jednom z tunelů a vytvořily se pukliny na ploše cca 50 m2, a potom se začala bortit i vyzdívka tunelu. A to tak závažně, že se podařilo evakuovat personál komplexu jen částečně.

Ze 3.000 lidí směny zůstalo pod zemí 1.000, kteří se nemohli dostat přes zával a bylo jim doporučeno uchýlit se do protiradiačních krytů. Podle reportážních snímků soudě, začal na povrchu rozsáhlý propad zeminy, místy o 1,5 metru, přičemž už nad několika tunely. V některých z nich stojí železniční soupravy s vyčerpanými palivovými články z atomových elektráren, připravenými k přepracování.

Nejhorší je, že se tak děje na břehu řeky Columbia, tekoucí ve vzdálenosti 80 km. Bude-li hroucení tunelů pokračovat, existují vážné obavy, že kontejnery nevydrží. V současné době, jak zjistily dálkově řízené roboty, protékají 4 kontejnery.

A Columbia, to není jen řeka, ale i 14 přehrad a hydroelektráren plus důležitý objem nákladní i osobní lodní dopravy. Níže po proudu žije 2,3 milionu lidí, včetně 619 tisíc ve městě Portland.

Nejsmutnější je, že oficiální místa USA demonstrují především snahu zamést odpady pod koberec. Jak ukázal případ Fukušimy, není to zdaleka ta nejsprávnější strategie…

Zdroj:  https://pfact.ru/world/detail/avariya-v-ssha-prevoshodit-fukusimu127123/

Přeložil:

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , | 112 komentářů

Rodáci (5) – Slovenský Sokrates – Adam František Kollár

Keby som sa v hodovnej sieni u Bavorov opýtal na aspoň jedného rodáka z Terchovej, vari každý by si spomenul na zbojníka Jánošíka. Na druhej strane by som sa stavil, že nikto nebude vedieť, že v tej istej Terchovej, len päť rokov po Jánošíkovej smrti, v roku 1718, sa narodil vari najvýznamnejší slovenský vzdelanec 18. storočia, Adam František Kollár.

Kollár bol skoro vo všetkom Jánošíkov protipól. Narodil sa v rodine schudobneného zemana, ktorý ani nemal na listine potvrdený svoj šľachtický titul. Počas rušných storočí sa rodinné listiny stratili a tak šľachtictvo rodiny nikto nebral vážne. Otec však viedol syna k vzdelaniu a podporoval ho. Mohol aj preto, lebo pôsobil ako zamestnanec rudných baní v Španej doline. Mladý Adam preto mohol študovať na gymnáziu v Banskej Bystrici a Banskej Štiavnici. Tie však stále boli úrovňou prinízko na Adamov talent. Ten si všimla aj cirkev a tak Adam napokon skončil na univerzite v Trnave.

V Trnave vstúpil do rádu jezuitov a mal sa stať kňazom. Pokračoval v štúdiu filozofie a teológie vo Viedni a ako novic pôsobil ako učiteľ latinčiny na jezuitskom gymnáziu v Trenčíne a v Liptovskom Mikuláši, asi štvrť storočia po tom, ako v tom istom meste odsúdili a popravili Jánošíka.

Kollára však veľmi zväzovali pomery v cirkvi, bol priveľmi osvietenský a napokon ešte pred vysvätením za kňaza po dohode s predstavenými vystúpil z jezuitského rádu. Pokračoval ďalej v štúdiu vo Viedni, kde sa zoznámil s osobným lekárom Márie Terézie Gerhardom van Swieten. Na jeho odporúčanie sa stal pisárom a knihovníkom v Cisárskej dvorskej knižnici.

Kollár mal okrem iných dva mimoriadne talenty, ktoré keď sa stretnú v jednej osobnosti, vždy z nej vytvoria mimoriadny zjav. Jednak sa ľahko učil, rýchlo chápal, a jednak vynikal usilovnosťou. Krátko po začiatku knihovníckej dráhy sa pustil do mravčej práce, do ktorej sa nechcelo jeho predchodcom, a vydal monumentálny niekoľkozväzkový kódex všetkých listín a rukopisov uložených vo Viedenskej knižnici (obálka na obrázku nižšie).

Vo svojom čase patril medzi najzbehlejších odborníkov v cirkevnom a občianskom práve, v histórii, filozofii, ale hlavne bol polyglotom. Ovládal latinčinu a gréčtinu, nemčinu, maďarčinu, francúzštinu, prakticky všetky slovanské a viaceré orientálne jazyky (turečtinu, arabčinu, perzštinu, hebrejčinu). Jeho jazykové znalosti ďaleko prevyšovali úroveň „dohovorí sa na cestách“. Sám vydal gramatiky a slovníky niekoľkých orientálnych jazykov, vydal zbierku perzskej literatúry a príležitostne pôsobil ako tlmočník a prekladateľ na cisárskom dvore pri diplomatických záležitostiach v turečtine.

