CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 23

Není to tak dávno, kdy se mohli někteří pisálci pominout z toho, že v Rusku byl pořádán Všeslovanský sjezd. Tady je počátek jeho tradice:

český národopis a jeho evropský význam

JOSEF DOBROVSKÝ (… + 1829), zakladatel slovanské filologie, vybudoval v Praze světové středisko slovanských studií, které si zachovalo přední místo i později, kdy v čele bádání o Slovanstvu stanul veliký Pavel Josef Šafařík ( + 1861). Z pražské školy slavistické vzešla prodlením prvních čtyř desetiletí 19. stol. vědecká díla, která vynikala nejen širokým pojetím, ale i důkladným zpracováním rozsáhlé látky a řadí se podnes do skupiny vrcholných výtvorů romantické vědy.

Vlivem evropského romantismu, který plodně působil na domácí snahy vlastivědné i naukové, oživl tehdy po celém Slovanstvu zájem o lidovou poesii, patrný nejen z prací sběratelských, ale i ze soudobé tvorby básnické. Lidová píseň se stala bojovným heslem nové estetiky, která dávala mladým spisovatelům možnost proniknouti k umění, pokládanému za národní v plném smyslu slova. V naší slovesnosti bylo třeba posíliti literární tradici, ochablou v období 1620— 1780 a proto lidová píseň byla vítaným inspiračním zdrojem, zvítězila bez boje a záhy plně ovládla v naší poesii.

Z podnětů daných Dobrovským a mladším pokolením romantickým se vyvíjelo naše bádání národopisné, které záhy dosáhlo výsledků úrovně evropské. Žák Dobrovského, básník František Ladislav Čelakovský, vydal v 1.1822— 27 ve třech svazečcích první výbor lidových písní slovanských, Slovanské národní písně, který kritika dávno zařadila ke skvělým činům mladé slavistické školy české. Sborník oživil sběratelský ruch zejména u Poláků a Ukrajinců, dobyl si plného uznání i v západní Evropě a byl téměř po tři desetiletí pramenem, z něhož básníci i národopisci čerpali vědomosti o lidové poesii slovanské. Stejně cenná byla veliká sbírka slovanských přísloví, Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852), obsahující přes 15.000 přísloví rozdělených s hlediska ideového.

V dějinách evropského národopisu má průkopnický význam P.J.Šafařík jednak svým vrcholným dílem Slovanské starožitnosti (1836/37), které úhrnným i rysy zobrazilo staroslovanskou kulturu od úsvitu dějin do středověku, jednak knihou Slovanský národopis (1842), obsahující první národopisnou mapu Slovanstva, zpracovanou na základě nejlepších statistických a zeměpisných údajů, které si autor tehdy mohl opatřiti, kromě toho pak přesný popis zjišťující počet jednotlivých národů slovanských, hranice jejich jazyka, výčet nářečí a ukázky čerpané z lidové poesie. Také Slovanský národopis, založený na kritickém studiu všech dostupných pramenů i na vlastním bádání Šafaříkově se právem pokládá za vědecký čin, který svým kulturním významem daleko přesáhl hranice zemí českých.

V dalším rozvoji našeho národopisu se podstatně rozšířila základna bádání, které se od let čtyřicátých zabývá také zvykoslovím a lidovým podáním v plném rozsahu. Tomuto období, vymezenému asi r. 1840— 71, vtiskl ráz K. J. Erben vlivem své souladné osobnosti, v níž šťastného sběratele a svědomitého vědeckého pracovníka doplňoval básník vzácného nadání. Erben se zabýval bájeslovím a v duchu mytologické školy bratří J. a W . Grimmů věřil, že se v ústní slovesnosti zachovaly stopy světového názoru pohanského, které lze zjistiti zejména srovnávacím studiem lidových pohádek.

Proto se bedlivě zabýval právě lidovou prosou slovanskou a r.1865 vydal Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov. Tato kniha má čestné místo v dějinách světových studií o lidové prose. Jest to první soubor lidových pohádek slovanských, sestavený vynikajícím znatelem, který si dovedl opatřiti ukázky i z oblastí tehdy málo známých. Texty kašubské byly otištěny po prvé, vzácné byly také ukázky bulharské; povídky ukrajinské byly porůznu vydávány, ale teprve Erben sestavil první sborníček ukrajinských pohádek, čerpaných z celé oblasti jazyka ukrajinského, totiž nejen z jižní Rusi, ale i z býv. Haliče. Erbenovo úsilí zařaditi do sbírky pohádky z celého území slovanského oživilo činnost sběratelskou zejména tam, kde se tomuto druhu podání nevěnovalo dosti péče, ano, lze říci, že povídky kašubské a bulharské svět poznal teprve ze Slovanské čítanky.

Náš romantický národopis zdárně splnil své poslání: synthetické práce F. L. Čelakovského, P. J. Šafaříka a K. J. Erbena měly dosah světový, nad to pak Slovník naučný (1860— 74) redigovaný F. L. Riegrem dovršil činnost Erbenova období pečlivým souborem hesel, který vyčerpával okruh slovanského bájesloví, ústní slovesnosti i zvykosloví v širokém smyslu slova a převýšil vše, co až do té doby i později přinesla světová literatura.

Positivistická kritika ukázala nezbytnost nového podrobného bádání analytického, které u ostatních Slovanů zvítězilo teprve v letech osmdesátých 19. stol., kdežto na Rusi proniklo d o studia lidového podání již od polovice století. Po smrti Erbenově nastalo u nás období přechodní, vyplněné prací epigonů namnoze horlivých, jimž se však nepodařilo dosáhnouti vyšší úrovně; jediný František Vymazal sborníkem Slovanská poezije (I.— II. 1874) nahradil anthologii Čelakovského novým souborem lidových písní slovanských, čerpaných z bohatých zásob, které zachovali sběratelé předešlých desetiletí. Slovanská poezije však nevzbudila ohlasu v světové literatuře, poněvadž doba nadšeného zájmu o lidovou poesii minula.

Romantický národopis dosáhl pronikavých úspěchů v oboru ústního podání a zvykosloví, avšak hmotné kultuře lidové věnoval pozornosti málo, ačkoliv etnologický rozbor vyžadoval prohloubeného studia celého prostředí, v němž lid žil a pracoval. V západní Evropě zvítězil tento směr v pracích etnologů i antropologů anglických a francouzských, kteří se zabývali primitivními národy hlavně v zámořských koloniích svých států. Ze Slovanů nejdříve Rusové zahájili — podle vzoru anglického— v souvislosti s bádáním antropologickým sběratelskou práci v oboru lidových krojů, nářadí, domáckého průmyslu atd. a uspořádali rozsáhlou národopisnou výstavu v Moskvě r. 1867, jíž znázornili život Rusů, zejména však ostatních národů sídlících v carské říši.

Byl to ohlas dalekosáhlé reformy agrární r. 1861, která ukládala vládě povinnost zabývati se hlavně poměry nejsilnější vrstvy obyvatelstva v ruském carství, t. j. stavu selského, ale vedle toho působily také tendence slavjanofilské, poněvadž výstava obsahovala ukázky typů všech národů slovanských a jejich hmotné kultury.

Moskevská výstava vytyčila cestu, ale ostatní země slovanské tehdy ještě nebyly dostatečně připraveny, kromě toho pak politický dosah sjezdu slovanských politiků a kulturních pracovníků v Moskvě r. 1867 vzbudil v evropské veřejnosti zájem daleko živější než vědecký podnik národopisný, který se namnoze pokládal za pouhou záminku, zastírající vlastní podstatu sjezdu.

V druhé polovici stol. 19. postupně zvítězil v západní Evropě ve všech oborech lidové kultury duchové i hmotné kritický směr srovnávací a metody etnologické. Romantismus přihlížel především k estetickým hodnotám lidového podání, kdežto positivistická věda zdůraznila jeho dokumentární dosah s hlediska sociologického a tím pronikavě změnila nazírání na lidovou vzdělanost vůbec.

Rozmach koloniální politiky evropských velmocí od osmdesátých let 19. století podporoval bádání o primitivních národech, ale srovnávací rozbor ukázal, že výzkumy exotické etnologie dávají možnost plně porozuměti mnohým dávným přežitkům evropským. Z českých pracovníků v tom směru vynikl dr. Emil Holub, jeden z nejvýznamnějších cestovatelů po Africe v stol. 19., který výsledky svého sedmiletého pobytu v Africe zpracoval ve dvou rozsáhlých dílech a nad to uspořádal výstavy v Praze (1879, 1892) a ve Vídni (1880 a 1890). Vlivem exotického národopisu vzrostl také v Evropě zájem o lid, zejména u Slovanů, v jejichž starobylé kultuře zemědělské, málo dotčené vývojem civilisace 19. století, se zjistilo mnoho vzácných rysů archaických. Vedle těchto podnětů vědeckých působilo však na rozkvět národopisu také obrození uměleckého průmyslu, který hledal nové inspirační zdroje a našel je v staré domácí tradici, stejně působil v době prudkého vzestupu socialismu pokrok sociálních věd, které soustřeďovaly pozornost na lid v širokém smyslu slova a posléze také další vzrůst nacionalismu, k te rý zejména u národů slovanských posílil snahy o svébytnost a o rázovité projevy národní kultury.

Souběžným působením všech těchto různých vlivů nastal také v národopisném bádání českém obrat, který lze označiti za počátek nového období. Jako rys nejpříznačnější jest třeba uvésti všestranné prohloubení sběratelské práce v oboru hmotné kultury lidové, jehož prvním skvělým výsledkem byla česká chalupa na Zemské a jubilejní výstavě v Praze r. 1891. Obětavému úsilí družiny pracovníků se podařilo vybudovati na výstavišti typ selského domu, jehož vnitřní zařízení a výzdoba znázorňovaly vybraným i ukázkami všecky stránky lidového života a umění.

