Vladimír Ján Žuffa: Podnik – živý organizmus

Kedysi som tu u pána Bavora písal o rodákovi Vladimírovi Jánovi Žuffovi a jeho pozoruhodnej knihe Podnik – živý organizmus. Dnes sa mi dostala do rúk a tak z nej pre zaujímavosť zacitujem niektoré pasáže. Podotýkam, že text vznikol niekedy v rokoch 1938 – 39.

Porovnaním povinností funkcionárov a zamestnancov podniku s úlohou a výkonom orgánov ľudského tela, rád by som u každého vzbudil prvý a najdôležitejší predpoklad úspechu: pocit zodpovednosti. Pocit zodpovednosti a osobná zodpovednosť sama je alfou a omegou každej úspešnej práce.

Nejeden z čitateľov môže postaviť otázku, na čo nám je, chudobnému národu, úvaha o veľkých podnikoch, keď takmer nijaké nemáme, a málo výhľadov je na to, aby sme ich v krátkom čase mohli mať vo významnejšej miere…

Náš, čo ako malý národ, je talentovaný, húževnatý a schopný aj najtvrdšieho života. Jeho schopnosti v hospodárskom živote neboli dosiaľ usmernené a primerane využité. Je povinnosťou nás všetkých, aby sme to umožnili a urýchlili. Nesmieme ho strašiť, že sme malí a že sa podľa toho musíme zariadiť, ale naopak, musíme ho vyburcovať a vychovať k tomu, aby sa neuspokojil s úrovňou, na ktorej je dnes, ale aby všetky svoje schopnosti, snahy a možnosti skoncentroval na neustály a čím rýchlejší vývin. Želal by som svojmu národu, aby každý jeho podnikavý občan chcel stvoriť veľký podnik. I keď sme dnes malý a dozaista aj chudobný národ, pokladám za škodlivé a trestné predstavovať našu situáciu, ako by sme sa už museli zariadiť tak, že i v budúcnosti budeme trvale len samí malí ľudia. Naopak! Všetkých musíme naočkovať nezlomnou túžbou, vypracúvať sa neustále na väčších a významnejších. Veľmi cenná časopisecká a knižná literatúra Baťova cieľavedome a neprestajne poukazuje správne na to, že pri pevnej vôli, reálnou, vytrvalou, usilovnou a húževnatou prácou každá takáto túžba môže sa splniť a každý sa môže stať tým, čím chce byť.

Pod pojem „národného bohatstva“ spadá celý komplex hodnôt nielen materiálnych prírodných a pod., ale najmä imateriálne individuálnych, nech už je to kultúra, charakter či životaschopnosť celku. Všetky tieto hodnoty možno zmaterializovať a musí byť možnosť ich zmaterializovania, lebo len tak môžu tvoriť všetky spolu „národný kapitál“, ináč sa stanú utopistickou, prakticky bezcennou vlastnosťou. Pri bohatstve číro hospodárskom alebo finančnom nie je dôležitá výška, ale jeho vitalita (vlastnosť života), ktorú mu poskytujú schopnosti tých, čo s ním narábajú. Kvalitu matérie – kapitálu – dodá život: človek, aby ju použil na uľahčenie vlastnej životnej úlohy.

My jednotlivci umierame, ak chceme pri zdravom živote udržať naše potomstvo, svoje vedomosti nesmieme brať so sebou do hrobu. Všetko najlepšie, čo sme v tomto ohľade nazbierali v celom našom živote, musí dediť po nás celý národ, aby to mohol čo najvýdatnejšie využiť pre seba. Najviac tým poslúžime zdokonaleniu mládeže, ktorá je určená na to, aby po nás prevzala všetky naše úlohy.

Ozaj schopných organizátorov v dostatočnom počte môže mať len ten národ, ktorý poskytuje dlhoročné možnosti praktickej výchovy s dlhodobou tradíciou vštepovania základných podmienok úspešnej práce už od útleho veku každého jednotlivca, a to v miere primeranej jeho schopnostiam a nadaniam. Takýto národ sa nepomerne viac priblíži vlastnostiam a tajnostiam organického života, lebo si veľkou mierou zvyšuje počet tých, ktorí si sami nadobúdajú presvedčenia, že síce človek je stvorený pre individualistický život, ale že tento individualizmus musí byť krajne disciplinovaný, no nielen vonkajším násilím, ale spontánnym vnútorným imperatívom. Nedisciplinovaný individualizmus je nanajvýš samovoľný, podlieha prírodou vštepenému egoizmu a nadobudnutím tzv. vonkajšej inteligencie naučí sa všetky zákony, ktoré usmerňujú sociálny život, využívať nie v intenciách ich pravého sociálneho poslania, ale výlučne podľa ich vhodnosti pre jeho vlastný, osobný záujem. Keď sa mu jeden nehodí, hľadá druhý, tretí, štvrtý, pokiaľ nenájde taký, ktorý mu najviac vyhovuje, aby ho potom so všetkou vervou a bezohľadnosťou uplatňoval v prospech seba. Takí „inteligenti“ sa stávajú tak pre národnú, ako i pre ľudskú pospolitosť elementom rušivým, ba i deštruktívnym a nebezpečným.

Náš národ je talentovaný a práceschopný. Okrem iného dokazuje to i veľký počet tých našincov, ktorí si za hranicami získali často i svetovú povesť. Prečo sa nemohli uplatniť u nás doma, aspoň pokiaľ im to neznemožnilo násilie cudzích záujmov? Na mnohé takéto otázky sa mi dostalo odpovede: Pri väčšine priemerných ľudí bol tomu na vine nedostatok práce doma. Pri mnohých ľuďoch, najmä schopných, bola iná príčina: z veľkej časti sme ich vyštvali my sami…

…veľmi výdatná príčina, prečo sa našinci, aj ozaj schopní ľudia, nevedeli uplatniť u nás doma, je až príliš radikálne uplatňovanie sa do dôsledkov známeho výroku: „Nik nemôže byť doma prorokom“. Výdatnou mierou sa to ešte stupňovalo neobjektívnou kritikou, ktorá vyzdvihuje len nedokonalosti, bez ohľadu na ich pomer k stránkam ozaj hodnotným. Produktívny človek v praxi i umení, potrebuje posilu, povzbudenie a uistenie, že nie je celkom bezcenným človekom. Koľko pozitívnej a azda vynikajúcej tvorby vyšlo nazmar v dôsledku všetko ubíjajúcej kritiky? Koľko cenných ľudí sme už takýmto spôsobom znevážili a koľko vyslovených talentov vopred ubili? Každý človek, ktorého pozitívna a objektívna hodnota sa priamo alebo nepriamo znehodnocuje, alebo úmyselne zamlčuje, musí buď klesať, buď utiecť ta, kde sa mu otvoria dvere pre uplatnenie.

Kým si neusporiadame vnútorné pomery, týchto vysokohodnotných členov nášho národa neprivábime nazad do vlasti.

 

 

Zdroje:

Vladimír Ján Žuffa: Podnik – živý organizmus, Vydavateľstvo Michala Vaška Prešov, 2003

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , | 5 komentářů

Kdo židli má, bydlí (pokračování)

A písnička pokračuje: „kdo bydlí, má starostí půl…“  Minule jsem psala o těžkostech s hledáním bytu. Jenže byt je jen část problémů s bydlením. Jak je to s židlemi v bytech lesoparkové havěti, to opravdu nevím. Co jsem tak pozorovala, soustřeďují se především na shánění peřin.

Když má jeden (v tomhle případě jedna, jde o paní Pěnkavovou) štěstí, narazí na opuštěný psí salon. Tedy na místo, kde někdo vyčesával psisko a kde zbyla hromada psích chlupů. A z těch se nadělá peřin, jéje!

Ne každý ovšem má takové štěstí – a tak je možné použít na peřiny třeba chmýří z populárních rákosových „doutníků“. Není to sice ta kvalita, ale stačí to. Modřinka je o tom rozhodně přesvědčena. Bohužel se strašně vrtěla a šmejdila, tak fotka nestojí za nic…

To taková veverka má jinou taktiku. Z roztomilého chlupatého stvořeníčka se rázem změní v bytového zloděje! Tahle vyrabovala hnízdo strakám!

A honem s kořistí domů, než se vrátí původní majitelé!

Když jsou v bytě i peřiny, zdá se, že by se mohlo konečně klidně bydlet. Ale kdepak! Ono je taky potřeba uklízet – hlavně děti nadělají spoustu nepořádku. A odpadky je potřeba včas vynášet!

A to nemluvím ani o nakupování – u rehků bude zřejmě k obědu tenhle pěkný konipas…

Červenkovi nakoupili velikánkou žížalu – ta jim vystačí snad na týden!

Tyhle modřinky zřejmě nakupovaly někde v akci (všimněte si, obě dvě drží stejné housenky) a teď si vyměňují recepty…

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , | 6 komentářů

Návrat k církevním restitucím

Dne 8.listopadu 2018 jsem opustil církevní restituce článkem, který dle mého názoru  definitivně shrnoval všechny důvody, proč byl takový krok v rozporu se všemi historickými údaji i právem. https://poznamkypanabavora.wordpress.com/2012/11/08/cirkevni-restituce-znovu-poctvrte-a-zrejme-naposled/

Dnes, kdy se podařilo (zatím) prosadit zdanění té nestoudné částky a kdy se objevují  fantasmagorické důvody pro ústavní stížnost, cítím potřebu se k tomuto tématu ještě vrátit.

Že sami stěžující si ústavní činitelé vlastně neví, na co si stěžovat, dokazuje existence dokonce tří podání. Jedno Parlamentní – je pravda, že poslanci musí postupovat samostatně – a dvě Senátní. Tam se KDU neshoduje se STAN a tak každý si nese na Ústavní soud svůj vlastní papír. Já jen doufám, že ÚS bude mít aspoň tolik rozumu, že sloučí všechna tři podání do jediného a nebude celý proces protahovat trojím jednáním.

Když se dostanou ke slovu odpůrci zdanění, začínají padat perly blbosti. Senátor Horník (STAN) obhajuje výši vymyšlené částky třeba tím, že „vyvlastnění“ církevní funkcionáři byli různě šikanováni, zavíráni a jinak postihováni. Jenže jsou snad oni církevní činitelé něčím výjimečným, že se na ně vztahuje jiný pohled než na skutečně vyháněné a skutečně vyvlastňované sedláky či řemeslníky a továrníky? Já se domnívám, že ti trpěli mnohem více než církevní činitelé a nikoho nezajímal jejich osud. Takže třeba tento důvod k přemrštěné ceně za neexistující vlastnictví rozhodně není.

A jen na okraj k tomu, jaký je rozdíl mezi pozemky a stavbami, které byly zabaveny sedlákům  i průmyslníkům a pozemky, které byly odebrány církvi, je přesně v oněch dvou pojmech. Zabavit lze pouze něco, co je výlučným vlastnictvím toho, jemuž bylo zabaveno. Odebrat lze pouze něco, co bylo zapůjčeno, svěřeno či pronajato tomu, komu se odebírá.

