EU – pohled z Východu (2)

Pokračování zamyšlení ukrajinského ekonomického komentátora Jurije Gavrilečka …

Věnované spíš mezinárodní pozici EU.

 Proč Švýcarsko nevstoupilo do EU a proč se vzdalo bankovního tajemství?
       S odpovědí nám pomůže odpověď na otázku: „Co by tato země vstupem do EU a ztrátou části suverenity získala?“. Švýcarsko má velmi širokou strukturu výroby, takže 90% své potřeby dokáže vyrobit samo.  Dále je stále ještě „spořitelnou“ málem celého světa, je konfederací, takže každý z kantonů je v rozhodování velmi samostatný, takže předání větší části pravomocí z úrovně kantonů na EU jim nic podstatně užitečného nepřinese a navíc by výrazně oslabilo stávající, léty ustálený systém. Nezapomeňme, např. že Švýcarsko má naprosto unikátní systém národní bezpečnosti, kde všichni občané mužského pohlaví jsou buď vojáky činné služby, nebo záložníky, kteří mají zbraně doma a jedenkrát ročně mají povinnost zúčastnit se vojenského cvičení. Takže země může postavit v případě mobilizace do zbraně největší vycvičenou armádu v Evropě. A to nikoli s hlediska procenta obyvatelstva, ale absolutně. Tedy nikoli domobranu, ale skutečnou armádu.
Pokud jde o prolomení bankovního tajemství, pak jde spíš o politické, než o ekonomické rozhodnutí, učiněné především nikoli pro všechny, ale na základě zvláštních požadavků americké daňové služby ve prospěch zcela konkrétních mocenských struktur druhého státu. Abychom si mohli odpovědět na otázku „proč?“ museli bychom znát tajemství vztahů mezi USA a Švýcarskem. Nicméně prolomení třísetletého tabu svědčí o tom, že globalizace způsobila, že není místo, kam byste se mohl ukrýt. Elektronické peníze sice jsou pohodlné s hlediska užití, nicméně Vás dávají pod stoprocentní kontrolu. Jediným způsobem jak skrýt své peníze (dokázaným m.j. prezidentem Janukovyčem a jeho „Kamazem“ s dolary), je převod prostředků na hotovost. Jakmile využijete jakékoli formy bezhotovostní platby, dostáváte se okamžitě pod drobnohled různých služeb, počínaje státem a konče hackery.

A jak je to se zvláštním postavením Velké Británie v EU?
Británie není součástí eurozóny ani Šengenu, snaží se provádět velmi autonomní finanční politiku a aktuálně stojí před referendem o vystoupení z EU. Navíc má Británie zvláštní druh práva (existuje kontinentální právo a ostrovní – precedentní právo). Základem dnešní Británie, její ekonomiky, není sféra výroby, ale financí a služeb, takže vyskočit z této suverénní pozice a vlézt pod čísi deštník, by znamenalo ztrátu značné části vlastní suverenity a pravděpodobně i konec Velké Británie jako svazku.

Jak vidíte rozpor mezi vysokou životní úrovní v EU a její impotencí v zahraniční politice?
Upřímně řečeno, bych tyto faktory nespojoval, protože zázemím pro ofenzívní zahraniční politiku je subjektivita a EU není jednotným subjektem, ale konglomerátem různých zájmů. Dále nemá vlastní ozbrojené síly ani zvláštní orgán zodpovědný za zahraniční politiku EU – tedy zamini. Nemá plány expanzivního rozvoje jako jednotný útvar – a tedy ani nemůže mít jasnou a jednoznačnou zahraniční politiku, protože není zřejmé, jak se budou jednotlivá rozhodnutí rozkládat na jednotlivé členské země. Jsou společné principy, ale nikoli společné zájmy – ty v zahraniční politice nejsou. Názorně je to vidět na řešení-neřešení problémů spojených s imigrací, nebo přístupem k sankcím proti Rusku. Dokud se EU nestane jednotným, nezávislým subjektem, nelze kvalitativní změnu očekávat.

EU mezi zájmy USA a Číny …
Ve schématu „USA vs. Čína“ Evropská Unie chybí a nebude tam, pokud se netransformuje do nějakého monolitnějšího útvaru. USA i Čína mají velmi zřetelně strukturované řídící centrum, což jim umožňuje přijímat operativně i důležitá rozhodnutí. EU to administrativně a infrastrukturně nestíhá. Vzpomeňme si na nedávné, docela emotivní vystoupení šéfa ruské Sberbank G.Grefa, který po návštěvě Sillicon Walley prohlásil, že konkurence není, že zmizela, že svět už je úspěšně rozdělen, a jakákoli průlomová myšlenka, se kterou přijdete, bude velmi rychle realizována tam, kde jsou optimální infrastrukturní podmínky. Což jsou zase USA a Čína – jen v Číně bude, díky větší koncentraci technických specialistů, realizována rychleji než v USA. Takže z této struktury EU vypadává a zůstane pro ni zřejmě jen role trhu a zdroje mozků a myšlenek pro oba tyto giganty.

