Sarajevo


Sarajevo bylo dobrým důvodem pro začátek Světové války. Jak to viděl nezávislý britský novinář? A jaké byly důvody k atentátu?

„— dejte ta těla někam vystavit,
aby je viděl kolem celý národ,
a dovolte mi světu osvětlit
celý ten dlouhý děj. — To bude řeč
o smilných, hrůzných, o nelidských činech,
o božích soudech, nahodilých vraždách,
o smrti ze lsti, smrti násilím
a o závěru, v něm ž se úklad smeknul
na hlavu strůjce“
Shakespeare, Hamlet; překlad Bohumila Štěpánka.

Jest jisto, že den 28. června roku 1914, který následník, arcivévoda František Ferdinand určil k oficiální návštěvě Sarajeva, byl volen nejvýš nevhodně a nešťastně. Je to den svatého Víta, památný „Vidovdan“, výročí neblahé bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 padla středověká carská srbská říše… Minulo již více než pět set let, ale Jihoslovani nezapomněli, a každý rok v ten den jest národní smutek.

To jest datum velmi dávné. Ale jest jiné mladší, mnohem mladší, které mělo buditi hrozné vzpomínky, den 11. června roku 1903. Tehdá, v noci, skupina důstojníků, vedena pověstným „ Apisem“,kapitánem Dragutinem Dimitrijevičem, zavraždila krále Alexandra a královnu Dragu, a kterak je zavraždila! Těla jsou prostřílena kulemi z revolverů, rozsekána ranami šavlí a nahá vyhozena z oken, do zahrady koňaku, kde leží ještě ráno v trávě, bezohledně ponechána zvědavcům na pospas! Teprve ruský vyslanec Carykov přikryje mrtvé pláštěm:

„Byl to přece váš král!“

Císař František Josef dovídá se o této bartolomějské noci dvacátého století po procesí Božího těla. Ani sval se nehnul v tváři starého muže, když mu líčili děsnou událost, která se odehrála minulé noci v bělehradském královském paláci za okolností zvláště strašlivých. Výbuch dynamitové patrony, kterou spiklenci otvírali dveře ke královským komnatám, zničil také elektrické vedení, a v úplné temnotě vraždili se přátelé, nepřátelé, známí, neznámí jako divá zvěř.
Císař pokynul pouze hlavou, že zprávu vzal na vědomí; zato František Ferdinand, který mu stál po boku, netajil své rozhořčení:
„Ah ti prokletí bídáci, ti prokletí bídáci!“
*
Brutální kralovraždu a bezohlednou řež, kterou mezi ministry a dvorními hodnostáři, pokud zůstali poslednímu Obrenoviči věrni, způsobili spiklí důstojníci, a hrůzné podrobnosti tohoto vojenského převratu přijala Evropa s netajeným odporem. Zdálo se, že malé království a jeho nový suverén, král Petr Karaďorděvič, nenajde jediného přítele. Anglický král Eduard VII. chtěl, aby britská říše na tři léta odepřela Bělehradu diplomatické své zastoupení, a z dopisu carova, který měl vítati nového evropského monarchu, čišelo mezi řádky chladné odmítnutí.

Ku podivu všech zaslal však císař František Josef delší a dosti srdečný telegram, v němž krále Petra ujistil podporou a přátelstvím, očekávaje ovšem od něho obnovení vnitřního pořádku.

Znamenitý anglický publicista R. W . Seton-Watson (Scotus Viator), přítel všech Slovanů a Čechoslováků zvláště, jeden z těch vzácných, ušlechtilých světových osobností, které sledovaly náš boj nejprve v Rakousku a o Rakousko, a pak proti Rakousku, a kterým nebudeme nikdy dosti vděčni za pomoc, kterou nám v tomto boji poskytli, napsal knihu SARAJEVO, jež, líčíc příčiny a předzvěsti katastrofy, řeší spolehlivě a dokumentárně také otázku po vině na vzplanutí světové války.

V této publikaci se také dočítáme, kterak podrobnosti spiknutí proti srbské královské rodině byly vypracovány některými spiklenci v kavárně Imperial na Ringstrasse ve Vídni, a jeden z hlavních podřízených úředníků Benjamina Kállaye, správce okkupovaných zemí, jménem Thallóczy, byl s nimi v důvěrném spojení! Co se chystalo, bylo dobře známo i vládě rakousko-uherské i ruské aspoň čtrnáct dní předem, a nikdo nehnul prstem, aby tomu zabránil! Jest pravda, že nemohl nikdo předpokládati, že zločin bude proveden tak brutálně, ani že bude tolik obětí — ale zasvěcenci přece mohli věděti, že převrat nemine bez krveprolití.

Tyto poznámky R. W. Setona-Watsona jsou velmi případné vzhledem k chování vídeňského tisku a rakousko-uherských rozhodujících kruhů po vraždě sarajevské.

Fremdenblatt, orgán zahraničního ministeria rakousko-uherského, uveřejnil dokonce den po bělehradském massakru článek, který nad událostí vyslovil sice politování, ale v zápětí prohlásil, „že na tom málo záleží, kdo vládne v Srbsku, bude-li jen v dobrém poměru s Rakousko-Uherskem“.

Bylo patrno, že vídeňský zahraniční úřad chtěl předběhnouti Rusko a získati důvěru i přízeň nové vlády v Bělehradě; proto přiměli i císaře Františka Josefa, aby psal přívětivěji, ačkoliv právě od něho, nejstaršího a nejkorrektnějšího představitele monarchického principu v Evropě, čekal svět přísné odmítnutí krvavého převratu.

Ale páni na vídeňském Ballplatze se zase jednou přepočítali: Srbsko bylo v rukou strany radikální, jejíž protirakouský program byl notorický, a král Petr, v hloubi srdce ostatně také rusofil, musil, chtěl-li se udržeti, dělati politiku, kterou schvalovala celá země. Krok za krokem odcizovaly se sobě oba státy, k politickým důvodům přistupovaly konflikty hospodářské, až v říjnu roku 1908 prohlášením anekse Bosny a Hercegoviny vyvolána krise, která byla skončena až světovou válkou.

