Co daly Strakonice historii země

Strakonice jsou jako město celkem nezajímavé. Tedy zdánlivě nezajímavé. Ve skutečnosti se jejich dějinami procházelo tolik dějů, že by snad vydaly na knihu. Nemyslím samozřejmě dudáka Švandu, který je tak trochu postava vybájená J.K.Tylem. Ale jsou tu jiné osobnosti či události o kterých se ví jen málo nebo vůbec.

F.L.Čelakovského  asi znáte. Jeho Ohlasy písní českých  resp.ruských musel za našich studentských dob znát každý maturant. Méně známý je jeho podporovatel Jan Vlastislav Plánek či místní písmák a zakladatel knihovny páter Josef Šmidinger. Ostatně rodákem strakonickým je i Josef Skupa.

Téměř nikdo neví, že vzorem pro Husovo dílo Postila byla práce johanitského mnicha Tomáška ze Strakonic (Thomasco Stragonicensis), která byla natolik populární, že se dlouhou dobu opisovala pro potřeby kazatelů v našich zemích. Autor ji sepsal takřka sto let před slavnějším dílem Husovým

Český právník Vít Vokáč Oftalmius se kolem roku 1550 narodil ve Strakonicích, studoval ve Vídni a později se usadil v Praze, kde se roku 1594 stal primátorem na Novém Městě.

Jedna z ulic Velkého města se jmenuje Kochana z Prachové. Kdo byl ten Kochan? Valentin Kochan z Prachové byl členem direktoria za stavovského povstání. Po porážce na Bílé hoře byl zajat a jako první měšťan a jedenáctý odsouzený byl popraven na Staroměstském náměstí. Jeho vdova Kateřina poté odešla s dětmi do saské Pirny, kam ji následoval příbuzný Jan Kochan, bakalář a humanistický básník. Ten odešel i s manželkou , dětmi a matkou.

Ojedinělým gotickým dílem je Strakonická Madona. Je tak vzácná, že pro ni není v nejbližším okolí porovnatelné dílo, takže se velice obtížně datuje. Odborníci ji řadí do doby kolem roku 1280 až 1350, tedy buď do vlády Bavora III. nebo jeho bratra Viléma. Dnes je originál uložen v Národní galerii

Stejné tajemství skýtá Strakonická Pieta. I její originál se nachází na jiném  místě, tentokráte v Alšově jihočeské galerii v jízdárně zámku Hluboká.

Veřejnosti nepřístupná je další zajímavost. Je jí nejstarší kresba Krista bolestného v Evropě, která se nachází hned na za vstupem do křížové chodby, začínající  v kapitulní síni. Součástí je i nejstarší kresba donátorů, kterými jsou strakoničtí měšťanští manželé Matouš a Adlička, tedy Mathias a Adlieca.

I malby v kapitulní síni a přilehlém ambitu strakonického hradu tvoří základ gotického malířství. Jde o význačný christologický cyklus, který se také někdy nazývá Biblia pauperum, tedy Bible chudých. Ten název vychází z faktu, že chudí měli horší přístup ke vzdělání a tedy by si knihu nejenže nemohli koupit, ale ani přečíst.

Několikrát už jsem tu uveřejnil povídání o tom, co daly země české světu. Tady je vidět, co daly Strakonice naší zemi. Málo toho rozhodně nebylo.

Rubriky: Strakonice | Štítky: , , , | 20 komentáře

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 15 – Učebnice neúspěchu

Parlamentní listy dne 16. 4. 2017 10:43

Před mnoha lety jsem slyšel úžasný skeč Voskovce a Wericha z jejich rozhlasového vysílání „přes oceán“ – za německé okupace do protektorátní vlasti. Pointa toho skeče byla tato: Jestliže němečtí hrdinové nosí metály za vítězství na hrudi, kde asi budou nosit metály hrdinové prchající od Stalingradu? Inu, přece na odvrácené hrudi hrdinově.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 15 - Učebnice neúspěchu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
Tak nějak podobně se mi jeví dnes, s odstupem epoch, příběh neúspěšné invaze v kubánské Zátoce Sviní (Bahía de Cochinos), jejíž výročí (výjimečně nekulaté, padesáté šesté, ale stojící za to) si právě v těchto dnech (17. -19. dubna 1961) připomínáme. A protože za všech režimů se vždy hrdě připomínají výročí vítězná a triumfální, vždy se s falešnou skromností poněkud zapomíná na výročí proher a debaklů. Prolomme dnes tedy tuto tradici a připomeňme si, jak ukázkově, ba učebnicově, dopadl pokus jedné velmoci o převrat v jedné, formátem malé, ale geopolitickým umístěním důležité zemi v Karibiku.Invaze v Zátoce Sviní byla, jak praví dějepis, neúspěšná operace původně kubánských exulantů, kteří v dubnu 1961 (pod vedením CIA) napadli jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká vláda, s cílem svrhnout Fidela Castra. Invaze proběhla jen pár týdnů poté, co se prezidentem stal John Fitzgerald Kennedy, ten světově uctívaný demokratický modernizátor americké konzervativní politiky a zbožňovaný „mírotvorce“ (jehož otec Joseph byl velmi důležitou postavou meziválečného ekonomicko-politického vývoje – měl se podílet velmi zásadně na ekonomickém vzestupu Hitlerova Německa, ale to už se raději nepřipomíná).Invaze na Kubu skončila totálním fiaskem. Kubánští vojáci, s výcvikem i výbavou z „Ostbloku“, zrušili invazní úsilí do tří dnů. Jediným skutečným výsledkem této washingtonské imperiální snahy byl fakt, že se Fidel Castro poté ještě těsněji přimkl k Sovětskému svazu. Jak se historikové shodují, právě (jistě nechtěným) důsledkem vylodění v Zátoce Sviní byla Karibská krize.

Proč vlastně vstoupily Spojené státy do toho tak podivného dobrodružství? Po Batistově pádu se nový Castrův režim rozhodl jít cestou znárodňování klíčových hospodářských pilířů – těžby surovin a zemědělství.  Právě to po roce 1960 spojilo zájmy Kuby a Sovětského svazu, který cukrovou třtinu, řečeno banálně, vyměňoval za zbraně. Po další vlně znárodňování, tentokrát především bank a podniků (zejména cukrovarů) s americkým vlastnickým podílem, se velení CIA rozhodlo odstranit kubánského vůdce. Jak známo, o peníze jde vždy až v první řadě, že.

Jak napsal Jan Daniel ve studii Zpackaná invaze (Válka Revue 2013), nejprve se plánoval atentát na Castra, ale od jara 1960 probíhal výcvik kubánských emigrantů, kteří měli po invazi podpořit zvenčí plánované všelidové povstání. Jako cíl invaze dne 17. dubna 1961 byla vybrána Zátoka Sviní na jižním pobřeží Kuby. Hlavním místem vylodění byla pláž „Playa Girón“, která se nachází v ústí zálivu. Jednalo se ovšem o těžko překonatelný bažinatý terén. CIA, s bezprostředností sobě vlastní, věřila, že právě to ztíží přísun posil nepřítele. Jenomže věci se vyvinuly trochu jinak: invazní síly ztratily možnost podpory od místních guerrilových jednotek, jejichž základny se nacházely více než sto kilometrů daleko.

V předvečer samotné invaze podnikli Američané nálet na klíčová letiště na ostrově. Jako první se v noci z 16. na 17. dubna vylodili příslušníci speciálního obojživelného týmu. K jejich překvapení však zde objevili ozbrojenou hlídku, která zmařila veškeré snahy o moment překvapení. Problémy se vyskytly i u druhé jednotky, jejíž několik člunů narazilo na skalnaté dno a potopilo se i s kompletní výbavou. Třetí skupině se podařilo obsadit nedalekou vesnici a místní letiště. Během rána následujícího dne byly všechny pláže dané lokality dobyty a začalo vyloďování těžké techniky. Kvůli nedostatečnému leteckému krytí však invazní jednotky přišly o loď se zdravotnickým vybavením a silně poškozena byla i komunikační zařízení jednotek.  Ani paradesantní výsadek neproběhl bez velkých ztrát. Kromě toho Američané ztratili dvě transportní lodě s palivem a municí.

K místu se začaly stahovat kubánské ozbrojené síly v čele se samotným Fidelem Castrem. Následovala opulentní přehlídka neúspěchů: Nejprve se invazní síly musely stáhnout pro nedostatek munice. Den nato vládní jednotky za podpory letectva přebraly iniciativu. Definitivní porážku přinesl už třetí den invaze, kdy útočníci ztratili většinu svých letadel, a zásobovací čluny se bez vzdušného krytí odmítly přiblížit k pobřeží. Během odpoledne padla poslední bašta odporu, vesnice Girón. Ti, kdo přežili, se pokusili uprchnout do bažin a některým se poté podařilo z Kuby utéci, ale většina jich byla zajata. Castrův režim, tak jako tak, vyšel z akce posílen.

Tolik historie. A poučení? U většiny geopolitických konfliktů mnoha posledních desítek let stáli podobní aktéři. Plánovači z Langley nepochybně vědí své o „humanitárním bombardování“ Bělehradu, o vyhlášení samostatnosti Kosova v čele s mezinárodně proslulým zločincem, o „arabském jaru“, o zlynčování Kaddáfího a uvěznění Mubáraka, možná dokonce i o dosud nevysvětlených biologických zbraních, které dopadly na předměstí Damašku. O tom, jak se desítky let klidné severoafrické, namnoze užitečně sekularizované režimy ze dne na den proměnily v bojiště, chaos a hory mrtvých lidí, po celé Evropě putujících nomádů a zničených hodnot. To všechno je jedna truchlivá přehlídka vojenských a politických neúspěchů, po nichž následoval zmar a problémy. Neškodí si jeden z těch opravdu čítankových připomenout v čase jeho výročí. Historia magistra vitae.

