487-Degradace je nevyhnutelná: Západ a jeho hluboká krize

Rostislav Iščenko

„Kapitalizmus zahnívá, a USA a EU se rozpadají? Ale, kde to vidíte? Tady máte USA a tady EU: kapitalizmus dosud docela příjemně voní, na rozdíl od předčasně zesnulého socializmu/komunizmu!“

Tak nějak vypadají argumenty zastánců tolerantní liberální volby v jakékoli diskusi o cestách a perspektivách vývoje moderní společnosti. Na první pohled se to zdá pravdivé.

Koneckonců, nejen leninský experiment s vybudováním socializmu v SSSR skončil neúspěchem – dokonce ani nejbohatší zdrojová základna Ruska nestačila k zaopatření nanejvýš plánované ekonomiky, efektivně plnící jen jednu funkci – totální kontroly obyvatelstva, pro něž byl stát jediným monopolním zaměstnavatelem. Takže bylo možné kdykoli odpojit od systému zajištění životních potřeb (mimochodem, bez jakýchkoli „elektronických čipů“, jichž se tak bojí adepti sekty věřících v “tajnou světovou vládu“).

V Číně, kde si komunistická strana dokázala zachovat moc, začalo budování kapitalistické ekonomiky pod vedením komunistů. Severní Korea a některé (spíše populistické, než socialistické) latinsko-americké režimy nejsou schopny existence bez vnější podpory. Zatím ji dostávají z Číny a Ruska v rámci globální konkurence s USA.

Pokud ale USA najednou zmizí, mohou se tyto režimy náhle ocitnout v situaci Běloruska, kde se Lukašenko už několik let rozčiluje kvůli odmítnutí Ruska zvyšovat financování běloruské legendy o socializmu.

To všechno je pravda. Pravda je ale i to, že neživotaschopnost existujících verzí socializmu/komunizmu nijak nepotvrzuje perspektivnost dnešního vojensko-politického a finančně-ekonomického systému, vytvořeného Západem pod vedením USA na základě „reaganomiky“ a levicově-liberální ideologie.

Marx dospěl k závěru o konečnosti kapitalizmu a opíral se přitom nejen o teorii střídajících se společensko-ekonomických formací. Minulost lidstva různí vědci vykládají různě, a extrapolovat jeden z těchto výkladů (jakkoli docela přesvědčivý) do budoucnosti by bylo nekorektní.

V základech Marxových závěrů leželo pozorování kapitalizmu samého, mj. konstatování nezbytnosti trvalého růstu pro kterýkoli byznys (kdo neroste nebo roste pomaleji než ostatní, ten v konkurenci prohrává), a odsud nevyhnutelnosti totální monopolizace kapitalistické ekonomiky. Žádné protitrustové (později protimonopolní) zákony tu nemohly pomoci.

Konkurence je pro kapitalistickou ekonomiku životně nezbytná. No, a pokud je tu konkurenční boj, tak jsou i poražení. Na úkor poraženého posílení a rozšíření vítězové získávají nádherný stimul pro další vítězství. Protože je rozsah kteréhokoli trhu omezen, tak k vytváření nových byznysů namísto poražených nedochází, nebo dochází podstatně pomaleji, ve srovnání s procesem monopolizace. Nebylo těžké dojít k závěru, že konečným výsledkem bude vytvoření supermonopolů v každém sektoru trhu, které začnou bojovat o postavení jediného globálního monopolu.

Připustíme-li dokonce, že by se podařilo se systémové krizi vyhnout až do vzniku nového supermonopolu (i když to začíná v podstatně rannější etapě, ve které se dělí několik desítek, nebo dokonce set nadnárodních společností), byly by nevyléčitelná krize systému stejně nevyhnutelná.

Permanentní růst, jak už bylo řečeno, je nezbytnou podmínkou kapitalistické ekonomiky, přičemž tento, růst musí zrychlovat. Objemy trhu jsou ale konečné, a jakýkoli supermonopol naráží na nemožnost dalšího růstu z důvodu vyčerpání objemů trhu. Pokusy o výrobu rychle poruchového zboží, aby byli lidé nuceni kupovat zboží stále častěji a tak zvýšit objem trhu, jsou řešením paliativním.

Donekonečna zkracovat interval mezi dvěma nákupy téhož není možné.

