Uprchlíci?

Výstřižek je samozřejmě od

A pro zajímavost jedna písnička z roku 2009. Tedy vůbec nemá se současností nic společného, protože autorka a interpretka zemřela 1.září roku 2016.

Rubriky: Krajanovy postřehy, Černá hodinka | Štítky: , , , | Napsat komentář

CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 12

Z knihy Bohumila Jandy

Mezinárodní význam české provincie Tovaryšstva Ježíšova

JE OBECNĚ znám značný podíl řádu jesuitského na katolické reformaci. Od dob koncilu tridentského se stává ve službách církve pohotovou četou, zasahující rychle tam, kde jest účinné pomoci nejvíc třeba. Vzniká po velkých objevech zámořských a vedle energického úsilí rekatolisačního v Evropě, záležícího v činnosti školní a v obraně proti postupujícímu protestantismu, proniká brzy po průkopnické cestě sv. Františka Xaverského a jeho následovníků do nejzazších končin světa, šíře křesťanství mezi pohany. Řád se šíří rychle. Do smrti svého zakladatele sv. Ignáce z Loyoly r. 1556 má 12 provincií, na 100 kolejí a na 1000 členů. V Čechách zakotvil téhož roku prací sv. Petra Canisia. Právě poslední kolej, zakladatelem před jeho smrtí přijatá a stvrzená, jest pražské Klementinum, první jesuitské sídlo v zemích koruny české, jež se stává znenáhla jedním z hlavních strategických bodů řádových v Evropě a vysílá později mnoho členů i do zámoří. Brzy vznikají další koleje: v Olomouci 1556, v Brně 1570, v Českém Krumlově 1574, v Chomutově 1592, v Jindřichově Hradci 1594, v Kladsku 1597. Do Slezska proniká řád až později. Čilý vzájemný styk členů Tovaryšstva, pevně stmeleného důmyslnou řádovou ústavou, brzy působí, že čeští jesuité – vlastně první hojnější členové řádoví mezi Slovany – jsou posíláni do bratrských zemí. Jeden z prvních českých jesuitů, vychovávaných v Římě od r. 1553, organisátorsky nadaný P. Baltazar Hostounský (Hostovinus), nepřichází z římských studií napřed do Prahy, nýbrž se účastní zakládání koleje v Trnavě na Slovensku. Když jest její vzrůst požárem r. 1563 na celá desítiletí přerušen, odchází s kardinálem Commendonem jako první slovanský jesuita do Polska a zřizuje jako první představený řeholní domy v Braunsberku, Vilně a Pultusku. Stává se i prvním správcem (viceprovinciálem) nové řádové provincie polské (1564— 68). Teprve když může býti vystřídán rodilými Poláky, vrací se do vlasti. Druhý z českých jesuitů v Římě vzdělaných P.Vojtěch Bouzek (zvaný Adalbertus Bohemus), před tím odchovanec filosofické fakulty university Karlovy v Praze, stává se hned po studiích už r. 1561 na nějaký čas prvním profesorem matematiky v samém ústředí řádovém na Collegium Romanům v Římě a tam je mimo jiné jeho žákem proslulý později matematik P. Krištof Clavius S. J., původce oprav kalendáře gregoriánského.

První dobu řádového výcviku a zčásti i veřejné činnosti prožili u nás, než byli povoláni do vlasti, kde po nedlouhé svízelné tajné působnosti položili život za katolickou víru, i dva Angličané. Jsou to blahoslavený Edmund Campion (…1581 v Londýně) a blahoslavený Jan Ogilvie (…1615 v Glasgowě). Oba se přihlásili do řádu v Římě a byli posláni do noviciátu a na studia na Moravu a do Čech. Oba se v době své učitelské a vychovatelské působnosti zabývali řízením studentských Mariánských kongregací, z nichž prvou vůbec u nás založil Edmund Campion r. 1575 v Klementinu. Campionova činnost v Praze jest i jinak pamětihodná. Přišel k nám roku 1574 jako muž více než třicetiletý (narodil se v Londýně r. 1540) a před odchodem z vlasti do Říma dávno v Anglii nabyl důkladného humanistického vzdělání, jehož později hojně užil jako učitel i jako vybraný a pohotový duchovní řečník. Není proto divu, že jeho vliv lze stopovati v humanistickém vzdělání na jesuitských školách v Praze a v Čechách vůbec ještě dlouho po jeho zdejší činnosti (1574— 78). Jeho přímým žákem byl rodák z Mostu P. Jiří Pontanus (Spannberger). Za vedení Campionova prospíval v humanitních studiích to u měrou, že ještě jako nekněz byl jako zdatný odborník poslán do Bavorska. Tam se věnoval p o celý život klasické filologii, hlavně latinské, v níž se povznesl na jednu z předních autorit v celém řádě. Svědčí o tom mimo jiné m nohá vydání jeho čítanky a učebnice Progymnasmata latinitatis sive dialogi (3sv., v Augsburku 1588— 94, nová vydání v Dillinkách, Antverpách, Lyoně, Bourges atd.). Jeho dialogy bývaly zaváděny i na školách nekatolických a závodily s podobnými dialogy Erasma Rotterdamského, protože měly tón srdečnější a látku mládeži přiměřenější. Pontanus, jenž měl značný vliv při sestavování řádové učební osnovy Ratio studiorum z r. 1599, bývá často srovnáván s Justem Lipsiem a Scaligerem.

K práci v zámořských misiích se členové řádu z českých zemí dostávali ve větším počtu teprve v 2. pol. 17. století. Původně se stávali zámořskými misionáři příslušníci národa španělského a portugalského, tedy národů, jimž náležely zámořské osady, a příslušníci jiných národů byli od světské vrchnosti z této práce z politických obav přímo vylučováni. Když však přibývalo misijních oblastí a stanic, začal se jeviti citelný nedostatek misionářů španělských a portugalských a tak ponenáhlu dovolováno i jiným národům účastniti se práce misijní.

Roku 1664 oznámil generál Tovaryšstva Ježíšova P. Pavel Oliva okružním listem všem středoevropským řádovým provinciím, že rozhodnutím krále španělského nemusejí býti všichni misionáři ze Španělska, čtvrtina že jich může býti ze zemí císařských. Vyzval zároveň, aby se schopní členové řádoví hlásili k té práci. Výzva ta došla radostného ohlasu a přihlášek bylo tolik, že jen velmi malému počtu jejich mohlo býti vyhověno. Trvalo ovšem ještě dosti dlouho, než všecky formality, předepsané vládou španělskou, byly vyřízeny a tak teprve r. 1678 odjíždějí první jesuité z Čech do misií zámořských. Před tím se tak stávalo zcela ojediněle: P. Pantaleon Kirwitzer (rodem z Kadaně, po čínsku Ki) odebral se r. 1616 do Číny a Japonska, P. Valentin Stansel (rodem z Olomouce) r. 1663 do Brasilie.

O d r. 1678 do r. 1755, kdy se už počínaly nad Tovaryšstvem stahovati osudné bouře, odcházeli pak z české provincie řádové ročně do misií průměrně dva jesuité, většinou kněží nebo bohoslovci, ale také celá řada bratrů laiků. Celkem jich bylo na 160, z nich 30 bratří laiků. Podle národnosti bylo jich dvě třetiny Němců, třetina Čechů — poměr to podobný jako v domácích kolejích, jichž bylo více v krajích německých, zvláště v nynějším Pruském Slezsku, z něhož byla také značná část misionářů.

Za války o španělské dědictví (1701— 14) bylo zase bráněno příslušníkům nešpanělským v cestě do španělských misií. Zato dodala česká provincie tehdá několik misionářů do Číny, jejíž misie byly z největší části v zájmové oblasti Portugalců; od konce X V II. věku začal se tam uplatňovat protektorát francouzský.

Misionáři ze středoevropských provincií (české, rakouské a tří německých) byli vítáni zvláště v takových krajích, kde Španělové a Portugalci nesnesli drsnějšího severního podnebí. Mimoto se brzy ukázalo, že se osvědčují jednak houževnatostí a vytrvalostí, jednak značně vysokou kulturou. Tak se stávalo, že byli v misiích vybíráni jesuité středoevropští často za představené: visitatory, provinciály, představené misijních oblastí i jednotlivých domů. Také z české provincie bylo by jich možno uvésti celou řadu.

Hospodářské a průmyslové poměry byly ve Španělsku a Portugalsku od doby velkých objevů na stupni nižším než ve střední Evropě; proto byly i v zámořských jejich osadách velmi primitivní. Dom y, leckde i kostely byly slepeny jen z proutí a hlíny, a úkolem bratří laiků ze střední Evropy bylo proto učiti tamní obyvatele stavětí z cihel. Podobně tomu bylo v oboru textilním, dále ve zpracování kovů. Bez nadsázky možno říci, že hospodářský a průmyslový rozkvět, jehož dostoupily v 18. století misie jihoamerické, zvláště v Paraguayi, byl umožněn teprve značným přílivem misionářů, kněží a bratří ze střední Evropy. Česká provincie, jak se všeobecně uznává, se účastnila těch prací měrou velmi čestnou.

Zvláště stavění a zdobení kostelů bylo často v rukou našich misionářů. Tak na př. Trutnovan P.Samuel Fritz v Perú nejen kostely stavěl, ale maloval pro ně i obrazy a hotovil sochy.

Jiný obor, ve kterém byli misionáři z našich krajin vycvičenější než Španělé, je lékámictví. Jakmile první bratří lékárníci od nás přišli do zámořských misií a dobře se osvědčili, byla po nich velmi pilná poptávka. Tak byl poslán do Chile br. Sterzel ze Žatce, do Paraguaye br. Peške z Kladska, do Mexika br. Steinefer z Jihlavy, jenž napsal praktickou knihu o tamějších léčivých bylinách.

