S použitím knihy Jaroslava Golla Vznik Anglického parlamentu vydané roku 1879 nakladatelstvím J.Otty. Dozvíme se zejména proč jsou dvě komory parlamentu a proč každý zákon musí projít třemi čteními.
Keltická Britanie v I. století po Kr. se stala provincií Římskou; v V. století jí přestala býti. Přestala býti netoliko částkou rozpadající se říše ‚Římské, ale také přestala býti zemí keltickou: změnila své obyvatelstvo. Vyjma hornaté krajiny západní starší obyvatelstvo, které nebylo jako příbuzní Gallové se pořímanilo, ustoupilo a vyhlazeno od nových příchozích, od germánských Anglův a Sasův. Od nich založeno více panství, větších i menších, postupným výbojem proti podléhajícím Keltům ; později rzůná menší panství splývala ve větší, až na konec v IX. století všecka byla sjednocena v jediné velké říši, v jednom království anglosaském.
V státním zřízení těchto menších panství a potom velkého království, které z nich vzniklo, žádných stop řádů keltických, žádných pozůstatků práva římského nenacházíme.
Dějiny jak národnosti tak ústavy anglické počínají se dobou anglosaskou.
Tacitus nám několika rysy, vylíčil státní zřízení německých národů v I. století po Kr. Někteří kmenové žili pod vládou král, jiní byli bez králův. V obojích se občas scházíval k rozhodování o některých důležitých věcech sněm, t. j. shromáždění všech dospělých a svobodných mužů. Vedle tohoto sněmu bylo ještě shromáždění jiné, sbor těch, které Tacitus „principes“ nazývá, „sbor lechův a vládyk“, lze-li užiti výraz, které čteme v Libušině soudě. Jaké bylo zřízení Sasů ve IV. století, nevíme; jisto jest, že patřili ke kmenům republikánským, že neměli nad sebou králův žádných.
Bez králův zůstávala i nadál ta část, jež zůstala na pevnině, než u Sasů, kteří přešli přes moře do Britanie, vyvinula se moc královská; za to zanikly v královstvích anglosaských sněmy lidu úplně. Moc králů ve větších státech a později v jednotném stát anglosaském nebyla obmezena žádným sněmem, nýbrž toliko sborem podobným onomu, který po Tacitovi by slouti mohl „consilium principum“ a který od Anglosas nazýván byl „witenagemote“ t. j. shromáždění, sněm moudrých; avšak na jisto tvrditi nelze, že by oboje bylo totéž, že by jedno shromáždění bez přetržení souviselo s druhým. Witenagemote, sněm anglosaský, nebyl shromážděním národa ani zástupců od národa volených ; byl to sbor rázu aristokratického. Králové svolávali občas k poradám biskupy a světské velmože své. Kdo by přijíti směl a měl, nebylo žádným zákonem vyměřeno, nýbrž řídilo se zvykem. Za králů mocných, v poměrech spořádaných nebylo svolení sněmu mnohem více nežli pouhou formalitou, pouhým ohlašováním toho, co se státi mělo. Na sklonku doby anglosaské, když veškeré státní zřízení se octlo v úpadku, když moc královská klesala a moc velmožů stoupala, byli králové sněmy více obmezováni nežli prve. Jednotliví velmožové a jich přívrženci vymáhali na králích, aby bezděky se podrobovali jich vůli a jich choutkám. Moc anglosaských sněm za posledních král vyrůstala z anarchie.
Doba anglosaská končí se rokem 1066 bitvou u Hastingsu, ve které padl král Harold. Vítěz Vilém, vévoda Normandie, který sebe pokládal za dědice, zasedl na trůnu anglickém.
V dějinách anglických nastala nová doba, v dějinách anglické ústavy spůsobeno rozhraní nad míru důležité. O každé instituci musíme si položiti otázku, je-li starší než bitva Hastingská, či povstala-li teprve po výboji normanském ; je-li původu anglosaského či pozdějšího.
V čem pak záležela změna spůsobená bitvou Hastingskou? Především ve změně královské osoby. Vybojovaná kořist, koruna královská, spočinula na hlav vládce násilného, bezohledného, ale při tom energického a důmyslného, udatného bojovníka a při tom také znamenitého státníka, posledním anglosaským králům v ničem nepodobného. Královská osoba stala se opravdovým středem národa, královská moc pronikla celé ústrojí státu a držela na uzdě všecky vrstvy obyvatelstva kázní neúprosnou, ba často krutou.
