Langweilův model Prahy – 10

Staronová synagoga: nejstarší stavba v Josefově, jedna z nejstarších synagog ve střední Evropě, synagoga, ve které se už po sedm století konají bohoslužby. A zároveň je to synagoga, opředená mnoha tajemstvími a legendami.

Staronová synagoga z Langweilova modelu. Jak přišla k svému neobvyklému názvu? V době, kdy ji stavěli, stála už v Josefově zhruba sto let synagoga, zvaná Stará škola (psala jsem o ní v osmém díle Langweila.) Takže nově postavená synagoga dostala název „Nová škola“ (Neuschule). Jenže koncem 16. století byla postavena další synagoga

 https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%A1_synagoga_(Josefov)

a „Novou školou“ se tedy stala ona – a předcházející „Nová škola“ se stala „starou Novou školou“, tedy Staronovou synagogou. V němčině se pro ni stále používá název „Altneuschule“. („Nová synagoga“ byla zbourána r.1898 při asanaci Josefova.) Je to s těmi „Novými“ a „Starými“ synagogami docela pěkně spletené! 😀 

Staronová synagoga byla postavena ve 2. polovině 13. století a už i k jejímu vzniku se váže jedna z pověstí. Když prý začali kopat základy, tak narazili na opracované kamenné kvádry, sestavené prý přesně do obrysu zamýšlené synagogy. Byly to prý kameny, které do Prahy přinesli andělé ze zbořeného jeruzalémského chrámu. Pověst praví, že až jednou přijde Mesiáš a bude vybudován třetí jeruzalémský chrám, budou tyhle kameny přeneseny zpět…

No a to je současná podoba Staronové synagogy… Původní synagoga je jen ta vysoká středová část, ty nižší stavby kolem jsou mladší. Tedy, mladší: převážná část vznikla do r. 1400.

Staronová synagoga je dvojlodní síňová stavba, postavená ve slohu cisterciácké gotiky. (Stavební huť, která na ní pracovala, se zúčastnila také budování řady cisterciáckých klášterů, např. Zlatá Koruna, Vyšší Brod, Osek, a synagoga tak, poněkud paradoxně, patří k nejlepším ukázkám rané cisterciácké gotiky v Čechách.)

Interiér Staronové synagogy – současný stav. Je zaklenuta gotickou křížovou klenbou – která však není křížová, protože v každém poli klenby je atypicky přidáno ještě páté žebro. Nejsem stavař, nevím, jestli to mělo nějaký praktický význam, průvodkyně v synagoze kdysi tvrdila, že to byla snaha vyhnout se symbolu kříže. Nevím – možná…

Na Velikonoce roku 1389 vypukl v Praze veliký pogrom. Zabito při něm bylo asi 3 000 židů. Mnozí se snažili ukrýt v synagoze, útočníci ale byli rychlejší. Zdi synagogy byly pokryty krví. Krvavé skvrny prý byly na zdech patrné až do velké opravy synagogy roku 1618.

Staronová synagoga dodržuje jednu zvláštnost: při páteční večerní bohoslužbě, ohlašující začátek šabatu, jsou dva žalmy ohlašující začátek svátku, zpívány dvakrát. K tomu došlo tak, že rabi Löw si z hlíny vytvořil sluhu – Golema – kterého oživoval tím, že mu do úst vložil kouzelnou formuli – šém. Jednou ale měl rabi nějaký spěch a před odchodem do synagogy zapomněl Golemovi šém vyndat. V synagoze začal sloužit bohoslužbu a už začal zpívat žalmy, ohlašující začátek šabatu, když tu do synagogy vběhli vyděšení lidé z rabiho domácnosti a jeden přes druhého křičeli, že Golem se zbláznil, zuří a ničí všechno kolem sebe. Rabi strnul: o šabatu byla přeci zakázána jakákoliv práce! Měl by tedy nechat Golema řádit celý den? To by znamenalo, že dojde k strašným škodám na majetku a nejspíš i na životech. Naštěstí si rabi uvědomil, že žalmy ještě nedozpíval celé. Šabat ještě nebyl zahájen. A tak se otočil a utíkal domů. Domácnost byla v troskách a šílející golem pokračoval v díle zkázy. Rabi k němu přiskočil a podařilo se mu vytrhnout Golemovi šém z úst. V tom okamžiku Golem padl na zem a byla z něj zas jen nehybná hliněná figura. A rabi se vrátil do synagogy a začal znovu od začátku zpívat oba žalmy, ohlašující začátek šabatu. A na paměť téhle události se šabatové žalmy ve Staronové synagoze zpívají dvakrát. Rabi Löw pak už nikdy Golema neoživil a jeho hliněné tělo nechal odnést na půdou Staronové synagogy a tam ho ukrýt. Asi ho tehdy ukryli opravdu dobře, protože ho doteď nikdo nenašel – a že ho hledala spousta lidí! Dokonce i zuřivý reportér Egon Ervín Kisch tam vlezl a o svém neúspěšném pátrání napsal.

A ještě jedna pověst se vyprávěla: Křeslo vrchního rabína, které v synagoze bylo, používal kdysi i rabi Löw. A kdo do toho křesla od té doby neoprávněně usednul, ten do roka zemřel. Minulý čas v téhle pověsti je úmyslně: nábytek, kterým je synagoga dnes vybavena, pochází z 19. století a rabi Löw s ním nemá nic společného.

Nejmladší pověst o Staronové synagoze se týká velkého požáru roku 1689. Hořelo ghetto, hořelo Staré město pražské, škody byly veliké – ale Staronové synagogy se oheň ani netknul! Vyprávělo se pak, že nad střechu synagogy přiletěly dvě bílé holubice a svými křídly ochránily budovu před ohněm….

Dalo by se ještě hodně psát o starém Josefově a jeho pamětihodnostech, o Cikánově synagoze (Cikán bylo jméno, ne národnost!) z počátku 17.soletí, o jen asi o deset let mladší Velkodvorské synagoze (stávala někde na prostranství před dnešním hotelem Intercontinental) – ani jedna z nich nepřežila asanaci.

Hodně by se dalo psát o historii Židovského muzea, které dnes spravuje nejen muzejní sbírky, ale i velkou část synagog – jeho počátky sahají až do roku 1906, kdy se soustřeďovalo na záchranu a uchování uměleckých předmětů ze synagog i dalších budov, postižených asanací.  Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava vznikla v Praze v rámci okupačního aparátu Ústředna pro židovské vystěhovalectví, později přejmenovaná na Ústřední úřad pro uspořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě. Za instituci, která bude vykonávat příkazy Ústředny, byla určena Židovská náboženská obec v Praze, která v té době spravovala i muzeum. V roce 1942 přišel pracovník Pražské obce JUDr. Karel Stein (1906-1961) s návrhem, aby byl v Praze pod hlavičkou muzea uschován movitý majetek židovských obcí na území Protektorátu. Předměty ze zlikvidovaných židovských obcí, jejichž členové byli deportováni do terezínského ghetta, byly prohlášeny za umělecké, a tedy vhodné pro uchování. Traduje se, že nacisté usilovali vytvořit v Praze takzvané muzeum vyhynulé rasy, ale doloženo to není. Skutečností naproti tomu je, že v důsledku válečných událostí počet muzejních předmětů mezi lety 1941–1945 z původních několika tisíc mnohonásobně vzrostl. Muzeum pracovalo velmi profesionálně pod odborným vedením Tobiase Jakobovitse a Josefa Poláka.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Tobias_Jakobovits

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Pol%C3%A1k

Muzeum znovu zahájilo činnost již 13. května 1945. Byla sice snaha vrátit předměty, získané za okupace, původním majitelům, většinou ale nebylo komu a tak se staly trvalou součástí muzejních sbírek. R. 1950 bylo muzeum postátněno a přejmenováno na Státní židovské muzeum. Po listopadové revoluci bylo muzeum a jeho sbírky restituovány Federaci židovských obcí v České republice jako právnímu nástupci zaniklých židovských obcí.

No a dostávám se k vyprávění o Pinkasově synagoze a tím bych chtěla sérii článků o Josefově ukončit. I k počátkům Pinkasovy synagogy patří jedna pověst.

V pražském ghettu žil kdysi chudičký žid jménem Pinkas. Měl spoustu dětí, ženu měl nemocnou, a tak se měl co ohánět, aby vůbec nějak přežili. Byl to ale zároveň muž moudrý a poctivý. Jednou se náhodou setkal s bohatým hrabětem, který s ním pak rád rozprávěl a oceňoval jeho znalosti i poctivost. A když viděl, jak bídně Pinkas a jeho rodina žije, vypomohl jim občas nějakými penězi. Za takový dar vždycky Pinkas děkoval slovy „Děkuji ti Hospodine, že neopouštíš svoje dítka v bídě a nouzi!“  Hrabě si po čase začal říkat, že penězi přeci Pinkase podporuje on –  a Pinkas děkuje Hospodinu! A tak si řekl, že nějakou dobu přestane Pinkasovi peníze dávat a uvidí se, jak to s tou vděčností k Hospodinu dopadne. Přiblížil se Pesach – židovské Velikonoce – a hrabě Pinkasovi řekl, že zrovna peníze nemá a tak mu nic nemůže dát. Podle tradice by se měl Pinkas zásobit jídlem na osm dní, měl by k slavnostní tabuli koupit i víno – a on neměl ani na chleba! Smutně šel domů, zavřel se do své komůrky a snažil se zapomenout na své trápení. A najednou se ozvala rána, vysypalo se sklo z okna, něco dopadlo na zem a pak už byl slyšet jen smích a dupot vzdalujících se nohou. Pinkas se šel podívat, co se ti děje a v pokoji na zemi ležela mrtvá opice! Chudák se vyděsil: ta opice jistě patřila nějakému boháčovi, a jestli ji najdou u něj v bytě, bude zle! Možná i pogrom vypukne! A tak se s ženou dohodli, že opici rozřežou a spálí v kamnech.  Jenže jak do ní řízli, vysypala se jí z žaludku spousta zlaťáků! No, zlaťáky posbírali a opici stejně spálili. A nakoupili jídlo a všechno, co bylo k svátku potřeba, a začali slavit.

Hrabě byl zvědavý, jak si Pinkas bez peněz vede a tak se, neohlášen, přijel podívat.  A našel spokojenou rodinu u slavnostně prostřeného stolu.  Hraběti to bylo divné, začal mít podezření, jestli je Pinkas opravdu tak chudý, jak si o něm myslel a tak se začal vyptávat. A pravdomluvný Pinkas odpovídal. Nakonec se domluvili, že opice byla původně hraběte a nečekaně mu doma uhynula. Sluhové pak dostali příkaz, ať se mrtvé opice nějak zbaví. No a ti chtěli Pinkase vystrašit… Opice doma pokradla zlaťáky a sežrala je – a to byla příčina jejího úmrtí. Pinkas hraběti s omluvami vracel zbylé peníze a chtěl mu splatit i ty, co vydal za nákup, ale hrabě si nic zpátky nevzal. Že prý je vidět, že Pinkas Hospodinovi děkoval právem. Pinkas nečekaně získané peníze neutratil pro sebe, ale pomáhal chudým, kde se dalo – a za část peněz nechal postavit synagogu…

Tak tohle říká pověst. A jak to bylo s Pinkasovou synagogou doopravdy? Synagogu nechal v r. 1535 postavit jeden z členů významné pražské židovské rodiny Horowitzů, Aharon Mešulam Zalman Horowitz. Jméno dostala po jeho vnukovi, rabínu Pinkasu Horowitzovi.

Pinkasova synagoga

Interiér Pinkasovy synagogy

A tohle je důvod, proč jsem si Pinkasovu synagogu nechávala až na konec. Slouží dnes jako památník holocaustu: její zdi jsou pokryty jmény více než 80 000 jmen Židů z Čech a Moravy, kteří byli za okupace zavražděni. Pro představu: podle sčítání lidu se v r. 1930 v Čechách a na Moravě k židovskému vyznání hlásilo 117 551 osob. V současnosti je v Židovských obcích v ČR evidování asi 3000 členů, celkově se počet Židů v ČR odhaduje na 15-20 000.

