Jen tak

Den mateřské školky

Na dnešek bych měl jen dvě diskusní doporučení.

Jednak se opravdu podívejte na ty Slepičí kvoky zvané Twitter – najdete jej v pravém sloupečku a jsou tam docela zajímavosti (pokud je stíhám překvoknout – retweetovat), jednak bych chtěl doporučit ještě blog na tumblr – https://bavorv.tumblr.com/  Tady je dost zajímavých zejména obrázků z různých zdrojů, které se většinou nehodí do právě probíhající diskuse, přesto za shlédnutí stojí.

A pokud se vám to nehodí, bavte se i jinak dobře

Reklamy

Politička strany Merkelové vydělá miliony z utečenců ve svém hotelu

By VOICE OF EUROPE  15. dubna 2018

Pro vlastníky hotelů je krize uprchlíků v Německu velkým obchodem. Pouze v Kolíně nad Rýnem 2 200 uprchlíků již žije v hotelech a vlastníci dostávají odškodnění od 20 do 35 eur za den.

BILD

Staat zahlt 2,4 Mio. Euro – Politikerin kassiert auch für leeres Flüchtlings-Hotel https://www.bild.de/politik/inland/fluechtlingsheim/politkerin-kassiert-auch-fuer-leeres-fluechtlings-hotel-55388828.bild.html?utm_source=dlvr.it&utm_medium=twitter …

22:58 – 13 Apr 2018

Staat zahlt garantiert 2,4 Mio. Euro – Politikerin kassiert auch für leeres Flüchtlings-Hotel

Diese CDU-Politikerin verdient blendend an der Flüchtlingskrise. Der Staat macht es ihr leicht. Der Steuerzahler blecht.

bild.de

Nyní se ukázalo, že Andrea Horitzky, místní politička CDU A.Merkelové, je jedním z majitelů hotelů kde sídlí uprchlíci, který má dlouhodobou smlouvu s městem. Ale to není celý příběh.

V porovnání s ostatními hotely v Kolíně nad Rýnem je sedmiletá smlouva Horitzké nejdelší. Dohoda byla také učiněna v době, kdy počet uprchlíků již výrazně poklesl.

Podle německého Bildu v současné době žije v hotelu 26 uprchlíků za odměnu 35 eur za osobu denně. Ale brzy bude k dispozici více postelí, protože Horitzky plánuje renovovat hotel a rozšířit kapacitu s pěti přistýlkami. Vzhledem k tomu, že smlouva není ukončitelná, může politička CDU vydělat až 2,4 milionu eur, píše Bild.

Městská správa nechce potvrdit, zda se sama politička CDU zapojila do jednání o dvou milionech eur.

Horitzky řekla Expresu : „Hotel je mou profesí a tudíž můj soukromý podnik. Druhým je moje dobrovolná účast v CDU. Chci něco udělat pro lidi v Kolíně. “

Město Kolín nad Rýnem připustilo chyby v ubytování uprchlíků v hotelech. Po přezkoumání zakázek starostka Henriette Rekerová uvedla, že „postupy týkající se dohod s hotelem a turistickým ubytováním je třeba zlepšit. To se týká zejména zahrnutí dříve nesplněných doložky o ukončení. “

Dříve jsme informovali o tom, jak se majitelé hotelů a nemovitostí v Německu stávají milionáři v důsledku bydlení uprchlíků v drahých bytech a hotelech.

 

Pád Říma – Jak se jeho kultura zachovala i zničila

By ROBERT OSSENBLOK  15. dubna 2018

 Colosseum – Fotografie: Andrey Yurlov / Shutterstock.com

Byl to rok 476, kdy západní římská říše padla a ostrogótští vojáci rabovali město Řím. Odoacer byl novým vládcem velice zmenšeného města Říma a okolních zemí. Zde máme příklad velkého impéria, které se zhroutilo a převzaly ho „barbarské“ hordy. (tj. lidé, kteří nepatří k jedné z velkých civilizací: řecké, římské, křesťanské) Otázkou pak se bylo, co se stane životu v Římě, když tito útočníci usurpovali na trůn?

Od barbarů až po Odoacera v Římě

Upřímně řečeno, pro Římany se moc nezměnilo. Římská říše měla po staletí barbarské císaře. Řím povolil barbarům, aby se připojili ke své armádě, kde dokázali postupovat až se stali generály. Jakmile byl mocný generál s loajální armádou za sebou, snadným dobýt trůn. Římští císaři vládli obecně krátkou dobu a dynastie se nikdy nevytvořila. Odoacer mohl být korunován jako první barbarský král v Římě, ale před ním byl mnoho barbarských císařů.

FXQuadro / Shutterstock.com

Kulturně však tito císaři, a dokonce i samotný Odoacer, byli více Římany než barbary. Bezpochyby existovaly barbarské vlivy, jako například nošení kalhot, ale tito barbaři se dívali na Říma s velkou úctou. Řím byl velmocí západního světa a dokonce i když možná nenáviděli Římany, měli k římské kultuře určitý respekt. Proto byl zákon zachován. Ostatně naše občanské právo je založeno na právu římském. Jedná se o systém práva zobrazující spravedlnost a rovnost před zákonem, protože zákony jsou psány a uplatňovány stejným způsobem na každého, kdo je poškozen. Oponuje systému práva založenému na náboženství nebo založenému na jakémkoli momentálním názoru kmenového náčelníka.

Řím si podmanil germánské barbary, ale dávno před pádem Říma byly samotný Řím vnitřně dobýván stejnými germánskými barbary. Možná to vidíme jako příklad toho, jak může kultura přežít, když je podmaněna cizinci, dokud cizinci touží po přijetí hostitelské kultury. Řím přežil, protože barbaři se na to tak dívali.

Pád východu

Nicméně … Příběh východní římské říše je jiný. Po pádu západní římské Říše, říše na východě žila téměř tisíc let. Konstantinopole nepadlo až do roku 1453, jen jednou bylo dobyto během 4. křížové výpravy. Východní římská Říše převzala z větší části podobnou kulturu jako západní. Součástí této kultury byl římský zákon, který byl rozšířen císařem Justinianem.

Změna zákona

Pád Konstantinopolu však znamenal v tomto regionu konec římského práva. To bylo nahrazeno verzí zákona šaría, nastolený Otomany. Otomané se od Ostrogů velmi lišili tím, jak pohlíželi na Římany. Pro Otomany si Římané zasloužili žádnou úctu. Nepřijali pravou víru islámu, byla to oslabená říše, která v nich nevzbuzovala úctu a věřili ve svou vlastní nadřazenost.

Dnes je Evropa sjednocena historií římské kultury, jejíž příkladem je občanský zákoník přijatý všemi národy. Turecko na druhé straně má výrazně odlišnou kulturu; kulturu, která se více podobá kultuře islámských států na východě.

Jaké z toho má být poučení? Kultury se zachovají tváří v tvář invazi, pouze když invazní síla má vnitřní touhu přijmout kulturu hostitelského národa. Když touha chybí, kultura zmizí do neznáma. Koneckonců, kultura může jen doufat, že přežije, pokud ji její lidé budou podporovat.

Proč je islám totalitní systém a hrozba pro každou nemuslimskou civilizaci

By VOICE OF EUROPE  9. prosince 2017

Muslimové se modlí v Turíně, Itálie – Stefano Guidi / Shutterstock.com

Zeptali jsme se odborníka na politický islám a úspěšného autora několika knih, Dr. Billa Warnera, aby nám vysvětlil, co je přesně islám. Na tuto otázku odpověděl tím, že nám poslal esej s názvem „Politický islám, totalitní doktrína“.

 

Politický islám, totalitní doktrína

Dr. Bill Warner

Totalita je politický systém absolutní moci, kde stát nemá žádné omezení své autority a reguluje všechny aspekty veřejného a soukromého života.

PŘIROZENOST ISLÁMU
Nejběžnější hypotéza o islámu spočívá v tom, že je to náboženství založené na koránu. Nicméně, náboženský aspekt je jen malá část islámu. Není možné vědět, jak se modlit nebo jinak praktikovat náboženství s tím, co se nachází v Koránu.

Alláh se nalézá v Koránu a Mohamed ve dvou textech, jeho biografii, Súře, což je podrobná životní historie a jeho tradice nebo Hadith což jsou události, ke kterým došlo v Mohamedově životě. Hadith má obvykle několik dlouhých odstavců. Sbírka jeho tradic (hadís) se nazývá Hadith. Takže Sunna se nachází v Súře, jeho biografii a Hadith, jeho slovech a skutcích.

Více než 90 veršů Koránu říká, že Mohamed je dokonalým vzorem života pro všechny muslimy. Mohamed je dokonalým muslimem a všichni muslimové mají svůj život přizpůsobit jemu. Je dokonalý otec, manžel, soudce, vůdce, bojovník, podnikatel a politik. Jeho životní příklad, co říkal nebo udělal, se nazývá Sunna Mohammedova.
Celý islám se tedy nalézá ve třech knihách – Koránu, Súře a Hadithu. Většina lidí by byla překvapena, kdyby zjistila, že množství slov věnovaných Mohamedovi je více než šestkrát větší než Korán, slova o  Alláhovi.

Relativní velikosti textů trilogie

Dalším běžnou hypotézou je, že abyste  znali islám, musíte se o něm dozvědět od muslima. Není tomu tak. Islám je Alláh a Mohamed. Pokud čtete Korán (a nyní to je srozumitelné) a znáte Mohameda, znáte islám. Je důležité pochopit význam této skutečnosti. Cokoliv je v Koránu a v Sunně, je islám. Pokud něco není založeno na Koránu a Sunně, bez ohledu na to, kdo to říká, není to islám. Jediný muslim, který je absolutní a úplnou autoritou islámu, je Mohamed. Jakmile poznáte Mohameda, znáte jediného muslima, na kterém záleží.

To znamená, že o islámu mohou rozumět pouze ti, kteří znají Mohameda a Alláha. Důsledkem je, že nemusíte být muslimem, abyste pochopili islám. A protože většina muslimů má málo informací o Koránu a Sunně, jejich připomínky k islámu mohou být osobními názory.

The Relative Sizes of the Trilogy Texts

 

POLITICKÝ ISLAM
Takže všechna doktrína jsou nalezena ve třech knihách – Koránu, Súře a Hadith, Islámské trilogii. Pokud čtete Trilogii, objeví se něco pozoruhodného, ​​zjistíte, že většina doktríny není o tom, jak být muslimem, ale odkazuje se na nemuslimy. Arabské slovo pro nemuslima je Kafir, někdy přeloženo jako bezvěrec nebo nevěřící.