Církvi totiž žádný majetek zabaven nebyl, veškeré nemovitosti, které církev skutečně vlastnila, vlastnila stejně po celou dobu komunistického režimu. Církvi byly pouze odebrány majetky, které měla „od nepaměti“ pouze v užívání. A to počínaje královskými dary, což bylo součástí dohod mezi Přemyslem I. Otakarem a tehdejším papežem Inocencem III., které byly ve skutečnosti pouze zápůjčkami, přes josefínské reformy i pozemkovou reformu za První republiky.

Jen si nejsem jist, že tato fakta bude Ústavní soud schopen posoudit a třeba odůvodnění STAN smést se stolu.

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , , , , | 50 komentářů

Územně správní rozdělení království Českého

Dostal se mi do „rukou“ zajímavý spis. Rozsahem je to kniha, obsahem nařízení a podle jména

Zevrubný popis
rozdělení země
království Českého,
ježto Nejvyššími rozhodnutími od 14. září a 26. listopadu 1853 a od 5. března 1854
Schváleno a
nařízením ministerií záležitostí vnitřních, práv a financí od 9.října 1854 v částce XC., č. 274 zákonníka říšského a v částce XLVII. č. 277, str. 665 zemského věstníka vládního oznámeno bylo;
spolu přehled
úřadů politických a soudních v tomtéž,  království
Nejvýš schválených.
Oznámeno nařízením
od c. kr. organisačni komise zemské v Čechách
dne 9. prosince 1854,
v zemském věstníku vládním pro Čechy v oddílu II., v částce XVI., číslo 60., strana 89.

Přiznám se, že něco tak důkladného jsem ještě nikde neviděl. Ale trochu vám tento spis přiblížím.

Tehdy se České království – tedy Čechy bez Moravy a Slezska dělily na třináctero krajů a Prahu s Vyšehradem

K tomu patří  Poznamenání (po našem vysvětlivky).

  1. Pod rubriku „obyvatelstvo“ postavil se počet obyvatelstva dle popisního sumarium z roku 1850 a to jen domácího konskribovaného obyvatelstva; výjimka když jest, se zřejmě poznamená.
  2. V království Českém se zřizuje 15 dvorů soudních první instance, totiž zemský soud v Praze a 14 soudů krajských.

Okršlek zemského Soudu Pražského Obsahuje hlavni město Prahu a kraj Pražský, a v případech civilní normou jurisdikční od 20. listopadu 1852 a soudním řádem trestním od 29. července 1853 výhradně zemským Soudům přikázaných, celé království české.

Pro každý z ostatních krajů jest ustanoven jeden krajský soud, jehož okršlek se srovnává s krajem, pro nějž zřízen jest. Jen v kraji Boleslavském a Litoměřickém se v každém zřizují dva soudové krajští, totiž v Boleslavi a v Liberci pro kraj Boleslavský, pak v Litoměřicích a v České Lípě pro kraj Litoměřický. Jakým spůsobem každý z těchto dvou krajů ve dva krajské okršlky Soudní rozdělen jest, lze nahlédnouti v přehledu II. v článku B. II. a VIII..

Každý dvůr Soudní první instance vykonává také v celém okršlku svém, soudní moc i ve věcech obchodních, přivezma k tomu přísedící z obchodnictva.

Naproti tomu jsou k vůli vykonávání soudní moci horní v království Českém pouze následovní tři Soudové krajští ustanovení:

  1. a) Krajský Soud Mostecký pro kraj Chebský, Žatecký a Litoměřický,
  2. b) krajský Soud Plzeňský pro kraj Plzeňský, Písecký a Pražský, pak pro hlavní město Prahu, a
  3. c) krajský soud Kutnohorský pro kraj Boleslavský, Jičínský, Králové -Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Táborský a Budějovický.
  4. Dle zásad organického zřízení v korunních zemích císařství Rakouského Nejvýš schválených jest moc Soudní v první instanci, vyjímajíc případnosti dvorům soudním přikázané, pravidelně se správou politickou spojená, a vykonává se proto od okresních úřadů (viz poznamenání 4.) co okresních Soudů, tedy!! takoví okresní soudové, kteří výhradně k řízení Soudnímu povolání jsou, se jen výjimkou co zvláštní úřady ustanovili. .

Takovíto okresní Soudové jsou buďto městští delegovaní neb zvláštní okresní soudové.

Městští delegovaní okresní Soudové se zřizují jenom v sídle dvorů soudních první instance; jich správa jest odkázána úřednictvu těchto dvorů soudních.

Takovíto městští delegovaní soudové zřizuji se v Praze tří, ti budou v obvodu činnosti své v přehledu II. článku A. naznačeném, vykonávati moc soudní spojitě s Pražským soudem zemským a to nejen v hlavním městě Pražském, nýbrž i v městě Vyšehradě uvnitř ohradí Pražského.

Taktéž se v sídla každého krajského soudu zřizuje městský delegovaný soud okresní, kterýžto dle jurisdikční normy moc soudní osobní i reální vykonávati má a však pospolitě s krajským soudem v obvodu celém města i s předměstími takového, kdež krajský soud sídlo má; naproti tomu ale má vykonávat tuto soudní moc sám jako každý – jiný soud okresní ve vůkolí tohoto města jak dalece okres městský stejně jmenovaný sahá. (Nařízení ministerstva práv od dne 2. října 1854, č. 253 zák.říšského.)

Mimo úřadních sídel dvorů soudních první instance zřídí se v Čechách jen šest zvláštních soudů okresních a sice: ve Vysokém Mýtě, v Karlíně, v Klatovech, v Litomyšli, v Jindřichově Hradci a v Rychnově pro spravování záležitostí soudních v okresích týchž jmen.

  1. Mimo hlavního města Prahy zřízený bude v každém okresu úřad okresní.

Každý úřad okres ní zastává v okresu svém pravidelně nejen správu politickou, nýbrž bude vykonávati co okresní soud (viz poznamenání 3.) i příslušnou moc soudní.

Pouze v Sídle čtrnácti soudů krajských a šesti zvláštních soudů okresních budou zřízení úřadové Okresní (20) pro záležitosti správy pouze politické. Tito se nazývají zvláště okresní úřadové političtí a to k vůli rozdílu od ostatních (187) okresních úřadů, mocí soudní po dělených, kteří vlastně pravidlem jsou.

Činnost jednoho každého okresního úřadu se vztahuje na celý jeho okršlek, jakž se dle sídla úřadu jmenuje. Vyjímá se z tohoto pravidla jen soustava politického úřadu Libereckého, tím spůsobem, že politická správa v Liberci a v jednu obec s ním spojeném Christian-Stadt-Liberci tamnějšímu magistrátu jako dříve ponechána jest.

  1. Co vyšetřovací soudové v zločinech a přečinech jest v království Českém ustanoveno:
  2. a) 15 dvorů Soudních první instance; pak
  3. b) 5 okresních Soudů, a to ve Vysokém Mýtě, v Klatovech, v Litomyšli, v Jindřichově Hradci a v Rychnově; a
  4. c) 23 okresních úřadů, totiž v Benešově, v Broumově, v Německem Brodě, v Loktě, ve Vrchlabí, v Kadani, v Kolíně, v Krumlově, v Mělníku, v Novém Bydžově, v Novém Městě nad Metují, v Pelhřimově, v Prachaticích, v Příbrami, v Rakovníku, v Rumburku, v Žatci, v Sušicích, v Tachově, v Domažlicích, v Děčíně, v Trutnově a v Turnově, tedy dohromady 43 soudních úřadů.

V přehledu II. lze najíti, které okresy jednomu každému vyšetřovacímu soudu přikázány jsou.

  1. Politická správa hlavního města Prahy tak, jak byla posud, i dále Pražskému magistrátu zůstala, kterýž jakož i hlavní město samo c. kr. místodržitelství přímo podřízen jest.

Naproti tomu jest město Vyšehrad v ohradí města Prahy ležící ohledně politické správy okresnímu úřadu v Karlíně přikázáno a tedy také krajskému úřadu Pražskému podřízeno, ačkoliv v řízení soudním k zemskému Soudu a k delegovanému soudu okresnímu města Prahy náleží.

7. Civilní obyvatelstvo města Prahy a města Vyšehradu skutečně přítomné dle konskripčního sumarium od roku 1850 jest až do sumy 120.137 obyvatelů, k tomu i cizince počítajíc.

  1. Pro město Prahu a město Vyšehrad jest zvláštní městský berničný úřad v Praze ustanoven.

Mimo města Prahy jest v každém okresu c. kr. berničný úřad; jen že v okresu Ašském takového zvláštního berničního úřadu až dosavade není a prozatím jest berničný úřad v Chebu ustanoven pro oba okresy Chebský i Ašský.

Okres c. kr. úřadu berničního stojí vždy s okresem správním stejně pojmenovaného okresu pohromadě. Vyjímajíc z toho jen:

  1. a) že c. kr. berniční úřad v Chebu , také v okresu Ašském tak dlouho úřadovat bude, pokud‘ v Ašu zvláštní úřad berniční se nezřídí, a že
  2. b) město Vyšehrad, ačkoliv k správnímu okresu politického okresního Karlínského úřadu náleží, v berničných záležitostech nikoliv k okresu berničnímu v Karlíně, nýbrž ku Pražskému berničnímu úřadu přiděleno jest.

Jeden každý c. kr. berniční úřad jest spolu i soudním depositním úřadem pro úřad soudní ve svém úředním sídle se nalézající.

V Ašu bude c. kr. hlavní celní úřad záležitosti soudního depositního úřadu tak dlouho zastávat, pokud se tam zvláštní berniční úřad nezřídí. (Nařízení c. kr. místodržitelství od 20. prosince 1850, c6.0881 a nález c. kr. minist. práv od 31. prosince 1850 č. 17365.)

Pro soudní úřady města Prahy jest dosavade zvláštní depositní úřad, totiž c. kr spojený depositní úřad v Praze.

Domnívám se, že každý, kdo se dostal přes toto „Poznamenání“, musí mít v hlavě zmatek z toho, co se vlastně kde zřizuje. Tady by současný správní systém a jeho autoři zasloužili hlubokou omluvu, protože proti tehdejší době jsme na tom přece jen poněkud lépe.

Hlavní město Praha spolu s Vyšehradem obsahuje jiné informace než kraje ostatní. Samozřejmě, protože pod Prahu nepatří žádné okresy.  Nicméně znovu se opakuje část Poznamenání ohledně civilní a soudní správy:

  1. Soudní moc v hlavním městě Praze a v městě Vyšehradě se vykonává Pražským soudem zemským a městskými delegovanými soudy okresními.

