O Krokovi a jeho dcerách trochu jinak – pokračování

     Když se řekne Karel Kramář, každý si vybaví českého prvorepublikového politika, člena strany mladočeské a poté národně demokratické. Jenže existuje ještě jistý Karel Kramář junior, který však není synem našeho význačného politika. O něm jsem nenašel zatím žádnou zmínku. Zato jsem objevil jeho literární dílo nazvané KROK A JEHO DCERY, VÉVODSKÁ RODINA PŮVODU ALAMANNSKÉHO. Kramář junior zde rozebírá historii českých bájí a zcela novým vědeckým postupem vyvozuje, že  postavy známé právě pouze z bájí mají historické opodstatnění, navíc jako příslušníci germánských Alamanů. Jako další „věrohodné“ historické osoby si představíme potomky Krokovy. Přesto, že Kramář považuje sňatek Libuše a Přemysla za něco, čím bylo téměř symbolicky dokumentováno sbratření dvou sobě cizích národů a způsobeno mimo to i přestěhování kmene Čechů ze severních Čech do středu země a Libuše se tím stala pramátí první české dynastie, i dva z údajných potomků opět přisuzuje – podle jmen – mezi neslovanské.

Unkilen – Neklan.

     Zmínili jsme se o Krokoví, vévodě německých Alamannů, jenž pomáhal na po. 4. stol. po Kr. Konstantinovi proti jeho odpůrcům k dosaženi císařské koruny. Poněvadž hodnost vévody (krále) u kmenů německo-germánských (tak jako i jinde) bývala dědičná, můžeme míti za to, že leckterý z pozdějších vévodů alamannských byl potomek onoho Kroka, nebo aspoň z téhož rodu pocházel. Tak i na př. Unkilen (Uncilen), vládnuvší 588-607.

     Tento panovník žil téměř čtyři sta let po příchodu svého národa do jižního Německa, nicméně ještě v době, kdy vliv Franků a jiných německých kmenů na Alamanny nebyl tak rozvinut, aby zahladil gallsko-lesghickou individualitu jejích, jevící se na př. ve zvláštních, zcela neněmeckých jménech jednotlivých kmenů (o nich srv. níže) neb osob. Vedle Unkilena patři sem i zmíněný Butilin (ca 555, po Kr.) Paralelní zjev možno pozorovat i u těch co potomků lesghických Džeků. I u nich drží se za ranního středověku dlouho prapodivná jména, jiným Slovanům neznámá, právě že jsou specificky „česká“, až teprve nivelisující síla ostatního Slovanstva spolu se svérázným typem Džeko – Čech, (černé vlasy i oči, snědá pleť) odstraňuje i zvláštní jména ta.

     Dcera Kroka našeho, Libuše, stavši se sňatkem s Přemyslem pramáti první české dynastie, byla prabábou Neklana, Přemyslova šestého nástupce na trůně pražském, vzdáleného časově od Libuše asi sto let. Jméno jeho zdá se býti totožné s alamannským  Unkilenem, jež Slovan dle svých zákonů hláskových mohl vysloviti asi Nuklen. Lidová etymologie udělala z toho Neklan a tím teprve dosáhla tvaru, který jí zněl jakž takž česky a srozumitelně. Fantasie národa dále předoucí svá vlákna, udělala z Neklana člověka „nebojovného“, „neklajícího“, arci postupem dosti násilným, pojavši za participium activi něco, co dle zásad gramatiky může být jen participium passivi (ne —klán!).

     Na tomto příkladě vidíme také, jak falešná lidová etymologie může zkreslit postavy lidí z dob minulých. Kosmas povídavý hned chopiv se ji, vypravuje, jak vévoda Neklan, „bázlivější než zajíc a v útěku pardála rychlejší, ze strachu před nastávajícím bojem staví se nemocen a ukryl se na hrad svrchu jmenovaném (Levém Hradci)“. Můžeme dost pochybovati o věrohodnosti této charakteristiky, s níž nezdá se být zrovna v souhlase energické vystoupení kmene Čechů proti Lučanům, korunované vítězstvím u Turska, jež znamenalo trvalé pojištění nadvlády černovlasých Čechů nad ostatními kmeny Bojohéma.  

