Dostal jsem nádherný, i když smutný mail od Ondřeje, syna naší paní Katy. Ač vypadá, že je osobní, přesto se domnívám, že bude stejně osobní i pro její čtenáře.
Dobrý den
Chtěl bych poděkovat Vám osobně za zveřejnění oznámení o úmrtí maminky i vašim čtenářům za vyjádření soustrasti v komentářích. Maminka byla velmi skromný člověk, který žil pro svou práci a pro druhé. Projevovalo se to i v takových hloupostech, že se třeba nerada fotila (ovšem fotografií svého psa měla plný počítač). Fotografií na kterých by byla ona je proto velmi málo, zejména z pozdějšího období.
Její velkou láskou byla historie, kterou vnímala jako mozaiku drobných příběhů a historek. Jsem si jistý, že stejný pohled dokázala vdechnout svým článkům na vašem blogu. Stejné a někdy i lepší to ovšem bylo, když začala povídat. Jedním z nejhezčích zážitků mého dětství byly večerní hovory o historii, umění i politice. Dokázala si se mnou prohlížet (snad desetikilovou) knihu „Dějiny umění“ a za jediný večer se mnou šmahem probrat umění od doby románské až po Picassa. Nikdy jsem nechápal, proč je dějepis ve škole tak nudný a šedivý, když mi moje maminka doma vypráví tak senzační a barevné příběhy z historie.
Maminka neměla ráda jen historii. Měla ráda lidi a jejich příběhy a měla ráda i zvířata a jejich příběhy. Dokázala se stejným zaujetím vylíčit příběh sýkorky, která se pere o zrní s veverkou, úplně stejně jako osud krušnohorského loupežníka, nebo pražské figurky.
Mamka neměla vždy šťastný a spokojený život. Velmi jí zasáhl rozvod a péči o mě a bratra zasvětila velké úsilí. Svůj osud však dokázala nést s noblesou a vše léčila prací. Po večerech po práci v muzeu a starání se o děti studovala vysokou školu. Když jsem to později jako student obdivoval tak mi trošku rozpačitě vysvětlovala, že u toho studia odpočívala.
Osud v jejím případě zasáhl ještě několikrát, kdy byla nespokojená v práci i se stavem ve společnosti v období devadesátých let a později. Vadila jí nekompetentnost v rozhodování jejích nadřízených i přebujelá byrokracie v oboru. její reakce na tuto frustraci byla pro ní naprosto typická. Sepsala s kolegou scénář pro historické slavnosti (Císařský den) v Kadani a realizovala s kolegy celou sérii výstav v městské galerii pod věží u příležitosti císařského dne. Císařský den je dodnes zlatým hřebem kulturní sezóny v našem městě. A nejspíš bude i pěkně dlouho po její smrti.
Maminka se velmi těšila do důchodu. Měla velké plány a pořídila si nový foťák, že se pořádně pustí do focení. Moc ho bohužel neužila, protože začala mít problémy s nohama. Přesto měla řadu fotografií z doby předdůchodové o které se neváhala podělit se svými čtenáři.
Byl jsem velmi rád, že mamka publikovala. Dokázala vidět krásné příběhy ve všem a dokázala o nich krásně povídat. Chtěl jsem, aby své příběhy vyprávěla do poslední chvíle.
Internet má jednu zajímavou vlastnost, kterou je pocit který zažíváte, když se z anonymního člověka stane někdo, koho si dokážete představit. Proto k mému povídání přikládám pár fotografií Katy, jako takový její poslední fotoseriál. Kdyby tu se mnou byla, tak bych si za to vyslechl pěkné kázání :-).
První fotka 
je z doby, kdy byla „mladý“ důchodce a neměla výraznější problémy s chůzí. Nicméně věrna svému celoživotnímu přesvědčení se nerada fotila. Jenomže na mé svatbě musela :-). Je to jediná použitelná fotografie z pozdější doby.
Druhá fotka z r. 1985 je přede dveřmi její pracovny v oblastním archivu. Byla tehdy čerstvě dva roky ředitelka. Přebrala zařízení v pěkném chaosu a stavěla ho na nohy.
Třetí fotka je nejstarší z r. 1975. Byla tehdy na návštěvě u tchyně a tchána ve Vratimově u Ostravy. Fotil to pravděpodobně můj tatínek. Byla tehdy opravdu mladou maminkou (mě bylo šest let). Za dva roky idylka skončila a naši se rozvedli.
Každopádně znovu děkuji a pozdravuji za bratra i za mě vaše čtenáře a děkuji za vaše slova v komentech.
Ondřej Merta
a na závěr to nejsmutnější
