Galerie Kisza II – aneb procházka po hradbách

 Dnes vás pozvu na prohlídku druhé části Galerie Kisza – k sochám, které jsou rozmístěné na městských hradbách. Soch je tam mnohem víc, ale zatím se budu věnovat jen těm od Herberta Kiszy.

Kadaňský hrad byl založen někdy kolem poloviny 13.století jako královský strážní hrad na skále nad řekou v těsné blízkosti města – postupně se jeho území s městem spojilo – je ale zajímavé, že byl ohrazen i proti městu (jak prokázal archeologický výzkum.) Jeho osudy byly bouřlivé – požáry, válečné události, zničení a znovu obnovení – až po třicetileté válce z něj zůstaly jen trosky. Císařovna Marie Terezie rozhodla o jeho obnovení na původních základech, ovšem už ne jako hradu, ale jako kasáren. Jako kasárna sloužil až někdy do 60.let 20.století, pak zůstal prázdný a přemýšlelo se, co s ním. Když jsem přišla do Kadaně, hrad měl podobu staveniště – ovšem stavební ruch v intenzitě jednoho či dvou dědků, kteří tam občas přišli a něco udělali. Stavba století! Někdy v 80.letech, přesně nevím kdy,  byla oprava dokončena, ale pořád bylo nějak nejasné, co vlastně tam bude. Nejdřív se tam objevila restaurace, pak se tam přestěhovala městská knihovna, obřadní síň a nakonec byl ve zbytku budovy otevřen penzion pro seniory. A na nádvoří, před vstupem do knihovny se usadilo tohle:

Jmenuje se to „Pytlík smíchu“ – což je dost inspirativní, pokud víte, že dveře za sochou vedou do obřadní síně. Ale tohle sousedství bude nejspíš opravdu jen náhoda.

A pak se přejde kolem spousty soch jiných autorů až tam, kde na hradby ústí uzounká Katova ulička – a když tam člověk zvedne hlavu, uvidí tuhle dámu. Bašta, kde dáma sídlí, patří ke Kiszově zahradě. Jestli si Kisza jen tak hrál, nebo ho inspirovala socha Artemis Efeské, http://cs.wikipedia.org/wiki/Artemis_z_Efesu to opravdu netuším.

A to už se blížíme k „hadí soše“ (ze všeho nejvíc mi připomíná pověst o Laokoonovi, bohužel zas neznám správný název). Jednou už se mi v nějakém fotopříběhu mihnula – tak dnes ji dávám pořádně.

A podívejte se, v jak krásném prostředí je socha umístěna – tohle je pohled proti proudu Ohře, na obzoru je vidět Úhošť

A tohle vidíte, když se podíváte od sochy z hradeb na druhou stranu, tam, kam řeka směřuje k vodní nádrži Nechranice a za ní k Žatci…

Jistě je vám jasné, že ve městě, kde se daří takovýmhle sochám, je možné cokoliv a že i taková zemská přitažlivost má co dělat, aby tu platila. Jen pár kroků od téhle hadí sochy jsem jednou potkala kočku. Vůbec si mne nevšímala a šla po trávníku podle hradební zdi. A najednou jsem svým očím nevěřila: kočka změnila směr a místo vodorovně po trávníku šla kolmo vzhůru po zdi.

Zdůrazňuji slovo „šla“ – protože ani v nejmenším nezměnila rychlost a rozhodně její pohyb nebyl namáhavým lezením. Ona po té zdi opravdu šla! Když vyšla nahoru, pokračovala ještě pár metrů vodorovně a za touhle větví seskočila kamsi do dvora či zahrady.

Že by tam bydlela čarodějnice? Raději se neptám – ale od té doby vím, že na kadaňské kočky přírodní zákony neplatí. Obzvlášť, jsou-li ty kočky černé…