*

Hrabě Ottokar Czernin v knize IM WELTKRIEGE,  píše:
„Pěknou vlastností arcivévodovou byla jeho nebojácnost. Byl si zcela vědom toho, že je stále v nebezpečí atentátů, a mluvil o těchto možnostech často a docela bez jakékoliv pósy. Rok před vypuknutím války dostal jsem od něho zprávu, kterak svobodní zednáři rozhodli, že musí zemřít. Jmenoval i město, v němž domnělé toto usnesení se stalo, a označil také jména různých rakouských a uherských politiků, kteří prý o tom museli věděti. Dále vypravoval také rád, kterak, tuším za příležitosti slavné korunovace španělského krále, jel ve vlaku společně s ruským velkoknížetem a těsně před odjezdem obdržel zprávu, že tento velkokníže má býti za jízdy zavražděn. Nezapíral, že vstoupil do vozu s pocity podivnými. Ve Sv. Morici zase dostal výstrahu, že do Švýcar přijeli dva turečtí anarchisté, aby jej zavraždili, a že se učinilo vše možné, aby byli zatknuti, dosud však že není po nich ani stopy; aby tedy se měl na pozoru. Arcivévoda ukazoval mi tehdy příslušný telegram. Beze známky nejmenší úzkosti odložil jej s úsměvem stranou, poněvadž soudil, že avisované atentáty zřídka bývají provedeny. Tím více trpěla vévodkyně z Hohenbergu obavami o jeho život, a mám za to, že ubohá paní katastrofu, která ji i jejího muže konečně stihla, protrpěla v představách mnohokráte. Také to byl pěkný rys povahy arcivévodovy, že z ohledu na svou choť a její úzkostlivost trpěl stálý doprovod detektiva, jehož přítomnost jej nejen obtěžovala, ale také, jak on pociťoval, zesměšňovala. Obával se, že upadne v podezření bázlivosti, jestliže se to veřejnost doví, a přinášel tuto oběť jedině, aby svoji choť poněkud upokojil.“

Zdá se býti jisto, že arcivévoda s několika stran a vícekráte varován byl.

Rovněž však je pravděpodobno, že výstrahy tyto byly jen všeobecné a výrazem neurčitých obav, které ostatně, jak následník správně nahlížel, mohl míti neustále. Byly to nejvíce obavy nejbližšího okolí Františka Ferdinanda, jeho choti, jeho rodiny, barona Rummerskircha, nejvyššího hofmistra arcivévodova, byly to konečně správné pochybnosti několika rozumných lidí, kteří považovali za nebezpečno drážditi beztak vzrušený lid vjezdem v den tak památný. Ale, jak již řečeno, právě František Ferdinand považoval za přední příkaz budoucího vladaře neustupovati a nedáti se zastrašit. Také nemohl nikdo z těch, kdož arcivévodu varovali, uvésti něco konkrétního.

Jediná skutečná výstraha, která však se sotva dostala k sluchu následníkově, anebo byla úplně nepovšimnuta, přišla se strany, kteréž to Vídeň nesměla a také nechtěla přiznati. Srbský vyslanec ve Vídni Jovan M. Jovanovič dostavil se k Dru Leonu rytíři Biliňskému, společnému ministru financí, ke kterémuž resortu náležela také správa Bosny a Hercegoviny, v prvním týdnu měsíce června roku 1914 a důrazně dokazoval nevhodnost návštěvy následníkovy v Sarajevě právě v den sv. Víta, protože by to všichni Srbové po obou stranách hranic jistě pokládali za provokaci. Jovanovič, jak bezpečně zjistil R. W. Seton-Watson, nedostal však k tomuto kroku žádné instrukce ani vyzvání od ministrpresidenta Pašiče v Bělehradě, a výstrahu, zcela všeobecnou, ale pochopitelnou, dal o své újmě. Také R. W. Seton-Watson v knize SARAJEVO píše, že lze sotva pochybovati o tom, že se stal nejeden pokus zraditi Františka Ferdinanda od jeho cesty, a rovněž, že v předvečer odjezdu měl silnou předtuchu nastávajícího neštěstí. V této souvislosti stojí za zmínku poznámka, kterou učinil arcivévoda sám po přijetí na radnici a kterou zaslechl pan Čokorilo, místní zástupce Timesů:
„Nyní rozumím, proč mi Tisza radil, abych odložil svou cestu.“

„Arci“ — píše dále R. W. Seton-Watson — „i vyzývání nebezpečí i pomíjení výstrah náleží u královských osobností k všedním zjevům v dějinách — od Caesara po Jindřicha IV. a Alexandra Obrenoviče.“

Zajímavo je, že také císařovna Alžběta tušila neblahý svůj konec. Karl Tschuppik zaznamenává vypravování Bedřicha Barkera, jejího předčitatele:
„Večer před katastrofou seděli jsme v blízkosti přístavního můstku u Territetu na skalním útesu. Císařovna oloupala broskev a podala mi polovici plodu.
Tu jeden havran z houfu černých ptáků vznesl se nad nás a vyrazil křídlem ovoce z císařovniny ruky. Tolik se přiblížil. Je to pták věstící Habsburkům neštěstí. Neodvážil jsem se to říci. Císařovna, jako by to uhodla, pohleděla na mne a pravila:
,Milý příteli, já se nebojím, jsem fatalistka; co se má státi, to se stane.“

*
R.W. Seton-Watson vykládá pak správně, kterak hlavní příčinou zavraždění arcivévodova, kromě jeho umíněnosti, byl konflikt mezi úřady vojenskými a civilními.
„Arcikníže se rozhodl navštíviti Bosnu již v září roku 1913 a učinil tak jako generální inspektor armády v dohodě s vojenskými náčelníky. Zdálo by se jen přirozené, že si měl aspoň vyžádati mínění dra Biliňského, společného ministra financí, do jehož kompetence obě zabrané provincie příslušely. Ale ten byl ve skutečnosti naprosto ignorován, a po prvé se dověděl o zamýšlené návštěvě od zemského náčelníka generála Potiorka, který mu oznámil přání arciknížete, aby byla výlučně ve vojenských mezích. Biliňski připomíná ve svých pamětech, že asi v té době docházely anonymní dopisy, vyhrožující vraždou a revolucí, velmi často i ministrů i arciknížete, a že on, nebera jinak příliš vážně osob, které své záměry předem oznamovaly, myslil, že by bylo přece jen radno, uvažovati o ochranných opatřeních. Dal tudíž pokyn do Sarajeva, aby se zjistilo u místních úřadů jejich mínění o takové návštěvě — s tím výsledkem, že naprosto všecky odmítaly odpovědnost z následků. Tyto zprávy byly podle povinnosti poslány do Vídně a ke dvoru, ale vynesly Sarajevu ostrou důtku: odpovědnost civilních úřadů, pravilo se jim, se ani nežádala, ani nepotřebovala.

Výsledek opravdu jen posílil arciknížete v jeho záměru navštíviti Bosnu nejen proto, že byl nadmíru paličatý a odmítal vše, co by se bylo zdálo stínem na jeho osobní statečnosti, ale poněvadž se díval na Biliňského s nechutí a podezřením jako na důvěrníka císařova a hlavního exponenta mírnějšího režimu v Bosně proti ráznějším metodám, jimž přál Potiorek a vojenští náčelníci.

