Dostali jsme se před časem do debaty, zda byla nebo nebyla Podkarpatská Rus nedílnou součástí našeho území, či ne a zda by nám tedy neměla být vrácena. V současnosti vlastně Slovensku. Udělejte si jasno sami. Můj osobní pohled je ten, že tak jako bylo Slovensko součástí Uherska, tak po osamostatnění onen „přívěšek“ logicky patřil Slovákům a tím i celé ČSR.
(Historický přehled.)
Dr. Jiří Král. 1923
V PRAZE 1923
NÁKLADEM ČESKOSLOVENSKÉ SPOLEČNOSTI ZEMĚPISNÉ.
KNIHTISKÁRNA B STÝBLA V PRAZE.
Chceme-li studovali geografii sídel v K. Rusi, musíme se předem seznámiti v nejhrubších rysech s rozvojem oekumeny v této zemi v dobách historických, t. j. takových, ze kterých zápisy a listinné doklady nám umožňují, abychom alespoň přibližně stanovili příchod dnešních obyvatel do těchto krajů a dále sledovali vznik a rozvoj osídlení. Studium této otázky zvláště pro dobu nejstarší (X.—XII. století) jest však ztěžováno nedostatkem historických pramenů. Teprve pozdější doba vykazuje postačitelné jich množství. Ale tu vadí především ta okolnost, že celkem malý jejich počet jest vydán tiskem, zatím co neobyčejně hojný materiál, většinou dosud nezpracovaný, nacházíme v rukopisech jak v archivech církevních a jiných na území karpatoruském, tak v zemském museu budapeštském a jinde.
Tato studie jest jen stručným přehledem rozvoje osídlení území dnes K. Rusi od X. stol. počínaje do dnešní doby, opírajícím se o tiskem vydaný materiál a celkem skrovné jeho kritické zpracování, postačujícím však dostatečnou měrou našemu úkolu.
Při nástinu rozvoje osídlení K. Rusi v historických dobách dlužno předem, promluviti o otázce autochtonie jejich obyvatel, která vyvolala řadu řešení a jest dosud spornou. Otázka, zda Maďaři nebo Rusíni (resp. Slované vůbec) jsou autochtoními obyvateli K. Rusi, přetřásána byla řadou ruských, rusínských a německých, maďarských i českých spisovatelů. Maďarští, část ruských, rusínských a německých přiklonila se k názoru, že Maďaři dříve osadili zemi a že Rusíni přišli s nimi nebo později a to hlavě počínaje stoletím XIII., takže vlastně nejsou autochtoními obyvateli na území dnes karpatoruském. Na druhé straně však někteří ruští, němečtí a čeští spisovatelé hájí stanovisko, že Rusíni (resp. Slované) zaujali v dnešní K. Rusi svá sídla dříve než Maďaři, odvolávajíce se při tom na p. na staré zápisy, historická data i tradici (Nestor) a na místní jména nesporně velmi stará a slovanského původu, nebo dokonce (na př. N. Nadeždin a Filevič se domnívají, že právě v Karpatských horách nutno hledali kolébku a centrum Slovanů zvl. východních.
Posledním příspěvkem se strany slovanských pracovník k řešení otázky osídlení dnešního území K. Rusi Rusíny jest především stručná stať Niederleova, v níž autor dochází k závěru, že Slované vnikali od pradávna přes schůdné a známé průsmyky karpatské a že hlavní přesun skutečně ruského Slovanstva možno položili na dobu od konce VI. do konce XI. století. Jako důvod své hypothese uvádí, že Maďaři již ve XIII. století pokládali Rusy (Rusíny) v Uhrách za staré obyvatelstvo, že jména slovanská vyskytují se již na listinách XII.—XIII. století, že přejaté názvy slovanské do maďarštiny mají stopy starých slovanských nosovek a konečně že tlak Pečeněhů, Polovců a jiných nomádů na Slovany a zánik slovanských některých kmenů způsobil, že druzí prchají před nimi a ustupují do hor též karpatských (před XIII. .stoletím). Také K. Kadlec se domnívá, že jest velmi pravděpodobné, že před příchodem Maďarů pronikali Rusíni na jih Karpat a tam se sporadicky usazovali. Konečně E. Perleckij v krátkém článku „Přehled dějin Podkarpatské Rusi“ pronáší úsudek, že území K. Rusi v IX. stol. před příchodem Maďarů do Uher osídleno bylo slovanskými kmeny, nejspíše Bulhary, kteří byli pak vytlačeni Maďary z Podkarpatí a jichž místo zaujali Rusíni, přicházející z Haliče. Tato kolonisace K. Rusi dála se však poznenáhlu, hlavně během století XI.—XIII.
