Den relaxace
kterouž vykonal a popisuje prof. dr. J. B. Lambl.
(S ohledem na délku, dávám část první)
Roku 1803 cestoval starý kníže Voroncóv, jeden z nejbohatších velmožův a státníkův ruských, po Krymu, a shledav tu na jižním pobřeží tohoto poloostrova krajiny neočekávané krásy a netušeného přírodního bohatství, zakoupil rozsáhlé části tohoto pobřeží, a opatřiv sobě řemeslníkův, stavitelův, zahradníkův a všelikého druhu jiných znalcův odborných, dal vzdělati svůj nový majetek takovým důkladným způsobem, že se jeho zámek Alupka, jeho park, jeho vinice Massanderské, brzo rozhlásily po celé Rusi a staly se předmětem obdivu četných cestovatelů, kteří se do těchto končin dostávali.
Po válce Krymské, která, jak známo, skončila se roku 1854 – 55 pádem slavného válečného přístavu Sevastópole, přivábily rozkošné břehy krymské na sebe pozornost širších kruhův společnosti ruské, a sama rodina císařská oblíbila si tyto končiny, vyvolivši sobě mezi krásnými částmi jejich jednu z nejkrásnějších, aby tam své nádherné letohrady zařídila.
Po příkladu dvora císařského zachovalo se brzo téměř veškeré bohatýrstvo ruské, a dnešního dne možno snad již tvrditi, že není velmože, ať si patří k aristokracii rodokmenné anebo k vysoké financi, aby neměl na Krymu svého letohrádku.
Tyto okolnosti vábí již samy o sobě západního Evropana, podívat se na ty půvabné břehy černomorské, kterým již za starých věkův národové platívali poplatek uznání a ocenění; ještě více však stává se nám Krym zajímavým, když spojíme s tím i studie hospodářské a národopisné, k nimžto obojím podávají krajiny tyto bohatý material.
Poštěstilo se nám o prázninách roku 1875 navštíviti jižnou Rus а k tomu i Krym, a pomeškati tam delší dobu, kteréžto jsme snažili se užiti k tomu, abychom prošli, projeli a propluli zajímavé partie poloostrova tohoto, na nějž byli v novějších dobách již také upozorňováni naši hospodářové a jiní krajané, mající úmysl vystěhovati se a založiti sobě na ruském území novou domovinu.
Považujeme to co jsme viděli za tak zajímavé, že netoliko nemeškáme, v krátkých rysech podati oblázky svých zkušeností, alébrž přímo krajany své vyzývati, aby použili svých prázných, cestám a výletům věnovaných dob ku projíždce po Krymu, jsouce ubezpečeni, že každému, kdo má poněkud smysl pro krásy přírody a zajímavosti země- a národopisné, bude takováto projíždka vděčnou, neboť nebude ani více času ani peněz státi, nežli v módu přicházející okružné cesty (Rundreisen) po zemích sousedních; při tom však seznati lze krajin a poměrův, o nichž máme dosud pramálo vědomostí.
Jakkoliv jest poloostrov Krym, když v rovné čáře od Prahy měříme, asi 150 mil vzdálen, tak přece jest po železných drahách a parolodích sotva 4 úplné dni cesty zapotřebí do hlavního portu jeho – Sevastópole. Ku projíždce samé, která může zahrnouti nejzajímavější části a místa, stačí 10 – 14 dní, a jak ihned podrobněji povíme, jest všady spojení tak dobré a poměrně i dosti levné ceny, že se takovýto letní výlet může vyrovnati každé jiné cestě do horských krajin západo-evropských. Z Prahy do Krakova nemusí se jeti déle nežli nanejvýš 18 hodin, z Krakova do Lvova sotva celých 12 hodin, a ze Lvova na hranice říše naší, do stanice Voločisky doveze nás rychlovlak (vídeňský) za méně nežli 6 hodin, z tohoto pak místa přes Ž m e r i n k u do O d ě s s у za 22 hodin, tak že veškerá jízda železničná okolo 58 hodin obnáší; k tomu připočítejme mořskou jízdu parochodův oděsských přes E v p a t o r i u do S e v a s t ó p o l e, kteráž trvá okolo 20 hodin, tož není do přístavu sevastópolského z Prahy více jízdy nežli 78 hodin, při čemž musí se ponechati každému jednotlivci, kolikráte a kterak si hodlá popřáti oddychu a spánku na celé této čáře. Připomínáme toliko, že jednou se vyspati na celé čáře z Prahy do Oděssy vystačí i poutníkům ne příliš otužilým; neboť z Oděssy pak po parochodu může každý podlé libosti spáti nebo bdíti se vším pohodlím, anižby cesta sama noclehem zastávky trpěla, anoť jest na parochodech postaráno o všemožný a důkladný comfort cestujícího.
