Slavoj Žižek: Ideológia je nebezpečná, funguje aj keď s ňou ľudia nesúhlasia

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=u4NIfMc3onY

 

Naša spoločnosť je dnes cynická, vyhlasujeme, že ničomu neveríme. Ale to, čomu veríme, sa prejavuje v našich činoch, v tom, čo robíme.

Sila tých ilúzií nie je v tom, že nám ovplyvňujú myseľ. V hlave vieme, že na peniazoch nie je nič magického, že je to len prostriedok, ktorý nám umožňuje podieľať sa na sociálnom produkte. Tá ilúzia sa prejavuje v tom, ako konáme, ako sa realizujeme v našom sociálnom živote, akým spôsobom participujeme na trhovej výmene, atď.

Ak dovolíte, zopakujem tu svoj obľúbený vtip, ktorý som hovoril len v USA niekoľko desiatok ráz, ale tak perfektne sa hodí, že ho nemôžem vynechať. Prepáčte, ak ho poznáte, je to známa anekdota o Nielsovi Bohrovi, poznáte toho slávneho dánskeho fyzika. Mal chatu na vidieku, kam chodieval cez dovolenky a na víkendy. A tam mal nad vchodom pribitú podkovu. Neviem, či to pre vás niečo znamená, ale v Európe máme takú poveru, že podkova zabraňuje zlým duchom, aby vstúpili do domu.

Takže tá anekdota: Nielsa Bohra navštívil priateľ, tiež vedec, a pod tou podkovou sa ho opýtal: „Počkaj moment, veď si vedec, načo tu máš túto somarinu? Vari tomu veríš?“

Niels Bohr mu odpovedal: „Veď nie som idiot, jasné, že tomu neverím, veď sme vedci“.

„Ale prečo máš potom tú vec nad dverami?“

Zaznela brilantná odpoveď: „Hoci tomu neverím, mám to tam preto, lebo vraj to funguje, aj keď tomu človek neverí.“

Presne túto funkciu má dnes ideológia. Nikto nie je nútený, aby jej veril, dokonca ani Trump jej neverí, ale sila tej ilúzie je v našich činoch. Škoda, že nemám čas, aby som to rozobral do podrobností, ale z tohto východiska je možné odvodiť celú súčasnú teóriu ideológie.

Viete, keby sme mali vypichnúť jedinú vec, ktorá je najdôležitejším príspevkom Ameriky, myslím tým USA, do svetovej kultúry 20. storočia, tú to  sitcomy. Poznáte to, myslím hlavne ten smiech v pozadí, čo je súčasťou zvukovej stopy. Ani si neviete predstaviť, aký je to úžasný magický mechanizmus. Dávajte pozor, vysvetlím vám, ako to funguje.

Tí primitívni behavioristi, ktorí tvrdia, že to má automaticky naštartovať váš smiech, keď sledujete obrazovku, sú úplne mimo. Vôbec nie. Čítal som o tom kvalitnú empirickú analýzu, ktorá zistila, že najmenej 90 % divákov sa vôbec nesmeje. Ale predstavte si ten úžasný magický výsledok, no dobre, môžete si povedať, že to len ja som taký idiot, ale prídem domov večer celý vyžmýkaný, pozerám sa na to, beží tam nejaká stupídna show, povedzme Priatelia, televízor sa smeje namiesto mňa a ja nakoniec zistím, že som si oddýchol, ako keby som sa smial sám.

Je to zázračný mechanizmus, ktorý poznáme aj z takzvaných primitívnych spoločností. Napríklad Tibet. Vždy ma fascinovali tie ich rituály s modlitebnými mlynčekmi. Viete, to napíšete modlitbu na kúsok papiera, vložíte do mlynčeka, potom ním krútite dokola a je úplne jedno, na čo myslíte, hoci na sex, v objektívnom zmysle sa modlíte. Tento jav však nie je až taký primitívny, my robíme presne to isté.

Nuž a keď to dám do súvislosti s marxizmom. Ako je možné veriť, keď neveríte. Je to vtedy, keď subjektívne nemusíte veriť, ale objektívne, tým, čo robíte, prejavujete vieru.

Tieto veci by sme nemali podceňovať ani dnes. Ľudia vedia, že voľby sú zmanipulované, že justícia je skorumpovaná, ale aj tak všetci konáte, ako keby ste týmto inštitúciám verili.

A čo ma fascinovalo už v mladosti, keď som žil v komunistickej Juhoslávii, ktorá síce bola relatívne liberálna, ale predsa sa považuje za komunistickú. To, čo sa dialo minimálne posledných 20 rokov, kým Juhoslávia existovala – keď človek neveril tomu, čo hovorí oficiálna ideológia – to nielen že nebol problém, nikoho nezaujímalo, či ideológii veríte, alebo neveríte, ale šlo to ešte o stupeň ďalej. Keď zistili, že beriete vážne ideológiu juhoslovanských komunistov o našej špecifickej samospráve, ktorá je oveľa lepšia ako sovietsky byrokratický socializmus…

Považovalo sa za nebezpečné prejaviť sa, že ideológiu beriete vážne. Lebo sa čakalo, že keď v reálnom živote zistíte, že veci presne tak nefungujú, budete sklamaní a brať ideológiu vážne bol prvý krok k tomu, aby ste sa stali disidentom. Takže toto je krásny príklad ideológie, ktorá fungovala práve za predpokladu, že jej ľudia neveria.

Rubriky: Navaja | Štítky: , , | 13 komentářů

Je tragédiou, keď je hlupák presvedčený o svojej múdrosti.

Veľakrát v živote som stretla ľudí, ktorí boli presvedčení o svojej múdrosti, ba priam genialite.

Spájalo ich veľa. Nadradené, egoistické  a drzé správanie sa,  nafúkanosť, žiadna sebareflexia, neschopnosť počúvať iných, neschopnosť zamyslieť sa nad názormi iných a agresívne obhajovanie svojej pravdy, bez schopnosti argumentácie. Takíto ľudia si vyžadujú  vašu pozornosť a obdiv, neznesú protirečenie a mnohí z ich musia mať posledné slovo. Stáva sa, že sa pýšia vzdelaním a používajú namiesto argumentov naučené, nacvičené frázy, s ktorými si  v podstate vystačia celý život.

Priznám sa, že osobne sa mi s takýmito ľuďmi veľmi ťažko komunikuje, v skutočnosti sa s nimi nemám o čom rozprávať.

Oveľa radšej mám ľudí, ktorí  sú možno na prvý pohľad takí obyčajní, nevyjadrujú sa afektovaným spôsobom, ale majú ako sa hovorí „zdravý sedliacky rozum“, ktorý im umožňuje premýšľať a uvažovať o mnohých problémoch nezaujato, triezvo a prakticky.

Poznám aj ľudí, ktorí ponúkajú srdce na dlani. Sú citliví, empatickí, majú sociálne cítenie a cit pre umenie.

Poznám aj zopár mimoriadne múdrych ľudí, vzdelaných, kultivovaných.

Čím sa líšia od samozvaných „géniov“?

Nemajú potrebu vyvyšovať sa nad iných, často krát  sú nenápadní, ale keď začnú hovoriť, máte pocit, ako keby v nich bolo niečo, čo presvetľuje temnotu sveta. Nepýšia sa vzdelaním, ani postavením, či vplyvnými známosťami. Nie sú pre nich dôležité…Dôležitým je  pre nich poznanie…

Nedávno som si znova pozrela film o Stephenovi  Hawkingovi, „Teória všetkého“ a znova začala čítať jeho knihu „Stručná historie času“, pretože práve jeho myšlienka: Najväčším nepriateľom poznania nie je ignorancia- neznalosť, nevedomosť, ale ilúzia poznania.“, ma primäla premýšľať o poznaní, o spoločnosti a jej hodnotách a smerovaní.

Žiaľ, žijeme v spoločnosti, ktorá je založená na ilúzii poznania a to dáva možnosť mnohým hlupákom, myslieť si o sebe, že sú múdri. Ilúzia poznania dáva pocit, že človek nemusí napredovať, vzdelávať sa, túžiť po skutočnom poznaní, ktoré  umožňuje spoznať  seba samého a vlastnú dušu.

Ilúzia poznania ho presviedča, že   nemusí  hľadať   odpovede  na otázky fungovania sveta a spoločnosti a hľadať pravdu.

Ilúzia poznania dáva pocit moci a je tragédiou, keď je hlupák presvedčený o svojej múdrosti. Tragédiou, ktorá poznamenáva spoločnosť, pretože mnoho takýchto ľudí, sa práve kvôli ilúzii poznania dostáva do riadiacich a mocenských funkcií. Výsledkom je úpadok spoločnosti, duchovná a morálna bieda. Úpadok kultúry a vzdelávania, zlyhávanie sociálneho systému, chudoba, boj o moc vojenskou agresiou, zbytočné utrpenie  nevinných ľudí  a v súčasnosti aj nadmerné drancovanie a ničenie planéty.