Petr Žantovský

Rubriky: Bavorovy poznámky, Přejaté | Štítky: , , , , | 37 komentáře

Veľkonočný pozdrav zo Slovenska

Vychodí slniečko spoza ostrej skaly,
Nepovedz, šuhajko, že sme spolu spali.

Nepovedz nikomu, ani za svet celý,
By sa o tom moja mamka dozvedeli.

A keď sa dozvedia, dajže milý Bože,
Veď sa azda milá s milým bozkať môže.

Dzifče počarovne, nezaľub še do mne,
Ja chlapec vandrovni, co ci budze zo mne?

Ja chlapec vandrovni ze šireho poľa,
Co ci budze zo mne, frajirečko moja?

Taká sa mi príležitosť stala,
Jednýmu som za tri groše dala,

Veď to videu milý pán Boh z neba,
Že mi boli tie tri groše treba.

Keď som ja k vám chodievával, psíček na mňa pobrechával,
Hádzal som mu z chleba kôrky, pusť ma, psíček, do komôrky.

Do komôrky som sa dostal, svoju milú som pobozkal,
Milá, milá, milujem ťa, príde jeseň, zoberiem ťa.

Dávalo dievča husom, v komore pod obrusom,
Dávalo gunárovi, švárnemu šuhajovi.

Jedzte, husičky, jedzte, nikomu nepovedzte.
Čo by sme povedali, veď sme sa nazobali.

Vtedy sa naša láska začala,
Keď som ja domov z tanca kráčala,

Pritisol si ma jemne ku sebe,
Dal si mi hubičku a ja zas tebe.

Dvom čarovným, pekným očiam stal som sa otrokom,
Čo ja pre ňu trpieť musím, len sám Boh vie o tom.

Čuj žalobu srdca môjho, ty hviezdnaté nebe,
Každú noc len teba vidím a snívam o tebe.

Tajela som tajela,
Tajela som tajela,
Ej, do Svatého Ducha,

Ale už vác nebudem,
Ale už vác nebudem,
Ej, pribýva mi brucha.

Zdroje (okrem vlastných foto):
Texty slovenských ľudových piesní.

 

Rubriky: Navaja | Štítky: , , | 6 komentáře

Lutrell IV.

Minulou procházku po Lutrellově žaltáři jsem končila nepříliš povedeným obrázkem sokolníka a konstatováním, že mi ty různé potvory a příšerky, co se po stránkách žaltáře procházejí, připadají mnohem realističtější, než to, co má realitu zobrazovat.

A hned tohle svoje tvrzení doložím obrázkem – taky sokolníkem. Tedy spíš sůvníkem, nebo výrníkem (ano, to tvrdé y tam patří).

Rozhodně mi tenhle „sokolník“ připadá mnohem životnější, než ten člověk na koni z minulého článku.

Na stránkách žaltáře se ovšem vyskytují daleko podivnější tvorové, než tenhle opičí sokolník. Když jsem si obrázky ukládala do počítače, byla jsem nucena si je nějak pojmenovat – takže tohle je krávodrak

A tohle je prasoryba

Občas mi ovšem fantazie selhala- jak pojmenovat třeba tohle stvoření?

Většina těch příšerek působí spíš dojmem dobromyslných strejců – výjimkou je tahle podivnost napravo: vzteklá složenina z kohouta, papouška, chobotnice a bůhví čeho ještě. Ani se nedivím, že ten skoroopičák nalevo je z toho vyděšený. Taky bych byla!

A potvoráci si spokojeně žijí ve svém světě. Zabývají se domácími pracemi, jako třeba tenhle přadlák

Věnují se hudbě

A občas se i nepohodnou…

A komu by nestačily tyhle moje čtyři vyprávění o Lutrellově žaltáři, tak tady si ho může prohlédnout celý:

http://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=add_ms_42130_fs001ar

(Stránky se otáčejí šipkami vpravo nahoře v liště, kliknutím přímo na stránku lze obrázek zvětšit).

Rubriky: Fotopříběhy | Štítky: , , , | 19 komentáře

Kazachstán převede svoji abecedu z kyrilice do latinky?

 V mezinárodních médiích, ale i z pera řady ruských komentátorů a analytiků se roztrhl pytel s předpověďmi blízkosti konce „Ruského světa“ v důsledku „ponížení Ruska americkým náletem v Sýrii“ – což je spojení dost odvážné při nedostatku relevantních informací o útoku samém.

Dává se to souvislosti s informací o nařízení kazašského prezidenta Nazarbajeva převést ke konci roku 2017 kazašskou abecedu do latinky.

 Podobná zpráva m.j. přišla včera i z parlamentu Kyrgizie s tím, že předpokládají přechod na latinku během 15 let. Mezi celou řadou, často i velmi „požárních komentářů“, většinou více emotivních, než věcných v Rusku mi (k mému údivu) zasvítila podobně poplašná úvaha známého ekonoma Michaila Deljagina, i když právě on ji, jak je u něj zvykem, zcela věcně vypointoval  – takže vám níže předkládám i  její překlad…..(- pozn.překl.)

 Okamžitě po ponížení Ruska v  Sýrii Nazarbajev vydal příkaz urychleně vyvést Kazachstán z Ruského světa, převedením kazašského jazyka na latinku. – tak napsala včera „Svobodná pressa“ a pokračuje:

Oficiální prohlášení všelijak uhlazují podstatu události: prezident Kasachstánu pouze „navrhl“, a pouze „rozpracovat nový standart kazašské abecedy v latince“ do konce roku, ale převedení do latinky bude, údajně, nanejvýš pozvolné a vyžádá si celé dva roky…

Vcelku ale je situace naprosto jasná.

„Návrhy“ Elbasy (doslovně – „Otce národa“) jsou závazné málem více, než přímé rozkazy. A, vycházíme-li z toho, že Nazarbajev skutečně nejenže vytvořil kazachstánský stát, ale zajistil i jeho velmi úspěšný rozvoj, – a přitom měl obrovský  a blahodárný vliv na formování celého moderního kazašského lidu, – je jeho postavení prostě nejen zasloužené a pochopitelné, ale i správné.

V tak delikátní a setrvačné sféře, jakou je jazyk je lhůta dvou let, během kterých má být kazašský jazyk převeden na latinku, …- to je prudký, bleskový skok.

Je to útěk o závod z Ruského světa.

Je třeba říci, že ještě před 10 lety kazachstánská elita, prakticky kompletně kazašská svým národnostním složením, ovládala kazašský jazyk v lepším případě na úrovni běžné rodinné mluvy. Ale kazašský jazyk ani slovní zásobou, ani gramatikou neodpovídal složitým úkolům státní správy.

Kazachstánský stát pozvednutím jazyka na úroveň nezbytnou pro moderní správu, vykonalo gigantickou práci, když mu naučil svoji elitu.

Po završení procesu, byl systém oběhu dokumentů převeden na kazašský jazyk, – a nyní nastoupila nová etapa vzdálení se Rusku: – přechod na latinku.

Rozhovory vysokých úředníků o udělení „oficiálního“ statutu angličtině v této souvislosti vypadají zcela pochopitelně  (jen se neví, jakým bude tento statut – zda „jazyk mezinárodních jednání“, kterou byla v  SSSR ruština?; „druhý státní jazyk po kazašském“?; „jazyk obchodní“?; „jazyk finančních operací“? nebo ještě nějaký jiný?).

Michail Deljagin k tomu poznamenal:

Pro Rusko je to hrozná novina, protože azbuka se přímo účastní formování kulturních kódů a převod jazyka na latinku znamená kulturní odchod na Západ, – přičemž ne v zápalu nacionalizmu a rusofobie, jak se stalo například v Moldávii, nebo některých zemích bývalé Jugoslávie, ale „při zdravém rozumu a dobré paměti“, v rámci systémové státní politiky.

Je to strategická, promyšlená a smysluplná volba nynějšího vedení Kazachstánu, a ne emoce nebo nedorozumění.

Samozřejmě, že hrozná bezmoc Ruska před příšerným ponížením, kterým se stal demonstrativní a nepotrestaný raketový útok USA proti syrskému vojenskému letišti s následným veřejným a stejně beztrestným Tillersonovým ultimátem, mělo katastrofální účinek, – nicméně zahraniční politika Kazachstánu se řídí zájmy, a ne jednotlivými, byť dokonce šokujícími událostmi.

Na rovinu řečeno, je to velmi jasné vyjádření vztahu nynějšího vedení Kazachstánu k Euroasijskému ekonomickému svazu a celkové integraci s Ruskem: chtěli by od nás dostávat efekty ze spolupráce, ale budoucnost kazašského národa (ale také všech dalších národů, které mohou spojit budoucnost s touto zemí) naprosto jednoznačně spojují se Západem.

A obviňovat z této volby Nazarbajeva by bylo hloupé.

On se stará o svou zemi a svůj lid, – a jako nositel stepní a sovětské kultury jasně vidí nemožnost a slabost současného ruského státu, ve kterém závany rozumu a hájení národních zájmů v zahraniční politice jsou tvrdě neutralizovány kompradorskou „offšorní aristokracií“, která chce vidět Rusko jako kolonii Západu a její ničivou nelítostnou liberální sociálně-ekonomickou politikou ve stylu 90.let.

Takové Rusko nemá budoucnost ani pro sebe, ani pro jiné.

Správná reakce Ruska a jeho lidu na tento krok Kazachstánu může být jen jedna: ozdravění a normalizace státu, jeho postavení do služeb národů Ruska, ukončení třicetileté epochy národní zrady a přechod rozkrádání země k jejímu budování.

