Obrázky z cesty do Bulharska – 2

Jaroslav Jirásek  Světozor 8(1874)

III. Ze Svištova přes Balkán Gabrovský

Pohodlnější je cesta ze Svištova na Trnovo a Gabrovo. Možno tímto směrem vozmo dostati se až k samému úpatí Balkánu. Kdo by z Čech tudy cestovati chtěl, ať koná svou pouť v době prázdnin školních, když bulharští mladíci ze svého učení z Čech domů se navracejí. Nemineť na počátku srpna žádná loď pobřeží bulharské, aby nepřivezla ssebou Bulhara v Čechách studujícího.Tak já konal jsem druhou svou cestu mimo manželku ve společnosti studujících, s nimiž juž na lodi jsem se seznámil. Byl velmi horký den, když jsme opouštěli Svištov rozžehnavše se s gospodinem Audonem, rodilým Kalofercem, který ve velké nové církvi (chrám) svištovské řezbářské práce zhotovil. Ještě nakoupíme něco chleba, sýra a sudžuků (zvláštní druh plochého salámu a juž rachotí vozy najaté po nerovné dlažbě svištovské. Vozkové naši jsou milí hoši; první, krásně rostlý, je vzorem bulharského Junáka: pleť tmavá, vlasy černé, oko ohněm planoucí a veselý úsměv na rtech malými knírky ozdobených. Druhý bledolící, dobromyslný Turčín. Oba v pestrém kroji národním: široké řásnaté spodky, pás a vlněná hazuka. Bulhar s červeným nepokrytým fesem, Turčín pak s turbanem, z velkého šátku okolo fesu svinutým. Sotva přestal rachot a zahnuli vozkové do újezdu, vyměnili také svoje místa, snad z ohledů strategických. Půda je měkká nahromaděným prachem a široko daleko rozléhá se „Kde domov můj“ z hrdel veselých študentů. Volně stoupají koníci naši, za to lehčeji pohybuje se nám naproti s vršku selský vůz voly tažený a nevím, co hospodáře Turka napadlo, že počal do volů nemilosrdně tlouci, tak že tito, než jsme se nadáli, tryskem nás minuli, ale také tu chvíli sebe, Turka i jeho vůz na jedinou složili hromadu. Dlouho ohlíželi jsme se po Turkovi, který vylezl z hromady a vyhledav svou sekeru, počal spravovati, co vlastní vinou rozbil. Tatím počali jsme pozorovati s bolestí že pohodlí naše ve voze je velmi pomíjející. Sedadel zvláštních totiž ve voze nebylo, ale seděli jsme po turecku na dně vozu, měkčeji postlaném. Zpočátku zdálo se nám býti vše v pořádku, než čím dále, tím hůře jsme snášeli to nepohodlí. Nezvyklé nohy bolí, rádi bychom se opřeli na stěnu vozu a hledáme místečko, kam by aspoň hlava opříti se mohla. Ve výši hlavy nacházejí se však na všech stranách okénka skleněná ku pozorování a mezery jsou pro krásu pokryty porculánovými hřebíčky. Za nedlouho všecky údy jakoby by byly potlučeny a není jiné rady, než vystoupiti z vozu, aby se strmácenému tělu poněkud ulehčilo. Slunce ovšem pálí a mdlé oko bloudí po vůkolí, hledajíc odpočinek. Však darmo, neboť daleko není vidět ani stromu, ani keře. Pomalu vlekou buvoli nekovaný vůz a kde přicházejí ke kaluži, polévá je vozka blátem. Toto nejen že chladí, ale také uschnuvši chrání světlejší svou barvou tělo před umořujícími paprsky jižního slunce spíše, než to činí černá kůže bůvolí. Dobytek tento jest pak velikým dobrodiním pro ty krajiny a jako zvláště stvořen k tomu, aby dřevěné vozy nekované pomalu sice, ale tím jistěji a vytrvaleji vláčel bídnými cestami. Unaveni neobyčejným vedrem, vsedli jsme zase do pokrytého vozu a neopustili ho dříve, až na břehu Jantary rozsáhlá vrbina k milému odpočinku nás vylákala. Minulého roku řeka se rozvodnila i strhala mosty; my tedy, když jsme se byli poněkud občerstvili, nedalekou mělčinou přebrodili jsme se na druhý břeh a pilně pohánějíce, záhy jsme dorazili do větší vesnice „Pavel,“ kdež z vozu vystupujíce, s Bulharem panem Dimitrem Vlnevem, náhodou se tu naskytlým, do jeho domu pozváni a uvedeni jsme byli. Přivítáni krásnou jeho manželkou, již zpočátku pro mládí za dcerušku jeho jsme považovali, pojedli jsme a dosti dlouho do noci jsme hovořili. Předmětem rozmluvy naší bylo hospodářství o němž zejména studující Naumov svému rodáku mnoho vypravovati uměl, pak i blízký parní mlýn a konečně „sedánky“ nedaleko statku páně Vlnevova držené. Jsouť sedánky umluvené schůze ženicha s nevěstou, kteří ve přítomnosti matky nevěstiny, družic a jinochů zpěvem, rozmluvami a tancem se baví. „Leka nošt!“ (Lehká noc – dobrou noc) volají studující na „hanu“ (hostinec) odcházejíce, načež hostitelé naši: „Vaše poleka!“ (poleka – lehčí) odpověděli a na lože nás uvedli.

