Lutrell I.

Už několikrát jsem vás pozvala na prohlídku nějakého zajímavého středověkého rukopisu – a dnes pro vás taky jeden mám. Je to tzv. Lutrellův žaltář, rukopis, vzniklý přibližně v letech 1320-1340 v Anglii, na objednávku sira Geoffreye Lutrella III. (1275-1345), pána Irnhamu v Lincolnshire.

Sir Lutrell byl zřejmě zbožný muž, když nelitoval peněz na vytvoření tak bohatě zdobeného žaltáře. Ovšem jeho zbožnost mu nevadila ve vedení soukromé války (vedl ji spolu se svým sousedem Rogerem de Birthorpe) proti mnichům Sempringhamského převorství. Zřejmě konání těchto dvou pánů přesahovalo i zvyklosti tehdejší drsné doby a tak byli r. 1312 šetřeni královskou  vyšetřovací komisí. Pan Birthorpe byl na nějakou dobu postaven mimo zákon, u sira Lutrella vyšetřovatelé usoudili, že se účastnil vlastně jen na podporu svého přítele a tak trestu uniknul.

Z původního Irnhamu sira Geoffreye toho mnoho nezůstalo, snad jen kostelík St. Andrew, kde byli Lutrellové pohřbíváni.

Lutrellovské sídlo bylo přestavěno (jeho současná podoba je z r.1600),

Rod sira Geoffreye vymřel k r.1418 a slávu rodu Lutrellů převzala jiná větev. Změnila se i podoba erbu – tedy hlavně barva štítu, z původní modré na žlutou. Heraldické figury ale zůstaly – v angličtině se o nich píše jako o „martlets“, slovníky na tomhle slově ztroskotávaly, ale s pomocí lidí znalejších se mi podařilo zjistit, že ti ptáčci by měly být jiřičky.

A tak nezbývá, než se zeptat žaltáře sira Geoffreye Lutrella, Jak to tehdy vlastně vypadalo. A tady máme sira Geofreye v plné zbroji, s manželkou a dcerou.

A tady je rodina v mnohem pokojnější situaci – při hostině.

Ale teď už je nejvýš na čase věnovat se samotnému žaltáři. (Žaltář je kniha, obsahující sbírku žalmů.) Lutrellův žaltář obsahuje žalmy, kalendář, chvalozpěvy a další texty. Jde o latinsky psanou knihu o rozměrech 37×27 cm, s 309 pergamenovými listy. Na každé stránce je přibližně 14 řádků textu s bohatou ornamentální a velmi časti i figurální výzdobou.

Zdá se, že na tvorbě žaltáře se podílela krom písaře i celá malířů (předpokládá se, že jich bylo minimálně pět), jejichž jména do naší doby bohužel nezachovala.

Žaltář koupilo Britské muzeum v r. 1929, v současné době je uložen v British Library. Když jsem na jeho existenci narazila asi před patnácti lety, bylo na netu k dispozici jen pár obrázků – dnes je už žaltář celý digitalizován.

A takhle vypadá:

Tohle je stránka běžného textu, v iniciále je král David s harfou, na protějším okraji dudák, u dolního okraje Panna Marie, kojící Ježíška. A celou výzdobou se proplétají různí tvorové a potvorové – na téhle stránce jich je poměrně málo a jsou docela spořádaní.

A  takhle vypadá notový zápis v žaltáři

Na závěr ještě jedna celá stránka, tentokrát víc malovaná. Detaily výzdoby si nechám na příště…

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | Komentáře: 1

Jan Keller – 26 aneb Černá hodinka

Co vše lze nalézt v parlamentu

Často se tvrdí, že poslanci na jakékoliv úrovni jsou pouze malým vzorkem, který věrně odráží složení celé populace. Polský europoslanec Janusz Korwin-Mikke podle všeho reprezentuje názory hodně zvláštního typu lidí. Nemine rok, aby nebyl kázeňsky stíhán. Naposledy to bylo za hajlování v parlamentu.

Letošní rok zahájil opět svérázně. Při svém vystoupení v debatě o nerovnostech v odměňování mezi muži a ženami pronesl doslova: “Samozřejmě, že ženy musí vydělávat méně než muži. Protože jsou menší, slabší a méně inteligentní. To je vše.“

Jakou hodnotu IQ musí mít asi europoslanec, který se domnívá, že v postindustriální ekonomice se výše výdělků odvíjí od tělesné výšky, váhy a fyzické síly pracujících. Pokud by měl polský zastupitel pravdu, pak by museli dlouháni s nadváhou automaticky patřit k příjmové špičce. Hromotluci by plnili laboratoře a výzkumná střediska, zatímco obrýlení střízlíci by vykonávali fyzicky náročné a špatně placené práce.

Je pravda, že třeba slavná polská chemička Marie Curie-Sklodowská trpěla po většinu své vědecké kariéry hmotnou nouzí a jen obtížně obstarávala peníze na vybavení laboratoře, což zpomalovalo její výzkumy radioaktivity. Patrně to však nebude tím, že by nositelka dvou Nobelových cen byla o tolik hloupější než zmíněný europoslanec.

Na základě rozhodnutí nového předsedy Evropského parlamentu padl za lidsky neomalený a věcně lživý výrok zatím nejvyšší možný trest. Kromě zákazu účastnit se po dobu deseti dnů veškerého jednání, nesmí být zmíněný poslanec celý rok členem žádné delegace, která bude Evropský parlament kdekoliv reprezentovat. Navíc se mu dostane citelného finančního postihu.

Pokud je tedy zmíněná hypotéza o vzájemné souvislosti mezi výší inteligence a výší platu pravdivá, pak nezařazeného polského europoslance čeká v následujících dnech poměrně citelný pokles IQ.

 

Rubriky: hroší kůže, Černá hodinka | Štítky: , , , , | 4 komentáře

Debilizace Ruska a úplná degradace společnosti

Tento materiál jsem si opakovaně poslechl a velmi mě zaujal, nicméně k jeho překladu jsem se rozhodl až poté, kdy mi došlo, že nejde o jev izolovaně ruský. Mám totiž stále silnější dojem, že máme co do činění s jakýmsi zvráceným globálním úsilím (ne-li přímo programem) o zbavení širokých vrstev lidstva možnosti přístupu k normálnímu, kvalitnímu vzdělání a jejich schopnosti samostatného myšlení. Omlouvám se, čtenáři, za formu – nicméně ta přesně kopíruje formát televizního pořadu, ze kterého vychází… (pozn.překl.)

 

Vyjmenujte nějaká díla A.S.Puškina:                      – nevím, nevím

Jak se jmenuje hlavní město Velké Británie:         – nevím, nebo snad Itálie, ne?

Kolik centimetrů má metr?:                                               – tisíc

Jaké křestní jméno měl Hitler?:                             – Napoleon?…

 

 – Tak odpovídaly různé studentky maturitních ročníků

moskevských středních škol, postižených nově zavedeným

systémem tzv. „jednotných maturit“ …

 

Oni nejsou tupí – jen je to prostě neučí !!!

 

Byla reforma ruské vzdělávací soustavy připravena CIA? Má hrozivě nízká úroveň vědomostí absolventů škol tak ničivý vliv na stav celé společnosti? K odpovědím na tyto dvě otázky – a nejen na ně – si na pozvání tv. kanálu Den-TV a jejího publicisty Dmitrije Peretolčina – analytika a historika, odpovídali na základě řady poznatků z průzkumu, ale i z vlastní pedagogické praxe: – Olga Četveriková, docentka prestižní moskevské diplomatické MGIMO a Andrej Fursov, profesor Moskevské státní humanitární univerzity.