Schopnosťami a usilovnosťou sa prepracoval až na riaditeľa Cisárskej knižnice a do najužšieho kruhu poradcov Márie Terézie. Ako znalca práva aj cirkevných záležitostí ho Mária Terézia požiadala o pomoc pri presadzovaní reforiem v Uhorsku, kde prekážkou bola najmä konzervatívna svetská i cirkevná šľachta. Išlo o nutné zmeny po porážke Rakúska v sedemročnej vojne s Pruskom, keď bolo potrebné dosiahnuť, aby sa uhorská šľachta výraznejšie finančne aj organizačne podieľala na štátnych záležitostiach. Tak vzniklo dielo teoreticky zdôvodňujúce osvietenský absolutizmus O pôvode a nepretržitom používaní zákonodarnej moci uhorských kráľov v cirkevných záležitostiach.

Kollárove dielo medzi uhorskou šľachtou vyvolalo doslova búrku. Medzi iným totiž kritizovalo oslobodenie šľachty od daní, existenciu šľachtických súkromných armád a tuhé nevoľníctvo. Navrhoval zrušiť nevoľníctvo, zaviesť urbár a zlepšiť postavenie roľníkov, zrušiť šľachtickú vojenskú povinnosť, zdaniť šľachtu, zaviesť náboženskú toleranciu, dať nešľachticom právo vlastniť pôdu a zastávať verejné úrady. Uhorská šľachta vyčítala Kollárovi vlastizradu a útok na zavedené poriadky v krajine. V prvej vlne odporu by Kollár snáď riskoval život, keby sa objavil osobne v Uhorsku. Tak aspoň uhorský snem v roku 1764 v Bratislave na námestí verejne Kollárovu knihu spálil. Mária Terézia tento útok na svojho obľúbenca nenechala bez odplaty. Mesto Bratislava muselo z rozkazu spáliť knihu najzúrivejšieho Kollárovho odporcu a cisárovná uhorský snem rozpustila.

Otázka potenciálnych cirkevných daní, ktorú Kollár v diele nastolil, natoľko znepokojila cirkevnú šľachtu, že dosiahla stiahnutie Kollárovej knihy z obehu a kniha sa dostala na cirkevný index zakázaných kníh. Kollárove naštrbené vzťahy s cirkvou sa týmto dielom trvalo dostali pod bod mrazu. Kvôli odporu cirkvi sa napríklad neskôr Kollárovi nepodarilo založiť po vzore Francúzska aj vo Viedni akadémiu vied. Kollára tiež v Uhorsku nikto, ani neskorší Štúrovci, nezahŕňal do antológií diel a spisovateľov. Pritom Kollár bol nadšeným obhajcom a používateľom slovenčiny, čo sa naplno prejavilo aj v historickom spise Uhorsko a Atilla. Kollárove tu uvedené názory sú úplne kompatibilné s hrdosťou národovcov za rodný jazyk a so Štúrovým panslavizmom.

Cisárska knižnica v Hofburgu – pôsobisko A. F. Kollára

Napriek odporu uhorskej šľachty ostal Kollár trvale v obľube Márie Terézie. Sama sa mu ponúkla za krstnú matku jeho dcérky Terézie a využívala jeho všeobecný rozhľad a hlboké znalosti pri mnohých svojich reformných projektoch. Bol napríklad jedným z hlavných duchovných otcov školskej reformy z roku 1777. Jeho zásluhou sa na nižších stupňoch vzdelávania preferoval rodný jazyk vo všetkých krajinách cisárstva. Mária Terézia menovala Kollára za vrchného riaditeľa – inšpektora všetkých gymnázií cisárstva a uviedla do šľachtického stavu pod menom von Kereszteny.

Zomrel v roku 1783 uprostred svojho času najväčšej súkromnej zbierky kníh.

Zamyslenie: Prečo sa legendou stal zbojník a nie vzdelanec?

Keď si porovnáme životy oboch Terchovských rodákov, tak približne v rovnakom veku sa obaja ocitli v Liptovskom Mikuláši. Jeden ako súdený zbojník, ktorému sa mladý život končí, druhý ako začínajúci učiteľ, ktorému sa len začína dlhá a úspešná vedecká dráha. Obaja boli svojim spôsobom proti šľachtickej vrchnosti. Jeden fyzickou silou a bez zreteľného výsledku, druhý vedomosťami a perom, ktorý tú šľachtu dokázal smrteľne vystrašiť a zanechal za sebou výsledky citeľné dodnes.

A napriek tomu nám ako vzor hodný nasledovania predkladali častejšie Jánošíka ako Kollára. Vari aj preto, že fyzická násilná vzbura je vždy márna a končí na háku. Skutočná sila je vo vzdelaní a intelekte.

