Pravda a Lež

Publikováno 5.3.2015 | Autor: Bavor V.

Nejprve si poslechněte tuto písničku.

https://www.youtube.com/watch?v=BQsxfXAkQOw

A teď už bych ani nemusel pokračovat. Ten text řekl snad vše, co se dnes děje. Už zase existují blahoslavení chudí duchem, kteří si osobují právo rozhodovat a tom, co je pravda a co už není. Jeden takový  dokonce sestavil seznam těch, kteří šíří ruskou propagandu. A když ruskou, tak samozřejmě lživou. Protože ten, kdo chce znát skutečný vývoj událostí včetně jejich (dostupného) pozadí, je Putinův agent.  Ostatní souhlasí s tím, že zelené kolečko je vlastně černý čtvereček.

eusa flag.green circlejpg

Proč mi to připomíná dobu, kterou jsem prožil, dobu, kdy se také nosila pouze ta jediná a správná „pravda“. Tehdy to ovšem bylo jednodušší. Informací bylo málo, dosah zahraničních vysílačů nepokrýval celou republiku, ne každý uměl tu krční chorobu zvanou němčina a navíc ne každý, kdo ji znal, byl schopen v rakouských a německých zprávách vyhledávat zrníčka skutečných událostí ve světě. „Štvavé vysílače“ RFE a RF byly ve skutečnosti opravdu štvavé. Jenže to jsme poznali až v okamžiku, kdy se jejich přání proměnila ve skutečnost. Do té doby jsme jim mnozí věřili, že právě oni svobodně hlásají pravdu. Nehlásaly. Aspoň ne svobodně. Hlásaly jen to, co bylo jejich dohlížiteli schváleno. Tak, jako teď to předvádí mainstream. A ti, kdož se snaží hledat ta zrníčka pravdy, jsou stejně jako tenkrát označováni za nepřátelské agenty, tentokráte placené z Moskvy. Jediný rozdíl je v tom, že dnes kdo chce, má možnost si informace (zatím svobodně) obstarat. Tak si je obstarávejte. Vždyť na pravdu máte právo.

Bavor podpis_rex2

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky se štítky , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

38 reakcí na Pravda a Lež

  1. cobolik pacholik napsal:
    5.3.2015 (1:24)

    tu nema co dodat jeho blahorodie fifth,bo ja uz minimalne 10 rokov to tak vidim,ze sa docista opakuje ten, predtym protisocialisticky zivel a teraz protidemokraticky,spravny z komuny ,ked som dristal naspak dristal presne tak,jak teraz spravny od demokracie,je to neuveritelne,ale nic sa nezmenilo,len gard sa obratil,stale nejaka skurvena strana ma pravdu ideologia zvezdy presla na zlaty prachovity kuk.

    To se mi líbí

  3. Petrpavel napsal:
    5.3.2015 (8:06)

    Sto bodou za teto článek, sto bodou čobolíkovi (01:24, enem bych dodal navíc přání zamyslet se nad tím, se co ty zkurvene ideologicke strany přinesly obyčejnému poctivemu pracujícímu člověku tehdy a co teď), sto bodou paní K.-k. za připomenutí odkazem výše (06:26), sto bodov za příspěvky Lexe k „Mládí mezi zbraněmi“ v 23:19 a v 23:44 a blbíše v 06:15.
    Víc nemám potřebu dodávat …

    To se mi líbí

  4. Cech napsal:
    5.3.2015 (8:34)

    Pravda je to, co poznáváme, je tím, co poznáním objevujeme, je objektivní; tato odpověď často implikuje ztotožnění pravdy s objektivní skutečností nebo postulaci pravdy jako objektivní reality, existující nezávisle na skutečnosti i na naší schopnosti ji poznat.
    Z obecného hlediska má pojem pravdy ústřední postavení v teorii poznání.
    Člověk se v procesu poznání vztahuje jistým způsobem ke světu a formuluje o něm výpovědi. Rozhodujícím kriteriem pro každou výpověď o skutečnosti je v zásadě její pravdivost či nepravdivost.
    Člověk usiluje o pravdivé poznání skutečnosti, o skutečné vědění, vzhledem k tomu že poznání objektivní reality mu zaručuje dlouhodobé získávání benefitů.

    No a nyní si představme „mediální pojetí“ pravdy.
    Koncepce, podle které je pravda pouze shoda myšlenek se nazývá klasická. Toto pojmenování dostala proto, že je ze všech koncepcí pravdy nejstarší.
    Koncepce je filosoficky různorodá. Byla interpretována jak materialisticky, tak idealisticky. Interpretace se liší chápáním podstaty poznávacího procesu, povahy skutečnosti.
    Samotná analýza z pozice koherenční teorie, která redukuje problém pravdy na problém koherence,tj. vzájemnou souvislost, neprotiřečení mediálně zveřejněných poznatků, toto je oním východiskem pro současnou “ mediální pravdu “ .
    Protože realita v současnosti je díky mediální manipulaci téměř nepoznatelná, je možné po celém světě zabezpečovat onu potřebnou „šachovou hru“.
    Proto je možné používat státně nestátní organizace ve prospěch nadnárodních zájmů a to ve jménu pravdy.Protože díky mnoha svědectvím před soudy je prokázáno, že najímáni „armádních specialistů“ prostřednictvím pentagonských subdodavatelů, a to především soukromou firmou MPRI (Military Professional Resources Incorporated), která takto slouží jako nástroj americké armády.
    Tímto je možné zasahovat na horkých místech po celém světě a to právě ve státech které nejsou v NATO.
    Zabezpečení prosazení potřebné pravdy v ostatních státech je mnohem jednodušší.
    Zabezpečuje se pomocí dočasného umístění vojsk viz. tato budoucnost.
    http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/363336-usa-kvuli-odstraseni-ruska-planuji-poslat-vojaky-i-do-ceska.html

    Proto prosím mějme vždy na mysli že existuje :
    – Koherenční koncepce pravdy
    – Pragmatická koncepce pravdy
    – Konsensuální koncepce pravdy
    – Konvencionalistická teorie pravdy
    – Postmoderní teorie pravdy
    No a potom že ještě následuje ona teorie informace.
    – Shannonovo pojetí
    – Wienerovo, Stonierovo pojetí
    No a po tomto všem, se dostaneme k něčemu co zkoumá dokonce i pravdivostní hodnotu.
    Po ujasnění toho se naskýtá otázka :
    Jakou pravdivostní hodnotu bude mít dočasné umístění vojsk USA na našem území, jako odstrašující operace Atlantic Resolve ?
    Tož tak nějak s tou pravdou.