V islámské doktríně není Kafir nic pozitivního. Alláh nenávidí Kafiry a káže proti nim. Muslimové tvrdí, že křesťané a Židé jsou přijímáni islámem a jsou nazýváni lidmi knihy. Ale doktrína jde dál a říká, že jediní „skuteční“ křesťané jsou ti, kteří přijmou Mohameda jako jediného proroka, souhlasí s tím, že evangelia jsou omylem a odmítnou božskou přirozenost Ježíše. Skuteční Židé jsou ti, kteří přijmou Mohameda jako jediného proroka a považují Tóru za špatnou. Pokud to křesťané nebo Židé nepřijmou, jsou to Kafíři. Pohani, polyteisté, agnostitici, ateisté a všichni ostatní jsou Kafíři. Je důležité poznamenat, že islám tvrdí, že je posledním soudcem všech náboženství. Je to součást jeho totalitní povahy.

Je velice poučné, když vidíme, jaká část každého textu Trilogie je o Kafirovi.

Množství textu věnovaného společnosti Kafir

Více než polovina islámské doktríny se zabývá Kafirem. Kafir je mimo náboženství islámu a přesto je součástí islámské doktríny. Tento doktrinální vztah je politický, nikoliv náboženský nebo kulturní. Politický islám je definován jako islámská doktrína Kafira; největší část islámu je politická. Pouze muslimové jsou zaujati náboženským islámem, ale celé lidstvo je ovlivněno politickým islámem.

Islám není náboženství, ale kompletní civilizace. Islám má postoj nebo pravidlo pro všechny aspekty života. Je to náboženství, kultura a politický systém, kompletní způsob života. Pokud by byl islám pouze náboženstvím, bylo by to jedno. Například buddhismus je náboženství, kolik médií a politického prostoru se týká buddhismu? Buddhismus nevyžaduje žádnou civilizaci. Islám prosazuje všechny aspekty společnosti.

 

TOTALITARIANISMUS
Totalita je politický systém absolutní moci, kde stát nemá žádné omezení své autority a reguluje většinu aspektů veřejného a soukromého života. Neexistují žádné konkurenční politické strany, protože by vyvážily a omezily autoritu. Kritickým prvkem totalitarismu je absolutní moc usilující o vládnutí v co nejvíce oblastech života.

Totality v islámské doktríně
Totalita se nachází v samém jménu islámu. Islám znamená podání, podřízení Koránu a Sunně  Mohamedově. V Mohamedově životě vidíme základy absolutní moci. Poté, co odešel do Mediny, stal se džihádistou a napadl své sousedy. Když přišel do Mediny, ta byla napůl židovská. Za dva roky už v Medině nebyli židé. Byli vyhoštěni, zavražděni, zotročeni a popraveni. Mohamed napadl pohany z Arábie a Židy. Poté, co se Arábie podala islámu, Mohamed se obrátil na Sýrii a napadl křesťany.

Politický islám nakonec nebude tolerovat odpor. Zde je ukázka některé islámské politické doktríny o absolutní, celkové moci:

Korán 2: 193 Bojujte s nimi [Kafíry], dokud nebude více neshod a náboženství Allahovo zavládne absolutně, …

Zde jsou dvě hadísy:

Muslim 001, 0031 Mohamed: „Byl jsem určen, abych bojoval proti lidstvu, dokud nepřijmou, že neexistuje žádný bůh kromě Alláha a že věří, že jsem Jeho prorokem a přijímám všechna zjevení vyslovená skrze mne. …

Bukhari 4, 52, 196 Mohammed: „Byl jsem směřován na to, abych bojoval s Kafiry, dokud každý z nich nepřizná:“ Je jediný bůh a to je Alláh. „

Tato doktrína, založená na Mohamedově životě, spočívá v tom, že džihád bude veden proti Kafirům, dokud se nepoddají islámu. Tato teorie způsobuje neustálý tlak ve všech oblastech života po staletí. Doktrína nepůsobí v plnou silou ve všech dobách, měkne a ubývá, ale tlak na přivedení šaríje k moci nikdy nezmizí. Dnes se síla islámu zvětšuje po celém světě kvůli džihádu a migraci.

Poté, co vstoupil do společnosti, pravidla islámu dostala dostatek času. Výsledkem islámské politické doktríny je to, že veškerá moc – politická, kulturní a náboženská – se stává naprosto islámským. Jediné výjimky nastávají, když islámu odporuje síla, jako je Španělsko, Balkán a brány Vídně.

Univerzalita islámské doktríny

1. Islám se vztahuje na nejzákladnější detaily života
2. Každá osoba a všechny národy se musí podrobit islámské doktríně.

 

 

SHARIA
Protože islám je kompletní civilizace, má svůj vlastní právní systém nazvaný šaría. Šaría je mnohem víc než právní systém zákonů. Zahrnuje teologii, právo, filozofii, náboženské rituály a morálku. Sharia tvrdí, že je Alláhův zákon a musí nahradit všechny ostatní formy vlády.

Jedním z nejjednodušších způsobů, jak vidět univerzálnost islámské doktríny, je přezkoumání příručky o šaríjském právu, jako je např. „Důvěra cestujícího „. Témata zahrnují teologii, modlitbu, pohřby, daně, obchodní právo, bankovní právo, vůle, manželství, manžela / manželky, jak být matkou / otcem, sex, rozvod, kriminální právo, odpadlictví, politická vláda nad Kafirem, džihád, Lid knihy, křesťané, Židé, trest, rodinné právo, jídlo, etika, sex, umění, oblečení, používání koupelny, struktura vlády a tak dále. Je několik málo podrobností o životě, které nejsou zahrnuty v islámské doktríně.

Všimněte si, že zákony týkající se Kafírů jsou zahrnuty do šaríi. Neexistuje nikdo, kdo není zahrnut do islámské doktríny. Nikdo se nemůže opustit totalitní šaríu.

TOTALITÁRNÍ HISTORIE
Po Mohamedově smrti, jeho nejbližší společník se Abu Bakr, stal chalífem. Jeho prvním rozkazem bylo napadnout a rozdrtit muslimy, kteří chtěli opustit islám. Každý se musí podrobit islámu a jste-li jednou Muslimem, musíte zůstat muslimem, nebo můžete být potrestáni.

Dalším společníkem Mohameda, který se stal kalifem, byl Umar. Jeho desetiletá vláda byla věnováno džihádu dobytí křesťanských a Zoroastrianských Kafírů.

Zákon nasycení islámem
Turecko bylo nazýváno Anatolií nebo Malou Asií a bylo křesťanskou civilizací. Dnes je Turecko více než 95% muslimské. Severní Afrika, Egypt, Irák, Sýrie a Libanon bývaly křesťanské. Afghánistán byl buddhistický; Pákistán a Malajsie bývaly hinduistické. Dnes je zde více než 95% muslimů. Islám nedosahuje rovnováhy s původní kulturou; dominuje a zničuje domorodou kulturu v průběhu času.

Tento proces úplné civilizační nadvlády je zákon islámského nasycení. Doktrína vyžaduje, aby džihád nikdy nezanikl, dokud se původní obyvatelstvo nepoddá  šaríi. Postupně šaría přináší podřízení islámu. Doktrína je totalitní, takže výsledek je totalitní.

Islám je nejúspěšnější totalitní systém v dějinách. Existují postkomunistické společnosti a postnacistické společnosti, ale neexistují žádné post-islámské společnosti.

 

Pokud se chcete dozvědět více o islámu, navštivte internetové stránky Dr. Bill Warner:

https://www.politicalislam.com/

Putin: Konec iluzí …

Natalia Košeleva:

 

Nikdy jsem od voleb nic nečekala. Všecko je to fraška a cirkus. Poslední prezidentské volby

v Rusku mi ale vnukly naději. Zdálo se, že se konečně nyní podaří zlomit situaci. Konsolidovaný kandidát levice předvede vůli veřejnosti, přičemž ponechá ve funkci nynějšího silného a zkušeného lídra, a ten si uvědomí, že přišel čas k obrození socializmu v jedné jednotlivé zemi. To ale neklaplo. Velmi rychle bylo jasné, že bylo neuvěřitelně hloupé v to byť jen doufat.

Lidský faktor ve společnosti nezrušíte. Ve složitých podmínkách počátku 20. století bolševici dokázali uchopit a udržet si moc, přičemž jim tenkrát oponenti nehrozili zbavením mandátu, ale dokonce života. Vše, co dnes rudí potřebovali, bylo zkrotit ambice, pohnout mozkem a sečíst si 2+2. Nedokázali to. Pestrá levice nedokázala banálně rozeznat důležitost chvíle a zkonsolidovat se kolem jediného kandidáta, třebaže ne ideálního a jejich počínání odpudilo voliče. Výsledek byl zákonitý – elektorát odešel ke stávajícímu prezidentovi, zatímco levicové síly díky vlastní hlouposti, neschopnosti strategického myšlení propásly skvělou šanci předvést šéfovi země slunečný stav společnosti – její zřejmý příklon k levici.

Byla jistá naděje na výjimečné intelektuální vlastnosti Vladimíra Vladimíroviče, že sám zpozoruje a dovtípí se, že přišla doba k obrodě socializmu v jediné zemi. To se ale nestalo. Prezident považoval levicové nálady ve společnosti za stejný šumový jev, jakým jsou nálady liberální, a začal budovat ruskou společnost podle vlastní představy. Ale on, při veškeré mojí úctě a osobních sympatiích, zdaleka není géniem budování státu. Maximum, čeho je schopen, je to, co dělá – zachovat a vylepšit stávající, podle svých představ o okolním světě. Jaké ale má představy? Především je třeba pochopit, že není tvůrcem, ale sloužícím, kterého – jak ujišťuje Michail Chazin – postavili do role arbitra na mocenskými seskupeními. Proto se dalo očekávat, že ve svém jednání při reálném reformování a modernizaci Ruska bude pokračovat v režimu pro něj typickém – potlačovat a vyrovnávat. Jestliže přitlačil na liberální skupinu přes bratry Magomedovy, musel přiříznout i jejich soupeře, aby moc nevyrostli. A tak Vladimír Vladimírovič vystoupil s projevem o tom, že státní společnosti zabírají prostor určený malému podnikání. A máte to. Kdopak tam ujišťoval, že levicový obrat je jediný možný a nevyhnutelný?

Já jsem, upřímně řečeno, hned nepochopila, co to je – levicový obrat v dnešních pdmínkách?

