Kanada očima emigranta

Kapitola 2

Lidé

Václav Havel s oblibou mluvil o komunistickém marasmu, z něhož se prý budou celé generace vzpamatovávat, než se naučí tak nějak správně žít v občanské společnosti, kde nakonec pravda a láska zvítězí. Tak nějak si pamatuji jeho „odkaz“.

Musím připustit, že Havla a jeho pseudofilosofické bláboly nemám rád protože se skutečným životem  nemají nic společného.

Do Kanady jsem se poprve dostal těsně před začátkem normalizace, tedy v září 1969. Na život v tehdejší kanadské společnosti jsem si zvykl velmi rychle. Otázka samozřejmě je, co výraz „kanadská společnost“ vlastně znamená. A také, jakými dveřmi do ní vstupujete.

V onom šedesátém devátém jsem přišel do studentského prostředí, s nevelikým, ale zaručeným stipendiem v kapse. Universitní prostředí mě tehdy izolovalo od problémů, které jsem na vlastní kůži později zažil jako skutečný přistěhovalec.

Po roce jsem se vracel do Prahy se dvěma základními poznatky.

První byl, že jsem mezi českou a kanadskou universitou neviděl podstatný rozdíl. Jako špatný chemik, za kterého se dodnes považuji, jsem za rok stačil obhájit MSc. Většinou se to dělá dva roky

Druhý se týkal naprostého individualismu studentů. Když jsem studoval na Přírodovědecké fakultě, v laboratořích jsme si pomáhali – bylo to klasické rozdělení na my (studenti) vs. oni (učitelé).

Po trvalém příchodu do Kanady v roce 1987 jsem si začal uvědomovat, že o té zemi skoro nic nevím. To, že člověk byl na Niagaře a navštívil nějaké museum nebo galerii, v podstatě nic neznamená.

Zlom v poznávání cizí země nastane, když přijdete do styku s úřady, sociálními službami, pracovním prostředím a děti jdou do školy. I pak ale ještě dost dlouho trvá než člověku v hospodě přistrčí štamgasti židli a řeknou, sedni si k nám.

Díky 28 rokům prožitých v Kanadě mám určitou představu o této zemi a jejích lidech.

V obecné rovině se odvažuji tvrdit, že stávající anglofonní generace je postupně předurčena k zániku. Jednou ji převálcují přistěhovalci z Číny, Koreje a možná i z Indie.

Nebude to střet různých náboženství, ale píle a rozdílné životní hodnoty.

Lidé z těchto zemí jsou totiž zvyklí pracovat daleko tvrději, přinášejí si systém vlastních hodnot, které jsou součástí jejich kultury a s tím vším i snahu vyniknout. Mluvil jsem ve své práci s řadou Číňanů. Úsilí, které museli vynaložit aby uspěli na střední škole a dostali se na universitu je proti „líné“ Kanadě ohromující.

Mám kamaráda Korejce. V devadesátých letech byl v našem podniku na stáži a uchvátilo ho daleko volnější pracovní tempo a absence tuhých vztahů mezi nadřízenými a podřízenými. Říkal, že v Koreji nelze jít z práce domů dřív než šéf a když si ten usmyslí, že po večeři půjde někam do baru, je nepsanou povinností, aby tam podřízení šli s ním. Proto se s mnohými obtížemi nakonec vrátil do Kanady.

Vsuvka:

Kultura podřízenosti, která je typická i pro Japonsko, vedla patrně k prohloubení katastrofy ve Fukušimě. Provozní personál čekal na pokyny shora, ale ty přicházely velmi pomalu (ono to je většinou tak, že vyšší úrovně managementu nevědí o práci dole nevědí skoro nic a nemohou operativně rozhodnout). 

V Česku by nějaký elektrikář na place řekl, kurva, tady přece býval generátor, tak ho najdeme a připojíme. A udělal by to, protože Češi jsou schopni improvizovat. V Japonsku byl další problém v tom, že tam od konce války existují dvě paralelní rozvodné elektrické sítě. Jednu tenkrát vybudovali Američané, ale ta má jiný kmitočet a nedá se jen tak propojit s tou druhou.

