492-Továrna transgenderů, kult BLM, istanbulský Papež a boj o Pravoslaví

Závěrečná část speciální série „20 událostí roku 2020 podle verze Dmitrije Džangirova“ je věnována jevům duchovního řádu. Kulturním, sociálně-psychologickým a dokonce religiozním. Samozřejmě ve vztahu k vysoké politice a geopolitice. Vzhledem k tomu, že poslední tři témata se týkají skoro výlučně Ukrajiny a tématu Pravoslaví, což podstatné části z nás (dle mého názoru) není téma příliš blízké, dovolil jsem si je pokrátit a ponechat jen podstatné. Ve světě, kde jen krev černých má cenu, kde práva transgenderů jsou daleko důležitější než práva pravoslavných, Papež římský každou chvíli požehná jednopohlavním sňatkům, a zlomení pravoslaví se stalo cílem a prostředkem zahraniční politiky USA. V tomto světě se bez obligátního panáka a ironických komentářů Džangirových nejspíš nevyznáme. Inu, přinejmenším, život v tomto světě bude nudnější…

Fenomén Black Lives Matters a velká přestavba americké společnosti

Stalo se tak v pravý čas a na pravém místě, já už jsem uvedl nějaké konspirační úvahy na konto toho, že nebožtíkova žena, jeden ze zasahujících policistů a Kemala Harris patří k téže jihoindické etnické skupině Drávidů. Je to konspirologie, nicméně tolik náhod na jednom místě je velice vzácná věc, podobně směřují otázky k vedení BLM. Nicméně události sehrály nejdůležitější roli při démonizaci Trumpa a jeho stoupenců. Byla vzedmuta vlna jakési historické spravedlnosti, kde v podobě obnovení historické paměti dochází k jejímu mazání. Ve světové historii není nic zákeřnějšího, než vyžadovat od lidí minulých staletí nynější představy o humanizmu, lidských právech, liberalizmu, atd. Existuje vtip, připisovaný starořeckým autorům, že: – „Dobrá demokracie může být jen v zemi, kde každý svobodný člověk má minimálně tři otroky…“. V americké demokracii také – paradoxně – právě demokratická strana byla stranou otrokářskou, vycházející z toho, že jen lid může rozhodovat o tom, zda jsou černí rovnoprávnými občany. Lincoln přece zvítězil nikoli za republikánskou stranu, ale za – pro něj k volbám založený – Republikánský demokratický svaz a jeho viceprezidentem byl demokrat, který nebyl nijak zvláštním odpůrcem otroctví. Občanská válka nebyla vedena za zrušení otroctví – to je jedna z největších nepravd. Ta byla vedena kolem státního monopolu na zahraničně-obchodní činnost států, a jižní státy chtěly obchodovat bavlnou s Británií napřímo. A jejich základnou byly plantáže a otrokářství – třebaže nejen ono. Nicméně, Severu se podařilo mobilizovat na 100 tisíc černých, zatímco v jižanské armádě sloužili jen jako pomocný personál. V době postmoderny nemá logika význam – například lidé, kteří nikdy nebyli otroky, požadují satisfakci na lidech, kteří nikdy  nebyli otrokáři… Navíc např. B.Obama měl v bílé větvi předků otrokáře, a zlí jazykové tvrdí, že v černé linii měl předky, kteří v pobřežních oblastech Afriky obchodovali méně šťastnými sousedy… Černí Američané zastávali a zastávají vysoké funkce – nicméně, Trumpa démonizovali.

To vše se stalo jakýmsi ideologickým krytím těch hrůz s počítáním hlasů ve volbách v šesti státech. Ti, kteří se toho zúčastnili, měli svoje plány, představovali si, že bude více levicových liberálů, včetně BLM zastoupeno v orgánech správy státu. Biden sice jmenoval barevné i ženy i gaye, nicméně to je tradiční nomenklatura v demokratické straně, kde už dřív byli.

Podíl sociální poptávky na proběhlých rušných událostech je v USA velký. Je velká poptávka po spravedlnosti, a k tomu se přidala spravedlnost sociální a historická. Nositeli jsou především mladí lidé, často nikoli chudí, vysoce vzdělaní (oporou levicových liberálů se staly univerzity, netolerantní k jiným názorům). Pokud jde o tzv. obranu práv menšin, jsme všichni pro – ale kdo má určit, zda jsou utlačované? Objevuje stále víc a víc pohlaví – kde jsou kritéria útlaku? Vězměte si boj společenství LGBT za svoje práva. Ale která práva jim chybí – pasivní i aktivní volební právo, právo na práci…-to vše je! Jaká práva nemáte? Já už dávno navrhuji, pokud žijeme ve společnosti liberálních přístupů, pak obrana práv spočívá ve sféře vysoce placené práce. U nás jsou nejlépe placenými profesemi, stejně jako dřív, metalurgové a horníci. Dejme tedy gayům 3% kvótu v šachtách a metalurgických provozech…- nikoli donuceně. Jestliže do půl roku nebude kvóta naplněna, znamená to, že pracovat nechtějí.

Myšlenka, že „oni nám už něco dluží“ je věčná, a sugerují ji každému černochovi. Přitom pro to základna mají: – průměrný základ nahromaděného jmění průměrné bělošské domácnosti je desetkrát větší než u průměrné rodiny černošské… – to je reálná statistika. Přitom rozdíl v příjmech zase až takový není – v procentech, maximálně pár desítkách – ale nikoli násobcích. Tak se to ale historicky složilo – ale co s tím dělat? Vzít bílým a předat černým? Fakticky to ve skryté formě už probíhá – viz program Kemaly Harris, aby byznys obchodu marihuanou byl legalizován a předán černým a barevným společenstvům, která za něj byla dříve trestně stíhána. Řeknu ještě něco: – poválečný zákon pětašedesátého roku o přidělení 40 akrů půdy a 1 osla pro každého černého občana byl přijat, i když nebyl podepsán prezidentem a jen několik desítek tisíc černých ho využilo. Byl to slib a měl logiku – černoši po občanské válce obdrželi občanská práva, a bylo třeba, aby dokázali uživit rodinu. Nicméně, někteří černošští lídři dnes počítají, kolik musí dostat zaplaceno – vycházeje z tehdejší hodnoty – vychází to na pakatel: – 14 bilionů dolarů k vyplacení během 10-15 let. Je možné, že Biden na nějaké kompromisy přistoupí. Jestliže navíc splní slib a dá 11 milionům nelegálních migrantů občanství USA, pak se mu podaří zlomit dosavadní bílou konzervativní většinu ve volbách.

Transgenderové útočí a … utrpí první nevelkou porážku v Británii

Ve vedení BLM jsou ženy provdané za transgendery (osoby se změněným pohlavím), v Belgii je premiérem transgender, jsou mezi poslanci EP, na úrovni Kongresu USA…Otázka má několik rovin. Jedna věc je dospělý člověk, ovšem probíhá propaganda mezi náctiletými. Téma, kdy si rodiče přejí narození chlapce a narodí se děvče – a naopak – je velmi silné. Úsměvné na věci je, že pokud dříve bylo téma změny pohlaví u náctiletých v poměru 50/50, tak s rozšířením feminizmu došlo k zrcadlově převrácené situaci – několikrát víc dívek se chce stát chlapci. Operace – celý komplex kroků – nejdřív potlačení pohlavního zrání, pak hormonální terapie a nakonec změna pohlaví – se provádí už od 13-14 let věku dítěte! Přitom děti přicházely s rodiči k lékaři, a ten jim hned doporučil kliniku k operaci. Nejhorší je na tom, je to, že se toto téma oficiálně praktikuje – viz prokleté anglické město Tavistock s jeho festivalem, a největší klinikou, skoro se chce říci fabrikou na tyto operace v Británii.

Vysoký soud Londýna vynesl rozsudek, že je málo pravděpodobné, že dítě ve věku 13-14 let (a doporučuje se až do 17 let) dokáže vyhodnotit svoji transgendernost, a proto se v takovém případě rodiče musí radit s lékařem a psychologem. Je to opatrná formulace, nicméně jakési přibrzdění té bakchanálie, jestliže se od roku 1970, kdy byla v Británii jedna, se počet nemocnic takový zákrok provádějících zvýšil padesátkrát, a propaganda transgendernosti se stala mainstreamem, a prosazuje se i zásada, že pokud rodiče operaci brání, je jim třeba dítě odebrat! Můžeme si o naší zemi myslet, co chceme, ale v tomto smyslu zatím žijeme v zemi normální.

Tady nejde o nějaký morální, mravní princip – tady mluvíme o degeneraci člověka jako druhu, jako živočicha!  Je to součást války, kterou liberalizmus vede za zničení národních států. Idea liberalizmu je logická: – jestliže trhy překročily rámec národní státnosti a staly se globálními, pak tedy ať jsou globální i pravidla… Jde o to, že všechna ta práva nám nepochopitelných menšin podemílají jak zákonodárnou základnu i morální sloupy, a vůbec jakékoli konzervativní hodnoty. Například většina farností katolické církve v USA oddává gaye. Tady vzniká otázka: – a ti svatí otcové, oddávající gaye, káží svým ovečkám například o předsvatebním gay-sexu? „Milujte se, množte se“ – to je o kom? Že by se měla doplnit Bible svatá? Už ale byly i případy, kdy dokonce kongresmani USA žalovali Boha. Strhávání soch Otců osvoboditelů, nebo Kolumba v USA nemá daleko k uznání toho, že stavba Noemovy archy byla projevem genocidy vůči všem LGBT bytostem – protože tam brali pouze od každého stvoření po páru – to je přece diskriminace…

Zřejmě proto, aby se nestal adresátem budoucí případné žaloby, se dost nejednoznačně vyjádřil Papež František prohlášením, že podporuje právo lidí na šťastný rodinný život, včetně jednopohlavních sňatků. Tím se i Papež účastní přípravy Overtonova okna. To je ale jejich věc (katolické církve).

