Manipulace

Jak se mění významy slov.

Podle Nového velkého ilustrovaného slovníku naučného z roku 1931  se slovem manipulace rozumí „kancelářská služba oproti konceptní

Ottův slovník naučný z roku 1900 tento pojem upřesňuje: „ Manipulace značí odborné zacházení s něčím. U úřadů nazývá se m-cí pomocná práce oněch úředníků, kteří nemají právnického vzdělání a provádějí zejména to, co nařizují úředníci konceptní. Úřednictvo dělí se tudíž na úřednictvo konceptní a manipulační. Manipulační jest na př. služba v podacím protokole, ve spisovně (registratuře) a výpravně (expeditu)

A ještě hlouběji v čase. Kapesní slovník novinářský z roku 1862 uvádí totoManipul-ace,  z lt., vykonávání, zacházení, nakládání s něčím, zvl. s úředními spisy; –ant, úředník vykonávající zapisování, přenášení a ukládání spisův a j.; –ovati, zacházeti n. nakládati s něčím ;-um, ubrousek k utírání rukou a kostelních nádob v řecké církvi ; –us, lt., hrsť, přehršlí něčeho ; 2. u st. římanův oddíl vojska, 3tí čásť kohorty.

Ale stále nejsme na významu dnešním.

Takže použiji Slovník cizích slov https://www.online-slovnik.cz/slovnik-cizich-slov/ a vyhledám příslušný výraz. A čtu toto:

  • zacházení s něčím, postup nebo způsob tohoto zacházení
  • nečestné jednání, čachry

Pokud však zadáte do vyhledávače slovo „manipulace“, objeví se vám v první řadě význam psychologický, tedy manipulace myšlením osob. Takže teprve naše doba dospěla k posunu slova do jiné polohy. A tak dneska víme, jak se vlastně manipuluje – tedy pohybuje vědomím a názory občanů.

Jeden malý příklad, jak je tenká hranice dvou sdělení. Pokud se jedná o manifestaci schvalovanou, pak je účastníkům  (studentům MU Brno) „zajištěna doprava“. Pokud se jedná o manifestaci neschvalovanou pak jsou „sváženi autobusy“ s dodatkem, který nějak to svážení dehonestuje (tryzna za Fidela, kde účast „jistě byla povinná“).

A jistě najdete podobná tvrzení, kde často záleží na tom, zda se věc podá tím „správným“ způsobem a příslušnou intonací.

Takže zkuste zalovit v žumpě a najít podobná sdělení, která na první pohled sice nevypadají, ale jsou manipulativní.

Další článek v 17:00: Hádáme opět – hudební hádanka

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , | 14 komentáře

Černá hodinka aneb Dávkou pal

Je mi to už trochu žinantní, česky řečeno – je mi to už trochu blbé, ale je to silnější než já. Občas se s vámi musím o něco podělit. Teď třeba o další střelbu do vlastní nohy.

Petruška Šustrová je mi svými mravokárnými výlevy silně nesympatická a jediné co s tím mohu dělat je, že od ní nic nečtu. Ona má právo psát, já mám právo to nečíst. Titulek fejetonku v pátečních Lidových novinách „Konec Sovětského svazu“ ale nějak přilákal moji pozornost, tak jsem si ho (já blb) přečetl. Máte masochistickou možnost učinit totéž:

petruska

Kdo tu mimořádnou příležitost nechce využít naplno, tomu zde zacituji úryvek:

„A nebyla to jen Ukrajina, kde miliony a desítky milionů lidí pociťovaly své členství v SSSR jako vnucené. Ze všech měl vzniknout jednotný lid: homo sovieticus. Nu, nevznikl. Podmaněné národy jaksi nezapomněly na své kořeny, tradice ani jazyky, i když je jasné, že víc než sedmdesát let sovětského režimu se podepsalo na celých generacích.“

Nu, já osobně jsem rozpadu SSSR nijak neželel a neželím dodnes. Jen si se škodolibým pocitem představuji, jak za několik desetiletí bude podobný text psát novinář, který zamění jen slova „Sovětský svaz“ za Evropskou unii. Vypadalo by to asi takto:

„A nebyla to jen Česká republika, kde miliony lidí pociťovaly své členství v EU jako vnucené. Ze všech měl vzniknout jednotný lid: homo europensis. Nu nevznikl. Podmaněné národy jaksi nezapomněly na své kořeny, tradice ani jazyky, i když je jasné, že víc než sedmdesát let bruselského režimu se podepsalo na celých generacích.“

Jasně, že každé přirovnání kulhá, tohle moje také. Leč nezbývá než si povzdechnout: „podobnost čistě náhodná“.

Hned na začátku vyvrátím jednu námitku – v EU jsme dobrovolně. Nu – někteří ano, někteří ne. V roce 1946 hlasovalo pro KSČ (a tedy příklon k SSSR) v českých zemích 43% voličů a orientaci na ruského medvěda neodmítali i mnozí voliči jiných stran – zde číslo odhadnout neumím.

V roce 2003 hlasovalo v českém referendu pro vstup do EU vysoké procento voličů – 77%, a je otázka, kolik z nich by to dnes rádo změnilo. Leč výhrady k současné podobě a hlavně vývoji EU jsou v celé Evropě značné, to je snad mimo diskusi. A že ani dnes „desítky milionů“ lidí nechtějí zapomenout na své kořeny, tradice ani jazyky je nabíledni.

To podmanění, všimněte si, dnes nemá charakter vojenské agrese. Dnes má ze strany Bruselu podobu čistě „hybridní“.

Tak mám pocit, že střelba do vlastní nohy mnohých publicistů se stává obvyklým jevem. Možná se dočkáme i povelu: „Dávkou pal!“.

Důležitý není aktuální stav, ale trend, to přece víme všichni. A trend je celkem na prdel, vážení.

Další článek v 0:00: Manipulace

hudec

Rubriky: Krajanovy postřehy, Černá hodinka | Štítky: , , , , , | 42 komentáře

O střelbě do vlastní nohy, aneb trochu zbytečné psaní

B Pravidelnou sobotní přílohou Lidových novin je „Česká pozice“. Zpravidla spíše intelektuálského obsahu, mnohdy velmi zajímavého. Z osobního pohledu lze s některými úvahami na stránkách tohoto specifického týdeníku souhlasit, s jinými nikoliv – to je ale přirozené a normální, myslím si.

Původně měla Česká pozice pouze elektronickou podobu a byla soukromým projektem Andreje Babiše, který realizoval a řídil zkušený novinář Ištván Léko. Poté, co se Babiš zmocnil v rámci nákupu vydavatelství Mafra i Lidových novin, stal se Ištván (se vzpomínkou na dávné časy ho mohu nazývat křestním jménem a tykat mu) jejich šéfredaktorem a Česká pozice se stala jejich integrovanou součástí, byť si zachovala určitou svébytnost. Najdete ji na http://ceskapozice.lidovky.cz/ .

V sobotu 3.12. 2016 byla v tištěné podobě České pozice celá str. 15 (v rámci číslování stran v Lidových novinách) věnována tématu „Ubráníme se novému vedení války?“. Obsah upřesňuje i podtitulek hlavního článku (Obrana proti hybridnímu způsobu válčení je záležitostí nejen zpravodajských služeb, ale i občanské společnosti) a zaměření titulek druhého článku na této straně (Ruský cíl: rozděl a panuj!).

Laskavý čtenář mého textu má asi již teď o obecném obsahu celkem jasno, nicméně je zajímavé, jak se autor hlavní stati (Lubomír Světnička, publicista) vrací do historie a jako hybridní válku označuje německé akce proti ČSR koncem třicátých le, autor cituje Miroslava Mareše z Masarykovy univerzity v Brně:
„Nacistické Německo zahájilo hybridní válku za pomoci nacistických sudetoněmeckých militantních skupin a masivní protičeskoslovenské propagandy. Situace kulminovala Mnichovskou dohodou v září 1938. V roce 1939 pak byla využita kombinace proněmeckých a protiposlkých postojů v takzvaném slezském odboji.“

Všechno ostatní je ale jen a pouze o Rusku jako největším nebezpečí pro naši zemi a demokratický svět vůbec. Obsah charakterizují věty jako např.“
„Od roku 2003 Rusko postupně přetvářelo své vojenské plánování a operační způsoby. Moskva zcela rezignovala na tradiční válčení, ale postupně vylepšovala nové prvky válčení. Všechny, které lze dnes označit za součást hybridního boje, už Rusko v minulosti použilo, jen se změnilo pořadí priorit.“
„V létě 2008 si Rusko nové prvky boje vyzkoušelo ve válce s Gruzií o Abcházii a Jižní Osetii, v níž uplatnilo konveční bojové akce v kombinaci s řadou nekonvečních, jež odpovídají hybridnímu válčení….. Poprvé také použila kybernetický útok, jenž během několika hodin ochromil internetové stránky gruzínského prezidenta (pozn. Hudec – tím byl tehdy ten celkem zvláštní člověk Michail Saakašvili), vlády i úřadů, i vedla informační válku, když se snažila vnutit světu i domácí veřejnosti svůj názor kampaní prohlášení, informací a dezinformací.“

Pak je samozřejmě na řadě Ukrajina a Krym, a potenciálně další země, ale nemohu tu opisovat celý článek. Ten je ovšem, jak je v Lidových novinách celkem dobrým zvykem, doplněn rozsáhlou grafikou, část jí přikládám. Dovolím si z ukázky vybrat jednu část, nazvanou:
Příhodná oběť:
– dlouhodobě špatně spravovaný stát
– nefungující společnost
– rozdělené obyvatelstvo
– útočník má u části populace jisté sympatie
– sousedství s útočníkem
– neefektivní kontrola hranice
– nevěrohodní spojenci

hybrid

Z výjimkou hesla „Nefungující společnost“ bych jako příhodnou oběť klidně viděl podle těchto atributů nejen Českou republiku, ale třeba i Rakousko, Maďarsko atd. (doplňte si sami), ale to jen při pohledu z Východu, tedy od toho ďábelského Ruska.

Zkusme se na to ale podívat i z druhé strany, ze Západu, např. na takovou Itálii nebo Francii. Země jsou dlouhodobě špatně spravovány, fungují už jen částečně (třeba za cenu „mimořádného stavu“, neboli stanného práva), jejich obyvatelstvo je rozděleno a útočník má u části populace jisté sympatie. S útočníkem zprostředkovaně (přes moře a oceán) sousedí a hranice rozhodně efektivně nekontrolují. Mají věrohodné spojence? To nevím. Jenže tady si zkusme dosadit do rovnice místo proklínaného Ruska třeba USA – a ono to skoro pasuje! A s Ruskem samozřejmě taky!

Nebo zkusme nadstát, zvaný Evropská unie – bod za bodem. A jsme tamtéž a do role útočníka můžeme dosadit jak Rusko, tak USA.

