Intelektuálové a přece idioti.

Dnes dám jen jeden odkaz. Je zbytečné z něj citovat.

http://echo24.cz/a/ibCbB/intelektualove-a-prece-idioti-selhani-elit-a-jejich-mravni-bankrot

Rubriky: Krajanovy postřehy | 5 komentáře

Česká pošta po deseti letech

Rok 1928 znamenal první desetiletí samostatné republiky. U příležitosti tohoto výročí vyšla publikace k desetiletí státu a z ní byla zvláště vydána i publikace o vývoji československého poštovnictví.

Pošta měla nejprve být ve společném ministerstvu pro správu dopravy, ale úkoly, které na poštovní služby čekaly si vyžádaly zákon z 13.listopadu 1918 č.40 Sb., kterým bylo zřízeno samostatné ministerstvo pro správu pošt, telegrafu a telefonů.

Na území českém, moravském a slezském nebyl problém s organizací služby pro nový stát. Menší problém se vyskytl na územích německých, který však byl rychle vyřešen.Větší potíže vznikly na Těšínsku. Ty byly způsobeny spory s Polskem o vytýčení hranic. Zde se situace uklidnila až 8.března 1920, kdy byly stanoveny kompetence jednotlivých poštovních úřadů. Definitivu však přinesl až 21.červen 1924, kdy došlo ke konečnému vytýčení hranice a tím i vymezení doručovacích okrsků.

Nejhorší situace nastala na Slovensku, kde docházelo k nepřátelským akcím zejména na hranici s Maďarskem. Tady musel být zřízen dokonce zvláštní úřad mimo Bratislavu (tehdy ještě Pozsony – Prešpurk) a to v Žilině dne 20.prosince 1918. Slovenští a maďarští poštovní zaměstnanci odmítali spolupracovat při vytváření celostátní sítě. Proto muselo být nasazeno až 1500 zaměstnanců z českých zemí. Zároveň se dařilo nabírat nové zaměstnance slovenské.

Nové problémy přinesl vpád maďarských vojsk koncem května 1919, který dokonce znamenal odříznutí Podkarpatské Rusi od území státu (známé Republiky Rad v Maďarsku a Košicích) . Mnohé úřadovny musel se po odražení útoku vybudovat znovu. Další rozvoj však už běžel podle potřeb čsl.státu.

Důsledkem války bylo i poškození části Slovenska a Rusi, takže v brzké době nastal nedostatek stavebního materiálu, dokonce nebylo možné zajistit okamžitou potřebu 10 km bronzového drátu pro nová telegrafní vedení. Pošta si musela pomáhat různými náhražkami (železné dráty a železné součásti, papírové motouzy, nitě a pytle a pod.), jejichž životnost byla nepoměrně kratší.

Pro potřeby pošt i občanů byly zřizovány tzv, výkonné úřady.

„Organisace výkonné služby poštovní, telegrafní, telefonní a technické byla převzata bez podstatných změn od býv. rakouské poštovní správy. Ředitelstvím pošt a telegrafů jsou přímo

podřízeny:

A . Telegrafní stavební úřady.

Telegrafní stavební úřady jsou určeny pro dozor, udržování, opravy a menší stavby telegrafních a telefonních vedení a jiných technických zařízení telegrafní a telefonní služby a potrubní pošty. Pro větší stavby telegrafní a telefonní se zřizují případ od případu příležitostné telegrafní stavební správy jako dočasné služebny pro technickou službu.

kabel

Služebny poštovního, telegrafního a telefonního provozu.

Poštovní úřady obstarávají pouze službu poštovní v užším smyslu a poštovní službu šekovou jako platebny a sběrny poštovního úřadu šekového. Poštovní a telegrafní úřady opatřují kromě služby konané poštovními úřady ještě službu telegrafní nebo telefonní, po případě obojí. Jen telegrafní nebo telefonní službu konají samostatné telegrafní a samostatné telefonní úřady (ústředny) , zřízené toliko ve větších městech (v Praze, Brně, Bratislavě a v Košicích). Výjimkou jsou úřady jen pro určité úseky (obory) poštovní služby (poštovní úřad celní, listovní výpravna v Praze). Poštovny jsou malé a nesamostatné služebny s omezenou působností, přidělené (účetně) k některému ze sousedních poštovních úřadů. Zvláštní místo zaujímají poštovní úřady zájemnické, zřizované k žádosti velkých podniků obchodních, výrobních a pod., jen pro jejich potřebu a na jejich náklad. Organisačně se úřady tyto neliší od ostatních poštovních úřadů. V turistických chatách a pod. bývají zřizovány samostatné smluvní telefonní veřejné hovorny (ústředny), které bývají zmocněny i k přijímání a doručování telegramů. Při různých příležitostech (na př. při výstavách, slavnostech a podnicích většího rozsahu) zřizují se na určitou dobu a pro určité místo dočasné poštovní úřady, zpravidla také s telegrafním nebo i telefonním provozem.“

Tolik citace z publikace, čímž se vysvětluje poslání pošty v době 1.republiky a jsou patrné i odlišnosti vůči současnosti

Na území současné rozlohy státu (tedy bez Slovenska a Podkarpatské Rusi) se nacházelo celkem 3 379 trvalých poštovních úřadů a poštoven podléhajících jednotlivým ředitelstvím v Praze, Pardubicích, Brně a Opavě. Stav byl k 31.12.1927.

I tehdy docházelo k rušení nerentabilních poštovních úřadů a na jejich místě byly zřizovány buďto poštovny nebo byly obce zařazovány do „přespolního doručovacího okresu nejbližšího poštovního úřadu“.

Úřad šekový

„Intuitivnost, se kterou nezapomenutelný první organisátor státních financí JUDr. Alois Rašín rozlišoval mezi naléhavými problémy finančních základů tvořícího se státu československého a problémy odkladnými, budila zasloužený obdiv. Jestliže tedy muž takového významu naléhal hned po převratu na okamžité zřízení československé poštovní spořitelny – bystře rozpoznav, že nesnáze v oběhu peněz jsou z velké části zaviněny nejen nedůvěrou k vídeňské poštovní spořitelně, ale i tím, že řízení důležitého tohoto ústavu bylo, pokud šlo o území československého státu, v cizích rukách -, bylo zřejmo, že tomuto přání musí býti co nejdříve vyhověno.“

Po mnoha peripetiích byl ostrý provoz zahájen 1.srpna 1919 s tím, že již koncem roku 1918 bylo v provizorním provozu vedeno 8268 šekových účtů.

Kromě poštoven bylo nutné zorganizovat i poštovní dopravu a to jak silniční tak železniční.

Na železnici byl problém v tom, že z původního směru radiálně k Vídni bylo nutné sestavit trasy podle potřeb čsl.státu. První rychlík takto fungující vyrazil koncem prosince 1918 z Prahy do Mor. Ostravy. Horší situace byla na Slovensku. Maďarští úředníci, ustupující s maďarským vojskem při obsazování Slovenska vojskem československým, odesílali vozy vlakových pošt do Budapešti a vnitřních Uher,a vozy na Slovensku zbylé zanechány byly ve stavu naprosto neupotřebitelném. Po všech peripetiích spojených jednak se sabotáží Maďarů i s vpádem Republik rad na Slovensko se povedlo zavést železniční dopravu na území Slovenska a Podkarpatské Rusi až koncem roku 1919. Propojení Slovenska a Českých zemí bylo komplikováno polským obsazením Těšínska, které bylo uvolněno až roku 1920.

„Zvláštní zmínky zasluhuje na tomto místě i doprava listovní pošty pro legionářské vojsko do Vladivostoku, zavedená v roce 1920 vzhledem k tomu, že korespondence pro ně, zprostředkovaná červenými kříži různých zemí, docházela legionářům velmi pozdě a značně nepravidelně. Ochotou poštovní správy anglické dosažena doprava přímých závěrů z Československa do Japonska a Vladivostoku, čímž výměna této korespondence získala značně na rychlosti i pravidelnosti. V této souvislosti dlužno vzpomenouti také polní pošty československých a spojeneckých vojsk na Sibiři, která byla v činnosti od července 1918 až do roku 1921. Sibiřská polní pošta byla zjevem v historii zcela ojedinělým. Byla zorganisována tak, že měla i své vlastní týlové úřady, které byly nezbytny, jelikož ruských poštovních úřadů nedalo se v provozu polní pošty použiti. Svou organisací lišila se mnoho od obvyklých polních pošt bojujících armád. Polní pošta československých a spojeneckých vojsk byla zřízena ještě před převratem; její dobrovolci byli tudíž prvním i československými poštovními zaměstnanci, a poštovní známky sibiřské polní pošty byly vlastně prvními československými známkami vůbec. Těsně před převratem – 25. říj a 1918 – stala se československá polní pošta, jejíž dochvilnost a spolehlivost byla brzo nabyla dobré pověsti, také polní poštou spojenců.“

Svou kvalitu prokazuje čsl.pošta v dopravě mezinárodní, když za převoz přes území státu získává zpět polovinu nákladů za převozy přes území ostatních poštovních správ.

Pro balíkovou poštu musely být poštovní vozy přiřazovány k vlakům nákladním.

