Trochu politické ekonomiky

Uvedu to Babišovými Slepičími kvoky jak šly z asebou

Andrej Babiš‏ @AndrejBabis

Návrh rozpočtu 2018 musí MF předložit podle zákona do 31.5., 5 dnů předtím je připomínkové řízení resortů.

 Andrej Babiš‏ @AndrejBabis

Sumář představ resortů je deficit 100 mld. MF navrhuje 50 mld, podle schváleného výhledu koalice.

Tady je přesně vidět, jak politika zasáhla do ekonomiky. Sobotkovy akce způsobily dost podstatné zdržení tvorby Státního rozpočtu. Místo vyjednávání o výdajích a příjmech jednotlivých resortů tady Sobotka podporovaný Kalouskem a svými „poradci“ předváděl ramena. A s ohledem na krátký čas do konce května, nezbývá novému ministrovi mnoho času na přípravu svých jednání. Podle jeho vystupování to vypadá, že se asi brzy rozkmotří s celou vládou. Prostě nedá a nedá. A to bude problém. To se určitě Sobotkovým ministrům líbit nebude. Možná budou litovat, že na místě Pilného nesedí Schillerová. Takže nezbývá než si přát, aby jmenování proběhlo opravdu rychle. Je to přesně proti Sobotkovým zájmům.

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , , | 124 komentářů

Bylo-nebylo

aneb

 fantom muzea

 

Muzea, galerie, archivy a podobná zařízení jsou pracoviště dost neobvyklého typu a vydrží v nich asi jen ten, koho tahle práce moc baví. A baví ho natolik, že to převáží nad všemi negativy: špínou, většinou malými výdělky, neutěšenými podmínkami na pracovišti (taky jsme přežívali jednu zimu v archivu bez topení – v kamenné budově s metrovými zdmi to byla opravdu chuťovka).  A tak tahle svérázná pracoviště přitahují svérázné lidi a to nejen mezi zaměstnanci, ale i mezi sympatizující veřejností. Někdy jsou to lidé skvělí, kteří znamenají velikou pomoc, jindy ovšem jsou to……no, řekněme, lidé méně skvělí.

Příběh, který chci vyprávět, patří do té kategorie „jindy“.

Toho člověka, který byl v muzeu znám pod přezdívkou Fantom, jsem poprvé viděla na jakémsi muzejně-památkářském zájezdu. Cílem byla návštěva Slavonic, Tišnova s jeho nádherným cisterciáckým klášterem – už ani nevím, kde všude jsme jezdili. Byl nás plný autobus, památkáři, archeologové, lidí z odboru kultury  ONV a mimo jiné byli také pozváni lidé z jakési dobrovolné komise památkové péče při ONV a jejím členem byl právě Fantóm. Postarší pán, který nejenom že úplně všemu rozuměl, ale především o tom rád a dlouze hovořil.

Zasedací pořádek v autobuse jsme měli dohodnutý tak, že vpředu seděli nekuřáci a zadní sedadla obsadili kouřící členové výpravy. Fantóm seděl vpředu, ale byl kuřák – a tak se čas od času zvednul, dobalancoval do kuřácké části, zapálil si a začal hovořit.  Jednou se takhle zastavil u sedadel přede mnou, kde seděly dvě archeoložky. Fantom se rozhodl s nimi odborně pohovořit a zvolil si jako téma Věstonickou Venuši. Jak bylo jeho zvykem, hovořil dlouze a vyřčená moudra se kolem něj vršila jak Himaláje. Korunu jeho proslovu ovšem nasadila závěrečná věta: „No je to ještě předkřesťanský, ta Venuše, ne?“ Musím, ocenit obě archeoložky že Fantoma zvládly naprosto zdvořile – jen po zbytek zájezdu v momentě, kdy se Fantom na svém sedadle zvednul a chystal se jít si dozadu zakouřit, tak Andulka s Evou tvrdě usínaly a k životu se probouzely až když se ten vševěd zas spolehlivě usadil na svém sedadle.

Fantomovi se zřejmě zalíbila naše společnost a tak nás pak hojně navštěvoval v muzeu. Jeho oblíbenkyní byla Heide, která měla tu jejich památkářskou komisi na starosti. Usadil se jí vždycky v pracovně a mlel a mlel. Když měla trochu volněji, tak jeho návštěvy odevzdaně přežívala, ovšem když měla fofr, bylo potřeba ji zachránit a Fantoma někam přestěhovat. Ono totiž nestačilo mu říct, že má Heide práci a nemá na něj čas. Fantom sebou v takovém okamžiku pleskl na nejbližší židli a oznámil, že to nevadí, on že počká. A byl ochoten tam takhle sedět dlouhé hodiny – a pochopitelně nikoliv mlčky. Jednou zas takhle přišel a tak bylo nutné zorganizovat záchrannou akci. A tak pod nějakou záminkou přivedli Fantoma ke mně do dílny. (Já tam tehdy fungovala jako konzervátorka aneb Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Až když jsem začala študovat VŠ, tak jsem postoupla na odborného pracovníka-historika.) Já měla zrovna v dílně sbírku cínu a trošku jsem ji dávala do pucu a tak mi Fantom nějak zásadně nevadil – dělala jsem si svoje a jemu jsem odpovídala jen tak zdvořilostně. Fantom se usadil a pohled na mou práci ho inspiroval:

Fantom: „To je cín?“

Já: „Ano.“

Fantom: “ A máte tu taky cínový mor?“

(To není vtip, to skutečně existuje a je to pěkný prevít.

 https://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%ADnov%C3%BD_mor )

 Já: „Máme.“

Fantom: „ A co s tím děláte?“

Já: „No s tím se moc dělat nedá. Jedině upravit depozitární režim, aby to nezmrzlo, a jinak se to dává k cínařům, aby poškozenou část vyřízli a dolili novým cínem. A pak se už jen doufá…“

Fantom: “ Já vám dám recept – můžete to klidně publikovat“

A začal mi líčit, jak byl v Litoměřicích v tamním biskupském dómu a tam měli cínovou křtitelnici, silně poškozenou cínovým morem, celý kus jí chyběl, včetně jedné nožky. A Fantom prý jim poradil, ať té křtitelnici dávají obklady z vlažného heřmánku – a když tam pak za rok přijel, tak křtitelnice byla jako nová a moc mu prý děkovali!

Zachovala jsem vážnou tvář a chechtat jsem se začala, až když odešel. Krátce na to jsem s kolegyní jela do Prahy k restaurátorům, vyzvednout hotové věci. Ona nějaké sochy a já jela do Balbínovy ulice, kde byla cínařská dílna, vyzvednout asi pět věcí, mimo jiné i ty, co byly poškozené cínovým morem. A jak jsem tam čekala, až dorazí kolegyně se sochami, tak jsem klukům cínařskejm nabídla ten skvělý recept na léčbu cínového moru. Všichni tři dostali neuvěřitelný záchvat smíchu. Tak jsem komentovala, že já z toho mám taky legraci – ale že by až tak? No a tak mi vysvětlili, že se s tou litoměřickou křtitelnicí přes půl roku mořili v dílně, než jí dali do pořádku a dodělali všechny chybějící části, včetně nožičky. Ale Fantom byl přesvědčen, že to dorostlo po vlažných heřmánkových obkladech.

Takhle nás oblažoval až někdy do r. 1977, kdy se muzeum stěhovalo ze starého Mostu. Do našeho nového působiště pak už nechodil.

A teď obrázky.

Protože nemám obrázky přímo k Fantómovi, vypomůžu si něčím aspoň trošku souvisejícím.

Tak tohle dokáže cínový mor. Takhle strašně napadené (tedy spíš zničené) předměty jsme naštěstí v muzeu neměli.

Okresní muzeum v Mostě v podobě někdy z počátku 20. století.  (Tehdy tedy jen městské muzeum). Když jsem tam pracovala koncem 70. let, tak zmizel nápis a změnila se móda. Stav budovy se bohužel příliš nezměnil.

A tohle je vstup přímo do mého tehdejšího pracoviště – já to už znala s mřížemi na oknech a dveřích, on ten starý Most nebyl zrovna rajská zahrada. Všimněte si těch soch vpravo dole (tedy jedné a půl sochy, abych byla přesnější). Autor je Jan Michal Brokoff, narozen v Klášterci nad Ohří r. 1686, zemřel v pouhých pětatřiceti letech v Praze r. 1721. Byl to příslušník slavného rodu sochařů a kameníků Brokoffů, o kterých jsem psala v souvislosti s Kláštercem nad Ohří. Tyhle sochy měly zajímavý osud – dovolte, abych se mu trošku věnovala.

Stará radnice v Mostě je považována za nejkrásnější renesanční stavbu v Mostě, podle některých historiků dokonce v celých Čechách. Její stavbu městu povolil král Vladislav Jagellonský. Roku 1715 byly na její průčelí umístěny sochy čtyř živlů od J.M.Brokoffa. Na této pohlednici je sochařská výzdoba dobře viditelná: uprostřed je mostecký městský znak, vedle něj na obou stranách po dvou Brokoffových sochách a na levém i pravém kraji po jedné menší soše štítonošů.  V druhé polovině 19. století se Most začal ztrácet svoji středověkou podobu a měnil se na moderní průmyslové město. Téhle proměně padla za oběť i stará radnice: r.1882 byla zbourána a na jejím místě vyrostla budova krajského soudu a soudní věznice.

Budova soudu na tzv. prvním náměstí. Starý Most měl totiž tři náměstí a vzhledem k proměnlivosti jejich úředních názvů jim lidé říkali první, druhé a třetí náměstí. První bylo hlavní, na druhém se v době, kdy jsem ho znala, pořádaly trhy a na třetím pamatuju autobusové nádraží. Oficiální názvy prvního náměstí byly Staré, Tržní, Bismarckovo, Švehlovo, Dr. Beneše, Adolfa Hitlera a Mírové. No uznejte – kdo se v tom má vyznat?