 

Peretolčin:Existuje názor, že za reformou vzdělávání stojí americké tajné služby…

 

Četveriková: Prakticky to tak může být. Přitom je zajímavé, že čím víc se dovídáme o průběhu naší reformy vzdělávání, tím více zjišťujeme, že toho o ní stále víc nevíme. Ve skutečnosti se před námi skládá obrázek, že se tento proces připravoval už velmi dávno, je velmi dokonale propracován, a to jak strategicky, tak i takticky. Mnoho z toho, co se dnes realizuje je vypůjčeno z německého projektu „Fall Ost“ – obšírného hitlerovského plánu podrobení území SSSR, který zahrnoval i vzdělávací systém. Mnohé z toho, co se dnes realizuje, velmi připomíná právě jeho detaily. Víme, že americká rozvědka využívala a využívá německých zkušeností z východní fronty.

 

Peretolčin: – Ona CIA byla budována právě na základě zkušeností Gehlena. Předtím tam byla OSS, což bylo zcela něco jiného …

 

Četveriková:Jistě, Gehlen nejenže pomáhal, ale bezprostředně se podílel na výstavbě CIA. Ale skutečně se to vše rozeběhlo už velmi dávno. Dnes je to o to nebezpečnější, že jsou k dispozici technologie, které dříve nebyly, a díky nimž lidé vlastně ani nechápou, co se ve skutečnosti děje.

A jak se tajné služby podílejí na reformě našeho vzdělávání? Jde o to, že se nejedná o reformu ani přestavbu vzdělávání – jde o jeho vyloučení. A to je mnohem závažnější – i následky takového počínání jsou natolik zničující, že dokonce i lidé nepříliš blízcí vzdělávacímu procesu vidí, že je to věc závažnější, než nějaká přestavba…

 

Jaký je základní finanční dokument v Rusku?:     – ??..   (…správně = státní rozpočet)

Druhá odmocnina ze sta?:                                      – neexistuje.. nelze ji vypočítat..

 

-Jekaterina, 23 let absolvovala Ruskou státní

technickou univerzitu (RGTU) s červeným diplomem a

s osobní prémií  rektora, se specializací ekonom

marketingu.

Minimální nástupní plat požaduje od 60,000 Rbl. výše.

 

Peretolčin:Chápou to lidé, kteří ty reformy dělají?

 

Fursov: Domnívám se, že nepochybně ano. Pak ovšem vyvstává otázka, s jakým cílem to dělají. Obecně vzato, pokud bude s Ruskem vše v pořádku, pokud se nerozpadne – a já si myslím, že se nerozpadne, – a my překonáme všechny naše krize – pak v první řadě budou muset nést plnou odpovědnost lidé, kteří naše vzdělávání ničili. Tady budou muset nést ty nejtvrdší následky, protože ničili naši budoucnost.

Co je to denominace?:                                                         – Nevzpomínám si …

A co je to devalvace?:                                                          – Nevzpomínám si …

Kolik činí % daně z příjmu fyzických osob v Rusku?:      – Nevzpomínám si…

Kdo napsal Marxův kapitál?:                                                          – ??? …         

 

                                                                                   Alena (23 let), absolventka ekonomické fakulty RGTU, obor finance a úvěr. Požaduje nástupní plat od 60tis.Rbl (1Rbl=0,40Kč)

Fursov: – Nicméně, testový systém zkoušek dosud nikdo nezrušil. Jednotná maturita (EG) je postavena na testech. A EG jsou skutečnou diverzí. Někteří prohlašují, že – tohle modifikujme, tamto modifikujme … Nelze přece modifikovat něco, co je zrůdné! Bude to jen méně zrůdné – ale jde přece stále jen o míru zrůdnosti. A překvapivé je, že přes četné protesty rodičů a značné části pedagogické veřejnosti, se nic nemění. Vůbec vzniká dojem, že pro určitou vrstvu našeho establishmentu je pokračování v „reformách“ věcí velmi důležitou, důležitější než ekonomika, nebo cokoli jiného. (Jejich děti, ovšem většinou žijí a studují v zahraničí – pozn.překl.)

Protože vzdělání je most do budoucnosti. A kdosi se nám intenzivně snaží ten most podříznout.

 Jednička před pěti nulami představuje jakou cifru?:        – Desettisíc …

Jaké znáte světové rezervní měny?:                                  Na to nemohu odpovědět

Čím se liší jednotná daň od progresivní?:                          – To vám neřeknu …

 

Maria (25 let), 3.ročník RGTU obor světová ekonomika,  laborantka katedry mezinárodního obchodu

Fursov: – Výrok někdejšího ruského ministra školství Fursenka, že: „… vada sovětské školy spočívala v tom, že se pokoušela vychovávat lidi tvůrčí, zatímco my vychováváme kvalifikovaného spotřebitele, který dokáže upotřebit to, co udělají jiní…“ To je znamenitý výrok, který znamená, že ty sám nic umět nebudeš, ale budeš využívat to, co vytvoří jiní někde v zahraničí. Za co ale to koupíš, když sám nic neumíš? – za suroviny, za rozprodání své země?

Spotřebitel ale nebude bránit svoji vlast, v žádném případě nepoloží život za své blízké a přátele. On nemá vysoké hodnoty – je jen spotřebitel. Společnost spotřebitelů nižší úrovně bude sloužit spotřebitelům vyšší úrovně. Problém spotřební společnosti ale spočívá v tom, že lidé, kteří jsou v zajetí spotřeby se dřív nebo později stávají fyzicky, ale hlavně morálně bezmocnými před těmi, kdo se nacházejí za hranicemi. Ti dříve, či později přijdou a vyřežou je – jak se to přihodilo Starému Římu…

Dalším příkladem je historie samoděržavného Ruska. Už Lermontov ve třicátých letech XIX. století varoval, že: „…nastane čas, kdy přijde černý člověk a ty ho poznáš. V ruce bude mít dlouhý, ostrý nůž…“. Spotřební společnost ztrácí dokonce i pud sebezáchovy

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 30 komentáře

Kdo v USA hledá ruskou stopu … aneb Černá hodinka

Demokraté v  USA požadují rezignaci generálního prokurátora Jeffersona Sessionse – za rozhovory s ruským velvyslancem během voleb, kdy byl Sessions ještě senátorem za stát Alabama.

 

Předtím kvůli stejnému obvinění rezignoval poradce Donalda Trumpa pro národní bezpečnost Michael Flynn. Nepomátli se Američané při hledání „ruské stopy“?

 

Za prvé – je to příznak mimořádné omezenosti poražené americké elity. Tak iracionálně negativní postoj k Rusku lze na jedné straně vysvětlit zastydlými reflexy z dob studené války. Ale na straně druhé, snahou o zakrytí neúspěchy vlastní politiky vůči Rusku v devadesátých až dvoutisících letech, kdy si Američané svým mravokárným jednáním a neochotou respektovat zájmy naší země, podkopali možnost sblížení s ní a zavedené pozitivního uspořádání světa. Jednoduše řečeno: administrativa Clintona, Bushe a Obamy „prohrála Rusko“, a teď si jeho démonizací snaží zachránit svůj vlastní zadek.

 

Za druhé – s využitím „ruské stopy“ se poražená elita snaží útočit na Trumpa a nakonec ho svrhnout. Se stejným cílem ho tlačí k rozdmýchávání nových konfliktů – to aby při dokazování své rozhodnosti uvázl v nějaké nové rvačce. Podezření ze „styků s Kremlem“ se v tomto případě používají jen jako nástroj nátlaku.

 

USA samy po řadu let vedly podvratnou činnost v různých zemích, svrhávaly vlády, lezly do počítačových sítí, atd. A teď se hlasitě rozčilují nad podvratným jednáním „ruských hackerů“. Já osobně bych byl mimořádně spokojen, pokud by se do serverů Demokratické strany nabourali skutečně naši hackeři – byla by to dobrá lekce…

 

Američané musí, koneckonců, pochopit, že: pokud žijí ve skleněném domě, neměli by kolem sebe házet kamením.