Silniční poštovní doprava byla svěřena soukromým přepravcům, nutno podotknout, že v té době převážně formanům. I zde byly z počátku velké problémy způsobené nedostatkem koní i píce pro ně, což je v poválečné době celkem pochopitelné. Rozvoj přišel až zařazením a modernizací poštovních automobilů. První obnovená poštovní automobilová trasa byla mezi Pardubicemi a Bohdančí.

Od roku 1920 nejprve pokusně, později pravidelně začala fungovat i pošta letecká a to nejprve na trase Praha – Štrasburk – Paříž, později rozšířená až do Varšavy. Pro účely letecké pošty byl zřízen speciální poštovní úřad Kbely.

Poštovní ceniny

„28.říjen 1918 postavil čsl. poštovní správu před nezbytnou nutnost co nejrychlejšího osamostatnění také v oboru emise poštovních cennin hlavně poštovních známek. Vzhledem k převzaté malé zásobě, podléhající rychlé spotřebě, bylo vydání vlastních, československých poštovních známek ještě naléhavější, než osamostatnění valutární. Iniciativě a energii čsl. poštovní správy, jakož i vyspělosti čsl. grafického průmyslu podařilo se však daný úkol v plném rozsahu zdolati v době co nejkratší.

První emise poštovních známek, s jejichž vydáváním bylo započato 18. prosince 1918, zahrnuje v sobě všechny druhy známek (výplatní, spěšné, novinové a doplatní), jež byly provedeny vesměs knihtiskem podle obrazových námětů mistra A. Muchy. Výplatní známky jsou zoubkovány i nezoubkovány, kdežto známky spěšné, novinové a doplatní jsou vesměs nezoubkovány.  Na všech známkách jest hodnota vyznačena pouhou číslicí bez označení měny a značí hodnotu  v haléřích. Kresba prvních výplatních známek s obrazem Hradčan byla postupem času v různých detailech změněna (nadpis, rámeček a pod.). Podle těchto změn kresby rozeznávati lze celkem čtyři typy zmíněných známek, jak vidno z vyobražení. (Obr. 1, 2, 3 a 4.) Kresba ostatních druhů známek první emise t. j. spěšných, doplatních a novinových, zůstala v původní úpravě. (Obr. 5, 6 a 7.).“

znamky

Telegraf a telefon

Síť převzatá po Rakousku-Uhersku byla během války zanedbaná a vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci. Část sítí byla nově zakabelována. Během let 1921 až 1930 byly v Praze vybudovány první tři automatické telefonní ústředny. Z důvodu patentové ochrany stávajících provedení bylo nutno tyto nakoupit v zahraničí. Po novém bedlivém studiu automatických zařízení v cizině zavésti v Praze moderní systém automatický soustavy Siemens a Halske.

Radiotelefon

„S vysíláním radiofonickým začali jsme jako jedni z prvních v Evropě na jaře roku 1923.“

První pokusy provádělo ministerstvo pošta telegrafů z 1 KW vysílací radiostanice ve Kbelích. Od poloviny května 1923 měla Praha již pravidelné veřejné radiofonní koncerty. Počínajíc dnem 18. května 1923 byly totiž každodenně od 20:15 hod. kbelskou stanicí vysílány radiofonní koncerty, jichž program opatřoval spolek československých žurnalistů a jež byly hlasitě reprodukovány v biografu Sanssouci, podniku tohoto spolku. V červenci 1923 utvořila se pro vysílání radiofonické soukromá společnost s omezeným ručením pod jménem „Radiojournal“, ve které stát roku 1925 převzal 51% kmenového kapitálu. Vysílací atelier (studio) bylo zřízeno s počátku v plátěném stanu českého srdce na letišti ve Kbelích. Na podzim roku 1923 bylo studio přestěhováno do provisorní budovy vysílací stanice. Velký pokrok nastal, když kbelská stanice, zařízená původně na vysílán í radiotelegrafie, byla v listopadu 1924 přeměněna na vysílací stanici radiofonní, a když Radiojournal zařídil nové vysílací atelier 2. prosince 1924 v centru Prahy na Král. Vinohradech, ve Fochově třídě, a posléze roku 1927 v Národním domě na Vinohradech. Československá pošta věnovala rozvoji rozhlasu velikou péči a investovala značné částky v rozhlasových zařízeních. První skutečnou rozhlasovou stanicí byla vysílací stanice půlkilowattová francouzského vzoru, umístěná v budově „Radiojournalu“ ve Strašnicích, s anténou tvaru T na dvou dřevěných stožárech po 40 m výšky. Vysílání bylo zahájeno v prvých dnech února r. 1925. Tato stanice byla nahrazena 5 KW vysílací stanicí amerického vzoru Western Electric, která byla dána do provozu 24. prosince 1925, ale slavnostně otevřena až 7. února 1926. Vysílání radiofonie z Brna bylo zahájeno v květnu 1924. Další stanice pro Moravu a Slezsko zřizuje se v Mor. Ostravě. Vysílací stanice 500 W francouzského vzoru, která pracovala v Praze-Strašnicích, byla rekonstruována a přestěhována do Bratislavy, kde bylo zahájeno vysílání v srpnu 1926. V Košicích byla radiotelegrafní vysílací stanice upravena k vysílání radiofonie a s vysíláním započato v dubnu 1927. Pro Košice byla však u americké firmy International Standard Electric Corporation zakoupena nová vysílací stanice o energii 2 KW, která již zahájila zkušební provoz.

A nyní pro zajímavost obsah celé publikace, ze které jsem čerpal i citoval

 

  1. Organisace ………………………………… 5
  2. Počátky československé pošty, telegrafu, telefonu ………………….. 5
  3. Reformní snahy ……………………………. 10
  4. Ministerstvo pošt a telegrafů…………12
  5. Ředitelství pošt a telegrafů…………. 13
  6. Výkonné úřady ……………………………. 15

6 . Poštovní automobilní doprava . . . . 17

  1. Poštovní úřad šekový ………………….. 18
  2. P o šta……………………………………….. 20
  3. Vybudování poštovní dopravy . . . . 20

2 . Úprava mezinárodních styků poštovních ……………………………….. 29

  1. Legislativa, řády a provozní předpisy 33
  2. Změny v provozní službě poštovní 35
  3. Rozsah poštovního provozu v uplynulém desítiletí…………………………. 36

6 . Poštovní ceniny…………………………… 41

  1. Umístění a vybavení poštovních úřadů a jiné věci hospodářské . . . 49

III. Telegraf………………………………… 55

  1. Vybudování telegrafní sítě ….. 55

2 . Úprava mezinárodních styků telegrafních…………………………………….. 56

  1. Telegrafní přístroje a potrubní pošta 58
  2. Legislativa, řády a provozní předpisy 60
  3. Změny v provozní službě telegrafní 62

6 . Rozsah telegrafního provozu v uplynulém desítiletí…………………………. 63

  1. Radiotelegraf……………………………… 65

IV . Telefon………………………………….. 69

  1. Vybudování meziměstské telefonní sítě 69
  2. Vybudování místních sítí telefonních 77
  3. Opatřování přístrojů a stavebního i provozního materiálu ………………… 83

 

  1. Úprava mezinárodních styků telefonních 84
  2. Změny v provozní službě telefonní 87
  3. Rozsah telefonního provozu v uplynulém desítiletí………………………… 88
  4. Radiotelefon………………………………. 89
  5. Poštovní úřad šekový………………….. 91
  6. Poštovní řízení šekové a jeho rozsah v uplynulém desítiletí ………….. 91
  7. Z užitkování prostředků poštovního úřadu šekového a ostatní jeho činnost finančně – správní ………………….. 100
  8. Reorganisace šekového řízení . . . . 106
  9. Poštovní provoz automobilní …… 110
  10. Vybudování poštovní automobilní

dopravy………………………………………. 110

  1. Legislativa, řády a provozní předpisy 111
  2. Vozový park a provozní materiál . . 112
  3. Garáže, vozovny, dílny a skladiště 114
  4. Rozsah poštovního automobilního

provozu v uplynulém desítiletí . . . . 115

V II. Personální politika………………. 116

  1. Konsolidace a stabilisace personálních poměrů ………………………………….. 116
  2. Důsledky zákona o úsporných opatřeních ve veřejné správě a důsledky komercialisace pošty pro organisaci personálních poměrů . . . . 119
  3. Platový zákon………………………… 121
  4. Pohyb personálu v uplynulém desítiletí ……………………………………………… 122

V III. Sociální politika……………… 123

  1. Péče bytová ………………………… 124
  2. Nemocenské pojištění………………….. 124
  3. Invalidní a starobní pojištění . . . . 126
  4. úrazové pojištění ……………………… 127

IX . Finanční hospodářství …………… 128

  1. Povšechný přehled ……………………… 128
  2. Tarifní politika………………………….. 132
  3. Finanční výsledky ……………. 137

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , , | 5 komentáře

Černá hodinka – O toleranci

Dovoluji si požádat o toleranci. Protože mám opravdu málo času a nemohu neustále sledovat, kdo se ke komu jak vyjadřuje, žádám většinu z vás o pochopení. A to pochopení zejména vůči sobě. Jste přece dospělí lidé, a tak dokážete snad ovládat své emoce či antipatie.