    To se mi líbí

    • tata napsal:
      5.3.2015 (9:24)

      Petrpavel napsal:
      5.3.2015 v 08:06

      Já bych to zjednodušil ty pochvali………kloubouk dolu a ucta k lidem co umožnují aspon posoudit co je pravda a co lež a jedním znich je BAVOROVO

      To se mi líbí

  5. jaa napsal:
    5.3.2015 (9:33)

    Je otázkou – co je pravda a co je lež. Ju a taky co je to, to co je mezi těmi dvěma. Např. potřebuji odvézt dodávkou nějaké věci na Ekodvůr. Dodávkové taxi se najít nedá, jsou asi v utajení. Ale našla jsem firmu v Brně – co inzeruje 14,- kč za kilometr. Hm trošku jsem počítala , kilometr k EKO, po dvou cesta tam a zpět, no pětistovka by to měla spravit. Chyba lávky – vyjde to na tisícovku – když jsem se pídila ve firmě – tož oni jsou smluvní a za to se platí. vychází mi že mají seznam dodávek, nebo těch co je řídí, nebo jim auto půjčí a..za vše se platí – hmm chytrej podnikatelskej záměr…. a tak je to se vším.. nejdůležitější je to co je mezi tím… a to se dá vyložit různě….bohužel…

    To se mi líbí

  6. Lex napsal:
    5.3.2015 (9:54)

    Od 25. února jsem si dával dohromady podklady k článku, který jsem chtěl napsat na margo těch cenzorů Klvani, Tolčinského, Gabala a dalších. Dokonce jsem už měl vymyšlený i titulek toho článku – „A co tak trochu fašismu, nebylo by libo?“.
    Článek jsem nenapsal, jeho koncept jsem hodil do koše. Proč?
    Protože jsem si včera přečetl článek (určitě i většina z vás, ale přece jen tu z něho – i když stojí za přečtení úplně celý – z něho přetapetuji pasáž, která nadobro sežrala můj úmysl něco napsat):

    „Dle řady vyjádření plynoucích českým veřejným prostorem se máme bát o naši demokracii, kterou ohrožuje Rusko. Redaktor ČRo Tolčinský tvrdí, že je ,,nutné omezit svobodu slova“ za účelem boje s ruskou propagandou. Místopředseda TOP 09 Ženíšek souhlasí a navíc tvrdí, že v českém parlamentu sedí ,,pátá kolona Ruska“. Poslanec KDU-ČSL Gabal jde ještě dále a za přítomností zvolených proruských představitelů vidí vliv a propagandu ambasády Ruské federace, tudíž je nutné okleštit počet jejích diplomatů. Velmi často zaznívá, že pakliže naše tajné služby varují před ruským nebezpečím, je nutné postavit mimo veřejný prostor, případně mimo zákon ty, kteří s Ruskem sympatizují. Jak se na každou z těchto úvah díváte jako novinář, bezpečnostní analytik a někdejší příslušník tajných služeb?

    Pár dnů před výročím Vítězného února se někteří jedinci vydali v jeho stopách. Alexander Tolčinský promluvil jazykem totalitního cenzora. Tolčinský sám je velkou hrozbou demokracii. Křídla „ochranné cenzury“ nad námi všemi, kteří nevědí, kde je pravda, chtějí roztáhnout zejména ti, kteří chtějí nastolit svobodu projevu v pojetí svazáckých funkcionářů – ti ji měli pro sebe, v mezích které si sami stanovili, v souladu se směrem, na který se adaptovali, protože to bylo výhodné. Sami proto se svobodou projevu neměli potíže, které by je trýznily – a problémy ostatních pro tyto „reálné demokraty“ nebylo téma už ani omylem.
    Předseda krajské organizace TOP 09 na jižní Moravě a starosta Židlochovic Jan Vitula se zase v krajském zastupitelstvu pokusil prosadit návrh na zrušení podpory pro festival ruské kultury. „Podporovat dnes festival ruské kultury je totéž, jako kdyby v létě 1938 někdo v Čechách pořádal festival kultury německé,“ míní tento desorientovaný jedinec, jemuž tak nějak ušlo, že Československo se před válkou naopak stalo azylem pro výtečné představitele německé kultury. „Za této situace by ale bylo rozumné neustále všem občanům Ruska, kteří do České republiky přijedou, dění na Ukrajině připomínat a komplikovat jim tady situaci,“ mudroval dále, aniž by mu asi došlo, že trestněprávní orgány budou muset neprodleně zvážit možnou kolizi jeho výroků s oddílem trestního zákoníku, týkajícím se trestných činů, narušujících soužití lidí. Horší vysvědčení pro český vzdělávací systém i pro intelektuální a morální úroveň politiky těžko vystavit.
    Ivan Gabal jde na věc rádoby odborně, a chce redukovat počet ruských diplomatů. Vychází přitom zřejmě z poznání, co jsou ti diplomati za všiváky. Nebude to asi platit obecně, protože to by doma nerozchodil, až by se jeho paní vrátila z diplomatické mise.
    Zatím nevím, jestli se už mám začít obávat, protože mi tito amatérští příznivci honů na čarodějnice a zle proslulého senátora McCarthyho jsou k smíchu. Modus operandi komunistické cenzury tu je sice jak přes kopírák, ale zatím mám pocit, že bude stačit pár facek, protože jednotlivě jsou tito jedinci zbabělí. Jsou vlastně politováníhodní, protože si léčí všelijaké nemohoucnosti (nechci je urážet použitím latinského ekvivalentu). Proto si myslím, že pokud lidé nyní prokáží základní demokratickou orientovanost a osobní statečnost, nemusíme se dostat do nějaké zvláštní krize. Naopak, obyvatelé by tím mohli získat na sebedůvěře. Je ale nutno reagovat hned, na jakýkoliv totalitarizující náběh.
    K tomu bych si dovolil připojit námět pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání: bylo by žádoucí kodifikovat pravidlo pro korektní vedení diskusí ve veřejnoprávních médiích – jakýsi numerus clausus pro oponenty v diskusích. Nelze připouštět pouze přikyvovací pořady, to ať si dělají soukromá média. Nemohou být dva diskutující avizovaně stejné pozice, ať již v jednom pořadu, nebo v monopostních pořadech po sobě jdoucích. Já vím, že je to protivné, vlastně oběma stranám. Nicméně právě Parlamentní listy mohou být příkladem. Publikují někdy takové (pro mne) nehoráznosti, až se mi vaří tělní tekutiny, abych se vyjádřil opisem. Útěchou mi pouze může být, že zase při čtení mých názorů se mohou vařit tělní tekutiny jiným. Holt, demokracie opravdu není procházka růžovým sadem. Ale cenzorů už snad bylo dost, nebo ne?“.

