Následníkova politika


Zdálo se, že slavnostní renunciací, kterouž arcivévoda František Ferdinand prohlásil, že ani jeho choť ani jeho děti z tohoto manželství nebudou a nemohou činiti nároky na hodnosti a práva arcivévodů, plnoprávných to členů habsburské rodiny, zejména tedy na císařský trůn rakouský a královský trůn uherský, a kterouž složil dne 28. června roku 1900, přesně na den čtrnáct let před katastrofou sarajevskou, zdálo se, že tímto okázalým aktem budou odklizeny dlouhé a trapné spory mezi císařem a následníkem. Okolí panovníkovo doufalo, že František Ferdinand a zejména hraběnka Žofie Chotková, nyni již kněžna z Hohenbergu, uznají povolnost starého císaře a oplatí jeho dobrou vůli vděčnou ohleduplností.

To byl veliký omyl. František Ferdinand považoval teprve nyní svoje následnictví za definitivně upevněné, a všemi prostředky počal se domáhati vlivu, který prý mu, dědici trůnu, přirozeně náleží. Jeho choť, kněžna z Hohenbergu, cítila zase, že na každém kroku jest jí připomínána její nerovnorodost. Vždy a všude pozorovala, že ji neuznávají za tu, jíž skutečně byla, totiž za choť budoucího císaře; spíše se jí zdálo, kterak stále a stále jí dávají cítit, že není korunní princeznou a že nebude císařovnou !

Při každé slavnosti u dvora povstávaly vždy nové a nové spory etiketní, z nich osobní, až konečně arcivévoda se přestal u dvora objevovat vůbec. Jen když musel při oficiálních slavnostech být na místě, přišel; kněžna, později vévodkyně z Hohenbergu, bývala omluvena nemocí. Zdržoval se nejvíc s rodinou na Konopišti.

Zejména zmínka sebe nevinnější o politice zavdala příčinu k sporům. Jako korunního prince Rudolfa, tak nepřipustil císař ani druhého následníka naprosto k zasahování do otázek politických: dokud bude žiti on, císař, bude o politice rozhodovat výhradně sám.

Jenže věci nedopadaly tak, jako u Rudolfa. František Ferdinand byl povahou výbojnější a měl o politiku daleko větší zájem osobní. Počítal s vysokým věkem Františka Josefa a chtěl si přec jen připraviti lidi i některé věci. Zřídil si tedy vojenskou kancelář, když byl jmenován generálním inspektorem veškeré branné moci, a dovedl toho, že tato vojenská instituce byla více politickou. Arcivévoda navazoval také styky s politiky a projednával s nimi aktuální otázky.

Osobnosti, které volal následník, znemožňoval u císaře. O kom bylo známo, že chodí do Belvederu, byl v císařském hradě dán na index, a naopak, důvěrníci a oblíbenci císařovi byli již napřed u následníka odbyti. Už ve volbě lidí následník projevoval své smýšlení politické: byli to vesměs příslušníci stran klerikálních a konservativních, kdo byli voláni buď do vídeňského Belvederu nebo do Konopiště. Z toho vznikla celá řada nesprávných úsudků. Kdo byli tehdy konservativci? Hlavně příslušníci české šlechty. Z toho liberální a všeněmečtí politikové a listy dovozovaly, že je následník českého, protiněmeckého smýšlení, jak prý ostatně už bylo patrno z jeho manželství, vzal si „Češku“ !

Fakticky dalo by se říci, že následník nenáviděl dva druhy politiků: maďarskou oligarchii šlechtickou a Všeněmce, jež právem považoval za odpůrce Rakouska a hohenzollerské „velezrádce“. František Ferdinand poznal dobře,že od r. 1867, od vyrovnání rakousko-uherského, snahy maďarské politiky oklikami sice, ale přec jen vědomě vedou od Rakouska i od Habsburků, stejně jako u Všeněmců.

Pryč od Říma znamenalo pryč od Rakouska.

Možno uznati, že tato politika odporu proti oběma směrům byla pro člena habsburské panovnické rodiny takřka primérní, třebaže tažení proti Los-von- romistům bylo v té míře, jak bylo vedeno, upřílišněné, a význam hnutí přeceňovalo. Ukázalo se brzy, že v německém lidu (ani v poštvaných kruzích severočeských) nemělo mnoho půdy. Že následník rakouského trůnu se s celou vehemencí obrací proti straně vysloveně protihabsburské a protirakouské, je pochopitelno, u tohoto následníka zejména, když bylo i protikatolické. Protimaďarská politika následníkova byla mnohem hlubší. František Ferdinand věděl dobře, že lid maďarský nemá politického významu v Uhrách, a nepřátelskou politiku že dělá několik aristokratů a příslušníků pochybné venkovské šlechty, gentry. Ke všemu byla občanská společnost, která za touto oligarchií v městech stála, z velké části židovská, což klerikálního následníka tím víc pobuřovalo. On sám, když došlo k vážné krisi, navrhoval zavedení všeobecného hlasovacího práva a uvolnění nemaďarských národů v Uhrách z maďarského jha.

Na druhé straně však ukazoval zjevně svůj odpor k Maďarům vůbec, takže nemohl být praporem, za nímž by jednoho dne byl šel maďarský lid proti svým potlačovatelům. Ke všemu následník ukazoval sice na bezpráví, jež maďarská oligarchie v Uhrách provozuje, ale nedovedl prosaditi ničeho, co by těmto poměrům učinilo konec.

Pokud se Všeněmců týče, byl císař s následníkem zajedno, a dr. Koerber, šéf vlády, dostal nejednou přísný rozkaz směr ten vyhladit. Dr. Koerber byl ovšem jiných názorů, pokud šlo o taktiku proti této německé frakci. Nebyl by je nikdy potíral jako důležitou stranu, věda, že význam jejich není velký, a osobnosti vedoucí pochybné jakosti. Ve vhodném okamžiku dvěma větami umlčel pro všechnu budoucnost i pana K. H. Wolfa.

