Muzika sobotní noci 35 Pražské Jaro II

A teď přidám pár  vlastních náslechů a dojmů. Můj snad první  – a rovnou největší – zážitek na Pražském jaru byl koncert, na kterém v roce 1975 dával Svjatoslav Richter Beethovenovu Hammerklavier sonátu. Což jsem trochu popsal v Muzice 24. To bylo v pondělí, a hned ve středu jsem slyšel dalšího koryfeje klavíru 20. století, Arthura Benedetti-Michelangeliho. Takovou hustotu lze těžko opakovat.

 

Richter

V roce 1950 přijel S.T.R. na PJ poprvé – a také poprvé v životě do zahraničí. Ještě dřív než v Praze hrál v Teplicích (šel snad po stopách Beethovenových? Je to možné, on byl velký turista a znalec místopisu). Úspěch byl nepopsatelný. A od té doby bylo Jaro do jisté míry také jeho festivalem.

Roku 1954 přijel znovu a dal rovnou šest koncertů během dvou týdnů, k naprosté fascinaci publika. Okouzlení Prahou, historickým městem jiného typu, než mohl vidět do té doby, nejspíš způsobilo jeho pozdější neobyčejně časté návštěvy. Napočítal jsem nejméně 8 účastí na Jaru (a tři další krátce po festivalu). Tvrdí se, že měl v Československu (a to skoro všude od Prahy po Velké Meziříčí, Žilinu nebo Bardějov) asi 25 koncertních túr. (Richterovy citáty: „Praha je město v C dur“. A představa štěstí? „Mít dobrou náladu a toulat se Prahou“.)

Už v Muzice 13 jsme slyšeli, jak roku 1966 hrál na PJ Dvořákův koncert. Kritika tehdy psala, že „nám ho znovu objevil“. Podobně to bylo na PJ 1982 u Dvořákova opusu 5. Málo hraný (na rozdíl od op. 81) raný kvintet najednou zazářil v plné kráse. Stačí, když na dílo sáhnou povolané ruce…

http://www.youtube.com/watch?v=NiXx2kBV2e8

 

Druhá věta začíná sólem klavíru na 8:30. Třetí věta začíná na 19:33.

Všimněte si konce druhé věty a přechodu do třetí. Typický moment musical.

 

Richter ve svém deníku píše, že se mu Dvořák zdá nedoceněný.

„Tolik ryzosti a mistrovství je v tom. Proč mnozí pochybují, jestli je Dvořákova hudba opravdu dobrá? Především proto, že ho lidé mimo Československo málo znají. Nemá ve světě postavení, jaké si zaslouží – stejně jako Grieg. Cože o něm řekl Brahms? Aspoň že ten se nemýlil.“

 

V. Holzknecht v dlouhém chvalozpěvu na Svjatoslava ostatně říká: Ten člověk zná českou hudbu, že byste žasli! Na jedné večeři po koncertě nám zpíval témata z Dvořákových symfonií. Nejen hlavní, ale vedlejší témata… zná komorní hudbu, Janáčkovi rozumí a ze Smetanových oper vysoce vyzdvihl Hubičku. Tím mě až dojal, protože to je komorní veledílo, podle mého. U nás máme rádi Hubičku kvůli jejím melodiím atd., ale cizinec se do toho těžko dostává, ale Richter to ihned uhád‘. To je mistrovská věc, řekl. Ten má k nám naprosto blízký vztah.   

 

Slavní hosté

Richter byl ovšem světový unikát. V. Holzknecht vícekráte na dotaz, kdo z mnoha slavných hudebníků, které poznal na PJ, na něj udělal největší dojem, dával vždy Richtera na první místo, daleko před všechny ostatní:

„jak jsem řekl o Ježkovi, že byl (hudební) médium, tak Richter, to je taky takové médium. Vy neposloucháte normálně, ale dostanete se do určitého transu, v kterém je on. On na pódiu nepředvádí věc, kterou se naučil, on jí tvoří a vy musíte s ním, on vás nenechá chvilku v klidu.“

(Jinými slovy totéž vyjadřovali prakticky všichni naši přední klavíristé té doby: Štěpán, Hurník, Maxián st.)