Když po projíždce žirných krajův Podolska a jižné Rusi dorazíme do Oděssy, otevírá se nám krásný pohled na moře, které však barvou svých vln nikterak nenapomíná svého jména. Rozkošná hladina nikoliv černá, alébrž azurového modra, oplachuje nevysoké pobřeží bývalého hadžibejského zálivu, a na sta korábů stojí tu vměstnáno v ohražených umělým způsobem přístavech, z nichžto karantýnskaja a praktičeskaja gavjaň určeny jsou pro přicházející a odcházející loďstvo. Město samo založeno jest ve slohu „jekatěrinském,“ totiž v rozměrech velmi širokých, tak že v každé ulici kráčíme po trottoirech mnoho metrů šiřokých a ponejvíce stromořadím posázených, což líbezný dává chládek v dobách horkého letního času, kdežto pro kočáry a vozy zbývá převelmi široká ulice. Město tím arci nabývá neobyčejné rozlehlosti, a nelze se tomu diviti, že tu mnohý musí používali povozův, jenž by v našich městech mohl snadno pěšky z místa na místo se dostali. My pozorovali na mnohých drožkách a fiakrech ohromně vysoká čísla, dle nichžto souditi dlužno, že má Oděssa více nežli 20 tisíc veřejných městských povozův.
Dostati se na poloostrov Krym možnoť pak z pevniny jižní Rusi dvojí cestou, suchou i mokrou. My zkusili jedné i druhé, putujíce na Krym po železnici a vracejíce se po moři přes Oděssu. Jelikož průjezd suchopútno zdá se nám pro cizince zajímavější nežli po moři, povíme, kterak jsme se tam dostali, a přikročíme tudíž až ku Chárkovu, kamžto jsme byli dospěli od severu cestujíce.
Vyjedše z C h á r k o v a po půl noci, cestovali jsme celý den a celou následující noc až do poledne, tedy všeho všudy asi 36 hodin, nežli jsme se octli v S e v a s t ó p o l i. Toto však místo není prvním, kteréž se nám na poloostrově objevuje, nýbrž na Krym postupujeme o půlnoci již mezi stanicemi Čongary a Taganáš, stanicemi to železné dráhy, vedoucí přímo přes Azovské moře na pevninu Krymskou.
Přes Azovské moře ? železnice ? bude snad si mnohý čtenář mysliti; což není poloostrov spojen s pevninou jižné Rusi úžinou P e r e k o p s k o u, přes niž možno suchou nohou dostati se kamkoli na Krymu? K čemu přes moře?
Inu, tak jest to a ne jinak. Železnice Kursk – Charkov – Azovská nejde přes suchý Perekop, nýbrž mnohem východněji přímo přes úzký sice ale přece dosti mokrý kus Azovského moře, jemuž tamto gniloje moře čili Sivaš říkají a z něhož vyrábějí kuchyňskou sůl vypařováním a vysušovaním. Výroba soli děje se tu velmi primitivně. Sůl totiž podle veliké již hustoty vypařené vody mořské, usazuje se v krystalech na dnu. Tataři vyjíždějí s malými vozíky a volskými potahy do samého moře, vidlemi a lopatami nabírají sůl, nechají vodu odkapávali a polosuchou houšť soli nakládají na vozy.
Byla půlnoc, luna překrásně osvětlovala plochu Sivaše, přes kterou jde od Čongaru hráz železnodražná, tak že bylo vidčti zcela jasně jednak hladinu mořskou, jednak sněhobílé roviny vysýchajícího dna mořského, nežli nás vlak k stanici Taganášské dovážel.
Taganáš patří k oněm stanicím, které jsou v ruských ukazatelích železnodražných tištěny tučnou literou, na znamení, že je tam dlouhá zastávka, a – výborná restaurace.
Kdo do takové restaurace vstoupí a rozhlédne se po těch bohatých stolech, na nichž rozkládají se lahůdky všeho druhu, masa, pečeně studené i teplé, pečivo nejsvěžejší, nápoje v butylkách všech barev a druhů, ohromný samovar a celá řada sklenic na kávu i čaj, k tomu ty čistě oděné prodavačky a ochotní i úslužní sklepníci, kdo to vše, pravím, pozoruje a zakouší, tomu snad se ani nezdá, kde je, a jak vypadá naproti této restauraci vůkolí Taganáše? Nám aspoň se nezdálo jinak, nežli že jsme v kraji, kde je všeho dost, až když jsme přišli ku kasírovi, platit co jsme byli ztrávili, tu nás upozornil hovor jeho s jedním cestujícím, že se trochu mýlíme. Tento totiž, ztráviv něco maličkého, podával hostinskému bankovku. I co vám napadá, pane, platit mi bankovkou, což já zde v stepi mám míti drobné? Ty sobě musíte přivézti z města, byla jeho odpověď.