Neobyčejný úspěch této exposice povzbudil F . A . Šuberta, spisovatele a ředitele Národního divadla v Praze, k podniku vskutku monumentálnímu, k Národopisné výstavě uspořádané v Praze v květnu r, 1895. Šlo o to, znázorniti v měřítku velice rozsáhlém život lidu českého a slovenského, t. j. především selského, a podati obraz jeho kultury duchovní i hmotné. Péčí skupiny architektů byla vybudována veliká výstavní vesnice, vytvořená z typických staveb v nejvýznamnějších oblastech českých, moravských, slezských i slovenských, opatřených nábytkem, nářadím a vůbec celým zařízením. Ve výstavním paláci jakož i v ostatních stavbách připojených k výstavní dědině byly přebohaté exposice všech oborů lidového umění i kultury materiální. Přípravné práce výstavní byly provedeny velice důkladně. Bylo uspořádáno 175 výstavek v městech krajinských, z nichž byly vybrány nejlepší předměty, konalo se 13 sjezdů, které podrobně porokovaly o základním rozvrhu výstavy i o důležitých otázkách národopisných a technických. Organisační řád výstavní rozdělil celou látku na čtyři skupiny: I. Jádro výstavy, výstava lidopisná, t. j. oddělení zeměpisné s oddělením demografickým, oddělení antropologické, dialektologické, literatura lidopisná, lidová hudba, lidové drama, lidové kroje a vyšívám , zvykoslovné oddělení, lidové stavitelství, výtvarné umění lidové, jídla a nápoje, zemědělství, včelařství, rybářství, plavectví, lesnictví, domácnost lidu. II. Kolektivní výkony krajinské. III. Kulturně-historické přídavky. Archeologie, oddělení literární, dramatické, hudební, stavební, krojové, činnost české ženy, histor.-průmyslové oddělení, obchodní, sociální, spolkové, české zábavy, žurnalistické, školské, duchové kultury, oddělení vojenské, právní, náboženské. Různá oddělení menší. IV . Nový průmysl domácí s národními motivy. Výstava byla otevřena od 15. května do 23. října 1895 a navštívilo ji celkem 2,065.000 osob od nás i ze zahraničí.

Národopisná výstava pražská byla ve své době nejvýznamnější pokus znázorniti stavbami a exposicemi předmětů život selského lidu z oblasti celého národa. Byly sice obdobné podniky již dříve — vedle exposice moskevské r. 1867 — na př. na vídeňské výstavě r. 1873 byly ukázky výšivek slovenských, které zaslal Andrej Kmeť, r. 1880 byla výstava národních krojů v Praze, v Trnavě r. 1883 vzbudily podiv lidové výšivky slovenské, r. 1880 zobrazila národopisná výstava v Kolomyji rázovitou oblast karpatskou (Pokucie), v Moskvě Vserossijskaja výstavka r. 1882 si vytkla za úkol vystaviti ukázky lidového průmyslu, v Novém Sadě uspořádali r. 1884 výstavu ručních prací selských žen, zemská výstava ve Lvově r. 1894 měla národopisné oddělení — avšak výstava v Praze udivila nejen mnohotvárnými stavbami, ale i bohatstvím sebrané látky: vynikající odborník, německý prof.M. Haberlandt prohlásil (r. 1895) exposici výšivek obsahující 12.000 čísel za soubor jediný svého druhu po stránce vědecké i umělecké. Vědecký význam výstavy převýšil vše, co se až do té doby vykonalo v evropském národopise. Výstava podala důkaz jednoty našeho národa v celé jeho oblasti v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Zejména exponáty ze Slezska, které bylo až do té doby téměř terra incognita po stránce materiální kultury, byly překvapením pro odborníky a naznačily zajímavé problémy z oblasti, která budila pozornost jako důležitá křižovatka vzájemných vlivů českých, polských a německých. Krásná pražská výstava měla však také výjimečný dosah národní, poněvadž byla pořádána přes prudký odpor bývalé vlády rakouské — jako projev jednotné vůle a ukázněné součinnosti celého národa, jako důkaz jeho vyspělosti a zralosti k životu v samostatném státě. Byla to smělá výzva, výmluvný symbol svobody, jemuž porozuměli návštěvníci ze zemí slovanských i cizích. St. S. Bobčev, Stanislaw Ciszewski, Bronislaw Grabowski, Jan Karlowicz, Řehoř Krek, Hieronim Lopaciňski, Ivan Milčetič, M. Můrko, N . F . Sumcov, Z. D . Šišmanov ze zemí slovanských, odborníci cizí (Haberlandt, Heger, Heim , Lissauer, Meringer, Virchow a j.) posoudili pražskou výstavu s uznáním, které bez výhrady projevil na př. známý etnolog německý K. Rhamm napsav, že „výstava rozsahem i úplností svých sbírek a zvykoslovných představení vykonala dílo podivuhodné, takže je sotva možné přáti si více“ . (Globus, 1896 sv. 69 str. 30 n.) Obecně se uznávalo, že pražská výstava má v dějinách evropského výstavnictví vůbec místo jediné svého druhu jako nejvelkolepější podnik zdárně provedený v oboru národopisném . (Zeitschrift f. osterr. V olkskunde I, str. 221, 274.)

Odborníci si všimli zejména některých stránek organisačních a technických. Polský filolog H. Lopaciňski pochválil exposice dialektologické, popsal mapu nářečí českých jakož i tabulky, naznačující vlastnosti hlavních nářečí českých a prohlásil úpravu tohoto oddílu za vzornou, pokud jde právě o nesnadné znázorňování lidové mluvy a vědecké práce jazykozpytné. (Prače filologiczne. Tom V.1899 str. 299). Bron. Grabowski upozornil polské národopisce na topografii lidové písně, na mapy krojové, na rozmanité diagramy a mapy plastické (Wisia IX . 1895, str. 847 n.), německý sborník pro rakouský národopis (Zeitschr. für österreichische Volkskunde I, str. 121) otiskl dotazník o české ženě jako vzor pro výzkum toho druhu atd.

Úhrnem můžeme říci, že Národopisná výstava pražská působila podnětně na rozvoj národopisu slovanského i evropského vůbec užitím moderních metod kartografických v oblasti lidové kultury duchovní, přesným i představením i lidových her a výročních obřadů jakož i úsilím podati všude, pokud bylo lze, obraz úplný i správný. Veliká synthesa p odniknutá u nás podnítila sběratelskou práci doma i u všech ostatních národů evropských a vytyčila cíle, k nimž by mělo směřovati srovnávací bádání.

Nejbližší ohlas Národopisné výstavy byl záměr uspořádati v Praze národopisnou výstavu německého lidu v Čechách, ale s podniku sešlo; ve Vídni se také uvažovalo o národopisné výstavě na oslavu panovnického jubilea císaře Františka Josefa I., ale ani tento podnět se nestal skutkem. Zato však nově založená Národopisná společnost rakouská ve Vídni sbírala — vlivem pražským — také národopisné předměty ze zemí českých a dostalo se jí v této činnosti podpory úřední. Vliv český byl patrný také v lužickém oddělení výstavy řemesel a uměleckého průmyslu v Drážďanech (1896); budovatel lužické výstavní vesnice, architekt Karl Schmidt, se v lecčems řídil výstavou pražskou. Také organisátoři milleniové výstavy v Budapešti (1896) oslavující 1000. výročí maďarského vpádu do nížiny uherské, vyšli ve svých návrzích z výstavní vesnice pražské a po nejedné stránce se řídili českým vzorem i v úpravě exponátů. Oddíl statisticko-etnografický měla také hygienická výstava ve Varšavě (l896)

Na území slovanském nebylo v nejbližší době po r. 1895 rozsáhlejší výstavy národopisné a proto v tom směru Praha působiti nemohla. Naproti tom u pražské Národopisné museum českoslovanské, které vzešlo z výstavy, bylo otevřeno již r. 1896 a tehdy vynikalo jako jedno z nejrozsáhlejších lokálních museí národopisných v Evropě, ačkoliv později bylo předstiženo rozvojem ústavů v jiných zemích sousedních. Národopisné museum českoslov. v Praze, spravované Národopisnou společností českoslovanskou, působilo v zemích slovanských jako podnětný příklad, povzbuzovalo pracovníky, aby se snažili dostihnouti český vzor, a tím podporovalo vývoj národopisu v ostatních oblastech slovanských. Založením Národopisného musea v Praze vzniklo pevné středisko organisační, které dávalo našemu národopisu možnost pronikati do zemí slovanských i do jiné ciziny, na př. na mezinárodní výstavu krojů v Petrohradě r. 1903, na mezinár. výstavu Exposition internationale des arts et métiers féminins v Paříži r. 1902, na mezinár. výstavu obchodních komor v Londýně r. 1906, na světovou výstavu v Miláně (1906), na výstavu Rakouského musea pro umění a průmysl ve Vídni (1906) atd. Péčí Národopisné společnosti spravující museum byla zaslána rozsáhlá česká kolekce národopisná do Petrohradu pro Národopisné museum cara Alexandra III., také do pařížského musea Musée ďEthnographie (Trocadéro) byly darovány ukázky české a slovenské atd.

