Bláznivá Helena


My dříve narození, kteří jsme prožili část života ve druhé polovině dvacátého století, si pamatujeme, že kolorit každého města, městečka a vesnice dotvářeli mentálně postižení lidé, tzv. obecní blázni. Důležitý je ten přídomek „obecní“, kterým bylo vyjádřeno, že obec se musela i o tyto své občany postarat. Nejlépe tím, že jim zajistila nějakou práci, třeba podřadnou, třeba špatně placenou. Mělo to význam i pro psychiku těch postižených. Mohli si alespoň částečně připadat jako důležití a užiteční.

V našem jihočeském městečku byl takovou nepřehlédnutou figurkou Karel Dubů. Každý den vyrážel s dřevěným kolečkem, lopatou a koštětem do ulic a prováděl úklid – hlavně od koňských kobližků. V té době – první polovina padesátých let – jezdilo ještě poměrně dost koňských povozů, takže měl práce dost a dost. Od Národního výboru dostával nějakou minimální mzdu, kterou asi stačil celou propít. Ráno, totiž, tlačil kolečko s vervou, odpoledne již mělo kolečko navrch. My děti jsme se ho bály. Karel Dubů neměl děti rád. Není divu. Vždy se našel nějaký darebák, který se mu posmíval. On se vždy rozběhl a které z dětí (vinný, nevinný) dostihl, to přetáhl koštětem.

S další takovou osobou jsem měl možnost se poznat zblízka. Bylo to na Valašsku. Bláznivá Helena (po valašsku „hlúpá Helena“), vlastním jménem Ilona Tučková, pocházela ze slovenské strany Javorníků. Do jejích 25 roků se o ni starali rodiče, když však oba zemřeli, Ilonini bratři ji vyhnali z domu (nebo možná odešla sama). Začala se toulat v širokém okolí a jednoho dne koncem války se jí podařilo přejít Javorníky a přišla až na Valašsko. Chytili ji četníci a dovedli ke starostovi. V té době již v Javornících probíhaly rozsáhlé protipartyzánské akce, a tak nebylo možné, aby ji šupem poslali zpět na Slovensko. Starosta jí musel vyhledat zaopatření. Obrátil se na rolníka Jana R., který jako vdovec hospodařil sám na poměrně rozlehlých pozemcích. Starosta mu nabídl, aby si Ilonu vzal na byt a stravu s tím, že mu může pomoci v hospodářství, alespoň pást dobytek. Ukázalo se, že s tím pasením dobytka to nebude tak slavné, neboť její intelekt stačil jen na činnosti typu podej, podrž, přines. Ovšem v hospodářství už zůstala. Kdosi ji začal oslovovat Heleno, což se jí tak zalíbilo, že od té doby se jí nesmělo říkat Ilono.

Jan R. se po válce podruhé oženil a narodily se dvě děti (jedno z nich moje budoucí žena). Helena, tak jako každý duševně postižený, mívala období, kdy ji chytil „rapl“. Rodina však zjistila, že dětem by nikdy neublížila, a tak jí svěřovala děti k hlídání v době, kdy dospělí museli pracovat na poli. Helena se tak postupně stávala členkou rodiny. Zejména právě děti ji tak vnímaly, pro ně to byla „naša Helena“. Když přišel někdo cizí, v prvním momentě nabyl dojmu, že Helena je opravdu příslušnicí Rudolfovy rodiny. I já, když jsem poprvé navštívil rodiče mé ženy, jsem si myslel, že je to nějaká postižená příbuzná.

Joda-fot_Hel

Soužití s mentálně postiženou osobou přinášelo řadu humorných situací. Helena jen zřídka – vždy s doprovodem – chodila do dědiny, a tak většina obyvatel neměla tušení o hloubce jejího mentálního postižení. „Svíčkové báby“ vytýkaly paní R., že Helena, na rozdíl od ní, nechodí do kostela. A tak ji paní R. jednou vzala s sebou na mši. To si dala! Helenu interiér kostela velice zaujal a uprostřed mše využila chvilkové nepozornosti své průvodkyně a vydala se na exkurzi po kostele. Nejdříve došla k oltáři, potřásla si rukou s oním pánem ve zdobném ornátu a pak ji zaujaly lesklé předměty na oltáři – třpytivé věci měla Helena velice ráda – začala je osahávat a přemisťovat. Více už nikdo po paní R. nevyžadoval, aby Helenu brala do kostela.