Jinak bylo s Maďary. Také císař znal divnou společnost, která stála v čele Maďarska, znal útisk, pod nímž úpěly nemaďarské národnosti v Uhrách, znal politiku, kterou jménem státu šlechtičtí násilníci v Budapešti prováděli, a cítil dobře i rány, jež stále a stále, opět a opět Maďaři zasazovali vyrovnání z r. 1867 i pravomocem uherského krále, který je současně císařem rakouským. Ale císař měl z Maďarů přec jen strach. Byly to dojmy z roku 1848, vzpomínky na revoluci. František Josef poznával snad osudnou chybu roku 1867 pro celou monarchii, ale měl jen přece strach z nové občanské války, která by tak vzniknouti mohla, i když tyto obavy skrýval za svou přísahu složenou při korunovaci. Postup, jaký si přál vůči Maďarům následník František Ferdinand, byl proveden v r. 1848— 1849 a skončen jen pomocí Ruska … Opakovat ho císař nechtěl, kdežto následník byl (právem) přesvědčen, že se proti Maďarsku bude musit zakročit jednoho dne rázně a třeba vojensky, má-li být zachována monarchie a — dynastie. Následník byl by riskoval i revoluci v Uhrách, kdežto František Josef nechtěl použít ani půl kumpanie vojáků. Jemu stačil jediný generál — Géza baron Fejerváry. Proto odmítal plány a rady následníkovy, a dovolil svému oddanému generálovi jen hrozit v Budapešti, pohrozit všeobecným hlasovacím právem a vzít dra Kristoffyho, propagátora tohoto volebního práva, do ministerstva vnitra, s čímž se na konec spokojil i František Ferdinand.

Celkem však byly všechny spory mezi hradem a Belvederem formálního a osobního rázu. Šlo mnohem víc o metody a otázky osobní než o věc. Následníkovi překáželo u císaře stáří, a proto sváděl ustupování a povolnost, jak se mu v systému Františka Josefa jevila, na stařeckou neschopnost. Císaři zas byly metody následníkovy příliš impetuósní a nezralé, proto je zamítal. Oba asi měli do jisté míry pravdu, a diference pak vyřizovány v osobách. V otázkách vojenských, pokud se netýkaly zahraniční politiky, císař často schválil návrhy a přání následníkovy. Ne sice hned, ale přec. Tak mu později obětoval František Josef přestárlého šéfa generálního štábu hraběte Bedřicha Becka a ministra války barona Pitreicha.

Jinak byl poměr císaře k arcivévodovi v mnohém podobný poměru k synu Rudolfovi. Vojenské věci František Josef sám pomalu odevzdával konopištskému pánu, nepřipouštěl však vměšování následníka do vnitřní nebo dokonce zahraniční politiky nikdy a v ničem. František Ferdinand dovedl si však na rozdíl k Rudolfovi nalézti své cesty k politice. Měl mnohem víc trpělivosti než Rudolf a hlavně ustal ve svém lehkomyslném životě od okamžiku, když se setkal s hraběnkou Chotkovou. Tato láska „na první pohled“ změnila úplně arcivévodu, který od té doby vedl naprosto slušný život a po těžkých bojích, o nichž tu byla již řeč, s milovanou ženou uzavřel sňatek. Od té chvíle měl dosti času i možnosti starat se ne pouze o faktickou svou agendu vojenskou, ale i o otázky politické. Znal císaře a věděl, že zjevně se do politiky plést nesmí tak dlouho, dokud mocnář k tomu nedá oficiálního svolení, což se později konečně stalo. Prozatím musil se spokojovati ovlivňováním politického dění jen po straně. Že s názory Františka Josefa a jeho vladařskými metodami nesouhlasil, bylo už poznamenáno. Kdykoli se tedy připravovaly politické akce, zákony a pod., následník buď navštěvoval sám nebo dal si tajně volat ministr presidenty a ministry, jež se pak pokoušel zpracovávati ve svém smyslu. Politicky ustálenou fysiognomii neměl, v tom se podobal jak císaři přímo, tak i svému předchůdci v následnictví. Hlavním rysem jeho nazírání na všecko dění bylo přísné a nesnášenlivé katolictví. Proto stál v jedné frontě s konservativní šlechtou a s vídeňskými křesťanskými sociály. To ovšem neznamenalo, že následník ve všem souhlasil s programem těchto frakcí, jinak by byl musil být zejména v prvních letech i přívržencem státního práva českého, jímž nikdy nebyl. Ale prostě tím, že připouštěl v mnohém souhlasné nazírání s Karlem Schwarzenbergem mladším a s dr. Karlem Luegrem, sloužily mu tyto strany a pracovaly v jeho duchu.

Luegrovci byli tedy proti Maďarům, německým liberálům, proti židům, proti sociálním demokratům, Všeněmcům a v jednotlivých aktuálních případech postupovaly tyto strany podle jeho diktátu. Bylo to nejzřejměji patrno, když došlo k volební reformě, jak vrchní velení odpůrců této reformy bylo ve vídeňském Belvederu.

František Ferdinand, v jehož povaze bylo dost dědičné záludnosti, nemoha často prosaditi své politické názory, hleděl alespoň pomocí stran sobě oddaných uplatňovati svou vůli v otázkách osobních. Byla to práce snadnější jak u vlády, tak i u stran; jen v otázkách vojenských obracel se na císaře přímo.

V českých věcech následník vlastně byl málo cítit. V obou táborech šlechtických měl své exponenty, a jinak do kruhů občanských si snad netroufal. Je známo, že dotyčné pokusy nedopadly zrovna šťastně. Kde byl jaksi úředně donucen promluviti, při oficiálních příležitostech, napodobil obyčejně skoro mechanicky císaře a mluvil o nutnosti česko-německého dorozumění. Ale když klerikálové se té dohody začali bát, poněvadž by svobodomyslná fronta českoněmecká se mohla stát velmi nebezpečnou, odmlčel se i on. Alespoň dr. Josef Maria Baernreither poznamenává ve svých Pamětech, že P. Abel, oblíbený  kazatel vídeňský, předák křesťansko-sociální strany, který s následníkem udržoval dobré styky, tvrdil vždy a hlasitě při politických debatách, že smír česko-německý není v zájmu konservativním a tedy ani státním : pokrokoví Češi a Němci po takové dohodě byli by příliš silni a vykonávali by nebezpečný vliv na stát i korunu.