 

Neznemožní současná štvanice na Trumpa a členy jeho týmu snahu o zlepšení vztahů Ruska a USA?

Trump sám považuje navazování spolupráce s Moskvou za správnou a užitečnou, ale nikoli prvořadou věc. Když viděl, že ho pomocí „ruské karty“ chtějí zničit, soustředil se na vnitropolitické problémy. Pro něj je v současné době důležitější zvednout americké hospodářství. Je nejspíš ochoten dočasně obětovat svou myšlenku zlepšení vztahů s Ruskou federací (RF) – jakkoli by bylo užitečné pro obě země. Nejsem přesvědčen, že má vůbec smysl organizovat setkání Putina a Trumpa do doby, než americký prezident dokáže zlomit situaci ve své zemi. Domlouvat se s ním teď, bude pro nás těžké, ale i nebezpečné…

 

Sergej Karaganov – děkan fakulty ekonomiky a světové politiky Vysoké školy ekonomické v Moskvě, poradce prezidenta RF.

 

Zdroj:  http://www.aif.ru/politics/opinion/kto_v_ssha_ishchet_russkiy_sled

Rubriky: hroší kůže, Černá hodinka | Štítky: , , , , | 5 komentáře

Strakonické barbarismy a Co není v srdci, prostě není…

Zaujal mne Navajův článek o MVE v Ľubochni. A připomněl mi kus historie Strakonic. Město má totiž ve své historii několik míst, kterými se moc chlubit nemůže.

Strakonice propásly možnost mít svou vlastní elektrárnu. Zachtělo se tehdy radním zavést plynové osvětlení a tak nápad na vybavení Zámeckého mlýna turbinou někam vyšuměl.  Čas a barbarské budování megalomanského průtahu odnikud nikam pak odnesl i pozůstatky onoho (i Pětikolského) mlýna. Tím se samozřejmě odkryl nový a krásný pohled na Hrad. Tím nechci tvrdit, že s budovou mlýna hezký nebyl, ale je dnes prostě jiný. I Pětikolský jez je jiný a celé okolí je jiné.

Přesto se však do Města tlačí noví barbaři. Naštěstí nemají zastání na Radnici a tak lze doufat, že někde nezapůsobí moc peněz a nápad, vybudovat na místě bývalého Zámeckého mlýna novou MVE vyšumí stejně, jako tenkrát. Protože zde by mělo platit dvojnásob „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“.

V minulých dnech se slavnostně zahájila výstavba severozápadního obchvatu Strakonic. Kdož Město znáte, tak znáte i slavnou „čtyřpruhovku“, tedy další megalomanský pozůstatek doby. Rovněž vede odnikud nikam. Dlouhá léta, ale naštěstí ta doba končí. Právě zde naváže onen nový obchvat. Vlastně už ne obchvat, ale jen průtah. Doba pokročila a území původně snad uvažované pro pokračování onoho tehdejšího veledíla je dnes silně zastavěné. Je škoda, že úsilí věnované stávajícímu průtahu, který vlastně končí dvěma úzkými ulicemi, se nestočilo právě na onen obchvat.

Je pravdou, že odklonění nových mostů od Hradu a zejména jeho zámecké části je dnes, v době husté kamionové dopravy výhodou, ale s tím tehdejší plánovači a budovatelé rozhodně nepočítali. A tak za oběť padly nejen oba mlýny s jezem, ale i takzvané strakonické Benátky, tedy síť různých náhonů a mlýnských stok.

V současnosti se chystá bourání starého mostu na bývalém příjezdu od Písku. Je poškozený a mohl by být nebezpečný. Jenže se domnívám, že nepřekáží. A že by tedy stálo za úvahu přehodnotit tento záměr. Protože zbourat či opravit lze vše. Vždy záleží jen na tom, jaká je výsledná cena. A ta se neměří jen v penězích.

Na rozdíl od mnohých mi naopak není líto, že zmizelo mnoho „myšáren“, tedy domů a domků nevalné kulturní a hlavně sociální hodnoty. Ale nad některými barbarskými počiny srdce zabolí.

Co není v srdci, to prostě není

V současném vydání našeho Týdeníku je povídání o umírajícím Velkém náměstí a marné snaze jej oživit. Ta snaha je, dle mého názoru, zcela marná. Kdy začalo umírat, to si nedovolím odhadnout, ale rozhodně mu nepomohla doba minulá, kdy se tehdejší „majitelé“ nedokázali postarat o hygienicky hynoucí provozovny a obchody. Ránu tomu dodala doba současná, kdy v rámci restitucí byly vráceny domy původním majitelům nebo jejich dědicům a ti se přemrštěnými požadavky na nájmy postarali o zbytek. Současné pokusy o oživení se s velkým úspěchem patrně nesetkají. Strakoňáci sami nemají zájem. Náměstí prostě není místem, kde by se cokoli odehrávalo.

Ani dobře míněný nápad vybudování nějakého minimarketu v proluce po bývalém mléčném baru těžko může uspět. Chyběla by tam vhodná parkovací místa. A místní mají problém dojít dále než sto metrů. Je iluzí domnívat se, že nakupující by byli ochotni zaparkovat pod objektem, pak obejít blok domů a stejnou cestou se vrátit. A na vlastním náměstí tolik prostoru není.

A tak z místa mizí atraktivní obchody, protože nemají zákazníci, zákazníci na náměstí nechodí, protože tam nic neseženou. Začarovaný kruh, z něhož najít úniku nebude vůbec snadné. Ani pokus zapojit do řešení studující architektury není cestou. Protože nepochopí Město samé, nedokáží se vžít do nálad místních, nic jim neřekne genius loci. Já vím, že to nic moc stát nebude, studenti si vyzkouší své talenty, ale výsledek moc valný nebude. Bez Strakoňáků samých se jakákoli snaha míjí účinkem. Strakoňáci mají vztah ke svému městu jen naoko. V srdci jej však nemají.

Rubriky: Strakonice | Štítky: , , , , , | 15 komentáře

Má pravdu, předsedo aneb Černá hodinka

Zjistil jsem podle posledních zpráv, že máme poslaneckou sněmovnu plnou odborníků na stavební právo. Jak jinak sí vysvětlit, že zákon, který by měli vytvářet odborníci, má najednou stovku pozměňovacích návrhů. Ne, že by se nemohla najít chyba třeba v přílišné tvrdosti nebo naopak měkkosti některých ustanovení či vynechání nebo vložení interpunkce měnící význam slovního spojení. Nikdo není neomylný. Ale stovka? Největším problémem těchto návrhů je jejich absolutní neprovázanost s dalšími ustanoveními.

Tady je ovšem i chyba v legislativním procesu. Zákon by před třetím čtením a tedy schvalováním měl být vrácen zpět k právnímu posouzení, aby se odstranily věcné i významové chyby oněch návrhů. Jenže by to ve velice často znamenalo naprostou většinu těch návrhů zase vyškrtat.

Píšu o návrhu stavebního zákona, ale podobně jsou na tom mnohé další všeobecně „známé“ zákony, tedy zákony, které se dotýkají většiny z nás. V okamžiku předložení návrhu se ve sněmovně vyrojí ti nej.. odborníci na danou tématiku. A pokud tomu náhodou nerozumí, tak aspoň využijí příležitosti, aby se pustili do předkladatele návrhu prostě jen proto, že mají možnost promluvit u kecpultu.  Tak tráví většinu času ve sněmovně za těžké prachy a naše peníze. Proto souhlasím s tím, že máme těch darmožroutů moc. A není to nic proti zastupitelské demokracii. Je to pouze proti zbytečnému utrácení peněz za neefektivitu zákonodárného sboru. Protože platit si draze neodpovědné výrobce zmetků si moc dovolit nemůžeme. Na to jsme přece jen hodně zadluženi. Takže jsou dvě řešení. Buď bude stejný počet poslanců a senátorů, kteří ovšem budou svou funkci vykonávat jako čestnou, tedy maximálně za stravu – stravné za 6-12hodin na den, nebo se počet těchto darmojedů sníží na polovinu. Stejně se nikdy nesejdou v plném počtu. V tomto má tedy Babiš pravdu, předsedo.

