Konzervativec „populista“ Johnson, zvaný BoJo celkem přesvědčivě porazil liberálního Labouristu Corbyna. A najednou tu je Brexit. U nás se všichni diví, ale kdyby se ti „divišové“ pořádně rozhlédli kolem sebe a pak i kolem Corbyna, nemohli by být vůbec překvapeni. Stejně jako tady i ve Velké Británii opozičník Corbyn nepředložil nic, co by mohlo britského voliče zaujmout. Jen socialistické experimenty, na které mu ovšem ani ti britští pracující nemohli skočit. Mají totiž své zkušenosti z předthatcherovského období. Takže vědí. Stejně jako tady opoziční strany nepředvedly v poslední době nic jiného než program antiBabiš, na který většina českých voličů také nechce slyšet.
A naše oficiální mediální scéna se nepoučila z prohry při volbě amerického presidenta. Stejně tak ani mediální scéna britská. Obě nám ukazovaly britské voliče, kteří rozhodně BoJo volit nebudou. Patrně reportéři hledali pouze v centru Londýna a byli líní vyrazit do míst, která se od hlavního města názorově podstatně liší.
Dalším „důvodem“ BoJovy výhry byly prý desinformace. I zde se snad britská média inspirovala v českých zemích. Jenom BoJo lhal a Corbyn mluvil pravdu. A doplatil na to. Ve skutečnosti Corbynův program byl vylhaný od samé podstaty.
Jak známo, vůdce strany, která katastrofálně propadne u voleb, skládá funkci. Jenže i zde se u Jeremy Corbyna projevil jeho marxistický postoj. On prostě neodejde. Musí totiž být u té sebereflexe celé strany.
Naopak málo se uvádí, že došlo k dohodě mezi BoJo a Faragem. Tato dohoda měla svůj základ v tom, že obě strany chtějí totéž a byla by škoda, aby vinou sporu byla myšlenka Brexitu ohrožena.
Myslím, že poučení by se našlo ještě hodně, ale rozpory v opozici jsou tak silné, že něco jako zajímavý program, který by mohl voliče přitáhnout, asi nehrozí.
Tedy inspirace pro nás v tom, že by Praha šla svou cestou a zbytek také svou. Jenom by se muselo vyřešit, z čeho by Praha žila, kdyby všechny „pražské“ firmy musely odvádět daně doma, tedy tam, kde skutečně fyzicky podnikají.
Volby v Británii byly ovlivněné manipulacemi v médiích, ruskými agenty, armádou hackerů a předvánoční horečkou, kdy voliči často ani nevěděli, koho volí. Vždyť nám BBC před volbami dokázala, že nikdo normální Johnsona volit nechce.
Muslimské organizace, které se zasazovaly o to, aby studentky mohly nosit závoj na základních a středních školách, vzápětí požadovaly také změnu školních osnov – například aby byla v dějepise muslimská civilizace prezentována „korektním“ způsobem a v „pozitivním“ světle.
„Pokud se vám nelíbí, jak se oblékám, tak opusťte moji zemi.“ — transparent na demonstraci konané 27. října 2019.
„Jakákoliv kritika islámu je nyní rouháním.“ — komentátor Ivan Rioufol v deníku Le Figaro, 4. listopadu 2019.
Z podrobností vyplývá, že většinu protikřesťanských činů tvořil vandalismus v kostelích; antisemitské činy často sestávaly ze znesvěcení hřbitovů a násilných útoků proti židům, a že protimuslimské činy se omezují na antimuslimské graffiti nebo položení plátků slaniny u vchodu do mešity nebo do poštovní schránky muslimské organizace. Žádní muslimové nebyli fyzicky napadeni.
„Náš projekt nepočítá s asimilací.“ — Yassine Belattar, bývalý poradce prezidenta Emmanuela Macrona, 27. října 2019.
Podle názoru Érica Zemmoura nehrozí Francii „rozdělení“, ale „obrácená kolonizace“.
(Foto: iStock)
12. října 2019 se v Dijonu, poklidném městě ve střední Francii, konalo zasedání regionální rady regionu Burgundsko-Franche-Comté. V publiku byla žena, která na sobě měla dlouhý černý závoj, a zjevně doprovázela skupinu žáků. Regionální šéf Národního sdružení Julien Odoul si vzal slovo a řekl, že přítomnost ženy, která má na hlavě islámský šátek ve veřejné budově, je neslučitelná s hodnotami Francouzské republiky:
„Jsme ve veřejné budově, jsme v demokratickém prostoru. Madame může, kdykoli se jí zachce, nosit svůj závoj doma nebo na ulici, ale ne tady a ne dnes. Zde je sekulární Francouzská republika. Zákony Francouzské republiky nedovolují žádné okázalé náboženské symboly. „
Julien Odoul ji neohrožoval, ani jí nevyhrožoval násilím, ale jeho slova okamžitě ostatní přítomné rozrušila. Chlapec, očividně syn zahalené ženy, se jí vrhl do náruče. Muslimka potom se svou skupinou dětí pomalu opustila zasedací síň.
Tato událost se okamžitě stala událostí č. 1 v novinách a televizi po celé Francii. Julien Odoul byl popsán jako provokatér a „opovrženíhodný islamofobní rasista“. Lídři francouzských politických stran požádali lídryni strany Národní sdružení Marine Le Pen, aby se za chování Juliena Odoula omluvila a vyloučila jej ze strany. Marine Le Pen odpověděla, že Julien Odoul byl „nejapný“ a „měl mlčet“. Ze strany ho však nevyloučila.
Petice„Jak daleko necháme zajít nenávist vůči muslimům?“ v deníku Le Monde označila Francii za „zemi, kde jsou muslimové stigmatizováni“ a kde jsou „oběťmi rasismu, segregace a ostrakizace“. Bez jakékoliv zmínky o nedávném teroristickém útoku na policejním ředitelství v Paříži, při kterém byli zavražděni čtyři policisté svým kolegou, islámským konvertitou Mickaëlem Harponem, odsoudila petice rozhodnutí některých veřejných institucí „monitorovat známky radikalizace mezi jejich muslimskými zaměstnanci.“
Petice se rovněž nezmínila o tom, že k zavedení preventivních opatření vedl veřejné instituce právě tento útok. Petici podepsalo 90 muslimských spisovatelů, herců a univerzitních profesorů a několik nemuslimských intelektuálů. Od té doby ji podepsalo více než 230 000 lidí.
O několik dní později byla v týdeníku Marianne zveřejněna další petice podepsaná stovkou muslimů. Článek byl nazván „Závoj je sexistický a tmářský“ a celý pojednával o islámském šátku:
„Nošení závoje je okázalou známkou retrográdního, tmářského a sexistického výkladu koránu. Účelem zahalování žen je stigmatizovat jejich přítomnost ve veřejném prostoru.“
Od té doby probíhají ve Francii nepřetržité debaty o islámském závoji.
Z pohledu obyvatele USA nebo Velké Británie by taková diskuse mohla vypadat divně, ale Francie je zemí, kde je příslušnost k náboženství odedávna považována za soukromou záležitost, která absolutně nesmí být propagována ve veřejné sféře.
Trend nosit islámský hidžáb se ve Francii rozšířil teprve nedávno, ale rychle se stal něčím mnohem důležitějším než znakem příslušnosti k náboženství. Mnozí nyní považují muslimský závoj za prapor radikálního islámu a za symbol organizovaného pokusu o zásadní transformaci francouzské společnosti.
Pokusy prosadit právo nosit hidžáb ve francouzských školách začaly naplno v roce 1989. Muslimské organizace, které se zasazovaly o to, aby studentky mohly nosit závoj na základních a středních školách, vzápětí požadovaly také změnu školních osnov – například aby byla v dějepise muslimská civilizace prezentována „korektním“ způsobem a v „pozitivním“ světle.
O několik let později začali učitelé hlásit ministerstvu školství, že ve třídě není možné hovořit o holocaustu, bez toho, že by je nepřerušovali negativní a antisemitské výroky muslimských studentů. Ministerstvo školství ochotně upravilo dějepisné učební materiály. Muslimská civilizace je nyní ve francouzských učebnicích popisována jako civilizace, která byla pro svět a pro Evropu úžasně přínosná. Staženy byly všechny odkazy na pokračující praktikování otroctví v muslimském světě nebo masakry spáchané muslimskými válečníky.
Když ale ministerstvo školství nereagovalo na další nářky učitelů, tak se několik z nich rozhodlo pod vedením historika Georgese Bensoussana napsat knihu „Les Territoires perdus de la République“ („Ztracená území republiky„), vydanou v roce 2002.
Kniha se zřejmě stala pro tehdejšího ministra školství a mládeže Luca Ferryho impulsem k tomu, aby požádal akademika Jeana-Pierra Obina, aby zahájil vyšetřování. Zpráva, publikovaná v září 2004 zdůraznila, že situace je mimořádně závažná, protože pokud jsou ve třídě muslimští studenti, tak nemohou učitelé dějepisu vyučovat historickou pravdu o holocaustu a nemohou se zmiňovat ani o Izraeli nebo křížových výpravách. Učitelé biologie nemohou vyučovat evoluci, protože teorie evoluce neodpovídá koránu. Kdekoliv byli židovští studenti v kontaktu s muslimskými studenty, pokračovala zpráva, docházelo k šikaně, a když nakonec došlo k závažnému incidentu, tak vedení školy nepotrestalo agresory, ale poradilo židovským rodičům, aby své děti zapsali do jiné školy. Zpráva upozornila na to, že muslimské dívky, které ve škole nesmí nosit šátek, si jej ve stále větším počtu dají na hlavu hned, jak opustí školní areál a bezostyšně šikanují ostatní muslimské dívky, které šátek nenosí. Mainstreamová média zprávu okamžitě označila za „islamofobní“. Zpráva neměla žádný účinek a nic se nezměnilo.
Mezitím se předměstí velkých měst kde se muslimské komunity lavinovitě rozrůstaly, staly místy, kde jsou dívky a ženy, které závoj nenosí, uráženy, napadány, někdy i znásilněny nebo dokonce skupinově znásilněny ve sklepech. Ve Vitry, poblíž Paříže, byla v říjnu 2002 zaživa upálena nezahalená muslimská dívka, sedmnáctiletá Sohane Benziane. V přístavu Marseille byla další nezahalená muslimská žena, třiadvacetiletá Ghofrane Haddaoui, ukamenována. Když se nemuslimské rodiny, které se nechtěly podřídit zákonu gangů a islamistů, postupně odstěhovaly, staly se tyto čtvrti místy, kde každá muslimka ví, že odvážit se jít ven nezahalená, je nebezpečné.
Závoj se pro mnohé stal symbolem útlaku žen a je spojován s oblastmi, které se staly no-go zónami – oficiálně zóny „urbaines sensibles“ („citlivé městské zóny„). V roce 2006 jich bylo v zemi 751 a nemuslimové z nich byli všeobecně vyloučeni, kromě výjimečných okolností.
V těchto no-go zónách vypukly na podzim roku 2005 nepokoje. Francouzská vláda tehdy čelila situaci, kterou nemohla zvládnout, a musela se při obnovení pořádku spolehnout na muslimské organizace a na imámy. Tehdy se no-go zóny staly de facto autonomními muslimskými oblastmi na francouzském území.
V následujících letech muslimská populace raketově rostla a muslimské organizace nabyly ještě většího významu, zejména francouzská pobočka Muslimského bratrstva – tehdy nazývaná Svaz islámských organizací Francie (UOIF), která si dnes říká Muslimové Francie. Populární kazatelé, jako Hassan Iquioussen a Tariq Ramadan (roku 2018 obžalovaný z několika znásilnění) v mešitách kázali, že muslimky mají „islámskou povinnost„ nosit hidžáb, protože ženy musí být „cudné„. Tito kazatelé argumentovali, že zakazovat muslimkám nosit závoj ve veřejných prostorách je způsob, jak je „přinutit, aby zůstaly doma“. A obvinili každého, kdo se proti hidžábu postavil, že chce „vyloučit„ muslimské ženy ze společnosti. Členky muslimských organizací, začaly tyto názory papouškovat.