Totální  znárodnění a posílení moci státu jako hlavního vlastníka všech podniků (s průvodním posílením skupin přisátých ke státnímu majetku)? Kde je ale záruka, že státní kapitalizmus bude právě sociálně zaměřen? Například Sečin (ředitel Rosněfti) se nepodobá plamennému Iljičovi. A co když lze nastartovat programy sociální pomoci i bez posilování role státu, jako je tomu v Evropě?

Tak v čem je tedy levicové zřízení? Kapitalistická podstata společnosti zůstane nedotčena a tak jako nastartovali sociální programy, tak je i vypnou? Toho jsme byli přímými svědky, když sociální programy na Západě, fungující v dobách SSSR, byly rychle zrušeny po jeho zhroucení. Takže, jaké kroky M.Chazin od prezidenta očekával, když očekával jeho levicově-konzervativní obrat?

Nechápu. A to v situaci, kdy si dnes málokdo představí, jakýže to má být levicově konzervativní stát v dnešní historické etapě – a zda je vůbec možný.

Obraťme se k mojí oblíbené historické praxi 20.století. Ta nám ukazuje, že vznik levicových kapitalistických (!) států sovětského typu probíhal jen po ničivých historických kataklyzmatech, jakými byla 1. a 2. světová válka. A přitom jsou vzniklé státy v historických měřítcích nestabilní a směřují k přirozeně kapitalistickému stavu – imperializmu, globalizmu. Důvodem je, že socializmus je variantou kapitalizmu, přesněji – jeho kritická odchylka, vznikající ve složitých krizových situacích. Silně oslabené elity nejsou schopny si udržet moc (vzpomeňme si na začátek roku 1917 v Rusku nebo léta 1945-46 ve Východní Evropě) a ta přechází do rukou lidu. Po nějaké době skupiny, které se znovu dostaly k moci, stávají elitními skupinami, které berou do správy majetek, aby si ho později přímo přivlastnily. Ruská lidová moc se udržela ještě docela dlouho, domnívám se, že m.j. z důvodu obrovského obětavého úsilí, vzniklého v důsledku neuvědomělého využití komunistických způsobů hospodaření (družstva, kolchozy, komuny) v rámci socialistické formace. Ale slabá teoretická příprava vůdců země neumožnila rozpoznat potenciál této formy hospodaření a její historický význam. V důsledku toho byly podniky v kolektivním vlastnictví zničeny nebo reformovány s degenerací podstaty.

Vraťme se ale k V.V.Putinovi.

Co to vlastně dnes předvádí? Především vidíme, že oslabuje stávající mocenské struktury, přičemž je jedno, k jakému politickému spektru politické duhy patří – zkrátka je nerozlišuje a nedělí.

Vytváří si novou vrstvu malých a proto jemu osobně oddaných vlastníků, podle možnosti si podřizuje elitární sekupení a staví stát nad všecky hráče. Copak nám to jen připomíná?

Bohužel, to, že sledujeme zdaleka nikoli levicový obrat ruské moci, ale spíš pravicový nebo krajně Pravicový.

Dnešní stav Ruska připomíná silně stav Německa období císaře, nebo dokonce Výmarské republiky. Pozdní vstup národních elit na už obsazené trhy, podřízené postavení v důsledku porážky ve válce, touha širokých mas po revanši, posilování národního kapitálu přes rostoucí vojenskou sílu. K čemu vedly takové podmínky rozvoje německého státu, to nikdy nezapomeneme.

Musíme ale chápat, že dnes Rusko touto cestou jde.

Výměna úderů mezi ruským národním státem a globalistickými elitami teprve začal. Podle mého Uvěznění dagestánských bratrů byl krok situativní, asymetrickou odpovědí na řadu diverzí na veřejných místech v Rusku, v jejichž řadě stál i Kemerovské nákupní centrum. Putinův úder na globalistický byznys přinesl dva průběžné výsledky – posílení  antiglobalistických seskupení uvnitř Ruska a provokování zahraničních globalistů k odvetnému úderu. Úprava prvního faktoru byla oznámena v jeho projevu ve Státní radě, kde státním společnostem oznámil, že se o svůj koláč budou dělit s malým byznysem. Ale odveta globalistů za svoje „koně“ stále ještě čeká. Pokud přiletí ve formě omezení národních kapitálových skupin na dnešním trhu, lze směle prohlásit, že Rusko udělá další krok ve hnědém směru.

Myslím si, že na tomto místě nou mí oponenti definitivně dopálení a ochotní zaházet mě shnilými vejci, případně na místě roztrhat. Budou mě obviňovat, že jsem nečetla  Dimitrovovou definici, že kecám a pomlouvám. Pojďme si to v klidu rozebrat bez historicky vzniklých označení, pojďme nevěřit práskaným formulacím, jakkoli jsou elegantní a pasionální, ale vlastním očím a historickým zkušenostem. Pravicově konzervativní stát může existovat ve dvou formách. První je oligarchický imperializmus, kde si mocenské skupiny podřídily státní moc a vrtí jí podle svých zájmů. Nám nejbližším příkladem bylo skomírající Ruské impérium. Rusko-japonská válka, imperialistická světová válka, to vše dělaly ruské imperialistické skupiny z vlastní iniciativy a ve vlastních zájmech. To ale probíhalo v podmínkách velmi slabého a neschopného vůdce země.

Nynější vládce je plně akceschopný a dávno potlačil ruské oligarchy, teď dorazí poslední, výhodní globalistické klany, ale na oplátku budou globalistické klany vyhozeny ze světového trhu.

To povede k aktivizaci druhé formy existence pravicově-konzervativního státu – fašizmu. Je velmi pravděpodobné, a ten fašizmus dokonce nejspíš nebude podobný německému nebo japonskému fašizmu první poloviny minulého století. Národní elity budou zkrátka dýchat podle povolení a rozpisu. A potom mu oznámí, že: – za věrnost jemu přišli o výhodné koncese za hranicemi našeho impéria, že trpí útlakem se strany cizozemců a jejich pomocníků. A car, aby jim zajistil rozvoj a rozkvět, začne utiskovat tyto cizozemce. A konkrétní mladí ruští chlapci budou umírat za konkrétní zájmy  Rotenbergů“. Za nové Cušimy^*) a turecké průlivy. A není důležité, kdo začne první. Možná, že dokonce ani  ne my  – ale co to mění?

Pokud si myslíte, že ruské národní elity jsou jakýmisi dobroději, pak se velmi mýlíte. Zkušenosti našich pradědů, kteří je zakusili v předrevolučních dobách, jsou důkazem. Proč si myslíte, že se lidi tak hrnuli na stavby socializmu s jejich baráky a společnými jídelnami? Bylo to proto, že jejich dosavadní život byl o mnoho horší, než barák, ve kterém se jedna místnost pro rodinu zdála být srovnatelnou s rubljovskými (elitní moskevská čtvrť) vilami dnes. A pokud jde o roztahování se elity v době války, v době, kdy lid hladověl – nebyly to právě ony, kdo tak rozzuřil vojáky, hnijící v zákopech 1.světové války?

Nevím, nakolik uvědoměle globalistické elity dráždí ruského medvěda, nebo to dělají v rámci svých vnitřních potyček, prostě proto, že ztratily strach, ale ony ho skutečně rozzuří.

Podle stejného scénáře bude rozehrána čínská karta. Oni ty Číňany také dopálí. Domnívám se ale, že na rozdíl od reálně neporazitelného Ruska, Čína v tomto zápase problémy nezvládne. Jejím osudem bude buď Rakousko-Uhersko, nebo Osmanská říše.

Mně dávno nedávala pokoj myšlenka, že Rusko jde právě podle tohoto scénáře a ráda bych se mýlila. Ovšem to, co se v poslední době běžně děje, moje předpoklady jen potvrzuje. Nerada bych byla Kassandrou, ale budoucnost je docela jednoznačná.

Je tu další zajímavý aspekt. Při přípravě války má velkou důležitost masáž veřejného mínění. A pravicově-konzervativní  ideologie je v době propagandistické přípravy velmi lákavá. Nepustíme vetřelce, pomstíme se za rodnou krev, atd. Je natolik lákavá, v 1.světové válce všichni evropští sociáldemokraté zapomněli na své internacionalistické principy a začali podporovat své národní státy, a někteří šli přímo na frontu. Podívejte se, co se dnes lije z ruských televizí při všech těch talk-show. Co to je, jestli ne vytváření pocitu nepřáteli obklíčené pevnosti v obyvatelstvu? Zatím se nic zvláštního nestalo, ale ideologická masáž jede naplno. Divné. Kdo ji diriguje? Že by k závěrům podobné mým došli na nejvyšších mocenských úrovních a my jen přihlížíme dávno napsanému scénáři pohybu směrem k válce? Který, vyhnaný na maximum, stejně nevyhnutelně povede k novému roku 1917. Jen nevím, zda k únoru nebo k říjnu.

Podle mého názoru může nohu z plynu kola historie sundat jen neprodlený přechod k rudému projektu. Přitom nikoli k socialistickému nebo komunistickému. Jinak nové kolo povede k opakování scénáře 20.století s jeho zákonitým výsledkem v podobě restaurace kapitalizmu. Kdo ale bude dnes chtít vsadit na kolektivní vlastnictví, kdo se chopí organizace budoucnosti pro všechny? Lidé jsou toho schopni jen v situaci bezvýchodnosti, když jsou jakékoli jiné metody přežití vyčerpány. Jak se stalo v zoufalých dvacátých letech, kdy se ti nejchudší spojili do svépomocných spolků a kolchozů. A teprve po několika letech neúspěšných pokusů o založení sovchozů sovětská moc upřela blahosklonný pohled na iniciativu zdola a začala reformu vesnice v podobě kolektivizace a zakládání kolchozů. Zase, jako v době bolševiků, čím hůř, tím líp.

Možná někoho tam nahoře přestalo bavit čekání, až uzrajeme pro království boží na zemi a rozhodl se nás urychlit? Ale možná, že pokud si pospíšíme a začneme budovat společnost budoucnosti přímo teď, nám dovolí neprocházet znovu oním peklem?

Natalia Košeleva

Zdroj:   https://khazin.ru/articles/10-vlast-i-obshhestvo/58105-putin-konets-illjuzii

*) Bitva u Cušimy je název námořního střetnutí, které proběhlo ve dnech 27.–28. května 1905 v Cušimském průlivu rozhodlo rusko-japonskou válku. Japonské loďstvo admirála Heihačira Tógóa v něm rozdrtilo ruskou 2. tichomořskou eskadru pod vedením viceadmirála Rožestvenského.

