Letní projížďka po Krymu, pokračování


kterouž vykonal a popisuje prof. dr. J. B. Lambl.

O r i a n d a  (nová) *) patří v tuto dobu velko- knížeti Konstantinu Nikolajeviči, náčelnému admirálu loďstva ruského, a poskytuje cestujícímu bohaté pochoutky svými přirozenými krásami i svými architektonickými děly; ano i starožitnost má tu své representanty; neboť spanilomyslný majitel ozdobil letní sídlo své drahocennými památkami z Pompejí, jakož vůbec mnoho zde ve slohu pompejských nalezenin zbudováno. V parku pasou se stáda přívětivých sajek č. gazel a na jednom z vyvstávajících hřbetův skalních postavena jest krásná bílá retonda, z nížto otevírá se rozhled na daleký pruh jižného břehu krymského, jenž poset je lesy, háji, vinicemi a vilami.

Před tímto velikolepým sídlem k západu rozkládá se stará Orianda, kterou sice příroda neméně štědře obdařila malebnými partiemi, kde však majitelka, velkokněžna Jelena Pavlovna, dosud nevynaložila tolik na okrášlení.

Za to stkví se co hvězda první velikosti na jižném břehu  L i v a d i a.

Od různých majitelů přešla Livadia konečně z rukou krásocitného Lva Potockého v majetek císařský, a nyní tu vidíme dva nádherné „dvorce“, jeden náležející panující gosudarini císařovně, druhý velkému knížeti následníkovi. Tu pod jménem dvorce čili letohradu arci dlužno rozuměti spíše osadu císařskou se vším, co družina velmocného vladaře na několik neděl letního a podzimního pobytu potřebuje, nevyjímaje tudíž ani vilu pro ministra domu hraběte Orlova, budovy pro veškeré komonstvo dvorské, a valný počet vojska, pro něž tu zřízeny jsou kasárny, konírny, plynárna atd.

Oba paláce jsou zbudovány ve slohu maurském s hojným upotřebením bujné vegetace, kterou shledali jsme v čarokrásném souladu s architekturou. Procházky a projíždky po rozsáhlých sadech, přístup k moři oplachujícímu nohy Livadie. dvorní ekonomie s krásným, po lučinách pasoucím se dobytkem allgavského plemene a velikým drůbežníkem, ukrývajícím všechny vzácné druhy kuřat, kachen i ostatního domácího ptactva, a ze všech míst přerozkošná vyhlídka na různé strany, k severu pak vysoké stěny Jaily, chránící tento útulek před bórou a stepnými mrazy; toť jsou ta kouzla, kterými se tu baviti může oko cestovatelovo po více dní.

K císařským budovám a sadům přidružilo se v posledních dobách ještě nové, asi o 1000 stop výše ležící letní sídlo císařové, E r e k l i k, v němžto zřízeny jsou místnosti toliko na několikadenní pobyt, nicméně však postaráno jest o pohodlí vznešeného obyvatelstva způsobem císařským. Všady vidíme telegrafické spojení, jdoucí od jedné budovy ke druhé, do kasáren, do koníren, do kuchyně, do lékárny, zkrátka na všechny strany, s nimiž může nastati potřeba okamžitě mluviti. Patrnoť, že Ereklik, podlé své vyšší polohy, má již vegetaci podstatně jinou proti tomu, co roste dole v Livadii; a právě tento klimatický rozdíl byl prý vyhledáván k vůli zdraví císařské majitelky. Ano právě se jedná o úpravu ještě výš položeného kraje, nazvaného P e r d i k u 1, který 3000 stop nad hladinou mořskou se rozkládaje jest již spojen klikatou, překrásně založenou silnicí s ostatními částmi Livadie, a bude tvořiti takořka třetí klimatické patro letního sídla císařského. Perdikul už leží pod temenem Jaily, asi 4500 stop vysoké, a silnice tu založena generál-inženýrem Šiškovém (jemuž děkujeme kartičku v 2. čísle t. r. podanou), vede přes Jailu do B a ch č i s a r a j e, a patří k oněm kulturním dělům vlády ruské, o něžto panující císař s obzvláštním zalíbením dbá a kterou skutečně sám sobě též nejtrvalejší pomník postaví na půdě druhdy tureckým panstvím úplně zanedbané a zkažené.

Historie devatenáctého století musí konstatovati tu pravdu, kterou jsme na celé své pouti po těchto jižních částech ruského mocnářství při každém kroku shledali, že kdekoli Rusko ovládlo půdu druhdy tureckou, tam již postavilo pomníky své opravdu civilasační činnosti a otcovské péče o blaho národa. Ať si mluví a píšou západní Evropané o ruském „barbarství,“ ať hájí Anglicko a jiné velmoci panování půlměsíce v Evropě z důvodů svých jakýchkoliv: tolik je jisto a nepopíratelno a není k tomu potřebí slovanského smýšlení ani zvláštní sympathie k Rusku: že kde panuje Rus na bývalém území tureckém, tam že se zmohla bezpečnost osobní, tam se zavedly silnice, mosty, pošty a dobré přístřeší pro cestující, tam zahostila se kázeň, čistota a pořádek. Раk-li spojené velmoci evropské uznaly v polovici tohoto století za potřebné, zakročiti Rusům cestu v tomto jejich díle civilisatorském, posloužily tím Evropě přešpatně, a z rozvalin sevastopolských nemůže jinak nežli povstati znovu mocné ohnisko, jenž šířiti bude a chrániti vzdělanost a činnost proti surové lenivosti osmanské, – a bude Sevastópol, čím jej Kateřina II. učiniti rozkázala, místem slavným.