Na Filipínách byl lékárníkem brněnský rodák br. Kamel, (jenž první seznámil Evropany s květinou, která po něm dostala jméno kamelie), v Přední Indii br. Mattern z Těšínská, v Zadní Indii se věnovali lékařství a lékárnictví Jihlavan P. Siebert, Pražan P. Koffler a Slovák P. Slamenský. Právě tyto znalosti jim pomohly, že v Zadní Indii za dob pronásledování na mnoho let zabránili vyhnání jesuitů.

Bratří lékárníci byli nejednou tak vzděláni, že proti obyčeji Tovaryšstva byli později v misiích posvěceni na kněze: tak br. Kamel na Filipínách, br. Mattern v Goe, br. Neugebauer (z Frankensteinu ve Slezsku) v Kočinčíně.

Také hudbou získávali misionáři jak lid, tak nejednou i vrstvy panovnické. V Paraguayi po Tyrolanu Seppovi Slezan P. Baucke měl proslulý orchestr dvaceti Indiánů, z nichž nejstarší byl šestnáctiletý.

Když přišli na den sv. Ignáce do města Santa Fé, aby účinkovali při slavné mši svaté a při nešporách, museli se na všeobecnou žádost místo na kůru postaviti doprostřed kostela nedaleko hlavního oltáře. Mnozí vznešení Španělé byli dojati až k slzám nad výkony těch hochů, kteří ještě před krátkým časem nic nevěděli o pravém Bohu a nyní tak pěkně přispívali k jeho oslavě. Byli pozváni i do hlavního města Buenos Aires k biskupovi a místodržiteli a P. Baucke se jen stěží ubránil, aby ho tam i s kapelou nezdrželi trvale.

V Číně byl nejeden jesuita dvorním hudebníkem, a to ještě i v době, kdy už nastalo pronásledování křesťanů. Tak rodák z Jimramova na Moravě P. Karel Slavíček okolo r. 1720 píše, že se z rozkazu představených zabývá na dvoře čínském hudbou. Po něm měl totéž zaměstnání Slezan P. Florian Bahr a P. Jan Walter z Bíliny. Ten píše, že sotva naučil 18 pážat trochu po evropsku hrát, musil se s nimi hned ukázat u císaře, jenž měl z jejich hry takovou radost, že pážata obdaroval penězi, oba učitele pak kusem hedvábí nejlepší jakosti.

Umění a věda byly klíče, jimiž se jesuitům otvíral přístup do uzavřených jinak kulturních zemí východu. Jimi došli veliké vážnosti v Číně, v Zadní Indii a v říši Velikých mogulů. „To jsou jediné opory“, píše r. 1741 Slezan P. Neugebauer, „které naše křesťanské posice, nešťastnými spory obřadními tak zviklané, udržují bez pohromy a zachovávají nám přízeň vládců k Evropanům .“

Sotva je které odvětví vědecké, jehož by nebyli jesuitští misionáři s úspěchem pěstovali. V mnohých oborech mají neposlední místo i jesuité z české provincie. Zeměpis a kartografii pěstovali v Číně P. Slavíček a Vratislavan P. Tillisch. Tok Maraňonu po prvé probadal a mapu jeho nakreslil uvedený P. Samuel Fritz a později P. Jan Nep. Sluha, rodák ze Staré Ďaly na Slovensku. Ještě dnes s úctou mluví odborníci o těchto průkopnických pracích.

Matematiku a astronomii pěstoval v Číně vedle P. Adama Schalla mimo jiné P. Pantaleon Kirwitzer z Kadaně v 17. století. P. Slavíček byl s Francouzem Jacquesem a Němcem Koglerem nejslavnějším astronomem dvora pekinského ve století X V III. V Kočinčíně prosluli v tom oboru P. Siebert, Koffler a Neugebauer, v Brasilii Olomoučan P. Val. Stansel.

Jazykozpytných studií se týkají mluvnice indického nářečí okolí města Goy od Pražana P. Karla Přikryla a mluvnice se slovníkem řeči tarahumarské v Mexiku od Jihlavana P. Matěje Steffla, zachovaná v rukopise zemském archivě brněnském.

Profesory bohosloví byli Pražan P. Azzoni v Quitu, v Brasilii P. Stansel, v Goe uvedený P. Přikryl a P. Obstzierer ze Škvorce, v Ambulakatě (v Malabarsku) P. Jáchym Jakeš, v Manile P. František Märckl z Karlových Varů.

Ve vlastní náboženské práci misionářské vynikli nejvíce P. Stanislav Arlet z Opolí a P. František Boryně z Malonic, kteří působili ve velmi obtížné oblasti kmene Moxů v Peru, dále uvedený už P. Samuel Fritz a Prostějovan P. Jindřich Richter nad horním Maraňonem. Jsou to misionářské postavy, jež mohou býti důstojně postaveny po bok svým velikým vzorům sv. Františku Xaverskému, sv. Petru Klaverovi a mučedníkům kanadským.

Palmy mučednické dosáhl r. 1684 na ostrovech Mariánských Jihlavan P. Antonín Strobach a Prostějovan Jindřich Václav Richter v Quitu r. 1696.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 13 komentáře

Nejhorší varianta aneb Černá hodinka

Zatímco jsem dokončoval přípravu tatarského bifteku, rozproudila se za mými zády u stolu debata. Moje Labuť vznesla ku svému téměř šestnáctiletému vnukovi Ondrášovi typický babičkovský dotaz: „A co holky, Ondrášku?“

Ondráš je otrlý a na podobné trochu ironické dotazy zvyklý: „Nic novýho, babi.“

Tématu se chytla jeho krásná matka Radka a sdělila nám, že onehdy se dotázal naopak Ondráš, zda by jí vadilo, kdyby si přivedl domů černošku. Nemyslel tím na návštěvu. Asi něco takového řešili při obdobě občanské nauky v multikulti hávu.

„Ta jsem mu řekla, že bych asi nebyla nadšená, ale pokud by s ní měl být šťastný, tak bych to skousla. Co bych nedala, to by byla Cikánka.“

Labuť přidala, že horší než Cikánka je jen Cikánka odbarvená na blond. Ale Radka si nedala vzít slovo a doplnila, že dalším Ondrášovým dotazem bylo, co by říkala, kdyby si přivedl domů kluka. To byl asi následek nějaké výuky proti homofobii, ovšem s přihlédnutím k tomu, že Ondráš má občas nanejvýš vražedný smysl pro humor, zcela neúměrný jeho věku, což byl právě tento případ.

„Tak to bych byla nadšená ještě míň, ale pokud bys s ním měl být šťastný, co by se dalo dělat…..“

„A mami, kdyby to byl černoch?“

„Ježíšikriste…. Kam na to chodíš?“. A bujaré veselí všech kolem stolu, i já se zakuckal, neb jsem právě testoval stav přípravy pokrmu.

„Hlavně aby to nebyl muslim,“ poprvé promluvil tatínek Ondřej, čím odhalil své xenofobní ledví a ateistický světový názor, vštípený mu za časů totality.

Labuť okořenila přípravu extrémně masitého oběda informací o tom, že Martin, což je o zoubek starší Ondráškův bratranec, je teď zamilovaný do Viki, která je nejen blondýna, ale ke všemu vegetariánka. To je s podivem, protože Martin je naprostý masožrout, ostatně jako my všichni. Vyslovila dále pochybnost, zda láska skutečně prochází žaludkem a blýskla se literární znalostí, že „láska je nejen silnější než všichni lordové a ladies či sonety vázané v semiši“, ale možná poráží i tatarák. Tuto tezi jsem, ač stále zády otočen, radikálně odmítl.

„Tak ta by u nás měla těžký život,“ glosovala vegetariánské téma Radka. „Ondráši, pokud to nebude nezbytně nutné, tak, prosím tě, vegetariánku radši ne.“

„Nejhorší variantou by teda byl na blond odbarvený Cikán, vegetarián a muslim,“ shrnul jsem výsledek krátké debaty.

Vzhledem k tomu, že výskyt takového jedince lze mít i bez exaktního průzkumu za nepochybně velmi řídký, nebezpečí této varianty u Ondráše nejspíš nehrozí.

Ze srdce nám spadl kámen a na stůl naopak dopadl tatarák a topinky, jejichž křupání dosavadní řeč přehlušilo. Pak nalévání vína a tak vůbec – téma hovoru se už ubíralo jiným, pro život méně významným směrem.

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , , | 36 komentáře

Deset Talibů a příručka NATO

… aneb: o přesvědčivém vítězství teroristů.

Můžeme sice shazovat na divochy celého světa z nadoblačných výšin „matku všech bomb“ a potom hlásit, kolik jich nakonec bylo zabito – ale na zemi, v blízkém kontaktu s protivníkem, se celá natovská válečná teorie a praxe ukazuje být naprosto impotentní.

Je to Irák. Ale, co naděláte – stejně je to nepochopitelné.

Des všichni říkají, že americké válečné filmy jsou naprosto nerealistické! Já jsem si to také myslel – do včerejška – kdy  v Mazari-Šarifu  na  základnu afghánských vládních vojsk zaútočili talibové přesně v duchu amerického  filmu – průlom útočné skupiny v několika automobilech, střelba na všechny strany z kulometů a granátometů a výsledek – naprosté vítězství: přinejmenším 150 mrtvých protivníků a jen asi desítka vlastních. Stallone by záviděl!