A jako důkaz nekompetentnosti poslanců a senátorů článek z Novinek:https://www.novinky.cz/finance/432597-za-chybu-senatoru-zaplati-vlastnici-bytu-v-rodinnych-domech-jde-az-o-statisice.html

 

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , | 11 komentáře

POKUS NA ZŠ KARLOV

(Tohle přinesl posel a tak to nechávám vybubnovat)

Na ZŠ Karlov se týden učilo jako ve 30. – 50. letech 20. století!

Všechny děti 2. tříd i my, učitelky a asistentky, jsme se vrátily do starých dob a jeden celý týden jsme v rámci projektu učily jako za časů našich prababiček.

Děti se totiž dnes ve škole už zcela běžně setkávají se skupinovou, individuální, projektovou výukou, a proto jsme se rozhodly ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly.

A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak?

Vystěhovaly jsme třídy, uklidily všechny obrázky, schovaly techniku, daly pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku.

Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli, když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naši práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě.

Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že  všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti, a dokonce tu svou udržely, ačkoliv se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly. Zkrátka jen a pouze frontální vyučování. Výklad, poslech, psaní do sešitu.

Najednou jsme neměly ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti.  Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování.

No a nyní nevím, jestli tedy dnes my učitelé neděláme něco špatně.  Ke každému přistupujeme individuálně, neustále se snažíme děti zabavit, upoutat je, zpestřit jim výuku, vše se jim snažíme podat zajímavě – a ony jsou pak šťastné za výuku bez toho všeho? V každém projektovém týdnu se snažíme o to, aby přinesl něco nového nám všem.  A závěr tohoto týdne?

Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí! 

CO DODAT … ???

Dodávám :

K nežádoucím změnám docházelo i za minulého režimu ale žel a ke škodě  našich dětí, po „sametové revoluci“ také. Osvědčené metody i osnovy učebních plánů byly očividně nekompetentními nařízeními „shora“ měněny, opět bez diskuse se zkušenými učiteli !

Byly vydány nové učebnice různé, mnohdy až pochybné kvality.

K výuce jednoho předmětu se mohly používat různé učebnice.

Celé školní kolektivy byly zařazeny do tzv.„pilotních programů“.

Došlo k odtržení vazeb, budovaných v regionu po celé generace.

Zákonitý řád byl  porušen a „pedagogové“ z ciziny vzniklý chaos neřešili, ti si najednou s dětmi mohli v sedě – vleže hrát na kobercích, mezi opuštěnými lavicemi s bezchybnou konstrukcí schválenou normami!

A jak reagovaly Výzkumné pedagogické ústavy ?

…Řád-neřád, heslo „Změna je život“ se v republice rychle vžilo, podobně jako „pitný režim“, bez vyhodnocení, co dobrého, ale i špatného dětem přinese.

Ten ovládl mysl i lavice, batohy, kabelky atd… Z dětí jsou vyráběni malí dospělí a v životě prosazují „změny“, které mnohdy nejsou žádané ani jejich nejbližšími…

Paní učitelky z Karlova navzdory myslitelům na ministerstvu zjistily to, co bylo ověřeno a dobře fungovalo po celé generace:

Pevný řád vede dítě k sebekázni, udává mantinely v myšlení a je klíčem ke svobodě v lidské společnosti.

 

Rubriky: Od přátel | Štítky: , , | 31 komentáře

Nedovolím poškozování národních zájmů republiky aneb Černá hodinka

Nedávno zvolený prezident Republiky Moldova (RM) Igor Dodon se před několika dny sešel s velvyslancem USA Jamesem D. Pettitem. Hlavním tématem besedy byla dohoda o koncesi na průzkum a těžbu ložisek ropy a plynu na území republiky, a následné využívání nalezišť, podepsaná mezi vládou RM a americkou těžařskou společností Frontera Resources International LLC (FRI).

 

Prezident vyjádřil znepokojení v souvislosti s tímto dokumentem, s procedurami tenderu, jakož i přímo podepsáním smlouvy. V rozhovoru s americkým diplomatem Dodon poznamenal, že už dřív žádal po vládě urychlené předložení všech detailů vztahujících se ke smlouvě. Současně pak jeho administrativa paralelně shromažďuje informace o zmíněné americké společnosti. Prezident informoval amerického velvyslance o tom, že jeho hlavní znepokojení a dokonce výhrady k této smlouvě jsou spojeny s následujícími okolnostmi:

 

  1. V souladu s národním zákonodárstvím může stát poskytovat koncesi pouze na veřejných pozemcích. V případě, že by se kontrakt týkal i pozemky patřící územním správním jednotkám, nebo soukromým osobám, musí udělení koncese nezbytně předcházet zvláštní procedury v souvislosti s poskytnutím souhlasu dotčených regionálních orgánů, nebo osob. Vzhledem k tomu, že většina území dotčených kontraktem se týká území autonomní oblasti Gagauzie, nesměl být bez souhlasu její administrativy dokument podepsán. Dokonce i v případě koncese na průzkumné práce byla povinnost požádat o souhlas s jejich provedením různé struktury, především pak místní veřejné správy a fyzických nebo právnických osob, na jejichž území jsou průzkumné práce plánovány;

 

  1. Mnoho otázek se vztahuje k transparentnosti procedur vyhlášení tendru a podpisu kontraktu. Byla zde zaznamenána mnohá porušení moldavské legislativy;

 

  1. Mnozí experti v dané oblasti informovali veřejnost o potenciálních ekologických rizicích a vlivu na životní prostředí, o což se dosud vláda nezajímala;

 

  1. Z veřejně dostupných informací vyplývají otázky k institucionální a také finanční způsobilosti společnosti FRI k provádění prací vyplývajících z kontraktu, zvláště s přihlédnutím k negativním zkušenostem s touto firmou v jiných státech regionu.

 

Tomuto tématu je věnována v mojí administrativě zvláštní pozornost, a ujišťuji Vás, že nedovolím poškozování národních zájmů Republiky Moldova“ – řekl v průběhu setkání Igor Dodon.

 

Zdroj:  http://bloknot-moldova.md/

Rubriky: hroší kůže, Černá hodinka | Štítky: , , , | 9 komentáře

ČECHY NA PRAHU MODERNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ-3

NOVÁ INFLACE,  NÁRODNÍ BANKA A DEFLACE

Nářky těch, kdo patentem byli skutečně nebo domněle poškozeni, a vedle nichž spokojenost těch, jimž patent prospěl, ovšem se neprojevila, nesčetné a zdlouhavé procesy, které vznikly o nahodnocení pohledávek, to vše se týkalo toliko této stránky patentu. Byl to ostatně jedinečný pokus, který byl možný jenom v periodě velmi nevyvinutého peněžního hospodářství s jednoduchými, nepostupovanými závazky, téměř bez akcií, s malým počtem cenných papírů, vkladů atd. A přece jeho pokus regulovati vzájemné závazky ex post stačil, aby všecku téměř pozornost obrátil na tuto jeho stránku, na otázku, zda opravdu vyrovnává či obohacuje nebo a aby se daleko méně hledělo na otázku přece jen důležitější: jaká bude hodnota a další osud nové měny?