Slunce sklánělo se již k horám, když nás dovezl izvoščík do  J a l t y, hlavního to cíle naší cesty, v němžto hodlali jsme pomeškati více dní, bychom okolí znenáhla seznávali.

Jalta jest dnešního dne pro bavící se svět ruský asi to, co Biarritz pro Francouze a Ostende pro střední Evropu. Toliko rozsáhlostí svou nemůže měřiti se malá dosud Jalta s oněmi městy, za to však okolím svým daleko je převyšuje; a líbezností podnebí vyniká nad nimi vysoko.

Ráz města tohoto jest na první pohled velmi orientalský, – tatarský – neboť rozhodná většina lidu po městě se objevujícího pamatuje oděvem svým na Turecko. Avšak vyjímaje oděv a některé způsoby živobytí, poznáváme hnedle, že národ tento nemá mnoho společného v sobě s mohamedánstvem, ba fisiognomie ihned bijou do očí a svědčí patrně, že jest původ lidu tohoto jinde nežli mezi Turky mongolského původu. Všechno obyvatelstvo vyznamenává se neobyčejnou krásou; tváře mužův, i těch nejsprostších a nejotrhanějších proletářův, nelze jinak nazvati nežli řeckými; a nesčíslněkráte zastavili jsme na ulicích, všímajíce sobě těch apollonských hlav, na nichžto nebylo ani jedné črty proti typu hellénské pravidelnosti.

Vskutku dějiny Krymu podávají rukojemství, že turectví nezanechalo zde v krajinách horských – kromě stop sveřepého vandalismu – mnoho trvalých památek svého panství, nejméně pak své krve. Od nepamětných, báječných dob, od nichžto zbývají po celém poloostrově rozvaliny staveb tak zv. cyklopických, objevujou se Řekové (Helleni) co páni a osadníci Krymu již v VII. století před Kristem. Na tyto pilné a příčinlivé obyvatele poloostrova Tauridského doráželi ze severu divocí L e s t r i g o n i. Za časů prvokřesťanských byli tu pány Římané a v XI. století po Kristu vládli Krymem „trapezunští imperatori.“ R. 1333 bylo zařízeno křesťanské biskupství pro tuto zem a „ostatní části Gothie.“ (Gothia nazývala se část jižného Krymu od Pundaku k Balaklávě), a 30 let později bojoval tu Olgerd Gedimin Litevský. V 14. a 15. věku však byli tu Janované, z jejichžto časův, jako z řeckých, zachováno jest přemnoho budov, pevností a jmen místních dílem původních, dílem přetvořených v italské zvuky. Turci, totiž mohamedáni asiatští, zavládli Krymem teprve roku 1475 a drželi poloostrov asi 300 let, avšak neosadili ho kromě stepných částí svým lidem mongolským, nýbrž opanovali a na mohamedánskou víru násilně obrátili lid hellenský zde v horách usídlený. Konečně, když vzalo panství půlměsíce za své, a Rus stala se zde pánem, přivábila Kateřina II. ještě nové hellenské osadníky na Krym, tak že obyvatelstvo nynější v krajinách horských dlužno považovati za potomky staro i novořeckých přistěhovalcův, nikoli ale Turků mongolských, ačkoliv se všem vesměs říká „Tataři.“ Tito pak, co jich zbývá ještě v severné části Krymu, nazývají se stepnými Tatary, a sami nepřiznávají horským krajanům svým jména Tatarů, nýbrž říkají jim  T a t i.

Po válce krymské, v roce 1860-1862, začala z Turecka silná agitace mezi tatarskými obyvateli poloostrova pro vystěhování se do Bulharska, a přiměla valnou část, okolo 100.000 duší, k tomu, opustiti rodný tento kraj, a vyměniti své dědiny za darované jim v Turcích pozemky. Celé vesnice tím úplně spoustly a stojí do dnes bez obyvatelstva, které se tím skoro na polovici ztenčilo, arci že toliko odešli lidé z ubohé stepi, nikoli v krásného kraje horského, kde sídlí mohamedánstvo hellenského původu, kterému se nechtělo a dodnes nechce opustiti tyto živné vlasti.

Ačkoliv agitace turecká dosud se pozoruje, tak zdá se, že na horské Tatary nemá více vlivu: oni jsou spokojeni, majíce v náboženském ohledu úplnou volnost, a v bezpečnosti majetku svého více jistoty nežli kde jinde.

Ubytovati se v Jaltě možno nyní velmi snadno, i když je větší nával hostí, jako za našeho pobytu. Jsou tu veliké hostince, ba ohromné hotely, větším dílem akciové podniky, kterým, jak se zdá. výborně se daří. Největší, „Gostinica Rossia“ jest nádherná budova na pravém břehu řeky, která se tu do moře vylévá, a na jejížto deltě Jalta se rozléhá. Zřízena jest od petrohradského „Tovaryšstva pro spolopůsobení k rozprostranění živobytného pohodlí“ a uhostiti může za ceny střední i vysoké (až do 10 rublů denně) cestující všech tříd. Mimo „Rossie“ jest tu několik menších hostinců, jakož „Edinburg“, velmi slušný hostinec většího druhu, kde po 1 – l½ – 3 rublích možno míti pokojík o 1 posteli denně.

Kdežto hostinci jest, ač ne právě příliš lacině, postaráno o pohodlí cestujících, zařizujou si privátníci pro delší pomeškání na jižném břehu v Jaltě letohrádky menší a větší, a město tím nabývá vždy více rázu místa lázeňského se všemi přídavky, jež vyžaduje obecenstvo ku své zábavě. A takovýchto nových osadníkův zdá se byti nemálo, soudě podle cen pozemkův. Jestit v Jaltě tohoto času veliké prostranství, vesměs pěkná poloha pro villy a letohrádky (dači) na rozprodej, a sice od 300 až do 1500 čtver. sáhův, kdežto sáh stojí od 1½ ruble až do 7 rubli (od zl. 2.40 až do 12 zl.).