Ilúzia poznania nás presviedča, že to všetko je normálne. Klamstvo, zlo, nenávisť, túžba po moci a chamtivosť, však nikdy pre nikoho nepriniesli nič dobré, len skazu.

Preto je len na nás samotných, ako chceme žiť, čím chceme byť. Či chceme žiť vo falošnej ilúzii poznania, alebo začať sami od seba,  dosiahnuť  poznanie, pravdu a zmeniť svet.

 

 

 

Článok pôvodne vyšiel na Blog Pravda.sk
Rubriky: Devana | Štítky: , , , | 17 komentářů

MAJÍ VĚCI DUŠI ?

Nebojte, nebudu psát vyspělých technologiích, nevím jaké generace, jež umožní vzniku inteligentních robotů, kteří nás, nastane li katastrofický scénář zlikvidují. Jsem naprostý technický antitalent, takže tyto úvahy jsou mi vzdálené.

Ale seznámím vás s Myšákem. Tak důvěrně oslovuji svou Škodovku OCTAVII  TDI „jedničkové“  řady. Oba (já a Myšák) jsme již senioři. Myšákovi je přes 18 let a má „nalítáno“ 330 000 km.

Od začátku našeho partnerství jsme uzavřeli nepsanou dohodu asi v tom smyslu, že já nebudu na Myšáka nadávat, když jeho vinou nastane problém, budu se o něj starat (což v mých technických možností znamená dolévání vody do ostřikovače , občasné umytí a pravidelná návštěva servisu , když mi na palubním počítači zanechá vzkaz) a on na oplátku bude „sloužit“, jak nejlépe bude umět.

Po více, než 18 letech konstatuji, že oba dohodu vzorně plníme.

S Myšákem jsme projeli celou Evropu, od severu k jihu, od západu na východ, absolvovali mnoho zahraničních dovolených. Nikdy, zdůrazňuji NIKDY mě nevypekl.

Taky ho vždy, když dojedeme poplácám a pochválím.

Jako důkaz obětavosti uvedu z mnoha dvě příhody.

Ve 220 000 „odešla“ spojka. Vraceli jsme se z cest a rychle přestávala fungovat. Ale definitivně přestala fungovat nikoli někde v polích, ale až před naším domem.

Jednou jsem svojí blbostí (najel jsem rychle na retardér) prorazil olejovou nádrž, což jsem nezaregistroval (kontrolka, že „dochází“ olej samozřejmě svítila, já jí ignoroval, s tím že těch pár kilometrů, co mi zbývá, to vydrží).

Věřím tomu, že to byl Myšák, který způsobil, že jsem popletl cestu a shodou okolností jsem zastavil u autoservisu, že se zorientuji. Tam jsem si všiml louže, kterou způsobily zbytky vytékajícího oleje….

K úhoně ale díky tomu, že jsme zastavili včas nedošlo, v servisu olejovou nádrž vyměnili a bylo.

Před půl rokem mi kamarád nabídl, že mi za opravdu výhodnou cenu prodá VW Passat (v plné palbě – kůže, automat….).

Když jsem si pro VW přijel a šel k němu, že si ho projedu, ohlédl jsem se směrem k Myšákovi. Když starý (a docela ostřílený) chlap viděl, jak se Myšák smutně dívá, rozklepala se mu brada a vytryskly slzy.

Můžete hádat jednou v jakém „fáru“ jezdím.

Bob

 

Rubriky: Od přátel | Štítky: , , | 18 komentářů

Centrální covid – dokončení

V článku Centrální covid jsem popisoval svoji papírovou anabázi při odevzdávání příslušných ročních přehledů. Jak jsem už psal, FÚ nereaguje, protože nemá důvod. Vzhledem k tomu, že to vyřizuje strakonická pobočka, už dávno bych byl volán k nějaké nápravě. Taktéž sociálka zareagovala celkem rychle a k oboustranné spokojenosti.

Co se týká VZP, takže jak jsem už psal, po měsíci čekání na to, kolik vlastně budu doplácet, kolik budu mít zálohu a jestli skutečně i pro zdravotku platí ten odklad, jsem se dovolal na centrálu a zjistil, že zatím asi ještě nejsem „zpracovaný“.

Včera jsem musel do Strakonic a tak jsem si řekl, že se dojdu zeptat na pobočku. Už by měla být „přístupná“.  Byla. V obou významech slova.  Paní za přepážkou se podívala do počítače, okamžitě zjistila jak jsem se opět spletl a že budu platit opět něco méně, potvrdila mi, že skutečně další platba už v září a i kolik bude ta záloha.

Tohle celé netrvalo i s čekáním v pořadí ani dvacet minut (to čekání bylo delší než vyřizování).

Dopis z Brna po téměř dvou měsících ještě nepřišel.

 

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , | 20 komentářů

Půlstoletí boření a tvoření v Mostě

Naši hodovní síň nedávno objevila paní Marcela. A protože se zajímá o historii Mostu, chtěla seznámit s paní Katy. Bohužel jsem ji musel zklamat, s tou se už nepozná. 
Jak jsem podotknul, zabývá se historií Mostu a pokouší se o ní i psát. Chtěl jsem ji sem mezi nás pozvat, ale necítí se na to. Proto jsem se rozhodl pro malý podraz. Jeden z jejích článečků (poslala mi dva na ukázku) tu dneska dám. A podle reakcí uvidím, jestli ji mám dále „lámat“, aby i pro vás psala něco z místa, které patrně bezmezně miluje.

Mostecký okres roku 1850 čítal pouze 33 tisíc obyvatel. Před první světovou válkou roku 1914 má okres 110 tisíc obyvatel. Trojnásobný vzrůst počtu obyvatel to je neuvěřitelný počin, a bylo to kvůli rozvoji průmyslové dobývání hnědého uhlí.

Začaly proměny Mostu, ležícího pod vrchem Hněvínem s třemi náměstími a nově „s věncem“ okrajových čtvrtí.  V době tzv. „grinderství“ (gründerství, boom podnikání) se v Mostě nejen stavělo ale i bořilo. Vznikají celé nové obytné čtvrtě, který navždy setřely rozdíl, mezi vlastním městem a právě předměstími. Pokračovala výstavba a přestavby jak ve vnitřním městě, tak kolem výpadových silnic. Je zbourána hřbitovní zeď a kostnice u Děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Roku 1874 zrušen hřbitov s kaplí sv. Vavřince (obr. 1). V této lokalitě hřbitova a kaple je poté vytvořena sadová úprava s promenádou (obr. 2). V blízkosti je v letech 1894 – 1895 vybudována velká měšťanská škola (obr. 3) se samostatnou budovou tělocvičny (obr. 4). Zbořena byla také kaple Ecce Homo (obr. 5) přistavěna ke štítu domu na nároží Tylovy a Chomutovské ulice. Je otevřen nový velký městský hřbitov (obr 6 v rámečku), který není do toho času na Pražském předměstí ale již na Pražské ulici. Poblíž je také ve stejné době vystavěna nová Všeobecná nemocnice císaře Františka Josefa I (obr. 7) roku 1900 je u ní postavena Okresní nemocnice (obr. 8). Most během 100 let 3x modernizovalo veřejné městské osvětlení. (obr. 9).

 

Počátky proměny Mostu v datech 2. polovina 19. století

1850 Německé reálné gymnázium na III. náměstí

1852 Založen nový městský hřbitov a otevření 1853 Pražská ulice                                                                                                            

1855 Založena všeobecná nemocnice císaře Františka Josefa I. 200 lůžek

1863 Pouliční plynové osvětlení města

1866 epidemii cholery, která si vyžádala v Mostě 180 obětí

1900 byla otevřena nová okresní nemocnice Most čp. 1080 Při nemocnici také fungoval stálý „sanitní provoz“ krom nemocnice byly sanitní vozy k dispozici jen na 8 velkých dolech.

1902  – Výstavba veřejného elektrického městského osvětlení Most také zapracoval na zlepšení hygienických zařízení.

TEXT K OBRÁZKŮM

1.hřbitovní kaple sv. Vavřince postavena mosteckým stavitelem Štefanem Waltrem posvěcena byla 9. srpna 1731. Byla to prostá stavba architektury domácího původu. Při velkém požáru Mostu v roce 1733 byl kostel vážně poškozen, zbourána 1888.

akvarel a pastel ® Marcela Čermáková 2012 – dle obrazu A. Löppena

2.Pohlednice park s promenádou císaře Josefa později Wilsonovy sady později sady Julia Fučíka

3,měšťanská škola v sadech císaře Josefa- Pastel ® Marcela Čermáková 2010

4.samostatná tělocvična měšťanky v sadech císaře Josefa- Pastel ® Marcela Čermáková 2010

5.kaplička Ecce Homo zbořena v 19. století. Stávala na nároží Chomutovské a Tylovy ulice Pastel ® Marcela Čermáková 2012 – předloha kniha Most 1932-1982

6.nový městský hřbitov obraz Most Tento nádherný obraz je jeden s dvou a je to krásně zachycená krajinka. Jsou v albu: http://papuanec.rajce.idnes.cz/Stary_Most_a_stary_kraj

7.Nemocnice císaře Josefa II z roku 1855

8.Okresní nemocnice Pražská ulice v roce 1900 vedle nemocnice Josefa II. V této nemocnici se narodila i má maličkost. Pastel ® Marcela Čermáková 2010

9.Veřejné osvětlení Mostu „průřez“ různé období. Pastel ® Marcela Čermáková 2009

Rubriky: Marcela a Most | Štítky: , | 18 komentářů

436-Nemyslitelné: – válka Číny s USA.