Role a portrét Patriarchy Bartoloměje v roce 2020      

Ale i věc naše. Existuje logika v tom, že nejenže  tureckými úřady utlačovaný, ale i ponižovaný Patriarcha Konstantinopolský, se přirozeně pokouší o místo na mezinárodní aréně, a nedivil bych se, kdyby on a jeho následníci změnili místo přebývání. Hovoří se o projektu Unie. Ten má své opodstatnění. Oba s Papežem Františkem svorně a paralelně podpořili Bidena, který je stoupencem sňatků homosexuálů a ostře kritizovali Trumpa za jeho vztah k migrantům a k ochraně životního prostředí. V té souvislosti bych Papežovi položil otázku, kolik farností přijalo, na jeho výzvu, rodinu migrantů – jaké má on vlastně slovo… Oba, nicméně hrají v politice, každý má svoji stranu, nicméně teď je bitevním polem Ukrajina (Patriarcha Ruské-ukrajinské pravoslavné církve Filaret dosáhl u Bartoloměje požehnání – za aktivní pomoci tehdejšího prezidenta Porošenka – k jejímu odtržení od Ruské pravoslavné církve – pozn.překl.). Nyní se jedná o „neomylnosti Bartoloměje“ – to nepovede k ničemu dobrému, protože Pravoslavná církev (PC) vždy existovala jako horizontální struktura – s přihlédnutím k místu přebývání Vesmírného patriarchy v Istambulu – na rozdíl od církve katolické, jež je přísně hierarchická, v čele s Papežem. Nejspíš existuje projekt posilování napěti v ukrajinském náboženském prostředí, a bude se tam testovat varianta Unie. Projekt, za nímž nepochybně stojí americké úřady, které jsou Bartolomějovými protektory, má sloužit zadržování Ruska a štěpení PC – PC není nacionální ale teritoriální – což se Bartoloměj snaží porušit, ale také na pravoslavné tradiční chápání rodiny.

Bitevní pole – Černá Hora. Hlavní příznivá událost roku    

Příznivou zprávou je, že se v republice Černá hora podařilo úsilím Srbské PC dát dohromady pestrou koalici, která ve volbách porazila stranu dlouholetého prezidenta a posledního tyrana Evropy Djukanoviče, který dosud 30 let neomezeně vládl, a loni přišel jak o parlament, tak o vládu. Novému parlamentu se mj. podařilo „dát k ledu“ návrh zákona o svobodě vyznání, který měl rozštěpit Srbskou PC. Je to příklad, který by mohl pomoci pozitivním změnám i na Ukrajině. Metropolita záporožský Luka např. vyzval věřící, že mohou hájit svá práva mj. i hlasováním ve volbách.

U nás Porošenko, podobně jako v Černé hoře Djukanovič, dokázal dokonale otrávit veřejnost. Do jaké míry musel naštvat Porošenko Ukrajince, že zvolili prezidentem televizního herce, komedianta a navíc neukrajinského etnického původu?

Proč Zielenskij pozval Bartoloměje na Ukrajinu a co z toho vzejde      

Zielenskij se snaží nevyhrocovat náboženské téma, okolí mu radí, že je to součástí technologie, a že pokud přijede Bartoloměj, aby se vyhnul jednoznačným prohlášením, že jeho páteřnímu elektorátu není náboženské téma příliš vlastní. Dá se tedy očekávat, že události mediálně využije na jeho účet Porošenko, a on, jako prezident, bude jednoznačně na vedlejší koleji.

A závěr k tomu? Jak praví tradice, v oděsských tramvajích nebyly během války, na rozdíl od jiných sovětských měst, tabulky „Nevyklánějte se z oken“, nýbrž „Vykloň se a uvidíš, co bude“. Proto Zielenskému nebudeme říkat, ať Bartoloměje nezve, ale v duchu onoho oděsského nápisu….

Překlad:    20210118

Budou volby

Covid zatím leží jako milosrdná mlha nad zruinovanou českou politickou krajinou. Občas se trochu zvedne, to mlhy dělávají a v takovém okamžiku se odkryje, že nám vládne zloduch. Sám předseda Ústavního soudu Rychetský to řekl na kameru, na tu naši milovanou, veřejnoprávní.

„Člověku se to až hnusí, když to vyprávěti musí,“ se zpívá v přisprostlé písni Brandenburák.  Našemu soudci se vyjevení vlastního názoru na Babiše opravdu, ale opravdu hnusilo, ale občan má právo vědět, jaký charakter vládne a jaký soudí.

Vládne nám komunista. O takových se kdysi říkalo, že to jsou lidé zvláštního ražení. Většinou se zdůrazňovalo jejich pracovní nasazení: Překročit normu u soustruhu nebo na šachtě. Byli ovšem tací, kteří zakamuflovali nenávist k rodné straně tak dobře, že oklamali ty, kteří je během kandidátské lhůty hodnotili. Prolhali se dovnitř a nakonec uspěli i s převlekem do sametových kabátů, s nimiž se dostali do vytoužených výšin.

Kubera „byl u nich“ stejně jako i Štech, taky ze Senátu, Zeman co je president, Fischer co byl premiér a ministr financí, Rusnok se stejným osudem, i naši špičkoví generálové Pavel a Šedivý. Pozdní komunista Špaček dbal, aby Havel nejezdil na koloběžce a nenosil krátké kalhoty. To je hodně nenávisti na vrcholu mocenské pyramidy. KSČ rozvracel zevnitř i sám Rychetský.

Pod dekou covidu se odkopává garnitura, žíznící po moci. Ideje jsou pro ni passé. Hlásí se ke skořápce zvané liberální demokracie. Jsou pevni v přesvědčení, že jim dopomůže k moci. Žádné slovo jim není cizí a tak bezostyšně žonglují se slovy pokrok, hodnoty a obrana (to zní lépe než válka). Sejde se i udavačství k domácímu i cizímu uchu.

Až na výjimky se vyhýbají slovu národ. Přepisovačům historie na tu definitivně „pravdivou“ se nehodí do krámu. Místo toho nás uvědomují, že jsme páchali zvěrstva na našich milých krajanech. Točíme o tom filmy, jejichž scénáře si upravujeme tak, aby dílo vyhovovalo představě těch, kteří je financují. 

Dozvídáme, jak jsme si krásně žili pod Habsburky. Postavíme nějakou tu sochu a vrátíme se k názvu Německý brod. Proč pojmenovávat město po rozvraceči, který „trpěl“ s polopenzí v Brixenu.

Časem se omluvíme, že jsme zabili Reinharda, taťku čtyř dětí, sportovce a muzikanta. Vždyť to byl vizionář, jemuž Prozřetelnost naznačila obraz budoucího postavení Německa v Evropě. Proč by měl chtít Čechy vybílit, když stačilo, aby se naučili dobře naučili německy. Jejich řeč se stejně hemžila germanizmy.

Možná jednou změníme i názor na Hitlera, který jen díky nepřízni osudu neporazil světově nenáviděného bolševika Pepu. Není den, aby media nepřipomněla strýčka Ádu, tu s Evíkem a psem, kterého miloval víc než Braunovou, s generály nebo nepřímo prostřednictvím zbraní, které měly porazit Stalina.

Na úplné překabátění je ještě čas. Zatím je třeba odstranit oligarchu a jeho věrné. Sama Prozřetelnost nám seslala dar, tedy covid toho jména devatenáctý. A tak se zašpičaťují vidle všech potřebných velikostí.

Hr na ně, tak pěkně po husitsku (pardon, chci říct po katolicku): na Babiše, Blatného, Hamáčka a Prymulu. A taky na Schillerovou, tu dámu sedící na truhlici se zlaťáky, která nedá a nedá a když už tak rozhazuje příliš.

Opozice cítí krev, a jista si svým vítězstvím slintá nad vidinou kořisti. Plivance od hub odletují, ale zatím jde o přípravné plivání. Na zástupné terče jsou uplivována trojsloví: chaos – neschopnost – selhání, někdy selhání – neschopnost – chaos či selhání – chaos – neschopnost. Podle toho, jak se straničtí strategové zrovna probudí

Pokud se vládě něco podaří, létají vzduchem slova o oligarchově marketingu a PR. Sejde se i obvinění, že tu kterou myšlenku stejně opozici ukradla.

Je-li třeba načerpat síly a obnovit zásobu slin, vidle se házejí do předcovidní minulosti, protože i tam byl chaos – neschopnost – selhání. Proto je v popředí zájmu Rusko a Čína a na zadní plotýnce sporáku se nenechá vychladnout Čapí hnízdo. Pět let od udání se ještě bude hodit.

Zeman ve své zlotřilosti a zlomyslnosti určil termín voleb. Ať si občan co nejdéle vychutná předvolební šmejdské divadlo. Bezmála rok budou padat hlavy, vznikat a zanikat průniky programů a uzavírat zákulisní dohody, jak dostat ty nejsprávnější lidi ke korytům.

Půjde o volby šmejdů. Jaké si zvolíme, takové budeme mít.

493-Co s Navalným? – zatím ještě nesedí

Po včerejším požadavku zoufalého českého zamini Petříčka na zpřísnění sankcí vůči Rusku kvůli zatčení Navalného, který tímto, prohlášením, už poněkolikáté, „běží před lokomotivou“, mi nedalo, abych z posledního z pravidelných shrnutí ruského publicisty a politika Nikolaje Starikova  pro vás vybral pasáže věnované příjezdu problematického profesionálního opozičníka Alexeje Navalného z Německa po úspěšném „vyléčení z otravy bojovou látkou Novičok“ do Moskvy.

Navalného už určitě mají všichni plné zuby. Ale neříci, co se bude kolem něho dít dál, nelze, protože je zřejmé, co se začne dít, a jsou už zřejmé možné následky toho.

V časopisu „The Lancet“ se objevil materiál, v němž klinika Charité, kde se „berlínský pacient“ léčil, oznámila, že je naprosto zdráv a dávno propuštěn.

Jen tato skutečnost se stala základem výkladu federální vězeňské služby (FSIN), že Navalný, jako pravomocně podmíněně odsouzený (dokonce 2x), se záměrně  nechce přihlásit službě, se všemi z toho plynoucími důsledky.

To je důležité, protože nebýt publikace, tak by „host kancléřky“ byl nadále považován za nemocného a mohl se oficiálně do FSIN nedostavit. A jeho podmíněný trest by brzy skončil. Článek ale vyšel, informace se rozšířila, a, v souladu se Zákonem, bylo zahájeno po občanu Navalném pátrání, a soudu přišel návrh na změnu podmíněného trestu na nepodmíněný.