Prečo však Jánošík vyhral u Štúrovcov? V Liptovskom Mikuláši na námestí, práve oproti domu, kde Jánošíka vypočúvali, mučili a súdili, stojí rodný dom Janka Kráľa. Osud mladého zbojníka, ktorý nikoho nezabil a podľa ľudovej tradície väčšinu zboja rozdal, zanechal v Jankovi Kráľovi hlbokú stopu. Ako mladík navštevoval miesta, kde sa Jánošík pohyboval a bol jedným z prvých autorov, ktorý spracoval tému umelecky (Výlomky z Jánošíka). Jánošíka ako tému priniesol aj medzi Štúrovcov, niektorí ju rozpracovali ešte do väčšej hĺbky (Ján Botto – Smrť Jánošíkova). Štúrovci boli náturou romantici a na čo už je romantického na vzdelanom knihomoľovi?

No poučme sa kvôli vlastnému životu. Chceme za sebou nechať maľovanú legendu, alebo výsledky?

Na záver ešte citát z diela Uhorsko a Atilla, ktorý ilustruje jeho vzťah k rodnému jazyku:

„Ak je niekto rodom Slovák ako ja a podľa môjho príkladu vynaloží trochu času na poznanie ostatných nárečí, veľmi ľahko porozumie jazyk a písmo celého slovanského národa… Toto som chcel zdôrazniť kvôli mojim Slovákom, aby reč a svoj kmeň neprestali milovať preto, ako sa to často stáva, že sú posmievaní takými, ktorí tiež bývajú v Uhorsku…“

(zvýraznil jsem já kvůli obecné platnosti nejen pro Slováky, ale i pro Čechy)

Zdroje:

Patrik Kunec: V službách Márie Terézie; v: Historická revue, 5/2017

http://slavni.terchova-info.sk/osobnost/adam-frantisek-kollar/

https://www.scribd.com/document/343395203/305722748-36542483-Trochu-Zmenene-Bibliograficke-Odkazy

http://adamfrantisekkollar.blogspot.sk/

http://www.osobnosti.sk/osobnost/adam-frantisek-kollar-1499

https://zurnal.pravda.sk/neznama-historia/clanok/309130-niekedy-stacilo-popravit-knihu/

https://sk.wikipedia.org/wiki/Adam_Franti%C5%A1ek_Koll%C3%A1r

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , | 29 komentářů

Trochu politické ekonomiky

Uvedu to Babišovými Slepičími kvoky jak šly z asebou

Andrej Babiš‏ @AndrejBabis

Návrh rozpočtu 2018 musí MF předložit podle zákona do 31.5., 5 dnů předtím je připomínkové řízení resortů.

 Andrej Babiš‏ @AndrejBabis

Sumář představ resortů je deficit 100 mld. MF navrhuje 50 mld, podle schváleného výhledu koalice.

Tady je přesně vidět, jak politika zasáhla do ekonomiky. Sobotkovy akce způsobily dost podstatné zdržení tvorby Státního rozpočtu. Místo vyjednávání o výdajích a příjmech jednotlivých resortů tady Sobotka podporovaný Kalouskem a svými „poradci“ předváděl ramena. A s ohledem na krátký čas do konce května, nezbývá novému ministrovi mnoho času na přípravu svých jednání. Podle jeho vystupování to vypadá, že se asi brzy rozkmotří s celou vládou. Prostě nedá a nedá. A to bude problém. To se určitě Sobotkovým ministrům líbit nebude. Možná budou litovat, že na místě Pilného nesedí Schillerová. Takže nezbývá než si přát, aby jmenování proběhlo opravdu rychle. Je to přesně proti Sobotkovým zájmům.

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , , | 124 komentářů

Bylo-nebylo

aneb

 fantom muzea

 

Muzea, galerie, archivy a podobná zařízení jsou pracoviště dost neobvyklého typu a vydrží v nich asi jen ten, koho tahle práce moc baví. A baví ho natolik, že to převáží nad všemi negativy: špínou, většinou malými výdělky, neutěšenými podmínkami na pracovišti (taky jsme přežívali jednu zimu v archivu bez topení – v kamenné budově s metrovými zdmi to byla opravdu chuťovka).  A tak tahle svérázná pracoviště přitahují svérázné lidi a to nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi sympatizující veřejností. Někdy jsou to lidé skvělí, kteří znamenají velikou pomoc, jindy ovšem jsou to……no, řekněme, lidé méně skvělí.

Příběh, který chci vyprávět, patří do té kategorie „jindy“.

Toho člověka, který byl v muzeu znám pod přezdívkou Fantom, jsem poprvé viděla na jakémsi muzejně-památkářském zájezdu. Cílem byla návštěva Slavonic, Tišnova s jeho nádherným cisterciáckým klášterem – už ani nevím, kde všude jsme jezdili. Byl nás plný autobus, památkáři, archeologové, lidí z odboru kultury  ONV a mimo jiné byli také pozváni lidé z jakési dobrovolné komise památkové péče při ONV a jejím členem byl právě Fantóm. Postarší pán, který nejenom že úplně všemu rozuměl, ale především o tom rád a dlouze hovořil.