Tyto pozemky nalézají se na pěkně položené stráni, po pravém břehu řeky Učan-ku, a mají skoro všechny vyhlídku na město i na moře. U samého moře, rozumí se, jsou již pozemky o mnoho dražší, ačkoliv i tu jsme viděli ještě dost země neosázené a nezastavené. Podobně má největší jaltinský gruntovník hrabě  M o r d v í n o v, ještě velmi mnoho území na prodej.

Mořská koupačka jest v Jaltě jednou z nejpřednějších příjemností. Břeh u města jest tak mělký а k tomu drobno-písčitý, že možná skoro bosou nohou zcela pohodlně, vsak v plstěných pantoflích mnoho sáhův daleko do moře jíti, nežli voda člověku po pas dosahuje, a proto jest viděti celý den, zvláště pak v době před polední, hejna koupajících se, kteří mají pro svlékání se na břehn pro mužské a ženské zvláštní oddělené budky. Když jsme se v druhé polovici srpna koupali, měla voda vždy líbeznou temperaturu + 20 až 25oC.

Ovoce všeho druhu již se prodávalo na trhu, též hrozny už byly na prodej, a mohli jsme nejlépe posoudili, co krajina rodí. Nalezli jsme mnoho a pěkných druhův jablek, hrušek i peckového (slívového) ovoce, zvláště pak pěkné vlaské ořechy. Na vozíkách tatarských viděli jsme veliké množství arbúz (vodních melounův), dýní, kapusty a různých zahradnických plodin pro kuchyně; jiné vozíky zase byly plny obilí (hlavně kukuřice), bramborů, másla a tvarohu. Také dříví neštípaného nabízeli Tataříni plné vozíky, a kdykoliv se který z těchto primitivných, úplně ze dřeva, beze všeho železa zhotovených povozův, madžary nazvaných, linul z místa, rozléhalo se nesnesitelné skřípání a vrzání jeho koleček, nikdy nemazaných.

Velmi čilý ruch jevil se všady po ulicích Jalty za doby našeho pobytu; pestrá směsice domácích a cizích krojů a uniforem svědčila o povaze místa ze všech konců navštěvovaného. Často potkávali jsme osadníky venkovské, vynikající slušnějším oděvem a ozdobené na šiji památnými penězi. Jeden z nich. jehož jsme oslovili, tážíce se, co má za význam jeho dekorace, poučil nás ochotně čistou ruštinou, že je starostou bajdarským, a chystal se tu k uvítání velikého knížete Konstantina Nikolajeviče, jejž ty dni čekali.

Nebyli jsme v Jaltě ještě ani celých 24 hodin, a již jsme opět zakusili vzácného výjevu přírodního – bouře s blesky a deštěm. Vůbec po celou dobu pobytu našeho střídaly se teplé deště s bouřemi a slunečnými chvílemi, tak že hřbety Jaily. vypínající se mohutné nad Jaltou a vůkolím. takměř každou hodinu na se brali jiné roucho: tu temné mračné, tu světlošedé. mlhovité, tu zase jasně sluncem ozářené.

Mezi četnými obrazy horských krás. jimžto se oko z doliny obdivuje, vyniká daleko vidný vodopád potoka  Y č a n s u, jehož vyobrazení podáme v piíštím čísle.

Tento potok vzniká ve vysokých roklích hřbetův Jaily, a vrhá se s kolmé skalné stěny mohútné hory Aj Vasilja z výšky, asi 400 stop obnášející, do hlubiny, a jest odevšad na vzdálenost asi 7 verst (jedné míle) dobře rozeznati jeho vrchní část tekoucí a spodní na prach rozptýlenou, která uprostřed hustého lesa zase se sbírá v potok. Tento pak rozkošným údolím spěchá do moře, do něhož se vlévá v samém městě Jaltě.

Bouře a lijáky několikráte za týden rozproudily prameny Yčansu v takové míře, že se pak vodopád skvěl u velkolepé mohutnosti, a proudy jeho přihrnuly neobyčejné spousty kamení i bláta do samého moře, kteréž po ten čas v širokém polokruhu zbarveno bylo žlutou hlínou, majíc břeh vysoko zanešený náplavem.

Zajímavost svého druhu poskytuje cestujícímu procházka do údolin, které ústí v Jaltě, a z nichžto jedna vede do vesnice D ěr e k o i. Tu jsme našli vedle chudých chatrčí tatarských již také úhledné domky a letohrádky panstva, zejména obydlí m u s t a f у, zbudované v byzantinském slohu poblíže mohamedánské modlitebny, stojící u prostřed hřbitova. Chlapec tatarský, shlídnuv nás a poznávaje zvědavé cizince, ihned k nám přiskočil, a klíče v ruce ukazuje dával nám. – jelikož jsme ani my tatarsky neb řecky, ani on rusky nerozuměli, rukou na srozuměnou, že nám ukáže džamii čili mešetu. Přijavše nabídku vkročili jsme dovnitř a viděli tu po podlaze rozestřené koberce rozličné quality, náležející bezpochyby různým bohatším i chudším sousedům, by na nich usadivše se modlitby konali. Též na  m i n a r e t jsme si vylezli a tu přes všechny stromy a sady v údolině viděli jsme až k Jaltě a dále na hladinu mořskou, majíce vskutku čarokrásný pohled na jih; po stráni pak rozložena ležela před námi vesnička, jenž zdaleka nikterak našim osadám se nepodobala, nýbrž vypadala jako tábor stolův větších a menších, na nichžto nasypáno jest na 1 – 2 stopy země a pod nimi – obydli Tatarův.