Tím chci říci, že do kategorie „útočník“ lze podle popisovaných definic dosadit různé státy a výsledku je dosaženo. Výběr takového útočníka je pak motivován jen čistě ideologicky. Zapátráme-li v nedávné historii, zjistíme, že popisovanou metodu „hybridní války“ uplatňovali alespoň částečně naši současní západní mentoři už celá desetiletí (učili se), a ostatně i jejich působení před a při rozpadu tzv. socialistického bloku (který jsem já osobně přivítal) tyto prvky prokazatelně obsahoval. Postupně se dobrali i jistého stupně dokonalosti, například při ukrajinském Majdanu, pak v některých arabských zemích. Rusko tedy podle mého názoru jen opisuje podle západních zkušeností, možná uplatňuje i nějaká vlastní specifika, co já vím?

Jeden roztomilý příklad. Médii před několika dny proběhla kritika nového ruského filmu o 22 statečných panfilovcích, kteří bránili Moskvu v roce 1941. Například zde, jen nelitujte času a přečtěte si to:
http://zpravy.idnes.cz/rusko-panfilovci-obrana-moskvy-film-d7u-/zahranicni.aspx?c=A161125_155626_zahranicni_aha

Takže ti podlí Rusové v hraném filmu prý falšují historii. Možná, nevím, ale zcela jistě vím, že pokud ano, pak se to naučili v Hollywoodu. Tam mě z celé řady filmů napadá třeba ten, v němž stateční US námořníci přelstili Němce a zmocnili se tajného kódovacího zařízení Enigma. Jmenuje se „Ponorka U 571“ a mrkněte na ten nesmysl:
http://www.csfd.cz/film/13952-ponorka-u-571/prehled/

A to ponechávám stranou celou plejádu filmových blbostí, v nichž Američané setrvale zachraňují svět a zaplavují tímto brakem své okolí, které to zhusta lačně hltá. Tzv. „měkká síla“….. Součást hybridní války, co jiného? Možná ještě ne tak úplně vyhlášené, ale v budoucnu se to může hodit kdekoliv, ne? Protože USA budou nepochybně chránit své zájmy kdekoliv a kdykoliv na zeměkouli za použití jakýchkoliv prostředků, to je historicky doložitelná skutečnost.

Tak si tedy myslím, že při hlubším zamyšlení je zřejmé, že autor toho protiruského traktátu se střelil celkem úspěšně do vlastní nohy, ale ideologické sedativum mu ještě zabraňuje pocítit přitom bolest.

Na závěr ještě k tomu, proč tento text tvořím vlastně zbytečně.

Lidové noviny vycházejí v sobotu v prodaném nákladu necelých 50 tisíc výtisků, to je něco přes 600 výtisků na okres. Zasažení populace jakýmkoliv článkem v nich je tedy minimální – proč s ním tedy vůbec polemizovat? (Protože mě nasral, to dá rozum….). Návštěvnost internetové podoby České pozice jsem nikde nenalezl, ale vzhledem k tomu, že Lidové noviny uvádějí návštěvnost serveru www.lidovky.cz cca milión měsíčně, u jejich subsystému Česká pozice tedy asi nebude nijak moc vysoká, a zmiňovaný článek o hybridním válčení tam navíc dosud umístěný není, a bude-li, to netuším.

Podle mediálních odborníků není vlastně proč se dopadem obsahu médií na veřejnost a jejich důvěryhodností vůbec zabývat. Píše to Leoš Kyša na odborném webu „Mediahub“. On je tak trochu provokatér, z jeho textu vybírám následující tvrzení:

„Minulý týden evropskými médii proběhla zpráva o tom, že víc než polovina obyvatel Evropské unie nevěří ve svobodu médií ve své zemi a jen něco málo přes padesát procent Evropanů si myslí, že jim média poskytují důvěryhodné informace. Šlo o průzkum Eurobarometru. …… Mě osobně spíš trápí, že takové výzkumy vůbec někdo bere vážně a něco z nich vyvozuje. Vždyť je to všechno nesmysl. Ať už víra v média nebo vůbec výzkumy tohoto typu.“

„ Za prvé moc netuším, proč by měl někdo médiím věřit. ……. Média mají prostě nějaké své omezení – ať už je to kvalita obsazení redakce nebo prostě politický pohled na svět, který občas plodí nesmyslné články. Věřit proto instituci zvané „média“ je prostě nesmysl. Můžete věřit jednomu konkrétnímu médiu (a to ještě s rezervou) nebo svému oblíbenému novináři. Ale věřit médiím je hloupost.“

„Důvěra v média je tak prostě divná věc. Nerozumím tomu, proč to někdo měří a proč z toho někdo něco vyvozuje. Je to jen další zbytečné číslo. I kdyby to nebyla polovina ale deset nebo devadesát procent, prostě to nic neznamená.“

Celé to najdete tady:
http://mediahub.cz/komentare-35811/leos-kysa-a-vy-take-verite-mediim-neblaznete-1059122

Ať už médiím věříte nebo ne, a kterým ano nebo ne, je vlastně úplně fuk. Není on vlastně Leoš Kyša ruským agentem, když zpochybňuje smysl dat z Eurobarometru? Na Ministerstvu vnitra a v jeho subsystému Evropských hodnotách by si na něj možná měli posvítit….

Blbé mi připadá jen to, že přinejmenším ČT a ČRo si formou de facto daně musíme platit. I když jsou, jak tak trochu tvrdí Kyša, vlastně k hovnu.

Další článek v 17:00: Černá hodinka aneb Dávkou pal 

hudec

Rubriky: Krajanovy postřehy | Štítky: , , , , , , , | 37 komentáře

Černá hodinka aneb Něco pro ekonomy

Z Pamětí Jiřího Jana Haranta z Polžic a Bezdružic, mladšího to bratra Kryštofa Haranta

Rok 1624. Mince ten rok na pětkrát jináč a jináč šla.

Léta 1624 při času nového léta mince prvnější zvejšená za dobrou počtená patentem zapověděna, za lehkou a nehodnou vyhlášena tak, aby se nebral groš, kterej 2 1/2 zl. platil, jednom za 20 kr. ; a groš, který platil 75 krejcarů, za 10 kr., 24 kr. za 3 kr., 15 kr. za 2, 3 kr. za malý peníz. A tak brali ty peníze i staré zas, jak prv platily, tolar široký za půl druhého zl., kterýž prve platil 10 R., a dukát za 2 1/2 R., který prve platil 20 R. Však velice málo ponejprv bylo vidět starých peněz, a těch prvnějších lehkých neradi lidé tak lacno dávali, takže opět v ten drahý a neourodný rok veliká nouze na lidi byla, že neměli, zač sobě chleba kupovati. Než velikanoc přišla, opět nechtěli bráti českých grošův, že zapověděné byly. Těch, jimž cvelvar říkali a dvanácte krejcarů, na kterémž v orlu v prsech kolečko bylo neb říšské jablko, ty po 10 kr. brali, a cvelvary jen po 2 kr., některých dokonce za nic. Opět při sv. Trojici nechtěli bráti českých grošův, který cifry třích neměly, než po 2 kr. ; při sv. Jakubě opět do Klatov přinesen patent, které groše české mají brány bejti a které nic. Při sv. Jiljí opět zapověděno 24 kr. groše, aby nebyly brány než po 18 kr., dvanácníky po 9 kr. A tak ten rok na pětkrát mince jináč šla; v říši pak každé město říšské minci svou drobnou i knížectví mělo, a žádné jiné mince krom svou bráti nechtělo, krom široké tolary a dukáty a koruny. Ty přijdouc kdo tam, musil měnit za dobrou minci jich ; v Praze dokonce žádný(ch) českých grošův nechtěli bráti než po 2 krejcařích.

Dokážete z toho rozklíčovat, co vlastně kde kdo mohl platit?

Další článek: O střelbě do vlastní nohy, aneb trochu zbytečné psaní – od J.G.

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , , | 16 komentáře

Ukrajinský exprezident Janukovyč vypovídal před soudem

Stalo se to, z čeho stávající kyjevsko-americké vládnoucí loutky měly až posvátnou hrůzu – z obavy, že se k veřejnosti dostanou jí nemilé informace.  Bývalý prezident Janukovyč  vypovídal v postavení svědka o okolnostech Majdanu – událostí už tříleté dávnosti. Povedlo se až napodruhé, protože prvnímu pokusu zabránili náckové z Pravého sektoru. Zahraniční masmédia informovala velmi opatrně (rovněž věděla proč). Já jsem, v dobré víře sledoval přímý tv. přenos dálkového výslechu Janukovyče, kterého se na ukrajinské straně zúčastnil i generální prokurátor Lucenko, a nebyl jsem z exprezidentova vystoupení příliš u vytržení. Vzhledem k tomu, jak jsem o den později zjistil, se můj dojem v podstatě kryl s názorem historika a publicisty Sergeje Zavorotného, namísto komentáře připojuji podstatný výtah z jeho rozhovoru pro ruskou stanici DenTv (st.hroch):

I přes nepříliš přesvědčivé Janukovyčovo vystoupení, je pozitivní, že prezident žije, přímý přenos s jeho výpovědí, který zprostředkovalo hned několik internetových kanálů, se dostal do tisíců domácností. Totiž právě z jeho nejistého vystupování lidé museli dojít k přesvědčení, že tak nejistý, nerozhodný člověk nemohl silou rozehnat protestující na Majdanu a dát signál ke zvěrstvům, která se tam děla. Tím více otázek u normálních řadových lidí (ať byli, či nebyli na Majdanu). Ale tím spíš mi není jasné, že po vystoupení bývalého vedoucího prezidentovy administrativy A.Kljujeva, který ukázal protokol z výslechů snajpera (gruzínského občana), kterého stáhli se střechy domu, který byl pod kontrolou mejdanu a  v němž bylo snajperské hnízdo, v den 20.února, kdy došlo ke střelbě na Majdanu, snajpera vyslechli, pořídili video z tohoto výslechu a protokol, což Janukovyč měl nepochybně k dispozici. V tomto protokolu je uvedeno snajperovo jméno, odkud pochází, kdo ho přivezl, kdo mu poskytl krytí a po kom střílel. Vyslýchaný uvedl, že měl za úkol střílet na obě strany – jak na protestující, tak i na policisty. Navíc je k dispozici i svědectví „ministryně zdravotnictví Majdanu“ Olgy Bogomolec, která tehdy v rozhovoru s americkým velvyslancem Payettem rovněž jasně dosvědčila, odkud byla střelba vedena, protože stála před oním domem a viděla, když padaly desítky lidí se střelnými zraněními. I toto měl bývalý prezident k dispozici, ale z nepochopitelných důvodů ani jedno ve svém svědectví nevyužil, a jen nepochopitelně cosi nejasně mumlal, že jako neví a nevzpomíná si… a neobvinil skutečné viníky – tedy velení Majdanu a dnešní vedení Ukrajiny a naopak nepřímo obvinil příslušníky speciálních jednotek „Berkut“ z překročení pravomocí.

