Koncem loňského roku přišel do kin film Masaryk režiséra J. Ševčíka. Byl uváděn pouhý týden a to proto, aby byly splněny požadavky pro jeho předložení filmové akademii, která uděluje ceny Český lev. Film se skutečně vydařil a dostalo se mu ocenění v podobě 12 českých «oskarů» ve 14 možných filmových disciplinách.
A tak se jeho tvůrci radují z úspěchu a oprávněně s ním cílí i na zahraniční filmový trh. Už dlouho se české a slovenské produkci nepodařilo prorazit s filmem, který by světu připomenul kus naší potupné historie. (Naposledy Jiřímu Menzelovi díky skvělé předloze – Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala).
Film sleduje diplomata Jana Masaryka před druhou světovou válkou. Nesoustředí se na válku samotnou, ale hlavně na vykreslení «rozervanosti» postavy Jana Masaryka.
http://www.csfd.cz/film/134042-masaryk/prehled/
Pro napsání scénáře určitě přispěla kniha historika Pavla Kosatíka o Janu Masarykovi.
Autor o Janu Masarykovi říká: «Ten muž byl neskutečně emotivní, v žádném případě se o něm nedá říci, že sám sebe zvládal.
Měl po své matce de facto uměleckou povahu, s kterou byl nucen pohybovat se ve světě konvencí, všem na očích. Vlastně musel velkou část své přirozenosti po celý život potlačovat. Muselo to pro něj být šíleně těžké; na jedné straně touží po volnosti, chtěl létat jako pták. Na druhé straně se cítil zavázán svému jménu, snažil se otcově republice sloužit. Celý život ho táhlo na obě strany: jeho životu to dodávalo energii, zároveň ho to však taky ničilo.»
Film představuje Jana Masaryka jako bohéma, který miloval ženy, hudbu a vedl extravagantní život, který byl protipólem jeho diplomatické dráhy. Film líčí
Jana i jako narkomana. Ale slyšela jsem vyprávění pracovníků MZV, kteří znali jeho soukromí a ti tvrdili, že to byl spíše alkohol, čím se pokoušel dostávat z depresí. A «kokain» bude úlitba současným požadavkům na umělecké dílo. J
Dejme slovo Olze Scheinpflugové, ženě Karla Čapka, která Jana Masaryka znala z jeho návštěv u nich doma.
Jak jsme ho znali
Chodil do malého domu Karla Čapka, přicházel mezi své kamarády vždy skromně a vždycky jako jeden z nás. Jeho příchod byl typický, hlaholil hned ve dveřích něco srdečného a veselého, nepřinesl nikdy únavu nebo špatnou náladu.
Přivítal se s námi a hned srdečně a zdvořile navštívil lidi v kuchyni, neboť jeho proslulá demokratičnost nebyla jen filosofickým názorem, ale citovou potřebou a samozřejmostá. Nestačilo mu jen vědět o lidech, musel je cítit, to bylo na něm nejopravdovější a nejkrásnější.
Miloval vtip a humor, ale byl hluboce vážný, i když žertoval, za léta jsme se naučili vidět pod jeho veselí.. Nesnášel mluvit špatně o lidech, nazýval to malostí, byl přísný jen, když se někdo provinil na věcech posvátných. Poznával rád nové tváře, a když se mu líbily, jednal s nimi jako by je znal odjakživa, měl nejelementárnější srdce, jaké bylo možno na světě poznat.
Procházel někdy přísnými dny, kdy se podivně zavřel do sebe sama, přihlásil se vždycky, až když opustil svou tajemnou pevnost odmlčení. Nesnášel bídu, vydal velkoryse poslední halíř, aby ji mírnil, byl přímo bezradně štědrý. Řekl-li jste, že má hezký klobouk, poslal vám jej druhý den, byl-li jste náhodou mužem.
Jana Masaryka těšily pořád radosti chudého studenta, ať byl synem prezidenta, vyslancem nebo ministrem, dal rád přepychové pohoštění za kousek salámu nebo párek s křenem. Ať byl kdekoli, přinesl známým kousek ze svého obdarování, výslužkuz Jugoslávie, pomeranč, který dostal darem, lahvičku vodky z Polska, krabičku mýdla z Ameriky. Byly to dojemné maličkosti a velké důkazy srdečného přátelství. Jednal se šoférem stejně jako s hostitelem., každý byl pro něj především člověkem. Nehladil zvířata, ale měl je rád, mluvil s nimi mile, jako s božími tvory.