Zde byl zárodek dalšího znehodnocení. Nová jednotka byla myšlena jako návrat k staré, plnohodnotné, ke „ konvenčnímu zlatému“, ale předpoklady toho nebyly splněny. Nestačilo prohlášení, že nových „šajnů“ nebude vydáno více než odpovídá oběhu bankocetlí, což bylo jen formálně splněno. Deflace, jež se tu slibovala nebo aspoň naznačovala, měla ještě jiné předpoklady. Vedle absolutního požadavku netisknouti další nekryté peníze, – jenž nebyl splněn, poněvadž nevydávány pak sice „šajny“, ale Antizipationsscheine a tím nanovo zvyšován oběh – vedle požadavku starati se o krytí kovem, jehož rovněž nebylo, a požadavku rovnováhy v rozpočtu a nerozmnožování, naopak placení dluhů, o čemž prozatím za nové války už dokonce nebylo řeči, stala se již při vydání „šajnů“ základní chyba, že nevzat za základ současný kurs bankocetlí — 800 za 100 zl. konvenční měny — nýbrž kurs lepší, ale fiktivní, pouhých 500. To neodpovídalo paritě, nýbrž kursu „šajnů“ 160 za 100 zl. konv. měny. Skutečný kurs konv. zlatého v březnu vskutku byl 167, ale — stoupal, v červenci byl 286, pak sice v prosinci klesl na minimum 137, ale následkem nové války a emisse nekrytých „anticipačních“ peněz zase stoupal a do r. 1816, kdy tohoto nového oběživa bylo již za 470 milionů, dosáhl kurs 351.

Jsa zvyklý hledati příčinu nezdaru vládních opatření nikoli v jejich nevhodnosti, nýbrž v zištné spekulaci, hr. Wallis, jenž k tomu obdržel zvláštní policejní moc, krůtě stíhal všecky, kdo po vydání patentu, zaleknuvše se nových závazků a daní, zvyšovali ceny, a varoval směnárníky před tajnou ažiotáží a zhoršováním kursu peněz. Bylo to marné počínání, při němž jako obyčejně vázly v síti jen drobné rybičky, kdežto obyvatelstvem kolovaly pověsti, že patent byl přece jen vyzrazen a vysoká finance na základě toho nakvap platila starší dluhy a kupovala státní papíry. Obecenstvo bylo brzy přesvědčeno, že „šajny“ jsou jenom nové bankocetle. Roztrpčení rostlo také tím, že nových jednotek — 212 milionů — bylo pro tak velkou zemi málo, takže pro potřeby peněžního styku bylo nutno nechati v oběhu znehodnocené měděné peníze a prodloužiti lhůtu výměny malých bankocetlí. To na čas pomáhalo zlepšovati kurs „šajnů“ a bránilo kolísání. Ale záhy se rozneslo, že vláda nemá peněz na své závazky z loterní půjčky a že co nejdříve počne opět tisknouti — a nastala nová panika a pokles měny.

Finační mizerie začala tažením do Ruska na novo a nezlepšila se ani uzavřením míru. Její trvalé příčiny — špatná organisace státu, šlendrián a nepoctivost úřadů, neschopnost ministrů spravovati zemi a využiti latentních sil — trvaly dále a každý věděl, že potrvají. Rakouské obyvatelstvo bylo i dále semeništěm hospodářských kuriosit. Malí lidé schovávali špatnou měděnou minci jsouce pevně přesvědčeni, že zase nabude staré nominální hodnoty, kdežto papír ne, zastánci středního stavu žádali naopak, aby kovové peníze byly vůbec odstraněny a tvrdili, že pouhá myšlenka odstraniti papírové peníze v celé monarchii vyvolává tajnou hrůzu. Zatím co se zde báli deflace, prodával šlechtický velkostatek obilí jenom za konvenční minci a pomocí židovských komisionářů pilně spekuloval na burse. Vláda pak si pomáhala jak mohla: půjčkou na 8¾%, 50% zvýšením výdělkové a třídní daně z příjmů — aby se výnos trochu přizpůsobil hodnotě konvenční měny. Velká vydání na vídeňský kongres nezlepšila náladu obyvatelstva, roztrpčeného zvyšováním cen živobytí i sazeb spotřebních daní a podezíravě se ptajícího, kam se poděla francouzská válečná náhrada; bylo trvalé, ač neodůvodněné přesvědčení, že si ji císař ponechal.

Z těchto poměrů se vybředlo uzavřením míru, francouzskou válečnou náhradou (47.5 mil.), anglickými subsidiemi (41.5 mil.) a založením Národní banky r. 1816. Nebyl to však samostatný ústav, jenž by měnu definitivně osvobodil od státního vlivu a opřel o kovový základ. Národní banka byla a rychle se i na venek stala ústavem státu, kterým tento jednak stahoval papírové peníze a zdvihal jejich kurs tím, že je měnil v nekrytý svůj dluh u banky, jednak brzy si přímo u ní vypůjčoval na deficity , pokud nestačily půjčky fundované, pro něž státu konservativní vysoké finance až do poloviny století za dobrý úrok nalézal dosti ochoty. Kurs stříbra byl ve čtyřech letech uměle stlačen na 250 a roku 1820 tak stabilisován, takže 100 zlatých vídeňské měny rovnalo se 40 zlatým „rakouské“. Ježto však toto definitivní znehodnocení „šajnů“ se událo postupně a nevedlo už k náhlému státním u zásahu, nemělo také povahy nového státního bankrotu. Za to byla pociťována rychlá deflace let 1816— 1820 a jmenovitě prudké kursové, úrokové i vnitřní nahodnocení státních půjček.

Následky byly pro hospodářský život nepříznivé: nebylo v něm jistoty a klidu ani povzbuzení, a proto také spekulace podržela převahu nad soustavným tvořením skutečných hodnot. Na finanční patent a potomní události a tudíž na vládu a celý systém vrhalo to těžké stíny, neboť oběti, kterých si březen r. 1811 vyžádal, byly z veliké části marný. Z toho důvodu byl patent všeobecně posuzován s nenávistí a jeho licoměrná úvodní slova o tom, že císař „je ustavičně zaměstnán blahobytem svých poddaných a odedávna věnoval papírovým penězům svou pozornost“, trpce komentována.

Deflace let 1816— 1820 ovšem provedena za cenu velkého, trvalého zatížení státu, za cenu velkého dluhu u banky, které jenom tajnost jejího hospodaření dovoluje přijímati tak velikou pohledávku za státem, a která je tím odvrácena od svého poslání úvěrového a investičního, a konečně za cenu velkého dluhového zatížen í občanstva, zvětšeného ještě o provise a zisky bankovních domů, především Rothschildova. Pro relativní stabilisaci měny, která nahradila divoké kolísání od počátku století, bylo založení Národní banky r. 1816 prospěchem. Vláda očekávala od něho především zmenšení oběhu papírových peněz, jichž umořovací fond měla banka spravovati. Byla založena se značným akciovým kapitálem — 50.000 akcií po 2200 vid. zlatých — jehož upsání bylo vlastně novým druhem státní půjčky. Akcie měly býti splaceny 2000 zl. v papíru a 200 zl. v konvenční minci (stříb ře). Papírové peníze, na něž vydány obligace, nesly 7½ %. Ostatek papírových peněz v oběhu, 538 mil., měl býti vyměněn a to vždy 100 zl. za l% ní obligace v konvenční minci a 40 zl. za bankovky, směnitelné za stříbro. Tento plán ztroskotal potud, že bankovky se neudržely v oběhu, nýbrž byly bance ihned předkládány k výplatě a s obráceným, zvětšeným kapitálem výnosná operace opakována, takže oběť, kterou stát učinil, dav bance množství stříbra, byla v tom to směru marná. Za to kurs „šajnů“ (vid. měny) byl operací zvýšen. V květnu r. 1816 platilo se za 100 zl. stříbra 446 vídeňské měny, v době výměny stále ještě 327. Dávala-li banka za každých 140 „šajnů“ 100 v 1% obligacích a 40 v bankovkách, směnitelných podle přání za kov, nabízela tím celkem stříbro za kurs 233 — 254 místo 327!!