    Co k tomu dodat? Snad jen to, co jsem měl připraveno jako titulek svého článku, který jsem nenapsal – „A co tak trochu fašismu (o komunismu nepíšu, protože přece „nejste jako oni!“ že ano), nějaký malý koncentráček pro ty, co se jim nepodaří narovnat myšlení, nebylo by libo – pane Klvaňo, pane Tolčinský, pane Gabale, pane Vitulo a další?!“
    L.
    PS
    Jo, a kdybyste přece jen ten článek, z něhož cituji, nečetli, pak dodávám, že autorem je Jan Schneider (kde se na něj hrabe nějaký Lex) a vyšel zde http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Analytik-Jan-Schneider-Ochranna-cenzura-pred-ruskou-propagandou-Jste-smesni-a-zbabeli-Amerika-ma-valku-v-sobe-na-valkach-vydelala-Rusko-citi-riziko-jako-USA-kdyby-Mexiko-pristoupilo-k-Moskve-364429

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:
      5.3.2015 (10:38)

      Schneider je vynikající komentátor, po jehgo článcích se přímo pídím.

      Jo a někde výše padla zmínka o „bratrské pomoci“ USA – tady je k tomu Foldynovo vyjádření http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Uvazuje-se-o-vojenske-pomoci-USA-pro-Ceskou-republiku-A-zde-je-vyjadreni-Jaroslava-Foldyny-364769 – ten člověk vysloveně zachraňuje čest socdem

      To se mi líbí

    • cobolik pacholik napsal:
      5.3.2015 (12:12)

      ja neviem,kto je schneider,co viem naisto,ze ked lex nebude cerpat z jeho clanku,bude to vzdy bomba,bo nemam rad ked sa niekto podcenuje,bo vela dobrych tu,par velmi dobrych a lex olympijsky kus.

      To se mi líbí

    • st.hroch napsal:
      6.3.2015 (1:54)

      P.S. Taky jsemměl rozepsanej překlad Iščenkova článku, ale když jsem byl asi v 1/3, cinkla mi pošta a přišel přžeklad celýho…
      Je to natolik zajímavý, že ho kpíruju do diskuse… Omlouvám se, že je to delší – včetně komentáře – ale ten taky není od věci…
      Jinak…Všecko dobrý!
      st.hroch:-)