     Tyto etymologie jsou pro posouzení českého dávnověku nemalé váhy. Vyplývá z nich nejen další dotvrzeni alamannského původu onoho nárůdku, jenž přinesl do Čech kulturu merovejskou. ale také i zajímavé poznání, že Krok i Neklan jsou osobnosti ryze historické. Netřeba ani připomínat, že Kosmas nemohl jednotlivosti českého pravěku tak vymyslit, aby to ve všem odpovídalo skutečnosti a pravdě, jak vychází z analysy archaeologícké, jazykozpytné i dějepisné.Postoupnost sedmi pohanských nástupců vévody Přemysla jmenuje Kosmas (l. 9) s takovou určitostí, že kdybychom i připustili možnost mýlky v časovém pořadu, jména sama můžeme pokládat za zajištěna. Dodává k tomu jen, že o životě a skutcích těch knížat mlčí dějepis „poněvadž tehdy nebylo nikoho, kdo by byl mohl to, co vykonali, zaznamenat potomstvu“. Přirozeně. Znalost písma mohla přijít do Čech nejdřív v polovině 9. století, kdy lidé z Čech začínají chodit do Bavor za účelem přijetí křesťanství, ale stalo se tak patrně teprve ve druhé polovině téhož století za apoštolů soluňských. I tak minula nějaká doba, než přišel první podnět k záznamu dějepisných dat. Tím podnětem byli první mučedníci za víru křesťanskou v české církvi, Ludmila a Václav, neboť jen takové osobnosti upoutali zájem duchovenstva, jediného to representanta literního vzdělání. Že tito světci pocházeli z panovnického rodu, bylo dalším důvodem, aby dávným předkům pohanským se věnovalo více pozornosti, nežli se dalo jinak čekat.

     Prvním literárním dílem Čechů bylo vypsání martyria svaté Ludmily a sv. Václava od Přemyslovce Strachkvasa, pocházející z konce X. stol.. Předcházely nepochybně stručné záznamy o životě oněch dvou světců, patrně krátce po každé události, ještě staršího data byly záznamy o zakládáni nejstarších kostel křesťanských v Praze, na Levém Hradci atd., v čemž počátek učinil kníže Bořivoj. Bylo dosti příležitosti při tom doplnit genealogii panující rodiny nazpět až k onomu významnému okamžiku, kdy sňatkem Libuše s Přemyslem téměř symbolicky dokumentováno sbratření dvou sobě cizích národů a způsobeno mimo to i přestěhování kmene Čechů ze severních Čech do středu zem. (viz také výše)  Od Kroka až do oné chvíle, kdy možno mluvit o prvých záznamech historických u duchovenstva pražského, minulo tedy okrouhle 150 i 200 let – doba zajisté ne tak veliká, aby jména důležitých osobností. v tom čase se vystřídavších, musela upadnout v zapomenutí. Nemít ony záznamy pražského duchovenstva po ruce, jichž bohatství Strachkvas daleko nevyčerpal, nebyl by mohl Kosmas, vzdálený od Kroka v letech, kdy počal sepisovati svou kroniku, už málem čtyři století – to lze tvrdit téměř s jistotou – nás tak poměrně obšírně informovat o událostech a osobnostech z pohanského pravěku českých dějin.

     Avšak ještě u jednoho národa slovanského, totiž u Polabanů, setkáváme se s dvojici jmen, ne sice už tak podobných, ale přece silně upomínající na německé Krok-Unkilen a české Krok-Neklan. Mám na mysli polabská knížata Kruka a Niklota. První z nich, tradovaný od současných kronikářů ve tvaru Cruco. Crito (prvé zdá se správnější a uznáno od Šafaříka i jiných badatelů), pocházel ze kmene Rán na Rujáně a vládl Bodrcům. Niklot byl vládcem téhož kmene.