Jen tehdy si sami pro sebe vytvoříme Ruský projekt, který bude možné nabízet i jiným jako politickou volbu.

A pokud si pospíšíme, tak ještě stihneme přinejmenším zahájit skutečný a nikoli fiktivně-demonstrativní rozhovor na to téma s prezidentem Nazarbajevem – i když úspěšná diplomacie se vede vždy bezprostředně s lidem, přes hlavy dokonce i těch nejpřátelštějších a zodpovědných vlád.

Tolik Michail Deljagin.

http://delyagin.ru/news/112675-nemedlenno-posle-unizheniya-rossii-v-sirii-nazarbaev-prikazal-srochno-vyvesti-kazakhstan-iz-russkogo-mira-perevedya-kazakhskij-y.html

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , | 11 komentáře

Pesach, nápad s Hitlerem a nekompetentnost …

– ale proč najednou Hitler?

Boris Rožin
„Odpověď je velmi jednoduchá – nekompetentnost. Nekompetentnost nejvyšších mocenských pater. Slepě jsme se svěřili poloblbům. Naši udatní lídři měli všechno, čeho si dušička přála – moc, bohatství, prestiž. A chápeš to, Ameriko? – oni zlenivěli. Ale ano – a lenost je matkou hlouposti…“  (prezident USA John Henry Eden – mýtická postava ve hře Fallout 3).
Celé té historii s plácnutím mluvčího Bílého domu Seana Spicera, který z blbosti přirovnal Asada k Hitlerovi („Máte tu někoho zavrženíhodného jako Hitlera, který se ani nesnížil k použití chemických zbraní. Takže pokud jste Rusko, musíte se ptát sami sebe, zda je to země a režim, se kterým chcete být spojenci…“) se dostalo rychlého a docela veselého rozřešení.
Neopatrné přirovnání přispělo k tomu, že židovská veřejnost požadovala urychlený vyhazov Trumpova tiskového tajemníka kvůli marginalizaci holocaustu v době zasvěcené svátku Pesach.
A Spicer na to reagoval následující omluvou: „Je zřejmé, že jsem se pokusil poukázat na hnusné činy, kterých se Asad minulý týden dopustil použitím chemické zbraně vůči svému lidu…
Takže přirovnání (na oficiální úrovni) prezidenta suverénního státu k Hitlerovi je  – je prostě jen chybkou. Inu, úroveň kompetence oficiálních představitelů nemá zkrátka hranic …
– a dále Spicer řekl: -„V žádném případě jsem se nepokoušel snížit hrůzy holocaustu. Pokoušel jsem se jen oddělit taktiku použití letadel od použití chemických zbraní v obydlených oblastech“ a dodal, že: „Jakékoli napadení nevinných lidí je odsouzeníhodné a nepřípustné“…
Vida, ale totéž lze říci například o napadení USA na Sýrii a mnoho dalších zemí, kde USA zabíjely nevinné lidi. Hlavní je přece pokusit se oddělit taktiku…

Nuže, historická negramotnost páně Spicerova prohlášení je naprosto zřejmá. Němci používali otravné látky nejen k provádění masových vražd, ale i během bojových operací, stejně jako v jednotlivých případech.
Na Spicerovy výroky později reagoval generální ředitel Centra pro vzájemnou úctu Anny Frankové Steven Goldstein, stejně jako mluvčí národnostních menšin Demokratické strany ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosi a oba, dle NBC News požadovali na prezidentu Trumpovi distanc od výroků tiskového mluvčího a  Spicerovo odvolání.
Takže si Spicer naběhl… a má namále. Pak se bude říkat, že Flinna odvolali kvůli Putinovi, Bannona kvůli Asadovi a Spicera kvůli Hitlerovi.

P.S. Co dodat? – Spicer z ničeho nic věnoval Trumpovým oponentům novou záminku k útokům na jeho administrativu. Nejspíš je to spojeno s otázkou kompetentnosti Spicera, který nedokázal provést ani obyčejnou práci na démonizaci Asada. Je to další poučení, že polemický obrat „nápad s Hitlerem“ se může někdy obrátit proti tomu, kdo ho použil. No, a celkem vzato: – dílo Jane Psaki (tisk mluvčí za B.Obamy, známá svými „přešlapy“) žije a vítězí.
P.S2. Trump Hitlera nevzpomínal, ale nazval Asada „zvířetem“ a postěžoval si, že kdyby Rusko Asada nepodpořilo – problém by nebyl. Zřejmě vilajat (provincie) Damašek nyní ve Washingtonu nepovažují za problém.
Upřímně řečeno, právě skutečnost že se Rusko nakonec rozhodlo Asada podpořit, vytvořila problém především pro politiku USA na Blízkém Východě. A tento problém se nijak nechce vyřešit.
Zároveň Trump prohlásil, že útok na letiště Šairat byl jednorázový, USA udělaly vše, co chtěly a začínat válku s Asadem nemají v plánu. Tím m.j. nemálo zklamal ty, kteří si už představovali tažení amerických kolon na Damašek.

Pokud jde o to „zvíře“, chtělo by se připomenout, že ještě před nějakým časem, kdy filipínský prezident Duterte začal otevřeně nadávat Obamovi a nazývat ho „zkurvysynem“ a amerického velvyslance „teploušem“, bylo to vnímáno jako porušení diplomatické etikety – že na tak vysoké úrovni se to nedělá. Jak ale vidíme, stává se takový způsob komunikace vůdců států stále častěji znamením doby.

A co si o tom myslel Asad, to se nikdo nedověděl, protože Asad byl velmi dobře vychován…

Zdroj: 170412  http://colonelcassad.livejournal.com/

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , | 7 komentáře

Důvěryhodnost ČT klesá

Může za to propaganda, vysvětluje televize

Česká televize – ilustrační foto. | foto: ceskatelevize.cz

PRAHA Česká televize ztrácí na důvěryhodnosti mezi diváky. Ačkoliv celkové číslo je například ve srovnání s politiky výborné, trend je zřejmý. V loňském roce považovalo největší české médium veřejné služby za důvěryhodné 65 procent diváků nad 18 let, což je o tři procenta méně než v roce předcházejícím. A oproti roku 2014 je to číslo horší dokonce o 8 procent.

Sama televize vidí za klesající tendencí vliv propagandistických webů. „Hlavní příčinu trendu, který trvá již od roku 2013, i nadále spatřujeme v mediálních útocích a trvajícím zpochybňování nezávislosti České televize, zejména ze strany některých nových propagandistických médií a i ze strany vysokých politických a společenských autorit,“ stojí ve Výroční zprávě o činnosti České televize v roce 2016, kterou schválila Rada ČT a již počátkem května projednají poslanci.

Metodiku sběru dat Česká televize ve své zprávě podrobně nerozvádí, ale uvnitř skupiny diváků nad 18 let zveřejněná čísla představují takzvaný index důvěryhodnosti. Úbytek důvěry v ČT se datuje od roku 2014, kdy index spadl ze 75 na 73 procent. Od té doby je pokles kontinuální, přes 68 procent v roce 2015 se pak loni zastavil na zatím konečných 65 procentech.

Ačkoliv ČT konkrétní propagandistické weby nezmiňuje, všeobecně se za ně považují Parlamentní listy, Aeronet či Sputnik. Například jen Parlamentní listy daly v uplynulých dnech ve dvou článcích prostor poslanci Tomiu Okamurovi, jenž v obou případech na veřejnoprávní médium nevybíravě útočil. Některé jeho redaktory označil za podvodníky, instituce jako celek pak podle jeho mínění neslouží veřejnosti.Vedle propagandistických webů ČT přisuzuje pokles své kredibility aktivitám trollů, falešným internetovým zprávám, ale také proměně soudobé společnosti. Podle ČT se narušuje důvěra napříč tradičními médii. „K tomu přispívá další prohlubování složitosti politických a společenských událostí u nás i ve světě, které vedou k rostoucí diferenciaci postojů veřejnosti a ke zjednodušujícím a volným interpretacím důvěryhodnosti médií obecně,“ píše se ve zprávě.

65 procent je velmi dobrý výsledek, kvituje šéf Rady ČT

Předseda Rady ČT, tedy kontrolního orgánu televize, Jan Bednář vnímá celková čísla pozitivně. Sama televize ve zprávě podotýká, že co do důvěryhodnosti mezi respondenty vykazuje lepší výsledky než britská BBC. „Pětašedesát procent nepovažuji za prohru, naopak je to velmi dobrý výsledek,“ sdělil serveru Lidovky.cz. Tříletý pokles důvěry diváků nemá za trend, ale spíše za dlouhodobější výkyv.

Ve shodě s výroční zprávou zhoršující se čísla přisuzuje mediálním útokům na veřejnoprávní televizi, kredibilitě ČT pak podle něj neprospívá ani dlouhodobě kritický postoj prezidenta Miloše Zemana. Hlava státu se o televizi opakovaně ostře vyjadřuje, současně už s ČT několik let oficiálně nekomunikuje. „Nerozumím tomu, proč se vyhýbá rozhovorům. Jeho výroky vůči ČT se mi zdají poněkud zaujaté,“ míní Bednář. ČT prý může stávající nepříznivý trend zvrátit pokračujícím kvalitním zpravodajstvím, jež má šéf Rady ČT za objektivní.

Předseda Rady České televize Jan Bednář (vlevo) a její místopředseda Jaroslav Dědič.
Profesor Jan Jirák je uznávaným teoretikem médií.

V první řadě vnější okolnosti vidí za ubývající důvěrou obyvatel v ČT také mediální analytik Jan Potůček. Spíše než propagandistickým webům to však přičítá neřízené kritice televize na sociálních sítích, kde prakticky absentuje odborná oponentura. „Sociální média mají ohromný vliv, každý tam může napsat cokoliv. Největší křiklouni jsou nejvíce slyšet, a když nebudou mít objektivní názor, ale budou ho psát všude, zejména na hodně navštěvované skupiny, tak to důvěryhodnost ČT podrývá,“ řekl serveru Lidovky.cz.