Někdy počátkem padesátých let minulého století se podařilo Helenin pobyt v obci legalizovat. Aby mohla dostávat alespoň minimální invalidní důchod – dlouhá léta 190 Kč – byl jí vystaven občanský průkaz. Nikoho ale nenapadlo zbavit ji svéprávnosti. To sebou přineslo další problém. Svéprávný člověk byl automaticky volič. V té době se volby braly velice vážně, jednotlivé obce soutěžily o stoprocentní účast ve volbách, a tak členové volebních komisí vyráželi po valašských kotárech za lidmi, kteří se voleb nemohli zúčastnit. Přišli také na usedlost pana R. za Helenou. Ta velice ráda dostávala dárky a myslela si, že přenosná volební urna je dárek pro ni. Vyrvala ji komisařům z ruky a už hnala k lesu, aby se někde v ústraní pokochala jejím obsahem. Členové volební komise ji museli pronásledovat.

Jednou z Heleniných mánií bylo časté převlékání, hlavně, když dostala něco nového na sebe. Jednou takhle potají sebrala kombiné, o němž si myslela, že je pro ni, a na okraji lesa se začala převlékat. Vtom se krávy, které měla na starosti, rozeběhly směrem od lesa. Helena popadla bič a jak byla nahá, jala se je, za velkého křiku, pronásledovat. Pan R., který to z povzdálí pozoroval, se mohl smíchy potrhat, zvláště proto, že viděl „lufťáky“ z blízkého rekreačního střediska, kteří tam byli na houbách, jak zděšeně prchají.

Jedním z úkolů, které Helena dostávala bylo krmení domácího zvířectva. Helena se slepicemi a s kravami rozmlouvala jako rovný s rovným. Protože však neměla potuchy o hierarchii ve zvířecí komunitě, nelíbilo se jí, že kohout jde zobat jako první. Odstrkovala ho a všelijak šikanovala. Jednoho dne v kohoutovi bouchly saze, zamával křídly vyskočil Heleně na rameno a začal jí klovat do hlavy. Helena z jekotem utíkala, kohout po několika krocích seskočil a vítězoslavně se vrátil ke svému houfu slepic. Nikdy před tím, ani po tom jsem nic takového neviděl. Ten kohout byl silně dominantní, respektoval ho i pes. Ačkoli to byl poměrně ostrý hlídač, žádného vetřelce jen tak k chalupě nepustil, kohouta obcházel uctivým obloukem.

Ale zpět k Heleně. Tak jako ve filmu „Vesničko má středisková“ Otík se i Helena k smrti ráda vozila na kolotočích. Vždy, jak se začala ozývat hudba od různých pouťových atrakcí, nebylo s ní k vydržení. Paní R. musela s ní jít do dědiny a tam trpělivě čekat, až se Helena do sytosti vykolotočuje.

V roce 1978 pan R. onemocněl, jeho žena se o něj musela starat a na péči o stárnoucí Helenu, která prožila v rodině 33 roků, již neměla sílu. Za pomoci Národního výboru se Helenu podařilo umístit do Domova důchodců. Když po čase přišla paní R. Helenu navštívit, nemohla ji poznat. V ústrety jí vyšla usměvavá paní, no paní, spíš taková kulička, širší než delší. Ukázalo se, že v domově je Helena oblíbená u personálu, protože jí není zatěžko pomoci třeba s vynášením nočníků od ležících obyvatel domova. Že je oblíbená i u spoluobyvatel domova důchodců, neboť jí není zatěžko splnit žádosti typu podej, podrž, přines. Hlavně jí bylo umožněno pomoci při sklízení stolů po obědě! A při té příležitosti mohla Helena zkonzumovat vše, co druzí nesnědli. Jako každý mentálně postižený člověk neměla zábrany nasytit se až k prasknutí.