V poslední době zaznamenala islamizace Francie obrovské pokroky. Zahalené ženy lze vidět všude. A ostatní ženy vědí, že je riskantní obléknout si „vyzývavé“ šaty nebo sukni. Novinářka Zineb El Razhoui, která v minulosti psala pro francouzský satirický časopis Charlie Hebdo, prohlásila, že jsou nyní ohroženy všechny francouzské ženy, včetně nemuslimek. Zineb El Razhoui zdokumentovala explozi počtu sexuálních útoků ve Francii: V roce 2018 bylo k soudům podáno 235 000 obvinění ze znásilnění nebo z pokusu o znásilnění – o 62 000 více než v roce 2016. V roce 2005 bylo podáno 9 993 obvinění ze znásilnění nebo z pokusu o znásilnění, a toto číslo bylo tehdy považováno za alarmující.
V reakci na svá zjištění obdržela Zineb El Razhoui tisíce výhrůžek smrtí v arabštině i ve francouzštině.
Georges Bensoussan ve své knize „Une France soumise“ („Podvolení Francie„), která vyšla 15 let po knize „Ztracená území republiky„, zdůrazňuje, že mnoho Francouzek se nyní bojí jít ven bez doprovodu, zejména večer.
V televizních debatách zahalené muslimské ženy prohlašují, že nošení závoje je jejich „volba“ a že Francouzi se musí „přizpůsobit islámu“.
27. října 2019 se na demonstraci proti „islamofobii“ v Paříži shromáždily stovky zahalených žen. Držely transparenty, na kterých bylo napsáno: „Pokud se vám nelíbí, jak se oblékám, tak opusťte moji zemi“ a „Zastavte pronásledování muslimů“. Jeden z organizátorů v televizi řekl:
„Muslimové ve Francii trpí rostoucím pronásledováním. Chtějí nám zakázat, abychom byli muslimy. Francie je naše země. Ti, kterým se to nelíbí, se budou muset vystěhovat.“
30. října 2019 francouzský prezident Emmanuel Macron poskytl rozhovor týdeníku „Valeurs Actuelles“. „Bojuji ze všech sil proti sektářství,“ řekl, ale okamžitě dodal: „Nechci spadnout do pasti a nikdy neřeknu: sektářství je islám.“
V deníku Le Figaronapsal publicista Ivan Rioufol, že každý ví, že jediným dnešním sektářstvím ve Francii je islám a že Macronovy výroky jsou k smíchu. A pak dodal, „Byl spuštěn mechanismus zastrašování… Jakákoliv kritika islámu je nyní rouháním.“
Macron není jediný politik, který se vyhýbá použití slova „islám“. Veškerá debata na toto téma z francouzských novin i televizních stanic zmizela. Prakticky všichni francouzští novináři, používají – když mluví o no-go zónách – pouze oficiální termín: „citlivé městské oblasti“.
Novináři pozorují známky „radikalizace“ mezi mladými lidmi na předměstích, ale neodvažují se říci, jaký druh „radikalizace“ to je. Útoky nožem na kolemjdoucí jsou nyní ve Francii bohužel dost časté, ale když je útok spáchán muslimem, tak bývá ve zprávách spáchaný čin popsán jako „nevysvětlitelný“ nebo „nepochopitelný“. Alternativou je označení útočícího muslima jako člověka trpícího duševní poruchou. Vražda čtyř policistů na policejním ředitelství v Paříži konvertitou k islámu byla původně oficiálně označena jako „teroristický čin“. Před několika dny ale francouzské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že po důkladném prozkoumání všech okolností došli soudci k závěru, že to, co se stalo, bylo zaviněno pouze „sporem na pracovišti“bez teroristického motivu.
31. října 2019 uvedlo francouzské ministerstvo vnitra, že ačkoliv bylo 33 policistů nahlášeno nadřízeným jako „zradikalizovaných“, tak nikdo z nich nebyl propuštěn. Když Alexandre Langlois, generální tajemník policejního odborového svazu Vigi (Vigi Ministère de l’Intérieur), v červnu 2019 prohlásil, že počet „zradikalizovaných“ policistů ve Francii je ve skutečnosti mnohem vyšší, byl na rok suspendován.
Bylo by zavádějící tvrdit, že muslimové jsou ve Francii pronásledováni. V oficiální zprávě o počtech protináboženských činů ve Francii v roce 2018 bylo uvedeno, že bylo spácháno více než tisíc protikřesťanských činů; 541 antisemitských činů (o 64 % více než v roce 2017) a 100 protimuslimských činů. Z podrobností vyplývá, že většinu protikřesťanských činů tvořil vandalismus v kostelích; antisemitské činy často sestávaly ze znesvěcení hřbitovů a násilných útoků proti židům, a že protimuslimské činy se omezují na antimuslimské graffiti a dávání plátků slaniny ke vchodu do mešity nebo do poštovní schránky muslimské organizace. Muslimové nejsou fyzicky napadáni.
Vzhledem k tomu, že židé představují méně než jedno procento francouzské populace je počet útoků proti nim naprosto alarmující. Sammy Ghozlan, prezident Národního úřadu bdělosti proti antisemitismu (BNVCA), uvedl v televizním rozhovoru, že téměř všechnu agresi proti židům páchají muslimové.
Od roku 2012 si teroristické útoky islamistů vyžádaly ve Francii 263 životů. 29. října 2019 zahájil čtyřiaosmdesátiletý veterán Claude Sinke střelbu na mešitu ve městě Bayonne v jihozápadní Francii a dva lidi zranil. To je jediný násilný útok proti muslimům ve Francii.
Jediným novinářem, který se i přes soudní odsouzení a hrozby, které na něj jen prší, odváží mluvit otevřeně o islámu, je Éric Zemmour. Ten ještě nebyl umlčen. Ti, kdo žádají jeho vyloučení z médií, dosud neuspěli – ale nevzdávají se. Zemmour se účastní každodenní talk show na televizním kanálu C News. Několik společností, jejichž reklamy běžely na C News, se rozhodlo tento televizní kanál bojkotovat, dokud nebude Zemmour odstraněn. Většina francouzských politických lídrů prohlásila, že nepřijmou žádné pozvání od C News, dokud Zemmour nebude vyhozen. Na serveru Mediapart byl zveřejněn článek podepsaný několika levicovými novináři, kteří požadují úplné a trvalé vyloučení Zemmoura ze všech médií:
„Je trestuhodné dát mu přístup k jakémukoli publiku. Rasismus, výzvy k nenávisti a násilí vůči menšinám jsou zločiny! Za podněcování nenávisti byl Zemmour odsouzen. Nenávist! Zločiny proti lidskosti spáchané během druhé světové války také začaly nenávistnými výroky.“
Muslimské organizace, které každý týden svolávají demonstrace před budovou společnosti C News, také uvedly, že jejich protestní akce budou pokračovat, dokud Zemmour „nezmizí“. Během demonstrace 2. listopadu jeden z organizátorů, Abdelaziz Chaambi, vedený v policejní databázi kvůli vazbám na násilné islamistické organizace, nazval Zemmoura „odporným monstrem“ a „sionistickým parchantem“. Dav mu nadšeně tleskal.
Přestože televizní společnost C News dosud tomuto nátlaku nepodlehla, tak vydala prohlášení, že Zemmourovy programy budou nyní vysílány až poté, co právníci pečlivě zkontrolují jejich obsah, aby se přesvědčili, že z nich byl odstraněn jakýkoli kontroverzní materiál.
Ti, kteří Érica Zemmoura obviňují z rasismu nebo podněcování k nenávisti a násilí, nebyli nikdy schopni citovat nějakou jeho rasistickou frázi nebo jeho podněcování k nenávisti a násilí. Nic takového totiž nikdy neřekl. Éric Zemmour byl odsouzen za to, že řekl, že „na nesčetných francouzských předměstích, nosí mnoho dívek závoj a probíhá tam boj za islamizaci těchto území.“ Ve Francii vás dnes soudy odsoudí i za to, že řeknete, že dívky na předměstích chodí zahalené a že tam jsou snahy takové čtvrtě islamizovat.
Před rokem, zřejmě v záchvatu pesimismu, Éric Zemmour prohlásil, že „bojuje za přežití Francie“, ale že se obává, že jde o „již prohranou bitvu“. Podle jeho názoru nehrozí Francii „rozdělení“, ale „obrácená kolonizace“. Mohl by mít bohužel pravdu.
V září 2017 zveřejnil ekonom Charles Gave článek„Demografická sebevražda Evropy“, ve kterém vysvětlil, že všechna data naznačují, že pokud nenastane závažná, ale přitom nepravděpodobná změna, bude Francie do konce 21. století převážně muslimskou zemí. Dodal, že současná muslimská menšina bude mít takovou moc, že se Francie za třicet let, do roku 2050, poddá islámu. Demografové, kteří tento problém studují, jako je například Michèle Tribalat, jeho závěry potvrdili. V mainstreamových médiích byl ovšem Charles Gave okamžitě odsouzen jako „islamofob“ mající „pitomé úvahy„.
Zdá se, že imámové ve francouzských mešitách a celém muslimském světě se netají s tím, že si vůbec nemyslí, že Gaveovy závěry jsou potrhlé. 12. března 2019 imám mešity al-Aksá v Jeruzalémě prohlásil:
„V roce 2050 bude Francie islámskou zemí. Věříme, že muslimové budou v této zemi pány, a to přinese islám, jeho zákony, jeho světlo, jeho poselství a jeho milost lidem Západu skrze džihád, jménem Alláhovým… V době Osmanské říše dobyli muslimové Polsko a Rakousko a v těchto zemích se ozývalo muezzinovo svolávání věřících k modlitbě. Islámské společenství je schopno obnovit svou původní identitu a šířit islám, pokud si to Alláh bude přát. Prostředky, které máme k dispozici, jsou konverze k islámu a platbadžizji. Budeme Alláha prosit o pomoc v boji proti nevěřícím.“
Boj proti „nevěřícím“ ale již dávno probíhá.
Rostoucí počet francouzských občanů konvertuje k islámu. Komentátor křesťanské rozhlasové stanice Notre Dame Victor Loupan řekl:
„Přesná čísla neznáme, ale když jdete po městě, jste překvapeni počtem bílých Evropanů, kteří nosí islámské oblečení.“
Francouzsko-libanonská novinářka Maya Khadra v rozhovoru pro televizi Al-Hurra uvedla, že jeden z jejích přátel natočil rozhovory s mladými francouzskými muslimy na předměstí Paříže a ptal se jich, proč přijímají peníze od francouzského státu, přestože tvrdí, že Francii nenávidí. A oni odpověděli: „To, co nám platí, jedžizja.“
Jeden z Macronových poradců, Yassine Belattar, před tím, než 17. října 2019 rezignoval, řekl:
„Náš projekt nepočítá s asimilací. A Francie si musí zvyknout na to, že tu jsme navždycky. Francouzi si neuvědomují, co máme v záloze: naše děti.“
V rozhovoru pro pobočku organizace Muslimové Francie, která se jmenuje Kolektiv proti islamofobii, uvedla Fatima E., zahalená žena, kterou se opovážil kritizovat Julien Odoul, že její život je „úplně zničen“, že její syn má „noční můry“ a že plánuje obvinit Juliena Odoula z „veřejného podněcování k rasové nenávisti“. Poté, co byla její fotografie se synem široce publikována ve francouzských novinách, obdržela tisíce vyjádření podpory. Právník Gilles-William Goldnadel, odvolávající se na její stížnost, popsal její reakci jako „skandální případ viktimizace“. [1] Poznamenal, že její syn je středem pozornosti mnoha novinářů, zatímco osiřelé děti čtyř policistů zavražděných Mickaëlem Harponem nikoho nezajímají.
Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.
————————————-
Poznámka překladatele
[1] Viktimizaci muslimů chápeme jako ideologii, která staví muslimy vždy do role obětí.
Dne 26. listopadu poskytl syrský prezident Bashar al Assad rozhovor s RaiNews24 , který měl být vysílán v Itálii 2. prosince.Z důvodů známých pouze vnitřní elitě se italská zpravodajská stanice rozhodla cenzurovat a odmítla poskytnout Syrské arabské republice vysvětlení pro toto náhlé rozhodnutí.Vláda ji propustila 9. prosince.
Rozhovor byl veden v angličtině.Video s arabskými titulky poskytuje syrské předsednictví;přepis SANA.
Otázka 1: Pane president, děkuji, že jste nás přijal.Prosím, řekněte nám, jaká je situace v Sýrii, jaká je situace na místě, co se děje v zemi?
