O DEMOKRACII PRAVÉ A FALEŠNÉ.

JAROSLAV KALLAB

V poslední době se nejen tady diskutuje o pojmu demokracie. Ale stejné problémy již měli naši předci. Toto je například článek z roku 1918 z týdenníku „Lípa“

Staré přirovnání hesla s mincí náleží mezi ty obrazy, jež nám poskytují hlubšího názoru do skutečného dění, než obšírný výklad. Jako u mince i u hesla se oběhem ztrácí ostrost ražby, obrysy se stávají mlhavými, až zcela se ztratí. Nemá-li mince se státi neupotřebitelnou, jest třeba vždy občas ražbu její obnoviti. Zvláště jest to důležito u mincí, jež mají vysoký kurs. Neboť vysoký kurs láká penězokaze, jejichž činnost jest tím snazší, čím více mince oběhem utrpěla; stává se pak tu i, že se vyskytují nápodobeniny, jež svou vnitřní hodnotou se vyrovnají pravé mincí, a při nichž nápodobitel právě jen spekuluje s dočasným vysokým jejím kursem. Proto opatrná mincovní správa v takových dobách zvlášť toho dbá, aby ražba mince byla bezvadně jasná. Podobně i sociální politik jest oproti heslům, jež mají vysoký kurs, zvláště nedůvěřivě, a pečuje o to, aby se pod ním nekryl padělek, třeba za jiných okolností rovnocenný.

Není v nynější politice nejen vnitrostátní, nýbrž i mezinárodní hesla, jež by mělo vyšší kurs, než heslo demokracie. Nebude tedy snad nemístno zamysliti se nad tím, čím se liší demokracie pravá od falešné.

Pojem demokracie vytvořili řečtí filosofové právní jako protivu na jedné straně monarchie a aristokracie, na druhé ochlokracie. Kdežto o osudech národa rozhoduje v monarchii (což je ovšem pojem zcela rozdílný od toho, co dnes tímto názvem označujeme, zvláště, mluvíme-li o dědičné, konstituční monarchii) jednotlivec, v aristokracii skupina nejlepších občanů (zase nesmíme mysliti na dnešní rodovou aristokracii), rozhoduje v demokracii národ o svých osudech sám. Tam však, kde místo národa rozhodují třeba všichni obyvatelé určitého území, ale nikoliv jako národ, nýbrž jako soubor jednotlivců, kteří se dávají ovládati svými osobními nebo skupinovými zájmy, předsudky a tužbami, nemluvíme již o demokracii, nýbrž o ochlokracii.

Nestačí tedy k demokracii, aby všichni občané měli účast na vládě, zasahovali do osudů národa; moderně vyjádřeno: všeobecné rovné hlasovací právo nečiní ještě ze státu demokracii; neboť všeobecné rovné hlasovací právo nacházíme i v ochlokracii. Nejde, jak Rousseau první ukázal, v demokracií o to, aby se uplatnila vůle všech (volonté de tous), nýbrž o to, aby se uplatnila vůle obecná (volonté générale). Obojí tato vůle by se mohla krýti, mohlo by se očekávati, že všeobecným hlasováním se zjeví obecná vůle, kdyby skutečně, jak Rousseau a po něm osvícenští a liberální zastanci demokracie se domnívali, všichni hlasující skutečnou svou vůli projevovali.

Tomu však tak není nikdy. Neboť ohromná většina hlasujících nemívá dosti rozhledu i dosti klidné rozvahy, aby vlastní duševní prací k jasnému mínění se propracovala; jde zpravidla pod vlivem zevních momentů za cizím míněním, jak novinami, veřejnými politickými řečmi, ale i činiteli naprosto nepostižitelnými, jako klevetami, nejasnými pověstmi, se poznenáhlu utváří,

Uvážíme-li k tomu, jak nepatrný zlomek času i duševní práce většina lidí věnuje zájmům obecným vedle zájmů vlastních, vždy do popředí se tlačících, i jak na rozhodnutí naše působí naše (rodinné tradice, hospodářské a sociální postavení i prostředí, na něž svým povoláním jsme vázáni, odhadneme aspoň přibližně, jak i v této věci skutečnost jest vzdálena ideálu; skutečné naše rozhodnutí bývá zcela jiné, než to, jehož bychom se přidrželi, kdybychom byli tak rozumní a tak volní, abychom dovedli sami vystihnouti, čeho v pravdě jest třeba.

