413-Evropa se pokouší vymyslet pro Rusko nové problémy

Na Mnichovské bezpečnostní konferenci  se bude mnoho hovořit o Rusku. Přičemž Rusko považují současně i za tu „nejpřímější výzvou“ Západu, a zemí, která „už si dávno bere na sebe víc, než unese“. Přitom, jak jsou problémy rozkolu Evropy zřejmé, tak se tam, stejně jako dřív, kojí nadějí na globální problémy Moskvy a všemožně se snaží najít jejich první příznaky.

Na Mnichovské konferenci, která zůstává hlavní atlantickou zahraničně-politickou platformou, se sjedou desítky významných politiků ze 40 zemí – prezidenti, premiéři, ministři zahraničí a obrany. Bude tam Macron, Pompeo, přijede i Lavrov. V předvečer zahájení konference byla zveřejněna zpráva, věnovaná především problémům slábnoucího Západu: už tři roky přiznávají sami atlantisté to, co Rusko říkalo už před Krymem a zvolením Trumpa. Doba západního panování skončila, a ani jednotný Západ už nebude.

Jak ve zprávě, tak i v různých rozhovorech vedoucího konference Wolfganga Ischingera se opakuje myšlenka, že „sledujeme rozpad Západu jako relativně stmelené geopolitické konfigurace“. USA a Evropa, přinejmenším od počátku Trumpova prezidentování, už nesledují stejné cíle. Rovněž Evropané mezi sebou už dávno nejsou tak jednotní, jak doufali po skončení druhé světové války.

Změnila se i váha Západu ve světě: v hospodářství USA a Evropa už dávno nezaujímají čelní postavení, a i Západ jako celek „který byl základem světového pořádku, se dostal pod tlak“. Přitom ale Ischinger je především atlantistou, ale i Evropanem:

„Jsem nanejvýš znepokojen neadekvátností evropského společenství. To, že EU se skoro 500 miliony obyvatel, nemůže v mnohých krizích předvést svou akceschopnost, kterou prokázat měla, je nanejvýš ostudné. Proč vlastně jsme absolutně neschopni vnést svůj vklad do ukončení války v Sýrii? Dělá se mi špatně, když se dívám na situaci v Sýrii, Iráku a Libyi“.

Blízký Východ německý analytik jmenuje jako příklad. Ale v samotné zprávě se přímo mluví nejen o tom, že EU nemá efektivní řešení pro ohniska napětí a válek u svých vnějších hranic, na Blízkém Východě a v Severní Africe, ale i o tom, že dnes Evropa není stavu bez pomoci USA odrazit útok Ruska na Pobaltí. A v celku není bez USA obrana Evropy ani možná. Kdo ale Evropu ohrožuje?

Nebo se nejedná o hrozbu vojenskou a ne v Evropě – ale o hrozbu jednotě Západu, která se i bez vměšování zvenčí, destabilizuje a sype?

Možná se Evropa a USA od sebe vzdalují proto, že chápou a cítí zánik epochy západní hegemonie – tedy fiasko modelu globalizace, kterou se společně snažili vnutit celému světu a pokoušejí se zachránit každý sám sebe?

Západní experti pojmenovali ty, kteří pomáhají Putinovi „rozkládat Západ“.

Mnichovští řečníci v takových kategoriích nemyslí:-  jsou přece jen antlantisty, a přestože považují nynější krizi západní jednoty za vážnou zkoušku, tak doufají v „lepší“, tedy na zachování západní jednoty. Proto větší pozornost věnují výzvám zvenčí – těm, kteří se snaží destabilizovat puklou jednotu Západu: „V době, zformované relativním úpadkem Západu a relativním vzestupem světa nezápadního, se ještě důležitějšími zdají být existence společné západní strategie. Bohužel, v posledních letech pozorujeme odcizení a neshodu v názorech na důležité politické výzvy – kontrolou zbrojení a světového obchodu počínaje, až po změny klimatu nebo roli mezinárodních institucí. Proto není divu, že se ostatní snaží těchto puklin využít k vlastním cílům. Na loňské Mnichovské bezpečnostní konferenci představitelé Číny Íránu a Ruska přispěchali, aby zdůraznili transatlantické rozdíly a za nejlepší partnery nabídli sebe“.

Všimněte si, že to navrhli těm, kteří nesou schopni nic rozhodnout jak z důvodu přetrvávající závislosti na anglosassky zaměřeném vedení, tak i v důsledku zakořeněného zvyku být v rámci jednotného Západu těmi vedenými. Jestliže ale tato jednota už není, přesněji řečeno končí před očima, je nutné přijímat nějaká strategická rozhodnutí, a neomezovat se na prosté opakování pěkných slov o tom, že „Evropa musí vzít svůj osud do vlastních rukou“, jak to dělají Merkelová a Macron.