Proč byl tak pasívní,  a ne jako svého času Fidel Castro, když ve svém pověstném projevu řekl: „Já obviňuji …“ a konkrétně jmenoval a tento projev zvedl na nohy celou tehdejší Kubu a postavil ho do role jasného lídra… Janukovyč měl a má v ruce jasné důkazy viny, které by posadily na lavici obžalovaných Parubyje, Turčinova a další z dnešních vládců země – i přesto, že nechali pokácet na Majdanu kaštany, zasažené střelbou, aby nevypovídaly o směru, odkud bylo stříleno. Myslím si, že každý další rok bude dokazování složitější, protože projektily vytažené z těl zastřelených se „ztratily“ a ty měly být velmi vážným důkazem, protože zadrženého gruzínského snajpera sebrali i se snajperskou puškou, ze které střílel. Ovšem po výslechu se tam objevili Avakov (dnešní min.vnitra) a Parubyj (tehdy komandant Majdanu a dnešní šéf ukrajinského parlamentu) a téměř násilím Gruzína odvezli neznámo kam – od těch dob se o něm neví. Stejně tak zmizel záznam z jeho výslechu, přestože byl předán prokuratuře, a rovněž zmíněné projektily i výsledky balistických zkoušek. Podpůrné svědectví mohl Janukovyčovi  poskytnou i  Zacharčenko (donbasský). Celé to na mně ale dělá dojem, že si tito dva mládenci jen chrání svoji vlastní kůži.

Vypadá to sice na první pohled tak, že celá kauza vyšumí do ztracena, nicméně důležité je, že kyjevská junta otevřela „Pandořinu skříňku“. Uběhly tři roky a oni nejsou schopni přijatelně vysvětlit pozůstalým po obětech, které sice kanonizovali, budou jim stavět pantheon, k čemu tam na Majdanu došlo – ale na hlavního viníka (Janukovyče) nikdo prstem neukáže – on je přece tím ukrajinským „Čikatilem“ – tedy hromadným vrahem. Dnešní ukrajinský režim je jasně nacistický, byť Američany na Evropany přepudrovaný, se jasně odhalil. Ale obraz se bude měnit a tato soudní fraška nebude mít dlouhého trvání. Celá tato hra povede k tomu, že hroutící se junta definitivně ztratí tvář ve světě i doma…

http://www.dentv.ru/content/view/sergej-zavorotnyij-pravda-o-snajperah-na-majdane-chego-ne-skazal-yanukovich/

(dokládá to m.j. i článek níže – pozn.překl.)

„Jedině já jsem D´Artagnan“ – tak by se dalo vysvětlit počínání zběhlého ukrajinského oligarchy Kolomojského, který ze zahraničí začal metodicky pálit po svých konkurentech, když vyložil na internetové pulty kompromitující materiály na prezidenta Porošenka, bývalou premiérku Tymošenko a rovněž už bývalého guvernéra Oděsy Saakašvilliho.
Kolomojskij tvrdí, že se Porošenko spikl s částí představitelů předmajdanové vládnoucí Strany regionů, kteří přemlouváním a úplatky Porošenka přesvědčili, aby začal pronásledovat Kolomojského blízkého spolupracovníka v nepřátelském převzetí cizího byznysu – Gennadije Korbana.  „…Jednoho krásného dne skupina bývalých regionálů, kteří si nakradli miliony a miliardy, zástupci Jenakijevského, Vikuly, luhanští, donečtí přišli k Porošenkovi a řekli: Care náš dobrotivý, Petře Alexejeviči, podívej se, co se děje! Korban, ten parchant, nás chce obrat úplně o všechno. Nejdřív obere nás o plody naší práce, ale potom začne svlíkat i Tebe. Nešlo by ho zavřít? A my jsme Ti, mimochodem, dary přinesli…  Bez obrazného kufru s dolary nemá smysl k Porošenkovi vůbec chodit –  tak  šíleně hladovej je“ – píše Kolomojskij.
Dále obrací svůj hněv na hlavu novopečeného opozičníka Michaila Saakašvilliho, když tvrdí, že ten už záhy po svém jmenování guvernérem Oděsy o Porošenkově sklonu ke korupci věděl, a přesto zůstal v jeho týmu a dokonce ve volbách agitoval za podobné korupčníky z Porošenkovy partaje. „On velmi dobře všechno věděl už po dvou měsících Porošenkova prezidentování. Věděl o schématech jeho dohlížitelů, o celnici, o ukrajinské centrální bance a mnohém dalším. Přesto jel do Černigova agitovat za kámoše Lesika Dovgého, mladého, ale už profláknutého korupčníka Berezenka. A přirozeně i pomáhal potopit Korbana, který pro obranu země udělal víc, než všichni Porošenkovi kamarádi dohromady. A teď nám bude vykládat o očištění Ukrajiny od korupčního moru? Očistíme svoji zem, Míšo, ale bez tebe ji očistíme“ – slibuje oligarcha.
Samozřejmě, že svoje od Kolomojského dostala i jeho krajanka Julia Tymošenko. „Nikdo neudělal pro ztrátu Krymu a Donbasu víc, než Julie Vladimírovna. Řeknu, jak se to všechno odehrálo: ruská bezpečnostní služba má na Tymošenkovou vražedný kompromitující materiál. Po dvouhodinovém soukromém rozhovoru s Putinem vyšla z jeho pracovny a podepsala v lednu 2009 smlouvu, podle které se Ukrajina zavázala kupovat plyn za šílenou cenu přes 500 USD, v objemu 40 mld.m3 ročně, a od roku 2010 – dokonce 52 miliard. A to bez možnosti prodat přebytky třetí zemi, pokud ho Ukrajina uvnitř země nespotřebuje (pokuta 300% kupní ceny). Ani totální idiot bez ekonomického vzdělání by nikdy takovou smlouvu nepodepsal. Ale Julie ano. Později začala pod sebe hrnout po celé Ukrajině chemické závody a zpracovatelské podniky v naději na rozšíření vnitřního trhu pro odbyt zpracovaného plynu. Narazila ale na odpor západních vlád, protože v řadě z podniků byli minoritní akcionáři z Velké Británie. Následně byla Janukovyčova vláda nucena jít na ústupky Putinovi, aby dostala slevu z dohodnuté ceny. Janukovyč je jistě zločinec, ale ony Charkovské dohody podepsal díky šíleným krokům Tymošenkové.  A dál už víte, jak to bylo… Kličko, Jaceňuk a Porošenko udělali ohromnou chybu, když ji pustili z vězení. Teď za to budou platit. A nedejpámbů, aby se tento ďábel v sukni dostal k moci!“ – varuje Kolomojskij.

Zdroj:                        http://www.politnavigator.net/odin-ya-dartanyan-kolomojjskijj-vyvalil-kompromat-na-poroshenko-timoshenko-i-saakashvili.html

*) – Andrej Čikatilo, zvaný „Rostovský řezník“, kterému bylo dokázáno 53 vražd, spáchaných v letech 1978-1990. Byl popraven v roce 1994 ve věku 58 let.

hroch-hlava

 

 

 

 

Další článek dnes v 17:00 Černá hodinka aneb Něco pro ekonomy

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 13 komentáře

O DEMOKRACII PRAVÉ A FALEŠNÉ.

JAROSLAV KALLAB

V poslední době se nejen tady diskutuje o pojmu demokracie. Ale stejné problémy již měli naši předci. Toto je například článek z roku 1918 z týdenníku „Lípa“

Staré přirovnání hesla s mincí náleží mezi ty obrazy, jež nám poskytují hlubšího názoru do skutečného dění, než obšírný výklad. Jako u mince i u hesla se oběhem ztrácí ostrost ražby, obrysy se stávají mlhavými, až zcela se ztratí. Nemá-li mince se státi neupotřebitelnou, jest třeba vždy občas ražbu její obnoviti. Zvláště jest to důležito u mincí, jež mají vysoký kurs. Neboť vysoký kurs láká penězokaze, jejichž činnost jest tím snazší, čím více mince oběhem utrpěla; stává se pak tu i, že se vyskytují nápodobeniny, jež svou vnitřní hodnotou se vyrovnají pravé mincí, a při nichž nápodobitel právě jen spekuluje s dočasným vysokým jejím kursem. Proto opatrná mincovní správa v takových dobách zvlášť toho dbá, aby ražba mince byla bezvadně jasná. Podobně i sociální politik jest oproti heslům, jež mají vysoký kurs, zvláště nedůvěřivě, a pečuje o to, aby se pod ním nekryl padělek, třeba za jiných okolností rovnocenný.

Není v nynější politice nejen vnitrostátní, nýbrž i mezinárodní hesla, jež by mělo vyšší kurs, než heslo demokracie. Nebude tedy snad nemístno zamysliti se nad tím, čím se liší demokracie pravá od falešné.

Pojem demokracie vytvořili řečtí filosofové právní jako protivu na jedné straně monarchie a aristokracie, na druhé ochlokracie. Kdežto o osudech národa rozhoduje v monarchii (což je ovšem pojem zcela rozdílný od toho, co dnes tímto názvem označujeme, zvláště, mluvíme-li o dědičné, konstituční monarchii) jednotlivec, v aristokracii skupina nejlepších občanů (zase nesmíme mysliti na dnešní rodovou aristokracii), rozhoduje v demokracii národ o svých osudech sám. Tam však, kde místo národa rozhodují třeba všichni obyvatelé určitého území, ale nikoliv jako národ, nýbrž jako soubor jednotlivců, kteří se dávají ovládati svými osobními nebo skupinovými zájmy, předsudky a tužbami, nemluvíme již o demokracii, nýbrž o ochlokracii.

Nestačí tedy k demokracii, aby všichni občané měli účast na vládě, zasahovali do osudů národa; moderně vyjádřeno: všeobecné rovné hlasovací právo nečiní ještě ze státu demokracii; neboť všeobecné rovné hlasovací právo nacházíme i v ochlokracii. Nejde, jak Rousseau první ukázal, v demokracií o to, aby se uplatnila vůle všech (volonté de tous), nýbrž o to, aby se uplatnila vůle obecná (volonté générale). Obojí tato vůle by se mohla krýti, mohlo by se očekávati, že všeobecným hlasováním se zjeví obecná vůle, kdyby skutečně, jak Rousseau a po něm osvícenští a liberální zastanci demokracie se domnívali, všichni hlasující skutečnou svou vůli projevovali.

Tomu však tak není nikdy. Neboť ohromná většina hlasujících nemívá dosti rozhledu i dosti klidné rozvahy, aby vlastní duševní prací k jasnému mínění se propracovala; jde zpravidla pod vlivem zevních momentů za cizím míněním, jak novinami, veřejnými politickými řečmi, ale i činiteli naprosto nepostižitelnými, jako klevetami, nejasnými pověstmi, se poznenáhlu utváří,

Uvážíme-li k tomu, jak nepatrný zlomek času i duševní práce většina lidí věnuje zájmům obecným vedle zájmů vlastních, vždy do popředí se tlačících, i jak na rozhodnutí naše působí naše (rodinné tradice, hospodářské a sociální postavení i prostředí, na něž svým povoláním jsme vázáni, odhadneme aspoň přibližně, jak i v této věci skutečnost jest vzdálena ideálu; skutečné naše rozhodnutí bývá zcela jiné, než to, jehož bychom se přidrželi, kdybychom byli tak rozumní a tak volní, abychom dovedli sami vystihnouti, čeho v pravdě jest třeba.