Biliňski byl proto úmyslně ignorován při všech přípravách k návštěvě. Šlo se v tom tak daleko, že tištěný program návštěvy byl rozeslán všem ministrům, ale nikoli společnému ministru financí! Za návštěvy byl dáván státní ples v Ilidži (lázních u Sarajeva, kde bydlili arcikníže a jeho choť), ale na výslovný rozkaz Františka Ferdinanda samého nebyly poslány pozvánky žádnému úředníku ministerstva financí — urážka tak podivná a tak podvracející vážnost a kázeň, že se vnuká myšlenka, že její původce zamýšlel v blízké budoucnosti nějaké drastické přenesení vládní autority v Bosně, jako část svého obecného plánu „Velkého Rakouska“. Kromě toho podrobnosti o cestě vévodkyně a jejím oficiálním přijetí v Sarajevu nebyly oznámeny Biliňskému jako ministru, jenž si stěžuje, že o nich četl po prvé, když otevřel své noviny ráno osudné neděle. Je pravda, že další vysvětlení toho bylo ve faktu, že se po prvé na území habsburském vzdávaly královské pocty vévodkyni z Hohenbergu, a že vyloučením civilních úřadů, aby do toho vůbec nemluvily, bylo Františkovi Ferdinandovi snáze vynutiti podpis císařův a získati jeho trpný souhlas k precedentu, jenž, nebýti tragedie, byl by měl u dvora veliké následky.

Mám svědectví jednoho z nejvyšších úředníků ministerstva financí, se kterým se Biliňski ustavičně radil, pro tvrzení, že i ministr sám i jeho podřízení byli velice znepokojeni vzhledem k návštěvě arciknížete, poněvadž poznali, do jaké míry byla půda podryta v Bosně i sousedních zemích. Biliňského znepokojení přirozeně vzrostlo vědomím, že jeho vlastní autorita byla úmyslně zlehčována.

V rozmluvách se těšil tím, že návštěva je ryze vojenská a že skutečné nebezpečí je ve městech. Kdyby mu bylo tudíž předem oznámeno zamýšlené přijetí v Sarajevě, je věrojatné, že by byl protestoval, ale je rovněž nejvýš pravděpodobné, že protest i s takového místa by byl býval marný. Arcikníže byl umíněný člověk, a Potiorek, který se těšil jeho plné důvěře, byl by ho povzbuzoval, aby si udělal po svém.

Všechny přípravy tudíž byly v rukou Potiorkových, a jemu k tíži musí býti přičtena vina, že se nepostaral o příslušnou ochranu. Podle Biliňského vlastní úřední informace úřady v bosenském hlavním městě skutečně měly toliko 120 policistů k disposici a „vůbec nebyly s svůj úkol“. Kromě toho, ačkoliv v nevelké vzdálenosti bylo soustředěno na manévry 70.000 mužů vojska, nebylo nicméně ani špalírů na ulicích. Zkrátka, můžeme klidně potvrditi slova zkušeného služebníka Františka Josefa, barona Marguttiho, jenž prohlašuje, že nedostatečnost opatření nelze ani vypsati. Nejlepším důkazem toho jest, srovnáme-li je s opatřeními při zcela podobné příležitosti císařovy nedávné státní návštěvy v Sarajevě roku 1910. Každá ulice, kterou projel, byla vroubena dvojím kordonem vojska, město se hemžilo tajnou policií a detektivy z hlavních stanů ve Vídni a v Pešti, kteří vyzkoušeli nejmenší podrobnosti vypracované již soustavy špionáže a dozoru zřízené bosenskou policií. Cizinci se netrpěli, leda po přísném vyšetření, a stům jednotlivců v Sarajevě bylo zakázáno vyjiti z domů za pobytu císařova. Protiva mezi lety 1910 a 1914 plně nás ospravedlňuje, mluvíme-li o trestuhodné nedbalosti té části rakousko-uherských úřadů, které náleželo pečovati o arciknížete.

Nejostřejší poznámka o této nedbalosti vyšla z úst německého velvyslance pana Tschirschkyho, jenž pravil generálu Auffenbergovi:
„Kdyby na některé železniční stanici bodla některého arcivévodu moucha, odpykal by to asi přednosta stanice svým místem. Ale za štvanici na ulicích sarajevských nebyl nikomu ani vlas zkřiven!“
„Jinak je patrno, že policie, která o takových příležitostech je povinna učiniti svá vlastní opatření, ukázala se rovněž ku podivu chabá nebo neschopná.
Vskutku ne nejméně tajemnou věcí v celé tragedii je, že bylo možno tak velkému hloučku spiklenců unikati tak pronikavé moci, jako byla moc bosenské a charvatské policie, po tak dlouhou dobu. —  Co následovalo, ukázalo neschopnost režimu, ale způsobilo u mnohých lidí také podiv, zdali jeho neúspěch mohl býti zcela nahodilý, a zdali za vraždou není nějaké ošklivé tajemství. Sotva lze se tudíž diviti, jestliže ve vzrušeném ovzduší válečném mnozí lidé doma i za hranicemi odmítli pouhou nedbalost za dostatečné vysvětlení zločinu, a jestli teorie oficiálního spiknutí se strany Vídně nebo Pešti nabyla značné víry!“

Jako příznačnou ukázku takových fantastických legend cituje R. W . Seton-Watson z amerického tisku z roku 1915 článek ujišťující, že „arcikníže byl obětí palácového spiknutí rakousko-německého, že šofér vozu byl zasvěcen do spiknutí a úmyslně zahnul do postranní uličky, aby ho vydal na milost a nemilost vrahům, že ani Princip ani Čabrinovič nebyli skutečnými vrahy, že obě oběti měly na sobě pancíř jako z hedvábí a byly střeleny do šíje zkušeným střelcem, jenž věděl o této věci!“

Conrad z Hoetzendorfu počíná čtvrtou knihu své monografie „Aus meiner Dienstzeit“ kapitolou „Der Fürstenmord in Sarajevo“.