Druhý den časně jsme si přivstali a za pilné jízdy po poledni do Trnova dorazili. Trnovo, hlavní svědek strastiplné historie bulharských panovníků světských i církevních, vyznamenává se svou velekrásnou polohou. Řeka Jantra tvoří tu poloostrov, na němž u výši stávalo sídlo carů bulharských tam, kde teď divizna bují a planý smokvoň vyrůstá. Na stráni poloostrova v rozvalinách leží chrám křesťanský. Pod opadávající vrstvou vápna s malbou řeckou objevuje se malba stará bulharská s nápisy slovanskými, co svědek původu stavby zaniklé. Na protějším břehu, vně oblouku, kterým řeka poloostrov obvádí, vznáší se, jakoby vykouzleno, amphitheatralně stavěné Trnovo, zvenčí krásné, uvnitř však pro těsné uličky a příliš nerovnou půdu nepříjemné. Obyvatelstvo, jež nedosahuje počtem 30 000 duší, živí se hospodářstvím, kupectvím a řemesly, mezi nimiž kotlářství zaujímá první místo a rozsáhlostí svou rázu průmyslového nabývá. Důležité jest tu hedvábnictví a v nedalekém Marinopoli nachází se továrna na spřádání a tkaní hedvábné. Tu jest také veřejná zahrada, v níž Trnovci přivykají pivu. Seznámivše se s panem Ivanem Hadži-Dimitrem, mladým obchodníkem, uvedeni jsme jím byli u pana Vasila Stojanova Berona, dra lékařství a činného spisovatele bulharského, a pak u pí. Euženie Kissimové, zakladatelky ženského družstva k udržování dívčí školy v Trnově, jakož pak i u některých jejich příbuzných.

V národním ohledu jsou Trnovci probudilí a hotovi i krví lásku svou k vlasti posvětiti. Pobyt mezi nimi, ač krátký, zanechá ve mně povždy příjemné upomínky. V Trnově odbývají se také jakési výroční trhy, k nimž z okolice množství lidí v rozmanitých krojích se scházívá.