Jíž řečtí filosofové upozorňovali, že jest mnohem větší rozdíl mezi demokracií a ochlokracií, než mezi demokracií na jedné, a aristokracií i monarchií na druhé straně. Liší se pak demokracie od ochlokracie tím, že v demokracii rozhoduje zájem národa, v ochlokracii zájem jednotlivců nebo jednotlivých skupin, V tom podobá se demokracie monarchii a aristokracii. Rozdíl mezi demokracií na jedné, aristokracií a monarchií na druhé straně jest pak jen v tom, komu se přisuzuje dostatečná rozumová schopnost, aby vystihl, čeho národu jest třeba. Neboť monarchie, v níž by nerozhodoval zájem, národa, stává se tyranií, aristokracie oligarchií. Vyžaduje tedy demokracie stejně jako monarchie i aristokracie mravní schopnosti podříditi své zájmy zájmům národa, a rozumové schopnosti vystihnouti, co v daných poměrech jest skutečným zájmem národa. Rozdíl mezi nimi jest jen v okruhu osob, jimž tyto schopnosti přisuzujeme, V monarchii ji přisuzujeme jednotlivci, v aristokracii několika, v demokracii všem. Demokracie tedy není určitým státním zřízením, jež by snad zákonem nějakým mohlo býti dáno a zas odňato, nýbrž jest to nejvyšší stupeň vývoje národa, kdy celý národ dosáhl toho stupně mravní i rozumové zralosti, že každý dospělý občan jest s to, aby nejen poznal, čeho národu za daných okolností jest třeba, nýbrž i své osobní zájmy těmto zájmům celku podřídil.

Kde těchto schopností není, tam sebe dokonalejší státní zřízení jich nemůže vytvořiti, a dějiny nám ukazují, jak tam s nutností přírodního zákona národ, jenž se snad domohl demokratického zřízení, propadá ochlokracii, oligarchii nebo tyranii, v nejpříznivějším případě monarchii nebo aristokracii. Státní zřízení může ovšem podporovati vznik demokracie, nebo mu překážeti, nemůže však z národa nevyspělého nebo zkaženého učiniti národ skutečně demokratický. Tak skutečná monarchie a aristokracie jsou u národa normálně se vyvíjejícího průchodní stadia, jimiž národ prochází, než dospěje v demokracii; tyranie, oligarchie a ochlokracie jsou zjevy chorobné, jež někdy, se vyskytují jako dětské nemoci národa, častěji jako známky úpadku, někdy však i ,přepadají národ během jeho vývoje, kdy, nepodaří-li se je včas zastaviti, vedou k rozkladu, k zániku národa, jenž stává se pak kořistí národů zdravějších.

Tyranie, oligarchie a ochlokracie jsou proto tak nebezpečné sociální choroby, že tu nejen držitelé státní moci sami nemají oněch mravních i rozumových ctností, jichž třeba jest ke zdaru národa, nýbrž že v zájmu sebezachování ničí zárodky, z nichž by u ostatních tyto ctnosti se vyvinouti mohly, a tím, ne-li znemožňují, aspoň zdržují vývoj národa. Na tyto symptomy choroby dlužno upozorniti, poněvadž v nich choroba nejdříve se projevuje, tak že podle nich možno již v počátcích rozpoznati, máme-li před sebou pravou demokracii, nebo demokracii falešnou.

Poznáme pak nejspolehlivěji, zda máme před sebou demokracii pravou i falešnou, podle toho, jak se v národě, o nějž jde, smýšlí o oněch základních dvou občanských ctnostech, bez nichž není demokracie, o rozumové schopnosti vystihnouti potřeby národa a mravní schopnosti podříditi se těmto zájmům.

Způsoby, jak zakrýti formami demokracie nedostatek nebo úpadek těchto schopností, jsou nesčetné. Uvedeme jen namátkou některé. Především jsou tu všemožná opatření k tomu, aby v národě nepovstal nebo se nerozvinul zájem o to, jaké jsou skutečné potřeby jeho. Věcné poučení nahrazuje se citovými projevy nebo frásemi, polemika s odchylnými názory podezíráním a výsměchem. Národ se vede k tomu, aby spíše názory politické přijímal jako články víry, než aby sám si je tvořil, z politiky se činí tajná věda přístupná jen zasvěceným. Jaký pak div, nedovede-li národ, nejsa k tomu veden, v kritických chvílích rozeznati vážný politický názor od hluché fráse jde-li raději za lesklou vidinou, než za tím, čeho skutečně jest mu třeba, a stává-li se na konec nedůvěřivým k politickým vůdcům, když jich viděl příliš mnoho, kteří mu nedovedli ukázati cesty k cílům, v něž jej naučili věřiti. S tímto intelektuálním otupováním a zanedbáváním národa jde v nepravé demokracii ruku v ruce otupování a zanedbávání mravní. I tu za skutečnou oddanost národu se vydávají zevní formy, fráse, jež bez hlubšího přesvědčení se opakují, skutečná vůle podříditi vlastní zájmy zájmům národa vytýká se jako zrada na vlastním povolání, vlastní třídě, obci, rodině, podněcuje se sebepřeceňování a utlumuje vědomí odpovědnosti zakřikováním věcné kritiky, nemístnou pochvalou, nekritickým vynášením dokonalosti jednotlivce, jednotlivých tříd, povolání a skupin, nedůstojným lichocením, na druhé stran podezíráním, tupením zastánců odchylného mínění, podceňováním jejich dobrých úmysl a činů, vyhýbáním se věcné kritice, až se vypěstuje ovzduší, v němž každý vidí ne-li ve své osob aspoň ve svém kroužku, své třídě, svém povolání vlastní těžiště národa, a domnívá se, že slouží národu, když jde za svými osobními tužbami.

To jsou jen některé prostředky, jimiž počínající ochlokracie, po případě oligarchie a tyranie vytlačuje pravou demokracii.

V pravé demokracii naopak rozumový i mravní vývoj dospěl podobného stupně, jehož jsme průměrem již dosáhli při nazírání na přírodu. Jako bychom jako šarlatána, blázna nebo podvodníka vypudili toho, kdo by si troufal nám ukázati nějaká kouzla a zázraky v přírodě, tak v demokracii jest nemožný ten, kdo by národu chtěl místo skutečných jeho zájmů ukazovati lesklé fantasie a nemožné sny. Jako tam nám nestačí, aby se nám předložilo nějaké tvrzení, nýbrž chceme slyšeti i důkaz, tak zde se nesmíme spokojiti s tím, že by se nám ukazovaly cíle, nýbrž za samozřejmé musíme pokládati, že nám ten, kdo je hlásá, dovede říci, jak jich dosíci. Ale na druhé stran též jako nemůže každý ovládati celý okruh přírodních věd, nýbrž, potřebuje-li vysvětlení, obrátí se na ty, kteří často jediné otázce práci celého života věnovali, tak v pravé demokracii nikdo si neosobuje tolik znalostí, že by o všech osudech národa mohl rozhodovati, nýbrž ví též, že tu jde o tak spletité otázky, že jen rozumnou dělbou práce může národ v sobě nashromážditi dosti znalostí, na jejichž základě by bylo možné věcné rozhodnutí,

V pravé demokracii tedy není místa pro politické diletanty, jako není tam místa pro politiky proniknuté přesvědčením o své neomylnosti. Naopak ví se tam, že každý se může mýliti, a že není hanbou, naopak důkazem poctivé snahy, doznáme-lí svůj omyl. Ale za to ten, kdo prokázal svou poctivou snahu po vystižení skutečného zájmu národa, kdo věcně dovede roztříditi důvody pro a proti, nemusí tam ustoupiti diletantovi, jenž mávnutím rukou řeší nejobtížnější otázky.

Proto není snad pravá demokracie rájem, v němž není politických bojů a stran. Naopak, jen polemikou tříbí se názory; jde tu často o otázky tak složité, že jen jejich osvětlením s nejrůznějších stanovisek možno dojíti uspokojivé odpovědi. Politická strana však v pravé demokracii nikdy není církví, jako jest jí v demokracii nepravé, nikdy si neosobuje, že jen jí pravda byla zjevena, a že mimo její náruč není spasení. Jest spíše tím, čím ve vědě jsou vědecké školy, totiž sloučením osob, jež v určitých základních otázkách jsou shodného názoru, tak že v tomto okruhu již se nepotřebují vzájemně přesvědčovati. Ale ani tyto již rozřešené otázky, na nichž se potom dále buduje, nesmějí se státi články víry. Proto v pravé demokracii přechod od jedné strany k druhé není vždy důkazem mravní méněcennosti, nýbrž může býti důsledkem zralejší úvahy, jež vedla k poznání, že řešení, jež za východisko bére druhá strana, jest správnější.

Komu tedy jde o pravou demokracii, ten vidí ve státním zřízení demokratickém jen prostředek, jenž by umožnil národu, aby své síly rozvinul, nikoliv však náhradu za chybící mu snad rozumové a mravní schopnosti; demokracie není něco, co by nám mohlo býti dáno nebo vzato, nýbrž cosi co sami musíme v sobě vypěstovati, A vypěstujeme ji tím, budeme-li toho dbáti, aby politika nebyla tajnou vědou, nýbrž obecně přístupným učením o zájmech národa, v němž sice nemůžeme býti všichni odborníky, v němž ale každý svéprávný občan musí býti na tolik sběhlý, aby dovedl rozeznati, zda to, co se mu jako politický názor předkládá, jest plodem vážné, svědomité rozvahy, či hříčkou diletantovou nebo kejklemi šarlatána a podvodníka. A za druhé ji vypěstujeme jen tím, dovedeme-li nestranně, ale neúprosně potírati každý pokus, aby jakékoliv osobní, místní zájmy, zájmy povolání, třídy, skupiny byly vydávány za zájmy národa, zájmy určitého národa pak za zájmy lidstva.

Tak výchova k demokracii jest jediná cesta vedoucí ke skutečnému míru jak uvnitř státu, tak mezi národy; rozsévačem rozbroje je ten, kdo za pravou minci demokracie nám dává její třeba sebe dovednější padělek.

Proto musíme odmítnouti i padělky, jež vnitřní hodnotou demokracii se rovnají, ve formě demokracie vystupující aristokracii a monarchii. Neboť obě příliš snadno vedou k tomu, že se v nich zapomíná na výchovu nejširších vrstev k demokracii, a proto mohou býti přijaty jen jako průchodná stadia.

Hlavní věcí však jest, aby nejen ti, kteří vedení národa v rukou mají, nýbrž i ti, kteří jim je svěřují, stále měli na mysli, že demokracie, možnost rozhodovati o osudech národa, není právem, jímž bychom získávali více volnosti, nýbrž povinností, jíž na sebe béřeme větší břemena. Proto přední podmínkou pravé demokracie jest, aby i ten, kdo toto břímě na sebe béře, i ten, kdo je jinému svěřuje, se přesvědčili napřed, že tu jest i ona rozumová, i ona mravní síla, bez nichž není pravé demokracie.

