Václav, král český šestý, jména toho druhý

Do obecného povědomí se zapsal jako bojácný a velice pobožný panovník. Je to však pravda?

Ano, z doby svého věznění po smrti otce Přemysla II., měl hrůzu z koček a bouřek. A skutečně vyhledával společnost duchovních. Ale ze zcela jiných důvodů. Václav byl totiž zvídavý chlapec a tak se brzy naučil plynule hovořit německy, francouzsky i latinsky. A přesto,  že neuměl číst a psát, dokázal vést učené disputace a k tomu byli nejvhodnější právě klerikové.

Václav se do dějin zapsal zejména diplomatickou odvahou.

Podle vzoru mocného krále francouzského, zavedl Václav II. ve svých zemích nejen pevnou a trvalou měnu grošovou, ale  upravil veškeré mincovnictví na základě zcela novém zrušením mincoven místních a soustředěním vší ražby v Praze.

Z Itálie, kde řádná měna grošová žila téměř již celé století, byla přivolána  pomoc, a že se o ni král Český obrátil právě do Florencie, pochopí snadno ten, kdo jen poněkud zná postavení města v souvěkém hospodářském životě. Povolání tří Florenťanů bývalo zpravidla  vykládáno tak, jakoby příchozí byli jen obratní pregéři, řemeslníci, kteří měli zařídit novou výrobu peněz v Čechách. Než představa je to zcela mylná. Florenanťé, kteří se na počátku r. 1300 objevují v Čechách  byla družina zkušených kapitalistů, králem přivolaných k provedení podniku, na který zkušenosti domácího obchodnictva nestačily již proto, že se podobný pokus do té doby nikde v Německu skutkem nestal. Tehdejší Florencie  byla místem, v němž jihoevropský kapitalismus a nejvyšší úvěrové umění mělo  kolébku. Jejich jména byla Rinieri, Appardo a Cino.

Rozvoj pevné mince, navíc velice ceněné nejen na území pod Václavovou vládou, umožnilo změnu vztahů mezi jednotlivými sociálními skupinami tím, že z plateb naturálních došlo k platbám monetárním. A platby se určovaly v mírách nazývaných „lány“.  A jak píše historik Josef Šusta v knize „Poslední Přemyslovci“, řád lánový znamenal tedy snahu po zásadní úměrnosti a tím veliký krok z osudného kruhu prosté libovůle, která většinou vyznačovala dobu předchozí. A také jméno samo prozrazovalo, jakým pokrokem v stupnici sociální byl rolníkovi. Neznamenalo slovo lán, jak některé listiny naše 13. věku dobře ukazují, původně nic jiného, než německé ,,lehen“, tedy ,,léno“, a skutečnost, že se výrazu toho vůbec užilo, naznačuje, jak blízko se novou úpravou tou rolník přiblížil bránám svobodného světa, schopného lenní závislosti.

V komorní mincovně vzniká od té chvíle ražebné středisko pro celé království, protože Václav II.  prý chtěl, „aby lid, který společně má jediného krále a v jediném jest pojat království, v jediné měně také měl vzájemné společenstvo„. Ještě větší novotou byl slib, že nová mince, jednou vydaná, měla obíhat bez odvolání až do opotřebování a zůstat tak nejen pevným a měřítkem všech hodnot, ale také vhodným prostředkem k hromadění nemovitých hotovostí, místo dřívějších klenotů nebo či neraženého stříbra. Proto bylo přirozené, že bylo třeba, pravého ,,denarius grossus“, tedy „těžké“ mince.

U groše Václava II. je třeba si  povšimnout, jak ty grošíky z uměleckého hlediska spojovaly jednoduchou eleganci francouzských vzorů s vlivy italskými. Základní předlohou byl jim ovšem francouzský groš tourský. Takto jej popisuje Josef Šusta:

Stejně jako u něho nalézáme na líci mince české dvojí obvodek perlovitý, v jehož vnitřním kruhu jest jméno královo ,,Vencezlaus Secundus“, ve vnějším pak prostý titul ,,dei gratia rex Boemie“. Obvodky ty však nejsou jako u turnosů ovinuty kolem znamení kříže, nýbrž lemují korunu královskou, symbol Václavu II. patrně zvláště drahý. A na rubu, kde u turnos byla allegorická figura města Toursu, týčí se lev s vyceněnou tlamou a hřívou, utvořenou trojí řadou měsíčků, v zajetí jednoduchého nadpisu ,,grossi Pragenses“.

Což znamená, že se nejednalo o otrocké napodobení mince francouzské, jak se později stávalo Německých, zemích, ale sebevědomé vytčení Prahy jakožto střediska veliké říše a jediné mincovny české.