A pokud se někomu zdá, že snad určité návštěvníky chráním před jinými, tak se možná ani nemýlí. Je to totiž stejné, jako můj vztah k Babišovi. Prostě pokud se někdo jeví jako muleta a okamžitě vyvolává negativní reakce, většinově mne to táhne k tomu, abych zasáhl v jeho prospěch. Tedy v případě, že jde o reakci na osobu. Obsah příspěvků, pokud to jde, nechám buď bez komentáře, případně se pokusím reagovat s maximální možnou slušností. Asi byste dlouho museli hledat, kdy jsem se do hosta pustil opravdu hrubě. Narušitele mezi hosty nepočítám.

Proto ještě jednou žádám o toleranci vůči názorům jiných, a pokud na vás opravdu někdo působí jako červený šátek na krocana, zkuste na chvíli zavřít oči a počítat si do deseti. Třeba to zmizí. Pokud ne, raději nereagujte.

A ještě drobnost. Tento článek bude několik dní viset jako první, tak se nebojte, že jsem snad zavřel

Váš hostitel

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , | 46 komentáře

Pokrytectví Pentagonu

17.9.2016

https://infobalkani.wordpress.com/2016/09/17/%D0%BB%D0%B8%D1%86%D0%B5%D0%BC%D0%B5%D1%80%D0%B8%D0%B5%D1%82%D0%BE-%D0%BD%D0%B0-%D0%BF%D0%B5%D0%BD%D1%82%D0%B0%D0%B3%D0%BE%D0%BD%D0%B0/

Po dalším prohlášení Pentagonu o „neprofesionálních a nebezpečných manévrech“, které něčí loď nebo letadlo provedly v blízkosti námořníků a letců USA svobodně narušujících ruské, čínské a íránské hranice, mnoho mých známých obvykle začínají zuřit. Takže to bylo ty dny, kdy americká letadla – skauti P-8 „Poseidon“ se dvakrát přiblížily k hranici Ruska přes Černé moře, ale byl zachyceny stíhacími letouny Su-27.

Spolupracovníci z mého vojenského ústředí v Sevastopolu probírali tento incident, když se ptali: „Proč jste překvapeni a co nesnášíte“ řekl admirál Vladimir Komoedov.

„Nejvíce nás zaráží pokrytectví těch, v Pentagonu, kteří činí takové prohlášení. Nás rovněž dráždí, že Američané létání našim hranicím, pak nás viní z provokace“ – odvětil.
„Myslím, že to již není novinkou, a neměli bychom být překvapeni a naštváni“ – usmál se.
Americká armáda se vždy vyznačuje návykem chuligánství a stále věří, že zůstane bez trestu. Ve světě svých základen, zpravodajských kanceláří, systémů odposlechů, jsou přesvědčeni, že si mohou dovolit vše jako pravý „velký bratr“. Věří si, dokud jim někdo nevysvětlí srozumitelným jazykem, že není nutné chuligánství, není nutné lekat chuligána, ale  veřejně mu dát pořádnou facku.

Před těmito vysvětleními se čas od času vzpomíná Sovětský svaz. Mnozí slyšeli o sestřelení špionážního letounu U-2 s pilotem Powersem nad Sverdlovskem v roce 1960. Méně známý je incident týkající se strážní loď „Bezzavetnyj“, který roku 1988 doslova tlačil ze sovětských výsostných vod americký raketový křižník „Yorktown“. O tom mi řekl bezprostřední účastník konfliktu velitel Černomořské flotily kontraadmirál Valery Kulikov, který tehdy sloužil jako starší pomocník  velitele na lodi Bezzavetnyj.

Schovávaje se za nedávno podepsanou, ale dosud Sovětským svazem neratifikovanou Úmluvu OSN o mořském právu, která ve výjimečných případech umožňuje pokojné proplutí válečných lodí se zbraněmi na palubě v teritoriálními vodami pobřežních států, americký křižník „Yorktown“ a minolovka „Karen“ vstoupily do sovětských teritoriální vody u pobřeží Krymu. K obraně přijela strážní loď „Bezzavetnyj“ a „SKR-6“.

Američané tvrdošíjně odmítají změnit kurs a na žádost opustit teritoriální vody SSSR odpovídají, že „nic porušují.“ Pak se velitelé strážních lodí  rozhodl pro takzvané naval, prostě útok taranem.
„Bezzavetnyj“ učiní dva navaly, což má za následek že roh kotvy trhá bok amerického křižníku, ničí zábradlí, rozbije kapitánský můstek a několik odpalovacích zařízení s protilodními raketami  „Harpoon“.
V důsledku kolize ne křižník vzplane požár, a američtí námořníci brzy urychleně opouštějí sovětské vody.
Pak se Američané opět rozhodli otestovat naše reakce.
Takže jsme viděli takové zkoušení.
V těchto minutách Kulikov stál za kormidelníkem, aby ho nahradil v kritické situaci, ale námořník neuhnul.
Při přípravě na naval velitel nařídil nosit záchranné vesty, ale nikdo to neudělal.
Nyní američtí generálové, jejichž paměť, zdá se, je také příliš krátká, stejně tak historie své země, znovu posílají k našim hranicím své lodě a letadla provokovat.

Vezměte si například příběh torpédoborce „Donald Cook“.
Členové jeho posádky byli tak vyděšení ze střetu s neozbrojený ruský bombardér Su-24 v dubnu 2014, že když připluli do rumunského přístavu, část z nich chtěla, jak napsala západních média opustit službu. Když se přiblížil torpédoborec, Suchoj Su-24 napodobuje útok s pomocí komplexu pro radioelektronický boj blokuje lodní systémy detekce, takže Američany prakticky odzbrojil.
Dokonce i američtí spojenci jsou unavení z armády a jejich politického chuligánství. Já nechci citovat slova Filipínského prezidenta Rodriga Duterte který Baracku Obamovi  připomíná,  pro-americký postoj Filipín ve sporu mezi USA a Čínou o ostrovy.

Stále více a více lidí, včetně v samotné Americe, si uvědomuje, že svět nejen roste nespokojenost ale že se vytváří ideologii nenávisti vůči Spojeným státům. Navíc i v těch zemích, kterým Amerika umožňuje vydělávat slušné peníze.

Možná to je důvod, proč Trump je před Clintonovou v souboji o prezidentské křeslo, protože i sami Američané chtějí snížit agresivní zápal současného obyvatele Bílého domu, kterému jsme předem dali Nobelovu cenu za mír a který pak podpálil svět ve všech koutech.

To je důvod, proč již nejsem ve sporu s přáteli a kolegy, kteří stále žasnou nad pokrytectvím Pentagonu a zlobí se na americkým provokace.
Jen čekám a doufám, že demokratický chuligán v křesle prezidenta USA  bude nahrazen někým, kdo nakonec odnaučí americké generály svého zvyku provokovat v blízkosti cizích hranic.

Obávám se, že v XXI století, kdy namísto  „velké sedmy“ přijde „velká dvacítka“, ne každá armáda, která přišla do kontaktu s chuligány, se může pochlubit zdrženlivostí našich letců a námořníků.

infobalkanibg

Rubriky: Infobalkani | Štítky: , , , , | 28 komentáře

Černá hodinka – Minimální mzda (MM)

Tento pojem už slyšel asi každý. Ale týká se jen málokoho. Proč ale vlastně existuje? Má chránit zaměstnance před neúměrným vydíráním se strany zaměstnavatelů. Potud asi dobře. Ale kdo vlastně za tuto mzdu pracuje? Když se budete pídit po složení, narazíte na zajímavou skutečnost. Velkou část těchto pracovníků tvoří zaměstnanci firem založených samosprávami, obecně tedy Technické služby (či jinak nazvané subjekty stejné náplně práce). Takže vlastně stát sám sobě umožňuje vydírat zaměstnance minimální mzdou a pak jim doplácí jakési další sociální dávky. Ale to jsou peníze z jiné kapsy než ta MM.

Pro všechny zaměstnance samosprávy a státní správy existují určité tarifní tabulky. Ale pro firmy jimi řízené už ne. Snadno se to okecá  právní formou té firmy. Přece nebudeme soukromé(?) firmě mluvit do mzdové politiky.

Možná by bylo jednodušší a levnější, aby tyto obcemi vlastněné firmy měly také nějaké důstojné tarifní tabulky. Stálo by to v podstatě stejně, jen ta motivace by mohla být vyšší, protože by těm zaměstnancům poklesly dávky sociální, neboť by byly vyrovnány skutečnou mzdou.

A co se týká toho zbytku, který také pracuje za MM? Dá se předpokládat dominový efekt, tedy i ti zaměstnavatelé by asi museli najít prostor pro zvýšení platů.