Prezident Assad: Chceme-li mluvit o syrské společnosti: situace je mnohem, mnohem lepší, protože jsme se z této války poučili tolik ponaučení a myslím si, že budoucnost Sýrie je slibná;Vyjdeme z této války silněji.
Když mluvíme o situaci na místě: Sýrská armáda postupuje v posledních několika letech a osvobodila mnoho oblastí od teroristů, stále zůstává Idleb, kde máte al-Nusru podporovanou Turky a máte severní část Sýrie, kde Turci minulý měsíc napadli naše území.
Takže pokud jde o politickou situaci, můžete říci, že je to mnohem složitější, protože máte mnohem více hráčů, kteří se podílejí na syrském konfliktu, aby se to dalo dál a přeměnilo se ve válku o opotřebení.
Otázka 2: Když mluvíte o osvobození, víme, že existuje vojenská vize, ale jde o to, jak je nyní situace pro lidi, kteří se rozhodli být zpět ve společnosti?Proces usmíření, v jaké chvíli?Funguje to nebo ne?
Prezident Assad: Ve skutečnosti, metodika, kterou jsme přijali, když jsme chtěli vytvořit, řekněme, dobrá atmosféra – nazývali jsme to smíření, aby lidé žili společně a aby se lidé, kteří žili mimo kontrolu vládních oblastí, vrátili zpět pořádek práva a institucí.Mělo to dávat amnestii každému, kdo se vzdal své výzbroje a dodržoval zákon.Pokud jde o tento problém, situace není složitá. Pokud máte šanci navštívit jakoukoli oblast, uvidíte, že se život vrátil k normálu.
Problémem nebyli lidé, kteří spolu bojovali;Nebylo to, jako by se západní příběh mohl pokusit ukázat – jako Syřané bojující proti sobě, nebo jak tomu říkají „občanská válka“, což je zavádějící.Situace spočívala v tom, že teroristé převzali kontrolu nad oblastmi a prováděli svá pravidla.Když ty teroristy nemáte, vrátí se lidé zpět do svého normálního života a budou žít mezi sebou.Nebyla žádná sektářská válka, neexistovala žádná etnická válka, nebyla politická válka;byli to teroristé podporovaní vnějšími mocnostmi, mají peníze a vyzbrojování a tyto oblasti okupují.
Otázka 3: Nebojíte se, že tento typ ideologie, který se odehrával a jak víte, byl základem každodenního života lidí po mnoho let, v některých ohledech může zůstat ve společnosti a dříve či později se vrátí?
President Assad: Toto je jedna z hlavních výzev, kterým čelíme.To, na co se ptáte, je velmi správné.Máte dva problémy.V oblastech, které byly mimo kontrolu vlády, vládly dvě věci: chaos, protože neexistuje zákon, takže lidé – zejména mladší generace – nevědí nic o státě, právu a institucích.
Druhou věcí, která je hluboce zakořeněna v myslích, je ideologie, temná ideologie, wahabská ideologie – ISIS nebo al-Nusra nebo Ahrar al-Cham, nebo jakýkoli druh těchto islámských teroristických extremistických ideologií.
NYT navrhl, aby povstalci přestali ukazovat světu své zvěrstva, zatímco The Guardian zjevně nevšiml tohoto.Italský státní Saqar zcela vlevo se chystá zavraždit syrské vojáky v Idlibu v roce 2012.
Nyní jsme se touto realitou začali zabývat, protože když osvobodíte oblast, musíte tento problém vyřešit jinak, jaký je smysl osvobození?První část řešení je náboženská, protože tato ideologie je náboženská ideologie, a syrští náboženští duchovní, nebo řekněme náboženská instituce v Sýrii, vyvíjí v tomto ohledu velmi silné úsilí a uspěli;podařilo se jim pomoci těmto lidem porozumět skutečnému náboženství, nikoli náboženství, které je učili al-Nusra nebo ISIS nebo jiné frakce.
Otázka 4: Takže v podstatě jsou klerici a mešity součástí tohoto procesu usmíření?
President Assad: Toto je nejdůležitější část.Druhou částí jsou školy.Ve školách máte učitele, máte vzdělání a máte národní kurikulum, a toto kurikulum je velmi důležité pro změnu mysli těchto mladých generací.Za třetí, máte kulturu, máte roli umění, intelektuálů atd.V některých oblastech je stále obtížné hrát tuto roli, takže pro nás bylo mnohem jednodušší začít s náboženstvím, za druhé se školami.
Otázka 5: Pane předsedající, dovolte mi, abych se na okamžik vrátil do politiky.Zmínili jste Turecko, dobře?Rusko bylo v těchto letech vaším nejlepším spojencem, není to tajemství, ale nyní Rusko kompromituje s Tureckem v některých oblastech, které jsou součástí syrské oblasti, jak to tedy hodnotíte?
President Assad: Abychom pochopili ruskou roli, musíme porozumět ruským principům.Pro Rusko se domnívají, že mezinárodní právo – a mezinárodní řád založený na tomto právu – je v zájmu Ruska a v zájmu všech lidí na světě.Pro ně tedy podporou Sýrie podporují mezinárodní právo;to je jeden bod.Za druhé, být proti teroristům v zájmu ruského lidu a zbytku světa.
Takže být s Tureckem a dělat tento kompromis neznamená, že podporují tureckou invazi;spíše chtěli hrát roli, aby přesvědčili Turky, že musíte opustit Sýrii.Nepodporují Turky, neříkají „je to dobrá realita, přijímáme ji a Sýrie ji musí přijmout.“ Ne, ne.Ale kvůli americké negativní roli a západní negativní úloze, pokud jde o Turecko a Kurdy, Rusové vstoupili, aby vyvážili tuto roli, aby situaci vylepšili … Neřekl bych lépe, ale méně špatně, pokud chcete být přesnější.Mezitím je to jejich role.V budoucnu je jejich postavení velmi jasné: syrská integrita a syrská suverenita.Sýrská integrita a svrchovanost jsou v rozporu s tureckou invazí, což je velmi zřejmé a jasné.
Otázka 6: Takže mi říkáte, že Rusové by mohli dělat kompromisy, ale Sýrie nebude s Tureckem dělat kompromisy.Myslím, že vztah je stále dost napjatý.
Prezident Assad: Ne, ani Rusové neučinili kompromis ohledně suverenity.Ne, zabývají se realitou.Nyní máte špatnou realitu, musíte se zapojit, abyste něco udělali … Neřekl bych kompromis, protože to není konečné řešení.Může to být kompromis, pokud jde o krátkodobou situaci, ale z dlouhodobého nebo střednědobého hlediska by Turecko mělo odejít.O tom není pochyb.
Otázka 7: A z dlouhodobého hlediska nějaký plán diskusí mezi vámi a panem Erdoganem?
Prezident Assad: Nebyl bych hrdý, kdybych jednoho dne musel.Cítil bych se znechucený zacházet s těmito druhy oportunistických islamistů, ne s muslimy, islamisty – je to další termín, je to politický termín.Ale znovu, vždycky říkám: Moje práce není spokojená s tím, co dělám, nebo ne šťastným nebo čímkoli.Nejde o mé pocity, jde o zájmy Sýrie, takže kamkoli naše zájmy půjdou, půjdu.
Otázka 8: V tuto chvíli, když se Evropa dívá na Sýrii, existují kromě hlavních otázek dva hlavní problémy: jeden jsou uprchlíci a druhý džihádisté nebo zahraniční bojovníci, kteří se vracejí do Evropy.Jak vidíte tyto evropské starosti?
President Assad: Musíme začít jednoduchou otázkou: kdo vytvořil tento problém?Proč máte v Evropě uprchlíky?Je to jednoduchá otázka: kvůli terorismu, který podporuje Evropa – a samozřejmě Spojené státy, Turecko a další -, ale Evropa byla hlavním hráčem při vytváření chaosu v Sýrii.Takže to, co se děje, přichází.
Otázka 9: Proč říkáte, že to byl hlavní hráč?
Prezident Assad: Vzhledem k tomu, že veřejně podporovali, podporovala EU teroristy v Sýrii od prvního dne, prvního týdne nebo od samého začátku.Obviňovali syrskou vládu a některé režimy, jako je francouzský režim, posílaly vyzbrojování, řekli – jeden z jejich úředníků – myslím, že jejich ministr zahraničních věcí, možná Fabius řekl: „posíláme“.vytvořili tento chaos.Proto je pro mnoho lidí obtížné zůstat v Sýrii;miliony lidí zde nemohly žít, takže se museli dostat ze Sýrie.
Otázka 10: V této chvíli v regionu dochází k nepokojům a k určitému chaosu.Jedním z dalších spojenců Sýrie je Írán a situace se zde komplikuje.Má nějaká reflexe o situaci v Sýrii?
President Assad: Rozhodně, kdykoli budete mít chaos, bude to pro každého špatné, bude to mít vedlejší účinky a důsledky, zvláště když dojde k vnějšímu rušení.Pokud je to spontánní, mluvíte-li o demonstracích a lidech žádajících o reformu nebo o lepší situaci ekonomicky či o jiných právech, je to pozitivní.Ale když jde o vandalismus a ničení a zabíjení a zasahování z vnějších sil, pak ne – rozhodně to není nic jiného než negativní, nic jiného než špatného a nebezpečí pro všechny v tomto regionu.
Otázka 11: Bojíte se toho, co se děje v Libanonu, který je skutečným sousedem?
Prezident Assad: Ano, stejným způsobem.Libanon by samozřejmě ovlivnil Sýrii více než kterákoli jiná země, protože je to náš přímý soused.Ale opět, pokud je to spontánní a jde o reformu a zbavení sektářského politického systému, bylo by to pro Libanon dobré.Závisí to opět na vědomí libanonského lidu, aby se nikomu zvenčí nedovolilo manipulovat se spontánním hnutím nebo demonstracemi v Libanonu.
Otázka 12: Vraťme se k tomu, co se děje v Sýrii.V červnu vám papež Francis napsal dopis, ve kterém vás žádá, abyste věnovali pozornost a respektovali obyvatelstvo, zejména v Idlebu, kde je situace stále velmi napjatá, protože tam bojuje a když přijde dokonce na to, jak se s vězni zachází ve vězeních .Odpověděl jsi mu a co jsi odpověděl?
Prezident Assad: Dopis papeže se týkal jeho starostí s civilisty v Sýrii a měl jsem dojem, že obraz ve Vatikánu možná není úplný.To se dá očekávat, protože hlavní příběh na Západě je o této „špatné vládě“ zabíjení „dobrých lidí“, jak vidíte a slyšíte ve stejných médiích – každá kulka syrské armády a každá bomba zabíjí pouze civilisty a pouze nemocnice!nezabíjejí teroristy, protože se zaměřují na tyto civilisty!což není správné.
Takže jsem odpověděl dopisem vysvětlujícím papeži realitu v Sýrii – protože jsme nejvíc nebo první, kdo se zajímá o civilní životy, protože nemůžete osvobodit oblast, zatímco lidé jsou proti vám.Nemůžete mluvit o osvobození, zatímco civilisté jsou proti vám nebo společnosti.Nejdůležitější součástí vojenského osvobození jakékoli oblasti je podpora veřejnosti v této oblasti nebo v regionu obecně.To bylo jasné za posledních devět let, a to je proti našim zájmům.
Otázka 13: Ale tento druh hovoru vás v některých ohledech přiměl znovu přemýšlet o důležitosti ochrany civilistů a lidí ve vaší zemi.
Prezident Assad: Ne, to je něco, o čem každý den přemýšlíme, nejen jako morálka, principy a hodnoty, ale také jako zájmy.Jak jsem právě zmínil, bez této podpory – bez veřejné podpory nemůžete dosáhnout nic… nemůžete politicky, vojensky, ekonomicky a ve všech směrech postupovat vpřed.Bez veřejné podpory jsme nemohli odolat této válce devět let a nemůžete mít veřejnou podporu, když zabíjíte civilisty.Toto je rovnice, je to evidentní rovnice, nikdo ji nemůže vyvrátit.Proto jsem řekl, bez ohledu na tento dopis, to je naše starost.