Vídali jsme jej kdysi dávno i v Anglii, tam v tmavém londýnském domě měl dvě pojítka s domovem, telefon, jímž někdy volal svou milovnou sestru Alici, a klavír, na němž večer hrával české skladby a písně. Nemluvil nikdy okázale o poezii, ale znal ji podivuhodně, zavadit o českého básníka a poznali jste, že umí jeho verše zpaměti.
Chodil si mezi své přátele odpočinout od společenských povinností, přicházel vždycky v šedých šatech a usedal na pohovku s nohama pod sebou jako chlapec.
Stalo se, že se někdo z pozvaných oblékl do večerního kabátu na jeho počest. Jan Masaryk si s úsměvem oblékl své sako naruby a večeřel s podšívkou navrch. Smál se a vtipkoval, chtěl vidět jen šťastné tváře, ale jeho hluboké tmavé oči zůstávaly vážné. Šetřil chválou, to měl po otci, největší uznání, které vzdal umělci, byl stručné: «Ten umí.»
Sjezdil celý svět a nikdy o tom nemluvil, nikdy neshledal, že je snad to či ono jinde lepší. Jeho jedinou představou krásy byla prostá česká krajina se starými babkami, dětmi a pastevci hus, z nichž mnohého oslovil, šel-li kolem, neboť každá tvář a bytost na jeho českých a slovenských cestách byla životem jeho vlasti.
Byl nesmírně delikátním synem velkého otce, nikdy jej necitoval, nikdy nemluvil o jeho významu. Mluvil rád o časech, kdy žila rodina Masarykova v nejskromnějších poměrech. Miloval vřele svou matku, měl v krabičce zlatý medailon s jejími iniciálami, a ustřiženou kadeří zesnulé paní.
Vrátil se po letech okupace, jako by byl jen na kratičkém výletě, a druhý den po svém příletu do Prahy otevřel naši branku. Nevyprávěl nic o sobě, chtěl vědět, jak se dařilo nám, a odmlčel se při jménech těch, kteří se nedočkali. Styděl se za projevy citu, s živými žertoval, o mrtvých mlčel.
Vidím Jana Masaryka postát s Karlem Čapkem u rakve svého otce. Nepromluvil slova. Jen pár růží z Čapkovy zahrádky položil mrtvému na prsa.
Vidím jej venku na trávě, sedícího v dřepu s nohama pod sebou, jak vychutnává klid nedělního odpoledne, odpočívaje po únavě, kterou nepřiznává. Slyším jej prohlašovat s libostí do malátného letního ticha: «Ale že je nám tu u nás dobře, co?»
A vidím ho první Štědrý den v obnovené svobodě, jak sedí mezi lidmi, z nichž každý v té strašné německé smršti někoho ztratil. Vzpomíná sám na své dva synovce, jichž mladost zahynula, a snaží se úsilovně, aby to jeho těžké oči neprozradily. Chce patrně říci všem, že tomu tak muselo být pro vykoupení míru v zemi, nad kterou cinká hlas štědrovečerního zvonku. Usměje se ústy a zalibuje si s širokou rozšafností: «Kdepak Jeruzalém, poslyšte, chlapci, já mám dnes pocit, že Kristus Pán se narodil tady, u nás v Čechách!»
Olga Scheinpflugová, 1948
Dovětek:
Film Masaryk se dlouho neradoval z prvního místa v návštěvnosti.
Hodně rychle ho předstihl film Kráska a zvíře, kde prý se vyskytuje postava s jinou orientací, samozřejmě nejde o orientaci politickou – je to pohádka.
Tož tak!
Poznámky pana Bavora 
Pokud film dostane Českého lva a havloidní sebranka nad ním jásá, bude asi špatný. Pokud těch „Lvů“ dostane 12 ze 14-ti, půjde nepochybně o vlastizrádné, urážlivé a dehonestační dílko, špinící naší historii, republiku, národ, a jistě i nějakého toho velikána a hrdinu v míře dosud nebývalé. Pokud nad tím ještě ke všemu radostně pokřikuje žumpa, je docela jisté, že jde o velmi hnusnou blasfémii, na kterou slušný člověk prostě do kina jít nesmí a už vůbec ne si kupovat film na nějakém nosiči. Jedinou normální reakcí je bojkot. Pokud se toho všeho účastnil jistý Kosatík, je to docela jasné.