ČT se názorově vyhraňuje, pro některé lidi je těžké se s ní ztotožnit, míní akademik

Věcné argumenty podle Potůčka v takové kritice nezaznívají. Údajně je hlavní motivací odpůrců ČT fakt, že musí hradit koncesionářské poplatky. Potůček pak připouští, že ve velkém množství zpravodajských pořadů není snadné pokaždé uhlídat vyváženost. Celková čísla důvěryhodnosti však hodnotí kladně. „Můžeme si to porovnat s důvěryhodností politiků, prezidenta, vlády a tam ta čísla jsou mnohem nižší,“ upozorňuje. Nejlepší výsledky má v tomto ohledu prezident, u něj se přitom důvěra lidí pohybuje jen lehce nad 50 procent.

Uznávaný mediální teoretik z Univerzity Karlovy Jan Jirák by naopak slábnoucí pozici ČT na poli důvěryhodnosti hledal uvnitř samotné instituce. Vliv dezinformačních webů je podle něj irelevantní, stejně tak jako silná kritika ze strany prezidenta. „ČT se názorově ve zpravodajství názorově vyhraňuje. Pravděpodobně se do pocitu důvěryhodnosti promítá to, že část veřejnosti se svými postoji se s ČT může těžko ztotožnit,“ vysvětlil pro Lidovky.cz profesor Jirák.

Ve svém zpravodajství se ČT v očích Jiráka rozchází s hodnotami, jež jsou vlastní nezanedbatelné části společnosti. Česká televize tak prý reprezentuje vidění světa sdílené především v hlavním městě. „Mám pocit, že až příliš často hodnotově odpovídá perspektivě, která je typická pro část pražské populace,“ uvažuje Jirák. „Česká televize trošku hodnotově zůstává v době, kdy v Praze bylo pro pravici snadné vyhrávat,“ dodal.

Česká televize včetně její důvěryhodnosti se brzy stane námětem pro diskusi v Poslanecké sněmovně. Výroční zprávu projedná volební výbor, který se sejde už 2. května. Jeho předseda Martin Komárek pokles kredibility ČT vztahuje ke všeobecnému trendu. „Není to chyba České televize. Nejen v Česku evidentně klesá důvěra lidí v tradiční média obecně. Je to dáno boomem sociálních sítí a internetových serverů. Tradiční média tomu zatím nejsou schopna konkurovat,“ řekl serveru Lidovky.cz.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/ct-klesa-duveryhodnost-0vz-/zpravy-domov.aspx?c=A170411_132004_ln_domov_jho

Rubriky: Černá hodinka | Štítky: , , , | 8 komentáře

CO DALY NAŠE ZEMĚ EVROPĚ A LIDSTVU – 10

Z knihy Bohumila Jandy

Pobělohorská emigrace

(obvykle tuto knihu nekomentuji, tentokráte však chci upozornit na rozdíl mezi emigrací a emigranty tehdy a dnes. Prosím o pečlivější čtení této kapitoly, zejména některých jejích odstavečků)

VÍTĚZSTVÍ vojsk císaře Ferdinanda IL a jeho spojenců na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620 bylo významným mezníkem v českých dějinách. Některé změny se uskutečnily v letech nejblíže příštích, jiné povlovně a mnohem později. Nejeden zásah vítězův do veřejného života měl kořeny a předehru v dřívější době, ale teprve mocenská převaha panovníkova nad veškerým obyvatelstvem vytvořila příznivé podmínky pro proměnu pokusů v trvalou skutečnost. Zkratkou Bílá hora označujeme velké přesuny v českém politickém i duchovním životě, které byly dílem několika lidských pokolení a skončily se teprve ve století 18.

Ze starších dob, ze 14. a 15. století, přešlo na období před Bílou horou několik vážných a nedořešených problémů. V politickém životě zápasili stavové (panský, rytířský a zčásti i městský) s panovníkem o podíl na moci ve státě. Habsburkové, kteří vládli v českém království od roku 1526, se zprvu snažili utvrditi své postavení na českém trůně zdůrazňováním dědických nároků a omezovali vliv stavů, vyrostlý za dřívějších panovníků. Později, v 17. století, podléhali novým proudům , doporučujícím posílení ústřední moci a vybudování posic i úřadů, přímo závislých na vladaři. Povstání stavů z českých zemí, zahájené pražskou defenestrací (23. května 1618) a pokořené na Bílé hoře, bylo pokusem zastaviti vývoj věcí tím směrem a utvrditi moc stavovskou.

Jiným problémem byly rozdíly v náboženství. Dříve než jiné evropské kraje prošly české země náboženskými zápasy. V předvečer Lutherova vystoupení byly poměry celkem ustáleny, takže v lůně církve zůstávalo jen německy mluvící obyvatelstvo českých zemí a menšina českého lidu. Většina se hlásila k odkazu Husovu, neodlučujíc se trvale od církve. Nepříliš početný zlomek tvořili členové Jednoty bratrské, která se oddělila od církve a domyslila husitskou nauku do důsledků.

Světová reformace měla velký ohlas i v českých zemích i na Slovensku, osazeném příbuzným obyvatelstvem, ale politicky včleněným do uherského státu. Zprvu působila hlavně nauka Lutherova, později i zásady Kalvínovy, příbuzné v mnohém učení Jednoty bratrské. Na přechodu ze 16. do 17. století se převážná většina obyvatelstva hlásila k protestantství toho či onoho směru. Napětí v zemi však přibývalo proto, že panovnický dvůr byl katolický a že dobře organisovaná menšina katolíků usilovala o úplnou obnovu svého náboženství, nedbajíc úmluv a dokumentů, které (jako na př. majestátní list Rudolfa II. z roku 1609) zaručovaly svobodu vyznání i katolíkům i protestantům. Ze zápasu obou táborů vznikla prudká srážka a boj, v němž věci náboženské byly v sázce ještě osudnější nežli požadavky politické.

Pro svou geografickou polohu ve středu Evropy byly české země odedávna vystaveny působení rozličných kulturních proudů, které se tu jednou vyrovnávaly, po druhé prudce srážely. Po značné isolaci v 15. století a s počátku století 16. rychle se navázalo čilé spojení na všechny strany. České země byly významnou složkou habsburských držav, nad nimiž opravdu slunce nezapadalo, a od té doby, co císařové měli v Praze trvalé sídlo, byly posunuty do popředí. Za zmohutnělého zájmu o náboženské věci rostlo v obojím táboře vědomí pospolitosti se zahraničními souvěrci, protestantskými i katolickými. Přibylo cest, určených k doplnění studia, obohacení dojmů i rozšíření vědění ve věcech politických. Veliké rozštěpení Evropy, hlásivší se dříve vesměs k poslušenství Říma, mělo reflexy v českém duchovním životě. Třecích ploch, které vznikaly z různého nazírám na poměr panovníka ke stavům i na jiné otázky politické i z rozdílů ve víře, válem přibývalo, když se útočná menšina snažila připnouti české země kulturně k oblasti vlašsko-španělské, kam ukazovaly tendence absolutistické i náboženská orientace ke katolictví.

 

 

Ve všem tom přišel po Bílé hoře, tu dříve, jinde později, náhlý obrat. S Ferdinandem II. zvítězila katolická a k románským zemím orientovaná menšina domácího obyvatelstva a ta byla postupně zesilována příchozími z rozličných končin světa, kteří za služby vítězi obdrželi právě v Čechách a na Moravě hojné odplaty. Ti, kdo za povstání bojovali za náboženskou svobodu a za zachování stavovských výsad, neměli mnoho na vybranou: uznali-li po odpykání trestu a po přísných pokutách nový řád věcí, směli zůstati v zemi; jestliže však chtěli setrvati na svém přesvědčení, museli se uchýlili za hranice Čech a Moravy. Od prvních dnů po pádu českého povstání odcházeli do ciziny jednotlivci, skupiny i zástupy svobodného obyvatelstva. Vznikala tak početná emigrantská obec, rozptýlená podle sídel i zaměstnání svých členů. Naděje na návrat se nesplnily, ačkoliv několikrát v průběhu třicetileté války bylo vítězství nad Habsburky takřka na dosah ruky. Z emigrace se vrátili jenom někteří, kdo se buď za války nebo po westfálském míru vyrovnali s císařem a uznali nové zákony. Většina však zůstala za hranicemi a své síly a schopnosti obracela ve prospěch zemí a národů, jejichž pohostinství požívala a od nichž očekávala pomoc ve svém boji. Okolním i vzdáleným zemím odváděl tím náš národ v rozmanitých podobách nové příspěvky, rozmnožuje tak služby vykonané v dřívějších dobách za příznivějších okolností.

Právo vystěhovati se přiznal panovník pouze svobodným osobám, t. j. členům stavu panského, rytířského a městského, kdežto selské obyvatelstvo mohlo odejiti do ciziny nejvýš tajně. Příslušníci vyšších společenských tříd užili hojně tohoto povolení, takže země byla ochuzena právě o ty, kdo přispívali k vytváření kulturních hodnot, nebo kdo podporou ideální nebo hmotnou udržovali v dřívějších dobách duchovní život na úrovni přibližně stejně vysoké, jako byl v jiných zemích evropských. Počet exulantů nelze přesně stanovití. Jednou se mluví o 36.000 rodinách, jindy se udává, že za hranice odešla pětina až čtvrtina svobodného obyvatelstva. Číslem však vůbec nelze vyjádřiti ztráty, které utrpěla země, ani zisky, které z exulantů plynuly jejich novým domovům, poněvadž každý jednotlivec měl svou hodnotu podle společenského postavení, svých schopností a předběžné přípravy i podle toho, jak se m u podařilo v novém prostředí zakotviti a své způsobilosti uplatni ti.