Milovaný prezident Bashar al Assad obklopený tisíci Syřany
Vatikán je však opět státem a my si myslíme, že úlohou jakéhokoli státu – pokud se obávají těchto civilistů – je hlavní důvod.Hlavním důvodem je západní role při podpoře teroristů a právě sankce vůči syrskému lidu situaci zhoršily – a to je další důvod pro uprchlíky, které nyní v Evropě máte.Nechcete uprchlíky, ale zároveň vytváříte situaci nebo atmosféru, která jim řekne „jdou mimo Sýrii někde jinde“ a samozřejmě půjdou do Evropy.Tento stát nebo jakýkoli stát by se tedy měl zabývat příčinami a doufáme, že Vatikán bude hrát tuto roli v Evropě a po celém světě;přesvědčit mnoho států, že byste měli přestat zasahovat do syrské otázky a přestat porušovat mezinárodní právo.To stačí, abychom lidé dodržovali mezinárodní právo.Civilisté budou v bezpečí, objednávka bude zpět, všechno bude v pořádku.Nic jiného.
Otázka 14: Pane předsedající, několikrát jste byli obviněni z používání chemických zbraní, a to byl nástroj mnoha rozhodnutí a klíčový bod, červená čára, pro mnoho rozhodnutí.Před rokem, před více než rokem, došlo k události Douma, která byla považována za další červenou čáru.Poté došlo k bombovým útokům a mohlo to být ještě horší, ale něco se zastavilo.V těchto dnech se prostřednictvím WikiLeaks ukázalo, že se ve zprávě mohlo stát něco špatného.Zatím tedy nikdo nemůže říci, co se stalo, ale při hlášení toho, co se stalo, se mohlo stát něco špatného.
President Assad: Vždy jsme – od začátku tohoto vyprávění o chemických zbraních – říkali, že jsme ho nepoužívali;nemůžeme ho použít, je nemožné, aby se v naší situaci použilo z mnoha důvodů, řekněme – z logistických důvodů.
Intervence: Dejte mi jednu.
President Assad: Jeden důvod, velmi jednoduchý: proč postupujete, proč byste měli používat chemické zbraně ?!Postupujeme, proč je potřebujeme používat ?!Jsme ve velmi dobré situaci, tak proč ji používat, zejména v roce 2018?To je jeden důvod.
Za druhé, velmi konkrétní důkaz, který vyvrací tento příběh: když používáte chemické zbraně – jedná se o zbraň hromadného ničení, mluvíte o tisících mrtvých nebo alespoň stovkách.To se nikdy nestalo, nikdy – máte pouze tato videa o inscenovaných chemických útocích.V nedávné zprávě, kterou jste zmínili, existuje nesoulad mezi tím, co jsme viděli ve videu, a tím, co viděli jako technici nebo jako odborníci.Množství chloru, o kterém mluvili: za prvé, chlór není materiál hromadného ničení, za druhé, množství, které našli, je stejné množství, jaké můžete mít ve svém domě, existuje v mnoha domácnostech a používá se možná pro úklid a cokoli.Stejná částka přesně.To udělala organizace OPCW – falešnou a falšovanou zprávu jen proto, že Američané chtěli, aby tak učinili.Tato zpráva naštěstí tedy prokázala, že vše, co jsme řekli během posledních několika let, od roku 2013, je správné.Měli jsme pravdu, mýlili se.Toto je důkaz, jedná se o konkrétní důkaz týkající se tohoto problému.Opět platí, že OPCW je zkreslená, politizovaná a nemorální a organizace, které by měly spolupracovat s OSN na vytvoření větší stability na celém světě – byly použity jako americké a západní zbraně k vytvoření více chaosu.
Otázka 15: Pane předsedající, po devíti letech války mluvíte o chybách ostatních.Chtěl bych, abys mluvil o svých vlastních chybách, pokud nějaké existují.Existuje něco, co byste udělali jinak, a jaká je poučení, které může vaší zemi pomoci?
President Assad: Určitě, když mluvíte o tom, že něco děláte, vždy najdete chyby;to je lidská přirozenost.Ale když mluvíte o politické praxi, máte dvě věci: máte strategie nebo velká rozhodnutí a máte taktiku – nebo v této souvislosti implementaci.Takže naše strategická rozhodnutí nebo hlavní rozhodnutí byla postavit se proti terorismu, dosáhnout usmíření a postavit se proti vnějšímu vměšování do našich záležitostí.Dnes po devíti letech stále přijímáme stejnou politiku;jsme více drženi této politiky.Kdybychom si mysleli, že to bylo špatně, změnili bychom to;ve skutečnosti ne, nemyslíme si, že v této politice je něco špatného.Udělali jsme svou misi;implementovali jsme ústavu ochranou lidí.
Nyní, když mluvíte o chybách při implementaci, máte samozřejmě tolik chyb.Myslím, že pokud chcete mluvit o chybách týkajících se této války, neměli bychom mluvit o rozhodnutích přijatých během války, protože válka – nebo její část, je výsledkem něčeho dříve.
Během války jsme čelili dvěma věcem: první byl extremismus.Extremismus začal v tomto regionu na konci 60. let a zrychlil se v 80. letech, zejména ideologie Wahabi.Pokud chcete mluvit o chybách při řešení tohoto problému: pak ano, řeknu, že jsme byli velmi tolerantní k něčemu velmi nebezpečnému.To je velká chyba, kterou jsme se v průběhu desítek let dopustili;Mluvím o různých vládách, včetně mě před touto válkou.
Druhý, když máte lidi, kteří jsou připraveni se vzbouřit proti řádu, zničit veřejné majetky, spáchat vandalismus atd., Pracují proti své zemi, jsou připraveni jít a pracovat pro zahraniční mocnosti – zahraniční zpravodajství, požádat o vnější vojenský zásah proti jejich zemi.To je další otázka: jak jsme je měli?Pokud se mě zeptáte jak, řekl bych vám, že před válkou jsme měli více než 50 000 psanců, kteří nebyli například zajati policií;pro ty psance je jejich přirozeným nepřítelem vláda, protože nechtějí jít do vězení.
Otázka 16: A co také hospodářská situace?Protože část toho – nevím, jestli to byla jeho velká nebo malá část -, ale součástí toho byla také nespokojenost a problémy obyvatelstva v určitých oblastech, v nichž ekonomika nefungovala.Je to ponaučení někde?
President Assad: Může to být faktor, ale rozhodně to není hlavní faktor.Někteří lidé hovoří o čtyřech letech sucha, které nutilo lidi opustit svou půdu ve venkovských oblastech, aby šli do města … to by mohl být problém, ale to není hlavní problém.Mluvili o liberální politice … neměli jsme liberální politiku, jsme stále socialisté, stále máme veřejný sektor – velmi velký veřejný sektor ve vládě.Když máte velký veřejný sektor, nemůžete mluvit o liberální politice.Měli jsme růst, dobrý růst.
Při provádění naší politiky samozřejmě opět máte chyby.Jak můžete vytvořit rovné příležitosti mezi lidmi?Mezi venkovskými oblastmi a mezi městy?Když otevřete ekonomiku, města budou mít větší prospěch, to povede k většímu přistěhovalectví z venkovských oblastí do měst… to jsou faktory, které by mohly hrát nějakou roli, ale to není problém.Ve venkovských oblastech, kde máte více chudoby, hrály peníze Katarů skutečnější roli než ve městech, to je přirozené.Platíte jim za půl hodiny to, co za jeden týden dostanou;to je pro ně velmi dobré.
Otázka 17: Už jsme skoro tam, ale chci se tě na něco zeptat.Jeden je o rekonstrukci a rekonstrukce bude velmi nákladná.Jak si dokážete představit tuto rekonstrukci, kdo by mohl být vašimi spojenci při rekonstrukci?
President Assad: S tím nemáme velký problém.Když už mluvíme o tom, že Sýrie nemá peníze … ne, ve skutečnosti má Sýrie spoustu peněz;Syrští lidé na celém světě mají spoustu peněz a chtějí přijít a vybudovat svou zemi.Protože když mluvíte o budování země, nedává lidem peníze, je to o získání výhod – je to obchod.Mnoho lidí, nejen Syřanů, chce v Sýrii podnikat.Takže, když už mluvíme o tom, kde můžete mít finanční prostředky na tuto rekonstrukci, již máme, ale problém je, že tyto sankce brání těmto obchodníkům nebo společnostem v příchodu a práci v Sýrii.Navzdory tomu jsme začali a přesto některé zahraniční společnosti začaly hledat způsoby, jak se těmto sankcím vyhnout a začali jsme plánovat.Bude to pomalé, bez sankcí bychom neměli problém s financováním.
Otázka 18: Končí velmi osobní poznámkou, pane předsedo;cítíš se jako přeživší?
Prezident Assad: Pokud chcete mluvit o národní válce, jako je tato, kde téměř každé město bylo poškozeno terorismem nebo vnějším ostřelováním a dalšími věcmi, můžete hovořit o všech Syřanech jako o přeživších.Myslím, že je to lidská povaha: být přeživší.
Intervence: A vy sami?
Prezident Assad: Jsem součástí těch Syřanů.Nemůžu se od nich odpojit;Mám stejný pocit.Opět se nejedná o to být silným člověkem, který přežil.Pokud nemáte tuto atmosféru, tuto společnost nebo tento inkubátor, abyste přežili, nemůžete přežít.Je to kolektivní;není to jediná osoba, není to show pro jednoho člověka.
Novinář: Děkuji vám, pane prezidente.
Prezident Assad: Děkuji.
Sýrský prezident Dr. Bashar al-Assad: „Každý centimetr Sýrie bude osvobozen“
Londýn obvinil Rusko, že z Londýna spěšně vyváží zlato …
Američtí novináři zaznamenali trend, který by měl vylekat každého, kdo věří ve stabilitu světového měnového systému vůbec a dolaru s eurem zvlášť. Jak píše Bloomberg, „zlato je novou neodbytnou myšlenkou pro nacionalistické lídry Východní Evropy“.
Nejde tu, samozřejmě, o předpokládaný nebo skutečný nacionalizmus konkrétních politických vůdců, ale spíš o to, že do seznamu „nacionalistů“ (přinejmenším „ekonomických nacionalistů“) zapisují ty, kteří svým konáním názorně demonstrují nedůvěru k americko-centrickému (a někdy i evropskému) finančnímu systému. Toto konání může být oprávněně vykládáno jako příprava k jakýmsi geopolitickým a ekonomickým otřesům takového rozsahu, který si od nich nevyžádá dolary ani eura na bankovních účtech v Londýně nebo New Yorku, ale slitky zlata, spolehlivě schovaných kdesi ve střežených sklepeních Centrální banky.
Článek o tom, že východoevropské státy načaly vyvážet své zlato z Bank of England, kde bylo uloženo po mnohá desetiletí, se samozřejmě nemohl obejít bez výčitek na adresu Ruska – to je vysvětlitelné. Protože právě Rusko „přišlo s módou“ na zvýšení podílu drahého kovu ve zlatých a měnových rezervách a úschově zlata na svém území. Už před několika měsíci Bloomberg informoval, že „Zlatá strategie Ruska zafungovala“, a zdůrazňoval, že „Rusko předvedlo celému světu, že země s velkou ekonomikou a pátými největšími rezervami se může zbavit větší části dolarových aktiv a přitom se cítit velmi dobře“. Ale dnes zlatá horečka zasáhla některé země EU, které v podstatě neměla hrozit geopolitická rizika, nebo důvody k očekávání sankcí. To nabízí jen jediné logické vysvětlení: oni se tak jistí nikoli před národními, ale před globálními riziky.
Američtí novináři si stěžují: „Zlato – to je všechno, o čem v těchto dnech dokáží hovořit nacionalističtí vůdcové na východě Evropy“. A vyjmenovávají následky zlaté horečky: „Jen v tomto týdnu vláda Polska veřejně předvedla svou ekonomickou moc po dokončení repatriace 100 tun zlata. V Maďarsku protiimigrační premiér Orgán zvyšuje zásoby zlatých depozitářů, aby zvýšil bezpečnost svých zlatých rezerv. Zlatá horečka reflektuje kroky Ruska a Číny při diverzifikaci zlatých a měnových rezerv, překračujících tři biliony dolarů USA – do aktiv, která nejsou americkým dolarem. Děje se tak na pozadí sílícího geopolitického napětí s USA. Motivace v bývalém komunistickém bloku se, nicméně, mohou lišit“.
Motivace jsou skutečně různé, ale jen máme-li věřit oficiálním verzím. Šéf polské Centrální banky poté, co Polsko vyvezla, pro začátek, polovinu zlaté rezervy z Londýna, prohlásil, že o spolehlivosti Británie nepochybuje, ale „zlato, zkrátka, symbolizuje sílu země“.
