Putin: Konec iluzí …

Natalia Košeleva:

 

Nikdy jsem od voleb nic nečekala. Všecko je to fraška a cirkus. Poslední prezidentské volby

v Rusku mi ale vnukly naději. Zdálo se, že se konečně nyní podaří zlomit situaci. Konsolidovaný kandidát levice předvede vůli veřejnosti, přičemž ponechá ve funkci nynějšího silného a zkušeného lídra, a ten si uvědomí, že přišel čas k obrození socializmu v jedné jednotlivé zemi. To ale neklaplo. Velmi rychle bylo jasné, že bylo neuvěřitelně hloupé v to byť jen doufat.

Lidský faktor ve společnosti nezrušíte. Ve složitých podmínkách počátku 20. století bolševici dokázali uchopit a udržet si moc, přičemž jim tenkrát oponenti nehrozili zbavením mandátu, ale dokonce života. Vše, co dnes rudí potřebovali, bylo zkrotit ambice, pohnout mozkem a sečíst si 2+2. Nedokázali to. Pestrá levice nedokázala banálně rozeznat důležitost chvíle a zkonsolidovat se kolem jediného kandidáta, třebaže ne ideálního a jejich počínání odpudilo voliče. Výsledek byl zákonitý – elektorát odešel ke stávajícímu prezidentovi, zatímco levicové síly díky vlastní hlouposti, neschopnosti strategického myšlení propásly skvělou šanci předvést šéfovi země slunečný stav společnosti – její zřejmý příklon k levici.

Byla jistá naděje na výjimečné intelektuální vlastnosti Vladimíra Vladimíroviče, že sám zpozoruje a dovtípí se, že přišla doba k obrodě socializmu v jediné zemi. To se ale nestalo. Prezident považoval levicové nálady ve společnosti za stejný šumový jev, jakým jsou nálady liberální, a začal budovat ruskou společnost podle vlastní představy. Ale on, při veškeré mojí úctě a osobních sympatiích, zdaleka není géniem budování státu. Maximum, čeho je schopen, je to, co dělá – zachovat a vylepšit stávající, podle svých představ o okolním světě. Jaké ale má představy? Především je třeba pochopit, že není tvůrcem, ale sloužícím, kterého – jak ujišťuje Michail Chazin – postavili do role arbitra na mocenskými seskupeními. Proto se dalo očekávat, že ve svém jednání při reálném reformování a modernizaci Ruska bude pokračovat v režimu pro něj typickém – potlačovat a vyrovnávat. Jestliže přitlačil na liberální skupinu přes bratry Magomedovy, musel přiříznout i jejich soupeře, aby moc nevyrostli. A tak Vladimír Vladimírovič vystoupil s projevem o tom, že státní společnosti zabírají prostor určený malému podnikání. A máte to. Kdopak tam ujišťoval, že levicový obrat je jediný možný a nevyhnutelný?

Já jsem, upřímně řečeno, hned nepochopila, co to je – levicový obrat v dnešních pdmínkách?

Totální  znárodnění a posílení moci státu jako hlavního vlastníka všech podniků (s průvodním posílením skupin přisátých ke státnímu majetku)? Kde je ale záruka, že státní kapitalizmus bude právě sociálně zaměřen? Například Sečin (ředitel Rosněfti) se nepodobá plamennému Iljičovi. A co když lze nastartovat programy sociální pomoci i bez posilování role státu, jako je tomu v Evropě?

Tak v čem je tedy levicové zřízení? Kapitalistická podstata společnosti zůstane nedotčena a tak jako nastartovali sociální programy, tak je i vypnou? Toho jsme byli přímými svědky, když sociální programy na Západě, fungující v dobách SSSR, byly rychle zrušeny po jeho zhroucení. Takže, jaké kroky M.Chazin od prezidenta očekával, když očekával jeho levicově-konzervativní obrat?

Nechápu. A to v situaci, kdy si dnes málokdo představí, jakýže to má být levicově konzervativní stát v dnešní historické etapě – a zda je vůbec možný.

