Rodáci (15) – Vladimír Ján Žuffa

(Na úvod bych rád upozornil na stránku Disputace, která je určena pro různá OT)

Vo štvrtok som neplánovane zabŕdol do ekonomiky aktualitou o daňových rajoch, tak v pondelok to čiastočne odľahčím pripomenutím ďalšieho významného rodáka zo známej liptovskej rodiny garbiarov Žuffovcov.

Narodil sa 1. 6. 1893 v Liptovskom Mikuláši a zomrel 1. 12. 1974 tiež v Liptovskom Mikuláši. Ak ste získali prvý dojem, že chlap strávil celý život na rodnej hrude, tak nič nie je ďalej od pravdy. Vladimír Žuffa bol hlavne (a okrem mnohého iného) lekárnikom a za svojich osemdesiat rokov stihol prežiť tých životov niekoľko. Gymnázium vyštudoval v Kežmarku a farmaceutické vzdelanie získal v Budapešti. Hneď po vypuknutí Veľkej vojny musel narukovať a na fronte bol zranený. Neskôr pôsobil vo vojenských farmaceutických skladoch.

Žuffovci boli odjakživa stúpencami myšlienky slovensko-českej vzájomnosti a tak hneď po vyhlásení Československej republiky sa prihlásil do služieb Slovenskej národnej rady. Ukázal sa ako schopný organizátor a v prvých rokoch na Liptove organizoval národnú gardu. Jeho profesiou však bola farmácia a vrátil sa k nej, len čo sa dalo. Jeho ambíciou bolo vybudovať na Slovensku farmaceutické školstvo, vydávať odborný časopis a založiť stavovskú organizáciu. Všetko sa mu podarilo a ako najagilnejší slovenský farmaceut bol až do roku 1938 predsedom Zväzu lekárnikov.

Po rozpade Československa sa zapojil do odbojovej organizácie Obrana národa a vplyvom svojich známostí, hlavne s gen. Rudolfom Viestom, plnil často nebezpečné a dôležité úlohy aj mimo Slovenska na území protektorátu. V priebehu roka 1940 sa o jeho činnosti dozvedeli bezpečnostné úrady a Žuffa musel v tajnosti emigrovať. Zapojil sa do organizovania lekárnickej služby československého exilového vojska, najskôr na Blízkom východe, kde pôsobil aj ako redaktor v československom vysielaní rádiostanice Levante. Neskôr sa mal preplaviť na lodi okolo Afriky do Londýna, no loď v Atlantiku torpédovala nemecká ponorka a Žuffa prežil v záchrannom člne niekoľko strastných dní takmer bez jedla a vody, kým stroskotancov zachránila britská cisternová loď. V tom čase už bol kapitánom a pri ceste mal na starosti aj zaplombovaný kufrík s tajnými dokumentami. Toto svoje dobrodružstvo opísal v knihe Zdá sa, že sme torpédovaní.

V Británii naďalej pracoval na organizovaní farmaceutickej služby a zásobovaní liekmi aj československej vojenskej jednotky v Sovietskom zväze. Vedel, že obyvatelia Československa budú potrebovať fungujúce zásobovanie liekmi aj po vojne a tak bol ako vedúci predstaviteľ Československého červeného kríža jedným z prvých organizátorov zdravotníctva v povojnovej vláde. Neprijal však ponúkané členstvo v komunistickej strane a tak napriek nespornej odbornosti, zásluhám a schopnostiam mu vyvlastnili dom v Bratislave a vysťahovali ho do Dobšinej. Žuffove celoživotné dielo ocenili až v roku 1968, no zas len nakrátko.

Vladimír Žuffa mal aj veľa záľub, v ktorých vynikal. Bol aj vášnivým filmárom, fotografom a poľovníkom. V Jánskej doline vybudoval poľovnícku chatu, ktorá po rekonštrukcii stojí dodnes. Ako prekladateľ prepísal do slovenčiny z maďarčiny Ľudskú tragédiu od Imre Madácha, jeho obľúbené dielo, a to len preto, aby ho sprístupnil viacerým čitateľom.

Mostíkom sa však vrátim späť k ekonómii. Moje prvé stretnutie s dielom Vladimíra Žuffu bolo cez knižku Podnik – živý organizmus, ktorú napísal v rokoch 1938 – 40, keď pôsobil ako riaditeľ tlačiarne v Žiline. V tejto knižke veľmi podrobnými lekárskymi analógiami popísal, ako má fungovať zdravá firma rovnako ako zdravé ľudské telo. „Podobne, ako je možné podnik prirovnať k najkomplikovanejšiemu organizmu človeka, celkom tak možno prirovnať menší podnik k organizmu primerane nižšieho tvora, postupne až primárnu symbiózu niekoľkobunkového živočícha, a napokon najmenšieho remeselníka, ktorý si robí všetko sám, k jednobunkovému životu bez žiadnej špecializácie, lebo si sám vykonáva všetky životné úlohy.“

Táto knižka, hoci ju odborní ekonómovia sporadicky citujú až v dnešných časoch, je inšpiratívna svojim celostným prístupom. Žiadna časť „ekonomického organizmu“ nie je zbytočná tak, ako nie je zbytočný žiadny ľudský orgán. Aj pre ekonomické organizmy je na prežitie najdôležitejšia homeostáza a rovnováha. Ak sa telesné médium (analogicky peniaze) hromadí len v jednom orgáne, vždy to skončí chorobou, podobne nadmerný rast a prosperita niektorých buniek a tkanív môže byť pre celok zhubná.

 

Zdroje:

http://www.mjk.sk/files/muzejne-starinky-2010.pdf

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/vladimir-jan-zuffa-96540

http://www.czsk.net/dotyky/6_2006/zuffa.html

 

Reklamy
Rubriky: Navaja | Štítky: , , , | 20 komentářů

Had Eskulap, dědek hasič a americký prezident – jak se to rýmuje?-2

Rooseweltova deska

 

Když vypukla listopadová revoluce, mnozí nadšeně káceli staré modly a nahrazovali je novými. Poměrně krátce po revoluci přišel za mnou do archivu jakýsi úředník (jistě chápete, že nebudu zveřejňovat jméno). Pracoval na kadaňské radnici na odboru kultury, původně to byl snad osvětář či co v armádě a můj zlomyslný kolega o něm zásadně mluvil jako o Potažmovi, protože onen úředník slovíčko „potažmo“ cpal všude, bez ohledu na to, jestli na tom místě má nějaký smysl, či ne. A po revoluci tenhle Potažmo hbitě zahodil legitimaci KSČ a dal se na stranu vítězů. Do archivu přišel s požadavkem, abych mu zjistila všechno o pamětní desce F. D. Roosewelta, která byla, jak mne informoval, instalovaná v parčíku na tzv. Rafandě. Lidé prý se na ni po osvobození v r. 1945 složili a nechali ji tam dát jako doklad vděčnosti za osvobození republiky a „ti komunisti“ ji v roce 1948 chtěli zničit. Jenže kadaňští občané ji zachránili a radnice by ji teď chtěla obnovit.

O tom, že byla v Kadani nějaká Rooseweltova pamětní deska, jsem tehdy slyšela poprvé. Tak jsem slíbila, že se podívám, co o tom v archivu máme, a začala jsem pátrat. Jenže ať jsem dělala, co jsem dělala, o takové desce jsem nikde nenašla ani slovo. Ani o instalaci, ani o likvidaci. Abych se vůbec měla čeho chytit, začala jsem se poptávat kadaňských rodáků, jestli o tom něco vědí. A konečně jsem chytila stopu. Jeden můj známý, asi o dva roky starší než já, ale rodák z Kadaně, na můj dotaz prohlásil, že tu desku pamatuje, že skutečně byla v onom parčíku, na zadní stěně budovy Rafandy. Že prý si na ni pamatuje, protože na plácku před ní hrávali s kamarády fotbal. To mi nějak nešlo časově dohromady – v osmačtyřicátém mu mohl být tak rok, možná dva. Tak jsem chtěla, aby mi to časově upřesnil, jak asi byl v té době starý – no, vycházelo to tak na roky 1955-56. O tom, jak ta deska skončila, nevěděl nic, jen říkal, že se pak krátce na to stará Rafanda bourala a na stejném místě se stavěly nové domy (název Rafanda se ale pro ně udržel – je to kousek za archivem, kdysi býval na tom místě morový hřbitov – ale to jsem odbočila). Další dlouholetá Kadaňačka mi potvrdila existenci desky – sedávala prý u ní na lavičce s kočárkem, když měla prvního syna. A taky to vycházelo na rok 1956 – tohle je určení letopočtu, které si ženská rozhodně nepoplete. V městské kronice jsem skutečně našla zápis, že v r. 1957 se bourala stará Rafanda, ale o Rooseweltově desce ani slovo.  Tak jsem Potažmovi musela říci, že k tomu nic v archivu nemám, což byla pravda – o ta dvě ústní svědectví jsem se opřít nemohla, v tehdejší atmosféře ani jeden z mých svědků nechtěl jít proti proudu. Tak jsem mu jen řekla, že ale některá ústní svědectví vyvracejí ten rok 1948.