A tak, přes svůj neblahý osud, vlastně „hlúpá“ Helena prožila celý svůj život v relativní spokojenosti, což bylo správné, neboť i mentálně postižení jsou citlivými lidmi, a mají mít proto na světě své místo.

napsal Joda

Příspěvek byl publikován v rubrice Jodoviny se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

36 reakcí na Bláznivá Helena

  1. Hudec napsal:

    Ech, Jodo, ještě dnes se stydím, když vzpomenu na jeden jev ze svého dětství v Přešticích ve druhé polovině 60.let minulého století.
    Přímo uprostřed městečka, hned vedle naší školy, byl ústav pro mentálně postižené děti. Jeptišky je občas braly na vycházku a když jsme se s nimi setkali my, „normální“, chovali jsme se jako hovada. Vysmívali jsme se jim, pitvořili se po nich, provokovali poznámkami.
    Když na to vzpomenu, věřte, že ten stud je dodnes opravdový. I po půl století.

    • vittta napsal:

      Tam je ta velice známá socha politiků, že jo, pane Hudče.
      U toho výzkumáku.
      To se jim povedlo, různé barvy…ještě tam mohli dát koryta a bylo by to dokonalé.

      • Hudec napsal:

        To jsem nepochopil. Přeštice kousek na jih od Plzně. Žil jsem tam jen pět let, už je to dávno.

        • vittta napsal:

          Tam se vyšlechtilo to přeštické prase.
          Slavné plemeno.
          A před tím výzkumákem, nebo možná kus jinde-tak dobře to tam zase neznám- je socha dvou prasat.
          Zde : http://www.kudyznudy.cz/Cestovani-po-CR/Ceska-nej-%282%29/Pomnik-prestickym-cernostrakatym-prasatum.aspx

          • Hudec napsal:

            Ach tak, přeštické černostrakaté máte na mysli! Nu, Hitler je chtěl vyhubit, prý nebyla dostatečně árijská. Pozornost EU zatím nepřilákala, pokud vím.

          • Hudec napsal:

            Pardon, ještě něco. Hned vedle stojí (na vrchu zvaném Pohořko) nádherný chrám z roku 1775 (MDCCLXXV – podle toho umím rozluštit každý latinsky psaný letopočet🙂 ), Kilián Ignác Diezenhoffer (píšu to správně? asi ne). A naproti přes ulici proti těm prasatům a kostelu bývala hospoda U Brčků, kam jsme chodili na pivo už v šestnácti letech….

            • vittta napsal:

              Tak zas to tam neznám, pane Hudče.
              Ale matka mojí labutě pochází někde ze Stodu, tak jsme tam párkrát byli.
              A říkáte chrám…..tam někde v tom okruhu je takový opravdu obrovský kostel, snad by se tomu klidně dalo říkat chrám, měl takovou jako červenou, ne moc hezkou omítku, je to tam?

            • Hudec napsal:

              Jo, to je ono. Když jedete od Stodu na Plzeň tak tam trůní na kopci opravdu velkolepě.

  2. vonrammstein napsal:

    🙂 Kouzelný povídání, moc děkuju!🙂 Nečtu na netu zrovna moc věcí, který by mi vykouzlily na tváři úsměv:)

  3. vonrammstein napsal:

    Pokud by si chtěl ještě někdo něčím pohladit duši, tak mě teď uchvátilo tohle:
    http://www.reflex.cz/clanek/video/68963/uchvatne-video-paraglidista-tanci-s-polarni-zari.html

    • blbíš napsal:

      … vystihl jste to dokonale, vonrammsteine, přesně jako náš kohout s duší vorla🙂

    • kchodl napsal:

      Parádní, díky.

      • vonrammstein napsal:

        Jo, čistá krása🙂

        • vittta napsal:

          Tak mě napadlo Rytíři, že jsem ti ještě nepřál k té svatbě!
          Tak hodně štěstí.
          Při té příležitosti mě napadlo, že jsem vlastně také svobodný….
          Ale k tomu mám dvě děti, každé s jinou…jen s mojí labutí žádné nemám.
          Jak tohle dopadne….

          • vonrammstein napsal:

            Díky moc! Já taky vyženil skoro dospělou dceru🙂

        • blbíš napsal:

          … tak dodatečně, ať to máte aspoň tak hezký, jako já, příteli taseného meče a Vaší paní přeji, ať to má aspoň tak hezký, jak to budete mít Vy!!!

  4. blbíš napsal:

    Jodo, my měli taky takovýho kohouta s duší vorla. Zásadně spal na stromech i v mrazech, kurník i blízké okolí kontroloval s přehledem z vejšky, pošťák zvonil 3x a dlouze, návštěvy nechodily téměř žádný, žalovníčci nežalovali, pacienti striktně rozlišovali soukromou zónu od zóny ordinace, kohout s přehledem a bez okolků vše řešil hned na místě. Členy rodiny akceptoval 50 na 50, protože naše neshody končily většinou nerozhodně, ovšem furt ve střehu. Zbavili jsme se toho ďábla tak, že jsme ho srazili z větve v hluboké noci (=tmě i pouliční sporé osvětlení tu noc na žádost táty vypli!) do pytle od brambor a ve dne ho pustili mezi „lepší“ slepičí hejno vzdálené od našeho domu 3km, pak nás hnal pouze od hejna asi tak 100m a bylo vymalováno. Bylo to na kraji vesnice a ta paní povídala, že od té doby ji žádná škodná nezardousila ani jednu slípku a její hejno se podezřele rychle rozrůstalo na úkor blízkých hejn, kde stávající kohouti byli prostě takoví, jak bych to slušně řekl, prostě sráči, co si ani slepice neuhlídali. Ti většinou skončili v polívce, avšak „náš“ kohout nikoli, pošel stářím! Nedivím se, pro polívku se prostě nevylíhl!!!

    Vesnického blázna jsme měli taky – starou Krausovou, děti ovšem jsou kruté – moc zlé, nebylo divu, že nás na potkání po zásluze chtěla nakopnout, protože jsme ji zezadu zákeřně, když jsme byly mimo dozor starších, shazovaly s hlavy takový srandovní tralaláček a s jásotem uhýbaly jejím kopancům. Naprostý souhlas s přítelem Hudcem, ten stud dodnes spočívá kdesi hluboko uvnitř!

    • kchodl napsal:

      Zběsilého kohouta jsme měli na horách také. Bál se ho i pes. Jednou jsem jako kluk natíral okap a stál jsem na štaflích, jak na mě zaútočil, tak jsem nastavil štětku a kohout do ní zuřivě kloval, takže pak měl krásně zelenou hlavu. Barva byla acetonová, vydrželo mu to dlouho. Skončil špatně – byl u nás na návštěvě náš hajný a kohout se po něm vrhnul, chlap neměl naše protikohoutí instinkty a kohout mu zobákem roztrhl lýtko. Načež práskla brokovnice a bylo po kohoutovi. Zkoušeli jsme ho uvařit, ale byl tvrdý jak kámen.

      Ohledně dětí a obecního chudáka, jak jsem už psal, hodným dětem dával bonbony, když přivážel noviny, to bylo u nás na těch samotách. Vesnické děti se od něj držely dál, protože byl pod ochranou učitelky a z té měli všichni ve vesnici panickou hrůzu. Když se ji totiž něco nelíbilo, rozječela se jak cirkulárka a dotyčného zmlátila do krve a pak ještě napráskala esenbákům. Násadou od krumpáče jednoho chlapa skoro přizabila, dalšího vzala pohrabáčem přes hlavu, že ho museli křísit. Byl to kus ženské. Kluky ve škole běžně mlátila pravítkem a řvala na ně „ty zlobivej parchante“ a když byla v ráži tak „ty zasranej potrate“. Jinak byla moc fajn. Měla ráda Exupéryho.

  5. blbíš napsal:

    jdu spát, přátelé, a jsem zvědav až se probudím, jak to krásné téma, dnes nahozené Jodou a Bavorem, dlouho vydrží, než ty růže v něm vonící nějakej pomatenec převede zase na bodláky a přizpůsobení se řekám, na jejich březích se marně bude otáčet po uprchlících!😦

  6. kchodl napsal:

    Krásné.

    U nás v Orlických horách byl obecní chudák Pošťák. Byl to Němec, silně mentálně postižený, ale dokázal se o sebe relativně samostatně postarat. Mluvil jen německy a hodně koktal, ale česky rozuměl, tedy když zrovna chtěl. Jeho německá rodina se vystěhovala do NSR někdy v polovině 60. let a jeho chudáka, kterému bylo v té době asi 20, tady nechali – nebo jestli ho „zlí Němci“ nechtěli, to přesně nevím. Prostě tady zůstal, úplně sám. Nikdo za ním nejezdil. Rodný dům mu zůstal, rodina starosty mu pomáhala a spolu s učitelkou na něj dohlíželi. Ve státním statku ho nechtěli, protože jim jednou podpálil sušárnu – rád si topil ohníčky – a v žádné léčebně nebylo místo, bylo více potřebných s horším postižením. Když byly velké mrazy, bral si ho starosta k nim domů, měli tam takový přístěnek, aby nezmrzl. Aby se jen tak nepoflakoval, dali mu jako práci rozvoz novin a časopisů po samotách – dopisy se neroznášely, pro ty se jezdilo přímo na poštu. Byl to neoficiální pošťák, na jeho jméno si už nevzpomenu, prostě se mu říkalo Pošťák. Žil z invalidního důchodu a co mu lidi dali bokem za dovoz novin. Na černo mu pořídili moped, na kterém bez papírů jezdil, ale jen po okolí. Nikdy se nic nestalo, tedy ne tragického. Děti ho měly rády, protože rozdával bonbóny. Byl hodně zakřiknutý a s cizími nikdy nemluvil, ale známým lidem rád pomáhal, třeba se dřevem nebo rytím zahrady. Někdy v pvní polovině 80. let dostal zánět slepého střeva, a protože se to zjistilo pozdě – doktorů se strašně bál a nemluvil s nimi, umřel.

  7. strejda napsal:

    Krásné a hřejivé psaní. Jsou to obzory, které většina lidí nezná z vlastní zkušenosti.
    Musím se ale přiznat, že když jsem si přečetl nadpis, tak jsem si myslel, že to bude o politice, patrně o jisté Heleně L. Zmýlil jsem se a jsem tomu rád. Ilona Helena je bezesporu zajímavější a sympatičtější postava 🙂

  8. tata napsal:

    Pohlazení ,moc krásné ta krásná stranka života,že nejhezčí věci jsou ty nejprostější

  9. K-k. napsal:

    Těmhle figurkám se daří na vesnicích a na malých městech. Já se poprvé s někým takovým setkala v Bechyni, kde jsem byla na průmyslovce. Byl to starší chlap, říkalo se mu Franta Motor a patřil do kategorie „perpeťáků“ – jeho oblíbené téma bylo, že kdyby měl kládu dlouhou nevím už kolik kilometrů, tak by dokázal pohnout Zeměkoulí. Byl postrachem nás všech, co jsme se v rámci randění pokoušeli co nejrychleji a nejnenápadněji zmizet z očí všech kolem. Franta Motor je zcela bez zábran přilípnul na kohokoliv, včetně mizející dvojice a začal vykládat svoje teorie. Nebylo úniku!
    Jo a všichni kluci pro něj byli Pepíci a každá holka byla Máňa….😀

    • Bavor V. napsal:

      V Hořicích (na Šumavě) byl v Aritmě zaměstnaný Mireček. Jako taková pomocná síla na odvážení čehokoliv. A byl pod ochranou těch jinak nejkrutější šprýmařů. Kdokoli by se chtěl na Mirečkovi nějak vyřádit, tak okamžitě narazil právě na ně. Pro všechny jako v obci, v jeho domovské obci, což byl Kájov a hlavně ve fabrice, byl prostě „náš Mireček“ a byl pod ochranou. Když se do Aritmy dostaly nové posily z jiných krajů a neznaly to, tak chlapi hodně rychle narazili na tu ochranu. Dneska už se dívá z hora.