Národopisná společnost českoslovanská, založená r. 1893, uspořádala za součinnosti celého národa výstavu a později se soustředila na správu musea i na činnost publikační. Rozkvět národopisného bádání českého souvisel sice s rozmachem tohoto studia v celém ostatním světě, ale je třeba přiznati, že působila také pražská výstava, třebaže tento důsledek nebyl zřejmý soudobým pozorovatelům, kteří očekávali daleko více. Národopisná výstava posílila blahodárný realismus v našich vědeckých pracích o duchovní i hmotné kultuře lidové, ukázala nutnost další činnosti sběratelské i nezbytnost vědeckých metod srovnávacích a tím vytvořila bezpečné základy. Není náhodou, že z kruhu pracovníků, kteří pomáhali budovati výstavu, vynikl Jiří Polívka jako jeden ze zakladatelů srovnávacích studií o lidových pohádkách slovanských, Lubor Niederle jako jeden z největších představitelů slovanské etnologie, Václav Tille pomníkovým dílem o českých pohádkách a Jindřich Matiegka jako tvůrce české antropologie. Vědecký svět mezinárodní dávno uznal zásluhy těchto mužů, kteří soustředěným úsilím dosáhli dalekého cíle vytčeného výstavou. O d r. 1895 zůstává synthesa nejdůležitějším úkolem našeho národopisu a pomníkové dílo encyklopedické Národopis lidu českého, zahájené r. 1918, plní odkaz tvůrců Národopisné výstavy. Až dosud vyšly tři díly naší národopisné encyklopedie, které zpracovaly Moravské Slovensko, České Kladsko a Českomoravskou vysočinu.

Podnět k tomuto velikému dílu soubornému dala Národopisná výstava r. 1895, která proto zůstává jedním z největších činů v o boru slovanského národopisu vůbec.

 

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 2 komentáře

Jak jednoduché

Náš mediální expert poslal zajímavý článek

Jak prosté, milý Watsone

Rubriky: Krajanovy postřehy | 23 komentářů

Michael Chazin: Neohraničená trpělivost ruského národa

https://izborsk-club.ru/13653

Michael Leonidoviči, řekněte, proč – jak zjevně antinárodní politika naší vlády, tak její výsledek, trvalý růst chudoby obyvatelstva dosud nevedly k sociálnímu výbuchu?
A na čem, podle vašeho názoru, stojí historické a kulturní předpoklady které vytvořily v ruském lidu takové kolosální zásoby trpělivosti?

Obecně řečeno, tu zásobu trpělivosti přináší naprosto archetypální příčiny. Věc se má tak, že slovanské obyvatelstvo se rozšířilo po středo-evropské rovnině v rámci takzvaného ždárového zemědělství. Jeho podstata spočívala v tom, že rodina brzy na jaře přišla do lesa, vybrala si pozemek, vyrubala tam les, částečně ho spálila (a částečně z klád udělala chatu). A na tomto úseku, kde kvůli popílku byly velmi vysoké výnosy, pěstovala žito, pšenici a další.

A byla to jedna (pokud byla velká), nebo dvě – tři příbuzné rodiny. A pochopitelně, že v zimě, když padal sníh (zhruba od listopadu do března), byli odříznuti od světa úplně.
Odtud takové archetypní chování ruského člověka — „spoléhat se je možné pouze na sebe a na nejbližší sousedy“. Všechno ostatní — to není důležité.
Dále se to postupně měnilo. Knížata se zabývala tím, že jezdila a sbírala daně. A zde se vyvinul specifický vztah s místní vládou a centrální. To jest místní vláda — to je vždy nepřítel, který chce něco vzít (ve formě daně nebo něčeho jiného). A centrální moc — naopak, je spíše přítel, protože ona může omezit toho samého feudála. Ale už vůbec není nepřítel, protože nijaké konkrétní nepříjemnosti udělat nemůže.
To je specifický systém vztahů. Tuto situaci se snažila změnit sovětská moc, protože ona se snažila přimět místní úřady pracovat pro dobro člověka. Částečně se to podařilo udělat, protože ti lidé, kteří se zformovali v rámci sovětské moci, doposud věří, že vláda národu něco  dluží. A to kategoricky neodpovídá skutečnosti, těm reáliím, které se vyvinuly dnes.
Ale co je nejdůležitější — jak to chápe náš národ? Že apelovat na místní správu (vládu) je nesmyslné, protože jejím úkolem je, aby vzít lidem co nejvíce. Když lidem říkají, hleďte, kradou, nebo něco podobné, tak první reakce našeho člověka je taková: ať dělají, co chtějí, jen ať nás nechají na pokoji.
Když, naopak, začíná takový tlak, že už žít nelze, pak logicky nenásleduje stížnost k místní správě, ale ke caru-báťuške.
Ty car-báťuška, tvoji bojaři se s konečnou platností zbláznili, proto je potřeba s tím něco udělat.
A toto — je principiální věc. Ještě jednou opakuji — jsou to společenské archetypy. Jsou, například, v pohádkách, jsou všude. A lidé se tak chovají, protože jsou k takovému stereotypu přivyklí: že člověk by měl reagovat přesně tak.

Takže když úřady začínají zlobit, pak je třeba se jim vyhýbat.
Nu, dříve odcházeli do lesů, nebo utekli na Don.

Ale stěžovat si – to je třeba u cara. To je důvod, proč všechny ty pokusy vytvořit občanskou společnost (podle západních standardů) u nás nefungují. Jsou v rozporu se společenskými archetypy. To jest, my se nespojujeme  v rámci zlepšení s místními úřady, protože my přesně víme, že k nim se obracet je zbytečné. Maximum, co můžeme, je zlobný takový,  velmi tvrdý protest, ale s absolutizací svrchované moci (nejvyšší vlády).
Z tohoto důvodu se u nejvyšší moci (vlády), pokud nemyslí, nejprve vytváří dojem, že je vše v pořádku. Národ přece mlčí! A pak nečekaně dostává velmi ostrou, v podobě masových demonstrací, odplatu. Pokud je moc(vláda) chytrá, pak chápe, že se něco  musí radikálně změnit, jinak to bude dost špatné. Pokud je hloupá — tak se s tím pokouší bojovat, v důsledku čeho může vzniknout vlna, kterou zastavit je nemožné.

 

Pozn. překl.: V textu je zachován spíše ruský slovosled, který nicméně možná v lecčems vypovídá i o ruském myšlení.

Z hlediska překladu jsou problematická slova národ, a vlasť a vlasti. Národ může být překládan také jako lid, v tomto případě zachován národ. O něco problematičtější je překlad slov vlasť, vlasti, které by bylo z ruštiny možné přeložit spíše jako výkonnou moc (ne nezbytně legitimní) tzn. mjestnyje vlasti je možno přibližně přeložit jako místní úřady, místní vláda a pak svrchovaná, absolutní, centrální vlasť (vláda). Musíme však vzít do úvahy i ruské geografické reálie, kde nějaké místní vlasti (úřady) spravují, vykonávají moc na území větším než náš stát 😉

přeložil: poznámkovník

Rubriky: Od přátel | Štítky: , , , , | 55 komentářů

UČEBNICE NÁRODOHOSPODÁŘSKÉ POLITIKY – 8.

NAPSAL Dr. CYRIL HORÁČEK,
Ř. V. PROFESSOR POLITICKÉ EKONOMIE NA ČESKÉ UNIVERSITĚ V PRAZE.
V PRAZE.
nákladem spolku českých právníků „VŠEHRD“ 1912.

POLITIKA POPULAČNÍ.

SMĚRY POPULAČNÍ POLITIKY.

Jevy populační ponejvíce závisly jsou na podmínkách a skutečnostech povahy přirozené. Tím samým dosah politiky populační, to jest záměrné činnosti moci veřejné co do poměrů obyvatelstva, bude dosti súžen a obmezen.
Politika populační může se pohybovati především ve směrech všeobecných, jež mají za účel zmírniti poruchy, plynoucí z relativního a přechodného nedostatku neb přebytku obyvatelstva. Toho se dá částečně docíliti povznesením intelektuální jeho výše, zlepšením všeobecných poměrů zdravotních, podporou výroby, příznivou úpravou poměrů důchodových, zjednáváním příležitosti ku pracovní činnosti a ku dostatečnému odbytu.
Hlavním úkolem vlastní politiky populační bude ovšem ona činnost moci veřejné, jež by vykonávala vliv na pohyb obyvatelstva co do jeho přírůstku neb úbytku. Přírůstek neb úbytek obyvatelstva může býti opět výsledkem skutečností přirozených, to jest poměr mezi počtem narození a počtem úmrtí, aneb skutečností od lidské vůle, poměrů hospodářských a sociálních odvislých, zejména od místního pohybu obyvatelstva, odchodem obyvatelstva do ciziny a příchodem jeho z ciziny, čili od vystěhování a přistěhování. Dle toho tedy politika populační bude míti za předmět jednak přirozený pohyb obyvatelstva, jednak jeho stěhování.

  1. Politika populační co do přirozeného pohybu obyvatelstva.

Přirozený přírůstek neb úbytek obyvatelstva záleží na poměru mezi počtem narození a úmrtí. Větší počet narození bude míti za následek příbytek obyvatelstva, není-li vyvážen vyšší úmrtností aneb ovšem vystěhováním. V jednotlivých zemích připadalo na l000 obyvatel ročně živých narozených dětí

dle Conrada                   1901-1905           1906

Rakousko . .                       35,5                   35
Uhry ….                              37,4                   36
Německo . .                        34,3                   33,1
Bulharsko                          40,5                   44,3
Srbsko . . .                         37,2                    39,7
Itálie ….                             32,5                   31,5
Švýcary . . .                       27,8                   27,4
Francie . . .                         21                     20,5
Anglie a Wales                  28,1                  27
Skotsko . . .                        28,7                  27,9
Irsko ….                              23,1                  33,6
Belgie . . .                          28                      25,7
Nizozemsko                      31,6                    34
Dánsko . . .                        29,2                   28,7
Norsko . . .                        28,4                   26,3
Švédsko . .                         26,1                   25,7
Finsko . . .                         31,5                    31,4
Rusko . . .                          48,5                   —
Japonsko . .                        31,5                 28,8
Nejvyšší číslici narození vykazuje tedy Rusko, pak Srbsko a Bulharsko, nejnižší Francie.

Na 1000 provdaných žen ve věku 15—50 let připadá ročně živých porodů;
Německo                 270
Skotsko                   269
Belgie                     265
Itálie                       251
Anglie a Wales . . . 250
Rakousko                250
Švédsko                  240
Irsko                       240
Švýcary                  236
Francie                   163
Význačná tu jest opět nízká číslice Francie.