Jíž řečtí filosofové upozorňovali, že jest mnohem větší rozdíl mezi demokracií a ochlokracií, než mezi demokracií na jedné, a aristokracií i monarchií na druhé straně. Liší se pak demokracie od ochlokracie tím, že v demokracii rozhoduje zájem národa, v ochlokracii zájem jednotlivců nebo jednotlivých skupin, V tom podobá se demokracie monarchii a aristokracii. Rozdíl mezi demokracií na jedné, aristokracií a monarchií na druhé straně jest pak jen v tom, komu se přisuzuje dostatečná rozumová schopnost, aby vystihl, čeho národu jest třeba. Neboť monarchie, v níž by nerozhodoval zájem, národa, stává se tyranií, aristokracie oligarchií. Vyžaduje tedy demokracie stejně jako monarchie i aristokracie mravní schopnosti podříditi své zájmy zájmům národa, a rozumové schopnosti vystihnouti, co v daných poměrech jest skutečným zájmem národa. Rozdíl mezi nimi jest jen v okruhu osob, jimž tyto schopnosti přisuzujeme, V monarchii ji přisuzujeme jednotlivci, v aristokracii několika, v demokracii všem. Demokracie tedy není určitým státním zřízením, jež by snad zákonem nějakým mohlo býti dáno a zas odňato, nýbrž jest to nejvyšší stupeň vývoje národa, kdy celý národ dosáhl toho stupně mravní i rozumové zralosti, že každý dospělý občan jest s to, aby nejen poznal, čeho národu za daných okolností jest třeba, nýbrž i své osobní zájmy těmto zájmům celku podřídil.

Kde těchto schopností není, tam sebe dokonalejší státní zřízení jich nemůže vytvořiti, a dějiny nám ukazují, jak tam s nutností přírodního zákona národ, jenž se snad domohl demokratického zřízení, propadá ochlokracii, oligarchii nebo tyranii, v nejpříznivějším případě monarchii nebo aristokracii. Státní zřízení může ovšem podporovati vznik demokracie, nebo mu překážeti, nemůže však z národa nevyspělého nebo zkaženého učiniti národ skutečně demokratický. Tak skutečná monarchie a aristokracie jsou u národa normálně se vyvíjejícího průchodní stadia, jimiž národ prochází, než dospěje v demokracii; tyranie, oligarchie a ochlokracie jsou zjevy chorobné, jež někdy, se vyskytují jako dětské nemoci národa, častěji jako známky úpadku, někdy však i ,přepadají národ během jeho vývoje, kdy, nepodaří-li se je včas zastaviti, vedou k rozkladu, k zániku národa, jenž stává se pak kořistí národů zdravějších.

Tyranie, oligarchie a ochlokracie jsou proto tak nebezpečné sociální choroby, že tu nejen držitelé státní moci sami nemají oněch mravních i rozumových ctností, jichž třeba jest ke zdaru národa, nýbrž že v zájmu sebezachování ničí zárodky, z nichž by u ostatních tyto ctnosti se vyvinouti mohly, a tím, ne-li znemožňují, aspoň zdržují vývoj národa. Na tyto symptomy choroby dlužno upozorniti, poněvadž v nich choroba nejdříve se projevuje, tak že podle nich možno již v počátcích rozpoznati, máme-li před sebou pravou demokracii, nebo demokracii falešnou.