 

Překlad:  180415

 

Ako MSM vyrábajú „fake news“

Světový den hlasu

Spracované podľa námetu pána Bavora.

Práve pred niekoľkými hodinami zaútočili armády USA, Spojeného kráľovstva a Francúzska na Sýriu na základe „overených“ správ o chemickom útoku, za ktorý údajne nesie zodpovednosť vláda Sýrie a menovite Baššár Asad.

Niekoľko týždňov predtým sa medzinárodná situácia vyostrila po chemickom útoku v Spojenom kráľovstve na občanov Ruska Skripaľovcov, za ktorý podľa vlády Spojeného kráľovstva nesie zodpovednosť Rusko a menovite Vladimír Putin. Od nás, verejnosti, sa očakáva podpora našim vládam, solidarita so spojencami a schvaľovanie medzinárodných krokov našich vodcov.

Ale ako sa môžeme spoľahnúť, že informácie, ktoré dostávame z MSM, sú pravdivé?

Novinári MSM deklarujú, že sa pri svojej práci riadia etickým kódexom novinára a analogický dokument existuje vo všetkých svetových redakciách s podobným obsahom. Práve týmto etickým kódexom mlátia novinári MSM po hlavách všetkých alternatívnych spravodajcov a práve neplnenie tohto kódexu je najčastejším dôvodom na zaradenie rôznych alternatívnych spravodajských portálov na index „európskych hodnôt“.

Preskúmal však niekto kriticky, ako MSM dodržujú vlastný etický kódex a ako spoľahlivo informujú práve o kritických udalostiach? Áno, preskúmal. Pred niekoľkými dňami mi pán Bavor na spracovanie poslal článok Michaila Chosudovského z portálu GlobalResearch. Jeho obsahom je podrobné preskúmanie niekoľkých „fake news“ a technológie, akú pri tom MSM použili.

Správam obvykle veľmi pridá na vierohodnosti, ak sú použité obrazové materiály a videá. Ilustrujú samotnú správu a práve podľa týchto materiálov si čitateľ robí predstavu, ako daná udalosť prebiehala. Ak má správa pôsobiť aj na emócie, tak bez obrazového materiálu je veľmi ťažké dosiahnuť želaný výsledok.

Prvým príkladom z uvedeného článku je to, ako belgický portál DHnet  v tomto videu a LaLibre tu informovali o teroristickom útoku v Bruseli v marci 2016. Obrazový materiál bol pri tom použitý archívny – z januára 2011 a z teroristického útoku na Moskovskom letisku Domodedovo. Porovnajte zábery, ako o nich informovali ruské zdroje a rovnaké materiály v januári 2011 publikovalo aj BBC.

Hneď vzápätí, 22. marca 2016 došlo k ďalšiemu teroristickému útoku v Bruseli, v metre na stanici Maelbeek. Médiá o tom informovali takto a takto – tieto videá sú dokonca prezentované ako živé zábery z kamier v metre. Pritom vďaka internetu a sociálnym médiám sa podarilo odhaliť, že obidve videosekvencie sú v skutočnosti z teroristického útoku z apríla 2011 v Minsku. Porovnajte tu a tu.

Chosudovsky v článku podčiarkuje, že obidve vyššie uvedené videá sú z dvoch nezávislých spravodajských portálov. Naše MSM takýto postup považujú za korektné overenie informácie v súlade s kódexom novinára. Ale v rovnaký deň v dvoch nezávislých spravodajstvách použili rovnaký „fake“ – nepravdivý obrazový materiál. Ide o príliš nepravdepodobnú koincidenciu na to, aby sme to mohli zmiesť zo stola ako náhodu. Postup „overovania z dvoch nezávislých zdrojov“ teda ani v MSM nie je spoľahlivou poistkou pred lživými správami.

Ďalší príklad podobne lživej manipulácie so správami pochádza z redakcie jednej z najprestížnejších spravodajských spoločností – BBC. Tá 27. mája 2012 pri informovaní o rozsiahlom masakre v Sýrii (sic!), ktorému padli za obeť stovky detí, použila fotografiu z Iraku z roku 2003. Pôvodný autor fotografie, Marco di Lauro (Sifty News) to komentoval: „Keď som tú fotografiu uvidel v správach, skoro som spadol zo stoličky. Som v šoku, že takáto  spravodajská organizácia ako BBC si neoveruje svoj materiál a uverejní čokoľvek, čo im do redakcie pošlú a hodí sa im to k textu, ktorý chcú uverejniť.“ Hovorca BBC to komentoval slovami, že táto informácia niekoľko hodín po masakre v Sýrii kolovala po internete, tak ju redakcia použila, ale s dodatkom, že zdroj nie je spoľahlivo overený.

Tu sa stojí za to pristaviť a zapamätať si – „najdôveryhodnejšie“ svetové spravodajské agentúry teda pri mimoriadne citlivých témach niekedy pracujú rovnakým spôsobom, aký paušálne pripisujú „konšpiračným“ webom.

Tretím príkladom z článku boli zábery z „oslobodenia“ Tripolisu po zvrhnutí Kadáffiho v Líbyi. BBC atmosféru vítania osloboditeľov demonštrovalo týmto videom zaplneného Zeleného námestia v Tripolise. Pozorný a informovaný čitateľ sa však právom pýtal, čo sú to za čudné vlajky. Osloboditelia z hnutia kráľa Idrísa predsa používali čiernu vlajku, prípadne kombinovanú s červeným a zeleným pruhom. Prečo na vlajkách z Tripolisu nie je nikde čierna farba? Je to preto, že zábery sú z Indie a ľudia na námestí mávajú vlajkami Indie. BBC doplnilo titulok „Live from Tripoli“. Pravda z Tripolisu sa však pravdepodobne nedala vysielať naživo, lebo by nebola v súlade so správami o humanitárnom výsledku bombardovania NATO a nemohli by ukázať šťastných obyvateľov, ktorí sú za toto bombardovanie vďační.

Ďalším príkladom boli zábery CNN z protestov 14. Marca 2008 v Tibete a z ich násilného potlačenia čínskou políciou. Doslova šlo o ilustráciu pokojných protestov budhistických mníchov a brutality, s akou ich čínski policajti potlačili. Ale pozorný čitateľ sa tiež bude pýtať, či čínski policajti nosia khaki uniformy britského strihu a hlavne ten urastený policajt s fúzami, ten nepripomína Číňana ani v zlom filme. Je to preto, že o deň skôr, 13. Marca 2008, sa konali protesty Tibeťanov v Indii na hraniciach s Čínou. CNN o nich informovali a nemali zábrany použiť zábery z týchto protestov (úplne vedome) aj pri informácii o protestoch v Tibete o deň neskôr. Pritom treba povedať, že protesty v Indii sa konali pod záštitou dalajlámu, ktorý má sídlo v neďalekej Dharamsale a boli ohlásené ako nenásilné. Samotní organizátori pochodu pozvali západných novinárov, aby nafilmovali pokojný a nenásilný pochod. Svetové médiá použili ten istý obrazový materiál metódou copy-paste aj k svojej nasledujúcej správe o protestoch v Tibete.

Verím, že súdnemu čitateľovi v sieni pána Bavora týchto niekoľko príkladov stačilo, s poukázaním na to, že ide zrejme len o špičku ľadovca a o mnohých manipuláciách sa pravdepodobne ani nedozvieme. V našich MSM potom úplne stačí, že ako zdroje uvádzajú CNN alebo BBC a už sa nenamáhajú s akýmkoľvek overovaním. Ak je informácia v obidvoch z nich, tak majú dušu na mieste aj so splnením kritérií etického kódexu.

Vzhľadom na momentálnu výbušnú situáciu v Sýrii však treba povedať, že vyššie uvedené informácie sa nesmú brať len ako anekdota. Je to oveľa závažnejšie. Informačné zdroje ako CNN a BBC totiž používajú aj Trump (aj Ivanka), Mayová a Johnson. Veľmi dobre to dokumentuje telefonický rozhovor Tonyho Blaira s Kaddaffim z 25. Februára 2011, krátko pred útokom spojencov na Líbyu. V rozhovore, ktorý trval hodinu, sa Blair s Kaddaffim bavia o nepokojoch a bojoch v Severnej Afrike. Blair nástojí (podobne ako dnes spojenci voči Assadovi), aby Kaddaffi prestal terorizovať domáce obyvateľstvo a aby začal dialóg. Kaddaffi hovorí, že všetko je inak, že na jeho policajné stanice útočí Al-Kajdá a že on sa bráni terorizmu, inak že je všade naokolo pokoj. Blair však trval na svojom: „Mám to potvrdené zo správ, ktoré sú v spravodajstve a nechaj ma, aby som ti vysvetlil, že sa bavím aj s ľuďmi a každý chce, aby sa to skončilo mierom.“ Kaddafi dal Blairovi aj slúchadlo do okna, nech počuje, že sa nestrieľa, povedal mu, nech sa príde sám presvedčiť, že je vítaný a ak nemôže prísť, nech pošle do Líbye svojich reportérov, nech sa presvedčia na vlastné oči. Márne. Blair poslal stíhačky a strely s plochou dráhou letu.

Dnes v Sýrii to nie je iné.

 

Spracoval

Zdroje:

http://trsr.sk/wp-content/uploads/Eticky_kodex.pdf

https://www.globalresearch.ca/who-is-behind-fake-news-fake-videos-and-images/5634429

http://www.globalresearch.ca/wp-content/uploads/2016/03/Screen-Shot-2016-03-22-at-14.45.47.png

http://www.globalresearch.ca/wp-content/uploads/2016/03/Screen-Shot-2016-03-22-at-16.01.28.png

http://www.globalresearch.ca/wp-content/uploads/2016/03/Screen-Shot-2016-03-22-at-14.57.44.png

https://www.globalresearch.ca/wp-content/uploads/2017/11/Screen-Shot-2018-01-26-at-01.09.45.png

https://www.youtube.com/watch?v=0JYI6Q9dn5c&t=56s

https://youtu.be/ai0PrlhV56M

http://www.globalresearch.ca/wp-content/uploads/2016/03/Screen-Shot-2016-03-23-at-17.08.42.png

https://youtu.be/CeUE6XjyioQ

https://www.globalresearch.ca/wp-content/uploads/2012/05/Screen-Shot-2017-11-10-at-19.36.12.png

http://www.sify.com/news/bbc-criticised-for-using-iraq-photo-to-illustrate-syrian-massacre-news-international-mf2ludjeehgsi.html

https://youtu.be/R_-lzI8I0_0

https://youtu.be/ge5SEPvRUtI

http://www.globalresearch.ca/articlePictures/CNNvideo1a.JPG

http://www.globalresearch.ca/articlePictures/CNNvideo2d.JPG

https://www.telegraph.co.uk/news/politics/tony-blair/12086505/Tony-Blairs-phone-conversations-with-Colonel-Gaddafi-revealed.html

https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/gaddafi-accused-tony-blair-of-supporting-al-qaeda-as-former-pm-urged-him-to-step-down-during-arab-a6800526.html

 

O archivu 8

Badatelské historky, které jsem tu doposud líčila, patří do doby předlistopadové. Listopadová revoluce značně změnila požadavky badatelů. Tedy ani ne tak revoluce, jako rehabilitace a restituce, které následovaly krátce po revoluci. V období, kdy jsme vyřizovali tohle, nám jedenáctkrát narostla agenda – a to mluvím jen o vyřizování písemných žádostí. Telefonické žádosti nepočítám a osobní byly jen na počátku, protože pak vypukly velké stavební práce v archivu a z bezpečnostních důvodů jsme museli pro veřejnost zavřít badatelnu.

