WERICH SHAKESPEAROVI 6. II. 1964

     Nenašla bych lepší připomenutí odkazu Velikého Shakespeara, než je tento list od Jana Wericha, kterým vzdal hold největšímu divadelníkovi a autorovi sonetů. Dopis je napsán krásnou češtinou a typickým stylem .

William Shakespeare, Esq.
Stratford-upon-Avon,  Anglie
Mistře,

Je tomu sedm let a pár měsíců, co jsem se pokoušel poklonit se Vám ve Stratfordu, ve Vaší hrobce. Byla neděle. Pro mě to byla několikanásobně památná, nezapomenutelná. Tenkrát se ve Stratfordu sešli umělci z Moskvy s umělci z Londýna a i odjinud, aby v divadle, které tam postavili na Vaši památku zahráli Vaši hru o Mouřenínu benátském, aby ji zahráli pro potěchu a poctu jedněch umělců druhým, pro radost z přátelství mezi národy, pro krásu Vaší fantazie, pro radost ze života.
Protože, tak vzácná příležitost není a ani nemůže být na všedním denním pořádku, bylo nutno výjimečně porušit tradici svátečního klidu anglické neděle. Což všichni udělali rádi.
Jedinou výjimkou byl starý muž na hřbitově.
„Nikdy v neděli, pane! Nikdy v neděli!“ pravil.
„Ale v divadle hrají, přestože je neděle!“ namítl jsem.
„Mají patrně své důvody, pane. Já však nemám žádného důvodu, abych porušil stanovený řád, pane.“
A tak mi nezbývá, nemaje jiné příležitosti, než abych Vás obtěžoval tímto dopisem a svěřil Vám  v něm alespoň část toho, o čem jsem chtěl tenkrát s Vámi hovořit. Chtěl bych Vám vysvětlit, proč jsem si dovolil vztáhnout ruku po jednom z Vašich děl.
Zalíbilo se mi velmi v Jindřichu Čtvrtém. Po mnoho let jsem si hrál s představou, že Falstaf, tak jak jste ho zhmotnil do lojové koule plné dětských rozmarů a stařeckých choutek, by si zasloužil více pozornosti dnešního diváka. Že by mu polechtal bránici a ponoukl jej k přemýšlení. A náš divák má obojího velice velmi zapotřebí. Tím více, čím méně má času – na rozdíl od diváka ve Vašem divadle.
Vážený mistře, od té doby, co jste nás opustil, svět se zmenšil a času ubylo. Těžko byste dnes nalezl ostrov ne příliš daleko od Malty, kde by Kaliban a Prospero byli jedinými představiteli silného pohlaví pro křehkou Mirandu. A kde by se zastavil čas třeba jen na minutu.
Nalezl byste tam buď něčí vojenské základny, nebo skladiště morového odpadu, možná také měřicí přístroje.
Je nás mnohem více na planetě, než bývalo Vašich současníků. Pojem vzdálenosti netrvá. Můžete se dívat současně v Praze a v Londýně na pohřeb zavražděného panovníka, na pohřeb, který se ubírá ulicemi daleko v Novém světě v téže chvíli, v téže vteřině, ve které jej vidíme a slyšíme  v Praze nebo u Vás ve Stratfordu.
Za Vašich dob vojáci pozorovali obláček kouře u kanonu, pak počítali jedna, dvě, tři, čtyři…. Až uslyšeli ránu. Podle toho, kolik napočítali mezi viděným a slyšeným, odhadovali vzdálenost mezi životem a smrtí. My dnešní se nezdržujeme počítáním s odhadem. Oslepneme a zahyneme  dříve, než uslyšíme výbuch.
Vy jste psával svá díla brkem, nemýlím-li se. Na papíře rozhodně ne tak hladkém, jako umíme vyrobit dneska. Inkoustem patrně z duběnek. Při louči, domnívám se.
My píšeme na psacích strojích. Několik kopií najednou. Diktujeme do diktafonů. Dáváme si to rozmnožit. Rychle. Vysázet. Ještě rychleji. Přeložit, rozšířit po světě, ještě rychleji. To všechno musí být hotovo ještě dnes, a je to ještě dnes.
Snad proto, že víme, i když  si to neradi připouštíme, že zítra už po tom pes neštěkne.
Nebyl jste mezi živými dlouho, vážený Mistře. Dvaapadesát let se dneska považuje za krátký život. Snad tím, že jste si zvykl počítat s čísly a ne s hodnotami. Napsal jste spoustu her pro více než osm set postav. Málokdo to uměl tak dobře jako Vy. Hádáme se dneska, jestli jste to psal sám. Nebo jestli vás bylo víc.  Byli bychom rádi, kdybychom si mohli  zjistit na beton, že jste nebyl sám, který psal. Že vás bylo víc.
Byla by to útěcha, protože jestli jste to svedl sám, pak nezbývá, než smutně přiznat, že nikdo z nás není ani tak nadaný jako Vy, ani tak pilný, ani tak chytrý, ani tak podnikavý, ani tak trpělivý. A nesmrtelný.
Pravda je, že z touhy po nesmrtelnosti si dovedeme lépe poradit s nemocemi, než si uměli poradit Vaši smrtelníci. Není však pravda, že se nám podařilo odstranit pověry a bludy, které lomcovaly Vaši dobou. Po veliké námaze bojů Osvícených proti Neosvíceným se nám podařilo staré pověry nahradit novými.
Kdybyste byl dnes mezi námi, kdyby si Vaše oči zvykly pohledům na kovová zvířata požírající zemi, plivající cihly, zpívající písně, na létající lesklé ptáky s plnými volaty předsedů a králů, kdyby si zvykly na rychlé barevné brouky na silnicích olemovaných samoznaky mementa mori,  kdybyste se, po česky řečeno, pořádně rozkoukal, jistě by Vašim očím neušlo, že Vaše stará planeta je opět plná postav Vašich her, že naše jeviště je Vaše jeviště – že náš globus je Váš Globe.
Kdybyste dneska psal hry, vážený Mistře, našel byste potřebné postavy se stejnou snadností jako ve své době. Nájemných vrahů je stále dostatek dostatek, pomlouvačů nadbytek, mužů lačných moci, úslužných katů, donášečů, dvorních šašků bez moudrosti a i s moudrostmi, kuběn, kurev, nafrněných paniček, jen sáhnout. Mistře, jen tak na dosah ruky a můžete si vybrat. Poctivých a statečných a věrných, to znáte přeci ze zkušenosti jako herec, proč že se hrají člověku hůř než ti špatná? Protože vzorů je málo, je jich míň mezi námi, asi tak ve stejném poměru jako za Vašich dob.
V čem by byla věčnost zakotvena, kdyby netkvěla  v přírodních zákonech, Mistře? V dobrých a nedobrých? Ve statečných a ve zbabělých?  V kráse a v ošklivosti, v lenosti a ve snaze , v touze vládnout a v odporu být ovládán? Kdyby dějiny nežraly stvoření, která se odvážila dějiny tvořit? Kdyby noži nebylo jedno, čí ruka do čího srdce? Kdyby nebylo lidí? Snad bych měl říct, kdyby nebylo člověka. Člověka  a jeho fantazie? Neboť Váš objev, Mistře, který jste nám vzkázal po Hamletovi, že je mnoho věcí mezi nebem a zemí, to je předpověď všeho lepšího, naděje večera po nechutném dni, návratu poezie  po žvandání, naděje na lásku, na mír duše, naděje na Naději.
Ve Vašich hrách, Mistře, jsou odpovědi na všechny otázky, které se člověk odváží ptát. Nejsou abecedně seřazeny a nejsou čitelné každému oku. Připadá mi, že někdy odpovídáte na otázku, kterou jsem pro svou hloupost ani sám sobě nepoložil. Jako byste počítal s tím, a proto dáváte odpověď, abyste provokoval otázku. Inspirujete. Ponoukáte líné mozky. Říkají o Vás, a nejsou to jen pomlouvači, že jste nevěděl nic o zeměpisu. O historii. O současné vědě. O umění. O filosofii a bůh ví co ještě jste prý nevěděl.
Jako by geniální člověk musil vědět.