Takové městské delegované soudy jsou tři v Praze, z nichžto jeden vykonávat bude všechnu nižší trestní moc soudní v přestupcích pro celou Prahu o Vyšehrad; ostatní oba budou toliko civilní moc soudní vykonávati v záležitostech městským delegovaným soudům okresním přikázaných, totiž jeden pro Staré a Nové město, pro Josefov a pro město Vyšehrad, a druhý pro Malou Stranu a Hradčany.

  1. C. kr. zemský soud v Praze, jehož užší Obvod město

Prahu a Vyšehrad s ………………………………………………… 0, 2 □ mil a 67260 obyv.
Obsahuje, jest co vyšetřovací Soud ustanoven pro Prahu a Vyšehrad a spolu také pro osmero okresů kraje pražského ………… 34, 9 □ mil a 158240 obyv.
jakž v oddělení B. X1. pod čislemi 1 až 8 *) pojmenovány jsou;
má tehdy dohromady co vyšetřovací soud obvod ……….. …-….. 35, 1 □ mil a 225500 obyv.

Ve věcech Soudních dvorům první stolice přikázaných obsahuje obvod pražského Soudu zemského nejen Prahu a Vyšehrad s ……. . ………………………… 0, 2 □ mil a 67260 obyv.
nýbrž i také celý kraj pražský s …………………………………. 101, 6 □ milı a 443378 obyv.
ouhrnkem tehdy s …………………………………………………… 101, 8 □ ınil a 510638 obyv.
a dále ve věcech zemským soudům výhradně přináležících celou zem království Českého.

Jednotlivé kraje pak jsou nazývány dle sídelních měst. V tabulce krajů se uvádí zejména jednotlivé okresy, jejich rozloha ve mílích (čtverečných mílích), počty obyvatel jak jednotlivých okresů tak krajů celkem a pro jednotlivé okresy počet katastrálních míst. Pojem „katastrální místo“ na první pohled trochu svádí k porovnání se současnými střediskovými obcemi, ale jedná se skutečně o pouhé samostatné území dané obce spolu s dalšími místními upřesněními.

Protože soupis je pokud možno abecedně řazen, je na prvním místě samozřejmě kraj Budějovský, který tedy použiji jako příklad.

Takže  kraj se skládá z 15ti okresů o celkové výměře 78,9 mil. Na území kraje žilo tehdy 260 597 obyvatel v 478mi katastrálních obcích.  V kraji sídlil jeden soud I. instance a to v Budějovicích  a tři soudy vyšetřovací a to v Budějovicích, Krumlově a Hradci Jindřichovém.

Následují kraje dle abecedy: Boleslavský,Chrudimský, Čáslavský, Chebský, Jičínský, Králové-Hradecký, Litoměřický, Plzeňský, Písecký, Pražský, Žatecký a Táborský.

Nařízení se často odvolává na  abecední řazení, ale sami si jistě všimnete, že už zde jsou výjimky u krajů Chrudimského a Táborského.

Celkové součty království Českého vycházejí takto:

Rozloha 902 mil
Počet obyvatel konskribovaných 4 406 105
208 okresů a v nich 8 920 katastrálních obcí.

Nejvíce okresů – 20 – má kraj Pražský (mimo Prahu), nejméně okresů má kraj Chrudimský.
Nejvíce obcí katastrálních má tentýž kraj – 996, těsně za ním je kraj Plzeňský s 928mi obcemi Naopak nejméně obcí má kraj Budějovský, pouhých 478.

Nyní následuje

Druhé Oddělení.
Zevrubný popis okresů
S výkazem,
které Obce katastrální a která místa k jednotlivým Okresům náleží.

Tady si jako příklad vyberu kraj Písecký, původně Prácheňský a v něm okres Kašpersko-Horský. Právě pohraniční okresy se vyznačují velkým množstvím tak zvaných míst přidělených. Jedná se o samoty, malé osady či mlýny a dvory, které se právě nacházejí na katastrálním území dané katastrální obce.

Tabulka obsahuje údaj jednak o jednotlivých obcích, jejich rozloze v jitrech a čtv.sázích, počet obyvatel a pak ona místa přidělená. A u nich, kam které to místo patří farou. Ne vždy totiž místa patří pod stejnou faru jako jejich sídelní obec.

V okrese Kašpersko-Horském je „nejbohatší“ Javorník, ke kterému patří 12 míst. A u některých byste to ani nečekali. Takže:

Churačov (jedná se o Churáňov, tady nevím zda jde o překlep nebo původní název)
Chalupy německé
Sklenné hutě
Jáchimov
Javorník (samozřejmě, vždyť je to sídlo)
Jirkalov
Krachov
Kušov
Reckerberg
Rynhovl
Vyšehrad
Zadov (ano, jedná se o známé zimní středisko)

Všechna tato místa patřila pod faru Stachov – což jsou dnešní Stachy.

Naopak třeba v okrese Horažďovickém pouze 4 obce mají aspoň po jednom přiřazeném místě.

Jak vznikaly jednotlivé okresy a kraje se můžeme jen domnívat, ale ve své době již hodně respektovaly skutečné vazby na okolí. K prvnímu narušení těchto vazeb došlo již za První republiky, kdy vznikaly větší územní celky – župy –  tak trochu administrativními škrty. Později docházelo k dalším změnám a přesunům, které byly dost necitlivé. Vrcholem byla reforma z roku 1960. Tam byla likvidace vazeb na určitá území přímo zakomponována do reformy.

Když vezmu jako příklad můj rodný kraj, tak z původních krajů Budějovského, Píseckého a Táborského byly „odřezány“ některé okrajové části, které byly přiřazeny Západočechům, Středočechům a Jihomoravanům. Při prvních reformách byly do Plzeňska převedeny okresy Horažďovice, Sušice a Kašperské hory. Přesto, že třeba Horažďovice měly těsnější vazby na Strakonice a ne na Klatovy. V roce 1960 byl ale tento okres přepůlen tak, že původnímu okresu Horažďovickému bylo prostě sebráno 11 obcí, hranice tím byla posunuta nejen mezi okresy, ale i kraji. Horažďovický okres, stejně jako sušický byl zrušen a přiřazen pod Klatovy.

Zajímavým údajem, na který jsem tu již okrajově narazil, byly tehdejší názvy obcí. Vynechám-li názvy německé, které se vyskytují v pohraničí, je zde několik jmen, které občas budí rozpaky. Již výše uvedený Stachov, což jsou Stachy. Další jméno, jehož tvarová podoba se také vyskytuje často, je Kozlé. Dnes se takové místo nazývá Kozlí. Součástí obce je i přiřazené místo s názvem „Výr velký“.  Místní ovšem jistě tuší, že se jedná o Velký Vír. Někdy Damětice se dnes jmenují Damíč. Naprostou záhadou pro mne je jméno Cimruky. I když vlastně ne tak úplně. Jedná se o počeštěný název Ziegenruck, tedy Kozí hřbet. A máme malý a velký, stejně jako Cimruky. Celkem překvapivá jsou zařazení některých obcí do okresů. Například Nepomuk patří do okresu Březnického a tedy do kraje Píseckého. Často se také používá název vzniklý ze dvou slov. U Horažďovic leží obec Svaté Pole, v soupisu označeno jako Svatopole. Podivněji ale působí Novoměstečko v okrese Sušickém.

Nedaleko Čimelic u silnice č.4 se nachází obce Velké a Malé Nerestce. Snad původ naznačuje tehdejší název, který zní „Neřestce“. Některé názvy působí jako překlepy. Například v okrese netolickém leží obec Krtely, kterou tehdy nazývali (?) Krtly. Jinou „pravopisnou“ specialitou je zkracování jmen. Například Vítějovice se nazývají Vítějice.

Spis sám je rozsahu 500 stran, takže snad jsem podal dostačující výklad tohoto historického dokumentu.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 5 komentářů

Jedna poplašná zpráva

Několik dní před eurovolbami se prý velká část voličů obává blízkého rozpadu EU. Aspoň to tak tvrdí Deutsche welle. Já bych to vykládal poněkud opačně

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , | 9 komentářů

30 let od listopadu – příspěvek na konferenci 13.4. 2019

Byl jsem pozván, abych řekl něco k 30. výročí sametu. Dostal jsem volnou ruku. Mohu se tedy vracet i před listopad 1989. Doufám, že můj příspěvek nebude příliš chaotický.
Orwell napsal v románu 1984, že kdo ovládá minulost ovládá přítomnost a skrz ni budoucnost.
V listopadu 1989 končil druhý rok kanadské epizody mého života. Nemohu tedy podat osobní svědectví o počtu klíčů v mé kapse nebo o tom, jak blízko či daleko jsem se ocitl od nastupujících mocných.
Je to rok nebo dva, kdy jsem slyšel mluvit poslance jménem Farský. Léta 48-89 označil za období hnusu a devastace. Jemu podobní zase mluví o strachu, šedi a tísni a snaží se vyvolat dojem, že u nás zuřila a nebo se alespoň chystala občanská válka. Chtějí vyvolat pochybnosti o tom, v čem jsme vlastně žili.
To mě vrací k mé rodině a místu, kde jsem žil do svých 28 let. Můj tatínek byl parasitolog světové třídy. Rychle dodám, že mi byl příkladem jen prostředním, protože jeho píle ve mně vzbudila odpor k příliš intensivní práci.
Byl nestraník a atheista a maminka naopak praktikující katolička. Kupodivu to fungovalo.
Náš dům měl vždy otevřené dveře, jimiž vstupovali nejrůznější hosté: sousedé, cizinci z východu i západu, komunisté i lidé, které režim o něco připravil. Mluvilo se o všem, ale nikdy jsem neslyšel varování „tohle nikde neříkej“.
Nikdy jsem nepociťoval strach.  Ani v Bystrém u Poličky. Moje maminka se tam narodila. A dlouhá léta jsme jezdili na prázdniny k Pazlarům.
Bydleli na kraji městečka a i tam byly dveře otevřené. Cestou s pole se zastavovali lidé na kus řeči. Probíralo se všechno: Co říkal pan farář v neděli, místní události i vysílání Svobodné Evropy.
Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že ta místa spojují dvě věci.
I ti největší odpůrci komunistů, které jsem kdy potkal, viděli, že zmizela chudoba. A všichni sdíleli odpor k lidské blbosti, která je nevyplelitelná, jak říkával Werich.

Tím se dostávám k událostem, jichž jsem se neúčastnil. Nejsem davový člověk a tak bych nešel ani na Václavák ani na Letnou, kdybych v té době byl v Praze.

Musím připustit, že jsem na určitou dobu podlehl iluzi, že listopad je pokus o odstranění blbosti. Dokonce jsem z Kanady mamince napsal, že je dobře, že Československo má takového presidenta, tedy Havla.
Slavné ovšem obdivujeme tím víc, čím míň o nich víme. S postupem času se mi Havel jeví jako velikán mezi Čecháčky.  Možná nejzrůdnější z nich.