Nikolaj Vavilov

 

Dnes si promluvíme o nemyslitelném – konkrétně o možnosti války mezi USA a ČLR. Koho by napadla taková blbost, že dvě jaderné mocnosti, vlastnící jaderný potenciál schopný zničit celé lidstvo, mohou rozpoutat přímý konflikt?

 

Je to nemožné a nepravděpodobné,  jak z hlediska právního, protože obě země jsou členy RB OSN, a pokud by jedna strana chtěla rozpoutat konflikt, druhá je schopna zablokovat příslušné rozhodnutí Rady, a první strana se tak stane zemí, která je podle práva světovým agresorem, a bude trestána zbylou částí členů OSN.

 

Stejně tak není pravděpodobná válka s hlediska ekonomického, protože obě země váží velmi těsné hospodářské vazby. Před nějakým rokem, nebo o trochu dříve, představoval čínsko-americký obchodní obrat 650 mld.usd. Pro srovnání – celý rusko-čínský obrat je 6x nižší. Bez přehánění – statisíce čínských studentů studují v USA, statisíce Číňanů ve Státech trvale žijí, čínský civilní i obranný komplex je velmi silně závislý na amerických technologiích, čínští vědci pracují v USA a přednášejí na tamních vysokých školách, a představují významnou část amerického vědeckého establishmentu. To je řada okolností, podle kterých teoreticky, ve vakuu, tato válka vypuknout nemůže.

 

Nicméně se letos stalo něco neuvěřitelného. To když prezident prohlásil, že má informace, že Čína v podstatě vyvíjela na svém území bakteriologické zbraně, známé jako koronavirus, a v podstatě destabilizovala americké hospodářství, což vedlo ke 30 mil. nezaměstnaných, ke smrti více než 60 tisíc Američanů, a prakticky přivedla USA na hranu nové Velké deprese. Pokud takové prohlášení učiní prezident USA, pak k němu musí mít velmi vážný podklad, a nemyslitelné se stává v tomto roce možným. Jako jakési doplnění k prezidentovi USA, zveřejnily přes masmédia země anglojazyčné informační služby důkazy o tom, že Čína skutečně, pokud nevyvíjela takovou zbraň, tak připustila řadu kroků ke skrytí nebezpečnosti viru, což vedlo k rozsáhlým ztrátám v rámci celého světa. Tak prohlášení vysokých představitelů anglojazyčného světa že scénář, o kterém jsem psal, že je nemyslitelný, by se mohl uskutečnit, pokud ne letos, tak velmi brzy.

 

Teď si pojďme rozebrat každý argument „nemyslitelného“ zvlášť:

 

Jaderné zbraně: – žijeme-li v iluzorním světě, pak jaderná válka možná není. V reálném světě ale otázka použití jaderné zbraně je otázkou morálního vůdcovství, vojensko-politického vedení té, či oné země. Pokud obyvatelstvo takové země poskytne právo k použití jaderné zbraně, pak vojensko-politické vedení země může, bez obavy o svoji autoritu, tyto zbraně použít. Položme si otázku: – pokud se celý svět kvůli několika stům tisíc obyvatel zastavil, vypnul svoje hospodářství, paralyzoval svůj život – je tento svět ochoten použít jaderné zbraně? Dokonce, i kdyby to bylo technicky možné… – se mi zdá, že použití jaderné zbraně je vyloučeno ve světě, který je ochoten se postavit na hranu paralýzy, kvůli dětské slzičce – jak koncem 19. století psal Dostojevský v Bratrech Karamazových. Svět na požití jaderné zbraně není připraven. Svět a čínské obyvatelstvo není ochotno poskytnout svému vůdci možnost použití jaderných sil. A to nás, v rámci posouzení čínsko-amerického vztahů, staví zpátky na zem, a vypovídá, že je konflikt možný, a že bude probíhat za použití konvenčních zbraní. Nikdo nedá ani čínskému ani americkému vedení morální právo k použití jaderné zbraně. Ani čínské obyvatelstvo, rozmazlené čtyřicetiletím  čínských reforem, ani americké, nebudou hotova k masovému umírání svých spoluobčanů, ať se budou nacházet v jakkoli těžké pozici. Protože koronavirus otestoval ochotu obyvatelstva k obětem a masovým ztrátám, dokonce i kvůli smrti jednotek lidí – což je nesrovnatelné s jakýmikoli epidemiemi a válkami. Takže jaderné zadržování u tohoto konfliktu nefunguje.

Druhým faktorem „nemyslitelnosti vojenského konfliktu“ – členství obou stran v RB OSN: – jde o to, že před několika dny Státní departament USA (SD) začal intenzivní kampaň pro zapojení Tajwanu do RB OSN a do WHO. To je testovací akcí k získání možnosti přítomnosti Tajwanu jako rovnocenného člena OSN. Připomínám, že od roku 1973 je namísto Tajwanu zastoupena ČLR. Hned po přijetí Tajwanu budou Američané, jako země kontrolující OSN, schopny vyvinout maximální úsilí k vyloučení Číny v souvislostí s koronavirovou epidemií, nebo kvůli něčemu jinému (např. agresi proti KLDR s cílem obrany režimu) z RB OSN. Tak by se i právní stránka, zdánlivě nemožného konfliktu, stala myslitelnou.

 

Třetí část „nemyslitelného konfliktu“ – těsné čínsko-americké hospodářské styky, styky politické, sociální, vědecko-technické, se rozbíjejí. Jen za rok 2019 čínsko-americké obchodní vztahy ztratily 150 ml.usd., a jen za 1. kvartál t.r., kdy se zastavilo americké hospodářství, hovoří o tom, že se letos vzájemný obchodní obrat sníží o dalších 15-20%. Tak se obchodní obrat sníží na 300 mld.usd, nebo blízko k tomuto číslu. To znamená, že ve struktuře obchodních partnerů bude Čína silně vytlačena Kanadou a Mexikem a evropskými zeměmi, a americký trh bude pro čínské exportéry uzavřen. Tak se ekonomické vztahy prudce ničí, a už nejsou oním zadržovacím mechanizmem, který by mohl donutit politické elity vzdát se srážky. To se týká i čínských turistů, studentů, přednášejících. Nejspíš víte, že v poslední době probíhá v USA hon na čarodějnice a masově jsou odmítání čínští vědci a přednášející a i tato stránka se hroutí. USA chystají zákaz vývozu citlivých technologií do Číny, takže už fakticky vyhlásily Číně vědecké embargo.

 

Tak se všechny tři zmíněné faktory možného konfliktu v roce 2020 rozplynuly jako dým. Nejen to: – pokud si myslíme, že USA nebudou schopny udeřit konvenčními zbraněmi a hodnotíme-li odhodlání vedení k takovému úderu, stačí si připomenout 3. leden tohoto roku, kdy letectvo USA zaútočilo na území suverénního státu Irák, kde zlikvidovalo vojenského velitele státu, se kterým USA válku nevedly. Jde o iránského generála Sulejmáního. USA tak demonstrovaly nejvyšší odhodlání k takovým akcím. Po tomto útoku pomsta Iránců nenásledovala, a to dalo na vědomí jak mezinárodnímu společenství, tak vojensko-politickému vedení USA, že mohou konat rozhodně a beztrestně.

 

Pokud jde o Čínu, tak pro příklad netřeba daleko chodit. V rámci vojenské operace USA v Jugoslávii, bylo raketami zasaženo čínské velvyslanectví, přičemž (podle oficiální verze) zahynuli čtyři lidé. Po tomto raketovém útoku nezačala válka mezi Čínou a USA, strany urovnaly konflikt, USA vyplatily postiženým 4,5 milionu dolarů, plus 28 milionů jako kompenzaci za materiální škody. Tím byl konflikt mezi ČLR a USA vyčerpán – to je skutečná událost, vypovídající o tom, že boj konvenčními zbraněmi, včetně útoků na objekty státního významu a diplomatické mise, je nejen možný, ale už k němu docházelo.

