Táto, mámo,

v komoře je myš!

 Světový den švihlé chůze

„…pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá…“

Jo, jenže tohle je zpravodajství Rádia Jerevan!  Svěříme-li ovšem celou záležitost Kanceláři pro uvádění (nejen) románových příběhů na pravou míru, rychle zjistíme, že

• Není pravda, že tam byla máma, ale je pravda, že tam s tatínkem byla dcerka, asi tak šestiletá.
• Není pravda, že šlo o komoru, ale je pravda, že šlo o archivní dvůr a posléze o celý archiv
• Není pravda, že šlo o myš, tatínek tvrdil, že jde o morče – posléze se ukázalo, že nešlo ani o morče, ale o tříbarevného potkana – domácího mazlíčka.
• Není pravda, že šlo o kocoura, v té době v archivu kocouři už nebyli, je ovšem pravda, že se v celé záležitosti angažoval Mikeš.
• Není pravda, že jsme Mikeše někam pouštěli, Mikeš se angažoval sám, dobrovolně a intenzivně.
• Není pravda, že by Mikeš cokoliv a kohokoliv vyšťoural, přes veškeré svoje úsilí byl značně neúspěšný.

No a teď už bych mohla začít vyprávět nějak srozumitelně, ne?

To bylo tak: jednou v létě nám na archiv zazvonil pán s malou holčičkou – odhadem tak asi šestiletou. A s mnoha omluvami vylíčil, že holčička si v parčíku za archivem hrála s morčetem morče jí uteklo, a vlezlo zadními dveřmi na archivní dvůr. A jestli by se tam mohli porozhlédnout a pokusit se morče chytit. No, proč ne. Na tom dvoře byla tehdy hromada starých prken, stavební sutě a podobného odpadu, připraveného k odvozu na skládku – archiv tehdy prodělával jednu z mnoha rozsáhlých oprav. Morče se jim v tom binci pochopitelně nepodařilo najít a tak odešli a my tuhle záležitost pustili z hlavy.

Uplynulo několik dnů kolegové si vybírali dovolenou a tak jsme z celého osazenstva archivu zbyli jen dva.   Seděli jsme odpoledne s kolegou u mne v kanceláři a o něčem diskutovali, okna i dveře byly v tom vedru dokořán a Mikeš se odstěhoval ze svého pelechu na chodbu, kde se rozvalil na chladivých dlaždicích. Prostě klid, mír a pohoda. Jenže najednou se z chodby ozvalo veliké Mikešovo čenichání, funění a odfrkávání a pak dokonce jakési hrabání. Tohle chování u něj bylo naprosto nezvyklé a tak jsme se šli podívat, co se děje.  Mikeš stál u staré knihovničky, čenichal ke skulině pod ní a snažil se někam prohrabat. A krom Mikeše nikde nikdo. Už bylo po pracovní době, tak jsem to splašené psisko posbírala a šli jsme domů. Kolega zůstal v archivu, protože tam v té době nouzově bydlel. (Jeho tehdystáleještě žena mu totiž s kýmsi utekla a vzala si s sebou veškeré vybavení bytu. Tak se prozatím nastěhoval do hostinského pokoje v archivu, doma by musel spát na zemi.)

Když jsem druhý den ráno přišla do archivu, kolega mne vítal viditelně plný novinek.  A hned ve dveřích mi zvěstoval, že záhada Mikešova podivného chování je vyřešena. Večer totiž zahlédl, jak za knihovničkou mizí cosi černo-bílo-hnědého, s dlouhým ocasem. Laboratorní potkan, tehdy hojně chovaný jako domácí mazlíček. Pravděpodobně se jednalo o ono „morče“, co tam tatínek s dcerkou hledali. Nejspíš potkana překřtili na morče, aby měli větší naději, že jim nějak vyjdeme vstříc. No jo, ale co teď? Myš v archivu je pohroma, ať je to velká, nebo malá myš. A tak jsme řešili, jak se ho zbavit. Nad běžnou pastičkou na myši by se potkan tak akorát zasmál a zaťukal si na čelo. Otrávené zrní byl taky problém – toho by si nepochybně všimla naše paní uklízečka a došlo by jí, že je v archivu nezvaný host. A ona – ačkoliv to byla ženská z vesnice – se myší panicky bála. Jakmile by jí došlo, že je v archivu potkan, dala by okamžitě výpověď! Než jsme vymysleli, co s tím, děly se věci.

Potkan si vyrazil na průzkum, přeběhl chodbu a vlezl do protějších dveří, do knihovny. Já tam zrovna hledala nějakou knížku a ocásek Mikeš tam pochopitelně byl se mnou. Sice mu naprosto chyběly lovecké pudy, ale zvědavost ne. Když zahlídnul potkana, vyrazil za ním. A nastala neskutečná honička mezi regály plnými knih. Potkanovi se to prchalo, prolezl pod regálem i škvírou mezi knížkami, Mikeš to musel vždycky poctivě oběhnout. My tam číhali a jen jsme doufali, že se Mikešovi podaří potkana nějak nadehnat k nám a že ho chytíme. Jenže to dopadlo jinak. Mikešovi se nějak záhadně podařilo potkana chytit do huby. Zvedl hlavu a užasle se na nás podíval, asi abychom mu poradili, co teď s tím. Jenže potkan nečekal, až Mikeš dostane nějaké instrukce. Zapištěl a zamrskal se. A chudák Mikeš se tak lekl, že potkana pustil. Potkan pochopitelně okamžitě kamsi zmizel a Mikeš tam zůstal stát a užasle přemýšlel, co to bylo. Balónky sice taky pískají – ale nemrskají se! Prostě tohle kolo vyhrál potkan.

Pak potkan usoudil, že chce mít klid a nestojí o to, aby ho honilo nějaké zvědavé psisko a přestěhoval se. Usadil se pod skřínkou v kuchyňce. Opět ho prozradil Mikeš svým mohutným čenicháním a funěním. Tentokrát u toho byla paní uklízečka a velice se divila, co to tam ten Mikeš vyvádí. Naštěstí se nám ji podařilo přesvědčit, že ve studovně někdo je a Mikeš ho asi cítí (skřínka stála před nepoužívanými dveřmi mezi kuchyňkou a studovnou.) Naštěstí se paní uklízečka nešla přesvědčit – ve studovně v tu dobu nebyla ani noha!

Situace začínala být vážná – bylo potřeba se potkana urychleně zbavit a nevyděsit paní uklízečku. Naštěstí zasáhl nějaký neviditelný patron archivů i potkanů. Do archivu dorazila parta lakýrníků (byli to už dědci, ale moc šikovní!), kteří měli obnovit poničené fládrování na dveřích. Když přišly na řadu dveře v kuchyňce, tak jsme se jim museli svěřit s problémem potkana. K našemu překvapení a radosti se dědci nijak nepohoršili, ale dokonce jeden z nich zajásal, že jeho vnoučatům nedávno potkaní mazlíček umřel a tak že jim dá toho archivního jako náhradu. Bleskově nadzvedli skřínku, než se potkan vzpamatoval, přiklopili ho kbelíkem a bylo. A my jen koukali, jak se ten potvora potkan pod skřínkou zařídil: z roztrhaných papírových ručníků tam měl hnízdo a kolem hromadu zásob: tvrdé pečivo, nudle z čínských polévek – prostě kdeco vytahané z odpadkového koše. Ani se nedivím, že nechal archiválie na pokoji, v kuchyňce měl lepší zásobování