Není důvod, proč nemohli bychom přijati jejich předpoklady, opřené o výsledky badání dřívějších pracovníků v téže otázce, a to v tom smyslu, že Slované žili před příchodem Maďarů na území karpatoruském. Byli-li to však Rusíni, jak tvrdí na př. Kadlec i Niederle, nemůžeme s určitostí dosud říci.
Slovanské resp. rusínské autochtoní osídlení tohoto území vedle jiných důvodů výše jmenovanými spisovateli uvedených dokazují ostatně i historické zprávy listinné, svědčící o tom, že Maďaři i v nížinách na území dnes karpatoruském do vpádu Tatarů do Uher r. 1241 netvořili kompaktního osídlení, ba osadách, ležících v nížinách Marmaroše, uváděni jsou jako hospites ještě v druhé čtvrti století XIV. Dále jest to jak nedostatek maďarského pojmenování hor a řek, o němž bychom mohli předpokládati, že vzniklo v době jejich expanse v této zemi nebo v případném jejím osazení před Rusíny (Slovany) proti pojmenování slovanským, velmi starým, tak nedostatek maďarských pojmenování sídel v hornatém kraji a podhůří, které nacházíme teprve v pozdějších listinách velmi řídce a ve velkém měřítku v publikacích a mapách až koncem století XIX. Vedle důvodů jazykových (přejaté výrazy slovanské (rusínské) do maďarštiny kterými se tu však nebudeme obírati), jest dále důkazem i způsob života Maďarů, asijských to nomádů, kteří žili před svým příchodem do Uher na volných stepích asijských a kteří v novém svém sídle, v rovinách uherských, nesporně se vrátili zase ke svému způsobu života a osídlili jedině stepy, rozkládající se v centru země, poskytující jim možnosti, žíti navyklým způsobem. Jestliže během pozdější doby postupují k horám a pralesům, věnčícím rozsáhlou rovinu uherskou téměř na všech stranách, zvláště pak na severní, severovýchodní a jihových. straně, činí tak nejprve proto, aby zabezpečili si průchody, vedoucí těmito lesy a dovolující jejich sousedům snadné vpády do země, a aby tu založili ochranné indagines, gyepü, vedeni ostatně při tom i přirozeným pudem, který nutká obyvatele nížin, aby obsadil nejen celou nížinu, nýbrž dosáhl i hor a lesů ji věnčících a zabezpečil se před vpády nepřátelskými, odtud stále hrozícími. Do hor a les ustupovali však také za vpádů nepřátelských, hledajíce lam spolu s Rusíny ochrany. Tak na př. za hrozného vpádu tatarského r. 1241 prchají i na území dnešní K. Rusi a tu hledají v horách ochrany. Podobně dálo se i později za válek tureckých, zvláště ve stoletích XVI. a XVII., kdy mnoho jich uteklo z uherských nížin do podhůří a hor do vesnic rusínských Stejně tomu bylo i za válek Kuruců a posledního vpádu Tatarů r. 1717. Samozřejmě, že část Maďarů usadila se tu, v rusínských vesnicích, trvale a během doby případně se i porusínštila.
