Bláznivá Helena

My dříve narození, kteří jsme prožili část života ve druhé polovině dvacátého století, si pamatujeme, že kolorit každého města, městečka a vesnice dotvářeli mentálně postižení lidé, tzv. obecní blázni. Důležitý je ten přídomek „obecní“, kterým bylo vyjádřeno, že obec se musela i o tyto své občany postarat. Nejlépe tím, že jim zajistila nějakou práci, třeba podřadnou, třeba špatně placenou. Mělo to význam i pro psychiku těch postižených. Mohli si alespoň částečně připadat jako důležití a užiteční.

V našem jihočeském městečku byl takovou nepřehlédnutou figurkou Karel Dubů. Každý den vyrážel s dřevěným kolečkem, lopatou a koštětem do ulic a prováděl úklid – hlavně od koňských kobližků. V té době – první polovina padesátých let – jezdilo ještě poměrně dost koňských povozů, takže měl práce dost a dost. Od Národního výboru dostával nějakou minimální mzdu, kterou asi stačil celou propít. Ráno, totiž, tlačil kolečko s vervou, odpoledne již mělo kolečko navrch. My děti jsme se ho bály. Karel Dubů neměl děti rád. Není divu. Vždy se našel nějaký darebák, který se mu posmíval. On se vždy rozběhl a které z dětí (vinný, nevinný) dostihl, to přetáhl koštětem.

S další takovou osobou jsem měl možnost se poznat zblízka. Bylo to na Valašsku. Bláznivá Helena (po valašsku „hlúpá Helena“), vlastním jménem Ilona Tučková, pocházela ze slovenské strany Javorníků. Do jejích 25 roků se o ni starali rodiče, když však oba zemřeli, Ilonini bratři ji vyhnali z domu (nebo možná odešla sama). Začala se toulat v širokém okolí a jednoho dne koncem války se jí podařilo přejít Javorníky a přišla až na Valašsko. Chytili ji četníci a dovedli ke starostovi. V té době již v Javornících probíhaly rozsáhlé protipartyzánské akce, a tak nebylo možné, aby ji šupem poslali zpět na Slovensko. Starosta jí musel vyhledat zaopatření. Obrátil se na rolníka Jana R., který jako vdovec hospodařil sám na poměrně rozlehlých pozemcích. Starosta mu nabídl, aby si Ilonu vzal na byt a stravu s tím, že mu může pomoci v hospodářství, alespoň pást dobytek. Ukázalo se, že s tím pasením dobytka to nebude tak slavné, neboť její intelekt stačil jen na činnosti typu podej, podrž, přines. Ovšem v hospodářství už zůstala. Kdosi ji začal oslovovat Heleno, což se jí tak zalíbilo, že od té doby se jí nesmělo říkat Ilono.

Jan R. se po válce podruhé oženil a narodily se dvě děti (jedno z nich moje budoucí žena). Helena, tak jako každý duševně postižený, mívala období, kdy ji chytil „rapl“. Rodina však zjistila, že dětem by nikdy neublížila, a tak jí svěřovala děti k hlídání v době, kdy dospělí museli pracovat na poli. Helena se tak postupně stávala členkou rodiny. Zejména právě děti ji tak vnímaly, pro ně to byla „naša Helena“. Když přišel někdo cizí, v prvním momentě nabyl dojmu, že Helena je opravdu příslušnicí Rudolfovy rodiny. I já, když jsem poprvé navštívil rodiče mé ženy, jsem si myslel, že je to nějaká postižená příbuzná.

Soužití s mentálně postiženou osobou přinášelo řadu humorných situací. Helena jen zřídka – vždy s doprovodem – chodila do dědiny, a tak většina obyvatel neměla tušení o hloubce jejího mentálního postižení. „Svíčkové báby“ vytýkaly paní R., že Helena, na rozdíl od ní, nechodí do kostela. A tak ji paní R. jednou vzala s sebou na mši. To si dala! Helenu interiér kostela velice zaujal a uprostřed mše využila chvilkové nepozornosti své průvodkyně a vydala se na exkurzi po kostele. Nejdříve došla k oltáři, potřásla si rukou s oním pánem ve zdobném ornátu a pak ji zaujaly lesklé předměty na oltáři – třpytivé věci měla Helena velice ráda – začala je osahávat a přemisťovat. Více už nikdo po paní R. nevyžadoval, aby Helenu brala do kostela.