Osobám šlechtického původu se naskýtalo dosti rozmanitých možností. Kdo nebyl zlomen náhlým obratem věcí a kdo nebloudil bezradně ze země do země a s místa na místo, mohl se uchytiti ve dvorské službě a tak si zajistiti nejenom dočasné zaměstnání, nýbrž i příležitost k podpoře zápasu s vítězným vladařem českých zemí. Cesta k takovému postavení nebyla ovšem snadná a otvírala se jenom nemnohým, kdo buĎ měli přátelské styky z dřívějška, nebo byli k dvorské službě a k diplomatickým poselstvím zvláště způsobilí. V rozptýlených pramenech z té doby se alespoň občas objevuje jméno českého neb moravského šlechtice, který působil jako dvořan některého cizího panovníka nebo jeho jménem odcházel na cizí panovnický dvůr a tak zasahoval do tehdejších dějin. Nejčastěji se to dálo ve věcech, které přímo souvisely se snahami o osvobození českých zemí, avšak nechybělo ani takových případů, kde souvislost byla už přetrhána a kde český exulant nebo jeho potomek sloužil zájmům jiných mocností a jen jménem uváděl na paměť svou vlast. Dvůr falckého kurfirsta „zimního krále“ Bedřicha býval nejčastějším útočištěm, a také po Bedřichově smrti setrvávali někteří čeští dvořané v okolí jeho choti Alžběty Stuartovny, a to až do jejího návratu do Londýna roku 1661. Na králův nebo královnin popud nejeden exulant podnikl cestu na spřízněný nebo spřátelený dvůr. Na př. Jiří Vilém Berbisdorf a jeho bratr Ehrnfried se hned v dvacátých letech 17. století účastnili takových diplomatických akcí; roku 1631 navštívil dánského krále Kristiána IV. vyslanec Bedřichův Kristián Aderspach Berka a roku 1640 šel k témuž panovníkovi jménem královny Alžběty Vilém Felix Kaplíř ze Sulevic. Jiní našli útulek na menších knížecích dvorech. Vévodovi sasko-výmarskému sloužil i Ehrnfried Berbisdorf i Samuel Ješín z Bezdězi, který se brzo po nezdaru povstání uchýlil na dvůr sedmihradského vévody Bethlena Gábora. N a dvoře velkovévody hessenského působil v druhé polovině 17. století Jan Dětřich Kunovský, syn moravského pána Jana Bernarda a jistě nebyl jediným členem druhé generace exulantů, který si tak zabezpečil živobytí i možnost působení.

Mnohem hojnější a významnější služby vykonali exulanti z českých zemí na bojištích. Za dlouhého zápolení dvou evropských táborů, které je známo jako třicetiletá válka, bylo potřeba nových a nových vojenských oddílů a sborů. Společenské rozvrstvení, které bylo tehdy pevně ustálené a běžné, mělo obdobu i ve vojenských jednotkách. Mladý šlechtic byl především povolán k tomu, aby zastával důstojnické místo a aby kolem sebe shromáždil poddůstojníky i obyčejné vojáky. V 16. století nebyly české země přímo ohrožovány, takže čeští bojovníci mohli vystupovati buď za válek s Turky nebo na vzdálenějších bojištích, kam je vedly sympatie k věci, o niž se zápasilo, nebo prostě touha uplatniti se jinak než ve správě statků nebo v rozličných úřadech. Nebylo pravidelné školy a tradice, která by se vyrovnala věhlasu českého válečnictví v 15. století.

V stavovských vojscích za povstání byl cizí živel zastoupen mnohem silněji, než bylo potřebné a místné, takže teprve po nezdaru odboje roste česká účast na vojenských podnicích, jejichž řetěz se do roku 1648 takřka vůbec nepřetrhl. Pobyt za hranicemi přímo nutil ke vstupu do vojska, neboť co měl dělati zdravý a zdatný muž, když byl vytržen z domácího prostředí, zbaven povinnosti starati se o polnosti a jiný majetek, a ovšem i důchodů, které mu v normálních dobách postačovaly k obživě a k vystupování, přiměřenému jeho původu i společenskému postavení. Nebylo možno, aby se vyhýbal účasti na akcích, které přímo nebo vzdáleněji souvisely s revindikačními snahami české emigrace. Z uprchlíků šlechtického původu jenom menší část setrvala v nečinnosti, provázené hmotným strádáním, steskem po domově a rozmanitými nesnázemi, na něž je bohatý život vyšinutý z pravidelných kolejí. Ani lidé, kteří dlouhými a všestrannými studiemi vyzráli spíše v učence než hospodářské podnikatele nebo předáky ve veřejném životě, se ve vyhnanství nevyhýbali službě vojenské a alespoň dočasně odváděli svůj příspěvek do pokladnice služeb, které emigrace prokazovala protihabsburskému táboru, aby jej udržovala v pohotovosti a na své straně, dokud by nenastal příznivý a trvalý obrat.

Radslav Vchynský ze Vchynic, nazývaný „učený“ pro znalost obou klasických a pěti moderních jazyků i veliký rozhled po tehdejším kulturním světě, pomáhal roku 1622 po několik měsíců Mořicovi Oranžskému v boji proti Španělům a snad i jinak účastnil se vojen, nežli se usadil v Leydenu, hlavním středisku vzdělanosti v Nizozemí.

U jiných byla věc ještě prostší, protože neměli tak mnohostranného zájmu jako Radslav Vchynský a ve službě vojenské viděli zaměstnání vhodné pro mladého šlechtice, a vítané rozptýlení. Nejednomu promluvil z duše neklidný a odvážný Jáchym Slavata německými veršíky:

In Waffen und Liebe

ich mich stets übe.

In Lieb und Waffen

will ich verschlafen.

Jako vždy, byla i tehdy vojenská služba spojena i s chvílemi vypětí sil a vzruchu i s občasnými nepříjemnostmi a nedostatkem, avšak nebezpečí vážného a nevyléčitelného zranění nebo smrti nebylo tolik jako v moderní válce. Proto byl příliv důstojníků i vojáků stále hojný, neboť nevýhody byly zejména v očích mladých lidí vyvažovány vyhlídkami na nové zkušenosti, na poznání nových krajů a měst a na vyškolení pro budoucí život. U mnohých exulantů působilo i vědomí povinnosti vůči národu a vůči tomu programu, pro jehož obranu se v Čechách roku 1618 rozpoutal boj.

Účast exulantů na válečných výpravách nebyla docela roztříštěna, nýbrž v některých významných okamžicích byla soustřeďována, aby bylo možno na českou pomoc poukázati při sestavování velkých politických plánů nebo při mírových jednáních. Poněvadž se císař v době poměrně krátké zmocnil Čech i Moravy, nebylo mnoho příležitosti k boji na domácí půdě a za podpory obyvatelstva, které se nemohlo vystěhovati, ač bylo vůči novému vladaři nepřátelsky naladěno. Výjimku tvořila občasná povstání, omezená časově i místně, a vpády proticísařských vojsk, za nichž docházelo k přechodné okupaci části země. Jinak bojovali exulanti na cizí půdě a tam se snažili přispěti k vítězství protihabsburského tábora i k vítězství svému. Prapory, pod nimiž se shromažďovali, se měnily. Záleželo především na tom, který z panovníků nebo států jevil ochotu ujmouti se českých požadavků. Spočátku přitahovali ti, kdo byli odboji českých stavů nejblíže a kdo stáli v boji s habsburskou dynastií hned od prvního období třicetileté války. Důstojníci a vojáci českého původu byli ve vojsku kurfiřta a krále Bedřicha, s nímž se roku 1622 pokoušel vyrvati z ru kou španělského vítěze dědičné země v Porýní. Pomáhali vrtkavém u spojenci z dob povstání, sedmihradskému vévodovi Bethlenu Gáborovi i bojovnému markraběti krnovskému Janu Jiřímu, když roku 1621 obnovili boj s císařem na Moravě a v přilehlých krajích, snažíce se napraviti a vyvážiti neúspěchy z posledních měsíců roku 1620. Zůstávali ve spojení s hrabětem Arnoštem z Mansfeldu i po jeho odchodu z Čech a z Horní Falce do vzdálenějších krajů, kde mohl císařským škoditi spíše tím, že vázal část jejich sil, nežli vítězným postupem. Důstojníci českého původu byli vítáni v armádách těch mocností, které už od dřívějška soupeřily s rakouskými a španělskými Habsburky nebo se cítily ohroženy jejich převahou. Nedlouhý pobyt Radslava Vchynského v nizozemském vojsku nebyl ojedinělou výjimkou, i jiní tam  sloužili přechodně nebo trvale. Albrecht Jindřich Slavata, který vstoupil v příbuzenské svazky s nizozemskou šlechtou, dosáhl v nizozemské jízdě vysoké hodnosti důstojnické. Do svých služeb získaly některé význačné exulanty i Benátky. V lednu 1625 byl ustanoven vrchním velitelem benátského vojska na souši hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu , který měl za povstání vynikající postavení ve stavovském vojsku a který neprodleně navázal spojení s některými svými druhy v povolání válečnickém, jako Janem mladším z Bubna, Pavlem Kaplířem ze Sulevic a jinými, hledě převésti i je a jejich pluky pod benátské prapory.