Takový jest charakter všech vesnic tatarských, a skoro na každé chatrči, jejížto kryt tvoří vodorovnou plochu, leží válec, kterým po deštích země se uvaluje, upěchuje a urovnává. V krajinách však skalnatých jest jiný způsob architektury vesnické; jsou to „peščery,“ totiž do skal vtesané otvory a jeskyně, v nižchto Tataři bydlí a které mnohdy v strmých skalách tak jsou umístěny. že jako soustava vlaštovičích hnizd v povětří visí a těžko dostupný jsou.

Že v takovýchto děrách o velikém pohodlí nemůže býti řeči, leží na bíledni. Sami znalcové domácích poměrův vypravovali nám, že k. p. dřevěná podlaha náleží již ku zvláštnímu přepychu u Tatarů.

Nicméně jakkoliv nuzně vyhlížejí příbytky národa Krymského, přece přívětivý dojem působí děti všady se ukazující, zvláště mladá děvčátka s červenými fesy na hlavičkách, z nichžto jim visí do kola vlasy kaštanové, spletené v tenounké vrkůčky. Toto příjemné vzezření pozorovali jsme u všech ženských, které se nám objevovaly, jen stařeny zcela nehezky vyhlížely. Praví se. že tatarské ženštiny již v 30 roce věku svého jsou – starúchy.

Při každé dědině nalézá se veřejná tabulka s udáním počtu obyvatelů. Tak jsme četli, že má vesnička Děrekoj 143 mužských a 145 ženských duší.

Cizé obecenstvo meškající na letním a podzimním pobytě v Jaltě, vyráží se hlavně vycházkami čili vlastně vyjíždkami do příjemného okolí, k čemuž možná dostali za dosti levnou cenu koně s kočárem i koně jízdecké. Zvláště dámám zdá se, že se líbí „verchóm“ totiž koňmo se projížděti, a mívá k tomu každá, nemá-li svého rytíře, aspoň Tatarýna za průvodčího taktéž na koni. Koně, malí pony domácího plemene, jsou dobře krmená hovádka, a chválí se jejich bezpečný krok na úzkých skalných stezkách. Jsou, jako ve všech zemích tureckých, naučeni na tak zvané trtání, rychlý to ale maličký krok, který jest pro jezdce neobyčejné pohodlný a při tom bezpečný.

Mezi potravinami, kterými Jalta nad jiná místa vyniká, jsou mořské ryby všelikého druhu nejlepší a nejlacinější. U samého místa mají rybáři rozestavená v mělké části moře svá tenata, do nichžto se neustále chytají ryby. Tyto pak se vynášejí na suchý břeh a odtud ihned do města na trh, kde možná na ulici pečenou rybu, teplou nebo studenou, každou chvíli koupiti; z ryb obzvláště chutný jest k e f á l. Také pstruhy prý lze snadno dostati, rozumí se z horských potokův, avšak k tomu třeba Tatary zvláště vyzvati. aby jich nalovili.

U samého břehu moře arci rozprostírá se z rybářských míst nesnesitelný zápach nahnilého rybího masa. zvláště zavane-li zefýrek jihovýchodní, který pak celé město Jaltu obtěžuje.

Z Jalty mohli jsme, chtíce nastoupiti již zpátečnou cestu domů, použiti parníkův. plujících mezi Poti a Oděsou, dvakráte za týden; avšak touha, poznati ještě kus klassického jižného hřebu a pak vnitřní krajiny horské, vedla nás k tomu. zabočiti k východu přes Aluštu po silnici, a pak do Simferópole.

Silnice tato, jaksi pokračování oné, která nás ze Sevastópole do Jalty přivedla, vede opět v křivolakých čarách podél moře a u paty hor. zejména pod skalnatými stěnami A j D a n i l a. Na čáře této seznali jsme ještě četná v ohledu národohospodářském i cestopisném zajímavá místa. První z nich je M a s s a n d r a, panství knížete Voroncóva, o němžto jsme se již zmínili, že nás sem odporučil svému řiditeli rozsáhlých zdejších vinohradův a sklepův, panu Chevrierovi. Prohlédnuvše sobě tyto sady, jimž příroda všechno v hojnosti dala, co réva vinná požaduje, a které vedením vtipného francouzského vinaře staly se bohatým zdrojem oblíbených v celém Rusku Krymských vín a závidným důchodem majitele svého, vystoupili jsme ještě o několik stop výše nad mořem. podívali se na ty rozkošné stráně podhorské, kterých nelze jmak nazvati nežli přirozeným ohromným parkem, bohatým na nejbujnější vegetaci, s spojenou utěšenou rozmanitostí orografickou. U starého kostela, pod nimi hrčí ze skály proud pramenité vody neobyčejné mohutnosti a svěží chuti, stojí jeden z nejstarších snad ořechův jižného pobřeží. Obrázek náš ukazuje, kterak ctihodný tento kmet mezi věkovými stromy slouží netoliko ovocem svým a chládkem, ale také co zvonice, neboť jest dosti silnými větvemi k tomu způsobilým. Letohrádky obklopené krásnými květnými sady, procházky a skalnaté krásovidy nalézají se tu v takovém množství, že celý den tu tráviti možná aniž by se všeho dohledal.