V prvním povídání o Josefově jsem psala o vzniku židovského osídlení v těch místech. Dnes jsem tedy chtěla napsat i o jeho konci. Josefovem jsem se tak podrobně zabývala proto, že Langweilův model je jediným kompletním dokumentem, vyprávějícím o tom, jak někdejší Židovské město vlastně vypadalo…

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 8 komentářů

Jeden z důvodů suchých roků

Jan Štrobl 1. díl: Stav lesů v České republice je katastrofální

https://www.kupredudominulosti.cz/strobl-jan-1d-stav-lesu-v-ceske-republice-je-katastrofalni/

K nejkrásnějším zážitkům, alespoň pro většinu lidí, patří pobyt v lese. Těžko najít něco jiného, co dokáže člověka tak uklidnit a psychicky srovnat, jako právě les. S lesem jsme spřízněni, což většina z nás ještě stále vnímá, a proto nás skutečně dokáže uzdravovat. Logicky na nás ale léčebně může působit jen tehdy, pokud on sám je zdravý. Právě to se v posledních letech příliš nedaří. Stále větší část lesů churaví – a nejen to. Umírají. Příčinou je malý brouk, kůrovec.

Příroda

Délka: 33:02
Datum: 13.8.2019

Přehrát pořad

Asi si ještě všichni pamatujeme na dobu před pár lety, kdy byl lýkožrout smrkový hlavní postavou zpravodajství. Vzpomeneme na rozdělení odborné i laické veřejnosti na dva tábory – kácet, nebo nekácet. A také si snadno připomeneme proklamace některých ekologů, aby se s kůrovcem nic nedělalo, že si příroda poradí a že se to všechno spraví tak nějak samo. Nespravilo – a je to naopak stále horší. Mnohonásobně horší. Mají naše lesy v současné podobě ještě nějakou šanci? Jaké jsou možnosti a jak bude vypadat les, který jsme tak důvěrně znali, za pár let? Právě o lese a o tom, jaká může být jeho, a tím pádem i naše budoucnost, si dnes povídáme s lesním inženýrem Janem Štroblem.

 

Martina: Ještě doplním, že pan Štrobl je lesní inženýr, který byl více než 30 let zaměstnán Státními lesy ČR, či Vojenskými lesy, a pracoval jako polesný nebo lesní správce. Tak, pane inženýre, pojďme si na začátku co nejpřesněji vysvětlit to nejdůležitější. V jakém zdravotním stavu, v jaké kondici, jsou lesy dnes?

Jan Štrobl: Zdravotní stav lesů v celé naší republice dospěl do úplné katastrofy. To už není kalamita, ale naprostá katastrofa. Když si vezmeme jenom rok 2018, bylo napadeno na 20 milionů kubíků dřeva po celé naší republice.

Martina: Jen za jeden rok.

Jan Štrobl: Jen za jeden rok. A v letošním roce očekáváme, že půjde o 40 až 50 milionů kubíků, tak rychlý to má nárůst. Když si to všechno vezmeme, tak kůrovec je opravdu nebezpečný škůdce. Nejedná se přitom pouze o jeden druh, ale o více druhů kůrovce: lýkožrout smrkový, potom lýkožrout menší, lýkožrout severský, který se sem dostává z tajgy, a k tomu se připojuje ještě lýkožrout lesklý. Takže všichni tito lýkožrouti, a je jich ještě daleko víc než tyto druhy, které jsem vyjmenoval, působí na zdravotní stav lesů.

Martina: Více jak 30 let jste pracoval v lesnictví. Byla situace někdy tak špatná?

Jan Štrobl: Ano, také se vyskytovaly kalamity. Samozřejmě, vždy to je záležitostí lesníka, to znamená, že pokud někde vznikla kůrovcová kalamita, tak to vždy bylo pro zanedbanou ochranu lesa na daném lesnickém úseku, kde se lesník málo staral, málo hlídal, nedodržoval sanitární minimum. To znamená čistotu v lese po těžbách, nebo když třeba vítr zlomil, vyvrátil nějaký smrk, a on to včas neuklidil, nechal tam namnožit tohoto brouka a v následujícím období si toho nevšímal. Potom se tento brouk vyvíjí geometrickou řadou a vzniká kalamita.

Martina: Bylo to někdy v historii tak zlé?

Jan Štrobl: Bylo. Historicky se o kůrovci poprvé mluví možná v polovině 18. století v oblasti Harzu v Německu, kde jim působil škody. Bylo to tenkrát ještě na lesích, které nebyly tolik ovlivněny lidskou rukou, tedy přeměné na smrkové monokultury. A od té doby se lesníci s kůrovcem potýkají.

Martina: A když to tehdy bylo tak zlé, jak to zvládli?

Jan Štrobl: Když budu pokračovat dál, tak jak jsem řekl, jde vždy o zanedbání lesníka, lidskou činnost, kdy se nedodržuje ochrana lesa. Uvedu dva příklady. Skončila první světová válka a asi deset let trvala v Evropě i v našich zemích mnišková kalamita.

Martina: Bekyně mniška?

Jan Štrobl: Bekyně mniška, ano. Ono je mnišek více, třeba bekyně zlatořitná, bekyně velkohlavá, a kalamitu způsobily všechny bekyně, a trvalo 10 let, než to lesníci zastavili. Po 2. světové válce přišla zase kůrovcová kalamita, která zničila kolem 40 milionů kubíků v Evropě – a bylo to také záležitostí válek, kdy nic nemělo svůj řád. Císař za 1. světové války vzal všechny lesníky do války a tím pádem se tyto čtyři roky války nemohli starat o lesy. A tím vznikla mnišková kalamita. Za 2. světové války, která trvala zhruba šest let, zase lesníci nepracovali v ochraně lesa asi tak správně, jak by se mělo, a tím opět vznikla kůrovcová kalamita. A v roce 1947 přišel jeden z nejhorších přísušků minulého století.

Oteplování planety s kůrovcem nemá vůbec nic společného, je to jenom zástěrka toho, že se o les správně nestaráme

Martina: Co to jsou přísušky?

Jan Štrobl: Přísušky jsou sucho. Takové sucho, kdy tenkrát v 47. roce nenarostlo ani obilí. A to vše ještě umocnilo. Nedá se to srovnávat s dnešní dobou, kdy se bavíme o oteplování planety, které s kůrovcem nemá vůbec nic společného, pokud dodržujeme ochranu.

Martina: To znamená, že teorii, že za to mohou klimatické změny, považujete za zástěrku, za berličku?

Jan Štrobl: Ano, samozřejmě, že je to zástěrka, a nic jiného. A řeknu proč – protože kůrovec vzniká vždy od jednoho stromu. My lesníci rozlišujeme tři stavy množství kůrovce, který se v lese vyskytuje. Rozlišujeme základní stav, zvýšený stav a kalamitní stav. Vždy se snažíme o to, nebo snažili jsme se ještě v době, kdy lesnictví fungovalo, abychom udržovali kůrovce v základním stavu, což je stav neškodný.

Kůrovce z lesů nikdy nevymýtíme, je to hmyz, který má obrovskou reprodukční schopnost, a my nejsme schopni ho nikdy vymýtit úplně tak, že by neexistoval. Takže vždy existovat bude, ale musíme ho držet na takovém stavu, aby nám nezačal působit škody v lese. To, že nám sem tam zničí nějaký strom, je normální věc. A stromy nepadnou jenom kůrovcem, ale i různým jiným hmyzem, a taky kvůli různým houbám, nebo v důsledku biotických činitelů, jako je vítr, mráz, námraza, sníh. Takže existuje spousta škodlivých vlivů na les – a kůrovec je jedním z nich.

Martina: Pane inženýre, četla jsem zprávu, kterou jste poslal všude, kam se dalo: v jakém stavu jsou naše lesy a v jakém stavu budou. Tedy pokud budeme pokračovat v jejich ochraně a v likvidaci kůrovce tím způsobem, jakým postupujeme dnes, tak že nás čeká stále se rozšiřující kalamita. Potíže s kůrovcem, jak jste sám říkal, tady byly vždy. Ale pak jste řekl větu: „Ještě v době, kdy lesnictví fungovalo.“ Kdy to bylo? Protože našinec, laik, má pocit, že stále existují Lesy ČR, že stále lesnictví funguje. Tak kdy to bylo, kdy fungovalo, a kdy, podle vás, fungovat přestalo?

Jan Štrobl: Dobře. Jen ještě předtím řeknu jednu věc, aby si posluchači nemysleli, že jsem nějak politicky založený, protože jsem lesník, a žádný lesník, který pracuje s přírodou, nemůže být politikem, jestli chápete, protože pracuje s přírodou, která prožila třeba 4, 5 režimů.

Hlavní zlom byl založení Národního parku Šumava, kdy se přestala dělat ochrana lesa proti kůrovcům. V současné době je na Šumavě zhruba 300 km čtverečních uschlých původních lesů.

Martina: Tady se skutečně nedá stihnout nic za čtyři roky do příštích voleb, viďte?

Jan Štrobl: Čtyři roky, to není žádná doba, a nechtěl bych, aby posluchači měli dojem, že straním nějakému režimu, který panoval předtím, že straním třeba Franzi Josefovi v Rakousku-Uhersku, nebo že kapitalistickému ČSR, které trvalo asi 20 let, nebo třeba socialismu, který trval asi 41 let.

Martina: A který jste v práci po dlouhou dobu zažil.

Jan Štrobl: Zažil jsem tam polovičku svého života, ale když budu tedy něco chválit, tak ať to nikdo nebere politicky, takhle jsem to myslel.

Martina: Nebudeme, slibuji.

Jan Štrobl: Protože do té doby opravdu lesníci dělali tu lesařinu na vysoké odborné úrovni.

Martina: Do které doby?

Jan Štrobl: Do sametové revoluce, musím říct.

Martina: To je zlom, rok 89, 90?

Jan Štrobl: Ano. Hlavní zlom, který přišel, bylo založení Národního parku Šumava. Tam se poprvé přestala dělat ochrana lesa proti kůrovcům. Za dobu trvání národního parku, což není ještě ani 30 let, to mělo nějakou setrvačnost, protože ještě v roce 93 se tam lesníci dokázali proti kůrovci bránit. Ale potom to přestalo, přestala ochrana lesa a v současné době je na Šumavě zhruba 300 kilometrů čtverečních uschlých původních lesů – a to není málo. Když to vezmu na kubíky, tak za tu dobu uschlo, při průměrných zásobách, asi 800 kubíků na hektar, což je nějakých 25 až 30 milionů kubíků dřeva, které na Šumavě uschly. Uschly, nebo byly vytěženy, beru to všechno dohromady, protože něco taky vytěžili úmyslně. Takže to je to, co v parku za tu dobu zmizelo.

Když jdete proti proudu Vltavy, tak nalevo jsou uschlé lesy Šumavy zdevastované ochranářskou činností, a napravo Boubín, kde se hospodaří normálně a jsou bez kalamity

Martina: Mluvíte o Národním parku Šumava, protože tato oblast byla vašim revírem. Ale jak jsou na tom ostatní oblasti ČR? Jednak s ochranou proti kůrovci, a jednak se stavem kůrovce a porostů?

Jan Štrobl: Řeknu to úplně jednoduše. Každému povídám: „Seberte se a jeďte proti toku Vltavy, protože ta zhruba dělá hranici – už někde od Volar – národního parku, a dívejte se nalevo a napravo. Nalevo máte uschlé lesy, totálně zdevastované ochranářskou činností a napravo, kde zasahují z pohoří Boubína a Bobíka. Tam se normálně hospodaří a nemáte tam žádné kalamity.

Martina: To znamená, že doktrína, kterou zastává Národní park Šumava, nechat přírodu, ať si poradí sama, nekácet, nechat kůrovce být, příroda je přece silná, ona dokáže fungovat – že toto dovedlo Národní park Šumava tam, kde teď je?

Jan Štrobl: Příroda si samozřejmě pomůže sama, ale příroda si pomůže, i když vybouchne Černobyl, rozumíte? To si také příroda pomáhá sama. Ale proč my jsme to museli v takovýchto cenných porostech nejdřív nechat uschnout?

Martina: Proč?

Jan Štrobl: Ne, já se ptám.

Martina: Já také.

Jan Štrobl: To se ptám právě já: proč jsme to museli nechat uschnout, aby nám tam znovu rostly nepůvodní smrky? Nejdříve se říká, že se tam vytvořily smrkové monokultury, což se hlásalo v parku. Tak se nechaly tyto smrkové monokultury uschnout. Řeklo se, že to je dobře. A teď tam rostou znovu smrkové monokultury, ale z jakého semene? Ze semene, které tam naházely nepůvodní smrky. Ono to má totiž svoji historii, protože za Rakouska-Uherska se o Šumavu starali Schwarzenbergové, tedy z hlavní části. A ti byli velice osvíceným rodem, a tak vytvořili Schwarzenbergský kanál, který dělal inženýr Rosenauer, byl dokončen v roce 1793. Ten zásoboval Vídeň a naše vnitrozemí, Prahu, dřevem. A Schwarzenbergové věděli, že nějaký buk by jim tam nedoplaval, ani těžká jedle. Tak všechny své pralesy začaly předělávat na smrkové monokultury. To nebyla záležitost jen naší republiky, která v té době ani neexistovala, protože jsme patřili pod Rakousko-Uhersko, ale byla to tehdy záležitost celé Evropy.