Když se zbourala radnice, byly Brokoffovy sochy po nějakou dobu umístěny na dost nečekaném místě: na střeše zvonice u děkanského kostela v Mostě. Ano, to je ten kostel, co se stěhoval, tady je ještě na původním místě.  Zvonice je ta věž se zaoblenou střechou, napravo od kostela. Mám dojem, že na tomhle obrázku jsou ty sochy trošku vidět. V muzeu jsme měli fotku, kde byly na té střeše viditelné a určitelné bez nejmenších pohyb. Kostel stál v horní části druhého náměstí – oficiální názvy náměstí byly Minoritů (byl tam minoritský klášter), císaře Wilhelma, Hermanna Göringa, Dr. Goebbelse, generála Svobody. Pohlednice byla poslaná r.1899 (nebo 1894 – je to špatně čitelné) – na novějších zobrazeních tam sochy už nejsou vidět, zřejmě už pak byly přemístěny do muzea.

Když se boural starý Most, bouralo se pochopitelně muzeum a sochy byly opět přemístěny. Nyní stojí u budovy magistrátu města Mostu.

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , , | 16 komentářů

V Číně žije třikrát méně lidí, než se uvádí…?

Podíváme-li se na Čínu, klademe si otázku: – a kde vlastně žije a čím se živí ta 1,5 miliardy lidí, které tam mají být? Dvacet největších městských center dají dohromady nanejvýš něco přes 200 milionů lidí.

 Dnes se nezřídka ve vlasteneckých kruzích připomíná přání anglosaského světa vyprovokovat nás k válce s Čínou. A tak nějak to taky bude. V té souvislosti je slyšet od různých tuzemských expertů, že nás Čína už brzy utluče čepicemi, zaberou si celou Sibiř a další katastrofální předpovědi. Může se to stát?

Sloužil jsem 3 roky prezenční služby v pohraničním vojsku na Dálném Východě, učil jsem se vlastenectví na příkladě hrdinů Damanského*), nicméně se domnívám, že ten strašák tak hrozný není …

Je známo, že Čína, kromě toho, že je světovou dílnou, se vyznačuje ještě obrovským množstvím obyvatel – kolem 1,347 mld.(některé zdroje se s tím nepářou a uvádějí 1,5 mld.) a průměrnou hustotu osídlení 140 lidí na km2 této třetí největší země světa po Rusku a Kanadě – 9,56 mil.km2.

Koluje taková bajka, podle které ordonanc, nebo nějaký jiný pomocník Suvorova, když zapisoval diktát hlášení Alexandra Vasiljeviče do hlavního města o dalším jeho vítězství, se pozastavil nad přehnaně vysokými údaji o zabitých nepřátelích.
Na to mu Suvorov údajně odpověděl: „A proč bych měl ty nepřátele šetřit!“

 

Obyvatelstvo:

 

Číňané, a po nich Indové, Indonézané, a vůbec celá Asie si uvědomili, že počet obyvatel jejich zemí je stejně strategickou zbraní, jako bomby a rakety.

Nikdo nemůže s určitostí říci, jaká je v Asii demografická situace ve skutečnosti. Všechny údaje jsou odhadní, v lepším případě jsou to informace Číňanů samotných (poslední sčítání proběhlo v roce 2000).

Počet obyvatel totiž, bez ohledu na protipopulační politiku vlády (1 rodina=1 dítě) posledních cca 20 let počet obyvatel stále roste každoročně o 12 mil. lidí. Jak tvrdí experti, je to kvůli obrovskému výchozímu (tj. základnímu) číslu.
Já jistě nejsem demograf, nicméně 2+2=4. Pokud máte 100 lidí, 2 umřou a 1 se narodí, tak po roce máte lidí 99. Takže, pokud máte 100 mil. nebo 1 mld., a poměr narozených a zemřelých je záporný, pak bez rozdílu výchozího počtu – bude výsledek minusový. Číňanům a demografickým expertům paradoxně vychází plusový…!
Je to velmi zamotaná otázka. Např. v monografii Korotajeva, Malkova a Chalturina „Historická makrodynamika Číny“ je uvedena následující tabulka:
1845   –          430 mil.
1870   –          350
1890   –          380
1920   –          430
1940   –          430
1945   –          490 mil.
Dostal se mi do rukou starý atlas, kde se píše, že v r.1939, tedy před 2. Svět.válkou, bylo v Číně napočítáno 350 mil. lidí. Netřeba být odborníky v demografii, abychom si všimli obrovského nesouladu a absence jakéhokoli zřetelného systému v chování čínského obyvatelstva.

Jednou je pokles o 80 mil. za 25 let, pak nárůst o 50 za 30 let, jindy zase 20 let beze změny. Hlavní je – že výchozí cifra byla střelena odhadem – „kdo by je, ty nepřátele, počítal“…  Ale skutečnost je nejspíš patrná – za 95 let od r. 1845 do 1940 se počet Číňanů nezměnil.

A najednou, za posledních 72 let (s přihlédnutím k ničivým válkám, hladu a bídě a 20 letům protipopulační politiky) tu máme nárůst  skoro o miliardu!
Všem je například známo, že SSSR ztratil během Velké Vlastenecké Války 27 milionů lidí.   Málokdo ale ví, že na druhém místě, pokud jde o lidské ztráty, byla s 20 miliony Čína. Někteří experti uvádějí dokonce 45 milionů.  A bez ohledu na tak příšerné ztráty ohromný přírůstek mezi roky 1940-1945 o 60 milionů! Přitom kromě Světové války byla v Číně i válka občanská, a na Tajwanu dnes žije 23 mil. lidí, kteří se dříve počítali Číňanům.

Nicméně, v době vzniku ČLR v roce 1949, měla země 550 milionů lidí. Za 4 roky (nepočítáme uprchlé na Tajwan) ale přibylo neuvěřitelných 60 milionů lidí. Pak přišla kulturní revoluce s nesčetnými represáliemi i pojídání vrabců v hladových letech, ale obyvatelstvo přirůstalo stále rychleji.

Ale přece jen skoro uvěříme a spočítáme na koleně: 430 v roce 1940 – to je samozřejmě velmi mnoho. Přibližně polovina jsou ženy (v Asii je žen o něco méně – ale dejme tomu). Kolem 200, z nichž babičky a děvčátka tvoří další 2/3. Ženy rodí mezi 15 a 40.rokem=25 let, a dožívají se něco přes 70. Vychází nám tedy cca 70 milionů. Předpokládejme, že v Číně nejsou bezdětné a lesby, + přičtěme moji demografickou neprofesionalitu – a vychází nám oněch 70 milionů rodiček v roce 1940.

Kolik musely rodit tyto ženy děti, aby za 9 let bylo Číňanů 490 mil., na 15% přírůstek? Válka ničení, žádná medicína, řádění Japonců… Podle vědy, neklame-li mě paměť, k tomu, aby nedošlo k poklesu populace, musí se rodit 3-3,5 člověka. A dalších 90 mil. na 70 mil. rodiček, dalšího člověka. Fyzicky za 9 let to není jednoduché, ale je to i možné, ale …
Na internetu se píše, že podle sčítání roku 1953 bylo v Číně 594 mil., ale v roce 19496 ne 490, ale 549 mil. Za 4 roky čtyřicetpět milionů. Za 13 let populace narostla ze 430 na 594 milionů lidí – tedy víc než o třetinu. Takže, každá ze 70 milionů žen za 13 let porodila 3,5 dítěte pro reprodukci + kolem 2,5 (163:70)=6.

Někdo namítne, že v Rusku také byl boom na přelomu 19. a 20. století. Ale v Rusku tou dobou Japonci nevyvraždili 20 milionů lidí a 20 milionů neuteklo na Tajwan. A vrátíme-li s k tabulce, tak co bránilo Číňanům se v předchozích letech rozmnožit aspoň o 10 milionů?

A tady za 13 let z ničeho nic o 164 milionů ve válce a hladu. A abych nezapomněl takové drobnosti jako korejská válka, v níž padlo dalších kolem 150 tisíc mladých Číňanů – to jsou drobnosti. V následujících desetiletích se Ćíňané rozmnožovali zkrátka bezuzdně.

Mám za to, že oni svoje Číňany, podobně jako FED dolary, malují prostě jen tak, ze vzduchu.
Nikdo nezpochybňuje, že Číňanů, Indů a Indonézanů je velmi mnoho, Nigerijců také plno Íránců a Pákistánců. Je ale množství a množství. A Indové – šikulové, se včas chopili iniciativy.
Teď trochu o území. Čína je veliká, ale … podívejte se na administrativní mapu ČLR. V Číně jsou tzv. autonomní oblasti (AO) – je jich 5, ale řeč půjde o třech: Sitiang-ujgurská, Vnitřní Mongolsko a Tibetská.

Tyto tři AO zaujímají dohromady území o rozloze kolem 4 mil.km2 – tedy skoro polovinu rozlohy Číny!
Ale žije na těchto územích celkem asi 46 mil. lidí – kolem 3% obyvatelstva ČLR. Jmenované oblasti jistě nejsou ideální pro osídlení, ale nejsou horší než Vnější Mongolsko nebo naše Tuva, nebo např. Kyrgizie nebo Kazachstan.

Většina Číňanů žije mezi řekami Juang-che a Jang-tse a na teplém pobřeží (jih, jihovýchod). Mimo chodem, k Mongolsku. Pokud Vnitřní Mongolsko je územně větší než Francie a Německo dohromady, pak Mongolská lidová republika – Vnější Mongolsko je ještě+ o polovinu větší než Vnitřní (1,56mil.km2). Osídlená prakticky není – 2,7 mil. lidí (hustota osídlení 1,7/km2, zatímco v ČLR vč. uvedených AO je to 140 lidí/km2, je v meziříčí ke 300 lidem/km2) – máme-li věřit statistickým údajům.

Zdrojů, za kterými se Číňané údajně pohrnou na Sibiř s rizikem narazit na ruské atomové bomby, je i v Mongolsku, ale i v Kazachstánu,  plno, ale bomby nejsou. A proč tedy nevytýčit ideu spojení – sjednocení mongolského  lidu pod křídly Říše středu?