Skoro se zdá, že si ponechával srovnání česko-německých sporů na dobu své vlády, kde vliv, moc a jeho metody by byly rozhodovaly. Alespoň prof. Jindřich Lammasch se zmiňuje, že měl úmysl dát se zase v Praze korunovati na krále českého, což ovšem při jeho velkorakouské orientaci by bylo znamenalo obřadnou formalitu bez obsahu a bez významu. Byloť přec o něm známo, že považuje německou armádní a státní řeč za nezbytnost. Je proto málo pochopitelno, jak v určitých kruzích českých, i když konservativních, mohly se čekat od Františka Ferdinanda jako císaře nějaké vážné pokroky v našich požadavcích národních, politických a kulturních.

Už dávno před 1914 se následník začal zajímat o problém jihoslovanský v monarchii. Ale tento jeho zájem vyrostl z všeobecných názorů, málo věcných. Následník jádro věci nechápal a nikdy nepochopil. Proto jeho plány, jak na jiném místě je vylíčeno, vznikly vesměs z negativních úvah: jeho vysnívaný trialismus měl spíše zničiti suprematii Maďarů a jejich vliv na státní politiku, než uspokojit Jihoslovany v Rakousku a v Uhrách. Proto nemohly vést k nějakému úspěchu, nýbrž přivodily na konec katastrofu dynastie a monarchie.

Císař se mnoho do politiky Františka Ferdinanda nepletl. Rozuměl dobře, kam následník míří, že mu jde v první řadě o seslabení Maďarů v Uhrách. Tomu nemohl dáti nikdy souhlas jako korunovaný král uherský, který svolil k zvláštnímu vyrovnání maďarsko-chorvatskému. Ale František Josef byl příliš reálním politikem, než aby nepoznával neproveditelnost celého plánu. Považoval jej spíš za hračku následníkovu a, byv jednou vážně tázán, řekl prý: „Já jsem příliš stár na tyto věci, to ať si Franz udělá, až bude na mém místě!“ Jen když se stávaly důsledky těchto hříček vážnými, zakročil císař a to dost energicky. Podle názoru Františka Ferdinanda a hlavně jeho důvěrníka, šéfa generálního štábu Conrada z Hoetzendorfu, měla monarchie dva nepřátele: Srbsko a Itálii. Zejména s Ruskem doufal se následník ve vhodném okamžiku úplně srovnat. František Ferdinand směl to očekávat s velkou pravděpodobností: car Mikuláš a on by bývali jistě největší reakcionáři na trůnech evropských, kdyby byli současně vládli, a byli by se jistě dohodli. Tomu by nebylo velkorakušáctví stejně překáželo, jako onomu slovanství.

Když se František Ferdinand zabýval budoucností, bylo vyřešení budoucích sporů a přípravy k tomuto vyřešení největší jeho starostí. Conrad naléhal na tyto přípravy a animoval následníka, aby „vyřízen“ byl nejprve nepřítel číslo 1, totiž Itálie, pak teprve slabší Srbsko. Conrad si troufal dokonce mluviti o takových eventualitách s císařem. František Josef souhlasil sice zásadně s názory Belvederu o nepřátelství jak Itálie, tak Srbska. Ale pokud šlo o Itálii, císař nevěřil, že by král Viktor Emanuel se nějak zpronevěřil trojspolku, a s národy, s národem italským císař nepočítal vůbec. Proto měl za to, že se diference s Itálií dají vyřídit diplomaticky. Conrad uvádí sám rozmluvu s Františkem Josefem o této možnosti a o plánu Conradově poslat právě následníka do Říma, aby s králem italským hleděl politické poměry upravit.

Conrad zaznamenává hovor takto:

Císař: „On nepůjde!“
Conrad: „Vaše Veličenstvo potřebuje přec jen rozkázat!“
Císař: „Ano, ale vy jej přece znáte, jak je zvláštní a nevypočitatelný. Nikdo to neví lépe než vy “.
Conrad: „Ano, Veličenstvo, pocítil jsem to na vlastním těle!“
Císař: „Pokusím se. Myslím však, že nepojede!“ (Conrad: Aus meiner Dienstzeil.

(Vien, Rikola Verlag, III, 503.)

K cestě nedošlo. Snad ani ne proto, poněvadž by se byl následník vzepřel, ale jistě František Ferdinand dovedl přesvědčit císaře, že by cesta byla bezúčelnou. Císař dal se patrně snadno přemluviti, aby mohl tuto záležitost skončit: spoléhal daleko víc na své diplomaty, než na diplomacii následníkovu a jeho věrných. Ale Conrad nepřestává brojit, píše jedno memorandum za druhým, následníkovi, Aehrenthalovi, císařské kanceláři. Ukazuje, jak se Itálie chystá k válce, jak je Srbsko drzé. Pak Conrad pořádá manévry na italské hranici. Až došla z Říma stížnost. A Aehrenthal si zase stěžuje u císaře na následníka i Conrada. Císař obětuje Conráda, nechce s Itálií vážného sporu.

V Belvederu se s tímto rozhodnutím musili smířit, ale následník nemoha zvítězit věcně, vymohl si alespoň úspěchy osobní: byl propuštěn generál Schonaich, ministr války, a nahrazen kandidátem Belvederu generálem Auffenbergem. Nástupcem Conradovým stal se bezvýznamný sborový velitel dalmatský Schemua. Jmenování Auffenbergovo císař provedl nerad. František Josef už od mladých let měl rád kolem sebe hezké lidi a často se vzpíral proti lidem mu navrhovaným jen proto, poněvadž se mu nelíbil jich zevnějšek. Stejně jak nechtěl jmenovati dra Edvarda Herbsta, vůdce německých liberálů, poněvadž měl nepoměrně velká chodidla, měl proti Mořici šl. Auffenbergovi, oficíru neobyčejně vzdělanému a obratnému, aversi pro jeho málo imposantní zjev: byl malý, nosil skřipec, zavalitý a neelegantní

….

