NEBEZPEČÍ DRUHÉ VÁLKY SVĚTOVÉ – pokračování osmé


Vývoj Anglie a Německa

32.Chamberlain odmítá mírové protokoly ženevské.

Dne 12. března 1925 dopoledne začal Chamberlain předčítati prohlášení anglické vlády o mírových protokolech ženevských. Pravil toto: » Anglická vláda nemohla se osobně dorozuměti s vládami osad Indie, Austrálie, Kanady, jižní Afriky a Nového Zélandu a učinila tak cestou telegrafickou. Vlády jmenovaných dominií anglických odmítají mírové protokoly ženevské. Názory těchto vlád budou sekretariátu Svazu národů zaslány písemně.« Dále prohlásil Chamberlain, že vláda anglická vítá a podporuje každé hnutí mírové a přeje si, aby bylo odzbrojeno a bezpečnost všem státům zaručena. Vláda anglická není zásadně proti mírovým protokolům, ale nemůže jich podepsat a jimi se vázat pro překážky, které nelze přemoci. Vláda anglická soudí, že tyto mírové protokoly nejsou schopným a účinným prostředkem k zajištění míru a bezpečnosti všech státu ve Svazu spolčených. Anglie jest proti nucenému řešení sporu mezistátních před rozhodčím soudem mezinárodním. Poněvadž dosud ke Svazu národů se nepřihlásila Severní Amerika, postrádá Svaz národů oné moci a vlivu, jak si to zakladatel Svazu národů představoval. Není tady souladu a důvěry mezi nejmocnějšími národy světa. Nepřítele zdolati sankcemi hospodářskými se dnes sotva již podaří, uvážíme-li, že ke Svazu národů se nepřihlásily obrovské země jako je Rusko nebo Sev. Amerika. Není proto možno donucovacími prostředky čili sankcemi zkrotiti nepřítele, poněvadž dnes je nemožno „kontrolovati celý světový obchod, který se nedá zadržeti ve svém rozvoji. Dále je otázkou obtížnou a rozhodující, aby se zjistilo, kdo válku začal a kdo ji zavinil. A tu se ukazuje ve skutečnosti, že v daném případě každý účastník války zapírá vinu na válce a tím se znemožňuje stanoviti a vypátrati pravého vinníka války. Útočník muže své vojsko posunovati, kam chce, ale napadený se nesmí hnouti s místa, aby se mohlo dokázati, že jeho posice je posicí obrany a nikoli útoku. Teprve, když by se zjistila vina na válce, byli by členové Svazu národů povinni napadenému poskytnouti pomoci. To vše je proces velmi zdlouhavý a naprosto nespolehlivý. Dále pravil Chaniberlain, že v mírových protokolech se požaduje, aby všichni členové Svazu solidárně ručili za bezpečí všech států ve Svazu spolčených. To však znamená smlouvu na odboj, a taková smlouva míru nezajišťuje, ale spíše zveličuje nebezpečí války. »Hlavní ale závadou je,« pravil Chamberlain, »zda lze doufati, že by všechny státy, které by mírové smlouvy podepsaly, skutečně také tuto smlouvu dodržely. Vláda anglická proto jest toho názoru, že pro zabezpečení světového míru prozatím stanovy Svazu národů, jak byly přijaty od začátku, stačí.« Ku konci své řeči radil Chaniberlain, aby státy, o kterých se všeobecně ví, že mezi nimi jsou stálé spory, které mají v sobě nebezpečí války, by takové státy mezi sebou uzavřely smlouvy, že si zaručují navzájem zachovali mír. Tím řeč Chamberlainova skončila. Jaký máme dáti k tomu výklad? Ten je patrně zřejmý. — Anglie odmítá jakékoli závazky, které by jí chtěl Svaz národů uložiti stran bezpečnosti všech členů Svazu národů. Mírový protokol ženevský z října roku 1921 – žádá, aby všichni členové Svazu přispěli na pomoc napadenému členu, a to solidárně, tedy společně. To znamená, že kdyby Německo napadlo Francii, že by všichni členové Svazu byli povinni přispěti Francii na pomoc. Tomuto závazku se ale Anglie vzpírá. Kdyby dnes v Berlíně najisto věděli, že by Anglie nehnula prstem, kdyby německé vojsko zahájilo pochod na Paříž jako roku 1911 , pak nikdo války odvety Německa nezadrží. Německo roku 1911 zahájilo světovou válku proto, že v Berlíně nechtěli věřiti, že by možno bylo, aby angličtí obchodníci a kšeftaři sáhli k meči! Kdo by si to byl myslel, že kramáři z povolání by se najednou dali do válčení! Kdyby byla zůstala Anglie roku 1914 stranou, tu by bylo Německo nesporně válku vyhrálo. Toho se ale v Londýně nejvíce obávali, jelikož věděli napřed, že by Německo po zdolání Francie a Ruska bylo pak přikročilo na parcelaci světového panství Anglie. Představme si jen to, co by Němci prováděli, kdyby se stali pány na příklad Indie nebo Kanady!! To vše se ale může státi skutkem, pakli v Londýně budou prováděti proradnou politiku oproti Francii, jak ji provádějí dnes. Všechna zrada i v politice se vymstí.