Akoliv počet narození není jen od počtu uzavřených sňatků odvislý, ježto dlužno přihlížeti i k narozením nemanželského původu (procento nemanželských porod kolísá v evropských zemích od 14,27 v Rakousku do 11,2 v Srbsku), přece číslice sňatků na počet porodů nezůstává zajisté bez vlivu.

Jednotlivé země vykazují dle Conrada na 1000 obyvatel ročně osob ve sňatek vstupujících (muž i žen):
1901-5               1906
Rakousko                   16,0                   15,8
Uhry . .                       17,4                   17,4
Německo                    16,1                   16,4
Bulharsko                   19,9                   18,6
Srbsko                        19,9                   20,6
Rumunsko                  16,2                   20,5
Itálie                           14,9                   15,9
Švýcary                      18,0                   15,0
Francie                       15,3                   15,6
Anglie a Wales . .      15,6                   15,6
Skotsko                      13,9                   14,0
Irsko                           11,4                   10,2
Belgie                         16,2                   16,2
Nizozemsko …           15,1                    15,0
Dánsko                       14,3                   25,0
Norsko                       12,3                   11,6
Švédsko                     11,8                   12,2
Finsko                        13,6                  13,6
Rusko                         17,2                   —
Japonsko                      —                    14,6
Relativně největší počet sňatků uzavírá se v Srbsku a Rumunsku, nejmenší v Irsku a v zemích skandinávských. Ovšem počet tento v různých letech velmi kolísá, záviseje na měnivých hospodáčských, sociálních i politických poměrech (ku př. konjunktuře průmyslové, cenách potravin, úrodných letech atd.).

Stejně důležitá jako číslice narození jest pro přírůstek neb úbytek obyvatelstva číslice úmrtí. Vyšší úmrtnost může částečně vyvážiti větší plodnost obyvatelstva a skutečně vykazují země s větším počtem porodů často také vyšší číslice úmrtnosti.

Na 1000 obyvatel připadalo ročně úmrtí (nečítajíc v to děti mrtvě zrozené):
Dle Conrada
1871-1875            1901-1905   1906    1907
Rakousko                    32,7                      24,1            22,6     —
Uhry                            45,4                      26,1           24,8     25,2
Německo                   28,2                     21,0            18,1      180
Bulharsko                  —                        23,0             22,4       —
Srbsko                      33,0                      22,4             —         22,6
Rumunsko                —                         24,8             —         26,7
Itálie                         30,3                      22               21,9       20,7
Švýcary                    23,9                     17,7            17,0        16,8
Francie                     24,9                     19,6             19,9        20,2
Anglie a Wales          20                      16,1             15,4        15,0
Skotsko                    22,7                     16,8             16,0        l6,2
Irsko                         17,7                     17,5            17,0        17,7
Belgie                       23,9                     171             1615       16,4
Nizozemsko             25,6                     16,1             14,8        14,6
Dánsko                    19,5                      14,8             13,6       14,2
Norsko                     17,5                     14,9              13,6       14,0
Švédsko                    18,3                     15,5             14,4       14,6
Finsko                      21,7                     19,2             17,5         —
Rusko                      36,5                       31,5             —           —
Japonsko                  18,0                     20,8            19,7          —
Nejnepříznivější číslice úmrtnosti jsou v zemích východoevropských, v první řadě v Rusku, nejpříznivější v zemích skandinávských. Také lze pozorovati, že číslice úmrtnosti v přítomné době naproti dřívější době celkem klesá. To se vysvětluje zlepšením všeobecných poměrů zdravotních, účinnou obranou proti zhoubným epidemiím atd.

Největší vliv na číslici úmrtnosti má ovšem úmrtnost ve věku dětském, která, jak známo, jest nejvyšší.
Dle Conrada zemřelo v letech 1884 až 1893 ze 100 narozených dětí do prvého roku.
Rakousko         24,91
Prusko              20,79
Bavorsko           27,90
Sasko                28,28
Würtembersko  26,14
Itálie                 19,04
Francie             16,71
Švýcary            16,37
Belgie               16,29
Nizozemsko     17,5
Anglie a Wales 14,64
Skotsko            12,23
Irsko                   9,63
Švédsko            10,71
Norsko               9,51
Dánsko             13,42
Finsko              14,91
Rusko               26,79
Rumunsko        18,93
Srbsko              16,06
Nejnepříznivější poměry jsou v Rusku, Německu a Rakousku, nejpříznivjší v Norsku a Irsku.

Počet dětí mrtvě narozených kolísá mezi 2 až 47%, nejvyšší jest ve Francii, Belgii a Nizozemsku, nejnižší ve Skandinávii. U dětí nemanželských stoupá číslice mrtvých porodů až do 8%, což jest vysvětlitelno neutěšenými okolnostmi majetkovými, nedostatečnou péčí atd. U mrtvě narozených převládá pohlaví mužské.

V zemích rakouských činil přebytek narození nad úmrtími v letech 1901 až 1910
Čechy                                    615.000
Morava                                  276.000
Slezsko                                    92.000
Dol. Rakousy                          71.000
Hor. Rakousy                         59,000
Solnohradsko                         17,000
Štýrsko                                 102.000
Korutany                                30.000
Krajina                                    52,000
Přímoří                                  100.000
Tyroly a Vorarlberk                86.000
Halič                                   1,191.000
Bukovina                               103.000
Dalmácie                                 84.000
Celkem                               3,078.000

Na všechny tyto přirozené skutečnosti, zejména ale na výši číslic narození a úmrtí, od nichž závisí příbytek neb úbytek obyvatelstva, může moc veřejná prostřednictvím politiky populační vykonávati jen vliv velmi skrovný. Nebo jest zřejmo, že opatření, mající za účel regulování počtu narození a úmrtí, mohou býti jen nepřímého rázu.

Vliv tento vykonáván pak býti může v různých směrech dle toho, jaké zásadní stanovisko k rozmnožování obyvatelstva politika populační zaujímá, zdali příznivé či nepříznivé, a je-li tendencí její tedy rychlému vzrůstu obyvatelstva čeliti, aneb jej podporovati.

První směr jenž byl výsledkem obavy před přelidněním, vyskytuje se jen ojediněle v některých zemích a časových obdobích.
Co do přirozeného přírůstku obyvatelstva způsoby, jakými mělo bránno býti rychlému množení obyvatelstva, druhdy byly rázu velmi surového a krutého. Dnes nepochopitelný a v kulturních státech trestně stíhány jsou všeliké pokusy, které by měly za účel maření životů lidských ještě před narozením aneb dokonce odkládání dětí již narozených. Ve věku starém takové násilné prostedky, jimiž příbytek obyvatelstva měl býti zdržován, nebyly řídkými,vždyť i staří filosofové Platon a Aristoteles proti vysazování dětí neduživých ničeho nenamítali. Ba i dnes ještě u národů barbarských prostředky takové jsou trpěny neb dokonce přikázány. Ale ani u národů kulturních, zejména pak takových, které vrchol svého vývoje překročily, nejsou tendence směřující k obmezení přirozeného přírůstku obyvatelstva neznámy. Jeví se snad ne tak brutálními, ale ethicky ne méně zavržitelnými způsoby různých prostředků preventivních, kterými oplození a v manželství a mimo manželství má býti znemožněno (novomalthusianism).
Vniknou-li tendence takové do širokých vrstev obyvatelstva a stanou-li se národním obyčejem, mohou pro dotyčnou zemi a národ státi se velmi nebezpečnými (Francie).

Jinak však dnešní politika populační bere se co do přirozeného přibývání obyvatelstva směrem spíše opačným, spatřujíc v přibývání obyvatelstva zjev příznivý po stránce hospodářské i politické. Zejména jeví se samozřejmá snaha, aby úmrtnost obyvatelstva byla účelnými zdravotními opatřeními snížena a věk lidský prodloužen. Ve státech kulturních pokroky vědy lékařské a humánními institucemi docíleno bylo ve směru tom potěšitelných výsledků. Ničivé účinky zkázonosných epidemií, jaké se vyskytovaly ve věku středním a dnes ještě ve státech orientálních, nejsou u nás myslitelný, třeba ovšem značné soustřeďování obyvatelstva a některé druhy výroby průmyslové různými škodlivými vlivy zdraví lidské značně ohrožují (tuberkulosa).

Dle Westergarda zemřelo z obyvatel Ženevy do prvého roku:
v XVI. stol. v XVII. stol. v XVIII. stol. v XIX. stol.
26          24              20                   12

Naproti tomu v letech 1345—1350 zemřelo v Evropě černou smrtí 25 mil. lidí, v Londýně 1593 24%, 1625 31%. 1636 13% a 1665 45% všeho obyvatelstva.

Také co do počtu narození, třeba tu byl přímý vliv moci veřejné nemožný, přece již od nejstarších dob lze setkávati se se zákonodárnými opatřeními, jimiž přirozené rozmnožování obyvatelstva mělo býti podporováno.
Důležité jest ve příčině té především stanovisko, jaké zákonodárství zaujímá ku uzavírání svazků manželských, ježto, jak statistika ukazuje, počet uzavených manželství stojí v přímém poměru ku počtu porodů.
Stanovisko to může býti opět příznivé i nepříznivé. Nepříznivé jest zejména tehdy, vyžaduje-li se k platnému manželství zvláštního úředního povolení, jež vázáno jest na určité podmínky zdravotní, policejní, hospodářské atd. Tak na př. průkaz o dědičně nezatíženosti, trestní bezúhonnosti, dostatečném majetku, způsobilosti ku výdělku, nepožíváni chudinské podpory a j. v.