Mezi tím jsem ovšem zjistila, že oni „kadaňští občané“ byli vlastně jeden dědek hasič. To byl člověk, který tu byl za války nasazen na práci a po válce tu už zůstal. Odjakživa se angažoval u hasičů, nejdřív profesionálních a později, v důchodu byl velitelem místních dobrovolných hasičů, v hasičárně i bydlel – prostě hasič z přesvědčení. Trochu jsem ho znala, ona to byla hodně známá kadaňská postavička a navíc hasičárna je hned vedle Rafandy, tudíž taky v blízkosti archivu. Tak jsem jednou využila situace, hasiče zatáhla do archivu a vyzpovídala. Zapáleně tvrdil, že tu desku zachránil v noci na 25. února 1948, „když začaly řádit ty akční výbory“, podrobnosti neuváděl, vždycky odkličkoval k nějakým obecným řečem. Protože jsem ho už kdysi zpovídala, když tvrdil, že pamatuje kadaňské werwolfy a pak se ukázalo, že ví jen to, co se o nich někde psalo, začalo to být jasné. Celý příběh s Rooseweltovou deskou vidím asi tak: deska od svého instalování někdy v tom pětačtyřicátém zůstala na Rafandě, na původním místě, až do okamžiku, když se Rafanda začala v r. 1957 bourat. Pak ji buď sundali, nebo – což považuji za pravděpodobnější – zbourali i s Rafandou. Nejspíš se tam povalovala a nikoho nezajímala, až ji našel onen hasič, bydlící v sousední hasičárně a odnesl si ji. K čemu ji používal, nebo co se s ní dělo v těch letech, co byla u něj, to ví bůh. Já ji celou nikdy neviděla, byla prý velmi zničená, zachovala se prakticky jen kovová písmena textu. Hasič byl vždycky světské slávy chtivý. Při všech oslavách a výročích se producíroval v hasičské uniformě, rovnal pionýry, stojící čestnou stráž u pomníčků a vůbec se snažil, aby všichni viděli, jak je důležitý. Když přišla revoluce, pochopil, že pionýři u pomníčků už asi nebudou a tak vytáhl někde zpod králikárny Rooseweltovu desku a s patřičným příběhem, ve kterém opět sehrál hrdinskou roli, ji odnesl na radnici. A začala vznikat nová legenda.

Kadaňská radnice vzniku téhle legendy napomáhala, co jí síly stačily. Protože nová Rafanda a parčík za ní se jí zřejmě nezdála dost důstojná, rozhodli se, že po prezidentu Rooseweltovi pojmenují kadaňský lesopark – ani jim nevadilo, že byl z velké části vybudován v akci Z za hluboké totality – a u vstupu do parku že umístí pamětní desku, novou, ale s původními písmeny. Nechali vyrobit desku a začali organizovat slavnou ceremonii. Hasič prožíval velké dny. Na návštěvu za ním přijel jakýsi jeho kamarád – jednoruký Čechoameričan a dědek vyprávěl velké příběhy o kamarádově boji proti komunismu, a jak musel uprchnout před nebezpečím, které mu tady hrozilo pro jeho odbojovou činnost. Radnice se obrátila na velvyslanectví USA s dotazem, zda by na tu slávu nemohla přijet i tehdejší velvyslankyně, paní Shirley Temple. Návrat z velvyslanectví byl vítězný, jakýsi tajemník jim slíbil, že se budou snažit vyhovět. Slavný den se blížil, ale pořád nebylo jisté, jestli velvyslankyně přijede. Tak se znovu obrátili na ambasádu a tam jim řekli, že jim radnice neodpověděla na dopis, ve kterém žádali o upřesnění termínu a tak má paní velvyslankyně už plný program. Nakonec slíbili účast jakéhosi šestého podtajemníka v pořadí, ceremonie se odbyla, hasič zářil v  uniformě a s hasičským praporem a opět rovnal děti z čestné stráže u pomníčku – jen ty uniformy byly tentokrát skautské.

Snad bych se ještě měla zmínit o tom pomníčku – té znovu instalované desce. Byla to spíš ostuda. Z té první děti bleskově oloupaly písmena. Tak se nechala udělat nová, stejná a za rok se konalo nové odhalování. Druhá deska dopadla taky tak. Nechala se udělat třetí, celokovová, tu někdo ukradl jako celek. Ta čtvrtá je z umělé hmoty, zatím je na místě. O pomníček se nikdo nestará a tak si tiše zarůstá na pokraji totalitního lesoparku – vlastně Rooseweltových sadů.

A jak s tím souvisí užovka Aeskulapova? Slavné okamžiky hasičovy postupně upadly v zapomnění a jemu to přicházelo velmi líto. Tak se stal pilným dopisovatelem městských novin. Psal článek za článkem, ale kvantita byla nepřímo úměrná kvalitě. Tehdejší radniční tajemník, který přebíral poštu novinám určenou, ty jeho články tiše zabavoval – nejdřív sem tam něco, pak už všechno, protože to opravdu nemělo hlavu ani patu a nikdo neměl tu sílu, aby to hasičovi řekl. Celkem se tajemníkovi docela dařilo ty články likvidovat – stěžoval si, že jich má už plné šuple, ale nezadařilo se mu vždy. Jednou jsem ho potkala na náměstí, celého rozhořčeného a s novinami v ruce a trpce si mi stěžoval, že hasič někudy do těch novin prosákl a otiskli mu tam článek, nazvaný „Had Eskulap“. Dědek v článku barvitě popisoval „hada Eskulapa“ (nejspíš někde něco zaslechl o užovce Aeskulapově), který prý žije výhradně na Kadaňsku – a podle toho jeho popisu byla anakonda proti hadu Eskulapovi jen zanedbatelná žížalka. A jak byl tajemník dopálený, tak dědka překřtil na Hada Eskulapa a od té doby o něm jinak nemluvil.

To jsou ty hlavní příběhy z tohohle propletence, ale neodolám, abych k tomu nepřipojila ještě několik dalších příběhů, souvisejících s jednotlivými jednajícími osobami. Ale to až příště…

No a ještě obrázky. Je to bída. Fotku staré Rafandy jsem nenašla, jen tuhle, kde je půlka nová a půlka ještě stará. To, co původně stálo po levé straně téhle ulice, byla hadrárna neskutečná, ta pravá strana je oproti tomu výstavná. A právě ze zadní strany toho, co už je nahrazeno novou výstavbou, prý původně byla ta Rooseweltova deska.

 

Rafanda – stav z r.2006. Mimochodem, byty jsou tam moc hezké!

 

Ten bílý dům v pozadí, s balkonem nad vraty, je kadaňská hasičárna.

 

 

A takhle vypadá nově instalovaná Rooseweltova deska v lesoparku. Pardon! V„Rooseweltových sadech“! Fotka je z podzimu 2008. Nedávno jsem četla někde zmínku, že v rámci úprav lesoparku bude nějak důstojněji umístěna. F. D. Roosewelt by si to zasloužil.

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , , | 77 komentářů

Písničky k hádání i ke skleničce

Dvojice z dávných dob country Lulu Belle a Scotty zpívá  o mátě na sloupku u postele Spearmint On The Bedpost https://www.youtube.com/watch?v=kiVebAO5tfw

Někdy se vám stane, že vás přepadne nějaká melodie a ne a ne se vás pustit. Ani nevíte, kde jste k ní přišli a pokud náhodou jste skladatel,  můžete ji začít považovat za vlastní. Tak se kdokoli může snadno stát nevědomky plagiátorem. Schválně zkuste přijít na to, kterou českou písničku mohla inspirovat píseň Horses and Cattle, kterou zpívá Chris Ledoux https://www.youtube.com/watch?v=W30_6KhrBqM

Liz Anderson hledá manžela. Hledá ho po hospodách. Proč asi?  Odpovídá píseň Husband Hunting. https://www.youtube.com/watch?v=EYgmQMN3XDA

Charlie Walker ( a s ním spousta jiných) pijí navzdory snahám Mrs. Johnsonové a jejím družkám. Dokonce se odvolávají na Pána: Lord Knows I’m drinking https://www.youtube.com/watch?v=EfcdEVToXxQ

George  Jones byl skvělý zpěvák, ale také proslavený alkoholik. Proto také žádá, aby jej nezabíjeli, když pije – If Drinkin‘ Don’t Kill Me https://www.youtube.com/watch?v=4J7VGNNoixg

A dnešek zakončím tou nejpijáčtější písničkou, kterou asi YT snese. Je z Irska a sám název raději překládat nebudu. F**k you, I’m drunk https://www.youtube.com/watch?v=8MnF6tonFY4

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , ,

Strakonický festival

Život na strakonické radnici připomíná hned několik filmových a knižních titulů i známých přísloví. Jen namátkou:

Hra o trůny

Ještě větší blbec, než jsme čekali

Kdo jinému jámu kopá

Jak chutná moc

Co je v domě (není pro mě)

Jaké mám o strakonickém vedení mínění je celkem známo. Protože však na dění na radnici nemám sebemenší vliv, nechával jsem místní aférky delší čas bez povšimnutí. Některé události bych stejně nemohl komentovat, protože je znám jen z tisku a vzájemných osočování mezi vládou a opozicí. Nebyl jsem tam (co bych tam také asi dělal, že?), takže si zachovávám zdravý rozum. Ale to, co se děje teď, mne natolik pobavilo, že se musím o dění na radnici podělit i s vámi.

Hra o trůny začala už brzy po nástupu starosty na strakonický trůn. První na to doplatili nepohodlní ředitelé městem řízených firem a institucí. A protože ještě neplatil Služební zákon, musel opustit své místo i tajemník. Současně vítěz voleb podrazil i koaličního partnera, takže místo ODS si musel vzít na pomoc komunisty. O těch je známo, že se dost blíží lidovcům, tedy půjdou s každým, kdo jim nabídne kousek podílu na moci.

Brzy ze zdravotních důvodů (?) odešla místostarostka a její místo zůstalo neobsazeno s tím, že Ve dvou se to lépe táhne .

Současné (vlastně už bývalé, jak vyplyne z dále) vedení si sehnalo nového tajemníka. Náramná spokojenost. Až donedávna. To se s ním náhle rozkmotřil místostarosta. A podařilo se mu vypátrat, že tajemníkovo lustrační osvědčení bylo vydáno brzy po listopadu a je tedy podezřelé. A skutečně se objevila chybička a nový lustrák je pozitiv. Místostarosta dokonce donutil tajemníka k odstěhování do jiné budovy s tím, že s takovým člověkem na jedné chodbě nebude, a postupně došlo i k tajemníkově odvolání. Proti pozitivu nemohl dělat nic ani Krajský úřad, který musí dát k odvolání souhlas.

