Kreténovy zápisky – kali orexi

Řekové prý patří k nejtlustším národům vůbec  skutečně se zdá, že jídlo je jejich národním sportem. To je jeden z důvodů, proč sem tak rád jezdím.

Pokud jsem mohl vysledovat, snídani místní celkem odbývají, zpravidla kusem nějaké sladké buchty. Pekárna kousek za agorou je otevřena od božího rána a kromě chleba světlého (aspro psomi – připomíná naši veku, stojí 0,90 eura) a tmavého, vše v několika variantách, jsou chlazené vitríny plné nejrůznějších sladkostí. Já nakupuji pro Labuť malé croissanty plněné čokoládou, které jsou sladké asi tak nejméně. Vrcholem sladké chuti jsou tu pro mě závitky z „nití“ snad lístkového těsta či co, plněné směsí ořechů a medu, celé jaksi v medu obalené. Říkají tomu „kandaifí“, podle našeho je to „Kadáfí“. Hodlám tu sníst za měsíc asi tak dva, obvykle pozdě večer. Káva v nejrůznějších podobách je tu pro místní skutečným denním chlebem.

Také s obědem se místní moc nemažou, restaurace a taverny jedou jen tak na volnoběh a spíše zejí prázdnotou. Co obědvají ani nevím, nikoho není u jídla moc vidět. My to řešíme obvykle nějakým vlastnoručním salátem, sendvičem a tak všelijak. Ono se v tom horku ani tak moc jíst nechce.

Pokud je přes den vidět místního Kréťana v kafenionu (kavárně) či baru, je to výhradně u nějakého nealkoholického nápoje. Zde dlužno dodat, že skutečně opilého domorodce jsme tu od roku 2000 snad ani neviděli a i pořádně nalitý turista je tu velkou výjimkou – to pro srovnání s mým rodným městem, kde se opilci potácejí ulicemi od cca 23,00 až do svítání, často za velikého řevu. To tu není a ne že bych takové chování postrádal.

Hlavním denním jídlem je pro Řeky večeře a to si tu celodenní střídmost sakra vynahradí. Hodují nejraději hromadně a ne dříve, než tak po deváté večerní. Turisté se zpravidla vyhýbají „mezé“, tedy haldě drobných předkrmů podávaných na menších talířcích, z nichž si všichni přítomní nabírají podle svého gusta. To dělají turisté chybu.

Patří sem samozřejmě především tzatziki, která nepochybně znáte – jogurt s nastrouhanou okurkou, česnekem, olivovým olejem a kořením. Co kuchař/ka, to trochu jiné tzatziki. Pokud byste je dělali doma, pak vězte, že k tomu potřebujete především pravý řecký tučný jogurt (alespoň 10%) – z těch módních odtučněných sraček doplněných škrobem tzatziki neuděláte, kdybyste se rozkrájeli. Další fintou je okurka – tu nastrouhejte najemno a silou z nich vymačkejte co nejvíc vody. Za splnění těchto podmínek máte šanci.

Další součástí předkrmů bývá chariatiki salata, námi zvaný řecký salát – ten znáte určitě, zde ovšem se sýrem feta, nikoliv s náhražkou v podobě balkánského sýra (ale feta je už k dostání bez problémů i u nás, stejně jako jogurty v edém stylu). A pak jsou taramasalata (z ryb a jiker), tunasalata, melitsanosalata (pyré z lilků) a moje oblíbené dolmades, což jsou vinné listy plněné rýží. Výborná je i chobotnice ve vinném octu a s cibulkou – trochu něco jako naše buřty s cibulí  🙂 . Olivový olej a olivy nechybí ani u jedné ze jmenovaných položek.

Pak už je na čase dát si třeba moussaku, pastisio, briam či gemistes (recepty přeskočím, nepíšu kuchařskou knihu). Oblíbené jsou grilované pokrmy – souvlaki (špíz), paidakia (jehněčí kotletky) a jídla z jehněčího vůbec. Sem patří kleftiko (zapékané jehněčí se zeleninou) a jehněčí zapékané s rajčaty. Oni všude překládají „arni“ jako „skopové maso“, ale to není úplně dobře, protože takový nějaký starý beran by pro našince nebyl k jídlu. Porážejí tu výhradně mladé kusy, které chovají dosti volně v horách. Tam ten dobytek spásá to trní, co tam rostě a které je většinou nějakou bylinou. A tak je to maso už od narození jehněte vlastně provoněné bylinami a chutná dosti jinak, než u nás.

Největší lahůdku, kterou jsem tu kdysi jedl, byla koza (tedy kozle) „po gavdosku“ (pojmenování podle ostrova Gavdos, o němž se zmíním příště) – zapečená v pečícím papíře, ani nevím jak přesně. Delikatesa.

Zvláštní kapitolou jsou tu ryby a plody moře. Ryby sice drahé, ale čerstvé, jdete si vybrat konkrétní kousek, který se povaluje na ledu, a kuchař vám ji ugriluje. K tomu zelenina, trochu rýže, pár hranolků. S plody moře opatrně – mnohdy bývají mražené a to pak ztrácejí to správné kouzlo. Prima je grilovaná „ochtapodi“ – chobotnice.

Kréťané k jídlu dost pijí pivo, zpravidla místní výroby Alfa nebo Mythos. Když jsou vychlazené, dají se pít – mám na mysli jedno. K dostání bývá i Amstel, Heineken, viděl jsem tu i Krušovice. Voda se podává automaticky úplně ke všemu.