Líčí tam obšírně, kterak odejel 23. června roku 1914 do Bosny na manévry, ke kterým jej arcivévoda František Ferdinand pozval, a které byly částí programu následníkovy oficiální cesty a odbývaly se pod vedením zemského náčelníka a armádního inspektora polního zbrojmistra Oskara Potiorka v okolí Tarčinu, 16 kilometrů na západ od Ilidže, kteréžto lázně, nalézající se devět kilometrů západně od Sarajeva, byly určeny k pobytu arciknížecích manželů.
Následník jel po moři až do Metkoviče, odtud drahou přes Mostar; vévodkyně přijela přes Bosenský Brod.
Conrad přijel do Sarajeva drahou s plukovníkem Metzgerem a majorem Kundmannem a odtud 24. června autem do Ilidže.
Dne 25. června o 3. hodině odpolední dojel tam i následník. Conrad výslovně poznamenává, kterak František Ferdinand měl pro každého přívětivé slovo, kterak každý den večer bylo společné souper, při němž arcivévoda i jeho choť se s účastníky bavili velmi vlídně a nenuceně. Manévry minuly zcela klidně a podle programu, výkony vojska byly prý znamenité, takže Potiorek obdržel pochvalu. Poslední den při návratu Conrad a ostatní důstojníci byli povoláni do salonního vozu k lunchi, při němž všem předložen studený pokrm. Jen pro následníka bylo servírováno teplé jídlo v termoforu. A tu zasvitl zase jednou na Conrada paprsek vysoké přízně:
„Pojďte, Conrade“, obrátil se naň arcivévoda, „mladí pánové mají svůj studený nářez, ale my dva sníme něco teplého.“ Usedli u malého stolku, a šéf generálního štábu musel jisti s Jeho Výsostí z jedné mísy.
Dne 27. června byla večer o 7. hodině větší hostina a v 9 hodin se s Conradem, odjíždějícím na inspekci do Karlovace, rozloučil následník velmi srdečně slovy:
„Tedy na shledanou při manévrech!“
To byla poslední slova, která Conradovi řekl, a tento podotýká, kterak po katastrofě vzpomněl smírného toho rozchodu a kterak by byl těžce nesl, kdyby disharmonie mezi nimi, před tím nastalá, byla potrvala až do osudného konce.

Ale již v Záhřebu, kamž dojel Conrad dne 28. června ve dvě hodiny odpoledne, zastihla jej neurčitá zpráva, že arcivévoda s chotí se stali obětí atentátu.

Na další stanici v Karlovaci byly již oficielní telegramy; jeden ze Záhřebu od velitelství 13. sboru, druhý od polního zbrojmistra Potiorka. Tento zněl:

„Při dnešní jízdě Jeho císařské a královské Výsosti arcivévody Františka Ferdinanda a Její Výsosti vévodkyně z Hohenbergu podařilo se přese všechna obsáhlá bezpečnostní opatření jednomu zdejšímu srbskému typografovi za jízdy přes Appelovo nábřeží vrhnouti nejdříve malý náboj a potom větší bombu na auto, v němž se nacházeli Jeho c. a k. Výsost a Její Výsost. Explose minuly se cílem, a jen v následujícím voze byli můj pobočník podplukovník šlechtic Merizii jakož i hrabě Boos-Waldeck a možná také některé osoby z publika lehce raněni.

Při další jízdě z radnice chtěla Jeho c. a k. Výsost navštíviti podplukovníka, který byl ihned dopraven do posádkové nemocnice. Při této jízdě střelil jeden srbský středoškolák z bezprostřední blízkosti na auto a zasáhl jak Jeho Výsost, tak i Její Výsost. Dal jsem autu zajeti do blízkého koňaku, kde byla lékařská pomoc ihned k disposici, ale Jeho c. a k. Výsost i Její Výsost skonali v nejbližší čtvrthodině. Oba útočníci byli hned po svých hrozných činech zatčeni a od okolojdoucích lidí bezmála ubiti.“ —

Conrad, kterému se zdá, že pokračování v jeho úřední cestě jest za těchto okolností vyloučeno, telegrafuje císaři a žádá jeho rozkazy. Je telegraficky povolán do Vídně, kamž odjíždí z Karlovace ještě týž den. Pobočníka následníkova plukovníka dra Bardolffa, který byl očitým svědkem vraždy, žádá za autentické vylíčení událostí, které obdrží 3. července. Zpráva tato zní: „Za okružní jízdy arcivévodských manželů, konané podle programu skrze Sarajevo, při níž jejich automobil jel za vozem starosty města a vládního komisaře, došlo na Appelově nábřeží nedaleko radnice k prvému atentátu.

Asi v 10 hodin 25 minut bylo slyšeti slabou ránu jako z pušky a krátce potom detonaci jako z děla.

 

Jak se později objevilo, byla první rána způsobena výbuchem bombové zápálky, kteráž odletěvši lehce zasáhla Její Výsost na krku. Bomba na automobil arciknížecích manželů vržená padla podle jejich udání na sklopenou střechu vozu a skutálela se odtud na levou stranu ulice, kdež vybuchla vlevo po straně zadních kol následujícího druhého automobilu.
V tomto jeli kromě šoféra hrabě Alexander Boos-Waldeck, hraběnka Lanjusová, nejvyšší hofmistr baron Rummerskirch a podplukovník šlechtic Merizii.
Explosí bomby bylo toto auto velmi značně poškozeno a podplukovník šlechtic Merizii zraněn na zadní části hlavy. Jeho rána krvácela velmi silně. Také hrabě Boos byl lehce zraněn, a jedna tříska prorazila jeho čáku.
V třetím automobilu, který řídil šofér nadporučíka v záloze Eggera, seděli mimo něho plukovník Dr. Bardollf, major Höger a vládní rada Dr. Fischer. Explose zasáhla až k tomuto vozu. Nadporučíkovi Eggerovi byla natržena čáka a skleněná stěna byla rozbita.
Arcivévoda a jeho choť, kteří zůstali bez úrazu (až na zmíněné škrábnutí Její Výsosti), dali auto zastaviti, obrátili se na svých sedadlech a poslali hraběte Harracha nazpět, aby zvěděl, co se stalo.
Zatím co nejvyšší hofmistr z auta hraběte Boose, které ten okamžik pro poškození nemohlo dále jeti, vystoupil a běžel kupředu, předjelo třetí auto toto porouchané, aby se připojilo k vozu arcivévodských manželů. Mezitím byl z tohoto třetího auta zavolán vládní rada Dr. Fischer jak od nejvyššího hofmistra, tak od pobočníka, aby ošetřil zraněného podplukovníka. Tento byl dopraven nejprve do lékařova bytu a pak do nemocnice. Opatření toto bylo hlášeno také Jeho císařské Výsosti a od něho schváleno. Za třetím autem jely také ostatní vozy.
Osoby z auta Boosova použily vozu poručíka v záloze Greina.
Jakmile Jeho císařská Výsost vyslechla zcela krátké hlášení o poranění podplukovníka šlechtice Merizii, bylo bez průtahu pokračováno ve zcela krátké jízdě k radnici; zatím byl útočník na druhém břehu Miljačky zatčen.

Návštěva radnice minula úplně podle programu. Zatím co Její Výsost v prvém poschodí přijala turecké dámy, promluvil arcivévoda o atentátu a otázal se náčelníka zemské vlády, má-li býti v jízdě pokračováno čili nic a půjde-li to s bombami tak dále čili nic. Polní zbrojmistr Potiorek prohlásil, že je přesvědčen, že se již nic nepřihodí, a že jsou dvě možnosti: buď jeti hned do koňaku, anebo vyhnouti se za trest městu a jeti do musea. A tázal se právě vstupujícího vládního komisaře, může-li býti v jízdě pokračováno, načež tento rovněž přisvědčil. Jeho císařská Výsost prohlásil potom co nejrozhodněji, že chce nejdříve a bezpodmínečně navštíviti v nemocnici podplukovníka šlechtice Merizii a jeti potom do musea. Nejvyšší hofmistr ptal se nyní, kde je tato nemocnice, a možno-li se k ní do stati, aniž by se jelo městem, k čemuž Potiorek přisvědčil, prohlásiv, že lze jeti přímo přes nábřeží Appelovo.