Avšak největší změna záležela v tom, že všickni majitelé větších i menších statků, ať již Anglosasové či Normané, stali se many i vasally jediného svrchovaného pána, krále Viléma a jeho nástupcův, že statky jich nebyly volným majetkem, nýbrž lenem, jehož dědičné držení spojeno bylo s povinnostmi a břemeny. Král Vilém Výbojce, jakož sebe vyhlašoval za dědice králů anglosaských, tak nevzdal se nižádného práva, které předchůdcům jeho náleželo, nýbrž přimnožil jich tím, že veškeré obyvatelstvo a všecky vrstvy jeho udržoval ve větší odvislosti od moci královské, nežli byli předtím. Ústava anglosaská nebyla zrušena: zejména zůstalo dosavadní zřízení hrabství, zůstaly sněmy v hrabstvích, ale vicecomes i sheriff, který hrabství spravoval, byl úředníkem ve všem od královského dvora závislým a jemu odpovědným. Na dvoře královském pak scentralisována veškerá správa říše v rukou královských úředník, kteří, když se sešli k poradě o financích, tvořili nejvyšší dvůr finanční (exchequer) a zároveň s králem také nejvyšší dvůr soudní. Král a úředníci jeho jsou pravým středem státu.
Pravidelně o velké církevní svátky, vánoční, velikonoční a o letnicích, když král „nesl korunu“, to jest: když s korunou na hlavě zasedl na trůn, spatřujeme kolem něho biskupy i barony i jiné many jeho. Zdá se, že v tu dobu všichni bezprostřední manové měli právo přijíti ke dvoru královskému, ale rozumí se samo sebou, že ne všichni práva toho užívali.
Byly to velké dvorní slavnosti, při čemž shromážděným také leccos, co se státu týkalo, ohlašováno bylo. Podobného, ale přece jiného rázu byla shromáždění, ku kterým král občas svolával své duchovní a světské velmože, biskupy, opaty i barony. V listinách se taková shromáždění nazývají „radou“, „consilium“, s dodatkem, že se jich účastnili přední mužové říše: „principes, proceres regni“ ; v týchž listinách se mimo to výslovně podotýká, že král to či ono nařizuje, vyslyšev radu biskupův a baronův a podle rady této. Nelze popříti, že v státním ústrojí anglickém po r. 1066 consilium zaujímá podobné místo jako předtím sněm anglosaský, witenagemote zvaný. Avšak co o tomto řečeno, platí tím spíše o onom, čím větší moc provozoval Vilém a jeho nástupci, tím menší moci těšila se taková shromáždění bez určité kompetence a bez práv určitě vymezených. I witenagemote i consilium se skládalo z týchž členů, z velmož duchovních i světských, než biskupové a baronové po r. 1066 octli se ve větší odvislosti od krále, stavše se vesměs many jeho. Lze tedy říci, že i v té příčině ústava stará přetrvala osudný rok 1066 a že consilium není než witenagemote s jiným jménem, ale sluší dodati, že králové normanští bývali mnohem méně obmezováni „radou“, nežli panovníci starším sněmem. Avšak poměr tento mohl se změniti později a změnil se skutečně. Změnil se, když moc královská, vykonavši svůj úkol, přestávala býti „absolutní“. Úkol její záležel v tom, aby velké vasally držela na uzdě, aby chránila živel anglosaský před přílišným útlakem se strany Normanův. Velmožové nejednou o vzpouru proti Vilémovi a jeho nástupcům se pokusili, avšak podlehli při tom, když nemohli se spoléhati na lid, který stál při králích. Silné královské moci bylo v Anglii třeba, aby mezi živlem starším, anglosaským, a nověji přibylým, normanským, se neobnovovala bez přestání válka na život a na smrt. Než při tom síla moci královské velmi často přesahovala přes meze k blahu celku potřebné. Nátlak vzrostl v břímě nesnesitelné za špatného panovníka, jakým byl hned nástupce Viléma Výbojce, syn jeho téhož jména král Vilém II. (1087- až 1 l00); když pak přestal za krále slabého, jakým byl třetí po Vilémovi II, panovník, Štěpán (1135—1154) proti přílišnému nátlaku nastala ihned přílišná reakce, totiž anarchie a přechmaty se strany baronův. Osobnost královská rozhodovala po přednosti o osudech celého státu. Nemělo-li se obojí opakovati, nezbylo než vykázati královské moci určité meze, aniž by při tom seslabena byla v té míře, že by úkolu svému více nedostála. Kde meze tyto určiti nutno, o to běželo v ústavních sporech, které dosti záhy v Anglii se začaly.