V skutku taky nám ukázala luna, když jsme se pak hnuli déle na jih, že krajina tato jest ještě asi téměř 150 verst daleko samá šírá step, a sice step bez všelikého obyvatelstva, tak že mnoho času uchází, nežli člověk z vagónu spatří lidské obydlí. Není skoro ani pochopitelno, odkud béře hostinský v Taganáši všechny ty potraviny, jichž hojnost a za neveliké ceny tu i na všech stanicích stepi koupiti lze.
Hospodářství na těchto holých stepích jest obmezeno na pouhé ovčáctví, a mrva, kterou dobytek dává, suší se, dílem v podobě koulí rukama uhnětených, dílem jen na kusy se rozkrajuje a slouží co palivo nazvané kyzjak. Toto palivo je zde všady cítit, neboť nežli dojde k doutnání, vydává ze sebe dým ne právě příjemného zápachu.
Brzo na to, okolo 6 hodin ráno, dospěli jsme S i m f e r ó p o l e, a odtud již každá stanice hlásala nám jména historických míst, proslavených v Evropě a Slovanstvu z doby Krymské války. Stanice A l m a, B a c h č i s a r a j, B e l b e k, I n k e r m a n, vzbuzovaly v nás zpomínky na ty časy, když se zde prolévala krev tisícův za válečný přístav ruský a konečně jsme se octli v S e v a s t ó p o l i, prolétnuvše na železné dráze valný počet tunelův a převysokých železných i zděných viaduktův, kterými se dráha klikatí a zpoznenáhla do nížiny až k samému moři sklání.
S e v a s t ó p o l ! Jaká sláva leží v tomto jménu, a jaký jest dnešní stav slavného přístavu ruského! Viděli jsme již veliké zříceniny zámkův a domův; viděli jsme ssutiny zbouraných hradů, ale nikdy ještě neviděli jsme celého města v rozvalinách, města, které při tom dosud obydleno jest, které však před 22 roky čítalo nad desetkrát tolik obyvatelův, co jich má dnes! Kdo přístavu sevastopolského neviděl, nemůže si dobře představiti, kterak mohly vlády ruské po téměř celé století, co vládly Krymem, tolik vynakládati na jeho velikolepé zařízení, opevnění a okrášlené, jak toho stopy nesou podnes rozvaliny; tolik, že konečně podráždily západní mocnosti k záhubnému tažení proti tomuto základu námořné velmoci ruské!
Ještě dnes je viděti spoustu, kterou bombardování Sevastópole dne 16. října 1854 a další útoky způsobily; všechny téměř budovy, aspoň veřejné a vojenské, jsou dosud v rozvalinách, tak jak jich spojené západní mocnosti zanechaly, a každý kámen, každý sloup, každá začazená římsa, nalomená klenba a rozdrcená stěna tohoto kamenného města, svědčí o krušné práci, kterou měla spojená západní Evropa i s Turky proti malému hloučku rekovné posádky sevastopolské.
Podivná to hra osudu! Když za Potemkina začali budovati Sevastópol, měli nařízeno, bráti k tomu krásné mramorové kamení z rozvalin Chersonesa! Tu pohynulo mnoho uměleckých památek z dob řeckých, až konečně car Alexandr I. zakázal tento zlořád. A nyní – z rozvalin opět rozvaliny. A tak krásné, velikolepé. jak zajisté dříve místo vypadalo, tak nepochybně též okolí bývalo; bývalo, pravíme, neboť dnes už nevidíme v okolí přístavu téměř ani sledu civilisace a okrašlující práce, kdežto před válkou patřil celý kraj sevastopolský k rozkošným, čilou vegetací oživeným částem poloostrova.
Připadly nám tu na myvsl zápisky hrdinského admirala Kornilóva, které za obležení psával a ženě své zasýlal. Dne 10. (22.) září 1854, po bitvě nad Almou, píše takto: „Nelze jinak říci, nežli že je vojna úžasné dílo. Těžko jest vyobraziti sobě, co se stane z kraje, který si ona vybrala za dějiště. Lesy se vykácejí, sady zmizí, budovy obracejí se v rozvaliny, všechno – za den!! – Tak bylo nad Almou, tak bude bezpochyby nad Kačou, tak i nad Belbekem.“
A co tušil, stalo se, ovšem po jeho hrdinské smrti, ale za nedlouho. V celém okolí sevastópolském vykáceli Francouzi a Angličané, kde co bylo stromů, zahrad, ohrad a plotů a spustošili krajinu tak, že dnes ještě se nevzpamatovala. V městě samém je vedle pahejlů starých stromův, kteréž patrně viděly bombardování a více méně jím k úrazu přišly, viděti jen po skrovnu mladého stromoví, nejvíce akacií, které později vysázené již zase dospívá poněkud k pěkně košatým stromořadím.