Radnice měla dvě sekretářky, pro každého z vládců jednoho. Co se stalo, to se neříká, ale místostarosta to dal dohromady s jednou z nich. Láska kvete v každém věku. Jenže starosta rozhodl, že jim oběma stačí sekretářka jedna. Byla-li to reakce na onen vztah nebo ne, těžko dneska odhadnout, ale ze sekretariátu odejde právě ona zavztahovaná. Což byla rána přímo do srdce zamilovaného místostarosty a začal nový boj. Zatím skončil vítězně pro starostu. Místostarosta byl odvolán a usedl mezi řadové zastupitele. Byl jmenován nový místostarosta a kupodivu ještě jeden, tentokráte neuvolněný. Neuvolněný patrně proto, že ponechat Cukrárnu bez dozoru je zřejmě riziko a přece jen Bližší košile než kabát

Jaké bude pokračování zatím tuší jen málokdo. Do voleb je ještě celý rok. Situace ale připomíná krizi vládní. Zatím ještě není jasné kdo je kdo, ale myslím si, že i zde se vyjasní. Prvním krokem bylo vytvoření triumvirátu.

Rubriky: Strakonice | Štítky: , , , , | 21 komentářů

Kdo s kým a pro koho

V současnosti probíhá povolební škádlení a dohadování ohledně orgánů Poslanecké sněmovny. Zejména se jedná o jejího předsedu. Ve hře jsou dvě osoby – Radek Vondráček za ANO a Petr Fiala za ODS. A vytvořily se dva tábory. Jeden podporuje Vondráčka, jeden Fialu. Kandidatura pro Vondráčka je celkem pochopitelná. V případě nutnosti je předseda tím, kdo navrhuje předsedu vlády. A je pochopitelné, že si tím ANO drží v ruce i případnou třetí nominaci pro Babiše. Proti této variantě stojí druhý tábor, který chce tuto možnost zablokovat volbou předsedy ODS Fialy. Určitým rozhodovacím prvkem jsou momentálně Piráti. Tito původně slíbili podporu Vondráčkovi. Ale bylo jim naznačeno, že by se mohli dostat do party s SPD a KSČM, tak budou své usnesení přezkoumávat.

Jenže je tu otázka jiná. Pokud by se skutečně stal předsedou sněmovny Fiala, koho by asi pověřil třetím pokusem? Sám sebe těžko. Odpověď se sama nabízí.

Rubriky: Aktualitka | Štítky: , , , , , | 27 komentářů

Česi a Slováci v daňových rajoch

Pred niekoľkými dňami český investigatívny portál investigace.cz zverejnil informácie o novom úniku doteraz utajených informácií o subjektoch, ktoré sa vyhýbajú daniam cez daňové raje. Okrem toho, že sa medzi dotknutými menami popri vrcholových politikoch Blízkeho východu, Latinskej Ameriky a strednej Ázie objavilo aj meno Jej veličenstva Alžbety II. a Rexa Tillersona, je tento balík (v tlači sa nazýva „Paradise papers“) zaujímavý aj zastúpením českých a slovenských firiem.

Konkrétne mená ešte neboli uvedené v tlači. Aj preto, že zverejnených údajov je veľmi veľa a sú v používateľsky málo prívetivom formáte. Nižšie uvádzam ukážku z nespracovaných dát, kde sú vyfiltrované osoby s domicilom v Českej republike:

Právnické osoby:

Fyzické osoby (mená ako BEARER znamenajú, že držiteľ podielov je utajený):

Sprostredkovatelia, bez ktorých by to celé nešlo realizovať:

V pondelok vyšiel článok o svetových zásobách peňazí a spomenuli sme tajomné slovo „deriváty“, ktorých je na svete toľko, že sme to na prijateľnej ploche nedokázali nakresliť. Paradise papers nám teraz neplánovane ilustrujú, ako všetko so všetkým súvisí, lebo väčšina tých peňazí migrovaných do daňových rajov je vo forme finančných derivátov. Finančné deriváty majú totiž jednu veľkú výhodu – dokonale zahmlievajú vlastníctvo majetku. Preto sa niekedy v blízkej budúcnosti pozrieme aj na niektoré finančné deriváty a ich tajomstvá.

Na tomto mieste nechceme suplovať bulvár a vynášať na svetlo mená konkrétnych ľudí a firiem. Chceli sme upozorniť na to, že celosvetový problém je do značnej miery aj náš problém. Ako človeku spoza hranice sa mi zdá zaujímavé, že Andrej Babiš musel z ministerského kresla náhle odísť krátko potom, ako zverejnil analýzu finančných tokov v štáte, ktorá obsahovala aj informácie o tokoch do zahraničia. (Pozri tento článok v Novej republike.) Nie je náhodné, že Babiš sa stal nepriateľom smotánky č. 1, keď prejavil politickú vôľu tieto toky zostrihať. Nie je náhodné, že jeho potenciálni spojenci (hlavne Okamura) majú k odlivu ziskov a kapitálu do zahraničia zhodný názor s Babišom. A nie je náhodné, že ODS je voči Babišovi nezmieriteľná, lebo nemôže podporiť jeho plánované finančné reformy. (Klaus ml. zrejme nič v daňových rajoch nevlastní.)

Možno si poviete, že odliv ziskov do daňových rajov nie je oveľa horší ako korunové dlhopisy, je predsa tiež legálny a zas toho nie je tak veľa – odhady kolíšu okolo 10 % všetkého kapitálu a ziskov. A Česká republika to znesie ľahšie ako keby mala mať za premiéra „bývalého zapísaného vo zväzkoch ŠTB“.

Ekonómia pozná jeden dôležitý pojem, s ktorým by sme sa pri úvahách mali začať zaoberať. Ten pojem je LEVERAGE – efekt páky. Má to veľkú výhodu, že funguje podobne ako fyzikálna páka a preto bude nášmu technicky zdatnému obecenstvu ľahko pochopiteľné a blízke. Napríklad úplatkárstvo a úplatok je nebezpečný nie samotnou výškou úplatku, ale tým, že uplácajúca strana musí za úplatok získať niekoľkonásobne vyššiu výhodu. Tak aj zdaňovanie ziskov cez daňové raje neznamená len daňovú stratu, ale prakticky odliv celého zisku, ktorý by bol inak zdanený, mimo materskej ekonomiky. Často sa formálne do zahraničia prevedie aj celý objem aktív, aby boli následné operácie uľahčené.

Celková škoda v ekonomike krajiny je teda rádovo vyššia ako samotná daňová strata a zisk osoby, ktorá sa vyššiemu zdaneniu vyhla.

 

Zdroje:

https://www.investigace.cz/cesi-v-paradise-papers/

https://www.icij.org/investigations/paradise-papers/secret-world-offshore-mega-trusts/

https://www.vice.com/en_us/article/a37jpe/everything-you-need-to-know-about-the-massive-paradise-papers-leak

Rubriky: Navaja | Štítky: , , , , | 48 komentářů

Projev prezidenta ČR 27. 5. 2017. (I pro ty, co Zemana nemusí.)

Tento projev media moc nezveřejňovala, protože to řekl prezident Miloš Zeman.
   27. května 2017 pronesl prezident ČR Miloš Zeman při příležitosti převzetí symbo-lického klíče od obce Lidice krátký projev, o kterém se žádná media nezmínila. Důvod je prostý. Médiím se v něm nepodařilo najít nic zajímavého, co by prezidenta diskreditovalo. Doporučeno k přečtení:

„Rád jsem přijal pozvání do Lidic, protože právě zde si vzpomínáme na tragickou událost naší historie. Kdyby to byla jenom nostalgická vzpomínka, tak by to bylo málo, ale bohužel, jak říkal Santayana, lidé, kteří zapomněli na svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu ji znovu prožít. A my prožíváme to, čemu se říká iluze déja-vu, iluze již jednou viděného, iluze, že se opět vrací mezinárodní terorismus. Ale ona to není iluze, ona je to, jak se kdysi říkalo po sovětské okupaci, tvrdá realita. V minulosti byl mezinárodní terorismus reprezentován především rasovou nenávistí, kterou ztělesňovalo nacistické Německo. Dnes je mezinárodní terorismus charakterizován nábožen- skou nenávistí islámského fundamentalismu, ale výsledky jsou v obou případech stejné,“ zahájil projev Miloš Zeman.

„Dovolte mi, abych vzpomněl na svoji nedávnou návštěvu Číny, v jejímž závěru jsem se byl poklonit obětem takzvaného Nankingského masakru, kde zahynulo 300 000 civilních obyvatel v roce 1937. Řekl bych, že tehdy začala druhá světová válka, válka mezi Čínou a Japonskem. My jsme příliš europocentričtí a domníváme se, že druhá světová válka začala v září 1939, ale nebylo tomu tak,“ připomenul události v Asii v roce 1937 Miloš Zeman.

„Chtěl bych připomenout, že v roce 1935, kdy Němci okupovali demilitarizovanou zónu v Porýní, bylo možné dosáhnout toho, že by britské a francouzské divize bez jediného výstřelu dokázaly německou okupační armádu porazit, protože ta neměla ve své výzbroji žádné ostré náboje a měla příkaz se stáhnout, jakmile narazí na odpor. A místo toho byly vydány některé prázdné protestní rezoluce proti porušení Versailleské smlouvy, třebaže tehdy v Německu byl německý generální štáb a jeho šéf, generál Halder, který pokládal Adolfa Hitlera za nebezpečného blázna, připraven právě na základě tohoto zásahu britských a francouzských ozbrojených sil Hitlera svrhnout. Kdyby k tomu došlo, nebyla by Mnichovská dohoda, nebyl by holocaust, nebyla by druhá světová válka a tedy by ani nebyly Lidice. Jak málo tenkrát chybělo. Ale tzv. demokratické země měly tehdy v čele zbabělce. Nebyl tam ani Churchill ani de Gaulle, byl tam Chamberlain a byl tam Daladier, byli tam lidé, kteří v pohodě svých kanceláří se obávali tehdy pacifisticky naladěné většiny svých voličů, kteří se báli války. Protože se báli malé války, měli nakonec válku velkou,“ pokračovala hlava státu.

