VÝCHOVA MLADÉHO MUŽE – Jiří Knopp

   Svět se řítí někam mimo moje chápání. Najednou jsem zjistil, že už téměř nic na tomto světě nechápu. Můj osmnáctiletý syn na mne zírá jako na dinosaura, který zapomněl vyhynout. Hudbu, kterou on obdivuje, vnímám jako směsici nelibozvučných zvuků, které nemají s pojmem hudba absolutně nic společného. Tuhle mi ukazoval na tabletu moje zaparkované auto. „Hele, dívej se pozorně.“ Díval jsem se a najednou se nad tím mým autem zablesklo, auto se rozletělo na cimpr campr – „Co si to udělal“, zařval jsem a hlas se mi zlomil. Smál se jako idiot a plácal se do stehen.“Tati, to byla pouze taková virtuální realita. Neboj, ve skutečnosti tam to auto stále stojí, podívej se.“

    Jak my staří už tak o všem tolik přemýšlíme, napadlo mě, že ta pravá realita může být to rozmetané auto na tisíce kousků a ta virtuální realita – auto v pořádku, jako nové. Vždyť ten halama o hlavu vyšší než já, mě může ukázat, že chodí na gympl, ukázat mi virtuální vysvědčení a já mu dám za odměnu pár tisíc a on ve skutečnosti už dávno na školu nechodí. Možná, že už ho dávno vyhodili. Uvědomil jsem si, jak snadno mě může vodit za nos.

   Právě jsem urazil svého téměř plnoletého syna. Syna, který se úplně klidně může dívat na ty největší čuněčiny v televizi a nemohu mu nic říct. Je totiž plnoletý a já na něho křičím a ještě mu vlepím pohlavek. Co pohlavek – facku jsem mu dal a pořádnou. No jo, právem se urazil, podíval se na mě s pohrdáním, jeho úsměv mě odsoudil někam mezi tu nejnižší lidskou spodinu. Plácnul sebou na gauč a palcem pravé nohy spustil nějaký aparát, ze kterého se ozvala směsice zvuků, což on nazývá hudbou.  Zpěvačka zpívala takovou přiškrcenou fistulí a já jsem začal litovat, že jsem na něho byl tak příkrý.

   Nakonec nešlo o nic tak světoborného. Jiní otcové plní svým synům obdobná přání bez trapného a zbytečného poučování o tom, že takové dary by si měl něčím zasloužit. Nemyslel jsem bůh ví co, jen tak to studium na úrovni, které nedovolí propadnutí. Krucinál, přece musí něčím být, přece ho nemohu živit, šatit, poskytovat mu dostatek finančních prostředků na slušný mládenecký život až do jeho důchodu. To přece nejde. Ale nemusel jsem hned tak vyletět kvůli několika tisíci korunám na pitomý lyžařský zájezd! “ No dobře, dobře, ale to znamená, že si nejdříve odstraníš tu čtyřku z fyziky, matematiky, chemie…“

   Je pravda, že s lyžemi, se kterými byl na horách vloni, se přece nemůže letos ukázat. To by byla pěkná trhárna. A za ten rok všechno podražilo, jakpak by ne. Že prý by vypadal před ostatními jako debil, jako socka. Ne on, ale já bych klesl v očích jeho kolegů a kolegyň na odporný póvl. No a když se to tak vezme kolem a kolem, kdy by se měl vlastně učit?

   Čím déle jsem o té divoké inzultaci vlastního syna přemýšlel, tím více jsem se utvrzoval v přesvědčení, že jsem pochybil. Zřejmě jsem v něm potlačil jeho já, potlačil jsem jeho jedinečnost, touhu vyniknout, dosáhnout víc než otec. Možná, že má v úmyslu dosáhnout úspěchů ve vyšších patrech, než ve kterých se pohybuji já  – a přijde facka. Proboha, co jsem to vlastně učinil?  Jistě se to může projevit, až se bude ucházet o zaměstnání. Každý školený kádrový referent to na něm pozná, na jeho flexibilitě, na jeho vlohách, na jeho progresivitě. No jo, ono se to říkalo dobře naším předkům – ohýbaj ma mamko, dokud jsem já Janko…proutek se má ohýbat dokud je ohebný, jenže dneska jsme už někde jinde. Člověk se musí v životě prát, nikdo mu nic zadarmo nedá a nějaké ohledy? Kde to žijete, člověče?

   Tak mě tak napadlo – jak ten můj syn reagoval na tu facku – on mě vůbec nic neřekl, ani mi tu facku nevrátil. Kdyby alespoň řekl – co šílíš, fotřínku, nebo – tak tohle si nezvykej, nebo na tebe mámě prásknu, že…  No, nechme toho, ale fakt – ten kluk už je na tom špatně, on má snad narušenou osobnost.

    Vsunul jsem mu nepozorovaně do bundy čtyři litry – o jeden víc, než požadoval a trochu uspokojen jsem šel spát.  V noci se mi zdál sen, jak náš kluk říká kámošovi – hele fotřík mi dal včera facku, ale potom mi nenápadně vsunul do bundy o tisíc korun víc, než jsem na něm chtěl. Ty vole, povídá ten jeho kamarád, to bych se nechal takhle mlátit denně…