Světová válka ve světle starověkých dějin. část druhá

Předkládám pokračování přednášky Dr. Ant. Koláře o nejen německém imperialismu. Předpokládám, že zde opět najdete paralely k současnosti. Občas bude možné nahradit Němce jinými namyšlenci.

Dr. Antonín Kolář:
Světová válka ve světle starověkých dějin.
Příspěvek k poznání německé mentality.

Tehdy právě počal se zápas mezi Římem a kmeny samnitskými o území střední Itálie, jímž se rozhodlo tém po čtyřicítiletém zápolení o osudech celého poloostrova a bylo založeno panství Římské. Vedle toho odehrává se na jihu neméně velikolepý boj mezi Řeky sicilskými, jejichž síly shromáždil Agathokles, a Karthaginou, jenž se však po mohutných střídavých úderech skončil nerozhodně. Pokus Pyrrhův založiti v Itálii samostatnou Řeckou říši, skončil se nezdarem a vítězstvím Římanů ve spolku s Karthaginskými. Ale hned po vítězství rozpadla se tato koalice a deset let nato Řím, zasáhnuv na Sicílii, učinil krok z politiky italské do politiky světové a tím si určil celý svůj příští osud a zároveň osud celého antického světa.

Ze všech srovnání minulosti s přítomností jest nejvhodnější srovnání vzájemného vztahu mezi Římem a Karthaginou a mezi Německem a Anglií. Poměrně mladé, jednotné Německo, vojensky mocné a rozpínavé, to mladý, vojensky zorganisovaný a rozpínavý stát Římský. Anglie, posměšně nazývaná Němci „státem kramářů“, jest obchodní stát, ovládající veškerá světová moře jako Karthago celou západní oblast moře Středozemního. Když se Římu podařilo uvésti pod svou moc celou Itálii, je pochopitelno, že se jeho imperialistické choutky, jednou projevené, tím nespokojily, nýbrž pokračovaly ve svém postupu dále. Nebezpečnou sokyní v nejbližší západní oblasti moře Středozemního byla Karthago. S ní bylo se třeba vypořádati. Snad cítili Římané instinktivně nebezpečenství ze semitské povahy a kultury pro sebe i celý tehdejší kulturní svět, ale jist rozhodly o zničení Karthaginy u nich hlavně jejich vlastní sobecké cíle, jejich lakota a panovačnost. Nešlo tenkráte o to, bude-li svět foinický i latinský; Semité karthaginští, kteří vedli své války pomocí cizích žoldnéřů, stáli mravně příliš hluboko, aby byli mohli hráti úlohu Říma. Ostatně nestačili na to ani početně. Strach Římanů měl velké oči, viděli v Karthagině nebezpečenství pro sebe v barvách černějších, než v jakých skutečně bylo. Jestliže skutečně zachránili zároveň Evropu od vlivu semitského, jak se jim někdy přičítá za zásluhu, jest to jen zásluhou bezděčnou. Bylo pošetilé, že Řím, jenž nebyl do první války punské mocí námořní, pustil se do války o Sicílii, kterou bylo možno vybojovati jediné na moři – válku na souši bylo možno vésti pouze na pevnině italské – s velmocí námořní. Ale Římané, kteří byli ve vedení války učelivými žáky svých nepřátel, byli odhodláni vybudovati narychlo loďstvo, naučiti se námořní válce od Karthaginských a přemoci je jejich vlastní zbraní. To se jim také vskutku podařilo. Námořní moc kartaginská byla zničena již první válkou punskou. Řím získal nejen Sicilii a Korsiku, k níž brzy na to se přidružila Sardinie, nýbrž stal se i zároveň velmocí námořní. V druhé válce punské nebojovalo se na moři již ve větším měřítku; Karthago vedla válku jen proto, že její vůdcové měli v Hispanii silné pozemské vojsko.

Podobně Německo ohrožovalo více Anglii než samo bylo jí ohrožováno. Úspěšnými válkami zmohutnělo politicky i hospodářsky. Tlačilo se na východ, na Balkán, kde Rakousko bylo jeho exponentem, a dále do Turecka a tím na dálný východ k zálivu Perskému. Poněvadž však usilovalo o to, míti co nejvíce osad, potřebovalo silného loďstva k jejich ochraně a pak proto, aby si uvolnilo cestu na západ, v které mu překážela Anglie. Na ni narazilo jako na nejbližšího soupeře, s nímž nutno se v přední řadě vypořádati. Proto hledělo se jí přizpůsobiti a státi se silnou velmocí námořní, ježto mezi Německem a Anglií mohlo býti rozhodnuto jediné na moři. Světová válka však zhatila tyto jeho plány. Okamžik k válce pozemské s Francií a Ruskem byl tak vhodný, že si Německo nemohlo vyčíhati příznivějšího. Proto nečekalo, až bude na moři ještě lépe připraveno a vrhlo se do války.