 

Nyní se podívejme na druhou stránku konfliktu, který není myslitelný, nicméně je v dnešních podmínkách reálný. Z vojenského hlediska je mnoho veřejně přístupných informací o srovnání vojenských sil obou států. Při porovnávání není třeba odcházet od skutečnosti, kterou je rozsáhlá operace USA proti režimu Saddáma Husajna v roce 2003. Co se tam dělo před sedmnácti lety, jaký byl poměr sil? Zjevně v neprospěch USA. Proti armádě USA, představené 4 divizemi a 5 brigádami Británie, stála násobně větší irácká armáda – 23 divizí, což by, čistě teoreticky, nebylo možné zničit. Rovněž silné irácké letectvo a reálné vlastnictví chemických zbraní. Nicméně, vojenská operace za osvobození, započatá 20. března, skončila 7. dubna obsazením Baghdádu. Nevelká vojenská síla USA, dopravená tam válečným loďstvem, uštědřila drtivý úder irácké armádě, která v podstatě nekladla odpor, nehledě na to, že irácká armáda proti útočícím vojskům nepoužila zbraně hromadného ničení. Nejsilnější armáda jihovýchodu byla zničena během 3 týdnů. Hlavní boje následovaly podstatně později, už s rozptýlenými zbytky pozůstatků irácké armády, spojenými do ozbrojených band. Takže nikoli s iráckou pravidelnou armádou. Irácké letectvo bylo nalezeno zakopané v písku. To je poučný příklad m.j. i pro ČLR.

 

Srovnáváme-li sílu armád, musíme vycházet ze srovnání sil loajálních s vládnoucím systémem. Podíváme-li se do hluboké historie, pak opiová válka před 170 lety ukázala stejný poměr vojsk Mandžuské dynastie a nevelkého kontingentu anglo-francouzských sil, což nebránilo anglo-francouzským silám zaútočit nejdříve na Kwangjou a pak na území dnešní Šanghaje a obě obsadit. Totéž je třeba brát v potaz při hodnocení síly lidově-osvoboditelské armády ČLR se zhruba milionem mužů a mobilizačním potenciálem cca 200-300 milonů lidí (o čemž ráda rozumuje řada expertů vzdálených realitě). Celý tento potenciál představuje ale jen 70-100 tisíc příslušníků sil rychlé reakce armády ČLR, kteří v případě vojenského konfliktu budou stát proti celé vojenské mašinerii USA.

 

Nicméně, na rozdíl od USA nebude Čína útočit, ale bránit se, protože k útoku proti USA Čína možnosti nemá. Čínská armáda se, i při nejlepší vůli, nemůže ocitnout na pobřeží Kalifornie – byla by zničena letectvem a flotilou USA. Takže při posuzování možnosti úderu USA proti armádě čínské, je nutné si objektivně představit, co znamená geografická past Číny. Čína je souvislé obrovské nechráněné území, ohromná pobřežní linie o délce 60 tisíc km, kterou není možné úplně zařídit pro obranu, a bránící armáda, která neví, kde protivník zaútočí, bude nucena rozptýlit síly minimálně do tří směrů: – Šanghaj, silami severovýchodního vojenského okruhu, Peking a Šenjang, silami pekingského a severního vojenského okruhu a Kwangžou silami jižního vojenského okruhu. Takže dokonce i v případě námořní operace USA, nemluvě o vzdušném výsadku v případě, že stejně jako v Iráku, čínská letadla nevzletí, bude mít Čína k dispozici po 30 tisících vojáků sil rychlé reakce pro každou oblast. S ohledem na nejednoduchou vnitřní politickou situaci, angažovanost prozápadní části čínské elity, není vyloučeno, že se Čína setká s ostrým problémem zrady (stejně jako Irák). A problém takové zrady povede k podobným problémům, jaké měl v roce 1941 SSSR, kdy byl běloruský směr obnažen a nepřipraven. V důsledku zrady generála Pavlova, vojska německé skupiny „Mitte“ poměrně velmi rychle postoupila na východ, až k hlavnímu městu SSSR Moskvě. Riziko zrady existuje ve kterýchkoli ozbrojených silách, a pro dnešní Čínu je velmi aktuální. Je zřejmé, že jedna ze skupin vojsk, nejspíš šanghajská, nebo kwangžouská, se buď do boje nezapojí, nebo rovnou přejdou na stranu protivníka, a Čína narazí na kontingent těch, či oněch sil OSN, kterém budou zahrnovat vojska desítek členských zemí – jak tomu bylo v případě Iráku – a to už v hloubi svého území.

 

Válka proti Číně bude vedena s přesnými údery proti infrastruktuře, energetickým nejaderným objektům, včetně velkých hydroelektráren jakou jsou „Tři soutěsky“ v provincii Hu-bei, které jsou schopny vyvolat humanitární katastrofu v půldruhamiliardové Číně, a část čínských vojsk bude nuceno bojovat s rostoucí nespokojeností obyvatelstva a šířením zločineckých band na svém území.

 

To je ale jen polovina problému. Druhá polovina spočívá v tom, že je Čína obnažena nejen ze strany mořského pobřeží. Problém může mít ČLR s Vietnamem, ještě větším problémem ale může mít s nejsilnější pozemní armádou regionu, s Indií. Konflikt, ke kterému může dát impuls západní koalice zemí, bude proveden za aktivní účasti Indie. Proto není vojenská operace proti Číně nemyslitelná.

 

Pokud jde o obranu území, je faktem, že čínský režim bude schopen přestát tento úder jen v případě, že v této koalici nebude Ruská federace, ale naopak bude k Číně příznivě nakloněna. V ČLR to velmi dobře chápou, a z toho musí vycházet i ruská pozice jako garanta čínského režimu. Domnívám se, že v ČLR nejsou lidé, kteří by nedoceňovali příznivou pozici Ruska, což jsme si ověřili v průběhu epidemie koronaviru. Tuto pozici je třeba aktualizovat, a tato pozice musí vést k další integraci Ruské federace a Číny, a poskytnutí doložky nejvyšších výhod pro investice a další projekty Ruska na čínském území. Tato pozice nemá být naším dárkem Číně, ale musí se jí dostat adekvátní odpovědi ČLR v rámci obchodně-ekonomické spolupráce.

 

Pokud jde o otázky dalšího vývoje situace v čínskou-americkém konfliktu: – co je skutečnou příčinou, a co je jen druhý plán – pokud bude konflikt odložen? Příčinou konfliktu je Si-Ťinpchingem označená samostatná role Číny, která poprvé vystupuje z pozice objektu koloniální agrese západního světa – Východ prakticky získává v podobě Číny subjektivitu. To objektivně probíhá. Za růstem subjektivity Číny nevyhnutelně bude následovat růst jeho vlivu na politické procesy ve světě. Čína, na rozdíl od Japonska, je schopna globálního vůdcovství, protože má lidské zdroje a síť zahraničních diaspor, jadernými zbraněmi a silnou historií a ideologií. Všichni, kdo tvrdí, že Čína nemá globální plány, se velmi mýlí. Nejhlavnějším argumentem pro to, že je Čína globální mocností, je její název „Říše Středu“. Sám název odráží její roli jako centra světového systému.

 

Čína má globální plány a je připravena k jejich realizaci, a růst subjektivity Číny s následným vzestupem na regionální vůdcovství je základním rozporem a ontologicky patřícím od zrodu k čínské civilizaci. Vzestup Číny nevyhnutelně povede k vytlačení zájmů Západu a omezování západního projektu v Číně. Aby tomu zabránil, přistoupil Západ k intenzivní fázi formování plánů na zničení Číny, protože plány na zapojení Číny jako rovnocenného nebo podřízeného partnera nefungovaly, což zjevně ukázal příchod Si-Ťinpchinga a jeho nezávislá strategie „Hedvábné stezky“, atd. Ale pokud o zadržování Číny hovořili jen na úrovni plánů a strategií Pentagonu, Bílého domu, tak v souvislosti s hospodářskou krizí západního systému, a s obrovskými rezervami Číny se Západ ocitl před hrozbou svého urychleného utlumování a náhradou svého vůdcovství Čínou.

 

Jaké ještě mohou být reálnější a konkrétnější příčiny zahájení bojových akcí proti Číně, teoreticky nemyslitelných? Ohlédneme-li se za historií vůdcovství Saddáma, vidíme vážné problémy ve finančním systému USA počátkem roku 2001. Saddám, který jako jeden z mála jihovýchodních vůdců, zapochyboval o spolehlivosti amerického dolaru, se postavil do čela určitého hnutí v islámském světě za odmítnutí dolaru ve svých obchodech ropou, především s EU, a přechodem na euro. To prohlásil v listopadu 2001 a hned poté začala vojensko-propagandistická mašinérie USA s vypracováním plánů na přípravu vlastního obyvatelstva k přechodu na mobilizační scénář války s Irákem. Především byl obviněn z vývoje jaderných a chemických zbraní a spolupráce s Al-Kajídou. Tato obvinění se i přes úsilí amerických tajných služeb, později ukázala jako lživá. Nicméně, byl vojenský útok, připravený Američany, úspěšně proveden a vedl k likvidaci Saddámova režimu. Při úderu proti Saddámovi byly použity síly Kurdů i Šiítů. Takové skupiny obyvatelstva, stojící proti všečínskému paradigmatu, takové specifické národnostní menšiny jsou v Číně ve velkém počtu. Pozornost poutá stejná hloupost a nepodloženost obvinění, která ale nezastavila USA před útokem na Saddáma, který měl v úmyslu odmítnout dolar jako mezinárodní zúčtovací měnu při obchodu ropou.