Poznáme pak nejspolehlivěji, zda máme před sebou demokracii pravou i falešnou, podle toho, jak se v národě, o nějž jde, smýšlí o oněch základních dvou občanských ctnostech, bez nichž není demokracie, o rozumové schopnosti vystihnouti potřeby národa a mravní schopnosti podříditi se těmto zájmům.

Způsoby, jak zakrýti formami demokracie nedostatek nebo úpadek těchto schopností, jsou nesčetné. Uvedeme jen namátkou některé. Především jsou tu všemožná opatření k tomu, aby v národě nepovstal nebo se nerozvinul zájem o to, jaké jsou skutečné potřeby jeho. Věcné poučení nahrazuje se citovými projevy nebo frásemi, polemika s odchylnými názory podezíráním a výsměchem. Národ se vede k tomu, aby spíše názory politické přijímal jako články víry, než aby sám si je tvořil, z politiky se činí tajná věda přístupná jen zasvěceným. Jaký pak div, nedovede-li národ, nejsa k tomu veden, v kritických chvílích rozeznati vážný politický názor od hluché fráse jde-li raději za lesklou vidinou, než za tím, čeho skutečně jest mu třeba, a stává-li se na konec nedůvěřivým k politickým vůdcům, když jich viděl příliš mnoho, kteří mu nedovedli ukázati cesty k cílům, v něž jej naučili věřiti. S tímto intelektuálním otupováním a zanedbáváním národa jde v nepravé demokracii ruku v ruce otupování a zanedbávání mravní. I tu za skutečnou oddanost národu se vydávají zevní formy, fráse, jež bez hlubšího přesvědčení se opakují, skutečná vůle podříditi vlastní zájmy zájmům národa vytýká se jako zrada na vlastním povolání, vlastní třídě, obci, rodině, podněcuje se sebepřeceňování a utlumuje vědomí odpovědnosti zakřikováním věcné kritiky, nemístnou pochvalou, nekritickým vynášením dokonalosti jednotlivce, jednotlivých tříd, povolání a skupin, nedůstojným lichocením, na druhé stran podezíráním, tupením zastánců odchylného mínění, podceňováním jejich dobrých úmysl a činů, vyhýbáním se věcné kritice, až se vypěstuje ovzduší, v němž každý vidí ne-li ve své osob aspoň ve svém kroužku, své třídě, svém povolání vlastní těžiště národa, a domnívá se, že slouží národu, když jde za svými osobními tužbami.

To jsou jen některé prostředky, jimiž počínající ochlokracie, po případě oligarchie a tyranie vytlačuje pravou demokracii.

V pravé demokracii naopak rozumový i mravní vývoj dospěl podobného stupně, jehož jsme průměrem již dosáhli při nazírání na přírodu. Jako bychom jako šarlatána, blázna nebo podvodníka vypudili toho, kdo by si troufal nám ukázati nějaká kouzla a zázraky v přírodě, tak v demokracii jest nemožný ten, kdo by národu chtěl místo skutečných jeho zájmů ukazovati lesklé fantasie a nemožné sny. Jako tam nám nestačí, aby se nám předložilo nějaké tvrzení, nýbrž chceme slyšeti i důkaz, tak zde se nesmíme spokojiti s tím, že by se nám ukazovaly cíle, nýbrž za samozřejmé musíme pokládati, že nám ten, kdo je hlásá, dovede říci, jak jich dosíci. Ale na druhé stran též jako nemůže každý ovládati celý okruh přírodních věd, nýbrž, potřebuje-li vysvětlení, obrátí se na ty, kteří často jediné otázce práci celého života věnovali, tak v pravé demokracii nikdo si neosobuje tolik znalostí, že by o všech osudech národa mohl rozhodovati, nýbrž ví též, že tu jde o tak spletité otázky, že jen rozumnou dělbou práce může národ v sobě nashromážditi dosti znalostí, na jejichž základě by bylo možné věcné rozhodnutí,

V pravé demokracii tedy není místa pro politické diletanty, jako není tam místa pro politiky proniknuté přesvědčením o své neomylnosti. Naopak ví se tam, že každý se může mýliti, a že není hanbou, naopak důkazem poctivé snahy, doznáme-lí svůj omyl. Ale za to ten, kdo prokázal svou poctivou snahu po vystižení skutečného zájmu národa, kdo věcně dovede roztříditi důvody pro a proti, nemusí tam ustoupiti diletantovi, jenž mávnutím rukou řeší nejobtížnější otázky.

