Oddělení rakoviny

(Moje předmluva: Život se s námi nemazlí a dává nám různě na vědomí, že jsme tu jen dočasně. Ale i tak se dá prožít optimisticky. A nevěřte tomu, že následující povídání je pouhý pesimismus )

Napsal JODA

Oddělení rakoviny se nazývá jeden z románů Alexandra Solženicyna (někdy vychází pod názvem Rakovina). Já sám ležím na oddělení chirurgie a čekám, zda ano či zda ne, budu přesunut na oddělení zmíněné v nadpisu příspěvku (na onkologii).

Varování: kdo nerad depresivní čtení, ať nepokračuje.

Jak jsem se sem dostal? V našem podniku jsme měli velice pečlivou závodní lékařku. Zásadně nikoho nenechala po nemoci jít předčasně do práce. Při nějakém podezření na závažnější problém ihned odesílala příslušného pracovníka na specializované pracoviště. Dá se říci, že několika lidem zachránila život. Také pravidelné preventivní prohlídky neodbývala, naopak konala je pečlivěji, než stanovil předpis. A tak někdy v polovině 90-tých let zjistila, že mám v moči nadbytek bílkovin. Usoudila na problém s ledvinami a poslal mě na specializované nefrologické pracoviště. Tam zjistili, že mi opravdu ledviny pracují hůře, než by měly a od té doby (přes 20 let) jsem byl jejich pravidelným klientem. Každé tři měsíce odběry (moč za 24 hodin, moč ranní, krev do několika zkumavek). Z výsledků rozborů nějakým speciálním postupem výpočítávali funkci ledvin. Funkce ledvin se obecně s věkem zhoršuje, např. 60-ti letému fungují jen na 50%. U mne byly hodnoty 26 – 28%. To bylo ještě dobré. Pokud ledviny fungují nad 20%, nemusí se přistupovat k dialýze (napojení na umělou ledvinu). Nicméně byl jsem neustále varován, že dříve či později budu dialyzován být muset.

Koncem roku 2016 se mi hodnoty zhoršily na 22% a nefrolog vyřkl fatální větu „Při takto zhoršené funkci ledvin máte nárok být zařazen na čekací listinu na transplantaci“. Pro zařazení do transplantačního programu jsem musel absolvovat více než 10 různých vyšetření. Při jednom z nich (UZ ledvin) objevili něco podezřelého na levé ledvině. Ihned druhý den jsem byl pozván na podrobnější vyšetření (na CT) a jeho výsledek byl zhodnocen slovy „zhoubný novotvar kulovitého tvaru o průměru 4 cm“.

Jak jsem zprávu přijal? Nejdříve naštvaně, já jsem totiž při svých 60-tých narozeninách vyslovil přání dožít se sedmdesátky v relativně dobrém zdravotním stavu a pak děj se vůle boží. Tu zprávu jsem se dozvěděl dva měsíce před sedmdesátkou. Potom až překvapivě klidně. Asi je to tím, že jsme v naší rodině proti podobným zprávám obrněni. Manželce objevili v roce 2001 rakovinový nádor v děloze, odoperovaly ho a dosud žije (ta manželka).

Co následovalo? Předoperační vyšetření, naplánování operace a konečně vlastní operace, při které mi chirurgové spolu s nádorem odstranili půl ledviny. Nádor byl poslán na histologické vyšetření a čeká se na jeho výsledek. Podle chirurgů však jde na 99% o zhoubný nádor. Ale to ještě neznamená, že budu muset nastoupit na onkologii, pokud nádor ještě nemetastázoval, což je, opět podle chirurgů, nepravděpodobné.