Číňanů je v Rusku 150-200 tisíc. Počet obyvatel Chabarovska a Přímořského kraje, Amurské oblasti a Židovské autonomní oblasti (kolem 5 milionů) se jistě nedá srovnat s 38 miliony obyvatel pohraniční provincie Chej-lung-tiang, ale přece jen.

Nicméně, Mongolové – klidně spí (Číňanů a Rusů je tam dohromady 0,1% – cca 2 tisíce) a Kazachové se zatím také příliš nevzrušují.

Obávat by se, podle mého, měla Barma (nebo také Myanmar) se svými skoro 50 miliony obyvatel a poměrně velkou rozlohou 678 tis.km2. Nad ní visí ona Jihočínská miliarda, právě v Barmě její diktátorský režim „utlačuje čínskou menšinu“ (1,5 mil.)!! Ale hlavně, rovník je vedle, obrovské mořské pobřeží a – teplo.

Dokonce ani barmští přátele se, jak se říká, nemozolí, zato my jsme v panice.
No, dobrá, čínští komunisté se ze strachu z Američanů bojí zavést pořádek ve vztazích s Tajwanem, ale ve Vietnamu Čína otevřeně naráží, křičí, že se nebojí a stále připomíná dávnou rvačku, Laos a Kambodžu se snaží vzít znovu pod křídlo novopečený Velký Bratr. Čína se hádá s Vietnamem o roponosné ostrovy, ale jinak je klid.

Číňani jsou divní. Lidi už tam jsou jako sardinky, ale oni neosídlují ani svoje obrovská území, nemluvě o slaboučkých sousedech, jako Barma a Mongolsko. Ale Burjatsko určitě napadnou  -vždyť poslali už 150 tisícový expediční sbor, jen polovina z něj, se bůhvíproč, zasekla v Moskvě nebo v teplém Vladivostoku. Ale to je prkotina, protože hned jako první udeří – na Sibiř!
No, a to je nejspíš všechno – napoprvé.

Autor: Viktor Mechov
Komentář:

Další myšlenky k této věci …

Populace Země prudce klesá. Vyhodnotit tento pokles lze alespoň podle reálného počtu obyvatel Číny.
Viktor Mechov napsal velmi zajímavý článek, ve které uvádí argumenty ve prospěch toho, že populace Číny je 3-4 krát menší, než nás naučili se domnívat. Totéž lze nejspíš říci i o Indii a dalších zřetelně chudých zemích s populací nadmíru „vysokou“.

Zkontrolovat to je poměrně jednoduché: stačí si ve Wikipedii sečíst počet obyvatel 20 největších čínských měst. A dostanete sugestivních 230 milionů lidí (včetně populace okruhů). A kdepak žije zbytek těch lidí – kde je zbývající miliarda? Na venkově? A kde pěstují potravu? V horách Tibetu, které zabírají skoro polovinu území ČLR? A potravin přece potřebují obrovské množství – máme-li věřit, že v Číně žije 1 miliarda a 340 milionů lidí! Podívejme se dál… Blbopedie uvádí, že v roce 2010 Čína vyrobila 546 mil.tun obilí, přičemž osevní plochy v Číně představují 155,7 mil.ha. Ale k zajištění normálního života populace země musí vypěstovat v průměru kolem 1 tuny obilí ročně na hlavu. Část ho jde na krmení dobytka a část na chléb a další potraviny.
Takže Čína jasně není soběstačná, máme-li věřit údajům o počtu jejích obyvatel. Nebo ano –ovšem, je-li tam 3 krát méně obyvatel, než se uvádí.
Je to možné prověřit, mimochodem, podle ukazatelů USA – a hned bude vše jasnější a pochopitelnější!  Takže: v USA sklízí průměrně 60 mil.tun pšenice ročně z ploch o výměře kolem 20 mil.ha. Krmě toho ta m sklízí 334 mil.tun kukuřice ze 37,8 mil.ha, a 91,47 mil.tun sojových bobů z plochy 30,9 mil.ha. Vychází tedy, že celkem sklízí kolem 485 mil.tun obilí z plochy kolem 89 mil.ha. Ale počet obyvatel USA dosáhla jen kolem 300 mil.lidí! Přebytky obilovin se exportují.
Odsud hned vyplývá, že Číně chybí řádově 800 mil.tun obilí, které není prakticky kde koupit – máme-li věřit údajům o 1,4 mld. Číňanů. Pokud této pohádce nevěříme, tak je vše pochopitelnější, a populace Číny nemůže překročit 500 mil. lidí!

A ještě jedna nesrovnalost: Wikipedie informuje, že podíl městského obyvatelstva v roce 2011 poprvé dosáhl 51,27%, což rovněž potvrzuje hypotézu, že skutečný počet obyvatel Číny nepřekračuje 500 mil.
Totéž se děje s Indií! Pojďme spočítat počet obyvatel 20 největších indických měst. Odpověď vás rovněž překvapí: je to pouze 75 mil.lidí! Ale kam se poděla ta zbývající miliarda a dvěstě milionů, kde žije? Rozloha země je něco přes 3 mil.km2. Nejspíš žijí v přírodě s hustotou osídlení kolem 400 lidí na 1 km2.

Hustota osídlení je dvakrát vyšší než v Německu. Ale v Indii žije ve městech údajně kolem 5% obyvatelstva. Pro srovnání: v Rusku je podíl městského obyvatelstva 73% při hustotě osídlení 8,56 na km. Ale v USA činí podíl městského obyvatelstva 81,4% při hustotě osídlení 34 lidí/km2.
Může být oficiální informace o Indii pravdivá?

Samozřejmě ne! Hustota osídlení na venkově vždy dosahuje jen několik lidí na kilometr, tedy cca 100 krát méně než v zemi celkem. A to je jasným potvrzením toho, že populace v Indii je 5-10 krát nižší než se píše v oficiálních zdrojích.

Navíc, podle informace Wikipedie skoro 70% Indů žije na venkově – takže námi spočítaných 75 mil. městských obyvatel odstavuje kolem 30% populace Indie.

Z této proporce plyne, že celková indická populace se bude pohybovat kolem 250 mil. lidí, což daleko spíš odpovídá skutečnosti, než pohádka o miliardě.

Indie – to je zatím prostě kloaka s pohřbenou ekologií a neschopným obyvatelstvem, maximálně 200-300 mil. lidí. A indicko-čínský mýtus o obrovském přelidnění se hodí jen k tomu, aby  parazité nás mohli i dál beztrestně oblbovat  a pokračovat v ničení obyvatelstva planety …

Jistě, čtenář nemusí souhlasit s obsahem článku, případně s metodikou srovnání (některé údaje nesedí). O to tady ale nejde. Spíš by nás to mělo vést k zamyšlení nad tím, proč se – a nejen v případě údajů o přelidnění – natolik manipuluje se skutečností. Takže si každý pro sebe položme klasickou otázku – „Cui bono?“, nebo chcete-li „Cui prodest?“ … Vzpomínám si, že můj tatík říkával, že nejhorší smrt je smrt z vyděšení..  (pozn.překl.)
*) Damanskij – ostrov uprostřed pohraniční řeky  Ussuri (230km jižně od Chabarovska), kde se odehrávaly tvrdé boje čtvrnáctidenního konfliktu v roce 1969 mezi sovětskou a čínskou armádou

Přeložil:

 

Zdroj:  http://zagopod.com/blog/43284204895/Vnezapno:-V-Kitaye-zhivet-v-tri-raza-menshe-naseleniya,-chem-pri

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 64 komentářů

„…Hedvábná stezka je přesně ten případ, kdy ‚být u toho‘ je ok“

Jan Zahradil
Včera v 0:50 ·

LA Times

·

Zemanova cesta do Číny skončila, pára je vypuštěna, pěna dní dobublala, takže čas na pár střízlivých úvah k tomu.
Na tzv Belt and Road fóru (setkání účastníků projektu nové Hedvábné stezky) bylo zastoupeno přes 130 zemí z Evropy, Asie, Afriky, Ameriky, Pacifiku, celkem 29 hlav států a vlád. Z EU byli přítomni např. premiéři Itálie, Španělska, Polska, Mad´arska, Řecka. Británii zastupoval ministr financí, Německo ministryně hospodářství. Je dobře, že tam ČR nechyběla, třeba i z následujících důvodů:
Tady je zvykem házet Čínu a Rusko do jednoho pytle, nevím proč. Lecjaké zájmy mají tyto země společné, ale zdaleka ne všechny. V ekonomice tahá Čína za delší konec provazu. A nová Hedvábná stezka – mimo jiných záměrů – je projekt, který váhu Ruska na světové scéně nepochybně snižuje. Ekonomická expanze Číny do okolí z ní pomalu, ale jistě dělá minimálně regionálního lídra a také vytlačuje ruský vliv (třeba ve střední Asii). Souhlasím se všemi, kdo ve vývoji v Rusku vidí jisté riziko pro střední Evropu. Podporovat tedy situaci, kdy se Rusku vytváří další konkurence na Východě, je zcela jistě v našem zájmu. Tříští to síly, odvádí pozornost.
Dále: obnova historických transportních koridorů Západ-Východ pomůže oboustranně obchodním tokům. Ano, Čína z toho bude profitovat. A sleduje tím v první řadě svoje zájmy. Zřejmě si svými investicemi a půjčkami časem vytvoří v Asii pás více či méně závislých zemí, ale tím také zajistí stabilitu a předvídatelnost svého okolí. Nic z toho není v rozporu s našimi zájmy. Naopak, jestliže hledáme možnosti, jak diverzifikovat naše obchodní portfolio a snížit naši přílišnou závislost (a tedy zranitelnost) na evropském trhu, tak toto je jedna (nikoliv jediná) z nich. Byznys s Čínou ani čínské investice z nás jejich provincii fakt neudělají. Pokud si někdo myslí, že Číňané u nás zruší svobodné volby, obnoví cenzuru nebo zavedou vládu jedné strany, at´si dá studený hadr na hlavu.
Kdo je okouzlen dalajlámou nebo si myslí, že V. Havel nás navěky předurčil kázat lidská práva po celém světě, tenhle pohled nekoupí. Nekoupí jej ani ten, kdo vidí budoucnost ČR jedině v tvrdém jádru EU, coby pevná součást budoucí německo-francouzské „unie v unii“. Právě od těchto lidí ale často slyšíme, že ČR by měla být „u toho“. No tak Hedvábná stezka je přesně ten případ, kdy být „u toho“ je ok. A pokud tento projekt přepíše v dlouhodobé perspektivě geopolitické souřadnice celého eurasijského kontinentu, jak naznačuje třeba přiložený článek z LA Times, je to ještě o jeden důvod víc.