Dále k západu zastavilo nás místo M a g a r a č, mezi jehožto rozsáhlými sady nalézá se císařská botanická a štěpařská škola Nikita. Ústav tento zařídila vláda již r. 1812 s účelem, pěstovali a aklimatovati stromoví po krymských krajích, a vychovávali k tomu z mládeže vydatné sadovníky. Učedníci vstupujou sem co malí chlapci, nemající ještě pražádného školního vzdělání, a meškají tu osm rokův. Ústav jest opatřen velmi rozsáhlými sady, jak ovocného tak i ozdobného a jinak užitečného stromoví, pak školkami všeho druhu. Spravuje jej v tu dobu co říditel německo-ruský učenec pan Zobel, a má za zahradníka taktéž ruského Němce pana Clausens, kterýžto poslední nás provázel ochotně po všech částech ústavu. Patří k němu též, co příslušná větev, škola vinodělnaja (vinařská) v Magarači, kde se též mladíci v sklepnictví cvičí. Podivná věc jest, že na ústavu tomto, ačkoliv vláda sama udržuje na své útraty 20 míst chovaneckých, jak nám praveno, není učněm ani jeden tuzemec Tatar, nýbrž že se přihlašujou jen mladíci ruští a něco málo kavkazských rodákův.

Ještě několik verst cesty měli jsme po jižném břehu, abychom dojeli do posledního jeho bodu  A l u š t y.

Cesta se tam klikatí neustále po pěkných dosti, vzdělaných, tabákem, lnem, kukuřicí a vínem posázených krajinách, a jména míst, hor i potoků pamatujou bez přestání na klassické děje, které se ondy odehrávaly. Tak patřili jsme s vysoka ku břehům moře pod horou Ajudagem na malou vesničku P a r t e n i t, kteráž ukazuje jménem svým na „dívčí hrad“ starořecký. Bohužel stojí dnes skoro opuštěna, neboť Tataři skoro všichni vystěhovali se odtud a země jejich skoupil soukromník Rajevský, který tu nyní novověkým způsobem hospodaří. Minuvše tak ohromnou horu A j u d a g, která ze všech stran sklání se do moře svými strmými stráněmi, uháněli jsme do Alušty, kde jsme se rozloučili s pohledem na jižný břeh a na moře, načež zabočili jsme po silnici na sever do vnitra poloostrova.

Poštovní dům v Aluště patří k nejrozsáhlejším, jichžto seznali jsme na Krymu, a pokrmy i nápoje, kterých nám tu – všechno dle sazby ustanoveno – bylo podáno, jakož i pohodlí na dlouhých a širokých pohovkách, zasluhuje všechnu čest. Posilněni a jen mimochodem povšimnuvše sobě starých rozvalin věží a jiných starožitností, nastoupili jsme za soumraku další cestu po „perekladnoj“, totiž na otevřené bričce bez per, do nížto bylo zapřaženo pár pevných koníků.

Náš jamščík (najatý kočí) uháněl po pěkné silnici ostře do hor, které se brzy za doby noční při měsíčku jako příšery okolo nás vztycovaly. Brzy jsme pozorovali ohromnou horu Č a t y r d a g, pod jejímžto temenem klikatí se silnice z Alušty k Simferópoli. Kdyby bylo času bývalo, rádi bychom byli zastavili podívali se na to nebo ono historické místo, jež jsme noční dobou sotva zpozorovati mohli, rovněž jako na znamenité jeskyně vápencové, kterých tu v Čatyrdagu navštěvujou, a v nichžto nalézá se dosud množství kostí a lebek zahynulých tam obětí. – Válečné příběhy a památky z dob, když Rusko zajímalo Krym a když konečně Kateřina II. s Potemkinem tu cestovala, aby seznala své novoruské kraje, dodávají této trati neobyčejné půvabnosti historické, mnohem půvabnější však jest tu příroda. Všady jest potokův a řek s vodopády, všady bohatá vegetace ano i zvěře jelení, kamzičí i jiné dosti, takže jedna stanice, Taušan Bazar, jméno své má od zaječích koží, kteréž tady přehojně bývají prodávány.

Pod Čatyrdagem začíná silnice skláněli se k nížinám, a čím více odstupuje od hor, tím méně, zdá se, dbají o ni posud cestáři, neboť my jsme vystáli na naší perekladné otřesův tak nemilosrdných, že nám tato noční projížďka nikdy z paměti nevyjde. Náš jamščík nedal se od prudkého trysku ničím zdrželi, ať potok, ať kamení, ať hluboká strouha před námi, rychle uháněl přes všechny překážky, takže ráno při východu slunce, když jsme konečně vjížděli do Simferópole, žehnali jsme okamžik, kde po 16-hodinné jízdě se rozloučíme s tvrdým sedátkem tělěgy, a položíme umdlené údy své zase na lavice klidného vagónu, neboť zde již zase byli jsme dospěli do stanice dráhy Lozovo-sevastópolské, na které, putujíce k ní nebyli jsme se dosud zastavili.

S i m f e r ó p o l jest hlavní město gubernie Tavridské, a rozkládá se na řece Salgiru v prostranství dosti značném, neboť domův je tu valný počet, ulice velmi široké a zahrad i zahrádek dosti, tak že pohled na tento obydlený kraj příjemně účinkuje na oko, unavené jednotvárností stepnou, která severně od města se rozkládá a dobré dvě třetiny poloostrova zaujímá.

Život je v městě neobyčejně hlučný, když je trh. O tomto píše ruská cestovatelka, která věrně líčí veškeré poměry, takto: „Ohromné místo, s fontánou ve středu, bývá nabito různoplemenným lidem: Němci a Němky přivážejí na povozkách obili, máslo, brambory; Tataři svými skřípavými vozejky vozí dříví, arbúzy. dýně, kapustu; Židé, Arméni, Rusi, Cigáni, všechno to kupuje, prodává, šumí. Polonahá cigáňata vrtí se okolo kupujících paniček, nabízejíce jim svou úsluhu – odnésti zboží.

