Halič


Další ukázka z knihy František Josef I. se zaměřuje na národ, se kterým jsme měli být velice blízcí, kteří ale velice často vystupovali proti Čechům. Jedná se o Poláky v Rakousko-uherské monarchii. Jistě si vzpomenete i na jiné protičeské události.

Při trojím dělení Polska dovedli rakouští vladaři i státníci chovati se velmi obratně. Vzbudili zdání, že toto dělení neschvalují a že se mu podrobují jen z nutnosti. Nechali si zkrátka části této kořisti, na jejímž ulovení účastnilo se dychtivě ještě Prusko a Rusko, jaksi vnutiti a možná dost, že zejména zkušená a bystrozraká Marie Terezie byla upřímně přesvědčena, kterak rozchvácení starého polského království není činem šťastným ani blahodárným. Aspoň v listu k dceři Marii Antoinettě ze dne 1. června roku 1778 píše o „neblahém získání Haliče“.

Rozhořčení Poláků a řekněme správněji polské šlechty směřovalo od zániku Polska, od onoho „Finis Poloniae“, kterýmžto výkřikem Tadeáš Kosciuszko uzavřel roku 1794 dějiny samostatného polského státu na více než sto let, především proti Rusku, třebas car Alexandr I. po Napoleonově pádu obnovení polského království postavil na přední místo svých politických snů. Řada vzpour a dvě velká povstání roku 1830 a 1863 karakterisují poměr Poláků k carské říši, kdežto k monarchii habsburské nebylo oné nesmiřitelné nenávisti.

Polští aristokrati bývali rádi viděni ve Vídni, a když roku 1854 došlo k citelnému ochlazení styků mezi dvorem ruským a dvorem habsburským, stal se poměr Poláků k dunajské říši ještě přátelštější a kladnější, tím více, že postavení Poláků v Rakousku bylo od nastoupení Františka Josefa zcela jiné než ostatních národů v monarchii.

Od rozdělení Polsky cítili se Poláci v Haliči nejlépe, poněvadž Rakousko jim úmyslně opatřilo daleko větší národní a kulturní svobodu, než měli v Prusku a v Rusku. Tím získal i vídeňský dvůr šmahem šlechtu polskou, která stála i politicky v čele národa. To mělo však současně i důvody církevní: katoličtí Poláci byli Vídni vítáni, a z Říma působeno stále na Vídeň na prospěch rakouských Poláků, když Prusko i Rusko se stavělo proti polskému katolicismu. František Josef poslal do Lvova i svého bratra jako místodržitele,aby tím těsněji se mohla polská šlechta přimknout Vídni. Národ polský nepadal, jsa politicky, kulturně i hospodářsky zaostalý, valně na váhu. Nesporně polská šlechta, která měla skoro úplně politickou moc v Haliči v rukou, dovedla národu politicky i kulturně prospívat, a tato činnost byla ve Vídni tím spíše podporována, jelikož Poláci se na evropských revolucích roku 1848 účastnili jen málo. Brzo však situace Poláků se změnila podstatně na prospěch Poláků, když se změnila posice Haliče. Od onoho okamžiku, kdy rakouská politika stávala se proti Rusku chladnější, nepřívětivá a dokonce nepřátelská, od okamžiku, kdy ve Vídni se začali bát války s Ruskem, stal se zájem o Halič, jakožto pravděpodobné budoucí bojiště, ve Vídni intensivnější, a šlo o to, aby obyvatelstvo této pohraniční země bylo v každém případě živlem spolehlivým.

Tato snaha Vídně se dařila právě osudem Poláků v zemích sousedních, na který z Vídně dovedli obratně poukazovati. Polští magnáti vyhovovali už v prvních dobách panování Františka Josefa úplně potřebám vídeňské politiky a hned od počátku konstituční éry stali se její oporou, vedle Němců nejsilnější.