Tím se však připravilo o výsledky svého horečného zbrojení na moři, jež kdo ví nebyly-li by se dostavily, kdyby bylo jednou došlo k válce mezi samotným Německem a Anglií. Důvěra Meyerova, že přizpůsobení se Německa Anglii bude provázeno pro ně stejným zdarem jako přizpůsobení se Říma Karthagině v první válce punské, byla vývojem událostí zklamána. Anglie poznala v pravý as, že musí i ona napnouti všechny síly nejen na moři, nýbrž i na souši, má-li uhájiti své koloniální říše a své dosavadní prestiže na moři, přizpůsobila se, jak bylo možno nejrychleji, Německu a ostatním válčícím státům, stala se též velmocí pozemskou a po boku ostatních spojenců porazila Německo a tím pomohla osvoboditi Evropu od nebezpečenství německé kultury, jež jí v ní hrozilo jako kdysi snad v kultuře semitské. V té příčině nehrálo Německo úlohy Říma, nýbrž úlohu Karthaginy. A vskutku dnes se již Němci nepřirovnávají k Římanům, a byli dříve na toto přirovnání hrdi a ono nikdy nepřestane býti správným, nýbrž srovnávají svou porážku s porážkou Karthaginy. Dávají tím jasně najevo, že volí vždy taková přirovnání, kterých právě potřebují.

Hannibal chtěl jako Pyrrhos omeziti Římany na panství nad střední Itálií. To bylo možné jediné tehdy, kdyby se byly spojily proti Římanům všechny státy a národy, ohrožené ve své nezávislosti. Ale Hannibal získal pouze již. Itálii, Sicílii a Kelty, z cizích panovník pouze makedonského krále Filippa III. Ze stát menších daly se některé na stranu Římskou (Aitolové), ostatní odřekly a zaujaly stanovisko vyčkávací. Protože se koalice proti Římu nezdařila, nedošlo tehdy k válce světové, ač válka nabyla rozměrů nebývalých, nýbrž zápas zůstal omezen jen na Řím a Karthaginu. K válce světové nedošlo ani později, když chtěl Hannibal strhnouti do války ve velkém měřítku krále syrského Antiocha III.

Paralellu mezi Římem a Německem rozvádí E. Meyer ještě dále. Řím nesnesl ve svém sousedství silného státu. Ne proto, aby dobyl světa, nýbrž aby měl trvalý mír a zabezpečený svůj vlastní nerušený vývoj, pustil se hned po pokoření Karthaginy do válek s Východem. Bohatá kořist, jež mu tam připadla, byla jen nádavkem, náhradou za výdaje a ztráty ve veliké válce. Meyer nepraví to sice výslovně, ale jest nesporno, že má na mysli vztah Německa k Rusku po míru v Brestu litevském, Německu tedy také nešlo o výboje, nýbrž jen o zabezpečení klidného vývoje. Divné zabezpečení, když k němu je třeba, aby všichni sousedé byli zdeptáni, ježto by jinak svou pouhou přítomností mohli ohroziti bezpečnost a klidný vývoj Německa! Myšlenkou Meyerovou otvírá se nám pohled do duše německé. Nyní chápeme, pro Němci stále volali, že vedou válku obrannou, a sami ohrožovali jiné. Je to stihomam, jenž předráždil jejich fantasii tou měrou, že vidí kolem sebe jen samé nepřátele, kteří, jak se jim zdá, je buď již ohrožují nebo by je ohrožovati mohli, takže je lépe učiniti je již napřed neškodnými. Zde máme makavý důkaz, jak Němci zkreslují minulost, aby jí omluvili své jednání. Své intence přikládají Římanům, ač je to zhola nemožné. Kdo ohrožoval na východě bezpečnost a klidný vývoj panství Římského v Itálii, aby bylo třeba pouštěti se s ním do války? Řecký Orient byl politicky tak roztříštěn, že nebylo možno, aby se nestal snadnou kořistí Římanů, jakmile by se jim jí jen zachtělo. A potřebovalo Německo expanse do Asie, aby zajistilo bezpečnost své říše? Vidíme, že nevystačíme k pochopení jednání Němců jen se stihomamem; pracuje tu také faleš, jež zakrývá imperialistické choutky pláštíkem boje proti ohrožovatelům vlastní existence. Němci nejsou jen pouhými šílenci, nýbrž zločinnými šílenci.