33.Vzkříšení Německa.

Pan Bondy se rozepsal v »Berliner Borsen Courieru« o chvále, kterou vzdával Německu americký vyslanec Houghton, jenž nastoupil nové místo své po Kellogovi v Londýně. Opouštěje Berlín, měl Houghton řeč, ve které chválil vzkříšení Německa, nazvav je divem. Pan Bondy je nadšen touto chválou a připomíná, že Německo se pozvedlo z poroby poválečné k opětnému blahobytu a to ještě není dosud německý národ plně sjednocený, nýbrž politicky rozštěpený. Jedna mocná menšina národa německého usiluje stále o to, aby Německo strhla opět do nějakého válečného dobrodružství. Pan Bondy připomíná dále ve své úvaze, že Německo ještě mnoho musí pracovat, než se dožije klidnějších dob. Jedná se nyní o smlouvy obchodní s Francií, pak s Itálií a s Polskem. Tito sousedé mají mnoho strachu před německou konkurencí, a proto kladou ve smlouvách obchodních pro Německo takové podmínky, které by byly Německu jen ku škodě. Proto je vyjednávání o smlouvy ty každé chvíle přerušeno, poněvadž vláda německá je nucena každou podmínku, kladenou z Paříže, důkladně prozkoumat a pak se teprve může o ní jednat. Pan Bondy si stěžuje, že v takových osudných časech německý národ není svorný. Tak v Prusku zvolili si předsedu ministerstva sociálního demokrata Brauna, žida dosti kompromitovaného v skandálu bratří Barmatů. Kancléř Luther byl nucen dáti odpověď Herriotovi, který v dlouhé řeči obviňoval Německo, že neodzbrojilo a že se připravuje zřejmě na válku odvety. Místo kancléře měl vlastně Herriotovi odpověděti ministr věcí zahraničních Stressemann, ale týž mlčel a přenechal úkol ten kancléři. Bondy myslí, že tyto vyhrůžky Herriota proti Německu pronesené přivodí sjednocení celého národa německého v jednu obrannou frontu. To by byl pak ten druhý a větší div než ten první. Jak Německo hospodářsky a finančně zmohutnělo o tom dává doklady zahraniční obchod Německa za rok 1921. Toho roku zakoupilo Německo zboží všeho druhu z ciziny za 9,316 milionů marek. Vyvezlo pak za hranice do ciziny svého zboží za 6,566 milionu marek. Jeví se tu schodek 2,750 milionů marek. Tolik vydalo Německo do ciziny za nákup potravin a surovin, než samo stržilo za odprodané do ciziny zboží. Tento obchodní schodek by měl míti neblahý vliv na valutu německou, ale nic takového se nestalo; říšská marka na burse v Curychu stojí stále pevně. Kdyby jiný stát měl takový obchodní schodek, tu by jistě jeho valuta klesala. Ale v Curychu mají velikou lásku k Německu a tak se německé marce neubližuje. Stejně i američtí bankéři Německa pomáhají. Roku 1924 koupilo Německo za 2,676 milionů marek potravin a za 3,686 milionů bavlny, vlny a jiných surovin. Roku 1923 koupilo Německo v cizině zboží za 4,822 milionů marek. Porovnáme-li nákup Německa za rok 1924, vidíme, jak Německo mohlo své nákupy potravin a surovin stupňovati. Finanční ministr Německa si pochvaloval, že v roku 1924 Německo uspořilo si ve státním hospodaření přes 2,000 milionů marek. Tato úspora umožňuje Německu veliké nákupy zlata pro říšskou banku, aby se ustálila valuta německé marky. Nedivme se tedy, že americký vyslanec Houghton Německo tak vychvaluje. Německo po válce nezaplatilo válečnou náhradu, jemu v míru versaillském uloženou, a může proto snadno bohatnout. Jaké ale budou z toho následky, toho se dožije budoucí generace americká, anglická i československá.