Chinese President Xi Jinping conjured up images of caravans and treasure ships. Orange banners promised “common prosperity” and “mutual benefit” on Beijing…
latimes.com
Rubriky: Bavorovy poznámky | 58 komentářů

Stockman: ke kolapsu dojde mezi srpnem a listopadem

Pokud se bývalý úředník Reaganovy administrativy ve svých předpovědích nemýlí, pak budeme nejspíš svědky příštího rozsáhlého finančního krachu ještě do konce tohoto roku. Stockman*) je často citován agenturami zpravodajského mainstreamu (CNBC, Bloomberg, PBS). Jeho mínění má ve finančních kruzích značnou váhu. Podobně, jako další analytici je Stockamn toho názoru, že americká ekonomika je ve velmi šatné formě a nedávno sdělil v interview Gregu Hunterovi, že podle něj se index S&P 500 může brzy propadnout „o 40% nebo dokonce více“.

Trh se jeví nadmíru nadhodnocený. Je to šílenství… Mám za to, že trh může snadno klesnout k hranici 1600 nebo 1300. Může ztratit 40%, jen co dojde fantazie. Vláda brzy stane ve vší své kráse a provede rozpočtový masakr. A pak ty bláznivé myšlenky o možnosti realizace Trumpova programu pobídek budou pohřbeny jednou provždy. Říkám, že ty stimuly nebudou. Oni nedokáží protáhnout Kongresem usnesení s daňovými úlevami, jestliže je v rozpočtu už založen růst dluhového zatížení o 10 bilionů USD, nebo 15 bilionů v příštích 10 letech. To zkrátka Kongresem neprojde … Domnívám se, že jsme svědky největší rallye blbců, jakou jsme kdy viděli.

Ještě poplašněji ale zní Stockmanova slova o potenciálním načasování takového finančního krachu. Podle jeho slov, pokud by si měl vybrat datum nejbližšího rozsáhlého znehodnocení na trhu akcií, tak by se „orientoval na období mezi srpnem a listopadem“ …

Suneme se ve směru neočekávané krize, a index S&P 500 se propadne o mnoho set bodů v nějakém momentě během příštích několika měsíců… Typoval bych období srpen-listopad, protože právě tou dobou problém dluhového stropu dosáhne svého vrcholu, a vláda zůstane bez hotovosti. Washington se ponoří do zostřeného politického konfliktu o perspektivy  dluhového stropu … To bude obrovský rozpočtový masakr, jaký jsme ještě neviděli.

Finanční systém USA nepochybně žije ve vypůjčeném čase, a my nemůžeme zvyšovat výši dluhů donekonečna. V roce 2017 náklady na obsluhu vládního dluhu poprvé překročí hranici půl bilionu dolarů a v příštím roce ta cifra stoupne ještě více, protože pravděpodobně přidáme k existujícímu dluhu ještě minimálně bilion dolarů.

A finanční trhy jsou každým dnem čím dál tím absurdnější.

Podívejte se na společnost TESLA. Tato společnost se zcela nepochopitelně dokázala ocitnout ve ztrátě 620 milionů dolarů.
Přesto ale je její tržní hodnota rovna neuvěřitelným 48 miliardám USD.
Mám takový pocit, že žijeme ve světě naruby, ve kterém čím víc peněz společnost ztrácí, tím cennější je v očích investor. Korporace jako TESLA, Netflix, a Twitter spalují gigantické sumy peněz investor, nemají žádný zisk, ale – jak se zdá – nikomu do toho nic není.
Hypotéční cenné papíry, zajištěné komerční nemovitostí – jsou dalším červeným praporem, poutajícím k sobě pozornost …
Podle Commercial Mortgate Alert, procento problémových hypotéčních cenných papírů (loans in special servicing), zajištěných komerční nemovistostí (MBS), dosáhlo hranice 6,6% ke konci dubna. Růstu tohoto ukazatele o 5  bodů oproti stavu na konci března bylo dosaženo v důsledku zvýšení objemu  papírů zajištěných komerční nemoitostí a majících rating od společnosti Fitch – o 9 bodů do hranice 3,5% podle stavu ke konci dubna.
Přitom procento nesplácených úvěrů zajištěných MBS a CMBS dosáhly úrovně nejvyšší od roku 2015.
V době krize roku 2008 hlavní roli hrály cenné papíry zajištěné obytnými nemovitostmi. Tentokrát to ale vypadá, že chaos na finančních trzích mohou vyvbolat cenné papíry zajištěné komerčními nemovitostmi.
Jedna z příčin, proč k tomu dochází, souvisí s s obrovskými problem, se kterými se střetávají vlastníci obchodních center a obchodů. Progrese uzavírání maloobchodních center a obchodů, pozorovaná letos, slibuje překonat předchozí record o 20%. Bloomberg předpovídá, že nakonec miliarda m2 prodejních ploch přestane fungovat, nebo bude přestavěna pro jiné využití.
O tom, že to co se děje v maloobchodu, obrovsky tlačí na majitele obchodních ploch, jejichž úvěry se začínají rychle hroutit, zbytečné hovořit.
V roce 2007 a počátkem roku 2008 mnozí analytici upozorňovali, že hypotéčni cenné papíry mohou zapříčinit krach akciového trhu a následující nevyhnutelnou recesi. Tenkrát ale byli terčem posměchu. Lidé se jich neustále ptali, když už konečně ta “krize” přijde, zatímco předseda FEDu uklidňoval veřenost ujištěními, že v USA žádná recese nebude…

Přišel ale podzim 2008 a všecko šlo k čertu. Investoři najednou přišli o biliony dolarů, vypařily se miliony pracovních mist, jakoby nikdy nebyly a americká ekonomika se ponořila do nejhlubší recese od dob Velké Deprese třicátých let minulého století.
A teď jsme už na dohled ještě horší katastrofy. Národní dluh USA se od minulé krize skoro zdvojnásobil, korporátní zadluženost stoupla vice než dvakrát a všecky dlouhodobé ekonomické  fundamentálie se nadále zhoršují.
Jediné. co nás zachraňuje, to je možnost dalšího navyšování dluhů, ale jakmile tato dluhová bublina praskne, budeme svědky největší změny životní úrovně občanů za celou americkou historii.

Není jasné, zda bude mít Stockman pravdu ve volbě časování, nebo ne – ale to není zase až tak důležité.
Daleko důležitější je skutečnost, že desetiletí výjimečně hloupých rozhodnutí vyvolaly nevyhnutelnou obrovskou hospodářskou krizi v dějinách USA.   A až se v plné šíři projeví, potom lidské utrpení, které bude tuto krizi provázet, bude vpravdě bezpříkladné.

*) David Stockman (1946) –  publicista, spisovatel, bývalý obchodník, člen Sněmovny reprezentantů za stát Michigan (1977-1981), šéf Úřadu pro řízení a rozpočet za prezidentství R.Reagana (1981-1984).

Zdroj:  http://finview.ru/2017/05/08/byvshijj-chinovnik-iz-administracii-rejjgana-preduprezhdaet-o-nastuplenii-finansovogo-kollapsa-v-period-mezhdu-avgustom-i-noyabrem/

Přeložil:

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 29 komentářů

5.000 stran

Autoři (?) Ústavy se pokusili o vysvětlení současného stavu kolem ústavního pořádku. Když pominu  skutečnost, že se k autorství hlásí takové osobnosti jak Cyril Svoboda či Jan Kalvoda, zaráží mne ještě jedna skutečnost.  Údajní autoři ještě v prosinci roku 1992 sepsali několik dokumentů, které mají Ústavu vysvětlit. Je to u každého zákona zvykem, že se k němu přidá vysvětlení, které by se do formulací paragrafů samozřejmě nevešlo. Takové vydání zákona se pak rozšíří asi o třetinu svého obsahu, ale bývá opravdu potřebné. A oni „autoři“ vyčítají Zemanovu štábu, že nebyl schopen tyto dodatky prostudovat. U základního zákona státu však vysvětlující dokumenty obsahují 5.000 (slovy pět tisíc) stran objasňování a vysvětlování. Nejsem si jist, ale sebrané spisy V.I.Lenina asi neměly takový rozsah a možná se k tomuto „veledílu“ blíží spisovatel fantasta Alexandre Dumas starší.

Co je to za zákon, který potřebuje k 37mi stranám brožovaného vydání formátu A5 dalších 5.000 stran určitě formátu A4 vysvětlení. Tam se snad vysvětluje i proč bylo napsáno „a“ a proč „čl.“. Jinak si to nedovedu představit. A chápu, že se nikomu do čtení tohoto díla nechce. Patrně by po straně 150 byl nucen zbytek života trávit v polstrovaném pokoji s klikou zvenčí.

