Nobelovka pro Dylana?

            Poslouchám Billyho Joea Shavera. A čtu Jamese Joyce. Někteří lidé mi říkají, že mám v hlase krev země.  (Bob Dylan)

       Pokud si kladete stejnou otázku, pojďme se společně podívat na různé názory, které se v souvislosti s udělením Nobelovy ceny  objevily v našem tisku. Budu ráda, pokud se  svým názorem také připojíte.

     „ Je to úžasný hudebník, písničkář světové třídy a nesmírně vlivná osobnost americké kultury“, napsala v den, kdy Bob Dylan dostal Nobelovu cenu za literaturu, Anna Northová z deníku New York Times. „Ale tím, že mu nobelovská komise udělila cenu, rozhodla se neocenit spisovatele, a to je zklamání“. 

     „ Dylan získal Nobelovy vavříny za nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici“, píše Štěpán Kučera a pokračuje: „Proto stojí za připomenutí, s jakou pokorou vůči této tradici pozdější hudební revolucionář začínal. Jeho první album Bob Dylan  z roku 1962 obsahuje hlavně převzaté skladby – tradicionály i blues z počátku století. A jen dvě písně vlastní, obě k poctě Dylanova písničkářského vzoru Woodyho Guthrieho.

     Na následujících albech, vydávaných s roční pravidelností a vrcholících opusem Blonde on Blonde,  už ale užasle nasloucháme vzmachu básnické osobnosti – od poťouchlých variací na tradiční blues přes společensky angažované balady až k proudům poezie unikajícím čemukoli, co bylo do té doby nahráno a nazpíváno.

     Někdejší vliv  beat generation bychom dnes u Dylana těžko hledali. Literární vědec Christopher Ricks zato ve své často citované knize Dylanovy vize hříchu (2004) nachází v některých jeho písních  spřízněnost s kanonickou anglickou poezií. Srovnává Dylanův text Not Dark Yet s básní Johna Keatse Óda na slavíka, ale jde ještě hloub, potažmo výš. Profedor Ricks se tak stal jedním z prvních badatelů, kteří o Dylanových písňových textech přemýšleli jako o vysoké literatuře.

https://www.youtube.com/watch?v=35gheud5xBo

„Konečně si po delším čase Švédská akademie uvědomila, že je to cena za umění, a ne za politiku!,  píše Michal Šanda v kulturní příloze Práva Salon.

     Politici mají svou Nobelovu cenu míru, ocenění snad nejspornější. Když ji v roce 1953 někteří akademici odmítli udělit Winstonu Churchillovi, strčili mu Nobelovku útěchy aspoň za literaturu. To jsou časy dávno minulé, ale co třeba loňská laureátka Světlana Aleksijevičová ? Opravdu je její tvorba srovnatelná s laureáty, jako byli Rudyard Kipling, Albert Camus, Ernest Hemingway, John Steinbeck, Samuel Beckett nebo Gabriel Garcia Márquez? Nebýt  současná situace na východ od našich hranic taková, jaká je, troufám si tvrdit, že by Aleksijevičová ostrouhala. Co si budeme nalhávat, i ta naše jediná literární Nobelovka pro Jaroslava Seiferta byla spíše záležitostí politickou než básnickou. (Tak pozor, to zcela šovinisticky protestuji  🙂  MZ).

     Pro samé politikaření se pak v minulosti nedostalo na autory, kteří by si tuhle cenu zasloužili, jako například na nedávno zesnulého Umberta Eca. Letos byli v řadě čekatelů Salman Rushdie, Huraki Murakami, Philip Roth či Milan Kundera.  Za každým z těchto jmen je minimálně jeden silný román.

     V době, kdy Alfréd Nobel ve své závěti určoval, která cena za co, měla literatura nezpochybnitelnou marku, a jestli byl kdy spisovatel svědomím světa, pak tehdy. Stačí vzpomenout na Dreyfusovu aféru či významnou angažovanost Émila Zoly. Kinematografie byla teprve v počátcích. Neexistoval rozhlas ani televize, natož rokenrol. Domnívám se, že kdyby žil Alfréd Nobel v naší virtuální současnosti, tak by při svém osvíceneckém přístupu svou cenu neomezil pouze na literaturu, ale rozšířil by ji obecně na kulturu. A nikdo jiný ze žijících osob na téhle planetě neovlivnil kulturu v posledních padesáti letech víc než právě Bob Dylan.

A ještě jeden názor:

„Pokoušet se překládat Dylana a zvláště do zpívatelné podoby je úsilí podobné onomu dítěti  s mušlí na břehu moře. Ale už od nepaměti to různí lidé s ještě různějšími výsledky zkoušejí.

Blowin In the Wind  (Vítr to ví) – Ivo Fišer pro Waldemara Matušku

https://www.youtube.com/watch?v=35gheud5xB

      Dylanův vliv se občas promítl i do osobních životů, píše Michal Šanda.

     „Pokud jsme za šedé normalizace sehnali kazetu s kdovíkolikátou kopií vysněného Dylanova alba, byli jsme štěstím bez sebe. Když mi bylo osmnáct, byl jsem ukrutně zamilovaný. Spolužačku Renatu jsem sbalil na naivní řeči o muzice a literatuře, byla to první opravdová láska se vším všudy, s poblázněním a šílenstvím. A u toho se v nekonečné smyčce otáčela kazeta značky Emgeton s nahranou praskající a chrčící písničkou Desolation Row. Jenže před maturitními prázdninami mi Renata řekla, že nechce žít v zemi, kde si nemůže Dylana koupit na desce. Já se rozhodl zůstat. Za měsíc mi přišla poštou zásilka z amerického Chicaga. Byla v ní deska Highway 6/Revisited.  A tak ti píšu po letech přes oceán: Renato, máme Nobelovku!