Nejvýznamnější však byla účast českých a moravských exulantů na válečných podnicích švédských a dánských. Počet uprchlíků se později rozhojnil proti prvním letům po Bílé hoře, kdy za hranicemi dleli ponejvíce jen ti, kdo se pro svou účast na povstání museli obávat císařova hněvu a přísných trestů. Dekrety vyhlašující katolické náboženství za jediné přípustné tlačily za hranice šlechtu i měšťany, kteří do veřejného života nevalně zasahovali a kteří před přestupem na víru katolickou dávali přednost vystěhování za hranice, o němž vesměs soudili, že bude jenom přechodné. Za velikého neklidu a neustálých přesunů nebylo možno dbáti na přísné dodržování předpisů, takže i lidé poddaní odcházeli za hranice, aby se vyhnuli nátlaku. Emigrace vyrostla po roce 1627 co do počtu i významu, protože její příslušníci byli si většinou vědomi, že musí přiložiti ruku k dílu, aby se pobyt v cizině neprodlužoval a aby se pokořením císaře cesta domů znovu otevřela.

Počet exulantů ve vojenských jednotkách Kristiána IV. byl značný, neboť k hraběti Thurnovi, povolanému z Benátek, se přidružilo hojně šlechty českého nebo moravského původu, v tom i osoby tak významné, jako byl zemský hejtman moravský z doby povstání, Ladislav Velen ze Žerotína. Ve sboru, jemuž velel hrabě Mansfeld, byl nejspíše i zvláštní český oddíl a někteří z důstojníků pomáhali i tím, že podněcovali nespokojenost obyvatelstva proti císařovi, jakmile se vojsko dostalo do Slezska a na východní Moravu. Avšak účast na výpravách, podniknutých Švédy za života krále Gustava Adolfa nebo později, převyšovala vše, co bylo vykonáno v dřívějších dobách.

Švédská vojska stála na bojišti dvě desítky let a potřebovala posil, které nepříliš hustě zalidněné Švédsko nemohlo poskytnouti v dostatečné hojnosti. Exulanti z Čech a Moravy byli pro své smýšlení, obětavost i zdatnost rádi přijímáni na velitelská místa i do řad prostých bojovníků. Na některých výpravách tvořili samostatné oddíly, shromážděné a organisované krajany; tak tomu bylo zejména tehdy, směřovalo-li tažení do českých zemí, neboť tu touha po návratu do vlasti podněcovala bojovnost, a možnost spojení s domácími nespokojenci byla daleko větší než u vojsk jiných, českého jazyka neznalých. Tvrzení, že exulanti z českých zemí posílili odolnost švédských vojsk a nejednou přispěli svou hřivnou k úspěchu, není přehnané. Předáci emigrace právem poukazovali v předvečer rozhodných jednání o mír na služby, které prokázala část českého národa, žijící za hranicemi, přeslavné koruně švédské. Právem připomínali zásluhy hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu i jeho syna Františka Bernarda, Zdeňka z Hodic i jeho choti Alžběty, která část jmění věnovala na úhradu vojenských nákladů, Petra Jaroslava Kinského, který záhy vstoupil do šlépějí svého otce Adama a ve švédských službách postoupil až k hodnosti generála, zatím co mnozí jiní krajané veleli jako plukovníci i nižší důstojníci menším jednotkám pěchoty nebo jízdy. Kromě osobních služeb přinášeli exulanti nezřídka i oběti na penězích, takže jejich příspěvek na dlouhý zápas dvou mocenských táborů v Evropě nebyl nepatrný a po spravedlnosti měl býti při mírových jednáních vyvážen alespoň zárukami návratu do vlasti a částečné restituce, když nebylo moci, která by v českých zemích vynutila úplnou obnovu politických i náboženských řádů z doby před Bílou horou.

Poněvadž jedním z hlavních bodů program u vítězného císaře byla úplná obnova katolictví v českých zemích, odešla za hranice převážná většina evangelického duchovenstva a mnoho lidí s vyšším vzděláním a způsobilostí buď k literární činnosti, nebo alespoň k takovým povoláním, kde latinské školy byly nezbytnou průpravou. Těm bylo často hůře než dovedným řemeslníkům a lidem zběhlým v rozmanité výdělečné práci, neboť poptávka nebyla veliká a odlišnost jazyka i prostředí se často jevila jako nepřekonatelná překážka. Duchové původní a průbojní proráželi úspěšně přehrady a upravili si cestu k postavení, které bylo alespoň náhradou za místo, které by jim byly zabezpečily schopnosti a předběžná příprava doma. Lidé průměrní a méně štědře obdaření zápasili takřka napořád s potížemi a teprve druhá a třetí generace, která za hranicemi buď vyrostla, nebo se tam i narodila, měla lepší podmínky k úspěchu, poněvadž se přiblížila obyvatelstvu nového domova, ovládla jejich řeč a nezadržitelně s nimi splývala. V českém náboženském životě se přes čilé spojení s okolními i vzdálenějšími zeměmi uchovávaly svérázné prvky, tvořící od 15. století domácí tradici, takže emigrace si snadno uvědomila rozdíly, které bránily úplnému splynutí s cizím prostředím a které také znesnadňovaly vstup českých duchovních ať do luterských nebo reformovaných církví. Kazatelé českého původu zůstávali nejraději při exulantech, zejména tam, kde jich byl větší počet, neboť byli v několikeré nevýhodě proti duchovním německé národnosti a luterského vyznám, které protireformační dekrety rovněž pudily ze země a kteří se zahraničními souvěrci a soukmenovci lehko splývali. Členové druhé a třetí generace se snáze uchytili, když vykonali svá studia na zahraničních školách, a to buď v duchovní správě, nebo jako vychovatelé v šlechtických rodinách. Jejich stopy jsou někde úplně zaváty, jinde jsou patrné až do konce století 17. ba i v prvních desítiletích 18. století. V Anglii v Shellingfordu žil do roku 1694 jako duchovní anglikánské církve Pavel Hartmann, syn bývalého kazatele v kapli betlémské, posvěcené činností Husovou. V Nizozemí na několika místech v provincii Groningen působil Samuel Severinus, syn moravského duchovního. Roku 1671 se ve Slucku na Litvě uchytil Pavel Radoš, jehož příbuzní působili na Slovensku. Na pruském královském dvoře zakotvil jako dvorský kazatel nejvýznačnější představitel třetí generace Daniel Arnošt Jablonský, vnuk Jana Amose Komenského a dědic jeho osvětových i irenických snah.

Neznalost jazyka, která často byla vážnou překážkou pro ty, kdo se ucházeli o úřad duchovenský nebo učitelský, nevadila tolik v práci literární. Tu měla latina stále důležité postavení, takže se exulanti mohli uplatniti v rozmanitých oborech vědecké i literární tvorby. Soupis knih a publikací exulantských byl by poučnou a zajímavou četbou, neboť by ukázal, kolik věnovali exulantští spisovatelé sobě a svým krajanům, rozptýleným po světě, a čím prospěli národům a zemím, které jim poskytly pohostinství, a tím celému vzdělanému lidstvu. Nic takového není však dosud po ruce a ve stručném přehledu lze upozorniti jenom na nejvýznamnější osobnosti a díla.

Obdobou a doplňkem akcí na bojištích byla činnost těch spisovatelů, kteří užili nucené prázdně a nově navázaného spojení, aby státníkům a veřejnosti vysvětlili povahu a smysl českého zápasu s dynastií habsburskou a aby čelili nepřátelské propagandě, která počala hned v prvních dnech povstání a neustávala. Sloužíce sobě a vlasti prospívali i obyvatelstvu nových domovů, které z jejich děl poznávalo českou minulost i nedávný stav země a tím obohacovalo své vědomosti. Exulantští spisovatelé navazovali na některá díla z doby povstání, zejména na obě stavovské apologie, avšak rozbíhali se několikerým směrem podle povahy chvíle a potřeby. Dvojité podbarvení české pře s domem rakouským je i v té literatuře patrné, neboť ke spisům, obírajícím se náboženskými zápasy, jako byla Jacobaeova Idea mutationum bohemo-evangelicarum ecclesiarum, vydaná v Amsterodamě roku 1624, nebo některá díla M. Samuela Martinia z Dražova, družila se díla historického a politického obsahu. Trvalou hodnotu měl spis Pavla Stránského ze Zap, Respublica Bohemiae, který roku 1634 vyšel z tiskařské dílny elzevírské a který připojil všestranný obraz Čech před Bílou horou k souboru stejně vypravených knížek o jiných zemích a státech. V době, kdy se vojna chýlila znenáhla ke konci a mírové jednání bylo na obzoru, vyšla kniha lékaře a spisovatele Ondřeje Haberweschla z Habernfeldu Bellum bohemicum. Na sklonku bouřlivého období (roku 1647) dostalo se obci čtenářské latinského zpracování díla exulantům velmi drahého. Byla to Historia persecutionum ecclesiae bohemicae, u jejíž kolébky stál Komenský a v níž byly osvětleny veliké duchovní převraty v českých zemích neméně působivě než v četných listech a soukromých projevech, rozesílaných už po léta všude tam, kde bylo možno očekávati pomoc a porozumění.