Zasedací pořádek v autobuse jsme měli dohodnutý tak, že vpředu seděli nekuřáci a zadní sedadla obsadili kouřící členové výpravy. Fantóm seděl vpředu, ale byl kuřák – a tak se čas od času zvednul, dobalancoval do kuřácké části, zapálil si a začal hovořit.  Jednou se takhle zastavil u sedadel přede mnou, kde seděly dvě archeoložky. Fantom se rozhodl s nimi odborně pohovořit a zvolil si jako téma Věstonickou Venuši. Jak bylo jeho zvykem, hovořil dlouze a vyřčená moudra se kolem něj vršila jak Himaláje. Korunu jeho proslovu ovšem nasadila závěrečná věta: „No je to ještě předkřesťanský, ta Venuše, ne?“ Musím, ocenit obě archeoložky že Fantoma zvládly naprosto zdvořile – jen po zbytek zájezdu v momentě, kdy se Fantom na svém sedadle zvednul a chystal se jít si dozadu zakouřit, tak Andulka s Evou tvrdě usínaly a k životu se probouzely až když se ten vševěd zas spolehlivě usadil na svém sedadle.

Fantomovi se zřejmě zalíbila naše společnost a tak nás pak hojně navštěvoval v muzeu. Jeho oblíbenkyní byla Heide, která měla tu jejich památkářskou komisi na starosti. Usadil se jí vždycky v pracovně a mlel a mlel. Když měla trochu volněji, tak jeho návštěvy odevzdaně přežívala, ovšem když měla fofr, bylo potřeba ji zachránit a Fantoma někam přestěhovat. Ono totiž nestačilo mu říct, že má Heide práci a nemá na něj čas. Fantom sebou v takovém okamžiku pleskl na nejbližší židli a oznámil, že to nevadí, on že počká. A byl ochoten tam takhle sedět dlouhé hodiny – a pochopitelně nikoliv mlčky. Jednou zas takhle přišel a tak bylo nutné zorganizovat záchrannou akci. A tak pod nějakou záminkou přivedli Fantoma ke mně do dílny. (Já tam tehdy fungovala jako konzervátorka aneb Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Až když jsem začala študovat VŠ, tak jsem postoupla na odborného pracovníka-historika.) Já měla zrovna v dílně sbírku cínu a trošku jsem ji dávala do pucu a tak mi Fantom nějak zásadně nevadil – dělala jsem si svoje a jemu jsem odpovídala jen tak zdvořilostně. Fantom se usadil a pohled na mou práci ho inspiroval:

Fantom: „To je cín?“

Já: „Ano.“

Fantom: “ A máte tu taky cínový mor?“

(To není vtip, to skutečně existuje a je to pěkný prevít.

 https://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADnov%C3%BD_mor )

 Já: „Máme.“

Fantom: „ A co s tím děláte?“

Já: „No s tím se moc dělat nedá. Jedině upravit depozitární režim, aby to nezmrzlo, a jinak se to dává k cínařům, aby poškozenou část vyřízli a dolili novým cínem. A pak se už jen doufá…“

Fantom: “ Já vám dám recept – můžete to klidně publikovat“

A začal mi líčit, jak byl v Litoměřicích v tamním biskupském dómu a tam měli cínovou křtitelnici, silně poškozenou cínovým morem, celý kus jí chyběl, včetně jedné nožky. A Fantom prý jim poradil, ať té křtitelnici dávají obklady z vlažného heřmánku – a když tam pak za rok přijel, tak křtitelnice byla jako nová a moc mu prý děkovali!

Zachovala jsem vážnou tvář a chechtat jsem se začala, až když odešel. Krátce na to jsem s kolegyní jela do Prahy k restaurátorům, vyzvednout hotové věci. Ona nějaké sochy a já jela do Balbínovy ulice, kde byla cínařská dílna, vyzvednout asi pět věcí, mimo jiné i ty, co byly poškozené cínovým morem. A jak jsem tam čekala, až dorazí kolegyně se sochami, tak jsem klukům cínařskejm nabídla ten skvělý recept na léčbu cínového moru. Všichni tři dostali neuvěřitelný záchvat smíchu. Tak jsem komentovala, že já z toho mám taky legraci – ale že by až tak? No a tak mi vysvětlili, že se s tou litoměřickou křtitelnicí přes půl roku mořili v dílně, než jí dali do pořádku a dodělali všechny chybějící části, včetně nožičky. Ale Fantom byl přesvědčen, že to dorostlo po vlažných heřmánkových obkladech.

Takhle nás oblažoval až někdy do r. 1977, kdy se muzeum stěhovalo ze starého Mostu. Do našeho nového působiště pak už nechodil.

A teď obrázky.

Protože nemám obrázky přímo k Fantómovi, vypomůžu si něčím aspoň trošku souvisejícím.

Tak tohle dokáže cínový mor. Takhle strašně napadené (tedy spíš zničené) předměty jsme naštěstí v muzeu neměli.

Okresní muzeum v Mostě v podobě někdy z počátku 20. století.  (Tehdy tedy jen městské muzeum). Když jsem tam pracovala koncem 70. let, tak zmizel nápis a změnila se móda. Stav budovy se bohužel příliš nezměnil.