V roce 1868 a 26.10. 1870 přišly dvě větrné kalamity na Šumavě, které způsobily polomy, byly to kalamity srovnatelné možná s naším Kyrilem, což je teď nejznámější vichřice, co tady byla. Ty způsobily polom, který se včas nezpracoval, tehdejší vesnice pracovaly pouze s ručními pilami a kobylkami, nic jiného v té době neměly. A během dalších deseti let přišla kůrovcová kalamita, která doklepla všechny ostatní lesy. V té době měl na Šumavě smrk zastoupení zhruba do 40 procent. Ostatní dřeviny byly jedle, buk, javory, jilmy, možná nějaká lípa, to znamená, že to byly smíšené pralesy. Ale Schwarzenbergové, protože byli také obchodníci, tak když vymizel z porostné skladby smrk, zbytek dokáceli a zasázelo se to smrkem, semena sháněli ze všech možných koutů Evropy. Tehdy ještě lesařina nebyla na takové dobré úrovni, aby vybírali geneticky vhodné smrky pro určité lesní vegetační stupně, například podle nadmořské výšky a klimatu.

O přírodu se dnes starají lidé, kteří nemají potřebné vzdělání

Martina: Když se podívám na Národní park Šumava, o kterém říkáte, že svým hospodařením dovedl Šumavu na práh katastrofy, a že vedle je Boubín, který spravují Lesy ČR – a tam kůrovec zatím nezvítězil, tak v čem se zásadně liší tato hospodaření?

Jan Štrobl: V první řadě v tom, že se vůbec proti kůrovci nepostupuje. Veřejnost je mystifikována našimi médii a tím, co se dnes razí, protože o přírodu se začali starat lidé, kteří k tomu vůbec nemají vztah. Když si vezmete, kdo má dneska hlavní slovo v médiích? Lesnický expert pan Bláha z Duhy, což je veterinární doktor. Nebo si vezměte, kdo dělá ředitele národního parku – geograf. To nejsou lesníci, kteří by měli vztah k přírodě a k lesu. Pro ně les neznamená vůbec nic. Například kdybych si třeba já udělal nějaké školení na veterináře, tak nemohu jít operovat kočku. Za svůj život jsem vyvrhl spoustu zvěře, dovedu to, rozumíte, dovedl bych ji i zašít, protože babička mě naučila štepovat, ale ta kočka by po mně nechodila. Na to opravdu musím být odborně vzdělaný. A tito lidé, kteří opravdu nemají finální vzdělání, se dnes starají o přírodu, a v tom je celý zakopaný pes.

Martina: Řekl jste a napsal: „Žádný z předchozích režimů nikdy nepřipustil nějaké aktivisty, či ochránce bez vzdělání, k tvorbě, výchově, ošetřování a ochraně lesa. K tomu, aby se o lesy starali. Proto také byly v roce 89 předány lesy zdravé a nenarušené.“

Jan Štrobl: Ano, to je naprostá pravda. Na to jsem poukazoval právě před chvílí. Pokud se o to začnou starat lidé, kteří nemají odborné znalosti, tak je potom konec. Nevím, jak jinak bych to řekl. Musíme si uvědomit, že oni dnes říkají jednu věc, totiž že: „Lesáci, jak přijde kůrovec, tak kácí dřevo, okamžitě chtějí kácet.“ My si ale musíme uvědomit, že když děláme ochranu lesa, když dodržujeme čistotu lesa a najdeme napadený strom, tak ho okamžitě vykácíme a uděláme nějaký obranný postup, protože lesáci znají několik obranných postupů proti kůrovcům. A díky tomu se kůrovec dál nerozmnoží a nenapadne další stromy.

To samé je třeba u používání chemie – dnes se řekne, že by někdo chtěl používat chemii proti kůrovci a je z toho velký humbuk, jak jsou lesáci špatní, že by chtěli postupovat chemicky. Jenže v současné době to jinak nepůjde, pokud chceme zastavit kůrovce. A já řeknu, proč to nejde. Musíme si to říct z hlediska biologie toho brouka a řeknu to tak, aby tomu každý porozuměl.

Jak jsem říkal, začíná to všechno jedním, jediným stromem. To znamená, že kůrovec v lese napadne nějaký oslabený strom. Když je v základním stavu, tak nikdy nenapadá zdravé stromy, to je pravda. Ale v lese máte spoustu stromů, které jsou také různým způsobem nějak oslabené – buď jsou nějak poškozeny, nebo přijde námraza a zlomí jim vrchol, může se stát cokoliv. Může tam být pokles spodní vody, nějaký přísušek v daném roce a strom je oslaben. Kůrovec ho napadne, vyrojí se na něm a namnoží, pak napadne další stromy v nejbližším okolí a tam už nerozlišuje, jestli je strom oslaben nebo nikoli, už napadá normální, zdravé stromy.

Jenom pro ilustraci: pokud necháme z jara vylítat jeden jediný strom, ve kterém od minulého roku máme vyvinutého brouka, který tam přezimoval, tak napadne v prvním rojení – většinou kůrovci dělají zhruba tak, když je dobré počasí, až tři rojení v průběhu roku – tak napadne v druhém stádiu, v druhém rojení 5–10 stromů, průměrně asi 7. A z těchto sedmi napadne 49 stromů, když se potom vylíhne.

Martina: Ano.

Jan Štrobl: No, a když opět vylítá na třetí rojení, tak už napadne 343 stromů. A když my toto vše necháváme být, neuděláme proti tomu žádnou ochranu, tak to postupuje dál. V dalším roce napadne na začátku 2541 stromů a pokračuje dál a už to je 117 tisíc, tedy na konci druhého roku máte napadeno zhruba 120 tisíc stromů, to znamená po šestém rojení kůrovce během dvou let.

Když to vezmu na hektary, tak v prvním roce z jednoho stromu bude zhruba tři čtvrtě hektaru uschlého lesa. A když to všechno necháme být, tak v druhém roce už vám vzniká zhruba 200 hektarů zničeného lesa a to z jednoho jediného stromu. A teď si vezměme – když už jsme v takovémto stavu, když je to takto rozběhlé, jak potom budeme chtít takovýto kalamitní stav zastavit?

Martina: Jak?

Jan Štrobl: Musíme potom opravdu za velkých finančních obětí použít chemii.

Za sucho posledních tří let má lví podíl zničená Šumava, kde se dříve, když ještě byly na hřebenech lesy, srážel vlhký atlantický vzduch a probíhal malý vodní cyklus. A větry to pak zanesly do vnitrozemí. Dnes Šumava naopak brání přístupu atlantického vzduchu do vnitrozemí.

Martina: A asi i ekologických…

Jan Štrobl: Ekologických taky samozřejmě, protože s chemií neničíme jenom kůrovce, ale i užitečný hmyz, který kůrovce napadá, který nám trochu pomáhá, ale nedokáže to sám zastavit. Když bychom včas vykáceli onen první strom a nenechali to dva roky takto běžet, tak nemusíme používat žádnou chemii. A proto to národnímu parku vyčítám. Když si vezmete, že za dobu existence národního parku máme pryč zhruba na 300 km čtverečních, to je 30 tisíc hektarů lesa, tak to je přece ekologická katastrofa.

A řeknu proč ještě. Protože les, to jsou obrovské a účinné chladicí systémy, o kterých se vůbec neví. Řeknu jen jednu věc: podívejte se na internetu, pokud posluchači toto poslouchají, jak pan docent Jan Pokorný velice pěkně a výstižně mluví o Šumavě a naší republice, o vlivech přírody, lesů na počasí (pokud lesy existují nebo nikoli). Vzpomíná tam třeba, když Kolumbus, který byl v roce 1493 v Americe, objevoval Ameriku, tak si napsal do deníku, že na Jamajce, kde byly stromy, každý den prší. A říkal: „Takhle pršelo na Japonských ostrovech taky, než je vykáceli.“ A protože na Jamajce byli stromy, tak ty nasávaly vlhký oceánský vzduch, vytranspirovali ho, udělala se oblaka a vypršelo to. Říká se tomu malý vodní cyklus. A o tohle všechno jsme na Šumavě přišli. Dnes máme obrovskou hráz teplého, stoupavého vzduchu na hřebenech, co tam jsou po ochráncích Šumavy, na hřebenech, které jsou dnes bezlesé a rostou tam jenom nějaké nárosty, které nejsou ještě ani zapojené, takže z toho vyzařují velké stoupavé vzdušné proudy. A to pan docent Pokorný velice krásně popisuje.

A pro letce, kteří lítají s větroni, říká: „Když letíte nad plochou, která je pokrytá lesním porostem, tak máte klídek, letíte pěkně. Ale přiletíte nad louku, nad nějakou paseku, nebo nad oblast, kde máte tyto soušky, a tam dostanete okamžitě ránu, protože to je rychlost několik metrů za sekundu, jsou tam prudké vzdušné proudy, které dokážou letadlo převrátit. A toto jsme dokázali za necelých 30 let působnosti parku.

A řeknu ještě druhou věc, o které jsem přesvědčen. Totiž že na suchu posledních tří let, co máme přísušky v celé naší republice, má lví podíl Šumava. Protože když se dnes podíváte na jakoukoliv předpověď počasí, tak odkud foukají větry? Z Německa k nám. Nefoukají od nás do Německa, převážnou část roku fouká vítr z Německa k nám, a to je vlhký vzduch z Atlantického oceánu, vlhký oceánský vzduch, který sem jde. A dříve, když byly na hřebenech Šumavy lesy, tak to Šumava vyčesávala, vysráželo se to a probíhal malý vodní cyklus, byly mlhy, rostly hříbky a podobně. A větry to pak zanesly dál do vnitrozemí, kde se to také vypršelo. A dnes? Dnes to nemáte. To znamená, že Šumava naopak brání přístupu atlantického vlhkého vzduchu k nám do vnitrozemí. O tom jsem osobně přesvědčen. A pan docent Pokorný právě toto vzpomíná.

Martina: A kromě toho se v tomto větru docela dobře lítá kůrovci ze Šumavy dál do vnitrozemí.

Jan Štrobl: Ano. To víte, kůrovec je sám o sobě velice špatný letec, a aby někam dolétnul, tak je to většinou řádově v jednotkách kilometrů. Ale zde vzniká jiná problematika. Při druhém rojení kůrovec už většinou napadá koruny stromů, zatímco při prvním z jara napadá spíš kmeny. Při druhém rojení, které probíhá v červnu a v průběhu července, podle toho, jak se vyvíjí počasí, už je teplo a on je vynášen vzdušnými proudy o rychlosti zhruba jednoho metru za sekundu, proti čemuž už je bezmocný.

Martina: Tak jsem to myslela. Veze se.

Jan Štrobl: Je vynášen vzdušnými proudy do velké výšky, a vítr fouká do vnitrozemí. Už vloni jsem písemně uvedl, že jsem přesvědčen, že třeba v Jeseníkách, kde dnes vznikla obrovská kalamita, v podhůří Jeseníků a na Bruntálsku, Českomoravské vrchovině, kde to je dnes všechno spálené, shořelé, to mohlo také započít šumavským broukem, vypěstovaným v Národním parku Šumava.

Martina: Asi ale pro to nemáte nějaké vyložené důkazy, studie.

Jan Štrobl: Mám. V roce 2008 jsem byl v Kanadě a v Americe. V Kanadě jsem projel dva státy, Britskou Kolumbii a Albertu, v USA 10 států, v oblasti Skalistých hor prakticky od Vancouveru na hranicích USA, až po Nové Mexiko. Američani se tam potýkají také s broukem, kterého mají na borovicích, jmenuje se Dendroktonus panderosae a nemá český název. V roce 2008 uváděli jak Američani, tak Kanaďani přes milion kilometrů čtverečních napadeného, zničeného lesa tímto kůrovcem. Dnes už Kanada uvádí 18 milionů kilometrů a Američani zhruba taky tak. To vlastně uvádí jenom Britská Kolumbie a teď, kde je Alberta. Alberta má třeba jen 6 milionů hektarů těchto borových lesů.

Martina: A to myslíte, že se k nim tento brouk přenesl také vzdušnými proudy?

Jan Štrobl: Ano.

Martina: To oni vědí?

Jan Štrobl: A právě američtí a kanadští vědci už loni zveřejnili, že jsou prokázány přenosy kůrovce i přes hřebeny Skalistých hor, podle větru až více než na stovky kilometrů daleko. To znamená vzdušnými proudy. Takže toto vše už je zveřejněné, prokázané.