Několikerá vlna zanesla do ciziny značný počet lidí, kteří uměli působiti na mysli a zejména na srdce domácích i cizích souvěrců jinak nežli spisovatelé učených děl. Z těch, kdo tvořili s větší nebo menší dovedností a obratností verše české i latinské pro útěchu a k povzbuzení klesajících i k roznícení zájmu o jednotlivce i celek, málokdo se vyšinul nad dobový průměr vytříbenou formou skladeb. Nebylo žádoucího klidu a soustředění k literární činnosti, neboť spád událostí, které byly podnětem k nerozměrným básním i rozsáhlým pracím, byl příliš rychlý a mocný. Ve většině veršovaných plodů zatlačovala péče o zevní roucho vše ostatní; místy však přece proráží na povrch vroucí cit náboženský, bolest nad zkázou rodného kraje a touha po domově. Obsahově je veršovaná tvorba exulantů velmi pestrá a rozmanitá. Značná její část se přičleňuje k velikému souboru souvěkých skladeb, v nichž je zachycen průběh dlouhých vojen a zejména význačné události na bojištích. Václav Klemens Žebrácký, Jan Sictor Rokycanský, Jiří Kolsinius, Jan Maconius a jiní, byli po každé pohotově a netratili čas laděním lyry, bylo-li třeba buď zachytiti veršem slavný čin některého z panovníků nebo vojevůdců, nebo připomenouti význačnou událost životní; ani jazykem ani formou a obsahovou náplní neodlišovali syá díla od knížek vrstevníků, vyšlých z jiného prostředí. V rozptýlené obci exulantské nechybělo ani těch, kdo svou odvahou a rázným vystupováním strhovali k obdivu soudobé básníky cizího původu. Některé intimní verše nizozemského spisovatele A. Moonena, snoubence a manžela Kateřiny Osiciovy, která se narodila už ve vyhnanství, ukazují, že i osobní vlastnosti a přednosti žen, vyšlých z emigrantského prostředí, bývaly zdrojem básnické inspirace.

V první čtvrti 17. století nebylo v českých zemích výtvarného umělce, který by se nadáním a tvůrčí silou rovnal nebo alespoň blížil vlašským mistrům, uchovávajícím si prvenství i za rozvoje malířství v jiných končinách Evropy, zejména ve Flandrech a Nizozemí. Nebylo ho ani mezi prvním i exulanty ani v jejich potomstvu. Jedině rytec Václav Hollar, který podle svědectví Komenského byl rovněž exulant, vyšinul se vysoko nad průměr a těšil se nemalé oblibě v zemích, které byly postupně jeho domovem, zejména v Anglii. I v jeho díle bylo zřetelně pozorovati dvě složky: hojně čerpal z možností, které mu poskytoval nucený pobyt v cizích krajích, a přimykal se k světové tvorbě, ale často se vracel do vlasti a na listech, zhotovených ve vlastní dílně, zachycoval pohledy na česká města a kraje i kus domácího života a mravů obyvatelstva. Jak silné bylo kouzlo ztraceného domova, ukázal Augustin Herman, jeden z nemnoha Čechů, kteří se v době třicetileté války vystěhovali až do zámořských osad anglických. Kraji, jehož pohostinství požíval, se roku 1670 odvděčil dovedným zpracováním mapy provincií Virginie a Marylandu, kdežto někdejšímu domovu odváděl daň alespoň ve vzpomínkách, na venek dosvědčených jménem Bohemia Manor, které dal svému sídlu.

V první generaci exulantů i v jejich potomstvu bylo dosti lidí, kteří měli zálibu ve vědách, zejména v některých oborech, které kvetly a byly vzdělávány v českých zemích i v dřívějších dobách. Někteří z nich se osvědčili jenom jako vykladači a když překonali jazykové potíže, zakotvili na vyšších školách. Tak se uplatnil na př. Jan Philemon (zemřel 1652), rodem z Lovosic, který v posledních letech života působil jako profesor dějepisu a příbuzných nauk na akademii v Bredě v Nizozemí. Jiní však rozvinuli i činnost spisovatelskou nebo badatelskou a přispěli k rozhojnění obecného pokladu vědomostí.

Syn moravského exulanta Jiří Veselský-Laetus se obíral bohoslovím, zejména exegesí a homiletikou. Jeho bratr Jan Laetus napsal Compendium historiae universalis, které vyšlo v Nizozemí v několika vydáních a je tak dobře zpracované, že bývá omylem přičítáno autorovu věhlasnému vrstevníkovi Janovi de Laet. Exulant Jiří Ritschel, původu patrně německého, se obíral za svého života v Anglii problémy filosofickými a vydal roku 1647 v Oxfordě spis Contemplationes Metaphysicae, k němuž se roku 1661 přidružila Dissertatio de cerimoniis Ecclesiae Anglicanae. Adam Písecký z Kranichfeldu, rodem z Prahy a neprávem někdy za Poláka vydávaný, napsal a uveřejnil v šedesátých a sedmdesátých letech 17. století několik spisů právně politického obsahu, z nichž oblibě se těšil Tractatus aureus politico-iuridicus de statu saeculari eiusque maiestate z roku 1667. Ve vědách přírodních, které měly i doma dobrou tradici, pracovalo se často i v exilu. V evropských knihovnách jsou roztroušeny disertace z oboru přírodních věd a lékařství, které předkládali studenti českého a moravského původu. Občas vycházely i práce samostatné a dobovému vkusu přiměřené. V poměrně klidném zákoutí, v Brémách, působil až do roku 1685 lékař Jan Sophronius Kozák, graduovaný v Caën, který byl dobře znám nejenom praxí, ale i několika lékařskými rozpravami, nevybočujícími z běžných názorů a představ. Rozmanité byly zájmy Šimona Partlice ze Špicberka, původem Moravana a lékaře povoláním, který dočasně žil v Anglii i v Nizozemí a edicí Flores své jméno spojil se jménem Erasma Rotterdamského. Několik lékařů, činných prakticky i literárně ve Švýcařích, vyšlo z rodu Škrétů Šotnovských ze Závořic. Na poli i ve vlasti vzdělávaném, v astronomii, pracoval v Nizozemí potomek měšťana malostranského Samuel Kechelius, který si o svých studiích dopisoval s Konst. Huygensem a kterého universita v G roningen počítala mezi své členy. Zájem o několik oborů často i hodně vzdálených, nebyl v těch dobách vzácností, zejména u lidí, které hmotné nesnáze nutily k střídání pobytu i zaměstnání. Nepřekvapuje celkem, že Jiří Holík, kterému se po neklidném mládí bezpečným útulkem stala Riga, psal nejenom o věcech církevně politických, snaže se vysvětliti příčiny a povahu českých zápasů, nýbrž i o otázkách, spadajících do oboru přírodních věd, zejména o zahradnictví. Jeho Gartenbuch, vydávaný často v 17. a 18. století, budil pozornost zejména průkopnickým i výklady o štěpování a zušlechťování stromů.

Literární činnost českých a moravských exulantů byla pestrá po stránce obsahové a rozbíhala se několikerým směrem. Knihy a drobné spisky, které byly psány buď latinsky nebo jiným snadno přístupným jazykem, vycházely snáze, protože odbyt byl celkem zajištěn. O vytištění českých prací, určených k poučení a povzbuzení krajanů, musili pečovati exulanti zpravidla sami. Nebyli docela bez pomoci, protože za hranice odešli i někteří tiskaři. Daniel Vetter, syn moravského duchovního Jednoty bratrské, vytiskl v tiskárně v Lešně hodně knížek určených krajanům a druhům v exilu; tiskl i polská díla a v dějinách polského knihtisku si zabezpečil čestné místo.

Emigrace byla velmi rozptýlena; Komenského povzdech, opřený o slova Jeremiášova, „Rozházel nás po krajinách, o nichž otcové naši neslýchali“, dobře vystihoval neutěšenou skutečnost. Pokusy soustřediti alespoň část emigrace ve vzdálenějších končinách a zabezpečiti jí klidné živobytí neměly úspěchu. Nevelkou ochotu projevili emigranti vůči nabídce, aby se usadili hromadně v některé méně zalidněné oblasti Nizozemí. Ztroskotaly pokusy usazovati emigranty v Pobaltí, ovládnutém Švédy.

Myšlenku, vyšlou z okolí Olivera Cromwella, aby se část exulantů přestěhovala do Irska, odmítl Komenský hned, jakmile se o ní dověděl. Exulanti doufali i po ujednání míru westfálského, že se budou moci navrátiti za slušných podmínek do dávných domovů. Proto se s oblibou usazovali v místech poblíž hranic českých zemí; tak vytvořili řetěz, který ze tří stran obepínal Moravu a Čechy.

Bylo přirozené, že lidé českého původu dávali přednost krajinám s příbuzným obyvatelstvem, především Slovensku, které tehdy tvořilo část uherského království, a Polsku, kde členové Jednoty bratrské žili už od polovice 16. století; nevyhýbali se však ani Slezsku ani Lužicím, ani zemím kurfiřta saského. Avšak tam i v jiných knížetstvích říšských se mnohem lépe žilo exulantům německého jazyka a luterského vyznání, které vítězný císař tlačil za hranice právě tak jako evangelíky české. Z drobné práce jednotlivců i skupin, z jejich dovednosti a přičinlivosti měly prospěch jenom kraje přilehlé k českým zemím a výjimkou i některé vzdálenější oblasti. Jenom menšina přicházela s prázdnýma rukama; jiní si přinášeli alespoň nejnutnější věci a někdy i slušné částky peněz, stržené za opuštěné domy a statky. Část emigrantů byla odkázána na podporu a milosrdenství šťastnějších souvěrců, jiní se však dříve či později zapojili do koloběhu života, zabezpečili budoucnost sobě i potomstvu a za pohostinství platili službami, které vlasti a dávným domovům nemohli nabídnouti a prokazovati.

I při značném rozptýleni a roztříštění zůstávalo několik věcí, které uchovávaly pocit jednoty v první a zčásti i v druhé generaci. Působilo vědomí společného původu a příslušnosti do Čech nebo na Moravu, dlouho vyjadřované adjektivy Bohemus a Moravus, která čteme v universitních matrikách, v úředních záznamech, na titulních listech knih, všude, kde bylo třeba určití a zachytíti státní příslušnost. Mocným svorníkem byla nehasnoucí naděje, že vyhnanství není trvalým údělem, nýbrž přechodným obdobím strádání a zkoušky. Emigrace dlouho neměla náčelníka, který by byl obecně uznáván a jehož slovo by bylo zákonem. V osobnost, známou v celém vzdělaném světě a zosobňující životní nesnáze i osvětové a politické úsilí emigrace, vyzrál Jan Amos Komenský (1592— 1670), který svým dílem uvedl v obecnou známost a společný majetek lidstva vše, co emigrace pečlivě uchovávala jako odkaz starších a šťastnějších generací, rozmnoživ hotové a vyzrálé hodnoty hojnými

plody svého velikého ducha a svých velikých schopností.