Ve zpravodajství je na toto téma jaksi málo informací. Takže samotný fakt, že došlo k největšímu úspěšnému napadení islamistů na proamerické síly za posledních 15 let, se zamlčet nepodařilo, ale podrobnosti jsou skoupé a nepochopitelné. Tedy, pokud v této chvíli víme:                                 „Představitel ozbrojených sil země prohlásil, že k útoku došlo ve chvíli, kdy vojáci po páteční modlitbě vycházeli z mešity na území základny. Bojovníci rovněž postříleli vojáky, kteří se v tu chvíli nacházeli v jídelně. Talibové prohlásili, že použili sebevrahy k prolomení vnějšího kruhu obrany základny. Boje trvaly celý den.

Táákže… je jasné, že nic jasné není. Okamžitě vyvstávají zřejmé otázky k situaci: kolik konkrétně (nebo aspoň přibližně) bylo útočníků, že dokázali rozsekat 150 jen na mrtvé, raněné nepočítaje, aby navíc vedli boje po celý den?! Co dělala rozvědka, pozice vnější ochrany, a patrola u brány, které propásly „šahíd-mobily“?!  V zahraničních médiích proběhla úplně jiná informace: „Six attackers in two military vehicles told guards at the gates that they were carrying wounded soldiers and urgently needed to enter, he said. After killing at least eight soldiers and wounding 11 others with rocket-propelled grenades and guns, one attacker was killed and the other five arrested “ („Šest útočníků ve dvou vojenských autech řeklo ochraně základny, že vezou raněné, kteří potřebují urychlenou pomoc. Po zabití přinejmenším 8 vojáků a ranění dalších 11 ručními zbraněmi a protitankovými granáty, byl jeden z útočníků zabit a zbývajících 5 zadrženo“).

Vychází jakási podivná motanice – nejdříve 8 mrtvých, a potom – hnedle 150! Mimochodem, dnes je známo o 10 zabitých islamistech. Jinými slovy, deset lidí rozsekalo 150 a zranilo několik desítek afghánských vojáků – a to ještě během „celodenních bojů“! No, není to z filmu „Komando“ se starým Arniem?!..

Zdůvodnění, že „nás zastihli nepřipravené při modlitbě“ – to už je naprostá nejapnost.

Na pikantnosti celé události přidává, že základna v Mazar-Šarífu se nachází pod patronátem válečníků NATO z Německa, kteří tam po léta afghánské vojáčky čemusi učili a učili… a teď, jak se zdá, bude třeba je učit znova. Nově – a jinému. Protože tento epický boj se stal ve slovníku války ilustrací hned dvou písmen: „D“ – Drzost a „L“ – Lajdáctví ale i „N“ – Nevycvičenost, také: «»It was a chaotic scene and I didn’t know what to do,» said one army officer wounded in the attack. «There was gunfire and explosions everywhere.»» („Byla to chaotická scéna a nevěděl jsem, co dělat, – řekl jeden z důstojníků raněných při útoku. Všude byla střelba a výbuchy“). No, tak nám tedy řekni, co tě natovci učili? – chtělo by se zeptat „oficíra“

Jistě, život už je takový. Můžeme sice shazovat na divochy celého světa z nadoblačných výšin „matku všech bomb“ a potom hlásit, kolik jich nakonec bylo zabito – ale na zemi, v blízkém kontaktu s protivníkem, se celá natovská válečná teorie a praxe ukazuje být naprosto impotentní. Přičemž je nutné se ještě velmi snažit vybrat odpovídající silné básnické výrazivo ve vztahu ke vzájemnému poměru ztrát. Kdyby to bylo nějaký jiný útok, ve stylu: „50 talibů napadlo vládní základnu, vnější obvod nebyl porušen, útočníci byli odraženi, na bojišti zůstalo 27 mrtvých protivníků, 15 islamistů bylo zajato, na naší straně je 8 mrtvých a 13 raněných“ – tady by otázek nebylo. Ale to, co se stalo – to je prostě film typu – Stallone versus cínoví vojáčci v uniformách těch koho NATO mnoho let cvičilo – ale, jak se ukazuje, naprosto blbě.

Proto ať nikoho nepřekvapí, že nám neukazují video z napadení, ani s oficiálními komentáři s „rozborem letů“ nespěchají. Je jim hanba – a to velmi.  Pokud učitel nedokáže za 15 let naučit žáky abecedě válčení, znamená to, že učitel buď sám nic neumí, nebo je naprosto neschopným pedagogem a je třeba ho hnát. Tady se, s prominutím, poněkud vážněji postavme k ukrajinskému vytahování, jakože: „My se s NATO podělíme o své zkušenosti“ – inu, stojí-li si věci skutečně tak bídně, potom dokonce v této souvislosti i VSU jsou lepší než mnohaletí natovští svěřenci. To, mimochodem, opravňuje k předpokladu, že vstoupí-li Ukrajina do NATO, značně to oblehčí vojákům Novoruska jejich bojový úkol…

Zdroj: https://jpgazeta.ru/desyat-talibov-vvs-ssha-i-metodichki-nato-uverennaya-pobeda-terroristov/

22.04.2017 22:47

 

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 30 komentáře

Rusko je pro USA jen jedním z článků řetězce chaosu

„Američané spatřují v Číně svého hlavního konkurenta. Přestože je jejich agresivita nyní zaměřena  především proti Rusku, tak objektivně bojují s Čínou, s její světovou expanzí“ – poznamenal Segej Glazev*) v nedávném interview, poskytnutém před týdnem v kuloárech 25. valné hromady „Rady pro zahraniční a obrannou politiku Ruské federace“ podnikatelskému deníku „Vzgljad“ , a dodal, že podle jeho názoru „Bylo Trumpovo rozhodnutí o raketovém útoku na syrské vojenské letiště adresováno právě Rusku“.

 

Z rozhovoru dále uvádím:

 

Dnes se všichni dohadují, jaké motivy vedly Donalda Trumpa k rozhodnutí o útoku na Sýrii? Emocionální?

 

To si nemyslím. Je to chladný, pragmatický kalkul, zaměřený na vtahování Ruska do dalšího kola eskalace. Skutečný cíl se na povrchu pouze kamufluje. V tomto smyslu bude Trumpův kabinet pokračovat v linii jeho předchůdce. To je důsledná strategie USA, která zahrnuje stále větší část světa a ohrožuje jak naši, tak i světovou bezpečnost. Nějaké závažné změny americké protiruské strategie očekávat nelze. Rusko je pro ně pouze jedním z článků řetězce chaosu, který šíří po celém světě, aby posílily kontrolu nad periferií ve snaze o udržení své globální hegemonie v konkurenci s Čínou.

Existují objektivní zájmy, které anglosasové vždycky staví nejvýše ve svém vztahu ke světu.

 

Podle Vašich předpokladů Trump už v době předvolební kampaně věděl, že nebude plnit svoje předvolební sliby o nevměšování se do věcí jiných zemí?

 

On je pragmatik, který si v byznysu vedl velmi cynicky, několikrát šel i do bankrotu. On nemá strach ani z bankrotu Spojených států kvůli dluhům, ke kterému – dle mého názoru – nevyhnutelně dojde. Takže si nenalhávejme, že se snad strategicky rozhoduje pod vlivem nějakých emocí.

Tím spíš, že moment oné provokace byl vybrán naprosto přesně. Shodoval se s návštěvou Si Tin-pchinga a jedním z jeho úkolů bylo nepřímo vtáhnout čínského vůdce do této protiruské akce.

Na štěstí, domnívám se, k tomu dojít nemůže, protože naše vztahy s Čínou jsou budovány na pragmatické bázi, na objektivní shodě našich zájmů. Ani my, ani Čína válku nepotřebujeme. Společným naším cílem je budování protiválečné koalice, která dokáže umravnit americkou agresivitu. Proto musí koalice disponovat možnostmi s USA srovnatelnými.

Protože ve vojensko-politické a měnově-finanční rovině jsou naše možnosti velmi omezené, zatímco možnosti USA jsou bezbřehé s ohledem na emisi světové měny, pak jediným způsobem neutralizace dalšího růstu jejich agrese je – vzdát se dolaru jako světové měny. Pokud se nám to podaří udělat v rámci Velkého euroasijského partnerství, americká vojensko-politická mašinerie se rychle rozloží – v důsledku banální absence peněz.

 

Přesune se teď rozložení sil v trojúhelníku Moskva-Peking-Washington?

 

Ono se nemůže posunout v důsledku protiruských kroků USA. Může se posunout pouze v důsledku práce americké diplomacie s čínským vedením. Peking je v jistém směru na Washingtonu závislý svými zájmy na americkém trhu a přístupu k americkým technologiím. Víme, že v Číně funguje velmi silná americká lobby – lidé zainteresovaní v „Chimerice“ – strategickém spojení USA a ČLR, s jehož ideou několikrát přišla předchozí administrativa.

 

Zvýšila se teď pravděpodobnost, že Trump a čínský vůdce dokáží uzavřít kompromis – za zády Ruska?

 

Neznám výsledky této návštěvy, ale potenciál čínsko-americké spolupráce je veliký. Peking si toho váží. Washington vytváří jistou oblast gravitace, ve které se nachází i Čína.

Já bych ale čínským soudruhům připomněl výrok jednoho našeho významného geopolitika 19.století (Vandam**)): „Horší než válka s  anglosasy může být jen přátelství s nimi. Oni svoje vztahy budují výlučně na pozici dominance“. Jak vidíme na průběhu celé mnohasetleté historie, tak oni se snaží podřídit si partnera a donutit ho tancovat, jak sami pískají.