34. Katolíci v Německu a nynější republika německá.

Jak známo, je Německo dle víry rozštěpeno na dva veliké tábory. Dle sčítání z roku 1910 mělo Německo:             Na 1000 obyv.

evangelíků  39,991,421       615

katolíků      23,821.453       366

židů                615.021          10

Tento poměr se ani po válce nezměnil. Když vypukla válka, tu ten konfesijní rozdíl zmizel. Císař Vilém II. prohlásil, že nejsou v Německu nyní Němci rozštěpeni na politické strany a konfese, že tu jsou jen Němci vlastenci, kteří jako jeden muž povstali na ochranu vlasti. Bylo jasno, že tuto lupičskou výpravu, na kterou Německo vyzbrojilo 14 milionů vojáků, schvalovalo i katolické duchovenstvo Německa. Francouzský klérus proto vydal spis roku 1915 pod názvem : »La guerre allemande et le catholicisme«^ Spis ten velice pobouřil katolické duchovenstvo v Německu a sám vůdce evangelíků profesor bohosloví Adolf Hamack vydal leták proti spisu tomu, ve kterém tvrdil, že válka je souverénní, »Jeder Krieg ist souverain.« Dále tvrdil dr. Harnack: »Dieser Weltkrieg ist kein Religionskrieg«, tato válka není válkou náboženskou. Válce je všechno podřízeno: proto musí válečnému vedení se bezpodmínečně podříditi i každá církev. Tak tvrdil universitní profesor dr. Harnack. Všeněmci ale toto vlastenecké smýšlení německého kléru katolického neuznávají a proto Ludendorff ve své paličské řeči před soudem v Mnichově jizlivě napadal papeže a katolickou církev, že ona spoluzavinila porážku Německa ve válce světové. Němečtí knězi hlavně v Bavorsku, pokud si zachovali katolického ducha, však se nyní netají radostí, kterou mají z porážky Německa. Vždyť by ta pýcha Prušáků, kdyby Německo bylo vítězem, rostla až do nebe.  Jsou případy, že i němečtí kněží v Bavorsku veřejně na kazatelnách si pochvalují, jak je dobře, že Německo válku prohrálo. že tím byla poražena i evangelická prušácká konfese. Dále si pochvalují katolíci v Německu, že tím, jak Vilém II. prchnul do Holandska, luterská církev v Německu pozbyla hlavy své a že se dočkala takové porážky, z které se již nevzpamatuje. Proto Němci-katolíci, organisovaní v centru, se usnesli, že Hohenzollernové nesmí více na trůn, aby luterské císařství zůstalo navždy pohřbeno a proto ve Výmaru hlasovali katolíci němečtí pro republiku. Zášť proti luterství řídí politiku katolického centra v Německu. Na veřejných schůzích centra se stále opakuje názor katolíků v Německu, že katolíci nemají příčiny oplakávat zánik Hohenzollernů a císařství německého, vybudovaného Bismarkem. Katolíci proto se svorně ohradili proti hanlivé řeči generála Ludendorffa před soudem v Mnichově a odvětili, že on jako nadutý Prušák, nemá práva ani schopností, posuzovati vlastenectví katolíků Německa. Všeněmci proto zle vytýkají zástupcům centra, že se nestydí seděti při jednom stole se socialisty, takovými zapřisáhlými škůdci katolické církve. Jak vidíme, není spor mezi luterstvím a katolictvím ani válkou světovou v Německu odklizen a že bují neztenčenou silou dále. Katolíci v Německu doufali, že světová válka přinese rekatolisaci Německa, ale zklamali se. Zdálo se sice, jakoby sklon ku církvi katolické v Německu nabýval větších rozměrů, ale počet těch, kteří z luterství se vrátili ke katolictví, je dosti skromný. Zvolením Hindenburga dali katolíci najevo, že se podřizují generálnímu štábu stejně jako protestanté.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na NEBEZPEČÍ DRUHÉ VÁLKY SVĚTOVÉ – pokračování osmé