Bývalý slovenský premiér Fico, který má v příštích volbách jisté šance k návratu k moci, si může dovolit neschovávat se za zdvořilost, a předkládá ostré historické argumenty. „Někdy vás vaši mezinárodní partneři mohou zradit“, – řekl. Odvolal se na pakt z roku 1938 mezi Francií, Británií a Německem, který umožnil Hitlerovi anexi části bývalého Československa, a připomenul nedávné odmítnutí Bank of England vrátit Venezuele její zlaté rezervy kvůli politickým rozporům. Navíc expremiér předpověděl rozvoj situace v případě, že ve světě nastanou nepředvídané komplikace: „Zaručuji, že, pokud se něco stane, tak neuvidíme z toho zlata ani gram. Pojďme to udělat (vrátit zlato na Slovensko – pozn.autora) co nejrychleji“.
Hovoříme-li o motivech Maďarska, lze si připomenout loňské prohlášení šéfa Centrální banky Gyorgy Matolcsy, že nákupy zlata jsou – „způsobem, jak zvýšit bezpečnost bohatství národa“.
Srbský president Vučič, kterého novináři Bloombergu nazvali „autoritářským politickým lídrem“ (strongman), rovněž motivoval svoje požadavky na zvýšení zlatých zásob Srbska uvažováním rizikového managementu, když prohlásil: „Vidíme, kam se pohybuje krize ve světě“.
Pokud máme věřit hodnocení novinářů americké agentury, bylo by, samozřejmě, možné dojít k závěru, že zlatá horečka je jakousi politickou nemocí, jejímiž příčinami mohou být staré historické křivdy, politická konjunktura, nebo dokonce přání získat nějaké vnitropolitické dividendy.
Problém je v tom, že se tato interpretace tříští při srážce s tvrdou realitou. Například v době, kdy Rusko začalo zvyšovat zásoby zlata v rezervách, Holanďané vyvezli z Londýna 122 tun zlata – přičemž holandské politiky lze těžko označit za „nacionalisty z Východní Evropy“ a obvinění z imitace kroků prezidenta Putina nebo předsedy Si jsou v tomto případě těžko použitelná.
Vlajková loď britského podnikatelského tisku, londýnské Financial Times, otiskly článek, ve kterém sloupkařka Rana Foroohar, známá svým skeptickým postojem ke zlatu, přiznala, že ji dokonce ani nestraší intenzita, s jakou roste zájem o kov: „Zlatí broučci (investoři do zlata nebo akcií společností těžících zlato, ale také další drahé kovy) mi vždycky připadali paranoičtí. Musíte skutečně věřit, že se hroutí nebesa, abyste v digitální době hromadili fyzické slitky. Takže je velmi znepokojivé, že někteří investoři a centrální banky mluví o zlatě. Centrální banka Holandska nedávno ve svém článku oznámila, že pokud dojde k závažnému restartu monetárního systému, mohou se zlaté rezervy stát základem pro obnovu světového měnového systému, protože „posiluje důvěru ve stabilitu rovnováhy centrální banky a vytváří pocit bezpečnosti“.
Pokud k seznamu přívrženců myšlenky nákupu zlata, jako obrany před rizikem budoucí devalvace dolaru, doplníme známého miliardáře, finančníka Raye Dalio (který rovněž není ani nacionalistou, ani politikem, a dokonce ani obyvatelem Východní Evropy, nýbrž skutečným Američanem), tak se veškerá propaganda na téma, že zlatá horečka je jen politický jev, rozsype na prach. Nedávno pan Dalio vysvětlil, že: – „ …dolar a samozřejmě i dolarové dlužní úpisy mohou být znehodnoceny kvůli americké rozpočtové politice a jednání FED USA, a že v tomto kontextu má smysl vzpomenout si na staré finančnické pořekadlo, že: – Zlato je jediným aktivem, které můžete mít, a které přitom není čímsi dlužním úpisem“.
Z toho vychází, že daleko logičtějším vysvětlením, které neodporuje známým faktům, je předpoklad, že kompetentní centrální banky a dobře informovaní finanční miliardáři (tedy ti, pro které je předpovídání finanční budoucnosti chlebem vezdejším a hlavní profesionální kompetencí) se preventivně připravují k nevyhnutelnému. Přitom se nesnaží přesvědčit ty, kteří věří, že stávající finanční systém je stabilní a bude fungovat věčně. Je to, koneckonců, chování logické: – čím později se proberou ostatní účastníci trhu, tím více zlata stihnou kompetentní centrální banky a šikovní miliardáři levně skoupit.
Radim Valenčík se na NR zmínil [1] o diplomové práci Jakuba Merce „Motivace české alternativní a dezinformační mediální scény k revizionistické aktivitě“.
Je jedním z několika lidí, s nimiž autor mluvil o jejich publikační činnosti, která se odehrává mimo mainstreamová media. Docent Valenčík uvádí, že otázky, které dostal a jeho odpovědi zaujímají významných 12 stránek a dodává, že rozhovor považuje za přínosný a Mercův komentář za poučný.
Potíž je v tom, že závěry práce [2] jsou předem dány jejím zadáním, které zjevně vyžaduje použít slova hybridní, propaganda, ego, peníze a ideologie.
K tomu přistupují tři základní téze:
Rusové využijí jakoukoli kritiku Západu a NATO ve své propagandě;
Rusové využijí jakoukoli chválu Ruska (třeba krajiny a lidí) ve svůj prospěch; a
Ti, kteří se dopustí prvních dvou hříchů to dělají buď kvůli egu, penězům nebo ideologii.
První dvě kategorie mohou být jakž takž tolerovány.
Nic jiného v té práci nenajdete. Nejde o politologickou studii, která by porovnávala „naši“ a „jejich“ propagandu a naznačovala respektivní slabiny obou.
Docent Valenčík cituje typickou otázku z rozhovoru: „Co si myslíte o tom, že tady ten Váš názor, který jste publikoval, mohl být použit, když to řeknu bez obalu, stranou, která se snaží propagovat nějaký proruský pohled? Psal jste to s vědomím, že to může být takto použito?
Jakub Merc mluví i s Janem Rychetským z Parlamentních listů. Řeč je o rozhovoru, který poskytl pro českou verzi serveru Sputnik. Týkal se jeho knihy.
Merc: „[…] s vědomím toho, že to je proruské médium, jak jste řekl, tak toto vyjádření, na které máte plné právo, Vám nevadilo, že může být v kontextu tohoto média použito k propagandistickým účelům?“
Vsuvka: Za „komoušů“ by Mercové hodnotili jinak: Soudruhu, ty jsi mluvil s kapitalistickým mediem. Nevadilo ti, že to co jsi řekl může být použito k jeho propagandistickým účelům?
A Merc dále poučuje: „Pokud bych šel dělat rozhovor do média, o kterém vím, že razí nějakou linii, tak bych asi zvažoval, že pokud budu mluvit o svém názoru na Rusko, tak to může být nějak použito. Právě v tomto konkrétním médiu. Kdybyste to dělal, co já vím, třeba do Lidových novin, tak tam by to asi bylo jenom o té knížce. Ale tady, oni se Vás třeba ptají, jak se Vám Rusko líbilo. Vlastně půlka toho rozhovoru není ani tak o té knížce, jako o tom, jak se Vám líbilo v Rusku, jak Vás vnímali lidi, jak Vy jste vnímal je. Na mě to působilo tak, že chtěli ukázat na Vaší výpovědi, že je Rusko hezké a že to co třeba v českých médiích říkají jiní lidi prostě není pravda.“
Autor je diskvalifikován tím, že vůbec a kam píše. Co píše nepadá na váhu. Inkvizitoři se tím řadí mezi post-švejkovské Flanderky:
„Pravda, že v Rusku se pije mnoho čaje? Mají tam také rum?“ „Rum je po celým světě, pane vachmajstr.“„Jen se nevykroucej,“ pomyslil si strážmistr, „měl jsi si dřív dát pozor na to, co povídáš.“ A otázal se důvěrně nakláněje se k Švejkovi: „Jsou v Rusku hezké holky?“ „Hezké holky jsou po celým světě, pane vachmajstr.“ „I ty chlape,“ pomyslil si poznovu strážmistr, „ty bys se chtěl teď nějak rád z toho dostat.“
Bdělost a ostražitost je nutné vtloukat do hlav studentů dokud jsou duté. Absolvent, který prověřuje, protože nedůvěřuje se jednou dočká slušné pozice a platu.
Církev ve Švédsku odhalila nástěnnou malbu, která uvádí Adama a Evu, z nichž každý má milovníky homosexuálů, a místo hada je pokoušena transgenderovou ženou.
V neděli byl odhalen „ráj“ lesbickou umělkyní Elisabeth Ohlson Wallin v kostele sv. Pavla v Malmö ve Švédsku a místo lákavého hada z Bible uvádí Adama a Evu s gay milenkou a transgenderovou ženou.
PŘEČTĚTE SI VÍCE: Švédsko používá peníze mrtvých občanů na show
Wallin malovala nástěnnou malbu v roce 2012 a pokusil se ji dát katedrále Skara, která odmítla.Wallin také v tom roce vytvořila „Ecce Homo“, řadu portrétních obrazů, z nichž jeden zachycuje Kristův křest s úplně nahým modelem a obnovenou Da Vinciho „Poslední večeři“ s transgender Ježíšem.
Helena Myrstenerová, farářka v kostele, uvítala obraz na Twitteru.„V neděli je psána historie,“ řekla.„Jediný švédský oltář LGBT obdržel kostel sv. Pavla v Malmö … Jsme tak šťastní a hrdí!“
Tento sentiment církev zopakovala v prohlášení, že obraz obdrželi „s hrdostí a radostí“:
POTŘEBUJEME OBRAZY, KTERÉ SE OTEVÍRAJÍ PRO VĚTŠÍ ZAČLENĚNÍ A IDENTIFIKACI V KOSTELE.JSME VDĚČNÍ ZA UMĚNÍ ALŽBĚTY, KTERÉ NÁM UMOŽŇUJE VYBUDOVAT DŮVĚRYHODNÝ KOSTEL, KTERÝ UKAZUJE, ŽE VŠICHNI JSME BEZ OHLEDU NA TO, KOHO MILUJEME A IDENTIFIKUJEME, V RÁJI UBYTOVÁNI.
Mnozí ze Švédska i mimo něj zesměšňovali obraz a kostel za jeho zobrazení.Jeden uživatel uvedl, že obraz není „o křesťanských hodnotách, ale pouze o politickém aktivismu“, který jej popisuje jako „hanebný“, zatímco jiný se ptal, zda se církev obtěžovala myslet na „ty v jejich kongregaci, kteří považují homosexualitu za hřích“. označil ji za „antikřesťanskou herezi, která olizuje a eucharistii.Odpovědné osoby by měly být vyloučeny. “
Jeremia@jere_backman
A church in sweden just put up this painting in their church. It’s their view of “paradise”.
I’m getting more and more traditionalist and conservative each day in this fkd up world.
Švédská církev je svědkem šílených levicových politik.V roce 2017 řekli duchovním, že by měli přestat hovořit o Bohu a Kristu s mužskými zájmeny a místo toho místo toho používat genderově neutrální termín „slepice“.Tvrdili, že i když Ježíš byl muž, „jeho pohlaví nebylo z teologického hlediska určujícím aspektem jeho identity“.
„Slovo„ slepice “je způsob, jak dát nové perspektivě,“ řekla děkanka kostela ve Västerås Susann Senter:
NÁBOŽENSKÝ KRISTUS JE VĚTŠÍ [NEŽ HISTORICKÝ ČLOVĚK] A MUSÍ BÝT V KAŽDÉ ÉŘE POPSÁN A MLUVEN NOVÝMI SLOVY A NOVÝMI PÍSNĚMI. TOUHOU PO POUŽITÍ NOVÝCH SLOV JE NAJÍT JAZYK NAŠÍ DOBY, KTERÝ SE OTEVÍRÁ SVATÝ.
O zostrelení MH17 sa toho popísalo a nahralo tony materiálu, aj na tému „cui bono“. Preklepala sa vari zo všetkých strán. Čím chce autor túto tému ešte obohatiť?