A tady se nabízí otázka: – proč klinika Charité, spolu s novinářem a časopisem „The Lancet“ prakticky „práskla“ Navalného FSIN? Je to náhoda, chyba nebo nedorozumění?

Nic takového! Je to jen další tah ve hře, v níž sám Navalný není figurou, ale pěšcem. O tom jsem napsal už 16.ledna. Tehdy se zdálo, že jde o kombinaci k roku 2024 (prezidentské volby v RF – pozn.překl.). Teď je vidět, že jsem se mýlil: – události dostaly spád, a kombinace se začala rozehrávat už dřív – k parlamentním volbám v RF v roce 2021. To, co se dnes snaží udělat Navalného západní kurátoři, přesně kopíruje scénář Tichanovské v Bělorusku. Zavření manžela – a následné vytažení jeho ženy na politickou tabuli.

Je tu ale problém – Navalný byl v Německu, a ne ve vězení. Jak rozehrát běloruský scénář „žena v domácnosti jde místo manžela do politiky“? Velmi jednoduše – zavřít Alexeje Anatolijeviče. Právě proto kurátoři také zorganizovali publikaci, po níž nemotorná FSIN začala konat. Všimněte si, je to nanejvýš důležité: – teprve po vyjasnění, že je Navalný v pátrání, a zadrží ho tedy přímo na letišti, Navalný oznámil, že odlétá do Ruska!

Takže schéma vypadá následovně:

1. Navalný přilétá, berou ho pod stráž, protože je v pátrání;
2. Poté Julie Navalná vydává prohlášení, že „jde do politiky“, protože „krvavý režim“ jejího manžela zavřel.
3. To vše už je propracováno podle Světlany Tichanovské.

Tady vzniká další, s tím související, otázka: – ale k čemu to vše západní Navalného kurátoři potřebují? Inu, prostě proto, že on nemůže kandidovat nikam – s ohledem na svůj trestní rejstřík.

Je to hra nadlouho, kde hlavním cílem je prezidentská kampaň v roce 2024. A jestliže Navalný kandidovat nemůže, ale Navalná se kampaně zúčastnit může, je to třeba pěkně připravit. Její volební kampaň do Státní dumy, na pozadí ve vězení sedícího „kancléřčina hosta“ – bude zkouškou.

A za poslední: – v celé této špinavé historii je opozičník žetonem, statistou v zahraničí napsaném scénáři. Nyní, jakkoli divně to zní, je nutné přidělit Navalnému tu nejpřísnější ochranu, převzít jeho život a zdraví pod nejpečlivější kontrolu. (To byl, mj., dle dostupných informací, i důvod jeho doprovodu na cestách po Rusku, na který si stěžoval – pozn.překl.). Protože Navalného smrt je v tomto scénáři nejlepším startem pro volební kampaň jeho ženy a velmi silným impulzem pro světovou podporu Julije Navalné jako političky úplně nové úrovně.

Znamená to, že na živém a zdravém Navalném má nyní největší zájem státní moc Ruska.

Пока Навальный не сел,1984 в США, нефть и санкции

Zajímavou poznámku k tématu učinil ve svém dnešním pravidelném rozhlasovém pořadu otázek a odpovědí ekonom Michail Chazin, třebaže z poněkud jiného úhlu:

Chci obrátit pozornost na několik překvapivých shod: – proč se Navalný vrací do Ruska právě v době, kdy v Americe probíhá skandální „korunovace“ Bidena? Připomeňte si moje slova, že tato shoda je tím nejzajímavějším. Principiálně důležité, mj. i pro Západ je, aby téma podvodů při amerických volbách odešla do nebytí. Jistě, všichni chápou, že byly a navíc americké úřady říkají – jistě, máme takové volby, ale taková narušení patří do pravidel hry – dělají to všichni, jak demokraté, tak republikáni – . Na toto téma se dokonce objevil výborný vtip: – Když Íza zjistil, že jeho matka volila Bidena, nenosil jí celý týden kytky na hrob – …

Inu, ve srovnání s nimi jsme děti. Oni se toto téma, protože Biden oficiálně vyhrál, snaží potichoučku zamést pod koberec. A proto se teď vymýšlí různá témata, která mají odpoutat pozornost občanů od událostí v USA. Vidíme, co se děje v Bruselu, kde začalo docela silné spiknutí – třebaže už končí -, běží události v Itálii, kde se lidé bouří proti karanténě – no, a k nám se vrací Navalný.

Poznamenávám, že za svoje sledování a odhalení by v USA dostal 10-15 let, protože jde o odhalení agenta (cizí mocnosti), pracujícího v utajení. A bylo by to vítězství demokracie. U nás nejspíš to bude také vítězství, demokracie…

 Překlad:    20210118

Smazat a kriminalizovat

Na rozdíl od minulého protičínského blábolu, v dnešním povídání je ukryto hodně ze současného stavu protitrumpovského boje nově nastupující administrativy Kamaly Biden-Harris. Na sociálních sítích mimo twitter, FB a mimo servery Amazonu se vážně diskutuje o tom, kdy se asi uplatní odstavec 25, kterým bude China Joe odvolán z trůnu.

napsal(a) Chris Farrell
16. ledna 2021

Překlad původního textu: Erase and Criminalize
Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská

• Probíhá koordinovaná snaha ztotožnit všechny Trumpovy příznivce s davem protestujících, který pronikl do Kapitolu. To je záměrná a zákeřná lež. Je to plán, jak Trumpovy příznivce zastrašit a umlčet.
• Facebook odstraňuje všechny příspěvky s výzvou „Stop the Steal“ („Zastavte krádež voleb“) – přestože existuje dostatek důkazů o volebních nesrovnalostech a nutnosti volební reformy. Twitter pozastavuje, odstraňuje a maže stovky tisíc uživatelů. Účet na Twitteru byl smazán i prezidentovi Trumpovi. Nejvyššímu vůdci Íránu, ájatolláhu Sajjidovi Alímu Chameneímu, který veřejně hlásá „Smrt Americe!“, ale naproti tomu účet na Twitteru zrušen nebyl.
• Donald Trump ve svém projevu řekl: „Pokud nebudeme bojovat jako diví, tak přijdeme o svoji zemi.“ Tato věta je teď kvalifikována jako „podněcování k povstání“. To je ubohá a průhledná lež! Vzpomeňte si na to, jak často politici vyzývají k „boji“, aby povzbudili a aktivně zapojili veřejnost do politiky. „Bojujeme“ za zdravotní péči, spravedlnost, lidská práva, za svoje nároky, občanská práva – a dokonce bojujeme i za mír.
• Protiprávní používání soukromé e-mailové schránky Hillary Clintonovou, ruský hoax, falešný ukrajinský impeachment, zneužívání soudních příkazů FISA, zpolitizovaná a zkompromitovaná FBI – to všechno je „v pohodě“ – ale když Donald Trump řekne svým příznivcům, aby bojovali za svoji zemi – tak TO je důvod k impeachmentu?
• Biden ve volbách nezvítězil přesvědčivě. Mnozí američtí občané se cítí být zbaveni svých politických práv.

(Foto: iStock)

Vítejte v zemi, kde právě probíhá americká kulturní revoluce.

Cílem čínské kulturní revoluce (1966-76) bylo očistit čínskou společnost a ekonomiku od zbytků „nesprávných“ nemaoistických názorů a od „nesprávného“ myšlení. Bylo to radikální období pronásledování.

Dnes zažíváme v Americe zvrácené a nebezpečné úsilí očistit Ameriku od všeho, co jakkoliv souvisí s Trumpem – co je však ještě důležitější – od tradičních konzervativních hodnot milionů Američanů. A přitom nejde jen o jejich vymazání, ale i o jejich kriminalizaci. Obyčejní Američané, kteří podporují prezidenta Trumpa – a hlasovalo pro něj nejméně 75 milionů Američanů – jsou cílem obrovského úsilí o zesměšnění a marginalizaci jejich názorů. Profesionální politici a novináři z východního i západního pobřeží Ameriky na Trumpa tvrdě a rychle útočí ve snaze jej eliminovat. Probíhá koordinovaná snaha ztotožnit všechny Trumpovy příznivce s davem protestujících, který pronikl do Kapitolu. To je lež jako věž. Je to plán, jak Trumpovy příznivce zastrašit a umlčet.

Facebook odstraňuje všechny příspěvky s výzvou „Stop the Steal“ („Zastavte krádež voleb“) – přestože existuje dostatek důkazů o volebních nesrovnalostech a nutnosti volební reformy. Twitter pozastavil, odstranil a smazal stovky tisíc účtů. Účet na Twitteru byl smazán i prezidentu Trumpovi. Nejvyššímu vůdci Íránu, ájatolláhu Sajjidovi Alímu Chameneímu, který veřejně hlásá „Smrt Americe!“, ale naproti tomu účet na Twitteru zrušen nebyl.

Protesty z 6. ledna 2020 byly vážně poznamenány smutnou a zbytečnou smrtí pěti Američanů. Smrt policisty Briana Sicknicka sloužícího v Kapitolu je tragická. Stejně tak je tragická i smrt neozbrojené veteránky Letectva Spojených států amerických Ashli ​​Babbitt. Jiná „veřejná“ úmrtí v posledních devíti měsících vyústila v obrovské veřejné protesty a města, jako je Portland v Oregonu, několik týdnů hořela. Smrt Briana Sicknicka a Ashli Babbitt žádnou takovou reakci nevyvolala. Člověk se diví proč. Kdepak jsou teď Antifa a BLM? Proč jsou tak potichu? Bez spravedlnosti není mír! – mám pravdu? Asi ne.

Mnozí se mezitím dožadují okamžitého odvolání Donalda Trumpa z funkce. Donald Trump ve svém projevu řekl: „Pokud nebudeme bojovat jako diví, tak přijdeme o svoji zemi.“ Tato věta je teď kvalifikována jako „podněcování k povstání“. To je ubohá a průhledná lež! Vzpomeňte si na to, jak často politici vyzývají k „boji“, aby povzbudili a aktivně zapojili veřejnost do politiky. „Bojujeme“ za zdravotní péči, spravedlnost, lidská práva, za svoje nároky, občanská práva – a dokonce bojujeme i za mír.