 Všichni Kanaďané, kromě indiánů a eskymáků, odněkud přišli. Existuje ale rozdíl mezi těmi, kteří přišli již dávno a těmi z první generace.

Když vznikal podnik Atomic Energy od Canada Ltd, v němž jsem 22 let pracoval, přicházela značná část jeho zaměstnanců z Velké Británie. Ti, kteří přišli mezi prvními, obsadili manažérské posty. Během devadesátých let se obrázek začal měnit, protože ve zvýšené míře přicházeli Indové, Číňani, Korejci a vědci z bývalého SSSR.

Poznámka k multi-kulturalismu:

 Přítomnost různých kultur v Severní Americe vždy existovala. Proto je v každém větším městě třeba China Town. V+W hráli, než se naučili pořádně anglicky, v USA pro krajany a Ježek dirigoval český pěvecký sbor v NY. Vláda (v obecném slova smyslu) pro tyto skupiny nikdy moc nedělala. O kulturu jde až v poslední řadě a komunity, které ztratí přísun nové krve, postupně asimilují s  tradiční společností.

 Změna nastala v okamžiku, kdy začali přicházet přistěhovalci, kteří začali svým vzděláním konkurovat   „starousedlíkům“.  Ti se najednou začali bát konkurence.

 Oficiální snaha umožnit sblížení a pochopení různých etnik, samozřejmě naráží na odpor stávající většiny. Ta, podporovaná xenofobními politiky, tvrdí, že přistěhovalci mají s novou společností splynout  a nenarušovat ji „vlastní kulturou, náboženstvím a jeho symboly“. Zapomínají samozřejmě na to, že i jejich předkové dováželi svoji kulturu, náboženství a jeho symboly. Toliko s tím rozdílem, že vyvraždili většinu původního obyvatelstva.

 Splynutí je ale jen jiné slovo pro zakonservování stavu, který dává starousedlíkům výhodu, neboli „edge“. 

 Na multi-kulturalismus se nelze dívat jako na na ústupek divošským turbanům, podivným náboženským zvykům a třeba svéráznému systému hodnot domácího práva zvaného šaria.

 Multi-kulturalismus je nepochybně jednou z posledních možností, kterou současná severoamerická společnost má, aby sebe samu ochránila před převálcováním těmi, kteří mají jinou pracovní etiku a přicházejí s vlastností, které se říká drive.

 Pro kanadskou společnost je charakteristická formálnost úsměvu a nezájem o odpověď na otázku „jak se máš?“  Sami vždy říkají, že dobře i když se mají špatně, toť místní zvyk.

Není pravda, že se Kanaďana nesmíte ptát na to, kolik ho stál dům anebo auto. Jakmile tato teoretická tabu překročíte, zjistíte, že se velmi zajímá, kolik stál ten váš. Je pravda, že se příliš nemluví o tom, kolik kdo vydělává a svým způsobem se tají i pracovní zařazení. Nicméně tam, kde existují platové stupnice a zařazování podle dosaženého vzdělání a délky praxe, vědí lidé dosti přesně kolik kdo bere a kde je.

Základem komunikace je najít téma, které zajímá obě zúčastněné strany. I naše malé oddělení (asi 40 lidí) bylo multi-kulti.

Vedle mé pracovny sídlil Američan Dave. Byl kdysi jako voják ve VIetnamu a od té nemohl chodit na deepriverské ohňostroje. Mluvit se s ním dalo o košíkové, protože tu trénoval.

Z druhé strany byl ruský žid Greg, který vymýšlel matematické modely pro šíření kontaminantů v různých prostředích. Ty byly mimo moje chápání, ale mnohé jsem se od něj dozvěděl o kultuře a historii.

Skot Al byl z výzkumu převeden do šéfování dosti velké servisní skupiny. Finančně i společensky to bylo povýšení, ale on se cítil uražen a od té doby s ním bylo lépe mluvit o whisky.