Takže, obecná krize systému, předpovězená Marxem, byla nevyhnutelná, ale levicoví liberálové, kteří na základě „reaganomiky“ organizovali přečerpávání prostředků z reálného sektoru do finančního, se současným přechodem k půjčování si od budoucích generací, jen urychlili nástup této nevyhnutelnosti.

Sám výskyt levicově-liberálních vlád namísto, pro kapitalizmus tradiční, pravicově-konzervativní ideologie už bylo svědectvím hluboké krize. O nevyhnutelnosti krachu systému svědčila i skutečnost, že levo-liberální ideje si osvojili pravo-konzervativní strany a politici.

Po Reaganovi v USA, Thatcherové v Británii, Chiraca ve Francii a Kohla v Německu zůstávali konzervativní politici takovými jen názvem. Zvolení Trumpa prezidentem USA v roce 2016, dnešní nacionál-konzervativci, kteří přišli k moci v některých zemích Východní Evropy a nabývající na váze v Západní Evropě,  jsou reakcí části systémových elit, pokoušejících se politickými prostředky řešit ekonomickým problém, který řešení nemá.

Připomínám, že levo-liberální ideje, v mnohém se podobající dnešním, znepokojovaly západní společnosti v době krize pozdního feudalizmu a jeho přechodu ke kapitalizmu. Prvotní reakcí tehdy odcházejícího systému bylo posílení státu v podobě přechodu k absolutistické monarchii.

Prudká koncentrace ohromných politických a ekonomických zdrojů v rukou státu tehdy umožnila o 100-200 let pozdržet proces rozkladu evropského feudalizmu. Ale za cenu nacionalizmu a univerzálního charakteru státní moci. Na rozdíl od stavovského monarchy, závislého na stavech feudálů, kteří ho vybrali, byli si před absolutním monarchou teoreticky rovni v nerovnosti všichni jeho poddaní.

Pavel I. a Ludvík XIV. (nejotevřenější a situaci nejlépe cítící monarchové epochy absolutizmu) tvrdili, že z výše jejich postavení není vidět rozdíl mezi významným představitelem nejurozenější aristokracie a posledním otrokem.

Jinou reakcí bylo objevení se v politice činitelů ochranářského (konzervativního) feudalizmu, kázajících o návratu zaniklého „zlatého věku“ idelizovaného feudalizmu.

I dnes vidíme snahy kapitalistických států o prudké posílení možnosti státní moci k potlačení transformačních hnutí, stejně tak i vznik a sběr politických bodů představiteli ochranářského (konzervativně-nacionalistického) kapitalizmu.

Všechny tyto činnosti nemohou změnit osud systému stejně, jako nezměnily osud feudalizmu pokusy o jeho upevnění a modernizaci. Ekonomika, to je tvrdý diktátor, který v každém případě nutí společnost mírnit se ve svých požadavcích. Alternativou je jen sebezničení v ohni občanské války.

Dokonce i po příchodu k moci konzervativci (Trump v USA, Orbán v Maďarsku, nebo Kaczinského PiS v Polsku) nemohou zrušit zákony ekonomického vývoje. Proto jsou jejich ekonomické programy polovičaté a nevedou k rozbití ekonomické základny liberalizmu, který konzervativní moci vážně konkuruje.

Boj liberálů s konzervativci jen dále oslabuje systém, nucený vynakládat nedostatkové zdroje na nesmyslný vnitřní souboj. Jde o to, že se nynější situace liší od předchozích systémových krizí tím, že obě soupeřící síly chtějí zachovat systém.

Liberálové prostě mají za to, že bude možné do nekonečna nacházení východu ze slepé uličky vytvářením virtuální ekonomiky s virtuálním růstem. Konzervativci chtějí  vrhnout svět úrovní globalizace o několik desetiletí zpět, aby získali prostor pro nový růst. Pastu ale zpátky do tuby nenacpete.

Výsledkem nesmyslné politiky je degenerace a rozkol elit. To také pozorujeme při každém střídání formací. Situace sama formuje poptávku nikoli po nadaných, iniciativních řídících pracovnících, ale po disciplinovaných, nicméně i poněkud přitroublých členech týmu (není důležité, zda jde o liberály nebo konzervativce).