„A tím chci závěrem svého vystoupení přejít k analogii se současno situací. I my jsme dnes zbabělci a vím, že přihlouplí novináři mě budou za tuto kritiku kritizovat. Jsme zbabělci proto, protože často otevíráme náruč islámským radikálům, často mluvíme o toleranci vůči nim, často mluvíme o přizpůsobení se jejich kultuře, byť je tato kultura neslučitelná s evropskou kulturou, která zde vznikala a vy-růstala po mnohá a mnohá staletí,“ bouřil Miloš Zeman.

„Myslím si, že dnes bychom si měli uvědomit, že teroristické útoky v Evropě jsou právě dílem naší zbabělosti, která je vydávána za multikulturní toleranci. Česká republika se nemá za co stydět. Bojujeme proti islámskému terorismu v Afghánistánu, v Iráku, na Sinaji, v Mali i v jiných zemích. Ale co dělají ti ostatní? Před dvěma dny jsem se vrátil ze summitu NATO v Bruselu a na pracovní večeři, když všichni vy-jadřovali kondolence britské premiérce, jsem říkal, já nechci na každém summitu NATO někomu kondolovat, protože se jednou může stát, že budete kondolovat mně. A aby k tomu nedošlo, potřebujeme dosáhnout toho, aby islámští radikálové, kteří jsou dnes viditelní na sociálních sítích, nebyli považování za zbloudilé ovečky evropské civilizace, ale naopak za nepřátele této civilizace a aby byli deportováni, případně uvrženi do vězení. Vidíte na příkladech těch, kdo způsobili řadu evropských teroristických útoků, že je tajné služby měly v hledáčku po řadu měsíců a nic s tím neudělaly. To je právě ta zbabělost maskovaná jako multikulturní tolerance. A tak přeji všem Evropanům a nejen jim, aby našli odvahu. Odvaha je těžká, zbabělost je levná, ale díky zbabělosti zde můžeme mít nové a nové Lidice. Mějme proto odvahu,“ své vystoupení uzavřel 27. května 2017 v Lidicích Miloš Zeman.

========================================================

Poslal EB

Rubriky: Od přátel | Štítky: , , , | 30 komentářů

NEJZNAMENITĚJŠÍ OBJEVY FYSIKÁLNÍ A TECHNICKÉ POSLEDNÍ DOBY-2

NAPSALI
prof. Dr. JAROSLAV JENIŠTA a inženýr EMIL ŽIŽKA.
Vydáno péčí redakce populárního technického časopisu VYNÁLEZY A POKROKY.
V PRAZE
Tiskem a nákladem F. Šimáčka 1908.

Zajistilo to sice Röntgenovi slávu a popularitu i v těch vrstvách, kde jinak o objevech fysikálních neví se pranic, ale jiná ještě vlastnost zůstala nepovšimnuta, vlastnost, která se stanoviska fysikálního má nesmírnou důležitost a která dala vznik dalšímu velmi podrobnému zkoumání. Poznalo se totiž, že Röntgenovy paprsky vybíjejí velmi rychle tělesa elektrická, na která dopadnou. Jak lze. to vysvětliti? Víme, že za obyčejných poměrů je vzduch nevodičem, takže tělesa zelektrovaná podržují svůj náboj velmi dlouho. Vybijejí-li se však rychle, je to znamením, že vzduch stal se vodivým , že odvádí elektřinu, a to právě se stalo jen vlivem paprsků Röntgenových. Tento zjev nazýváme ionisací a říkáme tedy, že Röntgenovými paprsky se vzduch ionisuje. Vysvětlujeme si to tak, že působením těchto paprsků částice vzduchové se rozštěpují v části kladné a záporné, jež zoveme ionty, které se mohou s opačnou elektřinou na nějakém tělese spojiti a tak je vybíjejí.

Poznali jsme tím to celou řadu velice zajímavých vlastností nových paprsků Röntgenových, i je přirozeno, že hned bylo pečlivě hledáno, zda podobných paprsků nevysílají i některé zdroje světelné. Skutečně také poznal r. 1896 japonský badatel Muraoka, že svatojanské mušky vysílají vedle světla, jež na nich vidíme a jež ta k tajemným často dojmem působí, ještě záření jiné, jež obdržíme, zachytíme-li viditelnou část lepenkou. Záření takto filtrované jeví zcela zřetelné účinky na fotografickou desku, takže je patrno, že lepenkou dobře prochází. Podobně bylo objeveno, že od kovových destiček, na které dopadly paprsky Röntgenovy, vycházejí zvláštní neviditelné paprsky, působící rovněž na fotografickou desku, které jsou jakýmsi druhotným čili sekundárním zářením Röntgenovým, podobným paprskům kathodovým .

Podobných objevů bychom mohli uvésti ještě více, ale všimněme si raději hned objevu nejdůležitějšího, jejž učinil francouzský fysik Henri Becquerel r. 1896. Viděli jsme, že jak kathodové, tak i Röntgenovy paprsky jsou vždy doprovázeny fosforescencí; i připadli někteří fysikové na myšlenku, zda vůbec není nějaké souvislosti mezi fosforescencí a tajemnými těmi paprsky. Becquerel počal zkoumati soli uranové (uran je vzácný prvek chemický, který se vyskytuje jen v malém počtu přirozených sloučenin), které se vesměs vyznačují silnou fosforescencí, t. j. které samostatně v temnu světélkují, když byly před tím nějakou dobu osvětleny. Takové soli položil na fotografickou desku, zabalenou do černého papíru, a po vyvolání poznal, že po několikadenním působení deska zcela zřetelně zčernala na těch místech, kde sůl byla položena. S počátku soudil, že zjev tento úzce souvisí s viditelnou fosforescencí, ale když poznal, že paprsky tyto , jež procházejí hmotami neprůhlednými, vznikají i tehdy, když soli uranové nebyly před tím ozářeny, nýbrž třeba několik měsíců před světlem chráněny, dokázal tím základní rozdíl a objevil nové paprsky velice důležité, jež po svém objeviteli nesou název paprsků

Že fosforescence na tyto nové paprsky nemá vůbec vlivu, ukázalo se nejjasněji tím , když Becquerel užil kysličníku uranového anebo kovového uranu samého, jenž nejeví žádné fosforescence a přece jevil účinek na desku fotografickou nejenom papírem, nýbrž i tenkou destičkou aluminiovou nebo měděnou.

Tuto vlastnost zoveme radioaktivitou a o hmotách příslušných říkáme, že jsou radioaktivní, což znamená, že vyzařují samovolně a trvale energii ve formě záhadné, aniž by se jim zřejmě nějaká energie odjinud přiváděla.

Leč uran není jedinou látkou, na níž radioaktivita byla pozorována. A tu setkáváme se při této příležitosti se jmény manželů Curieových, kteří vědomosti naše o látkách aktivních neobyčejně obohatili, pracujíce po dlouhou dobu stále spolu v tomto zajímavém oboru. Když pak Dr. Curie před dvěma léty tak tragickým způsobem zahynul (byl přejet tramwayovým vozem v Paříži), věnovala se choť jeho, rozená Sklodowska, sama další práci a dosud patří k nejpilnějším badatelům o tajemných látkách radioaktivních. Manželé Curieovi vzali si podobně jako Becquerel za předmět badání rudu uranovou a zkoumali, zda i jiná látka nemá podobných vlastností jako uran. A práce jejich byla korunována zdarem, neboť nalezli látku, která se velice podobala známému kovovému prvku vismutu, ale lišila se od něho radioaktivitou mnohem ještě mohutnější, než jakou jevil sám uran. Látka tato na počest vlasti pí. Curie-Sklodowské byla nazvána polonium a považována byla s počátku za nový prvek. Ale když podrobena byla důkladnějším u zkoumání, poznalo se, že nějaký nový prvek nelze v ní najiti, což připustili pakuli sami objevitelé této látky. Netrvalo dlouho a po objevu radioaktivního vismutu následoval objev nové látky.

Z téhož materiálu (rudy uranové) podařilo se manželům Curieovým vyloučiti velmi silně účinnou hmotu podobnou baryu, prvku, jenž vyskytá se v hojné míře zejména ve známém nerostu těživci. Poněvadž však baryum samo neukazuje radioaktivity, předpokládali podobně jako již dříve, že tu to vlastnost nutno přičísti novému prvku, který nazvali radium.

Ovšem prvek ten nepodařilo se dosud zjednati sám o sobě, nýbrž vždy vyskytá se jako sloučenina chemická, nejčastěji jako chlorid radia. Je přirozeno, že i zde se objevily pochybnosti, zda radium jest skutečně nový prvek, či zda je to jen nějaká obměna barya, podobně jako je polonium obměna vismutu.

Ale spektrální zkoumání světla, jež vydává rozežhavené radium, ukázalo celou řadu čar spektrálních u jiných prvků naprosto neznámých, takže skutečně je nutno radium považovati za samostatný prvek, což hlavně též bylo dosvědčeno později určením atomové váhy.

Z uranových rud dá se též vyloučiti olovo, a tu se poznalo, že i toto se liší značně od obyčejného olova, jevíc silnou radioaktivitu. Podobně objevilo se záření i u jiných látek, podobných prvkům dříve již známým, na př. lanthanu a telluru. Aby pak výčet látek jevících nové záření byl úplný, nutno ještě zmíniti se o thoriu, jehož sloučeniny byly vyloučeny opět z rudy uranové; a tu poznána byla též velmi silná aktivita, jež hleděla se připsati novým prvkům. Ze všech uvedených látek je nejaktivnější radium.