Konečně i důvody národohospodářské, potřeba dříví, zvěře, soli, velmi hojné v K. Rusi, i některých rud a dále důvody zvýšiti příjmy královské nebo šlechtické pokladny daněmi, přiměla Maďary k tomu, aby i sami obsazovali zemi přírodními dary bohatou a zmocnili se nad ní vlády. Konečně, jak svědčí nahodilé záznamy listinné. Lze míti za to, že celé území dnes K. Rusi nenáleželo v IX. století Maďarům, nýbrž říši velkomoravské a bulharské, později v X. stol. podléhalo i Haličskému knížectví (ruskému státu) a že teprve od poloviny XI. stol. nastává faktická závislost částí tohoto území na koruně uherské. Od té doby můžeme pak předpokládati vnikání a osazování maďarského živlu (vedle německého a později i rumunského) na území dříve jen slovanské. Tomu ostatně nasvědčují místní jména osad, v nichž nacházíme složku orosz, rum. rus, slov. rus. Tyto totiž nalézáme jen tam, kde Rusíni tvořili ostrov v nerusínském živlu (na př. v Sedmihradech, na Slovensku) nebo tam, kde jde o rusínské osídlení novější (na př. v nížinách na území K. Rusi, kde teprve za druhého znovuosidlování této části karpatoruské Rusíny v XVI.—XVII. stol. a v prvních desítiletích stol. XVIII. vznikly pravděpodobně tyto názvy. (Srv. i níže.). Ve vlastním pásmu karpatském na území K. Rusi podobně utvořený název místní jest Orosz Mokra (Mokra, Ruska Mokra), který jest však původu nového, dále Oroszmocsár (Močar Ruska. Ruské Močarani), ležící vých. od V. Bereznoje, podobně vysvětlitelný. Na úpatí sopečného pásma nacházíme pak osady Oroszkomorócz, (Ruski) Komarovci, které na odlišení od maďarských osad Sobranc-Komorócz a Palágy-Komorocz obdržely poměrně v nedávné době pro své rusínské obyvatelstvo příjmení orosz, dále Oroszkuczova (Kučova Ruska) mající na generální mapě z r. 1873 i v Lexikonu Korabinského jen název Kučova a teprve později epitheton Orosz, Ruska na odlišení od Nemét-Kucsova, Nimecka Kučova, ležící u Mukačeva, a konečně Oroszkert pod Ruskimi Komarovci, nově založený dvorec. Osady Nagy a Kis Ruszkóc (Velke a Male Ruskovo), připomínané u Korabinského a v Lexikoně z r. 1772/3 jako jediná osada Ruskovo, a Rozvihovo (Oroszvég, t. j. konec Rusínů) u Mukačova, tamže připomínaný, jsou patrně z doby pozdější kolonisace v XVI.—XVIII. stol Sáros-oroszi, připomínané u Korabinského pod jménem Oroszi jest rovněž asi později založená osada. Všechny tyto 4 osady nalézáme na nížině užhorodské-tisské.
Jest tudíž patrno, že Rusíni žili před Maďary v horách a většině podhůří dnešní K. Rusi, neboť jinak Maďaři, kdyby dříve obsadili tuto zemi, jistě vyznačili by v ní slovanský ráz všech eventuelních pozdějších nemaďarských osad, odlišujících se jazykem, jako učinili jinde v Uhrách.
Pokud sídlili pak Slované (resp. Rusíni před příchodem Maďarů do nížin uherských na území dnešní K. Rusi. obývali tu především u hlavních stezek, těchto pozdějších portae regni říše uherské, vedoucích přes pohraniční horstva, na rozšířeninách údolí nebo i na pokraji močálů, poskytujících jim stejně jako lesy jisté ochrany. Nesmíme však zapomenouti, že celé téměř území K. Rusi obdobně jako většina Slovenska pokryto bylo tehdy nesmírnými pralesy, zvláště listnatými, a to jak v horách tak i v nížinách, (oddělujícími širokým pásmem stepy uherské od sousedních zemí, pralesy, kterými jen místy procházely stezky průchodní (vedoucí převážně jen širokými údolími větších řek), spojující toto území se zeměmi sousedními, lesy, které zachovaly se nejen ve stol. XII. a XIII., nýbrž přetrvaly celý středověk a většinou zachovaly se i do dnešní doby. A zvláště východní díl dnešní K.Rusi, pozdější stolice marmarošská, pokryta byla lesy tak, že spolu pro nejméně příznivé podmínky zvláště horopisné, geologické a vegetační osidlována byla nejpozději a byla tudíž jak před příchodem Maďarů, tak i v dobách pozdějších velmi pustou a téměř neobydlenou. Tu jedině poříčí Tisy, široké a snadněji přístupné a bohaté solí, bylo později osídlenější. Příchodem Maďarů ,procházejících též územím karpatoruským, tento stav se nezměnil. S maďarskými nomády, jimž kyjevští a haličtí Rusíni prý ukázali cestu pes pohraniční hvozd, majícími pak zprvu nestálá svá sídla v rovinách uherských, přišli snad také Rusíni, kteří pak zaujali svá sídla per diversa loca buď na území karpatoruském nebo jinde v Uhrách. Přirozeně, že i v oné době lze mluviti ještě o několika pevných sídlech a pak o rusínských rodinách nomadisujících a teprve později poznenáhlu zakládajících svá pevná sídla, nebo pevné usazení všech Rusínů dálo se velmi zvolna, ruku v ruce s rozvojem jejich zaměstnáním, nejprve loveckého a pastýřského, pak zemědělského.