      Rostislav Iščenko: Kam a proč míří Putin
      „Internetoví Talleyrandi a Bonaparti“ to někdy vidí jinak, „situace na Donbasu a celé Ukrajině je však jen jedním úseků globální fronty,“ píše Rostislav Iščenko, prezident ukrajinského Střediska strategických analýz a prognóz.
      Válka je „pokaždé až ten úplně poslední, drsný argument“. Je „spojen se značným rizikem“. To, oč kráčí, přitom samotnou „válkou nikdy nezačíná a válkou ani nekončí“. Válka je „přechodnou etapou v situaci, kdy kompromis není možný, povolanou vytvořit nové podmínky, v nichž kompromis možný bude anebo jeho potřeba díky tomu, že jedna ze stran konfliktu zmizí ze scény, odpadne“.
      I proto nebývají zdaleka „všechna politická rozhodnutí srozumitelná obyvatelstvu, ani vojákům“. Například „pruský kancléř (a později kancléř Německé říše) Otto von Bismarck – navzdory naléhání krále (a budoucího císaře) Wilhelma I. i žádostem pruské generality – si za rakousko-prusko-italské války v roce 1866 okupaci Vídně dokázal odpustit a měl naprostou pravdu“. Právě tím totiž „urychlil uzavření míru podle pruských podmínek a dosáhl navíc toho, že se Rakousko-Uhersko už doživotně (až do svého zániku v roce 1918) stalo mladším partnerem Pruska a pak Německé říše“.
      Směrodatné je tak to, „oč konkrétně jde politikům“, „jak vidí podmínky poválečného kompromisu“. Teprve na této bázi lze „porozumět, proč bojové operace nabyly právě daného rázu (vleklé občanské války a periodických příměří) nejen na Ukrajině, ale i v Sýrii“
      „Názor kyjevských politiků nás nemá proč zajímat – ti totiž už o ničem nerozhodují. To, že je země řízena zvenčí, se už ani netutlá, a to, zda jsou ti ministři Estonci nebo Gruzínci, je úplně jedno – američtí jsou tak jako tak.“ Stejně mizivou váhu má, co o budoucnosti soudí lídři Doněcké a Luhanské lidové republiky. Obě „existují díky ruské podpoře a dokud je Rusko podporuje, jeho zájmy musí být garantovány“. V sázce je toho příliš moc na to, aby se čistě o své vůli rozhodovali Zacharčenko, Plotnickij či kdokoli jiný.
      „Na EU záviselo mnohé jen do konce loňského léta, kdy bylo válce stále možné předejít či ji zarazit na samém počátku. Tehdy by tvrdá, principiálně protiválečná pozice Evropské unie přišla právě včas, umožnila by americké kroky, rozněcující válku, blokovat a učinila EU samostatným a důležitým geopolitickým hráčem. EU však tuto možnost promarnila a zachovala se jako věrný vazal USA. V důsledku toho je dnes Evropa na hraně vnitřních otřesů a nic nebrání, aby ji v nejbliž&scaron ;ích letech stihl osud Ukrajiny, o to však s větším rachotem i potoky krve i menším výhledem, že se v dohledné budoucnosti vše srovná (protože kdosi přijde a udělá pořádek).“
      „EU má dnes na vybranou ze dvou možností – buď zůstat americkým rukojmím, nebo se přimknout k Rusku. V závislosti na té, již zvolí, to odnese buď jen lehkým leknutím (z toho, že část periférie odpadne a některé země projdou fragmentací), anebo se zhroutí do kolapsu. Úměrně neochotě evropských elit se s Amerikou rozejít je však kolaps téměř fatální.“
      „Nás musí z podstaty věci zajímat názor dvou velkých hráčů, určujících konfiguraci globální fronty a střetávajících se o vítězství ve válce nové generace (Třetí světové válce síťových center). Těmito hráči jsou USA a Rusko.“
      „Pozice USA je srozumitelná a průzračná. Ve druhé polovině 90. let Washington definitivně promarnil šanci v tichosti reformovat ekonomiku studené války, a vyhnout se tak nevyhnutelné krizi systému, jehož rozvoj je limitován konečností planety Země a všech jejích zdrojů, včetně těch lidských, což bylo ovšem v rozporu s potřebou donekonečna zvyšovat emisi dolarů a jejich masu v oběhu.“
      „Jen co Rusko dalo najevo své právo rozhodovat se samostatně, střetu s USA se už vyhnout nedalo. Teď už mohly agónii systému USA, okrádajícího zbytek světa, prodloužit napřed jen země třetího světa, pak potenciální konkurenti, potom spojenci a ve finále i nejbližší přátelé. Ta loupež však může pokračovat, jen dokud jsou USA světovým hegemonem a o této hegemonii není pochyb. A právě proto od momentu, kdy Rusko deklarovalo své právo se samostatně politicky rozhodovat (byť jen v regionální, nikoli globální dimenzi), nemohlo k jeho střetu s USA nedojít. A tento střet už pokojným kompromisem uzavř&iacu te;t nelze.“
      Pro USA se však „kompromis s Ruskem rovná dobrovolné rezignaci na hegemonii“. A s ní nutně i „rychlé systémové katastrofě (nejen ekonomické a politické krizi, ale paralýze státních institucí a zneschopnění státu plnit své funkce, tedy nevyhnutelnému rozvalu). Pokud vyhrají USA, čeká systémová katastrofa Rusko. Po takové ´vzpouře´ jeho vládnoucí třída ztrestají likvidace, vězení a konfiskace, eroze státu, anexe jeho významných teritorií a likvidace jeho vojenské síly.“
      Tím víc třeba „porozumět tomu, čeho hodlá dosáhnout ruské vedení, konkrétně prezident Vladimír Putin“. Poněvadž „válka potrvá až do vítězství a všechny přechodné dohody třeba chápat jen jako dočasná příměří – time-out, nezbytný k nabrání nových sil, mobilizaci nových zdrojů a hledání dalších spojenců“.
      Rozumět právě Putinově strategii a taktice třeba s ohledem na strukturu ruského mocenského systému. „Není, jak leckdo tvrdí, autoritářský, nýbrž založený na autoritě“ („ne avtoritarna, no avtoritetna“). „Nestojí na legislativně zakotvené moci vrcholného představitele, nýbrž na autoritě člověka, stojícího v čele, který ten systém vybudoval a nutí efektivně fungovat.“
      Putin sám se za patnáct let, kdy stojí na špici mocenské pyramidy, snažil –„nehledě na složité vnější i vnitřní podmínky“ – „roli vlády, zákonodárného sboru a dokonce územních orgánů maximálně posílit“. Už proto, že „žádný politik nevládne věčně, a klíčovým atributem stability systému je zajištění politické kontinuity nehledě na to, kdo konkrétně je u moci“. „Dosáhnout plné autonomie řízení (jeho potence fungovat bez prezidentské supervize) se zatím žel nepodařilo. Putin je i nadále klíčovým čl&aac ute;nkem systému právě proto, že důvěru populace magnetizuje právě on osobně, a to v době, kdy se sám systém (v podobě státní moci a jednotlivých institucí) těší důvěře mnohem menší.“
      Putin „vedl Rusko patnáct let akurátně k renesanci v podmínkách americké hegemonie ve světové politice“. „Značných možností Washingtonu ovlivňovat i vnitřní politiku samotného Ruska.“ Tím exaktněji musel „chápat, jaký boj vede a s kým. Jinak by se tak dlouho neudržel.“ „Úroveň konfrontace, již Rusko ve vztahu k USA připouštělo, rostla velice pomalu, do jisté doby v podstatě nepozorovaně.“
      „Na první pokus o barevný převrat na Ukrajině v letech 2000 – 2002 (´kazetový skandál´, ´kauza Gongadze´ a akce ´Ukrajina bez Kučmy´) Rusko nereagovalo vůbec.“ Své „alternativní stanovisko sice avizovalo, aktivně do dění však nevstupovalo ani během převratů v Gruzii v listopadu 2003 – lednu 2004 a na Ukrajině v listopadu 2004 – lednu 2005“.
      „Proti americkému spojenci (Gruzii) nasadilo vojska teprve v roce 2008 v Osetii a Abcházii. V roce 2012 ruská plavidla dávala najevo připravenost ke konfrontaci s flotilami USA a jejich spojenců v Sýrii. V roce 2013 Rusko zahájilo preventivní ekonomické kroky proti Janukovyčově režimu, a přispělo tak k odhalení škod, k nimž by vedl podpis asociačních dohod.“
      „Putin dávkoval v každé konkrétní fázi míru konfrontace s Amerikou po hranici, již bylo Rusko s to ustát. Ukrajinu Moskva před převratem zachránit nemohla – pro samu podlost, zbabělost a hloupost těch, kdo stáli sami v jejím čele (nejenom Janukovyče, ale každého z nich bez výjimky), po únorovém ozbrojeném převratu v roce 2014 v Kyjevě však s Washingtonem do otevřené konfrontace vstoupila. Jestliže až dosud se konflikty střídaly s obdobími zlepšení vztahů, od počátku roku 2014 se rusko-americké vztahy zhoršily razantně a téměř okamž itě dosáhly bodu, jehož překročení by v předjaderné éře vedlo k vyhlášení války automaticky.“
      Pokud si „dnes Rusko, co do stupně konfrontace, meze už neklade, znamená to, že Putin dospěl k závěru, že ve válce sankcí, válce nervů, válce informační, občanské válce na Ukrajině i válce ekonomické je Rusko už s to vyhrát“. Putin „už s vítězstvím počítá“. A právě proto, jak „pečlivě své kroky připravuje a snaží se předvídat všechny nečekané momenty, lze usoudit s jistotou, že když se ruské vedení rozhodlo USA už neustupovat, disponuje zárukou, že vyhraje, dvojí, ne-li trojí.“
      Autor se netají, že „rozhodnutí vstoupit s Washingtonem do konfliktu nepadlo až v roce 2014, ani 2013. Výzvou, již USA nemohly ponechat bez trestu, byla už válka 8. 8. 2008.“ V letech „2008 – 2010 však byl potenciál zdrojů USA (nejen vojenský či ekonomický, ale komplexní) výrazně větší, než dnes“ – a „potenciál Ruska oproti současnosti mnohem menší“. „Hlavním úkolem tak bylo dosáhnout, aby předmět sporu narůstal jen pozvolna, a nikoli explozivně.“ Zatímco „otevřenou konfrontaci, kdy jdou masky dolů, tak jako dnes, a všem dochází, že válka už začala, bylo třeba odložit, jak to jen šlo. A v ideálním případě ji nedopustit vůbec.“
      „USA každým rokem slábly, zatímco Rusko rostlo. Trendy to byly objektivní, zastavit je nešlo a dalo se predikovat s jistotou, že k období 2020 – 2025, aniž na jakoukoli konfrontaci dojde, bude s americkou hegemonií konec.“ A „ USA tak už nebudou řešit, jak vládnout světu, ale jak se spasit před vnitřní katastrofou“.
      I proto je další Putinovou prioritou „udržet mír či aspoň zdání míru co možná nejdéle“. Poněvadž „právě mír je objektivní výhodou pro Rusko dosahující, aniž by je to stálo gigantické náklady, téhož politického výsledku, avšak za celkově značně příznivější situace ve světě“.
      „Tak jako se v podmínkách míru v Donbasu kyjevská junta zhroutí sama, není za podmínek globálního míru síly, schopné odvrátit definitivní autodestrukci vojensko-politického a finančně-ekonomického systému, vybudovaného USA.“ I proto „Rusko vytrvale nabízí mír. Tady jsou kroky Ruska definovány maximou Sun-c´: ´Nejlepší válka je ta, která ani nezačala.´“