Ve středním věku již cechovní zřízení stěžovalo uzavírání manželství, ježto tovaryšům před dosažením samostatného mistrovství nebylo až na některé výjimky dovoleno vstupovati v manželství. Také poddaní potřebovali k účelu tomu zpravidla svolení vrchností. V zemích protestantských zdá se, že i břímě chudinské na stát a obce uvalené přispělo značnou měrou k utužení konsensu manželského. V jednotlivých státech pak zákonná obmezení ve směru tom šla hodně daleko. V zemích rakouských souviselo udělování povolení k uzavírání sňatků s vývojem poměrů poddanských a bylo ve století 18. skoro všeobecné. Formálně zrušeno bylo teprve r. 1868 mimo Tyroly a Vorarlberk. V Bavorsku zemský a policejní řád z r. 1616 nedovoloval manželství čeledi, nádenníků a nemajetných vůbec. Osoby bez dovolení oddané byly vypovězeny a duchovní trestán. Z téhož důvodu bylo i zakazováno domy pro dělníky stavěti. (!) Podobně ve Würtembersku.
Zde bylo r. 1735 dovoleno mužům ženiti se teprve po 25 roce. Úřední svolení k ženění vyžadována byla dříve též v Badensku, Hessensku a některých státech saských. Za to v Prusku a království saském obmezení takových nebylo. R. 1868 byla v celé německé říši mimo Bavorsko všechna obmezení manželství zrušena.
Průkazy a povolení, které uzavírání sňatků stěžují, pokládají se dnes za zastaralé, jsouce v odporu s požadavky volnosti sebeurčení a i tam, kde se dosud snad vyskytují (Bavory, Tyroly, Vorarlberk), mají ráz více méně formální. Výjimky se činí jen s hlediska nesplněné branné povinnosti, co do požadavku určitého věku a nejvýš ještě snad pro závady zdravotní. Ostatně zkušenost učí, že takové překážky často rozmnožování obyvatelstva nezabraňují, nýbrž že mají v zápětí účinky s hlediska mravního i sociálního velmi neblahé, totiž stoupání porodů nemanželských.

Daleko častější a účinnější byly způsoby, jakými politika populační snažila se podporovati plodnost manželskou. S opatřeními takovými setkáváme se již ve věku starém.
Význačnými jsou tu názory Platonovy, jenž ve svých spisech Politeia a Nomoi kladl důraz na takovou úpravu manželství, aby dána byla záruka pro co nejčetnější a nejzdatnější potomstvo. Snahy tyto projevovaly se i v praksi. Tak ve Spartě zákonem každý dospělý muž byl nucen k ženění (žaloba pro bezženství a pro pozdní ženění), jinak propadl jistým nevýhodám, zejména postrádal nároku na pocty, příslušející starému věku. Ano stanoven byl i určitý věk pro uzavírání manželství, jenž by podporoval co největší jich plodnost. Podobně v Krétě otcové 3 a 4 synů byli veřejně odměňováni. V Římě již za dob republiky zavedena zvláštní daň neženatých, aes uxorium. Caesar svým zákonem lex de agro Campano dividendo přidělil pozemky jen takovým občanům, kteří měli aspoň 3 děti. Zákony Augustovými: lex Julia de maritandis ordinibus z r. 4 a lex Papia Poppaea z r. 9, stanoveno, že každý muž do 25 let a žena do 20 let má míti určitý počet dětí a také ovdovělí a rozvedení mají do určité doby znova vstoupiti v manželství, jinak ti, kdož zůstali svobodní, byli obmezeni v právu dědickém a v právech veřejných. Naopak rodiče určitého počtu dětí (jus liberorum) požívali zvláštních výhod.

V pozdějších dobách vyvíjela zejména politika merkantilistická na tomto poli horlivou činnost. Svobodným byly nepřístupny některé veřejné úřady a výkon řemesel, právo odúmrtě co do jich pozůstalosti bylo rozšířeno tím způsobem, že dědictví jich připadlo státu, neměli-li rodičů neb sourozenců.
Také byli podrobováni zdanění. Dle španělského ediktu z r. 1623 byli sproštěni daní ti, kdo se oženili mezi 18 a 25 rokem, aneb měli aspoň šest dětí. Podobně francouzským ediktem Colbertovým z r. 1666 sproštěni byli daní na 4 až 5 let ti, kdo se oženili před 21. rokem aneb činili deset až dvanáct dětí, z nichž žádné nesmělo být mnichem neb jeptiškou. Byli-li šlechtici, dostávali státní pensi. Nemajetné nevěsty dostávaly věna. Smuteční doba po úmrtí jednoho manžela byla zkrácena. Ještě Napoleon r. 1806 každé šesté dítě dal vychovati nákladem státu. Též zvyk panovnického kmotrovství s hojným obdarováním při větším počtu děti má v tomto svůj původ. Rovněž zřizovány byly pokladny pro výbavu nevěst a podporu vdov.

Dnes užívání umělých takových prostředků za účelem přirozeného rozmnožování obyvatelstva nepokládá se nutným ani prospěšným.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 14 komentářů

Rodáci (10) – Vojtech Alexander – rádiológ svetového významu

História vedy vyzdvihuje prevažne objaviteľov. No bez odvážnych praktikov, ktorí začnú využívať nové objavy vo svojej bežnej práci, by objavy zvyčajne zapadli. Po príklad nemusíme ísť ďaleko, pred niekoľkými týždňami tu v pondelok bol článok o Prešovskom lekárovi Raymanovi, ktorý bol slovenským objaviteľom očkovania proti kiahňam, ale nikto vo vtedajšom Uhorsku jeho objav nepoužil, nešíril a preto prvenstvo v praktickom očkovaní patrí Angličanom.

Dnešný článok bude venovaný inému lekárovi – Vojtechovi Alexandrovi, rodákovi z Kežmarku (30. 5. 1857), ktorý sa iniciatívne a tvorivo chopil objavu Röntgenových lúčov a tvorivo im nachádzal uplatnenie v lekárskej praxi.

Vojtech Alexander bol výnimočný už ako študent. Lekársku fakultu ukončil 1881 v Budapešti a fakulta si ho niekoľko rokov ponechala na anatomickom ústave ako asistenta. Neskôr sa kvôli rodičom vrátil späť do rodného Kežmarku a vybudoval si vlastnú prax. O Röntgenovom objave sa dočítal v odbornej tlači už v roku 1895 a tento objav ho okamžite fascinoval. Ihneď sa vypravil na cestu do Würzburgu za Röntgenom, aby sa ho opýtal na podrobnosti o nových lúčoch.

Vojtech Alexander bol v Kežmarku aktívny odborne aj spoločensky. Zaslúžil sa o modernizáciu nemocnice, úpravu verejných priestorov výsadbou zelene, elektrifikáciu a kanalizáciu. Kvôli svojej činorodosti sa stal tajomníkom Spolku spišských lekárov a na tejto pôde propagoval Röntgenov objav s víziou, ako by sa dal využiť v lekárskej praxi. Neskôr sa mu podarí presvedčiť lekárov v spišskom spolku, aby spoločne obstarali jeden z prvých prístrojov a v roku 1897 v Kežmarku vzniklo prvé rádiodiagnostické pracovisko v Uhorsku.

Röntgenový prístroj Vojtecha Alexandra.

Snímka ruky vyhotovená Alexandrom.

V tomto začiatočnom období bola rádiodiagnostika plná pokusov a omylov. Alexander si sám snímky exponoval aj vyvolával a hľadal najlepšiu kombináciu parametrov na dosiahnutie optimálnych výsledkov. Vôbec prvá jeho snímka v Kežmarku bola snímka mušle. Učil sa na snímaní prírodnín, rastlín, živočíchov. Pravdepodobne on prvý na svete empiricky našiel také nastavenia parametrov expozície, aby harmonizoval kontrast snímok na optimálne vykreslenie snímaných štruktúr.

Neskôr pomocou novej technológie sledoval vývoj kostí a vypracoval prehľadový anatomický atlas z röntgenových snímok. S nadšením sledoval vývoj kostry v plode počas poslednej tehotnosti svojej manželky. V tom čase sa ešte vôbec nič nevedelo o negatívnych vedľajších účinkoch ionizujúceho žiarenia a tak podobne ako Mária a Irena Curiové priniesol vede aj veľkú osobnú obeť. Alexandrove piate dieťa – chlapec, sa narodilo mentálne postihnuté.

Svoje výsledky Vojtech Alexander čo najskôr publikoval. Medzi jeho odborné lekárske prvenstvá patrí výskum tuberkulózy, ktorá bola v tom čase rozšírenou a obávanou chorobou. Pomocou röntgenových obrazov Alexander dokázal už v raných štádiách choroby identifikovať tuberkulózne ložiská v pľúcach a tak podstatne skôr začať s liečbou a najmä karanténou chorých, aby zabránil šíreniu patogénov. Práve kvôli čo najvyššej kvalite obrazov jemných štruktúr pľúc vyvinul Alexander aj svoju vlastnú metodiku snímania a konštrukcie plastických obrazov.

Alexander si všimol, že röntgenové lúče s rôznou vlnovou dĺžkou kvôli rozdielom v prenikavosti vytvárajú rôzne výsledné obrazy. Vytváral teda kombinované snímky postupným ožiarením mäkším a potom tvrdším žiarením a z takýchto obrazov potom konštruoval plastické trojrozmerné obrazy. Nadšene propagoval objav, že röntgenová projekcia dokáže sprostredkovať aj informáciu o hrúbke štruktúry. Zrejme toto je aj jeho najväčší príspevok k rádiodiagnostickým metódam. Vo svojom čase ostal tento poznatok nedocenený, no prirodzeným vývojom dospel až k dnešným prístrojom CT.