Martina: Pane inženýre, děkuji za vaše velmi zasvěcené vyprávění.

Jan Štrobl: Já děkuji vám za tuto možnost souvisle o tom mluvit.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 35 komentářů

OSN zahájila totální válku proti svobodě slova

Rubriky: twitter | Štítky: , , , | 6 komentářů

380-Jak je v Číně?…

Reaguji na náznak přání kolegy Strejdy, nikoli, že bych byl číňanupodobný, nicméně vyhledal jsem pár aktualizací z Říše Středu z úst ruského experta na Čínu Vasilije Kašina*) – snad jsem se při výběru strefil…

 Obchodní válka USA vs. ČLR…

Pokud jde o rozhodování Číny, jak dál vůči USA, je zřejmé, že chápou nezvratnost konfrontace s USA, že jdou stranou jakékoli formality, a že budou na úder odpovídat úderem. I v obchodní sféře přechází k ostřejší rétorice a připravují vlastní společnost na vleklý konflikt. Tento postup Číny budí velký dojem v celém světě, ve světové ekonomice, jako koncem srpna provedením omezené devalvace juanu demonstrovala Čína připravenost k provádění nejrůznějších kroků jak vůči USA, tak i jejich spojence v regionu. Vyhodnocují počínání USA vůči ČLR, jejich podporu událostem v Hongkongu a kroky ve vojensko-politické sféře.

Současně, díky tomuto procesu, který nabral na síle v poslední době, vidíme aktivizaci naší spolupráce s ČLR v mnoha směrech.

Podíváme-li se na kurs juanu, vidíme, že Čína několikrát v průběhu politiky reformy a otevřenosti měnila svoji měnovou politiku. Bylo dlouhé období navázání juanu na dolar, přičemž se poměrně dlouho udržoval velmi nízký kurs národní měny, aby zhruba od roku 2005 začalo pomalé posilování juanu k dolaru mezi léty 2005-2015, kdy byl juan zařazen do koše světových rezervních měn, juan posílil o 33%. Kurs juanu ke koši světových měn, jehož složení není známo, ale má se za to, že jeho struktura zhruba odráží strukturu zahraničního obchodu Číny, během dne může kmitat v rozsahu do 2% a z výsledného kursu se stanovuje kurs pro následující den, přitom čínská Národní banka (NBČ) postupně svoji měnu upevňuje.  Je třeba vidět, že téma měnové manipulace a podcenění juanu bylo v americko-čínských vztazích vždy důležité a bolestivé. Jedním z úspěchů Obamovy administrativy bylo v roce 2011 dosažení dohody o podstatné korekci kurzu juanu a metodiky jeho formování. Mimochodem, velvyslancem USA v ČLR byl tou dobou nyní (po necelých 2 letech) končící velvyslanec USA v RF Huntsman. Tehdy byl tento kompromis jeho velkým úspěchem.

Současně ale, když Čína naráží na zahraničněobchodní potíže, NBČ umožňuje juanu mírný pokles. Velkou devalvaci juanu si nemohou dovolit s ohledem na jeho prosazování do role mezinárodní rezervní měny, a za druhé je Čína přece jen závislá na dovozu některých druhů zboží, především surovin, a prudké skoky by mohly vést k inflaci v ČLR samotné. Proto přistupují k takové omezené devalvaci, což upevňuje pozici jejích exportérů, a demonstruje Spojeným státům, že je Čína připravena k eskalaci obchodního konfliktu, a USA odpovídají obviněními Číny z měnových manipulací, což jim otvírá cestu k zavedení nového kola zvyšování cel na čínské zboží, což by mělo kompenzovat čínské měnové manipulace. Přitom objem manipulací může být stanoven podstatně výše než snížení kursu juanu, provedeného Číňany. Druhá věc je, že takové zvýšení cel má svá omezení. Čína je přece jen velkým dodavatelem zboží, včetně zboží spotřebního do USA, jsou sice tendence ke stažení některých výrob z Číny „domů“, ale jsou to obrovské podniky a jejich převedení do USA zabere roky, nehledě na zvýšení cen některého zboží. Navíc se v USA ne vždy podaří nalézt připravenou pracovní sílu, a zase tu vstupuje do hry faktor času.

Výhodou Číny je vynikající systém odborných učilišť a škol, do kterého investovala a hlavním důvodem, proč se tam tak dlouho drží zahraniční firmy je v tom, že hned našly celé spektrum potřebných pracovních odborností i v potřebném množství, jakož i připravenou infrastrukturu. Vytvoření takových zón v jiných zemích (např. v Asii) provést můžete a dokonce můžete dosáhnout i konkurenčních cen, ale vyžádá si to měsíce a roky, u komplikovaných výrob někdy i desetiletí. Přestože Američané prudce zvyšují cla, tak proud čínského zboží neustane. Trump sice říká, že Číňany donutí platit do amerického rozpočtu, ale ve skutečnosti se ta navýšení promítnou do cen, a poškozeni budou američtí spotřebitelé a obchodní sítě, takže všecko má svoje hranice. Američané se spoléhali na tradiční politiku nátlaku, ještě zesílenou osobností Trumpa, nicméně jim to tak nevyšlo. Takže zřejmě vše půjde naplno, i když je možný dialog na téma zmírnění příliš razantních kroků, které by destabilizovaly celý systém světového obchodu. Řekl bych, že pro celý systém čínské kultury, včetně politické, je typický přechod od přímé konfrontace, snaha zmírnit protiklady, vytvářet dojem jakéhosi relativně rovnocenného dialogu, ale pokud už situace dojde do rvačky, tak taková rvačka velmi rychle nabývá pro všechny nepříjemného rázu bití vším, co je po ruce.

Je třeba ale poznamenat, že i americká strana docela silně měnila svoji rétoriku. Počátkem června byla zveřejněna zpráva o strategii ministerstva obrany USA v indicko-tichooceánském regionu, což byla zpráva o zadržování Číny s otevřeně protičínským obsahem, pojednávající o vytváření alinací k zadržování ČLR. Teď ale v odpověď na to, že Čínská oficiální masmédia identifikovala jednu z pracovnic amerického generálního konzulátu v Hongkongu jako účastnici organizace tamních protivládních demonstrací (byla zaznamenána při předávání písemných instrukcí k organizaci demonstrací), použil pracovník Státního departamentu Morgan Ortegos v rozhovoru s masmédii výrazu, že takto postupují jen banditské režimy, což si dříve ve vztahu k Číně bylo těžké představit. Dá se předpokládát, že toto slovní spojení nezůstane bez odpovědi. Protože i dokumenty Pentagonu obsahují ostré protičínské výpady, nemá Čína kam ustoupit a půjde do eskalace, což dělat umí. O tom, že se Čína nebojí i těsného kontaktu s Američany a jejich spojenci svědčí i docela humorně vypadající čínské prohlášení, že se připojí k opatřením na zachování bezpečnosti mořeplavby v Jihočínském moři a Hormůzském průlivu. Že ale jejich válečné lodi budou doprovázet tankery, které povezou ropu do Číny… To málokdo čekal. To je to, proč Číňané budovali obrovskou flotilu jak hladinových lodí, tak i ponorek, což z ní dělá 2. největší flotilu na světě – kontrola strategických liniových komunikací. Čína je ze 60% závislá na dovozu ropy a bezpečnost námořního spojení se zeměmi Perského zálivu musí být v centru pozornosti ČLR, a na její přítomnost tam musí být brán zřetel v takových situacích, jakými je např. napětí kolem Iránu.

Situace v Hongkongu…

Kancelář čínského zamini v Hongkongu předala zastoupení generálního konzulátu  USA v Hongkongu protestní nótu kvůli kontaktům pracovníků diplomatické mise, vystupujícím za nezávislost Hongkongu (útok na územní celistvost jiného státu – pozn.překl.).

Dost se hovoří o tom, že by ČLR mohla zopakovat schéma potlačení událostí na Náměstí nebeského klidu v Pekingu. To by ale pro Čínu byl katastrofální vývoj událostí, protože jakkoli má Hongkong svoje lepší léta už za sebou, zůstává důležitým kanálem k zajištění ekonomických vztahů Číny s venkovním světem, vývozu čínského kapitálu, pomáhá brzdit jistý směr liberalizace hospodářských reforem, aniž by se to promítlo dovnitř Číny. Obětování  tohoto je nejspíš tím, čeho se snaží Američané dosáhnout. Když se ale podíváme na onen hongkongský protest, s hlediska zajištění zájmů obyvatel Hongkongu, jsou protesty organizovány nanejvýš destruktivně a hloupě.

První, čeho si všimneme je, že se protestující snaží maximálně od sebe odpudit obyvatele pevninské Číny – a dosáhli toho. V Hongkongu se vyvaluje na povrch z minulosti jakýsi pocit převahy a podcenění příchozích z pevniny jako méně kulturních, méně vzdělaných a chudších, což jaksi připomíná chování sovětského Pobaltí v dobách SSSR a jejich vztahu k obyvatelům zbývajícího SSSR – jen v hypertrofované formě. Hesla urážející Čínu, požadavky na naprosto nesmyslné oddělení od ní, zneuctění čínské státní symboliky, rozmachování  se americkou vlajkou. Takže, máte-li cíl dosáhnout na vládě, aby vzala v potaz nějaké vaše zájmy, musíte na pevnině vyvolat nějaké sympatie k sobě, musíte dokázat ochotu k dialogu, umožnit jim zachovat si tvář. Neustálá eskalace požadavků, stupňující se agresivita povede, zdá se, k tomu, že Čína provede onu násilnou akci, díky které sice mnoho ztratí, ale se způsobem života Hongkongu bude konec, protože o vítězi není pochyb.

To vše svědčí o rozsáhlém vměšování především Británie – mnoho lidí v Hongkongu si zachovalo britské pasy a mají tedy „záložní letiště“ kam mohou ustoupit a na dálku bojovat proti ČLR. Pevninská Čína to ale chápe, a linie – jak já tomu rozumím – vypadá zhruba takto: – ve státním aparátu v Hongkongu je mnoho k Číně neloajálních lidí, ale loajálností policie jsou si jisti. Policie je schopna se udržet docela dlouho – nemůže protesty potlačit, ale může je dlouho držet pod kontrolou. Během té doby se bude kumulovat únava místního obyvatelstva těmito vleklými protesty – u některých se už projevovat začíná. Začíná školní rok, a až tyto faktory povedou k poklesu protestů (září-říjen), bude možné provést odvetný úder v podobě zatčení velkého počtu aktivistů. Legislativa v Hongkongu umožňuje zavřít lidi za účast na nepokojích na poměrně dlouho, a v důsledku nezdařené „revoluce deštníků“ roku 2014, si „sedlo“ velmi mnoho lidí a někteří jsou ve vězení dosud. Tím budou protesty zbaveny velení a problém bude vyřešen sice se ztrátami, ale pro Čínu už ne až tak špatně, protože Hongkong si zachová svou ekonomickou roli, bude sice zdiskreditována koncepce „jedna země-dva systémy“, ale ona byla i tak, v podmínkách takové konfrontace, stále méně životaschopná. Pokud se tento plán nezdaří, bude vždycky možné zapojit místní posádku, která na rozdíl od ostatních vojenských jednotek má i policejní zařízení a policejní výcvik pro boj s nepokoji. No, a pokud dojde k úplné zvůli protestujících, pak Ústava umožňuje zavedení mimořádného stavu a zapojení vojsk z pevniny…

K názoru, že Američané neupustí příležitost a budou nadále silně tlačit na eskalaci a vést ji k maximálnímu vyhrocení konfliktu, je třeba vidět, že tyto protesty mají z 90% vnitřní kořeny a role Američanů je sice podstatná, ale omezuje se na propagandistickou podporu. Velmi často účastníci takových protestů zase, z důvodu nepříliš svižného rozumu, považují za nejdůležitější faktor své úspěšnosti mezinárodní podporu, že se o nich píše a mluví. To ale nemůže být cíl, kterým by mělo být dosažení ústupků na Pekingu, což je možné, ale poté co vás ukázali na CNN, to nejspíš skončí špatně. To ale oni nechápou a jejich lídři, kteří by to chápat měli, nejspíš nepřemýšlí v zájmu lidí, které vyvedli do ulic. Šikovní političtí manipulátoři sice mohou proškolovat a motivovat organizátory protestů, nicméně konflikt zrál dost dlouho a jeho příčiny byly jak ve vnitřní situaci na území, která se postupně stále zhoršovala, což mnozí měli tendenci spojovat s politikou pevniny. To ale bylo nesprávné – např. tam je naprosto katastrofálně organizován realitní trh. Území je na jedné straně dost, ale zástavba probíhá pomalu a nerovnoměrně a je snaha ji všemožně brzdit, čímž se nafukuje bublina. Vy, jako průměrný člověk, nikdy nedosáhnete na vlastní bydlení, a Čína s tím má společného jen to, že Hongkong je směr č.1 pevninských zbohatlíků. Realitní trh, monopolizovaný několika místními skupinami, a do toho přijíždějící čínští zbohatlíci s kufry peněz to drahé hongkongské bydlení skupují. Takže normální člověk nevidí vnitřní příčiny, ale ty lidi s kufry peněz, v luxusních autech, posílajících svoje děti na nejprestižnějších zaměřeních místní univerzity, navíc hlučné a vyzývavé. Problém Pekingu je v tom, že s tím nikdy neuměl pracovat, což je systémová chyba, v čemsi připomínající problémy Ruska na postsovětském území, např. na Ukrajině.