Korejec Sang Bog byl expert přes tritium a lepší tenista než já. Vědecky jsme neměli nic společného, ale hodně jsem se od něj dozvěděl o Jižní Koreji.

Pak tam byla Američanka Ring, Ind Sohan a  Angličan Peter.  Posledně jmenovaný byl starší gentleman, který kouřil lulku a miloval fotball, tedy soccer, jak se tady říká kopané. Byl jsem jedním z mála s nímž mohl mluvit o anglické Premium Football League.

Vsuvka

 Peter byl vědec protřelý konferencemi. Kdosi na oddělení jednou přišel na to, že by bylo dobré presentace připravovat a přednést je na schůzi oddělení, aby přítomní mohli otázkami a kritickými a připomínkami takovou presentaci vylepšit. Tenkrát jsme měli na letní praxi studentku, která sice neměla ponětí o čem Peter mluví ale protože si asi přečetla cosi o PowerPointu, začala mu velmi suverénně vysvětlovat, co ve své přednášce udělal špatně. Byla to vlastně dobrá ukázka toho, že nedostatek znalostí neohrožuje sebevědomí některých Kanaďanů. 

Čistokrevní, tedy v Kanadě narození, byli Doug, Robert, Ed,  Karen a Jack. Ti se o mě moc nezajímali.

Byl tam ještě jeden Doug. Taky narozený v Kanadě, ale na druhé straně živý doklad toho, že Kanaďané s evropskou zkušeností (studoval v Německu a měl ženu Švýcarku) se přece jenom zajímají o to, co se děje ve světě. Byl to můj první šéf, najmul mě pro svůj projekt a zůstali jsme ve velmi úzkém vztahu i poté, co odešel na jiné místo v podniku.

Mám kanadského kamaráda Jima. Pracoval jsem s ním od začátku svého působení v AECL. Zůstali jsme přátelé i po našem odchodu do důchodu. Na našem vztahu lze ukázat, jak je pro Kanaďany obtížné překročit určité hranice. Jeden čas vozil svoji dceru na různé sportovní aktivity do místní střední školy a pak na ní čekal v autě.  Nabídl jsem mu, aby místo čekání před školou přijel kdykoli ke mně, že nějaké to pivo v ledničce vždycky najdu. Neudělal to ani jednou.

Na druhé straně si pomáháme, kdykoli je zapotřebí. Jim mě třeba klidně požádal, jestli bych ho neodvezl na oční prohlídku do Ottawy, protože by po ní memohl sám řídit. Ale přijít na kafe nebo pivo, to ne. To je taky Kanada.

To byl zase rozdíl proti Bělehradu (čekali jsme tam 8 měsíců na povolení odjet do Kanady), kde jsme našli mnoho přátel. Jednou jsme byli pozváni na večeři. Během ní přišly k našim hostitelům dva další páry, které přinesly nějaké víno, družně popily a zase odešly. Vše bez předcházejícího pozvání.

Byl jsem z Prahy zvyklý na dům otevřených dveří. Byl to můj tatínek, který neustále přiváděl kolegy, kteří neměli při průjezdu Prahou kde přespat. Ty už to nějak zvládneš říkával mé mamince, která si často spíš zoufala, než aby zářila nadšením.

V Kanadě k nám bez ohlašování chodily jen dvě rodiny. Jedna srbsko-chorvatská a jedna česká. Šli kolem a tak zkusili, jestli jim uvaříme kafe. Když se to nehodilo, tak jsme jim řekli, že ne a oni pokračovali dál. My jsme jim dělali to samé při našich procházkách. Srbové se odstěhovali do Toronta a Češi se zabili cestou do Ottawy. Na posledním sněhu roku 1992 sklouzli pod náklaďák. Od té doby jsme nikoho takového znovu nenašli…

V souvislosti s tragedií českých kamarádů jsme ale poznali tak trochu odvrácenou tvář Kanaďanů. Musím se ale nejdřív vrátit do doby, kdy jsem ještě pracoval na Přírodovědecké fakultě v Praze. Na hydrogeologii tam pracoval pan Malkovský. V okruhu jeho rodiny se rovněž stala tragedie a on se ujal dvou sirotků. Tenkrát nikoho z nás nenapadlo, že bychom mohli vybrat nějaké peníze a nebo vůbec nabídnout materiální pomoc.