Narodil jste se tak nějak, když si Michelangelo Buonarroti odešel odpočinout po namáhavém díle.
Ten člověk věděl o všem možném, uměl všechno možné, udělal, napsal, namaloval, vystavěl. Génius mnoho vědoucí nebo genius málo vědoucí? Co tedy dělá z člověka genia?
I my, v kraji, kde žiji, už dnes víme, že to není ani výměr, ani neustálé opakování, ani hromada kamení. Ani to není Nobelova či jiná cena. Ani nomenklatura.
Nezbývá mi než se domnívat, že je to jedna z oněch věcí, o které mluví Hamlet. A to může být stejně přízeň bohů nebo Boha, jako kladná a optimální atypičnost reagování vyšší nervové soustavy toho kterého jedince.

Co čtete, princi?
Slova, slova, slova.

Vy jste filuta, Mistře, dovolte mi tu důvěrnost.

Podařilo se Vám obrátit slova v mramor, který se nerozpadá ani zimou ani sluncem staletí. Učinil jste ze svých her budovy, tvrze, chrámy, kam utíkáme v dobách tísně, v čase poválečných běd,  před vichřicí nejistoty nebo sami před sebou. Stěny a stropy jste ozdobil scénami z našich životů a zobrazil jste nás s anatomickou přesností.

Jako Michelangelo.

Co čtete, princi?
Slova, slova, slova.
Jedno takové slovo je čest. Může čest přidělat nohu?
Ne.
Čest tudíž není honěná v ranhojičství?
Není, co je čest?
Vzduch,  to je pěkná bilance.
Kdo ji má?
Ten, co umřel třeba minulou středu.
Cítí ji?
Ne.
Slyší ji?
Ne.
Proč?
Lidská pomlouvačnost to nestrpí!
Proto ji vůbec nechci. Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus.

Vážený Mistře, to si Falstaf hraje mramorovými kuličkami Vašich slov.