 

Podobnou situaci máme prakticky dnes v případě Číny. Docela nedávno zástupce ředitele šanghajské zlaté burzy prohlásil, že je Čína připravena vzdát se dolaru a vytvořit se skupinou zemí nadnárodní měnu, založenou pravděpodobně na zlatě. Kromě toho Čína spustila i futures pro obchod ropou. Nejzajímavější je, že byly spuštěny 18. února 2018 hned po oznámení schválení dodatku Ústavy, umožňující Si-Ťinpchingovi zaujímat funkci předsedy ČLR po neomezený počet období. Vše bylo provázeno rozsáhlými manévry čínské armády a šanghajská burza zahájila obchody ropou v juanech. Přechod na juan bude znamenat jakousi finanční jadernou válku proti dolaru. Pokud Čína přejde na juan v obchodě s okolními zeměmi, mezi které patří mnoho příhraničních států, jako např. Jižní Korea, která se nedokáže vzdát exportu svých mikročipů do Číny, protože je nedokáží dodávat do stahujícího se trhu USA,, ale ani Japonsko, Afghánistán, Pakistán, Malajsie, všechny země Jihovýchodní Asie, Středního východu, Afriky i Ruska – pro které je Čína hlavním obchodním partnerem. Znamená to, že část jejich obchodu je svázána výhradně s Čínou. Sporné je jen území Evropy, které se může obchodu s Čínou vzdát, a kde může být Čínský dovoz nahrazen dovozem z USA a Německa. Nicméně je Čína připravena na takovou jadernou finanční válku, a to je nejvážnějším argumentem k zahájení bojových akcí proti ní – ať se v mírové epoše posledních 15 let zdály jakkoli nemyslitelné. Tato možnost rychle přerůstá z potenciální v reálnou.

 

Záminek k takové válce může být hned několik:

  1. Oslabení režimu Korejské strany práce v KLDR a pokus o státní převrat, po kterém bude nevyhnutelně následovat vstup vojsk ze severovýchodní Číny, s cílem podpořit spojenecký režim.
  2. A možná závažnější záminkou může být pokus vládnoucí Progresívní strany Tajwanu o změnu Ústavy země, přerušit tak proces integrace s Čínou a nazvat se Nezávislým čínským státem, změnit Ústavu a název země na Republiku Tajwan, což v ČLR považují za akt separatizmu, před kterým oficiální představitelé ČLR nejednou otevřeně upozorňovali s pohrůžkou vojenským zásahem. Prostředky k tomu ČLR má. Navíc byl Si-Ťinpching sám předsedou oblastního výboru provincie Fu-tien, která bezprostředně s Tajwanem sousedí, a zaujímal funkci vojenského komisaře provincie, takže tématika možné války s Tajwanem je mu dostatečně známa. Takže po inauguraci nové prezidentky Tajwanu 15. května mohu následovat výše zmíněné kroky Tajwanu.
  3. Konflikt se skupinou zemí Jihovýchodní Asie (Vietnam, Indonézie, Malajsie) kvůli kontrole nad Jihočínským mořem. Může tam dojít ke střetnutí lodí, nějaký ozbrojený konflikt pohraniční ochrany, anebo smrt čínských rybářů (ke kterým dochází každý měsíc) v rámci střetnutí s pohraničními službami zmíněných zemí. Analogická situace je na hranici s Indií, kde dochází k častým inscenacím pohraničních konfliktů.
  4. V krizovém období, kdy továrny nejsou vytíženy, a obyvatelstvo je rozladěno ztrátou práce, zachraňuje politický režim hledání vnějšího nepřítele. Nejenže zachraňuje režim, ale je i východiskem z krize – nahradí civilní odvětví rozsáhlou vojenskou výrobou. A právě toho využily např. USA v období před 2. světovou válkou. Mohutná válka v Evropě poskytla americkému hospodářství šanci v období 1. i 2. světové války. Tento efektivní způsob není nikdy pozdě použít znovu.

 

Znovu opakuji, že klíčovým důvodem k možnosti střetnutí s USA s Čínou, do kterého se bude Čína ochotna zapojit, bude pozice Ruské federace. Prohlásí-li Rusko svou neutralitu v konfliktu, nebo vyzve strany ke smíru, pak bude Čína ochotna do války jít, protože politická opozice Si-Ťinpchingovi nedokáže postavit nevyhnutelnost porážky v tomto konfliktu. Jakékoli vznešené, teoretické úvahy neodradí strany od tohoto konfliktu – který se možná stane spásným pro existující politické režimy v Číně i v USA. Tím spíš, že k jaderné válce nepovede…

 

https://www.youtube.com/watch?v=Xmm2lCPWqAY&t=186s

Překlad:  200518

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , | 31 komentářů

Omyl Prima CNN News

Následující text se týká ministryně financí Aleny Schillerové jen okrajově. Daleko víc jde o úpadek českých medií.

Stanice Prima CNN News, se pustila do zajímavého tématu, totiž významu ovládání cizích jazyků při mezinárodních jednáních. Vše zabila hned na začátku trapným pokusem o zesměšnění ministryně financí Aleny Schillerové.

„Moje drahá, nemám čas na vaše hrátky,“ měla ministryně říct navedené blondýně, a po způsobu císaře Rudolfa II. dodat: „Nejsme jen tak někdo.“

Ministryně financí je totiž z velké míry odpovědná za finanční budoucnost republiky. Nemůže se zdržovat s provokacemi přesebevědomnělé blondýny a jejího editora. Je pod její úroveň omlouvat se mediálním hňupům, třebaže se skrývají pod cizím akronymem.

Česká vláda měla vedení začínající Primy CNN News upozornit, že bez omluvy za zmíněnou provokací,  má s přístupem k ministrům utrum. Tečka.

Alena Schillerová se prý neúčastnila několika videokonferencích (čti: protože neumí anglicky).

No a co, ptám se. Jde snad na nich o víc než o obecné výroky, že musíme spolupracovat, otevřít hranice jak rychle to půjde a cosi udělat s ekonomikou?

Tím se dostávám k otázce znalosti nemateřského jazyka potažmo angličtiny.  Pochybuji, že Francouzi nebo Němci mluví anglicky. Mají svoji hrdost. To nepochybně znamená, že se i videotelekonference tlumočí.

Znalost cizího jazyka se hodí při navazování osobních kontaktů. Když Babiš na chvíli osamí s Trumpem, může říct: „Man (neboli chlape či vole), máš pěknou blondýnu, to ti chválím, že sis vybral Slovanku.“ No a Trump mu může odpovědět: „Man (neboli chlape či vole), vždyť jsem chytrej a proto jsem měl i tu Zelníčkovou. A ta tvoje je taky pěkná.“ Jakmile přijdou tlumočníci, vše se vrátí do obvyklých formálně zdvořilostních kolejí.

Troufám si tvrdit, že žádný ministr neumí cizí jazyk tak, aby byl schopen napsat jazykově i právně složitý text. Jistou pochybnost mám i o schopnosti napsané pochopit. Když o něco jde, jsou vždy přítomni tlumočníci, kteří cizí řeč převádějí na mateřštinu.

Nevím, jak kdysi probíhalo jednání s USA o „Vzájemné ochraně investic“ a jakou roli hrála

Klausova angličtina v tom, že v roce 1990 podepsal absolutní paskvil.

Americká strana totiž do smlouvy vložila stránku výjimek. Klaus je za naši stranu mohl nechat opsat, aby to bylo fifty-fifty, ale Československo si nakonec trouflo ochránit jen pojišťovnictví. Těžko vědět, zda za tím byla Klausova hloupost, bezmezná servilnost a nebo nedostatečná znalost angličtiny. Neochránili jsme media a to nás stálo 10 miliard korun ztracených ve sporu Lauder vs. Železný o TV Nova.

Rubriky: Pozdravy z Královských Vinohrad | Štítky: , , , , | 104 komentářů

Komunistický manifest 2.0

Bez solidarity není imunity

Úvod

Výběr signatářů je na konci. Samá „zvučná“ jména

Pandemie jasně ukazuje potřebu a sílu společenské solidarity. Bez fungujícího veřejného zdravotnictví bychom jí nedokázali čelit. Také zavřené školy a omezená kultura nám teď důrazně připomínají, jak důležité pro společnost jsou. O veřejnou podporu a záruky nyní ovšem žádají i malé a velké firmy.

Krize vyvolaná pandemií tak vyvrací desítky let opakované moudro, že „neexistuje společnost, jen jedinci a jejich rodiny“. Je to právě naopak: potřebujme silné mezilidské vazby a pocit odpovědnosti všech za ostatní, nejen příbuzné a přátele. Tak, jak ho prokazují ti, kteří šijí pro jiné roušky nebo nakupují pro ohrožené seniory ze sousedství.