„Na zemi viděti celé hory arbúz, dýní, tykví, jablek, hrušek, cibule, česneku, ořechu různých druhův, zelené i červené papriky, rajských jablek atd. Na stolečkách prodávají „všelijakou všelijačinu,“ mezi tím také k i l, totiž zemské mýdlo, kterým myjou se Tatarky i Řekyně v lázních a vlasy sobě vždy koupají. Tu sedí židovky s drobnými penězi, ruské prodavačky s mlékem, zeleninou. Blíže k městu je slyšeti cigánskou hudbu, při které si z kopejtka vyhazujou Tatarýně, cigáni a mnohdy i Rusové, když se podnapili vodkou.“

„Dále, skoro u výjezdu z města, prodávají dobytek. Tu v řadách stojí, hlavy smutné kloníce, voli i krávy ; ještě dále prodávají Cigáni koně, harcujíce na nich před kupujícími. Všechno to pestré, šumné, originálné !!“

Na železnici zatím byla veliká tlačenice, neboť zejtra měli slaviti pravoslavní křesťané „uspenie,“ mariánský to svátek, a hrnuly se valné davy cestujících z celého Krymu a z jižné Rusi do B a c h č i s a r a j e, kde nalézá se staroslavný „U s p e n s k i j  m o n a s t i r.“

Nabyli jsme brzy na své oči přesvědčení, že se nestrachují Rusové žádného nepohodlí, když se jedná o pouť na svatá místa. Vagóny byly nacvokovány ve všech třídách samými „b o g o m o l с i,“ a to jak při vlaku obyčejném, tak i každém „extrenném,“ to jest k vůli pouti schválně vypraveném. Nám přišly tyto mimořádné vlaky velmi vhod, neboť svezli jsme se s jedním ze S i m f e r ó p o 1 e do В a c h č i s a r a j e a s druhým o 12 hodin později odtud do Sevastópole.

Dychtivě rozhlíželi jsme se po krajině v nádraží bachčisarajském, kde je ten slavný „fontán,“ a kde ten čarokrásny chánský palác, i kde monastir. Zatím při samém nádraží není jiné vyhlídky nežli na opuštěný hřbitov s rozvalinami budov jakýchsi, mezi nimiž jevila se chvílemi postava v bílém rouchu jako příšera, pátrající po stopách zemřelých. Město samo se všemi slavnými budovami a starožitnostmi je dobrou půl hodiny vzdáleno od stanice, a ukryto v úžlabině skalní, tak že teprve je vidíš, když jsi u samého.

Život jsme tu arci našli neobyčejně čilý, neboť bogomolcův (poutníkův) se tu za námi i před námi hnalo pěšky, koňmo i vozmo ohromná síla. Ani nebylo možná představiti sobě, kde tito lidé všichni najdou noclehu a přístřeší, neboť o hotelích anebo hostincích třebas jen středního rázu není tu ani sledu. V městě samém prošli jsme dlouhou ulici, kterou teče nevýslovně špinavý, od tatarských jirchářů využitkovaný smrdutý potok, Čurjuk-Su čili gnilaja voda zvaný; ulice však nic méně obydlena jest četným řemeslnictvem. jehožto krámy a zároveň dílny vesměs jsou okolojdoucímu otevřeny, takže nelze lépe stndovati činnost a výrobnost obyvatelstva, jako procházkou po ulicích. Všady na prodej měli původní krymské zboží: mořskou sůl, všechny druhy zelenin, uzenin, pečiva a vůbec potravin, v každém třetím domě kavárna a v ní dlouhé pohovky čili divany a „nargily“ pro hosty, kteří rádi si zakouří na mokro.

Chudého lidu a roztrhaného neobyčejné mnoho tu bylo rozestavěno, zajisté že hlavně k vůli poutníkům, od jejichžto nábožného naladění mysle by se očekávati mohlo milosrdenství, Některé žebračky sobě však při tomto svém zaměstnání neobyčejně hověly. Viděli jsme dvě staruchy seděti na bobečku; před sebou měly dřevěnou mističku na almužny, a – v ústech každá dýmku, z nížto si pohodlně odfukovaly!

Největší část příchozích ubírala se městem dále k uspenskému monastiru, my však zastavili se u „chanského dvorce“ a pomeškali zde chvíli, odpočívajíce v chatrném chládku několika ubohých akaeií a topolů, které tu zbyly z někdejšího snad parku velmocných panovníkův krymských. Že však tito vladaři nevybrali sobě jiné místnosti k založení své residence, a že vůbec tato tak pramálo knížecí tvářnosti má, tomu nemohli jsme se dosti nadiviti.

Celý dvorec i s parkem nezaujímá více místa nežli v našich krajinách některý zámeček velkostatkářský s dvorečkem, nikoli však se zahradami; k tomu jest vtěsnáno všechno do úzkého údolí a na vše strany ohraničeno vysokými, skoro ničím neporostlými stěnami hor, tak že je člověku až úzko, rozhlížeti se po nejbližším okolí dvorce. Kdyby nebylo pestrých a čerstvých barev, kterými jsou natřeny všechny stěny, okna a dřevěné části budovy, těžko bylo by uvěřiti, že to dům panský a že tu mohl sídleti chán tatarský.

Mnohem více nežli tyto chatrné ostatky slávy mohamedánské byl by nás zajímal monastir, avšak ohromná tlačenice na noc a zejtřejší ještě větší davy lidstva odstrašily nás, a my raději snažili se uviděti ještě jednou, nežli Krym opustíme, S e v a st ó p o l; proto jsme spěchali k nádraží, bychom s mimořádným vlakem ještě toho večera tam dorazili.

Za krásné, hvězdami osvětlené noci, přibyli jsme do nádraží, a tu, nemohouce dostati drožky, uposlechli jsme pozvání chlapce, že nás po moři doveze do hostince, i zasedli jsme na „jalik,“ malý to člun, na kterém dva veslaři a jeden kormidelník přeplavili nás po celé „južné buchtě“ až ku schodům „grafské přistáni,“ po nichžto jsme pohodlně vykročili na Jekaterinskou ulici a zašli do čistého hostince Vedova.