Do něčeho takového čínské vedení nikdy nepůjde. Proto se domnívám, že s ohledem na nesoulad zájmů, geopolitické tradice a strategie, se „Chimerika“ přece jen neuskuteční. Mimochodem, sám Trump se zdá být jakýmsi zosobněním nemožnosti tohoto projektu. Za pár měsíců svého působení v úřadě dokázal vztahy s Čínou pořádně zhoršit, a dnes se může jednat jen o jakési normalizaci na poněkud snížené úrovni.

 

Obě strany si ale přece mají vzájemně co nabídnout. Washington chce zvýšení kursu juanu a Peking zase přístup k americkým technologiím, m.j. i vojenským …

 

Uvidíme. Manévrovací prostor je velký, protože spolupráce obou zemí je velká a pestrá. Současně ale Američané vidí v Číně svého konkurenta. Přestože je jejich agresivita dnes namířena proti Rusku, objektivně bojují proti Číně, její světové expanzi. V ekonomice je Peking už předběhl a jeho zahraničně-ekonomická strategie připravuje Američany o kontrolu nad značnými částmi světového trhu, – nejen včetně Jihovýchodní Asie, ale i Latinské Ameriky, kde Čína velmi intenzivně buduje infrastrukturu, nebo Afriky, ve které se rovněž velmi hluboce angažuje.

Čína předvádí světu velmi lákavý model nového světového hospodářského řádu, ve kterém se vztahy mezi dominantní zemí a partnerem nebudují na principu diktátu a přinucení, ale na zásadě vzájemných zájmů, respektování suverenity a přísného dodržování norem mezinárodního práva. Proto je stále více zemí vtahováno do brázdy Číny.

 

Bez vnucování liberálních principů?

 

Ano, bez pokusů o jakékoli revoluce, bez politické destabilizace a bez špionáže, což je velmi důležité. Američané, jak známo, odmítají podepisovat jakékoli konvence o kybernetické bezpečnosti, protože vycházejí z předpokladu vlastní velké převahy a monopolu v této sféře.

Takže příklad spolupráce s Čínou je pro další země velmi inspirativní. K dnešku se například mezi lídry světového ekonomického růstu vyšvihly Etiopie a Laos, které se dřív nijak zvlášť nevyznamenaly. A to vše díky tomu, že realizují čínský model a velmi úspěšně se zvedají s pomocí čínských investorů.

Amerika objektivně s čínskou konkurencí prohrává. Řekl bych, že hospodářský zápas  o vůdcovství už mají za sebou. Čína už zvítězila ve smyslu formování, nového globálního centra ekonomického rozvoje. Společně s Indií, Indočínou a – možná i s Japonskem, které se k tomuto jádru rovněž přimkne, je nové centrum už zformováno.

Američané prohráli válku ekonomickou, ale nechtějí se smířit s tím, že se svět změnil, jejich model liberální globalizace se vyčerpal. Svět má zájem o model spolupráce za bezpodmínečné dominance mezinárodního práva a vzájemných závazků.

Americká vládnoucí elita to chápe, ale bohužel se pokouší i nadále vnucovat svoje zájmy, místo aby se připojila k novému modelu.

 

Zdroj: https://news.rambler.ru/articles/36574422-rossiya-dlya-ssha-vsego-lish-odno-iz-zvenev-tsepi-haosa/?smi2=1

*) Glazev Sergej J. (1961) – ekonom, akademik, poradce prezidenta RF Putina
**) Vandam Alexej J. (1867-1933) – ruský generál, vědec v oblasti vojenských a politických věd a geopolitiky

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , | 50 komentáře

UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 3.

NAPSAL Dr. CYRIL HORÁČEK,
Ř. V. PROFESSOR POLITICKÉ EKONOMIE NA ČESKÉ UNIVERSITĚ V PRAZE.
V PRAZE.
nákladem spolku českých právníků „VŠEHRD“ 1912.

  1. ROZTŘÍDĚNÍ NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.

Hospodářsko-politická činnost státu a veřejnoprávních svazků nésti se může různými směry dle toho, jak skutečnosti, jež pro dění a vývoj hospodářský jsou směrodatny, podléhají vlivu a zásahu této činnosti a jak činnost lidská po stránce hospodářské se vůbec zevně projevuje.

Bylo již pověděno, že některé skutečnosti působení lidskému vůbec se vymykají. Tak jevy kosmické, atmosférické, fysikální, tedy zejména onen druh energií a činitelů, jež souborným názvem označujeme přírodními silami. Naproti tomu jiný základní činitel jevů hospodářských, jímž jest obyvatelstvo, v jistých směrech již může býti předmětem hospodářské politiky a mluvíme v tom směru o politice populační.

Vlastní činnost hospodářská projevuje se na venek především jako činnost výrobní. Jejím předmětem jest technická stránka oněch výkonů, jež směřují ku vzniku nových hospodářských statků.

V oboru výroby statků rozeznáváme pak opět především výrobu prvotnou. Tato může býti činností prostě okkupační, jíž vyrozumíváme pouhé shromažďování surovin i statků zužitných, o nichž právní řád předpokládá, že se nenalézají ve vlastnictví soukromém. Sem spadá lovectví, rybářství, hornictví. Anebo má výroba prvotná za předmět získávání surovin a statků zužitných vzděláváním půdy a pěstováním rostlin. Sem spadá zemědělství se všemi souvisejícími činnostmi (zahradnictví, lukařství a j.) ale i chov zvěře a lesnictví. Dle toho zvláštním oborem politiky národohospodářské bude politika výroby prvotné, zejména pak politika zemědělská (agrární).

Jiný způsob výroby má za předmět technické přetvořování surovin, které k spotřebě lidské bezprostředně sloužiti nejsou způsobily, ve statky zužitné. Děje se to cestou mechanickou neb chemickou a statky takto přetvořené zovou se pak tovary (fabrikáty). Mluví se tu o výrobě průmyslové a politika národohospodářská, zabývající se touto výrobou, zove se politikou průmyslovou.

Vedle činnosti v užším slova smyslu výrobní může míti hospodářské konání za předmět i oběh statků od výrobce ku spotřebiteli. Tuto sprostředkovatelskou činnost nazýváme tržbou (obchod v užším smyslu) a politiku činnost tu upravující politikou tržební (obchodní). Při oběhu statků jest však často nutno překonávati místní vzdálenosti mezi místem výroby a spotřeby. To se děje dopravou zboží neb osob, jež rovněž jest předmětem hospodářského podnikání a právní úpravy. Touto se zabývá politika dopravní (transportní).

Zbývá však ještě onen další široký obor politiky hospodářské, jenž netýká se úpravy poměrů výrobních a oběhových, nýbrž distribučních. Ona zasahující a upravující působnost moci veřejné, jež má za účel nejen rozmnožení celkového společenského důchodu, nýbrž také přiměřené jeho dělení mezi jednotlivé třídy výrobní. Jež má dále za účel vyrovnávání příkrých sociálních protiv, zmírňování sporů mezi protichůdnými zájmy hmotnými a poskytování vydatné ochrany těm, kdo v rozpoutaném zápase hospodářském bezmocně vydáni jsou převaze sociálně silnějších. Toto jsou úkoly politiky sociální v užším slova smyslu. K politice sociální přidružuje se pak na konec politika chudinská, jež se zabývá úpravou důchodových poměrů těch, kdo postrádajíce možnosti opatřiti si vlastních důchod původních, odkázáni jsou na důchody odvozené, zejména pak na důchody plynoucí z prostředků veřejných. Dle toho dělí se tedy národohospodářská politika na tyto jednotlivé oddíly:

  1. Politiku populační.
  2. Politiku výroby prvotné, zejména zemědělskou.
  3. Politiku průmyslovou.
  4. Politiku tržební.
  5. Politiku dopravní.
  6. Politiku sociální.
  7. Politiku chudinskou.

 

  1. DĚJINY LITERATURY NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY.

Jako každá věda původně na svých počátcích sledovala cíle praktické, tak i nauka národohospodářská. Snažení vědecké směřovalo nejprve k praktickým účelům, jichž domáháno se bylo na základě jen nedokonalých a nekritických mezerovitých poznatků zkušenostních. Jako předcházela alchymie chemii, therapie medicíně, tak i národohospodářská politika vznikla dříve než národohospodářská theorie. Ovšem takové praktické ,, nauky“ nebyly a nemohly býti vědami v pravém slova smyslu. Postrádaly toho, co

právě jest podstatným znakem vědeckým, to jest teoretických poznatků správnou methodou na jisto postavených, soustavností a vnitřní učleněnosti. Proto také tak zvané školy národohospodářské dob dřívějších, jež především děkovaly vznik svůj snahám hospodářsko-praktickým, nelze považovati za soustavy skutečně vědecké. Jsou spíše snůškou některých pravidel a zásad, dle kterých na základě ať již správných nebo i mylných zkušenostních poznatků tehdejší představitelé moci veřejné hospodářský život v zemích svých upravovali. Tyto snahy byly tím přirozenější, ježto již od nejstarších dob důležitost hospodářských vztahů i po stránce politické plně byla uznávána a hmotný stav občanstva nejen pro důchody státní, nýbrž i s všeobecného hlediska plně byl oceňován. Jevy hospodářské proto již ve starém i středním věku poutaly pozornost filosofů, badatelů i státníků. Bohatství a chudoba se svými světlými i stinnými stránkami jsou tak stary jako pokolení lidské samo, význam zámožnosti pro jednotlivce i celé národy přes náboženskou askesi, jež vlivem křesťanství ovládala celý věk střední, přece vždy byl uznáván a vítězstvím novodobých proudů myšlenkových snaha po hmotném blahobytu na novo oživla a nabyla stále větší platnosti a intensity, s hlediska ethického někdy snad až povážlivé.