Hned Jindřich I. (1100—1135), jenž nastoupil po špatné vládě bratra svého Viléma II., viděl se nucena zahájiti svou vládu vydáním listiny, kterou sliboval, že zlořády obvyklé za panování předchůdcova přestanou a napraveny budou. Král tím nevzdal se žádného práva, kterému se těšili otec a bratr jeho, nýbrž připověděl toliko, že jich nebude užívati k vydírání a k provozování všeliké libovůle proti svým vasallům, duchovnim i světským. A také ona slavná „velká charta svobod“ (magna charta libertatum) krále Jana r.1215 vydaná není než podobným pokusem, aby vyměřena a obmezena byla moc královská a zejména ta část práv, která plynula z poměru krále jakožto vrchního pána k manům. Liší se od listiny Jindřicha I., která jí byla vzorem, rozsáhlostí svou i dosahem svým, jakož spůsobem, jakým byla vymožena.
R. 1154 nastoupila nová dynastie, rod Plantagenetský, který však není než pokračování starší dynastie normanské. Počíná se Jindřichem II. (1154—1189), vnukem Jindřicha I, synem dcery jeho Mathildy. Pořádek a lad celkem potrval také za Richarda L, příjmím Lví srdce (1189—1199), a on málo let krátké vlády své v Anglicku pobyl; nacházíme jej v krajinách francouzských, které k panství jeho patřily, na křížové výpravě, v zajetí císaře Jindřicha IV. Po smrti jeho špatná vláda nástupce Jana (1189—1216) stala se pramenem nepořádku, neladu, nespokojenosti a vzbudila prvý veliký spor ústavní v dějinách anglických. Špatnou a nešťastnou byla vláda Janova v každém ohledu. I zevnější moc utrpěla tím, že Normandie ztracena navždy. Spojena s Francií.(Odtud Janovo přízvisko „Lackland“ – pozbyvatel země) Než ztráta dynastie byla výhodou národu anglickému. Rodové normanských baron pozbyli tím souvislosti se svou původní otčinou, byli odkázáni na novou vlast a sblížili se s obyvatelstvem jeho anglosaským, v němž hledali a našli spojence proti nátlaku špatného krále, který týral stejnou měrou všecky vrstvy obyvatelstva říše své.
S barony a s ostatním obyvatelstvem spojilo se také duchovenstvo, majíc v čele vůdce své, preláty církve anglické, když se těmto nepodařilo vyrovnati spor mezi králem a velmoži, kteří jemu poslušnost byli vypověděli, smířením. A teprve tímto spolkem všech tříd přinucen Jan, aby vydal velkou chartu.
Velká charta skládá se z 63 odstavců, obsahu rozmanitého, které však mají společný účel, aby odstranily zlořády provozované od nejvyšších úředník, od sheríffů, ve správě království i jednotlivých hrabství, ve správě finanční i v soudnictví. Svědčí sice po přednosti bezprostředním manům královským, avšak zároveň se v ní nařizuje, aby i oni v provozování svých práv proti svým podřízeným šetřili týchž slušných mezí, které sami moci svého vrchního pána, krále, položili. Bylo slušno, aby baronové všem, kdo jim v boji s králem byli pomáhali, pojistili výhody z vítězství plynoucí.
Velká charta po r. 1215 častěji od králů anglických nově potvrzována, do konce středověku osmatřicetkráte; avšak přece nesmíme ji považovati za jediný základ ústavy anglické. Zejména stopujeme-li vývoj parlamentu, přičteme jí menší důležitost, nežli bychom na první pohled očekávali.