  1. blbíš napsal:

    Když tady čtu, Bavore, vo tom, jak se katolíci v Německu prodoufali k 2. světový, tak mi na mysl vytanula jistá paralele k současný víře, taky jednoho věřícího, ale tentokrát ve svý analytický schopnosti a vyšel mi z toho:

    Stařec a strach, a neb, kterak stařec spí či bdí.

    Když sem četl tudle blahořečení Canise plzeňskýho vo Sašovi z ODS a vo tom, jak je už dlouhou dobu v politice standardně pravicově zásadovej a neměnnej a o tom jak Saša může jako jedinej (bez těch ostatních po Kuberovi zbylých salátech z ODS) vyhodit ze sedel Canisem nenáviděný duo a jak by tenhle pravicovej geroj vyčistil Augiášův chlív co tu duo sviní, musel sem se pro jistotu podívat na preambuli Srpu vo tom, že Srpa je ostřena k seku za každýho počasí či poryvu větru stylem „padni komu padni“. Pak sem zase poodešel pro změnu k zrcadlu, několikrát sem se štípl do tváře a zjistil, že furt žiju, že dokonce ani nespím a že se pravděpodobně někdo zbláznil a že já to s velkou pravděpodobností asi nebudu. A tak sem zase poodešel k PC a zalistoval ve starejch kauzách ProMoPra a dlužno říci, že na rozdíl od Andynýho Čapáku sem nezaznamenal, že by Saša něco valil zpátky do společný kasy z toho, co měl ohlídat a standardně zásadově pravicově neuhlídal, zato sem zaznamenal jak si Saša s přímo pohodovým a u něho tolik typickým kontinuálně se smějícím šklebem říká veřejně o přesdržku, tedy vo další tunel, tentokrát na Donaldovu leteckou základnu v Ostravě, když prej si daňoví poplatnící (= pitomci) v Česku neumí poradit s dlouhodobě na severu Moravy churavějícím regionem.

    A pak to moje přemýšlení šlo z tlustýho do tenkýho, protože sem si uvědomil, že když se v rámci režie dokáže natočit blbej film, nastudovat blbej divadelní kus, nebo se podaří dokonce uspořádat dobrovolná, ale přece jenom blbá a trapná Letná, že přece nemůže bejt problém, aby jinej režisér (nebo režiséři) naplánovali cokoli, třeba tu touženou republiku bez Zemana a Babiše a voleb, nebo třeba valící se připrchlicto, nebo hned války, epidemie a jiný zhouby a … a zjistil sem, že pouze dvě okolnosti tomu dosud brání.

    Jednak špatní režiséři, hloupí analytikové a ještě hloupější Vondrové, ale to je v Česku naštěstí celkem nepřekvapivý, druhak to je strach všech těchto vejlupků vo sebe sama. Ten strach je, přátelé, ale tak strašně málo, že mám obavy, že se na brzkým obzoru objeví NEšpatnej režisér, kterej tím málem trhne jako z oponou toho špatnýho divadelního kusu a kyvadlo vah přehoupne přes to nepatrný vychýlení, tedy od touhy po životě na … na protilehlou stranu … stranu zmaru.

    Jak je dobře, přátelé, že existuje strach!

    Liked by 1 osoba

  2. Slim napsal:

    Tady se asi hodí upozornění:
    jedná se o Austena Chamberlaina, staršího nevlastního bratra „našeho“ Nevilla

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.