Tento obrat v názorech nastal zejména počínajícím šestnáctým stoletím, jež právem položeno za hranici mezi věkem středním a novým. Byl výsledkem mnohých příčin, zejména objevů nových dílů světa a nových cest zámořských, důležitých vynálezů (kompas, tisk, střelný prach), hojného rozmnožení drahých kov, zlata a stříbra, z nalezišť amerických, zdokonalení všeobecné techniky výrobní, zlepšení prostředků dopravních a tím překročení hranic dosavadního hospodářství uzavřeného. K tomu přidružily se dojista i činitelé povahy ideologické. Středověký světový názor spočívající na autoritě náboženské byl reformací v základech svých otřesen, skepse a rationalismus nabývaly vrchu, Bacon svým empirismem a angličtí individualisté zatlačili filosofii scholastickou, středověké společenské zřízení feudální bylo v rozkladu, na místo starého stavovského státu nastoupil stát absolutní. Na konec pak revoluce francouzská radikálně přetvořila celou novodobou společnost a nastolila vládu třetího stavu ve formě ústavních států, jak během XIX. století vznikly ve všech kulturních zemích evropských i amerických. Celé zákonodárství a celá úprava společenského života proniknuty byly politickým i hospodářským liberalismem, jemuž ovšem záhy vyvstal zásadní a nebezpečný odpůrce – socialismus.

Než tím předbíháno již chronologickému postupu. Prvním plodem obratu myšlenkového a hospodářského na počátku věku nového byl onen směr hospodářsko-politický, jenž zove se merkantilismem, aneb dle význačného svého představitele, známého státníka francouzského Colberta, colbertismem. Merkantilism, převládající v století XVI. až XVIII. ve všech západo- i středoevropských státech, sledoval praktický účel hospodářský, povznesení obecného blahobytu. Účelu toho dosaženo býti mělo hlavně dvojí cestou: jednak rozmnožením obyvatelstva, v němž spatřován hlavní zdroj produktivních sil, jednak nahromaděním peněz čili drahých kovů, zlata a stříbra, které pokládány za hlavní znak zámožnosti. Zakazován proto vývoz drahých kovů ze země a podporováno jich těžení. Sestrojena dále nauka o tzv. tržební bilanci, to jest rovnováze mezi vývozem a přívozem zboží z jedné země do druhé. Převládal-li vývoz, považována tržební bilance za příznivou, ježto přebytek trhové ceny za vyvezené zboží bylo třeba nahraditi drahým kovem, jenž tak plynul do země. Převládal-li naopak přívoz, byla bilance nepříznivou, poněvadž hrozil úbytek drahého kovu do ciziny. Na základě tom byl co možno podporován vývoz a stěžován (ochranná celní politika) neb dokonce znemožňován (prohibiční politika) přívoz zboží. Ježto pak polotovary a tovary mají vyšší hodnotu než suroviny, hleděno ku rozvoji domácí výroby průmyslové, zejména ovšem velkovýroby, jež jedině způsobilá jest vývozu. K docílení těchto výsledků používala merkantilní politika různých opatření, jimiž upravovala a řídila život hospodářský. Těmito názory ovládána byla také celá tehdejší národohospodářská literatura merkantilistická.

Rovněž hlavně praktickým účelům sloužil onen soubor nauk, jenž se označuje názvem kameralistika i věda policejní. Nauky ty přednášeny byly na vysokých školách německých i rakouských (Justi, Sonnenfels) a měly býti průpravou pro úřednictvo zeměpanské, magistrátní, vrchnostenské a j., zahrnujíce v sobě nejpřesnější výklady z oboru nejen hospodářského a finančního nýbrž i technického, správního a pod. beze vší vnitřní spojitosti a soustavnosti, takže vlastní vědecké povahy rovněž postrádaly.

Mocný vliv na další vývoj hospodářsko-politických názorů měla národohospodářská soustava t. zv. fysiokratism. Soustavou nazývati lze již tento směr proto, že vyznačuje se organickou učleněností, ba že přímo vybudován jest na pevných základech jednotného názoru světového. Fysiokraté vycházeli z předpokladu, že i v životě společenském stejně jako v životě přírodním vládnou věčné, nezměnitelné zákony přirozeného řádu (ordre naturel). Proto každý lidský zásah v tento řád přirozený, jemuž podléhá i dění a vztahy hospodářské, pokládali za marný, zbytečný, ano škodlivý. (Heslo: ,,laissez faire, laissez passer, le monde va de lui mme“). Jest zřejmo, že tyto názory byly v zásadním odporu s merkantilismem. Tento požadoval co nejpodrobnější reglementování všech hospodářských vztahů za určitým účelem, kdežto fysiokratism každou takovou úpravu zásadně odmítal, třeba v praksi připouštěl některé výjimky z tohoto záporu. Ale i tu postavil se na opačné stanovisko, než jaké zaujímal merkantilism, ježto na základě mylných předpokladů theoretických o t. zv. jediném čistém důchodu výroby prvotné, podporoval výrobu zemědělskou naproti průmyslové. Hlavními zástupci fysiokratismu byli Quesnay, Gournay, Mercier de la Riviee, Turgot, Dupont de Nemours.

Adam Smith a jeho následovníci, třeba fysiokratism ostře kritisovali, přece původně sami z něho vyšli, což i pro hospodářsko-politické jich nazírání bylo rozhodno. Byli ovšem příliš srostlí se skutečným životem, než aby stáli zásadně na přísném individualistickém stanovisku pouhé negace, připouštěli tudíž, třeba jen jako nutné zlo, zásah státu a veřejné moci v poměry hospodářské tam, kde z důvodů historických neb praktických bylo to nezbytno.

Třeba tedy hlavní význam Smithův spočívá na poli theoretickém, neopomíjí přes to používati theoretických poznatků i k účelům praktickým. Teprve epigoni jeho zapomínajíce stále více, že předpoklady, na kterých theorie poučky své sestrojovala, jsou rázu jen podmíněného, počali předpoklady tyto mniti v praktické požadavky. Tím dospěli k onomu krajnímu liberalismu hospodářskému, jenž každý zásah státu v poměry hospodářské vůbec zamítal a ve

svobodě smluvní a volné soutěži spatřoval nejdokonalejší regulátor všeho života hospodářského. Konečně požadavek hospodářské volnosti rozšířen byl i na mezinárodní styky hospodářské a důsledně byl žádán tedy volný obchod, žádnými cly ochrannými netísněný (free trade). Poněvadž pak naprostá svoboda hospodářská sama sebou nepřímo jest výhodou pro živly sociálně silnější, vyhovoval směr tento nejlíp oněm kruhům praktickým, které měly své hlavní zastoupení ve vrstvách velkých průmyslových podnikatelů, i nazýván byl proto dle továrního města anglického manchestrovým.

Leč skutečnost ukázala, že krajní toto stanovisko, přenášené do praktického života a docházející průchodu v zákonodárství i správě veřejné, nesplnilo očekávání v blahodárné působení volného rozpjetí všech hospodářských sil kladené. Naopak bylo příčinou mnohých neblahých zjevů, jež v průmyslových krajinách vedly k povážlivým poměrům sociálním a jež v souhrnu svém vytvořily novodobou otázku sociální. Odtud vznikly snahy a proudy opačné jak v literatuře, tak i v praktických snahách hospodářsko-politických, jichž nejkrajnějším výrazem jest novodobý socialismus.

Ale snahy ty objevují se také v mírnějších tvarech a tvoří podstatu nejrůznějších směrů sociálně reformních. Směry takové se zabarvením náboženským a ethickým znaného rozšíření nabyly v Anglii, Francii i Německu. Vědeckého zdůvodnění nalezly myšlénky sociálně reformní v Sismondim a v kathedrovém socialismu německého spolku pro sociální politiku.

Na jiné straně pak reakcí proti volné tržbě byl směr ochranářský, zahájený v Americe (Hamilton, Carey) a přenesený na pevninu evropskou (B. List).

Po stránce formální nebyla původně národohospodářská politika v literatuře pěstována samostatně a odděleně od theorie. Ani Adam Smith ve svém díle o blahobytu národu takového rozeznávání nečiní, nýbrž stále obojí směšuje a proplétá. Teprve spisovatelé francouzští počali činiti rozdíl mezi tzv. theoríí čistou a použitou, kteréhož příkladu následovali v Německu zejména Sodeni  a Jacob. Omyl některých těchto spisovatelů spočíval jen v tom, že úkolem theorie si představovali zkoumání jevů hospodářských ve společnosti lidské bez existence státního zřízení vůbec, což ovšem jest u národů kulturních nemyslitelno a při jevech povahy nikoliv ryze ekonomické, nýbrž historickoprávní vůbec nemožno. Hlavní zásluhu o důsledné třídní hospodářské theorie a politiky měl však v literatuře německé Rau, rozeznávající mezi ,,Volkswirthschaftslehre“ a ,,Volkswirtschaftspflege“ jenž učitelským svým působením znaný vliv vykonával na vývoj národohospodářské literatury německé.

Než toto s methodologického hlediska jediné správné roztřiďování nauky na část theoretickou a praktickou nebylo později důsledně zachováváno. Spíše vešlo v oblibu rozdělení na část všeobecnou a část zvláštní. Část všeobecná ale ne úplně odpovídala vlastní theorii národohospodářské, zahrnujíc v sobě v souvislosti s poučkami theoretickými též mnohé všeobecné zásady praktické. Naproti tomu část zvláštní obírala se jednotlivými obory činnosti hospodářské, avšak více po stránce dějinné a srovnávací a byla opět promísena na mnoze i poučkami theoretickými.