Znenáhla arci zdvihá se město opět, avšak k rozsáhlosti a důležitosti bývalé dojde to teprvé tenkráte, až uhodí hodina, kde velmoc ruská bude na Černém moři pánem svým. Tenkráte vyplní se a bude zase, co jméno Sevastópol značí а k čemu příroda tento kout břehův černomořských nepopiratelně stvořila; nejslavnější válečný přístav evropský.
Nemůžeme se spouštěti do podrobného popisu všeho toho, co činí dnes rozvaliny sevastópolské zajímavými a pamětihodnými, neboť dějiny a znamenitosti jeho mohou vyplnit tlustou knihu. My jsme obmezili procházky a projížďky své na prohlídku vyšších míst, odkud přehlédnouti možno vůkolí a „južnou buchtu,“ onu výtečnou část přístavu, která jest tak krásně položena a horou zakryta, zároveň pak tak hluboká a rozsáhlá, že se na sta největších koráhův všeho druhu může v ní pohodlně směstnati a – oku nepřítele úplně skrýti. Potom jsme shlédli rejdu samu, co hlavní čásť přístavu, táhnoucí se od západu k východu, asi míli daleko, a mající při svém vchodu, toliko 400 sáhů širokém, oba břehy opevněné. Jižní břeh je místností památnou z dávných dějin, neboť tu stojí rozvaliny C h e r s o n e s u n a p o l o o s t r o v ě H e r a kl i d s k é m.
Stopy zoufalé obrany, jakou se proslavila posádka sevastópolská, do dnes se sbírají ve způsobě kusů litiny, roztřískaných to pum, granátů a raket, největších i menších kalibru, které se ještě pořád v rozvalinách nalézají, vyhrabávají a svážejí na zvláštní hromady, kde co stará litina – mnohému snad i co drahocenná památka – slouží.
Co bylo zvláště znamenitého nalezeno, nachází se v pěkném souladu sestaveno v museum, a tu villa generala Totlebena zastavuje okolojdoucího, jsouc v nádvoří ozdobena ohromnými zbytky zbraní a střeliva nepřátelského, zvláště pouzdry congreevských raket anglických a špičatými pumami. Villa sama, náležící vojevůdci z války krymské proslulému, nese pod erbem jeho nápis: „Treu auf Tod und Leben“ a prozrazuje potomka baltických (révelských ?) šlechticů, jichžto převalná čásť náleží dnes ruskému důstojnictvu.
Kdo chce v Sevastópoli více dní zůstati, najde příležitosti dost, navštíviti kromě města i okolí, a jednotlivá významná místa. My jsme si vyjeli na místo rovněž tak památné jako půvabné – do G e o r g i e v s k é h o m o n a s t i r u.
Tento klášter patří k nejstarším na celém poloostrově, a byl po celou dobu války Krymské v rukou francouzských. Cesta k němu vede od města jihovýchodně přes výšinu nyní úplně holou, asi 8 verst (2 hodiny) daleko, kterážto výšina sloužila obléhajícím Francouzům za tábor, kdežto jejich spojenci Angličané o něco dále k severu a západu rozloženi byli. Na celé cestě viděti jest zem rozrytou, v příkopy a náspy obrácenou, i nesčíslné množství střepu z lahví a plechových nádob, roztroušených po této planině, ukazují na to, že si obléhající dobře pochutnávali na víně a sardýnkách a jiných konservách. kterých jim starostlivá Evropa v hojnosti zasýlala.
Až k samému monastiru se přijíždí, aniž by bylo od severu viděti čeho více nežli malou věž kláštera a několik dosti nepatrných budov. Teprvé když svěščeník, který vás vlídně uvítá, otevře dům a provede vás delší chodbou na jižní stranu kláštera, otevírá se najednou čarokrásna vyhlídka na hladinu Černého moře, které u paty hory, na níž klášter ve výši asi 30 sáhův stojí, tvoří utěšený záliveček.
Mezi učenci není prý dosud rozluštěno, na kterém místě vlastně nalézal se chrám Ifigenie Tauridské čili Diany „Tauričeské“; avšak podlé Strabona dá prý se vypočísti, že to jinde býti nemohlo, nežli zde u paty monastiru Georgievského, neboť tento historik udává přesně, že stál chrám děvy Ifigenie, Parthenion, 100 řeckých stadií od města Chersonesa, tudíž asi tam, kde je nyní klášter.