A tohle je vstup přímo do mého tehdejšího pracoviště – já to už znala s mřížemi na oknech a dveřích, on ten starý Most nebyl zrovna rajská zahrada. Všimněte si těch soch vpravo dole (tedy jedné a půl sochy, abych byla přesnější). Autor je Jan Michal Brokoff, narozen v Klášterci nad Ohří r. 1686, zemřel v pouhých pětatřiceti letech v Praze r. 1721. Byl to příslušník slavného rodu sochařů a kameníků Brokoffů, o kterých jsem psala v souvislosti s Kláštercem nad Ohří. Tyhle sochy měly zajímavý osud – dovolte, abych se mu trošku věnovala.

Stará radnice v Mostě je považována za nejkrásnější renesanční stavbu v Mostě, podle některých historiků dokonce v celých Čechách. Její stavbu městu povolil král Vladislav Jagellonský. Roku 1715 byly na její průčelí umístěny sochy čtyř živlů od J.M.Brokoffa. Na této pohlednici je sochařská výzdoba dobře viditelná: uprostřed je mostecký městský znak, vedle něj na obou stranách po dvou Brokoffových sochách a na levém i pravém kraji po jedné menší soše štítonošů.  V druhé polovině 19. století se Most začal ztrácet svoji středověkou podobu a měnil se na moderní průmyslové město. Téhle proměně padla za oběť i stará radnice: r.1882 byla zbourána a na jejím místě vyrostla budova krajského soudu a soudní věznice.

Budova soudu na tzv. prvním náměstí. Starý Most měl totiž tři náměstí a vzhledem k proměnlivosti jejich úředních názvů jim lidé říkali první, druhé a třetí náměstí. První bylo hlavní, na druhém se v době, kdy jsem ho znala, pořádaly trhy a na třetím pamatuju autobusové nádraží. Oficiální názvy prvního náměstí byly Staré, Tržní, Bismarckovo, Švehlovo, Dr. Beneše, Adolfa Hitlera a Mírové. No uznejte – kdo se v tom má vyznat?

Když se zbourala radnice, byly Brokoffovy sochy po nějakou dobu umístěny na dost nečekaném místě: na střeše zvonice u děkanského kostela v Mostě. Ano, to je ten kostel, co se stěhoval, tady je ještě na původním místě.  Zvonice je ta věž se zaoblenou střechou, napravo od kostela. Mám dojem, že na tomhle obrázku jsou ty sochy trošku vidět. V muzeu jsme měli fotku, kde byly na té střeše viditelné a určitelné bez nejmenších pohyb. Kostel stál v horní části druhého náměstí – oficiální názvy náměstí byly Minoritů (byl tam minoritský klášter), císaře Wilhelma, Hermanna Göringa, Dr. Goebbelse, generála Svobody. Pohlednice byla poslaná r.1899 (nebo 1894 – je to špatně čitelné) – na novějších zobrazeních tam sochy už nejsou vidět, zřejmě už pak byly přemístěny do muzea.

Když se boural starý Most, bouralo se pochopitelně muzeum a sochy byly opět přemístěny. Nyní stojí u budovy magistrátu města Mostu.

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , , | 16 komentářů

V Číně žije třikrát méně lidí, než se uvádí…?

Podíváme-li se na Čínu, klademe si otázku: – a kde vlastně žije a čím se živí ta 1,5 miliardy lidí, které tam mají být? Dvacet největších městských center dají dohromady nanejvýš něco přes 200 milionů lidí.

 Dnes se nezřídka ve vlasteneckých kruzích připomíná přání anglosaského světa vyprovokovat nás k válce s Čínou. A tak nějak to taky bude. V té souvislosti je slyšet od různých tuzemských expertů, že nás Čína už brzy utluče čepicemi, zaberou si celou Sibiř a další katastrofální předpovědi. Může se to stát?

Sloužil jsem 3 roky prezenční služby v pohraničním vojsku na Dálném Východě, učil jsem se vlastenectví na příkladě hrdinů Damanského*), nicméně se domnívám, že ten strašák tak hrozný není …

Je známo, že Čína, kromě toho, že je světovou dílnou, se vyznačuje ještě obrovským množstvím obyvatel – kolem 1,347 mld.(některé zdroje se s tím nepářou a uvádějí 1,5 mld.) a průměrnou hustotu osídlení 140 lidí na km2 této třetí největší země světa po Rusku a Kanadě – 9,56 mil.km2.

Koluje taková bajka, podle které ordonanc, nebo nějaký jiný pomocník Suvorova, když zapisoval diktát hlášení Alexandra Vasiljeviče do hlavního města o dalším jeho vítězství, se pozastavil nad přehnaně vysokými údaji o zabitých nepřátelích.
Na to mu Suvorov údajně odpověděl: „A proč bych měl ty nepřátele šetřit!“

 

Obyvatelstvo:

 

Číňané, a po nich Indové, Indonézané, a vůbec celá Asie si uvědomili, že počet obyvatel jejich zemí je stejně strategickou zbraní, jako bomby a rakety.