Kým nepoznáme skutočných páchateľov, riešenie tejto otázky v sebe obsahuje ešte značnú časť špekulácie. A nebudem ani predstierať, že ju dnes dokážeme vyriešiť, no tým, že si túto otázku vážne položíme, sa nám (pred záverečnou budúcou časťou) v potrebnej miere rozjasní obraz.
Ozaj, v jednom z predchádzajúcich článkov na túto tému sme sa pohrali s pojmom koincidencia. V prípade zostrelenia MH17 ich prekvapujúco nájdeme plnú hrsť. Napríklad ten dátum – 17. 7. 2014. Viete, že jedna z najtragickejších havárií (Boeingu 747) sa stala 17. 7. 1996? Bol to let TWA 800 z medzinárodného letiska J. F. Kennedyho v New Yorku do Paríža, pri ktorom zahynulo 230 ľudí. Podľa rozsiahleho vyšetrovania, do ktorého boli zapojené aj špičky FBI a CIA, bol príčinou výbuchu a následného pádu stroja do mora elektrický skrat v palivovej nádrži, od ktorého sa vznietil letecký benzín. No koincidenciou aj pri tomto nešťastí sa vyšetrovala verzia zostrelu protilietadlovou raketou. Keďže sa katastrofa udiala len 12 minút po štarte, videli ju stovky ľudí z pobrežia, aj členovia pobrežnej stráže, a videli aj ohnivú čiaru, ktorá stúpala k lietadlu ešte pred výbuchom. O nešťastnej náhode, spôsobenej raketou námorníctva, hovoril o niekoľko mesiacov neskôr pre tlač aj Pierre Salinger, bývalý poradca prezidenta Kennedyho.
Jasné, špekulácie… vtedy sa tiež o týchto alternatívnych verziách hovorilo ako o konšpiráciách. A od pádu dvojičiek o štyri roky neskôr je už toto slovo jedným z najfrekventovanejších v médiách hlavného prúdu. No zaujímavou koincidenciou s prípadom TWA 800 je aj to, že v polovici roka 2013 dostal vyšetrovací výbor petíciu veľkej skupiny ľudí, aby sa vyšetrovanie znovu otvorilo na základe nových skutočností. Výbor túto petíciu zamietol (koincidencia) len týždeň pred katastrofou MH17…
Jasné, je to len koincidencia, určite to nemá s MH17 nič spoločné. No o koincidenciách sme si kedysi povedali, že keď je vylúčená priama súvislosť, môže to byť „znamenie pre pozorovateľa“, aby si všimol iný detail.
Samozrejme, treba jednoznačne povedať, že nie je relevantné pýtať sa „cui bono“ v prípade katastrofy alebo nešťastia. Také niečo nie je dobré pre nikoho, okrem niektorých psychopatov a bulvárnych médií.
Keď v prípade MH17 akceptujeme, že platí dnešná oficiálna verzia JIT (a Bellingcatu), aj vtedy by šlo vlastne o nešťastnú náhodu, keď nikto v skutočnosti nechcel strieľať na civilné lietadlo a z ruskej strany by šlo o obvinenie z hrubej nedbalosti, keď takejto tlupe nezodpovedných dobrodruhov zverilo takú nebezpečnú zbraň. Aj v tomto prípade by otázka „cui bono“ bola nepatričná.
Tá by bola namieste len vtedy, ak by niekto skutočne plánoval zostreliť civilné lietadlo. No je také niečo vôbec možné?
Krátko po katastrofe, 7. 8. 2014 zverejnil Kyiv Post správu, že náčelník tajnej služby Ukrajiny (SBU) Valentyn Nalivajčenko oznámil na tlačovej konferencii, že Rusko vyslalo na Ukrajinu svoj BUK zámerne s rozkazom zostreliť civilné lietadlo, ale cieľom mal byť let Aeroflotu 2074, ktorý smeroval z Moskvy na Cyprus a v danom momente sa nachádzal v blízkosti. Zo zostrelenia mala byť obvinená Ukrajina a malo poslúžiť ako dôvod na plnohodnotnú inváziu ruských vojsk. SBU údajne disponovala spravodajskými informáciami, ktoré Nalivajčenka oprávňovali na takéto prehlásenie, no do protokolov JIT sa takéto informácie nikdy nedostali. Takže v tomto prípade by to bola zbabraná operácia pod falošnou vlajkou.
Ale malo by to vôbec zmysel? Čo by tým páchateľ sledoval, aby mu z toho kvaplo pozitívne „cui bono“? Odpoveď nájdeme v historických príkladoch, alebo napríklad aj u Karla Čapka. Keď si pozorne premietneme jeho Matku na dnešné udalosti, tak ak sa črtá konflikt, ktorý si žiada širokú mobilizáciu, a eskalácia lokálneho konfliktu sa nedá robiť bez masívnej podpory domáceho obyvateľstva aj zahraničných partnerov, tak je potrebná srdcervúca udalosť (potopenie školskej lode), aby matka strhla zo steny pušku a podala ju najdrahšiemu synovi so slovom „JDI“.
Ale prečo potom zapadla do zabudnutia tá tlačovka náčelníka SBU Nalivajčenka? Žeby jeho šéf z tohto odhalenia nemal radosť? Ozaj, pripomeňme si, ako v tom čase vyzeral Nalivajčenkov „šéf“:
Naša úvodná exkurzia za oceán teda vôbec nebola nemiestna. A keď sme už tam… spomenuli sme aj Kennedyho… a narazíme na ďalšiu koincidenciu. Kubánska kríza. Predchádzala jej nevydarená invázia protikastrovských rebelov v Zátoke svíň. Odvtedy uplynulo viac ako 50 rokov a pomaly sa odkrývajú tajné archívy z toho obdobia.
Na portáli National Security Archive, ktorý spravuje The George Washington University, nájdeme dokumenty o pláne operácie Mongoose – otvorenej invázie americkej armády na Kubu.
Táto operácia predpokladala úspešné vylodenie rebelov v zátoke svíň a rozšírenie povstania proti Fidelovi Castrovi. Z historicky známych dôvodov k tomu nedošlo a nasledovala kríza so sovietskymi raketami, ktorá skončila kompromisom. No na americkej strane, a znalí komentátori priznávajú vysokú mieru aktivity obom bratom Kennedyovcom, Johnovi aj Robertovi, nechceli situáciu ponechať v tomto geopoliticky nevýhodnom pate a chceli ju vyriešiť silou skôr, ako Kuba vstúpi do Varšavskej zmluvy alebo si tam sovieti postavia trvalejšie základne. A tak vznikol plán operácie Northwoods.
Na tejto prvej strane je zvýraznené slovo „para-military“. To je presne rovnaký pojem, aký sa dnes používa pre separatistov na východe Ukrajiny. Jadrom plánu bola reťaz diverzií na území Kuby, ktorá by ale prerástla jej hranice a postupne by ohrozovala bezpečnosť a mier v celej oblasti. USA by napokon neostávalo nič iné, len zasiahnuť vojensky. Spúšťačom, pokiaľ by nestačila žiadna z postupne eskalujúcich, udalostí, malo byť potopenie lode v kubánskych vodách, zostrelenie civilného lietadla s cestujúcimi, alebo zostrelenie vojenského lietadla USA tak, aby bolo nepochybné, že páchateľom je kubánsky MIG.
Nápad zostreliť civilné lietadlo, aby sa zdôvodnila vojenská intervencia, teda pôvodne nebol Nalivajčenkov, a dokonca nevznikol v ruskej hlave!
Zacitujme z tohto dokumentu podrobnosti:
„Je možné vytvoriť incident, ktorý vierohodne preukáže, že kubánska stíhačka zaútočila a zostrelila civilné charterové lietadlo pri lete z USA na Jamajku, do Guatemaly, Panamy alebo Venezuely. Cieľ by bol zvolený tak, aby dráha viedla ponad Kubu. Cestujúcimi môže byť skupina spolužiakov, ktorí budú cestovať na prázdniny, alebo ľubovoľná skupina ľudí so spoločným záujmom, ktorí by si mohli vybrať charterový let mimo bežných letových poriadkov.
V AFB Eglin by sa nafarbilo a označilo lietadlo tak, aby vznikol presný duplikát civilného lietadla, ktoré patrí organizácii CIA v oblasti Miami. V plánovanom čase by sa tento duplikát zamenil za skutočné civilné lietadlo a boli by v ňom naložení vybraní cestujúci, všetci so starostlivo pripravenou nepravou totožnosťou. Skutočné registrované lietadlo by sa zmenilo na dron.
Štarty dronu aj skutočného lietadla sa naplánujú tak, aby sa mohli stretnúť vo vzduchu južne od Floridy. Od bodu stretnutia by lietadlo s cestujúcimi klesalo do minimálnej letovej výšky a priblížilo by sa k pomocnej pristávacej dráhe na AFB Eglin, kde by bolo všetko pripravené na evakuáciu cestujúcich a lietadlo by sa uviedlo do pôvodného stavu. Medzitým by dron pokračoval v lete podľa letového plánu. Keď sa bude nachádzať nad Kubou, vysielal by dron na medzinárodnej núdzovej frekvencii signál MAY DAY so správou, že naň útočí kubánsky MIG. Vysielanie sa potom preruší deštrukciou lietadla na diaľku rádiovým signálom. Toto vysielanie zachytia rádiostanice ICAO na Západnej pologuli a ony oznámia USA, čo sa stalo s lietadlom, nebude to musieť –predať- svetu vláda USA.“
Zas koincidencia… alebo predsa niekto plánoval väčší vojenský zásah na východe Ukrajiny?
Protože jak je v mé hodovní síni známo, paní Katy je momentálně mimo možnost vytvářet nedělní povídání, rozhodl jsem se pro dnešní den zkusit vaše rozjímací schopnosti. Když se podíváte na následující obrázek, co asi tak povídá jelen té lani a co si asi ta laň myslí?
Po dohodě s Pantátou této hodovní síně, předkládám volné pokračování předchozího (26.11.) překladu názorů energetického experta Borise Marcinkeviče, tentokrát věnované převážně tranzitu přes Ukrajinu …
Předchozí pořad skončil odhalením mýtu o tom, jak USA prostřednictvím svého LNG hodlají vést válku s Ruskem na evropském trhu plynem. Žádný americký plyn na trhu v podstatě není, a proto není ani konkurenční boj s Ruskem. Bylo by možné se beze spěchu přebírat v tom, nevede-li se v Evropě nějaká jiná konkurenční válka, a pokud ano, pak koho s kým…
Poslední dobou zpravodajské agentury doslova explodovaly fontánou zpráv o tom, jak se vyhrocují problémy kolem tranzitu plynu z Ruska do Evropy použitím plynovodního systému Ukrajiny. Probleskují názvy společností, jména úředníků nejrůznější úrovně, názory komentátorů k jejich prohlášením. O něco dříve proběhlo takové vzplanutí kolem prohlášení ředitele polské plynárenské společnosti „PGNG“ Piotra Wozniackého o odmítnutí podpisu dohody o dodávkách ruského plynu po skončení dohody dosavadní. Je třeba uznat vynalézavost pana Wozniackého při vymýšlení informační záminky bez jejího reálného podkladu. Události, probíhající v režimu on-line, ale ve skutečnosti začaly velmi dávno, a teď vidíme naprosto zákonité důsledky, jejichž příčiny není zcela jednoduché v takovém informačním šumu připomenout.
Proto se pojďme nejdřív vyznat v tom, co má bezprostřední vztah k Rusku, a teprve poté s kým a na jaké frontě bojuje Amerika na evropském kontinentu. Začněme Polskem: – stávající smlouva o dodávkách zemního plynu, ve které „PGNG“ figuruje jako odběratel a Gazprom dodává tuto energetickou surovinu, byla podepsána v minulém století (1996). Jako jakýkoli jiný kontrakt mezi zahraničními společnostmi, byl tento „Jamalský kontrakt“, jak mu říkají v Polsku, v souladu s platnou legislativou zemí, v jejichž jurisdikci jsou tyto společnosti registrovány – tedy v Polsku a v Rusku.