Nicméně se nedá přehlédnout, že od té doby (už mu bylo přes 80 let!) František Josef ve své energii ochaboval a jen tu a tam projevoval bezohledně svou vůli a to zejména vůči následníkovi. Zdá se, že se těch osobních šarvátek a bojů nasytil, že se mu znechutily. Ukazoval často jisté resignované umdlení a zhusta vůči nejbližšímu okolí návrhy a podněty následníkovy, hlavně vojenské, vyřizoval kladně, s poznámkou: „Ať si dělá ty věci jak jim rozumí, následky ponese on a ne už já!“ Jinak se osobní poměr mezi císařem a následníkem nelepšil, jen že už nedocházelo k prudkým scénám. Císař se také díval shovívavěji na následníkovo manželství, povýšil kněžnu z Hohenbergu do stavu vévodského s titulem Výsosti, aby choť císařova jednou mohla vystupovat, jak se na vysoké to postavení, dle názoru císařova, sluší a patří. Nebránil mu ani, když následník s chotí svou navštívil německého císaře a anglického krále. V Londýně i v Berlíně byl František Ferdinand uvítán s plnou slávou, a jeho choti dostalo se v obou městech přijetí jako rovnocenné arcivévodkyni, ne-li jako císařovně. Zejména z Londýna se princ vrátil nadšen způsobem, jak se mu u anglického dvora a společnosti, jinak tak upjaté a uzavřené, přišlo vstříc.

Blížil se rok 1914…

*

Císaři bylo tehdy již 76 let, a jest zcela pochopitelno, že si chtěl aspoň poněkud ulehčiti. Proto, po odstoupení důvěrníka, dlouholetého šéfa generálního štábu, hraběte Bedřicha Becka, sám postoupil následníkovi část vojenské agendy a schválil osobní změny, jichž se tento domáhal. Přes to rozuměl tomuto ulehčení tak, že arcivévoda bude postupovat v jeho intencích, a on že bude vše jen schvalovat. Ze svých práv neslevil ani tečky, vše muselo jako dosud procházet jeho rukoma. Následník ovšem rozuměl své úloze jinak, zejména když jmenován generálním inspektorem veškeré branné moci. Rozdíl těchto názorů musel jednoho dne vésti k sporům, stejně jako se musely ukázat důsledky dvou věků a temperamentů, tak různých. František Josef brzo zpozoroval, že se tu tvoří vláda vedlejší, která má za to, že se na nejvyššího vojenského pána nemusí dále ohlížet. Ke všemu disposice a návrhy následníkovy měly zhusta příchuti politické, jak vnitřní tak i zahraniční, a císař vůbec pozoroval velký zájem následníkův a jeho lidí na politice státu. Zdálo se mu prohřešením na vladařských povinnostech připustiti takové vměšování se do státních záležitostí, a brzo došlo mezi císařem a synovcem k vážným výstupům, při nichž ovšem zůstával František Ferdinand slabším.

Především se starému císaři nelíbil nový šéf generálního štábu. Byl příliš těkavý ve svých pracích, vše chtěl reformovat jedním rázem a, narazil-li na obtíže, vše zas opouštěl. Mocnáři scházel klid a jistota, se kterou pracoval Beck, a obezřetnost, se kterou dovedl požadavky armády získávat na finančních ministrech obou polovic říše a na společném orgánu jich, na delegacích. Takových ohledů, přímo samozřejmých, ani František Ferdinand, ani jeho spolupracovník Conrád neznali, nebo nechtěli znát. S počátku baron Schönaich, v parlamentě a v delegaci velice oblíbený pro svou roztomilou přímost, dovedl s úspěchem vyrovnávati tyto hlavně finanční obtíže. Při své znalosti parlamentního a delegačního aparátu však čím dál tím víc musel Schönaich svým protektorům z Belvederu ukazovat na tyto obtíže a odmítat požadavky, které následník na parlamenty kladl, až i on upadl v nemilost pro nedostatečné prý porozumění pro zájmy armády. Ostatně od té doby, kdy František Ferdinand se stával vždy větším pánem v armádě, jevilo se v Uhrách vždy menší porozumění pro potřeby vojska. Maďaři znali nenávist, kterou následník k nim choval, opovržení, jež jim ukazoval, a spláceli mu obtížemi ve věcech vojenských.

Tu musel císař velmi často zasahovat, aby Schönaichovi pomohl. Baron Schönaich ostatně politicky příliš jasně viděl do budoucnosti a byl rád, když byl jednoho dne vystřídán generálem Mořicem Auffenbergem.

Jinak platilo i pro nejvyšší šarže přísné rozdělení resortů, jež František Josef bedlivě střežil. A politika byla věcí ministrpresidentů a ministra zahraničních věcí, vlastně císařova, který sebe sama považoval za vlastního ministra zahraničních záležitostí.

Už dříve císař na politické memorandum, které mu Conrad poslal o italském tažení proti Tripolisu, a v němž ukazoval, kterak má Rakousko vhodnou příležitost souseda svého a spojence přepadnouti, reagoval, podobným až briskním způsobem:

„Pro vaše povinnosti, jak vyplývají z vašeho resortu, tak jako dřív tak i nyní musí platiti zásada, že pro brannou moc je třeba se domáhati vždy všemožné připravenosti válečné. V tomto vědomí vede můj ministr zahraničních věcí záležitosti svého resortu, ve smyslu mé projevené vůle a v souhlase s oběma mými ministrpresidenty.  František Josef.“

Baron Conrad tenkrát opustil své místo a když se po roce vrátil, nalezl situaci zcela jinou. Především byl poměr následníkův k císaři daleko lepší než před rokem. Následník se úzkostlivě vyhýbal nejmenší diferenci se svým strýcem, který navzájem Františku Ferdinandovi prokazoval jen laskavosti. Následník dostal svolení k cestě do Berlína i do Londýna v průvodu své manželky. Především však následník nepřestával Conrada upozorňovat na naprostou nutnost udržeti mír. Už to nebyl jen císař, který se stavěl proti plánům Conradovým, nyní už i následník úplně obrátil. Jeho cílem byla upřímná dohoda s Ruskem a klid v monarchii. Na ustavičné válečné plány Conradovy ukazoval následník na potřeby organisace armády a na úpravu vnitřních poměrů politických. Akutní tehdy otázka, zřízení nového státu albánského, který by Srbům uzavřel cestu k moři, a která přes to, že byla původu vídeňského, nalezla vlídného přijetí v Římě, následníkovi nestála ani za jediný výstřel. Čím více Conrad hartusil, tím mírnějším se stával následník, až jednou vůči Conradovým fantasiím užil slov císaře Viléma, který kdysi prohlásil, že německému národu nelze vysvětlit, proč by k vůli pastvinám pro albánské kozy měl se pustit do války s Francií nebo Ruskem nebo s oběma státy! Následník dokonce k nemalému zděšení barona Conrada i své vojenské kanceláře urychlil propuštění mobilisovaných záložníků. Skutečně pak opereta v Albánsku s knížetem z Wiedu provozována bez dalšího rozčilení, a černohorská posádka opustila Skader. Poměr následníkův ke Conradovi byl definitivně zkalen. Tenkrát se tvrdilo, že František Ferdinand už měl připraveného nového šéfa generálního štábu, který by byl na podzim 1914 nastoupil: to byl generál jízdy Tersztyanszky, Maďar. K tomu však už nedošlo.