Rubriky: Přejaté | Štítky: , , , , , | 3 komentáře

Takže přece klovl červený kohout ponaučení

Ruský expert v otázkách Číny Andrej Devjatov1), jehož svérázný, až expresivní hlasový projev klade na posluchače nemalé nároky, se v písemné formě zamýšlí nad americkým raketovým útokem na Sýrii v kontextu probíhající návštěvy čínského předsedy Si Tin-pchinga v USA…

Podle čínského kalendáře je rok 2017 rokem Červeného Kohouta. „Kohout“ – to jsou ambice (domýšlivá nadutost, furiantoví a samolibost), zatímco „červený“ – v kosmickém chápání – poukazuje na to, že osudové události se budou rozvíjet na jihu.

Právě na jihu Starého Světa v pásu „Velkého Izraele“,  námořnictvo USA – pod smyšlenou záminkou chemického útoku syrských vojsk proti civilům – jako „síla moře“ uštědřilo Sýrii raketový „úder prestiže“, jehož strategickým cílem vůbec nebylo potrestání neposlušného prezidenta Asada, ale ponížení jeho ochránce – Nového Ruska demokratické volby. Protože se Rusko svými silami „nové tvářnosti“ od 30.9.2015 v podobě „severního cara“ ve spolku s Peršany zamíchalo do, biblickými proroky předpovězené, „Poslední Bitvy“2) , která se nyní už otevřeně nazývá „Třetí světovou – hybridní válkou“.

Náhlý útok měl šokový vliv na rozum a srdce jak osob, přijímajících rozhodnutí, tak i celé ruské expertní obce. Rozpaky posílilo to, že USA uštědřily „úder prestiže“ v době přítomnosti čínského předsedy na jednání s americkým prezidentem na Floridě. Tato návštěva přitom nebyla předem nijak zvlášť anoncována a probíhala daleko od pozorovatelů a oficiálních mocenských struktur. Obě strany ji charakterizovaly jako: „velmi úspěšné přátelské setkání“, „nový počátek ve vztazích“, „konstruktivní spolupráci v nové době“, „důležitý konsensus“, „ochotu společně působit k patřičnému urovnání ostrých mezinárodních problémů“.

Tak úspěšnému „přátelskému setkání“ provázenému „úderem prestiže“ nacíleným na ponaučení Ruska pomáhala politická těžká váha  H.Kissinger – mluvčím „Synů Smlouvy“3). Ponaučení odpovídá předpovědím biblických proroků o tom, že „severní car“, který vtrhne do pásu „Velkého Izraele od Nilu do Eufratu“, tam v probíhající „Poslední Bitvě“ mezi dědici Říma (Moskva-Třetí Řím) a dědici arabského chalifátu „padne na horách Izraelských a nikdo mu nepomůže“.

Teď se americký „úder prestiže“ pod vlajkou „důležitého konsensu“ s Čínou zjevuje ruské státní moci jako vyšší moc, vnucená v hodině pravdy v ďábelské volbě mezi finančními zájmy evropského liberalizmu a duchovními hodnotami ruské civilizace. Takže: buď obrana zájmů liberálů (finančních spekulantů) s pokračováním přisouzené role „severního cara“ v bitvě s dědici Chalifátu (DAESH), nebo odmítnutí koncepce „Moskva-Třetí Řím“ s přechodem pod symboliku starodávného Pravoslaví přeměny v  „Nový Cařihrad Pravdy“.

Ultimatum ve věci urychleného protikorupčního, protiliberálního a protimonarchistického obratu politické linie Ruska směrem k „důležitému konsensu“ přiveze do Moskvy ve dnech 11.-12.dubna nositel ruského „Řádu přátelství“ americký státní tajemník Rex Tillerson.

A to, jakou volbu učinilo Rusko, řekne nejspíš prezident RF Putin (ať už přesně a narovinu, nebo diplomaticky a vyhýbavě) ve svém vystoupení na pekingském Fóru k mezinárodní spolupráci „Jedna zóna, jedna cesta“ 15.května t.r.

Nejpozoruhodnější na tom je, že onen „důležitý konsensus“ je rozhodnutím Trumpovy administrativy (nikoli finanční oligarchie Wall Streetu) o podpoře čerstvé lednové davosské iniciativy předsedy ČLR Si Tin-pchinga o výstavbě „globálního společenství jednotného osudu“ v zájmech celého lidstva !

Zdroj:   http://khazin.ru/articles/166-osoboe-mnenie/30184-vot-i-kljunul-krasnyi-petuh-vrazumlenija

1) Devjatov Andrej Petrovič (1952) – dlouholetý příslušník sovětských tajných služeb (plk.v.v.) – svoji kariéru ve státních službách zakončil svým vypovězením jako nežádoucí osoba po 13 letém působení v Číně.. Je spisovatel a publicista, politolog, nám. ředitele Ústavu rusko-čínské strategické součinnosti.
2) V závěrečné knize křesťanské Bible zvané Zjevení Janovo je uvedeno místo posledního střetu mezi bojovníky dobra a zla. Dějiště závěrečné bitvy nese hebrejský název Armageddon. Události posledních měsíců ukazují, že tímto Armageddonem může být Sýrie, respektive její oblast Aleppo.
3) – B`nai B`rith (zkr.BB) – Je to nejstarší (1843 )nepřetržitě operující mezinárodní židovská organizace,[1] která dnes působí ve více než 50 státech světa. Jejím cílem je zajištění ochrany a kontinuity Židovstva a státu Izrael a boj proti antisemitismu a fanatismu.

Replika v diskusi k článku

Rusko je zemí První osoby, a proto:

26.3.2017 – „dětské křížové tažení“

3.4.2017 – výbuch v metru Snakt Petěrburgu a

6.-7.04.2017 – noční úder Tomahawky USA na letiště syrských vládních vojsk

– to jsou signály, mající jediného adresáta: – prezidenta V.V.Putina.

Raketový „Úder prestiže“ USA na Sýrii – odvádí pozornost od „důležitého konsensu“, dosaženého Trumpem a Si Tin-pchingem 6-7.dubna během jejich neformálního setkání na Floridě.

Podle příznaků soudě, se na tomto konsensu podílí i Velká Británie. Proto její ministr zahraničí Johnson odvolal svoji návštěvu Moskvy, která byla už jednou přeložena z března na 10.dubna t.r.

11.-12.dubna do Moskvy přijíždí státní tajemník USA Tillerson, a nejspíš přiveze První osobě Ruska důležitý čínsko-americký konsensus, dohodnutý na Floridě, ke kterému se připojila i Velká Británie.

Putin nejspíš bude nucen k ďábelské volbě: buď připojení se k „Novému Měnovému světu“(bez FED), anebo eskalace válečného napětí – až po Velkou Horkou válku na Západě (Ukrajina), na Východě (Korea) a na Jihu (Střední Asie).

Je naprosto zřejmé, že cestou nejmenšího odporu Ruska vůči nepřekonatelné smršťující síle – je připojit se k „Novému Měnovému světu“. To ale znamená – výměnu stávající liberální vlády Ruské Federace.

Přitom v globálním měřítku může přechod do nového měnového světa začít koncem tohoto roku, po dubnových volbách ve Francii, zářijových v Německu a konání 19.sjezdu KS Číny (říjen,listopad).

Zásadní rozhodnutí může Putin oznámit ve svém vystoupení na pekingském Mezinárodním fóru „Jeden pás, jedna cesta“ 15.května t.r.

Andrej Devjatov

http://khazin.ru/articles/166-osoboe-mnenie/30198-andrei-devjatov-replika-v-diskussii-po-zapiske–533

 

Rubriky: hroší kůže | Štítky: , , , , , , | 31 komentáře

Německo nade všecko

Zaujaly mne dvě zprávy od našich západních sousedů. Německo se rozhodlo, že už nebude uznávat sňatky osob mladších 16ti let.

A Německo bude cenzurovat obsah sdílený na sociálních sítích.

Obě tyto zprávy mne dost překvapily. Jednak jsem se domníval, že stejně jako u nás jsou sňatky osob mladších 18ti let zakázané s tím, že pouze v odůvodněných případech může soud povolit sňatek osobě ve věku mezi 16ti a 18ti roky. Nebylo a dosud tomu tak není. Inu ta západní demokracie má svá úskalí.

Horší zprávou je snaha nutit správce sociálních sítí, aby mazali nevhodné příspěvky, jinak budou platit pokutu. A kdo rozhodne o tom, co je nevhodný příspěvek? Je to zpráva o tom, že se islamisté dopustili nějakého trestného činu? Nebo se to bude týkat i toho, že se islamisté mezi sebou kontaktují a plánují nějakou akci? Budou moci Němci sdílet fotografie z dovolené, kde se ženy promenují pouze v bikinkách? Nebude to závadné proto, že to dráždí jejich zahalené sousedky?

Cenzura je vždycky něco kousek před diktaturou. A protože z území Německa vzešlo mnoho válečných konfliktů, začínám se bát. Bát toho, že se podobnou cestou dostane k moci nějaký šílenec, kterého začnou jeho soukmenovci zdravit zdviženou pravicí. A bude zcela jedno, že existuje nějaká EU, která by měla zajistit mír v Evropě.

Začínám se bát…

Rubriky: Bavorovy poznámky | Štítky: , , , , , | 4 komentáře