Nikdo nemůže s určitostí říci, jaká je v Asii demografická situace ve skutečnosti. Všechny údaje jsou odhadní, v lepším případě jsou to informace Číňanů samotných (poslední sčítání proběhlo v roce 2000).

Počet obyvatel totiž, bez ohledu na protipopulační politiku vlády (1 rodina=1 dítě) posledních cca 20 let počet obyvatel stále roste každoročně o 12 mil. lidí. Jak tvrdí experti, je to kvůli obrovskému výchozímu (tj. základnímu) číslu.
Já jistě nejsem demograf, nicméně 2+2=4. Pokud máte 100 lidí, 2 umřou a 1 se narodí, tak po roce máte lidí 99. Takže, pokud máte 100 mil. nebo 1 mld., a poměr narozených a zemřelých je záporný, pak bez rozdílu výchozího počtu – bude výsledek minusový. Číňanům a demografickým expertům paradoxně vychází plusový…!
Je to velmi zamotaná otázka. Např. v monografii Korotajeva, Malkova a Chalturina „Historická makrodynamika Číny“ je uvedena následující tabulka:
1845   –          430 mil.
1870   –          350
1890   –          380
1920   –          430
1940   –          430
1945   –          490 mil.
Dostal se mi do rukou starý atlas, kde se píše, že v r.1939, tedy před 2. Svět.válkou, bylo v Číně napočítáno 350 mil. lidí. Netřeba být odborníky v demografii, abychom si všimli obrovského nesouladu a absence jakéhokoli zřetelného systému v chování čínského obyvatelstva.

Jednou je pokles o 80 mil. za 25 let, pak nárůst o 50 za 30 let, jindy zase 20 let beze změny. Hlavní je – že výchozí cifra byla střelena odhadem – „kdo by je, ty nepřátele, počítal“…  Ale skutečnost je nejspíš patrná – za 95 let od r. 1845 do 1940 se počet Číňanů nezměnil.

A najednou, za posledních 72 let (s přihlédnutím k ničivým válkám, hladu a bídě a 20 letům protipopulační politiky) tu máme nárůst  skoro o miliardu!
Všem je například známo, že SSSR ztratil během Velké Vlastenecké Války 27 milionů lidí.   Málokdo ale ví, že na druhém místě, pokud jde o lidské ztráty, byla s 20 miliony Čína. Někteří experti uvádějí dokonce 45 milionů.  A bez ohledu na tak příšerné ztráty ohromný přírůstek mezi roky 1940-1945 o 60 milionů! Přitom kromě Světové války byla v Číně i válka občanská, a na Tajwanu dnes žije 23 mil. lidí, kteří se dříve počítali Číňanům.

Nicméně, v době vzniku ČLR v roce 1949, měla země 550 milionů lidí. Za 4 roky (nepočítáme uprchlé na Tajwan) ale přibylo neuvěřitelných 60 milionů lidí. Pak přišla kulturní revoluce s nesčetnými represáliemi i pojídání vrabců v hladových letech, ale obyvatelstvo přirůstalo stále rychleji.

Ale přece jen skoro uvěříme a spočítáme na koleně: 430 v roce 1940 – to je samozřejmě velmi mnoho. Přibližně polovina jsou ženy (v Asii je žen o něco méně – ale dejme tomu). Kolem 200, z nichž babičky a děvčátka tvoří další 2/3. Ženy rodí mezi 15 a 40.rokem=25 let, a dožívají se něco přes 70. Vychází nám tedy cca 70 milionů. Předpokládejme, že v Číně nejsou bezdětné a lesby, + přičtěme moji demografickou neprofesionalitu – a vychází nám oněch 70 milionů rodiček v roce 1940.

Kolik musely rodit tyto ženy děti, aby za 9 let bylo Číňanů 490 mil., na 15% přírůstek? Válka ničení, žádná medicína, řádění Japonců… Podle vědy, neklame-li mě paměť, k tomu, aby nedošlo k poklesu populace, musí se rodit 3-3,5 člověka. A dalších 90 mil. na 70 mil. rodiček, dalšího člověka. Fyzicky za 9 let to není jednoduché, ale je to i možné, ale …
Na internetu se píše, že podle sčítání roku 1953 bylo v Číně 594 mil., ale v roce 19496 ne 490, ale 549 mil. Za 4 roky čtyřicetpět milionů. Za 13 let populace narostla ze 430 na 594 milionů lidí – tedy víc než o třetinu. Takže, každá ze 70 milionů žen za 13 let porodila 3,5 dítěte pro reprodukci + kolem 2,5 (163:70)=6.

Někdo namítne, že v Rusku také byl boom na přelomu 19. a 20. století. Ale v Rusku tou dobou Japonci nevyvraždili 20 milionů lidí a 20 milionů neuteklo na Tajwan. A vrátíme-li s k tabulce, tak co bránilo Číňanům se v předchozích letech rozmnožit aspoň o 10 milionů?