Z veřejných rozpočtů se zavádějí obrovské záchranné programy a další mají následovat. Objevují se přitom i tendence, které jdou proti spravedlivému řešení krize. Ojedinělé nejsou ani snahy posílit už tak mocné ekonomické a politické hráče, kteří současnou situaci chápou jako příležitost zaútočit na soudržnost a férové přerozdělování. K těmto tendencím patří i pokusy zabránit řešení klimatické krize, útoky na neziskové organizace nebo výzvy k zastavení růstu minimální mzdy.

Každá krize je však také příležitostí k pozitivní změně. Ta současná ukazuje, že imunita nás všech, jednotlivců i společnosti jako celku, není možná bez sounáležitosti. I stát a vláda tedy musejí následovat příkladu široké veřejnosti a její spontánní aktivity ve prospěch ostatních, kteří to potřebují nejvíc.

Proto se domníváme, že právě teď je čas obrátit se na vládu a parlament s jasnými požadavky vyplývajícími z toho, co už nám pandemie ukázala:

  1. Ekonomika tu musí být pro lidi, ne lidé pro ekonomiku.
  2. Ekologie je základ, ne luxus.
  3. Ne každý technologický vývoj je pokrok.
  4. „Rovné“ daně způsobují nerovnost.
  5. Stát nesmí být vězením pro dlužníky.
  6. Místo doprošování o nízké dávky veřejná podpora pro všechny.
  7. Zdravotnictví, školství a kultura jsou páteří společnosti.
  8. Bydlení je právo.
  9. Zbrojní výdaje nejsou nedotknutelnou prioritou.
  10. Moc korumpuje, moc bez kontroly omezuje svobodu.
  11. I Evropa musí být soudržná a solidární, bez center a periferií.

1. Ekonomika tu musí být pro lidi, ne lidé pro ekonomiku.

České hospodářství se dlouhodobě vyznačuje nízkými mzdami a špatnými pracovními podmínkami, dlouhou pracovní dobou a minimální možností zaměstnanců promlouvat do fungování firem. Část pracujících je vytlačena mimo regulérní pracovní trh nebo pracuje v neplnohodnotných a nejistých poměrech. Obrovský díl zaměstnanci vytvářeného bohatství se hromadí u tuzemských nejbohatších nebo odtéká do zahraničí.

Ekonomika po pandemii proto musí směřovat k většímu podílu občanů a zaměstnanců na vznikajícím bohatství a ke kratší pracovní době. Mzdy a platy musejí být důstojné. Vzniklá situace nesmí být zneužita ke zmrazení minimální mzdy nebo k dalšímu využívání, či dokonce k rozšiřování práce v tzv. švarcsystému nebo prostřednictvím agentur. Jako systémově důležitá se kvůli pandemii ukazuje práce v oblasti péče, která je většinou špatně ohodnocená a často zneuznaná – to se musí změnit.

Pokud mají firmy v krizi čerpat z veřejných peněz, musí být tato pomoc podmíněna důslednou veřejnou kontrolou jejich činnosti, zaváděním zaměstnaneckého spolurozhodování a vyplácením důstojné mzdy. Dotace firmám, které jsou registrovány v daňových rájích nebo mají dlouhodobě nepřiměřené zisky, jsou nepřijatelné.

2. Ekologie je základ, ne luxus. 

Na závažnosti ekologických hrozeb se nic nezměnilo. Rozvrat klimatu emisemi skleníkových plynů, stále drastičtější sucha a vymírání druhů – to jsou jen některé z projevů kolapsu životního prostředí. Může to pro civilizaci vést k ještě horším pohromám, než je současná pandemie.

Proto požadujeme masivní investice do ekologické transformace ekonomiky. Potřebujeme snižovat energetickou náročnost a zahájit přechod k obnovitelným zdrojům energie i odolnému ekologickému zemědělství.

Transformace musí být zároveň sociálně spravedlivá. Náklady nesmějí nést občané ani spotřebitelé, ale především ti, kteří životní prostředí nejvíce zatěžují, nebo na jeho ničení dokonce vydělávají. Transformační náklady je zapotřebí rozdělit spravedlivě i na globální úrovni: vyspělé země mají větší díl odpovědnosti za současný stav, a musejí tedy zaplatit i větší díl ceny za nápravu.

Je třeba hledat taková opatření, která prospějí kvalitě života jednotlivců a společnosti jako celku. Už teď lze zajistit udržitelnou a dostupnou veřejnou dopravu, převést nákladní a maximum osobní dopravy na železnici, vytvořit a prosadit udržitelnou koncepci energetiky a bezodpadového hospodářství.

3. Ne každý technologický vývoj je pokrok.

On-line se teď pracuje, učí, nakupuje i „chodí“ za kulturou – není pochyb, že digitální technologie během karantény pomáhají udržovat společnost v chodu. Pokud si však jejich výhody chceme ponechat i do budoucna, musí dojít k určitým změnám. Ne všechno, co je technicky možné, je také žádoucí a dlouhodobě udržitelné.

Digitální prostor je komerční, takže data o našem pohybu v něm se prodávají jako zboží. Vytváří globální trh, který ruší obvyklé překážky směny a lidské interakce vázané na fyzický prostor. Některé digitální platformy tak můžou ničit města inflačními krátkodobými pronájmy, jiné vytvářet kakofonii ze seriózních zpráv a dezinformací nebo přidělovat lidem jednorázové úkoly, a tím z nich dělat digitální nádeníky. V digitálním prostoru o nás o všech rozhodují algoritmy, a to netransparentně a často diskriminačně. Do budoucna přitom půjde o průřezovou technologii, která bude hrát roli ve zdravotnictví i průmyslu.

Jestliže se digitální prostor stává prakticky stejně důležitým jako prostor fyzický, je nepřijatelné, aby byl rozparcelovaný mezi pár velkých nadnárodních korporací. Moc technologických gigantů nad našimi životy musí mít své hranice. Klíčová infrastruktura by měla být podřízena veřejné kontrole. V digitálním prostoru potřebujeme závazná a vymahatelná pravidla, která korporacím nedovolí zneužívat svého postavení či se zbavovat odpovědnosti. Nesmíme dopustit, aby technologie umožňovaly obcházení sociálních standardů, posilovaly diskriminaci nebo přispívaly k nepřiměřeným ziskům.

4. „Rovné“ daně způsobují nerovnost.

Náš daňový systém je nespravedlivý. Největší daňové břemeno nesou zaměstnanci a spotřebitelé ze středních a nižších příjmových skupin, zatímco velké firmy a lidé s obrovskými příjmy a majetky adekvátní daně neplatí, a tak ani nepřijímají svůj díl odpovědnosti za společnost.

Navrhujeme proto, aby se velké firmy a nejvyšší příjmové skupiny podílely na krytí nákladů krize jednorázovým či po určité období pravidelným odvodem. Ve zvýšené míře se to týká finančních institucí. Současně je nutné podpořit daňovými a odvodovými úlevami prokazatelně ohrožené drobné a střední podnikatele.

Daňme více majetek než práci, více zisky firem, zejména těch velkých, a méně práci jednotlivců. Daňme vyšší sazbou ty, kteří mají více – vždyť jejich úspěch by nebyl myslitelný bez práce ostatních ani bez přispění společnosti. Daňme více ty, kteří ničí životní prostředí. Zaveďme po pandemii spravedlivé daně i proto, že budou prevencí dalšího posilování vlivu oligarchů.

5. Stát nesmí být vězením pro dlužníky. 

Česko potřebuje rozsáhlou dluhovou amnestii a změnu celého systému půjček a exekucí. Mělo se to udělat už dávno – kvůli pandemii je to zapotřebí ještě naléhavěji.

Je nutné zvrátit stav, kdy lidem nekonečně narůstají dluhy kvůli kličkám ve smlouvách, drastickým pokutám či skrytému růstu RPSN. Zároveň se musí zásadně přehodnotit postavení, role a pravomoci soudních exekutorů. Není důvod, proč by jejich činnost nemohl vykonávat stát.

Lidí, kteří jsou v mnohačetných exekucích, je v ČR přes tři čtvrtě milionu. Většinou už ani nesplácejí své původní dluhy, ale pouze nemravné úroky, smluvní pokuty a náklady na vymáhání. Různé subjekty totiž po léta zneužívaly děr v zákonech a obohacovaly se na úkor lidí s nízkými příjmy. Tuto historickou křivdu lze odčinit jedině tak, že se usnadní oddlužení na bázi splacení jistiny a přiměřeného úroku. Na takové oddlužení by lidé měli dosáhnout v řádu měsíců. Zároveň je nutné zvýšit nezabavitelné minimum na částku, ze které lze důstojně žít.

Jednou pro vždy je zapotřebí zabránit nemorálním praktikám především nebankovních společností, a to tak, že se úročení smluv o půjčkách a jejich příslušenství naváže například na některou ze sazeb vyhlašovaných ČNB.