Vojtech Alexander o svojich poznatkoch vydal viac ako stovku odborných prác, niekoľko monografií a učebníc, prednášal na odborných kongresoch po celej Európe. Tak sa z vidieckeho lekára z periférie prepracoval na uznávaného odborníka. Stal sa členom – korešpondentom Nemeckej röntgenologickej spoločnosti a v roku 1905 sa zúčastnil jej prvého kongresu v Berlíne, kde bol poverený funkciou predsedu. Za zásluhy o rozvoj rádiodiagnostiky je dnes jeho busta v rádiologickom panteóne v Mníchove.

V roku 1907 bol Alexander menovaný vedúcim novozaloženého röntgenologického laboratória na univerzitnej klinike v Budapešti a v roku 1909 tu habilitoval na docenta tohto odboru, v roku 1914 bol menovaný za profesora.

Roky expozície röntgenovému žiareniu bez primeraných ochranných prostriedkov si, ako pri všetkých priekopníkoch výskumu radiácie, vyžiadal svoju daň. Alexander je čoraz chorľavejší a slabší, 15. 1. 1916 náhle zomiera na zlyhanie srdca.

Na Vojtechovi Alexandrovi je pozoruhodné aj jeho prerastenie s rodným krajom. Jeho rodina a deti žili trvale v Kežmarku a Kežmarok na neho dodnes spomína ako na popredného občana. Stará budova Kežmarskej nemocnice, ktorá sa nachádza hneď pri historických budovách lýcea, nesie meno Vojtecha Alexandra. Jeho spoločenskú angažovanosť sme spomenuli už vyššie, no v zdrojoch som našiel, že prítomnosťou na schôdzach a manifestačných sprievodoch podporoval aj robotníkov miestnej textilky. Publikoval a prednášal hlavne nemecky a maďarsky, no slovenčina mu nebola cudzia. Našiel som v zdrojoch úryvok jednej z jeho básní:

Mocne sa držte v biede i šťastí,
Vy synovia Spiša – čarokrásnej vlasti –
Navždy.

 

 

Zdroje:

https://www.kniha.cz/vzdelani-pribuzni/

http://www.cardiology.sk/casopis/204/pdf/07_info_sks_10.pdf

http://www.kezmarok.com/?Historia_Kezmarku:Osobnosti_mesta_Kezmarok:Otto_Bruckner_-_rozvijatel_kezmarskeho_skolstva:MUDr._Vojtech_Alexander

https://www.vedatechnika.sk/SK/enoviny/PisaliDejinyVedy/Stranky/Prvy-rontgenolog-na-Slovensku%E2%80%93prof-Vojtech-ALEXANDER.aspx

http://www.quark.sk/vojtech-alexander/

http://kezmarok-sk.szm.com/osobnosti/alexander-vojtech/

 

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , | 6 komentářů

Figurky a samorosti

Když jsem si tak psala a vzpomínala na starý Most, vybavily se mi různé postavy a postavičky, které tam člověk potkával. A uvědomila jsem si, že snad každé staré město takové lidi má.

V Bechyni to byl „perpeťák“ – nevzpomínám si už, jak se jmenoval. Starší člověk, přesvědčený že není problém sestavit perpetuum mobile. A nejen že o tom byl přesvědčený sám, on o tom přesvědčoval kdekoho. Jak tak celé dny coural po ulicích, chytal kolemjdoucí a vysvětloval jim, jak je to s tím jeho vynálezem. My před ním prchali: v takových šestnácti, sedmnácti letech (byla jsem tam na průmyslovce) to byl svátek, když se podařilo uniknout bdělému oku internátních vychovatelek a jít na rande. A poslouchat na tom rande výklady o perpetuu, a že by nebyl problém ho postavit, jen kdyby dotyčný vynálezce měl kládu, dosahující ze Země na Měsíc, to opravdu nebylo naším snem…

V Kadani je pochopitelně taky sbírka různých opilců a podivínů. Z jejich nepříliš zajímavého průměru se vymyká Květuška. Paní, odhadem tak kolem čtyřicítky, v mírně ušmudlaných džínách a triku, nebo bundě. Netuším, kde bydlí a kdo se o ni stará, snad někoho má, nevím. Potuluje se po náměstí, nebo po pěší zóně a žebrá cigaretu, nebo pětikorunu. A taky si povídá: jednou jsem ji zahlídla u takového toho plakátovacího sloupu. Něco povídala a mohutně u toho gestikulovala. Myslela jsem, že jejího diskusního partnera zakrývá ten sloup. Jenže tam nikdo nebyl – nebo byl a viděla ho jenom Květuška? Horší je, že při svých potulkách chodí i do krámů: prohlíží si vystavené zboží, bere ho do rukou, občas něco ochutná – a prodavačky z ní mají strach. Když se totiž Květuška dopálí, je hodně agresivní a pere se. Když je nejhůř, tak na ni do toho krámu zavolají policajty. No a když jsou  ty výtržnosti moc časté, tak Květuška skončí na nějakou dobu v ústavu – a odtamtud ji pak zas pustí a Květuška se znovu lidí poptává, jestli nemají cigaretu, nebo pětikorunu…

Most, 1. náměstí. Centrum všeho mosteckého dění, s mariánským sloupem uprostřed – takhle nějak jsem ho znala. Do toho sloupu jsem jednou málem nabourala. Vpravo, na konci té řady budov, byla křižovatka a naše muzeum. Nalevo je vidět kousek budovy soudu. A před tím soudem byla zastávka autobusu, kterým jsem jezdila pro mladšího synka do jeslí. Jenže v Mostě nebylo vždycky takhle krásně – a tehdy byla mlha, pravá mostecká. Kdo ji jednou zažil, ví, o čem mluvím – to byly přímo supermlhy. Vylezla jsem před muzeum, zhruba odhadla směr, kterým by měl být soud se zastávkou, a vyrazila jsem. Oči jsem nepotřebovala, bylo jakžtakž vidět sotva na tři kroky. A najednou se mi ta mlha přede mnou zdála nějaká o odstín tmavší. Tak jsem přibrzdila, předpažila a opatrně pokračovala v cestě. A po pár krocích jsem nahmatala opracovaný kámen – byl to ten mariánský sloup! Já ho fakt vůbec neviděla!

Tomuhle se prý teď říká 1.náměstí. No, plocha to je, sloup je tam taky (ta budova za sloupem je divadlo), ale přiznám se, že mi to jako náměstí moc nepřipadá. Kdysi, když jsem v Mostě působila, tak to bylo ještě nedostavěné a ze všech stran toho prostranství byly vysoké plechové ohrady. A tak se tomu říkalo plechové náměstí,  neboli plecháč…

Perpeťák a Květuška, to jsou lidi, které řadím do kategorie figurek. A pak je další kategorie – těm říkám samorosti. Nejsou nijak duševně nemocní, nebo nedostateční –  jen žijou jinak, než většina společnosti. Přímo ukázkou tohohle typu byla mostecká Jiřinka. Příjmení pochopitelně taky měla, ale v Mostě byla známá jen jako Jiřinka anebo jako Dispečerka. Jiřinka totiž byla dáma od nejstaršího řemesla. Nevím, jestli ho ještě provozovala – bylo jí něco přes padesát, poměrně vysoká a značně široká. Zjevem obyčejná tetka, jakých člověk v životě potkal spoustu. Jenže Jiřinka měla cosi jako patronát nad mladšími příslušnicemi svého řemesla – nepásla, to ne, ale znala se s nimi a v jejich společnosti byla prostě doma. Žila si po svém – a o jejích různých úletech se v Mostě vyprávěly legendy: jak Jiřinka s partou nějakých svých hospodských kamarádů dorazila na trh, tam se jedné z trhovkyň dovolila, jestli si u ní může něco zvážit a když získala souhlas, zalovila pod blůzou a na váhu pleskla jedno své ňááádro opravdu úctyhodných rozměrů. Její parta přihlížela a souhlasně mručela, načež Jiřinka prohlásila „Vždyť jsem vám to říkala!“ a zase svůj poklad schovala a všichni odkráčeli. Oni se totiž vsadili, kolik to Jiřinino nadělení může vážit. Stánkařka, chudák, z toho mohla mít smrt.

Druhé náměstí a trhy – začínaly dost brzy, v šest ráno už tam byl plný provoz, kolem deváté už se pomalu končilo. Děkanský kostel je na téhle fotce ještě na původním míst, vpravo nahoře je barokní kostel Sv. Františka Serafínského. Tohle je jeho interiér –byla tam velice bohatá štuková výzdoba, která byla z velké části sejmuta a některé její prvky byly použity k výzdobě kostela sv. Jiří v Českých Zlatníkách. http://www.farnost-most.cz/clanek/ceske-zlatniky-kostel-sv-jiri/

Do minoritského kostela nás jednou památkáři zavolali, že otevřeli kryptu pod kostelem a ať se jdeme podívat, jestli něco z toho chceme do muzea. Vedl nás tam jeden z památkářů, a protože se jim nepodařilo až do té krypty dotáhnout elektrické osvětlení, tak nám svítil na cestu improvizovanou pochodní – byla tam poměrně dlouhá vstupní chodba, zaklenutá cihlami a na konci byla vlastní pohřební místnost. No, bylo to velmi romantické – ale pro muzeum jsme tam nic nenašli: byla tam jen hromada polorozpadlých rakví a ostatků řeholníků…

A ještě jednou nás volali k otvírání krypty. Ta byla tady, v kostele sv. Václava. Ten byl pohřebním místem křižovníků s červenou hvězdou. Jejich komenda je schovaná za tím rozkvetlým kaštanem. Byli jsme hodně zvědaví, protože tohle bylo jedno z několika ohnisek, ze kterých později vzniknul Most. Jenže kostel a zřejmě i krypta byly někdy v 18.století zgruntu přestavěné, tak tam taky nic starého nebylo. 