Ještě více setřen byl později rozdíl mezi národohospodářskou theorii a politikou působením některých literárních směrů a škol německých. Tak zejména škola historická (ze starších Roscher, Knies, Hildebrand, z mladších Schmoller, Knapp, Bücher) neuznávajíc methody deduktivní a kladouc hlavní váhu na drobné bádání v oboru dějin hospodářských, sama uzavírala si cestu ku vyšším cílům theoretickým. Vedle toho opět směr tak zvaný kathedrově sociální (zejména Schäffle, Wagner, Schmoller), jenž ovšem nikdy netvořil jednotné vědecké školy, nýbrž zahrnoval v sobě i příslušníky jiných směrů, spatřoval přední cíl svůj právě a výlučně v pěstování hospodářské a sociální politiky s hlediska ethického a s pronikavým zřetelem k úkolům moci veřejné. Naproti tomu škola t. zv. rakouská (zejména Karel Menger, Bohm-Bawerk) vrátila se k intensivnímu pěstování bádání theoretického pomocí methody deduktivní, s náležitou opatrností používané. Jest pak nedocenitelnou zásluhou Mengrovou, že poukázal k přesnému třídění obou cílů badacích, theoretického a praktického, v oboru věd společenských.

Od té doby věnuje se opět větší péče soustavnému rozdělení vědy národohospodářské v část theoretickou a praktickou a jako ze starších již Roscher, tak i z novějších spisovatelů zejména Conrad, Phllippovich ve svých učebnicích zvláštní oddíl věnují národohospodářské politice. Také obvyklý akademický výklad národohospodářské nauky na universitách rakouských roztřiďuje se nyní na theorii a politiku národohospodářskou.

Vedle soustavného celkového zpracování jsou pak ovšem i jednotlivé části národohospodářské politiky (politika agrární, průmyslová, obchodní atd.), i jednotlivé zvláštní otázky a problémy sem spadající předmětem samostatných prací literárních.

Nejcennější v tom směru jest řada publikací spolku pro sociální politiku (Verein für Socialpolitik) a velký slovník „Handwürterbuch der Staatswissenschaften“, jejž vydali Conrad, Elster, Lexis a Lohning za účasti četných pracovníků.

 

 

 

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 7 komentáře

Pole aneb Černá hodinka

Jako každý venkovský šlechtic i já jsem samozřejmě majitelem nějakých polností. A nehospodařím na nich sám, leč jsou propachtovány nejbližšímu zemědělskému podniku. Takže se o ně nemusím starat, jen beru nějaké ty naturálie a nějaký ten nájem. Nejsem zemědělec a ani jím být nehodlám.

Moje polnosti se ale staly předmětem zájmu různých kupců. Cena, kterou za ně nabízejí mnohokrát přesahuje jejich hodnotu. Což samo o sobě vzbuzuje moji nedůvěru a listy používám jako prostředek k podpalu v krbu buď domácím nebo venkovním. Větší hodnotu jim nepřisuzuji. Až jedna z nabídek mi trochu osvětlila situaci. Jde totiž o peníze. Ne o ty, které bych dostal já za polnosti, ale o ty, které by nový majitel, jsa „podnikajícím“ zemědělcem, dostal na dotacích. A to i přes to, že by je nechal propachtované stávajícímu nájemci.

A tady mi něco nehraje. Jaké to může majitel dostat dotace, když na pozemku hospodaří někdo jiný? Za půdu ladem? Ladem to neleží. Na pěstování nějaké plodiny? Tam se přece pěstuje to, co tam zaseje nájemce. O co tedy jde? Z mého pohledu o dotační podvod. A také chybu dotačních úředníků, kteří přidělují dotace pouze na základě vlastnictví nějaké půdy, což se snadno doloží Výpisem z katastru. Ale skutečný stav využívání pozemku patrně nikoho nezajímá.

Jsou dotace a jsou dotace. Někdy je třeba podpořit nějaký výrobní program, jindy potřebnou infrastrukturu. Ale existuje mnoho dotací, které prostě jen proletí kolem a končí v kapsách spekulantů. Takže budu-li někdy chtít své polnosti prodat, první je nabídnu stávajícímu nájemci. I když dostanu cenu mnohem nižší. Podvody ale podporovat nehodlám.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , | 43 komentáře

O komunikácii (1) – Trumpove čokoládové zákusky

Cesta k porozumeniu.

Prvé, čo sa začíname učiť, keď prídeme na svet, je umenie komunikácie s blízkym aj vzdialenejším okolím. Od schopnosti komunikovať a rozumieť svetu doslova závisí naše prežitie. Učíme sa to však celý život, lebo je to umenie, ktoré je bez hraníc. Každý nový vzťah rozširuje možnosti mýliť sa a urobiť chybu.

Zvlášť veľké riziko chýb v komunikácii je medzi rôznymi kultúrami, národmi alebo živočíšnymi druhmi. Napríklad psíčkari nechápu, že keď kocúr šibe chvostom zo strany na stranu, nie je to prejav radosti, ale nervozity. Keď potom psíčkar siahne po kocúrovi, že ho pohladí, a kocúr sa hodí na chrbát a odhalí brucho, nie je to výzva na hranie. Kocúr je v panike a psíčkar by mal radšej hneď stiahnuť ruku, inak hrozí, že bude musieť dezinfikovať hlboké škrabance od pazúrov.

Naučené stereotypy komunikácie prosto nefungujú vždy a všade. Naša západná kultúra sa prehnane sústreďuje na verbálnu komunikáciu. Mnohé neverbálne aspekty komunikácie si nevšímame alebo ich nedokážeme dešifrovať. A často je už nad naše sily vnímať, že komunikácia môže byť viacvrstvová a integrálna.

Skvelý príklad predviedli prezidenti Donald Trump a Si Ťin-pching počas návštevy čínskeho prezidenta v Mar-a-Lago. Mám na mysli hlavne známy incident, keď Trump pri podávaní čokoládového dezertu oznámil Si  Ťin-pchingovi, že na Sýriu práve letí 59 striel s plochou dráhou letu. Na tomto zdroji nájdete v češtine prepis rozhovoru D. Trumpa s redaktorkou Fox News TV Mariou Bartimoro, kde jej farbisto opisoval celú príhodu. Táto príhoda, ako aj celá návšteva, má mnoho kontextov a dôsledkov v medzinárodných aj obchodných vzťahoch, ale rozoberať všetky z nich je mimo ambícií a možností tohto článku. Podrobne si všimneme len malý úsek deja a len z pohľadu komunikácie.

DT: Řekl jsem mu, co se děje je, že jsme právě poslali padesát devět řízených střel na Irák, a já bych chtěl, abyste to věděl. A on jedl dort. A byl potichu.

MB: Na Sýrii…

DT: Ovšem, na Sýrii. Jinými slovy, právě jsme poslali padesát devět raket na Sýrii. A já bych chtěl, abyste to věděl, protože já jsem nechtěl, aby šel domů a nic nevěděl… Už jsme skoro skončili. Byl to perný den v Palm Beach. Už jsme skoro skončili a já – co udělá?, dojí zákusek a půjde domů?… a řekne, víte co, ten chlápek, s nímž jsem právě večeřel zrovna v tu chvíli napadl jinou zemi.

MB: Jak reagoval?

DT: Takže on deset vteřin mlčel a pak požádal tlumočníka, aby mu to opakoval. Nemyslel jsem, že je to dobré znamení. A on mi pak řekl, že každý, kdo používá (otravný) plyn – můžete téměř říct nebo cokoli jiného – že každý, kdo je tak brutální a používá plyn na děti a nemluvňata, tak je to OK.

MB: Souhlasil?

DT: Bylo to pro něj OK. Byl OK.

Táto príhoda sa stala vo veľmi úzkom kruhu, preto je najdôležitejšie (a veľmi poučné), ako ju jednotlivé strany interpretujú. Najskôr však pripomeňme, že Trump so Si Ťin-pchingom trávili spolu už niekoľko dní (foto) a Trump na svojom twitteri informoval o skvelej atmosfére, chémii a priateľstve, ktoré sa vyvinulo medzi oboma prezidentmi a ich manželkami. Doslova sa chválil tým, že ho čínsky prezident niekoľkokrát nazval svojím priateľom.

Západný mainstream teda Trumpa interpretuje ako úprimného priateľského chlapíka, ktorý preukázal čínskemu prezidentovi česť a osobne ho ako prvého informoval o útoku. Ak Si Ťin-pching niečo mal proti tomuto aktu, mohol to teraz a rovno do očí, na rovinu, povedať. Keďže nemal námietky, znamená to súhlas. Takto férovo a na rovinu predsa jednáme aj my. Naši prezidenti Číňanom vždy úprimne a na rovinu pripomínajú dodržiavanie ľudských práv. (Niektorí prezidenti majú gule aj na to, aby s nonšalantnou úprimnosťou spôsobovali diskomfort aj prezidentovi USA, ale nie je ich veľa.) Tento štýl komunikácie poznáme veľmi dobre, stretávame sa s ním prakticky denne. Poznáme to.

National Interest to formuluje presne doslova. Ak teraz niektoré čínske denníky kritizujú Trumpa za útok na Sýriu, mali by kritizovať aj Si Ťin-pchinga, lebo mal príležitosť niečo proti tomu urobiť a nepohol ani prstom. Si Ťin-pchinga teda zrejme doma čakajú problémy. Určite klesla jeho prestíž a pri najbližších prezidentských voľbách mu to strana a ľud spočítajú.