Jistě všichni čtenáři slyšeli již o obrovské ceně jeho a tázali se, co jest asi toho příčinou; vysvětleme si to. Materiálem nejlepším a skoro jediným pro dobývání radia je ruda uranová, zvaná smolinec, na kterou doluje se hlavně v Čechách v Jáchymově. Tato ruda pálí se nejprve s uhličinatem sodnatým , louží se horkou vodou a rozředěnou kyselinou sírovou, čímž se uran rozpustí a může se odliti, takže zbylá nerozpuštěná část jest úplně zbavena uranu a obsahuje jen sírany četných kovů. Tento zbytek vaří se v koncentrovaném roztoku uhličitanu sodnatého, potom se řádně vypere vodou, vaří v kyselině solné, opět vypere a vaří v uhličitanu sodnatém, načež po proprání zase se vaří v kyselině solné. V tom to stadiu zbývají skoro výhradně jen sírany barya a radia se zbytky několika málo kovů. Ty ovšem musí se též odstraniti a ta k po opětné zdlouhavé manipulaci chemické dostaneme pouhý chlorid barya s chloridem radia. Až po tu to dobu provádějí se veškeré práce v továrnách, neboť musí se vzíti veliké množství rudy uranové, aby se poměrně malé množství těchto chloridů vyrobilo. Tak na př. z 1 tuny (1000 kg smolince vyrobí se pouze 8 kg zmíněných chloridů, tedy ani ne 1%.

Byla-li již předchozí práce velmi složitá a únavná, jest následující práce, jež se musí prováděti v laboratoři, ještě mnohem únavnější. Chloridy barya a radia rozpustí se v horké vodě a zahřejí až do varu, načež se roztok nechá chladnouti. Radium je méně rozpustné a tedy krystaluje dříve, krystaly nejdříve vzniklé se proto vyjmou, znovu rozpustí a roztok zase se nechá chladnouti. První krystaly zase se vyjmou a práce uvedená opakuje se s nimi mnohokráte (při tom ovšem nechají se krystalovati i zbylé roztoky, které obsahují radia mnohem méně), až konečně se získá roztok, který obsahuje skoro čistý chlorid radia. Ale látky této zbude nesmírně málo; počalo-li se pracovati s oněmi vyrobenými chloridu barya a radia, zbudou na konec jen asi 2 decigramy čistého chloridu radia, což znamená, že v uranové rudě jest pouze asi pětimilliontý díl radia. Čisté kovové radium dosud nebylo vyrobeno, ne snad proto, že by nebyla znám a cesta k jeho výrobě, nýbrž proto, že by k tomu bylo potřebí ještě větší množství uranové rudy, což znamená ohromný náklad finanční. Vždyť 1 milligram chloridu radiového stojí nyní 50 K, tak že by 1 kg tohoto chloridu stál 5 millionů K. Za tuto cenu nemůže však radium nikdo dnes koupiti, neboť na celé zemi není vůbec takové množství hotového radia; veškerá zásoba, která je nyní k disposici, obnáší sotva několik gramů.

Řekli jsme, že ze všech hmot radioaktivních radium má aktivitu největší. Jak to lze srovnávati? Za tím účelem všimněme si vlastností hmot radioaktivních. Uvedli jsme již, že Becquerelovy paprsky mají značnou podobnost s paprsky Röntgenovými v tom , že pronikají i tenkým i neprůhledným i lístky kovovými, černým papírem, dřevem, koží atd ., vzbuzují světélkování, působí na fotografickou desku, tvoříce podobné obrázky jako jsou stínokresby Röntgenovy, a kromě toho ionisují vzduch a vybíjejí elektrický náboj na různých tělesích.

Pro srovnávání aktivity hodí se buď účinek na desku fotografickou anebo na nabitý elektroskop.

Pomocí fotografie zkoumáme to tak , že danou hmotu zabalíme do černého papíru a položíme na fotografickou desku. Po určitém čase desku vyvoláme a tu existence radioaktivity objeví se na desce v podobě temné skvrny, jež je tím jasnější, čím je látka aktivnější. Nějaké přesné měření je zde ovšem nemožné, ale a to dá se provésti methodou druhou,  pomocí vybíjení elektroskopu. Celé uspořádání je patrno z obrazce 5. Jedna deska kondensátoru A B jest odvedena k zemi, druhá pak je spojena s pozlátkovým elektroskopem. Za obyčejných poměrů je vzduch uzavřený mezi oběma deskami kondensátoru nevodičem, takže elektroskop zůstane nabit. Jakmile však na desku B položíme radioaktivní látku, stane se vzduch více nebo méně vodivým, podle aktivity oné látky, a elektřina se tedy odvede k zemi.

Abychom pak mohli aktivitu srovnávati, stačí, když měříme rychlost, s jakou při stejném uspořádání klesnou lístky elektroskopu; čím je ta to rychlost větší, tím je větší i aktivita.

Jiná vlastnost látek radioaktivních je ta, že samy světélkují a také ve hmotách fosforescence schopných světélkování způsobují. Tak na př. chlorid radiový světélkuje jako svatojanská muška; leč nesvítí jen látka tato sama, nýbrž i bavlna, kterou jsme skleněnou trubičku s chloridem obalili. Přiblížíme-li radiový praeparát zabalený v neprůhledný papír v čiré tmě k spánku nebo k odpočatém u oku, máme pocit, jakoby celé oko bylo naplněno světlem; snad je příčinou toho fosforescence sklovité hmoty v oku, vzbuzená radiem. Také fosforescenční stínítka nebo i jiné látky uvedou se paprsky radiovými v živé světélkování. Fosforescence, vzbuzené vlivem paprsků Becquerelových, dá se použiti též k rozeznání diamantů pravých od napodobených; kdežto totiž pravý diamant intensivně zasvitne, dopadnou-li naň ony paprsky, diamant nepravý nezasvitne vůbec anebo jen v míře velice nepatrné.

Překrásně dá se pozorovati záření hmoty fosforescenční vlivem paprsků radiových v přístroji od Crookesa sestrojeném a zvaném spithariskop.

Kousek soli radiové je tu připevněn na konci kovového drátu a jest umístěn jen několik desetin millimetru před stínítkem ze sirníku zinečnatého. Díváme-li se ve tmě silnou lupou na stínítko, jež. je k radiu obráceno, vidíme, že je pokryto velkým množstvím stkvoucích bodů malinkých, jež zdají se pohybovati. Vypadá to, jako bychom se dívali na zčeřenou hladinu jezera, v níž zrcadlí se nebe, pokryté třpytícím i se hvězdami. Je-li stinítko vzdálenější od radia, vidíme na jeho povrchu jen několik světelných skvrn; proto je tedy celý přístroj upraven

tak, že ta to vzdálenost dá se v určitém rozmezí regulovati. Crookes vykládá ten to zjev tak, že každý světlý bod představuje skutečný náraz na stínítko; je to tedy tak, jako by od radia byly vysílány malé projektily, které stínítko stále bombardují.

Již z uvedených dosud příkladů je patrno, že radium vydává stále jakousi energii; ještě lépe je

to však viděti na účincích tepelných, jimiž se dá vzniklá energie dokonce i měřiti. Mějme nádobu úplně chráněnou od venkovských vlivů tepelných. Do nádoby této vložme trubičku a, obsahující trochu soli radiové, a teploměr. Když se teplota ustálí, vidíme, že teploměr ukazuje stále o několik stupňů více než jiný teploměr podobně umístěný, u něhož však trubička  je naplněna nějakou hmotou neúčinnou. Měřiti pak dá se vzniklá energie způsobem znázorněným. Trubice, dobře uzavřená a obklopená tepelným isolátorem, obsahuje v sobě trochu tekutého vodíku a je spojena odváděči trubkou se zkumavkou naplněnou vodou. Trubice i její isolátor jsou ponořeny do tekutého vodíku (teplota — 252 ºC), aby byly naprosto chráněny od tepelného vlivu okolí. Je-li vše takto upraveno, neuniká vůbec žádný plyn trubicí, ale jakmile do vložíme nádobku s nějakou solí radiovou, počne se ihned vlivem vysílaného tepla proměňovati kapalný vodík v plyn, jenž v bublinkách vychází a jímá se ve zkumavce.

Tak na př. nalezli manželé Curieovi, že 7 decigramů bromidu radia vytvořilo za minutu 73 cm3 plynného vodíku; z toho pak bylo vypočteno, že asi 8 kg radia mphlo by býti stálým motorem pro stroj, vyžadující k pohonu 1 koňské síly. Byla by to ovšem velmi drahá hybná síla, jak je patrno z toho, co již dříve bylo uvedeno, ale měla by tu výhodu, že bychom se o ní vůbec nemusili starati, a že by přece sama práci konala. Dostáváme tedy snad zde práci z ničeho? Nikoliv, neboť ta energie, kterou radium vydává, má svůj původ ve vnitřní jeho přeměně, jak ještě později bude vyloženo.

Jiné zajímavé účinky paprsků Becquerelových jsou účinky chemické. Tak např. bílý fosfor, je-li jimi ozářen po delší dobu, mění se v červený. Některé látky fosforescenční působením paprsků Becquerelových zkrystalují a nejeví pak již fosforescence.

Kyslík lze proměniti v ozon, podobně jako se děje při výboji elektrickém. Účinkem radia nabývá sklo barvy fialové, hnědé, ba i černé, kteréž zabarvení zůstává, i když vzdálíme sůl radiovou. Roztok nějaké soli radiové ve vodě rozkládá tu to vodu v prvky, z nichž je složena, totiž ve vodík a kyslík. K chemickým účinkům patří též působení radiových paprsků na desku fotografickou, o čemž již dříve bylo promluveno. Zvláštní účinky jsou ty, že zelené barvivo listové, zvané chlorofyl, působením těchto paprsků se ničí. Některá semena — jako na př. hořčičná — po delším ozáření pozbývají klíčivosti.