Z kláštera může se po schodech a stezkách dojíti až k moři. Stráně kolem kláštera jsou révou vinnou obrostlé, a zdá se, že mnohé tyto révy několik set let stáří mají, neboť síla kmenů jejich rovná se našim 20 – 30 letým borovicím. Avšak svah od monastiru dolů k moři, od přírody takořka učiněná vinice, není téměř nikterak vzdělán, jen trochu sprosté zeleniny jsme viděli po různu vysázené a nepříliš pěstované. Francouzský generál Pelissier (či Bosquet?), který bezpochyby, jako většina krajanů jeho, byl přítelem krásy přírodní, rozhostil se se zalíbením v tomto útulku, a častoval prý pány svěščeniky svými vybranými víny po celý čas, co oni od své mateřské země odloučeni zůstati museli.
Na cestě zpátky do města nemohli jsme nepovšimnouti sobě, kterak půda zdejší, hlína to kyprá, silně vápenitá, musí býti dobrou, ne li výbornou pro hospodářství a sadovnictví, a kterak tu jen ruce scházejí, aby se daly do díla a nejen krajinu zvelebily, ale také – značného výdělku docílily. Odbyt na vše, co hospodářství poskytuje, jest i teď při velmi ztenčeném obyvatelstvu sevastopólském pojištěný a dobrý, ano se skoro vše, co sluje potravou a nápojem, musí do města z daleka voziti, kdežto nejbližší okolí způsobilé jest, živiti valný počet lidstva i zvířectva Zdá se, že domácí obyvatelstvo, ruské i tatarské, mnoho nedbá o vzdělání půdy a výrobu z ní; za to jsme však pozorovali tu a tam počátky kultury a usedlostí cizinců, a nepochybujeme, Že se jim tam věci dobře podaří. Čím více se blíží doba, kde povstanou z rozvalin města nové obchodní nebo válečné budovy, tím skvělejší bude vyhlídka pro nové osadníky okolí sevastopólského, neboť silný válečný přístav bude potřebovati ohromné množství potravin, mléka, zelenin, ovoce a pod. výrobkův rolnictví a sadovnictví. Stane li se však po vůli nynějších občanů sevastopólských, kteří své výhody nevidí ve znovuzřízeni válečného přístavu, nýbrž prý ve přístavu svobodném, k čemuž častými prosbami u vlády pracují: tož by spotřeba potravin mohla vystoupiti ještě výše nežli při přístavu čistě válečném.
Dle neklamných znakův dosud zachovalých, – hradeb, náspů, terrasů a pod., bývalo za dávných časů řeckých a janovských okolí Sevastópole velmi vzdělané a sady ověnčené. Stopy asi 12 vesnic a více nežli 300 místností prý svědčí o bývalé důkladné vzdělanosti půdy a zahradnické činnosti oněch dob chersoneského národa.
Od Sevastópole na východ rozkládá se jižné pobřeží Krymu ; nedaleko města již počíná se kraj zvyšovati, tvoře na jih dosti náhle spadající stráně k moři, na sever pak znenáhla se klonící roviny a úžlabiny, které posléze v úplnou rovinu a step přecházejí. – Výšiny čili „vozvyšenosti,“ které takto tvoří hřbet horský, táhnoucí se po jižní části poloostrova, chovají v sobě prameny četných potůčkův, které spolu se spojujíce, protékají část stepí směrem k západu až konečně co potoky B u l č a n a k, A l m a, K a č a, B e l b e k a Č o r n a j a r j e č k a do moře se vylévají.
Kdo má více kdy a zasvětí svůj čas návštěvám a studiím jak přírodních krás tak historických památností, nechať nelenuje navštíviti také rozvaliny Chersonesa, mladší i starší (kteréž poslední totiž již Strabo co zříceniny nalezl!), potom B a k l á v u, pověstný to přístaveček mořské skrýši podobný, kde meškala flota anglicko-sardinská a kde Angličané po čas války celou obec továrnickou měli v činnosti; dále I n k e r m a n, tuto znamenitou „jeskyňovou pevnosť“ a její okolní místa; M a l a c h o v K u r g a n, z něhož lítaly usmrcující střely na ruské loďstvo a kde nyní stojí pomník co náhrobek statisícův padlých vojínův; vůbec celé okolí Sevastópole, o němžto více než o kterémkoli jiném koutku poloostrova může říci každý upřímný Slovan s Kollárem : Stůj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš!
My jsme se vydali ze Sevastópole dále k jižným břehům odpoledne o 2. hodině, avšak nikoli po parníku, nýbrž silnicí poštovskou, majíce úmysl přes Č e t a l – K a r projeti d o l i n u B a j d a r s k o u, jednu z nejlíbeznějších krajin Krymu, dříve nežli přes hory k moři přikročíme. Bajdarská dolina jest veliký ovál, ověnčený horami se všech stran a posetý rozkošnými vesničkami, z nichžto každá má své pěkné a úrodné zahrady, lesy, luka a výtečná pole. Všady jsou prameny, z nichžto prýští voda, a protékají celé území potůčky, takže svěží život jeví se, kamkoli oko hledí. Celá dolina má asi 2 míle délky a 1 míli šířky. Asi u prostřed dolinky na silnici leží vesnice Bajdary, 6 mil od Sevastópole, do nížto jsme dorazili fiakrem sevastopolským pozdě večer za povětří deštivého ale teplého.