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , | 39 komentáře

Matriční pátrání pokračuje

Když jsem své předky nenalezl v knihách narození, zvolil jsem Matriku copulatorum, tedy Knihu wodawagjcjch z období 1838-1884. A hned první stránka mi přinesla nová zjištění. Z osmi zapsaných svateb byla u tří poznámka: za nezletilého ženicha, za nezletilou nevěstu. Zdá se, že naši předci to se sexualitou nikterak nepřeháněli. Tedy hlavně se zábranami. Následující stránka se vylepšuje a ze sedmi svateb jsou předčasné již čtyři. Nicméně kromě podpisu zástupců snoubenců se vyskytla i formulace příznivější: Rodičové nezletilých snoubenců k tomuto manželství svolují. Ale oproti dnešní době byla tehdy zletilost až od 24 roků, takže ty svatby zase tak předčasné nebyly. Z našeho pohledu, protože většinově se věk snoubenců pohybuje kolem 23 let u ženicha a 19-20 let u nevěsty. Ačkoli u mužů, kteří se sami starají o majetek není už věk 23 roků na překážku. (Patrně proto, že jej neměl kdo zastupovat.)

Objevují se samozřejmě i snoubenci starší. Například  18.února 1843 si bere Filip Finek, voják baron Trapp Regimentu 12.setniny ve věku 32 let Kateřinu Pěničkovou, které bylo už roků 28. A o rok dříve, 12.července 1942 se žení vdovec Jakub Pejcha ve věku 55 let. Bere si Barboru, vdovu po Františkovi Pechovi. Nevěstě bylo tehdy 41 let.

Další zajímavostí jsou jména. Pro většinu z nich dodnes najdeme nositele většinou v blízkém okolí. Například jméno bývalého lidoveckého senátora, tedy Kalbáč se matrikách Zábořských vyskytuje často. Což ale neznamená, že by to museli být předci právě pana exsenátora.

Rodopis snoubenců bývá důkladnější než u novorozenců, takže se dovídáme u obou dvou i jména rodičů, rodná jména matek a dokonce původ matek včetně popisného čísla, ze kterého pocházely. Následující zápis je ovšem zajímavý i z hlediska státní správy:

2.října 1854 ženich Josef Švehla, syn Jakuba Švehly, domkáře z Mečichova N:64,                                   kr.Plzen,podkr. Strakonický, z mát: (máteře) … Kateřiny roz. Polanové                                     z Mečichova N:15, věk 30
                    Nevěsta Apolena, dcera … Matěje Votavy, podruha z Mečichova N:34, kr.Plzen,
                     podkr.Strakonický; z mát: … Veroniky roz. Mračkové z Malkova N:6, kr.Plzen,
                    podkr. Břežnický věk 39.
Ještě roku 1855 dochází patrně k nové organizaci  státní správy, protože snoubenci, kteří byli oddání 27.listopadu 1855 bydlící stále ve stejném Mečichově již patří do kraje Píseckého, okresu Horažďovického na rozdíl od snoubenců oddávaných 19.února 1855, kteří ještě patřili do kraje Plzeňského.  Jen pro zajímavost, tady uvedu zajímavé křestní jméno. Ženich se jmenoval Medard Vydra. Ten pak po jedenácti letech  22.února 1876 provdává 19ti letou dceru Marii.

I děti osob „skurvených“, tedy svobodných matek se žení a vdávají. Takže 20.února roku 1865 se žení Václav Vydra, syn zesnulé Marie Magdaleny Vydrové. Ženichovi je už 56 roků, věk nevěsty je nečitelný.

A co asi vedlo k následujícímu sňatku ze dne 5.února 1866? Václav Král, sedlák z Mečíchova č:29, syn Josefa Krále, domkáře z Mečíchova č:65 a Marie Márové z Doubravice č:8 si ve věku 38 let bere Kateřinu, nemanželskou dceru Kateřiny Kozákové, domkářské dcery z Doubravice č:11, které je 34 roků.

Jenže změny ve státní správě pokračují a tak se ves Mečichov dostává do hejtmanství Strakonického okresu Píseckého a to roku 1869. Roku 1875 se hejtmanství mění na politický okres, samozřejmě řízený okresním hejtmanem.

Povolání a tedy i společenské postavení se uvádí vždy, někdy jsou to i zajímavé údaje.
8.října 1872 se žení František Vydra, domkář  a zemský obránce
26.listopadu 1873 se žení Václav Křivanec, záložný voják od c.kr. vozatajstva ve věku 24 let
a 27.ledna 1874 Antonín Mašek, záložný vojín c.kr. 11.pěšího pluku, v den svatby již 30ti letý.
Ostatně i nadále se záložníků, záložných vojínů i jinak nazývaných vysloužilců 11.pěšího pluku vyskytuje docela dost. Je to celkem logické, protože 11.pěší pluk sídlil v Písku

A Okresní hejtmanství strakonické se vyjadřuje i ke sňatku Huberta Mráze, 21letého nádeníka z Mečichova: Ženich obdržel certifikátem ok.hejt.Strakon. da 10/782 č.11372 vyjádření, že s ohledů vojenských proti tomuto sňatku žádná překážka nepozůstává. Svatba se konala 31.července 1882

Tolik ukázka z knihy oddaných se zaměřením na jednu jedinou ves. Co by asi prozradily zápisy z dalších let a dalších vsí?

Post scriptum: vydávám další informaci o svém ctěném lokti. Pro skeptiky zejména. Začátkem měsíce Octobris zahajuji rehabilitaci, na kterou jsem byl poslán bez jakékoliv nápovědy lékařům.

bavor-podpis_rex2

 

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , | 10 komentáře

Cesty a cestičky II.

Dnes vás chci pozvat na procházku po cestách-necestách, lesních, polních a jim podobných. Udržované jsou většinou jen tím, že po nich občas někdo projede. Když jsou moc rozbahněné a vymleté, tak na se na ně nasype fůra štěrku – a zas to nějakou chvíli funguje…

Asi takhle nějak:

obr-1 obr-2

No jo, já vím: kolem téhle polňačky je samá řepka – ale musíte uznat, že to s tou vesničkou v pozadí nevypadá špatně.

obr-3

Tohle mělo zřejmě zpevnit břehy Ohře. Jestli to zpevnilo, to nevím, ale moc se mi to líbí. Pořád jsem si říkala, že by bylo fajn zajet tam na podzim, ale nikdy se mi to nepodařilo.

obr-4

Tenhle rozkvetlý tunel vede na kopec nad námi, na tzv. třešňovku – a to, co kvete, jsou pochopitelně zplanělé třešně.

obr-5

Vždycky se mi tenhle kousek cesty moc líbil – ale pak se mi s tím propojil jeden dost nehezký zážitek. Šli jsme tam s panem psem Mikešem – měla jsem ho na vodítku, protože tam na kopci jsou divočáci a já jsem vůbec nestála o to, aby Mikeš nějakého vyplašil. A dobře, že jsem ho na tom vodítku měla: najednou se do tohohle uzounkého tunelu vřítila čtyřkolka, řízená jakýmsi mladým pitomečkem (omlouvám se, tohle je nejslušnější pojmenování, které mne napadlo) a hnala se proti nám. Strhla jsem Mikeše k sobě a vmáčkli jsme se do toho křoví po straně cestičky. Čtyřkolka projela opravdu těsně vedle nás a hnala se cestičkou dolů. Mlaďoch pochopitelně ani nezpomalil, ani se neohlédl, natož aby zastavil, zeptal se, jestli se nám nic nestalo – že by řekl „promiňte“, to jsem opravdu nečekala. Prostě nezájem! Čtyřkolka pochopitelně bez SPZ, mladý king měl na hlavě černou přilbu se ztmaveným předním sklem, takže obličej mu vidět nebyl. Přiznám se, že bych ho s chutí napráskala policajtům, už za to leknutí – ale co by se dalo říct? Že tam kdosi projel, ale nevím kdo? Policajty by to vůbec nezajímalo. A tak, kdykoliv jsem tamtudy pak šla, nevnímala jsem krásu toho pěšinkového tunelu, spíš jsem se soustřeďovala na to, jestli neslyším zvuk blížícího se motoru…

Tahle cesta se trochu vymyká z řady těch ostatních. Ta je přímo v Kadani, je to zkratka mezi paneláky a já jsem po ní chodívala do práce. Napravo za plotem školka, nalevo taky školka – teď přestavěná na byty, za tou zatáčkou dvě dětská hřiště… Ráno tam býval naprostý klid, liduprázdno a krásně. Teď je tam už nový asfalt i obrubníky – ale přiznám se, že se mi ta cesta líbila víc takhle děravá. Asi mám nějaký zvrhlý vkus.

obr-6

A na závěr dám ještě dvě podzimní cesty. A komentovat je nebudu, slova by spíš rušila…

obr-7 obr-8

k-sova

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 10 komentáře

Muzika na sobotní večer. J + Š

Jiřímu Suchému bude příští týden pětaosmdesát a tak není divu, že s ním LN udělaly rozhovor. Jmenuje se,  CO JSME SI SE ŠLITREM NEŘEKLI. Kousek tady přetisknu, třeba něco z toho o Jiřím Šlitrovi nevíte. Je to taky ta nejzajímavější část článku.
* *   * *   * *

* Je pravda, že s Jiřím Šlitrem jste k sobě hledali cestu docela dlouho?
Jakési přátelství to bylo od počátku, měli jsme třeba společnou šatnu, byli jsme spolu na divadelních zájezdech v Paříži nebo v Londýně. Ale to byla pořád práce, třeba na chalupě jsme se vzájemně navštívili jen jednou – to jsme se tak oficielně pozvali. Rozuměli jsme si, v tvorbě stoprocentně, ale jak jednou podotkl Jan Werich, jako by mezi námi pořád bylo sklo. Byli jsme každej úplně jiná povaha.