Proto není snad pravá demokracie rájem, v němž není politických bojů a stran. Naopak, jen polemikou tříbí se názory; jde tu často o otázky tak složité, že jen jejich osvětlením s nejrůznějších stanovisek možno dojíti uspokojivé odpovědi. Politická strana však v pravé demokracii nikdy není církví, jako jest jí v demokracii nepravé, nikdy si neosobuje, že jen jí pravda byla zjevena, a že mimo její náruč není spasení. Jest spíše tím, čím ve vědě jsou vědecké školy, totiž sloučením osob, jež v určitých základních otázkách jsou shodného názoru, tak že v tomto okruhu již se nepotřebují vzájemně přesvědčovati. Ale ani tyto již rozřešené otázky, na nichž se potom dále buduje, nesmějí se státi články víry. Proto v pravé demokracii přechod od jedné strany k druhé není vždy důkazem mravní méněcennosti, nýbrž může býti důsledkem zralejší úvahy, jež vedla k poznání, že řešení, jež za východisko bére druhá strana, jest správnější.

Komu tedy jde o pravou demokracii, ten vidí ve státním zřízení demokratickém jen prostředek, jenž by umožnil národu, aby své síly rozvinul, nikoliv však náhradu za chybící mu snad rozumové a mravní schopnosti; demokracie není něco, co by nám mohlo býti dáno nebo vzato, nýbrž cosi co sami musíme v sobě vypěstovati, A vypěstujeme ji tím, budeme-li toho dbáti, aby politika nebyla tajnou vědou, nýbrž obecně přístupným učením o zájmech národa, v němž sice nemůžeme býti všichni odborníky, v němž ale každý svéprávný občan musí býti na tolik sběhlý, aby dovedl rozeznati, zda to, co se mu jako politický názor předkládá, jest plodem vážné, svědomité rozvahy, či hříčkou diletantovou nebo kejklemi šarlatána a podvodníka. A za druhé ji vypěstujeme jen tím, dovedeme-li nestranně, ale neúprosně potírati každý pokus, aby jakékoliv osobní, místní zájmy, zájmy povolání, třídy, skupiny byly vydávány za zájmy národa, zájmy určitého národa pak za zájmy lidstva.

Tak výchova k demokracii jest jediná cesta vedoucí ke skutečnému míru jak uvnitř státu, tak mezi národy; rozsévačem rozbroje je ten, kdo za pravou minci demokracie nám dává její třeba sebe dovednější padělek.

Proto musíme odmítnouti i padělky, jež vnitřní hodnotou demokracii se rovnají, ve formě demokracie vystupující aristokracii a monarchii. Neboť obě příliš snadno vedou k tomu, že se v nich zapomíná na výchovu nejširších vrstev k demokracii, a proto mohou býti přijaty jen jako průchodná stadia.

Hlavní věcí však jest, aby nejen ti, kteří vedení národa v rukou mají, nýbrž i ti, kteří jim je svěřují, stále měli na mysli, že demokracie, možnost rozhodovati o osudech národa, není právem, jímž bychom získávali více volnosti, nýbrž povinností, jíž na sebe béřeme větší břemena. Proto přední podmínkou pravé demokracie jest, aby i ten, kdo toto břímě na sebe béře, i ten, kdo je jinému svěřuje, se přesvědčili napřed, že tu jest i ona rozumová, i ona mravní síla, bez nichž není pravé demokracie.

Když jsem četl toto pojednání jako bych viděl současnou situaci. Ale to přece nemůže být pravda. Dnešní demokracie je přece ta jediná pravá a kdo tomu nevěří, tak…

A sakra!