Nyní se posunu někam k roku 2008, tedy do doby, kdy jsem se začal pravidelně vracet do Česka mezi bývalé kolegy z Přírodovědecké fakulty.
Za „komoušů“ jsme byli z vlastní vůle svobodnými nestraníky. Fakultní komunisté nám vlastně záviděli.

Někteří z bývalých kolegů se po listopadu posunuli k profesůrám a akademickým funkcím. Rychle zapomněli heslo „Nejsme jako oni“ a tak vyhodili z fakulty geologa Ferry Fediuka, podle studentské ankety nejoblíbenějšího pedagoga. A vytěsnili i některé další.

Rozkulačili ČSAV a sami sobě založili Českou učenou společnost.
Odskočím na moment do roku 1972. Tehdy jsme koupili u Domažlic chalupu. Ne proto, abychom se,  jak současná propaganda tvrdí, zbavili nesnesitelného tlaku komunistické Prahy, kde je estébák za každým kandelábrem. Měli jsme dvě děti, moje žena učila, takže to bylo útočiště na celé léto.
Byla to roubenka. Vyzdil jsem jednu zpuchřelou stěnu a vsadil nová okna. Pořád stojí a naplňuje mě hrdostí z dobře vykonané práce.
Když jsem se v roce 2014 natrvalo vrátil do Prahy, našel jsem společnost, z níž se vytratil pocit hrdosti nad tím, co jsme dosáhli.
V dřívější době se hodně četlo. I mezi řádky se daly nalézt myšlenky nebo téma k rozhovoru. Vyprázdněnost toho prostoru změnila společnost. Zdá se mi, že lidé ztratili zájem o cokoli. Přestalo se mluvit i o politice.

Zasáhlo to i naši bývalou laboratorní společnost. Stala se z ní „kavárna“, která přinesla nám dříve neznámý fenomén: Je nutné dát si pozor na jazyk.

Při jedné příležitosti jsem narazil s kritikou Drahoše. Pro mě je příkladem, že i lidsky omezený člověk může udělat kariéru. Zmínil jsem video, na němž se buransky chlámal trapným vtípkům na Zemana. Odešel jsem od stolu s okopaným kotníkem.

O několik měsíčních obědů později se stala další věc. Alexander Vondra, bývalý student Přírodovědecké fakulty, se veřejně málem zalknul nadšením nad zprávou o nových zbraních: „Američané konečně ukázali svaly!“ Ptal jsem se, jaký Vondra byl jako student, protože jsem ho nepamatoval. K jeho výroku jsem poznamenal, že by snad bylo lepší, kdyby Američané ukázali mozek.

I stalo se, že vedle mě sedící polistopadový děkan Čepek (znám se s ním skoro 60 let) vyskočil jako čertík na péro. Za všechno prý vděčíme Američanům a že nás chrání před Ruskem. Řekl jsem, že se svět nedobývá válkami a že Rusové nemají důvod, proč by šli třeba do Pobaltí. To ho rozčílilo k výroku „nech si tu svou propagandu“ a uraženě odešel od stolu.

Přestal jsem do té společnosti chodit.

Mohl bych tuto pasáž skončit optimisticky parafrázováním klasika „Lidí, se kterými se dá mluvit, je šlakovitě málo, ale jsou“. Takové jsem totiž našel kolem LUKu.

Jenže, kolik lidí ví, že existují?  Mohl bych tuto otázku formulovat nabubřeleji: Jak to mohou jiní vědět, když jsem to sám dlouho nevěděl?

V nejobecnější rovině lze odpovědět, že to je postupnou proměnou Česka v gubernii, která se obejde bez přemýšlení. Pomalu doznívá samochvála na demokracii a na to, jak si ji chráníme.

Jenže občan žádné slovo nemá. Vidí smečku politiků, kteří se mezi sebou perou o koryta. Uvnitř vlastních stran i mezi nimi.  Stává se účastníkem scény jako vystřižené z Orwellovy Zvířecí farmy. Ponížená zvířata zvenčí nakukují do místnosti, kde jsou farmáři tak promícháni s prasaty, že nelze rozlišit, kdo je vlastně kdo.
Noví gubernátoři kombinují vlastní blbost s recyklovaným heslem „Vstanou noví bojovníci“.

Jiří Dědeček, předseda pražského PEN Klubu, jim vnuknul základní myšlenku básnickou zkratkou:

Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem nebo oni s námi.

Zametá se ještě 30 let po sametu. Příkladem šlo město, pořádající autorskou soutěž známou jako Seifertovy Kralupy. Člen poroty, Karel Sýs, dostal v červenci 2018 od pořadatele tento dopis:
„Mnohokrát děkuji za skvělou práci při vyhodnocení letošní autorské soutěže. Naše účetní vám pošle odměnu za vykonanou práci. Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.“

Onu „kauzu“ vyvolal literární nedouk Vojtěch Pikal, místopředseda Sněmovny za Piráty, který důvěřoval, ale dostatečně neprověřil seznam navržených k vyznamenání a nechal básníka proklouznout mezi svými podvýborovými prsty. No ostuda.

Bdělost a ostražitost pokračuje a tak letos byli z poroty odstraněni i její předseda Dušan Spáčil a Eva Frantinová. Jejich hřích nejspíš spočívá v tom, že se kdy přiblížili ke Karlu Sýsovi a Unii českých spisovatelů.
Společnost, která nepotřebuje básníky ztrácí cit. Byl to přece François Villon, který varoval, že „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. Byli to V+W, kteří zpívali blues o člověku, který „po cihelnách spí, ze smetí jí a popelí se jako slepice“, a byl to Kryl, který napsal, že „král Václav jedna ruka je se šmelinářským šmejdem“. Véna mu to nezapomněl a Kryl se dostal do dobré společnosti zavržených básníků.

O existenci Unie českých spisovatelů jsem rovněž dlouho nevěděl.
V době hnusu – používám termín poslance Farského – komunisté vnutili lidu Svaz československých spisovatelů. Partaj si spisovatele koupila pobyty na „ukradeném“ zámku na Dobříši, desetitisícovými náklady knih, státními vyznamenáními i tituly.

Nové knihy šly do prodeje vždy ve čtvrtek. Fronty před prodejnami měly nejspíš vytvářet dojem kulturní společnosti.

V roce 1967 uspořádal komunistický Svaz československých spisovatelů svůj IV. sjezd. Na něm došlo k určitému nedorozumnění. Komunisté typu Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Milana Kundery, Pavla Kohouta, Eduarda Goldstückera a třeba Jana Procházky si totiž troufli víc než snesl sluch partajních vůdců.
Následujícího roku se ale vášně napřely jiným směrem a v sedmdesátých letech se situace postupně znormalizovala. Něco se zametlo pod koberec, někteří komunisté se stali bývalými a jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.
Potřeba dalšího úklidu přišla v prosinci 1989. A tak se začalo znovu zametat.
Vznikla Obec českých spisovatelů. Část vyobcovaných vytvořila s odstupem času Unii českých spisovatelů, tedy zázemí LUKu. Očistná devastace byla dokonána, když se Obec rozkmotřila a z jedné její části vznikla Asociace českých spisovatelů.
Svým způsobem to je jedno, protože psaní málokoho uživí a censuru nahradili rozdavatelé grantů a případně stav vlastní peněženky.

Aby toho ale nebylo málo přišel další kontrolní prvek.

Svobodný autor má myšlenku, sežene nakladatele s tiskárnou a vznikne kniha. Ale kde se vzalo, tu se vzalo, je tu knihkupcovo svědomí. Je silnější než touha po zisku a tak knihu odmítne vzít do prodeje. Při malých nákladech by stejně moc nevydělal a tak toho svědomí nemusí být příliš mnoho. Kniha se ale nedostane ke čtenáři, podobně jako kondomy, které odmítne prodávat katolicky uvědomnělý drogista.

Zmínka o svědomí by mohla být „takovou pěknou tečkou za mým příspěvkem,“ abych parafrázoval konec Cimrmanovy detektivky.

Jenže brání mi v tom životní zkušenost. Nezískává se snadno, takže se jí člověk nerad vzdává.

V roce 1969 jsem studoval v Kanadě. Dozvěděl jsem se o ní velmi málo. Od života mě tehdy odstínilo universitní prostředí.

Pak jsem tam souvisle žil 27 let, ale ani tehdy jsem nedohlédl za hranici prostředí, v němž jsem se pracovně a společensky pohyboval. I v našem maloměstě byli nezaměstnaní a lidé na sociální podpoře, ale neznal jsem je. Nevěděl jsem, kde je potravinová banka, která rozděluje jídlo chudým. Nepatřil jsem mezi ně.
V Praze podporuji nemocného člověka a přes něj se mi otevřel pohled ke dnu chudoby a beznaděje. Najednou jsem začal chápat text Voskovce a Wericha  „co je ze života jen ze dne na den“ a začínám se ptát, jestli samet přinesl to, co jsme chtěli.

Můj převládající pocit je, že ne. Farský si spletl dobu, ale jinak s ním souhlasím: vidím hnus a devastaci.
Komunista Ludvík Vaculík v roce 1967 řekl na Sjezdu spisovatelů, že naše země nevyřešila  za dvacet let žádný lidský problém.

Stejný „úspěch“ lze připsat i posledním třiceti letům: Blbost zůstala nedotčena a pro mnohé se vrátila bída.

Rubriky: Pozdravy z Poottawí | Štítky: , , | 28 komentářů

OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY – 10

JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923

Dnes tedy poslední díl celé knihy.

PŘÍLOHY.

Pan poslanec a redaktor Josef Vraný otiskl ve »Venkově« ve dnech 30. ledna a násl. řadu statí (zdá se, neukončených) proti mým článkům o pobělohorské šlechtě a zejména proti úvodním slovům jejich, odmítajícím upřílišenosti pozemkové reformy. Jako hlavní zbraně užil p. poslanec dvou dobrých zdání, jež si vyžádal ode mne výbor pro pozemkovou reformu v Národním shromáždění na jaře a na podzim r. 1919. Na jejich základě dovozoval, že jsem dílo výboru schválil, ano že jsem spolupůvodcem jeho; dále ukazoval na rozdíly v nazírání mém na poměr šlechty k národu r. 1919 a dnes. Otiskuji na tomto místě obě promemoria dotčená v plném textu jejich — aby čtenář mohl posouditi sám, pokud je stanovisko pana Vraného oprávněno, a pokud mám pravdu já, tvrdím-li, že memoiry dokazují, že jako dnes, tak i r. 1919 chtěl jsem především brániti křivdě a stal se tak obráncem majetkových práv šlechty, event. velkostatku. K vysvětlení rozdílů v celkových soudech o šlechtě srv., co jsem o tom pověděl výše na str. 24 a 62; připomínám ještě, že promemoria (jde vlastně pouze o prvé) byla psána před knihou Hanušovou a v době pro myšlenku trestné reparace konfiskací pobělohorských tak zaujaté, že potírání její nebylo možné bez poněkud okázalého zdůraznění hříchů české šlechty.