Když jsem četl toto pojednání jako bych viděl současnou situaci. Ale to přece nemůže být pravda. Dnešní demokracie je přece ta jediná pravá a kdo tomu nevěří, tak…

A sakra!

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 79 komentáře

Otázka „Dočká se obrození probuzení?“ je znovu aktuální

Stanislava KUČEROVÁ

Bez úvahy o probuzení a obrození národa nelze hovořit o našich novodobých dějinách, napsala profesorka Stanislava Kučerová, PhDr., docentka Pedagogické fakulty, autorka mnoha publikací.

Tyto dějiny začínají vyproštěním pozůstatků češství z trosek pobělohorské zkázy, probuzením národního vědomí z temna po ztrátě samostatnosti a svébytnosti, osvobozením od strachu a bázně a od hrozeb a zničujících koniášovských výzev „zapalte kacířské bludy, zkazte pekelné obludy, spalte pohanské nevěry“.

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře přestal existovat nejdříve náš stát. Roku 1621 fakticky, roku 1627 právně. Panovník vydal „Obnovené zřízení zemské“; Česká koruna patří napříště jeho rodu dědičně, němčina se stává rovnoprávnou s dosud oficiálním jazykem českým. (Dodejme, že za daných poměrů jej odevšad vytlačuje.) Národ je uchvácen cizím vítězným vladařem, podroben jeho víře (cuius regio, euis religio), zbaven vlastního sněmu, práv a svobod svých zástupců, ochuzen o vyšší stavy (odešly do ciziny jako pro víru pronásledovaní exulanti),  připraven o jejich majetky (byly konfiskovány a rozdány cizím válečným dobrodruhům ve službách panovníka – nově vzniklé „pobělohorské šlechtě“), přišel i o vzdělanost (obohatila jiné země). Byl připraven o všechno, čemu věřil, co ctil, co miloval. Zbyl mu jen nevolý lid, odsouzený k násilné rekatolizaci a tuhému poddanství. Nastalo přikázané „silentium“ – mlčení národa na pokraji zániku.

A přece se stal zázrak. Na přelomu 18. a 19. století se zvedl zápas za český jazyk a za českou kulturu, za identitu národa proti germanizaci. Procitly síly, „silky a silečky“ (slovy F. Palackého), které podnítily utváření novodobého národa nejdříve po stránce jazykově kulturní a potom i po stránce státně politické.

Staří čtenáři znají F. L. Věka, dílo Mistra Aloise Jiráska, které opakovaně vycházelo od roku 1888. (O komplexní vydání všech Jiráskových spisů se po 2. světové válce zasloužil prof. Zdeněk Nejedlý, hlavní činitel celostátní edice, zaštítěné jménem prezidenta Gottwalda. Je to vzácný a potřebný příklad snahy spojovat naši národní identitu s identitou sociální. Dnes se nedbá ani o jednu z nich a Jirásek byl nadto křivě osočen, že vnesl do vnímání české historie mýty.“ (Jako příklad uvedeny Staré pověsti české, Temno, Psohlavci.)

Jiráskův F. L. Věk je pětidílná románová kronika – historicky věrný obraz probouzení národa a jeho kulturní obrody. Se všemi známými osobnostmi, které se tehdy o to zasloužily. Literární historik Arne Novák napsal, že jde o „autentickou kroniku českého osvícenství i vlastenectví literárního, jazykového a divadelního. Kolem ústřední postavy jsou tu seskupeny celé zástupy pražských i venkovských buditelů ze všech vrstev národa.“

Starší televizní diváci znají F. L. Věka jako třináctidílný černobílý filmový seriál režiséra Františka Filipa z roku 1970. Filmové dílo je ve shodě s literární předlohou prodchnuto láskou k vlasti a úctou k národnímu dědictví i k památce těch, kdo křísili rodný jazyk a lásku k rodné zemi.

Zásadní význam pro začátek našeho obrození mělo celoevropské osvícenství, myšlenkový směr, který v zájmu všeobecného pokroku útočil na přežitý feudalismus a neudržitelný absolutismus. V našich zemích se zpočátku uplatnily zejména osvícenské reformy vladařské, tereziánské a josefínské. Jmenujme alespoň školskou reformu z r. 1774 a toleranční patent a zrušení nevolnictví roku 1781.  Tyto reformy vytvořily důležité podmínky pro další vývoj. Uvolnily venkovský lid z tvrdého područí a nesvéprávnosti, umožnily mu opustit půdu, voli a měnit zaměstnání, stěhovat se do města, vzdělávat se, usilovat o kulturní vzestup a rozvoj. V zemích, kde národy měly své státy, se pod hesly osvícenství vedly zápasy státně politické a sociální, o charakter ústavy, o rozdělení moci, o občanská práva. U potlačených, bezprávných národů, které vlastních států neměly, muselo dojít nejdříve k probuzení národního vědomí a jazykovému, literárnímu a kulturnímu obrození. Tak tomu bylo i u nás. Odpor proti všeobecnému útlaku v našich zemích, ponížení a znevážení mateřštiny, centralizace a germanizace. Noví vzdělanci, kteří přišli pracovat a studovat do měst jako rodáci z venkova, postupně vytvořili novou inteligenci, kritickou k daným poměrům. Byla to vrstva chudá na majetek, ale bohatá láskou k domovu, k zemi svého původu. Jejich horlivostí, obětavostí, tvořivostí se měnilo ovzduší našich měst a městeček. Již nebylo bezvýhradně německé. Národ se probouzel. Dochovaly se z té doby výroky, které se staly erbovními zaklínadly, hesly buditelů: „Minula noční hodina“, „Rozednívá se“, „Za ranních červánků.“ „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, a už ji nesfouknou“. „V práci a vědění je naše spasení“.

Literární historikové ukazují, že buditelská činnost prošla třemi fázemi.

  1. Fáze obranná (1775-1805) – generace Dobrovského.

Josef Dobrovský (1753_1829), mimořádně nadaný osvícenský jazykovědec, položil základy pro studium českého jazyka – bohemistiku a pro studium slovanských jazyků – slavistiku. Byl všeobecně, i v zahraničí uznávanou autoritou a „patriarchou“ našeho národního obrození.

V centru pozornosti vlastenců byla tehdy obrana jazyka a jeho někdejší dokonalosti. F. M. Pelcl vydal roku 1775 proslulou, latinsky psanou Obranu jazyka českého  od Bohuslava Balbína. Ten ji napsal o 100 let dříve, ale byl pro své názory pronásledován a nesměl ji vydat. „Obrana“ má 18 kapitol a líčí podrobně slavnou minulost i smutnou přítomnost českého jazyka a českého království. Příčiny úpadku vidí autor v důvěřivosti Čechů vůči cizincům, v jejich lhostejnosti k osudům království a v nepřátelství mocných. Varuje před osudem Pobaltských Slovanů a prosí sv. Václava o ochranu slovy známé písně „Nedej  zahynouti…“ Do češtiny byla Balbínova

„Obrana“ přeložena až v 2. Polovině 19. Století. V době Pelclově bylo jen málo lidí, kteří dovedli číst česky. Psalo se proto o českém jazyce a o slovanských jazycích vůbec německy nebo latinsky. Budoucnost češtiny se jevila jako velmi nejistá.

(Pozn. R. 1945-46, bezprostředně po válce, vydal Albert Pražák mimořádně cennou knihu Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob do současnosti. Má 410 stran.)

 

  1. Fáze ofenzivní (1805-1830) – generace Jungmannova

Josef Jungmann (1773-1847) horoval pro rozšíření živého českého jazyka ve společnosti. Patřil k romantikům, kteří budili lásku k vlasti.  Pořídil obrovský  Slovník česko-německý, svěžím jazykem překládal díla světové klasiky do češtiny, tvořil chybějící česká slova i vědeckou terminologii. Dával příklad pro vlasteneckou agitaci „Denice vzešla, jitřenka se rdí“.

Ale stále bylo vlastenců málo a málokdo ještě věřil v budoucnost národa. Z té doby se dochoval krásný výrok mladého Palackého: „Budeme-li se tak všichni chovat, pak musí zahynouti náš národ hladem duchovým. Já aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po mně zůstala v dějinách člověčenstva.“ (Ta slova platila Dobrovskému a hraběti Šternberkovi s výzvou, aby psali česky. Stalo se to r. 1825.)

(Pozn.  Kterýsi disident odsoudil obrození slovy: „Kdyby nebylo Jungmanna, mohli jsme být Němci a mít pokoj.“)

  1. Fáze vrcholná (1830-1848) – generace Palackého

František Palacký (1798-1876), historik osvícenské kritičnosti a romantického nadšení. Muž světového rozhledu, vynikající organizátor. Jeho Dějinami a politickým působením vrcholí české obrození. Označení fáze vrcholné se překrývá s označením doba předbřeznová, tj. doba před březnem 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí po prvé do pohybu. Obrození národa literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Rok 1848 je revoluční v celé Evropě. (Paříž, Vídeň, Frankfurt…).

     I v Praze vypuklo revoluční vzrušení a nadšení, šířily se letáky, pořádala veřejná shromáždění, schůze, petice, došlo i na vyjednávání s vládou. A tím začal novodobý politický život v českých zemích. Obrozený národ zatoužil po svébytnosti, po svobodě, politickém uplatnění, po vlivu na řízení veřejných záležitostí, po právu usilovat o obecné blaho.

Stálo to mnoho letitých a často strastiplných bojů, než se toho domohl. Než se podařilo zbavit se cizí nadvlády a získat samostatný stát. Stalo se to až roku 1918, po první válce světové. Odvěký sen stal se skutkem: vznikla demokratická Československá republika.

* **

Charakteristika českého novověku od uznávaného historika prof. Josefa Pekaře shrnuje stručně a výstižně hlavní děje. Ač katolík, napsal objektivně a podle pravdy: „Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší (zdůraznil, jako by předvídal, že nám to někteří dnešní vykladači budou tvrdit). „A jakkoli se potom vznesly kupole barokních kostelů a honosné fasády barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi… Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“ A pokračuje: „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny. Od skepse vlastenců,  probouzejících se před staletím (ovšemže jazykem německým), lze-li vůbec doufat, že by si český národ  stvořil vlastní literaturu, od let,  kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy, a kdy společenský, literární a úřední jazyk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa, od let všeobecného německého poddanství… kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího, až  k  státu československému, až k plné samostatnosti.

Historici ukázali, jak světlo obrození zahnalo mračna  pobělohorského  temna. Stalo se to již dávno. Ale nehrozí nám dnes nové „temno“?

Dovolte, abych připomněla jedno své dřívější setkání s památkami našeho obrození.

V zámku ve Žďáru nad Sázavou, pod Zelenou horou, bylo donedávna možno navštívit  u nás  zcela ojedinělé Muzeum knihy.

      Mohli jste tu sledovat bohaté soubory exponátů ze světových dějin písma a literatury. Bylo možno žasnout i nad provokující konfrontací dvou kulturních celků.