To pokrytectví je dechberoucí – a nebezpečné. Trumpovi příznivci mají být umlčeni, vyloučeni z veřejné diskuse a vystaveni novým zákonům kriminalizujícím bez řádných soudních procesů vše, v co věří a co podporují – protože Trumpovi se podařilo narušit politický establishment ve Washingtonu, D.C., ale bohužel se mu nepodařilo vybojovat druhé prezidentské období.

Protiprávní používání soukromé e-mailové schránky Hillary Clintonovou, ruský hoax, falešný ukrajinský impeachment, zneužívání soudních příkazů FISA, zpolitizovaná a zkompromitovaná FBI – to všechno je „v pohodě“ – ale když Donald Trump řekne svým příznivcům, aby bojovali za svoji zemi – tak TO je důvod k impeachmentu?

Pro některé lidi je „děsivá“ dokonce jen diskuse o těchto tématech. Raději by „počkali, až se věci urovnají“, nebo „počkali, jak bude vypadat inaugurace nového prezidenta Joea Bidena a první dny vlády nové administrativy“ než vznesou jakékoliv námitky proti odpírání občanských práv příznivcům Donalda Trumpa. To je příliš málo a příliš pozdě. Mnoho kritiků Trumpa příliš tlačí na pilu. Cítí slabost a snaží se trvale pohřbít jakoukoliv naději, že by se trumpismus mohl znovu projevit na americké politické scéně. Je čas založit „Uniparty“ („Stranu národní jednoty“) a dosáhnout konsensu. Trumpovi odpůrci chtějí vrátit zpět čas a chtějí se vrátit ke starým pravidlům hry ve Washingtonu, D.C. Dokonce si již i naplánovali „akci“, která to má symbolizovat. Je velkou ironií, že se jedná o pokládání věnců na Arlingtonském národním hřbitově, kterého se zúčastní celý establishment. Budou tam všichni, proti kterým Trump bojoval a také bývalí prezidenti. Existuje mnoho Američanů, kteří nechtějí mít nic společného s těmito bývalými prezidenty a s tím, co reprezentují. Biden ve volbách nezvítězil přesvědčivě. Mnozí američtí občané se cítí být zbaveni svých politických práv. Mazání a kriminalizace názorů a hodnot těchto Američanů jen prohloubí hluboké příkopy v americké společnosti.

Chris Farrell je bývalý operativní důstojník kontrarozvědky. Posledních 20 let působí jako ředitel pro vyšetřování a výzkum konzervativní neziskové organizace Judicial Watch.

491-Hlavní lůzr a vítěz roku 2020. O čem si špitají zlato s ropou

Třetí pokračování překladu rozhovoru Dmitrije Džangirova pro ukrajinský kanál „Peršij Kazackij“ o 20 nejvýznamnějších událostech (podle jeho názoru) roku 2020…

Ropný přemet.

Už jsme mluvili o tom, že americká ropa je v těžké krizi, že tamní břidličné společnosti jsou rekordmany v odpisu aktiv (145 mld.usd), a to ještě není hranice. Důvod? Zopakuji to, co jsem říkal v první čtvrti – Saudská Arábie (SA) zahájila ropnou válku proti americkým břidličným těžařům. Ne proti Rusku – Rusko se do ní zapojilo, a nemohlo se nezapojit. SA si představovala, že vše proběhne rychleji a s menšími obtížemi pro ni samu. Když válka skončila a byla OPEC+, která ve srovnání s jinými kartelovými dohodami nefunguje nejhůř, cíle dosáhla. Cena vítězství? SA má, na rozdíl od Ruska, podíl ropy na příjmech rozpočtu vyšší. To sestavilo rozpočet na cenu 42-43 usd a roční průměr bude o něco málo nižší. SA v rozpočtu počítala s cenou 70-80 usd při více než 25% podílu v rozpočtu, kde je mnoho mandatorních výdajů, sociálních výdajů. Počítali s deficitem 50 mld a dosáhli 100 mld.usd. Byli nuceni vyškrtnout řadu svých investičních projektů, ale hlavně se k tomu přidala velmi neúspěšná válka v Jemenu. Ona tu válku úplně prohrát nemůže, ale když pravidelná armáda bojuje proti kočovným kmenům a častěji prohrává, než vyhrává, a oni jí navíc vyřazují z provozu tankery…  Navíc se Emiráty ukázaly být spojencem velmi nespolehlivým, takže globálně lze hovořit o  její porážce. Ekonomicky rok pro SA nedopadl nejlépe, a její problémy (nejen ekonomické) budou pokračovat. SA je tedy ve složité situaci. Je třeba chápat, že SA je permanentně pod hrozbou palácového převratu. My si toho ani nevšimneme, ale jednou se utopí nějaký mladý a perspektivní princ, jindy za další dva najednou zemřou na úžeh… Stále tam probíhá hra o trůny. Ben Salmánův paradox tkví v tom, že je člověkem v podstatě prozápadním, ale vládnout svému národu chce podle východních zvyků – což je logické.

Pokud jde o Rusko, známý anglosaský aforizmus, že: – Rusko nikdy nebývá tak silné, jak se mu zdá,  ale nikdy nebývá tak slabé, jak by chtěli jeho oponenti. Rusko žije v paradigmatu – co tě nezabije, to tě posílí. A tentokrát se to opět potvrdilo. Na druhé straně v Rusku probíhá jistá přestavba a podíl ropy na rozpočtových příjmech se snížil na nějakých 30%, a skutečně probíhá diverzifikace příjmů. Loni sice došlo k poklesu příjmů z ropy a plynu díky poklesu poptávky a ceny, nicméně se očekává tvrdá zima, ceny plynu rostou. Ti, kteří začínají hru na trhu s ropou, předpokládají, že se jim podaří získat větší podíl trhu. Američané vcelku podíl trhu ztratili, ale SA nezískala tolik, kolik plánovala.  Výrazní vítězové prakticky nejsou – Rusko ztratilo nevýznamně, významně prohrála SA a břidličné odvětví USA je na hranici krachu. SA má rezervy, které jí umožní se 2 až 2,5 roku udržet na nízkých cenách, takže při předpokladu růstu cen někam k 70 dolarům, bude pro ně vše zase v pořádku.

Tolik, co se týče ropy.

Co je s naším zlatem?

Největšími nákupčími zlata v roce 2019 byli Turecko, Čína, Rusko, Kazachstán a Polsko. Všimněte si, že Poláci vždycky něco vědí. Část jejich elity patří do tradiční mezinárodní elity díky emigrantům. Pokud jde o první tři jmenované, tak ti se na jedné straně připravovali na krizi, a na druhé to byl mechanizmus minimalizace vlivu sankcí.            Při otázce, kde je centrum obchodu zlatem, bývá na mysli tzv. Londýnský fixing – ten ovšem doslova jen o 7-8 dní přežil svoje sté jubileum. Prakticky šlo o omezené obchodní transakce dvakrát za den, od počátku roku 1920 do, cca počátku dvoutisících to bylo plně pod kontrolou britské větve Rotshildů a jistou dobu Londýn určoval cenu zlata. Byla to podobně netržní situace jako např. Amsterdamská diamantová burza, kam dodávali údajní De Beersové. Ovšem SSSR, bez ohledu na vztahy s JAR, po dohodě s De Beers dodával jakutské surové diamanty, právě přes JAR autorizované jako De Beers, na tuto burzu, díky čemuž se dařilo držet cenu diamantů vysoko. Nyní, po předchozím neúspěšném pokusu Jakutska o samostatný obchod, fungují dohody průhlednější.

Nyní je pokus o vytvoření jakéhosi nového trhu, zahájila burza v Číně – ovšem otázkou je skutečný podíl fyzického a certifikátového (papírového) zlata a kolik je skutečných kontraktů. Loni došlo ke dvěma významným událostem. První – ve společnosti WU-Han King Gold z čínského města Wu-Han se koncem června zjistilo, že 90 tun zlata, které sloužilo jako zástava úvěrů, byla jen pozlacená měď. Několik dní to byla senzace, pak vše utichlo, a já jsem přesvědčen, že čínské bezpečnostní orgány už mají jasno. Takové množství je cca 22% ročních nákupů zlata Čínou. Největším nákupčím bylo Rusko, přesněji jeho centrální banka. Turecko nakupovalo v 1.pololetí, ve třetím čtvrtletí začalo prodávat, přestože zlato stále rostlo a roste v ceně – o jeho problémech níže. Zlato je třeba nakupovat v tušení krize a nikoli v krizi.

Zlato je značka, všichni v něj věří, stejně jako je víra v dolary – což je spíš konvence na úrovni podvědomí. Z dětství si je pamatujeme pohádek, ale i z vtipů – jako: – „Přijdou k Rabinovičovi obchodníci a říkají, že slyšeli, že má doma 120 kilo zlata, že by je odkoupili, a aby jim je ukázal. Nato se on otočí za sebe a volá: – Sáro, zlatíčko, vstávej – přišli si pro Tě!“.

Kryptoměny a víra v ně.

Podobně je dnes víra v kryptoměny, které na ní stojí. Jistěže lze hovořit o tom, jak jsou  pohodlné, nebo že blockchain garantují do jisté míry férovost kontraktů. To je už psychologie postmoderny – jak móda, tak proces, ale hlavně víra, že je možné nic nedělat a získat peníze odnikud, že peníze mají hodnotu samy o sobě. V průběhu minulého roku se objevily kontury kryptoměn – elektronický juan, euro, jen a rubl. Emitentem bude centrální banka každého státu, což je státní garance. Na jedné straně bude tato kryptoměna pohodlná při placení, na druhé straně, díky technologii blockchain, bude mnohem transparentnější. Bylo by směšné se domnívat, že to zamezí korupci, ale vynutí korupční schémata k větší vynalézavosti, což logicky povede k chybám, zkomplikuje daňové úniky. Rozšíření elektronických měn sleduje zejména zvýšení kontroly nad státními penězi. Krize urychlila práce států v tomto směru. Pokud jde o možný kryptodolar, je třeba si uvědomit, že americký FED není státní, nýbrž soukromý. Může se stát, že nějaké elektronické euro nebo juan budou v některých sférách vytlačovat dolar.

