Smutné dědictví 21. srpna 1968

Tuto událost nelze vytrhnout z kontextu předcházejících deseti let a následujících dvaceti.
Pražské jaro bylo českým vyvrcholením evropského rozvolnění šedesátých let. Evropa se vzpamatovala z války, zvedla se životní úroveň a hlavně: nastupující mladá generace se hlásila o svoje místo na slunci. Politicky i kulturně se distancovala od té předcházející, která dovedla svět k válce.
Nastoupil rock’n’roll. Málokdo ví, že jde o černošký slangový výraz pro rychlý sex, takže když Elvis přidal sugestivní pohyby pánví, byla část Američanů zděšena, že to zkazí jejich mládež a tak zakazovali koncerty. Ta nejpitomější část společnosti dokonce považovala tuto hudbu za pokus o infiltraci komunistické ideologie do USA.
Přicházejí Beatles, američtí folkoví zpěváci se angažují v boji proti rasismu a posléze válce ve Vietnamu. Po poválečném italském neorealismu nastupuje nová filmová vlna z Francie a Británie.
Studená válka pokračuje, ale dochází k náznakům uvolňování. Chruščev se na XX. sjezdu KSSS (1956) distancuje od Stalina a o tři roky později navštíví na pozvání presidenta Eisenhowera USA. V roce 1960 se chystá jejich schůzka v Paříži, ale ta je zrušena kvůli sestřelení špionážního letadla U2 nad Sverdlovskem.
V Československu dochází k uvolňování kulturní scény již na konci padesátých let. V roce 1958 vzniká Divadlo na zábradlí, o rok později Semafor, objevuje se první rocková skupina Sputnici, jejíž kytarista Petr Janda posléze založil dodnes hrající Olympik. V roce 1963 natáčí Forman Černého Petra a po něm přicházejí Němec, Chytilová, Menzel a další.
Kultura předskakuje politický vývoj.
Na politické scéně dochází k výraznému posunu až po rehabilitaci některých komunistů Kolderovou a Barnabitskou komisí (1963). Výsledkem je souboj dvou skupin, té kterou padesátá léta nepostihla a druhé, v níž byli omilostnění komunisté.
Tato naprosto neobvyklá situace souvisí s rigidností systému, v němž není kam z politiky odejít. Špičky zůstávají u moci do smrti. Nejsou dozorčí rady a jiné trafiky.
Omilostnění komunisté se pokoušejí dostat znovu k moci, což ale možné jen na úkor těch, kteří důležitá místa zastávají. Je tedy nutné vyvolat krizi. Ta souvisí především s útokem na Antonína Novotného, presidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ.
Ke slovu přicházejí nálepky „progresivní“ a „konservativní“. A kdo by nešel s pokrokem?
Novotného střídá u stranického kormidla Dubček. S ním přichází iluze, že lze nahlédnout do zákulisí politiky. První tajemník skáče šipku z třímetrového prkna a najednou vypadá jako jeden z nás. Relativně vzato mladík, hodný polibků zpěvaček.
Mezi komunisty pokračují přestřelky. Většina spisovatelů, novinářů a vědců jsou komunisté. Nemají vlastní program. Píší, jako třeba komunista Vaculík, o „Obrodném procesu v Semilech“, ale nezajímá je vnější svět.
Západ nemá absolutně žádný zájem na tom, aby kdesi vznikla společnost s lidskou tváří a k tomu s odpuštěním socialistická. Podporuje vše, co oslabuje SSSR. Proto má jeho oblibu Ceauscescu, který se brání proti přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy na území Rumunska. Když se stane postradatelným, nikdo proti jeho odprásknutí neprotestuje.
Pražské jaro nemá žádný reálný program s výjimkou Klubu 231, který hájil zájmy nestraníků, kteří žádali rehabilitaci. V dubnu sice vzniká Akční program KSČ, ale ten je o krok za vývojem. Padesátá léta byla o jednu generaci zasunuta do minulosti a souboj dvou skupin komunistů byl pro většinu obyvatel nezajímavý.