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , , , | 53 komentářů

CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 15

Z knihy Bohumila Jandy z roku 1944

 

Průkopnický význam české hudby v 18. století

PODOBNĚ jako v západní a jižní Evropě, tak také na půdě bývalého Československa se v 18. století na sebe vrství dva styly: barok, jenž dosahuje svého vyvrcholení v 1. polovici tohoto století, a klasicismus, jako styl, jenž se šíří v 2. polovici století na ideových základech hnutí osvícenského. I když je jisto, že oba styly mají v hudbě každý své vlastní výrazové a tektonické znaky, přece stále více je zřejmá nutná vývojová kontinuita obou stylů. Četné výrazové i formové znaky, jež jsme zvykli spojovat s pojmem toho hudebního klasicismu, jaký se vykrystalisoval ve zjevech Jos. Haydna a W. A. Mozarta, se připravují již v době barokní na konci 17. a v 1. pol. 18. století. V dílech takového Aless. Scarlettiho, Leonarda Lea, Pergolesiho, Reinh. Keisera a dokonce i u J. S. Bacha a Handla najdeme četné předzvěsti klasické melodiky, která se pak plně rozvinula ve vídeňském klasicismu Haydnově a Mozartově. Dnešní hudební historiografii je stále více jasno, že v celé západoevropské hudbě, zvláště v Itálii a tehdy poitalštěném hudebním Německu se od začátku 18. století sbíhají praménky, z nichž pak po 50 letech se tvoří mohutný proud hudebního klasicismu. Je to zjev, jenž jde paralelně s obdobnými zjevy ve výtvarném umění a ve filosofickém myšlení, v němž kořeny osvícenství sahají do sklonku 17. století. Tvoří se tak v evropské hudbě v 1. polovici 18. století zatím ještě neorganisovaný směr hudebního praeklasicismu a bylo věcí dalšího vývoje, aby z tohoto zatím nejednotného směru se vyvinul uvědomělý a pevně organisovaný proud. Je jisto, že největší podíl na tom to praeklasicismu měla italská a francouzská hudba. Její melodičnost, zpěvnost, její odklon od tektonické schematičnosti, živá a vznětlivá letora a jistota v hledání a nalézání forem činily tuto hudbu zvlášť vhodnou k tomu, aby na jejím základě vyrostl klasicismus. Zvláště italská opera z 1. pol. 18. stol., a v ní opět italská buffa jsou úrodnou půdou pro vznik a vykrystalisování nového melodického typu klasického. Ale také italská barokní hudba chrámová poskytovala v této věci m noho podnětů. Na rozdíl od hudby protestantské (J.S.Bach), která setrvávala přísně ve sféře náboženské, je italská barokní hudba chrámová věrným obrazem barokní chrámové architektury, kde umění chce zaujmout veškeré smysly diváka a posluchače a tím jej propagačně připoutat ve svou zájmovou sféru. Barokní kůr italský se proto často mění ve své funkci v koncertní pódium. Neváže se na přísný styl chrámový a bez rozpaků propustí melodický projev, který by na protestantském kůru barokním působil provokativně a pohoršlivě.

Byla-li italská hudba barokní nevyčerpatelným zdrojem melodičnosti, dala francouzská hudba klasicismu významné podněty na půdě hudebního dramatu a hudební estetiky. Bez francouzské „tragédie lyrique“ je nemyslitelná Gluckova klasická opera.

Do této situace evropské hudby v 18. století přichází česká hudební tvorba. Její vnější podmínky byly neobyčejně nepříznivé. Je to doba po třicetileté válce, kdy česká samostatná tvorba a česká kultura byly podlomeny politickými důsledky Bílé hory. Za těchto okolností je nadmíru příznačné, že tehdy začíná český tvůrčí duch zasahovat hudbou do vývoje evropské kultury. Evropský význam české hudební tvorby v 18. století záleží hlavně v tom, že tato hudba patří k nejvýznamnějším členům onoho praeklasicismu hudebního v Evropě. Bez české hudby dnes nevyložíme uspokojivě genesi evropského hudebního klasicismu. Tento podíl české hudby na vývoji evropské hudební kultury se uskutečnil dvojím směrem: jednak na domácí půdě, jednak z domácí půdy na půdě cizí.

Čechy v 18. století znamenají reservoir hudebnosti, jenž svými svěžími prameny zásobuje evropskou hudbu. Jako by český tvůrčí duch, politickými poměry zakřiknutý ve svých projevech slovných, byl našel v hudbě nástroj, jímž se mohl svobodně vyjadřovat. Při tom pak se záhy objevují některé rysy, které dodávají české hudbě individuálního charakteru, jenž je právě významný jako vývojová složka evropského praeklasicismu. T o se vyskytuje již v době barokní v i . pol. 18. stol. u vynikajícího českého varhaníka a zakladatele pražské školy varhanické Bohuslava Černohorského (1684— 1742). Jeho nečetné zachované skladby chrámové se sice nedají po stránce polyfonní komplikovanosti srovnat s jeho vrstevníkem J. S. Bachem nebo vídeňským J. J. Fuxem, přinášejí však zato dar svěží, bohaté a bezprostřední melodické inspirace, opřené o neumdlévající harmonickou barvitost. V jeho fugových tématech se najdou místa, která znějí jako ohlas svěží lidové melodiky. Tento dar melodické a harmonické spontánnosti znamenal později, v 2. pol. 18. stol., hlavní přínos české hudby do evropského klasicismu. Vývojově však je významný fakt, že tento základní charakter se projevuje již uprostřed baroka, od jehož vypjatého tragického pathosu se odráží právě tou spontánní a jasnou notou. Tento výrazový rys Černohorského má, jak se zdá, dva hlavní zdroje. Především je to základní ráz hudebnosti českého kmene. Na rozdíl od německé hudby, u níž ráda převažuje intelektuální složka tvůrčí, má česká hudební tvořivost do té doby převážně ráz přirozené zpěvnosti, tvůrčí emocionálnosti, jak ukazuje na př. melodické bohatství české duchovní písně od doby husitské. V této věci je česká hudebnost svou povahou velice blízká italské hudbě. Tuto bytostnou příbuznost poznal již známý anglický hudební historik Ch. Burney, jenž o tom a o vyspělé hudebnosti české vydal ve své dokumentární knize The Present State of Music in Germany (II. vyd. 1773, 3 a d.) toto svědectví: Často jsem slýchal, že obyvatelé Čech jsou nejhudebnější v celém Německu, ba snad v celé Evropě; a vynikající německý skladatel, který je ted v Londýně, mi řekl, že by vynikli nad Italy, kdyby se těšili stejným výhodám jako oni. Procestoval jsem celé království České od jihu k severu a všude jsem se horlivě vyptával, jak se prostí lidé učí hudbě. Tak jsem konečně poznal, že děti obojího pohlaví se učí hudbě netoliko ve velkých městech, nýbrž i v každé vesnici, kde se ve škole učí číst a psát.

A právě italská hudba byla již od 17. století v Čechách tak rozšířena, že nebylo význačného italského skladatele té doby, aby jeho díla nebyla bývala známa a provozována na českých a moravských kůrech nebo zámcích. Přirozená česká zpěvnost našla v italské hudbě mocnou oporu a tak italská hudba z 1. pol. 18. stol. (Corelli, A. Scarlatti, L. Leo, Pergolesi, Bassani a j.) se stává druhým zdrojem českého praeklasicismu. Na tomto základě pak se vyvíjí škola Černohorského, v níž hlavně Jan Zach (1669 až 1773) vynikl svým melodickým bohatstvím a Josef Sger (1716— 82) svou živou harmonickou představivostí. Z těchto kořenů, které sahají ještě do doby barokní, roste pak domácí hudební praeklasicismus.

Jeho nejvýznamnějším představitelem je Frant. X. Brixi, kapelník dómu sv. Víta na Hradčanech. Narodil se ve stejném roce jako Jos. Haydn (1732) a zemřel již 1771, tedy v době, kdy Mozartovi bylo 15 let. Patří k nejplodnějším skladatelům své doby: napsal 105 mší, 263 offertorií, motet a hymnů, 5 rekviem a j., celkem přes 440 děl chrámové hudby. Styl jeho chrámových skladeb dokumentuje dokonalý obrat ve stylovém cítění, který se udál v Čechách po roce 1750. Jeho offertoria, litanie a mše jsou založeny ve své instrumentální i vokální složce již takřka výlučně na novém melodickém typu klasickém. Jeho instrumentální úvody ke zmíněným chrámovým skladbám, jeho mezihry a jeho varhanní koncerty jsou po výrazové stránce čistě klasické. Ty tam jsou barokní pathos a sevřenost barokních metrických formulí. Svěží, spontánní melodický charakter, pohyblivá a bystrá rytmika, harmonická jasnost vítězí u Brixiho zcela nad barokní ponurou monumentalitou. Se stanoviska přísného stylu chrámového je to sice k rok zpět (podobně jako tomu bylo u pozdějších mší Haydnových a Mozartových), ale vývojově znamená Brixi jednoho z nejvýznamnějších průkopníků hudebního klasicismu. Jeho průkopnický význam se týká melodické a harmonické stránky, kdežto tektonika jeho skladeb je ještě značně jednoduchá. Problém dalšího vývoje hudebního klasicismu byl v tom, aby nový hudební výraz se spojil s novým tektonickým plánem, jak to dovršil Haydn a Mozart. Vedle F . X . Brixiho, jenž pocházel z rozvětvené hudební rodiny, šíří klasický hudební výraz zvláště Jan Lohelius Oelschlágel (1724— 88), ředitel kůru v klášteře premonstrátů na Strahově, varhaník u sv. Jakuba v Brně Peregrinus Gravani a zajímavý, dosud zcela neznámý skladatel z řádu Pavlánů Amandus Ivanschitz, jenž působil kolem r. 1750. Jsou to vesměs skladatelé chrámoví, kteří přinášejí nový, uvolněný typ klasické melodiky. Jak Brixi, tak ostatní zde jmenovaní — k nim pak bylo by možno přidat další četná jména domácích skladatelů, již méně významných — byli mužové z lidu, vyrostlí na českém nebo moravském venkově. A tento lidový původ, spojený s přirozenou zpěvností českou, byl hlavním pramenem onoho nehledaného, spontánního melodického myšlení, které připravuje klasicismus.