Troufalé Turecko, jako příklad nejvýraznějšího politického úspěchu roku 2020.

Erdoganovské Turecko – fenomén konzervativní modernizace – sázka na moderní technologie, ale ideologie zůstává archaickou. Oni nějak dovedli namontovat na Guelenovu myšlenku neoosmanizmu směs panturkizmu a neoosmanizmu, která i tak má kořeny v tom, že nejsprávnější variantou sunnitského islámu je ten turecký, ale v každém případě požívá Turecko velmi vysoké autority v turkském světě. Pro mě nejsou až tak průkazné vojenské úspěchy v Libyi a do jisté míry i v Sýrii, nebo vítězství Azerbajdžanu, ale kulaté jubileum vítězství Gruzínů před 8 stoletími v bitvě nad Sindžuky (azreb.). Turci vyjádřili protest, že to může ranit city –  a Gruzíni neorganizovali svátek na státní úrovni, ale jen jako lidovou veselici. Pokud jde o úspěchy Turecka, je třeba se podívat na cenu vítězství. Jsou v dost složité hospodářské situaci, protože v souvislosti s Covidem ztratili část turistického trhu, odbytu zemědělské produkce, protože všichni se snaží chránit svoje trhy. Nicméně, na štěstí pro Turky, existuje země otevírající svoje trhy podpisem naprosto nevýhodných zón volného obchodu… zato ale v té zemi mají nejkrásnější písně…J, proto ji připomínat nebudeme. Značně během roku zeslábla lira a zvýšila se sazba refinancování na 17%, což svědčí o existenci problémů. Zformovala se proti Turecku i koalice, jakkoli pestrá a ne zcela jednotná, nicméně nejen Řecko, Francie, ale i Egypt a SAE a Saudové, i některé rody nepřátelské rodům tureckým… – takže nepřátel má Turecko dost.

Turecko ale pokračuje ve své expanzi, protože: „jedete-li na tygrovi, nejhorší pro vás je zastavit“. Takže pokračují v jízdě – a docela úspěšně, a jsou to oni, kdo udávají tón ve velkém regionu od ujgurského autonomního okruhu Číny až po Mali, kde se angažují i Rusové a Američané, ale jednoznačně tratili Francouzi. Takže si počínají jako regionální supervelmoc. Dostatečně otevřeně a cynicky formulují svoje cíle, což na druhé straně chápou jejich nepřátelé, a proto vznikají různé koalice, sice trochu podivné, nicméně mají dost zájemců. Turecko nevyhnutelně z těchto zón vytlačuje evropské hráče. V Sýrii rapidně poklesl vliv Francie a Británie. V Sýrii a Libyi se domlouvá Ankara s Moskvou. Pokud jde o Karabach, tam azerbajdžánský prezident Alijev není Erdoganovou loutkou a hraje svoji hru, protože velmi dobře chápe, že je lepší být nespolehlivým spojencem současně Ruska i Turecka, než být nespolehlivým spojencem jen Turecka. Ještě horší by bylo pro něj být spolehlivým spojencem Turecka. Krom toho se Alijev snaží udržovat dobré vztahy s Izraelem, který má s Tureckem složité vztahy, ačkoli izraelští analytici píší o možnosti oteplení vztahů.

Na závěr pojednání o Turecku je třeba říci, že Erdoganova partaj je jistou světskou úpravou „Muslimského bratrstva“, a jejich koaliční spojenec je parlamentní úpravou „Šedých vlků“, což jsou vlastně turečtí fašisté. Tyto síly dokázaly vytvořit neoosmanizmus – jakousi tureckou variantu nové ideologie – značně nacionalistické ale současně religiozní. Krom toho bylo důležité Erdoganovo prohlášení, že: „Jeruzalém je turecké město, odkud jsme odcházeli se slzami v očích“… Ačkoli, když odtud Turci odcházeli se slzami v očích, tak Erdoganův děda, který byl Řek, tam velel řecké sebeobraně, a bojoval proti Turkům…- takové jsou kotrmelce osudu. Oni, nicméně vytvářejí politický národ, kde důležitým momentem identita jako politický národ a identita islámská. Zhruba 10% tureckého hospodářství je vedeno podle islámských kánonů. Na první pohled to není mnoho, nicméně na venkově v něm je zaměstnáno víc než 10% obyvatel. Je tam dost rozšířeno islámské bankovnictví.

Pokud Turecko je příkladem země, která s omezenými zdroji, dosáhlo podstatných úspěchů, na mezinárodní aréně, tak je tu, na druhé straně stát, stavící se do role lídra EU, který měl loni výsledky přesně opačné. Tím státem je … Francie.

Francie jako hlavní smolař roku.

Především Merkelová, s vědomím celé zátěže vůdcovství a problémů Německa jako lídra, ustoupilo pozici hlavního ideologa Macronovi a ten zformuloval ideje zajímavé. Jak to, že střední třída přestala být beneficiantem globalizace a začal hledat jiné formy než liberálně-demokratické, o diktátu USA, a dalších zajímavých myšlenek. Ambice Francie a Macrona ovšem narazily na nemožnost jejich podepření. Francouzi, jakkoli mají nejsilnější armádu v Evropě, jsou jadernou mocností, a mají vliv i na území bývalých kolonií, kde mají své základny, se nejspíš odnaučili bojovat, nebo ztratili zájem. Vidíme, že v Mali se jim nic nedaří, sedí na základnách a nezasahují, ani když bojůvkáři napadají místní obyvatelstvo, a vše skončilo tím, že hlavního francouzského chráněnce – prezidenta – svrhla armáda, kterou podpořil i islámský vůdce a obyvatelstvo ji vítalo s americkými a ruskými vlajkami… Hlavně se slabost Francie pravidelně projevovala, jejich prestiž např. utrpěla koncem roku, kdy se zřítil jejich vrtulník s více než desítkou lidí na palubě a docela nedávno francouzská hlídka šlápla na minu a zahynuli tři lidé. Takže oni neumí ubránit ani sami sebe – jak by mohli ochránit Mali? Střední Afriku fakticky ztratili už dříve, jejich prezident, jakkoli je to komické, se orientuje na Rusko – zejména po summitu „Rusko-Afrika“, Rusko tam vyslalo na 300 vojenských „instruktorů“ – spíš jde o „Wagnerovu soukromou vojenskou organizaci“ – která nejspíš neexistuje, ale jde o vojenskou strukturu s dost velkými bojovými zkušenostmi, blízkou ruskému byznysmenovi Prigožinovi. Jak v SAR tak v Mali jsou mj. zlato, diamanty i uran. Macron ublíženě prohlásil, že Rusko a Turecko vedou v Africe protifrancouzskou propagandu… Vytlačování Francie je vůbec zajímavý moment. Například Karabach – Francie se vždy považovala za arménského protektora, Arméni byli vždy dost aktivní ver francouzské politice, byli velkými sponzory vládnoucích stran, iniciovali v parlamentu dvě rezoluce o přiznání Karabachu, nicméně zamini je odmítlo.

Kromě ústupu z pozic v zahraniční, se Francie potýká i s problémy vnitřními (viz. „žluté vesty“ a provokace a teroristické akce muslimů). Nicméně, od konce roku začínají ve Francii utahovat šrouby. Začali zavírat mešity, začali přijímat zákony a vyhlášky ve vztahu k radikálnímu islámu, začali vypovídat islámské kazatele a dokonce je i pokus zabojovat o ulici. Objevilo se pravicově-konzervativní, profrancouzské mládežnické hnutí. Francouzský tisk začal zvedat otázku pronásledování křesťanů ve světě, o protikatolické vlně podněcované levicovými liberály v samotné Francii, které zneužívají islamisté. Běží ve společnosti diskuse o hranicích tolerance, multikulturnosti. Dokonce přetiskli článek polského premiéra Kaczinského o tom, že křesťanství je základem Evropy – což by před rokem bylo nemyslitelné.

Překlad:      20210114

Riadiť štát ako firmu… prečo je s tým problém

Týmto príspevkom sa vraciam k téme, ktorú pán Bavor nastolil týmto článkom. Mali sme pod ním zaujímavú a dlhú diskusiu a ani sa mi veriť nechce, ako ten čas rýchlo letí, veď vtedy s nami diskutoval ešte kchodl…

Sporadicky mi táto otázka beží hlavou a dnes som sa k nej rozhodol vrátiť po skúsenostiach z posledných mesiacov. Po voľbách v predjarí minulého roka  sa na Slovensku sformovala koalícia štyroch strán, ktorých lídri boli mentalitou podnikatelia, nie politici. Premiérom sa stal Matovič, ktorý sa stal „niekým“ vďaka rodinnej firme Regionpress. Podnikateľská mentalita ho neopustila ani v politike. Svoju stranu zorganizoval tak, aby ju dokázal priamo riadiť z predsedníckej stoličky, nie je to žiadna masová záležitosť. V koalícii sú s ním ako partneri Sulík, Kollár a pôvodne Kiska. O podnikateľskom pozadí Kisku zrejme informovaní ste, Sulík zakladal firmu Fax&Copy a do politiky šiel, keď ju predal. Takmer všetci v strane okolo neho majú podnikateľskú minulosť. Kollár je podnikateľom v cestovnom ruchu, patrí mu napríklad areál na Donovaloch. Treba povedať, že nikto z nich nedosahuje formát vášho Andreja Babiša, no všetci si zjavne predstavovali, že štát treba riadiť ako firmu a nikdy inak. Ukážeme si to na niekoľkých detailoch.

Po nástupe novej vlády, začiatkom júna, vymenila koalícia všetkých 72 prednostov okresných úradov. Keďže dlhé roky predtým médiá a vtedajšia opozícia opakovali mantru o „smeráckej mafii“, verejnosť to prijala ako prirodzený krok. Detail, v ktorom sa skrýva diabol, je Matovičov komentár na tlačovke: „Vymeníme 72 ľudí, ktorí budú predĺženou rukou ministra ako prednosta okresného úradu…“ Takže on si skutočne myslí, že štát by mal fungovať ako firma. Že si šéf vyberá svojich priamych podriadených a oni musia fungovať ako jeho predĺžená ruka.