Struktura ekonomiky EU v podmínkách globalizace..
To by si vyžádalo celou přednášku. Já se omezím na to, že jakákoli čísla a ukazatelé jsou dnes do značné míry abstraktní právě v důsledku globalizace. Firmy s evropským domicilem rozmisťují svoje kooperační zakázky pod svojí značkou po celém světě – takže čí je to vlastně zboží? Surovina přišla z jedné země, zpracovaná do polotovaru v druhé, produkt vyroben ve třetí, prodán pod značkou čtvrté – do páté země. Nebo evropská firma zadá výrobu produktu do Číny, odtud se odesílá na Ukrajinu ke kompletaci a pod značkou západní firmy se prodá třeba do USA – takže, čí je to vlastně export? Papírově nejspíš evropský – ale prakticky to je velmi složitě určitelné. Spotřeba se počítá mnohem jednodušeji – ale, co kdo vyrobil a komu to fakticky patří …

Spočítáme-li zadluženost EU včetně jejích členských zemí, pak přesahuje zadlužení USA – čím jí to hrozí?
Nehrozí jí to ničím, protože ve skutečnosti nikdo nikomu nic nedluží – dokud platí politické dohody. Po opuštění zlatého standartu totiž množství natisknutých peněz ve světě mnohonásobně překročilo sumární množství zboží a služeb. A to, co zřejmě málokdo chápe je: komu dluží EU? Takže EU, stejně jako USA a další státy dluží – tiskárně peněz, protože žádné skutečné hodnoty za těmito dluhy nikdy nestály. Odpis těchto dluhů nevede k žádným peněžním ztrátám pro nikoho. Jen snad část těchto nesplacených dluhů může vést k zavázání si a ovlivňování části elity té které země – za předpokladu, že tyto elity mají část svých zdrojů někde venku. Musí ale vzít v úvahu, že tlak vyvolává protitlak a namísto této elity může přijít elita ještě radikálnější.

Jak vidíte perspektivu úplné záměny papírových peněz elektronickými?
Každá technologická novinka má svoje klady a zápory. Technicky to není problém provést už dnes. Nemá to ale smysl při zachování současného systému zdanění v evropských zemích. Na druhé straně, s probíhající privatizací některých státních funkcí a možností využití emise „kryptoměn“ společnostmi jako náhrady peněz ve vertikále těchto společností, může jim poskytnout zajímavou možnost daňových úniků. Stát s tím sice může bojovat, ale s postupující privatizací svých funkcí mu budou chybět nástroje, a navíc bude prudce klesat hodnota státních peněz. Takže úkolem národních elit bude zachování rovnováhy mezi státním a privátním.

A jak sem zapadá potají projednávaná Transatlantická dohoda o volném pohybu zboží a služeb?
Jde vlastně o dohodu o zóně volného obchodu mezi EU a USA, která v sobě má zahrnovat kromě zboží a služeb i volný pohyb kapitálu. Jde především o zájem USA. Nicméně, nyní vyjednávací proces narazil na pozici EU byrokracie. Americké společnosti tlačí na změny kvality evropských norem a není překvapením, že EU byrokracii proti tomu podporují evropské nadnárodní společnosti. Ustanovení norem znamená moc – a o ni se nikdo dělit nechce.  Otázka případné ratifikace je hudbou delší budoucnosti, protože oba američtí hlavní prezidentští kandidáti se k tématu vyjadřují opatrně nebo odmítavě.

A nenabízí se v této souvislosti paralela mezi dnešní EU a předrevoluční Ukrajinou, kdy se tenkrát pokoušeli udělat z Ukrajiny obětního beránka pro EU a dnes podobný osud chystají Evropanům?
Tady je těžké srovnávat, protože Ukrajina přijala absolutně všechny návrhy EU tak, jak to ještě před převratem připravili Janukovyč a Azarov. To, k čemu došlo po převratu tady na Ukrajině, to byla ratifikace dokumentu připraveného předchozí (svrženou) vládou a prezidentem. A dnes narážíme na důsledky takové situace. Tedy, kterého idiota napadlo podepsat dohodu připravenou Janukovičem s Azarovem…? Bylo třeba provést nejdřív její revizi. Je zcestné dnes vinit ty dva ze všech smrtelných hříchů a přitom kompletně využít jimi připravený dokument. Pro dnešní státní moc to je zřejmě normální. Ale já to prostě nechápu. A domnívám se, že je to nemožná situace i pro jednání mezi Bruselem a Washingtonem, protože každý z nich trvá na zohlednění svých zájmů. Pokud se strany USA  je to moc a peníze korporací, pak pro eurobyrokracii to je moc a peníze, ovšem jen v zájmu její vlastní existence. A tyto zájmy na sebe budou narážet dost dlouho.

Zmínil jste se o národních elitách – kde vidíte jejich hlavní úkol?
Pro příštích sto let bude hlavním úkolem národních elit úsilí o alespoň mírovou koexistenci na územích, která kontrolují. Jak toho dosáhnou, a zda se tím budou vůbec zabývat, těžko dnes říci…

Zdroj:  https://www.youtube.com/watch?v=8SxSATs8jig