Pravidelnější a systematičtější osazování širokého pásma lesů v podhůří a na svazích hlavního hřebene, dosud velmi řídce obydleného, — území, které ostatně v X. stol. záviselo na státu haličském (ruském) —, dálo se ve větším měřítku vlastně teprve tehdy, když panovníci uherští zmocnili se alespoň částí tohoto území a učinili je závislým na své koruně. To stalo se pravděpodobně, jak výše bylo řečeno, asi v druhé polovin století XI. a později, kdy králové uherští pozvolna rozšiřují své hranice též na severovýchod a sever a zmocňují se částí karpatoruského území a podmaňují si tam žijící slovanské obyvatele, které haličský (ruský) stát nemohl hájiti před nimi jak pro vzdálenost, tak i těžkou dostupnost jejich země.
V prvé řadě pro zajištění bezpečnosti svého území obsazují nejprve hlavní cesty, procházející lesy, pak kolonisují i ostatní toto území, nejprve proto, aby zvýšili bezpečnost kraje a zajistili hlídané hranice státní. Tak vzniká maďarskými spisovateli i historiky často připomínaná gyepüelve, území, ležící za hranicemi, gyepü, indagines, které obdobně jako v jiných tehdejších státech byly střeženy zvláště královskými hlídači hranic, v sv. Uhrách většinou to Rusíny, a opatřeny za vlády Arpádovců i zákopy, valy a náspy, majícími chránili zemi před vpádem nepřátelským. Jest přirozené, že hornatá zem nelákala Maďary, navyklé životu na volných stepích a nížinách, kdežto Rusíni, žijící zprvu hlavně pastýřstvím, a pak i Rumuni, přicházející sem asi počátkem XIV. stol. (srv. níže), rovněž v prvé řadě pastýři, spokojili se s hornatou zemí, poskytující dosti pastvin jejich dobytku.
V té dob počíná také pravidelný a hromadný příliv rusínských obyvatel, přicházejících zvláště z Haliče a nynější Bukoviny, podporovaný též uherskými králi, dávajícími kolonistům četné výsady a výhody, i majiteli donací, králem jim darovaných. Přátelské poměry, které trvaly mezi maďarskými panovníky a ruskými knížaty, podporovaly pak tyto snahy kolonisační. Tak na p. Ondřej 1., manžel dcery ruského knížete Jaroslava I. Moudrého, přivádí velký počet Rusínů, z nichž někteří v jeho službách dosáhli i vysokých úřadů. Podobně dálo se i za Kolomana, majícího rovněž ruskou kněžnu (dceru Svatopluka II.) za choť, kdy povolán byl r. 1113 jistý počet Rusínů, kteří měli hájili gyepelve, pohraniční hvozd, jako jobagiones a servientes castri a dosáhli z.a to značných výhod. Stejně i pozdější králové uherští (Ondřej II., Bela IV., Ladislav IV.) povolávají nové a nové rusínské kolonisty, případné o své újmě přišlé přijímají do svých služeb, nebo nešťastný vpád tatarský r. 1241 způsobil velké mezery mezi obyvatelstvem, které bylo nutno doplnili novými příchozími, jednak pak i osídliti kraj, který postrádal dosud obyvatel. Tehdy a i v dobách dřívějších přicházejí do země také přistěhovalci-jednotlivci, kteří, jak soudí Kadlec na vlastní pěst z různých důvodů přecházeli hraniční horstvo a usazovali se na území dnešní K. Rusi, kde počet osad, založených a obývaných Rusíny, vzrůstá také tím, že počínají se též usazovati dříve nomadisující Rusíni a zakládají pevné osady a dále, že počet jejich přirozeným rozmnožováním větší hledá nových osad.
Říšské hranice však ani v této dob neobjímaly celého území dnešní K.Rusi, naopak jest velmi pravděpodobné, že na př. některé jeho části dlouho náležely pod moc Haliče (Rusi), na př. území za Vereckem, jak tvrdí Pereckij a jak ukazuje listina z r. 1263, neb území nad Volovoji.
Také většina Marmaroše a to zvl. hornaté její kraje, i dnes nepatrně osídlené, dlouho nepatřila k říši uherské a tvořila patrně do konce stol. XII. téměř pustý, neobydlený kraj, ležící mezi státem uherským a Haliči, obsazovaný panovníky uherskými od stol. XIII. a zvl. XIV.