Některé paprsky,vycházející ze solí radiových, překážejí i vývoji bakterií, čímž přicházíme k účinkům fysiologickým, které podobným způsobem jeví i paprsky fialové i Röntgenovy. Fysiologické účinky ukázaly se nejprve velmi nepříjemným způsobem. Becquerel nosil několik decigramů nečistého radia v lahvičce uzavřené a zaobalené ještě do lepenkového pouzdra asi šest hodin v kapse u vesty; po deseti dnech povstal proti tomuto místu na kůži ta k silný zánět, že jeho léčení trvalo asi 7 týdnů. Podobně jiný badatel upevnil si kousek radia ve dvojnásobném celluloidovém obalu na vnitřní straně záloktí a nosil jej asi dvě hodiny. Po odejmutí radia vznikl tam silný zánět a puchýř, jenž se vyléčil též teprve za delší dobu. Pí. Curieové objevily se rovněž při častém zacházení s radiem bolestivé záněty na koncích prstů, s nichž i kůže se sloupala. Paprsky ty to působí dále mohutně i na míchu a mozek. Byla-li zvířata některá vystavena po delší dobu jejich účinku, byla stižena ochrnutím a zhynula v několika dnech. Můžeme tedy plně věřiti prof. Curieovi, jenž pravil, že by se neodvážil v stoupiti do místnosti, ve které by byl kilogram čistého radia, poněvadž by to znamenalo určitou, neodvratnou smrt. Ale když poznány byly ty to škodlivé účinky, je přirazeno, že bylo zkoumáno, zda by se právě těchto účinků nedalo též použiti k účelům lékařským. A tu se poznalo, že při opatrném zacházení s nimi lze jich skutečně k některým operacím lékařským použiti. Tak na př. možno trvale odstraniti chloupky z kůže, jež několikráte po krátkou dobu byla vysazena účinkům paprsků radiových. Důležitější však jsou výsledky, jichž se dosáhlo při léčení leckterých kožních chorob a hlavně při léčení rakoviny. Podle některých pokusů bylo vysloveno přesvědčení, že v látkách radioaktivních konečně je nalezen neomylný prostředek hlavně proti rakovině, ale zdá se, že jásot byl předčasný, neboť dosavadní pozorovací materiál nestačí ještě k tomu, aby se dal již vysloviti konečný, rozhodný úsudek.

Radioaktivní látky nevysílají však paprsků pouze jediného druhu, nýbrž záření jejich je dosti složité. Podrobným i pokusy se ukázalo, že u radia nutno rozeznávati troje paprsky, jež svými účinky se liší a jež označujeme počátečními písmenami řecké abecedy a, (α, β, γ paprsky (čti: alfa, béta a gama).

Nejlépe dají se rozeznati podle toho, jak se chovají vůči silnému magnetu. Za obyčejných poměrů vycházejí totiž všechny paprsky z radioaktivních látek stejným směrem , dáme-li však radiový praeparát k silnému magnetu, dá se stanovití, že jeden druh paprsků nerušeně jde týmž směrem jako dříve, druhý uchyluje se velmi značně v jednu stranu a třetí konečně jen velmi málo se odklonuje na stranu opačnou. První druh zde uvedený, jenž magnetem se vůbec neuchyluje, jsou γ paprsky. Jsou velice podobny paprskům Röntgenovým, jež také magnetem se nedají odchýliti, a jako ty to prostupují i v silných vrstvách látky neprůhledné. O prostupnosti jejich nejlépe svědčí to, že deska ocelová 1 cm tlustá není pro ně vůbec překážkou, ba že se dá jejich účinek poznati ještě skrze desku železnou 20 cm tlustou. Paprsků těchto vychází z radia poměrně velice málo, ale přece jejich existence je dokázána zcela určitě. Druhé paprsky, jež se magnetem velmi značně uchylují, nesou s sebou záporný elektrický náboj; nazývají se β paprsky a jsou velmi podobny paprskům kathodovým . Všechny  nejsou odchylovány stejně, takže je patrno, že toto β záření není zářením stejnorodým , a podle toho, jak jsou odchylovány, jsou více nebo méně pohlcovány vzduchem nebo jiným i látkami. Dají se tedy právě jimi provésti velmi pěkné radiografie (tak zoveme fotografie provedené zářením látek radioaktivních).

Paprsky tyto z celého záření radiového jsou nejznámější, poněvadž jejich účinky se dají nejsnadněji pozorovati, avšak nijak nejsou největší částí tohoto záření, neboť přes 98% celé energie, vysílané radiem, spočívá v posledním druhu paprsků, jež nazýváme α  paprsky. Tyto paprsky odchylují se magnetem velmi nepatrně v opačnou stranu než paprsky kathodové, což zdá se nasvědčovati tom u, že nesou s sebou elektrický náboj kladný, čímž by byly velmi podobny dříve již uvedeným paprskům kanálovým . Paprsky tyto jsou velmi silně pohlcovány, tak že již i trochu větší vrstva vzduchová je pro ně neprostupná. Zdá se, že právě ty to paprsky vzbuzují onen krásný zjev, jejž lze pozorovati v Crookesově spinthariskopu a jejž jsme popsali.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , | 5 komentářů

Velmistr boží

(Shodou náhod jsem od Slima dostal následující článek. Je to docela pěkný protiklad proti době v článku z „main time“)

Martin Uhlíř

Nejnovější počítačový hráč go posiluje obavy z umělé inteligence 

Na počátku se duch stroje vznášel nad vodami pravidel. Pochopil je a utkal se podle nich sám se sebou. Uvědomil si, jak je nedokonalý, a znovu vyzval sám sebe na souboj. Zlepšil se. Čtyřicet dní pak hrál sám proti sobě a dospěl k hrozivé dokonalosti. Tak by mohla znít kniha Genesis zachycující zrození počítačového programu AlphaGo Zero, velmistra starodávné hry go, o níž se ještě nedávno experti domnívali, že je příliš složitá na to, aby v ní stroje mohly vynikat.

Už předchozí verze programu loni a letos mnohokrát zvítězily nad nejlepšími hráči světa.

AlphaGo Zero ale porazil všechny své počítačové předchůdce – nad jedním ze svých strojových předků dokonce vyhrál stokrát ze sta utkání.

Je tu přitom jeden podstatný rozdíl. Starší verze programu se učily svému umění mimo jiné analýzou tisíců profesionálních partií, tedy na základě zkušeností člověka. Do uvažování stroje se tak promítalo lidské myšlení, lidské strategie. Nejnovější počítačový velmistr nic takového nepotřebuje. Na začátku měl k dispozici jen virtuální herní plochu, kameny a sadu pravidel, jimiž se hra řídí. Zdokonaloval se sám.

Za pouhé tři dny se zlepšil natolik, že předčil nejlepší hráče světa, další měsíc své umění ještě piloval. V rekordně krátké době si tak osvojil umění a vědomosti, jež hráči go budovali tři tisíce let. A zatímco profesionálové, kteří se utkali se staršími verzemi programu, měli pocit, že jejich soupeřem je poněkud zvláštně hrající velmistr, přesto však člověk, analýza tahů nejnovější „nulové verze“ budila jiný dojem. Strategie programu jsou nevídané, nepochopitelné, jako z jiného vesmíru. Jako by tu hrál sám bůh hry go.

Podle šéfa britské firmy DeepMind, která program vyvinula, je „nulová verze“ tak dobrá právě proto, že ji neomezuje lidské myšlení. Go je přitom hra, kterou lze „propočítat“ dopředu mnohem hůře než šachy. Velmistři zakládají své umění na léta budovaném instinktu, na tom, že dobré tahy vnímají jako krásné. Je skoro neuvěřitelné, že si podobné schopnosti vytvořil – sám od sebe – i stroj.

 

Vědec, nebo generál? 

Cílem firmy DeepMind, již v roce 2014 koupil Google, je vytvořit „počítačového vědce“ – systém, který by například pomohl odhalit příčinu Alzheimerovy choroby. Dokázal by rychle a úspěšně zkoumat problémy, které by člověk řešil stovky let. Přicházel by s vlastními návrhy a teoriemi, jež by se pak daly testovat v laboratoři nebo v reálném světě. Mohl by vymýšlet nové léky, elektrické baterie, materiály nebo provádět průlomové výpočty v kosmologii.

Schopnost AlphaGo Zero učit se od nuly, jen podle algoritmů a základní sady pravidel, je však i zneklidňující. Reálný svět samozřejmě složitostí předčí hrací plochu go, na druhou stranu co jiného je tato hra než simulované střetnutí dvou armád, černých a bílých kamenů? Strategie moderní války není tak složitá, aby si ji umělá inteligence nemohla časem osvojit. Představa, že místo generálů bleskově rozhoduje mozek, jehož uvažování nikdo nerozumí, není právě lákavá.

 

Rubriky: Slimova pošta | Štítky: , , | 19 komentářů

NEJZNAMENITĚJŠÍ OBJEVY FYSIKÁLNÍ A TECHNICKÉ POSLEDNÍ DOBY.

NAPSALI
prof. Dr. JAROSLAV JENIŠTA a inženýr EMIL ŽIŽKA.
Vydáno péčí redakce populárního technického časopisu VYNÁLEZY A POKROKY.
V PRAZE
Tiskem a nákladem F. Šimáčka 1908.

Pohlédneme-li na nejnovější výzkumy fysikální, chemické i technické a vmyslíme-li se v dobu uplynulou jen před několika málo desítiletími zdá se nám, jako bychom se byli octli v pohádkové říši, a přece pramen mnohých moderních objevů, byť i nejasný, je prastarý. Dnešní výzkumy jsou někdy tak záhadné, že zdají se na první pohled otřásati základními zákony fysikálními,jež byly po staletí považovány za samozřejmé, ba někdy jsme nuceni pozměniti radikálně své staré názory. Výzkumy z konce minulého století a ze století dvacátého jasně dokázaly, že vědění lidské se stále rozvíjí, a možná dost, že za několik století bude se lidstvo dívati na naši dobu jako na dobu ,,předpotopní‘. .

Století dvacáté vykazuje na svém počátku tolik zajímavostí o nichž každý denně čítá v novinách stručné zprávy, a objevy tyto jsou významu tak dalekosáhlého, že není ani možno domnívali se, aby někoho nezajímaly. A proto odhodlali jsme se vydati v této populární a do nejširších vrstev obecenstva pronikající sbírce knížku, jež blíže seznamuje čtenáře s hlavním i moderními výzkumy fysikálním i a technickými.

Jednotlivé oddíly jsou psány co nejjasněji, oddíl druhý — snad nejobtížnější — je provázen některými vysvětlivkami. Kdo narazí na pojem obtížný, nenech se odradilt, neodlož knížku, ale zeptej se někoho, kdo látku více ovládá, dopiš i nám , odpovíme rádi písemně nebo i delším článkem v populárním technickém Časopisu VYNÁLEZY A POKROKY; vždyť jen tak zvyšuje se niveau vzdělání všeobecného.