Co se na nás hrne, to začalo být zjevné už při jedné z prvních restitučních žádostí. Do archivu dorazili mladí manželé a oznámili, že dědeček měl hospodu a oni že by ji chtěli zpátky. Vrátit jim hospodu nebylo v naší kompetenci, mohli jsme nanejvýš vystavit potvrzení, že hospoda existovala, byla v majetku dědečka a byla mu znárodněna. Takže jsme se jich přeptali na jméno dědečka a na obec, v které ta hospoda byla. Jméno dědečka věděli, ale ta obec…zamysleli se, poradili se a pak navrhli jméno jedné zdejší vesnice. Pak se znovu zamysleli a poradili a navrhli ještě asi tři další vesnice, kde by třeba dědečkova hospoda mohla být. Ve vší slušnosti jsme je vyprovodili, ať přijdou znova, až budou vědět, kde ta hospoda vlastně byla.  Pokud je mi známo, už se neozvali.

Ozvali se ale jiní. Přímo stálým zákazníkem byla dáma, která si vzpomínala na pokračování. Vždycky dorazila s tím, že by měla mít nárok na další kus pozemku. A pak další. A příště ještě kus dalšího pozemku. Bylo toho dost, doklady jsme k tomu našli, tak předpokládám, že dáma ty pozemky získala. Skončilo to tím, že dáma přišla a požadovala ještě další maličký pozemek a hlavně kůlnu, která na něm stávala. K tomu jsme ovšem nic nenašli, dáma ale vytrvale požadovala doklad k restituci kůlny. Nějak nás nenapadal důvod, proč jí o tu kůlnu tak jde. Kolegyně, která to vyřizovala, obracela archiv vzhůru nohama, bohužel bez výsledku. Nakonec ji v zoufalství napadlo podívat se na poměrně nové plány příslušné obce, jestli tam nenajde nějaké vodítko. Kůlnu tam sice neobjevila, ale na parcele, kde podle dámy měla stát, byl zakreslený poměrně nový prasečák. Jestli dáma doufala, že jí místo kůlny bude vrácen vepřín, to netuším – ale nedivila bych se tomu. Lidská vynalézavost v těchto dobách slavila svůj rozkvět.

Ukázkou takové vynalézavosti byl případ, který začal srdceryvným dopisem jakýchsi manželů, kteří líčili, jak byli donuceni vstoupit do JZD a pak je z JZD vyloučili a vložený majetek jim nevrátili. Bylo to popisováno hodně dramaticky, prostě “jedno voko nezůstalo suchý!“ Tak to kolegyně šla hledat. Moc se z písemností toho JZD nedochovalo – ovšem dochoval se docela tlustý soudní spis, z kterého vyplynulo, že oni manželé v JZD fungovali jako předseda a ekonomka.  A co nebylo přibitý, to „odklonili“. Jenže se na to přišlo a následoval soud. Už nevím, jaký byl trest, ale měli i nahradit způsobenou škodu.  A jako náhrada škody byl vzat majetek, který kdysi do družstva vložili. Ve spise byl i výčet konkrétních zemědělských strojů a dobytka, který kdysi býval jejich majetkem. Přiznám se, že v tom rozhodnutí soudu jsem neviděla a nevidím žádnou křivdu, spáchanou na těch dvou. Kolegyně, která to vyřizovala, byla shodou okolností velikou a až nekritickou příznivkyní náprav všech možných i nemožných křivd, ale tohle na ni bylo trochu moc. Pobíhala po archivu z kanceláře do kanceláře a rozhořčeně vykřikovala, že přece kradli a co je to za drzouny… Kdyby těmhle dvěma dárečkům poslala jen to, co chtěli, tj. výčet majetku, který vložili do družstva, tak by zřejmě „nápravě křivd“ nic nestálo v cestě. Jenže ona si dala práci, krom onoho soupisu ještě zkopírovala rozhodnutí soudu o náhradě škody, pěkně to všechno sešila, stránky očíslovala, aby nebylo možné předložit jen „vhodnou“ část dokladů a odeslala.  Jak to dopadlo, jestli jim něco vrátili, to netuším – pak už se k nám o tomhle případu nic nedoneslo.

Rehabilitace se nás v takové míře nedotkly – v té době jsme ještě neměli převzaté spisy od soudu. Kolegové z jiných okresů ale měli zásobu historek o tom, kdo všechno chtěl být rehabilitován: člověk, který na svém pracovišti vykrádal v šatně skřínky, lehká holka, odsouzená (tehdejší terminologií) za příživnictví a podobně. Do kategorie rehabilitací ale patří můj poslední dnešní příběh – i když jde spíš o rehabilitované.

Zavolal k nám jednou člověk, který se představil jako předseda Konfederace politických vězňů v jednom jihočeském městě a chtěl, abychom mu zjistili, jestli byl jakýsi člověk členem KSČ. Tohle jsou osobní údaje, a tudíž nejsme oprávněni je komukoliv dávat. To jsem dotyčnému vysvětlila, ale pán byl velice neodbytný a volal znovu a znovu. Vyplynulo z toho, že se v tamní organizaci Konfederace hádají mezi sebou a tenhle pán se rozhodl zbavit se svého neoblíbence tím, že prokáže jeho členství v KSČ. Oni totiž mají ve stanovách, že kdokoliv byl, třeba jen kratičce, v KSČ, nesmí být jejich členem a to bez ohledu na jakékoliv své další zásluhy. Protože ten „sprostý podezřelý“ kdysi pracoval na chomutovském ONV v nějaké minifunkcičce, tak jsem se ze zvědavosti šla na tu záležitost do písemností ONV podívat. Osobní spis dotyčného byl zachován, o jeho politické příslušnosti tam ale nebyla ani zmínka – jen běžné záležitosti typu platový výměr, náplň práce a podobně. Měl na starosti zásobování – tedy aby na vesnice včas dovezli rohlíky a aby Uhelné sklady byly dostatečně zásobeny uhlím. Pokud si vzpomínám, byl na ONV zaměstnán někdy kolem poloviny 50 let, mám dojem, že asi tři roky a pak ho sebrali. Důvod v jeho osobním spise nebyl uveden a jeho další osudy taky ne. Při dalším telefonátu onoho předsedy Konfederace jsem mu zopakovala, že údaje o politické příslušnosti patří do chráněných osobních údajů – ale že jsem se na osobní spis onoho pána dívala a že tam o politické příslušnosti není ani zmínka. Myslela jsem, že tím celá záležitost skončí a pan předseda vyrazí pátrat jinam. Jenže pro dobrotu na žebrotu: pan předseda nejdřív chtěl vidět onen osobní spis, což nepadalo v úvahu a pak spunktoval nějaké své chomutovské známé a obchodní partnery a ti volali a tvrdili, že onen „sprostý podezřelý“ je příbuzný jejich kamaráda a že ten by to potřeboval vědět a trousili podobné historky. No, pak jsme se domluvili, že v pozadí je opět pan předseda. Přiznám se, že tohle mne už hodně naštvalo a panu předsedovi jsem sice slušně, ale dost ostře vzkázala, že takhle tedy ne, že jsme pro něj udělali, co jsme mohli. Pokoušela jsem se v průběhu těchhle událostí ověřit si svůj postup, radila jsem se v nám nadřízeném archivu, ti taky nevěděli, volala jsem i na archivní správu na ministerstvu, čili nejvyšší archivní úřad, a taky jsem se nic nedozvěděla. A tak jsem si mohla vybrat mezi tím, že mne bude žalovat „sprostý podezřelý“, že jsem někomu dala k dispozici jeho osobní spis, nebo že mne bude onen konfederační předseda vláčet novinami coby starou strukturu, poškozující naši křehkou demokracii, odmítající nápravu křivd atd. atd. Obě možnosti byly asi tak stejně pravděpodobné a stejně lákavé.  Ale osud se nade mnou smiloval: zavolali ze sekretariátu ministra vnitra (tehdy Rumla), že zástupci Konfederace měli u Rumla jakousi audienci a že si panu ministrovi stěžovali, jak se nemůžou krzevá náš archiv dostat na kobylku zakuklenému komoušovi, který se jim vloudil do organizace. Naštěstí Ruml, či jeho sekretariát měli dost rozumu a než bouchli do stolu, tak nám volali, o co v tom vlastně jde. Tak jsem jim ten příběh vylíčila a zároveň je poprosila o radu, jak tedy mám v tomhle postupovat. Dostala jsem za úkol to sepsat a poslat jim to a obratem mi přišla odpověď, spolu s průpisem dopisu pro tu Konfederaci. Rozhodnutí bylo šalamounské: osobní spis dostat nemohou, ale ať jim pošlu přehled písemností, vzniklých z činnosti „sprostého podezřelého“, do těch nahlížet mohou a mohou si z nich udělat představu, to jaké míry byla činnost toho člověka politická a poplatná režimu. A jestli si chtějí ověřit ten osobní spis, tak ať si k nám pošlou advokáta – ten to vidět může, ale je vázán mlčenlivostí, takže jim citlivé osobní údaje neřekne, jen celkovou informaci. Krátce na to přijela advokátka, velmi rozumná paní, dostala k dispozici všechno, co si vyžádala a tím to skončilo. A já byla moc ráda, tehdy jsem se opravdu pohybovala na hraně průšvihu.

Vůbec se divím, že jsem v těch prvních porevolučních letech neskončila někde na psychiatrii: jak už jsem psala, agenda nám narostla jedenáctkrát a stále jsme na to byli jen čtyři. A aby toho nebylo málo, tak vypukla veliká oprava budovy, takže jsme věčně stěhovali depozitáře, knihovnu i kanceláře z místa na místo, abychom uvolnili prostory pro stavební firmu.