Křídelní pobočník, z toho na konec konstatoval, že z nejvyššího rozhodnutí má se minouti město a jeti přes Appelovo nábřeží do posádkové nemocnice a pak do musea. Její Výsost změnila na to svůj původní program, podle něhož chtěla z radnice odebrati se přímo do koňaku, a žádala Jeho císařskou Výsost, aby směla jeti s sebou. Této prosbě bylo bez námitek vyhověno a nastoupeno pak do aut v témže pořadí, jenže automobil hraběte Boose, kterýžto mezitím byl obvázán, nahrazen byl vozem poručíka v záloze Greina.
Napřed jedoucí starosta města a vládní komisař zamířili vzdor opačnému rozhodnutí do třídy Františka Josefa.
Sotva automobil arcivévodských manželů, ve kterém jeli mimo šoféra zemský náčelník polní zbrojmistr Potiorek a hrabě Harrach, který stál na stupátku vlevo od Jeho císařské Výsosti, zahnul rovněž mylně okolo rohu z Appelova nábřeží do třídy Františka Josefa, padly z prava ve směru jízdy rychle za sebou nejméně tři rány z revolveru, jimiž byla zasažena Její Výsost do pravé břišní krajiny a Jeho císařská V ýsost do krku.
Okamžik před tím, těsně před rohem ulice, zvolal polní zbrojmistr Potiorek:
,Co pak to je, vždyť my jedeme nesprávně, my máme jeti přes Appelovo nábřeží !‘
Na to auto zabrzdilo.

Její Výsost padla po prvním výstřelu v bezvědomí obličejem na klín Jeho císařské Výsosti, kdežto Jeho císařská Výsost, z jehož úst brzo po zranění vytryskly proudy krve, teprve po několika minutách ztratil vědomí.
Automobil vrátil se neprodleně přes most a jel do koňaku, který byl dostižen ve dvou minutách.
Ihned po výstřelech vyskočili páni z družiny z vozů a spěchali na místo neštěstí. Na automobil vstoupili nejvyšší hofmistr, pobočník a major Höger, aby Jejich Výsosti, na první pohled jen poraněné, chránili. První dojem byl, že Její Výsost omdlela a že se panu arcivévodovi vůbec nic nestalo. Jen hrabě Harrach, kterému po druhém výstřelu tenký pramének krve střikl do obličeje, věděl, že Jeho císařská Výsost jest poraněna.
Když páni viděli Jeho císařskou Výsost krváceti, běžel major šlechtic Hüttenbrenner z vlastního popudu pro lékaře, zatím co baron Morsey přispěl k zatčení útočníka a rytmistr hrabě Ehrbach chránil hraběnku Lanjusovou.

Při příjezdu do koňaku čekala již lékařská pomoc, a sice byli majorem šlechticem Hüttenbrennerem opatřeni vrchní štábní lékař Dr. Wolfgang a okresní lékař Dr. Payer. Na vyzvání majora Högera byli telefonicky zavoláni vrchní štábní lékař Dr. Arnstein, plukovní lékař Dr. Pollaco z posádkové nemocnice a plukovní lékař Drv Hochmann. Také vládní rada Dr. Fischer se s nimi do koňaku dostavil..

Při příjezdu tamže byla Jeho císařská Výsost v nejhlubším bezvědomí, dýchání zcela povrchní, zřítelnice reagovaly zcela slabě, srdce tlouklo tiše, puls byl sotva znatelný. Z rány na krku a z úst tekla krev. Asi po deseti minutách — okolo jedenácté hodiny dopolední — nastala smrt. Pan arcivévoda zemřel obklopen pány své družiny, kteří se namáhali mu pomoci.

Smrt Její Výsosti, o kterou pečovali hraběnka Lanjusová a jeden z lékařů, nastala hned při příjezdu do koňaku. Nejvyšší hofmistr a pobočník vyzvedli ji z vozu, a oba arciknížecí manželé byli družinou a osobami z koňaku odneseni do prvého patra.

Duchovní, který byl ihned zavolán, udělil poslední pomazání. Zatím dostavil se Jeho Excelence arcibiskup Stadler s duchovenstvem a zařídil modlitby.
Zatímní uložení mrtvol arciknížecích manželů se stalo na dvou lůžkách v koňaku, až dojdou další rozkazy.“
Ve zprávě plukovníka Dra Bardolffa chybějí některé podrobnosti, které jsou v jiných líčeních. Tak zejména stojí za povšimnutí, kterak po prvém atentátu arcivévoda při vstupu do radnice, nanejvýš pobouřen a rudý hněvem, osopil se na starostu města:

„Herr Bürgermeister! Wir kommen als eure Gäste her, und ihr werft Bomben auf uns! Es ist ein Skandal! Nun halten Sie Ihre Rede!“

Po druhém atentátu, když se vévodkyně z Hohenbergu zhroutila, zaslechl Potiorek, kterak František Ferdinand šeptal: „Sophie, gib auf die Kinder acht!“ V tu chvíli patrně jej opouštělo již také vědomí.

V jiných zprávách mluví se jen o dvou výstřelech, a rovněž není jisto, kdo byl zasažen dříve. Některé údaje tvrdí, že první výstřel zasáhl arcivévodu a druhý, platící vlastně Potiorkovi, usmrtil vévodkyni; naopak zase líčí jiní, že vévodkyně klesla první. Vražda odehrála se tak rychle a nejbližší svědci byli asi do té míry překvapeni a zdrceni, že detaily jim unikly. Správně poznamenává R. W . Seton-Watson, že s nestranného hlediska je nejpodivnější skutečnost, jakou v tom úlohu měla slepá náhoda. Kdyby byl vůz arciknížete neřídil šofér neznalý města, byl by minul místo, kde stál Princip, velikou rychlostí, a ten by se byl nikdy ani nepokusil vystřeliti. Ale takto šofér, vida, že vůz s policií před ním zahnul do úzké poboční uličky, zvolnil tempo, jel za ním a potom na rozkaz generála Potiorka musil pomalu couvnouti, snad na dvacet metrů od Principova revolveru!