Okolnost, že stylový obrat z barokního výrazu v klasický se děje v Čechách a na Moravě především a takřka výhradně na půdě chrámové hudby, je pro rozšíření českého hudebního praeklasicismu velmi významná. Především nutno uvážit, že od začátku 17. století Praha přestává být sídlem panovnického dvora, jímž byla až do smrti Rudolfa II. (1612). To znamenalo za tehdejších sociálních poměrů nesmírné kulturní ochuzení Prahy a Čech, neboť barokní kultura byla především kultura závislá na mecenášství panovnických dvorů. Za těchto okolností se soustřeďovala hudební kultura v českých zemích jednak na šlechtických zámcích, jednak na chrámových kůrech. Chrámová hudba měla pak za naznačených poměrů nejvýznamnější sociální funkci, neboť prostřednictvím chrámové hudby pronikala hudební kultura velmi intensivně do všech vrstev národa. Na tom to předpokladě nabývá pak zvýšené důležitosti fakt, že skladby F . X . Brixiho se horlivě provozovaly téměř na všech kůrech v Čechách a na Moravě. T o znamená, že tehdy byly Čechy a Morava v pravém slova smyslu prostoupeny novým stylem praeklasicismu, jenž se šířil v hudbě Brixiho a jemu podobných skladatelů.

A v té to souvislosti se objevují známé slavné dny Mozartovy v Praze v novém světle. To, že W. A. Mozart našel právě v Praze tak nadšenou obec ctitelů, že Praha tak rázem a tak hluboce porozuměla Mozartovu umění, když tam byla se skvělým úspěchem provedena Figarova svatba a když Mozart pro Prahu napsal Dona Juana (1787), to byla episoda v kulturních dějinách Prahy sice slavná, ale dosud historicky těžko vysvětlitelná. Dlužno totiž uvážit, že Mozartovo umění z doby jeho vrcholné zralosti — a to je právě tvorba kolem Figara a Dona Juana — přestávalo stále více nalézat odezvu ve Vídni, kde Mozart působil, a stále více tam ustupovalo před italskou hudbou. Ostatně obdobný případ se opakoval později s Beethovenem. Jak to, že v době, kdy se Vídeň odvrací od Mozarta, stává se Praha tak enthusiasticky mozartovskou, že Mozartova hudba se tam rychle popularisuje?

T ento umělecko-historický fakt měl jistě nějaký stylový předpoklad. Byl dán právě domácím praeklasicismem Brixiho. Tím se stalo, že Mozartovo umění bylo v Praze uvítáno nikoliv jako něco cizího, nýbrž jako něco, co organicky navazuje na onen praeklasicismus v Čechách tak rozšířený a vkořeněný.

Tehdy tento domácí praeklasicismus vykonal evropské hudbě první cennou službu. Praeklasický hudební reservoir, kte rý se vytvořil v Čechách a na Moravě, zasáhl účinně do vývoje evropského hudebního klasicismu četnými skladateli, kteří, hledajíce v cizině lepší možnost uměleckého i existenčního uplatnění, vytvořili celou skupinu českých hudebních emigrantů. Mnozí z nich splynuli s proudem evropské hudby a nedovedli vytvořit nic osobitého. Ale někteří silou své vyhraněné tvůrčí osobnosti nejen že si dovedli uhájit svou individuálnost, nýbrž zasáhli i velice účinně do vývoje evropské hudby. Byla to především skupina českých hudebníků v Berlíně za hudbymilovného krále Fridricha II. Jejím representantem je rodina Bendů, příbuzná s rodem Brixiů v Čechách. Z ní dva se uplatnili svým způsobem. František Benda (1709— 86) byl za svého života řazen mezi první evropské houslisty. Přinesl houslové hře i houslové skladbě dar české spontánní melodičnosti a výrazové oduševnělosti. Je předchůdcem pozdější slavné tradice houslové hry české, známé v celém světě (Slavík, Kubelík, Kocian a j.). Byl však předstižen svým mladším bratrem Jiřím Bendou (1722— 95), kapelníkem na vévodském dvoře v Gotě. Evropské hudbě daroval formu scénického melodramu. Měl sice v této věci předchůdce v J. J. Rousseauovi, jenž přišel první s myšlenkou spojit mluvenou deklamaci a dramatickou akci s nástrojovou hudbou. Ale význam Bendův je v tom, že teprve on dal této myšlence Rousseauově umělecké řešení a tím umožnil další vývoj této formy. Ve svých melodramech Ariadna na Naxu (1774), Medea (1775) a Pygmalion (1779) užil nejvyspělejší tehdejší techniky hudebně dramatické, t. zv. doprovázeného recitativu, k mohutnému účinku dramatickému. Tato okolnost, jakož i to, že se v prvních dvou melodramech přidržel důsledného tragismu, zavrhnuv tehdy stále platný požadavek il lieto fine, činí Bendův melodram vedle Gluckovy reformní opery stylově a ideově nejdůsledněji řešenou formou hudebně-dramatickou své doby. Tím však není ještě Bendův přínos evropské hudbě vyčerpán. Zasáhl účinně do mladého tehdy směru německého singspielu, jak byl representován J. A. Hillerem. Napsal řadu singspielů, zvl. Der Dorfjahrmarkt (1775) a Der Holzhauer (1778), v nichž předčil Hillera opět silou své dramatické a hudební intuice. V singspielu Der Dorfjahrmarkt se najdou arie, jejichž dramatické napětí je předzvěstí některých arií z Beethovenova Fidelia. Skutečně lze tohoto českého emigrantského skladatele a přívržence Voltairova a Rousseauova, jenž v sobě spojoval muzikantskou bezprostřednost s hloubavostí a se schopností samostatně promýšlet estetické a filosofické problémy, považovat v nejednom směru za hudebního předchůdce Beethovenova klasicismu. V Bendově klavírním koncertu g-moll z doby kol 1778, tedy z doby, kdy Beethovenovi bylo 8 let, najdou se tó ny hudební kontemplace, které by zcela dobře slušely Beethovenovi z doby kol r. 1800.Druhá skupina českých hudebních emigrantů se objevuje v Mannheimu. Je to Jan Stamic (1717 až 1757)5 F. X. Richter (1709— 89) a Fils. Jejich význam pro vývoj orchestrální hry a pro vývoj symfonie je dnes dostatečně znám z prací H. Riemanna. Tito čeští emigranti dnes právem platí za nejvýznamnější předchůdce Jos. Haydna a Mozarta v oboru symfonické tvorby a tento jejich význam pro evropskou hudbu je dnes všeobecně uznáván. Dlužno však k tomu připojit, že filiace jejich umění z půdy české hudby není dosud dostatečně známa. Je jisto, že jak Stamic, Čech z Německého Brodu, tak i Richter, rodák z Holešova na vých. Moravě čerpali hudební podněty svých mladých let v blízkosti českého prostředí, kde se objevují začátky klasického stylu symfonického. To se týká barokní hudby zámecké, jakou známe ze zámku v Jaroměřicích na záp. Moravě za hraběte Jana Adama z Questenberku. Tamější zámecký maestro a skladatel František Míča (1694— 1744) sice rostl ve svých operách, oratoriích a kantátách z italské barokní hudby, hlavně z vídeňského Ant. Caldariho, tehdy na Moravě oblíbeného, ale ve svých operních symfoniích se jeví jako význačný člen té obce skladatelské, která připravuje nový typ hudebního klasicismu. Tento fakt vrhá nové světlo na otázku filiace mannheimské symfonie. Neboť jak Stamic, tak zvláště Richter žili ve svém mládí v blízkosti kulturní sféry jaroměřického zámku. Mezi rodištěm Richtrovým Holešovem a Jaroměřicemi byly velmi čilé vztahy kulturní a osobní. Také známá obliba mannheimských emigrantů pro menuet, typickou taneční formu klasické sinfonie, dá se odvodit z této zámecké hudby, v níž menuet byl zvlášť šťastně pěstován.

Ukazuje se tedy, že mannheimští si přinesli ze své české vlasti nejen dar své spontánní melodičnosti, jímž oživili ztrnulou strukturu vyžívajícího se baroka, nýbrž i konkrétní podněty formové, které pak na příznivé půdě mannheimské dále rozváděli.

Zvlášť významné místo v českém hudebním praeklasicismu má Josef Mysliveček (1737— 1781). Pocházel z malého místa nedaleko Prahy, v Praze také vyrosd a poznal tam tradice školy Černohorského a když 1763 odešel do Itálie, odnášel si tam dar bohaté melodičnosti, odpoutané od barokního typu melodického. Mysliveček proslul záhy v Itálii jako operní skladatel. Operní scény všech velkých měst italských se ucházely o jeho díla, jež si získala v Itálii takové popularity, že byl tam zván Il divino Boemo. Byl o 19 let starší než Mozart. Jeho operní činnost v Itálii začíná r. 1769, tedy v době, kdy Mozartovi bylo 13 let. Tuto chronologii třeba mít na paměti, mluvíme-li o díle Myslivečkově. Jeho opery totiž se podstatně liší od barokního typu italské opery svým ostře vyhraněným charakterem klasické melodičnosti. Mysliveček byl geniální melodik, jenž navázal na ty italské tóny, v nichž se již v i . pol. 18. stol. připravuje tu a tam klasický výraz melodický (Pergolesi, Leon. Vinci, Porpora) a z těchto podnětů si vytvořil vlastní sféru melodického projevu. Jeho melodická thematika je tak jednoznačně klasická, že není podstatného rozdílu mezi ní a melodikou mladého Mozarta. Ve svých sinfoniích, operních áriích a komorních skladbách je Mysliveček nejvýraznější evropský předchůdce Mozartova hudebního výrazu. Mozart si také Myslivečka velice cenil, spřátelil se s ním v Červenci 1770 v Bologni, jak o tom svědčí dopisy Leopolda Mozarta, po každé ho vyhledal, kdykoliv ho umělecké cesty přivedly blízko k Myslivečkovi (v říjnu 1771 ve Veroně, v říjnu 1777 v Mnichově).

Vyvinul se mezi nimi vzájemný přátelský poměr. Mozart si vážil Myslivečkových skladeb, neboť v nich našel cenný podnět pro vlastní tvorbu, a to podnět k novému klasickému typu melodickému. Naproti tomu byl Mysliveček v tektonické stavbě daleko předstižen Mozartem, neboť neměl oné geniální Mozartovy synthesy nového klasického výrazu hudebního s klasickou vrcholnou tektonikou.