Na druhém místě jmenuje Holzknecht Muncha. O kterém vypráví trochu nactiutrhačnou historku:

„Jinou fascinující osobností byl Charles Munch. To byl taky takový reprodukční fenomén… Když tady dával 3. Honeggerovu symfonii byl takzvaně trochu  „pod parou“. Ale chytil se levou pultu, takže nemohl upadnout (!) a pravou dirigoval.. ale ten výkon! který neměl zábrany rozumové ani jakékoliv jiné byl tak velkolepý, že jsem se z toho nemohl vzpamatovat, to jsem šel domů jako kdybych se taky opil..“

 

Charles Munch zkouší Francka ve Smetance. Tady ale není hereux, jak tomu stavu říkají Francouzi. 🙂

http://www.youtube.com/watch?v=l5mCEXvCR6Q

 

A jako na dalšího v řadě pamětihodných výkonů vzpomíná Holzknecht na Markeviče.

„A taky Igor Markevič, když tady dával Svěcení jara, byl efektní. Byl to víc vnější efekt, ale byl to efekt první třídy! Nejmenší gesto promyšlené a šlo to na orchestr a Česká filharmonie tehdy úplně svítila! To jsem na konci taky myslel, že vyskočím a budu křičet.“

 

U toho křiku maličko odbočím – pražské obecenstvo: je poměrně vlažné, snad zdrženlivé, vypadá to, že mnozí tam chodí jaksi z povinnosti. Taky bývá neklidné, šumí, kašle. Ale jsou umělci, kteří je umí ztyranizovat. Před Richterovým koncertem v roce 91 byla nabitá Smetanova síň v téměř nábožném tichu, snad 10 minut před začátkem. Také Sokolov už dnes budí bezdeché očekávání. A kladně se projevuje rostoucí přítomnost cizinců (bodejť, při těch cenách!), ti dovedou velmi spontánně tleskat a křičet, což je často namístě a prospěšné.

 

Tak si toho Markeviče poslechněme, je to slyšet i z mononahrávky.

PJ 1959 – Igor Stravinskij Svěcení jara

(O dějovém obsahu Svěcení viz  http://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bcen%C3%AD_jara).

http://www.youtube.com/watch?v=pg4WlaDZy10

 

A jak se to udělá, aby to „šlo na orchestr?“

Leonard Bernstein, také trojnásobný host na PJ (1946, 1947, 1990), ukazuje mládežníkům na jednom německém festivalu, jak se mají do téhle pohanské oslavy probouzející se země správně rozvášnit. Je to zkušený cheerleader, umí to s nimi. 🙂  Málo platné, kdo chce zapálit, musí sám hořet.

http://www.youtube.com/watch?v=Vfb54y_Qeeg

 

Recept na štěstí

Slavný polský pianista Arthur Rubinstein se objevil na PJ 1966.

Tady se malý velký muž prochází Prahou, asi je to záběr z filmového týdeníku.

http://www.youtube.com/watch?v=dNNDSo1daD0

 

Na něj vzpomíná dr. Holzknecht také kvůli jeho lidské zajímavosti. Píše:

„Arthur Rubinstein je fenomén jiného druhu. Představuje spíš kulturu latinskou v její spanilé podobě. Jeho repertoár byl obrovský a ovládal jej až do vysokého věku. Setkali jsme se s ním po koncertě v hotelu Esplanade 18. května 1966: tehdá mu bylo už 79 let. Neviděl jsem v životě svěžejšího člověka. Mluvil plynně pěti jazyky, bavil společnost celý večer vtipnými historkami a kromě okamžiků kdy jedl, nepřestal se svými žerty. Znal celý svět, protože kromě Tibetu prý hrál všude, a skoro o každém veřejně činném člověku něco věděl. Podobnou vitalitu jsem ještě u nikoho neviděl. Zářila z něho spokojenost, vnitřní  harmonie a chuť do života. A to měl za sebou Brahmsův koncert s orchestrem a velký recitál ve Smetanově síni.

Dokreslil mi ho článek, který jsem o něm četl v cizím časopise…“   

A Holzknecht vypráví, jak se AR coby neúspěšný, hladovějící mladík pokoušel věšet, ale utrhl se a dostal znovu chuť do života. A nyní všechny kolem udivuje svým optimismem.

 „…žurnalista se ptal: „mohl byste nám tedy říci, jaký je Váš recept na štěstí?