* V čem?
Šlitr velice často používal slovo ctižádost. Rád plánoval a měl velké cíle, Praha mu byla malá, chtěl prorazit na Broadwayi, kdežto já byl vždycky spokojený s tím, co je. Šlitra to strašně táhlo do ciziny, i v době, kdy se nikam nesmělo, vždycky našel cestičku, jak se dostat ven, na Západ, ale třeba i do Albánie. To já ne, já o to moc nestál – on o mně taky rád říkal, že jsem pecivál. Měli jsme zkrátka na život jiný pohled. Šlitr byl ohromnej amerikanofil, k naší vlasti měl dost odtažitý vztah: třeba když mu ukradli anténu z auta, podával to tak, že mu ji ukradli Češi… Nicméně pak několikrát do té vysněné Ameriky vycestoval a pochopil, že je nesmírně těžké se tam prosadit. Sice pro něj jeden slavný muzikálový tvůrce poslal helikoptéru, popovídali si, a to bylo všechno. Do toho však přišel 21. srpen ’68, tehdy se Jiří do Československa zamiloval a stal se z něho nadšený vlastenec.

* Opravdoví přátelé se z vás stali až po letech, na zájezdu v Německu. K čemu tam tenkrát došlo?
Krátce před jeho smrtí jsme jeli hrát do Norimberka, asi na dvacet dní. První dny jsme chodili po městě a prohlíželi si pamětihodnosti, ale pak už se nám ven nechtělo, tak jsme trávili dny společně. Scházeli jsme se v hotelu na pokoji a začali si říkat spoustu věcí, takové ty chlapské řeči o našich láskách a kamarádkách… Bylo to děsně fajn, tam se z nás opravdu stali kamarádi. Netrvalo to bohužel dlouho.

* Vybavíte si, jak jste se o jeho smrti v prosinci 1969 dozvěděl?
Jistě. Jednoho dne ráno mi volala Věra Křesadlová, že jí volal Jiří Stránský, který tehdy z politických důvodů pracoval u benzinové pumpy. Zastavil u nich na pumpě pohřební vůz a řidič povídá: „Víte, koho vezeme?“ Tak se to tehdy Stránský dozvěděl – a od něj my ostatní. Druhý den toho byly plné noviny, nejen u nás, mám schované výstřižky z německého tisku…

* Jaký byl pohřeb?
Na mě padl těžký úkol na pohřbu promluvit. Hrozně jsem se bál, že to nezvládnu, tak mi lékař předepsal nějaké prášky. Říkal, že nemají žádný tlumicí efekt, že můžu třeba klidně řídit. Ale působily dost zvláštně. Vnímal jsem, co vidím, viděl jsem rakev, síň plnou smutečních hostů, ale nedotýkalo se mě to. Všechno jsem to pozoroval s jakýmsi odstupem, nebyl jsem schopen žádných emocí. Přečetl jsem projev z papíru. Pak mě tahle nemilá povinnost potkala v životě ještě mnohokrát, kamarádi mě opouštějí…

* Je něco, co jste si se Šlitrem nestihli říct?
Jak jsem mluvil o těch našich rozdílných povahách, pamatuju si, že jsem jednou prohlásil, že musíme k divadelní práci přistupovat s pokorou. A jeho to tehdy popudilo. Měl tu svou ctižádost a slovo pokora se s ní neslučovalo. Kolikrát si na to dneska vzpomenu, když čtu názory mnoha pozoruhodných lidí, pro které přistupovat k práci s pokorou mnoho znamená. Zvlášť dneska, kdy se cení spíš ostré lokty a velká ramena. To je téma, o kterém bych s ním rád pohovořil.

* Myslíte, že by to dneska viděl jinak?
Jsem o tom přesvědčený.

* *   * *   * *
Tak si dejme pár věcí ze Šlitra. Pokusím se vyhnout těm, které už v Muzikách byly.
Purpura značkovala předvánoční večery hodně dlouho. Tady je to dost dojemné, natočili to prý krátce po jeho odchodu.

https://www.youtube.com/watch?v=2CQVbwhA1ts

 

Šlitr uměl vystřihnout mnohé, třeba takovouhle krásnou árii ve stylu Čajkovského (písnička minule na trubce nebyla, tak se omlouvám těm, kdo Gotta neradi, tady je perfektní).
https://www.youtube.com/watch?v=vyfzDUkFHl0
Bylo by svůdné dát na konec  Jó to jsem ještě žil. Ale emocemi se má šetřit. A Šlitr byl taky zpěvák. Jeho parodie moc nemiluju, ale tahle přežila bezvadně.
https://www.youtube.com/watch?v=L5DRkHltXQg
A tahle taky.

https://www.youtube.com/watch?v=4KVgEbmKYcI

-o- -o- -o- -o- -o-

Výročí má taky jiný skvělý český muzikant. Jaroslavu Ježkovi by zítra bylo 110.

Jenže se nedožil ani 36. Prý kvůli tomu myslíval na Mozarta.
Tmavomodrý svět

https://www.youtube.com/watch?v=92pEbZ69vaY
Text údajně V+W napsali, když Ježka vyzpovídali, co vlastně vidí. Jaroslav Ježek byl těžce zrakově postižený, před konzervatoří chodil do klášterní školy pro nevidomé v Loretánské na Hradčanech..

Ježek byl taky „vážný“ skladatel. Například klavírní Toccatu najdete na trubce s Janem Novotným. Je tam i klavírní sonáta, sonáta pro housle a klavír a kvartet. Jeho spolužák z konzervatoře a kamarád Václav Holzknecht o něm říká:
Jako muzikant byl Ježek výjimečný; tento jinak prostý člověk, který dostal malé vzdělání, byl jakési médium, z kterého ta hudba „šla“. Žádný hudební žánr mu nebyl uzavřen. Jeho houslový koncert je jedinečný.
 

Ačkoliv byl univerzální, zájem o soudobou a užitkovou hudbu u něj ve třicátých letech převážil a udělal ho slavným. Poslechněme si, jak poskládal Osvobozenému jazzující orchestr (ve kterém později hrál taky Karel Ančerl).

https://www.youtube.com/watch?v=VZKWYIQNCoA

Osvobozené divadlo bylo Ježkovi ústředním bodem života. Opět Holzknecht:

On to miloval. V tom shonu před premiérou se cítil skvěle, říkal tomu, že „v tom lítá“ a udělal to vždycky na jedničku a zachránil i slabší věci jako Don Juan a Comp. Jeho melodie nebyly banální, ale dobře se poslouchaly a pamatovaly. Bez Ježka by Osvobozené divadlo nebylo.
V divadelním prostředí měl taky Ježek, se svou poněkud kreolskou pletí a černými vlasy, řadu obdivovatelek, jak důležité pro pětadvadvacetiletého kluka!

Bugatti step. Tuhle klavírní odpalovačku Ježek napsal na počest Elišky Junkové, když na Bugattce vyhrála závod Targa Florio. (Btw: Eliška Junková bydlela nad Petřínem, v domě kde je švédské vyslanectví. Z tamní terasy je možná nejúchvatnější výhled na Prahu.)
https://www.youtube.com/watch?v=9DAfsMhX3Xg

Osvobozené bylo divadlo protifašistické a ve Španělsku se s fašisty bojovalo. S tou jejich klero-monarchistickou odnoží. A tak aspoň napsali písničku.
Španělskou zemi já mám rád
https://www.youtube.com/watch?v=jhtKa_gZSm0

Babička Mary je jedna z Ježkových nejslavnějších, zcela zlidověla. Určitě v naší (i předchozí) generaci. Ovšem nedávno jsem do ní musel zasvětit jednu příslušnici Omladiny omladiny. Byl to dobrý nápad, skvěle se bavila, jak ty rýmy zařezávají do hudby. Ti dva textaři si s Ježkem rozuměli a s češtinou kouzlili.
https://www.youtube.com/watch?v=otDHLECbAQw

Na závěr opar melancholie, do kterého se přesně hodí Waldova  „slza v hlase“. (Vypůjčím si ohlas pod klipem.
Alois Bouda před 11 měsíci

Tady se sešli 4 geniové. Jaroslav Ježek skladatel, Jan Werich (nebo Jiří Voskovec, kdo ví?), aranžér (protože aranžmá je kongeniální) a korunu tomu všemu dává Waldemar. Škoda, že se toho Ježek nedožil, protože to je absolutně ta nejkrásnější verze písně a jsem přesvědčený, že kdyby to „Ježura“ slyšel, tak by asi byl v tom okamžiku nejšťastnější.)
Svítá
https://www.youtube.com/watch?v=j6Nkvp_DLV8

Slim

 

Rubriky: Muzika sobotní noci | Štítky: , , , , , , , | 13 komentáře

Parlamentarism, vznik a dědictví

S použitím knihy Jaroslava Golla Vznik Anglického parlamentu vydané roku 1879 nakladatelstvím J.Otty. Dozvíme se zejména proč jsou dvě komory parlamentu a proč každý zákon musí projít třemi čteními.