6. Místo doprošování o nízké dávky veřejná podpora pro všechny.

Dosud byl sociální systém vnímán jako záchranná síť pro nejchudší a tzv. neúspěšné, případně jako nástroj k zajištění pouze existenčních potřeb. S takovým pojetím už si ale nevystačíme. Sociální systém musíme posílit a obnovit tak, aby pomáhal jak lidem zasaženým pandemickou krizí, tak zajišťoval společenskou soudržnost i dlouhodobě.

Potřebujeme všeobecně dostupné veřejné služby, které kromě základní jistoty poskytnou i příležitosti k uplatnění a participaci. Mimo zdravotnictví, zařízení péče o předškolní děti, důchodový systém a onu záchrannou síť je nutné začlenit takové prvky, jako je kvalitní bydlení, veřejná doprava nebo zdravá výživa. Formální přístup k politickému rozhodování během voleb je třeba doplnit o skutečně rovný přístup k informacím.

V danou chvíli požadujeme zejména urychlené řešení situace samoživitelek a samoživitelů pomocí zálohovaného výživného a speciálních dávek pro ohrožené rodiny. Musíme zajistit, aby hlavním proudem vzdělávání zůstávalo to veřejné, které bude pro všechny děti skutečně zadarmo – bez výdajů za učební pomůcky, obědy nebo exkurze a výlety. Některé nespravedlnosti potřebujeme napravovat i v oblasti důchodů: ženy například nesmí doplácet na to, že po celý svůj život vykonávají více neplacené nebo přes veškerou jejich důležitost hůře placené práce než muži. Součástí budoucího sociálního systému se musí stát i bezplatná veřejná doprava a bezplatné zajištění základních informačních služeb včetně přístupu k internetu.

7. Zdravotnictví, školství a kultura jsou páteří společnosti.

Pandemie nám připomíná, že zdravotnictví, sociální péče o starší, školství a kultura tvoří páteř společnosti. Ekonomika z nich těží, aniž by do nich odpovídající prostředky vracela zpět (což vyplývá i z mezinárodních srovnání). V těchto odvětvích se také s velkou naléhavostí ukazuje, že podhodnocování práce žen dopadá na celou společnost.

Průběh pandemie v některých zemích ukázal, jak škodlivé je podřizovat zdravotnictví tržnímu principu maximalizace zisků. Jestliže je fungující zdravotnictví základním předpokladem fungující společnosti, musí se na něj vztahovat princip veřejné správy a nesmí být podfinancované. Požadujeme zvýšit výdaje na zdravotnictví, školství a kulturu alespoň na průměr EU.

8. Bydlení je právo. 

Celý náš dosavadní přístup k problematice bydlení vyžaduje zásadní revizi. Požadujeme výraznou podporu sociálního i obecně dostupného bydlení a masivní výstavbu státních, obecních a družstevních bytů. Pro překonání krize bude tato investice jednou z rozhodujících. Zároveň je nutné posílit postavení nájemníků – například zákazem řetězení smluv na krátkou dobu určitou.

Potřebujeme důsledně rozlišovat mezi základní funkcí bytového fondu a tržními aktivitami. Fenomén tzv. investičních bytů, který deformuje bytovou situaci především ve větších městech, je třeba striktně regulovat. Byty zkolaudované k bydlení se nesmějí stát předmětem byznysu, jakým je např. krátkodobé pronajímání turistům.

9. Zbrojní výdaje nejsou nedotknutelnou prioritou.

Je třeba radikálně přehodnotit zbrojní výdaje. Pandemická krize připomíná, že globalizovaný svět je vystaven hrozbám, kterým nelze čelit zbraněmi. Měli bychom proto velkou část financí přesměrovat do jiných oblastí. Zbrojní výdaje mají garantovat bezpečnost. Není důvod k tomu vydržovat expanzivní vojenské sbory, natožpak podporovat závody ve zbrojení nebo subvencovat zbrojní průmysl.

10. Moc korumpuje, moc bez kontroly omezuje svobodu. 

Společnost nemůže dlouhodobě prospívat, pokud se neubrání sklonům k autoritářství a politickému zneužívání krizí. Rovnováha mezi jejím efektivním řízením a demokratickými principy je velmi křehká a často ji narušují ti, kdo jsou zrovna v mocenských pozicích a kteří usilují o autoritářské ovládnutí společnosti.

V případě jakýchkoli omezení práv, která si situace vyžádá, a také jakéhokoli shromažďování informací o občanech, je třeba zaručit silnou demokratickou kontrolu, a především jasné časové omezení daných opatření. Nesmíme normalizovat stav nouze ani z něj odcházet méně svobodní, než jsme do něj vstupovali.

11. I Evropa musí být soudržná a solidární, bez center a periferií. 

Evropská unie ztrácí přesvědčivost kvůli ekonomickým nerovnostem, které dlouhodobě toleruje a spoluvytváří. Vnitřní trh plodí problematické jevy, jako je cenový dumping nebo likvidace slabší konkurence. K vyrovnávání životního standardu ale dochází příliš pomalu, pokud vůbec.

K jedné z periferií EU patří také středovýchodní Evropa. Musíme najít cestu, jak tyto nerovnosti artikulovat. Měli bychom přitom být solidární s jižní periferií EU, která byla tvrdě zasažena jak minulou ekonomickou, tak současnou pandemickou krizí. Musíme přicházet s řešeními ve prospěch všech. Naše nízké mzdy západoevropští zaměstnanci oprávněně vnímají jako dumping. To posiluje vzájemnou nevraživost, která vyhovuje jedině velkému kapitálu.

Požadujeme návrat k debatě o skutečné evropské minimální mzdě jako k jednomu z dosud chybějících prvků evropské integrace. Dosud navrhované stanovení této minimální mzdy jako určitého podílu národního mediánového příjmu pouze upevňuje existující nerovnosti.

Zároveň je třeba odmítnout další zdroje evropských nerovností. Např. velmi rozdílná zaměstnanecká práva nebo soupeření jednotlivých zemí v tom, která nabídne firmám nižší daně, což vede k dumpingu a škodlivým daňovým optimalizacím. Musíme přestat tolerovat evropské daňové ráje.

Podobné nespravedlnosti v Evropě nelze dále trpět. Evropská unie však musí o spravedlivé vyrovnávání rozdílů usilovat i za svými hranicemi. Má totiž odpovědnost také vůči méně bohatým a zranitelnějším regionům světa, k jejichž nelehké situaci evropské firmy a spotřebitelé nezřídka přímo či nepřímo přispívají.

486 Pehe Jiří politolog
557 Rybář Pavel komentátor revue Přítomnost
560 Rychlík Břetislav režisér a vysokoškolský učitel
561 Rychlíková Apolena dokumentaristka a novinářka
617 Šabatová Anna
632 Špidla Vladimír bývalý premiér a eurokomisař
672 Uhl Petr novinář
673 Uhlová Saša novinářka
689 Veselý Daniel novinář
735 Zapletal Vít nástěnkář
Rubriky: twitter | 10 komentářů

Novinky z prastarej histórie (2020-máj)

Myslel som, že tieto prehľady z portálu Ancient Origins budem písať tak maximálne raz za mesiac, no za uplynulé dva týždne sa písalo o toľkých zaujímavých objavoch, že aspoň o niekoľkých sa treba zmieniť.

Objav najstarších pozostatkov Homo sapiens v Európe (zdroj)

Túto správu portál podáva dokonca ako „breaking news“, teda prelomovú. Nález pochádza z Bulharska z jaskyne Bačo Kiro. Je unikátny hneď z niekoľkých aspektov. Doteraz nachádzané doklady kamennej industrie bolo možné datovať len nepriamo podľa vrstvenia pôdy, v ktorých sa našli. No v jaskyni Bačo Kiro sa našli úlomky kamenných nástrojov spolu s kostenými pozostatkami ich výrobcov. Ich datovanie rádiokarbónovou aj genetickou metódou prinieslo ďalšie prekvapenie – sú staré najmenej 43 000 rokov, teda ide o najstarší nález predkov nášho druhu v Európe.

Je to prvé exaktné potvrdenie, že v Európe žili v rovnakom čase Homo sapiens aj Neandertálci. Táto hypotéza sa za pravdepodobnú považovala už predtým, no datovanie nálezov po Homo sapiens bolo doteraz odkázané len na veľmi nepresné metódy vzhľadom na charakter nálezov. V jaskyni sa našli aj artefakty z kostí a zubov ulovených zvierat a výskumníkov prekvapilo, že sa nápadne podobali na predtým nájdené artefakty z neandertálskych nálezísk z jaskyne Grotte du Renne vo Francúzsku. Pravdepodobne to potvrdzuje hypotézu o mierových kontaktoch medzi Homo sapiens a neandertálcami. Pripomínam, že v minulom článku sme si hovorili o najstaršom náleze umelo zhotoveného povrazu z rúk neandertálcov, takže tieto kultúrne kontakty asi boli prospešné pre obidve strany.