Ve svých tragediích jste proměnil slova v kusy mramoru, dá velikou práci je odvalit. Komu se to podaří, najde pod nimi buď poklad nebo štíra. Ve Vašich komediích jsou to kuličky z barevných kamínků, každý chytrý kluk dokáže je cvrkat do veselých důlků a číhat na jaro.
Oj, já nemám zimu rád, Mistře! Těším se na jaro jako kluk.
Těším se na zázrak cibulek, ve kterých je zaklet  list i s květem, a na tu chvíli, až na povel sluníčka celá ta krása vyskočí z vlažné země.
Těším se na kosa, starého kamaráda z loňska. Má tak bystrý sluch, že slyší slepou kořist rozvrtávat drn. Budu se dívat, jak bleskově klovne a bude tahat červenou živou gumičku na světlo, jak ji omráčí, posune do koutka zobáku, počká si na druhou , na třetí, a jak je, položivé uzlíčky, donese  do hnízda svým mladým.

Na lepkavé pupene se těším, na klíčící klíčky ke krátkému pocitu štěstí. Neboť jsem rád, že jsem na živu.
Že žiju, dýchám, že miluji, že doufám, že pochybuji, že sním, že pláču, směju se, že se bojím, že mám roli na tomto velkém bláznů divadle.
Už aby bylo jaro, Mistře, a zima byla šťastně za námi. „Stejně jsi Bohu dlužen smrt“, pravil princ Jindra a odchází na bojiště.
Falstaff (volá za ním): Jenže není ještě splatná! Proč bych měl s placením pospíchat? Nač se mám někomu nutit, když mě neupomíná?
Tenkrát mi přišlo, Mistře, že skoro každý mužský, alespoň se tak domnívám, že skoro každý z nás sám v sobě vede tento směšný pohovor.
Ten jeden v nás, který chce být králem, a jednoho dne jím bude, ví o tom věčném dluhu, kdežto ten druhý v nás dluh nepopírá, ale brání se jej vzít na vědomí. A přitom oba dva tak strašně milujeme život. Jeden z nás se dívá do budoucna, ten druhý však už skoro všechno viděl. Ten jeden hltá život, ten druhý mlsá z nenasytnosti.
Za tři sta padesát let Vaší Nepřítomnosti na Planetě vynálezy , a bohužel nesporný pokrok z nich plynoucí, naučily lidi, vlastně donutily lidi, aby se s novými skutečnostmi vypořádali.
Nebudu Vás nudit podrobnostmi, jen to mi dovolte zdůraznit, že dnešní člověk, dnešní divák má jiné schopnosti než divák Vaší doby. Neříkám lepší ani horší. Jiné, nové schopnosti však má.
Naučil se myslit a představovat si globálně. Možná, že rychleji, dokonce i v několika rovinách současně.
Film nás naučil stříhat naše představy, přerušovat sled a znovu navazovat. Zmenšením vzdáleností fysických musilo dojít, a došlo ke zkrácení vzdáleností představ.
Určitě víte, co mám na mysli, protože Vy už tenkrát ve svém divadle a ve svých hrách jste se nezdržoval scénickým popisem nebo dodržováním chronologie  času a událostí.
Když jsem se pokoušel z Vašeho Jindřicha Čtvrtého, ze dvou celovečerních her, udělat jednovečerní veselou hru o smutku stárnutí Sira Johna Falstaffa, spoléhal jsem neustále na Váš pomyslný souhlas ke všem zkratům, ke kterým jsem byl nucen dnešní skutečností.

Začal jsem svou práci pro radost z práce. Pro zábavu. Víte, něco jako jít s vámi na ryby a povídat si. Bavil jsem se mnoho let. A čím více jsem dospíval k cíli, tím více jsem začal pochybovat o svém talentu, o sobě samém, o smyslu dnešního umění.
Leč právě naše století, které beze slova „věda“ ani zívnout neumí, mě přesvědčilo, že z ničeho se nedá  a nemá dělat věda. Ani z vědy.
Neb věci buď jsou, nebo nejsou. A věda může než pátrat po tom, co už je. Zatímco umění tvoří, co by nebylo, co by chybělo.
Snažil jsem se V8m, Mistře, vysvětlit, proč jsem vztáhl ruku na Jindřicha Čtvrtého. Omlouvat jsem se nechtěl, neboť upřímnost a počestnost omluvy nepotřebuje, a já si jinak nepočínal.

Jestliže veselá hra o smutku stárnutí Sira Johna Falstaffa neuspěje, nenajde ocenění v očích a bránici dnešního diváka, pak to bude proto, že jsem chtěl dosáhnout, kam nedosáhnu, že svíčka slunci světla nepřidá.
Jestliže mi okolnosti dovolí, zajedu ještě letos do Stratfordu do Vašeho divadla na představení obou dílů Jindřicha IV.  Přijdu Vás navštívit ve všední den.
Váš veliký obdivovatel Jan Werich
     Fiktivní Werichův dopis Shakespearovi, který Werich poslal Voskovcovi, je myšlen jako předmluva k „Falstafovu babímu létu“, hře Werichem upravené z obou Shakespearových dílů o Jindřichu IV.
     Přepsáno z Korespondence II.  Jiřího Voskovce a Jana Wericha.