Ďalším bodom je využívanie výnimočného stavu z dôvodu pandémie. Počas výnimočného stavu sa mimoriadne posilňujú právomoci vlády a sú výrazne limitované bežné občianske slobody aj samostatnosť nižších stupňov verejnej správy. Koalícia na to prišla veľmi rýchlo a vymyslela aj mechanizmus, akým ústavne určenú maximálnu dobu výnimočného stavu 90 dní predĺži celkom ľubovoľne dlho každých 45 dní. Museli síce kvôli tomu zmeniť ústavu a preventívne odstaviť aj Ústavný súd, aby to nemohol zvrátiť pri očakávanej sťažnosti opozície. Štát nám teda zas o niečo viac funguje ako firma… a na dnes pomlčím o tom, že máloktorý vrcholový manažér veľkej firmy prežije pokus odstaviť dozornú radu. Namiesto toho upriamim pozornosť na jeden detail z balíčka. Ide o formuláciu: „V prípade mobilizácie bude možné ambulantných lekárov nasadiť aj v nemocniciach.“ Aby bolo jasnejšie, ambulantní lekári sú vo veľkej väčšine súkromníci, kvázi samostatní podnikatelia. Metodicky a odborne ich síce riadi ministerstvo zdravotníctva, ale týmto opatrením ich Matovič chce riadiť priamo ako šéf firmy – nasadí ich príkazom tam, kde ich bude potrebovať.

Do tretice detail z posledného týždňa. Matovič, kvôli nezhodám s partnerom Sulíkom nechal zverejniť nahrávku z rokovania vlády o pripravovanom ďalšom celoplošnom testovaní, aby Sulíka usvedčil z niečoho, čo necháme bokom, lebo je to mimo témy. V nahrávke však zazneli Matovičove slová: „Teraz to ale nebude na pleciach armády. Tentoraz to bude o samospráve, aby starostovia a primátori ukázali, že im záleží na svojich ľuďoch a hovorím, ja som v pohode za to, že im to dajme príkazom a zmeňme zákon tak, aby v takejto situácii jednoducho museli plniť príkazy, ja neviem… koho?… armády alebo ministerstva zdravotníctva, ak teda ide o ochranu životov a zdravia.“

Matovičovi sa teda veľmi dobre darí zmeniť riadenie štátu na riadenie ako firmy. Mohol by mu v tom závidieť Babiš aj Trump… až na to, že sa zdá, že to riadenie nefunguje. V piatok to na svojej tlačovke povedal Fico naplno. Podľa neho vláda predlžuje núdzový stav a pritvrdzuje protiepidemické opatrenia hlavne preto, že sa bojí protestov ľudí. Fico síce je opozičný politik a také vyhlásenia neprekvapujú, ale zďaleka nie je jediný, čo má tento názor. Po Slovensku sa napríklad paralelne rozbieha niekoľko petícií za predčasné voľby.

Apropo, Trump. Podnikateľ telom aj dušou. Nezdá sa, že na sklonku mandátu môže byť spokojný s tým, ako sa mu darilo riadiť štát ako firmu. No dobre, poviete si, on ale mal proti sebe „Deep State“ a ukázalo sa, že ten je silnejší ako prezident.

A práve v tomto bode vytiahnem citát blízkeho Trumpovho spolupracovníka Steva Bannona, ktorý povedal 9. 9. 2018 krátko na to, ako sa s ním Trump rozlúčil: „I am not a conspiracy guy … I have said there is no deep state. It is an in-your-face state.“ Na tento citát som narazil pred niekoľkými dňami a práve zamyslenie nad ním bolo impulzom pre tento článok.

Priznám sa, že aj ja som Trumpovi veril ten deep state, Bannon však vo voľnom preklade povedal toto: „Ja nie som konšpirátor… vždy som hovoril, že žiadny deep state neexistuje. Je to arogantný štát, ktorý sa vám stavia do ksichtu a nedá sa ignorovať.“

Skvelá skratka. Trafil to po hlavičke. Toto je kľúčový bod, kvôli ktorému podnikateľské povahy nechápu riadenie štátu a vnímajú štát ako niečo nepriateľské, čo sa priamemu riadeniu bráni. V samotnej povahe štátnej moci, definovanej ústavou (citovať budem Ústavu SR) sa totiž o výkonnej moci uvádza:

Čl. 120

(1) Na vykonanie zákona a v jeho medziach môže vláda vydávať nariadenia.

(4) Nariadenie vlády sa musí vyhlásiť spôsobom, ktorý ustanoví zákon.

Čl. 122

Ústredné orgány štátnej správy a miestne orgány štátnej správy sa zriaďujú zákonom.

Čl. 123

Ministerstvá a iné orgány štátnej správy na základe zákonov a v ich medziach môžu vydávať všeobecne záväzné právne predpisy, ak sú na to splnomocnené zákonom. Tieto všeobecne záväzné právne predpisy sa vyhlasujú spôsobom, ktorý ustanoví zákon.

 

A hlavne:

Čl. 2

(2) Štátne orgány môžu konať iba na základe ústavy, v jej medziach a v rozsahu a spôsobom, ktorý ustanoví zákon.

 

Toto je teda podstata toho arogantného „deep state“. Jeho dizajn je taký, že všetky jeho výkonné zložky musia predovšetkým počúvať zákon. Potom nariadenia vlády, ktoré sú vyhlásené zákonným spôsobom. V žiadnom prípade nie – „príkazy… ja neviem, koho“.

Aby sme tomu dobre rozumeli, nehovoríme o zamestnancoch štátnych úradov. Tí plnia príkazy svojho zamestnávateľa ako v každej inej práci. Ale štátne orgány – ľudia, ktorí sú do svojich funkcií volení alebo menovaní, tí nesmú plniť príkazy svojich „nadriadených“. Len zákony a nariadenia, ktoré majú silu zákona.

Matovič, Trump a snáď aj Babiš nám ukázali, že s riadením štátu ako firmy môžu byť veľké praktické problémy a myslím si, že práve toto je kľúčový bod, na ktorý narazí každý, kto by chcel štát týmto spôsobom riadiť.

Dávam preto do pléna otázku. Aký prístup by bol podľa vás lepší, v zmysle, že by priniesol lepšie praktické každodenné výsledky. Bolo by lepšie, keby sme rezignovali na nápad riadiť štát ako firmu a nevolili podnikateľov za politikov? Alebo máme dovoliť politikom-podnikateľom urobiť redizajn štátu tak, aby ho mohli riadiť príkazmi?

Uuups. Tá druhá možnosť – dalo by sa to ešte nazývať demokraciou? Či kašlať na to?

Alebo má niekto nejaký lepší nápad?

 

Hádáme písničky 6

Další písničkové hádanky.

Jerry Lee Lewis a píseň Why You Been Gone So Long?
https://www.youtube.com/watch?v=DyaNxKFctbE

Irish Rovers  zvou Come In
https://www.youtube.com/watch?v=wXozFVGO2ok

Roy Hogsed zpívá o kokainu Cocaine Blues
https://www.youtube.com/watch?v=_SenN7Xe87k

Další na řadě jsou Jerry Lee Lewis a Linda Gail Lewis když zpívají Gotta Travel On
https://www.youtube.com/watch?v=03DuGhyXD6Q

Písničku Raye Price One Fiddle Two Fiddle sice znám, ale přesto si na její české provedení nemohu vzpomenout, třeba se to povede někomu z vás https://www.youtube.com/watch?v=2dzh6i0hNcg

Čínské vojenské základny v Karibiku?

Ke dni Palachova výročí dávám článek, který ukazuje, jak lze mírovými prostředky ovládnout svět.

napsal(a) Lawrence A. Franklin
12. ledna 2021

Překlad původního textu: Chinese Military Bases in The Caribbean?
Překlad: Libor Popovský

• Zdá se, že Čína má v Karibiku nějaké vojenské plány… Čínský ministr obrany Wej Feng-che již vyjádřil ochotu Číny prohloubit vojenskou spolupráci s karibskými zeměmi.
• Pro americké bezpečnostní zájmy jsou však více znepokojující pokračující projekty rozšiřování námořních přístavů v Kingstonu na Jamajce a ve Freeportu na Bahamách, což je možná nová čínská operační základna nacházející se jen 140 kilometrů od pobřeží USA.
• Čínský režim své dohody zjevně nectí… USA mohou jen těžko dovolit Číně ohrozit kteroukoliv zemi na západní polokouli, natož samotné USA.

 

Pro americké bezpečnostní zájmy jsou však více znepokojující pokračující projekty rozšiřování námořních přístavů v Kingstonu na Jamajce a ve Freeportu na Bahamách, což je možná nová čínská operační základna nacházející se jen 140 kilometrů od pobřeží USA. Tyto projekty jsou pro zpravodajské pracovníky Komunistické strany Číny příležitostí k tomu, aby pomocí „dluhové pasti“ karibské země ovládli a udělali je ekonomicky závislými na Číně. Například na Srí Lance vedlo nesplácení úvěru poskytnutého na modernizaci přístavu Hambantota (na snímku) ke ztrátě kontroly nad přístavem. (Foto: Lakruwan Wanniarachchi / AFP prostřednictvím Getty Images)

Zdá se, že komplexní strategie uplatňovaná Komunistickou stranou Číny v Karibiku přináší jen několik mil od pobřeží Spojených států amerických ekonomické, politické a potenciálně vojenské zisky. Konečným cílem Číny v Karibiku může být také konfrontovat USA, nejen se svojí přítomností poblíž pevniny USA, ale také se situací analogickou s americkou vojenskou přítomností v oblasti Jihočínského moře. V Jihočínském moři Čína nejdříve vybudovala nové ostrovy a zavázala se, že je nebude militarizovat, svůj slib vzápětí nedodržela a militarizovala je.

Připomeňme si, že Čína slíbila zachování autonomie Hongkongu až do roku 2047, aby svůj slib v roce 2020 – o 27 let dříve – porušila. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo v červenci 2020 prohlásil: „Hongkong bude dalším komunistickým městem pod absolutní kontrolou Číny.“ Čínský režim své dohody zjevně nectí.