Svůj návrh jaksi manifestačního potrestání podvodů s konfiskacemi souvisejících mám ještě dnes za hodný uvážení; nesnáz je v tom, že by tu šlo o mravně povážlivé trestání předků v potomcích (ač případ je zcela jiný než v kapitole předchozí). Hlavním důvodem pro otištění obou memoriálů není mi však spor s p. posl. Vraným, nýbrž poznání, že je stále potřebí, aby argumenty, jež jsem uvedl proti zabrání konfiskovaných statků bez náhrady, pronikly konečně do veřejnosti. Soudím, že jen neznalostí jejich je snad vysvětliti, že od převratu až dodnes vracejí se v tisku žádosti nebo hrozby, chtějící tomu, aby se šlechtě prostě z trestu vzala panství nebo statky, jež byly po roku 1620 za účast v českém povstání konfiskovány vlastníkům předbělohorským.

Otiskuji oba memoriály z oklepků strojových; originály jejich nepodařilo se v archivu sněmovním nalézti. Tyto oklepky nejsou, jak pochopitelno, prosty chyb písařských; proto jsem opravil, co nutně a jasně opravy potřebovalo, ale kontextu jsem se nedotkl, asi tam, kde mně věta není ve všem srozumitelná. První oklep nemá data; v sněmovním archivu bylo zjištěno, že byl pořízen 4. dubna a výboru dodán pravděpodobně 15. dubna 1919, kdy jednalo se v subkomitétu o otázce náhrady.

  1. dobré zdání ( z dubna 1919) .

Byla mi dána otázka, »možno-li zabaviti« — rozumím: bez náhrady — »ony statky, jež nacházejí se v držení nynějších majitelů z konfiskací pobělohorských«.

Otázka není historická, nýbrž politická — rozumím jí proto tak, že historik má vyložiti politikovi, co potřeba je k jeho informaci, aby v problém, o nějž jde, viděl jasně. Ale rozumím jí zároveň tak, že páni poslanci přejí si slyšeti také mínění historikovo o mravní a právní stránce problému.

Předem třeba zdůrazniti, že skoro tři čtvrtiny všech velkostatků v Čechách, něco méně na Moravě a ve Slezsku, nacházejí se v držení nynějších majitelů z konfiskací pobělohorských. Jsou-li v držení týchž rodin, jež získaly je z konfiskací, či dostaly-li se prodejem nebo dědictvím do rukou rodin jiných, je produkt náhody, jenž, tuším, nemůže býti normou při postupu právním . Konfiskacím pobělohorským nepropadly vůbec především jen statky královské, statky církevní (arcibiskupské, jesuitské atd .) a statky Čechů věrných víře katolické a domu habsburskému. Tedy zejména tyto poslední nekonfiskované statky by měly dnes podle některých návrhů , pp, poslanci předložených, nárok na privilegium býti vyvlastněny za náhradu, kdežto statky , z konfiskační massy pocházející, by měly potrestány býti vyvlastněním bez náhrady!

Je vidno, že touto cestou postupovati nelze — tak to jistě není v úmyslech Národního shromáždění. Nelze tak postupovati také z jiných důvodů.

Pravil jsem, že skoro tři čtvrtiny velkostatku našeho prošly konfiskacemi pobělohorskými — ale předkové nynějších vlastníků nabyli jich v největším počtu případů, t. j. hádám v 90% případů, řádnou cestou práva. Koupili je z konfiskační massy nebo obdrželi na účet svých pohledávek u krále; celkem málo je případů, kdy je dostali od krále darem z milosti za zvlášť věrné služby, nebo kdy je dostali pod jiným titulem jako například tam, kde šlo o zveličení statků církevních; byly i případy, kdy část kupní sumy byla z milosti slevena. Mám vskutku za to, že v poslaneckých kruzích je rozšířen omyl, že česká šlechta pobělohorská konfiskované statky dostala darem, že se rozdělila o jmění odsouzenců a vyhnanců. Tak tomu vskutku až na jistý počet výminek není — a soudím, že není možná trestati českou šlechtu za to, že statky, jež král. komora nabízela ke koupi, kupovala, a že se tak přičiňovala, aby aspoň větší část jejich zůstala v českých rukou. Při konfiskaci fridlanské, jíž trestáno bylo r. 1634 spiknutí Albrechta z Valdštejna, Trčků a Kinských, šlo bohužel v prvé řadě o nápadníky nečeské, vojenské důstojníky cizího původu a zdá se, že tu spolupůsobila i tendence, vyloučit tuto bohatou konfiskační kořist z českého trhu a prodávati nebo darovati rozsáhlé statky šlechtě cizí. Zde bylo také procento darování z milosti za věrné služby značně větší, než při konfiskaci pobělohorské (Gallas, Buttler, Strozzi, Morzin, Piccolomini, Leslie a j.), dosahujíc při hrubém odhadu snad polovice konfiskovaného majetku.

Rozlišiti statky, jež byly darovány z milosti (za věrné služby od krále Ferdinanda II.), od těch, jež byly řádně koupeny, by bylo možné, ač práce ta by byla nesnadná. Neboť v hojných případech je titul darování spojen s titulem nároků za vojenské služby, v tom někdy i nároků právně pochybných.

Pokus takový vyžadoval by měsíce pilné práce. A nová nesnáz počala by se v těch případech, kdy statek, jenž darem dostal se pobělohorskému šlechtici, přešel později do rukou jiných, nebo částečně prodejem, částečně dědictvím, dostal se jiným rodinám, a kdy břemena odpočátku na statku tkvící nebo později rozličně naň vtělená by otázku postižitelné trestní hodnoty komplikovala způsobem nejpovážlivějším.

Rozumím-li dobře důvodům , jež některé členy Národního shromáždění vedly k myšlence, vyvlastnit statky z konfiskací pocházející bez náhrady, záležely důvody ty v přání, aby osvobozená vlast po třech stech letech pokusila se nějakým způsobem ztrestat nebo napravit křivdy a násilí, jež bylo vytrpěti Čechům za hrůzného trestného režimu Ferdinanda II. Tuto touhu není možná pokládat za neodůvodněnou; otázka jen je, pokud a jak dnes, po třech stech letech, je možná jí vyjiti skutkem vstříc. K cíli, tuším , dojdeme nejsnáze, pokusíme-li se stanoviti zodpovědnost za zločiny spáchané,

V prvé řadě padá zodpovědnost na krále Ferdinanda II., a není zajisté třeba mnohých slov k dotvrzení toho . Požadavek, aby statky býv. domu panovnického byly — s výslovným poukazem na zločiny, jež Ferdinand II. spáchal proti zdaru a budoucnosti českého státu , konfiskovány beze vší náhrady , plyne z toho s dostatečnou přesvědčivostí. V druhé řadě padá vina na rádce Ferdinandovy . Zde však vůle k trestání naráží již na mnohé překážky. Mezi rádci Ferdinandovými byly osoby světské i duchovní, říšští Němci i Rakušané i jiní cizinci vedle pánů českých. Někteří z oněch, t. j. nečeských rádců, do stali sic také statky v českých zemích, ale většinou rodiny jejich vymřely, také míru viny mezi jednotlivé rádce Ferdinandovy , pokud jde o králův postup v českém státě, vyšetřiti a rozděliti bylo by spojeno s velkými nesnázemi a stěží vedlo k výsledku, jenž by mohl býti dostatečným základem pro postup právní. Při českých rádcích králových slušelo by pak vzíti v úvahu, co podnikli, aby trestání, vykořisťování a zneprávnění země nebylo ještě větší. Předním rádcem a důvěrníkem Ferdinandovým byl kn. Eggenberg. Ten také dostal od Ferdinanda II. odměnou v Čechách — ale ne ze statků konfiskovaných, nýbrž ze společného jmění králova a české země — dar největší: největší české panství vůbec, rozlohou malému kraji se rovnající, dominium Krumlovské. To počátkem 18. století po vymření Eggenbergů dostalo se dědictvím rodu kn. Schwarzenbergů.

Vedle viny zodpovědné hlavy státu a rádců jeho padá vina za zločiny spáchané na správní úřady, pověřené trestáním rebelů v zemích českých.

Nejkřiklavěji vyvinuly se poměry v té příčině v Čechách. Zde ohromný konfiskacemi přivoděný převod víc než dvou třetin všeho pozemkového majetku království byl spojen s podvody nejhoršího druhu. Záležely zejména v úředních odhadech statku hluboko pod cenou skutečnou, v prodejích přátelům z protekce, v placení statků v znehodnocené měně, konečně v nevyplácení podílů konfiskace ušetřených . U sta statků, zejména menších, záležela totiž praxe konfiskační v tom, že obviněný byl odsouzen například jedné třetiny statku. V takovém případě byl zabrán statek celý, úředně prodán (obyčejně pod cenou), ale dvě třetiny výtěžku, trestanému Čechu náležející, zůstala česká komora t. j. král. český erár, odsouzenému dlužna a to snad většinou na věky. Nešetrné hospodaření císařského dvora a ohromné potřeby válečné, spolu s podvody, pohlcovaly totiž rychle všechny veliké příjmy z konfiskací plynoucí a v tom bohužel i peníze, jež měly býti vráceny obviněným za nezabavené části statků jejich . Výsledek tohoto hospodaření byl, že král. český erár (česká komora) byl po konfiskacích na tom finančně hůř, než před nim i a vyšel z války s ohromným dluhem , pro nějž nebylo žádné úhrady. Česká komora byla v skutku insolventní a dávala si proto od českého sněmu co rok odhlasovati ve vší formě moratórium , což trvalo až do počátku 19. století. Hlavním dluhem jejím byly pohledávky ubohých vdov, sirotků a potom dědiců jejich , dědiců trestaných českých rebelů, dílem dávno v cizině v exiliu žijících a marně se domáhajících, aby dostaly aspoň splátky na své pohledávky . Protože dlužné úroky se k jistině

připisovaly, rostl tento dluh české komory čím dále tím více; činil-li r. 1653 8 ½ mil. zl. (t. j. asi 102 mil. K v hodnotě předválečné), činil r. 1711 22 mil. (asi 220 mil. K). Poznamenávám, že v té době činil veškerý roční státní důchod habsburského mocnářství asi tutéž sumu. Tenkrát byl kurs takového úpisu, t. j. židé kupovali pohledávky starých českých panských rodin na českou komoru královskou, za 10% nominale.

Soudím , že ve vyložených zlořádech a lépe řečeno zločinech, tkví vina největší. I zde vinu dnes všestranně postihnouti a zejména trestati nelze.