Tohle dávám jen na ukázku – takhle tehdy vypadala hlavní chodba. Vpravo byl přístup na schodiště do přízemí, moje kancelář byla původně hned naproti schodišti, v tomhle období jsem ovšem hnízdila za těmi dvoukřídlými dveřmi na konci chodby, kolegové se přesunuli do dvou propojených kanceláří na konci chodby nalevo. Knihovna a depozitáře byly nacpané, kde se dalo, naštěstí jsme měli nějaké rezervní prostory. Pro veřejnost byl archiv zavřený, riziko úrazu návštěvníka jsme si neriskli. My ovšem museli fungovat dál – fotka je z už o něco civilizovanějšího období, kdy byly prkenné „můstky“ mezi klenbami aspoň po stranách zpevněné trubkami.  Původně to byla jen volně pohozená prkna. O špíně a kraválu, nutně doprovázejícím takovéhle aktivity, ani nemluvím. A tak jen vyjadřuju úctu všem kolegům a kolegyním, kteří tohle období prožili a přežili bez pláče, nářku a hysterie (a hlavně bez úrazu) a  dokonce i za doprovodu humoru – i když šibeničního.

Ale o opravách budovy napíšu zas někdy jindy…

Zlatá kniha hospodyňky – 5

Vitello – lahůdkový margarin. Margarin není ani chemickým výrobkem, ani uměle připraven. Margarin je výrobkem čistě přírodním. Všechny jeho součásti, jež jsou v něm obsaženy, samy o sobě jsou i tak nejchoulostivější hospodyňkou stále různě používány.

1.) Zaručeně čistý, jedlý tuk, jako je přepuštěný tuk hovězí, nebo bělostný tuk kokosový.
2.) Tekuté oleje zlatisté barvy, jako olej olivový, nebo arachidový a sezamový, které dávají salátu obzvláštní jemné chuti.
Tyto pevné, měkké a tekuté tuky i oleje jsou míchány podle různých ročních období i dle počasí ve střídavém poměru. Proto margarin oproti máslu dá se neustále stejně dobře a stejnoměrně mazati. Jak vzniká margarin?

85 setin shora jmenované směsi tuků a oleje s 15 setinami mléka a přísadou vaječného žloutku aby tuk při smažení nestříkal a aby se smažilo hezky do hnědá) důkladně se promísí, ochladí a řádně prohněte. Toť je vlastně zhruba celé jeho tajemství!
Dokonce bychom vám poradili, abyste to zkusili se šlehačkou na sníh se strojkem na zmrzlinu a s máselničkou ve své kuchyni.
Avšak zatane Vám na mysli, proč právě má býti v margarinu 85 setin tuku a 15 setin mléka? Tuto otázku lze velmi snadno zodpověděti. Protože máslo právě tak obsahuje asi 85 setin tuku a margarin se svým složením a výživností, dokonalou chutí, vzhledem i vůní máslu plně vyrovná.

Také zákonem je stanoveno nejmenší množství tuku jak pro máslo, tak i pro margarin.
Po celou dobu své výroby, od počátku až po zabalení v předepsaných kostkách, nepřijde ani v nejmenším do styku s lidskou rukou.

Zajisté proto také přiznáte, že není druhého stejně čistého a přirozenějšího výrobku a že si margarin proto zaslouží, aby ho bylo všude a s největší chutí používáno.
Jistě Vám bude nyní jasno, že v jakosti jsou značné rozdíly, jež čistě na venek projevují se v ceně hotového zboží. Neboť čím je čistší a lepší tuk,
čím je pečlivější zacházení s mlékem,
čím je dokonalejší technické zařízení,
čím je personál zapracovanější,
čím jsou výrobní zkušenosti větší,
čím je větší odbyt, tím je
margarin čerstvější a lepší.

Chléb zůstává stále chlebem a přece jeden pekař jej dovede upéci chutnější než druhý. I v salámech je rozdíl. Kočičí „jazýčky“ jsou také z čokolády a přece chutnají docela jinak, než tabulková čokoláda.
Tak  také při výrobě margarinu je věnována nejúzkostlivější péče výběru součástí a jejich zpracování, jež konečně určují hodnotu zboží.
Přivykněte si tedy kupovati jen ten nejlepší margarin, který se vykazuje čilým odbytem a je tedy stále k dostání v čerstvém stavu. Pro čerstvou zeleninu, čerstvé maso a čerstvou rybu také čerstvý tuk.
Levný margarin je jako žluklé máslo a raději se ho ani nedotkněte. Užíváte-li místo másla margarinu, na př. Vittela, tu jste si, rozšafná hospodyňko, plně vědoma, že připravujete své rodině výtečnou stravu a při tom m noho uspoříte.
U čiňte tedy pokus a buďte si vědom a toho, že v margarinu nemáte nic jiného, než Vámi oblíbený čistý tuk, olej, mléko a žloutky.

A nyní několik slov o lahůdkovém margarinu Vitello. Jestliže jste, rozšafná a moudrá hospodyňko, sledovala pozorně povšechný výklad o margarinu a nabyla dobrého přesvědčení, splnily tyto předeslané řádky dokonale své poslání. Praktické vyzkoušení dobrého margarinu vykoná pak ostatní.
Víme, že Vás jistě neunavíme, povíme-li Vám také několik zajímavých slov o veliké a moderní továrně na margarin.

O surovinách. Především je nutno zmíniti se několika slovy o získání a zpracování surovin.
Zvířecí tuky, které jen v nepatrném měřítku kryjí naši spotřebu, opatřujeme většinou v Americe, jejíž obrovská stáda tvoří její pyšné přírodní bohatství. Tytéž podniky, které se zabývají výrobou masného výtažku, který je rozesílán do světa v úhledných nádobkách v chráněném obalu, rozesílají de světa také znamenitý zvířecí tuk, který přichází do obchodu v bezvadném, upotřebitelném stavu. Také tuzemské jatky dodávají tuk, ovšem jen v množství, které mohou vyrobiti.
Olejnatá semena, z nichž se dobývá rostlinný tuk, přicházejí k nám hlavně z horkého pásma.
Olejová palma africká a kokosová palma jižních moří, dávají nejjemnější rostlinný olej. K tomu přistupují ještě ořechy para, jemně sladké arachidky (burské oříšky), které dávají znamenitý olej na salát, dále sojové boby, téměř národní potravina japonská a konečně semena bavlníková a sezamová.
Lisování oleje a jeho čištění.
Olejnatá semena se po důkladném a pečlivém roztřídění v lisovnách na olej jemně rozmílají a potom hydraulickým lisem vylisují. Zbytek po vylisovaných semenech tvoří pak kotouče, které nazýváme pokrutinami a jsou v hospodářství velmi cenným a vydatným krmivém pro dobytek.
Tekutý olej se pak pečlivě přepouští, aby se stal skutečně zaručeně poživatelným. Před dávnými lety se používalo v domácnostech žlutohnědého řepkového oleje, který působil v hrdle škrábavý pocit a měl dosti nepříjemný zápach, což ovšem při tehdejších technických nedostatcích nebylo konečně nic divného. Takového oleje by se v novodobé továrně na margarin nemohlo vůbec použiti.
Při čištění (rafinaci) oleje, které je nyní naprosto nepostradatelné, jedná se teprve v druhé řadě o mechanické odstranění nepatrných částiček olejnatého plodu, neboť hlavním úkolem zůstává odstraniti z oleje těžko stravitelné tuky, které jsou v každém přírodním oleji obsaženy.
Tedy do margarinu přijde jen velmi lehce stravitelný, čirý olej, takže svou výživností, bezvadností a snadnou stravitelností vyrovná se margarin naprosto nejlepšímu mlékárenskému máslu.
Stalo-li se Vám už někdy, vážená hospodyňko, že jste kdy použila v kuchyni staršího tuku, másla, ztvrdlého loje, vypečeného sádla, neb něčeho podobného, jistě žaludek pocítil nevolnost! To proto, že v takových tucích byly již těžko stravitelné součásti, které se tvoří v každém tuku, který čím déle leží, tím více je kyslíkem z ovzduší porušován.
Margarínové tuky jsou prosty takových součástí a tudíž vynikají nejvyšší stravitelností a bezvadností.
Nyní opět několik dalších slovo nejdůležitějším oddělení v továrně, o mlékárně.
V tom to oddělení je pramen všeho továrního tajemství. Není nijakou maličkostí opatřovati denně kolem 20.000 litr ů čerstvého kravského mléka, jako přísady k margarinu, kterému dává přírodní aromatickou vůni, právě tak jako máslu. To je vlastně hlavním účelem, proč přidáváme mléko.
Nejlepší mléko obsahuje na sto rozličných druhů bakterií, mezi nimiž ty, které jsou podle své povahy příčinou srážení mléka, zkysání a zplesnivění. Po mnohaletých vědeckých pracech v laboratořích podařilo se objeviti pravou bakterii, která přirozenou cestou způsobuje vzácné cenné aroma mléka i másla a bakterie ta se pěstuje v čistých kulturách. Mléko, které přichází denně v konvích od rolníků, se nejprve sbírá, pasteurisuje a v zápětí nato značně ochladí, aby se zbavilo kvasinek.
Jako při přípravě joghurtu nebo kefíru, tak i zde se přidávají shora jmenované pěstované bakterie, které vyvolají aromatickou vlastnost mléka a množí se v něm velmi rychle, takže je za krátký čas v téměř všech továrenských místnostech cítiti ona známá, příjemná a svěží vůně másla. V tom to stavu se mléko společně se směsí tuků stahuje příslušnými rourami do „vrtidla“ (holandský ,,kirny“ ). Roury se denně čistí horkou parou.