Vedení Komunistické strany Číny v Karibiku také vyvíjí diplomatické úsilí s cílem delegitimizovat Tchaj-wan (Čínskou republiku) a zároveň povzbudit karibské země k navázání diplomatických vztahů s Čínskou lidovou republikou.

Čínské dodávky vojenského a policejního vybavení do několika karibských států by se mohly stát předmostím pro budoucí „poradní skupiny“ Čínské lidové osvobozenecké armády na západní polokouli. Čína již v Karibiku modernizuje letiště a námořní přístavy a to by mohlo zvýšit čínský geopolitický a vojenský vliv v regionu. Čínský ministr obrany Wej Feng-che již vyjádřil ochotu Číny prohloubit vojenskou spolupráci s karibskými zeměmi.

Čína již navíc investovala značné peníze do ekonomik protiamerických karibských socialistických států – Kuby a Venezuely. Etablování se Číny v karibském sektoru Nové Hedvábné stezky je pro zpravodajské pracovníky Komunistické strany Číny příležitostí k tomu, aby pomocí „dluhové pasti“ karibské země ovládli a udělali je ekonomicky závislými na Číně. Například na Srí Lance vedlo nesplácení úvěru poskytnutého na modernizaci přístavu Hambantota ke ztrátě kontroly nad přístavem.

Čínská ofenzíva v Karibiku zatím spočívá především v „lékařské diplomacii“ – Čína poskytuje zemím v Latinské Americe, ale zejména ostrovním státům regionu, roušky, ochranné pláště a rukavice, plicní ventilátory, sanitky a léčiva. V květnu 2020 uspořádala Čína videokonferenci o COVIDu-19 s místopředsedy vlád devíti karibských zemí, které mají diplomatické vztahy s Pekingem. Videokonference se zúčastnily tyto země: Antigua a Barbuda, Barbados, Bahamy, Dominika, Grenada, Guyana, Surinam a Trinidad a Tobago.

Pozice světového lídra ve výrobě farmaceutických a zdravotnických prostředků umožňuje Číňanům získávat v regionu značný vliv. Čína již dodala 30 000 testovacích souprav na COVID-19 Jamajce, nejméně 100 000 roušek Kubě a přibližně 100 plicních ventilátorů Dominikánské republice. Čína také postavila nemocnice na Dominice, Svatém Kryštofu, Barbadosu a Trinidadu a dětskou nemocnici na Jamajce. Za dobu trvání epidemie COVIDu-19 darovala Čína zdravotnický materiál přibližně 15 karibským státům.

Čínští investoři investují miliony dolarů do turistických stavebních projektů. Čínské státem podporované stavební firmy staví hotelové resorty na Bahamách, v Guyaně a na Barbadosu. Pro americké bezpečnostní zájmy jsou však více znepokojující pokračující projekty rozšiřování námořních přístavů v Kingstonu na Jamajce a ve Freeportu na Bahamách, což je možná nová čínská operační základna nacházející se jen 140 kilometrů od pobřeží USA.

Další modernizace sponzorované Čínou probíhají v kubánských přístavech Santiago de Cuba a Mariel a v guyanském přístavu Berbice. Dalším čínským stavebním projektem, který si z hlediska jeho dopadu na národní bezpečnost USA zaslouží pozornost, je modernizace guyanského mezinárodního letiště Cheddi Jagan prováděná Čínou. Během druhé světové války tam byla základna amerického vojenského letectva. S ranvejí dlouhou přes 3 kilometry je toto letiště schopné přijímat čínská vojenská proudová letadla. Neshody ohledně podmínek původní smlouvy podepsané v roce 2011 jsou však zdrojem napětí mezi čínským dodavatelem a obvykle pročínskou guyanskou vládou. Čína má také zájem o přístup k nerostným surovinám – má zájem například o jamajský bauxit a guyanskou ropu.

Čínský režim v Karibiku účinně používá „měkkou moc“ k šíření protiamerické diplomacie prostřednictvím svých velvyslanců a Konfuciových institutů. V tomto ohledu je obzvláště aktivní čínský velvyslanec v Surinamu Liou Čchüan, který se zasloužil o založení přibližně 10 z celkových 45 prokomunistických Konfuciových institutů v regionu – na Antigui a Barbudě, v Surinamu, na Bahamách, Barbadosu, Kubě, v Guyaně, Jamajce, Trinidadu a Tobagu a ve Venezuele. Tyto instituty šíří ideologii Komunistické strany Číny a působí proti Tchaj-wanu. V Surinamu – zemi, kde žije jedna z největších komunit Číňanů v Karibiku – má Konfuciův institut dobré podmínky pro nábor agentů.

Například Dominikánská republika zrušila své diplomatické vztahy s Tchaj-wanem v roce 2018, pravděpodobně proto, aby využila ekonomické příležitosti, které by jí vztahy s Čínou mohly přinést.

Zdá se, že Čína má v Karibiku nějaké vojenské plány. Letectvo Čínské lidové osvobozenecké armády darovalo Guyaně dopravní letadlo Harbin Y-12. Čínská lidová osvobozenecká armáda poskytuje vojenskou pomoc také Jamajce. Na Trinidad a Tobago byly policii dodány čínské motocykly a do Guyany policejní auta. Vybraní vojenští důstojníci prakticky ze všech karibských zemí navíc absolvují výcvik na čínských vojenských akademiích.

Pokud se Číně v Karibiku podaří vytvořit předmostí, mohly by USA v budoucnu čelit temnému opakování Kubánské krize z roku 1962. Čína by mohla trvat na tom, aby USA omezily nebo zcela ukončily svoji vojenskou přítomnost v západním Tichém oceánu výměnou za omezení aktivit Čínské lidové osvobozenecké armády v Karibiku – nebo za jakoukoliv jinou smlouvu, kterou si bude Čína přát.

Tvůrci politiky USA se musí agresivní expanzivní politikou Komunistické Číny v Karibiku vážně zabývat. USA by neměly dovolit letectvu a námořnictvu Čínské lidové osvobozenecké armády zřídit základny, které by mohly narušit svobodu plavby amerických obchodních lodí i vojenských konvojů, které by v případě vojenské krize zásobovaly spojence NATO. USA mohou jen těžko dovolit Číně ohrozit kteroukoliv zemi na západní polokouli, natož samotné USA.

Dr. Lawrence A. Franklin byl odborníkem na Írán v administrativě ministra obrany Donalda Rumsfelda. Dr. Franklin také aktivně sloužil v Armádě Spojených států amerických a také jako plukovník Letectva Spojených států amerických v záloze.

Zdá se, že politika ekonomické invaze je úspěšnější než politika invaze vojenské.

 

Třiačtyřicet let

Náhoda je záležitost obdivuhodná, s oblibou nadsazuji a tvrdím, že to je ten jediný bůh, který řídí naše kroky. Zpravidla se shlukují do řetězců, a to nejen ve věcech vážných, ale i srandovních. Dnes raději o těch druhých.

Už zrození většiny z nás je dílem náhody. O katovické pouti v roce 1948 šla patnáctiletá dcera místního holiče Václava Zedníka na fotbalové utkání a „měla na sobě ty šik fialové šaty po Němce“, jak vzpomíná. Přišla květnová přeprška a jeden o tři roky starší frajer ze sousední vesnice jí nabídl sako přes ramena. Řetězec dalších náhod přeskočím konstatováním, že výsledkem byla za pár let moje sestra a později i já.

Přeskočím také další náhodné etapy jen stručným tvrzením, že otec se (náhodou) stal vojákem z povolání a jako vedlejší efekt i sportovním střelcem. Tudíž mi už jako dítěti vložil do ruky zbraň.

Série náhod pokračovala mj. tím, že jsme se v roce 1970 přestěhovali do Plzně (otec v rámci stranického a služebního trestu). Bylo to úplně těsně před vznikem systému středisek vrcholového sportu v nejrůznějších odvětvích, tedy i Armádního střediska vrcholového sportu Dukla v Plzni. Naštěstí (náhoda) úplně těsně před tím spadali ještě armádní sportovní střelci právě pod ten útvar, kde (dnes bychom řekli „v referentské funkci“) působil i můj otec a přišel tak (náhodou) do styku s legendárním střelcem Ladislavem Faltou.

Výsledkem té náhody bylo, že jsem se stal členem malého juniorského teamu té Dukly. Kolegové byli dílem vojáci základní služby (kategorie junior byla do 20 let), dílem dva kolegové studenti, civilové. S jedním z nich jsem se blíže skamarádil a často jsme trénovali společně. Říkejme mu Jura. Mimochodem, vždycky byl o fous lepší střelec než já….

Přeskočím řadu dalších náhod, jejichž působením jsem se stal novinářem (a to byla fakt velká náhoda, která by stála za veselé vyprávění), z čehož už ne náhodou, ale logicky vyplývá, že moji kamarádi jsou zhusta novináři.  Manželka jednoho z nich je vrchní sestra na oční klinice zdejšího špitálu. Tam jsem v roce 1994 byl (náhodou) na jakési manažerské prohlídce a stal se tak pacientem (glaukom). Vždy, když tam jdu (tak jednou, dvakrát do roka), zaklepu na její dveře. Někdy ji zastihnu, jindy nikoliv, to záleží dost na náhodě, předem se neohlašuji. Onehdy jsem ji zastihl a vyprávěla mi o přechodu Vysokých Tater, kde byli s manželem (do těch Tater jsem je kdysi náhodou navigoval já a oni jim podlehli). Akci organizoval jejich kamarád asi tak mého stáří s poněkud neobvyklým jménem. Ukázalo se, že to je ten výše zmíněný Jura. Naposledy jsem ho viděl v roce 1977.

Tím se teprve dostávám k jádru věci. Sešli jsme se na střelnici a zkusili si mj. naši nejoblíbenější disciplinu, dnes za poněkud jiných pravidel. Kdysi „Rychlopalbu na olympijské siluety“, dnes „Olympijskou rychlopalbu“. Siluety lidské postavy jako terč se ukázaly jako politicky nekorektní…. Střílí se na terče kruhové.

Pro lepší pochopení nutno vysvětlit, že takový šedesátiranný závod (+ deset ran nástřelných, do závodu se nepočítajících) trvá čistého času 72 vteřin a má dvě zcela identické poloviny, stačí tedy popsat jednu z nich.