V jedné místnosti bylo možno obdivovat slavnou francouzskou Encyklopedii věd, umění a řemesel (1751-1772) s dodatky a rejstříky z r. 1780. Vitríny od podlahy až ke stropu vyplněné 35 objemnými folianty v dokonalé vazbě, dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A naproti v malých vitrínách, které se zdály poloprázdné – počátky českého a slovenského  národního obrození. Chudičké krejcarové knížečky. Každá by se vešla do dlaně. Byly to výtvory, jimiž se národ, umlčený po roce 1620, znovu vracel do evropských dějin kultury. Našli jste tu zbytky veršíků Thámových  a Hněvkovského a Krameriovy  c.k. vlastenecké noviny z přelomu 18. a 19. století.  Časoměrné básně J. Kollára z r. 1821, sešitové vydání Palackého Dějin národa českého v Čechách a na Moravě  (1036). Byl tu Čelakovského Ohlas písní ruských  (1829) a o 10 let mladší Ohlas písní českých (1839). A byl tu i doklad o „zrození básníka“ , Máchův máj (1836), Erbenova Kytice (1853) a Babička B. Němcové (1855). Bylo to setkání plné dojetí, obdivné lásky a úcty.

(Pozn. Je mi líto, že jsem o Muzeu knihy musela mluvit v minulém čase. Zelená hora, památka chráněná UNESCEM, připadla církvi jako restituce a Muzeum knihy bylo r. 2014 zrušeno).

Nezapomínejme, že v době, kdy ve Francii vycházela „Encyklopedie“, zbrojnice ducha pro Velkou revoluci, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka platila od roku 1774, nevolnictví zrušeno r. 1781, stejně  jako pronásledování pro náboženskou víru.

Ale již nedlouho po těchto osvícenských reformách čeští obrozenci probudili a oživili jazyk a položily základy věd a umění. Pak zahájili i politický zápas. Do konce 19. Století dosáhli mezinárodní úrovně a po 1. světové válce i politické samostatnosti v demokratickém Československu.

Dalo mnoho práce a úsilí překonat neblahé dědictví Bílé hory. Teprve 100 let po tom, co končila edice slavné francouzské „Encyklopedie“, byla v Praze obnovena česká universita (1882). A další university v Brně a v Bratislavě, vznikly až v Československé republice, po roce 1918. Nelze než vzpomínat na naše národní obrození s úctou a láskou. Bez něho by nebylo našeho svébytného života, naší tvořivé činnosti, naší kultury. Ale vědí to ti, kteří idejemi ovlivňují veřejný prostor?

Stalo se dnes podivnou módou nic si z minulosti nepamatovat a nebo, což je zvláště nápadné a povážlivé, naši minulost a historické děje a osobnosti, kulturní dědictví nejen dílem zamlčovat, ale dílem i všemožně znevažovat. Tak např. český ministr kultury se dal před lety slyšet, že „naše obrození nebylo to pravé ořechové“, protože se prý „vymezovali“ (Češi) od Němců a to nás „izolovalo“ od Evropy. Pan ministr asi nebyl v Muzeu knihy, a tak si neujasnil, že naši obrozenci nijak nezpůsobili naši „izolovanost od Evropy“, ale naopak, a že kdyby se „nevymezili“ proti germanizaci, podlehli bychom jako národ asimilaci. Dnes by tu nežil jediný Čech a pan ministr by neměl komu ministrovat.

Pan ministr ovšem není se svým názorem sám. Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného  ostouzení našich národních ději a naší národní kultury. Chrlí je většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného pomlouvání a špinění, najdeme objevnou knihu Úloha Čechů v dějinách (Praha 1991, 690 s.), kterou pod pseudonymem PODIVEN vydala trojice autorů, Petr Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal. Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří během staletí podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní a agresivní činy svých vládců. Je to sbírka pomluv a špinění v duchu  nejhrubšího nacionalismu – arci, a v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a bez porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly německo-římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely a po nich exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, Sokoly, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku. Nejde o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, zveličování i bagatelizování, překrucování i vysloveně neslušného lživého pomlouvání  řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků,  kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé  anomálie, kterými jsme uráželi „universalismus“ a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa, vlídnou monarchií habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se prohřešili tím, že jsme podle Podivena lstí a podvodem získali a pak ještě znovu obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si s Podivenovým souhlasem osobovali právo nám vládnout.

Podiven stíhá pohrdáním a posměchem všechno, čím Češi žili, oč usilovali. Tak třeba Jungmann (o té nepoctivosti !) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily pověsti v Kosmově Kronice, podvrhl údajné Rukopisy a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. nebádali o jejich věrohodnosti (jaká hanba!), ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá prý byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát „českým Shakespearem“ (směšné!) a Neruda byl citový deviant, a proto tak přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šel manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny české politické koncepce austroslavismus, panslavismus i čechoslovakismus, byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonistu, založeného  přímo „plemenně“, státotvorným geniem Germánstva. Češi nedovedou vládnout.  Jejich nedostačivost a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla. (Heslo Národ sobě? Směšné. Kde je tu jaký národ?) A Sokolové byli paramilitantní organizace (!).

V  antiemancipačním zaujetí vadí všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování státotvorného génia německého národa. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují ideologickou munici pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů . Podle Podivena jsou si Češi svými osudy sami vinni. Nemuseli spolu se Slováky projít národním obrozením, nemuseli se úspěšně angažovat v 1. Válce světové, nemuseli zřídit demokratickou republiku. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“ a ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli. Nemuselo být „Mnichova“, nemuselo být protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid.

Ale teď bez ironie. Ano, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí.

Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských  kulturních hodnot. Takto pod záminkou „léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli  techniku totální destrukce sebedůvěry národa, techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Víme, že bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Máme teď u nás dvojí pojetí dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být protikladnější. Srovnání obou pojetí lze (podle pramenů) podat věcně a přehledně takto:

  1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé. V německém podání přišli imigranti z německých zemí jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.
  2. Dobu husitskou ctí Češi jako zdroj demokratických tradic země a počátek evropské reformace. Sláva českých dějin. Podle Němců to bylo hrůzostrašné a úděsné barbarství.
  3. Baroko je pro Němce označením doby kulturního rozkvětu. Pro Čechy je to „temno“, do kterého byli uvrženi po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenit, triumfu habsburské protireformace  a zničení protestantské elity národa. Jen dík buditelům  a národnímu obrození se opět stali národem.
  4. Vznik Československé republiky r. 1918 znamená pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých 300 letech nesvobody, otevřenou možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát.Němci odmítli nový stát přijmout. Jevil se jim jako zneuznání jejich práva na sebeurčení a na seberealizaci. Až „Mnichov 1938“ přinesl jim kýženou nápravu a satisfakci. V očích Čechů bylo ovšem rozbití Československa přičiněním německých spoluobčanů ve službách Hitlera velezradou a zločinem.
  1. Protektorát znamenal pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování a pokořování, nejhluší porobu, likvidaci inteligence. (Zavřeny vysoké školy, popraveno 60 universitních profesorů a docentů.) A budoucnost? Po vítězství Říše byla připravena totální germanizace, deportace, genocida. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat do boje, měli co jíst na lístkový příděl, nebyli bombardováni.
  2. Denacifikační odsun Němců z Československa z rozhodnutí vítězných mocností z 2. Světové války přinesl Čechům rozuzlení dávných i nedávných excesů a základ stability evropského poválečného uspořádání. Němci v odsunu spatřili katastrofu, bezpráví a zločin všech zločinů.

Je pozoruhodné, jak po roce 1989 téma odsunu ožilo. Dříve bylo jak v SRN, tak v Rakousku „tabu“  (jen s výjimkou vysídleneckých spolků). Bylo nepohodlně a trapně spojeno s nacismem. Věřilo se, že časem zmizí ze světa vůbec. Paradoxně však sjednocování Evropy jako by probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“. Mnohým ze spolků odsunutých dělá dobře zapomenout, co se skutečně stalo a přeměnit se z obžalovaných v žalobce. Chtějí trestat údajné „zločiny druhé strany“. O svých vlastních nevědí nic. A jejich revanšismus získává vliv a podporu na nejvyšších místech.)

I na nás dolehla „změna paradigmatu“. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demytizace“ a týká se všech významných období naší minulosti. Ale není to ani nijak složité. Podle německého pojetí je prostě všechno naopak. Připomeňme si jen pár příkladů. Nečekanou a nesmyslnou omluvu prezidenta Havla za denacifikační poválečný odsun stanovený vítěznými mocnostmi. Tvrdě revanšistické, pobuřující stanovisko byvšího uchazeče o prezidentský úřad. Neuvěřitelné ztotožňování naší národní identity s identitou bavorskou z úst předsedy minulé vlády. Prohlašování revanšistických Němců za spojence od současného premiera, který údajně pokračuje tam, kde předchozí premier přestal. Pohoršující paktování několika členů současné vlády s mluvčími útočných spolků odsunutých. Je to neomluvitelná kolaborantská servilita přeběhlíků na vládní úrovni. A k tomu připočtěme přemnoho účelových tiskovin a ustavičné přepisování dějin v televizních pořadech – všechno v zájmu uvedené protičeské orientace.

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ale jejich hlas je slabý, většina tisku a ostatních medií přeje spíše „demytizátorům“ v cizích službách.

Před časem vystoupil Bořivoj Čelovský a pokusil se burcovat národ, který sice získal svobodu slova a svobodu tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby je mohl využívat. Vydal brožuru  Konec českého tisku?  S otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření.  Většina oslovených byla překvapena, že většina našeho tisku je v cizích rukou. Ale zároveň usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se proti tomu nedá nic dělat. Někteří dokonce s daným stavem souhlasili, protože prý monopol kapitálu je lepší než monopol stranických sekretariátů.  Ztratíme prý sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky.

Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi.  Titul opět Konec českého tisku. Tentokrát bez otazníku.

Když před lety (1991) vyšel Podivenův manuál „demytizace“ našich národních dějin, většina posuzovatelů jej kriticky odmítla. Ale oficiální mínění se s ním zřejmě ztotožnilo.  Milan Kundera kdysi napsal, že se národy likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdálenost, vymyslí jinou historii.

     Nedovolme to. Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty bychom přestali existovat. Nechceme se přece proměnit v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Nedopusťme to!

m-ovci-babicka

Rubriky: Od přátel | Štítky: , , , , , , , , | 61 komentáře

Tatra, Matra, Fatra (2. Časť) – horské sedlo, čo dalo meno pohoriu

Motto: Repetitio mater studiorum… et pater imbecilitas mentis.

 

V minulej časti sme sa dozvedeli, že Fatra je miestny názov Ľubochnianskeho sedla vo Veľkej Fatre. Prečo je toto sedlo, o ktorom možno väčšina z vás dodnes nevedela, také dôležité, že dalo meno jednému z najznámejších slovenských pohorí?

 

Poľská wikipédia (https://pl.wikipedia.org/wiki/%C4%BDubochnianske_sedlo), ktorou sa končil minulý článok, uvádza, že cez tento horský priechod viedla obchodná cesta z Turca na Liptov, a to až do vybudovania pevnej cesty okolo Váhu pri Kraľovanoch.