      „Že ve Washingtonu nepracují hlupáci, je mimo pochybnost“ („ať už na dané téma ruské talk-show a bloggeři hlaholí cokoli“). „V USA situaci, v níž se ocitli, chápou precizně. Jsou si navíc vědomi i toho, že Rusko jejich likvidaci v plánu nemá a s ochotou spolupracovat jako rovný s rovným to míní zcel upřímně. Podobná spolupráce je však pro USA nepřijatelná jen díky jejich sociálně-ekonomická situaci – ekonomický krach a sociální exploze nastanou dřív, než Washington nezbytné reformy (a to i s pomocí Moskvy a Pekingu) stihne provést (tím spíš, že paralelně bude třeba reformovat i EU). V USA krom toho za posledních dvacet pět let vyrostla politická elita, která si na status šéfa světa zvykla. To, že jí někdo může udělat čáru přes rozpočet, nechápe zcela bezelstně.“
      „Pro představitele vládnoucí třídy USA (ne až tak byznysu, jako byrokracie) je představa, že se z vládce nad osudy divokých domorodců stanou rovnoprávnou smluvní stranou, nepřijatelná.“ Zhruba tak, jako kdyby kdosi navrhl Gladstoneovi či Disraelimu, aby se stali premiéry Zulukafrů. Pro „ USA je tak, na rozdíl od Ruska, válka tím, bez čeho se neobejdou“.
      „Každá válka je v zásadě střetem zdrojů. Vyhrává zpravidla ten, kdo má zdrojů víc, může mobilizovat víc vojáků, vyrobit víc tanků, plavidel a letadel. Někdy se sice strategicky prohranou válku dařilo vyhrát taktikou přímo na bitevním poli.“ Tak jako v případě Alexandra Makedonského, Bedřicha Velikého i Hitlera v letech 1939 – 1940.
      „Jaderné velmoci si to však na bitevním poli rozdat nemohou. Otázka báze, jíž disponují díky svým zdrojům, tak nabývá prvořadého významu. Právě proto jsme byli v minulém roce svědky urputného boje, jejž Rusko a USA sváděli o spojence. Rusko v něm vyhrálo. Stojí-li na straně USA jen EU, Kanada, Austrálie a Japonsko (a to ještě ne vždy bezpodmínečně), Rusku se se na svou podporu podařilo zmobilizovat BRICS, pevně se uchy tit v Latinské Americe a začít USA vytlačovat z Asie a severní Afriky.“
      „Sumarizuje-li se bilance hlasování v OSN, ukáže se, že spolu s Ruskem (a podpoře Ruska se rovná už absence oficiální podpory USA) tu vystupují země, na něž připadá kolem 60 % světového HDP, více než 2/3 obyvatelstva a přes 3/4 planetární souše. Rusko tak dokázalo zdrojů mobilizovat víc.“
      V daném kontextu se USA nabízely dvě varianty. Ta „prvá šanci na úspěch dávala a rozběhla se od prvních dnů ukrajinské krize. Tkvěla ve snaze donutit Rusko k tomu, aby si vybralo mezi špatným a ještě horším.“ Aby se „smířilo buď s tím, že na jeho hranicích vznikne nacistický stát, a Rusku tak razantně poklesnou mezinárodní prestiž, důvěra a podpora ze strany spojenců a za určitou, nepříliš dlouhou dobu je nemine ani úder vnitřních a vnějších proamerických sil, bez šance ho ustát.“ Anebo „aby na Ukrajinu vyslalo armádu, rychle smetlo juntu, která se ještě ne stačila etablovat, restaurovalo legální Janukovyčovu vládu, bylo však obviněno z agrese proti nezávislému státu a z potlačení lidové revoluce a na Ukrajině si vykoledovalo nespokojenost ucpaných uší a nezbytnost na podporu loutkového režimu v Kyjevě (a jiný tam za daných podmínek možný nebyl) vynakládat enormní zdroje (vojenské, ekonomické, diplomatické)“.
      „Rusko ty varianty obešlo. K bezprostřední invazi nedošlo. S Kyjevem bojuje Donbas. Teď musí do loutkového kyjevského režimu, odsouzeného ke krachu, pumpovat nesmyslně deficitní zdroje Amerika – a Rusko může v klidu nabízet mír.“ Amerika proto iniciuje „plán B“. „Roků má, jako svět sám“: „Nejsi-li s to určité území udržet a zabránit tomu, aby padlo do rukou protivníka, třeba je maximálně zdecimovat, aby protivník, až vyhraje, dopadl hůř, než kdyby prohrál, a všechny své zdroje utopil na konto holého přežití zpustošeného území a snahu mu vrátit život. Proto USA přestaly Ukrajině pomáhat čímkoli jiným, než politickou rétorikou, a ponoukají ji k tomu, aby občanskou válku rozšířila na celé teritorium země. Ukrajina má shořet nejenom v Doněcku a Luhansku, ale i v Kyjevě a Lvově. Cílem je co možná zdevastovat vše, na čem lidé existenčně závisí, a dovést je na sám práh holého přežití. Pak se na území Ukrajiny vynoří milióny velice hladových, velice zlých a po zuby ozbrojených lidí, vedoucích krvavou řež o kus žvance. A zastavit tuto řež dokáže jen zahraniční vojenská přítomnost a obrovské finanční injekce do toho, jak nakrmit obyvatelstvo a resuscitovat ;ekonomiku (aby se Ukrajina od určitého momentu dokázala nakrmit sama).“
      „Že všechny tyto náklady padnou na konto Ruska, se rozumí samo sebou. Putin má právem za to, že nejen státní rozpočet, ale všechny vládní zdroje, včetně vojenských, budou v takovém případě praskat ve švech a mohou to neustát. Proto je úkolem nedopustit, aby Ukrajina vzplála dřív, než bude domobrana s to dostat situaci rychle pod kontrolu. Oběti i devastaci třeba co možná minimalizovat a udržet aspoň jakous takous ekonomiku a elementární provoz velkých měst, aby obyvatelstvo sice jen tak tak, ale stále přežívalo, a ne umíralo.“ Pak si „Ukrajinci podají nacistické bandity sami“.
      „Tady se Putinovi rýsuje spojenec v podobě EU.“ USA se „proti Rusku po celou dobu snažily nasazovat právě evropské zdroje“. Tím víc to tu – v „už beztak slabém článku“ – začalo urychlovat i „odstředivé procesy, nazrávající už dávno“. „Evropa se USA sice postavit není s to, Ukrajiny v plamenech se však bojí na smrt. Skončí-li to na jejích východních hranicích i zruinovanou Ukrajinou, vyvalí se odtud nejen do Ruska (uzavřeného nárazníkem lidových republik), ale i do EU milióny ozbrojených lidí (takové dobroty, jako narkobyznys, dodávky zbran&iacu te; každému, kdo zaplatí, export terorismu atd. ani nepočítje). Tohle Evropská unie neustojí.“
      „Proto se Hollande a Merkelová vůbec poprvé za celou dobu konfliktu pokoušejí požadavky USA nejen sabotovat (tím, že sankce zavedou, ale snaží se je neuvalit), ale i tím, že se odhodlali i k minimálním samostatným krokům ve snaze dosáhnout na Ukrajině jakéhosi sice ne kompromisního míru, ale aspoň příměří. Vzplane-li ukrajinské území, shoří rychle, a z EU to udělá partnera nespolehlivého, ochotného ne-li do ruského tábora přímo přejít, pak přinejmenším zaujmout neutráln&iacut e; pozici. Washington je v rámci své strategie nucen škrtat sirkami i pod Evropou.“
      „Komplex občanských i mezistátních válek na kontinentu, který je zbraněmi všeho druhu nabit nadoraz a kde žije přes půl miliardy lidí, je neporovnatelně vážnější, než občanská válka na Ukrajině. USA přitom od Evropy dělí Atlantik. Naděje, že to za La Manche nějak přečká, si může dělat i Británie. Zato Rusko a EU spojuje dlouhá společná hranice. Požár od Atlantiku po Karpaty (za situace, k dy od Karpat až po Dněpr budou tlít oběšenci), Rusku nevyhovuje ani trochu.“
      A to je další důvod, proč se Putin snaží „ty nejhorší důsledky požáru Ukrajiny i požáru Evropy neutralizovat stůj co stůj, poněvadž předejít jim úplně možné není.“ Pokud „si totiž USA zamanou, požár jednoduše založí“. Tím víc „to chce mít možnost ho uhasit rychle a nenechat shořet to, co má ze všeho největší hodnotu“.
      Putin si tak „ve snaze uhájit zákonné zájmy Ruska přeje mír, mír a ještě jednou mír, neboť právě mír toho umožňuje dosáhnout ze všeho nejefektivněji a s co nejmenšími náklady. A tak jako mír už z jedné strany možný není a příměří jsou stále virtuálnější a křehčí,“ tím, co „Putin zároveň potřebuje, je, aby válka skončila co nejdřív“.
      „Chci podtrhnout, že jestliže ještě před rokem se míru dalo dosáhnout za podmínek pro Západ maximálně výhodných,“ pak „dnes už to možné není a podmínky se pokaždé budou zhoršovat dál a dál. Formálně se nezměnilo nic, mír v podstatě za jakýchkoli podmínek je pro Rusko výhodný stále. Změnila se jen jedna, zato však ta nejdůležitější komponenta – veřejné mínění. Ruská společnost prahne po vítězství a odplatě. A protože v Rusku moc, jak jsem to vyložil výše, není autoritářská, ale založená na autoritě, veřejné míněn í pro ni (na rozdíl od zemí ´tradiční demokracie´) není jen prázdnou nádobou.“
      „Putin je hlavním článkem (svorníkem), jen dokud se se těší autoritě u většiny populace. Ztratí-li jeho podporu, systém to zbaví stability, poněvadž ruské politicum srovnatelnou figuru zatím nevygenerovalo. Moc se autoritě těší, pouze dokud uvádí v život přání mas. Rozprášení ukrajinského nacismu (byť i diplomatické) musí být zřejmé a nesporné“, neboť „dnes Rusko vezme už jen kompromis na tomto základě“.
      „Celkové rozložení sil, priority a možnosti stran tak, nehledě na Putinova přání a zájmy Ruska, směřují k tomu, že válka, mající ještě loni skončit v hranicích Ukrajiny, zasáhne už téměř nevyhnutelně i Evropu. A tady se dá už jen hádat, co se ukáže efektivnější – americký benzín nebo ruský hasicí přístroj.“
      Na to, že „hranicí mírového úsilí ruského vedení nebudou jeho přání, ale reálné možnosti, se však dá vzít jed. Proti vůli lidu a běhu dějin nelze bojovat dokonce ani s každým zvlášť, natož pokud se shodují, takže jediným rozumným krokem zkušeného politika je tomu, co lid chce a kudy historický proces míří, porozumět a podpořit to ze všech sil.“
      Oč nepravděpodobnější je v daném kontextu „uspokojit přání stoupenců toho, aby se Novorusko etablovalo jako samostatný stát“, tím méně se – „s ohledem na rozsah hrozícího požáru“ – jeví jako „neřešitelně komplikované řešení osudu celé Ukrajiny“. „Bude to ovšem zároveň pěkně drahý špás.“
      „Ruský lid bude logicky postaven před otázku: žijí-li v Novorusku Rusové, které jsme zachraňovali před nacisty, proč potom musí žít v jiném státě? A pokud snad v jiném státě žít chtějí, proč má pak jejich města a závody rekonstruovat Rusko? Na tyto otázky existuje jediná rozumná odpověď – začlenit Novorusko do Ruska (tím spíš, že bojovat tam sice kdo má, ale s manažery to bude horší). A jakmile se do Ruska bude moci začlenit část Ukrajiny, může to udělat celá. Tím spíš, že v době, kdy řešení této otázky vyvstane, tu už EU coby alternativa euroasijské ;ho volby nebude.“
      A tak „bude jen logické, pokud o znovusjednocení bude rozhodovat federativní Ukrajina jako celek, a ne jakési útvary, vymykající se chápání. Na to, jak kreslit politickou mapu, je podle mne ostatně brzy. S válkou na Ukrajině se do konce tohoto roku očividně skoncovat podaří, povede-li se však USA požár přenést do EU (a ony se o to pokusí), řešení teritoriálních problémů potrvá minimálně pár let a klidně i déle.“
      „Mír je pro nás mimochodem výhodný i tu.“ Neboť právě v „,mírových podmínkách se díky teritoriální přestavbě narůstání báze ruských zdrojů, přechod nových spojenců na jeho stranu (z řad bývalých partnerů USA) a marginalizaci Washingtonu za prvé markantně zjednoduší a za druhé přechodně pozbude svého zásadní významu (zvlášť pro ty, kdo se stanou dějištěm teritoriální přestavby).“