Ovšem že tito menším manům v jedné řečené příčině přiřkli právo nenepatrné, ba tak znamenité, že historikové do dnešní doby nevědí, jak by měli rozuměti 14. odstavci velké charty, ve kterém se ustanovuje, aby do obecné rady voláni byli jak velcí tak též všichni ostatní vasallové královští. Jest podobno, že by velcí baronové menším, ba třeba pouhým rytířům, jen když tito drželi léna bezprostředně pod králem, propůjčili hlasu stejně závažného? Někteří historikové, nemohouce tomu uvěřiti, mají za to, že prý menší vasallové neměli k „obecné radě“ přicházeti vesměs, nýbrž že měli toliko voliti zástupce ze svého středu a na místě všech. Avšak velká charta o tom ani slovem se nezmiňuje a nemáme práva výklad ten do ní vnášeti. Jediná přednost, kterou sobě velcí baronové a prelátové výslovně vyhrazují, jest, že každý z nich má k obecné radě zván býti jednotlivě obzvláštním listem královským, jemu svědčícím; ostatní pak bezprostřední manové korunní buďtež voláni vůbec a všichni zároveň provoláním všem najednou svědícím. Bezpochyby, že doufali, že tito podrobí se jich vedení a budou si vésti ve všem dle přání jich.
„Commune concilium regni“ stanovené velkou chartou svobod se nikdy nesešlo. Spor krále Jana s oposicí obnovil se nedlouho po vydání této listiny zase a proměnil se v občanskou válku, když jedna strana po smrti Janově (r. 1216) přidržela se nezletilého dědice koruny Jindřicha III., druhá však volala na trůn prince francouzského Ludvíka. R. 1217, obě strany se smířily a Jindřich III. uznán za krále ode všech. Velká charta vydána a potvrzena na novo, ale i tentokráte odstavec 12. a 14. vynechán. Baronové se sami vzdali pokusu sesíliti se menšími vasally v jednom a témž shromáždění, pokusu rozšířiti přibráním jich radu baronův na obecnou radu říše. Než parlament anglický přece vznikl podobnou cestou, jakou tato povstati měla, totiž doplněním starodávné rady baronův světských i duchovních, ale nikoli přistoupením všech ostatních bezprostředních manů koruny, nýbrž přibráním volených zástupců či poslů všech těch třid, které si v státě vždy větší platnost sjednávaly. Nestalo se to rázem, nýbrž průběhem celého století, nestalo se to jediným ustanovením, nýbrž ustálilo se znenáhla zvykem.
Pokud král byl nezletilý, scházívala se rada častěji než před tím, těšíc se větší moci právě proto, že král byl nedospělý, při čemž v užívání vešlo jméno, kterým se od té doby častěji nazývá : „parliamentum“. První krok k rozšíření parlamentu volenými zástupci stal se pak r. 1254, když král Jindřich III. , jenž již několik let osobně vládl, byl odešel do jižní Francie, do Gaskoňska, které vždy k panství králů anglických patřilo, počít války proti sousední Kastilii. Richard, vévoda Cornwalliský, bratr králův, chtěje poslati tomuto vydatnou posilu, svolal do Londýna k parlamentu všecky bezprostředné vasally, jichž statky vynášely více než dvacet liber ročně. Oni měli vyzváni býti, aby podle daného slibu za králem do války se vypravili. Zároveň pak nařízeno sheriffům, aby po hrabstvích svolali shromáždění i sněmy, ku kterým přicházeli všichni, kdo se osobní svobod těšili, a vyzvali shromáždění k volbě dvou rytířův ze svého středu, kteří by do Londýna se dostavili a tam před radou oznámili, čím by na penězích králi přispěti chtěli. Jelikož břímě, které válka vyžadovala, nemělo se uložiti toliko na bedra bezprostředních vasallů, kteří drželi léna té velkosti, že ukládali povinnost osobní služby aneb i větší; jelikož měli penězi přispívati také menší bezprostřední manové a též ostatní obyvatelstvo osobně svobodné: bylo slušno, aby také ostatní třídy prvé tázány byly. Mělo se tedy sejíti velké shromáždění, skládající se netoliko ze všech bezprostředních manů, jak ustanovuje velká charta, nýbrž shromáždění na základ ještě širším spočívající. Shromáždění r.1254 tvoří přechod od obecné rady velké charty, která nikdy se nesešla, k pozdějšímu parlamentu.
Od té doby, co dospělý král uvázal se u vládu, vzrůstala nespokojenost tou měrou, kterou vzrůstaly daně a dávky od něho vyžadované, a vzmáhaly se rozličné nepořádky a zlořády, jichž původ mnozí v tom spatřovali, že Jindřich III., sám osobně vládu veda, nejvyšších úřadů bud delší dobu nikomu nesvěřoval anebo za své rádce a úředníky volil muže neoblíbené. R.1258 parlament povolil králi daň s podmínkou, že změní dosavadní spůsob vlády. Jindřich III. byl přinucen přenésti správu říše, kterou dosud ve svých slabých rukou držel, na „královskou radu“, na sbor rádců, volených z části od krále, z části od parlamentu. Této radě odpovědni měli býti všichni nejvyšší úředníci, volení sice jako dosavad od krále, ale jenom pokaždé na rok.