Ale i tu lze ukázati na osobu, která úřadem svým především nese (ovšem vedle císaře i rádců jeho, již strpěli, že věci dospěly k těmto koncům ) vinu hlavní — jeto mimoř. král. místodržící v Čechách kn. Karel z Lichtenštejna (zemřel r. 1627). Byl v podvodech těchto přímo zúčastněn a částečně se jimi obohatil — takže v dlouholetých trapných procesech za krále Leopolda I. musil syn jeho značný díl podvodně získané kořisti státu nahraditi. Jeho rod v přímém potomstvu vymřel r. 1712; dnešní knížata Lichtenštejnové pocházejí tuším od bratra jeho.

Jest věcí juristů , aby uvážili, zda na místě po mém soudu prakticky neproveditelné nápravy křivd v sterých případech jednotlivých, by nebylo možno spokojiti se trestem jaksi manifestačním v tomto případě, po případě uvážiti i případ Eggenbergův.

Přistupovati i ke konfiskacím fridlandským se stanoviska trestající spravedlnosti, tedy s měřítkem mravním, je sotva možné. Valdštejn připravoval zradu na císaři, ale nikoliv jako český vlastenec, nýbrž jako chorobný ctižádostivec. Sám zavedl ve svém knížectví úřední řeč německou. Je pravda, že k němu upínalo své naděje vlastenecké doufání české emigrace a že tím duchem byli více nebo méně dotčeni i jeho spoluspiklenci Trčka a Kinský.

Ale zdá se také nepochybno, že hlavní dědici jejich, Gallas a Piccolomini, jistou dobou byli odhodláni jiti s Valdštejnem proti císaři; mravně měli sotva právo na kořist, jíž se jim dostalo. Přesto pochybuji, že by v tomto případě bylo lze trestání potomků nebo dědiců jejich představiti Evropě jako čin mstícího práva.

Pokud česká šlechta vůbec, přímo i nepřímo, je spoluvinna na neštěstí národa a státu našeho v době pobělohorské nebo na nemravném kořistnictví, jemuž část její tenkrát podlehla, nelze po mém skromném soudu dnes vyšetřovati a trestati individuelně — a to jak se zřetelem k veliké rozdílnosti časové, jež nás dělí od osob i poměrů, tak se zřetelem k obavě, že by tím způsobeno bylo více křivd než trestem zahlazeno. Zlomení politické moci šlechty, k němuž došlo vyvrácením monarchie, zrušení titulů a vyvlastnění statků jejich nad výměru určitou je — po mém soudu — trestem takového dosahu a významu, že chtít ještě více bylo by jednáním zbytečně krutým a ukvapeným. Český historik vznáší na českou šlechtu žalobu především ne proto, že zavinila nebo strpěla převrat pobělohorský (tenkrát zajisté fanatismus náboženský vedl k činům nepředloženým a v důsledcích svých osudným obě strany), ale proto , že samostatnosti státu českého v století 18.—19. nedovedla obhájiti. Neboť jen šlechta byla vlastně politickým národem českým , a na ni padá zodpovědnost. Tato šlechta ve své většině nedovedla také zachovati si české vědomí a českou národnost. Vše lze, pravda, vysvětliti a tím pomoci omluviti, lze poukázati na to, že tato šlechta při prvé příležitosti pokusila se dobrou polovinou svou střásti jařmo habsburské a opatřiti si jiného pána — myslím na plán přijmouti proti Marii Terezii za krále Alberta Bavorského — lze poukázati na státoprávní zápas její s dvorem v době Leopolda II., potom Ferdinanda V., konečně na zásluhy historické šlechty o český program státoprávní v 2. polovici 19. století. Ale vše to vůči výsledkům úsilí jejího jak po stránce státoprávní, tak národnostní, tak kulturně-politické vede přece k úsudku, že passiv je v národním účtu jejím více, než aktiv. Proto zlomení mocenského postavení šlechty v našem životě, přesto, že on tolik sytil se historií českou, kdy šlechta jediná mluvila jménem jeho a přesto, že po jistou dobu čekal právě od šlechty hlavní pomoc v boji státoprávním, bude v české přítomnosti vítáno s obecným téměř souhlasem.

Ale nesoudím, že by bylo jiti v tom nad mez výše vytčenou .

Pekař, v. r.

 

2 . dobré zdání (z listopadu 1919) .

I.

Podle § 9. zákona z 16. dubna 1919 o zabrání velkého majetku pozemkového má býti bez náhrady zabrán také majetek bezprávně nabytý. Podepsaný byl vyzván, aby zodpověděl otázku, zda možno je za takový bezprávně nabytý majetek považovati velkostatky, jejichž vlastnictví sahá svým původem do doby velkého převratu po Bílé Hoře, kdy většina české šlechty byla králem Ferdinandem z trestu za povstání zbaven a svých statků a kdy tyto statky dostaly se v držení nových majetníků, t. j. předků nebo právních předchůdců vlastníků dnešních.

Právník nepochybně zodpoví tuto otázku bez rozpaků záporně. Řekne: staly-li se snad v době nám časově tak vzdálené akty protiprávní, jsou dávno podle platného práva promlčeny. Dnešní majitelé velkostatků českých zemí drží statky své plným právem , v českých zemích není bezprávně nabytého majetku.

Velká část naší veřejnosti nespokojila by se tímto striktně právnickým stanoviskem. Spatřuje ve velkém politickém převratu, jehož svědky jsme byli, ve vyvrácení panství Habsburského nad zeměmi českými, restituci právního a mravního pořádku, panovníky Habsburskými opětovně jednostrannými právními akty porušeného a má za to, že tento převrat má býti dotvrzen a dokonán nápravou všech nezákonností a křivd, jimiž Habsburkové, opírajíce se o pouhou moc, provinili se na národě našem . K těmto nezákonnostem počítá především (pomíjejíc trestné konfiskace z doby Ferdinanda I. i Marie Terezie) hrozný trest za povstání české z let 1618—1620, jímž v Čechách z pokuty zabrány králem skoro tři čtvrtiny půdy v zemi, na Moravě pak a ve Slezsku skoro polovice všech statků zemských.

Tomuto nazírání nelze čeliti paragrafy platného práva. Ono vyvírá z mravního citu, jenž si je vědom své převahy nad positivním právem , jenž chce tvořiti právo nové a jenž podpírán je psychologií převratové doby, v níž i nemožné jeví se možným.

Podepsaný, dbaje ethických východisek názoru právě vyloženého, pokusí se proto řešiti otázku, zda velkostatky v českých zemích z konfiskací pocházející jsou zbožím bezprávně nabytým, jako otázku spornou nebo otevřenou.

Prvá otázka, již si tu třeba klásti, jest, jak jeví se problém , řešíme-li jej právními fakty a názory doby, do níž náleží. V Čechách — nikoliv na Moravě a ve Slezsku — platil od r. 1608 zákon, že český státní občan, provinil-li se velezradou, nemá býti trestán na svém majetku. V duchu jeho jeví se české konfiskace pobělohorské porušením platného práva (konfiskace v Čechách z let 1632—1634, v tom zejména rozsáhlé konfiskace pro spiknutí Albrechta z Valdštejna, však jenom tehdy, popřeme-li dnes i platnost Obnoveného zřízení zemského z r. 1627). Poznamenati však sluší, že odbojní stavové čeští sami r. 1619-20, dokud užívali nejvyšší moci, nevázali se zákonem z r. 1608, konfiskujíce statky svých katolických protivníků pro velezradu a že vítěz bělohorský postavil se na stanovisko, že stavovská obec česká (event. moravská, slezská) propadla ohavnou rebelií veškerá svá dosavadní práva ústavní a politická, provinilí jednotlivci pak hrdly i statky svými. Názor ten srovnával se s právním citem i právní praxí doby; v českých zemích jen rozsah trestu udivoval sousedství; princip jeho nemohl býti v té době pokládán za nesprávný. České rebelanty z let 1618—1620 král Ferdinand II. dal aspoň odsouditi cestou práva, ač soudem mimořádným, jehož ústava neznala; Albrechta z Valdštejna, Trčku, Kinského a j. dal roku 1634 zabíti bez žaloby a rozsudku.

Nechť však na základě toho, co pověděno, rozhodneme jakoliv — tedy třebas v tom smyslu, že král konfiskoval proti právu nebo že ohromný rozsah konfiskací byl zločinem — zůstane přece nepochybné, že největší část statků, jež konfiskacemi přešly do rukou nových držitelů, představuje majetek řádně, to jest právně nabyt . Noví vlastníci těch statků je získali v letech 1621 a násl. koupí nebo také na účet svých pohledávek u krále nebo zároveň podobojím titulem; jen menší část (asi šestina až pětina z pobělohorských konfiskací v Čechách a ovšem asi polovina z konfiskací valdštejnských a většina ze statků trčkovských z r. 1634 v Čechách) obdržela je darem, cele neb částečně. Ti, kdo konfiskované statky si zakoupili nebo na účet svých pohledávek dostali, nemohou zajisté trestáni býti za vinu, jež nebyla jejich, nýbrž — připustíme-li takovou vinu — byla vinou královské moci české, event. král. komory , čili jak bychom dnes řekli ministerstva financí. U těch, kteří konfiskované statky dostali darem, t. j. hlavně u osob a ústavů církevních, bylo by lze, pokud jde o konfiskace v Čechách z let 1621—1627, eventuelně hájiti názoru , že tu jde o statky nabyté způsobem nesprávným. Ale sluší uvésti důležitý fakt, že se církev darování takových statků domáhala titulem právním , chtějíc, aby jí bylo vráceno to, co jí proti právu, pouhým násilím odňala revoluce husitská. Církevní ústavy si nebyly tenkrát již plně vědomy, jak ohromný byl majetek jejich v Čechách před bouří husitskou (pokrýval přes třetinu země), ale i to, nač nároky činily, bylo jim většinou odepřeno, protože splniti žádosti všechny nebylo by možné (jak bylo tenkrát pověděno) »sine ingenii confusione rei publicae«.