V roce 1996 bylo Polsko naprosto samostatným státem, s vlastní legislativní soustavou. Od 1.5. 2004 se pak Polsko stalo plnoprávným členem evropského společenství – EU. Tím přijalo dobrovolně závazek implementovat do své národní legislativy unijní zákony. V roce 2009 vstoupil v platnost tzv. Třetí energetický balíček (3.EB) a jeho plynová direktiva, která je jeho součástí. V roce 2012 Polsko znovu přešívalo svoji legislativu implementací nových výmyslů bruselských byrokratů. A to je asi tak všecko. Neexistuje možnost prodloužení 20 let staré smlouvy, kdy mělo Polsko zákony naprosto odlišné od dnešních. Pokud lze po prohlášení Wozniackého vůbec něco na dosavadní smlouvě posuzovat, tak gen.ředitel PGNG jen přesně splnil jeden z bodů „Jamalského“ kontraktu, když 3 roky před doběhnutím jeho platnosti informoval svého partnera, Gazprom, o nemožnosti kontrakt prodloužit. Odmítnutí prodloužení Jamalského kontraktu neznamená, že s námi Polsko hraje nějakou samostatnou hru na mezinárodní scéně, nýbrž svědčí o situaci přesně opačné. Polsko vstupem do EU prostě jen ztratilo část své státní nezávislosti. Wozniackému se jen podařilo odvést pozornost od tohoto prostého faktu někam stranou, a musíme uznat – podařilo se.
Pojďme se ale podívat na rozestavení figur kolem ukrajinského tranzitu. Od léta 2019 proběhly už tři konzultační schůzky k přepravě ruského plynu do evropských zemí prostřednictvím ukrajinské plynovodní soustavy, za účasti ministrů energetiky Ukrajiny a Ruska, šéfů státních společností Naftogaz a Gazprom a eurokomisaře pro energetiku Maroše Ševčoviče. Teď jsou informační agentury plné diskusí kolem celé řady prohlášení, především pak představitelů právě Ukrajinské strany. Šéfové Naftogazu Koboljeva a Vitrenko a ministr enegetiky Oržel, předvedli vystoupení emocionální a vřelá, přitom si ale žádný z komentátorů neklade otázku, co mají tito tři představitelé společného s přepravou plynu od 1.1. příštího roku… Po záříjové konzultační schůzce v Bruselu svůj komentář vyjádřil někdo úplně jiný – výše zmíněný Maroš Ševčovič – cituji: „Po 1. lednu 2020 nebude Naftogaz existovat jako operátor plynovodního systému Ukrajiny“. A je to pravda. Jedním z důsledků podpisu dohody o přidružení Ukrajiny k EU je souhlas vlády s implementací všech položek 3.EB do její národní legislativy, což potvrdil ukrajinský parlament koncem roku 2015 v podobě zákona o trhu plynem. Obsah tohoto zákona pochopíme teprve po podrobnějším seznámení se s oním 3.EB. Ten je názorným příkladem toho, co je to doktrína liberální ekonomiky nikoli v krásných slovech, ale ve skutečnosti. Teprve potom pochopíme, co konkrétně nabízí Rusku naši ruští liberálové, a v co se přemění jejich teorie, pokud dojde k její praktické realizaci.
Liberální doktrína ekonomiky vychází z toho, že na trhu musí být přítomno co nejvíce společností, nabízejících stejný produkt, nebo druh služeb. V takovém případě nabídka převýší poptávku a v důsledku konkurence se ceny sníží samy od sebe – vše vyřeší trh – a vydělá na tom spotřebitel, kterému budou nabídnuty lepší služby za minimální cenu. Počátkem 90. let zahájená globalizace, posílená v důsledku rozšíření EU o země bývalé východní Evropy a tří bývalých sovětských republik, nemohly nepřivést vedení EU k pokusu o vytvoření plánů na liberalizaci evropského energetického trhu. Myšlenka to byla veskrze progresivní – zajistit rovnost podmínek pro rozvoj hospodářství členských zemí EU, zvýšit jejich energetickou bezpečnost a zabezpečení energiemi. Týkalo se to všech odvětví energetiky a jen liberalizace celého tohoto komplektu mohla zajistit dosažení těchto cílů.
V případě plynu byl systém stejně jednoduchý: – pokud bude málo plynu v Dánsku, musí např. Španělsko tam přesunout svoje rezervy – a naopak. Pokud ceny na severu budou příliš vysoké, vnitřní trh EU musí vyrovnat takovou věc dodávkami z jižních zemí, kde tou dobou budou ceny nižší. Plynový trh musí sám vyrovnávat ceny a chybějící rezervy v té či oné zemi – naprosto liberální! Organizačně samozřejmě problém triviální řešení nemá. Přírodní plyn nemá liberální ideologii příliš v lásce, ani matka Příroda si do toho také nedá mluvit. Naleziště nebývají tam, kde je to předepsáno, a umístění podzemních plynojemů je také jaksi mimo direktivy z Bruselu. Bez ironie je otázka, kterou se pokouší řešit EU v mnohém stejná s tou, kterou řešili zakladatelé jednotné soustavy zásobování plynem SSSR – ale s pořádnou předběžnou přípravou v podobě vyřešených otázek existující plynofikace prakticky celého území Evropy. Zdálo by se tedy, že zbývalo jen na základě existující báze propočítat, kolik bude třeba plynových interkonektorů (plynovodů, umožňujících přečerpávání plynu oběma směry), kolik existujících spojení je třeba modernizovat, kolik kompresorových stanic, kde a nakolik lze zvýšit kapacitu kompresorových stanic stávajících, vypracovat technicko-ekonomická zdůvodnění nezbytných investic – a pak by bylo možno přistoupit k jednání s velkými společnostmi, které vlastní a spravují nedůležitější části plynové soustavy. Odsouhlasit budoucí náklady, spočítat sazby, atd.
Zdálo by se, že propočet je velmi jednoduchý. To je ale zřejmě inženýrská logika, která se vedení EU zdála být až příliš jednoduchá. Jejich volba tedy padla na utilitární zájmy a ideologii, jež se už druhé desetiletí snaží administrativními metodami prosadit liberální doktrínu v rámci EU. Překvapivá volba měla velký problém – Rusko.
Občas nám říkají, že rozpory mezi EU a Ruskem začaly až po ukrajinských záležitostech v zimě 2013-14. To je ale jasná lež, protože se události začaly roztáčet už v roce 2009, v důsledku rozporů nahromaděných už z minulého století. Ještě před „Bělověžským pralesem“1) probíhal v Evropě další katastrofický proces – rozpad RVHP, po němž se východoevropské země staly naprosto samostatnými. Upozorňuji na zajímavý fakt: – západní Evropa měla k těmto událostem nadšený vztah a vítala všechny probíhající změny. Přitom ale požadovala, aby se neměnila jediná konstanta – žádné změny v zákonech zemí bývalé RVHP, žádná privatizace a denacionalizace nesměly narušit existující smlouvy se SSSR o potrubních dodávkách ropy a plynu: – dělejte si, co chcete, likvidujte jeden druhého, ničte památníky sovětských vojáků – ale na kompresorové stanice a potrubí nesahejte! Požadavek zhruba v tom smyslu byl poprvé zformulován v roce 1990 na poradě EU holandským ministerským předsedou Lubbersem, který navrhl současně cukr i bič – cituji: „Členské země EU budou investovat do ekonomiky států Východní Evropy, které výměnou za investice budou zabezpečovat Západ energií a energonosiči. Východní Evropa potřebuje, jako nikdy předtím, investice, a EU se současně snaží o nezávislost na jiných dodavatelích energií – jako např. země OPEC – a o diverzifikaci dodávek energonosičů“. Jednoduché a bez příkras. Výměnou za investice a technologie bylo východním zemím nabídnuto poodejít od nalezišť přírodních zdrojů a nepřekážet. Za půl roku EU předložila koncepci Energetické charty Evropy (ECHE) a už 17.12.1991 v Haagu tento dokument podepsalo 51 států. Kromě zemí EU to byly země SNG2), Kanada, Japonsko a USA. Energetická charta má deklarativní charakter – podepsaní nemají povinnost měnit podle ní svoji národní legislativu.
Evropská byrokracie následně, beze spěchu, připravila dokument, který byl pro signatáře už závazný. Roku 1994 byla připravena k podpisu smlouva o ECHE a Rusko ji podepsalo, ale s připomínkou, že před její ratifikací parlamentem bude plnit její ustanovení jen v míře nekolidující s Ústavou a dalšími zákony našeho státu. Podle ECHE měli zahraniční investoři mít stejná práva s ruskými společnostmi v průzkumu a využívání nalezišť energetických surovin, kterým ECHE ponechávala volné ruce v cenové politice, v přepravě plynu, ale přístup k magistrálním plynovodům měli mít všichni volný. Bylo by logické, pokud by ECHE podporovala zrcadlová práva exportérů, a poskytovala by Gazpromu a Rosněfti přístup k potrubím na území EU. Nic takového tam ale není. Smlouva o ECHE je natolik zřetelně seřízena na zájmy států importujících ropu a plyn z Ruska, že dokonce i v dobách Borise Jelcina ji Státní duma odmítla ratifikovat. Tato skutečnost postačí k pochopení toho, nakolik ostrý byl diktát EU. Ano, právě EU, protože Kanada a USA smlouvu o ECHE nepodepsaly. Některé další země, které smlouvu podepsaly, ji neratifikovaly – Bělorusko, Island, Norsko a Austrálie.
To, že se prezidentem naší země stal v roce 2000 nový člověk, nevyvolalo zpočátku se strany EU žádné reakce, protože v Putinovi pokračovatele linie B. Jelcina. Během několika let si ale stát vrátil vedoucí pozici v palivo-energetickém komplexu, začala obnova jaderného projektu. V roce 2000 namísto liberalizace přišel start společnosti Rosněfť a zatímco po roce 1998 se tato společnost stěží vešla do první desítky největších ropných společností Ruska a potácela se ve ztrátě, po roce 2000 se poprvé dostala do zisku. Pak začal prudký růst. Jestliže v roce 2000 těžila jen kolem 13,5 mil tun ropy, tak v roce 2007 už 100 milionů tun. V podmínkách takového vzestupu Gazpromu a Rosněfti slábla pozice vnitřních podporovatelů účasti Ruska v ECHE. EU se pokoušela zvýšit nátlak, ale k jejím argumentům už naslouchal málokdo. Od roku 2000 probíhala jednání o podpisu tzv. Protokolu o tranzitu, který byl součástí ECHE, čímž se EU snažila snížit nespokojenost Ruska. Ovšem v době pro EU nepříliš vhodné vypukla v roce 2006 krize kolem ukrajinského tranzitu. Rusko stálo hodně sil, aby vyřešilo všechny sporné otázky – vyřešeny ale byly výlučně po dvoustranných jednáních – EU se vůbec neangažovala. V dubnu 2006 byl na ekonomickém fóru v Londýně místopředseda správní rady Gazpromu A.Medvěděv překvapivě lakonický, když řekl, že: „…ECHE je mrtvě narozeným dokumentem, neodrážejícím podmínky reálného trhu, pod jakoukoli kritiku je i tzv. Protokol. V Chartě je založen vyloženě diskriminační přístup k Rusku, mezinárodní dohoda se netýká nešíření jaderných technologií, námořní přepravy ropy a odkazuje tyto otázky na národní legislativu zúčastněných zemí. Kromě přístupu k ruským potrubním systémům ECHE nezajímá vůbec nic jiného. Na jednáních o dopravním protokolu naše země vyčerpala zásobu ústupků“.
Těm, kteří se nadále tvářili, že chování Ruska nechápou, bylo adresováno vystoupení V.V.Putina na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007, kde k ekonomické bezpečnosti řekl: „Ekonomická bezpečnost je sférou, kde by se všichni měli držet jednotných principů. My jsme k čestné konkurenci připraveni…Rusko není proti dohodnutí principů vztahů s EU ve sféře energonosičů. Principy ECHE jsou vcelku přijatelné, ale nevyhovuje nám samotná podstata Charty“. Druhého dubna 2008 Státní duma schválila federální zákon č. 57 o pravidlech realizace zahraničních investic do hospodářských společností, majících strategický význam pro zajištění obrany země a bezpečnosti státu. Stručně řečeno, dostalo se zahraničním společnostem rizika omezeného vyvlastnění v případě, že se pokusí převzít kontrolu nad podniky, majícími význam pro obranu země, nebo majících pro stát strategický význam. V zákoně je i dlouhý seznam takových organizací, na jehož konci jsou hospodářské organizace z registru subjektů přirozených monopolů. Je tam mimo jiné i přeprava zemního plynu a ropy potrubími, služby vedení el.energie, služby v přístavech a terminálech, až po doprovod lodí ledoborci po Severní mořské cestě. Pod zvláštním bodem jsou všechny druhy geologického průzkumu a těžba surovin.