Knížka tato je první Česká práce toho druhu věnovaná širším vrstvám čtenářstva; kéž je přijata s porozuměním a náležitě oceněna.

Redakce populárního technického časopisu VYNÁLEZY A POKROKY.

O paprscích Röntgenových a jiných.

Stěží nalezl by se v posledních letech nějaký objev, jenž by byl větší rozruch způsobil, než objev paprsků Röntgenových. Ve všech skoro časopisech obeznamovány byly buď vědecky nebo populárně i nejširší vrstvy s tajemnými těmi paprsky, jež umožňují propátrati i četná tělesa neprůhledná, a hojné přednášky byly konány, k nimž vábila zejména ta okolnost, že při pokusech každý mohl spatřiti svou vlastní kostru, kterážto věc, do té doby naprosto nemožná, zajistila právě celému objevu největší populárnost. Ale to nebyl jediný výsledek, neboť objev paprsků těchto dal podnět k dalšímu zkoumání a tak v několika letech poznány též četné hmoty, jež samovolně vysílají podobné záření, vedle paprsků Röntgenových objevena řada paprsků jiných, objeveny látky radioaktivní a zkoumána podrobně celá energie zářivá, čímž dokonce vznikl i zcela nový názor na hmotu vůbec. Účelem těchto řádků pak jest aspoň v hlavních rysech souborně vyložiti ty to skvělé objevy, jichž důležitost a význam i z toho je viděti, že již několik vynikajících pracovníků v tom to oboru bylo odměněno Nobelovou cenou.

Mluvíme-li někdy v obecném životě o záření, máme na mysli zpravidla jen viditelné záření světelné, které však je jen nepatrná část toho, co vůbec lze nazvati zářením. Vždyť na př. i teplá tělesa vyzařují teplo do okolí, vysílají tedy paprsky, ale ovšem neviditelné, tepelné, jichž existenci můžeme dokázati teploměrem; a podobně je celá řad a ještě jiných paprsků neviditelných, jež dají se poznati jen podle různého svého účinku. V oboru různých druhů záření pracuje se neustále, a bylo by možno zaznamenati přečetné velmi zajímavé objevy, ale to vedlo by nás příliš daleko od úkolu, vytčeného tomuto pojednání, tak že se omezíme jenom na úkazy, vznikající při výboji elektrickém.

Jistě je každému čtenáři známo, že, zelektrujeme-li skleněnou tyč a přiblížíme-li k ní na určitou vzdálenost prst přeskočí elektrická jiskřička. Kdybychom však na př. konce drátů pražské osvětlovací sítě přiblížili k sobě třebas jen na i neukáže se nám nic podobného. Proč to? Poněvadž napětí proudu elektrického k osvětlování je velmi malé (v Praze na př. pouze 120 volt), kdežto k přeskočení jiskry jen 1 cm dlouhé jest potřebí již napětí asi 25.000 volt.

Z toho je tedy patrno, že vzduch klade přechodu elektřiny ohromný odpor, který dá se i při malé poměrně dráze překonati jen značným napětím. Ale není tomu tak za všech okolností. Zředíme-li totiž pomocí vývěvy vzduch v trubičkách, zvlášť k tomu účelu sestrojených, ukáže se, že totéž napětí, při němž přeskočila v obyčejném vzduchu jiskra třebas jen několik málo centimetrů dlouhá, stačí potom k tomu, aby elektrický výboj proběhl drahou mnohokráte větší. Pokusy ty to provedeny byly ve větším měřítku po prvé asi před 50 lety v Bonnu Plückerem, jenž mohl již použiti známých trubic Geisslerových, skleněných trubek rozmanitého tvaru, v nichž vzduch anebo jiný nějaký plyn je zředěn na různý stupeň tlaku. Je známo, že tlak vzduchu a plynu vůbec měří se výškou sloupce rtuťového, který jest oním plynem udržován v rovnováze. Přístroj k měření tohoto tlaku nazýváme tlakoměrem a jím se též dovíme, že normální tlak vzduchu nás obklopujícího jest udán tlakem sloupce rtuťového výšky 760 Klesne-li tedy tlak v nějaké nádobě při zřeďování na př. na 1 cm čili na 10 mm, znamená to, že tam pak zbývá pouze 76. díl z onoho množství plynu, jež tam původně bylo. Aby výboj elektrický mohl proběhnouti Geisslerovou trubicí, jsou do ní zataveny dva dráty, jež se spojují se zdrojem elektřiny o vysokém napětí (nejčastěji s induktorem Ruhmkorffovým) a nazývají se elektrody. Abychom ty to elektrody od sebe rozeznali, nazýváme elektrodu, spojenou s kladným pólem zdroje elektrického, anodou a druhou, spojenou se záporným pólem, kathodou. Při tom však tvar elektrody uvnitř trubice může býti jakýkoliv; buď je to pouhý drát, nebo plocha rovná nebo jakkoliv zakřivená.

Chceme-li se poučiti o změnách výboje při různém zředění vzduchu, jest nejvýhodnější, můžeme-li dobrou vývěvou sami znenáhla vyčerpávati vzduch z dlouhé trubky skleněné, jejíž elektrody jsou stále spojeny se zdrojem elektrickým. Jsou-li elektrody tak daleko od sebe, že napětí zdroje nestačí k vytvoření jiskry ve volném vzduchu, nepozorujeme ničeho zvláštního zprvu ani při zřeďování až asi k tlaku 50 mm, kdy poprvé spatříme na elektrodách slabounké záření. Klesne-li však tlak asi na 10 mm, spatříme mezi oběma elektrodami uzounký světlý fialový proužek jako vlákno nějaké, jež volně jde od jednoho konce k druhému. Zřeďujeme-li ještě, dále, rozšiřuje se ten to uzounký proužek stále více, až při tlaku 3 až 1 mm vyplňuje celou trubici, ale ne nepřetržitě, nýbrž vrstvovitě, totiž tak, že po celé délce trubky střídají se skoro v stejných vzdálenostech vrstvy jasné a temné. Toto záření nešíří se přímočaře, nýbrž podobně jako vodní proud prochází drahami všelijak zakřivenými od anody až skoro k samé kathodě; výslovně budiž upozorněno na to, že toto světlo, zvané positivní čili kladné, nejde úplně ke kathodě, nýbrž že mezi ním a slabým modravým svitem na kathodě je malý temný prostor. Takovéto trubice, v nichž zředění plynu jest asi až i mm a které tedy ukazují zjevy právě uvedené, nazývají se trubicemi Geisslerovými a dá se jimi dosáhnou ti překrásných světelných effektů, zvláště užijeme-li různých plynů, které pak září rozmanitými barvami.

Avšak nemusíme se spokojiti ani tak malým tlakem, nýbrž můžeme čerpati ještě dále a tu uzříme, jak temný prostor kolem kathody ustavičně se zvětšuje, kdežto positivního světla stále ubývá, až konečně zmizí úplně a temný prostor kathodový zaujme celou trubici. V tom to případě (při zředění asi 1/1000 mm) pravíme, že se od kathody šíří paprsky pouhým okem neviditelné, jež se zovou paprsky Naskýtá se ovšem nyní otázka, jak tedy možno ty to paprsky poznati, když prostým okem se nedají pozorovati?

K tomu slouží zvláštní jejich účinky. Paprsky tyto vzbuzují totiž v četných látkách, na které dopadnou, silné světélkování, tak že i skleněná trubice, v níž tyto paprsky vzniknou, rozzáří se obyčejně zeleně nebo namodrale. Byl-li pak do trubice vložen nějaký předmět schopný světélkování, rozzáří se vlivem kathodových paprsků velmi jasně a svítí po nějakou dobu i potom, když jsme již výboj elektrický přerušili. Ale paprsky tyto mají i jiné vlastnosti: postupují právě tak úplně přímočaře jako paprsky světelné, takže předměty v cestu jim vložené vrhají ostré stíny na pozadí světélkující (nedají se tedy již vésti cestou libovolně zakřivenou jako světlo positivní), roztáčejí lehounké předměty umístěné na ose uvnitř trubice a oteplují velmi značně, ba i rozežhavují místo, na které dopadají. Zajímavo je též, že se dají odkloniti magnetem, což s paprsky obyčejného světla se nestane, a proto přirozeně hned po objevu paprsků kathodových se soudilo, že podstata jejich je zcela jiná než podstata paprsků světelných. Největší pozornost paprskům těm to věnoval již skoro před 30 lety anglický fysik Crookes (čti: krúks), jenž pro pohodlné jejich studium sestrojil i zvláštní trubice, po něm Crookesovými trubicemi nazvané. On sám vyslovil názor, že je zde činiti s přejemnými nějakými částečkami hmoty, vycházejícími od kathody, hmoty ovšem ve stav u jiném, než jaké dosud byly známy.

I uváděl, že vedle dosavadních tří skupenství (tuhého, kapalného a plynného) dlužno rozeznávati ještě skupenství čtvrté, hmoty zářivé, jež nazval skupenstvím ultraplynným. Názor ten to narazil tehdy na odpor četných fysiků, ale asi po čtvrtstoletí dožil se geniální fysik toho zadostučinění, že jeho theorie uznává se nyní v podstatě za jediné správnou, jak později ještě vyložíme.

Paprsky kathodové daly se zprvu pozorovati jen uvnitř skleněné trubice; byl tedy význam jejich čistě vědecký, poněvadž se jich mimo trubici nedalo nijak použiti, jelikož sklem byly úplně pohlcovány. Byla tudíž obrácena pozornost k tomu, zda by nebylo možno dostati je nějak z trubice ven, a tu první byl Lenard, jenž ukázal, že paprsky kathodové procházejí skutečně ven tenounkým plíškem aluminiovým do stěny trubice vtaveným , čímž bylo dokázáno, že paprsky kathodové mohou sice vznikati jen v ústředí velice zředěném, ale působiti mohou i ve vzduchu za obyčejného tlaku. Provedenými pokusy se pak ukázalo, že kathodové paprsky nesou s sebou náboj záporné elektřiny, jež přímočaře přechází ohromnou rychlostí od kathody k anodě.