Útočníkem, který tak chladnokrevně a bezpečně mířil a cíle se také neminul, byl student Gavrilo Princip; druhý, který před tím hodil bombu, se jmenoval Vaso Čabrinovič a byl sazečem. Pocházeli oba z Bosny, ale poslední dobou dleli v Bělehradě. Princip dokončoval tam středoškolská studia za poměrů nejvýš stísněných, kdežto Čabrinovič, byv z Bosny vypověděn roku 1912 prý pro podezření z agitací socialistických, pracoval v bělehradské státní tiskárně. Měli několik druhů a důvěrníků, takže proces byl zahájen před soudem v Sarajevě proti 25 osobám, které všechny příslušely do Bosny. Nad ostatní obžalované vynikal právě Gavrilo Princip, který podle očitých svědků všechny svoje soudruhy zastiňoval jasností a rozhodností svého stanoviska; on také, o němž ostatně bylo nade vši pochybnost prokázáno, že nebral odnikud žádné podpory ani příspěvku, a který v den atentátu se dlužil jednu korunu, prohlásil s úplnou určitostí:
„Protože celá věc byla naprosto náš soukromý podnik a ne úřední, jak praví žaloba. Srbsko nemělo s tím co činiti a nemůže tudíž odpovídati za náš čin.“
Hlavní vinníci Princip a Čabrinovič byli odsouzeni na dvacet let do žaláře, stejně N. Grabež, který byl spoluosnovatelem atentátu. Unikli šibenici jen pro své mládí; nebylo jim ještě dvacet let. Z ostatních bylo jich devět osvobozeno, tři popraveni (2. února roku 1915) a zbývající obdrželi těžké tresty žalářní.

Sarajevský proces nebyl ovšem poslední. Následovaly další v Travniku, v Tuzle, v Baňaluce, a dlouhá řada bosenských vlastenců persekvována krutým a bezohledným způsobem. Ale všechno vyšetřování a pronásledování nevedlo k cíli, pro vídeňskou vládu tak žádoucímu, k důkazu, že osnovatelem vraždy byly oficiální kruhy ze srbského království, ne-li srbská vláda sama.

R.W. Seton-Watson věnoval problému „odpovědnosti ze zločinu“ mnoho stránek zmíněné již knihy SARAJEVO a jako typický Angličan postupuje při tom nezaujatě a přísně, bez sentimentality, ale také bez předsudku. Závěrečné jeho slovo zní:


„Sarajevský zločin je nesmazatelnou skvrnou na hnutí pro sjednocení Jihoslovanů. Ale nechceme-li nadobro pozbýti smyslu pro nestrannost, musíme připsati hlavní vinu Rakousko-Uhersku, které politikou útisku doma a útočností za hranicemi popudilo všechny větve jihoslovanského kmene. Vražda — nevražda, v přetopeném kotli bylo by to vřelo dál, leč by bylo Rakousko rozvinulo politiku srovnatelnou s jihoslovanskými zájmy, nebo v opačném případě pokud by Jihoslované nestřásli jeho jha.“

Pro nás Čechy, kterým pojmenování „bratři Jihoslované“ nebylo nikdy jen prázdným slovem, není možno při vší úctě, kterou máme k velkému publicistovi a osvědčenému příteli Slovanstva, s tímto stanoviskem se ztotožniti docela.
Již koncem osmdesátých let a začátkem devadesátých přicházelo do Prahy mnoho mladých lidí, Srbů, Chorvátů, Slovinců, na studia, a nacházeli tu vřelého přijetí i porozumění. Půda byla dobře připravena. Před šedesáti a více lety čítali jsme s nadšením Chocholouškův JIH, pak přišly knihy Josefa Holečka a překlady prostonárodní i umělé poesie jihoslovanské; srbsko-rusko-turecká válka vzbudila tak obrovský zájem a nelíčené sympatie, že každý Jihoslovan, který se v Praze objevil, eo ipso byl považován za nej milejšího přítele a druha.
Tehdá byli naši jihoslovanští bratři zasvěceni také do počátků realismu a hnutí pokrokového, poznali Omladinu a pozorovali jak vzrůst strany sociálně-demokratické a národně sociální, tak další zájmové rozvrstvení národa, jevící se zejména v mocném postupu myšlenky agrární. Mnoho kvasu od nás přešlo na Balkán, mnohá semena jsme tam zašili. A když přišly v roce 1913 balkánské války, nezůstali jsme netečnými diváky, a zejména naše lékařská inteligence spěchala pomáhati.
Proto v sarajevské tragédii, která rozdrtila oběti i útočníky, stojíme o mnoho stupňů blíže, než jiní Evropané, těm ubohým hochům, kteří z čistého idealismu odvážili se skutků, jež civilisace ovšem právem odsuzuje.

Rakousko-Uhersko bylo osudem dvakráte a rozhodně varováno. Ztráta italských provincií a vytlačení z německé říše byla mementem, že není již čas na zotročování uvědomělých národů. A přece vídeňská vláda zase vztáhla ruce po Bosně i Hercegovině, jako by to byla nějaká africká kolonie, a chystala se rozdělovati Balkán, zřizovati nové trůny, jako se to odvažoval ještě vídeňský kongres. „Ničeho nezapomněli, ničemu se nepřiučili“ ve Vídni, schylovalo se k tomu, že osudy habsburské monarchie budou zase v rukou několika degenerovaných aristokratů a zpupných vojáků.

Princip, Čabrinovič i Grabež zemřeli za války v žalářích na tuberkulosu. Rakouští žalářníci neulehčili nikterak jejich trpkému osudu, svůj kalich utrpení vypili do dna. Nedočkali se konce světové války, k níž rány jejich bomb a revolverů daly první signál, nedočkali se míru, kterýž jejich vlasti dal sjednocení po bezpříkladných, nejtěžších obětech.
*
Vyšetřování, které rakousko-uherská vláda vedla s takovou důkladností a podrobností, aby mohla bělehradským vládním kruhům dokázati spoluvinu a snad dokonce účastenství na zločinu, nenašlo nic takového, ba dokonce zdálo se velmi pravděpodobným, že srbští státníci byli upřímně proti útočníkům rozezleni.