Mnichovská zpráva dokonce přiznává, že Evropa stále více ztrácí iniciativu jak na světové scéně, tak i ve vztahu ke vlastní budoucnosti. V projevu často připomínají a citují Macrona, který se v poslední době všemožně snaží Evropany vzpružit:

„Vezměme si, například, Indii, Rusko a Čínu. Dnes mají mnohem více politické inspirace, než Evropané. Oni se drží logického přístupu ke světu, mají skutečnou filozofii, vynalézavost, kterou jsme my do jisté míry ztratili. A tento rozklad karet nás vážně ovlivňuje“.

A právě Rusko je v projevu označeno za „nejpřímější a otevřenou výzvu“ Západu v posledních letech. Oceňuje ruské úspěchy na světové scéně v roce 2019 – „Moskva i bez silných trumfů dokázala Moskva dosáhnout řady zahraničně-politických vítězství: obnovit úplné členství v PACE, prodat systémy S-400 členské zemi NATO Turecku, ukotvit svoje postavení „hlavního hráče“ na Blízkém Východě“.

Všechny tyto úspěchy jsou ve skutečnosti výsledkem strategie, které se Rusko drželo celá poslední léta, nemluvě už o tom, že prodej S-400 Turecku a upevnění vlivu Ruska na Blízkém Východě proběhly dlouho před rokem 2019. Loni se jen výrazněji projevily (např. se začátkem dodávek S-400), vše to bylo ale předvídatelné i dřív, jakož i návrat Ruska do PACE, který potřebovala Evropa neméně než Rusko.

Normalizaci vztahů s Ruskem Evropa potřebuje v souladu se svými vlastními zájmy.

To stále připomíná Vladimír Putin, a právě na to sází Moskva. Jakmile se v Evropě začnou méně ohlížet na atlantickou solidaritu (velmi relativní dnes kvůli prezidentu Trumpovi, který, obecně vzato, je odpůrcem atlantizmu), pak se vztahy s Ruskem začnou stále viditelněji narovnávat.

K tomu, vlastně, vyzývá Macron, který stále připomíná, že bez projasnění vztahů s Ruskem se žádnou bezpečnou budoucnost Evropy vybudovat nepodaří. Macron, který od počátku byl svými názory atlantistou, se nestává eurazijcem. On se jen pokouší Evropu vyvést z nevýhodné pasti konfrontace s Ruskem. V odpověď na jeho návrhy mu vykládají o ruské hrozbě a útoku na Pobaltí..

Evropa se musí sama rozhodnout. Nemá smysl čekat na změnu pozice Ruska k Ukrajině nebo jakékoli další ústupky ve sféře našich národních zájmů. Stejně tak i sázet na politickou krizi v naší zemi, díky níž by se Moskva stala povolnější. Nicméně, v mnichovské zprávě je cítit spíš naději na takový vývoj událostí:

„V podmínkách pokračující hospodářské stagnace, absence reálných příjmů a nanejvýš nepopulární penzijní reformě, se úroveň podpory Putina prudce snížila. Tyto události, ale také změny ve vládě počátkem roku hovoří o tom, že vnitřní základy pro globální projekci ruské moci se postupně opotřebovávají a slábnou. Moskva už dávno na sebe bere víc, než unese“.

K tomu lze doplnit i ve zprávě obsažené „předpovědi“ vážných zkoušek rusko-čínských vztahů, a posměšné označení Ruska za „putěmkinovu vesnici“, tedy stále stejné naděje, že Rusko klopýtne a splaskne.

Nejde o to, že taková hodnocení jsou podjatá, ale o to, že se bůhvíodkud bere jistota, že Rusko „si na sebe bere víc, než unese“. Je dobré připomenout, jak v roce 2014 Rusku předpovídali hospodářský krach, povstání elit a lidovou vzpouru. Spíš se to podobá sebeuspokojení Evropanů: – ano, jednota Západu praská ve švech, nemáme vůli a geopolitickou strategii, nejsme schopni se rozhodnout, jak máme budovat vztahy s Ruskem, – ale Rusové se brzy vyčerpají, takže si můžeme počkat.

Tak se také mohou dočkat. Ale nikoli ruských ústupků, ale vlastního pádu, smutného a naprosto temného…

Pjotr Akopov – deník „Vzgljad“

Zdroj:              https://vz.ru/world/2020/2/12/1023207.html

Překlad: 200214