Ale bankovky se neudržely v oběhu, poněvadž se vědělo, že kapitál banky není splacen a že je to vlastně jenom odbočka finanční správy. Bankovky se tudíž hrnuly bance k výplatě za stříbro, takže to nebyla výměna peněz a zlepšení papírové měny, nýbrž čili present zámožným Vídeňákům, šlechtě a finančníkům, hlavně židovským, vůbec jen těm, kdo měli dosti peněz a vyznali se v takových věcech. Nastal nával, který zásobu stříbra u banky tak ztenčil, že bylo nutno výměnu bankovek s hanbou omeziti a brzy úplně zastaviti. Nyní kupovala vláda papírové peníze za stříbro jenom na burse. Poněvadž se však nevědělo, na jakém kursu chce vláda ,,šajny“ stabilisovati, vznikla opět divoká spekulace, proti níž byla vláda laicky bezbranná. Vůbec jsou tato desítiletí vzrůstání Rakouska do peněžního hospodářství a pokračujícího kapitalismu blaženou érou spekulace, která tyje z neobratné a namnoze bezradné státní finanční politiky. Jsou tu bohatí a stále bohatnoucí jednotlivci, především cizí finančníci, bankovní židé, trochu šlechty a domácího měšťanstva, ale chudý, zadlužený a deficitní stát, jenž ovšem tíh u své chudoby svaluje daněmi na obyvatelstvo, které břemena války a zahraniční politiky i špatné měny a nedbalých, při tom šlechticky-velkostatkářsky orientovaných financí stále těžce splácí. Koncem roku 1815 bylo šajnů v oběhu za 208 milionů, ale jejich nelegitimních bratří (Anticipationsscheine) již za 450 milionů. Z děsivé miliardy bankocetlí, která narostla do r. 1811, byly tu na novo již celé dvě třetiny . . . Mezi císařovými rádci nebylo však již nálady pro násilná opatření. Hr. Stadion, ministr financí od r. 1814, zamýšlel zlepšiti poměry zvolna, tedy pokud se měny týkalo, provésti deflaci a pak výměnu za bankovky podle kursu. Podmínkou ovšem byl pořádek v rozpočtu ,především tedy zmírnění požadavků vojenské správy, která která byla — a jak poměry ukázaly, i zůstala — rozhodujícím činitelem rakouských financí. Zprvu se o něm tvrdila věc neuvěřitelná: že uveřejní státní rozpočet. Hrabě nebyl však ani geniálním finančníkem, ani mužem turbulentní energie Wallisovy, experimentoval a povoloval. Ale třebas s velkými obětmi a trvalým zatížením státu, přece jen se mu podařilo zastaviti další tisk státovek, založiti podle anglického vzoru cedulovou banku a její pomocí stabilisovati kurs dosavadních státovek a vyměniti je za bankovky. Nedospěl ovšem ani k aktivnímu rozpočtu, tím méně k tomu, aby Národní bance splatil vše, co na stažení bankovek vydala. Vznikla z toho naopak veliká pohledávka banky za státem, a poněvadž kromě toho si stát u banky také přímo vypůjčoval peníze, ocitl se ústav za krátko v situaci, kdy jeho domnělé bankovky ve skutečnosti byly státovkami. Jelikož však o situaci Národní banky a oběživa nebylo veřejnosti nic známo, držela se rakouská bankovka až do revoluce r. 1848 na výši stříbra; pak ovšem při prvním nárazu revoluce bylo po stabilitě.

Výměna šajnů čili vídeňské měny za bankovky, směnitelné za stříbro, které stát dal bance k disposici z francouzské válečné náhrady, skončila po založení v létě 1816 nezdarem — stříbro brzy bylo to tam. Stát zdvihal tedy kurs „šajnů“ a bral je z oběhu jinými způsoby, výměnou starších půjček za nové s doplatkem i upisováním akciového kapitálu banky: 1 akcie stála původně 200 zl. stříbra a k tomu 2000 zl. šajnů; ty ničeny a stát dával za ně bance 2½ % obligace, jež měly býti postupně umořeny. Aby splácel bance dluh, pokusil se hr. Stadion o zahraniční půjčku. Dostal ji, ale za krutých podmínek: bratří Parishové nabídli 33 mil. za nominale 60 mil. 5% obligací čili úvěr tento stál 9 1/10 % a ještě měli některé požadavky. Ministr půjčku potřeboval, aby měl možnost podepříti případně kurs, ale cítil odvetu ciziny za to, že Wallisův patent násilně snížil úroky státního dluhu na polovinu. Úmyslem vlády vůbec bylo kursy státních půjček zdvihnouti. Pětiprocentní zúročení státních půjček bylo tedy zase obnoveno a cizí bankéři byli usmířeni, také však sanovány četné domácí fondy, kterým bankrot zasadil těžkou ránu. Nyní dostalo Rakousko půjčku 33 mil. a odevzdalo ten to peníz Národní bance. Celkový státní dluh, který dosahoval již před tím v nominale 549 milionů, ovšem rychle rostl. Do konce r. 1819 byla z projektovaných 100.000 akcií Národní banky — původní počet 50.000 byl zdvojnásoben a nominale sníženo na polovici — upsána polovina a ze 678 mil. státovek zbývalo v oběhu 450 mil. Upisování bylo velmi výhodné: úrok 2½% za vklad 1000 zl. šajnů byl státem bance vyplácen ve stříbře, což znamenalo zúročení 7½%, dividenda slibována tedy nejméně 30 zl. stříbra, obecenstvo se tedy v letech 1818 a 1819 jen hrnulo. Úrok 2 ½% ve stříbře, který stát bance platil za odvedené státovky, jež získala upsáním akciového kapitálu, a tudíž se rovnal 7½% zúročení odvedené částky, byl protějškem dárku, který stát věnoval kursovou diferencí těm, kdo se zúčastnili první výměny šajnů za obligace a bankovky, jež jim byly hned směňovány za stříbro. Bylo to další zatížení státní pokladny ve prospěch zvýšení kursu „šajnů“. Proto také byl výdej druhé poloviny akcií zastaven — aby prý přílišný akciový kapitál nesváděl k dobrodružným podnikům aneb, podle jiných, aby akcionářům nebyla zmenšována dividenda nepoužitým akciovým kapitálem. Tím kursy akcií banky značně stouply. Z banky však netěžili jenom akcionáři. Intimní poměr vlády k vídeňským bankéřům měl za následek, že akciový kapitál 5 mil. stříbra, určený k obchodování, sloužil skoro výhradně několika privilegovaným podnikům, a vliv banky na průmysl a dokonce už na obchod mimo Vídeň úplně selhával. Byla to doba rozmachu bursovní hry, kdy bankéři Sina, Eskeles, Pereira Geymüller používali prostředků banky k nevázané spekulaci, počítajíce na to, že stát je proti nim bezbranný, jelikož potřebuje stále jejich úvěru.

Banka byla ustavena, arci velmi aristokraticky: její výbor tvořilo 100 velkých akcionářů, kteří měli nejvíce akcií, a ti volili 12 direktorů , kteří vedli správu, kdežto císař jmenoval guvernéra a viceguvernéra. Pro stát byli akcionáři kompaciscenti velmi příjemní: mlčeli ke všemu a nebyli ani zvědaví; ochotně snášeli, že stát podkopává jejich ústav, jen když je při tom dobře krmil, což také činil. A sluší zdůrazniti, že to nebyl formálně stát, nýbrž vedení banky, které samo navrhlo státu, aby banka vstoupila vůči němu v onen nezdravý služební poměr, jenž byl paskvilem anglického vzoru. Ministerstvo financí nazývalo to ovšem „vyšším a důležitějším úkolem banky“ (než aby sloužila soukromému úvěru); měla ulehčiti státu obnovu pevného pořádku v měně (což bylo jejím posláním) , ale také trvalou konsolidací státních financí a úvěru — což bylo ovšem již negací její podstaty a na dlouhou dobu příčinou slabosti a stálého kolísání rakouské měny se všemi jeho důsledky. Národní banka byla později zcela správně nazvána „společností věřitelů státu, která mimochodem též obchoduje.