Pouhý týden nasazení v kinech tomu odpovídá – sály musí vydělávat, jinak to nejde. Zda si pomohou LGBTQ variantou „Krásky a zvířete“, je značně pochybné, protože napadání takových archetypů je kontroverzní pro 4%-ní jako pro každého jiného.
Jan Masaryk byl jeden z velikánů, díky němuž naše země proplula druhou světovou válkou jako vítězná, přičemž to bylo vítězství, jaké se nepovedlo několik set let. Především jsme se zbavili zrádcovských Němců, kteří s námi Čechy nechtěli žít v jednom státě jako občané se stejnými právy a povinnostmi jako každý. Jelikož československá diplomacie už od začátku 30. let před tímto vývojem hlasitě varovala, ale byla ignorována a oslyšena, jsou postavy Jana Masaryka a především Edvarda Beneše nenáviděny dnešní „Západní“ Evropou dodnes, jelikož jim „nastavují zrcadlo“ a kazí jejich falešný příběh, stále upravovaný, žehlený a leštěný.
Podobným způsobem jsou napadány a špiněny i další postavy protinacistického boje a odboje, počínaje Winstonem Churchillem a De Gaullem, zatímco za všechno špatné mohl na straně nácků jenom Hitler, ostatní jsou nevinní. Takže dehonestace Jana Masaryka není nijak výjimečná.
Ohledně všech těchto hnusných filmů, nejhorší na nich je, že jsou profesionálně udělané a „pěkné“, jelikož jejich tvůrci nemají nouzi o peníze, je to široce sponzorováno. Na druhé straně třeba tvůrci „Tmavomodrého světa“, jakkoliv to mělo hodně chyb, nesehnali dost prostředků pro pořádné trikové scény a díky tomu z původního záměru mnoho nezbylo. Také se pochopitelně nesehnaly peníze na projekty jako remake „Nebeských jezdců“ či něco jiného o našich bombardovacích pilotech, na film o československé rozvědce kolem generála Františka Moravce, na film o „agentu A-54“ nebo o „třech králích“ našeho odboje, na filmy o naší „Východní“ armádě už vůbec ne. Ani na filmy o Baťovi, o Zátopkových, o …
Jakýkoliv pozitivní obraz musí být v zárodku zapuzen a když už to úplně nejde, alespoň dehonestován a poházen výkaly.
To se mi líbíTo se mi líbí
Naprosto souhlasím pouze u tohoto filmu nevím zdali zobrazení Jana Masaryka v podobě duševní trosky se sebevražednými sklony, promiskuitního alkoholika a navíc narkomana, který se jen občas vzchopí k pozitivnímu výkonu, má pouze smáznout po_Mnichov 1938 – 1939.
Asketa Jan zaručeně nebyl a byl opravdu hospitalizován v roce 1912 v sanatoriu, které bylo ve filmu představeno. Zaručeně si rád zaflámoval a s kokainem se potkat asi mohl ale prokázáno to není a závislým určitě nebyl.
Ani na kokainu ani na alkoholu.Prostě nebyl troskou vnikající pod vlivem šílenství do cizích bytů a šňupající kokain, který by dokonce po troškách kradl v ordinaci.
Cílem zřejmě je bajka o zlém Benešovi a bláznivém Masarykovi, který s ním odhodlaně bojuje.
Dle mého mínění tento řemeslně vydařený a manipulační metodou 12/14 protlačený film, celkem viditelně slouží k dehonestaci Edvarda Beneše ale dále jsem prozatim nepokročil.
Přeci takto výpravný a s historii velmi umně manipulující film, neslouží jen na plivnutí si na Edvarda Beneše, jeho „pozitivní“ přínos musí být mnohem hlubší.
To se mi líbíTo se mi líbí
Vďaka za tú peknú recenziu. Aj ten štedrovečerný záver. Tie Vianoce boli kedysi akési „ozajstnejšie“, keď to tak lovím v pamäti.
To se mi líbíTo se mi líbí