Obraťme se k mojí oblíbené historické praxi 20.století. Ta nám ukazuje, že vznik levicových kapitalistických (!) států sovětského typu probíhal jen po ničivých historických kataklyzmatech, jakými byla 1. a 2. světová válka. A přitom jsou vzniklé státy v historických měřítcích nestabilní a směřují k přirozeně kapitalistickému stavu – imperializmu, globalizmu. Důvodem je, že socializmus je variantou kapitalizmu, přesněji – jeho kritická odchylka, vznikající ve složitých krizových situacích. Silně oslabené elity nejsou schopny si udržet moc (vzpomeňme si na začátek roku 1917 v Rusku nebo léta 1945-46 ve Východní Evropě) a ta přechází do rukou lidu. Po nějaké době skupiny, které se znovu dostaly k moci, stávají elitními skupinami, které berou do správy majetek, aby si ho později přímo přivlastnily. Ruská lidová moc se udržela ještě docela dlouho, domnívám se, že m.j. z důvodu obrovského obětavého úsilí, vzniklého v důsledku neuvědomělého využití komunistických způsobů hospodaření (družstva, kolchozy, komuny) v rámci socialistické formace. Ale slabá teoretická příprava vůdců země neumožnila rozpoznat potenciál této formy hospodaření a její historický význam. V důsledku toho byly podniky v kolektivním vlastnictví zničeny nebo reformovány s degenerací podstaty.

Vraťme se ale k V.V.Putinovi.

Co to vlastně dnes předvádí? Především vidíme, že oslabuje stávající mocenské struktury, přičemž je jedno, k jakému politickému spektru politické duhy patří – zkrátka je nerozlišuje a nedělí.

Vytváří si novou vrstvu malých a proto jemu osobně oddaných vlastníků, podle možnosti si podřizuje elitární sekupení a staví stát nad všecky hráče. Copak nám to jen připomíná?

Bohužel, to, že sledujeme zdaleka nikoli levicový obrat ruské moci, ale spíš pravicový nebo krajně Pravicový.

Dnešní stav Ruska připomíná silně stav Německa období císaře, nebo dokonce Výmarské republiky. Pozdní vstup národních elit na už obsazené trhy, podřízené postavení v důsledku porážky ve válce, touha širokých mas po revanši, posilování národního kapitálu přes rostoucí vojenskou sílu. K čemu vedly takové podmínky rozvoje německého státu, to nikdy nezapomeneme.

Musíme ale chápat, že dnes Rusko touto cestou jde.

Výměna úderů mezi ruským národním státem a globalistickými elitami teprve začal. Podle mého Uvěznění dagestánských bratrů byl krok situativní, asymetrickou odpovědí na řadu diverzí na veřejných místech v Rusku, v jejichž řadě stál i Kemerovské nákupní centrum. Putinův úder na globalistický byznys přinesl dva průběžné výsledky – posílení  antiglobalistických seskupení uvnitř Ruska a provokování zahraničních globalistů k odvetnému úderu. Úprava prvního faktoru byla oznámena v jeho projevu ve Státní radě, kde státním společnostem oznámil, že se o svůj koláč budou dělit s malým byznysem. Ale odveta globalistů za svoje „koně“ stále ještě čeká. Pokud přiletí ve formě omezení národních kapitálových skupin na dnešním trhu, lze směle prohlásit, že Rusko udělá další krok ve hnědém směru.

Myslím si, že na tomto místě nou mí oponenti definitivně dopálení a ochotní zaházet mě shnilými vejci, případně na místě roztrhat. Budou mě obviňovat, že jsem nečetla  Dimitrovovou definici, že kecám a pomlouvám. Pojďme si to v klidu rozebrat bez historicky vzniklých označení, pojďme nevěřit práskaným formulacím, jakkoli jsou elegantní a pasionální, ale vlastním očím a historickým zkušenostem. Pravicově konzervativní stát může existovat ve dvou formách. První je oligarchický imperializmus, kde si mocenské skupiny podřídily státní moc a vrtí jí podle svých zájmů. Nám nejbližším příkladem bylo skomírající Ruské impérium. Rusko-japonská válka, imperialistická světová válka, to vše dělaly ruské imperialistické skupiny z vlastní iniciativy a ve vlastních zájmech. To ale probíhalo v podmínkách velmi slabého a neschopného vůdce země.

Nynější vládce je plně akceschopný a dávno potlačil ruské oligarchy, teď dorazí poslední, výhodní globalistické klany, ale na oplátku budou globalistické klany vyhozeny ze světového trhu.

To povede k aktivizaci druhé formy existence pravicově-konzervativního státu – fašizmu. Je velmi pravděpodobné, a ten fašizmus dokonce nejspíš nebude podobný německému nebo japonskému fašizmu první poloviny minulého století. Národní elity budou zkrátka dýchat podle povolení a rozpisu. A potom mu oznámí, že: – za věrnost jemu přišli o výhodné koncese za hranicemi našeho impéria, že trpí útlakem se strany cizozemců a jejich pomocníků. A car, aby jim zajistil rozvoj a rozkvět, začne utiskovat tyto cizozemce. A konkrétní mladí ruští chlapci budou umírat za konkrétní zájmy  Rotenbergů“. Za nové Cušimy^*) a turecké průlivy. A není důležité, kdo začne první. Možná, že dokonce ani  ne my  – ale co to mění?