To je jednoduché. Musíte mít rád život a pak má život rád vás. Lidem, kteří pořád fňukají a pomlouvají jej, těm se vyhýbá, ti nemohou být šťastni…. Jakmile začnete s nářky – kdybych měla milence, kdybych byla blondýna, kdybych…, s tím daleko nedojdete, a nebudete se nikdy cítit dobře.“

Recept tedy velmi jednoduchý, jde jen o to, o to, zda vám životní okolnosti dovolí jej uskutečnit. Ale slyšeli jste přece, že ani Arthur Rubinstein to neměl na začátku jednoduché…

Když jsem tehdá poslouchal toho mladého starce, bezvýhradně veselého, spokojeného výkony svých kolegů, kteří tehdy vedle něj na Jaru vystupovali – Richtera, Magalova, Mogilevského – bez stínu závisti nebo pocitu méněcennosti, tak šťastného mezi lidmi, kteří ho okouzleně poslouchali a pozorovali, uvědomil jsem si, že soulad si musí najít a vytvořit každý člověk sám v sobě. A nemusí být Arthurem Rubinsteinem, aby byl také rád na světě.“

(Václav Holzknecht Recept na štěstí rozhlasový fejeton, 1979)

 

Od AR si nechme zahrát tento slavný Beethovenův kousek. Tvrdí se, že je to plod jeho lásky k Giuliettě Guicciardi. Rubinstein dovedl i vykřičené věci zahrát noblesně.

1. věta cis moll sonáty, zvané Mondschein

http://www.youtube.com/watch?v=1OtjdkanO6A

 

* * *

Ale abych se vrátil k vlastním zážitkům. Festival měl ovšem i operní část.

Jelena Obrazcovová v Carmen zbláznila Prahu roku 1979. To jsou rejstříky panečku! Tylovu divadlu tenkrát skoro hrozilo zbourání ovacemi.

http://www.youtube.com/watch?v=RznFTXHK6f4

 

Leonid Borisovič Kogan byl maličký muž, ale s houslemi v ruce tak nevypadal. Skladbu už jsme tu jednou měli, pro jiný nástroj; pamatujete se? Můžete si porovnat, která verze se vám lépe líbí.

Tento skvost je ve dvou částech (záznam z koncertu).

http://www.youtube.com/watch?v=OGePahNE7eY

http://www.youtube.com/watch?v=mTy29QVc1LM

Tahle neobyčejně intenzivní nahrávka možná není pro Kogana zcela typická, byl to typ paganinského virtuóza; najděte si na youtubu třeba jeho podání Ravelova Cikána.

 

Pražské jaro 1982 bylo pro mě zvlášť vydařené. Objevil se tu také vietnamský pianista Dang Thai Son, v té době čerstvý vítěz Chopinovy soutěže. Danga si prý jako dítěte všiml ve Vietnamu jeden hostující sovětský pianista a přivezl ho později na moskevskou konzervatoř…

Že je Chopin jeho doména dokázal suverénně.

http://www.youtube.com/watch?v=BseUi3Qs5p8

 

Dang je legrační. Tady s tou povolenou šlajfkou vypadá jako ta holka, co jde Jeanem Renem v Leonovi

“čistit” někam vyslanectví (právě asi vietnamské).

 

Scherzo op. 31 hrál Dang i v Praze. Tak si nechme pohladit slechy touto dokonalostí.

http://www.youtube.com/watch?v=ISQ_XKwnftE

 

   * * *

Na konec si dáme toho, kým jsme začali – Václava Talicha.

Bohužel jsem na jútúbu nenašel žádnou z jeho nahraných zkoušek, které jsou velmi působivé. Je tu jen tento úryvek.

http://www.youtube.com/watch?v=2n8BAtnubOs

Talich pak „působil po určitý čas v Bratislavě, nahrával gramofonové desky, ale k filharmonii mohl být pozván až později, kdy už byl nemocný. Jeho poslední koncerty proběhly v roce 1954. Byl to Karel Ančerl, kdo mu dal příležitost.“ (Wikipedie)

V Muzice 28 máte jeho slavnou nahrávku Dvořákova cellového koncertu se začínajícím Rostropovičem. A na PJ 1954 hrál s velkým úspěchem Bachův klavírní koncert. Na konci mu dojatý sólista – Richter – políbil ruku (patrně proto máme v Muzice 14 jeho fotku, jak medituje na berounském hřbitově). Ovšem živá nahrávka se tehdy rozhlasu moc nepovedla.

A tak skončíme klasikou.

Slovanský tanec č. 15

http://www.youtube.com/watch?v=FCouUw7tRsM