Na území karpatoruském a dále i západnějším (Sáryšsku, Zemplínsku) vzniká pak během asi století XI. t. zv. Marcha Ruthenorum, krajina, pomezí, připomínaná v listině z r. 1131, tvořící tehdy nejseverovýchodnější část království uherského, oddělená nesmírnými hvozdy, málo dosud osídlenými, od dnešní Haliče a Sedmihradska, území zprvu jednotné, mající i svého vévodu (dux Ruissorum, Ruizorum, Ruthenorum), jímž byl v nejstarších dobách počínaje XI. stoletím člen královského rodu a teprve později i šlechtic, mající patrně jen část tohoto území jako donaci. Tato marka byla pak obývána především Rusiny a to jak starými obyvateli, tak i pozdějšími kolonisty, žijícími tu z lovu, pastýření a zemědělství i sloužících králi, později vrchnosti jako myslivci, psáři, sokolníci, pak strážci les a pohraničí i později i hradů, kteří za své služby dostávali jistých výhod. V nížinách ovšem národnostní ráz pro kolonisaci nerusínskými příchozími byl zvláště později pomíšený.
O kolonisaci. země zasloužily se také kláštery, které zvláště od stol. XIV. vznikají v hojném počtu na mírných svazích podhůří a dík výsadám získávají nové osadníky. V době, kdy obranný význam gyepü, indagines, klesá, několik opevněných hradů a tvrzí, výhodně položených zvl. na sopečných osamělých homolích, dominujících celému kraji a zvláště vhodně střežících vyústění průchodních cest z hor do nížin, poskytajících ochrany okolnímu obyvatelstvu a zaručujících bezpečnost kraji a podporujících tím osídlení i rozvoj země, tvoří pevná sídla, později i obklopená drobnými osadami, zprvu podhradími. Nejprve náležejí králi nebo členům rodiny, později šlechticům, kteří za určité služby, především za ochranu země za nepřátelského vpádu, dostávají rozsáhlá území s hradem nebo nabývají práv postaviti si hrad, nevymykají se však zprvu povinnostem hostili krále a jeho družinu při příležitostné jeho návštěvě.
Od poloviny století XIII. také území karpatoruské uměle jest osidlováno cizími, neslovanskými kolonisty, především Němci z Flander a později ze Sas, kteří zvláště později, koncem stol. XIII. a během XIV. stol., dík velikým privilegiím byli lákáni do země a přicházejí sem, aby jednak vyplnili mezery, vzniklé mezi slovanským obyvatelstvem po vpádu tatarském v pol. XIII. Stol., jednak aby osídlili kraj dosud řídce obývaný a pracovali na vytěžení bohatství sobě i uplatnili se jako dobří dřevorubci, řemeslníci, obchodníci a zemědělci. Ale byly to opět v prvé řadě nížiny a mírné svahy středohoří a dále místa bohatá solí, případně rudami kde usazovali se první tito kolonisté nadaní výsadami podle práva německého, kdežto ostatní horský kraj byl po řadu století většinou jimi nedotčen. Tak vzniká řada osad a tržních míst, na př. Luprechtsász, zničený za vpádu Tatarů r. 1241 a obnovený Belou IV. r. 1247 a nazvaný Beregsász, osídlený většinou Sasy a ležící buď mezi lesy nebo na jejich hranicích, dále Sevljuš, (Zeleus, Szölös, t. j. vinice), tržní místo, nadané Štěpánem V. r.1262 a později znovu r. 1329, dále Sasovka (Szászóka), pak Vyškovo (Visk), Hust, (Huszt, podhradí) s blízkými solnými jamami Tiačevo (Técsö, původně nazvané Teutschau), tato korunní města. založená Karlem I. Robertem r. 1329, nadaná velikými privilegii pro velmi špatné poměry osidlovaní a kolonisovaná Sasy, Maďary a snad i Rusíny, dále Redevlja, připomínaná v listině z r. 1336, Kerekhegy, dříve nazývaná Kis Tescö, Kis Techeu. Male Tiačevo, u níž nacházely se solné jámy, opuštěné již asi v polovin XVI. století stejně jako osada, připomínaná již r. 1389 a dále jiné osady.
Většina těchto kolonistů, zvaných lichotivým titulem hospites nostri fideles, clarissimi, který nenacházíme nikde při titulaci Rusínských kolonistů. byli hlavně Saxones et Teutones z Bavor a Alemanie a dále i Maďaři, nazývaní fideles hospites de Maramairusio. Řada z nich ovšem během doby se porusínštila nebo po svém vymření byla nahrazena Rusíny. Vedle Němců a Maďarů přicházejí však také asi počátkem XIV. stol. Rumuni. kteří osidlují nejen Marmaroš, nýbrž později i ugočskou a berežskou stolici a dostávají veliká privilegia. Ale již asi r. 1342—1343 vystěhovala se většina jich z Marmaroše podle tradice za vůdcovství Dragoše, podle historických zpráv za vůdcovství Bogdana patrně ze snahy nalézt lepších pastvin a založili samostatné knížectví, do nedaleké Moldavy. V berežské stolici žili však až do konce stol. XV. zvl. v 9, později v 10 vesnicích, patřících k panství mukačevskému a tvořících Krajnu, vévodství.