VII. Mnata.

     Z pohanských nástupců Přemysla a choti jeho Libuše, nápadný je ještě cizím jménem Mnata. Nevíme, jakou měrou tradice česká toto jméno neslovanské zkomolila aneb opisovači Kosmova textu pozměnili. Pokud bychom se mohli držet tvaru obecné uznávaného, je tu vždy možnost, že hlásková skupina mn vystřídala zde shluk jiných příbuzných hlásek, na př. bn nebo vn, a toto hypothetické Bnata, Vnata, že znělo prvotně na př. Banata. Tu pak mám na mysli osadu britských Vacomagů, zv. Banatia (Ptol. 2, 3.15), ležící na východním pobřeží Skotska. Vacomagové, tak jako na př. Lugi (Ptol. 2. 3, 12.) a Cornavii (Ptol. 2, 3, 11., druhá haluz stejně jmenovaného kmene, sedícího vých. od Walesu, kdežto tito při nejsevernějším pobřeží Skotska) náleželi snad ke Caledonům. kmeni velmi mocnému. Soudí se to odtud, že názvu Caledonii užívali staří kollektivně pro všechny kmeny nynějšího sev. Skotska. Ammian. 27, 8. zná i kmen Pictů, zv. Dicalidones. Setkáváme se zde se záhadným členem či praefixem di, jenž, pokud máme jen Gally na zřeteli, vyškytá se ještě u mohutného kmene Lugi při hor. Odře, kteří. Jak jinde ukáži, dělili se na Lugi-Omani, Lugi-Diduni a j. podkmeny. Didunům odpovídají odjinud známi Duni, stejně jako Dicalidonům Caledonci.

VIII. Tyro, vojevůdce Neklanův.

     Onoho statečného vojevůdce, jenž vojenský lid Neklanův vedl k vítězství nad knížetem Lučanů Vlastislavem, jmenuje Kosmas (1, 12.) Tyro. Soud dle genitivu „Tyronis“, jmenoval se asi tento hrdina Tyron. a tu by jméno to se shodovalo s gallským kmenem Turones (Caesar B. G. 2, 35.), i Turoni (Caesar B. G. 7, 75. Tacit. 3, 41, 46), sedícím v okolí nynějšího Toursu ve Francii, Je pozoruhodno, že sousedy Turonů v Gallii byli Cenomani Aulerci, u nichž jsme právě konstatovali tak patrné vztahy k Alamannům, tak jako zase k severu sousedili s Aulerky Venelové, na jejichž území nalézala se osada Crociatonum. Tedy i z těchto jmen je patrno, že jisté skupiny kmenů gallských se držely při zabírání sídel pohromadě, jak je ostatně přirozeno. Zcela podobně k záp. sousedy Turonů byli Andegavi, připomínající opět alamanské Brisigavy, pokud se týče druhé složky těchto jmen.

     Když tedy proti sobě postavíme na jedné stran skupinu jmen Ceno-mani, Au-lerci. Crociatonum, Andegavi, Turones, vyskytující se pohromadě v Gallii francouzské, na druhé stran skupinu alamannskou Cenni, Alamanni, Au-mani (Omani), Crocus, Brisigavi, Tyro, mám za to, že je tu nemalá oprávněnost k stotožnění Tyro s Turony, co do původu.

     Česká historiographie pojala onoho Kosmova Tyrona ve tvaru Tyr,což se mně nezdá dost odvodněno. Pravíť Kosmas (I. 12.) o tomto hrdinovi slovní hříčkou: „dle svého věku i jména tyro.“ Tedy jméno hrdinovo shodovalo se s lat. slovem tyro-onis, „mladý bojovník“. Tradice česká měla jistě jméno Tyronovo v dobré pamětí, nebo mohyla jeho, pod jakýmsi pahorkem u Turska vykopaná, byla ještě v dob Kosmově neporušená, hlásajíc každému čestnou památku hrdiny, padlého za vlast.

     Tím, že Kosmas jméno tradicí dochované z dávných dob připodobuje k latinskému slovu podobně znějícímu, bezděčně prozrazuje, že jména toho si nevymyslil. Ostatně připomínkou, že Kosmas patří k dějepiscům celkem poctivě referujícím o tom, co shledali, opakoval bych jen známou věc.

     Tedy hrdinný Tyro byl pravděpodobně příslušník onoho neslovanského nárůdka, nad nimž 100 let před ním vládl Krok, tedy Alamann. Až do jeho doby trvalo tedy splývání s Čechy a pozvolné odnárodňování těchto českých Alamannů okrouhle jedno století, kterážto doba zajisté nestačila, aby stará jména alamannská byla vytlačena slovanskými. Důkazem toho je onen Heriman, připomínaný o několik desítiletí později, stejně i hrabě Thakulf, kteří oba náležejí devátému století, tak jako i válka lucká- dle pravděpodobného odhadu

     Myslím, že tímto je dobré pojednání Karla Kramáře juniora opět přerušit, neboť by se čtenář mohl z údajů v díle uvedených trochu unavit. Nicméně toto „skvělé“ dílo předvádí další zajímavé badatelské veletoče. A ani o ty vás neochudím. Takže pokračování někdy příště.