Náš izvoščík zastavil u hostince – jednopatrového domu – a zaklepav na zamčená vrata, dostal brzo za odpověď, že tam není místa ani pro vůz ani pro cestující. Avšak po delší prosbě rozhodli se přece hostinští, přijmouti ještě nás pod svůj krov, který nám byl velmi milý, ano čekáni pod šírým nebem při dešti, а k tomu v noci, není žádnou příjemností.
Hostinec byl skutečně přeplněn cestujícími, a ještě více nabito bylo nádvoří a průjezd, kde jeden kočár stál vedle druhého. Nicméně ještě za námi přibývali noví hosté vozmo i koňmo; a těm ovšem jistě tíže nežli nám se povedlo nalézti útulku.
Hostinská, majíc obsazené všechny komnaty, odhodlala se uhostiti nás ve svém vlastním pokojíku, kde se kolébalo malé děťátko v košíku, visícím ze stropu u prostřed světnice. Poznali jsme však brzy, že by nás v noci mohly obtěžovali dým, vanoucí z kuchyně, a všeliké drobné živočišstvo, které se již po stěnách začalo ukazovati, a že by nám mohlo pokaziti spánek, na který jsme se těšili; žádali jsme, aby nám ustlali na verandu, že nejsme choulostiví a že můžeme venku, na čerstvém vzduchu ulehnouti.
A tak se stalo. Přikryvše se plaidy, brzy jsme usnuli a spaní chutnalo nám dobře na vzdor vůni, kterou vydávalo nastlané pod námi seno, v němžto bylo mnoho sušené artemisie, rostliny li- bovonné a zde všady divoce a bujně rostoucí. Noc teplá a tichá uběhla výborně, a nebyli jsme v tomto romantickém noclehu vyburcováni více nežli asi – čtyry kráte: nejprvé o 1 hodině po půlnoci, když začali pětuchy (kohouti) kokrhati po celé vesnici, což hezky dlouho trvalo; po druhé, když zaštěkal jakýsi hafan, a po něm ihned unisono všichni psi z celé vsi se ozývati za svou povinnost považovali; po třetí, když jakýsi velmi ranný jezdec ještě před svítáním po silnici jeda, okolo naší verandy zaklusal; a konečně po čtvrté, když m ú l a – tatarský kněz – vystoupil k první modlitbě před svítáním na minaret a hlasitě do všech čtyř úhlův světa vyvolával starou pravdu, že jest Allah jediný Bůh a Mohamed jeho prorokem. Při vší posvátnosti citův, které modlitba může vzbudili, musíme se vyznati, že nás tento múla ani dost málo k rozjímání nepovzbudil; hlas jeho totiž zcela věrně nápodoboval bučící tele, ovšem trochu hlasitěji, asi tak, jako když spustí mladý jakýsi „Nebelhorn“ z vídeňské světové výstavy.
Sotva se rozednilo a my se nasnídali, dali jsme zapřáhnouti a jeli dále, neboť měli jsme z celé dráhy za sebou teprvé tři poštovní stanice, kdežto jich před námi bylo ještě pět.
Rozkošné pohledy na líbeznou přírodu v dolině Bajdarské zkazila nám poněkud hustá mlha, která po včerejším dešti celou krajinu pokrývala a před i za námi po silnici se valila. Silnice jde do vrchu, a asi 1 ½ hodiny od Bajdar dosahuje nejvyššího místa v pohoří Jaily, kde začíná vlastní „jižní břeh“. Tu nachází se průtes skály, vratům podobný, který kromě toho jest velikolepou zdí proměněn v skutečná vrata, čili bránu, nazvanou „b a j d a r s k i j á v o r o t a“. Sotva že jsme po silnici mlhou zatměné dospěli k těmto vratům a z nich vyjeli v pravo, zmizela, jako kouzelným prutem zahnána, všechna mlha do hor v levo a ejhle, před námi rozprostřel se jeden z nejkrásnějších čarovidův přírodních: pohled na moře do nekonečné dálky. V pravo i v levo strmé skály, a pod nohami přeúrodná, lesem a vinicemi posetá stráň, znenáhla k moři se sklánějící, a to všechno ozářeno jasným sluncem ranním.
„Kdo projel bajdarská vrata v noci“, – píše cestovatelka Josnogórova – „ten se připravil o jednu hodinu skutečné pochoutky ve svém živobytí“ – a my s tím můžeme úplně souhlasiti a každému, kdo po nás tamtudy pojede, tato slova na srdce vložiti.