Tato pěkná a klidná noční plavba vedla nás okolo pamětihodnosti, o níž zde pomlčeti považovali bychom za hrubou chybu. Byl to nejnovější vynález ruského námořníka Popóva, totiž okrouhlá loď, nazvaná po něm Popóvka. Stála tohoto léta v přístavu sevastopolském a chystala se ukázati své pohyby a schopnosti vrchnímu admirálu loďstva válečného, velikému knížeti Konstantinovu Nikolajeviči, kterého tu právě toho dne očekávali, když jsme my po druhé do Sevastópole přibyli.

Popóvka jest loď nízká, jako ostrůvek, má dva komíny a je opatřena, jak nám vypravováno šesti šrouby archimedickými, hýbe se velmi snadno na všechny strany, pluje velmi rychle a může prý – svým tvarem – vzdorovali bouřím a vlnám mnohem úspěšněji, nežli který koliv jiný koráb podlouhlý.

Když druhého dne vrchní admiral přibyl, bylo celé město na nohou a v nejlepším rouchu. Při jasném povětří připlula loď válečná do přístavu, a výbuchy děl ohlašovaly, že se přiblížil velitel. Popóvka vyplula mu v ústrety a plula tak graciosně a přitom tak klidně, že se bylo milo na ni dívati. Zároveň podána byla měšťanstvem adresa velikému knížeti, v nížto žádali, aby přístav prohlášen byl za volný (porto franco).

Právě když tento cestopis jsme dokončovaly, přinesly noviny zprávu, že vyhověno jest přáním občanstva sevastópolského, a přístav vládou prohlášen jest za obchodní.

Tím poskytnuta jest obchodu nesmírně vážná výhoda, neboť bude moci obilí z jižné Rusi přímo a laciněji dovážeti a na koráby nakládati, nežli dosud přes O d ě s u anebo přes M a r i u p o l. Oděsa totiž má sice přístav velmi dobrý a přístupný, avšak v zimě tam moře zamrzá a přerušuje plavbu. Mariupol zase má v moři Azovském tak mělkou vodu, že musí zboží z břehův po menších loďkách býti odváženo asi 4 versty daleko do moře, a tam teprvé překládáno na koráby, což dovozné značně zdražuje.

Zdá se arci podlé všeho, že milost prokázaná Sevastópoli bude zármutek ploditi v Oděse i v Mariupoli, do této doby slavných obchodních přístavech jihoruských. Dočkali jsme se konečně toho okamžiku, kde nám bylo rozloučiti se s Krymem a nastoupiti cestu zpátečnou. Parníky, kteréž udržuje „R u s s k o j e  o b š č e s t v o  p a r o c h o d s t v a  i  t e r g o v l i“ na Černém moři, konají službu mezi Oděsou a Mariupolem a přistávají dvakráte za týden též v Sevastópoli, i dali jsme se tudíž na cestu po moři odpoledne asi o 5. hodině za překrásného povětří. Toť jsou ty parníky, o nichžto jsme na začátku svého vypravování řekli, že na nich možno dostali se z jižné Rusi na Krym mokrou cestou, kdežto jsme my tuto mokrou pouť nechali až naposledy.

Tyto lodi jsou opatřeny vším pohodlím pro cestovatele, a když je moře klidné, může považovali se jízda na nich za nejpříjemnější ze všech způsobu cestování. Na první třídě má každý cestující své pohodlné lože, a jest takových v každé kabině po třech. Jsou dosti široká, aby si mohl člověk náležitě lehnouti. a tak dlouhá, že může u hlavy nebo u nohou ještě umístili své tlumoky, aby jich měl u sebe. Strava je výborná, čistota příkladná a za všechno jsou ceny poměrně dosti levné.

Netrvalo to ani celý den, totiž od večera, přes celou noc a celé předpůldne, co jsme pluli, zastavivše se jen v noci v E v p a t o r i i nakrátko, abychom dorazili do přístavu v Odese, odkud nás za nedlouho dovezla železná dráha do Prahy tou cestou, kterou jsme na začátku naznačili co nejkratší čáru pro každého, kdo by nabyl chuti, podívati se na čarokrásné krajiny Krymské a na Černé moře.

Světozor, 10 (1876), č. 1, s. 6; č. 2, s. 22; č. 3, s. 35; č. 4, s. 54, č. 5, s. 71; č. 8, s. 119;
 č. 9, s.137.

strejda

Příspěvek byl publikován v rubrice strejdovy cesty se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Letní projížďka po Krymu, pokračování

  1. jaa napsal:

    Strejdo dík. a i když je to na víckrát čtení – dostalo mne :

    Historie devatenáctého století musí konstatovati tu pravdu, kterou jsme na celé své pouti po těchto jižních částech ruského mocnářství při každém kroku shledali, že kdekoli Rusko ovládlo půdu druhdy tureckou, tam již postavilo pomníky své opravdu civilasační činnosti a otcovské péče o blaho národa. Ať si mluví a píšou západní Evropané o ruském „barbarství,“ ať hájí Anglicko a jiné velmoci panování půlměsíce v Evropě z důvodů svých jakýchkoliv: tolik je jisto a nepopíratelno a není k tomu potřebí slovanského smýšlení ani zvláštní sympathie k Rusku: že kde panuje Rus na bývalém území tureckém, tam že se zmohla bezpečnost osobní, tam se zavedly silnice, mosty, pošty a dobré přístřeší pro cestující, tam zahostila se kázeň, čistota a pořádek. Раk-li spojené velmoci evropské uznaly v polovici tohoto století za potřebné, zakročiti Rusům cestu v tomto jejich díle civilisatorském, posloužily tím Evropě přešpatně, a z rozvalin sevastopolských nemůže jinak nežli povstati znovu mocné ohnisko, jenž šířiti bude a chrániti vzdělanost a činnost proti surové lenivosti osmanské, – a bude Sevastópol, čím jej Kateřina II. učiniti rozkázala, místem slavným.