Po té kanadské havarii založila místní komunita fond, do kterého lidi přispívali s tím, že až budou obě děti, které nehodu přežily, plnoleté, peníze dostanou. Tak se taky stalo. Ti zdánlivě nezúčastnění Kanaďané předali jednomu ze dvou bratrů peníze a symbolicky i důkaz toho, že nezapoměli na spoluobčana, byť s nimi žil necelý rok a pocházel ze země, o které mnozí ani nevědí, kde leží.

Na druhé straně jsme zjistili, že té rodině někdo po nehodě ukradl všechny peníze. Jeli na weekend do USA a protože neměli kreditky, museli mít u sebe hotové peníze.

Jako český přistěhovalec jsem se dostal do styku s českou komunitou. To je v podstatě kapitola sama pro sebe. Mám ještě z doby studií na Queen’s University kamaráda Aleše. Ten mi po druhém příjezdu velmi pomohl.

Česká komunita byla jinak vzájemně rozhádaná, protože ti, kteří přišli po roce 1948, obviňovali osmašedesátníky z toho, že vlastně s komunisty nebojovali. Záviděli jim, že se jim utíkalo lehce a že dostali v Kanadě finanční pomoc a jazykové kursy.

Na začátku jsme se krajanů ptali, co by oni na našem místě dělali, pokud jde o shánění práce a ukotvení v Kanadě. Dost rychle jsme s tím přestali, protože odpověď byla monotónní: „To vám tedy nezávidíme. Nám dalo tolik práce než jsme si pořídili naše auto a náš dům.“

Vsuvka:

V roce 1969 se mi dostal do ruky dopis, který tehdy poslala jakási skupina českých emigrantů kanadské vládě. Že prý už je českých emigrantu v Kanadě dost, že se ekonomická situace zhoršuje a tak ať prý již další neberou.

Když už jsem u Čechů, stojí za zmínku, jak rychle se někteří naučí prznit vlastní jazyk. Někdy v roce 1964 jsem slyšel rozhovor Karla Kyncla, reportéra Československého rozhlasu, s Jiřím Voskovcem. Jeho čeština byla i po mnoha letech v emigraci naprosto perfektní. Vzpoměl jsem si na ten rozhovor, když jsem se setkal s jedním známým, který byl v Kanadě rok a již „drajvoval káru, šopoval a měl příbuzného, který retajroval“.

Kanada je oficiálně dvoujazyčná. To zařídil před dvěma generacemi Pierre Elliott Trudeau. Na středních školách se učí francouzština jako druhý jazyk, ale výsledky jsou naprosto zarážející. Ve Skandinávii se děti ve škole naučí mateřštinu, angličtinu a někdy ještě třetí jazyk.

Úroveň výuky francouzštiny je v Kanadě katastrofální. Je to patrně dáno pocitem nadřazenosti anglofonní populace – všichni přece mluví anglicky, tak k čemu se učit další jazyk.

Závažnější ale je snaha rodičů chránit vlastní děti před nadměrným úsilím. Všechno má být zábavné (fun). Komenského škola hrou přetvořená na „život hrou“. Hlavně se nezpotit a nenamáhat mozek ani tělo.

Naučit se dobře druhý jazyk vyžaduje uschovat do paměti řekněme 5000 slovíček a naučit se je používat alespoň částečně v rámci určitých gramatických pravidel. Taková práce se vymyká představivosti kanadských rodičů. Přece se děti nebudou učit něco zpaměti. Vždyť se děti naučí jazyk bezbolestně, tak nějak sami od sebe, tedy od rodičů. To je sice pravda, ale trvá to několik let.