Druhého dne před večerem opustili jsme Trnovo v najatých šerketech (turecké poštovní vozy) a přijeli po zdlouhavé jízdě okolo druhé hodiny po půlnoci do Gabrova, ležícího na obou březích Jantry, už téměř v Balkánu. Gabrovo vyniká živým svým řemeslnictvem, průmyslem železnickým a elementárním strojírenstvím, záležejícím ve vyrábění vzorků náležejícím ku zhotovení gajtanu (zboží šňůrkové) s nímž výnosný obchod po Bulharsku i cizině se provozuje. V ulicích krám na krámu a dílna na dílně. Šicích strojů krejčové i ševci hodně tu užívají a učenníci svou veselostí hodně připomínají své kolegy pražské. Muži pěkného zrůstu, ženy krásných tváří, ale nápadně silné. Postavy jsou nevelké, jako soudečky sem tam pobíhají, účastenství berouce v práci i obchodu. Školy gabrovské dostávají od dobrodinců mnohé podpory a zkvétají roztomile. Mimo chlapčí a dívčí školu jest tu právě dostavěné velké gymnázium a následkem toho ovšem z různých končin se scházejí mladíci bulharští na učení do Gabrova.

Přes Jantru vedou dva mosty, jeden dřevěný a jeden kamenný. Vyobrazení tohoto podali jsme v čísle předešlém.

Další cestu nemožno více koňmo konati. Smluvíme tedy koně ještě večer a ráno časně vydáme se na pouť. „Dobr pet!“ (dobrou pouť) volají jedni. „Dobr čas!“ druzí, my pak všem odpovídáme : „Dal ti gospod dobro!“ pobídneme koně a moje žena volá ouzkostí; však brzo se utiší, neboť pohyby koní jsou tak volné, že není se co báti spadnutí. Za veselého zpěvu stoupáme stále výše. Půda tu úrodná ornice, tu příjemná lučina. Mezi větvemi seřezaných stromů složeno dřevo, aby příval nemohl je odnésti. Tu přijíždí Bulhar, Turek, tu Žid na oslu, tu zase ženy bulharské pěšky se ubírají, i na cestě své pilně předouce, tu zase vesničanka ve zbroji na koni jako Amazonka statně projíždí a všichni pozdravují a zvědavě po nás se ohlížejí. Cesta stává se příkrejší, kámen na kameni, vše železem tmavočerveně zbarveno. Tamto pes hryže na mrtvé ovci a několik orlů obletuje, čekajíce až bude nasycen, aby mohli o mrchu se rozděliti. Náš kiradžij (konár) odežene ho kamenem a dravci spouštějí se s vršku vysokých sosen. Objedeme v několika minutách nejvyšší místo hřbetu a aj, tamo pod nimi v údolí ves Šipka, cíl dnešní pouti naší. Zdá se, že za čtvrt hodiny musíme doraziti , avšak na strmé stráni kamenitá cesta v křivolakých čarách se stále prodlužuje a teprv za hodinu octneme se na malém prostranství nad Šipkou, kde po velmi namáhavé sjížďce jsme sobě odpočinuli. Na tomto místě před třemi roky zpívali popové nábožné písně, bohy prosíce, aby provázel mladíky bulharské se mnou do Čech se ubírající. Matky plakaly a druhové stříleli na rozloučenou. Byl to okamžik posvátný. Však jeden z mladíkův, Kaloferec Diamandiev umřel v Čechách a neuzřel více planiny balkánské.

Za několik minut přijati jsme byli staršinou Karadžovem v Šipce i potěšil jsem se nemálo, zvěděv, že si Šipčenci během těch tří roků vystavěli zvláštní dívčí školu. Připomenouti dlužno, že Šipka jest vesnice, jejíž obyvatelstvo živí se hospodářstvím, konárstvím a dobýváním oleje růžového. Karadžov jest vzorný staršina. Zavolal své vnuky a velel jim, by zpívali. Jediné pokynutí a všichni odejdou. Druhé pokynutí a otcové vnuků, jeho synové ukloní se a odejdou. Před jídlem i po jídle umývá si ruce a modlí se za cára neboť je přesvědčen, že Bulhaři vzděláním se jistě opanují, popřeje-li Gospod Abdulu Azízovi dlouho panovati. Přenocovavše u toho dosti příjemného despota, vydali jsme se časně ráno na cestu směrem západním a dorazili za velkého vedra v poledne do Kaloferu.