 

Keltická Britanie v I. století po Kr. se stala provincií Římskou; v V. století jí přestala býti. Přestala býti netoliko částkou rozpadající se říše ‚Římské, ale také přestala býti zemí keltickou: změnila své obyvatelstvo. Vyjma hornaté krajiny západní starší obyvatelstvo, které nebylo jako příbuzní Gallové se pořímanilo, ustoupilo a vyhlazeno od nových příchozích, od germánských Anglův a Sasův. Od nich založeno více panství, větších i menších, postupným výbojem proti podléhajícím Keltům ; později rzůná menší panství splývala ve větší, až na konec v IX. století všecka byla sjednocena v jediné velké říši, v jednom království anglosaském.

V státním zřízení těchto menších panství a potom velkého království, které z nich vzniklo, žádných stop řádů keltických, žádných pozůstatků práva římského nenacházíme.

Dějiny jak národnosti tak ústavy anglické počínají se dobou anglosaskou.

Tacitus nám několika rysy, vylíčil státní zřízení německých národů v I. století po Kr. Někteří kmenové žili pod vládou král, jiní byli bez králův. V obojích se občas scházíval k rozhodování o některých důležitých věcech sněm, t. j. shromáždění všech dospělých a svobodných mužů. Vedle tohoto sněmu bylo ještě shromáždění jiné, sbor těch, které Tacitus „principes“ nazývá, „sbor lechův a vládyk“, lze-li užiti výraz, které čteme v Libušině soudě. Jaké bylo zřízení Sasů ve IV. století, nevíme; jisto jest, že patřili ke kmenům republikánským, že neměli nad sebou králův žádných.

Bez králův zůstávala i nadál ta část, jež zůstala na pevnině, než u Sasů, kteří přešli přes moře do Britanie, vyvinula se moc královská; za to zanikly v královstvích anglosaských sněmy lidu úplně. Moc králů ve větších státech a později v jednotném stát anglosaském nebyla obmezena žádným sněmem, nýbrž toliko sborem podobným onomu, který po Tacitovi by slouti mohl „consilium principum“ a který od Anglosas nazýván byl „witenagemote“ t. j. shromáždění, sněm moudrých; avšak na jisto tvrditi nelze, že by oboje bylo totéž, že by jedno shromáždění bez přetržení souviselo s druhým. Witenagemote, sněm anglosaský, nebyl shromážděním národa ani zástupců od národa volených ; byl to sbor rázu aristokratického. Králové svolávali občas k poradám biskupy a světské velmože své. Kdo by přijíti směl a měl, nebylo žádným zákonem vyměřeno, nýbrž řídilo se zvykem. Za králů mocných, v poměrech spořádaných nebylo svolení sněmu mnohem více nežli pouhou formalitou, pouhým ohlašováním toho, co se státi mělo. Na sklonku doby anglosaské, když veškeré státní zřízení se octlo v úpadku, když moc královská klesala a moc velmožů stoupala, byli králové sněmy více obmezováni nežli prve. Jednotliví velmožové a jich přívrženci vymáhali na králích, aby bezděky se podrobovali jich vůli a jich choutkám. Moc anglosaských sněm za posledních král vyrůstala z anarchie.

Doba anglosaská končí se rokem 1066 bitvou u Hastingsu, ve které padl král Harold. Vítěz Vilém, vévoda Normandie, který sebe pokládal za dědice, zasedl na trůnu anglickém.

V dějinách anglických nastala nová doba, v dějinách anglické ústavy spůsobeno rozhraní nad míru důležité. O každé instituci musíme si položiti otázku, je-li starší než bitva Hastingská, či povstala-li teprve po výboji normanském ; je-li původu anglosaského či pozdějšího.

V čem pak záležela změna spůsobená bitvou Hastingskou? Především ve změně královské osoby. Vybojovaná kořist, koruna královská, spočinula na hlav vládce násilného, bezohledného, ale při tom energického a důmyslného, udatného bojovníka a při tom také znamenitého státníka, posledním anglosaským králům v ničem nepodobného. Královská osoba stala se opravdovým středem národa, královská moc pronikla celé ústrojí státu a držela na uzdě všecky vrstvy obyvatelstva kázní neúprosnou, ba často krutou.

Avšak největší změna záležela v tom, že všickni majitelé větších i menších statků, ať již Anglosasové či Normané, stali se many i vasally jediného svrchovaného pána, krále Viléma a jeho nástupcův, že statky jich nebyly volným majetkem, nýbrž lenem, jehož dědičné držení spojeno bylo s povinnostmi a břemeny. Král Vilém Výbojce, jakož sebe vyhlašoval za dědice králů anglosaských, tak nevzdal se nižádného práva, které předchůdcům jeho náleželo, nýbrž přimnožil jich tím, že veškeré obyvatelstvo a všecky vrstvy jeho udržoval ve větší odvislosti od moci královské, nežli byli předtím. Ústava anglosaská nebyla zrušena: zejména zůstalo dosavadní zřízení hrabství, zůstaly sněmy v hrabstvích, ale vicecomes i sheriff, který hrabství spravoval, byl úředníkem ve všem od královského dvora závislým a jemu odpovědným. Na dvoře královském pak scentralisována veškerá správa říše v rukou královských úředník, kteří, když se sešli k poradě o financích, tvořili nejvyšší dvůr finanční (exchequer) a zároveň s králem také nejvyšší dvůr soudní. Král a úředníci jeho jsou pravým středem státu.

Pravidelně o velké církevní svátky, vánoční, velikonoční a o letnicích, když král „nesl korunu“, to jest: když s korunou na hlavě zasedl na trůn, spatřujeme kolem něho biskupy i barony i jiné many jeho. Zdá se, že v tu dobu všichni bezprostřední manové měli právo přijíti ke dvoru královskému, ale rozumí se samo sebou, že ne všichni práva toho užívali.

Byly to velké dvorní slavnosti, při čemž shromážděným také leccos, co se státu týkalo, ohlašováno bylo. Podobného, ale přece jiného rázu byla shromáždění, ku kterým král občas svolával své duchovní a světské velmože, biskupy, opaty i barony. V listinách se taková shromáždění nazývají „radou“, „consilium“, s dodatkem, že se jich účastnili přední mužové říše: „principes, proceres regni“ ; v týchž listinách se mimo to výslovně podotýká, že král to či ono nařizuje, vyslyšev radu biskupův a baronův a podle rady této. Nelze popříti, že v státním ústrojí anglickém po r. 1066 consilium zaujímá podobné místo jako předtím sněm anglosaský, witenagemote zvaný. Avšak co o tomto řečeno, platí tím spíše o onom, čím větší moc provozoval Vilém a jeho nástupci, tím menší moci těšila se taková shromáždění bez určité kompetence a bez práv určitě vymezených. I witenagemote i consilium se skládalo z týchž členů, z velmož duchovních i světských, než biskupové a baronové po r. 1066 octli se ve větší odvislosti od krále, stavše se vesměs many jeho. Lze tedy říci, že i v té příčině ústava stará přetrvala osudný rok 1066 a že consilium není než witenagemote s jiným jménem, ale sluší dodati, že králové normanští bývali mnohem méně obmezováni „radou“, nežli panovníci starším sněmem. Avšak poměr tento mohl se změniti později a změnil se skutečně. Změnil se, když moc královská, vykonavši svůj úkol, přestávala býti „absolutní“. Úkol její záležel v tom, aby velké vasally držela na uzdě, aby chránila živel anglosaský před přílišným útlakem se strany Normanův. Velmožové nejednou o vzpouru proti Vilémovi a jeho nástupcům se pokusili, avšak podlehli při tom, když nemohli se spoléhati na lid, který stál při králích. Silné královské moci bylo v Anglii třeba, aby mezi živlem starším, anglosaským, a nověji přibylým, normanským, se neobnovovala bez přestání válka na život a na smrt. Než při tom síla moci královské velmi často přesahovala přes meze k blahu celku potřebné. Nátlak vzrostl v břímě nesnesitelné za špatného panovníka, jakým byl hned nástupce Viléma Výbojce, syn jeho téhož jména král Vilém II. (1087- až 1 l00); když pak přestal za krále slabého, jakým byl třetí po Vilémovi II, panovník, Štěpán (1135—1154) proti přílišnému nátlaku nastala ihned přílišná reakce, totiž anarchie a přechmaty se strany baronův. Osobnost královská rozhodovala po přednosti o osudech celého státu. Nemělo-li se obojí opakovati, nezbylo než vykázati královské moci určité meze, aniž by při tom seslabena byla v té míře, že by úkolu svému více nedostála. Kde meze tyto určiti nutno, o to běželo v ústavních sporech, které dosti záhy v Anglii se začaly.