      *****
      Článok skutočne vyjadruje podstatu konfliktu. Už od začiatku konfliktu bolo zrejmé, že Ukrajina nie je cieľom konfliktu, ale nástrojom. Už som tu tiež niekoľkokrát poukazoval na „Project for New American Century“. Čo som čítal nejaké hodnotenie politickej situácie, hodnotitelia sa v súvislosti s konfrontáciou udalostí vo svete k tomuto dokumentu vracajú. Samotný dokument je dnes už dolpnený a prepracovávaný a vznikli aj nové, však vychádzajúce s cieľov PNAC.
      Poznámka k PNAC – Je to dokument pod ktorý sa podpísalo množstvo ľudí, a nie len z USA. Najdete tam aj podpis Václava Havla, Adama Michnika, Sashu Vondru, ale aj Martina Bútoru, Pavla Demeša a Martina Šimečku.
      So záujmom som si prečítal článok, kde sa britský premier D Cameron vyjadruje k vojenským aktivitám USA v súvislosti s PNAC ( Cameron and the crisis of the Project for the New American Century ), kde vojenské operácie USA v Iraku, Afganistane… hodnotí ako neúspešné. Doslovne sa vyjadruje, že sily, proti ktorým boli namierené sa vlastne rozrástli.
      The Iraq War was ultimately a political and military defeat for the US. The tenacity of the Iraqi resistance, the level of domestic opposition to war, the chaos of the post-war US administration – all this eventually resulted in a humiliating refusal by the Iraqi government to sanction a status of forces agreement in which 50,000 US troops would have remained in Iraq. Economically US companies may have gained from cherry-picking the Iraqi economy, particularly its oil industry. But the overall aim of the Iraq War – a stable pro-Western base of operations in the Middle East – has not been achieved.
      The Afghan War has, if anything, been an even greater failure. It strengthened and revived the Taliban rather than defeating them. Now the US is negotiating with the Taliban about becoming part of the post-occupation government. In the meantime Al Qaeda has become an international franchise operating in, among other places, Pakistan, Iraq, Syria, Yemen, Somalia and Mali. Pakistan has been destabilised. It is small compensation for all this to have accomplished the extra-judicial execution of Osama Bin Laden.
      Už som spomenul, že niektoré časti PNAC boli prepracované, doplnené a vznikli aj nové. Obraná stratégia bola taktiež prepracovaná a je základ je uvedený v štyroch zásadných smeroch:
      „Obrana vlasti …. V Spojených štátoch … Musí pôsobiť proti účinkom šíreniu balistických rakiet a zbraní hromadného ničenia, ktoré sa môžu čoskoro umožniť menším štátom vojenskou akciou ohroziť spojencov USA a samotné Spojené štáty. Zo všetkých nových a existujúcich cieľov amerických ozbrojených síl, musí táto mať prednosť.
      „Veľké vojny. Po druhé, Spojené štáty si musia zachovať dostatok síl schopných rýchleho nasadenia a vyhrať viac súčasných rozsiahlych vojen, a tiež musia byť schopné reagovať na neočakávané eventuality v oblastiach, kde sa neudržiava dohodnutý poriadok.
      „Dozorovanie. Po tretie, Pentagon musí zachovať svoje sily, aby sa zachovala súčasnú mieru spôsobmi, ktoré nedosahuje vedenie veľké divadelné kampaní …. Tieto povinnosti sú dnešné najčastejšie misie, ktoré vyžadujú sily nakonfigurované pre boj, ale schopné dlhodobo, nezávislé dozorné operácie.
      „Transformácia ozbrojených síl USA konečne, Pentagon musí začať teraz využivať tzv“ revolúciu vo vojenských záležitostiach, „Zažať zavádzanie moderných technológií do vojenských systémov ,. Musí byť považované za samostatné a kritické poslanie hodného Podielu štruktúry síl a obranných rozpočtov „.
      Text k obrannej stratégii je prevzatý od Betty Stockbauerovej z článku ‚Rebuilding America’s Defenses‘ and the Project for the New American Century uvedeného na web stránke http://www.antiwar.com
      Neviem, čo ešte k tomu všetkému pokojné jednotnosť.a skonsolidované Slovensko, by nemal zachovávať dekór rétora principiálnosti „slovenskej politiky“, ale aj aktívne pôsobiť na svojich kolegov. Nemôže mu byť jedno či niektorý štát z EU na Ukrajinu zbrane dodáva, alebo nie. Bolo by dobre aby EU aspoň v tomto dodať. Ozaj myslím, že článok ozaj poukazuje na jadro problému, aj s jeho dôsledkami, čo som vloženým textom chcel len podtrhnúť. Závažnosť a nebezpečie plynúce z celého konfliktu, nie len pre Ukrajinu, ale hlavne pre Európu by si mali uvedomiť hlavne európsky politici.