Z toho všeho vyplývá, že by Národní shromáždění, kdyby se usneslo zjednati průchod právu před třemi sty léty mocí vítěze pošlapanému, stálo v podstatě před otázkou , zda nemají býti za statky bezprávně nabyté považovány ony statky, jež vítěz pobělohorský rozdal darem z massy konfiskační a to buď s vyloučením statků quasi vrácených církví nebo bez vyloučení jejich . V prvém případě by šlo o počet statků celkem neveliký; pravím z povrchního odhadu asi o jednu dvacetinu českých velkostatků (neboť na Moravě a ve Slezsku rozdáno bylo statků velmi málo; Slovensko ovšem zůstává v otázce této vůbec stranou). Hlavní díl jejich pochází z konfiskace fridlandské z r. 1634; tu tedy by musela přítomnost také spiknutí Valdštejnské, jež pokud jde o nositele myšlenky jeho, Albrechta z Valdštejna, nemělo motivu národně českého nebo politicky  českého, prohlásiti za potrestané proti právu . Ale i pokud jde o panství takto darem od Ferdinanda II. rozličně rozdaná, sluší uvážiti, že během bezmála tří set potomních let dostala se většina jejich do rukou rodin jiných, dílem dědictvím , většinou prodejem (dostala se také ústavům nadačním a j.). Kdo by chtěl dnešním právním nástupcům v držení těchto statků statky tyto odníti, musil by nepochybně dáti náhradu těm , jejichž předkové je řádně zakoupili a stanul by před otázkou, zda statky , jež nápadem dědickým přešly do rukou jiné rodiny a potom třeba znovu do rukou ještě jiné rodiny, možno přičísti k těm, jež třeba považovati za nabyté proti právu? S vyloučením statků , jejichž vlastnictví pochází z koupě, zmenšil by se počet panství, o něž by šlo, podstatně. A kdyby Národní shromáždění obmezilo se na dominia a statky z darování v letech 1621—1624 pošlá a dosud v téže rodině se nacházející, zbylo by mu k právní nápravě (nečítaje ovšem statky darované církvi) pouze několik málo objektů .

Z toho , co pověděno, vyplývá, že myšlenka, přezkoušeti dnes právní podklad vlastnických titulů k velkostatkům pocházejícím z massy konfiskační, provedena v praxi, nevedla by nikterak k výsledkům , jež má na mysli populární, neinformovaná představa.

Také poukaz na podivné důsledky její, popatříme-li na situaci se stanoviska politické a mravní účelnosti, vede k podobným negativním výsledkům .

Eventuelním prohlášením statků Ferdinandem II. zkonfiskovaných (v tom neb onom rozsahu) za majetek bezprávně nabytý, potrestáni by byli ti, jejichž provinění záleželo pouze v tom , že statek takový od komory královské buď koupili nebo od krále přijali darem; nikoliv však vinník vlastní, jenž konfiskoval a oloupil většinu české šlechty o její dědictví, t. j. Ferdinand II. Odměněni pak výkupem s plnou náhradou by byli majitelé statků takových, jež konfiskovány vůbec nebyly, t. j. ti, jejichž předkové nebo právní předchůdci v době českého povstání stáli na straně Ferdinanda II. proti českém u odboji. Trest Ferdinanda II. sluší spatřovati ve vysvobození českého státu z rukou Habsburků; třeba také ovšem žádati zabrání panství císařských (cis. domu) v českých zemích bez náhrady.

Kdyby rozhodnutí klonilo se k myšlence, aby byly zabráním bez náhrady trestány jen rodiny, jež nepřetržitě od doby Ferdinanda II. sedí na statku z konfiskace pocházejícím , snad dokonce bez ohledu, koupily-li jej řádně či dostaly-li jej darem , došlo by k nesnesitelné pro právní cítění anomálii, že cizí nebo novotné rodiny, jež se zakoupily v Čechách teprv později, byly by odměněny výkupem za náhradu a staré české rodiny byly by trestány ztrátou starého rodového majetku. Jinými slovy: trest by nesla většinou stará česká šlechta, jež po třista let event. po dobu mnohem delší trpěla s královstvím vše dobré i zlé — a šlechta maďarská, jež na svých rozsáhlých dominiích přičinila se nad jiné o zotročení poddaného lidu, byla by odměněna výkupem s náhradou! Konečně třeba položiti důraz na to, že by právní revise spletitých majetkových poměrů v třicetileté válce v souvislosti s mnohonásobnými změnami ve velkosti, hodnotě, zatížení i právní povaze (na př. vznikem fideikomisů později) u jednotlivých statků a panství, jež nahromadila doba tří set let potomních, byla dílem technicky

obrovským. Netřeba vylučovati možnost, že by toto dílo bylo lze historicky i juristicky z valné části — úplně jistě nikoliv — zmoci. Ale vyžadovalo by to úmorné práce celé komise odborníků (opravdu odborníků ) po dlouhá léta, a soudní nebo zákonné provedení výsledku té práce neobešlo by se bez právního odporu postižených. Došlo by krátce k velikému počtu procesů, procesů nesmírně spletitých a dlouho trvalých , jež by konečné provedení pozemkové reformy v sterých případech prodloužily neobyčejně a zatížily nesmírně úřady a soudy.

Tatáž úvaha se namítá, položíme-li si otázku, zda by nebylo radno právním přezkoumáním zjistiti a napraviti všechno, co při odhadu, prodeji nebo postupu konfiskovaných statků stalo se proti právu. Je známo, že obrovský převrat v majetkových poměrech v zemích českých, jenž s nesmírnými konfiskacemi souvisel, že ten tanec milionů zplodil korupci, jejíž zločinné řádění stejnou měrou asi poškozovalo jak královskou komoru , tak první nároky trestaných Čechů a příbuzných jejich. Statky se odhadovaly někdy podvodně hluboko pod cenou, jindy platily znehodnocenou mincí (až 7½ krát pod normální cenou). Hlavní však bylo, že odsouzeným Čechům nedostalo se, a to snad většinou, kvóty jim náležející za nekonfiskovanou část statku jejich (zněl-li rozsudek např. na konfiskaci 1/3 majetku, byl zabrána prodán majetek všechen, ale 2/3 výtěžku měly býti vráceny odsouzenému), nebo že věřitelé, ba ani vdovy a sirotci nemohly dosíci nápadů, jež jim byly na statcích konfiskovaných knihovně zajištěny. Dotkl jsem se dosahu a významu této hlavní loupeže, zaviněné jednak korupcí súčastněných, jednak a snad hlavně nepořádkem a nedostatkem peněz v královské komoře, podrobněji v prvém svém dobrém zdání. Dodávám , že fakta tato byla dobře známa Ferdinandu II. i jeho nástupcům a že rozličné komise opětovně byly zřízeny, aby postaraly se o nápravu, pokud vím s výsledkem nevalným.

Opakuji, že vyšetření a napravení všech těchto křivd mám z důvodů v předešlém odstavci vyložených za technicky nemožné.

Právní cítění naše bouří se ovšem při myšlence, že by všechny tyto skutky loupeže a násilí měly zůstati nepomstěny. Protože — jak za to mám — individuelní trestání není již možné, navrhoval jsem v prvém svém dobrém zdání pokutu jaksi manifestační: potrestání hlavního představitele jak tehdejší absolutistické zvůle vlády, tak předního účastníka ne-li náčelníka korupční kliky, která nejvíce zlého napáchala, t. j. knížete Karla z Lichtenštejna, který jako plnomocný zástupce králů v potrestání odboje v Čechách na péči měl. Nelze ho ovšem trestati jinak než v potomcích jeho, tedy zabráním bez náhrady při nejmenším těch statků, jež předkové jeho (nejsou to již předkové přímé linie) z kořisti pobělohorské, z části podvodem, získali rodu svému. Nebude-li s ohledem na zvláštní právní postavení rodiny Lichtenštejnské taková manifestační pokuta možná, nelze mimo ni doporučiti podobné pokutování v jiném případě; jiného v každém ohledu tak representativního vinníka není; v žádném jiném případě by postup tak mimořádný nemohl býti podepřen odůvodněním tak přesvědčivým a tak s neobyčejností pokuty smiřujícím.

II.

Majetkem bezprávně nabytým, jehož vyvlastnění beze vší náhrady má zákon z 16. dubna 1919 na mysli, rozum í se také půda poddanská ve vsích i městech poddanských, kterou neprávem vrchnosti připojily k svým dvorům. K osvětlení otázek s tím to zjevem souvisejících třeba pověděti toho:

Veškerá půda zemí našich rozpadala se až do roku 1848 ve dva právní celky:

  1. a) v půdu svobodnou, t. j. půdu náležitou k hospodářství panskému (šlechtickému), zvanou dominikálem, jenž byl v zásadě prost kontribuce a
  2. b) v půdu nesvobodnou, t. j. půdu selskou a městskou, zvanou rustikálem, kontribuci podléhající. Velikost obou těchto vrstev půdy byla v rozličných dobách minulosti různá. To souviselo zajímavě s měnícími se hospodářskými a sociálními stavy doby . Ve X III. až X IV . století jevilo se šlechtě, která jediná (kromě sousedů měst královských ) byla přímou nebo nepřímou vlastnicí vší půdy zemské, hospodářsky výhodnější rozmnožovat počet vesnic, nebo zveličovat rozsah je jich, ano i parcelovat vlastní dvory v selské osady. Tenkrát chtěla šlechta žiti hlavně z renty , z ročních úroků plynoucích jí ze vsí vzniklých na půdě jí náležité. Od druhé polovice XV. století nastává obrat: renta nenáhlým poklesem kupní síly peněz stávala se příjmem nedostatečným a také kulturně proměňovala doba znenáhla šlechtice-rytíře v šlechtice-hospodáře a spekulanta. Šlechta krátce

vracela se k hospodářství, zveličovala nebo zakládala dvory, rybníky , pivovary a jiné. V té době jistě již mnoho půdy selské propadlo dominikálu.

Zjistiti tyto přesuny podrobně dnes není možno (mimo případy ojedinělé).

Ve válce a po válce třicetileté přispělo spustošení země (vsi byly leckde cele nebo částečně pusty ), že svádění (tak se to zvalo) půdy rustikální k dominikálu přibývalo. Lze míti za to, že docházelo k němu víc z hospodářské péče event. nutnosti, než ze zištného úmyslu vrchností: vrchnost považovala za svou povinnost zabrániti tomu, aby opuštěná půda selská zarostla lesem.

Pravidlem sháněla pro ni nové selské hospodáře, nebo připojila ji ke svému dvoru , bylo-li to možno, nebo (přikupujíc, co bylo třeba , nebo dávajíc náhradu sedlákům jinde) zakládala ve vsích částečně pustých nové dvory.

Dálo se to i se šetřením všech podmínek právních i s pominutím jich. Poněvadž však půda selská byla kontribuční a půda panská nikoliv, neviděla berní správa takové svádění selské půdy ráda, event. starala se o to, aby je měla v evidenci, tak, aby vrchnost z půdy svedené, to jest půdy právně stále selské, musila platiti selskou kontribuci nadále. Rozumí se, že při primitivnosti tehdejší kontroly katastrální podařila se úřadům tato evidence jen částečně. To jest: část selské půdy byla svedena bez vědomí úřadů. Ale to neznamená již, že svedena byla bezprávně: i v takovém případě (ne ovšem ve všech případech ) vrchnost za zabranou půdu poskytla obvyklou náhradu v penězích nebo v půdě na jiném místě. Berní katastry od r. 1654 vedou svedenou půdu v evidenci, ovšem velmi chatrné ; od roku 1713 (počátek katastru tak zvaného tereziánského ) je tato evidence dosti úplná. Z dat těchto katastrů vysvítá, že před rokem 1654 svedly vrchnosti přes 39.000 korců orné půdy — skutečný rozsah svedený byl jistě několikanásob větší. Tereziánský katastr z r. 1757 počítá, že v Čechách vydá rozsah půdy svedené 232.000 korců, t. j. 4.2% všeho rustikálu.