Hrabě Zeno Welsersheimb, který byl plných 25 let ministrem zemské obrany v Rakousku a skoro samozřejmě členem všech kabinetů rakouských za tuto dobu, poněvadž byl právě zástupcem armády, tedy živlu nepolitického, formuloval toto nepolitické stanovisko vojáka v parlamentě, odmítaje nezřízený osobní útok poslance hraběte Vojtěcha Sternberga slovy: „Můj politický i osobní životní program, mé poslání je dvěma písmeny na mém portepée vyšit a zní F. J.!“ To byl také program císařův, jak to ostatně v citované zde resoluci Conradovi sám napsal. Politiku dělal on a jeho ministři, kdežto vojáci přišli na řadu v politice, až když byli voláni. Conrad po celou dobu, po všechna ta léta, kdy po baronu Beckovi převzal faktické vedení armády, zabýval se stále a stále jen politikou a sice politikou zahraniční. Při tom neměl ani času a proto ještě méně porozumění pro podklady zahraniční politiky, totiž pro politiku vnitřní. Neměl porozumění pro kardinální změny oněch podkladů, pro hospodářský a sociální vývoj monarchie, pro dynamiku různých směrů uvnitř státu a pro důsledky vývoje mocnářství a Evropy. Čistě vojenské myšlení ovšem dovedlo u něho rychle vyříditi každou otázku a zápletku, kdekoli narazil na obtíže, viděl užuž pluky, divise, armádní sbory, a jen tímto lékem chtěl hojit všechny rány. Nepochopil, že už za jeho času nejznamenitější lékaři všecku svou zkušenost, všechen svůj um, všechnu svou geniálnost vynakládali na hledání možnosti neřezat, neoperovat. Conrad chodil po světě stále s vytaženou šavlí a považoval jen tento řízný způsob za jediné možné řešení každé otázky. Vtipně charakterisoval jeho způsob ministr války baron Schönaich: „To, co Conrad dělá, nesmí se brát příliš tragicky. Často přestřeluje daleko přes cíl a ještě k tomu děly, jež ještě nejsou ani vynalezena!“

Tragické bylo, že arcivévoda snad jen na počátku se dal plány a vidinami Conradovými strhnouti a, jak již řečeno, později správně nahlížel, jaká šílená a strašná hra se tu připravuje. Zdá se dokonce, že Conrada a jeho útočnosti jen potřeboval, aby prolomil hradby nepřístupnosti císařovy, po případě mu celou vojenskou agendu zošklivil pomocí neustálého dráždění a rozčilování, které bylo důsledkem Conradových spisů i přednášek. V posledních letech, před sarajevskou tragedií, následník již neuznává Albánii za punctum, které by stálo za válku, a nechce ani slyšeti o konfliktu s Ruskem! Ba zdá se, že František Ferdinand dostává dobrý politický čich; on tuší, že válka mohla by býti osudnou právě monarchiím a dynastiím, a touží proto, aby se brzo a dokonale dorozuměl s ruským carem.

„Co nám prospějí vaše nejkrásnější zprávy, když nám nepřinášíte spolek s Ruskem,“ praví jednou k vojenskému attaché, který právě přijel z Petrohradu, a zdá se, že tento výrok byl upřímným

V prvních letech ovšem podporoval a držel Conrada proti všem. V dopise, který následník píše 18. února 1908, čteme:

„Můžete si představiti, milý Conrade jaké návaly vzteku a skleslosti prodělal jsem v poslední době nad našimi poměry a zvláště nad chováním se ministra války a obou vlád! Napřed rozkřičí do světa, že máme přebytek dvou set milionů korun, darují tu úředníkům dvacet milionů, tam železničářům totéž, ale nemají devět milionů pro ubohé důstojníky! A to vše pro několik velezrádných maďarských křiklounů! Totiž, to jest vlastně jen záminka, hlubší příčina jest ta, že monarchie jest nyní docela v rukou židů, svobodných zednářů, socialistů a Maďarů a jimi jest ovládána a že všechny tyto elementy armádu, respektive důstojnický sbor chtějí učiniti nespokojeným a jej zkaziti, abych jednou já, až to bude nezbytno, nemohl se na armádu spolehnouti!!

To jest jádro pudla.

K tomu pracují systematicky Beck, Sieghart, Weckerle, Apponyi, Kossuth e tutti quanti, a Schönaich nic nevidí anebo nechce viděti. Já věřím spíše již to poslední.

Jest to již nejvyšší, nejkrvavější ironie, že .ministři stále delegace obléhají, zapřísahají a podplácejí, aby nic nepovolily, jen abychom nedráždili Uhry!!! (Ve skutečnosti, abychom zničili armádu.)

Ústně Vám vylíčím, kterak jsem nepřetržitě odsud nejhorlivěji pracoval, ovšem s obvyklým malým úspěchem, poněvadž jsem právě příliš černožlutým Rakušanem, a ministr války systematicky pracuje proti mně.

V  důvěře sděluji Vám jen to to : když to tak půjde dále, a ministr války, který nezhojitelně ochuravěl prudkým chronickým slavomamem, bude pokračovati v tom, že zájmy armády bagatelisuje a drží se jen svého místa s heslem ,po mně ať přijde potopa“ a nás vydá jednoduše Košutovcům, pak jest nejvyšší čas, aby byl odstraněn. Když se mi to podařilo s Pitreichem, tak se mi to podaří i s touto nedostupnou veličinou. Prosil bych Vás tedy, abyste mi jmenoval několik generálů, které uznáváte za vhodné pro toto místo, a kteří před každým Košutovcem nepadnou na kolena a našemu nejvyššímu vojenskému pánu konečně řeknou vždy pravdu!