Stejné ohledy rodičů lze najít, když se jedná o sport. Jen ne žádnou námahu a pokud možno ani srovnávání s druhými.

Jeden čas jsem učil děti základům jízdy na běžkách v programu zvaném Jack Rabbit. Stál jsem na kopci s jedním Kanaďanem a snažil se přimět děti, aby hůlky táhly je za sebou. Některá nemehla to nemohla pochopit a stále mířila bodci směrem dopředu, jako by tam bylo cosi k probodnutí. Můj kolega je za každý a tedy špatný pohyb hůlkou chválil, kdežto situace přímo volala po přetažení holí přes záda, aby adepti běhu na lyžích začali alespoň trochu namáhat mozek.

Ve stejném programu nám přišla žádost jedné matky, abychom zrušili měření času, za který děti uběhnou jeden kilometr. Její syn prý má něco s kolenem a frustruje ho, že má nejhorší čas. S měřením času to bylo tak, že šlo o nepovinnou akci po skončení denního programu. Kdo chtěl, tak to odjel. Každý vlastně závodil proti sobě.

V Ottawě žije česká rodina. Má tři dcery, které všechny hrály tenis. Ta nejstarší měla dobře našlápnuto na profesionální dráhu, byla kanadská jednička od 14 do 18 let. Pak situaci nezvládla mentálně a tenis přestala hrát. Jejich nejmladší dcera hrála velmi úspěšně tenis za Penn State University a teď je na začátku vlastní profesionální dráhy. Tedy když jí vydrží hlava a tělo.

Když byla asi v páté třídě, odvedli jí ze třídy do ředitelny a tam jí zpovídala nějaká sociální pracovnice, protože přišlo udání na rodiče, že ji znásilňují (míněno přes tenis). Někdo jí viděl, že každý večer skáče přes švihadlo a otec na ni mluví nesrozumitelnou řečí.

Neznám žádnou rodinu, která by se dětem tak věnovala, aby to někam dotáhly. Obě mladší dcery uspěly v tenisu tak, že získaly sportovní stipendia na universitách v USA.

Vsuvka

Určitou představu o tom, kdo je ochoten vynaložit energii a čas k dosažení úspěchu lze získat pohledem na žebříčky tenisových hráčů. V Ontariu v nich většinou najdete Číňany, Srby, Chorvaty, Poláky a Vietnamce a tu a tam nějakého Čecha. Nejlepší kanadský tenista je Miloš Rajonič z Černé hory a druhý za ním za Vašek Pospíšil.

 V našem maloměstě bylo několik učitelů hudby. Většina jejich žáků jsou zase děti přistěhovalců.

Letos jsem přijel do Prahy na poněkud delší dobu než obvykle a tak mohu svůj pohled na kanadskou společnost doplnit pohledem z české perspektivy – i když se týká jen omezeného segmentu české společnosti.

Teď zrovna mluví na ČT24 fotograf Antonín Kratochvíl. Zmiňuje cosi o tom, jak jsou tady špatné úřady, pokladní v obchodech a obsluha na poštách.

Moje zkušenost je naprosto opačná. V porovnání s Kanadou jsem všude našel velmi kompetentní a ochotné lidi. Ve službách, obchodech i zdravotnictví. Potíž je v tom, že tady není zvykem za dobrou práci poděkovat. Když jsem jednomu úředníkovi na Městké části pro Prahu 3 řekl, že jsem velice spokojen, odpověděl s mírně hořkým pousmáním, že jsem první, kdo jim to říká.

Mám rád Slovenštinu a tak jsem to slovenské servírce v hospodě a pokladní v samoobsluze řekl.  Když jim lidé, přesněji řečeno hulváti, říkají nauč se česky a táhni na Slovensko, těžko z nich v takové situaci vydolují úsměv.

Poučení je celkem jednoduché – chovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali k vám. Pak bude tím víc platit dávný Husákův výrok „Vy ani nevíte, co tady máte“.  O zdravotní péči to platí v první řadě.  S kanadskou zkušeností to mohu jen potvrdit.

Jiří Jírovec