 

Siahnime po monografii Ferdinanda Uličného „Dejiny Liptova od 9. do 19. storočia“, kde na str. 241 píše:

„Krajinskými cestami sa pomenúvajú najdôležitejšie, najdlhšie cesty, vedúce z jedného kraja do susedných krajov a stolíc, aj do zahraničných krajín. Krajinskými cestami boli dva druhy ciest. Suché cesty a vodné cesty. Slováci od stredoveku krajinské suché cesty tradične pomenúvajú aj ako hradské cesty…

…V latinských listinách od 13. – 14. storočia také cesty pomenúvali v zmysle stará (starobylá) cesta, veľká cesta, verejná cesta alebo kráľovská cesta.

…trasa krajinskej cesty viedla z Turca od Nolčova sedlom cez hory do dolnej časti Ľubochnianskej doliny a do údolia Váhu, na sever údolím Komjatňanského potoka na Oravu a ďalej do Poľska. Táto cesta bola nepochybne používaná okolo 11. storočia, o čom nepriamo svedčí názov dediny Komjatná, avšak písomné správy o nej sa nezachovali.“
Pri osobnom rozhovore mi prof. Uličný vysvetlil, že v názve Komjatná je schované slovo komnata vo význame „hosťovská izba“. Teda šlo o známu zastávku so zájazdnými hostincami, kde si furmani mohli oddýchnuť pred alebo po prekonaní horskej prekážky.
Prof. Uličný o tejto ceste nenašiel zmienky v stredovekých listinách, no miestne ústne podanie si pamätá nielen na to, že sedlom viedla cesta, ale aj na určité technické podrobnosti. Hore na Vrchfatre údajne kedysi stála koliba a v nej žil furman s koňmi. Sledoval cestu v doline a keď sa blížil voz, zišiel mu s koňmi naproti. Kone potom pripojil k príchodziemu vozu („na logoč“) a pomohol ho vytiahnuť do sedla.
Na túto cestu si však pamätali, a nechali písomný záznam, aj ľudia pomerne nedávno. Dostala sa mi do rúk knižka Z cestovných denníkov štúrovcov, ktorú zostavil Karol Eliáš a pôvodné texty pochádzajú z polovice 19. storočia. V cestopisnej časti od autorov Karola Alexandra Modrániho a Karola Zorkóci sa na strane 200 dočítame toto o Ľubochni:
„Ten istý duch previeva tuná, ktorý aj v Hrádku, takže by sa toto okolie dobrým právom mohlo volať Malý Hrádok. Toto mestečko pozostáva len z úradných komorných budov, úrady v nich umiestnené starajú sa o dobrý poriadok pri vydávaní a zhromažďovaní dreva a sadení lesov.
Asi sto krokov od tohto mesta dvíha sa cesta do Veľkej Fatry, ktorá vedie do Turca. Cesta tvorí prirodzenú hranicu medzi Liptovom a Turcom. Ľubochňa, ktorá na začiatku Liptova leží, je cieľom všetkých tých, ktorí z Turca prichádzajú a tú strašnú a v zime najnebezpečnejšiu cestu podnikajú. Hneď pri potoku toho istého mena ide sa asi míľu, potom vrchy tak zúžia dolinu, že zostane miesto len pre rútiaci sa potok a cestu idúcu dohora. Beda cestujúcemu, ktorý sa na nej s protiidúcim vozom stretne. Vyhnúť sa je nemožné. Nezostáva iné ako naspäť voz cúvať zo pol hodiny alebo voz na kusy porozoberať. Oboje toto je náročné na čas i nebezpečné, najlepšie by bolo na istých úsekoch cesty vysekať miesta na vyhýbanie.“
Cesta, ktorú popisujú, dnes vyzerá zhruba takto (uvádzam s copyrightom z Panoramia):
f02-foto-1
Naši dvaja cestovatelia pravdepodobne nevyšli až hore, lebo v ďalšom texte sa venujú vodnej ceste dolu Váhom a popisujú cestu cez Kraľovany. Je to škoda, lebo toto ich strašenie cúvaním alebo rozoberaním voza považujem za číru špekuláciu. Ten furman, ktorý mal živnosť na Fatre a pomáhal pri výstupe, by sotva riskoval, že bude musieť vozy ťahať na viackrát. Hore na Fatre preto predpokladám pomocníka alebo jednoduché technické zariadenie (závoru), ktorý by sa dal zastaviť náhodný protiidúci voz, kým je čas. Preto je škoda, že tam nevyšli, boli by nám nechali vzácne svedectvo.

Tiež je šťastie, že staré listiny a mapy začali digitalizovať aj v Maďarsku a tak sa dostaneme k viacerým zaujímavým kúskom, tentoraz to budú mapy.
f02-obr-1

 

Mapa je z roku 1794 a je na nej zobrazená časť toku Váhu od Rybárpoľa pri Ružomberku v pravom dolnom rohu po Kraľovany v ľavom hornom rohu. V ľavom dolnom kvadrante je dolná časť Ľubochnianskej doliny. Z tohto kvadrantu si pozrieme aj detail vo väčšom priblížení.
f02-obr-2

 

Legenda vľavo hovorí, že touto oblasťou vedú tri cesty, ktoré sú nižšie popísané. Hneď na prvom mieste je cesta „Ex Monte Nagy Fátra per Lubochna et Gombás“ do Ružomberka. Druhá cesta vedie od Kraľovian popri Váhu a spája sa s prvou v Ľubochni, tretia cesta vedie po druhej strane Váhu.
Na tejto mape je zaujímavé aj to, že Ľubochňa je charakterizovaná ako „Depositium“. Všimnime si tiež, že Montes Nagy Fátra (Veľká Fatra) sa hovorí len oblasti od sedla Fatra ku Kraľovanom. Okolité pohorie má nápis „Regio Camerales Sylva“, čo znamená pohraničné hory Komory (myslí sa Uhorská kráľovská komora, ktorej v tom čase patrilo panstvo Liptovského Hrádku). Časť súčasnej Veľkej Fatry, ktorá prilieha k Ružomberku, sa na mape nazýva „Rosembergensis Sylvae“.
Prenesenie názvu Veľká Fatra na celé dnešné pohorie, sa teda udialo pred menej ako 200 rokmi.
Ďalším zaujímavým kúskom, ktorý nám priblíži význam cesty cez Fatru, je mapa Jánosa Tomka-Sáskyho z roku 1751.
f02-obr-3
Na Mape sú znázornené stolice severozápadného Uhorska, západná časť dnešného Slovenska. Určite viete identifikovať väčšinu miest. Dvojité čiary sú rieky. Pre nás je dôležitá dvojitá prerušovaná čiara z ľavého dolného rohu od mesta Possony (Bratislava), ktorá krížom kľukato vedie až takmer do pravého horného rohu do mesta Rosemberg (Ružomberok). Medzi mestami Turan a Rosemberg sa zreteľne odkláňa od  údolia Váhu a do Ružomberka vedie cez hory. To je náš úsek cesty cez Fatru.
Všimnite si, že v tomto úseku mapy niet inej cesty, ktorá by bola takto zakreslená. Hoci nie je jediná a sú viditeľné odbočky, ktoré sa s touto cestou križujú, je určite najdôležitejšia. Pripomeňme si, že od bitky pri Moháči v 1526 do bitky pri Viedni 1683, teda viac ako 150 rokov, bola veľká časť Uhorska vrátane juhu Slovenska súčasťou veľkej tureckej Porty. Táto naša Via Magna, ako sa oficiálne volala, bola najdôležitejšou spojnicou Viedne so Sedmohradskom.
Kam až historicky mohol siahať význam tejto cesty, si ukážeme na schematickej mapke obchodných ciest v čase neskorej Rímskej ríše. Tá jediná zreteľná čiara na sever k Baltu vedie z Carnunta (ležalo pri Dunaji oproti dnešnému Devínu) cez Moravskú bránu k prameňom Visly. Netreba si to však predstavovať ako dávnovekú diaľnicu. Táto trasa mala veľa bočných vetiev, ktoré stálo za to využiť, ak prírodné alebo spoločenské podmienky vytvorili na trase nepriechodnú prekážku.
f02-obr-4
Fajn, zatiaľ to stále bolo o Veľkej Fatre. Ale čo Malá Fatra? Je to vari tiež horské sedlo? Alebo sa v Malej Fatre nájde rovnomenný vrchol s výhľadom a Ondrušova teória bude zachránená?
Malú Fatru si necháme do budúcej časti.

Zdroje k mapám:
https://maps.hungaricana.hu/en/MOLTerkeptar/5266/view/?bbox=-1700%2C-7696%2C15677%2C19
http://mapy.mzk.cz/mzk03/001/052/317/2619316589_03/
http://www.mindtools.net/GlobCourse/600.mckay184_map.jpg
Napsal NavajaMM

(P.S. Pokud by se vyskytly výraze české, je to vina všech opravovatelů, tedy jako Wordu tak WordPressu, není to úmysl, spíše moje přehlédnutí)

Rubriky: Navaja | Štítky: , , | 24 komentáře

Tryskoveverky

Abych pravdu řekla, jen jednou jsem viděla veverku jít pomalu. Důstojně kráčela proti mně po cestičce v lesoparku a musím se přiznat, že jsem při pohledu na ni dostala záchvat smíchu. Ony veverky mají tlapky narostlé hlavně pro pohodlné šplhání po stromech a tak při pokusu o důstojnou pěší chůzi vypadají – no, poněkud širokorozchodně.

Je možné, že veverky jsou si toho vědomy a tak se většinou po zemi pohybují během, skákáním – prostě všemi způsoby, jen ne pomalým krokem. Vyfotit takovou pádící veverku, to chce především veliké štěstí – a vyfotit ji tak, aby byla jen málo rozmazaná, to už je něco na způsob zázraku. Ale přesto se občas zadaří…

obr-1 obr-2

Někdy je ovšem výsledek fotografova snažení poněkud kuriózní…

obr-3

Jak už jsem říkala, veverka má tlapky narostlé hlavně pro šmejdění na stromech – a to teprve jsou závody! Tedy kdesi jsem četla, že nejde o závody, ale o veverčí milostnou předehru. Možná že jo – ale nějak si nedovedu představit, že by někdo měl po takové půlhodince lezení po stromech nahoru a dolů a po pár přeskocích z větve na větev náladu na nějaké milostné hrátky! Pravda, nejsme veverky…

obr-4 obr-5

Pak jsou tady různé varianty sportování v rodině. V tomhle případě se veverčí matka krmí, ovšem veverčí puberťák (ještě nemá narostlé štětičky na uších, takže je to mlaďoch) nemá pro tyhle klidné chvíle pochopení a tak prudí a prudí a pokouší se vyprovokovat pořádnou honičku.

obr-6 obr-7

No a pak taky může být sportován nedobrovolné. Nenechte se zmýlit zdánlivým klidem téhle fotky:

obr-8

To je totiž úplný závěr příběhu, který se mi pro jeho rychlost nepodařilo nafotit. Tahle veverka totiž dostala chuť na trochu drůbežího, nebo aspoň pár vajíček. A tak se vypravila na lup do stračího hnízda. Jenže zapomněla na bezpečnost práce: straky byly doma! A to byl rachot! Z veverky byla jen černá čára, která se proplétala větvemi a za ní se hnaly dvě černobílé a řvoucí čáry: naštvaní stračí rodiče. Proletělo to jedním stromem, druhým, třetím – a stračí rodiče usoudili, že to by té potvoře zlodějské pro ponaučení stačilo a vrátili se domů do hnízda. A veverka zůstala sedět na větvi, celá ufuněná a vyjevená a snažila se vzpamatovat z toho šoku. A já ji konečně mohla vyfotit.  No, měla štěstí, málem byl u Straků k obědu veverčí guláš s knedlíkem!

k-sova

 

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 20 komentáře

Milenci a vrazi – vývojová spirála

Tuto část cituje V.Vondruška ve své knize Breviář pozitivní anarchie. Je tomu skutečně tak, jak autor popisuje?