Ale zpátky k mostecké Jiřince: Policajti s láskou vzpomínali, jak k nim na oddělení jednou dorazila Jiřinka a přivlekla s sebou jakéhosi mužíčka-sušinku. Vpadla s ním do kanceláře k náčelníkovi a místo pozdravu vychrlila „Pane náčelníku, jakej je to paragraf, když mě znásilnil a ještě mi ukradl mysliveckej klobouk?“ Jaký paragraf to byl, to nevím – ale tenhle dotaz se stal legendou.

Kolega archivář (taky samorost, ale o to teď nejde) v mosteckém archivu nějakou dobu bydlel a stravoval se po hospodách. Tedy spíš po putykách, jemu by snad v normální hospodě nechutnalo. A jednou mi líčil, jak v jeho oblíbené hospodě Jiřinka uspořádala pro své kolegyně rozlučkový mejdan, protože druhý den měla nastoupit do kriminálu. Jenže všechno bylo jinak: druhý den byl Honza zas v té hospodě na večeři a na nějaké to pivo. U vedlejšího stolu seděly Jiřininy kamarádky a dojatě vzpomínaly, jak se jejich Dispečerka asi má v kriminále. Jenže „klika cvakla, dveře letí“ – a ve dveřích nestojí Polednice, ale Jiřinka!   A rozhořčeně si na celou hospodu stěžovala, že do té věznice dorazila – ale oni ji nevzali, že prý mají plno! Jiřinka tohle odmítnutí brala opravdu velmi osobně a celou tu rozhořčenou tirádu zakončila: „A já si ještě na tu cestu vzala taxík!“

Takových historek o Jiřince kolovala spousta. Některé možná byly vymyšlené, některé přibarvené – ale většinu jsem slyšela od přímých svědků. A jak jsem znala starý Most, tak si myslím, že moc přehnané tyhle příběhy nebyly. Jiřinka měla ale i jinou tvář, než tuhle výtržnickou. Bylo o ní známo, že má ráda poezii. Pravda, někdy svůj literární vkus uplatňovala poněkud neobvykle – aneb další z policejních historek: při nějaké výtržnosti v hospodě sebrali policajti mimo jiné i houf lehkých děvčat. I s Jiřinkou.  A na noc je šoupli do cely, že je vyslechnou až ráno. Holčiny probíraly záležitosti své profese a podobná témata, ale na to Jiřinka neměla náladu. Seřvala je na tři doby, ať jsou zticha – a až do rána jim recitovala verše, především Wolkera a Seiferta.

Jednou se stavila u nás v muzeu, a že má nějaké starožitné židle a stůl – a jestli bychom o to neměli zájem. Tak se tam kolegyně šla podívat – Jiřina už tehdy bydlela v novém Mostě. Židle prý nebyly špatné (ale nedostali jsme na ten nákup od ONV peníze) – ale největší dojem na kolegyni udělal Jiřinčin byt. Prý tak úžasně uklizený a upravený byt se hned tak nevidí.

A když jsem si tak na tyhle lidičky vzpomínala, tak jsem si uvědomila, že se dají potkat jen ve starém městě. V těch nových se jim nějak nedaří. Jsou tam, určitě – ale nějak je není vidět. Asi je to něco jako u pampelišek, které se neotevřou, když je pod mrakem a stanou se naprosto neviditelnými. Lidským figurkám a samorostům na sídlištích asi taky nějaký druh sluníčka chybí.

A když už jsem v tom vzpomínání na tyhle dny zániku starého Mostu, tak ještě jednu fotku: Nádražní ulice. Ten malý krámek „Občerstvení“ byl snad poslední obchod, který ve starém Mostě fungoval – už i hospody tam skončily. A v tomhle krámku dělali grilovaná kuřata a těmi jsme se tehdy živili. Ne z mlsnosti, ale z nutnosti. Nic jiného nebylo. Z muzea byl odvezený už i nábytek a tak jsme seděli na zemi, okusovali kosti jak neandrtálci, jen místo ohniště byla uprostřed toho našeho houfku lahev rumu. Nějak jsme se zahřát museli…

A pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. A starého Mostu taky…

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 15 komentářů

Další hudební hádanka

Johny Lee s písničkou Red Sails In the Sunset nás vrátí o mnoho let zpátky https://www.youtube.com/watch?v=GNriIZEKZrU

A ještě Johny Lee, tentokrát s Ramblin‘ Rose https://www.youtube.com/watch?v=X1boTUW6WcY

Trošku hlubšího pátrání bude asi potřeba k najití českého provedení písně Harolda  Morrisona Rabbit In a Log https://www.youtube.com/watch?v=m22yAG-3Kf4

Zato u Rogera Millera a jeho I’ve Been a Long Time Leavin‘ žádné pochybnosti neočekávám https://www.youtube.com/watch?v=20OOvcIDL_U

A ještě jednou Roger Miller  a s písní This Town https://www.youtube.com/watch?v=gK9JmS4oLtk

Rubriky: Sobotní hudební pohlazení | Štítky: , , , | 3 komentáře

Co lze vyčíst z čísla popisného

Používání čísla popisného bylo uzákoněno Marií Teresií v únoru 1770.  A lze z něj vyčíst některé zajímavosti. Tím myslím na vesnici, protože ve městech probíhala občasná přečíslování, většinou v souvislosti s dělením na různé části či obvody. Vesnic se tyto změny nedotkly a tak číslování vypovídá o původní podobě obce v době před rokem 1770.

Od toho roku proběhlo totiž povinné popisování všech nemovitostí na území monarchie. Probíhal to tak, že nejbližší vojenský útvar vyrazil do příslušné obce a podle daného určení začal domy popisovat čísly. Pokud se v obci nacházela fara, začínalo se číslování farou, která dostala jedničku. Pokud nebyla fara, ale byl zde šlechtický dům (zámeček, velkostatek), pak obdržel jedničku on. A když nebylo ani jedno ani druhé, začínalo číslování v místě, kde vojsko vstoupilo do vsi. Po jedné straně komunikace tam, po druhé zpátky.  Většinou tak, že první byl opravdu ten dům, který byl hned na kraji obce. Tím také bylo určeno, jestli se bude číslovat ve směru hodinových ručiček či v protisměru, tedy začne-li se na straně vlevo od cesty nebo vpravo. A tak podle posloupnosti čísel v dané obci se dá předpokládat, jak jsou které usedlosti staré a také jak vysoko v hierarchii obce jejich majitelé stáli. V centru obce většinou sídlili nejbohatší sedláci, na krajích pak chalupníci.

Další domy pak dostávaly čísla podle toho  jak byly postupně vystavěny. Takže hledat na vsi podle čísel bývá velice obtížné.

Uvedu příklad. Obec měla roku 1770 pětatřicet obytných domů, žádnou faru ani zámeček. Takže vojsko začalo číslovat od prvního domu u cesty až došlo na konec. Včetně různých odbočení do strany od hlavní cesty vzdálenější.Na konci se nachází chalupa, která dostala číslo 20. Po druhé straně se stejným způsobem došlo zpět až k číslu 35. Pokud žádná z takto popsaných nemovitostí nebyla dodnes zbourána, její číslo stále platí. Tento ucelený kruh většinou ani neumožnil novou výstavbu v „centru“ a tak další výstavba se dála na okrajích. A jak domy rostly, tak dostávaly další čísla. Vedle domu 21 klidně dneska stojí dům 46, vedle domu 1 zase 47.

Jenže došlo-li k odstranění stavby z centra, její číslo dostal první nový dům, který byl vystavěn. Takže z řady vypadlo třeba číslo 12. A toto číslo dostal nový dům kdesi na některém okraji. A mohl jej dostat i přesto, že jiné domy měly čísla podstatně vyšší.

Pokud by se stalo, že odstraněný dům neležel přímo v řadě u cesty, ale byl od ní z jakéhokoliv důvodu odsunut, působí velice podivně, že po 11 je hned 13. Zejména, když k přesunu čísla došlo v dobách mimo paměť  místních a dům, který má dnes tu 12ku, vypadá stejně staře jako ty ostatní. Je to však dokladem toho, jak se obec vlastně vyvíjela.

Podobná situace může nastat, když vypadne dům v řadě. Do okamžiku, kdy na jeho místě je prázdná parcela, je chybějící číslo v podstatě logické. Ale jakmile se objeví nová stavba, dostane přiděleno další volné číslo a pak nastane opět menší chaos pro návštěvníka. Místo 12ky je tu najednou třeba 66.

Takže podle číslovaní lze usuzovat na starobylost té které usedlosti a často i na její hierarchické osídlení.

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , | 8 komentářů

Business, as usual

Je současnou módou tepat Agrofert za pěstování řepky. Ale jen Agrofert. Dokonce s takovou zuřivostí, že tabule s nápisem

„Smrdí vám, řepka?
Andrejovi voni

se objevuje v místech, kde je sice žluto kam oko ani nedohlédne, ale Agrofertu tam nepatří ani píď půdy. Jinou „oblíbenou plodinou se stává kukuřice. Nevím, jak Agrofert, ale kolem mého sídla se objevuje také v množství větším než malém. A dalším oblíbencem se stává mák. Doufejme jen, že ne na výrobu opia. A opět jej pěstují zemědělci na Agrofertu nezávislí. Dělají to patrně proto, že tyto plodiny jsou momentálně nejlépe vykupované a tedy přinášejí do kasy nejvíce financí. Prostě Business, as usual.

Osobně se mi víc líbí pole zbarvená do žluta řepkou než začernalá solárními panely. To je opravdu slepá vývojová cesta ekologické výroby elektřiny. Solární panely byly původně zamýšleny jako úspora pro veřejné budovy, školy a podobná zařízení. S tím, že se budou zabudovávat do obvodových zdí či na ploché střechy. Ne však na pole, louky a jiné volné plochy. Jenže dokud to nese, tak se pole černají. Prostě Business, as usual.

Až se zjistí, že je pěstování jiné plodiny výhodnější, všichni zemědělci se obrátí jejím směrem. Samozřejmě včetně Agrofertu. Protože to je kšeft, jako obvykle.