S velkou mírou jistoty lze říct, že lidé očekávali, že bude pokračovat uvolnění šedesátých let a že budou odstraňovány ty největší hlouposti, které předcházející režim nashromáždil. Stejné lze nepochybně platí i o smyslu cinkání klíčů v roce 1989.
Obě éry spojuje absolutní nepochopení velmocenských zájmů a principu omezené suverenity, která je základem pro nakládání s malými státy.
Československo roku 1968 se chovalo tak, jako bychom hráli proti Varšavské smlouvě hokej nebo fotbal. Naši politici zapomněli na to, že jde o daleko větší hřiště.
Spojenci tehdy Československo varovali, že vládnoucí moc ztrácí kontrolu a tím ohrožuje globální zájmy Varšavské Smlouvy (tedy SSSR).
Lze předpokládat, že stejná varování přicházejí v současné době z NATO (tedy USA): Nesmíte připustit referendum o vystoupení z této organizace. Nesmíte ztratit kontrolu ve vlastní zemi. Současní nohsledové to chápou stejně tak jako jejich (konservativní) předchůdci v roce 1968.
21. srpen 1968 přišel pro většinu lidí nečekaně. V noci jsme slyšeli letadla, viděli tanky na ulicích a byli jsme nasraní, že si někdo dovolil jít na naše hřiště.
Netušili jsme, že šlo o obnovení hraničních patníků na rozhraní dvou světů, které dělila železná opona.
Invaze vlastně nebyla válečnou operací v pravém slova smyslu. Šlo o historicky výjimečnou událost, protože vojáci měli povel nestřílet. Proto mohlo dojít k diskuzím na ulicích, jízdě na tancích a jejich zapalování před rozhlasem.
Z vnitropolitického hlediska znamenala léta 1969-70 zlom ve vztahu veřejnosti ke komunistické straně. Nastalo švejkovské období, kdy občané podepisovali souhlas s „přátelskou pomocí“, ale upřímnost takového prohlášení nikdo nezkoumal.
Heslo „Jsme s vámi, buďte s námi“ bylo rychle zapomenuto. Mezi komunisty zase byli vítězové a poražení, ale to se většiny lidí netýkalo.
Došlo k normalizaci poměrů, která vlastně pokračuje až do současnosti. Žádná moc nemá zájem, aby lid do něčeho šťoural. Proto je tak vychvalován ideál dvou stran, které se střídají u moci. Monopol jejich moci je v podstatě neohrozitelný.
Normalizace byla výslednicí mezinárodních tlaků. Můžeme ji chápat jako pragmatický Husákův tah, jímž dokázal, že Západ ani Východ nemají důvod zasahovat do vnitřních poměrů v Československu.
Z mezinárodního hlediska neměl 21. srpen přílišný význam, protože status quo pokračoval až do roku 1990. Daleko větší dopad mělo zatažení Sovětského svazu do války v Afghanistánu (1979). A samozřejmě nástup Gorbačova, který hloupě nalítl na úsměvy západních politiků.
Současný výklad 21. srpna je čistě propagandistický. Media nemohou napsat, že se tehdy lidé postavili za (nenáviděnou) komunistickou stranu. Je těžké psát pravdu, je-li zaškrcena zákonem o protiprávnosti režimu 1948-89.
Idealista může chtít, aby se to, co se stalo nám, již nikdy neopakovalo. Jenže to není lehké. V roce 1989 jsme našli nový velký vzor a tak znova držíme hubu a krok.
Chvíli po sametu došlo k invazi Panamy. Během několika týdnů bylo zabito na 4000 lidí, zlikvidován bývalý agent CIA Noriega a nový president složil přísahu na americké vojenské základně.
Není známo, že by proti tomu protestoval Havel nebo jakýkoli jiný posametový politik. Polistopadová moc nekritizovala zpustošení Sýrie, Libye, Iráku a Afghanistánu. Bylo nám jedno „rozkulačení“ Jugoslávie.
Mohli jsme se z 21. srpna poučit a zachovat si alespoň špetku mravnosti. Bohužel jsme to neudělali. Nedokážeme se dívat dál než na přemalované stopy střel na sloupech Národního muzea a pár zašlých fotografií.

 

A jak dodatek něco ze Strakonicka: