Potíž s hesly

Heslo BLACK LIVES MATTER se ozývalo ze všech stran a dolehlo až k presidentu Zemanovi. Ten je promptně označil za rasistické, aniž by si uvědomil, že vzniklo na jedno použití pro velmi specifickou situaci, kterou nemůže plně chápat člověk, který není chudý a černý.

Heslo bylo reakcí na zbytečnou smrt. Nešlo o jednání policisty, který v obavě o svůj život vystřelí, ale o násilí na již „zpacifikovaném“ člověku. Možná si ten policista řekl, koleno tě tlačí?, to je dobře, šmejde, tak si trochu užij. Nebo dlouho nikoho nepřemohl a chtěl si ten moment užít. To se asi nikdy nedozvíme.

Jsou to rasisti, kteří heslo chápou ve znění ONLY BLACK LIVES MATTER. V PL se objevil nesmírně hloupý rozhovor, který varoval před tím, že jednou bude továrnu řídit blbec jen proto, že je černoch a když to takhle půjde dál, budou nuceně vznikat i smíšená manželství.

Každý z nás žije ve své socio-ekonomické bublině, výjimečně z ní vykoukne ven, ale málokdy se zajímá o podstatu toho co se děje venku.

Situaci v USA, které se staly novým velkým vzorem, nepřibližují ani naše tak nezávislá media.

Není třeba zacházet až do doby otrokářství a války Severu proti Jihu. Stačí jít do třicátých let minulého století, abychom si vědomili, jak hluboké byly kořeny rasová segregace.

Kdo se zajímá o sport zná jméno Jesse Owens. V roce 1936 vyhrál na OH v Berlíně čtyři zlaté medaile. O Hitlerovi jsme se dozvěděli, že mu tehdy odmítl podat ruku, neb byl rasista. Owens ovšem později řekl, že ho neurazil Hitler, ale Roosevelt, který ho ignoroval, přestože ostatní olympioniky pozval do Bílého domu. Důvodem prý bylo, že si pozváním černocha nechtěl před volbami znepřátelit rasisty mezi jižanskými demokraty.

Moses Walker byl první černoch, který v roce 1884 hrál baseball v profesionální lize. Teprve v roce 1947, tedy o 63 let později, se na scéně objevil další černoch, Jackie Robinson. Negři měli vlastní ligu a v té bílé nebyli vítáni.

Robinson vzpomínal: „Jeden z mých spoluhráčů později přiznal, že se cítil provinile, když tým obědval v restauraci a já čekal v autobuse na sendvič. Jak v Montrealu, tak poté v Brooklynu jsme ale chtěli vyhrávat a díky tomu jsme nakonec přešli všechny předsudky.“

Podobná situace byla v basketbalu. Earl Lloyd byl v roce 1950 jedním prvních černých basketbalistů v NBA.

Boj černochů (politicky správně Afroameričanů) za rovnoprávnost má dlouhou a často frustrující historii.  Jde o zdroj v angličtině, ale i tak je pouhý výčet událostí těžko představitelný. Nelze tedy vidět jen protesty a případné drancování obchodů, jak se vše jeví mnohým diskutujícím.

Nepokoje mohou vzniknout kvůli jenomu ztracenému životu, protože frustrace doutná pod povrchem. To se stalo i městě Baltimore v roce 2015. Kanadská novinářka tehdy napsala, že lidé ve středu toho města žijí jako v zemi třetího světa. Nemají ponětí o tom, že o několik kilometrů dál jsou bohaté komunity.

Když se disident Milan Kohout ocitl po dvou letech pobytu v utečeneckém táboře Treiskirchen v Bostonu, vyšel druhý den ráno na ulici a ptal se kde je nějaké knihkupectví. Chtěl vidět, co mají ve svobodné zemi. V chudé čtvrti Revere se na něj dívali jako na blázna. No, možná v Cambridge, jak je ta universita, mu řekli.

Šedesátá léta, kdy byla celá Amerika na nohou, byli hippies, probíhaly masové protesty proti vietnamské válce i rasové segregaci a umělci se významně angažovali. To je dávná minulost.

Federální zákon, který zrušil rasovou segregaci, byl podepsán až v roce 1964. Pak již do hry vstoupily peníze.

Do sportů, které bývaly doménou bílých, začali pronikat motivovaní černoši. V košíkové, baseballu a americkém fotbalu dnes sotva najdete bělocha. Výjimkou zůstávají „drahé sporty“ jako lyžování, a s určitými výjimkami i tenis. Althea Gibsonová a Arthur Ashe vyhráli bílý Wimbledon! Mezi černými vznikla bohatá vrstva.

Fotbalová Evropa si kdysi pečlivě střažila svoje kluby. V Itálii byli povoleni jen dva cizinci v jednom zápase. Černoch v britské Premier League byl něco nepředstavitelného. To je opět dávná minulost. Všechny evropské kluby kupují africké hráče a řadu severských států representují černí atleti.

I doba, kdy Frank Sinatra vyzýval k bojkotu hotelů, které nechtěly obsloužit jeho černého kolegu Sammy Davise jr, je passé.

Dál přetrvala chudoba značné části černé populace a omezený přístup ke vzdělání.

V Severní Americe existuje řadu let dobrovolný program zvaný „Equal Opportunity,“ tedy stejné příležitosti pro (nejen černé) menšiny. Zapojují se do něj větší podniky, které přijímají alespoň část zaměstnanců podle kvalifikace a nikli barvy pleti.  Svým způsobem je to součást jejich PR.

V USA i Kanadě někteří lidé varují, že jde o obrácený rasismus (reversed racism), tedy upřednostňování menšin, který povede k poškozování bílé většiny. Jak k tomu přijdou naši bílí chlapci, říkají, když budou mít přednost černoši!

Podobný argument lze slyšet i tam, kde nejde o „barevné“, ale jde o ohrožení „našich“ těmi, kteří něco umí lépe. Ontario například zakázalo dovoz hokejových brankářů z Evropy. Jiný příklad se týká požadované znalosti francouzštiny pro zaměstnání na některých kanadských úřadech. Jak k tomu přijdou „naši anglofonní chlapci,“ aby se museli učit druhý jazyk.

Obecnější hesla BLACK LIVES ALSO MATTER nebo ALL LIVES MATTER dané situaci neodpovídala. V onom okamžiku šlo o život černocha.

Ze situace v USA se bychom si měli vzít poučení: Čím déle je určitý problém zanedbáván, tím delší a bolestnější je jeho řešení. Je pravda, že Amerika učinila od zrušení segregace velký krok vpřed, ale řada problémů přetrvává.

V naší zemi žije 10% populace na nebo pod hranicí chudoby. Jde o kombinaci zadlužení, exekucí, lichvy i vzniku ghett z nichž není únik. Zaděláváme si na obrovský problém do budoucna.

Naši politici to odmítají pochopit. Ministryně financí si nedávno pochvalovala, že zrušení daně z nabytí nemovitosti zlevní bydlení. To je omyl, milá Aleno. Nic se nezlevní, protože nemáte nástroje na kontrolu ceny novostaveb a nájmů. Jestliže 1+kk stojí skoro 4 miliony, mladý pár musí mít v peněžence záruku příjmu (ta je vždy sporná) a ušetřených nejméně 10%. To je 400000 korun. V takovém bytě mohou dítě počít, ale co v něm s rodinou?

Ani tato jednoduchá kalkulace nikoho nezajímá. U politiků to nepřekvapuje ti mají svých starostí dost. Například, když mají milenku a rozvedou se. Manželce nechají byt, na krku mají alimenty a budou potřebovat miliony na nový byt. Musejí si někde nakrást. Z poslaneckých odměn a platů to nenaspoří.

Bytová otázka neotřásá českou společností.

Zde se můžeme vrátit k velmi frekventovanému problému černochů, jímž je velký počet svobodných matek. Černí chlapi se nehrnou do ženění. No nejspíš proto, že nemají na domy a možná ani na nájem. To ale bude i český problém.

Jiří Dědeček kdysi tvrdě napadl minulý režim písní o chudé holce, která nemá kvartýr, fáro a ani na cigáro, takže bude psina, když jí za jedním barákem udělá syna, který, až vyroste, bude rovněž žebrákem. Dědečka již naše společnost zjevně nezajímá, ale co jeho následovníci? Ztratili odvahu něco říct?

Nepochopeno zůstalo i heslo ZRUŠTE POLICII. Nebyla totiž vyslovena jeho druhá logická polovina JAKOU JI ZNÁME.

Celé heslo bych klidně provolával i v Praze. Nepotřebuji policii, která občas odněkud někam profrčí autem a nebo „po americku“ pořádá honičky aut nebo motorek. Chtěl bych mít policistu, který by chodil po svém rajonu (tak jako kdysi esenbák po mých Hodkovičkách), znal v něm lidi, oni jeho a chránili se navzájem.