Vedle berlínsko-gotské a mannheimské skupiny českých hudebních emigrantů a vedle Myslivečka nemá početná vídeňská skupina již toho průkopnického významu pro evropskou hudbu. Je to skupina, která přichází časově do těsného sousedství s Gluckem , Jos. Haydnem, W. A. Mozartem a Beethovenem. Tak Flor. Gassmann, rodák z Mostu (1729— 74), se uplatnil jako stoupenec Gluckova směru operního. Výraznou postavou je v této skupině Jiří Richl, rodák z Bechyně u Tábora (1741— 1804). Ve svých sinfoniích a komorních dílech spojoval osobitě hudební klasicismus Haydnův s vlivy francouzskými a s českou vřelou zpěvností. O statní, jako Jan Vaňhal (1739— 1813), Vojtěch Jírovec (1763— 1850), Pavel Vrenický (1756— 1808), Leopold Koželuh (1752— 1818) a j. představují vedle Haydna, Mozarta a Beethovena dobrý průměr vídeňského klasicismu, jenž má ten zásadní význam, že přivádí do Vídně stále živý zdroj svěží melodičnosti. Teprve na rozhraní století se objevuje ve

Vídni český skladatel, jenž opět předjímá hudební vývoj. Je to předčasně zesnulý genius J. Hugo V oříšek (1791— 1825). Ve svých klavírních a komorních skladbách patří k výrazným průkopníkům hudebního romantismu a je dnes uznáván za předchůdce Frant. Schuberta v t. zv. lyrické skladbě klavírní. Tento význam sdílí zároveň se svým učitelem V. J. Tomáškem (1774— 1850), obdivovatelem Goethovým . Žil v Praze a tam psal své klavírní Eklogy, Dithyramby a Rhapsodie.

Podobný význam jako Voříšek má Jan Ladislav Dusík (1761— 1812), jenž po delších cestách uměleckých se usadil v Paříži. Ve svých klavírních skladbách tvoří zajímavý, v tehdejší hudbě nový přechod od klasicismu k romantické melodice a k romantické harmonii. V Paříži pak representuje v té době českou hudební emigraci pozoruhodný zjev Ant. Rejchy (1770— 1836). Jeho skladatelský význam byl předstižen jeho činností teoretickou, kterou rozvinul jako profesor komposice na pařížské konservatoři. Nehledě k tomu, že tam vychoval řadu vynikajících žáků, proslul své doby velikým dílem theoretickým Coursdecom position music ale (1818) a Traité de haute composition musicale(1824— 26).

Toto dílo zůstává až do 2. pol. 19. stol. jednou z vedoucích theorii skladby v Evropě a rozešlo se v německém překladu Czerného po všech zemích Evropy. Je to dílo vynikající, které, stavíc na klasickém základě, otvírá skladbě cesty do romantického stylu. Má pro hudební theorii podobný základní význam, jako v 18. století měly Fuxovy Gradus ad Pamassum (1725).

To, co vytvořila česká hudba v 18. století, znamená, posuzováno jsouc se stanoviska celé situace evropské hudby v té době, velmi podstatný přínos do evropské hudby. Význam tohoto přínosu je zjevný z faktu, že by vývoj evropského hudebního klasicismu nebyl dnes bez českého praeklasicismu historicky vysvětlitelný. Z vývojové kontinuity evropské hudební tvořivosti nelze dnes odtranit českou hudbu, aby tím ve vývojové řadě nevznikla neorganická mezera. Jiří Benda, Josef Mysliveček, mannheimští emigranti z Čech a F.X. Brixi jsou články, bez nichž by vznik evropského klasicismu nebyl myslitelný. Nebyly to ovšem velké synthetické zjevy, které by byly znamenaly souhrnný vrchol určité vývojové periody, jako byl takový Monteverdi, Al. Scarlatti a Leon, Leo, J. S. Bach a Händl, Mozart, Haydn a Beethoven. Ale byli to průkopníci nového stylu a jejich význam je v tom, že intuitivně poznali základní výrazové složky nového stylu a nové doby osvícensko- klasické.

Pro povahu české kulturní tvorby pak je nadmíru příznačný fakt, že v době, kdy česká literární

a vědecká tvorba byla stlačena politickými poměry na nejnižší stupeň individuálního projevu a kdy stála daleko za tvorbou evropskou, byla to hudba, jíž se český tvůrčí duch dovedl přičlenit k tvůrčímu duchu evropskému. Česká hudba representuje tak českou kulturní tvořivost v 18. století na foru evropské kultury.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , , , | 4 komentáře

Sajrajt

Po plyšáku nás tehdejší vítězové přesvědčovali, že jsme byli chudáci, kteří museli jíst nekvalitní jídla a pít nekvalitní pití. Také díky tomu jsme měli nižší věk dožití.

Po téměř třiceti letech se dovídáme, že jsme v současnosti krmeni tím nejhorším sajrajtem a neumíme se bránit. Akorát, že se nám prodlužuje věk dožití. Nějak mi to nejde dohromady.

Patrně nebude pravda ani jeden údaj o stravě. Že jsme měli jídlo kvalitní, které odpovídalo tehdy platným ČSN, dokazovali naši rakouští sousedé svými nákupy českých potravin. O kvalitě současných potravin svědčí třeba to, že ve slevě nakupované potraviny ještě žádného seniora nezabily.

Samozřejmě, že všichni vědí, že nejhorší potraviny dodávají na trh Babišovy firmy. Nevím. Kupuji to, co mi chutná, nerozlišuji výrobce. Možná bych měl, ale asi mám zkažené chuťové buňky ještě z dob minulého režimu. Tak si pochutnám na kuřecích polotovarech z Vodňan, chutnaly mi příbramské klobásy, stejně tak písecké. Nejím chléb z Penamu, ale housky ano.

Co mi ale opravdu moc nechutná jsou údajně domácí klobásy od farmářů. Jsou totiž příliš kořeněné. A já mám obavu, že to koření má potlačit něco negativního v mase. A také nemám rád přeuzené již koupené párky vydávané za vlastní výrobky.

A co se týká těch zapomenutých ČSN, narazil jsem na zajímavou informaci. Jeden z výrobců domácích marmelád a dalších výrobků z ovoce informoval zákaznice, že s marmeládami končí. Protože jakési nařízení je nutí dávat do marmelád velké množství nějaké přísady, čímž se snižuje obsahu skutečného ovoce. A to on dělat nebude.

Jak to tedy je s tím sajrajtem?

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , | 109 komentářů

Utilizace Ukrajiny úspěšně probíhá

a příliš se podobá genocidě …

 Podle sdělení „Ruské vesny“: – „Na území Ukrajiny v jejích faktických hranicích bez Donbasu a Krymu reálně zůstalo nanejvýš 24,5 milionů obyvatel“.

Takové jsou propočty ekonomky Larisy Šesler, získané pomocí analýzy spotřebovávaného chleba a mouky v zemi.

Ekonomka zahajuje materiál připomínkou, že v sovětském období bylo množství chleba dodávaného vojenským posádkám tajné: protože podle spotřeby chleba bylo lze odhadnout početní stav mužstva.

Toto pravidlo se dnes sotva změnilo, nicméně v tom, co se týká výroby v celé zemi, je informace, již lze stěží utajit.

Larisa Šesler analyzovala údaje vydané 2.dubna z výsledků zasedání expertů ukrajinského Ekonomického diskusního klubu, a došla k závěru, že na Ukrajině žije nikoli 42 milionů lidí a dokonce ani 38 milionů, jestliže odečteme ztracený Donbas a Krym, ale mnohem méně.

Ukrajinští ekonomové zaznamenali, že výroba chleba na Ukrajině od roku 2.000 klesla 2,2 krát, takže dnes průměrný Ukrajinec spotřebuje pouze 26 kg chleba za rok (máme-li věřit oficiální statistice obyvatelstva země).

Z toho ukrajinští experti došli k závěru, že spotřeba klesla buď díky poklesu příjmů lidí, nebo tím, že se Ukrajinci začali stravovat jako Evropané. „Při poklesu životní úrovně spotřeba chleba obecně roste, protože je nejlevnějším zdrojem kalorií, a představuje podstatnou část jídelníčku chudých důchodců, nemajetných a nezaměstnaných“ – připomíná Šesler kolegům základy ekonomiky.

V blahobytnějším Rusku v roce 2015 byla spotřeba chleba na hlavu 46 kg, tedy 1,8 krát víc než na Ukrajině (vycházeje ze statistiky obyvatelstva Ukrajiny). Přitom nejvíc chleba – 50 kg na hlavu – spotřebuje Jižní federální okruh, který je Ukrajině nejblíže klimatem a stravovacími zvyklostmi.

Autorka upozorňuje, že statistiku sovětských let nelze mít za reprezentativní, protože tenkrát levným chlebe krmili domácí dobytek a drůbež. Kromě toho bylo závazné pravidlo rezervy neprodaného chleba ke konci prodejní doby (15%, které se vracely pekárnám).

Od roku 1995 se už používání chleba ke krmení nevyplatilo. Tehdy, v těžkých letech v Rusku i na Ukrajině se spotřebovalo chleba zhruba stejně, tedy 70 v Rusku a 75 kg na Ukrajině .

Potom pestrost stravování vytěsnila část chleba z jídelníčku. V Rusku postupně – např.: z 50 kg v roce 2010 na 46 kg v roce 2016. Ale na Ukrajině skokově – z  45 kg v roce 2010 na 26 kg v roce 2016.

„A tato jednoduchá výrobní statistika názorně odhaluje pochybnost (lživost) statistiky demografické. Ne Ukrajině neklesla spotřeba chleba, ALE PRUDCE POKLESL POČET OBYVATEL“ – uzavírá expertka. „Vydělte 1,123 mil. tun chleba vyrobeného na Ukrajině dokonce ruskou normou jeho spotřeby – 46 kg, a zjistíte, že podle tohoto výpočtu na Ukrajině dnes žije 24,5 mil. lidí. A toto číslo je nejspíš blízké pravdě“ – je dílčí závěr Šesler.