Vrtidlo. (kirna). Vrtidlo účelně sestrojené vyvinulo se na základě zkušeností z máselnice. Ve velikém vrtidle se rozpuštěné tuky s olejem a aromatickým mlékem tak dlouho vrtí, až se promění v jakýsi krém (emulsi).
Tato emulse se pak přenáší na horní hladkou plochu bubnů, vyplněných ledem, o průměru asi 2 m. Po jednom otočení na chladících bubnech margarin náležitě ztuhne a snímá se s nich v kusech, které pak padají přímo do připravených vozíků. V těchto vozících, které tvoří dlouhou řadu, zůstává margarin po několik hodin v klidu státi, aby máselné aroma přidaného mléka margarin řádně prostoupilo.
Nyní splnilo mléko svůj účel a tu nastává vyhnětení zpola hotového margarinu. Toto vypracování, či jak lze správně nazvati vyhnětení, provádí se pravým obrem mezi stroji, jehož technické pojmenování je „Hnětací stroj – Multiplex“.
Vozíky s margarínovými hroudami dopravují se na pohyblivém jeřábu do výše dvou pater a jejich obsah vyklápí se do nálevkovitého ústí na „,Multiplexu“.
Ve vnitřním zařízení stroje, sestávajícím ze závitnicových kol a dřevěných válců, opatřených drhly, se margarin tak dlouho a důkladně hněte, až ze sebe pustí všechnu vodu, jež byla obsažena v přidaném mléce.
Potom se polotovar vyválcuje na plochých talířovitých válcích v stejnoměrnou hmotu, čímž je margarin úplně hotov a připraven k balení.

Stojíme-li uprostřed prostorné a světlé dvorany, tu můžeme několika pohledy sledovati celý postup výroby margarinu. Všude vůkol točí se kola, otáčejí bubny, prostorem běhají vozíky, víří kotouče a všude, nahoře, dole a na všech stranách teče, perlí a šumí kapky, aby se v řiďounkých plátcích i v zlatožlutých kusech pak seskupily.
Balicí stroje. Balicí stroje na margarin daly svým konstruktérům mnoho přemýšlení. Úlohou balicího stroje je, máslovitou hmotu formovati v předepsané kostky, stejné váhy a pevně a čistě je tak baliti do pergamenového papíru, aniž, jak bylo shora řečeno, by se zboží dotkla ruka člověka.
Tuto úlohu nebylo jen tak snadno řešiti a přece se to po dlouholetých pokusech podařilo. Návštěvníci továrny velice rádi postojí před tím to malým technickým zázrakem. Zrak sotva postačí sledovati pohyb kovových pák a rukojetí. Sotva se poněkud zahledíme, jsou margarínové balíčky hbitýma rukama dělnic uloženy v bednách.
Rozesílání. Marně se budete po jednom ohlížeti a sice: po skladu s čerstvým zbožím. Co zde sta lidí připravuje, slouží pouze k vyřízení pevně stanovených a jistých objednávek. Nikdy ani jeden kg zboží se nevyrobí do zásoby. Tím lepší je jakost másla nebo margarinu, čím jsou čerstvější a čím jsou starší, tím horší je i jakost. Vitello zaručuje plnou jistotu!
Před tovární rampou stojí na kolejích dlouhá řada specielních chladicích vagonů, do kterých se nakládají bedny čerstvě zabaleného margarinu, jež se pak rozesílají jako rychlozboží do všech míst a měst ve státě. Ještě týž večer, kdy bylo s výrobou započato, opouštějí vagony s čerstvým zbožím továrnu, aby během 24 hodin dosáhly místa svého určení. Starosti s dovozem zboží ve specielních vagonech jako rychlozboží tím ještě nekončí, neboť na stanicích očekávají je rychlá auta, která pak zboží po městě rozvezou.
Nyní je úlohou překupníka, aby s margarinem zacházel pečlivě a prodával jej čerstvý. Povinností hospodyňky pak jest, což si dovolujeme opakovati, aby kupovala jen dobrý margarin, který má čilý odbyt a tím i záruku stálé svěžesti.

Vědecké posudky. Pro uvažující lidi jsou posudky vynikajících a světoznámých učenců zajímavým poznatkem:
Tak na příklad:

Tajný rada prof . Dr . Rubner na universitě v Mnichově prohlašuje: ,,Dostávají-li děti míchanou stravu (včetně žloutku, ovoce, ovocné šťávy, rajských jablíček, zeleniny) a zároveň
také jaterní tuk, tu může se jim zcela klidně místo másla dávati dobrý margarin, jako vhodná náhražka.

Dr. Reitz: Margarin má tutéž výživnou hodnotu jako máslo přírodní. Co se týče chuti, dávám přednost margarinu před máslem selským. Stravitelnost margarinu je tatáž jako u másla přírodního.
Profesor Dr. Soxhelt:
„ O margarinu“
. . . Přednost margarinu dávají nejenom malé domácnosti, ale i velká hospodářství, kde se máslo vyrábí na obchod a kde doplňují svoji vlastní potřebu margarinem, aby mohli dodati na trh co největší množství másla. Rovněž je pozoruhodným zjevem, že margarin je nejrozšířenějším konsumním zbožím v krajích s největším počtem rolnických družstev.

Dr. Adolf Jolles:
„O margarinu.“
. . . Vedle velké své trvanlivosti vyniká margarin také tím, že jeho přírodní součásti obsahují poměrně ten nejmenší počet bakterií.

Dr. O. Hesse:
„O přírodním a umělém másle.“
. . . Přednosti, které margarin vykazuje oproti přírodnímu máslu jsou také hlavní příčinou, proč rolníci prodávají přírodní máslo a pro vlastní, domácí spotřebu kupují margarin.

Prof. Dr. J. Vollhardt:
„O margarinu.“

. . . .Ještě malou poznámku chtěl bych pronésti o chuti margarinu. O jeho chuti není sporu; o jeho skutečně dobré chuti svědčí jeho neobyčejný odbyt. Přesvědčil jsem se, že je od pravého másla sotva k rozeznání.
Prof. Dr . Julius Stoklasa v Praze:
. . . Margarin se stal v novější době lidovou potravinou a požívají jej všechny vrstvy obyvatelstva, jak o tom mluví statistika jeho spotřeby v různých zemích. Je pozoruhodným zjevem, že ačkoli Dánsko stojí v popředí před ostatním i zeměmi ve výrobě přírodního másla, vykazuje nejvyšší číslici průměrné spotřeby margarinu na osobu. To svědčí o vnitřní souvislosti selských hospodářství s výrobou margarinu a nepravosti názoru mnohých rolnických kruhů, jakoby se byl margarin stal konkurentem přírodního másla. Naopak, v některých zemích spotřeba margarinu podporuje výrobu a vývoz jakostního másla přírodního. Svým vnitřním složením se margarin máslu téměř vyrovnává. Prof. Juckenack v Berlíně zjistil na podkladě přesně provedeného rozboru, že i výživnost margarinu se rovná výživnosti másla, neboť rozbor ukázal toto:

Obsah                      v másle:                                      v margarinu Vitello:
bílku                              0.65                                                        0.58
t u k ů ……………………..84.04                                                     84.73
u h l o v o d a n ů ………. 0.63                                                       0.52

Rozbor tedy potvrzuje, že přírodní máslo se svým obsahem nikterak od lahůdkového margarinu Vitello neliší. Také obsah kalorií je tentýž.
Spotřeba margarinu v zahraničí. Je význačno, že Holandsko a Dánsko, obě země, kde máslařství je domovem, vykazují největší spotřebu margarinu. Tyto země vyvážejí své máslo za vysoké ceny a doma užívají levnějšího margarinu, který se vyrovná máslu.

Níže uvedená tabulka vykazuje spotřebu margarinu v některých zemích na jednoho obyvatele.
1913          1929
Anglie …………………………………… . 3.88 kg        7.80 kg
Holandsko ………………………………. . 2.20 ,,       8.40 ,,
Německo      ……………………………… 3.97 ,,       7.50 „
Dánsko …………………………………… .16.53 „     21.60 „
Československo ……………………….. . ‚—             1 —

Zdi chránily civilizace po tisíciletí. Evropa na to zapomněla

Den scrabblu

By VOICE OF EUROPE  10. dubna 2018

Zdi nejsou dokonalé, ale fungují. Jen se zeptejte Číňana, který bojoval proti hordám z Mongolska, nebo Římanům, kteří postavili proti „barbarským“ Skotům Hadriánovu zeď, nebo nedávno Izraelců, kteří viděli masivní zmenšení palestinských vpádů po dokončení jejich zdi.

Španělsko má v Maroku dvě enklávy a během pozdních 90. let muselo Španělsko posílit zdi oddělující hranice od Maroka v Ceutě a Melille, protože se zvýšilo nelegální přistěhovalectví. Ale 3 metrové oplocení nestačilo, takže asi o 10 let později vytvořili plot s dvojitým ostnatým drátem, aby zkusili snížit imigrační čísla.

Navzdory tomu se počet stále zvyšuje a dosáhl rekordních hodnot – v roce 2017 se 27 000 nelegálních přistěhovalců dostalo přes hranice jižní hranice do Španělska, trojnásobek v roce 2011 a téměř dvojnásobek počtu v roce 2016.

Turecko například vyjednalo s Evropskou unií, aby udržovalo svou vstupní cestu pod kontrolou, ačkoli nedávné příběhy naznačily, že to nyní selhává . Stejně tak Španělsko a Maroko mají jemnou rovnováhu, ke které v minulosti značně pomohly dobré vztahy bývalého krále Španělska Juan Carlose s Marockými králi. Tento vztah nyní za krále Filipa Španělského není tak účinný.

Proto jsou na Ceutě a Melille  neustálé masové útoky (1000 a více mužů) na moři a na pevnině, přičemž někteří umírají při pokusu o překročení. Jak se Trump snaží vybudovat svou jižní zeď, Španělsko se snaží vyřešit problém jižního přistěhovalectví rychlejšími deportačními dohodami s Marokem.

Hraniční systémy fungují pouze při striktním vynucování. Obrana národa občanů a jejich civilizace je jejich hlavním cílem. Evropa by si to měla dobře pamatovat.

 

Francie: brzy bez Židů?

od Guy Millière
7. dubna 2018

https://www.gatestoneinstitute.org/12121/france-no-jews

K tomu ještě jeden zajímavý odkaz Macron chce ozdravit vztahy s církví

• Dnes je Francie jedinou zemí západního světa, kde jsou Židé vražděni jednoduše pro to, že jsou Židé.
• Židé mohou být hlavními oběťmi, ale to není to jediné. Za pouhých pět let bylo 250 osob ve Francii zavražděno islámskými teroristy.
• Hlavním problémem je šíření nenávisti vůči Židům, Francii a západnímu světu. Mnoho muslimských extremistů podněcuje vraždu; a stále častěji dochází k vraždám.

Před rokem byla v Paříži dne 4. dubna 2017 Sarah Halimi, starší židovská lékařka v důchodu, strašně mučena a zavražděna v jejím domově v Paříži, a pak ji z okna vyhodil muž, který křičel „Alláhu Akbar“ („Alláh je největší“) . Několikrát hlásila policii, že je obětí antisemitských hrozeb – marně.
O méně než rok později v Paříži byla ve svém bytu znásilňována, mučena a zavražděna další starší – a postižená – Židovka, Mireille Knoll, dalším muslimským extremistou. Paní Knollová, která přežila holocaust, se také obrátila na policii, aby řekla, že byla ohrožena. Policie opět nečinila nic.