Skúsme sa však vžiť do kože Si Ťin-pchinga. Je to ťažké, no niečo si prečítajme o čínskych vzťahoch a o ich prístupe k zdvorilosti, napríklad tu,  tu a najmä tu. Dozvieme sa, že Číňania svojich obchodných priateľov a hostí takmer od prvej chvíle nazývajú priateľmi. Priateľstvo však pre nich má iný obsah ako pre nás. Pochybujem, že Trump ako skúsený obchodník toto nevie, no on a jeho štáb zjavne využívajú, že to nevie väčšina Európanov a Američanov, aby sme uverili v „priateľstvo na prvý pohľad“. Ak sa teda Si Ťin-pching vráti domov a urobí čokoľvek nepriateľské voči Trumpovi a USA, bude v našich očiach vyzerať ako vierolomník.

Na druhej strane je ťažké, ale dôležité zobrať do úvahy, aké dôležité pre Číňana je „zachovať si tvár“. Vyjadriť nesúhlas alebo odpor voči tomu, čo robí partner počas rokovania, tobôž zvyšovať hlas, je striktne proti čínskemu bontónu a Si Ťin-pching, ak chcel v momente konzumovania čokoládového dezertu ostať „čínskym gentlemanom“, nemal inú možnosť ako neurčito dať Trumpovi najavo, že pochopil obsah oznámenia. Že ho to mohlo stáť nepríjemnú chvíľku sebaovládania si môžete predstaviť podľa toho, že sedíte na jeho mieste a ten chlap, čo vás hostí nonšalantne prehlási: „Ozaj, aby som nezabudol, moja Ivanka nemohla zaspať kvôli tým správam o posledných výčinoch toho tvojho chránenca, tak som sa nasral a poslal som pár chlapov, aby mu rozmlátili kapotu. Tak nebuď moc prekvapený, ak ti zajtra neodpovie na sms-ku.“

Trump teda Si Ťin-pchinga dostal do veľmi nepríjemnej situácie, z ktorej pre neho nebolo dobré východisko. Si Ťin-pching zrejme veľmi dobre rozumie anglicky, no svojím 10-sekundovým mlčaním a žiadosťou o opakovaný preklad dal Trumpovi jasne najavo, že sa v situácii necíti komfortne. Zrejme čakal od Trumpa, že celú vec zahovorí, zmení tému a nebude ho nútiť, aby sa vyjadril. Márne. Rusi, ktorí majú stáročné skúsenosti s ázijskou mentalitou a kultúrou, to postrehli hneď a napríklad na portáli rusvesna napísali aj toto: „Číňania toto americké grobianstvo a hrubú demonštráciu sily v čase čínskej návštevy pri ktorej sa venovali ekonomickým otázkam pravdepodobne vyhodnotili ako pokus zatlačiť a ponížiť čínsku delegáciu a prijali už aj riešenie, ako budú ďalej reagovať. Takisto Trumpom zverejnené informácie, ktoré získali médiá a kochanie sa čínskym mlčaním je hrubým porušením diplomatickej etikety a totálne nepochopenie čínskych tradícií.“

Pozrime sa teda, ako túto príhodu interpretovala čínska strana. Predovšetkým zistíme, že Si Ťin-pching vôbec nedal žiadne oficiálne tlačové vyhlásenie o tejto návšteve, nebola ani krátka spoločná tlačová konferencia v USA pred odletom, ako býva pri podobných vrcholných schôdzkach zvykom. Čínsky denník People napríklad s uspokojením vyzdvihoval ekonomické otázky a výsledok, že USA zrejme stiahnu obvinenia, že Čína manipulovala s menovými kurzami juanu. O príhode s čokoládovými koláčikmi ani slovo.

Čínska tlač však o tejto príhode informuje. Už len preto, že pre Trumpa to bol zjavne zlatý klinec programu. Shanghaiist podrobne a s fotografiami informuje o noblese Trumpovej rezidencie a luxuse na prestretom stole, avšak zhodnotil, že po oznámení o útoku sa atmosféra obeda dostala na veľmi nepríjemnú úroveň a bombardovanie Sýrie zatienilo tento, aj bez toho veľmi náročný summit dvoch prezidentov.

South China Morning Post popisne preberá americký výklad, ale o reakcii čínskeho prezidenta informuje cez tretiu osobu, doslova: Tillerson povedal, že Si prejavil „porozumenie“ pre Trumpovo rozhodnutie vojensky zaútočiť na Sýriu, aby zastavil plošné zabíjanie vrátane detí. Úvodzovky vložil čínsky autor a nezabudol pridať, že podľa časových súvislostí zrejme Si Ťin-pching nebol prvý, komu túto informáciu Trump oznámil. Prednosť mali mať (podľa Spicera) niektorí nemenovaní čelní predstavitelia štátov a niektorí kongresmani.

Veľavravná je aj informácia japonskej tlače. Japan Times informuje o schôdzke veľmi podrobne, najmä o jej ekonomických aspektoch, ale pripomína aj zložité vzťahy so Severnou Kóreou a venuje sa testom severokórejských rakiet, ktoré znepokojujú región a USA. Ale o útoku USA na Sýriu ani slovo. Časopis Nikkei Asian Review spomína útok USA na Sýriu jednou vetou: „Samotný fakt, že po stretnutí prezidenti nevydali žiadne spoločné vyhlásenie, ani sa nekonala spoločná tlačová konferencia, naznačuje hlboké rozdiely v takých otázkach ako útok USA na Sýriu…“ Takže Japonci, ktorí veľmi dobre chápu čínsku mentalitu a ich spôsob komunikácie, rozumejú, že súhlas by mal vyzerať inak.

Na záver, na odľahčenie, uvediem originálny komentár DNA India, ktorý si všimol Trumpovo prerieknutie, že poslal rakety na Irak a až po redaktorkinom upozornení sa opravil, že cieľom bola Sýria. Indovia briskne pripravili krátke video s reklamou na čokoládový koláčik Mar-A-Lago, ktorý je taký lahodný, že „zabudnete, ktorú krajinu bombardujete“.

Ázijský spôsob komunikácie je podstatne bohatší, celostnejší a viac zohľadňuje kontext, ako náš bežný spôsob komunikácie. V budúcej časti tohto krátkeho seriálu sa podrobnejšie pozrieme na niektoré ďalšie príklady, ktoré nám pomôžu porozumieť.

 

 

 

 

Zdroje:

http://www.smh.com.au/content/dam/images/g/v/i/2/2/9/image.related.articleLeadwide.620×349.gvhm8h.png/1491998012964.jpg
http://neviditelnypes.lidovky.cz/glosa-tomahawky-a-cokoladovy-dort-drm-/p_zahranici.aspx?c=A170414_110607_p_zahranici_wag
https://www.wsj.com/articles/trump-and-xi-tensions-turn-to-friendship-1492033631?mod=e2tw
https://twitter.com/realDonaldTrump/status/850722694958075905
https://www.theguardian.com/us-news/2017/apr/12/trump-xi-jinping-chocolate-cake-syria-strikes
https://www.washingtonpost.com/news/the-fix/wp/2017/04/12/trump-seems-dazzled-by-being-able-to-bomb-syria-over-dessert/?utm_term=.a418a597141e
http://nationalinterest.org/feature/the-us-china-showdown-mar-lago-how-trump-undercut-xi-20106?page=2
http://www.chinahighlights.com/travelguide/chinese-host-and-guest-customs.htm
http://www.chinahighlights.com/travelguide/guidebook/etiquette.htm
http://www.china-mike.com/chinese-culture/understanding-chinese-mind/cult-of-face/
https://chinaculturecorner.com/2014/01/27/saying-no-in-china/
http://www.hlavnespravy.sk/vyznamnych-10-sekund-mlcania-cinskeho-prezidenta-si-tin-pchinga/968762
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Co-ma-spolecneho-Zeman-a-Monica-Lewinska-Resilo-se-u-Krampola-185350
http://en.people.cn/n3/2017/0413/c90000-9202333.html
http://www.scmp.com/news/china/policies-politics/article/2085954/trump-tells-xi-syrian-missile-strikes-over-dinner-mar
http://shanghaiist.com/2017/04/07/trump_xi_meeting.php
http://www.japantimes.co.jp/news/2017/04/07/world/politics-diplomacy-world/trump-meets-xi-mar-lago-amid-tensions-north-korea-syria-trade/#.WPPLoIjyiMp
http://asia.nikkei.com/Politics-Economy/Policy-Politics/US-China-compete-to-build-great-nations?page=1
http://www.dnaindia.com/world/report-watch-trump-bombed-syria-while-eating-the-most-delicious-chocolate-cake-with-china-s-president-xi-2402843

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , | 71 komentáře

Jarní náladovka

Počasí tenhle týden zase dělalo kotrmelce. Nejspíš se (pro velký úspěch) rozhodlo zopakovat si letošní zasněženou zimu a vzalo tu změnu skokem, z teplotních rekordů rovnou do závějí a metelic.

Takhle to tu v zahrádkářské kolonii vypadalo, dokud jsme si ještě mysleli, že už je definitivně jaro:

Jenže pak si jaro někam odskočilo a vypukla zima. Tady u nás to nebylo tak zlé, nějaká ta vánice sice byla, ale půlmetrové závěje se nekonaly. I ty květy na stromech snad přežily, jen už nejsou tak zářivě bílé. No, snad už to skončilo – podle předpovědi by údajně měl pátek být poslední den s mrazem. Ale stejně si myslím, že by neškodilo si po tom zimním šoku dopřát pár jarních obrázků.

Jaro k nám letos přinesla tahle žluna a to dokonce už 14. února. Na trávníku tehdy místy slezl sníh a roztála zem. Tedy spíš se na vrchu rozbahnila. A žluna se snažila z toho bahna vydolovat něco k jídlu. Nevím, jestli uspěla. Ale zablátila se pořádně – a podle toho, jak kouká, tak se i pěkně naštvala.