A tady za 13 let z ničeho nic o 164 milionů ve válce a hladu. A abych nezapomněl takové drobnosti jako korejská válka, v níž padlo dalších kolem 150 tisíc mladých Číňanů – to jsou drobnosti. V následujících desetiletích se Ćíňané rozmnožovali zkrátka bezuzdně.

Mám za to, že oni svoje Číňany, podobně jako FED dolary, malují prostě jen tak, ze vzduchu.
Nikdo nezpochybňuje, že Číňanů, Indů a Indonézanů je velmi mnoho, Nigerijců také plno Íránců a Pákistánců. Je ale množství a množství. A Indové – šikulové, se včas chopili iniciativy.
Teď trochu o území. Čína je veliká, ale … podívejte se na administrativní mapu ČLR. V Číně jsou tzv. autonomní oblasti (AO) – je jich 5, ale řeč půjde o třech: Sitiang-ujgurská, Vnitřní Mongolsko a Tibetská.

Tyto tři AO zaujímají dohromady území o rozloze kolem 4 mil.km2 – tedy skoro polovinu rozlohy Číny!
Ale žije na těchto územích celkem asi 46 mil. lidí – kolem 3% obyvatelstva ČLR. Jmenované oblasti jistě nejsou ideální pro osídlení, ale nejsou horší než Vnější Mongolsko nebo naše Tuva, nebo např. Kyrgizie nebo Kazachstan.

Většina Číňanů žije mezi řekami Juang-che a Jang-tse a na teplém pobřeží (jih, jihovýchod). Mimo chodem, k Mongolsku. Pokud Vnitřní Mongolsko je územně větší než Francie a Německo dohromady, pak Mongolská lidová republika – Vnější Mongolsko je ještě+ o polovinu větší než Vnitřní (1,56mil.km2). Osídlená prakticky není – 2,7 mil. lidí (hustota osídlení 1,7/km2, zatímco v ČLR vč. uvedených AO je to 140 lidí/km2, je v meziříčí ke 300 lidem/km2) – máme-li věřit statistickým údajům.

Zdrojů, za kterými se Číňané údajně pohrnou na Sibiř s rizikem narazit na ruské atomové bomby, je i v Mongolsku, ale i v Kazachstánu,  plno, ale bomby nejsou. A proč tedy nevytýčit ideu spojení – sjednocení mongolského  lidu pod křídly Říše středu?

Číňanů je v Rusku 150-200 tisíc. Počet obyvatel Chabarovska a Přímořského kraje, Amurské oblasti a Židovské autonomní oblasti (kolem 5 milionů) se jistě nedá srovnat s 38 miliony obyvatel pohraniční provincie Chej-lung-tiang, ale přece jen.

Nicméně, Mongolové – klidně spí (Číňanů a Rusů je tam dohromady 0,1% – cca 2 tisíce) a Kazachové se zatím také příliš nevzrušují.

Obávat by se, podle mého, měla Barma (nebo také Myanmar) se svými skoro 50 miliony obyvatel a poměrně velkou rozlohou 678 tis.km2. Nad ní visí ona Jihočínská miliarda, právě v Barmě její diktátorský režim „utlačuje čínskou menšinu“ (1,5 mil.)!! Ale hlavně, rovník je vedle, obrovské mořské pobřeží a – teplo.

Dokonce ani barmští přátele se, jak se říká, nemozolí, zato my jsme v panice.
No, dobrá, čínští komunisté se ze strachu z Američanů bojí zavést pořádek ve vztazích s Tajwanem, ale ve Vietnamu Čína otevřeně naráží, křičí, že se nebojí a stále připomíná dávnou rvačku, Laos a Kambodžu se snaží vzít znovu pod křídlo novopečený Velký Bratr. Čína se hádá s Vietnamem o roponosné ostrovy, ale jinak je klid.

Číňani jsou divní. Lidi už tam jsou jako sardinky, ale oni neosídlují ani svoje obrovská území, nemluvě o slaboučkých sousedech, jako Barma a Mongolsko. Ale Burjatsko určitě napadnou  -vždyť poslali už 150 tisícový expediční sbor, jen polovina z něj, se bůhvíproč, zasekla v Moskvě nebo v teplém Vladivostoku. Ale to je prkotina, protože hned jako první udeří – na Sibiř!
No, a to je nejspíš všechno – napoprvé.

Autor: Viktor Mechov
Komentář:

Další myšlenky k této věci …

Populace Země prudce klesá. Vyhodnotit tento pokles lze alespoň podle reálného počtu obyvatel Číny.
Viktor Mechov napsal velmi zajímavý článek, ve které uvádí argumenty ve prospěch toho, že populace Číny je 3-4 krát menší, než nás naučili se domnívat. Totéž lze nejspíš říci i o Indii a dalších zřetelně chudých zemích s populací nadmíru „vysokou“.