Všimněte si vpravo dole

Už při první návštěvě Řecka před dvaceti lety mě hluboce zklamala úroveň řecké vinné kultury. Země s takovou vinnou antickou tradicí, ale nějak ji přebila byzantská či jaká vinná ignorance – možná za to můžou muslimové, tedy především Turci! Aspro krasi – bílé víno v tavernách a restauracích mívá jakýsi podivný těžký podtón a je třeba nejdřív otestovat malou sklenku, zda se to vůbec dá pít. Teprve pak případně objednat „miso kjilo“ – tedy půllitr, či více. Kokino krasi – červené víno z domácí produkce je na tom podobně,  mívá podivnou pachuť pro našince nestravitelnou. Řeším to tedy vínem v lahvích a mám tu vytipováno několik značek, bílé třeba Assyrtiko z ostrova Santorini. Z červených je k pití třeba Noussa nebo Neméa (moment, jdu si nalít….).

Tak, už jsem zpět u klábosnice. Samostatnou kapitolou je recina s chutí po pryskyřici. No – studená a v té místní atmosféře se dá vypít, ale doma bych ji nepozřel. Váže se k ní řada pověstí, zde jsou dvě z nich:

1. Turci chtěli Řekům znechutit pití alkoholu, tedy i vína, a tak jim je „denaturovali“ pryskyřicí. A Řekům to zachutnalo.
2. Řekové přepravovali víno v měších z kozí kůže, ale ta prosakovala. Tak měchy vymazávali smolou a také tomu přišli na chuť.

Tvrdý alkohol tu místní moc nepijí, známá je raki (pálenka, která moravské slivovici nesahá ani po kotníky) a ouzo, což je v podstatě anýzovka podobná francouzskému pastisu. Podává se s hromadou ledu (ouzo me pago – na led) a zbarví se do mléčně bílé. Moje Labuť, známá v rodině též jako „pralinka“ (původně požívala rum) zde nehodlá ustoupit od své vodky, takže je to tu buď absolutka nebo stoličná.

Asi se vám dá, že jsem zapomněl na gyros, ale nikoliv. V taverně či restauraci gyros nedostanete, jen ve speciálních „gyrosárnách“. Jednu přímo na agoře vedou moji kámoši bratři Stefanos (Stefani) a Adonis (Adoni) – „krásný jako Adónis z řeckých bájí“ – to je ten hezčí napravo  🙂 .

Stefanos, Adoni a jejich gyrosárna

Máme se rádi, jsme si podobní… Jen on je poněkud tmavší, ale na kila to pasuje. Když se vedou řeči o „líných Řecích“, rád bych viděl makat našince v tom horku od dopoledne (kdy se gyros připravuje) až daleko přes půlnoc. Ti kluci se celou tu dobu nezastaví. Obecně je gyros fajn jídlo, když se chcete najíst sytě a rychle a levně – stojí od 2,50 do 3,50 euro sebou, celý talíř pak kolem pěti. Běžné jídlo v taverně přijde na 7 až 12 éček, ryby a mořské potvory jsou samozřejmě dražší. Stefani a Adoni dělají každý čtvrtek jehně na rožni, to je pochoutka. Dnes je úterý, už se těším.

O zákulisí hospod a pracovním nasazení v nich mám docela dobrou představu, protože tu máme kamarádku. V roce 2004 se tu objevilo mladičké děvče na brigádě v jedné pizzerii, jmenovala se Radka a byla z jednoho menšího města na jižním Plzeňsku. Za rok se objevila znovu a za další rok se tu provdala za provozovatele té hospody. Od letoška mají vlastní krásnou restauraci „U andílků“, protože už má tři děti (kluky 7 a 5 a holčičku 2 roky), což prý jsou „andílci“ a její muž se jmenuje Aggelakios, což znamená v překladu Anděl (nikoliv na horách, ale u moře…). Nu a tenhle Anděl chodí do své restaurace v deset dopoledne, všechno připraví a hlavně s pomocnicemi navaří. Radka (máma s třemi dětmi) přijde na šestou a spolu s číšníky (většinou mladými brigádníky) maká tak do jedenácté, její Anděl si v podvečer, když má trochu hotovo a než přijdou hosté, hodinku zdřímne. A pak je v restauraci tak do tří do rána. Šichta jako bejk a tak je to tu v sezóně běžné.

Radka před Andělíčky

Všechny taverny a restaurace mají samozřejmě sezení venku, některé vnitřní prostor pro hosty ani nemají. Sympatické je (ale možná proti předpisům EU….), že vás v klidu pustí do kuchyně, abyste si mohli z hrnců vybrat, na co byste měli chuť. Jídla se podávají vlažná, na horký pokrm tu nenarazíte.

Městys tu žije hlavně v noci. Po večeři se mlsají sladkosti a různé oříšky a tak, místní pijí hodně nealko a frappé, turisté hodně míchané nápoje a pivo, víno skoro vůbec – ani se nedivím…..

Jako závěrečnou poznámku si nedopustím malou indiskreci. Žijeme totiž na vsi, celkem vzato. A tak já se, nic netuše, před dvěma lety pracovně seznámil s jedním chlápkem z toho Radčina rodného města na Plzni jihu. A letos se ukázalo, že Radka ho nejen zná, ale že se s ním rozešla právě kvůli svému Andělovi. No – věřili byste tomu? A pak někdy někoho pomlouvejte….

Ať jste kde jste a jíte co jíte, přeji vám „kali orexi“ – dobrou chuť!

http://bavor.blogspot.cz/2015/08/kretenovy-zapisky-ii-obrazovy-dodatek.html