Než Číňané integrovali Hongkong a dosáhli s Angličany dohody o předání území, existovala významná skupina čínské vojenské rozvědky s poetickým názvem „letní orchidej“. V Hongkongu působila zastoupení čínských tajných služeb a státního aparátu, která od samého počátku začala navazovat kontakty mezi místním úřednictvem, mezi místním velkým byznysem, významnými představiteli veřejného mínění – tradičně osobními kontakty, podplácením se dostávali k řídícím pákám. Postupně se tak k momentu přechodu území pod čínskou správu cítili víceméně komfortně. Po přechodu správy svoji práci zesílili, získali určité množství masmédií, na něž působili přes prostředníky a balíky akcií, velmi dobře vyčistili policejní správu a začali dobře kontrolovat policii do té míry, že podstatná část hongkongských policistů se už připravuje v policejních akademiích na pevnině, no a začali mít pocit, že je vše v pořádku. Což ve skutečnosti nebylo úplně pravda, protože za kontrolou těch rozhodujících bodů a vléváním peněz ztratili kontrolu nad situací ve společnosti, kde zrála nespokojenost v důsledku komplexu objektivních hospodářských příčin a lidé spojovali zhoršení své životní úrovně s rolí pevniny, a také tím, že Komunistická strana Číny je ideologická těžká váha, těžko reagující na tak konkurenčním trhu. K tomu se přidalo nanejvýš citlivé téma, kterým tam je extradikce, řešené okamžitě a bez diskuse.

Bez propagandistické podpory zvenčí by nejspíš protesty v krátké době odezněly. Nemyslím si, že po městě běhali příslušníci CIA s kufry peněž, ale propagandistická podpora a sliby zázemí v případě neúspěchu, zapůsobily na hodně lidí, kteří věří, že je v tom silná Amerika nenechá. K rozptýlení tohoto obrazu vede ještě dlouhá cesta.

V této situaci letos dojde k zahájení nové úrovně vojenské spolupráce mezi RF a ČLR, chystá se nová dohoda o spolupráci ve vojenské sféře, která zamnění starou dohodu z roku 1993, která byla velmi abstraktní. Byly roční dohody, od r.2017 platí z iniciativy ministra Šojgu tříletá „Cestovní mapa“. V nové dohodě budou už konkrétní věci, jako společná cvičení, společné hlídkování, v některých směrech tam nejspíš budou strategické momenty spojené s integrací systémů varování před útoky ze vzduchu, Číňané se zúčastní našich strategických cvičení, ale předpokládá se i vojenská spolupráce v nějakých jiných regionech, například cvičení ve vzdálených regionech světa.

*) Vasilij Kašin (1973) – hlavní vědecký pracovník Ústavu Dálného Východu Ruské akademie věd.

https://www.youtube.com/watch?v=Z3qUsYXf_-E

Překlad:  190812

 

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , | 6 komentářů

Vlastní kulturu zahalujeme, abychom nikoho neurazili

Rubriky: twitter | Štítky: , , , | 5 komentářů

Po nás ať přijde potopa

Po nás ať přijde potopa  

                                            Po nás ať přijde potopa!
                                           Alkohol ještě je! Holky jsou posud.
                                           Jsou ještě radosti života.
                                           Ostatní vše je nicota

   Jak se zdá, tak s výkladem ústavy měli problémy i naši předkové a různé říše.

Povídka Františka Gellnera pochází z roku 1911.

                             Povídka s rodozpytem

         Byla jedna mocná říše. Její území se rozkládalo od východu k západu a od severu  na jih. – Vládl tam moudrý panovník za pomoci dvou sněmoven.  Členy horní sněmovny jmenoval sám a  dolní rozpouštěl jeho ministr, jakmile se odvážila hlasovat jinak, než mu bylo po chuti. Byla to zkrátka konstituční monarchie.

Jak každý stát, měl i tento svoje dobré zákony, které pečovaly o udržení veřejného pořádku řádu a byly důkazem vyspělosti obyvatelstva.

Chloubou celého zákonodárství byly paragrafy o urážce Veličenstva. Neboť tato šťastná říše měla dva. První se týkal panujícího krále a druhý členů jeho domu.

Urážka Veličenstva byla pokládána za sprostý zločin. Tomu, kdo se takto provinil, byly ostříhány vlasy a vousy, oblékli ho do trestaneckých šatů a aspoň dvanáct měsíců lepil kornouty.

Dobrodiní těchto zákonů využívala často individua bez přístřeší a charakteru, nemající dosti odvahy ke krádeži a loupeži a domáhající se tímto způsobem delšího zaopatření ve státních vězeních, jediných to humanitních ústavech, kam člověk může býti přijat bez příslušného ohýbání hřbetu a peticionování, vůbec bez snižování vlastní své osobnosti.

Zákon týkající se členů panovnického rodu byl poněkud nejasně stylizován. Týkal se také mrtvých princů a vladařů, ale z textu nebylo zřejmo, až do kolikátého kolena. Tato okolnost se stala během doby příčinou vážných vnitropolitických nesnází státu.

Když po velikém státním bankrotu byla lidu milostivě udělena ústava, byly zákony a jejich nejasnosti a mezery vykládány velmi liberálně. Ale po dlouhé periodě vnitřního a vnějšího míru počali státní návladní vkládati více horlivosti do svého řemesla a chytati vítr, který vál shora.

I stalo se, že známý národohospodářský pracovník profesor Balaberigh vydal statistiku mzdových poměrů v říši za posledního půlstoletí. V této knize uvedeny byly také průměrné mzdy na rozsáhlých panstvích zesnulého již prince Skandermanna, které obnášely, přepočítány na naši měnu 43 a půl haléře na den. Tato věc způsobila pohoršení, policie odvezla celý náklad knihy a nakladatel a tiskař a autor šli lepit kornouty na dobu tří až osmi měsíců.  Státní návladní, který v tomto případě intervenoval, dostal pět rupií měsíčního přídavku.

Brzy na to následovaly rychle po sobě procesy tří historiků. První z nich tvrdil, že známý z třicetileté války král Géro V. neplatil svým vojákům žold a svým věřitelům dluhy – autor dostal šest měsíců káznice a příslušný státní návladní byl povolán k nejvyššímu apelačnímu soudu do sídelního města;  druhý historik dokazoval, že manželka Pellegrina III., který vládl za doby prvního křižáckého tažení, čistila si, jako všechny dámy v onom čase, svůj nosík prsty – autor dostal devět měsíců nucené práce a státní návladní řád zlatého slona s brilianty; třetí konečně se zabýval osobou  normanského knížete Hudribuda, od něhož panující rod odvozoval svůj původ a byl toho názoru, že se tento odvážný rek živil loupeží jako valná část jeho krajanů a vrstevníků – autor si odseděl patnáct měsíců na bezpečném místě a státní návladní byl povýšen do šlechtického stavu,

Od těch dob jakoby uťal. Spisovatelé stávali se hrozně opatrnými, měřili dvakrát, než jednou řízli, spravedlnost skládala ruce v klín a nudila se.

Tenkrát žil v malém venkovském městě státní zástupce, který měl velmi nepokojnou ženu. Toužila po mimořádném povýšení a co chvíli říkala svému manželi: „Člověče, ty mě utrápíš! Chceš, abychom shnili v tomto šosáckém hnízdě?

Chudák muž nadarmo si lámal hlavu, neviděl žádného východiska z trapného postavení. V městě vycházelo pouze pět týdeníků a čtrnáctideníků, vyplňovaných inzeráty, místními klepy a zprávami z obecného zastupitelství.

V témž venkovském městě žil učitel, který sepsal novou čítanku pro obecné školy.

Náš státní návladní neskládal sice v tuto událost žádnou naději, ale listoval přece v této knížce, určené pro útlou mládež, jednak proto, poněvadž se nudil, jednak poněvadž se obával, aby během doby vůbec čísti nezapomněl.

V čítance byl článek, pojednávající o opicích, a v článku tom věta: „Opice jest zvíře nehezké, které svým vzezřením a pohyby, připomínajícími někdy člověka, vzbuzuje v nás odpor.“

Větu tuto zatrhl si státní návladní modrou tužkou. Byl osvícený muž a darwinista, a proto uvažoval následovně: „Všichni lidé pocházejí od opice, tedy i náš nejjasnější panující rod. Urážka opice je tedy urážkou předka našeho panujícího rodu, a dá se na to užít paragraf o urážce člena královského domu.“

Nešťastný učitel byl odsouzen na šestnáct měsíců do žaláře a náš milý státní návladní byl povolán na právnickou fakultu na stolici přirozeného práva.

Tato věc však neprošla hladce. Klerikální politické i duchovní organizace protestovaly proti jmenování neznaboha a postavily se na stranu uvězněného. Proti nim spojili se v jeden šik volnomyšlenkáři a spolek pro ochranu zvířat. Pořádaly se demonstrace a vznikly výtržnosti, takže král, aby uhájil svou autoritu, byl přinucen přistoupiti na změnu režimu a povolati k vládě koalici přátel zvířat a volných myslitelů.

První čin nové vlády byl, že byla vydána zvláštní prováděcí nařízení k oběma stávajícím zákonům, kterými obdržely opice privilegované postavení v říši, asi takové, jako měli v starém Egyptě krokodýlové.

1911

     František Gellner, autor sbírek „Radosti života“, „Po nás ať přijde potopa“

Psal novinové články, satirické povídky, byl i uznávaným kreslířem.Přátelil se s anarchisty, znal se i s Haškem. S ironií a sebeironií se stylizoval do podoby cynika „sešlého a s pokaženými mravy“.  Ale ti, co ho dobře znali, o něm mluvili:  „Cynik? Chraň pánbu..“

     Konec jeho života byl tragický. Ztratil se už v září r. 1914 na východním bojišti 1. světové války, když se jednotka rakousko-uherské armády, do níž byl nucen narukovat, ocitla v ohni palby ruského dělostřelectva.

Rubriky: Od přátel | Štítky: , , | 11 komentářů

Twitter jako zdroj poučení?

Rubriky: twitter | Štítky: , , , , , | 50 komentářů

Záhady koincidencie

Aj cez uhorkovú sezónu čas letí a je to už pár týždňov, čo som spomienky na MH17 končil slovom „koincidencia“ a sľúbil pokračovanie. Vtedy som ani netušil, koľko koincidencií medzitým zažijem na vlastnej koži.

Napríklad som sa, inak z Liptovského Mikuláša, nakrátko ocitol v jedálni domova dôchodcov na Ovsišti v Bratislavskej Petržalke. Jedna sympatická dôchodkyňa komentovala moje vlasy s retro vizážou, povedané kulantne. Stručne som vysvetlil, že to patrí k mojej role, v Liptovskom Mikuláši máme rok Aurela Stodolu a v mestskom múzeu robievam sprievodcu v postave Einsteina, ktorý rozpráva o svojom priateľovi Stodolovi. „Áno, niečo som o tom počula v rozhlase“, odvetí pani, „Mimochodom, ja som Stodolová a som vzdialená príbuzná.“

Koincidencia par excellance.

Koincidencia je jav, ktorého pravdepodobnosť spontánneho výskytu je extrémne nízka, a o ktorom vieme, že je prakticky vylúčené, aby sa stal zámerne.

Je zaujímavé, že s rôznymi koincidenciami sa stretávame podstatne častejšie, než by to zodpovedalo ich matematickej pravdepodobnosti. Nedávno priniesol niekoľko zaujímavých príkladov portál Ancient origins.