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , , , , | 23 komentářů

Je čas stáhnout povlaky…?

   aneb:  Jak odpoví Rusko na provokace USA …?

 Bez větší pozornosti našich masmédií prošla zmínka o velmi nedávném Putinově setkání v Kremlu s veteránem mezinárodní politiky Henry Kissingerem, který se účastní každoročního „Primakovova čtení“ – fóra k mezinárodním otázkám. Na programu schůzky nejspíš byla i otázka ohlášeného amerického útoku na Sýrii.

Proto Vám předkládám překlad podstatné části videa, na němž se Jevgenij Satanovskij a Sergej Kornějevskij v pravidelném televizním pořadu „Od dvou do pěti“ včera v rubrice „Hodina militaristy“ zeptali jednoho ze svých častých hostí, vojenského experta Michaila Chodarjonka, jak vidí další vývoj po americkém ohlášení leteckého a raketového útoku na Sýrii, k němuž jako záminka má posloužit budoucí syrské použití chemických zbraní…

 Co říkáte oficiálnímu ohlášení amerického útoku na Sýrii?

 I přes následná prohlášení, že protože se chemický útok neuskutečnil, tak se bombardování odkládá, stanice CNN už specifikovala síly, které budou k bombardování Sýrie použity – a ty jsou nemalé. Nicméně americký útok má smysl očekávat, protože oni si vždycky nějakou tu záminku najdou. Oni se jistou dobu Sýrií a Irákem, v souvislosti s vlastními vnitropolitickými problémy, nezabývali (prezidentské volby, nová jmenování). Teď se zřejmě rozhodli k návratu na toto válečné jeviště v plném lesku a síle.

Jaký cíl Američané sledují?

 Základní cíl vidím ve snaze vytlačit Rusko z tohoto regionu s  co největšími vojenskými a ekonomickými ztrátami pro něj. Přičemž se jedná o ztráty, které budou mít pro Rusko následky ještě po několik dalších desetiletí. Pokud jde o situaci v Sýrii, pak je samozřejmě možné vzpomenout Kurdy, přičemž Kurdy různých zaměření, je možné hovořit o tom, že je tam třeba přitáhnout arménský prapor, nebo někde v Kirkúku provrtat věžičku, nebo ještě o něčem… Ale to vše nejsou problémy operativně-strategické, nebo strategické úrovně. Základní rozpor leží mezi hlavními hráči – Ruskem na jedné a USA a jejich spojenci na druhé straně. Jakmile se toto vyřeší, všechno se urovná podle dohod, nebo i bez nich.

O nic jiného tam nejde?

 Jistěže ne. Vše ostatní je podružné. Nám se někdy stává, že to podružné zaplavuje podstatu. Jakože například začnu ze sebe sypat všelijaké názvy a jména malých „knížátek“, těžko vyslovitelných obydlených osad – v tom není podstata, přátelé! Absolutně ne!

V čem je podstata? Podle všech rozvědných znamení, se USA rozhodly zasáhnout do tohoto konfliktu naplno, a o tom, že sáhnout k rozsáhlému raketovému útoku, velké pochybnosti nejsou. Za druhé: – od konfliktu ke konfliktu, od úderu k úderu se USA nikdy neopakují, vždy užívají nové způsoby vedení boje a použití sil a prostředků, takže malovat scénář budoucího jejich postupu lze jen těžko. Bezpochyby mají něco připraveno. V každém případě je hlavním úkolem vyřazení Bašára Asada a jeho okolí ze hry, dosadit k moci sobě loajální vládu, a nastolit otázku další přítomnosti ruského vojenského seskupení a našich dvou základen Tartús a Chmejním.

Jak můžeme odpovědět my?

 Na minulém diskusním večeru u Vladimíra Solovjeva se přítomní experti jaksi vyhnuli odpovědi a docela nedávno jeden z vysokých odpovědných činitelů prohlásil, že „…naše odpověď bude zrcadlová a adekvátní…“. Ve skutečnosti jsou ale možnosti našeho vojenského uskupení v Sýrii do značné míry omezené: – několik desítek letadel a jen několik z nich stíhaček, dvě protiletecké a protiraketové divize – ne zcela kompletní, několik tisíc vojáků – většinou poradenský aparát a specialisté. S takovým rozsahem sil a prostředků se zúčastnit regionální války nepřichází v úvahu. Navíc s tak silným protivníkem, jakým USA jsou. Pokud přece jen USA na syrské objekty nejvyšší úrovně státní moci a nejdůležitější armádní objekty zaútočí, tak jak máme odpovědět?

Některé horké hlavy radí, abychom sestřelovali jejich letadla a drony, nebo rakety s plochou dráhou letu… Především křídlaté rakety tam jednotlivě létat nebudou a dokonce zasažení bezpilotního letadla může vést k ozbrojenému konfliktu. Ať tak, či onak, je to majetek USA.

Vyvstává otázka, do jaké míry potřebujeme válku s USA? Nejspíš ani mi, ani oni takový konflikt nepotřebují. Na druhé straně naše existující síly tak jsou poměrně omezené. Jak ale veřejnosti vysvětlit, jak se hypoteticky do toho můžeme zamíchat, pod jakým heslem? „Všichni společně zemřeme za Aleppo!“ anebo „Za vlast, za Asada do útoku, vpřed!“…? To nesedí. Ale teď to hlavní: – pokud nás Američané pár hodin dopředu upozorní a mohutně zaútočí na syrské cíle, a v takém úderu mohou použít ne 70 ani 100 Tomahawků, ale několik set – do tisíce! Takové možnosti mají. Jen na jediném křižníku mají 122 univerzálních raket. A mají řadu dalších možností – letectvo hladinová plavidla, ponorky… ale i z kontinentu i z Velké Británie, zapojit všechny základny, které v regionu mají – to vše v řádu dní. My máme omezené možnosti v pomocné flotile, v dopravním letectvu. Otevřeně řečeno – abychom odrazili takový masivní úder, museli bychom v Sýrii aktivovat nejméně polovinu našich ozbrojených sil, včetně stíhacího a frontového letectva a protileteckých systémů. A kromě toho také pro to zformulovat politický cíl …

Co tedy můžeme konkrétně dělat?

 Můžeme být postaveni do také situace. Především je to velmi silná rána naší prestiži. To by byla taková geopolitická ostuda, která by se projevila ve vztahu nejrůznějších partnerů k nám po dlouhá další léta – 40, 50, 70 let – pokud by nás takto profackovali.

My prostě nemůžeme dopustit, aby Američané beztrestně do nuly vybombardovali našeho spojence. Takovou ránu reputaci si ani představit nedovedu. Takže, co dělat, jaká odpověď má být „zrcadlová a adekvátní“?

Tady jsou k posouzení dvě situace – použijeme-li jen konvenční zbraně, kde ovšem svými možnostmi silně zaostáváme. A vést řeči o jaderné válce – která může vést k naprosto nepředvídatelným následkům? Na druhé straně ale je třeba demonstrovat svoje odhodlání ke všem možným krokům. Protože jiný způsob jejich zastavení není. Nejde ani tak o našeho spojence – Sýrii, ale o reputaci naší země, o náš geopolitický význam, o roli hráče v mezinárodních věcech. Přestože se naše vedení vyhýbá konfrontační odpovědi, tak jistou míru rozhodnosti je nutné předvést.

Proč bychom ale měli vykládat trumfy na stůl, když protivník neučinil první krok?

Správná úvaha. A předpokládám, že naše vedení má několik variant řešení, a nejen v Sýrii. Zahrajeme-li si hru „Kdybych já byl ředitelem“, pak já to vidím takto: – určitě bych dal zřetelně znát, že jsem připraven použít jakékoli prostředky – tedy „odhalit naše meče a šavle“. Jasně jim říci: „pánové v Pentagonu, pokud se vydáte cestou takových extrémních kroků, směřujících k neobyčejnému úderu naší reputaci – pak vězte, že nebudeme znát žádné hranice, a události mohou nabrat pro vás zcela nečekaný směr…“. Nikoli, že bychom hned sahali po červeném knoflíku, ale aspoň „strhnout povlaky“ bude nutné.  K takové reakci je nutné sáhnout, protože negativní důsledky nečinnosti by byly pro nás katastrofální. Sýrie by se totiž mohla stát onou příslovečnou slámkou, lámající velbloudova záda…

Představte si takový katastrofický vývoj situace, kdy USA v důsledku nějakých leteckých útoků, nebo spiknutí, i koneckonců Irák ukazuje, jak lehce lze koupit vojensko-politickou elitu země. To se zvlášť týká Východu. A pokud budou učiněny nabídky, které nemohou odmítnout, jak se stalo např. v naší historii s povstáním Jemeljana Pugačova, kterého nezajala vyslaná ruská vojska, ale zradili ho jeho souputníci, – tak to často probíhá právě na Východě, kdy vůdce nejčastěji zrazují jeho nejbližší spolupracovníci.

I na takové varianty musíme být připraveni.

Mám takový pocit, že vše, co dnes dělá Kongres USA – ať už kolem Sýrie nebo sankcí – dělá hlavně, aby poškodil Trumpa …

 dyby oni měli aspoň nějakou pozitivní zkušenost za posledních 15 let s rozřešením těchto konfliktů… Ale: Nastolili mír v Afghánistánu? – Ne. Zlepšili situaci v Iráku oproti době Saddáma? – Ani náhodou. A neplatí ani představa, že to vše dělali kvůli zisku Ameriky z obsazení těchto oblastí. Především rozkradli vlastní peníze amerických daňových poplatníků. Podobně scestná je představa, že se v Sýrii vše vyjasní po říjnovém sjezdu čínských komunistů…  To dřív přistanou v Mezopotámii mimozemšťané a ten konflikt urovnají.

 

Přeložil:             170630

 

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 55 komentářů