      To se mi líbí

      • Ahele napsal:
        6.3.2015 (11:35)

        Tak toto je, podle mého názoru, analýza, která ze všech dosud předložených, naprosto jasně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem popisuje situaci a dokonce i nastíněný vývoj odpovídá tomu co se jeví jako pravděpodobné. Viz. současná snaha SSA nacpat se do střední Evropy.

        To se mi líbí

  7. Rosťa napsal:
    5.3.2015 (11:31)

    Pravda a lež. Kdo lhal, kdo nelhal, komu mohu věřit? Dnes s internetem je to jednoduché, kdo chce, pravdu si najde. Ale dřív to byl problém. Ve škole mě učily ( to není hrubka ), že v Sovětsku platí, že zítra znamená už dnes. Považoval jsem to za stupidní ptákovinu, ale dnes díky internetu vím, že jsem se mýlil. Klasická ukázka je ten oný Němcov. Před půlnocí ho ukončili a druhý den mělo tisíce demonstrujících lidí k dispozici trička a velkoplošné plakáty s portrétem Borise i s patřičným textem v azbuce a doufám, že i v angličtině, aby inostránci, co bukvy neumí, byli v obraze ( s červenými kartičkami podobnost čistě náhodná ). Před takovou rychlostí by zbledlo i Japonsko s Čínou dohromady.