Stephen Hawking sa narodil 8. 1., v deň 300-ého výročia smrti Galilea Galileiho a zomrel 14. 3., v deň výročia narodenia Einsteina. Koincidencie sprevádzali aj narodenie a smrť iného slávneho muža – Marka Twaina. 30. 11. 1835, keď sa narodil, svietila na oblohe Halleyho kométa. Humorista svojim typickým spôsobom glosoval: „Bude to moje najväčšie životné sklamanie, ak s Haleyho kométou aj neodídem. Prozreteľnosť to bezpochyby zariadila tak, aby takéto dva výnimočné zjavy prišli aj odišli spolu.“ Mark Twain sa však takého sklamania nedožil. Zomrel na infarkt 21. 4. 1910 len niekoľko hodín potom, čo sa spoza Slnka vynorila kométa.

Na typickú ukážku koincidencie narazili egyptológovia. Pri podrobnom skúmaní veľkej pyramídy v Gize sa zistilo, že jej presná šírková zemepisná koordináta je N 29,9792458. Keď v tomto údaji odstránime desatinnú čiarku, dostaneme 299 792 458 (km/s), čo je presná hodnota rýchlosti svetla vo vákuu. Bol by z toho skvelý titulok do bulváru cez uhorkovú sezónu, no vari aj podpriemerného maturanta napadne, že náš metrický systém jednotiek SI je veľmi mladý, v porovnaní s vekom pyramíd, a teda táto číselná zhoda je čisto náhodná.

Stáva sa však, že niektoré koincidencie sú desivé a nútia nás pomyslieť na „veci medzi nebom a zemou“.

Koincidencie však môžu byť aj desivé. Koncom 14. storočia bol najmocnejším panovníkom na svete dedič Džingischánovej ríše – Timur (Tamerlán). Vojenskou silou a krutosťou vari svojho slávneho predchodcu aj predčil. Podrobil si takmer všetky veľké ázijské ríše a zomrel v roku 1405 počas príprav na inváziu do Číny. Na jeho hrobke bol arabský nápis „Keď vstanem, zem sa zatrasie“. Bol taký obávaný, že aj vykrádači hrobiek sa tej jeho oblúkom vyhli. Skúmali ju až sovietski archeológovia. Keď do nej Gerasimov prenikol, ešte pred hrobovou komorou objavil nápis: „Ktokoľvek otvorí moju hrobku, privolá na seba útočníka strašnejšieho, než som bol ja.“ Stalo sa to 20. 6. 1941 a ak to na perách Gerasimova vyvolalo zhovievavý úsmev, ten mu do necelých 48 hodín zmrzol. Sovieti vraj Timurovo telo vrátili späť do hrobky – bolo to koncom roka 1942, práve vrcholila bitka o Stalingrad.

Koincidencie však môžu byť aj vcelku príjemné a prospešné. Napríklad keď idete v daždi na poslednú chvíľu do divadla, parkovisko je plné, tak aspoň odveziete manželku pred vchod, aby šla čo najmenej po daždi, a chcete sa vrátiť na koniec parkoviska, kde ste nejaké voľné miesta videli. A tu zrazu, rovno pred vchodom náhodou práve niekto cúva z radu a odchádza.

Takáto príjemná koincidencia má svoj odborný názov – serendipita. Tento názov zaviedol v 16. storočí anglický lord Horace Walpole a odvodil ho od starej perzskej rozprávky o princoch zo Serendipu, ktorí vo svojich príbehoch bežne nachádzali pomocné predmety, keď ich ani nehľadali, a pomáhali im rôzne šťastné okolnosti.

Je známe, že serendipita často pomáha vedcom a vynálezcom. Napríklad Alexander Fleming v roku 1928 takouto šťastnou náhodou objavil účinok plesne Penicilium.

Keď sa bežný človek stretne s koincidenciou, udiví to, pobaví, človek má o čom v najbližšom čase rozprávať, ale málokedy tomu venuje hlbšiu pozornosť. V minulosti sa však objavili dvaja vynikajúci vedci, koincidenciou tiež obaja pôsobili v Zürichu ako Aurel Stodola a Albert Einstein. Obom sa tieto javy, hovorili im synchronicita, stávali tak často, že im venovali priam vedeckú pozornosť a dokonca ich (oboch) priviedli k objavom, ktoré ich preslávili. Týmito vedcami boli Karl Jung a Wolfgang Pauli.

Svetoznámemu psychiatrovi Carlovi Jungovi sa napríklad stalo, že pri jednom sedení mu pacientka rozprávala o veľmi živom sne, v ktorom dostala veľký zlatý šperk v tvare skarabea. Vtom niečo naliehavo, hoci slabo, začalo udierať na oblok. Bol to nejaký hmyz a keď Jung vstal a otvoril okno, vletel dnu zlatoň – chrobák z čeľade skarabeovitých. Áno, keď sa vám to stane raz, je to zaujímavé, ale keď sa vám podobné príhody opakujú tak často, že vám to nehrá so školskými vedomosťami o pravdepodobnosti a štatistike, tak vám ten chrobák neprestáva krúžiť v hlave…

A do tohto krúženia chrobáka v hlave sa Jungovi v živote objavil talentovaný, ale trochu neurotický mladík Wolfgang Pauli, ktorého odporučili Pauliho otcovi ako výborného psychiatra. Hneď po prvom sedení Jung nevychádzal z údivu. V Pauliho snoch a vnútorných zážitkoch nachádzal toľko hlbokého archetypálneho materiálu, že sa rozhodol skúsiť ho zachovať nedotknutý vedeckým predsudkom a zveril ho svojej mladej asistentke, ktorá ešte nebola natoľko zahĺbená do Jungových teórií. Podarilo sa mu takto získať desiatky tisíc snových výjavov – materiálu, ktorý vyjadril najmenej v jednej celej knihe.

Pauliho sny však akoby mali význam aj pre podstatu Jungovho výskumu. Veľmi často sa opakoval proces prechodu od troch prvkov k štyrom. No tento proces mal svoj obraz aj v Pauliho vedeckom výskume. V roku 1913 popísal Niels Bohr tri kvantové čísla, ktoré kompletne popisujú chovanie elektrónu v atóme. Pauli sa postupne stal jedným z najväčších odborníkov na zloženie atómu, veď to bol práve on, kto teoreticky predpovedal existenciu neutrina a keď sa neutrino potvrdilo aj experimentálne, za tento objav dostal Nobelovu cenu. A skúmaním atómu a vlastných snov s prispením Junga nadobudol presvedčenie, že tri kvantové čísla nestačia, a to ho priviedlo k objaveniu štvrtého. Tento proces mal svoj odraz aj vo výskume Junga. Ukázalo sa, že na popis osobnosti nestačia klasické Freudovské tri dimenzie myslenia, intuície a pocitov, ale je potrebná štvrtá – individualizácia, alebo vyvážená psyché.

Obaja vedci sa časom spriatelili a prišli na to, že nejakým záhadným spôsobom je prepojený svet fyzikálnych javov a ľudská psychika. Navonok to vnímame ako synchronicitu a nedokážeme to vysvetliť princípom kauzality. Obaja sa, každý svojim jazykom, zhodli na existencii niečoho, čo Jung pomenoval ako kolektívne podvedomie. Ich spoločne objavená teória je známa ako Jungov – Pauliho princíp synchronicity a väčšina vedcov ho berie s istou (väčšou či menšou) rezervou, pretože ich zistenia a hypotézy sa zdajú, že vytvárajú akýsi vedecký podklad pre ezoterické prístupy ako kabala, či čínsky i-ťing. A väčšina vedcov si tieto hypotézy nedokáže overiť vlastnou skúsenosťou. Aj to je dôvod, prečo obaja o svojich hypotézach publikovali veľmi málo a opatrne.

Wolfgangovi Paulimu sa od mladosti v snoch veľmi často opakovalo číslo 137. Bol ním doslova posadnutý a bol to jeden z dôvodov, prečo sa dostal k Jungovi. Časom sa pri výskume atómu ukázalo, že je to veľmi dôležitá fyzikálna konštanta. Jeho prevrátenej hodnote 1/137 sa hovorí aj konštanta jemnej štruktúry. To preto, lebo vyjadruje silu elektromagnetickej interakcie medzi nabitými elementárnymi časticami. Fyzici ju považujú za magickú, lebo sa dá vyjadriť niekoľkými spôsobmi s použitím rôznych fyzikálnych konštánt. O Paulim sa hovorí anekdota, že raz sa ho študenti z rozmaru opýtali, akú otázku by ako prvú položil Bohovi na druhom svete. Jeho odpoveď bola: „Prečo práve 1/137?“

Keď Pauli v decembri 1958 ležal v nemocnici v Zürichu s ťažkým štádiom rakoviny, prebral sa po operácii a dozvedel sa, že leží na izbe číslo 137, povedal len: „Odtiaľto sa už živý nedostanem.“

 

Zdroje:

https://www.ancient-origins.net/unexplained-phenomena/historical-coincidences-0011108

https://sk.wikipedia.org/wiki/R%C3%BDchlos%C5%A5_svetla_vo_v%C3%A1kuu

https://sk.wikipedia.org/wiki/T%C3%ADm%C3%BAr

https://kubus.blog.sme.sk/c/253420/Samarkand-Pri-hrobke-Timura-Velkeho.html

https://www.vocabulary.com/dictionary/serendipity

https://cs.wikipedia.org/wiki/Serendipita

https://www.acronico.it/2015/02/15/synchronicity-the-encounter-between-the-psychoanalyst-jung-and-the-physicist-pauli/

https://www.brainpickings.org/2017/03/09/atom-and-archetype-pauli-jung/

https://www.metanexus.net/wolfgang-pauli-carl-jung-and-acausal-connecting-principle-case-study-transdisciplinarity/

https://carljungdepthpsychologysite.blog/2019/02/22/carl-jung-and-wolfgang-pauli/#.XU3EMOgzaMq

https://enigmaplus.cz/mysterium-cisla-137-jde-o-klic-k-tajemstvi-vesmiru/

https://www.national-geographic.cz/clanky/numerologie-nebo-fyzika-proc-vedce-fascinuje-cislo-137.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Fine-structure_constant

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , | 17 komentářů

Langweilův model Prahy – 9

Když jsem přemýšlela, co zařadím do dnešního vyprávění, chtěla jsem pokračovat chronologicky v popisech josefovských synagog.  A jak jsem si tak dělala jejich časovou řadu, narazila jsem na jméno, které souviselo nejen s výstavbou hned několika synagog, ale které hodně znamenalo i pro osudy židovského ghetta v druhé polovině 16. století. A tak původní úmysly skončily na dně šuplíku a dnes tedy budu vyprávět o muži jménem Mordechaj ben Šemuel Maisel, zkráceně Mordechaj Maisel.

Mordechaj Maisel (* 1528 Praha) byl velmi úspěšným obchodníkem a bankéřem, jeho majetek se odhadoval na půl milionu zlatých, což byla na tehdejší dobu obrovská suma. Mezi jeho klienty patřili významní šlechtici a dokonce se stal finančníkem císaře Rudolfa II., tzv. „dvorním Židem“ (tenhle titul je uváděn snad všude, ale nepodařilo se mi vypátrat, jestli to bylo nějaké oficiální postavení, nebo jen přezdívka).  Od císaře za své služby získal řadu privilegií, mimo jiné osobní standartu a také právo naložit se svým majetkem zcela podle svého uvážení (Mordechaj Maisel byl bezdětný).  Dokonce, když Maisel r. 1601 zemřel, císař se osobně účastnil jeho pohřbu – což byla věc naprosto nevídaná. Ovšem několik dnů po Maiselově pohřbu císař jaksi pozapomněl na privilegium, které Maiselovi dal ohledně jeho majetku – a veškeré Maiselovo jmění konfiskoval…

Portrét Mordechaje Maisela se nedochoval, jen jeho hrob na Starém židovském hřbitově v Praze.