Ne to, že banka vyměňovala „vídeňskou měnu“ (šajny) za konvenční, ohrožovalo její poslání a tudíž i měnu samu, leč fakt, že stát nedál j í k disposici dostatečné fondy, nýbrž zůstal jí velkou část dlužen čili měnil svůj státovkový dluh u občanstva za dluh u banky. K výměně zbývajících 450 mil. vídeňské měny za konvenční bylo potřebí bankovek za 180 mil. zlatých stříbra. Stát se r. 1820 s bankou dohodl, že jí dá polovinu, 90 mil. (zač měl dostati 50.000 upsaných akcií v hodnotě 30 mil.), což s jejím splaceným kapitálem mělo tvořiti fond 100 mil., kdežto zbývajících 80 mil. měla si banka opatřiti úvěrem. V oběhu mělo po úplném stažení státovek zůstati 200 mil. bankovek, krytých 100 mil. stříbra v bankovním pokladu. Plán byl potom všelijak měněn, hlavně v tom směru, že stát nedá bance 90, nýbrž hotově jen 10 a postupně podle výměny státovek 30, dohromady tedy pouhých 40 milionů, kdežto na zbývajících 140 své dlužní úpisy, jež měly býti postupně umořeny 1.4 mil. ročně v 33 letech. Hotové peníze stát jednak vzal z francouzské kontribuce, jednak si vypůjčil slosovací půjčkou u Rothschilda a Parishe (30 mil. za 58 nominale).

Ale nešťastná zahraniční politika ohrozila a zdržela tento plán. Pověrčivý císař zakročil vojensky proti revoluci v Neapoli, neboť viděl v ní a ve vojenském spiknutí v Piemontu dílo strany, která hodlá zvrátiti všechen pořádek. Expedice byla drahá, vojenské výdaje, rozpočtené pro celý rok 1821 na 44 miliony, hned v prvních osmi měsících dosáhly 52% a do konce roku přes 60 mil., čili bylo po rovnováze. Na rok 1822 pak byl v rozpočtu deficit 20— 23 milionů a částky, určené na konsolidaci měny, musily do tohoto nenasytného jícnu. Hrabě Stadion byl zoufalý: na pouhé úroky bylo potřebí 32½ mil. stříbra ročně, na úmor 7½ mil. Veškeré státní příjmy však činily 95, nejvýše 100 milionů, praeliminovaná vydání na správu státu však 82 (z toho na vojsko více než polovinu, 44 mil.), takže po srážce úrokového a úmorového břemene a vydání na vojsko zbývalo na správu státu — beztoho krajně obmezenou — místo 38 pouhých 13 mil., čili byl tu již v rozpočtu deficit celých 25 mil. stříbra! Pro Národní banku peněz nebylo. Aby tedy nemusila bance vyplatiti 30 mil. zlatých na výměnu bankovek, vrátila jí státní správa 50.000 akcií, které před tím od ní převzala, a tím si pomohla z nejhoršího. Kromě toho si stát u známé vídeňské „čtyřky“ (Arnstein & Eskeles, Fries & Comp., Geymüller & Comp. a Rothschild & Sohne) vypůjčil koncem roku 1822 30 mil. a zaplatil tím bance celkem 70 mil. zlatých. Současně však vláda udělala první krok na nové nakloněné ploše, sotva opustila tisk bankovek: vypůjčila si u banky 6 mil. zlatých jako zálohu na tříměsíční pokladniční poukázky. Tato cestička ministrů financí pak už nezarostla…

A všecko pomáhalo jenom na čas. Vojenské kruhy, ani císař, v rozhodném okamžiku vždy jejich protektor, poněvadž jich potřeboval pro svou tvrdohlavou a pošetilou, drahou a bezvýslednou intervenční politiku, neměly slitování a nespokojovaly se ani 40miliony ročně, ač to byla polovina veškerých státních vydání a hr. Stadion ve svém zoufalství otevřeně císaři psal, že to přesahuje síly monarchie. Na deficit let 1822 a 1823 bylo potřebí 20 mil., pro banku 10 — a dvorní bankéři půjčili tuto částku za kurs 82. Konečně zaplatil hr. Stadion po dlouhém zdráhání a smlouvání 5% dlužními úpisy ještě 25 miliony zlatých anglickou pohledávku z koaličních válek a v květnu 1824 únavou zemřel. Vyčerpal se marným bojem o nejprimitivnější požadavky rovnováhy rozpočtu a konsolidace měny, svízelným zápasem s jiným i resorty, jmenovitě s bezohledným vojenským, a konečně nejvíce s malichernou obmezeností Františka I., nedostav se vůbec k reformě správy, tím méně k positivnímu vlivu státní finanční politiky na celé národní hospodářství. Jeho posice byla od počátku zoufalá, neboť jediný prostředek, jenž mohl pomoci, apel k veřejnosti, byl by ho rázem vřadil mezi revolucionáře a velezrádce.

Nástupci Stadionovi neměli ani jeho schopností, ani energie. Vojenská správa, koncem let dvacátých poněkud skromnější, po červencové revoluci v nebezpečí války s Francií zbavila se jakýchkoli ohledů, udržovala armádu ve válečném stavu a v letech 1830 až 1836 způsobila 250 mil. nových dluhů, čili s úmorem trvalé roční břemeno nových 14 mil. R. 1836 mluví správce financí opět o „propasti‘, která hrozí, neobmezí-li se roční vydání, a nabízí demisi, domáhaje se 40 mil. maxima na vojáky. Ale tito neposlechli a přes zvýšení státních příjmů o 16 mil. bylo r. 1838 zase 18 mil. deficitu, z čehož 3% mil. stálo císařovo korunování v Itálii. V letech 1830— 1838 pohltila jen mimořádná vydání na vojsko 200 milionů. Jako krvavá ironie čte se tudíž v podání Eichhoffově otázka, mají-li se potřeby státu říditi podle příjmů či příjmy podle potřeb, a odpověď, že tato druhá zásada hodí se lépe pro státy konstituční, kdežto první pro absolutní monarchii, jmenovitě pro Rakousko. Ve skutečnosti byl režim Františkův a Metternichův ve věci úplně ustálen: vydání na civilní správu měla se říditi podle příjmů, ale příjmy musily se říditi podle vydání na správu vojenskou, a když nestačily, doplňovaly se pravidelnými dluhy.