Za několik desítiletí nebylo v dosahu světa kolem Středozemního moře státu, jenž by se byl mohl odvážiti postaviti se na odpor Římu. Bezpečnost Říma byla úplná. Ale Řím dopustil se podle Meyera chyby tím, že se neujal cílevědomě světové vlády; využil sice bez okolků výhod svého postavení, ale povinnosti, jež mu z něho vyplývaly, svalil na bedra bezmocných států vasalských, jež vytvořil. Tím byl jen stupňován zánik kultury a urychlena krise, která po staletých vnitřních i vnějších bojích nejhroznějšího rázu vedla k odstranění vlády republikánské a zavedení jednotné středomořské říše s vládou monarchickou. Mimo to zavinila politika Říma ztrátu východu za Eufratem pro kulturu hellenistickou. Ten byl ponechán reakci orientalismu, jenž se stále vítězně tlačil zase na západ a konečně proměnil do základů celou říši Římskou. Meyer má starost, aby Němci neupadli do téže chyby jako Římané, až jim po vítězném ukončení světové války, v něž nepochybuje, připadne panství nad světem. Nechce se dále o tom šířiti, poněvadž úkolem historika není předpovídati a paralelly, jež prý se zde naskýtají, patří budoucnosti. Ale i to, co napověděl, stačí k blamáži německé domýšlivosti. Ostatně nemusil míti Meyer starostí, že si Němci nebudou věděti rady se světovým panstvím. Alldeutscher Verband a různí spisovatelé, jako Rohrbach, Frymann, Frobenius a generál Bernhardi vytkli již dávno cíle německému imperialismu a upravili mu cestu. Němci, jak jsme viděli, mají pochopení a obdiv pro státy vojensky silné, jako byla Makedonie a Řím, a proto nepřekvapí, že si vzali pro příští úpravu Evropy pod panstvím německým za vzor Sparťany. Přirovnali z přítomnosti ke starověku kde co, ale sebe ke Sparťanům dosud ne, patrně ze skromnosti. Chtěli udělati z Evropy obrovský stát spartský, v němž by svobodnými a plnoprávnými občany,  δμοιοι vykonávajícími politická práva, sloužícími ve vojsku nebo v námořnictvu a majícími pozemkový majetek, byli jedině Němci; ostatní národové neněmečtí, jež ovšem nebude možno odstraniti z nové Evropy, byli by perioiky a heiloty, na něž by se uvalily všední a hrubé práce. Nejlepší z nich by se přizpůsobili a dobyli by si znenáhla svého místa v řadách vítězů, ostatní byli by politicky a národně zahlazeni a mohli by se nejvýše uchýliti, kam by jim bylo libo.

Konečně podává Meyer ještě jednu parallelu. Jako válka Říma s Karthaginou značí zánik kultury antické, tak prý moderní civilisace překračuje světovou válkou svůj vrchol a spěje k zániku. Světové postavení národů evropských je prý otřeseno a nikdy již nebudou vládnoucím prvkem světových dějin. Po válce s Karthaginou nastoupila na místo národních stát nivellisující světová říše a národní individuality s tvůrčí rivalitou byly nahrazeny homogenním, odnárodněným lidstvím. I vládnoucí národ propadl neodvratně tomuto osudu.