Některé nitky spiknutí ukazovaly k tajné společnosti, která se zvala „Černá ruka“ a která povstala ze skupiny důstojníků, jež roku 1903 zavraždila tak příšerně posledního Obrenoviče, krále Alexandra a jeho choť Dragu. Skutečné její jméno bylo „Sjednocení nebo smrt“ a jejím náčelníkem pověstný „Apis“, kapitán, po bělehradské vraždě pak plukovník Dragutin Dimitrijevič.
Tuto rozenou spikleneckou hlavu, jejíž všechny úmysly i činy určoval rovněž žhavý až divoký patriotism, čekal však také tragický konec. Dne 26. června roku 1917 jest popraven zastřelením v Soluni pro domnělé spiknutí proti srbskému králi. Jsou velké pochybnosti o vině tohoto muže, a anglické ministerstvo války samo, nemajíc důvěry v postup srbských vládních orgánů, doporučovalo, aby odsouzenci byla dána milost, anebo aspoň aby bylo odloženo provedení rozsudku. Ale tato přímluva byla odmítnuta, a mezi důvody bylo poukázáno také k tomu, že byla zjištěna Dimitrijevičova odpovědnost za —sarajevskou vraždu!
*
Císař František Josef byl v Ischlu, kamž zpráva o katastrofě došla v poledních hodinách osudného 28. června. Generální pobočník hrabě Eduard Paar přišel k panovníkovi s tímto osudným poselstvím. Hlas se mu chvěl, a František Josef, jak se zdálo, zprvu dobře nerozuměl. Pak sklonil hlavu, opřev ji o ruce na stole sepjaté, a setrval tak chvíli — hrabě Paar počal se obávati, že starého muže stihl záchvat mrtvice. Ale císař povstal, přešel několikráte rychle pokojem a jen polohlasná slova: „Strašlivé, strašlivé“, prozrazovala silné rozčilení. Pak zvolal;
„Všemohoucí nenechá se beztrestně vyzývati. Pořádek, kterýž já — žel — neměl síly udržeti, byl nyní z vůle Nejvyššího obnoven.“

Hrabě Paar obdržel nato rozkaz, že císařský dvůr se zítra ráno vrátí do Schönbrunnu.
*
Tragedie sarajevská měla ještě trapnou dohru. František Ferdinand, jako člen habsburské dynastie, měl býti pohřben u Kapucínů v císařské hrobce. Ale arcivévoda, jako v temné předtuše, že by jej aspoň po smrti oddělili od milované ženy, zanechal závěť, v níž výslovně ustanovil, že chce býti pochován se svou chotí v kapli zámku Arstetten.
Kníže Alfred Montenuovo, který jako první nejvyšší hoímistr císařův měl na starosti opatření pohřbu v mezích platného dvorního ceremonielu, vyhověl tedy poslednímu přání následníkově; ve dvorní kapli byly postaveny dva katafalky, které již polohou a vyzdobením měly naznačovati rozdíl mezi oběma manželi Vévodkyně z Hohenbergu spala věčný sen o metr níže v dekoraci o mnoho prostější než Jeho Výsost, jehož rakev označovaly insignie všech jeho řádů a hodností. Pohřeb — dvorní pohřeb třetí třídy — odbyl se druhý den večer; až v deset hodin v noci byly rakve přivezeny na západní nádraží, aby odtud putovaly do Arstettenu.

Osobní účast cizích suverénů, z nichž někteří a zejména německý císař měli v úmyslu přijeti, odpadla; vídeňský dvůr poukázal na otřesené zdraví císařovo, a diplomatům mocností bylo kromě toho důvěrně připomenuto, že v této vzrušené době vídeňská policie nemůže zaručiti úplnou bezpečnost. Zato, v hojném počtu, demonstrativně dostavila se aristokracie. Na sto členů nejvyšší šlechty vstoupilo na Mariahilferstrasse do průvodu; v krojích, uniformách, několik také jen v černém obleku přišla doprovoditi arciknížecí manžele jména Fürstenberg, Liechtenstein, Lobkowicz, Schwarzenberg, Hoyos, Kinský, Starhemberg, Thurn etc. — a učinila dobře. Nebyla to jen demonstrace proti knížeti z Montenuovo, který byl činěn zodpovědným za ponižující uspořádání pohřbu; šlechtičtí pánové v hloubi srdcí dobře věděli, že pochovávají také mocného protektora a vyznavače aristokratického principu. Netušili jen, že za Františkem Ferdinandem spěje také a úprkem habsburská říše.

Hrozná bouře rozpoutala se po půlnoci, když ze stanice Pöchlarn měly býti rakve dopraveny do Arstettenu, kamž celý průvod dospěl až k ránu. Mnozí vzpomínali na příšerné noční pohřbení Mary Vetserové.
Dne 7. července vrátil se císař do Ischlu; před odjezdem poslal knížeti Alfredu z Montenuovo vlastnoruční list, v němž mu vyslovil plné uznání a vřelé díky za výborné a věrné služby i péči, s jakou hledí plniti přání Jeho Veličenstva.
To byla císařova odpověď na šlechtickou manifestaci a na kritiku disposic prvního nejvyššího hofmistra.
Hrabě Ottokar Czernin v knize IM WELTKRIEGE poznamenal, že „mnoho lidí si oddechlo, když přišla zpráva o arcivévodově smrti. U vídeňského dvora a v budapešťské společnosti bylo vice těch, kteří se radovali, než těch, kteří truchlili. Ti všichni netušili, že silný ten muž strhne je s sebou a že rozpoutaná světová katastrofa pohltí je všechny.
Hodina Rakousko-Uherska odbila. Jako když blesk v noci ukáže krajinu, tak účinkoval oheň střel v Sarajevě. Bylo jasno, že byl dán signál k rozpadnutí habsburské říše. Sarajevské zvony, které se půl hodiny po vraždě rozezněly, zvonily monarchii hrana“.

Conrad z Hoetzendorfu uvádí v monografii AUS MEI NER DIENSTZEIT zprávy vojenských attaché z Paříže, z Říma, ze Stokholmu a z Bukurešti.
„Dojem, který tento zločin v zdejších politických kruzích vyvolal, lze shrnouti v slova: všeobecné ulehčení“, píše jeden.
„Ze všech kondolencí bylo však slyšeti, že osoba Jeho císařské Výsosti nebyla přítelem Italie, a že by Jeho nastoupení na trůn bylo přineslo Itálii vážné nebezpečí“, oznamuje druhý.
„Vzdor všeobecnému, nejostřejšímu odsuzování činu, nedůvěřuji náladě zdejšího lidu a nemohu potlačiti náhled, že ani v rumunské armádě nemáme mnoho sympatií“, stěžuje si třetí.
Bylo tomu vskutku tak, a vídeňští státníci i vojenští hodnostáři mohli a měli již z těchto zpráv nahlédnouti, že habsburská monarchie nemá kromě Německa snad jediného přítele ve světě.
Mnoho papíru bylo popsáno úvahami, kterak by se byly poměry utvářily, kdyby nebylo sarajevské vraždy. Sama o sobě tato otázka, snad zajímavá, nemá významu. Jinak je tomu, jestliže přemýšlíme o příčinách světové války a o vině jednotlivců na strašné této katastrofě dějinné. Hrabě Ottokar Czernin ulehčil si problém značně. Pro něho nakonec byla světová válka „kosmickým úkazem“, tedy nutností, a rozpadnutí rakousko-uherské monarchie nevyhnutelností.

