Pokračování rozhovoru s profesorem Kitaokou. (Italika odlišuje citaci. [V hranatých závorkách normálním písmem jsou moje sporadické komentáře.] )
( https://poznamkypanabavora.wordpress.com/2024/06/12/role-osn/ )
Úplně byste právo veta zrušil?
Ano. Anebo zavedl poloviční veto. Čili že k vetu rezoluce nestačí jeden hlas, ale jsou potřeba dva. Teprve pak rezoluce neprojde. Charta OSN dále stanoví, že rezoluci musí schválit všichni stálí členové. To bychom měli změnit. Samozřejmě, je to nesmírně obtížné. [No to teda! Obdobné věci se teď řeší mimochodem i v EU, přechod od jednomyslnosti ke kvalifikované většině..] Většina zemí bude zřejmě pro – až na pět stálých členů. A i kdyby to podpořily Británie nebo Francie, USA Rusko a Čína budou stoprocentně proti a neprojde to.
Není to bití hlavou proti zdi?
OSN je v lecčems bezmocná, ale to zdaleka neznamená, že je bezvýznamná: její nejdůležitější silou je vliv na světové veřejné mínění. V tomto smyslu je diskuse v OSN, na Valném shromáždění, neocenitelná.
Například státy jako Lucembursko, Lichtenštejnsko, Jordánsko, Singapur a Kostarika: nejsou velké, ale občas v OSN spojí síly ke společným návrhům…
Když se Japonsko snažilo o reformu RB, spojily se s námi další země, včetně ČR: 32 zemí, které mluvily jedním hlasem. A na tom velmi záleží. Posílit navzájem svůj hlas, vyvinout na velmoci tlak.
Nejste po těch letech frustrovaný?
Jistěže jsem.
Nicméně podívejte se na země, kterým se říká globální Jih (i když ten termín nemám rád). Najdete tam země jako Indii a Brazílii, JAR, Turecko, Saúdskou Arábii. Členy G20. Ale také menší a chudší země – a když dojde na ně, jestli Rusko nakonec tu svou válku proti Ukrajině vyhraje, znamená to, že vláda práva neexistuje. Že ji nahradila vláda silou. A nejvíc na tom budou bité právě tyto slabší země. Právo silnějšího rovná se: nikdo vám nepřijde na pomoc, když vás napadne armáda souseda. Tímto směrem se na ně Japonsko snaží apelovat.
…
Akumulace veřejného mínění v OSN nemá okamžitou účinnost, zato může mít odstrašující účinek. Podívejte se na Čínu, kterou to odrazuje od Tchaj-wanu; na veřejné mínění si dává pozor. Dokonce i Rusko, které sice hrozí jadernými zbraněmi, ale použít už je tak snadno nedokáže. Kdyby to udělalo, přijde o veškerou podporu, jíž se ve světě těší.
Myslíte? Co některé z nich, o nichž jste mluvil? Mají vlastní starosti a zájmy a Ukrajina pro ně může být daleko, Rusko naopak blízko.
Chápu – a také nevylučuji možnost, že Rusko použije taktickou jadernou zbraň, jestli se ocitne v opravdu těžké situaci. Ale i tak: kdyby to udělalo při hluboké invazi na území Ukrajiny, většina zemí mu to neodpustí.
Ano, existují země, které na Rusku závisejí, například některé západoafrické, jejichž vlády si ke kontrole nad obyvateli nasmlouvaly Rusy. Potřebujeme přesvědčit k naklonění na naší stranu Keňu, Tanzánii.. A pak je tu samozřejmě i silně protiamerická Jižní Afrika.
Potíž je, že hodně afrických zemí má v jasné paměti svou těžkou cestu k nezávislosti z předlouhé západní koloniální nadvlády. A pamatují si i to, že Rusové [tedy přesněji Sověti, že?] jim tehdy nabízeli podporu.
Nehledě na jistý dvojí metr: na jedné straně jistě příšerná ruská invaze na Ukrajinu, ale na druhé straně americká invaze do Iráku v roce 2003. Ani jedno v přesvědčování rozvojových zemí nepomáhá. Rozvinuté země se musí kriticky dívat i samy na sebe,
Jak si stojí Japonsko?
Jistě, také my máme bohužel na svědomí invazi do asijských zemí. Ale snažili jsme se to napravit, i prostřednictvím odškodnění, a dnes jsou naše vztahy relativně dobré. … Náš přístup se celkem liší od přístupu zemí, jako jsou třeba Británie, Francie nebo Německo.
V čem?
Už v samotných slovech: nenazýváme to pomocí, nebo podporou, ale spoluprací. Na slovech záleží, spolupráce je partnerství. Znamená to: chápeme váš postoj, respektujeme vaši hrdost.
Naším největším partnerem je Pákistán. Země, kde vládne obří rozdíl mezi pohlavími, kde muži nepoustějí ženy do škol, protože se tam věří, že jsou slabé a musejí se chránit. A my to Pákistáncům nevyčítáme, snažíme se budovat malé školy přístupné i dívkám. Nebo Tanzánie, země vynikajících sportovců, ale všechno to jsou muži, ženy soutěžit nemohou. Místo abychom za to vládu kritizovali, pořádáme ženské sportovní soutěže a jsou tam vážně populární.
Obecně si naši partneři našeho přístupu cení. Rozvojové země, s kterými spolupracujeme, nepovažují za nejdůvěryhodnější Rusko, ani Čínu, ani Indii. Ale Japonsko.
Čína je větší, o tom není sporu. Ale řeknu to takto: Japonsko nesoupeří s Čínou o vliv v rozvojových zemích. Snažíme se podpořit jejich nezávislost a rozvoj jako solidární partner – a v tom protiváhou Číny být můžeme. A hlavně, nejsme sami, svůj přístup můžeme spojit s Evropou, Amerikou, s demokratickými zeměmi. Můžeme spolupracovat, abychom vyvážili autoritářský přístup.
A jak se vám na tom spolupracuje s Indií?
Indie je Indie (smích). … — Dokončení příště.
Poznámky pana Bavora 
Článek mě zaujal natolik, že jsem ho opsal z velké části.
Japonský pán je civilizovaně uvažující a mluvící, člověk pro 21. století. Taky Slezáková kladla otázky svědčící o její informovanosti a přeložila to do pěkného jazyka (není to třeba dcera Milana Slezáka?).
To se mi líbíTo se mi líbí
Počkám si rád i na pokračování.
Je pravda, že přístup partnerství má větší úspěch než „vývoz demokracie“. Jen s tím, že ty země nemilují Čínu, bych tak úplně nesouhlasil. Ale každý si pochopitelně přihřívá svou polívčičku.
To se mi líbíTo se mi líbí
Fajn, jenom nevím jestli to stihnu dnes, či zítra, blíží se vedro…
Když mluvím o střízlivých politických komentářích, dobré je i tohle
https://www.mujrozhlas.cz/pro-proti/macronuv-vabank
Janyška i Špidla francouzskou politiku hodně sledují a pro nás neznalé, její zákruty moc nechápající, je to informativní. VŠ prozrazuje taky vzdělání historika. Kdo z politiků to má, že?
To se mi líbíTo se mi líbí
Tady by se dalo navázat na čl. Velmistr boží, který tu kdysi byl. I autor rozhovoru je stejný, Martin Uhlíř.
https://www.respekt.cz/tydenik/2024/25/nepochybuji-ze-umela-inteligence-naplni-nase-nejhorsi-obavy
Ovšem „Džony“ (v. Neumann) člověk byl, podotýkám, měl rád okázalá auta – říkali mu boulevardiér – a mnoho jiného a k tomu byl velice chytrý. (Dále pár citací z úvodu rozhovoru)
“
Chilský spisovatel Benjamín Labatut ve svých románech míchá historické reálie s fikcí, takže bývají někdy nazývány románovou literaturou faktu. To platí i pro jeho zatím poslední román Maniac, který nyní vyšel česky. Hlavní postavou je matematik maďarského původu John von Neumann (1903–1957), všestranný vědec, jehož myšlenky pomohly na svět dvěma potenciálně destruktivním technologiím – jaderným zbraním a umělé inteligenci.
Půltunový počítač MANIAC zároveň poprvé využil stejné matematické postupy jako o více než šedesát let později systém AlphaGo, jehož vítězství nad lidskými velmistry hry go příběh uzavírá. Jak von Neumann, tak AlphaGo jsou v knize ztělesněním chladného, nadlidského intelektu
V závěrečné části nejnovějšího románu Maniac o možnostech vědy a nezodpovědnosti vědců vyprávíte o počítačovém systému AlphaGo, který porazil všechny světové velmistry hry go. Když jste ho psal, ještě neexistovali pokročilí chatboti. Před necelými dvěma lety se pak objevil ChatGPT, byla to pro vás satisfakce?
Hlavní postava románu John von Neumann nastiňuje, za jakých podmínek by počítačový systém mohl začít jevit známky inteligence srovnatelné s lidskou: musel by vyrůst, ne být postaven, a musel by se sám učit. A k tomu skutečně došlo. Necháváme tyto stroje, aby činily vlastní rozhodnutí, vyrůstaly na nich, učily samy sebe. Von Neumann také říká, že by musely používat jazyk, mluvit, číst, psát. S velkými jazykovými modely se to stalo realitou, u které jsme vůbec nečekali, že přijde tak rychle. Neváhal bych označit tyto technologie za zázračné. Jsou také značně nepochopitelné. Ani lidé, kteří je postavili, jim nerozumějí. Před vědce i filozofy staví zásadní otázky: Co je vědomí? Jaká je podstata inteligence? Jako řada dalších nových vynálezů jsou i tyto systémy děsivé, zneklidňující a zároveň obdivuhodné.
Co se vám honilo hlavou, když počítačové hráče firmy DeepMind vystřídaly v centru pozornosti ještě univerzálnější systémy – tedy právě generativní jazykové modely, zkráceně chatboti?
V zásadě jsem něco podobného očekával. Psal jsem o AlphaGo, protože podle mě představuje první případ kreativity, jež není kreativitou lidskou. Když hrál proti jihokorejskému velmistrovi I Se-tolovi, došlo k několika momentům, kdy jsme zahlédli nový druh krásy, kterou jsme si dříve neuměli představit. Bylo to například tah číslo 37 v jedné z partií, tah stroje. Zkušené hráče go zasáhl jako blesk. Byl něčím, co by člověk nikdy neudělal. Něčím zcela nepochopitelným, nepředstavitelným, krásným a děsivým – a zásadním pro vývoj partie, kterou pak stroj vyhrál. A pokud jde o jazykové modely, vyvíjejí se tak rychle, že během dvou tří let budou vyžadovat nějaký druh společného globálního postupu, který by je usměrnil. Pokud nepřijdeme na to, jak je správně používat, neumím si představit budoucnost, která nás čeká.Jazykové modely se nečekaně, samy od sebe, naučily programovat, překládat z jazyka do jazyka, řešit matematické problémy.
Varování před tímto vývojem chápu jako jedno z poselství vaší knihy. Vašimi slovy démon racionality a rozumu vytvořil novou nadlidskou moc, svého druhu nové božstvo.
Metafory často vycházejí z náboženství. Bohové představují nástroje, jejichž prostřednictvím se snažíme porozumět světu a sobě samým. Odkazy na bytosti, které existují jen v lidské představivosti, jsou cestou, jak mluvit o nevyslovitelném, nevyjádřitelném. Výpočetní technika, strojové zpracovávání informací, existuje zhruba od čtyřicátých let minulého století díky objevům vědců jako Alan Turing, John von Neumann a dalších. Je to možná největší objev vůbec, srovnatelný s osvojením ohně. A teprve nyní, po osmdesáti letech, začínáme doceňovat, o co jde: není to jen nová technologie, iPhone ve vaší kapse.
Co to tedy je?
Je to vzácný, podivný, hluboce tajemný aspekt vesmíru. Mezi ukřižováním Ježíše a prvními texty o jeho životě uběhlo osmdesát až sto let a pak chvíli trvalo, než povědomí o těchto událostech prosáklo do lidského vědění. Myslím, že teď procházíme podobně transformativním procesem. Paralela s Bohem se nabízí, protože se tu setkáváme se silami, které se vymykají našemu chápání. A také proto, že AI se do velké míry chová jako orákulum.
V jakém smyslu?
Na něco se jí zeptáte, požádáte ji o radu, a ona zpracuje vaše zadání a odpoví vám. To je pradávný přístup, jehož jsme v oblasti moderní techniky dosud nebyli svědky. Neprosíte jaderný reaktor, aby začal vyrábět energii. S velkým jazykovým modelem máme určitý vztah založený na pradávné technice, kdy kohosi temného, někoho, kdo v jeskyni inhaluje kouř, žádáte o vědění, o zjevení budoucnosti. I umělá inteligence je prediktivní, orientovaná na budoucnost. Hledá vzory, vzájemné souvislosti, a předvídá podle nich, co bude následovat.
„
To se mi líbíTo se mi líbí
PS. Ještě jsem zapomněl podtrhnout tohle
von Neumann nastiňuje, za jakých podmínek by počítačový systém mohl začít jevit známky inteligence srovnatelné s lidskou: musel by vyrůst, ne být postaven, a musel by se sám učit. A k tomu skutečně došlo. Necháváme tyto stroje, aby činily vlastní rozhodnutí, vyrůstaly na nich, učily samy sebe. Von Neumann také říká, že by musely používat jazyk, mluvit, číst, psát. S velkými jazykovými modely se to stalo realitou, u které jsme vůbec nečekali, že přijde tak rychle.
To se mi líbíTo se mi líbí