Římské vládě nepodařilo se sloučiti četné národní kmeny italské v jednotný národ vyvíjející se pro světové panství, takže všechny snahy zachovati nebo opět obnoviti zvláštní postavení Itálie ztroskotaly a jméno Římské stalo se označením veškerého obyvatelstva říše. Meyer upozornil na to, jak veliké úkoly čekají německý národ vzhledem k světové kultuře, přestojí-li vítězně válku. Nesmí prý býti nerozhodný a nejistě tápati. Škoda, že se nevyslovil určitěji, Všeněmecký „kulturní“ program na mysli míti nemohl, poněvadž jeho provedením hrozilo by evropské kultuře totéž znivellisování jako antické kultuře od impéria římského. Nebezpečenství znivellisování jest od kultury evropské odvráceno, nikoli však zásluhou Německa, nýbrž vítězné dohody, jež proti tendenci, rozděliti svět na několik ohromných oblastí velmocenských, vzkřísila k životu řadu nových samostatných útvarů národních, nevelikých sice, ale schopných plného života, jimž by se dostalo ve Svazu národ opory stejně jako útvarům silnějším. Německo i po té stránce hrálo úlohu Říma a vítězství dohody způsobí to, co by bylo způsobilo vítězství Hannibalovo v Itálii, podobající se po té stránce aspoň částečně Rakousku. Bylo by uchránilo Řeky před cizím panstvím, vrátilo svobodu Oskům a snad i Etruskům a tak, ne-li odstranilo úplně, tedy aspoň oddálilo úpadek kultury, který způsobily výboje Říma. Ze se evropská civilisace mění od základ, jest jisto. Že by však vítězství práva nad mocí, svržení jařma násilnických dynastií „z boží milosti“ se šíjí národů a úsilí o vyrovnání křiklavých sociálních nespravedlností bylo krokem evropské civilisace k zániku, může tvrditi jen Němec nebo blázen.

Z toho, co jsem vyložil, jest patrno, že pro Němce dějepis není učitelem života. Dychtivé velikášství, jímž jsou stiženi, ničí v nich schopnost rozumně posuzovati a rozbírati jevy. Nerozhoduje u nich rozum, nýbrž cit; ten jest jejich vládcem a vůdcem. Zásady vštěpuje jim velitelsky hlas srdce, takže se hned stávají neochvějnými pravdami, jichž nechtí podrobiti posudku ani rozboru. Nejsou s to, aby nestranně vyložili minulost z ní samé a odvodili z ní závěry pro přítomnost, pokud je to vůbec možno. Vykládají naopak minulost podle nesprávně chápané přítomnosti, aby jí podepřeli to, co by měli rádi splněno v přítomnosti. Při veliké rozmanitosti dějinných jevů není divu, že najdou dosti parallel pro přítomnost, posuzovanou pod zorným úhlem jejich utkvělých představ. Tyto parallely na první pohled oslní a překvapí, ale podrobíme-li je bedlivému rozboru, rozplynou se vniveč. Proto bylo lehkomyslné činiti z nich závěry pro přítomnost a vzbuzovati jimi v mysli druhých neoprávněnou důvěru ve splnění zbožných přání. Naopak poznáváme z nich neobyčejnou složitost a mnohotvárnost událostí dějinných, jež nás opravuje jen ve vzácných případech k tvrzení, že se dějiny opakují. Ale Němci jsou národem idealistů, národem žijícím v říši ideí, svých německých myšlenek, nikoli v říši střízlivé skutečnosti. Ani nejbystřejší Němec naprosto není s to, aby pochopil smysl myšlenky: není většího nebezpečenství nad domněnku, že něco skutečně jest, poněvadž si přejeme, aby tomu tak bylo. Tato výborná charakteristika, kterou o německé duši a jejích schopnostech podal A. Denis ve své Válce, potvrzuje se i tímto výkladem. Na Němcích splnila se krutě slova Demosthenova: ΰ γάς βούλλται ιοϋϑ έϗαστος ϗαι οϊεται. Kdyby Němci nebyli hledali ve starověku jen potvrzení pro správnost svého názoru na přítomnost, nýbrž skutečného poučení pro své jednání, byli by si mohli postaviti před oči jedině osud světového panství Alexandrova a impéria Římského, jež obě stejně vzala za své, a byla vybudována na rychlo jednotlivcem nebo na pevnějších základech celým národem, nadaným neobyčejnou schopností organisační. Byli by tak poznali správnost slov Fichteových z jeho řeči k německému národu, jimiž varuje Němce před nesmyslnou a ohavnou myšlenkou, že by jeden člověk – a, mohli bychom dodati, i jeden národ – měl vládnouti celému světu. Naproti tomu byli by poznali, že trvalejší jsou úspěchy získané převahou duševní v pokojné práci, než úspěchy získané fysickým násilím, jak toho dokladem jest národ řecký, jenž, ač dvakrát zdolán fysicky, ne svými, nýbrž cizími výboji rozšířil svou kulturu v celém tehdy známém světě východním i západním. Kdyby se svými klasiky méně chlubili a více je čtli a jimi se řídili, pochopili by slova Goethova

„Wie viel bist du von andern unterschieden ?
Erkenne dich, leb‘ mit der Welt in Frieden.“