Jelikož však vždy vedle záporné elektřiny máme též elektřinu kladnou, naskýtá se otázka, kde asi je ta to elektřina? Ta jest též uvnitř trubice, ale dá se mnohem nesnadněji pozorovati. Poměrně nejjednodušeji se o ní přesvědčíme, uděláme-li v kathodě otvory a na tyto otvory připájíme malé trubičky (kanálky); potom lze pozorovati, že od anody směřují ke kathodě jakési paprsky, jež nazýváme paprsky kanálovými, které mají sice slabší, leč jinak podobné účinky jako paprsky kathodové, ale magnetem odchylují se na druhou stranu, což nasvědčuje tomu, že jedná se zde o výboj kladné elektřiny.

Jak bylo uvedeno, podařilo se Lenardovi vyvěsti kathodové paprsky aluminiovým plíškem z trubice, ale objev ten nevyvolal nějakého zvláštního vzrušení, ačkoliv byl vlastně již předchůdcem objevu Röntgenova, neboť zde též hmotou, pro obyčejné světlo neprostupnou, procházely zvláštní paprsky.

Za to však ohromný rozruch způsoben byl za nedlouho. Bylo to 8. listopadu 1895, kdy Röntgen, tehdy ještě professor ve Würzburgu, konaje pokusy se vzduchoprázdnými trubicemi úplně papírem zakrytými, poznal, že stínítko, pokryté látkou fluorescenční (obyčejně kyanidem platičitobarnatým ), světélkovalo, ačkoliv bylo dosti daleko od nich vzdáleno. Viděl tedy, že takto jsou objeveny paprsky, jež pronikají papírem, a při dalším zkoumání poznal, že nejen papír, nýbrž i jiné látky jsou jimi prozařovány, kdežto některé zase nikoliv nebo zcela nepatrně, kterážto okolnost vzbudila pak ohromný zájem v nejširších vrstvách a získala novému objevu neobyčejnou populárnost. R. 1896 dne 6. ledna předvedl Röntgen po prvé ve Würzburgu ty to paprsky širšímu kruhu, fysiků a netrvalo dlouho, pokusy ty všude byly opakovány a nové a nové zajímavé podrobnosti objeveny. Snad mnohý z čtenářů se pámatuje, jaký údiv vzbuzovaly před léty fotografie kostry jednotlivých částí lidského živoucího těla, jak všude byly vystavovány takovéto obrazy, které vznikly jen tou podivuhodnou prostupností těchto nových paprsků, jež nazvány byly X -paprsky anebo po objeviteli paprsky Röntgenovy.

Vyložme si, jak takový obraz vznikne. Řekli jsme již, že paprsky Röntgenovy mají tu vlastnost, že dopadnou-li na vhodné látky, vzbuzují v nich světélkování; vedle toho mají však i účinky chemické, působíce velmi mohutně na fotografickou desku. Ale neprocházejí všemi hmotami stejně, nýbrž přibližně lze říci, že propustnost jednotlivých hmot při téže tlouštce záleží na jejich hustotě; čím je těleso hutnější, tím méně paprsků Röntgenových propouští. Tak na př. dřevem projdou, kovem nikoli, a proto lze zcela dobře najiti, jaké kovové předměty jsou uzavřeny v dřevěné nebo papírové neprůhledné skřínce. Podobně procházejí masem, kdežto kostmi jen málo, a proto dá se pozorovati obraz kostry bud na stínítku fluorescenčním nebo na fotografické desce . Tu kosti objevují se jako temné stíny, měkké části těla jsou pak značně světlejší, a některé snad do těla vniklé předměty dají se tím snáze a zřetelněji rozeznati, čím je menší jejich propustnost. Zvláště však dají se tak nalézti kovové předměty (koule, broky, jehly atd)., dají se poznati zlomeniny a p., pročež staly se Röntgenovy paprsky neocenitelnou pomůckou lékaře, jenž může takto velice rychle bez dlouhého bolestného vyšetřování určiti polohu vniklého tělesa nebo povahu zlomeniny. Je tedy pochopitelno, že v krátké poměrně době snad všechny lékařské chirurgické kliniky byly opatřeny přístroji pro zkoumání lidského těla Röntgenovými paprsky.

Nyní naskýtá se otázka: Jak možno to vše pozorovati? Dvojím způsobem: buď pomocí fosforescenčního stínítka anebo pomocí fotografie. Pozorujeme-li na př. ruku pomocí fosforescenčního stínítka, obalíme lampu Röntgenovou černým suknem, aby záření skla nám nevadilo v pozorování (pozorujeme v tmavé místnosti), ruku dáme blízko k lampě a na ruku položíme stínítko, světlou plochou obrácené k pozorovateli. Pak paprsky z lampy jdoucí prostupují rukou a na stínítku objeví se přesná kresba kostry.

Výhoda této úpravy spočívá v tom, že možno každou věc propátrati velmi rychle, baže možno zde pozorovati např. i srdce lidské v pohybu, ale nevýhoda zase je ta, že jemné podrobnosti ujdou naprosto naší pozornosti. Jedná-li se nám tedy o podrobné vyšetření, užijeme vždy raději fotografického zobrazení, které má kromě toho ještě tu výhodu, že fotografie zůstane stále po ruce jako trvalý doklad toho, co se dalo pozorovati. Úprava pro fotografování je velmi jednoduchá. Pod Röntgenovu lampu do vhodné vzdálenosti položí se citlivou vrstvou vzhůru fotografická deska, uzavřená v kasetě anebo zabalená v černém papíře, a přímo n a tu to desku dá se předmět, jejž chceme fotografovati; to lze provésti třeba i při denním světle, které na zabalenou desku nemůže míti žádného účinku. Potom se deska v temné komoře obyčejným způsobem vyvolá a ustálí, čímž obdržíme negativní obrázek Röntgenovy stínokresby, tedy na př. při fotografii ruky světlé kosti a temné pozadí. Při prvních pokusech bylo nutno exponovati desku dlouho, mělo-li se dosáhnouti zdařilých obrázků, ale v nové době, kdy se užívá zdrojů elektřiny o velkém napětí a zdokonalených lamp Röntgenových, klesla exposice velmi značně, takže lze na př. nyní obdržeti velmi zdařilou fotografii hrudního koše při exposici již 1 nebo 2 vteřin.

Ještě je nutno se zmíniti o tom, jakých lamp se používá pro vyvození paprsků Röntgenových. Původní lampy byly obyčejné lampy Crookesovy, u nichž bylo východiskem paprsků Röntgenových ono místo skleněné trubice, kam paprsky kathodové dopadly. Ale když se ukázalo, že zdrojem paprsků Röntgenových je každé těleso, na které dopadnou paprsky kathodové, ať již je postaveno uvnitř trubice, nebo ať již je to stěna té trubice samotna, počaly se trubice hotoviti jinak. Proti kathodě (obr. 2.) staví se totiž šikmo kovová destička (obyčejně  platinová), zvaná antikathoda, na niž paprsky kathodové dopadají, a tím ta to destička stává se zdrojem paprsků Röntgenových, které pak skleněným obalem vycházejí na venek. Obraz 2. představuje lampu Röntgenovu nejobvyklejšího tvaru. Kathoda a i anoda c jsou z hliníku čili aluminia (chemická značka Al),antikathoda b pak z platiny (chem. značka Pt). Anoda i antikathoda jsou dohromady spojeny drátem + a připojeny ke kladnému pólu induktoru, kathoda pak k záporněmu pólu. Tvar elektrod může sice bý ti různý, ale podle nabytých zkušeností ukázalo se, že je nejvýhodnější, má-li kathoda tvar asi takový, jaký vidíme na obrázku.

Chceme-li dosíci totiž stínokreseb co nejostřejších, musí zdroj paprsků býti co nejužší, poněvadž jinak by se obrázky objevily velmi rozmazané.

Za tím účelem dává se kathodě tvar malé kulové mističky, odkudž se kathodové paprsky sbírají do jediného bodu, ohniska, a přibližně do něho staví se antikathoda, čímž skutečně zdroj paprsků Röntgenových omezuje se na plošku co nejmenší. Trubice Röntgenovy mohou býti vyčerpány buď více nebo poněkud méně; v prvním případě zovou se tvrdé, v druhém měkké. Tyto vydávají paprsky, které jsou hustým i tělesy snadno pohlcovány, tak že dávají např. obrázky ruky velmi pěkné, s ostře vyznačenými rozdíly mezi kostmi a masem; tvrdé trubice vysílají paprsky, které jsou poměrně málo pohlcovány a proto obrazy těla lidského nejsou příliš zřetelné. Lze tedy použiti trubic různě tvrdých jen k účelům zcela určitým. Ale ukázalo se, že každá trubice, pracuje-li se s ní dosti dlouho, stává se příliš tvrdou. Je tedy nutno ji po jisté době upotřebení zahoditi?

Nikoliv, neboť byla nalezena různá opatření, jimiž lze velikou tvrdost zmírniti tím, že trochu plynu vpustíme dovnitř trubice.

Uvedli jsme též, že paprsky kathodové jeví značné účinky tepelné; aby tedy ta to okolnost nebyla trubici na škodu, dělá se antikathoda dosti veliká, aby teplo vzniklé mohlo se rozšíří ti na větší povrch.

Z uvedeného je patrno, že význam Röntgenových paprsků zejména v lékařství je neocenitelný, ale nutno na to upozorniti, že vliv jejich na lidské tělo je také v mnohém ohledu škodlivý. Vznikají na př. jejich působením nebezpečné kožní záněty a pod., tak že každý, kdo pracuje s těmito paprsky, má hleděti k tomu, aby co nejvíce tělo své před nimi chránil předměty kovovými, nejlépe olověnými, jež velmi nepatrně paprsky tyto propouštějí.

Avšak tím, co jsme dosud uvedli, nejsou vyčerpány všechny vlastnosti paprsků Röntgenových.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , | 4 komentáře