Protože jmění Mordechaje Maisela bylo tak obrovské, vynořily se i pověsti o nadpřirozených silách, které mu k bohatství přispěly:

Jednou se vracel jakýsi židovský kupec z cest domů do Prahy, a když projížděl lesem, zahlédl mezi stromy podivné světlo. Sesedl z koně a šel se tam podívat. Uviděl trpaslíky, jak spoustu váčků plní zlatými penězi. Ptal se, pro koho ty peníze jsou. Odpověď zněla „Pro tebe ne! Čí jsou, to se dozvíš, až se tvoje dcera provdá!“  – a trpaslíci popadli váčky s penězi a zmizeli. Na místě zůstal jen jeden, který plnil poslední váček. Když měl hotovo, zůstaly na zemi tři zlaťáky. Kupec se ptal, jestli si je smí vzít. Prý že ne, ale že je může vyměnit. Tak kupec dal své tři zlaťáky a vzal si ty tři trpasličí. A po zbytek cesty domů přemýšlel, jak se dozvědět, pro koho ty peníze jsou. Ráno zabalil jeden zlaťák do hadříku, pohodil jej na ulici a z okna se díval, co bude. Přiběhl malý, otrhaný kluk, šel rovnou k zabalenému zlaťáku, sebral jej a odběhl. Druhý den se opakovalo to samé. Třetí den si kupec na kluka počkal a začal se ho vyptávat, kdo je a jak to, že šel k zabaleným penízkům tak najisto.  A dozvěděl se, že klouček měl po tři noci velice živý sen, ve kterém se dozvěděl, kde peníz hledat. Protože byl z velice chudé rodiny, domluvil se kupec s jeho rodiči, že si ho vezme k sobě, dá mu vychování i vzdělání a zasvětí jej do tajemství obchodu. Chlapec se ukázal jako velice bystrý a šikovný, dařilo se mu, na co sáhnul.  Když už z něj byl mladý muž, oženil jej kupec se svojí dcerou. Jenže trpasličí peníze se ne a ne objevit. Kupec, který do té doby svého zetě jen chválil, začal být mrzutý a vytýkal mu kde co – a tak se mladí sebrali, odstěhovali se a otevřeli si malý obchůdek. Docela se jim dařilo, ale pořád se nedělo nic mimořádného. Až jednou přišel nakupovat jakýsi neznámý sedlák a že prý zrovna nemá peníze. Ale že dá do zástavy velikou, starou a těžkou truhlu s krásným kováním. A jestli prý do podzima peníze nepřinese, tak ať tu truhlu prodají a utrženými penězi vyrovnají sedlákův dluh. Sedlák skutečně nepřišel a tak mladý kupec začal chystat truhlu k prodeji. Jenže jakmile se dotknul zámku, cvaklo to, zámek se odemknul, víko odskočilo – a truhla byla až po vrch plná zlaťáků. Jistě nemusím dodávat, že mladý kupec se jmenoval Mordechaj Maisel. A tyhle peníze se prý staly základem jeho pozdějšího bohatství…

Ale z vybájeného světa zpátky k realitě. Maisel svůj obrovský majetek užíval nejen pro sebe ale i ve prospěch celé pražské židovské obce. Nechal r. 1577 postavit židovskou radnici (o ní jsem tu už psala), ale také k ní přiléhající Vysokou synagogu

Vysoká synagoga (Praha-Josefov, Červená č.5), je to  vlastně součást židovské radnice, neboť sloužila jako modlitebna židovským konšelům a vcházelo se do ní z prvního patra radnice.

Interiér Vysoké synagogy

Další stavbou, o jejíž vznik se r. 1564 Maisel zasloužil, byla „Tříklausová synagoga“, dnes zvaná Klausová synagoga (zdůrazňuji čárku na „a“) Své jméno má podle tří klausů tj. budov, které ji tvořily – v jedné byla synagoga, v druhé vysoká škola talmudu, do které Maisel povolal rabiho Löwa, a ve třetí budově byla rituální lázeň a prostory pro péči o nemocné. Původní Klausová synagoga r.1689 vyhořela a obnovena byla již jako jeden celek, ne jako původní tři budovy.

Klausová synagoga těsně přiléhá ke starému židovskému hřbitovu.

Interiér Klausové synagogy – tato synagoga bývala největší pražskou synagogou a druhou hlavní. V současnosti je v ní expozice Židovského muzea, věnovaná židovským tradicím a zvykům.

Poslední ze synagog, u jejíhož zrodu stál Mordechaj Maisel, nese jeho jméno – Maiselova synagoga. Dokončena byla roku 1592, bohužel za dobu své existence prošla tolika přestavbami, že její původní podoba zcela zanikla.

Svou novogotickou podobu získala Maiselova synagoga na přelomu 19. a 20. století. Přiznám se, že tenhle sloh se mi zrovna moc nelíbí…

Interiér Maiselovy synagogy

Mordechaj Maisel v židovském městě působil nejen jako zbožný stavebník, ale i jako moudrý hospodář – nechal tam například na svůj náklad vydláždit ulice, snažil se podporovat drobné řemeslníky a obchodníčky, jimž půjčoval na velmi výhodný úvěr – není divu, že byl dlouholetým členem židovské rady starších a posléze i primasem Židovského města pražského. Je dobře, že jeho osobnost dodnes připomíná jedna z ulic v Josefově…

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 27 komentářů

VĚK ČLOVĚKA

Předkládám Slimem slíbený článek

The Economist, září 2011

 Vědci přicházejí s novou teorií, která mění pohled na současnou Zemi. Lidstvo v ní má podobu geologické síly, s níž se musí počítat. Vítejte v antropocénu.

 

Pojmy „tady“ a „teď“ nám definuje astronomie a geologie. Astronomie určuje, co je „tady“: planeta obíhající kolem žluté hvězdy nacházející se v jednom ze spirálních ramen Mléčné dráhy – galaxie, která je sama součástí kupy galaxií v Panně, jedné z milionu podobných ohromných entit, jimiž je posetá obloha. Geologie se zaobírá tím, co je teď: deset tisíc let trvající epocha holocénu, podivuhodně stabilní a příjemná část čtvrtohor, tedy období vyznačující se pravidelným střídáním dob ledových a meziledových. Čtvrtohory jsou součástí pětašedesát milionů let trvajícího kenozoika, v němž se otevřel severní Atlantik, zvedl se Himálaj a rozšířili se savci a kvetoucí rostliny. A tato éra je zase poslední částí fanerozoika, 540 milionů let dlouhého období v dějinách Země, z něhož se dochovaly zkameněliny složitých organismů. Pravidelnost nebeského hodinového stroje a solidnost kamení propůjčuje těmto souřadnicím uklidňující stálost.

Nyní se ovšem rozběhlo hnutí, které má souřadnice lidstva změnit. Paul Crutzen, přední chemik zabývající se výzkumem atmosféry, došel roku 2000 k názoru, že už nežije v holocénu, nýbrž v nějakém jiném věku, který utvářejí hlavně lidé. Jejich traulery odírají dna moří, jejich přehrady zadržují gigatuny sedimentu; lidé mýtí lesy, zavlažují farmy, těží minerály víc než kilometr pod zemí a rozpouštějí ledovce – zkrátka nastolují věk planetární změny. Doktor Crutzen s kolegou Eugenem Stoermerem proto navrhli, že by se tomuto věku mělo říkat antropocén – „věk člověka“.

Tento termín se pomalu začal ujímat, jak ve vědě (Mezinárodní komise pro stratigrafii, rozhodující arbitr v oblasti geologického časového rámce, se jím začala oficiálně zabývat), tak mimo ni. Letos v květnu začali tento pojem výrazně používat v prohlášeních o životním prostředí jak nositelé Nobelovy ceny, tak Papežská akademie věd, a využili tak jeho potenciálu dramatizovat nevídaný rozsah lidské aktivity.

Nástup antropocénu ovšem slibuje víc než vědeckou finesu či nový způsob upoutání pozornosti veřejnosti, která již vůči ekologickým tématům značně otupěla. Termínem „změna paradigmatu“ se operuje s promiskuitní lehkostí. Kdyby však přírodní vědy začaly nahlížet na činnost člověka jako na ústřední faktor svého pojetí světa, nikoli jako jeho krátkodobé narušení, ke změně paradigmatu by skutečně došlo. Po celá staletí stavěl pokrok vědy na odsouvání lidí do pozadí. V 16. století Mikuláš Koperník vyšoupl Zemi z privilegovaného postavení ve středu vesmíru. V 18. století otevřel James Hutton hlubiny geologického času, proti němuž je kratičká přítomnost bezvýznamná. V 19. století postavil Charles Darwin lidi na jedinou větvičku stále se vyvíjejícího stromu života. Jak poukazuje ekolog na Leedské univerzitě Simon Lewis, představuje přijetí pojmu antropocén odklon od tohoto trendu. Lidé už nejsou chápáni jako bezvýznamní pozorovatelé přirozeného běhu světa, ale jako bytosti ústřední pro jeho fungování, které disponují silou živlů.

 

Co po nás zbude?

Geologická období se běžně rozlišují podle zkamenělin, které obsahují. Najít antropocén ve skalách budoucnosti bude hodně jednoduché. Města budou obzvláště nepřehlédnutelnými fosiliemi. Město v rychle se propadající říční deltě (ty se v antropocénním prostředí vyskytují běžně, neboť jsou poddolované odčerpáváním podzemní vody a nedostává se jim usazenin zadržovaných přehradami na horním toku řeky) by mohlo zůstat miliony let pohřbené a případným nálezcům by i z rozdrcených staveb a zvláštních směsí materiálů muselo být jasné, že se nepodobá ničemu jinému v geologickém záznamu.

Nepřehlédnutelné budou i zkameněliny živých tvorů. Geologové definují období pomocí seskupení zkamenělého života, která se spolehlivě vyskytují blízko u sebe. Jednou z charakteristických známek antropocénu bude všeobecné rozšíření organismů, které lidé využívají nebo které se přizpůsobily životu ve světě ovládaném lidmi. Podle studií Erla Ellise, ekologa při Marylandské univerzitě v Baltimoru, je nyní v drtivé většině ekosystémů na naší planetě znát přítomnost lidí. Na zemědělských usedlostech dnes například už roste víc stromů než v člověkem nepoznamenaných lesích. A tyto antropogenní biomy se šíří po planetě jinak než ekologické uspořádání ve světě bez lidí. Z fosilního záznamu antropocénu bude tedy patrný planetární ekosystém homogenizovaný prostřednictvím domestikace.

Zlověstnější už je, že některé zkameněliny se nenajdou. Ačkoli to ještě není nevyhnutelné, vědci varují, že pokud bude pokračovat současný trend mizení přirozeného prostředí pro zvířata, umocněný následky změny klimatu, vyhyne zanedlouho dramatické množství organismů.

To vše budoucím geologům ukáže, že tu lidé byli. Ale ačkoli by možná dokázali určit, kdy lidé žili, nemuseli by už nezbytně dospět k závěru, že tito lidé utvářeli svou dobu tak, jak tvrdí zastánci myšlenky antropocénu – tedy že se lidé nejen šíří po planetě, ale že mění způsob jejího fungování.

To už je parketa vědy o Zemi jakožto systému, která nahlíží na planetu nejen jako na množinu míst anebo na předmět historického zkoumání, ale jako na systém sil, toků a zpětných vazeb, které se navzájem ovlivňují. Tento systém se může chovat osobitě a kontraintuitivně a mimo jiné z ničeho nic přepnout z jednoho stavu do druhého. Pro specialistu na zemský systém nespočívá rozdíl mezi čtvrtohorami (zahrnujícími holocén) a neogénem, který čtvrtohorám předcházel, pouze v tom, co kde žilo nebo jak vysoko se nacházela mořská hladina; spočívá v tom, že v neogénu bylo klima stabilní, zatímco ve čtvrtohorách se v něm střídaly doby ledové s meziledovými. Země v těchto dvou epochách fungovala rozdílně.

Jasný důkaz odlišného fungování systému v antropocénu vyplývá z recyklačních systémů, na jejichž rozličných klíčových prvcích závisí život. V posledních pár staletích lidé uvolnili velké množství fosilního uhlíku, jehož nashromáždění trvalo planetě stovky milionů let. Takto získali lidé rozhodující úlohu v uhlíkovém cyklu planety.

Ačkoli přirozené toky oxidu uhličitého do atmosféry a zase z ní pořád představují více než desetinásobek toho, co lidstvo každý rok produkuje spalováním fosilních paliv, mají lidé až nepřiměřeně velký vliv, protože jimi vypouštěný oxid uhličitý vychyluje tyto přirozené toky z rovnováhy. Jak moudře poznamenal Micawber v Dickensově románu David Copperfield, malá změna příjmu může mít katastrofální následky, pokud není kompenzována změnou ve výdajích. Výsledkem vypouštění většího množství uhlíku do atmosféry, než z ní může být odvedeno, je teplejší podnebí, tající Arktida, vyšší hladina moří, zlepšení fotosyntetické účinnosti mnoha rostlin, intenzifikace hydrologického cyklu vypařování a srážení a nové chemické složení oceánu.

To vše má dominové účinky jak na lidi, tak na planetární procesy. Více deště znamená větší zvětrávání hor. Účinnější fotosyntéza se odrazí na nižším odpařování z polí. A pokud dostatečně stoupne objem oxidu uhličitého v atmosféře, promítnou se změny v chemickém složení oceánu pravděpodobně přímo do geologického záznamu.