    To se mi líbí

  8. K-k. napsal:
    5.3.2015 (12:37)

    Za to tenhle nezachraňuje čest socdem, ale svoji židli: http://www.novinky.cz/domaci/363394-sobotka-spolecna-cviceni-v-ramci-nato-jsou-v-nasem-zajmu.html

    To se mi líbí

  10. Kutil napsal:
    5.3.2015 (21:53)

    A není náhodou pravda právě v tom, že si na internetu může každý svobodně tvrdit, co chce?

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:
      5.3.2015 (22:09)

      Svoboda vyjadřování a pravda jsou dva naprosto rozdílné pojmy. Na internetu zatím skutečně může každý psát, co chce, ale pravdu ve spoustě věcí nenajdeš, jak zpívá Nohavica.

      To se mi líbí

      • Lex napsal:
        5.3.2015 (22:47)

        Mám pocit, Bavore, že někteří komentátoři tu, aniž bych kohokoliv jmenoval, trochu nepochopili o čem je článek. A že nejde „jen“ o to označování za ruské agenty, proputinovce a jánevímcovšechno, ale že jsou mainstreamem dopřávány sluchu a šířeny názory těch s cejchovadlem v ruce, že bude třeba omezit svobodu slova. Samozřejmě se tím myslí na prvním místě internet a „štvavé vysílačky“. A že to není jen česká specialita, ale že se s touto myšlenkou pracuje už i v některých kruzích v Bruselu a Štrasburku.
        L.
        (Ke compu jsem teď „utekl“, když vidím právě jeden takový exemplář – Gabala – kde jinde, jak v Událostech, komentářích na ČT24 – bože můj, kde na tyhle stále stejné kusy pořád chodí?!!).

        To se mi líbí

        • Bavor V. napsal:
          5.3.2015 (23:24)

          Ano, toho se bojím, proto jsem to psal.

          To se mi líbí

        • Kutil napsal:
          6.3.2015 (12:43)

          Protože nechci, aby byla jakkoliv omezována svoboda slova na internetu (a netěším se na dobu, až to někdo začne dělat), nemůžu nikomu zakazovat, aby nevytvořil seznam webů, o kterých si myslí, že šíří ruskou propagandu. Anebo bych mu to měl zakázat, kdybych měl tu moc?

          To se mi líbí

          • Bavor V. napsal:
            6.3.2015 (13:58)

            U seznamů to začíná. Konce si nechci domyslet. Ostatně já jim to nezakazuju.Já se toho jen bojím. A bojím se zejména těch následků.

            To se mi líbí

            • Lex napsal:
              6.3.2015 (20:46)

              Je to marné, Bavore!
              I my napadáme mainstream a veřejnoprávní média, že produkují propagandu. Jenže nikdo z nás nevytváří jejich seznamy a nevolá po jejich zákazu, jen žádáme (od těch veřejnoprávních) objektivitu, pravdu a vyváženost.
              Ne tak oni, pro které je „pravda a láska“ (falešné) zaklínadlo. Protože nemají adekvátní skutečně pravdivou a akceptovatelnou odpověď, tak prostě „ZÁKAZ“.
              A že jich je, co si v tom chrochtají (a nejen inkasují, ale ještě přitom hlasitě mlaskají)!

              To se mi líbí

            • Kutil napsal:
              7.3.2015 (19:46)

              Dokud bude možnost publikovat i seznam z opačným znaménkem, a to pořád ještě je,tak bych se toho nebál. Horší bude, až nastoupí borci, kteří nejen vysloví, ale také realizují zákaz. Zákaz všeho, co podle nich není pravda nebo je jinak, než chtějí oni. Masy můžete zfanatizovat, když lidé nemají dostatek informací a prostor, kde mohou konfrontovat své názory. Díky současným komunikačním technologiím to už není tak snadné, ba řekl bych, je to nemožné. Vezměte všelijaké ty dnešní protestní kampaně. Lidi si můžou najít informace, porovnat je a rozhodnout se, jestli půjdou demonstrovat. Na Doku CS dávají filmové týdeníky z padesátých let (teď zrovna rok 1952), to je čistá propaganda, přímo učebnicová. Dávali je před filmy v kině, lidi (obecně) neměli žádný jiný zdroj informací, byla tam jen jedna pravda, a tak jí kolektivně věřili. Nebyli hloupí, jen neměli varianty. Propagandisté socialistických států v 80. letech měli hrůzu z nových technologií v komunikaci, fakt, někdy to bylo až úsměvné… Takže pokud jste proti zákazům, pak jdu s vámi.

              To se mi líbí

  11. Ahele napsal:
    6.3.2015 (20:00)

    http://www.novinky.cz/domaci/363558-zeman-bezprecedentne-zautocil-na-nasi-nezavislost-ohradila-se-ceska-televize.html
    „Jde o bezprecedentní útok na nezávislost veřejnoprávní televize, který za dobu její existence v demokratické společnosti nemá obdoby, sdělila v pátek mluvčí televize Alžběta Plívová. “
    Že ji huba nebolí, Plívovou.
    Podle názoru mého dělá to co si představuji, že by v této siutaci dělat měl.

    A tu se podívejme, co ten kazisvět zase spáchal
    http://www.novinky.cz/domaci/363554-zeman-by-zrusil-koncesionarske-poplatky-pro-ct-nelibi-se-mu-jak-funguje.html
    „Česká televize by neměla být hlásnou troubou jakékoliv politické strany, například TOP 09,” dodal Zeman. Podle názoru většiny lidí prý ČT nepřináší vyvážené a objektivní zpravodajství.
    ČT „neplní svou veřejnoprávní funkci. Stala se nejen komerční televizí, ale dokonce špatnou komerční televizí”.

    To se mi líbí

  12. oh napsal:
    6.3.2015 (22:46)

    Vypadá to, že si všichni dáme další kolo:
    http://zpravy.e15.cz/zahranicni/udalosti/boeing-nad-ukrajinou-sestrelili-rusti-vojaci-naznacuje-vysetrovani-1169556
    Zaujalo mě tohle kouzelné tvrzení: „Konkrétní osoby jsou ale nezjistitelné a ruské tajné služby je možná dokonce nechaly zlikvidovat.“
    Možná, že druhým střelcem v případu vraždy JFK byl osobně JFK, přesně podle scénáře odsud:
    http://www.cervenytrpaslik.cz/index.php?id=epizody&mnu=0&popis=37
    Schválně, kdo a jak dokáže, že se něco nestalo?

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.