„My musili zahynouti, ale ze všech způsobů smrti volili jsme ten nejstrašnější a do své kalamity jsme zatáhli celý svět.“
Musilo dojiti k světové válce, i kdyby nebylo sarajevského atentátu? Valná většina soudí, že pravděpodobně ano, a tím již ulehčuje jistým kruhům ve Vídni  i v Berlíně, které viny zbaviti nelze.
Třeba však připomenouti, že arcivévoda byl povahou zcela nevypočitatelnou, a že jest tedy nemožno předpovídati politiku, jakou by byl dále vedl. Ale také zdravotní stav Františka Ferdinanda nebyl takový, aby dovoloval naději na delší věk, nehledě k tomu, že i jeho početnost mohla býti brzo pochybná.

O záchvatech zuřivosti, které sledovalo i širší okolí, jsme se již zmínili, ale patrně musily se odehráti ještě jiné nanejvýš povážlivé případy, které zůstaly utajeny a byly známy jen nejbližším. Jest faktem, že šlechta počala se již straniti honů, na nichž se účastnil následník, a při nichž prý si vedl způsobem, který velmi se blížil šílenství. Střílel na vše, cokoli se objevilo v dohledu, bez rozmyšlení a uvážení, tempem tak zběsilým, že jeho sloužící nestačili podávati zbraně a byli arcivévodou častováni vzteklými nadávkami. R.W. Seton-Watson zjistil, že vévodkyně z Hohenbergu sama v poslední době počala se obávati vypuknutí duševní choroby u svého manžela a radila se dokonce s vynikajícím právníkem, kterak by měla v takovém případě postupovati. Tato velmi chytrá a energická dáma starala se asi o zájmy své a svých dětí a chtěla býti připravena na každý případ.

Starý císař věděl ovšem o příhodách na dvoře následníkově také více, než víme dosud my, a považoval ode dávna svého synovce za „nebezpečného blázna“. Ale jako nenašel ve svém vysokém věku již síly, aby zamezil nerovnorodý sňatek dědice trůnu, tak bylo sotva možno očekávati, že by se vzchopil  k opatření, o němž mluví král v Shakespearově Hamletu:

„———— tak to musí být:
šílenství velkých nesmí volně žít.“ , ,

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Sarajevo

  1. strejda napsal:

    Historia semper viva.
    Stále aktuální příběh i pro současnost. Dá se v něm najít spousta paralel s dnešní dobou.
    Polní zbrojmistr Oskar Potiorek byl považován za geniálního vojáka. Vynikající student, skvělá kariéra, samý úspěch za úspěchem. Ve skutečnosti se jednalo o průměrného důstojníka bez skutečných vojenských schopností. Nebyl schopen reálně posoudit situaci v Sarajevu. Po prohrané bitvě na Kolubaře byl zbaven pro neschopnost velení. Kolik takových Oskarů je mezi našimi politiky? Jsou vychvalováni, tisk se jim klaní a lichotí jim. Když se dostanou k moci jednají stejně bezhlavě jako Potiorek.
    Dnes je mnoho sentimentu za zmizelou monarchií a i jinak rozumní lidé sní o tom, že by FF d´Este zajistil rozkvět monarchie. Nechme je snít její pohádku. Je to hezké a je to již neškodné.
    Rakousko-Uhersko se svým vývojem dostalo do slepé uličky a ztratilo možnost své existence. Kolik dosud mocných zemí se tomu stavu blíží? Chytřejší budeme jako vždy až bude po všem.
    Jistě se najdou i další paralely, třeba s neschopností sarajevské policie a magistrátu města.

    To se mi líbí

    • Bavor V. napsal:

      Ono to s tím následníkem nebylo zase až tak špatné. Jeho plány na federalizaci mohly mít naději. FF totiž nesnášel Maďary.

      To se mi líbí

      • Laco G. Mlynář napsal:

        Jeho plány nemohly mít naději. Vícenárodní federace mohou fungovat pouze v podmínkách autoritativních režimů. Jakmile zavane trochu svobody, každý stát chce honem, honem svoji „stoličku“.
        Navíc Němci ze severozápadu Čech odmítali zrovnoprávnění Čechů s Němci.
        R-U bylo nejen z těchto důvodů odsouzeno k rozpadu a zániku.

        To se mi líbí

        • oh napsal:

          R-U bylo IMHO dost autoritativní stát, aby mohlo jako vícenárodní federace spojená osobou panovníka fungovat. Otázkou zůstává, co by z těch plánů dokázal prosadit a jestli by to dokázal i udržet dost dlouho, aby si na nové poměry vládnoucí vrstvy zvykly a naučily se je (postaru) využívat ve svůj prospěch, místo aby to vší mocí sabotovaly.

          To se mi líbí

      • strejda napsal:

        Klíčovou větou je tato:
        Třeba však připomenouti, že arcivévoda byl povahou zcela nevypočitatelnou, a že jest tedy nemožno předpovídati politiku, jakou by byl dále vedl. Ale také zdravotní stav Františka Ferdinanda nebyl takový, aby dovoloval naději na delší věk.
        Dává odpověď na všechny otázky. Monarchii by přivedl k rozpadu. Ono se lehce napíše, postavil by se Maďarům. A co pak dál? Co nového by místo toho postavil? Ani politický génius by neměl šanci, natož tak nevyrovnaná osobnost s poškozenou psychikou.
        Když byl na cestě kolem světa, inkognito navštívil Yellowstonský národní park. Mohl vstoupit na jeho území jen beze zbraní. A když se na jedné mýtině objevily žebrající veverky, byly tak naučeny od turistů, tak následník trůnu – spolu s doprovodem, c.k. šlechtici – nalámali klacky a milé důvěřivé veverky, co loudily a lezly jim do rány, umlátili.
        To není charakter pro vládnutí velké říši, ba ani vesnici. Moc postavená na neomezené síle.
        Ovšem jeho vnuk a pravnuci, znám je osobně, jsou úplně jiní. Asi po Chotcích.

        To se mi líbí

  2. vonrammstein napsal:

    Na první fotce mi ten člen rodiny úplně vpředu dole připadá mírně degenerovanej.

    To se mi líbí

  3. rexus napsal:

    Co je zajímavé, jmenoval se tedy doslova František Ferdinad z Východu, rodem ale pocházel vůči Rakousku ze západu, jelikož pocházel z rodu Estů, který žil ve Ferraře a nejspíše tento rod kdysi odvozoval svůj původ z města Este v Benátsku, tedy z východu Itálie, které chvíli patřilo také k Rakousku, což by poněkud polohově s tím jménem města i rodu v Itálii souhlasilo, nicméně Itálie včetně města Este tedy Východ je na západ od rakouských zemí, takže fakticky to byl František Ferdinad z Východu (který se ale nachází) na Západ od Rakouska. Sice východ je jen EST, ale italština se vyvíjela a město je staré, takže mohlo být v místním nářečí dáno ESTE. Ostatně velká část Itáie bývala pod nadvládou Španělů i Katalánců. Tak dodnes se hovoří z těch důvodů na Sardinii také katalánsky a také již málo i na Sicílii, kromě převážně italsky.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.