Vladimír Páral

Psáno roku 1968!

Čerstvá červená krev z vnitrozemí a hor vždycky nakonec vtrhne do modrých měst v nížinách a bohatých přístavů    Díky tomu se usínající dějepis zas pohne    Jako když lokomotiva vrazí do soupravy spacích a jídelních vagónů    Jako když muž milostně dobývá ženu

Římani si žili jak prasata v žitě    Patricijská dáma si na kožešině připouští hezkého mladého otroka, jehož opomněl manžel senátor dát vykleštit    Až se to senátor doví, urychleně své opomenutí napraví    Statkář si po obědě žene mladou otrokyni na travičku do stínu fíkovníku    Veselá společnost před orgií hoduje na lehátcích pod stropem, z něhož prší růže    Hory pečení    Pávi krmení jen ořechy a mandlemi na ostrově Chios    Murény živené otročím masem    Když už stolovník nemůže žrát, namočí si paví péro do oleje a vyzvracev se usedá s obnoveným apetitem k dalšímu chodu    Toto je doba vrcholného rozkvětu věd a umění    A když někdo remcá, je ukřižován jako těch šest tisíc na Via Appia nebo ten židovský demagog v Jeruzalémě, po delším bičování samozřejmě a s trnovou korunou na hlavě    Dokud to takhle jde, je to prima    Leč ono to jde stále hůř

Až to už není k dívání, naštvou se posléze strašně červení lidi shora z Evropy a vtrhnou do pádské nížiny    A zapálí bílé přístavy    Vjíždějí na koních do atrií vil    Něžná dívka brnkající na lyru znásilněna vojáky    Mladý básník ubit na schodišti chrámu    A chudák starej Archimed propíchnut nad svou geometrií na písku    Checheche

Až si bojovníci nacpou nácky a ukojí se, zmodrají    Místo nových grifů s mečem vymýšlejí nové vzorky na parádní tkaniny    Dcery barbarů si ostříhají nehty a zas už na něco brnkají    Tím pádem samozřejmě potřebují služku    Gotika není dvakrát pohodlná na bydlení    Nakonec se zjistí, že Římani stavěli nejlíp, a v Římě už zas kvetou orgie v antickém stylu    Na rožmberském dvoře se spotřebuje na hlavu čtyři kila masa denně nepočítaje v to ryby a drůbež    Jenže do renesančního salónu se dá nacpat málo zlata, a tak přichází barok    Pak ještě zlatější rokoko    Potomci germánských nájezdníků snídají párek holoubat, půl tuctu křepelek, osm kvíčal a víno se pije z litrových pohárů    V Anglii se říká telecímu „veal,“ kdežto teleti „calf“ a praseti „pig“, kdežto vepřovému „pork“, to proto, že jedni pouze pěstují prasata a telata v chlévech, kdežto druzí pouze jedí vepřové a telecí v zámeckých jídelnách    Hladoví mají jiný jazyk než bohatí    „Že lid má málo chleba?“ žasne královna Marie Antoinetta,    „Nechť tedy jí koláče!“    Toto je doba vrcholného rozkvětu věd a umění    A když někdo remcá jako ten atentátník na krále Ludvíka, je mu do hrdla nalito roztavené olovo a pak trhán čtyřmi koni    Dokud to takhle jde, je to prima    Leč ono to jde stále hůř

Až to už není k dívání, naštvou se posléze strašně červení lidi z pařížských ghett, co se v životě nenajedli, a vtrhnou do paláců    A useknou hlavu králi Ludvíkovi a krásné Marii Antoinettě

Něžná dívka brnkající na spinet znásilněna revolucionáři

Mladý estét popraven na náměstí    A aristokraté patří na lucerny    Checheche

Až se revolucionáři nasytí revoluce a ukojí se, zmodrají    Místo vymýšlení alegorických vozů zdokonalují tkalcovské stavy

Dcery barikádníků brnkají na klavír    Tím pádem samozřejmě potřebují služku    Potomci revolucionářů zakládají proslulé pařížské restauranty    Specialita je kachna po rouensku: mladá kačenka dušená v šampaňském s vlastní krví    Taky kaviár přijde k chuti    Za carů se v Rusku vůbec dobře jí    Jenže ne zas všichni, onoť je Rusů mnoho    Okresní maršálek šlechty si po snídani zajede na svůj statek, dá si na místě porazit vybrané tele a trhá rukama horké řízky (nedělejme si iluze o spotřebě telecího v rodinách mužiků) a odpoledne z bujnosti rozbíjí čelem zrcadla

Velký režisér velkých orgií a carevnin milec Rasputin tančí v noci nahý na stole v restaurantu Arkadija a ještě o čtyřech ráno pak milostně dobývá ve svém domě sousedku    Toto je doba vrcholného rozkvětu věd a umění    A když někdo remcá, před odesláním na Sibiř dostane až čtyři tisíce ran na holé tělo, přičemž zákon stanoví, že určené množství ran v případě smrti delikventa při výkonu trestu je třeba vysázet i na mrtvé tělo do plného počtu    Dokud to takhle jde, je to prima    Leč ono to jde stále hůř

Až to už není k dívání, naštvou se posléze strašně červení lidi z petrohradských ghett a ruského vnitrozemí, co se v životě nenajedli, a vtrhnou do carova Zimního paláce i do venkovské šlechtické usedlosti v zapadlém michajlovském újezdu    Carova rodina postřílena včetně pubertálních princezen a dětí    Básník Osip Mandelštam zbit spoluvězni pro krádež z hladu prchá za dráty umřít do sněhu    A hraběnky sázeny holým zadkem na rozžhavenou pec    Checheche    My už máme teďka všecko vyhraný    Až na věky věkův amen

Naši studenti vnikají do tajů jádra atomu    Naše dívky brnkají na elektrické kytary    Tím pádem samozřejmě přijde vhod ženě ze sociálně slabší skupiny obyvatelstva přivydělat si výpomocí při úklidu v rodině odpovědného pracovníka    Žijeme si jak prasata v žitě    V USA se spotřebuje 92 kilogramy masa na hlavu    Frankfurt nad Mohanem má jedno z nejmodernějších divadel Evropy a v něm tak důmyslnou dekoraci foyeru, že se do ní vešel snad hektar zlatého plechu    Při návštěvě Paříže se doporučuje ochutnat národní specialitu: kachna po rouensku

Místo staromódních orgií v antickém stylu lze v Paříži soukromě shlédnout ostřejší show: soulož ženy s oslem na porodnickém křesle    Jeden z prvních happenningů byl slalom žlutého auta mezi zavěšenými krvavými čtvrtěmi hovězího masa    Specialitou stripteasových kabaretů na Reeperbahnu je „Verwaltigungsschau,“ tedy „podívaná na znásilnění“ a „Jienkerschau“, což je stylizovaná, podívaná, jak kat mučí nahou dívku    Minimální povinná konzumace při „Henkerschau“ je cocacola s rumem, ale hosté pijí ponejvíce sekt    V Jablonci nad Nisou v kavárně Praha zahájen první strip-tease v zemích socialismu    Hlásí se na něj spousty mladých děvčat    V ČSSR se na venkově nadbytečným chlebem přikrmují králíci a vepři, v městech pak se háže do popelnic    Další strip-tease se chystá v Děčíně    Toto je doba vrcholného rozkvětu věd a umění    Americký zaměstnanec naftové firmy Aramco v Rijádu omylem podezříval svého domorodého sluhu z krádeže plnicího pera, a když zjistil, že se jedná o jeho vlastní roztržitost, byla již sluhovi uťata pravá ruka    Dokud to takhle jde, je to prima    Leč ono to jde stále hůř

Až to už nebude k dívání, naštvou se posléze strašně červení lidi z vnitrozemí Asie, Afriky a jižní Ameriky, co se v životě nenajedli, a vtrhnou

STOP!    Je přece civilizace, a je přece pokrok a je přece technika, a je přece

A je přece bomba, checheche    Ne hnedka vodíková, té se bojíme více než vyhlédnuté oběti    Ale třeba jen taková malá bombička na malé lokální válčičky, taková ta hračka s třemi tisíci ocelových kuliček svrhovaná zatím zkusmo z letadel B-52 a B-57 (ostatní značky zatím v pohotovosti v hangárech)    Nejrychleji letí pokrok v technice vpravování kovu do těla    A s tím teprve se sveze případně i něco dalšího    Víc kovu do více těl    A až z odpadu těchto nápadů se eventuálně vyprojektuje nějakej ten tryskáč pro tři sta pasažérů přes Atlantik nebo do Vladivostoku za dvě hodiny (výkonnější a rychlejší bitevní varianty ovšem dávno létají)    Rychleji ten kov do těla    A při chystání přezabití (v době psaní rukopisu je tato hodnota zvaná „overkill“ asi 8, což znamená, že jsou k dispozici prostředky na osminásobné zabití každého člověka; overkill se ovšem zvyšuje každým dnem) se bokem může využít těch staromódních, protože málo zabíjejících atomovek k oďslaňování mořské vody pro ty chudáky v pouštích, rychleji více kovu do více těl a s tím se sveze i tadlecta civilizace, protože se těm chudákům postaví WCs růžovými kuličkami dezodorantu, aby nám míň smrděly jejich chcanky, když tam zavítáme, a síť inseminačních stanic pro dobytek aby klesla cena jejich masa a kůží, a zas antikoncepčních poraden pro lidi, aby jich tak nebezpečně nepřibývalo, neboť toto je doba vrcholného rozkvětu věd a umění, checheche, a protože to už není k dívání, naštvou se posléze strašně červení lidi z vnitrozemí co se v životě nenajedli a vtrhnou

STOP!    Svět přece spěje k dorozumění, míru a lásce

Vpravováním kovu do těla    Což se bolest a rozkoš nevyjadřuje stejně?    Jako když muž milostně dobývá ženu    Víc kovu do těla    Což vpravit něco tvrdého do těla není vyvrcholením lásky?    Checheche    Zatím vždy zvítězili hladoví nad sytými

Proč by tomu mělo být ausgerechnet tedka opačně?    Checheche

 

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , | 88 komentáře