Žluna to trošku upospíchala – normálně tu nástup jara ohlašuje svými nenápadnými kvítky křivatec.

A pak už to jde ráz na ráz! Ve čtyři ráno začíná ptačí koncert – no, spíš tedy hulákání a rámusení všeho druhu. Za ty decibely by se nemusela stydět pomalu ani rocková kapela

A najednou je všude spousta ustaraných ptačích rodičů a opeřené mládeže a rozruch a zmatek. Tihle tři brhlíci jsou sourozenci, celkem jich bylo asi pět, nebo šest, ale vyfotit je najednou, to bylo nad mé síly. Oni totiž právě studovali kurs rychlolétání. Instruktory byli samozřejmě rodiče a výuka probíhala metodou cukru a biče. Jen místo cukru se používalo nějaké chutné sousto z brhličí kuchyně. Já tam seděla na lavičce a jen jsem sledovala, jak vždycky odněkud vyletěl někdo z rodičů s dobrotou v zobáku a v tu chvíli vystartovali všichni mlaďoši a s jekotem se hnali za ním. Rodič přistál na cílovém stromě, ve vteřině se kolem něj na kmen přicvakali mladí a dožadovali se soustíčka. Ale to bylo jen pro jednoho! A v tu chvíli odněkud vyletěl druhý z rodičů a hladová omladina se s jekotem hnala zase za ním. Lítali takhle kolem mne hezky dlouho a rychlost měli pořádnou. Já jen čekala, kdy se někdo z nich strefí do mne a já pak v nekrologu budu mít, že jsem zahynula, probodnuta brhlíkem.

Tohohle mladého drozda (nebo je to kvíčala? V tomhle věku to nerozeznám!) taky učili létat. Ale moc touhy po vzdělání tedy nejevil – ostatně, je to na něm i vidět. O pár metrů dál stojící otec mu ukázal, že pro něj má něco k snědku – a ať si pro to doletí. Ale mladej, že ne. A vypravil se tam pěšky. Ale měl smůlu: instruktor létání vyletěl na nejbližší větev a potomek musel, chtě nechtě, vyletět za ním.

A tohle je paní kachna Poláková-Chocholačková s rodinkou. Právě jsou na vycházce. Vlastně má asi být na výplavce. Viděli jste někdy, jak se tyhle kachny potápějí? Naše obvyklá, všem známá kachna březňačka se při potápění většinou jen překotí do vody, zobákem cosi loví u dna, zadni partie jí trčí nad vodou a oranžové nohy sebou nedůstojně máchají ve vzduchu. Rodina Polákovic má jinou metodu: jakoby trochu nadskočí nad hladinou, tam se nasměruje a šipkou zmizí pod vodou. A není. Až za chvíli se vynoří o pár metrů dál…

Já vím, že tenhle poslední obrázek přivodí mrákoty všem, kteří se snaží vypěstovat si anglický trávník. Ale když já mám tahle malá sluníčka, rozsypaná po louce, opravdu ráda.A k jaru prostě patří!

 

 

 

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 16 komentáře

SVĚT: Erdoganovo referendum a turecká demokracie aneb Slovo do pranice

Jarda Hudec mi poslal článek ze serveru echo24. S mnohými myšlenkami souhlasím a zdá se mi, že pisatel celkem dobře vystihuje skutečné události v Turecku. Ale je to opravdu slovo do pranice. Tak hlavně čestné boje.

Po vítězství tureckého prezidenta Erdogana v referendu, které v Turecku zavádí prezidentský systém, se světová i česká média zaplnila lamentacemi o osudu tamní demokracie. Skoro to vypadá, že Turci dlouhá desetiletí vyrůstali v tradici téměř anglosaské demokracie, úzkostlivé dělby moci a plné nezávislosti všech možných nezávislých úřadů a teď najednou jim léty zažité tyto vymoženosti zlý diktátor Erdogan bere.

To je ovšem lež jako věž. Tvůrcem té skutečné, současné a svou kvalitou všelijaké demokracie v Turecku je právě tento zlopověstný Erdogan. Ona slavná Atatürkova sekulární Turecká republika, o niž naše média ráda hovoří, totiž byla vojenskou diktaturou, v poválečném období zastřenou formálním parlamentarismem a střídáním vlád. Rozhodující slovo však měli stále generálové, kteří – pokud se jim vládnutí nastrčených civilních vlád přestalo líbit – neváhali provést vojenský převrat nebo prostě sesadit nepohodlné politiky. Na nějaká lidská práva a respekt k menšinám se při tom moc nehrálo. V době studené války to ovšem nikomu nevadilo – Turecko je strategicky nesmírně významná země s druhou největší armádou v rámci NATO. Nedostatky turecké kvazidemokracie se však ukázaly velmi užitečným argumentem pro zchlazování tureckého nadšení pro vstup do EU celých posledních 40 let.

Vše se začalo měnit až po roce 2003, kdy se po vítězství své umírněně islamistické strany AKP stal premiérem země bývalý úspěšný istanbulský starosta Erdogan. To jemu se podařilo zbavit armádu určujícího vlivu na politiku, přiblížit praxi tureckého vládnutí evropským standardům a především zahájit nesmírně úspěšnou éru ekonomického rozvoje. Ten nebyl omezen jenom na tradiční přímořská hospodářská centra, ale dokázal zlepšit životní podmínky i miliónům obyvatel tradičně zaostalého vnitrozemí. Odtud pramení Erdoganova politická síla a popularita v turecké veřejnosti.

Pochopil rovněž, že pouhé napodobování Západu ke skutečné prosperitě a stabilitě nestačí, že dlouhodobě úspěšnou budoucnost nelze zakládat na atatürkovském odmítání a potlačování vlastních kulturních tradic. Dlouho sloužil Erdogan za příklad osvíceného státníka, který dokázal spojit islámskou tradici s moderním rozvojem.

Referendum tak znamená pouze to, že demokratický reformátor přehodnocuje pod vlivem svých politických zkušeností své původní kroky, neboť vidí, že vnucovaný evropský politický systém znamená pro něho v tureckém prostředí výrazná rizika. Téměř osmdesátimiliónová země velkých sociálních, etnických i náboženských rozdílů postrádající tradice skutečné demokracie, ležící navíc v nesmírně výbušném a strategicky významném regionu, kde se střetávají zájmy velmocí, nemůže obstát bez silné a stabilní vlády. Navíc přístup bývalých velkých vzorů a spojenců USA a EU přinesl v obamovské éře Erdoganovi pouze velké rozčarování. Za aktivní podporu jejich podivných manévrů na Blízkém východě, které vešly do dějin pod názvem „Arabské jaro“, se mu dostalo příležitosti přihlížet truchlivému osudu odkopnutých věrných spojenců Západu Mubáraka, Bin Alího a dalších, aby sám jenom horko těžko odvrátil přípravu „barevné revoluce“ proti jemu samotnému při demonstracích na istanbulském náměstí Taxim. Prozápadní angažmá v syrském a iráckém konfliktu přineslo Turecku hrozbu vojenského střetu s Ruskem a eskalaci kurdského problému ohrožujícího územní integritu Turecka.

Erdogan byl a je aktivním klíčovým spolupracovníkem západních velmocí v další velké a podivné politické hře současnosti – migrační krizi. Je evidentní, že bez úzké koordinace Turecka s velmocemi by se migrační vlna z Turecka do Evropy ani nedala do pohybu, ani následně nezastavila. Příslib bezvízového styku Turecku ze strany EU jasně ukazuje, že migrace jako taková pro ty, kteří řídí evropskou politiku, problém nepředstavuje. Taktickým a dočasným problémem je pro ně odpor veřejnosti jejich zemí vůči neomezenému dovozu orientálních kolonistů. Proto dohody s Tureckem.

A poté přišel loni v létě pokus o převrat, z něhož prezident viní na Západě zakořeněné gülenistické muslimské hnutí. Současná pozice Erdogana a jeho snaha o maximální posílení vlastní pozice má proto logický vývoj i jasné příčiny. Turecký prezident po všech těchto peripetiích ztratil důvěru v západní spojence a jejich skutečné záměry. Nechce hrát roli mouřenína, který splní úkol a může odejít. Navíc přitažlivost evropského vzoru a EU je ta tam. Turecko po 14 letech Erdoganovy vlády je regionální politická, vojenská a především hospodářská velmoc, jejíž vliv trvale sílí a roste. Jak ostrý je to protiklad s fatálním úpadkem jeho tradičního rivala – Řecka, které 36 let členství v EU přivedlo na samé dno. Turci již chápou, že členství ve stagnující Unii jim nic dobrého přinést nemůže.

Lze říci, že zdiskreditován je i samotný západní model společnosti, která se potácí v pocitech nedůvěry sama v sebe, pokrytectví a dekadenci. Dnešní Turecko nemá pocit jako před sto lety, že se má ke svým tradicím otočit zády a slepě imitovat cizí dovezené vzory. Legitimita silného vládce je v tradici orientální společnosti daleko přirozenější než umělé antagonismy slabých institucí parlamentního systému, stejně jako potlačování politických protivníků autoritativní státní mocí odpovídá poměrům více než nadvláda všemocných ze zahraničí řízených neziskových organizací a potlačování jejich odpůrců, což je současný politický trend vnucovaný ze Západu.

Krátce řečeno, v Turecku se referendem nic strašného nestalo. Demokracii Turkům Erdogan dal, teď její podobu posouvá, možná podle amerického vzoru či někam jinam, ale to zatím nikdo s určitostí říci nemůže. Lamentace proto nejsou na místě.

Echo24.cz, 19.4.2017

 

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , , , | 8 komentáře