Dvěma řádky mi napište jména, abych tuto věc mohl uvážiti.

Víte, co bych učinil, kdybych byl císařem ? Nechal bych předstoupiti Weckerleho, Becka, Siegharta a Schönaicha a řekl bych jim: ,Vyženu vás všechny k čertu, neobdržím-li během osmi dnů pro armádu zvýšení počtu rekrutů a důstojnických gáží“, a ručím za to, že ve 24 hodinách mám všechno!

Takto vědí ministři, že se jim nic nestane, armáda nedostane nic, a židé, socialisté a Uhry triumfují! Můžete si mysliti, kterak mne to tíží.. . “

Boj proti baronu Schönaichovi neměl dlouho kýženého výsledku. Císař dovedl si vážiti generála, který docílil mnoho pro armádu, ale zároveň byl ve velmi dobrém poměru k parlamentům, respektive k delegacím. Arcivévoda však z odpůrce stává se lety nepřítelem; nenávidí nejen ministra války, ale také ministra zahraničí, hraběte Aloise Lexu z Aehrenthalu, nedávno ještě slaveného původce anekse Bosny a Hercegoviny!

Auffenberg… jest nyní jediný možný kandidát…

Auffenberg jest mně a Vám oddán a bude tvořiti famosní protiváhu proti té celé klice, která nás chce vyhoditi ze sedla.“

Na podzim roku 1911 jmenován tedy Mořic rytíř Auffenberg ministrem války a baron Schönaich, jak podotýká významně Conrad, s největšími poctami a vyznamenáními přesazen do disponibility. Část tisku, jehož přízeň ve veliké míře požíval, věnovala mu nejvřelejší vzpomínky.

Dne 17. února 1912 zemřel po delší chorobě hrabě Aehrenthal. Od dob hraběte Julia Andrássyho (staršího) byl to zase jeden rakousko-uherský ministr zahraničí, který si troufal prováděti aktivní politiku, smíme-li tak nazvati aneksi Bosny a Hercegoviny, která vlastně znamenala ústup ze sandžaku novopazarského a aspoň zatímní vzdání se plánu na postavení dráhy do Soluně, a stala se pramenem tolika nesnází a snad i prvou příčinou světové války.

Zdá se, že hrabě Aehrenthal, jehož vzala smrt arcivévodovi z cesty, při vší ješitnosti na svůj „úspěch“ s aneksi a na „způsobné obelstění“ Ruska, respektive jeho ministra Ifewolského, přece jen v hloubi srdce cítil osudnost onoho neblahého a zbytečného kroku a hleděl politiku rakousko-uherskou navrátit do starých linií: vzdáti se vší výbojnosti a smírným způsobem zase, jak tomu bylo za Kátnokyho a Goluchovského, řešiti a odstraňovati všechny otázky a konflikty.

Toto umírnění, také císařem vítané a schvalované, pobouřilo ovšem důvěrníky následníkovy, kteří dovedli proti ministrovi poštvati arcivévodu, třebas on sám ve svých politických náhledech prodělával, jako tak často, právě také metamorfosu a sice — také směrem k mírumilovnosti. .

Nástupcem Aehrenthalovým stal se hrabě Leopold Berchtold, před tím c.a k. velvyslanec v Petrohradě.

Jak tato rehabilitace musila působiti na beztak až příliš sebevědomého generála, lze se domysliti. V té době také již byla jistými vídeňskými kruhy přijata domnělá následníkova teorie o obrození Rakouska, o nutnosti aktivní politiky, a zastánci tohoto programu objevovali se ku podivu ve všech politických stranách a nejen německých. A Conrad z Hoetzendorfu byl prorokem těchto zvěstovatelů „příštího velikého a silného Rakouska“, a s jeho vojevůdcovskou genialitou bylo již počítáno jako s hotovou věcí, třebas důkazy takovéhoto výjimečného nadání dosud nepodal, zúčastniv se jako mladý poručík jen okupace bosensko-hercegovské.

Přes to vídeňské listy hlásaly, kde a jak mohly, kterak znamenitý muž jest v čele rakousko-uherské armády a jaký převrat způsobí, až bude moci prakticky prováděti, co v teorii tak přesvědčivě dovedl vykládati. Takový článek v Neue Freie Presse měl ku př. větu:

„Wie aus Erz gegossene Gestalt des FeldmarsChalls Conrad von Hoetzendo rf..

Ve skutečnosti byl Conrad mužík nepatrné a slabé postavy; jen naježený vlas a vyzývavě se tyčící knír dodával mu podobnosti s feldwebly vídeňských  Deutschmeistrů, od jejichž politických a snad i světových názorů daleko nebyl.

Je nemálo pro povahu Františka Josefa příznačné, že baron Conrad, přes to, že po dlouhá léta měl tak mocnou podporu následníkovu, nemohl dlouho nadělat v staré monarchii záhubné škody. Je to proto příznačné, poněvadž chování císařovo ukazuje především, jak dovedl být úporným ve svém posudku lidí. Dal se sice pohnout následníkem ke jmenování Conradově, ale od prvního dne neměl k němu důvěry, byl mu příliš aktivní a nestálý.

„Conrad je neklidný organisátor! Schází mu prakse, to je vidět na všem, co vezme do ruky. A zdá se mi, že tato ruka není ani šťastná!“ řekl k hraběti Paarovi 1906.

Ale to nebylo vše, co císař proti Conradovi namítal. František Josef pozoroval, jak citlivým nástrojem je armáda po stránce politické, a proto byl vždy nervosní, kdykoliv záležitosti vojenské byly na přetřesu v parlamentech a delegacích. Stejně dbal o to, aby armáda, ať už věcně nebo osobně, v politice vnitřní jak ve Vídni tak v Budapešti nestála nikde v cestě. Mocnář měl až úžasné porozumění pro postavení politických stran k armádě a šetřil je. Baron Beck dovedl ve spolku s vojenskými ministry po dlouhá léta vyhovovat stanoviskům stran do té míry, že málokdy při vojenských otázkách docházelo k diferencím.