Pokud si myslíte, že ruské národní elity jsou jakýmisi dobroději, pak se velmi mýlíte. Zkušenosti našich pradědů, kteří je zakusili v předrevolučních dobách, jsou důkazem. Proč si myslíte, že se lidi tak hrnuli na stavby socializmu s jejich baráky a společnými jídelnami? Bylo to proto, že jejich dosavadní život byl o mnoho horší, než barák, ve kterém se jedna místnost pro rodinu zdála být srovnatelnou s rubljovskými (elitní moskevská čtvrť) vilami dnes. A pokud jde o roztahování se elity v době války, v době, kdy lid hladověl – nebyly to právě ony, kdo tak rozzuřil vojáky, hnijící v zákopech 1.světové války?

Nevím, nakolik uvědoměle globalistické elity dráždí ruského medvěda, nebo to dělají v rámci svých vnitřních potyček, prostě proto, že ztratily strach, ale ony ho skutečně rozzuří.

Podle stejného scénáře bude rozehrána čínská karta. Oni ty Číňany také dopálí. Domnívám se ale, že na rozdíl od reálně neporazitelného Ruska, Čína v tomto zápase problémy nezvládne. Jejím osudem bude buď Rakousko-Uhersko, nebo Osmanská říše.

Mně dávno nedávala pokoj myšlenka, že Rusko jde právě podle tohoto scénáře a ráda bych se mýlila. Ovšem to, co se v poslední době běžně děje, moje předpoklady jen potvrzuje. Nerada bych byla Kassandrou, ale budoucnost je docela jednoznačná.

Je tu další zajímavý aspekt. Při přípravě války má velkou důležitost masáž veřejného mínění. A pravicově-konzervativní  ideologie je v době propagandistické přípravy velmi lákavá. Nepustíme vetřelce, pomstíme se za rodnou krev, atd. Je natolik lákavá, v 1.světové válce všichni evropští sociáldemokraté zapomněli na své internacionalistické principy a začali podporovat své národní státy, a někteří šli přímo na frontu. Podívejte se, co se dnes lije z ruských televizí při všech těch talk-show. Co to je, jestli ne vytváření pocitu nepřáteli obklíčené pevnosti v obyvatelstvu? Zatím se nic zvláštního nestalo, ale ideologická masáž jede naplno. Divné. Kdo ji diriguje? Že by k závěrům podobné mým došli na nejvyšších mocenských úrovních a my jen přihlížíme dávno napsanému scénáři pohybu směrem k válce? Který, vyhnaný na maximum, stejně nevyhnutelně povede k novému roku 1917. Jen nevím, zda k únoru nebo k říjnu.

Podle mého názoru může nohu z plynu kola historie sundat jen neprodlený přechod k rudému projektu. Přitom nikoli k socialistickému nebo komunistickému. Jinak nové kolo povede k opakování scénáře 20.století s jeho zákonitým výsledkem v podobě restaurace kapitalizmu. Kdo ale bude dnes chtít vsadit na kolektivní vlastnictví, kdo se chopí organizace budoucnosti pro všechny? Lidé jsou toho schopni jen v situaci bezvýchodnosti, když jsou jakékoli jiné metody přežití vyčerpány. Jak se stalo v zoufalých dvacátých letech, kdy se ti nejchudší spojili do svépomocných spolků a kolchozů. A teprve po několika letech neúspěšných pokusů o založení sovchozů sovětská moc upřela blahosklonný pohled na iniciativu zdola a začala reformu vesnice v podobě kolektivizace a zakládání kolchozů. Zase, jako v době bolševiků, čím hůř, tím líp.

Možná někoho tam nahoře přestalo bavit čekání, až uzrajeme pro království boží na zemi a rozhodl se nás urychlit? Ale možná, že pokud si pospíšíme a začneme budovat společnost budoucnosti přímo teď, nám dovolí neprocházet znovu oním peklem?

Natalia Košeleva

Zdroj:   https://khazin.ru/articles/10-vlast-i-obshhestvo/58105-putin-konets-illjuzii

*) Bitva u Cušimy je název námořního střetnutí, které proběhlo ve dnech 27.–28. května 1905 v Cušimském průlivu rozhodlo rusko-japonskou válku. Japonské loďstvo admirála Heihačira Tógóa v něm rozdrtilo ruskou 2. tichomořskou eskadru pod vedením viceadmirála Rožestvenského.

 

Překlad:  180415