Na jedné strmé skále, pod nížto vine se klikatá silnice, spatřili jsme orla obrovské velikosti, an stál u hnízda, v němžto seděla orlice. Oba dravci ohlíželi se po našem kočáru s patrným opovržením, že jim ranní tête-à-tête rušíme; kdyby bylo pušky při ruce bývalo, snadno bychom byli mohli toho hrdého skalného obyvatele přinutili, aby své stanovisko vyměnil za čestné místo v museum.
Od 9. hodiny z rána, kde jsme byli dojeli k bajdarským vratům, až do večera, měli jsme neustále krásné panorama před sebou: pořáde hladinu Černého moře v pravo, cestou neustále se klikatící ubírali jsme se po stráních jižného břehu zvolna vždy níže a níže; brzy majíce rozhled po kraji lesnatém, brzy po menších rovinách, pilně a pěkně vzdělaných. Tu rozkládaly se pastvy a na nich tučný skot, tam prozrazovaly pravidelné záhony, že leží tu zahrady olivové, sady a vinice. K severu vždy výš a výše nad hlavami našimi vypínaly se výšiny Jaily, pohoří asi 4500° vysokého, se skalnatými stěnami a útesy, jehož jižné stráně právě jsme projížděli.
Mohli sme se potěšili i tím vědomím,že příroda právě pro naši návštěvu připravila zcela neobyčejné, takřka nebývalé výjevy. Krym .totiž popisuje se vesměs co poloostrov „n e o b y č e j n ě c h u d ý n a e 1 e k t r i č n o s t“, takže v dobu, kde jinde bouře zuřívají, krymští obyvatelé o hrůzách těchto ani zdání nemají. Ahle! Sotva jsme se jen octli na Krymu – již první noc v Sevastopoli – táhla temná mračna přes nás a blesky a hromy stíhaly se celou noc. Zde, na jižním břehu, už jsme nalezli i následky těchto bouří. Poštová dráha totiž, po níž jsme jeli, a která náleží k nejsolidnějším, byla už v takové míře dešti, lijáky a přívaly z Jaily rozmočená a rozryta, že místy jen po velikém úsilí mohli jsme se s kočárem svým dále dostati. Ano i moře samo, na něžto jsme pořáde s vysoka dívati se mohli, prozrazovalo bouře a lijáky předešlého dne, neboť kdekoliv byl břeh plochý a zemnatý, spláchly vody veliké spousty kalu do moře a zamutily a zbarvily je na šedo, kdežto při břehu skalnatém a kamenitém všady byla hladina moře krásné azurová jako u prostředku svém.
To však nevadilo nikterak, aby naše pouť stala se jednou z nejpůvabnějších projížděk, neboť za trochu bláta, kterým se musel náš kočár místy broditi, nalezli jsme desateronásobnou náhradu v krásných pohledech přírodních.
Okolo poledne, projedše poštové stanice Kykeneis a Myschov, octli jsme se ve vsi A l u p c e, v starých zápiskách janovských Lupi co zvané. Tu vystavěl sobě kníže Voroncóv „dvorec“ – to jest zámek, který vkusem a nádherou svou hledá sobě rovného, nejen na Rusi, ale v celé Evropě. Přímo u paty stráně, jejížto vrcholem je hora A j P e t r i (sv. Petr), jedna z nejvyšších a nejstrmějších celé Jaily, založen tu čarokrásný letohrad u prostřed věkových stromů listnatých i jehličích, které vůkol něho tvoří přirozený, neobyčejně rozsáhlý park. Pod zámkem rozprostírá se moře, od něhož líbezný jižný větýrek vane neustále k parku a jeho obyvatelstvu. Zámek, zbudovaný v slohu maurickém z krymských porfyrů, šedých žul a mramorů, činí dojem velikolepý; a měříme, že to stálo milliony rublů, vykouzliti za krátkou dobu takovýto zázračný palác. Tak krátká byla prý doba stavby jeho, že jeden starý tatarský občan Alupky, odebrav se na pouť do Mekky, když se vrátil, nemohl více poznati více svou otčinu.
Vegetace okolo Alupky, umělým způsobem značně podporovaná, má ráz jižný; avšak nejen tu, nýbrž na celém jižném pobřeží vidíme již i plané rostlinstvo povahy jihoevropské, a střídá se tu dle výšky nad mořem několik pruhův vegetace zcela patrně z dálky rozeznatelné. V nejnižším pásmu rostou kaštany, jedle, mandle, fíky, olivy a granáty, mohutné cypressy a sthuje; výše vidíme ohromně košaté ořechy; jabloně i hrušky, rozumí se, nescházejí, jakož i všechny druhy ovoce peckového výborně se daří. Ještě výše táhne se hranice lesů lupenatých, dubů, topolů, pomíšených s borovicemi, a nad nimi mohútné chvoje tatarské. Konečně u samého temena Jaily přestávají stromy i keře a vidí se toliko pastevné holiny a strmé, mechem porostlé skály.