  10. K-k. napsal:

    Přímo líheň takových posrtav a postaviček byla ve starém Mostě – asi nejzajímavější z nich byla Jiřina (na příjmení nezáleží), zvaná Dispečerka. Byla to paní odhadem něco přes padesát – mohutná do výšky i do šířky, takže název její profese „lehká holka“ pro ni nebyl zcela přesný. Ona ostatně se tahle živila už jen příležitostně, hlavně šéfovala mladší kolegyně – proto taky její přezdívka Dispečerka. K figurkám patřila spíš svým životem, než nějakým duševním postižením. Příběhů kolem ní byla spousta – policajti s potěšením vzpomínali, jak k nim jednou večer vpadla na služebnu a přivláčela – dokonce téměř přinesla za límec – jakéhosi mužíčka-sušinku. Postavila ho policajtovi před stůl se slovy: „Co je to za paragraf, když mne znásilnil a ještě mi ukradl mysliveckej klobouk?“😀 Kolega, který přespával v archivu (já dělala v muzeu a muzeum a archiv byly pod jednou střechou) líčil, jak šel do hospody na večeři – on chodíval zásadně do naprosto neskutečnech putyk, v čisté restauraci by mu snad nechutnalo – a tam se konal velikej mejdan. Jiřina se loučila s kolegyněma a zároveň se svobodou, protože druhý den měla nastoupit do kriminálu. Druhej den tam Honza zase zašel, holky seděly kolem stolu,a vzpomínaly na Jiřinu. A nejadnou se otevřely dveře a Jiřina vešla! A byla rozhořčená na nejvyšší míru: „Voni mi řekli, že mají plno – a nevzali mě! A já si na tu cestu vzala taxík!“
    No, pak zbourali i ten zbytek starýho Mostu, muzeum i archiv se přestěhovaly do provizoria v novém Mostě, kamsi do nového Mosti se přestěhovala i Jiřina – a zmizela. Žila, občas ji někdo někde potkal, ale všechny historky kolem ní se staly legendami a nové nepřibývaly. Paneláky tomuhle nějak nesvědčí…

  11. vittta napsal:

    Dneska máme plno obecních bláznů v Praze na ministerstvech, v parlamentu…
    A co jich je v Bruselu!
    O obecní blázny strach mít nemusíme, těch je dost.
    A hájení jsou daleko, daleko lépe, jak tomu bývalo.

  12. Joda napsal:

    Další takovou figurkou, kterou jsem osobně znal byla Bláznivá Markéta. Ano ta, o které zpívá Jarek Nohavica. Pohybovala se v ošumělém nádražáckém kabátě v podchodu a na peronech. Koštětem, delším než ona, neustále zametala svěřené prostory. Divil jsem se tomu, proč jí nechají chodit v takovém obnošeném kabátě. Pak jsem si uvědomil, že u ČSD byla asi vedena jako pomocná síla a na uniformu neměla nárok. Ten kabát jí asi někdo dal.
    Na rozdíl od Nohavici jsem jí nikdy neslyšel zpívat, jen hudrat na lidi. Velice se jí nelíbilo, že chodí v místech, které právě zametla.

  13. K-k. napsal:

    Jiřina nezpívala, Jiřina recitovala. Když ji jednou šoupli do „cely předběžného zadržení“ tak seřvala všechny „kolegyně“, co tam s ní byly a až do rána jim recitovala Wolkera…😀

  14. K-k. napsal:

    Škoda, moc dlouho nám tohle krsný téma nevydrželo…😦.

  15. NavajaMM napsal:

    Díky za krásny príbeh, pane Joda. Obdivujem rodičov Vašej ženy, že dopriali Helene prežiť svoj život pekne.

Komentáře nejsou povoleny.