V Marmaroši jako vévodové, mající daleko větší moc než vévodové této „ krajiny“ a sloužící králi jako ochránci zem, nadáni jsouce jistou samosprávou, připomínají se valaští šlechtici ještě do po. XV. století (na př. Balk a Drág). Po ztrátě svého vojenského významu stávají se pak později župany marmarošskými nebo kenézy. Tehdy obdrželi (případně i založili) také řadu vesnic za své zásluhy a služby, prokázané uherskému králi. Tak na p. od r. 1360 měli v držení Solotvinu, od r. 1373 Teresvu, Buštyn (Bustyaháza), ba i Dovhe (Dolha), Kerecky (Kereczke). Urmezovo (Urmezö), Karačfalvu (Karaczfalva) , Vyškovo (Visk), od r. 1496 i Volovoje (Ökörmezö), Repenoje (Repenye), Kelečin (Kelecsény), Koločavu (Kalocsa), Nižnu Apšu (Alsóapsa), založenou roku 1390, Izu (Iza), pocházející z téže doby, tylo osady ve stol. XVIII. a již dříve s obyvatelstvem vesměs rusínským. Jejich pozdější expanse vyvolávala pak i sváry v zemi.
Po Rumunech zbyly však v zemi velmi hojné názvy místní, které, vzhledem k tomu, že Rumuni byli převážně nomadisujícími pastýři, nacházíme porůznu zvl. v celé Marmaroši, a i v krajích západně od ní ležících. Dále jest to řada názvů pastýřských i jiných, užívaných dosud Rusíny, a způsob pastýřského života. V téže době i v následujících stoletích přicházejí další posily Rusínské z Haliče i Podolí, které zaujaly svá sídla jak ve východ. Slovensku, tak i na území karpatoruském ,jest také velmi pravděpodobné, že i Fedor (Theodor) Korjatovič, který stal se asi r.l398 pánem Mukačevska u županem berežským, povolává do této země Rusíny ze zahraničí, takže tato kolonisace dala pak vznik legendě o nemožném počtu přišlých 40.000 Rusínech z Podolí a odjinud na území karpatoruské.
Na celém území karpatoruském takto kolonisovaném zakládány jsou vesnice, z nichž některé mají i pojmenováni, ukazující zřejmě na umělý původ. Zakládány jsou většinou podle práva německého nebo později částečně jeho modifikaci, práva valašského, pomocí kenézů (scultetus, locator) a nadány jistými výhodami.
Tak vznikají (od XIII. stol. počínaje) vesnice: Talamás z pův. Tomolás a to z Tominláz, Lazi (Timsor), Veliki Lazy (Nagyláz), odvozené od slova laz, lazina, t. j. světlé místo v lese, lesní louka, paseka, dále Tereblja (Talaborfalu), Trebuša (Terebesfejérpalak) , odvozené od slovesa trěbiti, t. j. mýtiti, pak vsi, mající jméno Pasika (Vagás), Poljana, odvozené od slov sekati, páliti, resp. kořene pol-. Dále jsou to i někeré vsi s názvy, odvozenými od slovesa sídliti, seliti, na p. Novoselica, Novojeselo, z nichž vznik některých můžeme položiti již do této doby vedle řady jiných, jichž jméno odvozováno bylo jinak (např.). od jména zakladatele, blízkého potoka a pod.). Vesnice ty vznikají však převážně v západníní a ve střední K. Rusi (v její střed, a jižní části) Východní pak její díl a zvláště nejvýchodnější kraj dnes huculský osidlován byl nejpozději. Po odchodu většiny Rumunů, kteří sídlili tu jak v poříčí větších řek a v přístupnějších údolích a kteří hlavně jako nomádi-pastýři putovali v létě se svými stády ovcí po horských loukách, osidlují zemi Rusíni a teprve v dob poměrně nedávné i Huculové.
