Fóglíci paní Katy

Především se chci omluvit za případnou nekvalitu fotek. To je totiž tak: minulý víkend si u mne někdo – myslím, že Věra – objednal zimní fotky. Když jsou ty Vánoce. Uznala jsem, že je to naprosto oprávněný požadavek a začala jsem vymýšlet a hrabat ve svých zásobách. A než jsem vymyslela a vyhrabala, oznámil mi monitor u počítače, že mne má tak akorát a dál se se mnou nebude bavit. To bylo včera. Půl dne se mnou cloumalo zoufalství a abstinenční příznaky, pak synek někde vyhrabal prastarý a malý monitor, ještě z dob, kdy se monitory vyřezávaly pazourkovým nožem ze sobího parohu a na téhle nouzovce teď funguju. Na plochu se mi nevejde fotka v plné velikosti, nedá se pořádně seřídit jas, kontrast a jiné „maličkosti“. Takže pracuju napůl poslepu, nemůžu si pořádně zkontrolovat, co dávám do fotopříběhu, a i z původních plánů jsem musela přejít na nouzové řešení: vybrat pro vás pár zimních fotek „fóglíků“, jak přátelsky a nespisovně oslovuju místní opeřenou havěť.

 

Koňadra přemýšlí, odkud začít –nejspíš to bude od té slunečnice. Ořechy, nachystané hlavně pro veverky, kradou především brhlíci – sýkorky jsou slušně vychované.

To červenky – moji oblíbenci – dávají přednost drobkům z pečiva. Slunečnice ne – a ani zavěšené lojové koule je nenadchnou.

Sojka sice sedí na větvi a ne ve sněhu, ale zřejmě si k svému normálnímu oblečení přibrala ještě jednu péřovou bundu.

A tohohle kosa jednou někdo překřtil na „kosa ve vaťáku“

I ten mlynařík se načechral a udělal ze sebe kuličku s ocáskem – ale hemží se pořád stejně.

A nešťastné kachny marně pátrají, kam jim zmizelo to vodní zrcátku, v kterém se na podzim zhlížely.

Ale protože tuší, že jaro přece jen někdy přijde, pokračuje bouřlivá výměna kačeřích názorů i na tom malém jezírku, co ještě zbylo mezi ledem…

Už aby tu to jaro bylo!