Skládá se ze šesti pětiranných položek, z nichž dvě jsou v trvání 8 sekund, dvě 6 sekund a dvě 4 sekund. Střelec stojí připravený na stanovišti s rukou zvednutou maximálně v 45 stupňovém úhlu a na jeho povel (zpravidla „hóóóp“) se k němu pět vedle sebe bokem otočených terčů otočí čelem a on má příslušnou dobu (8, 6 nebo čtyři vteřiny) k vystřelení pěti ran, do každého terče jednu. Po uplynutí té krátké doby se terče automaticky otočí do „boční“ polohy, tzv. se „zavřou“. Střílí se na vzdálenost 25 metrů a pistole k této disciplině jsou speciální konstrukce, ráže 5,6 mm, tzv. „rychlopalky“. Za dávných časů se střílelo municí typu short, tedy málo výkonnou, dnes se používá běžná malorážková munice long rifle, o něco výkonnější.

Z tohoto popisu je asi zřejmě, že trénink této discipliny je vlastně dril, nekonečné opakování stále stejné činnosti za účelem vybudování tzv. dynamického stereotypu. Dosáhnout co nejlepší souhry stability celého těla, míření a spouštění s časovým limitem. Jak dlouho asi zůstane takový dynamický stereotyp zapsán v mozku, nervech a svalech? Nu, to jsme právě vyzkoušeli….

Ukázalo se, že osmivteřinové série nejsou problémem. Oba jsme dokázali udržet správnou plynulou kadenci (co je velmi důležité) a i čas jsme trefili skoro jako za dávných časů (první rána tak za 1,7 sekundy, poslední tak za 7,2). Horší to bylo se stabilitou a ještě horší s mířením. Honil jsem miřidla po celém terči, ale vzhledem k relativnímu dostatku času jsem se s tím dokázal vyrovnat. Spouštění kupodivu nebylo problémem. Zásahy byly sice dost rozházené, ale to se dalo předpokládat.

Se šestirannými sériemi to bylo podobné, prostě jen o něco horší.

U nejkratších, čtyřvteřinových sérií, bylo vždy největší obavou, že střelec tzv. „pustí panáka“ (když se ještě střílelo na figury), dnešní terminologii neznám, ale obava je stejná. Prostě že se poslední pátá rána na pátého panáka nestihne včas, takže „nula“, která zásadně ovlivní výsledek. Teoreticky se měla první rána vystřelit tak asi za 1,2 sekundy, poslední za 3,8. Významná je tu právě dobře „posazená“ první rána, když se zadaří, už to nějak potom jde.

Nu nebudu vás trápit dalším výkladem. Jura pustil jednoho panáka, já dva. Zase byl lepší. Horší bylo, že jsem při „čtyřkách“ jednou minul i prostřední terč, což je samozřejmě ostudné, to se mi v životě nestalo.

Nicméně lze konstatovat, že i 43 let poté, co jsme ani jeden neměli „rychlopalku“ v ruce, zůstaly kupodivu v mozku základní vzorce uložené. Pro mě se ukázalo jako nejobtížnější  míření (taky už celkem prd vidím a obtížně zaostřuji).  Možná to bylo i tím, že jsme stříleli na moderní kruhové terče a ne na staré panáky, na něž jsme byli zvyklí. Obdivuhodně zůstaly v hlavě uložené časy a kadence střelby. Ty dva „puštěné panáky“ nebyly tak úplně puštěné, ale tzv. „ometené“ – to znamená, že jsem je promáchl tak o jednu desetinu, neboť otvor po projektilu na nich byl, ale jak už se terč zavíral, byl notně prodloužený tak na deset/patnáct centimetrů (směl být max. 7 mm), kterak už šel do terče „ze šikma“.

Lidský mozek je prostě zajímavé zařízení. Myslím si, že vzniklé také náhodou, jak jinak.

Posílám panu Bavorovi foto takového malého „oltáříčku“, který jsem si nechal loni zhotovit. Je na něm především upevněný Walther OSP, model, s nímž jsem kdysi střílel a který byl předloni ke koupi, původní terč „panák“ a moje maličkost ve věku 17 let. Aktuální podobou vás děsit nebudu.

Covid-19

Následující text obsahuje poznámky k situaci, jak ji vidí autor, který sleduje tiskové konference a hlavní internetová media.

V Česku existuje několik skupin, které svojí činností maří snahu vlády pandemii zvládnout:

1. Pravice není ochotna jednoznačně vyzvat veřejnost k podpoře opatření, které vláda vyhlašuje.
2. Její představitelé mají v hledáčku volby a Babišovu krev. Chovají se jako absolutní šmejdi. Mají svoje stratégy, kteří jim rýsují cestu, jak obalamutit občany a získat je jako voliče. Zpochybňují vše co vláda dělá;
3. Destruktivní roli do jisté míry hraje koaliční ČSSD i vládu podporující KSČM. Obě strany panikaří, protože jejich volební preference klesají.
4. V případě ČSSD jde o naprostou neschopnost MV vynutit dodržování nouzových opatření. Jsou nařízeny roušky na veřejnosti, dav pochoduje bez nich Národní třídou a špalir policistů na to bezmocně čučí. To je na rezignaci policejního ředitele, pokud ne přímo ministra vnitra. Možná pamatuji na Paroubka a rozehnání technoparty.
5. KSČM nepodpořila žádost vlády o prodloužení nouzového stavu na celý měsíc a tím umožnila další kolo nesmyslného kafrání ve Sněmovně. Jde o pouhé předstírání, které má občana přesvědčit, že poslanci váží konání vlády na lékárnických vahách a chrání veřejnost před jejími úlety.
6. Absolutně trapnou roli hrají bakalo-, veřejnoprávní i ostatní media. Hledají senzace. Pomiňme bulvarizaci mnohých medií, která, Zemanovým slovníkem řečeno, popisují zaříznuté šňůrky do prdelí našich krásek a vystrkování koz z bikin, to vše v exotických destinacích.
7. K tomu přičtěte, že media dávají prostor lidem jako Pirk, Hnízdil a Klaus st. kteří si přihřívají svoji polivčičku. Bohužel se tím dostávají na úroveň hlupáků, nechápajících jak poškozují snahy řešit současnou krizi.
8. Epidemiolog Maďar „nenápadně“ zpochybnil očkování poukázáním na to, že praváka Babiše očkovali do pravé ruky, ačkoli se očkování obvykle dává do nedominantní (u praváka do levé) paže. Podsunutá myšlenka „něco je podezřelé“ měla vzápětí odezvu, že Babiš dostal placebo. To samé platí pro výroky „celebrit,“  které se snaží zviditelnit;
9. Media publikují absolutní nesmysly. Jedním z nich je výpočet, založený na nepochopení toho, jak očkování probíhá. Kdosi uvedl, že očkování jednoho člověka trvá 45 minut, takže pro proočkování milionu nemáme dost času, protože půlrok má 4344 a zapotřebí by bylo 750000 hodin. To je samozřejmě nesmysl, protože samotné očkování trvá několik sekund.
10. Celý proces se totiž skládá ze tří fází: registrace před očkováním – aplikace vakcíny – kontroly a propuštění očkovaného po 30 minutách.
11. Kontraproduktivní jsou neúplné informace o tom, že jakási osoba kdesi po očkování otekla. Musely by být doplněny údajem z kolika tisíc očkovaných.
12. Zcela absurdní je stavět lidská práva proti opatřením, která mají chránit zdraví občanů. Kdejaký advokát může podat žalobu na vládu a kdejaký „nezávislý“ soudce může zasahovat do zdravotních opatření. S pravděpodobností hraničící s jistotou jde o pokusy zneužít výkonnou a soudní moc pro politické cíle (čti: proti Babišovi).  Příkladem je Čapí hnízdo, které je vyšetřováno již 5 (!!!) let a nejspíš bude udržováno na zadní plotýnce sporáku až do voleb.
13. Na opačném pólu je kauza Bakaly, který se ze Švýcarska směje Česku a přitom v ČR vlastní podstatnou část sdělovacích prostředků. Je v tom samozřejmě rozdíl, protože první kauza přinesla do republiky 50 milionů, kdežto druhá vynesla miliardy.

 

Pokusil jsem se o odhad kolik lidí může naočkovat relativně malý tým. Je optimistický, ale jeho smyslem je upozornit na zbytečnost diskuzí o tom, jestli již máme očkovací centra s personálem , zakleknutým v blocích a čekajícím na povel „Včil“

Personál

3 sestry, které připravují injekční stříkačky (jedna z nich očkuje)
1 lékař, který propouští očkované po 30 minutách a zařídí pomoc při neočekávané reakci.
Registrace bude při masovém očkování prováděna při registraci přes internet. 
Skutečně očkovaného lze identifikovat zdravotní kartou pojišťovny nebo OP.
Materiál/den

300 injekčních stříkaček
ochranné pomůcky pro personál
60 balení očkovací látky (á 5 dávek každá), které musí být připraveny k okamžitému použití
Počet očkovaných

1/min – 60/hod – 300/směnu trvající 5 hodin – 1500/5ti denní týden – 7500/měsíc

Prostory

Kina, stadiony haly s kapacitou řekněme 100 míst, kde se dá sedět ob řadu a ob sedadlo
do poočkovacího prostoru procesu přijde za půl hodiny 30 lidí, za další půlhodinu dalších 30, ale to již budou ti první odcházet v daném prostoru by nemělo být víc než 60 lidí najednou.

Úspěch očkování ovlivní tyto faktory:

1. Jasně definované kontraindikace (lze předpokládat, že půjde jen o silné alergie);
2. Registrace pacientů;
3. Dodržování termínů občany;
4. Dohoda i finanční s praktickými lékaři;
5. Dodávky vakcíny a jejich příprava pro aplikaci; a
6. Spolupráce medii.

Souhrn

Tisíc takových jednotek je schopno proočkovat víc než polovinu občanů ČR za jeden měsíc.

Bude-li jejich výkonnost poloviční bude pro proočkování stejného počtu občanů zapotřebí dvojnásobný čas, tedy dva měsíce. Vakcinace vyžadující dvě dávky, bude časově náročnější, ale čas bude zkrácen, protože základní informace občan podá před prvním očkování.