K zamezení spekulací na konto toho, že „Ukrajina – je Evropa“ a Ukrajinci jedí evropsky, autorka pro začátek uvádí statistiku spotřeby chleba v evropských zemích.

Bulhaři spotřebují 96 kg ročně, Řekové 65 kg, Francouzi a Němci po 54 kg, Belgičané 60 kg, Poláci 56,7 kg, Italové 52 kg ročně. „Uvěří někdo, že Poláci snědí 2x víc chleba než Ukrajinci?“ – ironizuje autorka.

Šesler zvlášť vysvětluje pro ty, kteří si myslí, že na Ukrajině začali víc péci chleba v domácích pekárničkách a ve vesnických pecích, anebo v tajných pekárnách …

„Při nynějších cenách plynu a elektřiny, se doma upečený bochníček chleba stává zlatým“, – píše ekonomka.

Ale pro jistotu ještě analyzuje výrobu kontrolního výrobku – mouky.

Ukazuje se, že spotřeba mouky na Ukrajině se mezi roky 2008 – 2016 snížila skoro dvakrát – z 2,8 mil. tun na 1,43 mil. tun (při výrobě 3,03 resp. 1,8 mil. tun minus export).

Dokonce i máme-li věřit oficiální demografické statistice, podle které v roce 2008 v zemi žilo 46,5 mil. lidí, což je nepravděpodobné, vychází i tak katastrofální propad.

„A opět podle proporcí spotřebované mouky vidíme, že dnes je obyvatelstvo Ukrajiny poloviční proti roku 2008, tj. méně než 24 milionů“ – píše Šesler.

„Anebo právě proto, bez ohledu na celosvětový požadavek na pravidelné sčítání lidu, bylo poslední na Ukrajině provedeno v roce 2001? Bojí se pohlédnout pravdě do očí?“ – uzavírá Šesler.

Zdroj „Nědělja.ua“ dodává:

Počet obyvatel k 1.únoru 2017 – podle údajů Gosstatu Ukrajiny – činil 42.558.328 lidí.

Přitom první a za dobu nezávislosti Všeukrajinské sčítání lidu bylo provedeno v roce 2001. Podle jejích výsledků měla Ukrajina 48.457.102 obyvatel.

Rezolucí Ekonomické a sociální rady OSN bylo vyhlášeno další kolo sčítání obyvatel a bytového fondu (od r.2005 do 2014).

Nicméně vláda Ukrajina sčítání, které mělo proběhnout v roce 2012 odložila nejdřív na rok 2016 a v prosinci 2015 až na rok 2020.

Michail Deljagin poznamenává: „Korelace mezi životní úrovní a spotřebou chleba není jistě lineární, protože jinak by z toho vyplynulo, že životní úroveň v Rusku je vyšší než v EU, což evidentně není pravda“. A dodává:

„Současně jsou ale uvedená statistická hodnocení zcela přesvědčivé. Jsou dalším důkazem toho, že nacizmus není slučitelný se životem. Koloniální obsazení Ukrajiny Západem vedlo k prudkému útěku obyvatelstva a k vymírání podstatné části zbylého“.

Сcылка >>  http://delyagin.ru/news/117310-utilizatciya-ukrainy-idet-uspeshno-i-nosit-kharakter-genotcida-na-ee-territorii-ostalos-245-mlnchel-naseleniya.html

Přeložil:

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , | 27 komentářů

Žvaněním za trvalou demokracii aneb Pohled z Královských Vinohrad

„Darebáci, starýho člověka nepustí sednout.“ [upozornil jsem ji, že s Jónou stojíme … ] „Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám,“ vřeštěla ta paní a udeřila Jónu deštníkem. Š & G, Moje jízda tramvají.

Tak lze parafrázovat jednání Sněmovny 9.5. 2017. Proti sobě stojí Jónové, kteří se nestačí divit, jakou špínu ti (dlouhosedící) vylévají na Babiše z kyblíčků, které jim naplnili poradci a strategové.
Časem se špína mění. Ukázalo se, že dávné Babišovo podnikání je politicky passé. Babiš měl cosi vysvětlit ohledně korunových dluhopisů. K tomu pak přibyla kampaň, kdy dva „nezávislí“ novináři přišli s nápadem na seriál minidetektivek. Patrně s úmyslem vtisknout do povědomí diváka, že ten Babiš je kurva, která se neštítí ničit konkurenci a případně donutit bývalé úspěšné podnikatele k pláči nebo až k sebevraždě.
Šťourat do minulosti je ošidné, protože může přivolat vzpomínku na zašlé časy, OKD a byty ČEZu. Když jde o vládnutí, jde ostatní stranou. Proto vznikla koaliční smlouva.
Kritika Babišova podnikání je, samozřejmě nechtěně, kritikou kapitalismu samého. Ten přece umožňuje zcela legální likvidaci konkurence. Silnější postupně vytvoří takové podmínky, že se slabší nemůže bránit a skončí a nebo ještě rád prodá. Angličtina zná termín „hostile takeover“, tedy získání firmy proti vůli vlastníka.
Tohle nevymyslel Babiš. Baťa likvidoval drobné ševce stejně jako nadnárodní společnosti kanadské farmáře. Příchod řetězce WalMart ničí drobné obchodníky široko daleko.
Sněmovna na Babišovi původně žádala vysvětlení jeho podnikání. V mediích se objevily otázky, o nichž nelze jednoznačně říct, že to jsou přesně ty, které antibabišovce zajímaly. Sobotka se ale dal slyšet, že Babišova odpověď je pamflet a tím celou záležitost odsunul do minulosti.
Bylo tedy zapotřebí najít něco jiného. Tím vstoupila do hry media. Prý je Babiš koupil, aby mohl napadat politické protivníky. Tato zjednodušující myšlenka vede ke třem otázkám:

  • Které články to jsou a kde je jejich analýza;
  • Pokud existují, jde o účelové pomluvy a nebo se činy v nich popisované staly a bude o nich jednat další mimořádná schůze Sněmovny; a
  • Proč zbylá nezávislá media nekonají?

Šimkovo a Grossmannovo „kdyby seděl, stejně by nepustil“ se ozývá jako stokrát opakovaná lež: „i kdyby nevlastnil, tak by lhal“.

Jako deus ex machina se objeví nahrávky. Pěkně odstupňovaně, jak bylo zrovna zapotřebí. Odposlouchávání je nezákonné, ale ani státní zástupce, ani policie nekonají. Poslanci předstírají, že to je hnusné, ale, že se obsah nahrávek nesmí před veřejností tajit a tak do těch sraček začnou šťourat, aby zasmrděly.

Z Babiše se má v očích veřejnosti stát sprostý podezřelý. Něco na způsob Wolkerovy pohádky „O milionáři, který ukradl slunce“. Bohatý přece nemá nikdy dost. Jistě, jsou i takoví, kteří se včas stáhnou a plody své práce si pěkně užívají třeba ve Švýcařích.

Babiš vydírá ty „malé“, co občas nějakou tu zlatku státu upřou. Nejspíš proto, aby pak mohl miliardy stáhnout do svého měšce.
Čert ale vzal Čapí hnízdo a nějaké dotace. A tak se objevilo ohrožení demokracie a s ním oslí můstek: demokracie je ohrožena závislostí medií. Jenže, která to v Česku jsou?
Babiš ve Sněmovně několikrát řekl: „Vy jste si mě stvořili.“ A podařilo se mu nemožné: Sprcha sraček shromážděných na Babiše způsobila, že se poslanci ve žvanírně (to o Sněmovně kdysi řekl Rudolf Hrušínský St) rázem očistili od všeho nepravého a jakmile se podaří zlikvidovat ANO, které se tváří jako politická strana, budou poslanci nadále mluvit jen pravdu a čistou pravdu.
V českém mediálním prostoru se občas mluví o  tom, že ČSSD má americké poradce. To je možné, protože obvinění politika ze lži nese cizí známku. A může být likvidační. Nejde o každodenní lži, ale o křivou přísahu, nejlépe nad biblí. Americkou veřejnost nazajímalo, jestli Clinton do Lewinské zasunul. Republikáni, kterým by odvolání Clintona z úřadu pomohlo ve volbách chtěli Clintona chytit na lhaní před vyšetřující komisi. Vše vyšumělo, když presidentovi právníci přišli s objevným tvrzením, že orální sex není sex.
Media vždy vznikají s určitým záměrem a zanikají, když se přestanou vlastníkům politicky nebo ekonomicky vyplácet. Výjimku tvoří veřejnoprávní ČT a Čro se zajištěným přísunem peněz. Jejich nezávislost je úsměvná. Jsou bezpečně anti-babišovská a anti-zemanovská.
Kdyby nezávislá media v Česku existovala, musela by psát o tom, že nejde demokracii, ale o nízké volební preference ČSSD.

Sobotka bojuje o vlastní budoucnost. Přiznejme mu, že již od krajských voleb. Bělobrádek předčasné volby nechce, protože potřebuje se STAN 10%, aby se do Sněmovny vůbec dostal. ODS a KSČM mají preference celkem dobré a tak jsou pro volby. Kalousek ještě vyčkává, protože není jasné, kdo by s TOP 09 chtěl vytvořit koalici.  Všichni doufají, že se podělí o 30 bodů, které zatím má ANO.

Výkon řady poslanců lze popsat prostřednictvím výroku „https://www.slideshare.net/knihovnalednice/tankovy-prapor„>Andělína Střevlíčka z Tankového praporu: „A vítr s sebou dál a dál unášel vzteklý hlásek […] vytrvale prorokující pochmurné činy, které ona nesympatická stvůra […] ještě vykoná. Když skončil, hnán do civilního prostoru […] pravil desátník Andělín Střevlíček nahlas: ,,Ten si zas nasral do krku, až mu hovna tečou po bradě!“
Smrad se ze Sněmovny valil plnou silou.

Dodatek
Autor nemá a neměl žádné vazby na politické strany. Sleduje výhradně západní a česká media. Kdyby si ČSSD nevedla tak, jak to činí dnes, byl by nejspíše jejím příznivcem.

Rubriky: Pozdravy z Poottawí | Štítky: , , , | 18 komentářů