Vzpomeňme si prostě, že prvním premiérem královny Alžběty by Winston Churchill – jeden z Velké trojky, kterou nazvali „Velkou“ ne pro rozměry jejích členských zemí, ale kvůli kvalitě jejich vůdců. Ne tak dávno vládla Británii konzervativní vláda Margaret Thatcher – člověka nejednoznačného, ale politika nepochybně silného. Nikoli náhodou jí přezdívali „železná lady“, s odvoláním na analogii s „železným vévodou“, jak říkali nepřátelé Wellingtonovi v době jeho předsednictví.

A dnes jsou u moci opět Toryové v čele otevřeným podivínem Borisem Johnsonem, přičemž se ukazuje, že tento člověk s manýrami laciného klauna, je to nejlepší, co může konzervativní strana Británie nabídnout. Jeho bezprostřední předchůdkyně byla už vůbec vzorem unylé nehoráznosti s absencí byť jen náznaku intelektu.

V USA poslední republikánští prezidenti: Bush mladší – otevřeně těšící publikum svými „bušizmy“, a Trump – člověk nepochybně chytrý, ale rovněž si hrající na klauna, protože jinak by se neprodral na vrchol moci (a to se ho, ne bez úspěchu, pokoušejí vystřídat bezvědomým demokratem Bidenem). Na tomto pozadí vypadá Zielenskij na Ukrajině naprosto organicky.

Degenerace systému nevyhnutelně přivádí k moci degenerátskou elitu. Znamená to snad, že komunizmus je není za horama a lze se tedy připravovat k životu v ideální společnosti harmonie, nenásilí a uspokojování všemožných potřeb?

Kdepak, neznamená. Poprvé v historii lidstva dochází ke smrti systému v podmínkách absence příčetné politické alternativy. Všichni chápou, že to systém má spočítané, ale nikdo si nedovede představit mčím ho je množné zaměnit.

Ani jedna z alternativních ideologií (komunizmus, nacionalizmus) nemá závažnou ekonomickou základnu, která musí vyzrát i dříve vždy vyzrávala v rámci odcházejícího systému. Dokonce ani obsazení vedoucích pozic v ekonomice státem, kterou se inspirují někteří sociální filozofové, nemění charakter systému a její potřebu zrychlujícího růstu. Takže je stát stejnou nadnárodní korporací – jen silnější a disponující  absolutní suverenitou v rámci určitého území.

Mimochodem, poslední zvláštnost státu se, nikoli bez úspěchu, snaží nivelizovat jeho podřízením mezinárodnímu soudnictví.

Na tomto pozadí se úspěchy Ruska a Číny mnohdy vysvětlují ohromnými možnostmi růstu v rámci vlastního území. V obou zemích jsou obrovská nevyužitá území (Sibiř, Tibet), v 80.-90. letech byla životní úroveň obyvatelstva obou zemí dostatečně nízká na to, aby byl vnitřním trh schopen spolknout obrovské vklady, než se stačil dostatečně nasytit. Tyto faktory působí dosud, ale uspokojení nebude trvat věčně.

V budoucnu bude ještě možnost zajistit růst díky přeformátování amerického globálního systému pro svoje potřeby. Ale přelévání zdrojů v rámci systému je schopné jen oddálit krizi pro jeho část (nezápadní), ale spíš ho udělat méně bolestivým. Za 2-3 desetiletí budou tyto možnosti rovněž vyčerpány, a pokud nebude systém reformován (nebudou nalezeny alternativní cesty rozvoje), střetneme se s ještě tvrdší systémovou krizí v podmínkách nižší zdrojové základny.

Skutečnost, že Západ do té doby ze své krize nevyjde, nás nemůže uklidnit, protože  tak bude ztracena dokonce i možnost zahlazování krizových jevů cestou přečerpávání (s nevyhnutelnými ztrátami) zdrojů v rámci systému.

Proletariát se hrobařem kapitalizmu nestal, protože ve skutečnosti zmizel dřív než kapitalizmus (to, co máme dnes, se od Marxova proletariátu liší jako nebe od země). Jakékoli dnes existující alternativy vedou jen k přerozdělení zdrojů mezi částmi systému (různými státy, různými skupinami elit nebo sociálními skupinami), aniž odstraňuje reálné rozpory mezi omezeností (konečností) zdrojové základny a potřebou nekonečného zrychlujícího růstu.

Východisko je nutné už hledat. Nezbývá už tolik času.

Překlad: 20210103