Generální lékař dr. Kerzl,muž vědomý své odpovědnosti, střežil císaře neobyčejně svědomitě a nepřipouštěl naprosto žádné tělesné námahy. Císař musel tedy zanechat všech inspekcí; při jeho ješitnosti dá se soudit, že nechtěl před armádou vypadat jako stařeček. Ale v okolí císařově přičítala se lhostejnost císařova k armádě Conradovi. Tím méně si však kdokoli troufal; každý věděl, že za Conradem stojí autokratický následník, a tak ho museli nechat řádit dál a je fakt, že v posledním roce před válkou byl František Josef z armády skoro už vyřazen, a neomezeným pánem byl následník. Ale na venek musel být zachováván starý poměr a fikce, že František Josef zůstává nejvyšším pánem všeho, nebyla ničím porušena. O to se staral především následník sám, který vycítil, že by v mocenském postavení jeho nastala ihned pronikavá změna v jeho neprospěch, kdyby císař poznal, že už jej považují za pensistu. Přispělo nemálo k ochabnutí styků následníka s Conradem, když šéf generálního štábu chtěl císaře zanedbávat, ačkoliv to byl právě následník sám, který Conrada takto vychovával. Jen obratnost ministra války Alexandra barona Krobatina způsobila klidný průběh všeho aparátu, poněvadž mezi císařem, následníkem a Conradem uměl vhodně se proplétat.

*

Dne 29. února roku 1912 došlo mezi Srbskem a Bulharskem k ujednání, k němuž brzo přistoupila i Černá Hora a Řecko, a kteréž — stylisováno dosti všeobecně — směřovalo proti Turecku a mělo za cíl připraviti konec osmanskému panství v Evropě.

Rusko vědělo o tomto spojení balkánských států a bylo s ním srozuměno. Za to vídeňské zahraniční ministerstvo zůstalo úplně neinformováno, ačkoliv Balkán byl po léta jeho největší starostí, a také baron Conrad z Hoetzendorfu, který v Bělehradě, v Sofii, na Černé Hoře atd. udržoval vojenské attaché, netušil ničeho. Pravda je ovšem, že od prosince 1911 do prosince 1912 — pro rozpory s Aehrenthalem — fungoval jako armádní inspektor; ale ani v tomto úřadě nepřestal, jak už řečeno, komponovati politické úvahy, které oklikami sice, ale přece se dostávaly do rukou panovníka.

Ale již 8. října vypověděla Černá Hora válku, která byla signálem k společnému tažení balkánských států proti Turecku, a koncem roku je Vysoká Porta donucena prositi za příměří! Jaký obrat!

Co bude s pozůstalostí „chorého tureckého muže?“ Berchtold i Conrad jsou bezradní. Státníci maďarští nechtějí žádné territorialní zisky na Balkáně, poněvadž slovanský živel v Rakousko-Uhersku nesmí býti posílen, František Ferdinand nechce roztržku s Ruskem, větře v ní správně nebezpečí pro obě dynastie, a ohání se okřídleným slovem císaře Viléma, „že je těžko německému občanu dokazovati nutnost války k vůli albánským pastvinám pro kozy“, a císař František Josef jest principielně proti každé útočné válce.

Ale zášť proti Srbsku zaslepuje šéfa generálního štábu i zahraniční úřad na Ballplatze. Za každou cenu hledí zameziti tomuto statečném u národu přístup k moři a vídeňská diplomacie nevybírá prostředků, jimiž doufá přijiti k cíli.

Conrad jest od prosince 1912 opět šéfem generálního štábu, ale nepoznává svého protektora. František Ferdinand se dokonale změnil. Byly to vlivy jeho choti? Či přibývajícími léty a blížící se možností, že konečně nastoupí své dědictví, vzrůstala rozvaha následníkova? Jisto jest, že nevěří ve vítěznou prognosu Conradovu, který i pro svou osobu počíná pociťovati, že není již mužem jeho srdce.

*

V manévrech, které se konaly roku 1913 v polovici září v jižních Čechách, došlo k hrozné scéně.„Proč jste nebyl v kostele,“ obořil se arcivévoda na šéfa generálního štábu a nedbaje vysvětlování doložil:

„Vaše náboženské názory znám, ale když jdu do kostela já, máte jíti i vy!“

Conrad pomýšlí na odstoupení. Ale František Ferdinand žádá, „aby v zájmu dobré věci upustil nyní od této myšlenky“ ; potají připravil však již terno nástupců z generálů Tersztyanszkého, Puhalla, Rhemena.

Za měsíc, dne 18. října 1913 jest následník s Conradem přítomen oslavě bitvy u Lipska. Z nepatrné příhody dochází k veřejnému skandálu. Císař Vilém hovoří s rakouskouherským šéfem generálního štábu o srbské otázce, soudí, že míra trpělivosti jest dovršena, schvaluje energické vystupování a ujišťuje, že je zcela na straně monarchie. Conrad cituje výrok císařův:

„Jdu s Vámi. V několika dnech musíte státi v Bělehradě. Byl jsem vždy přívržencem míru; ale to má své hranice. Četl jsem mnoho o válce a vím co znamená, ale konečně nastává situace, v které velmoc nemůže déle přihlížeti, nýbrž musí sáhnouti k meči.“ Po těchto slovech pravil císař:

„Je tu více Vašich plukovníků, kterých ještě neznám, přiveďte mi je sem.“
Conrad tedy šel, aby s pomocí barona Bienertha ony důstojníky svolal. V tom rychlými kroky a nanejvýš rozčilen přistoupil k němu arcivévoda František Ferdinand a tázal se drsně:
„Co se tu děje?“
Conrad odpověděl:
„Německý císař mi poručil, abych mu předvedl naše plukovníky.“
Tu obořil se naň následník v nejprudším tónu:
„To je moje věc. Jste Vy velitelem armády? To bych si vyprosil!“
Conrad vysvětluje:
„Prosím Vaši Císařskou Výsost za omluvení, ale německý císař mne vyzval.“
Arcivévoda:
„To jste mi měl hlásiti!“
Conrad ve svém díle poznamenává, že tato scéna byla nejtrapnější, kterou v životě zakusil, zvláště proto, že se odehrála před cizími osobnostmi, generály a důstojníky.
Generál Moltke, který ten případ viděl i slyšel, přistoupil ke Conradovi se slovy:
„Když se věci takto mají, kterak máme společně pracovati!“
„Snad nemyslíte, že bych mohl s arcivévodou pracovati ještě dále,“ reagoval Conrad.
Své setrvání na místě motivuje později nevyjasněnou situací, která prý každé chvíle mohla si vyžádati vojenské zakročení.
*
Poslední měsíce před sarajevskou katastrofou poskytuje rakouskouherská monarchie podivný obraz. Balkán vybojoval si již, pokud to šlo, své otázky, i zdálo by se jen logickým, že diplomacie velmocí bude míti pocit úlevy. Rozhodující dvě postavy říše habsburské projevují otevřeně, až okázale, mírumilovnost: starý císař odmítá naprosto pomýšlení na jakoukoliv útočnou, nebo tak zvanou praeventivní válku; stáří i zkušenost učinily jej opatrným, a kromě toho nemá důvěry v bezpodmínečné přispění Německa. Následník zase touží nejprve po vnitřním uspořádání říše dle svých názorů; teprve pak, až bude pořádek, až armáda nebude závislá na Maďarech, až energickou vnitřní politikou koruna dospěje k bývalé moci, pak bude možno provozovati aktivní politiku zahraniční.