Hned Jindřich I. (1100—1135), jenž nastoupil po špatné vládě bratra svého Viléma II., viděl se nucena zahájiti svou vládu vydáním listiny, kterou sliboval, že zlořády obvyklé za panování předchůdcova přestanou a napraveny budou. Král tím nevzdal se žádného práva, kterému se těšili otec a bratr jeho, nýbrž připověděl toliko, že jich nebude užívati k vydírání a k provozování všeliké libovůle proti svým vasallům, duchovnim i světským. A také ona slavná „velká charta svobod“ (magna charta libertatum) krále Jana r.1215 vydaná není než podobným pokusem, aby vyměřena a obmezena byla moc královská a zejména ta část práv, která plynula z poměru krále jakožto vrchního pána k manům. Liší se od listiny Jindřicha I., která jí byla vzorem, rozsáhlostí svou i dosahem svým, jakož spůsobem, jakým byla vymožena.

R. 1154 nastoupila nová dynastie, rod Plantagenetský, který však není než pokračování starší dynastie normanské. Počíná se Jindřichem II. (1154—1189), vnukem Jindřicha I, synem dcery jeho Mathildy. Pořádek a lad celkem potrval také za Richarda L, příjmím Lví srdce (1189—1199), a on málo let krátké vlády své v Anglicku pobyl; nacházíme jej v krajinách francouzských, které k panství jeho patřily, na křížové výpravě, v zajetí císaře Jindřicha IV. Po smrti jeho špatná vláda nástupce Jana (1189—1216) stala se pramenem nepořádku, neladu, nespokojenosti a vzbudila prvý veliký spor ústavní v dějinách anglických. Špatnou a nešťastnou byla vláda Janova v každém ohledu. I zevnější moc utrpěla tím, že Normandie ztracena navždy. Spojena s Francií.(Odtud Janovo přízvisko „Lackland“ – pozbyvatel země) Než ztráta dynastie byla výhodou národu anglickému. Rodové normanských baron pozbyli tím souvislosti se svou původní otčinou, byli odkázáni na novou vlast a sblížili se s obyvatelstvem jeho anglosaským, v němž hledali a našli spojence proti nátlaku špatného krále, který týral stejnou měrou všecky vrstvy obyvatelstva říše své.

S barony a s ostatním obyvatelstvem spojilo se také duchovenstvo, majíc v čele vůdce své, preláty církve anglické, když se těmto nepodařilo vyrovnati spor mezi králem a velmoži, kteří jemu poslušnost byli vypověděli, smířením. A teprve tímto spolkem všech tříd přinucen Jan, aby vydal velkou chartu.

Velká charta skládá se z 63 odstavců, obsahu rozmanitého, které však mají společný účel, aby odstranily zlořády provozované od nejvyšších úředník, od sheríffů, ve správě království i jednotlivých hrabství, ve správě finanční i v soudnictví. Svědčí sice po přednosti bezprostředním manům královským, avšak zároveň se v ní nařizuje, aby i oni v provozování svých práv proti svým podřízeným šetřili týchž slušných mezí, které sami moci svého vrchního pána, krále, položili. Bylo slušno, aby baronové všem, kdo jim v boji s králem byli pomáhali, pojistili výhody z vítězství plynoucí.

Velká charta po r. 1215 častěji od králů anglických nově potvrzována, do konce středověku osmatřicetkráte; avšak přece nesmíme ji považovati za jediný základ ústavy anglické. Zejména stopujeme-li vývoj parlamentu, přičteme jí menší důležitost, nežli bychom na první pohled očekávali.

Ovšem že tito menším manům v jedné řečené příčině přiřkli právo nenepatrné, ba tak znamenité, že historikové do dnešní doby nevědí, jak by měli rozuměti 14. odstavci velké charty, ve kterém se ustanovuje, aby do obecné rady voláni byli jak velcí tak též všichni ostatní vasallové královští. Jest podobno, že by velcí baronové menším, ba třeba pouhým rytířům, jen když tito drželi léna bezprostředně pod králem, propůjčili hlasu stejně závažného? Někteří historikové, nemohouce tomu uvěřiti, mají za to, že prý menší vasallové neměli k „obecné radě“ přicházeti vesměs, nýbrž že měli toliko voliti zástupce ze svého středu a na místě všech. Avšak velká charta o tom ani slovem se nezmiňuje a nemáme práva výklad ten do ní vnášeti. Jediná přednost, kterou sobě velcí baronové a prelátové výslovně vyhrazují, jest, že každý z nich má k obecné radě zván býti jednotlivě obzvláštním listem královským, jemu svědčícím; ostatní pak bezprostřední manové korunní buďtež voláni vůbec a všichni zároveň provoláním všem najednou svědícím. Bezpochyby, že doufali, že tito podrobí se jich vedení a budou si vésti ve všem dle přání jich.

„Commune concilium regni“ stanovené velkou chartou svobod se nikdy nesešlo. Spor krále Jana s oposicí obnovil se nedlouho po vydání této listiny zase a proměnil se v občanskou válku, když jedna strana po smrti Janově (r. 1216) přidržela se nezletilého dědice koruny Jindřicha III., druhá však volala na trůn prince francouzského Ludvíka. R. 1217, obě strany se smířily a Jindřich III. uznán za krále ode všech. Velká charta vydána a potvrzena na novo, ale i tentokráte odstavec 12. a 14. vynechán. Baronové se sami vzdali pokusu sesíliti se menšími vasally v jednom a témž shromáždění, pokusu rozšířiti přibráním jich radu baronův na obecnou radu říše. Než parlament anglický přece vznikl podobnou cestou, jakou tato povstati měla, totiž doplněním starodávné rady baronův světských i duchovních, ale nikoli přistoupením všech ostatních bezprostředních manů koruny, nýbrž přibráním volených zástupců či poslů všech těch třid, které si v státě vždy větší platnost sjednávaly. Nestalo se to rázem, nýbrž průběhem celého století, nestalo se to jediným ustanovením, nýbrž ustálilo se znenáhla zvykem.

Pokud král byl nezletilý, scházívala se rada častěji než před tím, těšíc se větší moci právě proto, že král byl nedospělý, při čemž v užívání vešlo jméno, kterým se od té doby častěji nazývá : „parliamentum“. První krok k rozšíření parlamentu volenými zástupci stal se pak r. 1254, když král Jindřich III. , jenž již několik let osobně vládl, byl odešel do jižní Francie, do Gaskoňska, které vždy k panství králů anglických patřilo, počít války proti sousední Kastilii. Richard, vévoda Cornwalliský, bratr králův, chtěje poslati tomuto vydatnou posilu, svolal do Londýna k parlamentu všecky bezprostředné vasally, jichž statky vynášely více než dvacet liber ročně. Oni měli vyzváni býti, aby podle daného slibu za králem do války se vypravili. Zároveň pak nařízeno sheriffům, aby po hrabstvích svolali shromáždění i sněmy, ku kterým přicházeli všichni, kdo se osobní svobod těšili, a vyzvali shromáždění k volbě dvou rytířův ze svého středu, kteří by do Londýna se dostavili a tam před radou oznámili, čím by na penězích králi přispěti chtěli. Jelikož břímě, které válka vyžadovala, nemělo se uložiti toliko na bedra bezprostředních vasallů, kteří drželi léna té velkosti, že ukládali povinnost osobní služby aneb i větší; jelikož měli penězi přispívati také menší bezprostřední manové a též ostatní obyvatelstvo osobně svobodné: bylo slušno, aby také ostatní třídy prvé tázány byly. Mělo se tedy sejíti velké shromáždění, skládající se netoliko ze všech bezprostředních manů, jak ustanovuje velká charta, nýbrž shromáždění na základ ještě širším spočívající. Shromáždění r.1254 tvoří přechod od obecné rady velké charty, která nikdy se nesešla, k pozdějšímu parlamentu.

Od té doby, co dospělý král uvázal se u vládu, vzrůstala nespokojenost tou měrou, kterou vzrůstaly daně a dávky od něho vyžadované, a vzmáhaly se rozličné nepořádky a zlořády, jichž původ mnozí v tom spatřovali, že Jindřich III., sám osobně vládu veda, nejvyšších úřadů bud delší dobu nikomu nesvěřoval anebo za své rádce a úředníky volil muže neoblíbené. R.1258 parlament povolil králi daň s podmínkou, že změní dosavadní spůsob vlády. Jindřich III. byl přinucen přenésti správu říše, kterou dosud ve svých slabých rukou držel, na „královskou radu“, na sbor rádců, volených z části od krále, z části od parlamentu. Této radě odpovědni měli býti všichni nejvyšší úředníci, volení sice jako dosavad od krále, ale jenom pokaždé na rok.

Jindřich III. tento ústupek chtěl záhy napravit, ale tomu se postavila část baronů pod vedením Šimona z Montfortu, hraběte Leicesterského. Ten r. 1261 vypsal parlament své strany, totiž shromáždní baronů a biskupů R. 1264 došlo k občanské válce, ve které byl král v bitvě u Lewesu poražen a zajat (14. 5.1264). Zůstával sice králem, ale moc přešla do rukou Šimona Montfortského, který za svého vládnutí svolal dvakrát parlament. Poprvé do Londýna hned po vítězné bitvě, kde jako r. 1258 byla ustanovena  užší královská rada devíti členů, jmenovaná ne králem, ale parlamentem.