Eichhoff měl tím silnější pohnutky, aby naléhal k šetrnosti, ježto situace byla špatná pro přímé půjčky a nezbývalo mu než choditi do Národní banky. Tam arci vyhověli vždycky. Když si Stadion po prvé vypůjčoval, měl za to, že 5 —10 milionů je maximum, které banka, resp. oběh bankovek unese. Koncem roku 1838 dlužil však stát bance již 30 milionů a dalších 21 si vypůjčil na krátkodobé poukázky. A perspektiva 16 mil. deficitu na rok 1839 slibovala další rozmnožení nezaloženého dluhu, m. j. také výpůjčkami z umořovacího fondu, jemuž se jednou rukou dávalo a druhou bralo. O tuto věc ocitl se Eichhoff beztoho v konflitku s Kübeckem , přicházejícím mužem rakouských financí, tehdy správcem účetního direktoria. Císař jim nařídil, aby se dohodli, a Kübeck chtěl tudíž, aby ve výkazech umořovacího fondu, jež byly — v zájmu státního úvěru — veřejné, bylo udáváno, kolik je tam místo peněz státních poukázek. Proti tomu se Eichhoff rozhodně opřel, neboť tím by vyšla najevo výše deficitu, a bylo by to první veřejné oznámení o stavu státního hospodářství. Byl to jeden z případů, kdy nikoli tlakem lidových požadavků, ale pouhou silou věcí vnucovala se rakouské vládě přece jen nenáviděná publicita, jíž měla arci velmi proč se stříci. V těchto věcech byl Eichhoff vůbec mužem starého slohu. Počátkem r. 1840 spekulačními úvěry velmi vzrostl eskompt a lombard banky a oběh za krátko stoupl o tři miliony. Eichhoff však odmítl zakročiti, aby vedení banky bylo uchráněno „ducha průmyslového švindlu“. Namítl, že banka je soukromý ústav a vládní komisaři mají toliko dbáti, aby zachovávala stanovy, ale dále jiti neradil, neboť státní správa není s to, aby přehlédla a posoudila obchody banky a uvalila by na sebe zakročováním zodpovědnost, na kterou nestačí. (Stejně se vláda omlouvá r. 1873.) Banka ovšem nebyla snad příliš liberální v celku, nýbrž jenom vůči několika bankéřům, kterých stát velmi potřeboval. Konečně vysvětloval Eichhoff úbytek stříbra v bance zahraniční politikou — a požádal za propuštěnou.

Teď došlo konečně na nadějného Kübecka, pilného, svědomitého úředníka, který začal u místodržitelství v Praze a jehož denník nám prozrazuje velikou zálibu v národním hospodářství a zájem o společenské poměry a vztahy. Jediný člověk nemohl však už zmoci rakouské poměry, tím méně, náležel-li, jak bylo přirozeno, starému režimu, neboť jinak se nemohl dostati kupředu. S převahou vojáků se habsburská říše narodila, žila a zemřela. Od počátku revolučního hnutí v Itálii vojenská správa dělala, co uznala za dobré a namnoze ministru financí teprve, když už vydala veliké částky, referovala, do čeho se pustila, a žádala o krytí dodatečně. Když si nic nedělala ani z Františka I., tím méně dbala o jeho nástupce Ferdinanda.Kübeck se doslovně mořil se státním i financemi a jenom počínající stavba železnic působila mu trochu radosti a úspěchu. Jinak bylo všecko marno — po měsících čekání dostával své pracné návrhy nevyřízeny nebo zamítnuty. Šetřiti bylo možno jenom na vojenství, jinak nepatrné položky školství, obecních a humanitních ústavů, silnic a státních staveb naléhavě potřebovaly zvýšení. Zlo spočívalo v nepatrné výkonnosti správního aparátu, jenž potřeboval opravy své tradiční loudavosti, k níž na vyšších místech velmi často přistupovaly úmyslné průtahy. Do toho labyrintu pak ustavičně jako deus ex machina zasahovala protekce. Pokud šlo o vojenský aparát, neváhal Kübeck v podáních císaři říci, že ulehčením tohoto břemene by sklidil nejradostnější dík celého obyvatelstva za opatření, k němuž radí jak moudrá politika, tak i nejpřísnější spravedlnost. Arci marně — vojenský rozpočet stoupl v letech 1841— 1847 z 50 na 61 milionů.

Na Národní banku — a tím arci i své předchůdce — si Kübeck posvítil. Spekulační úvěry byly zastaveny a firmy Steiner a Geymüller ohlásily úpadek.

Bance stát dlužil 30 milionů a tím jí vážně ublížil — ale stát jí také za tento potištěný papír docela zbytečně platil 3%úroků. Byl to jenom dar akcionářům, kteří tím dostali o 18 zl. dividendy ročně více a jichž akcie tím stouply o 400— 500 zlatých. Kübeck však také neviděl možnosti, jak splatiti ve větším rozsahu bance dluh státu, a proto situaci zásadně nezlepšil. Zůstával zde tedy v principu starý a nemravný kompromis: stát podkopává existenci banky — a tím ovšem i měny — a drží ji toliko tajností skutečného stavu , ale zacpává akcionářům, t. j. finanční smetánce ústa tučnou dividendou, a je konec konců slabý i vůči bankéřům, kteří mají s direktory N.b. důvěrné styky a vydatně používají jejích fondů. Velkým úsilím docílil Kübeck, že koncem roku 1841 kovový poklad 40 milionů blížil se čtvrtině oběhu bankovek.

Od listopadu 1840 do února 1841 nečinil ani desetinu. Tehdy bylo nutno dovézti z ciziny za 6 mil. stříbra. Ale na konec také Kübeck dal se cestou svých předchůdců, nevyšel s veřejnými půjčkami, třeba výhodnějšími, než za předchůdců, nýbrž byl ustavičnými deficity, které během roku pravidelně přesáhly i rozpočet, donucen vypůjčovati si rovněž u Národní banky a zvýšiti tam státní dluh o 20, na celých 50 milionů. „Ostatní resorty,“ naříkal Kübeck r. 1847, „představují si, že státní finance jsou nevyčerpatelné, jako nějaký poklad Nibelungů. Finanční správa je zcela isolována a stojí tu jako otevřená pokladna, z níž každý myslí, že může jen bráti a béře, nedbaje, je-li možno ji naplniti a jaké nebezpečí nastane, jestliže se vyčerpá.“

Státní hospodářství roku je věrným zrcadlem vrchnostenského státu, jenž dvojnásob pyká za svou obskurantní politiku: jak nevyvinutostí svých kulturních sil, tak nepoměrnými, obrovskými náklady vojenskými, přímo zločinnými v rámci veliké chudoby státu a obyvatelstva. Toho roku byly veškery státní příjmy 151,7, vydání však 208 milionů, bez železničních investicí 174 mil. O rok státního dluhu činily téměř třetinu příjmů, více než 47 mil., úmor přes 6 mil., dvůr a kabinetní kancelář 5 mil., ministerstvo vnitra 16,4 mil., z toho na politickou správu 10,8 mil., policie (hr. Sedlnický!) 2,4, vojenství 66,3 (dvě pětiny příjmů), finanční správa 12,4, justice 5 mil., vyučování 2,4, obchod a živnosti 11,6, stavba drah 10 mil., koupě soukromých drah 24 milionů. Víc než ve stavu myslí, které z tuposti v posledních letech přecházely zatím jen do stavu trpného odporu a posměchu, je příchod revoluce ohlašován v těchto číslicích.

Napsány je ovšem neviděl téměř nikdo, kromě užšího vedení banky, jenom u centrálních úřadů vědělo několik nejvyšších úředníků, jak se věci mají. Veřejnosti se tu a tam něco řeklo, aby viděla, jak jsou poměry příznivé. Bankéři, kteří Rakousku půjčovali, dovedli si arci opatři ti informace přesnější, ale jednak také oni věřili v „nevyčerpatelné zdroje Rakouska“, jednak byli přesvědčeni, že nechť se dlužníkovi vede sebe hůře, neuteče, a ne-li dnes, zaplatí všecko později. Ani rok 1848 nedonutil vládnoucí kruhy, aby mluvily pravdu. Vláda zamotala tehdy svoji zprávu o letech 1841—1847 tak, že se v ní nikdo nevyznal. Jistota o trvalém deficitu předbřeznového Rakouska pronikla do veřejnosti až po několika letech. Jeho deficit mravní, jeho administrativní bídu viděli a cítili arci všichni již po desetiletí.

 

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 8 komentáře

Technická hádanka

Co asi představuje následující obrázek:

Image by © Schenectady Museum; Hall of Electrical History Foundation/CORBIS

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , , | 59 komentáře