Jindřich III. tento ústupek chtěl záhy napravit, ale tomu se postavila část baronů pod vedením Šimona z Montfortu, hraběte Leicesterského. Ten r. 1261 vypsal parlament své strany, totiž shromáždní baronů a biskupů R. 1264 došlo k občanské válce, ve které byl král v bitvě u Lewesu poražen a zajat (14. 5.1264). Zůstával sice králem, ale moc přešla do rukou Šimona Montfortského, který za svého vládnutí svolal dvakrát parlament. Poprvé do Londýna hned po vítězné bitvě, kde jako r. 1258 byla ustanovena užší královská rada devíti členů, jmenovaná ne králem, ale parlamentem.
K druhému parlamentu, který se sešel v lednu r. 1265 a který se obzvláště „parlamentem Šimona z Montfortu“ nazývá, povolal jménem královským ne veškeré baronstvo, nýbrž jen ty, kteří mu oddáni byli, za to však přibral doufaje, že jiné třídy obyvatelstva si tím trvale získá, nejen zase posly hrabství, ale také poprvé zástupce jistého počtu měst. Hned potom obnovena válka zase, při čemž vůdcem strany královské byl princ Eduard. U Eveshamu 4. srpna 1205 poražen a zabit Simon z Montfortu, hrabě Leicesterský, jehožto jméno v paměti národa anglického proto trvale utkvělo, že on chtěje oposici své proti moci královské sjednati podporu v středních vrstvách, otevřel tímto bránu k parlamentu, aby již vstoupily do něho jakožto část podstatná, a ne-li rovnoprávná, přece oprávněná hlasu svého pozvedati a rozhodovati o nejdůležitějších věcech státních.
Avšak tvůrcem parlamentu jej přece nazývati nelze. V díle Šimona z Montfortu pokračoval teprve vítěz Eveshamský, král Eduard I. (1272—1307).
Válka s Francií, se Skotskem a vzpoura ve Walesu to byly, ježto činily vypsání daní nutným. Král svolal r. 1295 parlament vynikající plností účastník: sešli se ve Westminstru prelátové, baroni, zástupcové duchovenstva, poslové hrabství a měst.
Král Eduard I. vydal listinu, obsahující potvrzení a doplnění velké charty svobod. Doplněno mělo býti tak, aby co posud bylo kolísavým zvykem, stalo se ustáleným právem. Král slíbil jménem svým i svých dědiců arcibiskupům, biskupům, opatům a duchovenstvu, baronům a vší obci země, že nikdy nemají žádné berně, daně a dávky vybírány býti, leda se společným svolením vší říše, při čemž však k žádosti králově dodána klausule znějící: mimo daně a dávky ode dávna obvyklé.
Eduardem I. dovršen a dokonán vývoj anglického parlamentu, co se týče složení jeho:
- Nejdůležitější bylo právo povolovati daně, z kteréhožto práva, jak svrchu vyloženo, parlament vznikl. Povolování daní bylo základem všech práv ostatních. Parlament velmi často k povolení daní připojoval podmínky a žádosti nejrozličnější, na které králové, nechtíce a nemohouce postrádati daní, přistupovati musili.
- Zákon vůbec platný (statut) mohl vydán býti toliko společně od parlamentu i krále, když parlament jej přijal a schválil a král potvrdil.
Anglický parlament od XIV. století se skládá ze dvou domů (house) i komor.
- V domě lordů zasedaly hlavy těch rodin, které od starodávna k radám zvány byly. Avšak vedle toho těšili se králové nepopíranému právu, že každého dle libosti do domu lordů povolati i lordem učiniti mohli. Mimo řídké výjimky právo zasedati s lordy platilo za dědičné a přecházelo s otce na prvorozeného syna. Zároveň udíleny těm, kdo do domu lordů povoláni byli, rozličné tituly, šlechtickým predikátům jiných zemí a států podobné. Nejvyšší titul byl titul vévodský. Právě tím, že králové si právo jmenovati lordy zachovali, zabránilo se, že lordové se nestali uzavřenou kastou, jakou na př. byla šlechta benátská. Aniž pak těšili se lordové takým právům a privilejím, jakých požívala šlechta jinde, zejména v příčině daní. I v životě společenském nedělily jich od ostatního obyvatelstva předsudky takové jako jinde, o čemž již ta věc svědčí, že Angličané pojmu „mesalliance“ neznají.