 

Najvýznamnejší archeologický nález v ére samostatného Chorvátska (zdroj)

Tento nález pochádza síce z archeologických vykopávok z mestečka Poreč na Istrii, ale aj tak bol pre odborné publikum príjemným prekvapením. Ide o vrak starej rímskej lode a je unikátny aj technikou stavby, ktorú sme zatiaľ nepoznali. Pobrežie na Istrii často menilo svoju polohu a táto loď, ktorá stroskotala pred mnohými storočiami, sa ocitla v nánose bahna na brehu, neskôr na nej vyrástlo mesto Poreč a vďaka tomuto prekrytiu ostalo zachovaných mnoho jemných drevených dielov, ktoré prezradili techniku konštrukcie lode.

Táto loď bola dômyselným spôsobom „zošitá“. Do dosiek, ktoré tvoria boky lode, sa vyvŕtali otvory. Cez tieto otvory sa prevliekli silné povrazy, ktorými sa dosky pritiahli k sebe, ako keď sa zošíva koža na rane. Potom sa do otvorov v doskách zasunuli drevené klince a tie sa upevnili do priečnych rebier, ktoré zároveň spevnili konštrukciu aj utesnili otvory v bokoch.

Podobných lodí sa už na pobreží Chorvátska našlo niekoľko, no našli ich podmorskí archeológovia a ich nálezy boli natoľko fragmentované, že ich nebolo možné takto dobre rekonštruovať. Tento nález je datovaný do 1. storočia nášho letopočtu, keď v Poreči existovala rímska kolónia. Miestni obyvatelia boli zruční stavitelia lodí, rybári a notorickí piráti v severnom Jadrane, kým pirátstvo nezarazili Rimana.

 

Boli Vikingovia dávno pred Kolumbom aj v Južnej Amerike? (zdroj)

Do tretice senzačných správ, blízko Santosu v Brazílii sa našli zvyšky starobylých stavieb, ktoré pravdepodobne nevytvorili predkolumbovskí domorodci, a ktorých podrobný prieskum sa ešte musí vykonať, no existujú nadšenci, ktorí tieto nálezy pripisujú Vikingom z dnešného Dánska. Podľa ich hypotéz si Vikingovia na pomedzí Brazílie a Paraguaja vybudovali námornú základňu a dokonca pokračovali skúmaním vnútrozemia dnešného Pararaguaja. Pripisujú sa im stavby z neznámeho materiálu na pohorí Cerro Corá. Tento materiál pripomína betón a vyniká tvrdosťou a odolnosťou. Je z dodnes neznámeho zloženia, nie je známe, ako bol vyrobený, ani jeho účel. Sú hypotézy, ktoré sa zatiaľ nepodarilo potvrdiť, že pod betónovou zátkou sa ukrývajú podzemné priestory, ktoré môžu zmeniť históriu Ameriky.

Akademickí vedci na podobné hypotézy pozerajú s veľkou dávkou skepsy, no našli sa nepriame indície, že nemusí ísť o číre fantázie. Jednou z nich sú nálezy múmií psov v hroboch inckých hodnostárov. Medzi nimi sa našlo aj niekoľko exemplárov zvláštneho plemena, o ktorom zoológovia ukázali, že sa nemohlo vyšľachtiť z pôvodných amerických plemien. Genetickou analýzou sa zistilo, že najbližšie príbuzné plemeno pochádza z dánskeho ostrova Bundsö. Jediné vedecké vysvetlenie je, že nórski Vikingovia dostali nejakých psov tohto plemena od dánskych Vikingov, zobrali ich so sebou do Vinlandu v Severnej Amerike, a keď Vinland zanikol, Indiáni týchto psov nejakým spôsobom doručili až Inkom do Ánd. No Occamova britva sa prihovára za jednoduchšiu alternatívu – že dánski Vikingovia sami navštívili Santos približne v tom čase, keď ešte existoval Vinland.

 

Tajomstvá Göbekli Tepe (zdroj)

Göbekli Tepe je archeologické nálezisko pravdepodobne najstaršieho doteraz nájdeného chrámu v Európe. Jeho vznik sa datuje 11 000 rokov dozadu až do neolitu.

Nález nie je úplne nový, no nová je senzačná správa izraelských archeológov z Univerzity v Tel Avive, ktorí dokazujú, že stavby nie sú chaotickým komplexom vznikajúcim v rôznych obdobiach, jeden na druhom, ale vznikli podľa vopred geometricky premysleného architektonického plánu. Tri dominantné eliptické stavby, ktoré tvoria komplex, majú nielen geometricky podobné tvary, dokonca presne rovnako zemepisne orientované na sever (presnejšie na hviezdu Deneb v súhvezdí Labute), ale ich geometrické stredy tvoria vrcholy rovnostranného trojuholníka. Mierne odchýlky v smerovaní osí stavieb sa dajú presne vysvetliť odchýlkou polohy hviezdy Deneb v rôznych časových obdobiach. Výskumníci tvrdia, že ide o priveľa koincidencií, než aby sme to považovali za náhodu.

 

 

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , | 3 komentáře

Čas falošných ilúzií…

Áno, žijeme v čase falošných ilúzií. Občas mi všetko to, čo sa deje pripomína jednu veľkú hollywoodsku produkciu, alebo marketingovú kampaň,  ktoré okolo nás vytvárajú  existenciu reality.

Presviedčajú nás,  že spoločnosť, ktorú tvoríme je založená na nejakých hodnotách, ale práve tie hodnoty, o ktorých sa toľko hovorí, sú v skutočnosti falošnou ilúziou hodnôt a s tými skutočnými, nemajú nič spoločné.

Presviedčajú nás, že naše životy, ktoré žijeme sú naše, že máme súkromie, slobody a práva.

Ale je to tak? Koľkí z nás žijú v zajatí konzumu tak, ako to chcú šikovní marketéri,  biznismeni a finančníci, ktorí bohatnú na predávaní falošných ilúzií.

Máme súkromie?  Ale kdeže. Koľkí z nás dobrovoľne  zavesia na sociálne siete skoro všetko o sebe, v domnení falošnej ilúzie spolupatričnosti a priateľstva. A zo súkromia je odrazu vec verejná.

Máme slobody a práva?  Stačí sa pozrieť okolo seba,  ako tie slobody a práva fungujú a vidíme, ako rýchlo sa dá vytvoriť  falošná ilúzia nebezpečenstva, za ktorým je  skrýva skutočné nebezpečenstvo porušovania práv a slobôd z dôvodu nášho bezpečia. A ľudia radi  uveria falošnej ilúzii, ktorá im hovorí, že to všetko je len pre ich dobro.

Presviedčajú nás, že politický systém, ktorý táto spoločnosť vytvorila, je nutný pre jej fungovanie. A ľudia veria, že politici sú tu pre nás, pracujú pre nás, pre štáty. Je to len falošná ilúzia, ktorá má za úlohu ľudí rozoštvávať  a názorovo trieštiť . Vyvolávať vášne a nepokoj medzi ľuďmi, aby nedokázali medzi sebou komunikovať . Mnohí žijú vo falošnej ilúzii potrebnosti politických strán pre fungovanie  štátov a ekonomík. Ale skutočne potrebujeme to množstvo politikov, aby sme mohli normálne žiť, fungovať?

Nie, je to len ďalšia falošná ilúzia, pretože politici v skutočnosti potrebujú nás.  Bez občanov a falošnej ilúzie slobodného  výberu vo voľbách by neboli ničím a nemali by moc a „lukratívne zamestnanie“ na úkor iných.  Stačí vidieť mocenského molocha v podobe  EÚ a Europarlamentu. Ja osobne necítim, že by bola existencia tohto  byrokratického  aparátu  pre mňa niečím prospešná.

Aby ľudia týmto falošným ilúziám uverili, je vynakladané obrovské množstvo financií do ich tvorby, na ich choď a propagáciu. Všimol si niekto, koľko financií je potrebných na vývoj „moderných technológií  a médií“? Všimol si niekto, akú úlohu v tom zohrávajú  práve médiá?

Veľmi veľa z toho všetkého sa používa práve na to, aby si ľudia ani neuvedomili, že v skutočnosti žijú vo falošnej ilúzii. Nie,  plné obchody jedla a lákavých výrobkov , nie sú meradlom bohatstva a životnej úrovne, tak, ako nimi nie je ani život na dlh. Vzdelanie a množstvo vysokoškolsky vzdelaných ľudí, nie sú meradlom intelektuálnej vyspelosti spoločnosti. Falošná  filantropia je tiež len ilúzia ľudskosti.

A celá táto show falošných ilúzií má len jeden cieľ. A to, aby človek prestal premýšľať, prestal napredovať. Zabudol na skutočné hodnoty a na to, čo je pre neho dôležité.

Veď už aj obyčajná láska sa zmenila len na  falošnú ilúziu a ľudskosť na pár prázdnych fráz.

Dokážeme ešte rozlíšiť  realitu a skutočné hodnoty od falošných ilúzií, ktoré nás oberajú o vnútornú slobodu, o radosť zo života, pokoj, o naše životy?

 

 

 

Článok bol pôvodne zverejnený na Blog Pravda.sk
Rubriky: Devana | Štítky: , , , , | 31 komentářů