Na nedávném zasedání Londýnské geologické společnosti, které bylo věnováno antropocénu a jeho geologickému záznamu, Toby Tyrrell ze Southamptonské univerzity podotkl, že světlé uhličitanové sedimenty jako vápence a křídy se nemohou ukládat níže, než je „karbonátová kompenzační hloubka“. A změny v chemickém složení způsobené uhlíkem z fosilních paliv, který se nyní hromadí v oceánu, zvýší karbonátovou kompenzační hloubku, podobně jako teplejší atmosféra zvyšuje sněžnou čáru v horách. Některá dna oceánů, které jsou dost mělké na to, aby se zde uhličitany srážely jako sediment, budou za stávajících podmínek mimo hru, až se zvedne kompenzační hloubka, jako lyžařské středisko postavené příliš nízko na oteplující se vysokohorské pastvině. Nové uhličitany se již nebudou usazovat. Staré se rozpustí. Tato změna v zákonitostech sedimentace v hlubokém oceánu se projeví zvláštní tmavou vrstvou skály bez uhličitanů – podobně jako ta, kterou je vidět v sedimentech z teplotního maxima v paleocénu-eocénu, kdy před 56 miliony lety došlo k prudkému skleníkovému oteplování, které přivodilo uvolnění zadržovaného uhlíku.

 

Fixace dusíku

Ke zhodnocení míry lidského zásahu do dusíkového cyklu není potřeba žádných dickensovských postřehů. Jedna klíčová část tohoto cyklu – fixace čistého dusíku z atmosféry do užitečných dusíkatých sloučenin – závisí téměř výhradně na živých organismech (trošku pomáhá i blesk). A živí tvorové, kteří odvádějí většinu této práce, jsou teď lidé (viz graf Narušení rovnováhy dusíkového cyklu). Dříve tento proces zvládli sami mikrobi, dnes se s pomocí průmyslu zvýšil každoroční objem dusíku fixovaného v půdě o více než 150 procent. Něco z toho je shoda okolností; spalování fosilních paliv vede zároveň i k oxidaci dusíku. Většinou ale získáváme dusíkaté látky záměrně, například při výrobě hnojiv. Tento proces má však řadu nepříznivých důsledků – především způsobuje vytváření stále většího počtu pobřežních „mrtvých zón“ – míst zamořených porosty řas, které bují kvůli přívalovým vodám obohaceným o hnojiva.

Nejvýznamnější ekologický výsledek průmyslové produkce dusíku je však zvyšování počtu obyvatel. Tato technologie nemá nutně jen životodárný dopad – odhaduje se, že ve válečných konfliktech 20. století bylo zhruba sto milionů lidí zabito výbušninami vyráběnými s pomocí průmyslově fixovaného dusíku. Celkově však vede k obrovské populační explozi. Zhruba 40 procent dusíku obsaženého v bílkovinné potravě, kterou dnes lidstvo konzumuje, se do ní dostává prostřednictvím umělých hnojiv. Kdyby lidé neurychlili dusíkový cyklus, nebylo by jich na planetě ani zdaleka tolik, aby na ni mohli mít tak mnohostranný dopad.

Na rozdíl od jiného působení lidstva na svět byla změna dusíkového cyklu záměrná. Na konci 19. století vědcům došlo, že nedostatek dusíku bude celoplanetární problém. Věděli, že pouze přírodními pochody se dostatečné množství dusíku do půdy dostat nepodaří, a k jejich náhradě vynalezli umělý proces, tzv. Haber-Boschovu syntézu (pomocí ní lze vzdušný dusík přimět k reakci s vodíkem a tím jej změnit ve čpavek, sloužící k výrobě dusíkatých umělých hnojiv; syntézu čpavku se v průmyslovém měřítku podařilo zvládnout až počátkem 20. století, do té doby nebyl znám způsob, jak uměle využít hojnost dusíku ve vzduchu ke hnojení půd; pozn. red.). Podle M. Suttona z Centra pro ekologii a hydrologii v Edinburghu se jednalo o první významný pokus lidstva o planetární geoinženýrství, který měl konkrétní účel. Úspěch předčil všechny představy – stejně jako rozsah nezamýšlených důsledků.

 

Pro řadu zastánců myšlenky antropocénu uzrál čas k dalšímu geoinženýrskému zásahu – tentokrát do uhlíkového cyklu. Neudělá-li lidstvo nic, předpokládá se, že hladiny oxidu uhličitého v ovzduší zůstanou ještě po dalších tisíc let vysoké; a porostou-li v tomto století nadále emise skleníkových plynů, budou ještě vyšší. Klimatologové stále častěji tvrdí, že problém nelze ponechat přirozenému vývoji a že cílem pro jednadvacáté století by nemělo být pouze zabránit dalšímu zvyšování množství uhlíku v atmosféře, nýbrž aktivně usilovat o jeho snížení. Toho by se mohlo částečně podařit dosáhnout výsadbou nových lesů a obohacováním půdy, avšak možná bude zapotřebí i nasazení špičkových technologií, jako je spalování biomasy v elektrárnách a přečerpávání takto vyprodukovaného oxidu uhličitého do podpovrchových kolektorů, čištění vzduchu v nových chemicko-technologických závodech či zásahy do chemického prostředí oceánů tak, aby mořská voda více pohlcovala uhlík z ovzduší.

Představa záměrného zasahování do planetárního systému nepochybně leckoho vyděsí. Neméně děsivá je však představa antropocénu, v němž se o něčem takovém ani neuvažuje. Skupina odborníků, jejímž myšlenkovým vůdcem i členem je chemik a klimatolog Paul Crutzen, přišla s kompromisním řešením, které spočívá v koncepci tzv. planetárních mezí. Zastánci této teorie vydali v roce 2009 jakýsi manifest, v němž se zasazují za větší omezení a v případě nutnosti také přímé zásahy, jejichž cílem je vrátit řadu zemských podmínek, od stupně zásaditosti oceánů až po míru vyplavování fosfátů z půdy, na úroveň odpovídající situaci v holocénu. Vědci doporučují snížení hladin oxidu uhličitého z budoucího dosaženého maxima na úroveň o něco vyšší než v holocénu a o něco nižší než dnes.

Tento preventivní přístup nevychází pouze z přesvědčení, že dříve bylo všechno lepší. Čím více se zemský systém vzdaluje stabilizovaným podmínkám, jaké existovaly v holocénu, tím pravděpodobnější je, že se dostane do zcela nového stavu, který se bude nadále měnit.

Z historie Země víme, že se situace na planetě může skutečně zcela převrátit a někdy i drobné změny, které takový přechod podnítí, mohou nabýt ohromných rozměrů. Děsivou představou je, že by došlo k nějaké trvalé změně, která by posunula podmínky ještě mnohem dál od holocénu, než je tomu dnes. Tak by například mohl vzniknout mnohem teplejší svět s mnohem méně produktivními oceány. Tyto eventuality nelze vyloučit. Zaklínání se nejasně definovanými body zvratu je však na druhou stranu otřepaným řečnickým trikem, jenž má probudit strach i v lidech, kterým současné relativně nevelké změny starost nedělají.

Obecně lze říci, že cíl setrvat v podmínkách holocénu nebo se k nim vrátit se zdá být rozumný. Jestli je však také proveditelný, to se teprve ukáže. V období holocénu nemusela planeta živit desetimiliardovou civilizaci poměrně bohatých lidí, o což se musí snažit antropocén. Nelze nijak prokázat, že se tak obrovská populace může do tak omezeného planetárního prostoru skutečně vejít. Může se tedy stát, že v „dobrém antropocénu“, tedy v podmínkách, jež budou dostatečně stabilní a přínosné pro lidi i další živočišné druhy, jež lidstvo potřebuje, dojde k trvalým změnám určitých aspektů zemského systému. Bez lidského působení by kupříkladu holocén skončil s příchodem nové doby ledové. Většině lidí bude pravděpodobně připadat jako dobrý nápad zařídit, aby se v antropocénu doby ledové nevyskytovaly.

 

Sen o chytré planetě

To je však krajní příklad. Nová doba ledová nám nehrozí ještě několik tisíc let. Kdybychom nicméně považovali antropocén za pouhý kratičký úsek na časové ose, jehož dopad lze minimalizovat a po němž se planeta i její obyvatelé mohou vrátit k původnímu stavu věcí, podceňovali bychom tím rozsah změn, k nimž dochází.

Vezměme si například energii. Množství energie, kterou lidé využívají, je kvůli emisím oxidu uhličitého jedním z problémů antropocénu. Tento problém se nepodaří vyřešit tak rychle, aby se dalo zabránit výrazným klimatickým změnám – pokud ovšem není zemský systém mnohem méně náchylný ke změnám klimatu, než se většina vědců domnívá. To však neznamená, že by se jej nepodařilo vyřešit vůbec. Je rovněž možné, že některé z bezuhlíkových zdrojů energie, které tento problém řeší – elektrické rozvodné sítě, které budou v kontinentálním měřítku rozvádět solární energii shromažďovanou v pouštích, nebo možná nějaká vyspělejší forma jaderné energie –, se časem podaří rozšířit natolik, že budou poskytovat mnohem více energie než současné energetické soustavy. Lze si představit, že ve 22. století se bude produkovat až 100 terawattů „čisté“ energie, v porovnání se současnými „špinavými“ 15 terawatty. To by znamenalo, že lidstvo bude vyrábět zhruba stejné množství využitelné energie, jaká se uvolňuje při fotosyntéze na celém světě.

Timothy Lenton a Andrew Watson se zabývají studiem zemského systému na Univerzitách v Exeteru a Východní Anglii. Nedávno společně vydali fascinující knihu s názvem Revoluce, jež stvořily Zemi, v níž tvrdí, že velké změny v množství energie dostupné v biosféře byly v minulosti vždy předzvěstí zásadního zlomu ve fungování světa. Zaměřují se zejména na náhlé změny v hladině vzdušného kyslíku, k nimž došlo zhruba před 2,4 miliardy let a před 600 miliony let. Vzhledem k tomu, že kyslík je mimořádně účinný při získávání energie z organických látek (kdyby tomu tak nebylo, nemělo by žádný smysl dýchat), došlo při těchto změnách k prudkému zvýšení objemu energie dostupné pro život na Zemi. Možná i proto se tyto posuny zjevně pojí i s následnými evolučními skoky – v prvním případě se vznikem složitých buněk a ve druhém s příchodem velkých zvířat. Ačkoliv se podstata těchto souvislostí zdá nejasná, není pochyb, že se po jejich nástupu výrazně změnila pravidla fungování zemského systému.

Stále dostupnější solární nebo nukleární energie by v následujících staletích mohla představovat největší nový zdroj energie od posledního velkého „okysličení“ planety před 600 miliony let. Byla by to změna na úrovni těch největších zvratů, jaké se v zemském systému kdy odehrály. Watson s Lentonem (který je rovněž jedním z tvůrců koncepce planetárních mezí) tvrdí, že s pomocí silných odsolovacích zařízení by bylo možné využít energii ke změnám v koloběhu vody na planetě, případně ke zrychlení uhlíkového cyklu odčerpáváním oxidu uhličitého z ovzduší nebo k pohonu nových recyklačních systémů zachraňujících cín, měď a řadu dalších kovů, které jsou pro průmyslovou výrobu stejně nezbytné jako uhlík a dusík pro živé tkáně. Podle nich je lepší přijmout potenciál antropocénu jako možné revoluce v systému fungování Země než se snažit vrátit k omezenému působení na planetu, při němž hrozí celosvětové zchudnutí lidstva.

Tuto volbu umožnila nejzásadnější změna v historii Země, kterou antropocén představuje: objevila se nová forma inteligence, která si dokáže představovat jiné způsoby bytí a prostřednictvím spolupráce a inovací je dokáže i uskutečňovat. Dějiny vědy od Koperníka až po Darwina nás ale učí, že se jedná o falešnou argumentaci, které bychom neměli podléhat. Varuje nás i naše kulturní dědictví: od arogance, která hubí hrdiny antických tragédií, až po nářek z knihy Kazatel: „Pomíjivost, samá pomíjivost… Všechno pomíjí. … Ale země stále trvá. …Pod sluncem není nic nového.“ Lamentovat nad pomíjivostí však může být jen falešná skromnost. V planetárním měřítku je inteligentní život skutečně zcela nový a významný fenomén. Domestikací rostlin i zvířat dokázal lidský rozum změnit životní prostředí. Průmyslovou výrobou narušil základní biogeochemické cykly. A ať chceme nebo ne, dokáže toho ještě mnohem víc.

Může vám připadat nesmyslné klást (nejspíše skeptický) rozum, jímž si budete vykládat tento text, na roveň tektonickým jevům či fotosyntéze. Avšak s každou další novou přehradou, dolem, farmou či městem se nám díky rozumu Země mění přímo před očima.

***

© 2011 The Economist Newspaper Limited

 

Rubriky: Slimova pošta | Štítky: , , , , | 19 komentářů