Zdálo se, že nastává doba vystřízlivění; po periodě let bouřlivých že nadcházejí časy pokojné. Ale to byla jen theorie. V praksi Conrad z Hoetzendorfu a většina rakouskouherské generality nepřestali vytvářeti náladu válečnou; duchové, které po léta citoval následník, nechtěli sestoupiti do podsvětí. Strana války, jejíž sídlo byla Vídeň, zmohutněla. K vojákům přistoupili i politikové, zejména ti, kteří za dosavadních poměrů neměli naději na úspěch, za nimi stáli zástupci velkého průmyslu, který měl zájem, ne-li na válce, tož aspoň na přípravách k ní. Také vídeňská ulice se stala bojechtivou.Na červen 1914 nařídil František Ferdinand manévry v Bosně a Dalmacii. Jest pln pochybností a rozpaků, má-li se osobně zúčastniti a vzíti s sebou vévodkyni z Hohenbergu… Dne 4. toho měsíce má audienci u císaře, který mu ponechává vše na vůli:

„Udělej si to, jak chceš.“

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Následníkova politika

  1. strejda napsal:

    Sice velmi zajímavý, ale přespříliš dlouhý článek. Asi ho málokdo přečte celý. Je to jen pro ty, kteří se koncem Belle Époque zabývají.
    Za klíčové lze považovat tvrzení: Hlavním rysem jeho nazírání na všecko dění bylo přísné a nesnášenlivé katolictví. To je stálice následníkovy povahy, kterou by nikdy nemohl překonat. Tam byly jeho politické limity.
    František Ferdinand chápal situaci monarchie a chtěl ji řešit konzervativním způsobem. Na to již nebyl žádný čas. Svět se z 19. století dostal do moderní doby 20. století. Přísné, centralistické Rakousko-Uhersko se přežilo, ztratilo smysl existence, Turci byli z Balkánu vytlačeni, vznikly nové státy a silně se vzmáhalo národní uvědomí v říši. Mohutné Německo bylo jako balvan, který na monarchii tlačí a snaží se ji přizpůsobit svým potřebám. To byla vražedná kombinace.
    Jedinou cestou – pokud i na to již nebylo pozdě – byla patrně federalizace pod jedním panovníkem. Proces na deset let, které chyběly. Naštěstí je článek seriózní a nespekuluje co by bylo, kdyby …… Musíme mít na paměti, že tehdejší doba přinesla pád tří velkých říší a naprosto změnila mapu Evropy a nakonec i světa. Byl to mnohem širší problém než jen Rakousko-Uhersko.

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      A to jsem to ještě krátil. Některé kapitoly z podobného důvodu ani dát nemůžu. Přitom by byly velice zajímavé. Popis vztahu FJ k českému národu je délkou také na úrovni malé brožury.

      To se mi líbí

  2. Slim napsal:

    Pro mě to zajímavé je; mám sice několik podobných knížek, ale zrovna tuhle neznám. Délce by holt napomohlo rozdělení na menší moduly a asi vložené mezinadpisy.

    Psychologie lidí z Fin de Siècle je podivná a často velmi dekadentní. K jejímu pochopení je asi nejlepší si přečíst některé rakouské autory: Stefana Zweiga (Fantastická noc, Netrpělivost srdce), nebo Roberta Musila (Muž bez vlastností), jinak to vypadá nepochopitelně.

    Zrovna Conrad z Hötzendorfu byl prvotřídní magor (o Vilémovi II. ani nemluvě). Clarke o něm v Náměsíčnících píše, že po léta věnoval velkou část své energie na dobývání jedné vdané dámy, které prý denně psal sáhodlouhé dopisy. Je jich někde zachováno několik tisíc. No a tihle dva pitomci se rozhodli vyléčit si svou vnitřní tenzi malou „bleskovou“ válkou se Srbskem. Pochopitelně se jim to vymklo a dostali svět do velké války, které se přitom oba báli

    To se mi líbí

    • brtnikvbrlohu napsal:

      Tragedie je že v současné době leckde jsou podobní, brzdí je jen že protivník má klacek ještě o moc větší. Navíc je jejich vlastností – často – neomezená nenažranost.

      To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      I na Conrada dojde. Ale s Vilémem bych tak přísně nenakládal. Další díl bude o císaři v županu . tak trochu o jeho mentalitě, a nakonec bude jeho konec, tedy válka a smrt.

      To se mi líbí

    • Slim napsal:

      PS. Wiki o Musilově románu – který nemám po ruce, jinak bych něco zacitoval, je tam hodně zábavného – praví:

      Odehrává se ve fiktivní zemi „Kakánii“ (název je odvozen z německých zkratek „k. k.“ pro „kaiserlich-königlich“ a „k. u. k.“ pro „kaiserlich und königlich“), již Musil charakterizuje v proslulé kapitole kritizující poměry v habsburské monarchii, která„byla své podle ústavy liberální, ale byla řízena klerikálně. Byla řízena klerikálně, ale žilo se tu svobodomyslně. Před zákonem si byli všichni občané rovni, ale ne všichni byli právě občané…“ (Robert Musil (česky 1980): Muž bez vlastností, s. 32)

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.