Zkontrolovat to je poměrně jednoduché: stačí si ve Wikipedii sečíst počet obyvatel 20 největších čínských měst. A dostanete sugestivních 230 milionů lidí (včetně populace okruhů). A kdepak žije zbytek těch lidí – kde je zbývající miliarda? Na venkově? A kde pěstují potravu? V horách Tibetu, které zabírají skoro polovinu území ČLR? A potravin přece potřebují obrovské množství – máme-li věřit, že v Číně žije 1 miliarda a 340 milionů lidí! Podívejme se dál… Blbopedie uvádí, že v roce 2010 Čína vyrobila 546 mil.tun obilí, přičemž osevní plochy v Číně představují 155,7 mil.ha. Ale k zajištění normálního života populace země musí vypěstovat v průměru kolem 1 tuny obilí ročně na hlavu. Část ho jde na krmení dobytka a část na chléb a další potraviny.
Takže Čína jasně není soběstačná, máme-li věřit údajům o počtu jejích obyvatel. Nebo ano –ovšem, je-li tam 3 krát méně obyvatel, než se uvádí.
Je to možné prověřit, mimochodem, podle ukazatelů USA – a hned bude vše jasnější a pochopitelnější!  Takže: v USA sklízí průměrně 60 mil.tun pšenice ročně z ploch o výměře kolem 20 mil.ha. Krmě toho ta m sklízí 334 mil.tun kukuřice ze 37,8 mil.ha, a 91,47 mil.tun sojových bobů z plochy 30,9 mil.ha. Vychází tedy, že celkem sklízí kolem 485 mil.tun obilí z plochy kolem 89 mil.ha. Ale počet obyvatel USA dosáhla jen kolem 300 mil.lidí! Přebytky obilovin se exportují.
Odsud hned vyplývá, že Číně chybí řádově 800 mil.tun obilí, které není prakticky kde koupit – máme-li věřit údajům o 1,4 mld. Číňanů. Pokud této pohádce nevěříme, tak je vše pochopitelnější, a populace Číny nemůže překročit 500 mil. lidí!

A ještě jedna nesrovnalost: Wikipedie informuje, že podíl městského obyvatelstva v roce 2011 poprvé dosáhl 51,27%, což rovněž potvrzuje hypotézu, že skutečný počet obyvatel Číny nepřekračuje 500 mil.
Totéž se děje s Indií! Pojďme spočítat počet obyvatel 20 největších indických měst. Odpověď vás rovněž překvapí: je to pouze 75 mil.lidí! Ale kam se poděla ta zbývající miliarda a dvěstě milionů, kde žije? Rozloha země je něco přes 3 mil.km2. Nejspíš žijí v přírodě s hustotou osídlení kolem 400 lidí na 1 km2.

Hustota osídlení je dvakrát vyšší než v Německu. Ale v Indii žije ve městech údajně kolem 5% obyvatelstva. Pro srovnání: v Rusku je podíl městského obyvatelstva 73% při hustotě osídlení 8,56 na km. Ale v USA činí podíl městského obyvatelstva 81,4% při hustotě osídlení 34 lidí/km2.
Může být oficiální informace o Indii pravdivá?

Samozřejmě ne! Hustota osídlení na venkově vždy dosahuje jen několik lidí na kilometr, tedy cca 100 krát méně než v zemi celkem. A to je jasným potvrzením toho, že populace v Indii je 5-10 krát nižší než se píše v oficiálních zdrojích.

Navíc, podle informace Wikipedie skoro 70% Indů žije na venkově – takže námi spočítaných 75 mil. městských obyvatel odstavuje kolem 30% populace Indie.

Z této proporce plyne, že celková indická populace se bude pohybovat kolem 250 mil. lidí, což daleko spíš odpovídá skutečnosti, než pohádka o miliardě.

Indie – to je zatím prostě kloaka s pohřbenou ekologií a neschopným obyvatelstvem, maximálně 200-300 mil. lidí. A indicko-čínský mýtus o obrovském přelidnění se hodí jen k tomu, aby  parazité nás mohli i dál beztrestně oblbovat  a pokračovat v ničení obyvatelstva planety …

Jistě, čtenář nemusí souhlasit s obsahem článku, případně s metodikou srovnání (některé údaje nesedí). O to tady ale nejde. Spíš by nás to mělo vést k zamyšlení nad tím, proč se – a nejen v případě údajů o přelidnění – natolik manipuluje se skutečností. Takže si každý pro sebe položme klasickou otázku – „Cui bono?“, nebo chcete-li „Cui prodest?“ … Vzpomínám si, že můj tatík říkával, že nejhorší smrt je smrt z vyděšení..  (pozn.překl.)
*) Damanskij – ostrov uprostřed pohraniční řeky  Ussuri (230km jižně od Chabarovska), kde se odehrávaly tvrdé boje čtvrnáctidenního konfliktu v roce 1969 mezi sovětskou a čínskou armádou

Přeložil:

 

Zdroj:  http://zagopod.com/blog/43284204895/Vnezapno:-V-Kitaye-zhivet-v-tri-raza-menshe-naseleniya,-chem-pri

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 64 komentářů