Co do stromoví užitečného, hlavně ovocného, není pochybnosti, že dává pěstovatelům hojné úrody. Vypravuje se, že mnohá rodina tatarská živí se jediným ořechem, prodávajíc četné plody jeho v Jaltě letním hostům za dobré ceny. My kupovali v tu dobu ovoce libru po 12 – 15 kopejkách: tedy přišlo jedno jablko nebo hruška asi na 3 – 4 kopejky čili 5 až 7 krejcarů! Ořechy i hrozny byly také tak drahé. O olivách uvádí se, že z jednoho 10letého stromu dobývá se 25 láhví oleje, a stářím stromu přibývá úrodnosti ; počítáme-li, že je láhev oleje na Krymu po 1 rublu, lehko si představíme, kterak výnosná může býti tato rostlina. Všady okolo cest, vedoucích lesem, viděti jest bujné břečťany, vinoucí se okolo starších stromů, a to v tak neobyčejné síle a výšce, že často zdá se, jakoby dva stejně silné kmeny vedle sebe stály, kdežto blíže patříce teprvé vidíme, že druhý kmen je cizopas břečťan. Síla těchto břečťanů mívá více než 6 – 8 palců průměru, a jak nám vypravováno, udavuje svou parasytickou bujností užitečné lesní stromoví. Na důkaz neobyčejné síly břečtanův krymských přivezli jsme domů klacek asi metr dlouhý a 1 palec v průměru mající, při jehožto pohledu nikdo nám věřiti nechtěl, že to pochází z poetického, tenké guirlandy tvořícího keře.
Zcela zvláštním, i v jižném Tirolsku a v Dalmácii neobyčejným zjevem jsou přečetné a všady divoce rostoucí r é v y v i n n é. Tato rostlina dává zde lesům a hájům zcela neobyčejný ráz, neboť mohútností svého zrůstu a nesčíslnými větvemi svých šlahounů zdá se jakoby stromy svazovala od kořenů až do korun na způsob tlustých provazů a lan, kteréž mnohdy tak hustě se rozkládají a rozlézají po zemi, rozvěšujou se ve vzduchu, a křížem přes sebe se splítají, že nelze ani lesem proniknouti. Přebujná tato vegetace révy jest nejkřiklavějším ukazatelem na přirozenost vinařství v těchto požehnaných krajích. A v skutku víno květě a daří se tu a daříválo se zajisté od pradávna, tak že vždy větší a větší rozsáhlosti nabývá a jednou z nejpřednějších větví krymské pozemné výroby se stává.
Také fíky bujní zde v míře neobyčejné, a rozplozování jich děje se prostě tím, že se větve vinné do země potápí, načež brzo dolenci se okořeňují a za nedlouho co nové keře plody nositi začínají.
Zvláštní náhodou poštěstilo se nám destati se nejen do vnitra zámku v Alupce, nýbrž i poobědvati se spanilomyslným knížetem V o r o n c ó v ý m a jeho pohostinnou chotí, rozenou kněžnou T r u b e c k o u. Když hostitelé zvěděli, že se nám jedná též o seznání vinohradův a vinařství krymského, ochotně nás opatřili doporučením na říditele svých velikých vinic panství Massandra, pana Chevriera, který co rodilý Francouz přivedl sem nejen mnohý druh révy, ale též manipulační způsoby sklepnické ze své vlasti.
Kromě tohoto cizozemce má prý kníže okolo sebe ve službě lidi takměř ze všech zemí evropských. všechno však dílo zahradnické svěřeno jest rukoum domácích tatarských „rabočích“ t. j. dělníkův. Jestli-že tuto vypravujeme o zajímavostech Alupky více nežli o ředchozích a dalších partiích, ježto jsme nenavštívili na své pouti, nedomnívej se proto nikdo, že jinde jest přírodních krás aneb uměleckých děl méně, naopak od Alupky počínaje k východu táhne se řada nejutěšenějších partií parkových, plných letohradův a rozkošných bydlišť letních, ku kterým se v tomto desítiletí pořád nové budovy přidružují. Nejkrásnější co do polohy i vnitřního ústrojstva jsou sídla rodiny císařské, v čele jich L i v a d i a se vším co k ní náleží, potom obě O r i a n d y, starší a novější, a konečně přístavné město J a l t a se svým čarovným okolím.
Z Alupky vyjíždějíce po krásné nové silnici, ubíráme se okolo předhoří A j T ó do r (Sv. Theodor) přímo pod mohútnými skalami vysoké Jaily a zatáčíme se k Oriandě.
strejda
pokračování za týden