Války, které v nepokojných následujících stoletích odehrávaly se na půdě uherské, přirozeně způsobovaly vylidňování rovin a útěk obyvatelstva do hornatých kraj obdobně jako v dobách dřívějších. Tak se stalo, že na př. nejen v XVI. a XVII. století nacházíme mnohé osady v nížinách nebo i v podůhří karpatoruském opuštěné, zničené a vypálené vojíny, nýbrž ještě počátkem XVIII. století, kdy Tataři r. 1717 vpadli do zem a zpustošili zvl. stolici marmarošskou, ugočskou a j. Tak opuštěny byly mnohé rusínské usedlosti i osady, obývané cizinci, naproti lomu však roste větší počet osad, ležících v podhůří a horách, které s oblibou za nebezpečí jsou vyhledávány i Maďary, a kam přicházejí i noví osadníci Rusíni ex. Polonia, t. j. Haliče. Tito pak v klidnějších dobách sestupují do rovin karpatských, a jak soudí Petrov, kraj jen znovuosidlují. To dálo se hlavně koncem XVII. a v prvních desítiletích XVIII. stol. Toto znovuosídlení podle výše jmenovaného autora nelze však spojili s prvotním, dřívějším rusínským osídlením tohoto kraje.
Další kolonisace většinou německými osadníky nastává pak ve století XVIII., zvláště za panování Marie Terezie a Josefa II. a počátkem století XIX., kdy osidlovány jsou novými koloinisty především existující již osady buď málo obývané nebo opuštěné, nebo zakládány i osady nové. Tak na př. osazen byl Koropec (Horni Schönborn, Felsö Kerepecz), existující již ve XIV. století, r. 1730 Němci, Novojeselo (Dolní Sch‘onborn, Német-Újfalu, Alsó Kerepecz), v XV. století mající název Kis Falu, Kis Ujfalu, v XVI. stol. Munkács-Újalu, roku 1732.) Dále osada Mokrá (rusínská), založená asi v polovině stol. XVIII. a její odnož Nimecka Mokra (Német Mokra, Deutsch Mokra), založená r. 1775 nebo 1776, pak Königsfeld (Királimezö), dnes nazývaný Ustorne, r. 1786 nebo o něco později,) dále Brustura, Handal Bokov, Friedrichsdorf (Frigyesfalva, Fridešovo.St. Klenovci), zal. r. 1807, Barbovo (Bardháza) a Lalovo (Leányfalva) , do nichž osazeni byli r. 1763 a 1775 čeští a němečtí kolonisté hrabětem Schönbornem, majitelem největších latifundií na karpatoruském území. Také liptovští Slováci povoláváni jsou na území karpatoruské a osazují V. Bereznoje. Kolonisty byli hlavně jednak Němečtí osadníci, jednak Rusíni a něco Slováků. Příčiny zalidňování kraje a zakládáni nových nebo opuštěných osad pak byl především finační: zvýšiti příjem majitele velikých domén.
Během dalších čtvrtí století XIX. vzniká rovněž řada nových sídel. Tak založena byla na př. německými dřevorubci ze Spiše r. 1814 osada Ivane na soutoku Č. a Bílé Tisy, asi dnešní Lazi (Zipserei) a patrně i pozdější Novoselica, ležící jí naproti, jako její nově vzniklá odnož, dále ves Hársfalva (Nelipino) r. 1820, osada Siňak (Kekesíred). r. 1834 německými kolonisty, povolanými sem z Čech, později Luhy (Ersébelforrás) u Poljany, dále Dračiny (Ujtövisfalva), založené mezi r. 1827—1837, N. Klenovci, (Nyárásdomb), osídlené Slováky r. 1827, Sophiendorf, Žofia, zal. r. 1804, Erwinsdorf, (Novojeselo, Szuszkóujfalu), zal. r. 1856. Po zrušení pevnosti mukačevské r. 1855 i Vár-palanka (Palanky), vznikající na zrušených hradbách bývalé pevnosti. Konečně i řada dvorců a samot v nížině a ojediněle i v příznivých polohách, na horách, řada mysliven a hájoven, domků hlídačů hatí (klauzur), a pod. zakládána jest na místech, dříve neosídlených a teprve rozvojem komunikačních cest a hospodářského využití, postupujícího do těchto kraj, osidlovanějších.