Komise katastrální měly také péči o to, aby za půdu tajně svedenou byla zaplacena všechna ušlá kontribuce a za půdu bezprávně svedenou (t. j. bez náhrady sedlákům ) byla vyplacena jak náhrada tak pokuta. Dodávám mimochodem , že poslední náš katastr , jenž zjišťoval poměr dominikálu a rustikálu, t. j. katastr Josefínský, nalezl v Čechách 58.5% rustikálu, 41.5%, dominikálu.

Katastrální materiály české a nepochybně i moravské a slezské jsou hlavním naším pramenem pro poznání a studium této věci. Jak z výkladu zřejmo, obsahují data o svedeních, jež neměla povahy protiprávní, nebo o takových , kde křivda byla právně odstraněna , nebo aspoň právně rozsouzena (leckde nepochybně proti právu). Chtíti dnes prostudovati znovu všechny případy svedení neoprávněného a užiti výsledků k řešení pozemkové reformy, má podepsaný za podnikání technicky beznadějné a v právních resultátech velmi pochybné. Studium takové vyžadovalo by dlouhá léta času a vedlo k jistým výsledkům jen tam , kde vedle katastrálního úředního materiálu se zachovaly i gruntovní knihy rychetní a registratury vrchnostenských kanceláří. Knihy rychetní jsou zachovány z části již z 16.—17. stol., většinou teprv asi od polovice X V III. století. Vrchnostenské registratury většinou od konce XVIII. století. Výsledek — poněvadž svedení úředně nekontrolovaná náležejí hlavně do XVII. století — byl by tedy minimální; katastrální materiály, jež jsou zachovány skoro úplně od r. 1654 počínaje, samy, jak vyloženo, k řešení nepostačují. Místní tradice po vsích a městech o svedené půdě jsou velkou většinou rázu pochybného; v paměti žije fakt, ale obyčejně se neví, že vrchnost právním podmínkám svedení tak nebo onak (někdy jen se švindlem ) dosti učinila. Jisto je, že šetření o takových udáních vedlo by k namáhavým vyhledáváním v archivech a velkou většinou k negativnímu výsledku. Výminku mohou tvořiti jen města se zachovalými archivy, kde právní křivdy obce vedeny byly v evidenci.

Z vyložených důvodů má podepsaný za to, že pozemkový úřad učiní nejlépe, vyloučí-li zásadně šetření o křivdách při svedení půdy poddanské ze svého programu a obírati se bude jen případy, kde strana bude s to , aby své nároky sama nepochybnými průvody z archivního materiálu dovodila.

Okolnost, že cílem pozemkové reformy jest z velkého dílu proměna bývalého dominikálu v rustikál, proměna, jíž úchvaty minulosti mnohonásob budou napraveny, usnadní mu toto stanovisko. Zejména na Slovensku bude zredukování půdy dominikální požehnaným skutkem dějinné spravedlivosti.

Neboť v Uhrách daleko větší měrou než v českých zemích jsou dějiny velkostatku zároveň dějinami rozsáhlé beztrestné loupeže selské půdy. Lze říci dokonce, že zejména na Slovensku maďarský velkostatek magnátský vyhladil stav selský, vytlačiv poddaného Slováka na nejhorší půdu domkářskou a chalupnickou. Tam také z důvodů národně politických je vyvlastnění velkostatků nejvíce potřebí.

V Praze, dne 22. listopadu 1919.

  1. Pekař m. p.

 

Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , | Komentáře: 1

Glossarium maior IX

Exekuce

Ministryně Venezuela Maláčová se aktivně účastní zvířené diskuse o exekucích na důchody. Jak Sociálka nic nedělá, jak soudy nic nedělají a jen ona se snaží. Je sice pravda, že většina těchto exekucí byla nařízena na základě tzv. Rozhodčí doložky, která by dnes už měla být neplatná, ale problém není na soudech. Exekuce totiž nařizují soukromé Exekuční úřady. Soud pouze pověřuje tyto úřady nařízením exekuce. A Exekuční úřad se zase nezabývá (ač by možná i měl) důvody exekuce, ale jen její výší a správností podání.

Exekuční úřad je vymoženost vlád ODS, které tím chtěly zrychli exekuční řízení. A tak místo posílení pravomocí a počtů exekutorů soudních – tedy státních – se vynakládá daleko více peněz (pochopitelně z kapes obou účastníků řízení) na exekutory soukromé. Výsledky se dostavují velice často.

Jenže i proti tomuto nařízení soukromého exekutora existuje tzv. opravný prostředek. Je jím podání k soudu. Pokud se ale nikdo u toho soudu nebrání, platí staré úsloví – Kde není žalobce, není ani soudce.

 

Řepka

Tedy řepka s malým „ř“. O Tomášovi není co psát.

Opět je žluto a opět se prý raduje Babiš. Omyl. Zemědělci se chovají tržně stejně jako kdokoli jiný. A když za jednu tunu řepky utrží 9.500,- Kč a za tunu pšenice jen 4.500,- Kč, proč by ji nepěstovali. Zejména, když se jí velká část vyváží. Nikoli do Agrofertu, ale za hranice České republiky.

A proč to? No proto, že naši vyjednavači v čele s jistým Teličkou nedokázali vyjednat odpovídající ochranu našich zemědělců ve srovnání se stejným oborem v západní Evropě tak, aby se jim vyplácelo pěstovat komodity potřebnější. Jako třeba brambory, pšenici a tak dále. Proto raději pěstují řepku, ze které jsou pak schopni snižovat svoje ztráty, způsobené právě oněmi nevyjednanými podporou a ochranou.

Kromě toho je řepka odedávna výborná předplodina, protože svými hlubokými kořeny vytáhne živiny k povrchu a po zaorání natě tak obohacuje vrchní vrstvu ornice pro obilí, které již tak hluboko nekoření . Jen se dříve nepěstovala v takovém rozsahu. Ačkoli i její výnos v současnosti poněkud klesá.

Takže kdo nadává na Babiše, pláče buď na špatném hrobě nebo štěká na nepravý strom.

P.S. Včerejší Reportéry ČT – tým který se nestydí – jsem neviděl

Rubriky: Glossarium | Štítky: , , , , , , , , | 75 komentářů

Jaroslav Žák – z Múzejných stariniek MJK

Kto by nepoznal „pamätnícke“ filmy o ceste do hlbín študákovej duše a o tom, že škola je základ života. Sú, samozrejme, aj moje obľúbené. Až donedávna som však nevedel, ako aj tieto filmy spájajú naše dva bratské národy.

Pri príprave textov do expozície Aurela Stodolu v Liptovskom Mikuláši som narazil na staršie vydanie občasníka Múzea Janka Kráľa, Múzejných stariniek (verím, že tú slovnú hračku nemusím prekladať). V tomto jednom konkrétnom čísle priniesla pani Zuzana Nemcová článok o Jaroslavovi Žákovi, ktorý v rokoch 1932 – 1936 pôsobil ako učiteľ na gymnáziu v Liptovskom Mikuláši.

Priznám, že som pôvodne chcel napísať trochu obsažnejší článok o živote tohto skvelého človeka, ktorý zanechal výraznú stopu v oboch častiach našej spoločnej vlasti a zvlášť aj v meste, kde som teraz doma. Keď som si však našiel informácie o tom, že krátko po návrate z Mikuláša do Čiech sa pomerne šťastný a veselý život Jaroslava Žáka zmenil na strastiplný, som od tohto zámeru upustil a verím, že pretlačením stránky o ňom z nášho občasníka sa mi podarí udržať spomienku na neho v tej veselej rovine.

Zdroje:

https://docplayer.org/30119883-Muzejne-starinky-na-pociatku-bola-karta-papierova-katalogizacna-karta-od-bacha-k-esezu-4g-panom-riaditelom-jozefovi-kasanickemu.html

https://sk.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_%C5%BD%C3%A1k

https://www.spisovatele.cz/jaroslav-zak#cv

http://alenaprokopova.blogspot.com/2010/11/dvoukniha-jaroslava-zaka-uctovani-s.html

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , | 30 komentářů

Kdo židli má, bydlí…

Jo, tak zní text prastaré písničky. Jenže na to, aby někdo mohl mít židli a mohl bydlet, potřebuje především byt. A s tím bývá problém u lidí i u pernaté a chlupaté havěti.

Ono najít ten správný byt, to vůbec není jednoduché.  Kolik jen toho musí prošmejdit mrňavá modřinka, než najde to správné místo! Tahle prasklina ale vypadá zajímavě…

A konečně modřinka našla to pravé! A už se bydlí… (Bohužel ve velmi zastíněném místě, hodně špatně se to tam fotilo.)

A tady je jeden nevítaný nájemník, který si našel jakousi škvíru mezi prázdnými květináči a jiným harampádím, co jsem měla na balkoně a vybudoval si tam dokonale zamaskované bydlení. Když jsem objevila ten chlív, co tam ta holubí rodinka napáchala, tak mě z toho málem kleplo!

Jsou ovšem i tací, co nehledají nájemní byt, ale raději si ho sami vybudují. Metody stavby i použitý materiál se pochopitelně značně různí…

Jiřičky dávají přednost klasické zedničině a tak není divu, že u pořádně rozblácené louže bývá nával zájemců

Obdobně postupuje i kos, který ovšem bláto s různými nahnilými trávami a kořínky používá jako lepidlo, z kterého vybuduje jen základ a na něm pak splétá ze suché trávy, větviček – a vůbec všeho možného – to skutečné hnízdo. V archivu si jednou takové hnízdo kosáci vybudovali na reflektoru, kterým byl osvětlován vnitřní dvůr. Viselo jim z toho hnízda asi třicet centimetrů provázku. Kolega tvrdil, že to je jejich šňůrka od splachovače…

Tohle jsou kvíčaly. Ten rozvětvující se strom se jim moc hodil. To bylo první hnízdo i s obyvateli, které se mi podařilo vyfotit. Kousek od něj byla lavička, na které jsem proseděla hezkých pár hodin a pozorovala kvíčalí rodinku.

 

 

Tuhle partu kriminálníků jsem, myslím, před nějakým časem už u Bavora dávala. Jsou to moji oblíbenci – hbitě využili bodce, které domovnice nalepila do výklenku, aby tam nesedávali holubi. Holubi tam nesedali, ale manželé rehkovi pochopili, že to bude perfektní klecové lůžko pro jejich rodinku. Z toho mláďata rozhodně nevypadnou.  Jen o domovnici se pokoušel infarkt, když je tam objevila!

No a tohle myší stvořeníčko je tvor přízemní, až podzemní: žádné lezení po větvích! Byt se vyhrabe pěkně v suterénu! 

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 16 komentářů