Rok 2009 byl poznamenán další ukrajinskou tranzitní krizí, během níž EU znovu skvěle prokázala nesmyslnost smlouvy k ECHE, znovu se na řešení vzniklého problému nepodílela a vše se řešilo na dvoustranných jednáních mezi Ruskem a Ukrajinou. To stačilo k tomu, aby Rusko-evropské drama pod názvem ECHE a smlouva k ní došla svého smutného konce. V červnu 2009 tisková služba ruské vlády oznámila, že premiér ruské vlády Vladimír Putin dal pokyn k oficiálnímu upozornění evropských zemí, že Rusko omítá připojení k ECHE. Podzim toho roku se stal obdobím otevřené hysterie nadnárodního politika Evropy nad tímto políčkem se strany Ruska.
Prakticky současně byly zveřejněny a začaly se různě vnucovat hned dva balíčky dokumentů EK: – Direktiva o obnovitelných zdrojích energie a 3.EB. První z nich nemá žádný technický podklad a je sestavena – nevím jaký termín zvolit, protože by jim záviděl i Lev Trockij – obnovitelné zdroje mají v roce 2020 představovat 20% energetické bilance EU; v roce 2030 – 30%; v roce 2040 – 40%, atd. V této direktivě nejde o očistu životního prostředí, ale za jakoukoli cenu snížit závislost Evropy na ruských energetických zdrojích. Ničím se od ní neliší ani prosazování 3.EB. Průběžné výsledky hodnotili v roce 2015: – před Evropský soud šlo 16 zemí EU, 7 zemí nepřijalo nejen 3.EB, ale o deset let prodloužilo svoje závazky v implementaci 2.EB – m.j. země jako Francie, Británie, Rumunsko a Polsko. Proces implementace 3.EB s obtížemi ukončili v roce 2017 – přes soudy, pokuty a otevřené vydírání méně rozvinutých zemí (nepřijmou-li 3.EB, nedostanou dotace z EU). Třetí energetický balíček se vtloukal do legislativy členů EU soudním kladívkem a současně probíhal nekonečný kšeft. Ve 3.EB jsou desítky změn, na které byla EU nucena přistoupit pod tlakem řady států.
Takovým způsobem zahájila EU boj o liberalizaci plynového trhu, s přímým útokem na velké vertikálně organizované energetické společnosti, čímž od samého počátku vytvořila atmosféru opozice a ne spolupráce. EU prakticky v ultimativní formě požadovala restrukturalizaci velkých vertikálně organizovaných společností, s cílem oddělení těžby od importu energetických zdrojů a skladování plynu. EK tedy apriori předpokládá, že vertikálně organizované společnosti, vlastnící distribuční sítě, si dávají za cíl diskriminaci všech existujících dodavatelů plynu. Tím EU, po léta vystupující jako mentor liberální ekonomiky, legislativně vnutila soukromým společnostem povinné rozdělení jejich byznysu. A tito milí lidé pokračují ve vyprávění o hrůzách administrativní regulace ekonomiky v dobách vyspělého socializmu, o volném trhu a jeho schopnosti autoregulace ve prospěch všech jeho účastníků.
Přesto všechno ale EK nešla do rizika otevřeného konfliktu s velkými národními a nadnárodními vertikálně organizovanými korporacemi, a navrhla přechodné období ve třech variantách rozdělení:
Operátor s rozdělením vlastnického práva – společnosti, uskutečňující těžbu nebo import ze zemí za hranicemi EU, se vzdávají práva na vlastnictví většinového balíku v ditribučních sítích.
Nezávislý systémový operátor – společnost si zachovává všechno to vlastnictví, ale předává je do správy nezávislému systémovému operátorovi.
Nezávislý síťový operátor – zachovává si vlastnické právo i právo správy sítí, ale pod přísnou kontrolou EK.
Evropská komise se postarala i o vytvoření kontrolních orgánů: – „Evropské asociace operátorů“ plynových sítí; a „Agentury kooperace energetických regulátorů“. Další ozdobou 3.EB je regule č. 715, která zavedla princip volného přístupu k přepravním kapacitám, a každý z účastníků dostal právo rezervování určitých kapacit. K zabránění monopolizace slouží zákaz rezervace kapacit té či oné plynovodní sítě v množství překračujícím 50% její kapacity.
Pro Rusko je důležité to, že tuto reguli začala EK uplatňovat i k vnějším dodávkám plynu, přičemž k tomu přistupuje naprosto formálně podle zásady, co je psáno, to je dáno. Klasickým příkladem kolize je zmatek kolem plynovodu „OPAL“, který je pevninským pokračováním „Severního proudu-1“(NS-1). Vyvedení NS-1 na plnou kapacitu bylo provedeno v roce 2012. Aktéry jsou EK a společnost operátora „OPAL Gastransport GmbH“ – konsorcium několika německých společností. EK jim v roce 2012 uložila omezit pro jednoho dodavatele využití kapacity jen na 50% a vůbec ji nezajímalo, že na pobřeží moře vedle Greifswaldu je jen jeden dodavatel, a nikdo s alternativním plynovodem nepřišel a nepřijde…; EK se v říjnu 2016 chytla za nos a vyzvala je, aby využili plnou kapacitu plynovodu. V prosinci téhož roku jim ale, na základě stížnosti polského operátora na bránění konkurenci, opět uložila omezit kapacitu na 50%. V červenci 2017 jim zase vrátila možnost využití 100% kapacity. Zatím posledním dějstvím tohoto absurdního divadla je rozhodnutí Evropského soudu ve prospěch polského operátora (tentokrát na porušení solidarity v EU) a následující opětovný příkaz k omezení využití kapacity na 50%. A tito milí lidé učí Rusko, jak vést byznys podle evropských pravidel…
No, a tuto konstrukci si na hlavu, společně s kastrólem, nasadila Nejvyšší rada Ukrajiny. Třístranné konzultace k transportu plynu umožnily jejich účastníkům vypracovat jednu společnou pozici: – od 1.ledna 2020 budou Gazprom a Ukrajina vést jednání už jen podle evropských pravidel. Naftogaz tedy čekalo rozdělení minimálně na 3 části, na 3 nezávislé společnosti: – operátora plynovodního systému; – operátora distribučních sítí a operátora podzemních rezervoárů plynu. Přičemž plnit tyto pokyny mohla Ukrajina začít už od března t.r. Nezačala, a teď jí dochází čas, všichni jsou v napětí, protože ukrajinská vláda přistoupila k řešení až na podzim t.r. Proč? Pojďme to vzít bez právních kliček: – existuje smlouva o tranzitu z roku 2009 a její strany Naftogaz a Gazprom. V případě rozdělení Naftogazu se od 1.1.2020 musí objevit místo něho ve smlouvě úplně nová společnost – Operátor plynovodního systému Ukrajiny. Kyjevané spěchali do Bruselu, aby se poradili, jak takovou akci uskutečnit. Dostali jedinou možnou odpověď, získat písemný souhlas Gazpromu se změnou partnera, a dál konat podle schématu. Naftogaz se ani nepokusil otevřít ústa na toto téma, protože podmínka Gazpromu byla jasná: – odvolejte všechna soudní podání proti nám a všechny problémy v klidu vyřešíme. A tak čekali… – až se dočkali… Před našima očima se odehrává pokus o změnu partnera Gazpromu k 31.12.2019 v 00:00:00 hodin. Zdálo se jim všecko jednoduché: – svolají Nejvyšší radu a rychle přepíší zákony a za půl hodiny zaregistrují novou společnost, a vše je o.k.
Ale 3.EB předpokládá bod po bodu přísný postup:
Operátor musí dostat certifikát od národního ukrajinského regulátora plynového trhu.
Dále musí dostat certifikát Evropské asociace regulátorů plynového trhu. Jestliže první bod zajišťuje Ukrajina sama, tak s druhým je problém: – jako kterákoli společnost, vydáním certifikátu nese Evropská asociace odpovědnost za korporaci, jíž certifikát vydala. V tomto případě, – že operátor plynového systému Ukrajiny je technicky schopen zabezpečovat bezproblémovou přepravu plynu. Evropská asociace má dokonce vlastní fond pro případy havárií u některého z certifikovaných operátorů. To jsou reálné peníze a riskovat je jen tak, bez ohledu na skutečný technický stav ukrajinského plynovodního systému, Evropané sotva budou chtít. Poslední technický audit této soustavy z roku 2015 provedli němečtí experti. Verdikt byl truchlivý – 80% amortizace. Obvyklá lhůta pro vydání certifikátu je 2-3 měsíce, tedy prakticky ke konci topné sezóny.
Je tu ještě bod tři: – podle 3.EB musí operátor plynovodního systému Ukrajiny muset provést proceduru „Open Season“ – tzv. otevřeného podpisu. Vypracovává se projekt o rezervaci kapacity plynového systému Ukrajiny, odsouhlasí se s Evropským energetickým společenstvím, poté se vyhlašuje aukce, otevřená všem zájemcům. Doba pro podání žádostí je 2 měsíce, což je nesmysl, protože možnost využívat ukrajinský plynovodní systém v Rusku má jen Gazprom – nicméně, co je psáno, to je dáno… Lahůdkou toho podivného procesu je, že Gazprom dokonce ani nepotřebuje jednat s operátorem plynovodního systému Ukrajiny… Pokud ten předloží špatnou smlouvu, Gazprom nepodá žádost do aukce, ta bude označena za nezajištěnou a ukrajinský operátor bude muset vypracovat nové podmínky smlouvy, odsouhlasit je s Evropským energetickým společenstvím, vyhlásit aukci… atd. až donekonečna. Nejspíš do spuštění SP-2, po kterém tento cirkus Gazprom potřebovat nebude.
Aby nikdo nemohl Rusko obviňovat z nelítostné a bezcitné vraždy ukrajinského potrubního systému, šéf Gazpromu, ruský ministr energetiky i dokonce prezident Putin nabídli „měkkou“ variantu: – prodloužit smlouvu z roku 2009 do doby, dokud si EU a Ukrajina dostatečně nevyhrají se 3.EB. Eurokomisař pro energetiku tuto variantu podpořil, jen s jednou podmínkou: – prodloužená smlouva musí vzít v úvahu evropská pravidla. Ruská strana prohlásila, že není problém prodloužit smlouvu – jmenovitě Naftogazu, protože jiná právnická společnost na Ukrajině ke dnešku není. Gazprom má jen jednu podmínku – stažení všech podání Naftogazu proti Gazpromu. Jestliže ale šéfové Naftogazu prohlašují, že nechtějí roční prodloužení smlouvy, ale smlouvu na 10 let, pak vykládají nesmysly, protože takovou smlouvu by musel uzavřít nový operátor – který není. Dnes (4.prosince) ruský prezident Putin označil poslední, Ukrajinou předložené podmínky, za ekonomicky nepřijatelné – pozn.překl.
Nebude-li souhlas s podmínkami Gazpromu, tak od 1.1.2020 nebude ani tranzit plynu. Ukrajinský operátor dříve než v březnu 2020 nebude. Gazprom přece neodmítá tranzit – je jen třeba, aby byly pečlivě dodrženy všecky evropské regule…
Na tranzitu je zainteresována jak Ukrajina, tak Rusko, ale i Evropa – tedy interes je, ale smlouva není. Zato ale EU a Ukrajina mají 3.EB. Anebo snad 3.energetický balíček má Evropu?
Bělovežský prales – místo v Bělorusku kde 8.prosince 1991 šéfové svazových republik Ruska, Běloruska a Ukrajiny cestou tzv. „Bělověžských dohod“ rozhodli o rozpuštění SSSR
SNG – Společenství nezávislých států – mezinárodní dohoda 10 bývalých republik SSSR o vzájemné spolupráci, podepsaná v prosinci 1991 na základě tzv. Bělověžských dohod.
Čta rozuměj; rozuměje rozvažuj; rozvažuje rozsuzuj; rozsuzuje nehaněj a nepotupuj; ale umíš-li, lepší udělej:
a my budeme tebe chváliti.
Sixt z Ottersdorfu.
(Foto: iStock)
Jeremia
Nejvtipnější vyberu a vložím do obrázku.