K druhému parlamentu, který se sešel v lednu r. 1265 a který se obzvláště „parlamentem Šimona z Montfortu“ nazývá, povolal jménem královským ne veškeré baronstvo, nýbrž jen ty, kteří mu oddáni byli, za to však přibral doufaje, že jiné třídy obyvatelstva si tím trvale získá, nejen zase posly hrabství, ale také poprvé zástupce jistého počtu měst. Hned potom obnovena válka zase, při čemž vůdcem strany královské byl princ Eduard. U Eveshamu 4. srpna 1205 poražen a zabit Simon z Montfortu, hrabě Leicesterský, jehožto jméno v paměti národa anglického proto trvale utkvělo, že on chtěje oposici své proti moci královské sjednati podporu v středních vrstvách, otevřel tímto bránu k parlamentu, aby již vstoupily do něho jakožto část podstatná, a ne-li rovnoprávná, přece oprávněná hlasu svého pozvedati a rozhodovati o nejdůležitějších věcech státních.

Avšak tvůrcem parlamentu jej přece nazývati nelze. V díle Šimona z Montfortu pokračoval teprve vítěz Eveshamský, král Eduard I. (1272—1307).

Válka s Francií, se Skotskem a vzpoura ve Walesu to byly, ježto činily vypsání daní nutným. Král svolal r. 1295 parlament vynikající plností účastník: sešli se ve Westminstru prelátové, baroni, zástupcové duchovenstva, poslové hrabství a měst.

Král Eduard I. vydal listinu, obsahující potvrzení a doplnění velké charty svobod. Doplněno mělo býti tak, aby co posud bylo kolísavým zvykem, stalo se ustáleným právem. Král slíbil jménem svým i svých dědiců arcibiskupům, biskupům, opatům a duchovenstvu, baronům a vší obci země, že nikdy nemají žádné berně, daně a dávky vybírány býti, leda se společným svolením vší říše, při čemž však k žádosti králově dodána klausule znějící: mimo daně a dávky ode dávna obvyklé.

Eduardem I. dovršen a dokonán vývoj anglického parlamentu, co se týče složení jeho:

  1. Nejdůležitější bylo právo povolovati daně, z kteréhožto práva, jak svrchu vyloženo, parlament vznikl. Povolování daní bylo základem všech práv ostatních. Parlament velmi často k povolení daní připojoval podmínky a žádosti nejrozličnější, na které králové, nechtíce a nemohouce postrádati daní, přistupovati musili.
  2. Zákon vůbec platný (statut) mohl vydán býti toliko společně od parlamentu i krále, když parlament jej přijal a schválil a král potvrdil.

Anglický parlament od XIV. století se skládá ze dvou domů (house) i komor.

  1. V domě lordů zasedaly hlavy těch rodin, které od starodávna k radám zvány byly. Avšak vedle toho těšili se králové nepopíranému právu, že každého dle libosti do domu lordů povolati i lordem učiniti mohli. Mimo řídké výjimky právo zasedati s lordy platilo za dědičné a přecházelo s otce na prvorozeného syna. Zároveň udíleny těm, kdo do domu lordů povoláni byli, rozličné tituly, šlechtickým predikátům jiných zemí a států podobné. Nejvyšší titul byl titul vévodský. Právě tím, že králové si právo jmenovati lordy zachovali, zabránilo se, že lordové se nestali uzavřenou kastou, jakou na př. byla šlechta benátská. Aniž pak těšili se lordové takým právům a privilejím, jakých požívala šlechta jinde, zejména v příčině daní. I v životě společenském nedělily jich od ostatního obyvatelstva předsudky takové jako jinde, o čemž již ta věc svědčí, že Angličané pojmu „mesalliance“ neznají.

Jediné opravdové privilegium lorda v tom záleží, že jsa obžalován ze zločinu nemůže souzen býti leda od rovných sobě (peer), to jest od domu lordův.

  1. Dům obecných (house of the commons) skládal se z volených zástupců hrabství a měst. Zástupců hrabství bylo 74, po dvou z 37 hrabství, na které Anglie se dělila. Voleni bývali v shromáždních hrabství pod dozorem sheriffů, na něž nejednou žalováno, že nekalými nebo neslušnými prostředky podporovali kandidáty vládě příznivé. Voleni býti mohli zpočátku toliko rytířové; později nastoupil na místě této kvalifikace totiž dosti znaný census. Passivnému volebnímu právu těšili se jen ti, kdo vládli slušným jměním; census však, kterým od 15. století se obmezovalo aktivní právo volební, byl velmi mírný. Poslové hrabství podrželi titul „rytíři hrabství“ (knights of the shire).

Udíleti městům právo, aby posílala volené posly do parlamentu, bylo částí nenepodstatnou královské praerogativy jako právo jmenovati a povolávati lordy do první komory. Poslové měst (boroughs) bývali často vládě nejoddanější část parlamentu. Ne všecka města v Anglii těšila se právu volebnímu, ne všecka byla „města parlamentární“ (parlamentiary borough). Počet těchto neustále se měnil

Rozdělení anglického parlamentu na dva domy nepovstalo určitým zákonem, nýbrž vyvinulo se samo. Vlastně jest tak staré jako parlament sám. Nikdy všichni, lordové i obecní, nebyli jeden sbor. Každá část pro sebe – lordové, poslové hrabství, poslové měst – povolovala z počátku daň obzvláště, než velmi záhy splynuli poslové hrabství a měst v jeden dům obecných, rokujíce společně pod řízením „mluvčího“ (speaker), kterého si ze svého středu volili sami, kdežto jednání v domě lordů řídil přední královský úředník, kancléř.

Již v středovku platilo, že cokoli s financemi, s daněmi, s penězi souvisí, musí nejprve vyřízeno býti v domě obecných, dříve nežli věc na lordy se vznese.

Dům obecných se svolával listy sheriffům danými, obsahujícími rozkaz, aby vypsali volby v hrabstvích a městech. Volby se opakovaly pokaždé, kdykoli parlament svolán byl, třeba několikráte za rok.

Parlament zahajoval se slavně v paláci Westminsterském, nejčastěji v tak zvané malované komnatě (painted chamber), králem samým, sedícím na trůně a majícím po pravé straně preláty, po levé světské lordy, kdežto obecní stávali na druhém konci komnaty naproti trůnu. Mezi trůnem a obecními na „žoku“ (woolsack) seděli soudcové nejvyšších soudů. Arcibiskup Canterburský neb jiný prelát aneb častěji některý z předních úředníků zahájil porady řečí, která, obzvláště když byla pronesena osobou duchovní, podobala se kázaní kostelnímu, načež obecní se odebrali do místa jim vykázaného, lordové pak do tak zvané „bílé komnaty“ (white chamber) v paláci Westminsterském. Obecní především přistoupili k volbě mluvčího, který v středověku zvykem vybírán byl vždy z počtu rytířů hrabství a jehož volba potvrzena býti musila od krále. Zvyk předpisoval, aby zvolený krále prosil, by naň tak těžkého břemene nevzkládal, kteréžto žádosti ovšem král nevyhověl. Mluvčí přednášel pak králi, pokud parlament trval, všecky prosby a žádosti, všecky odpovědi a svolení jménem obecných, kdežto k srozumění s lordy se volívaly z obou domů výbory (committees). Každý návrh musil v domě, z kterého vyšel, třikráte čten býti, nežli byl poslán a předložen domu druhému, kterýžto zvyk se až do dneška zachoval.

Takže od té doby známe důvody, proč zákon musí vždy projít prvním, druhým i třetím čtením než může být schválen. Pouze není jisté, zda v té době povstaly i procedury s oněmi čteními spojené.

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , | 63 komentáře

Černá hodinka – 150 milionů

Asi tak se odhaduje doba, po kterou planetu Zemi ovládali dinosauři. Naše představy o nich bývají často zkreslené jejich podobou. Domníváme se, že se jednalo o primitivní hory masa bez jakýchkoli známek inteligence. Ale až lidstvo bude ovládat planetu 150 milionů let, snad konečně pochopí, že  ani dinosauři nebyli žádní blbci. Vždyť ovládli vodu, zemi i vzduch, byli býložravci, masožravci i všežravci. A určitě měli i vliv na životní prostředí.

Jsem totiž přesvědčen, že dokázali tvarovat zemský povrch podle svých potřeb. Předpokládejme, že predátoři, které představuje „blbý“ Tyranosaurus, si nevybíral svou potravu náhodně, ale choval si stádo svého dinodobytka.

maiasaur_herdKdyž pak takový těžkotonážní saurus prošel krajinou mělo to stejný vliv, jako když by tudy projel parní válec se zapnutou maxivibrací. Když pastevec hnal své stádo z pastvy na pastvu, sledoval určité směry. A jak tak ta stáda procházela stále stejnými směry, tak docházelo jednak k prošlapávání krajiny do údolí, jednak byla zemina vytlačována do vrchů. Jenže stejně, jako současní krajinotvůrci a ekologisti, tak i ten Tyranosaurus nedokázal domyslet důsledky svého chování a při dotyku onoho údolí s mořem, docházelo naopak k zaplavování vyšlapaných údolí a tím i k tonutí toho dinodobytka. A jak vymíral dinodobytek, docházela potrava i pro predátory, ti se začali požírat mezi sebou a proto to brontosaurus nepřežil.

bavor-podpis_rex2

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , | 11 komentáře