Někdy počátkem padesátých let minulého století se podařilo Helenin pobyt v obci legalizovat. Aby mohla dostávat alespoň minimální invalidní důchod – dlouhá léta 190 Kč – byl jí vystaven občanský průkaz. Nikoho ale nenapadlo zbavit ji svéprávnosti. To sebou přineslo další problém. Svéprávný člověk byl automaticky volič. V té době se volby braly velice vážně, jednotlivé obce soutěžily o stoprocentní účast ve volbách, a tak členové volebních komisí vyráželi po valašských kotárech za lidmi, kteří se voleb nemohli zúčastnit. Přišli také na usedlost pana R. za Helenou. Ta velice ráda dostávala dárky a myslela si, že přenosná volební urna je dárek pro ni. Vyrvala ji komisařům z ruky a už hnala k lesu, aby se někde v ústraní pokochala jejím obsahem. Členové volební komise ji museli pronásledovat.

Jednou z Heleniných mánií bylo časté převlékání, hlavně, když dostala něco nového na sebe. Jednou takhle potají sebrala kombiné, o němž si myslela, že je pro ni, a na okraji lesa se začala převlékat. Vtom se krávy, které měla na starosti, rozeběhly směrem od lesa. Helena popadla bič a jak byla nahá, jala se je, za velkého křiku, pronásledovat. Pan R., který to z povzdálí pozoroval, se mohl smíchy potrhat, zvláště proto, že viděl „lufťáky“ z blízkého rekreačního střediska, kteří tam byli na houbách, jak zděšeně prchají.

Jedním z úkolů, které Helena dostávala bylo krmení domácího zvířectva. Helena se slepicemi a s kravami rozmlouvala jako rovný s rovným. Protože však neměla potuchy o hierarchii ve zvířecí komunitě, nelíbilo se jí, že kohout jde zobat jako první. Odstrkovala ho a všelijak šikanovala. Jednoho dne v kohoutovi bouchly saze, zamával křídly vyskočil Heleně na rameno a začal jí klovat do hlavy. Helena z jekotem utíkala, kohout po několika krocích seskočil a vítězoslavně se vrátil ke svému houfu slepic. Nikdy před tím, ani po tom jsem nic takového neviděl. Ten kohout byl silně dominantní, respektoval ho i pes. Ačkoli to byl poměrně ostrý hlídač, žádného vetřelce jen tak k chalupě nepustil, kohouta obcházel uctivým obloukem.

Ale zpět k Heleně. Tak jako ve filmu „Vesničko má středisková“ Otík se i Helena k smrti ráda vozila na kolotočích. Vždy, jak se začala ozývat hudba od různých pouťových atrakcí, nebylo s ní k vydržení. Paní R. musela s ní jít do dědiny a tam trpělivě čekat, až se Helena do sytosti vykolotočuje.

V roce 1978 pan R. onemocněl, jeho žena se o něj musela starat a na péči o stárnoucí Helenu, která prožila v rodině 33 roků, již neměla sílu. Za pomoci Národního výboru se Helenu podařilo umístit do Domova důchodců. Když po čase přišla paní R. Helenu navštívit, nemohla ji poznat. V ústrety jí vyšla usměvavá paní, no paní, spíš taková kulička, širší než delší. Ukázalo se, že v domově je Helena oblíbená u personálu, protože jí není zatěžko pomoci třeba s vynášením nočníků od ležících obyvatel domova. Že je oblíbená i u spoluobyvatel domova důchodců, neboť jí není zatěžko splnit žádosti typu podej, podrž, přines. Hlavně jí bylo umožněno pomoci při sklízení stolů po obědě! A při té příležitosti mohla Helena zkonzumovat vše, co druzí nesnědli. Jako každý mentálně postižený člověk neměla zábrany nasytit se až k prasknutí.

A tak, přes svůj neblahý osud, vlastně „hlúpá“ Helena prožila celý svůj život v relativní spokojenosti, což bylo správné, neboť i mentálně postižení jsou citlivými lidmi, a mají mít proto na světě své místo.

napsal Joda