Jaké to má pro mne důsledky? Mohu zapomenout na transplantaci. Člověk i s vyléčenou rakovinou nemůže transplantaci podstoupit. Po ní se totiž podávají tzv. imunosupresiva (léky potlačující vlastní imunitu organizmu) a to by byla přímo živá voda pro nějakou zapomenutou rakovinovou buňku. Dalším důsledkem je, že musím s okamžitou platností být dialyzován. Je to logické. Jestliže dvě ledviny mi pracovali jakžtakž, jedna a půl ledviny to nezvládá. Dialýza probíhá tak, že obden jsem vždy na pět hodin připojen k dialyzačnímu přístroji pomocí dvou hadiček, které se napojují na dvojici kanyl vyvedených z krční žíly. Hadičkami se čerpá krev tam a zpět a uvnitř dialyzačního přístroje se z krve přes průlinčitou membránu převádí do dialyzačního roztoku škodlivé látky a voda. Fyzicky snáším dialýzu dobře, ale psychicky jsem na tom zle. Těch pět hodin je nekonečně dlouhých, čas tak pomalu plyne. Já jsem navíc hendikepován tím, že mám rozřezaný bok a musím celou dobu ležet na zádech, která mě šíleně bolí. Mám ale naději, že časem, až se operační rána zahojí, budu převeden na tzv. peritoneální dialýzu, na kterou jsem byl ostatně celou dobu připravován. Ta spočívá v tom, že se do břicha zavede jakýsi šlaušek, kterým se několikrát za den napustí dialyzační roztok do břišní dutiny. Funkci průlinčité membrány zde přebírá dobře prokrvená bránice. Výhodou peritoneálky je to, že se dá provádět doma.

Jaké mám poznatky z pobytu v nemocnici? I v nemocnici středně velkého, neokresního města (35 tis. obyvatel) se dá provádět úspěšná diagnostika a zvládnout poměrně složitá operace. Dobré poznatky mám i s nemocničním personálem. Hlavně sestry byly úžasné. S výjimkou jedné noční směny, kdy se sešly, netáhlo s nešikou, bych je hodnotil na jedničku. Spolupacienti byli různí. Většina slušných, dbajících na pokyny zdravotníků. Ale byl tam i jeden člověk, který tyto pokyny neustále ignoroval. Několik spolupacientů bylo přesvědčeno, že právě oni mají nárok mít ve všem přednost. Kupodivu nikdo a nemocničního personálu je za to veřejně nekritizoval, i když jim samozřejmě v jejich domnělých přednostních právech nevyhověli. Nejvíce mě pobavil 80-ti letý děda. Toho přivezla rychlá se smrtí na jazyku (nemohl dýchat). Lékaři odhalili, že má vodu na plicích. Po jejím odčerpání (tedy hned po tom, co ho doktoři seškrábli hrobníkovi z lopaty) se děda zázračně zotavil a jeho první myšlenka byla, že se musí oholit. Což dělá od té doby svým historickým hlučným holicím strojkem pravidelně. Děda je zřejmě bodrý horal zvyklý vstávat ve čtyři a od pěti už pracovat. Takže nás každé ráno před pátou budí svou ranní hygienou a v půl šesté již pilně telefonuje s manželkou a dcerou.

Jaké otázky zůstávají? Ten můj nádor byl odhalen jen náhodou, i když ve mně rostl asi nějakou dobu. Já jsem již před tím absolvoval několik UZ vyšetření ledvin a nic podezřelého nebylo konstatováno. Vysvětluji si to tak, že tato vyšetření dělala lékařka, jejíž profesí je urologie, zatím co to předtrasplantační UZ vyšetření prováděl zkušený radiolog. Ostatně i rakovinný nádor mé manželky byl před léty také odhalen náhodou. Žena šla na pravidelnou prohlídku ke gynekologovi a překvapila ji prázdná čekárna. Důvod byl zřejmý. Řádného gynekologa zastupovala lékařka-důchodkyně, o níž se tradovalo, že je slepá jak patrona. Protože jsme se chystali na dovolenou, odhodlala se žena jít na vyšetření k této zástupkyni. Ta poloslepá bába okamžitě zjistila, že je něco v nepořádku a poslala ženu na specializované pracoviště, kde odhalili nádor a následně jí operovali. Dostala vynadáno, že přišla dost pozdě, že to tam musela mít již delší dobu a jak to, že její gynekolog to neodhalil již dříve. No gynekolog. My jsme následně zjistili, že to byl spíše farmaceutický dealer. Nebýt té poloslepé zástupkyně, kdoví, jak by manželka dopadla.

Některé kuriozity. I do zdravotnictví dorazila politicky korektivní mluva. Klystýru se neříká klystýr, nýbrž „nálev“. Poprvé mi nějaký doktor nevynadal, že mám nadváhu. Lékař na dialýze konstatoval, že má vyzkoušeno, že lidé s nadváhou snášejí dialyzu lépe než hubeňouři.

P.S. Ten nádor, kvůli kterému mi uřízli půl ledviny, se při histologickém vyšetření ukázal být nezhoubným.