Po několik měsíců se francouzský soudní systém snažil zakrýt antisemitskou povahu vraždy Sarah Halimi; soudce odpovědný za případ Mireille Knollové alespoň konečně  uznal antisemitskou povahu její vraždy.

Mireille Knoll, starší a postižená židovka, byla nedávno znásilněna, mučena a zavražděna ve svém bytě muslimským extremistou. (Zdroj obrázku: rodina Knollových)

Obě ženy byly oběťmi antisemitské nenávisti, která ve Francii rychle roste.

Francouzští Židé žijí v neustálé nejistotě. Muži, kteří je vraždí, evidentně neváhají proniknout do domovů a napadnout starší ženy; zdá se, že vědí, že mohou ohrozit své budoucí oběti bez obav ze zatčení. Policie častěji nezaznamenává stížnosti Židů, kteří chodí na policejní stanici, ale jednoduše poznamenají do denního hlášení, že žid, který hlásí ohrožení, přišel a odešel.
Francouzské orgány tvrdí, že bojují proti antisemitismu , ale nikdy nehovoří o jediném antisemitismu, který dnes ve Francii zabíjí Židy: islámský antisemitismus. Pokud je vrah muslim, je obvykle označován jako náhle „radikalizovaný“.
Slovo „radikalizované“ se nyní používá k popisu muslimských vrahů. Umožňuje těm, kteří ji používají, aby se vyhnuli slovům „muslim“ nebo „islám“.
Francouzská hlavní média používají stejný jazyk jako francouzské orgány. Když jsou rozhovory se sousedů zabijáků, ti obvykle říkají, že to byl “ hezký chlap „.

Při vraždě Sarah Halimiové nebylo téměř žádné zpravodajství. Bylo víc o vraždě Mireille Knollové, ale téměř žádný z nich neřekl příčinu její vraždy.
Strach, který neutralizuje francouzské politiky a novináře, je: Obvinění z „islamofóbie“.

Ve všech nespočetných množství knih o nebezpečí a důsledcích antisemitismu zveřejněných ve Francii od druhé světové války se pouze jedna věnuje specificky nenávisti vůči Židům v muslimském světě. Autor, Philippe Simonnot, bývalý novinář pro denník Le Monde , ospravedlňuje tuto nenávist. Ten tvrdí ( nesprávně), že s Židy, kteří žili v muslimských zemích, bylo dobře zacházeno, ale pak zradili islám tím, že v dobách západní kolonizace nebojovali spolu s muslimy; že vytvoření Izraele bylo zločinem proti chudým „Palestincům“ a že muslimové mají právo kolektivně potrestat křesťany a Židy. Tyto myšlenky nejsou okrajové. Ve Francii jsou rozsáhlé.

Pokaždé, když se na francouzském území stane antisemitský zločin, francouzští politici a novináři se snaží skrýt, kdo je zločinec, nebo jaké jsou jeho motivace. Často vysvětlují, že pachatel je také „obětí“.
Když zločinec zanechá vzkaz, že se snažil pomstít utrpení „Palestinců“, francouzští politici a novináři téměř jednohlasně opakují, že to, co se děje na Středním východě, musí zůstat na Středním východě a pak musí být “ spravedlivé řešení “ „palestinského utrpení“. Opomíjejí, že navzdory všem izraelským snahám o humánní zacházení s Araby , každá francouzská zpráva o Izraeli začíná odsuzováním izraelských vojáků jako nemilosrdných zabijáků, údajně šťastných, že ponížili Araby.

Dnes je Francie jedinou zemí západního světa, kde jsou Židé vražděni jednoduše pro to, že jsou Židé. Od roku 2006 bylo zabito jedenáct francouzských Židů – muži, ženy, děti. Na škole Ozar Hatorah v Toulouse v březnu 2012 byly děti ve věku tří, šesti a osmi let  zastřeleny v opuštěném  místě.

Giulio Meotti napsal :
„Kdyby byli muslimové, jejich příběhy by se staly univerzálním varováním před nesnášenlivostí, rasismem, etnickou a náboženskou nenávistí … Politici by dali své jméno na ulicích a školách.“
Ale oni byli Židé, tak se ve Francii o antisemitismu nehovoří.

Před několika týdny na výroční večeři organizované židovskou organizací CRIF v Paříži prezident Emmanuel Macron řekl, že Francie je ve válce s antisemitismem. Po vraždě Mireille Knollové řekl totéž.
Po desetiletí používají všichni francouzští prezidenti prakticky stejné věty.
Macron opakovaně opakoval, že „bez Židů by Francie už nebyla Francie“. Zdá se, že to, co se se děje, to je přesně toto: Francie bez Židů.

 

Za dvě desetiletí opustilo zemi více než 20% francouzských židů . Podle šetření 40% Židů, kteří stále žijí ve Francii, chtějí odejít. Přestože Židé dnes představují o něco méně než 0,8% francouzského obyvatelstva, polovina vojáků a policistů nasazených na ulicích ve Francii stojí před židovskými školami a místy bohoslužby.
Francouzští Židé vidí, že zbývající část židovské přítomnosti ve Francii je vymazána. Vědí, že musí skrývat svou židovskou povahu a že i když jsou na ulici a opatrně uzamknou své dveře, rizika jsou všude. Vědí také, že to, co se jim stane, nezáleží na zbytku francouzské populace. Francouzské národní shromáždění má 577 členů. Jen jeden z nich neúnavně a odvážně upozorňuje na to, co se děje: Meyer Habib . Představuje Francouze žijící na Středním východě a byl zvolen díky podpoře francouzských Židů, kteří nyní žijí v Izraeli, ale stále mají své občanství. Bez nich by neměl šanci být zvolen.

Po vraždě Sarah Halimi byla jí na ulici, kde žila  vzdána čest. Přišli jen Židé. Byli uvítáni s urážkami a láhvemi házenými z oken budov.
když židovské instituce volaly po tichém pochodu na památku Mireille Knoll, přišlo víc lidí. Znovu byli většinou Židé. Gilles-William Goldnadel , prezident právníků bez hranic, a právník rodiny Knollových, uvedl, že pozdější manžel Mireille Knoll přežil Osvětim a jejich děti žily s památkou na holocaust neustále ve svých myslích a jak „hrozné“ to musí pro ně být, vidět, že jejich matka byla zavražděna a její tělo spáleno. Jeden z synů Mireille Knollové, Daniel, řekl, že muslimové musí reagovat.

Francouzské muslimské organizace odsouzely vraždu, ale ne nenávist k židům.
Studie provedená pro Fondapol (nadace pro politické inovace) v roce 2014 ukázala, že 25% francouzské populace má antisemitským city, a že mezi praktikujícími muslimy , je tento podíl 42%. Podle studie je 28% francouzských muslimů striktně nepřátelské vůči výuce holocaustu ve školách. Mnozí říkají, že holocaust je židovský vynález.

Židé mohou být hlavními oběťmi, ale nejsou to jediné. Za pouhých pět let bylo 250 osob ve Francii zavražděno islámskými teroristy – poslední oběti byly zastřeleny jen pár hodin předtím, než bylo tělo Mireille Knollové objeveno v popelu jejího bytu.

23. března francouzský islámský terorista zabil čtyři lidi v Trèbes, malém městě v jihozápadní Francii. Jednou z obětí byl vyšší důstojník francouzského národního četnictva,který nahradil rukojmí a byl  zabit  řeznickým nožem. Terorista byl zastřelen.

Hlavní francouzská média skrývala, že důstojník byl ubodán k smrti; říkali, že byl “ zasažen na krku „. Terorista, který křičí „Allahu Akbar“, nebyl popsán jako islámista, ale samozřejmě jako člověk, který byl „radikalizován“. Francouzské ministerstvo vnitra dodalo, že byl považován za velmi nebezpečného a že byl „pečlivě sledován “ policií. Tisíce lidí, které jsou „radikalizovány“ a jsou považovány za velmi nebezpečné, jsou „pečlivě sledovány“ policií.
Když policisté šli do sousedství, kde žili teroristé, byli přivítáni výtržnostmi.

Mnoho Francouzů považuje zabitého důstojníka Arnauda Beltrameho za hrdinu; v Paříži mu byla věnován slavnostní hold . Ve stejném okamžiku na ulicích slaví tisíce mladých muslimů, kteří oslavují teroristy a křičí jeho jméno Radouane Lakdim. „Pro mnoho mladých muslimů je terorista hrdina,“ řekl Thibault de Montbrial, prezident Centra pro reflexi vnitřní bezpečnosti.
Den po islámském útoku v Trèbes mluvčí francouzské vlády uvedl, že Francie má morální povinnost přivítat a “ znovu integrovat “ 258 francouzských bývalých členů poraženého islámského státu, který je nyní uvězněn v Sýrii. Toto je zřejmě celý pohled francouzské vlády na její morální povinnosti.

Před několika dny  byla v Le Figaro zveřejněna „výzva 100 intelektuálů proti islamistickému separatismu “ . Text odsuzuje islamisty, že se snaží „oddělit muslimskou populaci od ostatních Francouzů“.
Velká část francouzského muslimského obyvatelstva již žije odděleně od zbytku francouzské populace. Segreguje se. Hlavním problémem však není sebesegregace. Hlavním problémem je šíření nenávisti vůči Židům, Francii a západnímu světu. Muslimští extrémisté podněcují vraždu; a stále častěji dochází k vraždám. Nechtějí žít samostatně: chtějí zničit, zničit a dobýt. Stačí se podívat na historii Turecka, celé Afriky, celého Středního východu, východní Evropy, Řecka, Portugalska, severního Kypru a jižního Španělska.

V loňském roce vydal historik Georges Bensoussan, narozený a vyrostlý v severní Africe, knihu nazvanou Poddajná Francie . Název se zdál být příliš přesný.

Vzbouří se nakonec Francouzi? Anketa zveřejněna dne 29. března ukazuje, že 83% Francouzů je pro vyhnání všech cizinců, kteří mají „ S file “ se zpravodajskými službami, jejichž držitelé jsou považovány za hrozbu pro národní bezpečnost. Průzkum také ukázal, že 87% francouzských poslanců je pro vyslání francouzských občanů se „S souborem“ do vězení. Francouzská vláda nicméně neprokázala žádný zájem.

Dr. Guy Millière, profesor na univerzitě v Paříži, je autorem 27 knih o Francii a Evropě.