Jediné opravdové privilegium lorda v tom záleží, že jsa obžalován ze zločinu nemůže souzen býti leda od rovných sobě (peer), to jest od domu lordův.
- Dům obecných (house of the commons) skládal se z volených zástupců hrabství a měst. Zástupců hrabství bylo 74, po dvou z 37 hrabství, na které Anglie se dělila. Voleni bývali v shromáždních hrabství pod dozorem sheriffů, na něž nejednou žalováno, že nekalými nebo neslušnými prostředky podporovali kandidáty vládě příznivé. Voleni býti mohli zpočátku toliko rytířové; později nastoupil na místě této kvalifikace totiž dosti znaný census. Passivnému volebnímu právu těšili se jen ti, kdo vládli slušným jměním; census však, kterým od 15. století se obmezovalo aktivní právo volební, byl velmi mírný. Poslové hrabství podrželi titul „rytíři hrabství“ (knights of the shire).
Udíleti městům právo, aby posílala volené posly do parlamentu, bylo částí nenepodstatnou královské praerogativy jako právo jmenovati a povolávati lordy do první komory. Poslové měst (boroughs) bývali často vládě nejoddanější část parlamentu. Ne všecka města v Anglii těšila se právu volebnímu, ne všecka byla „města parlamentární“ (parlamentiary borough). Počet těchto neustále se měnil
Rozdělení anglického parlamentu na dva domy nepovstalo určitým zákonem, nýbrž vyvinulo se samo. Vlastně jest tak staré jako parlament sám. Nikdy všichni, lordové i obecní, nebyli jeden sbor. Každá část pro sebe – lordové, poslové hrabství, poslové měst – povolovala z počátku daň obzvláště, než velmi záhy splynuli poslové hrabství a měst v jeden dům obecných, rokujíce společně pod řízením „mluvčího“ (speaker), kterého si ze svého středu volili sami, kdežto jednání v domě lordů řídil přední královský úředník, kancléř.
Již v středovku platilo, že cokoli s financemi, s daněmi, s penězi souvisí, musí nejprve vyřízeno býti v domě obecných, dříve nežli věc na lordy se vznese.
Dům obecných se svolával listy sheriffům danými, obsahujícími rozkaz, aby vypsali volby v hrabstvích a městech. Volby se opakovaly pokaždé, kdykoli parlament svolán byl, třeba několikráte za rok.
Parlament zahajoval se slavně v paláci Westminsterském, nejčastěji v tak zvané malované komnatě (painted chamber), králem samým, sedícím na trůně a majícím po pravé straně preláty, po levé světské lordy, kdežto obecní stávali na druhém konci komnaty naproti trůnu. Mezi trůnem a obecními na „žoku“ (woolsack) seděli soudcové nejvyšších soudů. Arcibiskup Canterburský neb jiný prelát aneb častěji některý z předních úředníků zahájil porady řečí, která, obzvláště když byla pronesena osobou duchovní, podobala se kázaní kostelnímu, načež obecní se odebrali do místa jim vykázaného, lordové pak do tak zvané „bílé komnaty“ (white chamber) v paláci Westminsterském. Obecní především přistoupili k volbě mluvčího, který v středověku zvykem vybírán byl vždy z počtu rytířů hrabství a jehož volba potvrzena býti musila od krále. Zvyk předpisoval, aby zvolený krále prosil, by naň tak těžkého břemene nevzkládal, kteréžto žádosti ovšem král nevyhověl. Mluvčí přednášel pak králi, pokud parlament trval, všecky prosby a žádosti, všecky odpovědi a svolení jménem obecných, kdežto k srozumění s lordy se volívaly z obou domů výbory (committees). Každý návrh musil v domě, z kterého vyšel, třikráte čten býti, nežli byl poslán a předložen domu druhému, kterýžto zvyk se až do dneška zachoval.
Takže od té doby známe důvody, proč zákon musí vždy projít prvním, druhým i třetím čtením než může být schválen. Pouze není jisté, zda v té době povstaly i procedury s oněmi čteními spojené.