Zvláštní pozornost nutno konen věnovali otázce příchodu Židů na území K. Rusi. Podle Czoerniga žili v Uhrách již ve stol. XI., jsouce chráněni zákonem krále Ladislava z r. 1092. Jejich počet vzrostl však již koncem tohoto století, kdy přichází jistý jich počet z Čech, odkudž je vyhnal Vratislav II. Různá privilegia, jichž dostalo se jim v Uhrách na př. za Ondřeje II. a Bely IV. (r. 1231, 1239 a 1251), pak za Zikmunda (r. 1431, 1436), Albrechta (1438), Matyáše Korvína (1404), Ferdinanda I., Rudolfa II. a Ferdinanda II. (1528, 1578, 1630), způsobila, že počet i význam Židů v Uhrách velmi stoupal, třebas ovšem celkový jejich počet proti ostatnímu obyvatelstvu nebyl značný. Kraje dnešní K. Rusi byly jich však celkem ušetřeny až do konce století XVII.; jedině větší střediska lákala již dříve malý počet Židů v kraji, jim málo příznivém. Tak ještě r. 1691 byla napočtena v celém dominiu užhorodském jen jediná rodina židovská. Počátkem stol. XVIII. vzrůstá však jejich počet velmi rychle, takže na př. r. 1724 v Užhorodě vzniká malá osada (obec) židovská, později i v Mukačevě a Sevljuši. Větší měrou děje se tak však za Marie Terezie a hlavně za Josefa II., který zaručil tolerančním patentem Židům do jisté míry rovnoprávnost a svobodu a poskytl jim tak možnost svobodnějšího styku s jinověrnými. A tak koncem stol. XVIII. přichází do Uher a zvl. na území karpatoruské neobyčejné množství Židů, kteří zakupují se tu především ve městech, kde staví si i své synagogy a později i vlastní školy. Vedle Užhorodu a kraje užhorodského jest to pak kraj mukačevský, kde od r. 1781 kupují, případně najímají si Židé hospody, mlýnice, výčepy, lomy a pod., dávajíce dobrou odměnu pronajímali nebo prodávajícímu.
Svým původem byli většinou z Haliče a Polska, kde nepříznivé tamní poměry je vyháněly a právě tehdy stavěné dobré silnice, procházející pohraniční horské hřebeny, usnadňovaly jim přechod. Ostatně i samo obyvatelstvo rusínské. na svém kulturním stupni cizí vinou velmi zanedbané, ochotně dávalo se jimi vykořisťovati a stávalo se naprosto na nich závislými, takže také tato okolnost byla jednou z hlavních příčin, pro kterou Židé přicházejí do K. Rusi a zaplavují poznenáhlu celou tuto zemi.
Nový příliv Židů nastává dále po r. 1840 a 1849, kdy povolen byl jim volný pobyt všude, vyjma horních městech, a kdy mohou se svobodně zakupovati, stavěti si továrny a pod., a kdy ve všem jsou postaveni na roveň křesťanům. Pogromy, které v sedmdesátých létech zaháněly v houfech Židy z Ruska do Haliče a na území uherské, a později i železniční dráha, v několika tratích přestupující horský hřeben karpatský, a usnadňující tím snadný přechod a příchod, jen napomáhaly dalšímu jejich přílivu. Nemalou pak měrou k tomu přispěla i světová válka, za které prchají masy Židů z Haliče do západních a jižnějších zemí monarchie Rakousko -Uherské.
Tak se stalo, jak udává Bidermann a Petrov že na př. v marmarošské stolici během poměrně krátké doby sloupl jejich počet neobyčejně. Kdežto ještě r. 1783 — 1787 napočteno bylo jich tu pouze 1759, t. j. 2,05% z celkového počtu obyvatelstva, ve třicátých letech XIX. stol. pak 7.650, t. j. 4,95%, r. 1900 již 56.006, t. j. 18,09%. Podobně tomu bylo‘ ve stolici užhorodské, kde z 1.460 Židů (t. j. 2,51%) r. 1783 -1787 stoupá jejich počet ve 30tých letech XIX. stol. na 5.627 (t. j. 5,33 %) a r. 1900 na 16.776, t. j. 10 94%, stejně i v berežské (z 1336, t. j. 2’90% na 3.362, t. j. 3 07% a konečně na 29.052, t. j. 13’93%), a dále v ugošské (1.419, t. j. 3’42% v 30tých létech XIX. stol. a 10.566, t. j. 12’68% r. 1900). Sčítání z r. 1921 udává pak celkový jejich počet v K. Rusi na 93.008 Židů podle náboženství a 79.715 podle národnosti, takže tvoří celkem 15% všeho obyvatelstva.
Tito příchozí však nezakládají nových osad, nýbrž usazují se především ve městech a pak i na vsích, kde zvláště mohli a mohou vykořisťovati domácí, rusínské obyvatelstvo, odkázané na jejich obchody a sprostředkování.
170618