    Kdyže to tam byli?????

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Vybrala jste opravdu kouzelný odstaveček. Na oplátku ukázku ze současnosti, jak to vypadá na území, kde vládnou Ukrajinci:

      To se mi líbí

      • jaa napsal:

        Ale já nic nevybírala. Krym patří k mým oblíbeným místům a proto jsem neodolala a začetla se. A najednou – jako by díra v prostoru a čase. Dnešek v minulosti nebo minulost v dnešku… perfektně sedící … zvláštní.

        A strejdo – víte – nebyl net, film, televize a videa. Ale byli cestovatelé co uměli psát – de fakto – uměli popsat to co viděli slovy tehdejšího člověka.
        Je to tak u všech dávných psavců a spisovatelů – prostě uměli poutavě popsat děj a prostor, aby si to divák dokázal představit a přetavit do toho co znal. Tohle umění se díky filmu, videím a záznamové technice úplně vytratilo, Dnešní psavci to prostě neumí. A protože .si myslí že umí …. no tak smolej ftákoviny furt dokola i když člověk ty jejich výtvory za chvíli zapomene. Neusadí se pomocí vlastní fantazie v těch malých šedých.. a nafurt. Jsou to nejen dávné cestopisy, jsou to i ty kuchařky a další návody – pokud se nad tím trošku zamyslíte. Byli to kromě jiného i mistři slova.
        Už se těším na další – jak doufám že bude.

        To se mi líbí

        • Bavor V. napsal:

          Je mi to jasné. Stejně jako Katy to má „v oku“, tak i vy jste prostě věděla, že „tohle je vono“.

          To se mi líbí

        • strejda napsal:

          Máte pravdu, uvědomil jsem si, že jsem již zlikvidoval až na výjimky všechny zeměpisné časopisy, které jsem si pořídil po roce 2000 a že jich bylo. Neviděl jsem důvod se někdy k nim vracet. Místo toho hledám zapomenuté cestopisy před rokem 1938.
          Pro ilustraci přikládám závěr z článku českého novináře a globetrottera Viktora Mussika o nepokojích Palestině. Vyšel v roce 1937!
          „Toto nové rozdělení země sotva by přineslo obyvatelům Palestiny žádoucí klid. Má-li britská vláda skutečně upřímný úmysl upraviti poměry v zemi, pak se musí nejprve přesvědčiti, konají-li její vlastní orgány povinnosti přesně a nestranně. Více autoritativnosti a konstruktivnosti v britské administrativě je s to vrátiti zemi opět na čas klid. Více není prozatím zapotřebí, neboť vývoj událostí světových spěje k jinému řešení všech těchto sporů.“
          To byl PAN NOVINÁŘ!

          To se mi líbí

    • strejda napsal:

      Koncem 19. století byl viditelný obrovský rozvoj české společnosti. Jedním z aspektů byla i snaha vzdělaných Čechů přispět k povznesení národa. K tomu byla nutná všestranná literatura, tady i literatura cestopisná. Zcestovalí Češi chtěli ukázat svůj pohled na svět, který byl odlišný od pohledu německého, anglického či francouzského. Proto psal i profesor Lambl, budoucí rektor ČVUT. Psali i jiní významní odborníci, Otokar Feistmantel, Antonín Stecker, Vilém Gabler, Josef Štolba a další. Jejich články se objevovaly ve Světozoru, Zlaté Praze, Květech, Národních listech a dalších periodikách.
      Tehdy mělo vlastenectví zcela jiný rozměr a zvuk než dnes, kdy vše relativizujeme a raději hledáme v minulosti to špatné a nepovedené.
      Četba starých českých cestopisů je dnes zážitek, stačí si přečíst Durdíkův popis plavby kolesovým parníkem z Brem do Londýna nebo popis cesty do Bulharska v roce 1873 od Jaroslava Jiráska. Nemluvě o popisu inspekční cesty, tehdy setníka Zacha, Srbskem do tureckého hradu Sokola, popsané Vilémem Gablerem. Je to jako jít do divadla, opona se otvírá!

      Liked by 1 osoba

  2. strejda napsal:

    Postačí Vám toto:
    Světozor 8(1874), č.4,str.42-43, č.5,str.55-56, č.7,str.75-78, č.19,příloha 228
    Digitalizovaný Světozor je na netu nejméně dvakrát, lehce ho najdete, někde dokonce i s OCR, to za doby, kdy jsem to přepisoval, nebylo. Zaručuji Vám, že budete naprosto spokojená.

    To se mi líbí

  3. brtník z brlohu napsal:

    OCR na netu – k použití:
    https://www.onlineocr.net/
    a
    https://www.free-ocr.com/de.html

    zadara – jsou tam jistá omezení, ale pro občasnou potřebu se hodí.

    Třeba se ty odkazy někomu budou hodit. Umí to češtinu – nejen.

    Liked by 1 osoba

    • strejda napsal:

      Také to používám, ale třeba Kramerius již má i vlastní zpracované OCR, které vychází z původní vysoké kvality skenů. Velmi dobře je to vidět třeba na Pestrém týdnu. Viz třeba Mussik. Svět se nám v něčem mění k lepšímu. V něčem.

      To se mi líbí

  4. NavajaMM napsal:

    Pán Bavor, pred bránou čaká jeden 300 rokov omeškaný posol.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.