Pražský groš ale nebyl ražen z čistého, 16tilotového stříbra, nýbrž s 1/16  příměsí. Vážil 3.5—3.7 gramů a přímé souvislosti s denárovou měnou  se dosahovalo tím, že vedle groše jako drobná mince byly raženy malé denáry s podpisem ,,parvi Pragenses,“ co by miniatura groše, ale o něco horšího zrna, patrně proto, aby nebylo třeba razit je příliš malé. Početně i hodnotou stříbra jich bylo  dvanáct. Ovšem se zavedením grošů se začalo počítat na větší jednotky, buď kopu o 60 groších, rovnající se  třem talentům, nebo rozličné hřivny, zahrnující 48—64 grošů i rozličně označované; například  lehké hornické hřivny o 48 groších, nebo moravské hřivny těžké o 64 groších, jež se rovnala dvěma librám vídeňským. Velmi oblíbena byla také hřivna o 56 groších, zvaná někdy královskou.

 Novou měnou předstihl Václav II. daleko své okolí. Navíc dbal o to, aby se nevyváželo surové stříbro. Tak například dává kupcům řezenským právo obchodovat v Čechách s podmínkou, že nevyvezou ze země stříbro stržené za zboží leda v groších pražských.

Osobnost Václavova je poněkud obtížně vysvětlitelná. Je známo, že byl spíše slabší konstituce a proto se vyhýbal podobnému cestování po království, jako to dělával jeho otec Přemysl II. Na straně druhé byl celkem schopným politikem a dokázal v mnoha případech vyřešit zapeklité otázky spíše duchem než silou. A také přízeň osudu mu byla často nakloněna.

Nepřemožitelný odpor proti kočkám a děs při jejich mňoukání, nebo panická hrůza před bouřkou přivedla Václava II. již jako hocha  k tomu, že se s prvním hrozivým mrakem ukrýval v jakési oltářní schráni, nesoucí ostatky svatých, a tam zůstal, dokud bouře nedozněla. Přitom si nechával předčítat Písmo svaté.

Možná se tu projevily stopy dědičného zatížení po Václavu I., který trpěl rovněž nepřemožitelnou idiosynkrasií proti zvuku zvonů a nemohl prý spát, cítil-li blíže lože zlato. Možná, že Václav II. připomínal svého předka i  v lecčems jiném. Nebyl ovšem samotářem  a miloval ruch skvělého dvora. Nebýval však svým poddaným vládcem snadno přístupným, což vysvětluje v druhé kapitole první knihy svého ,, Horního práva“, že se ,, dobrým vládcům sluší ve všem jednání dbáti náležité míry, aby jejich vážnost nebyla zlehčena příliš ochotným stykem s poddanými, ježto se z takového důvěrného stýkání snadno nevážnost k hodnosti rodívá“.

Klerikové a mniši měli na dvoře pražském mocný vliv, ale byli to, aspoň z veliké části, mužové světa znalí a sběhlí v umění vládnutí, kteří v přísežné radě králi pomáhali vládnout.

Na druhé stran vidíme, že Václav II. pobýval rád i v ovzduší zcela jiného rázu, v kroužku básníků a jiných literátů. A odtud byl jen krok k osobnímu životu údajně plnému erotiky. V jedné kronice je dokonce přirovnáván ke králi Davidovi, který také nevynechal jedinou příležitost k milostnému vzplanutí. Takže obraz Václavův, jakožto krále mnichů – „rex monachorum et clericorum“, se poněkud vytrácí.

O jiných neobyčejných schopnostech nám vypráví Josef Šusta za pomoci kronik:

Kronikář zbraslavský nám vylíčil velmi živě, s jakým zájmem král dovedl sledovati subtilní vývody nejrozmanitějších učenců, které kolem sebe shromažďoval v jakousi dvorskou akademii, dávaje jim rozličná themata, aby je objasňovali scholastickou disputací. S každým prý tu dovedl promluviti odborně ,,in terminis suae facultatis“, míse se sám někdy do debaty s důvody tak svéráznými, že ,,i nejzkušenější druhdy svými jemnými námitkami zabavil“. Rozpravy ty se daly ovšem po latině, kterou Václav II. podle svědectví kronikářova ovládal tak, že ,, proti bezpečným pravidlům umění gramatického jen velmi zřídka se prohřešoval“, ač se mu vlastního školského vzdělání nikdy nedostalo.

Bylo v tom vskutku cosi neobyčejného. Neboť král sám ani čísti ani psáti nedovedl: neklidné mládí, přerušené hroznou smrtí otcovou právě v sedmém roce věku princova, mu nedalo k tomu času, aby si osvojil umění, které ovšem v laické společnosti soudobé vůbec bylo ještě nevalně rozšířeno a jehož panovník, mající hojnost předčitatel a písařů, mohl snadno postrádati. Než snad právě proto, že mu kniha a věci učené nebyly v útlých letech zhnuseny školskou pedanterií, zajímal se o ně Václav II. dospívaje, a to vášnivě, jsa v tom ovšem podporován pamětí přímo zázračnou. I velmi dlouhé vývody, jednou předčítané, dovedl prý hravě opakovati a soustavným výcvikem  paměti dosáhl toho, že ,,co jednou slyšel, již nedovedl neznáti“.

Výsledkem toho byla i, zatím neúspěšná, snaha o zřízení vysokého učení v Praze.

Život Václavův byl jistě zajímavý a tak se k němu ještě vrátím. Popíšu události politického rázu, zejména boj o polskou a uherskou korunu.