Poláci se nikdy nestavěli proti neoprávněné nadvládě Němců v Rakousku a tím se stal vzájemný poměr daleko lepším, než byl poměr Němců k národům ostatním. Po celou dobu 1867— 1879 byli Němci a Poláci spolčeni proti ostatním rakouským národům. Němci poznali, že při vší své politické síle potřebují opory a podpory Poláků proti náporu ostatních neněmeckých národů v monarchii, stejně jak si později dovedli získat přátelství a podporu Maďarů. Němečtí centralisté odhodlali se dokonce k autonomistickým koncesím Polákům, i po stránce jazykové, jakých Čechům a Slovincům téměř do poslední hodiny rakouské s největší houževnatostí odpírali. Nebyla to pouze politická raisona Němců — ta snad nejméně. Ale, jak řečeno, potřebovali spojence a mimo to věděli, neposkytnou-li Polákům vše to, čeho žádají, že to dostanou Poláci z ruky císaře, který z důvodů zahraniční politiky chtěl Poláky jednou provždy uspokojit.

Hlavní příčina, proč Němci byli k Polákům tak ochotni, vězela ovšem v tom, že Němci rakouští na Haliči neměli pražádného nacionálního zájmu. V Haliči žádné německé minority nebylo. Jak se Němci chovali k polské majoritě v pruském Polsku už od dob Bismarckových, je známo: šlo přímo na vyhlazení polského živlu v polské zemi.

V době absolutismu si tedy Poláci poznenáhla vymohli všeho, čeho v letech šedesátých se jim zdálo třeba. Německé university byly rychle popolštěny, a polskému jazyku zjednána všude platnost. Poláci od prvopočátku se starali o to, aby v centrálních úřadech vídeňských bylo dost polských úředníků, a tím se stalo, že později ani Němci, výhradní skoro držitelé těchto míst, si netroufali ničeho namítat proti invasi polských úředníků. Naopak: polský úředník byl Němcům samozřejmostí a vítaným spojencem proti českým úředníkům, kteří po roce 1879 ve větší míře byli posíláni do Vídně.

Tímto způsobem si vymohli polští politikové svou posici ve Vídni, a to jak v byrokracii, tak v armádě i u dvora. Národnostně šlo Vídni o to Poláky získat, a politicky proti nim nebylo námitky: byli až do krajnosti konservativní a klerikální, byli tedy od počátku „hoffähig“.

Poláci znali ochotu Františka Josefa všemožně je podporovat z důvodů politicko-vojenských a dovedli tedy této ochoty využiti co nejvydatněji. Tak vydatně, že na počátku tohoto století byla už společná správa rakouská pro Halič jen zcela nominelní. V Haliči vídeňská vláda neměla vlastně co mluvit, anebo alespoň jen potud, pokud s tím souhlasil polský místodržitel. Kdežto do ostatních zemí na říšské radě zastoupených posíláni místodržitelé němečtí, buď úředníci, šlechtici nebo generálové, ve Lvově vládl vždy jen polský šlechtic, který do země pouštěl jen tolik vídeňského vzduchu, kolik sám uznal za vhodné a přípustné. Také rakouské vlády žádných sporů s polským místodržitelem nezačínaly, vědouce předem, že císař na konec rozhodne ve prospěch Poláků.

Polský lid, pokud byl politicky orientován vůbec, měl následkem vlivu svých vůdců orientaci rakouskou, proti níž se na konec nemohli stavět ani sociální demokraté, když se v Haliči dostali k slovu. S jakým ostatně režimem měli rakouští Poláci sympatisovat víc: s pruským nebo ruským? Při tom Poláci vždy víc a víc se vemlouvali do nesmiřitelného poměru k Rusku, což ve Vídni přirozeně rádi viděli, poněvadž to tak plně odpovídalo dynastické a státní politice vídeňské.

Proto Poláci politicky se neznali k žádnému druhu slovanské politiky, zejména s české strany hlásané (Kramář). Hlavním představitelem tohoto politického systému byl Agenor hrabě Goluchowski, dlouholetý ministr zahraničních věcí v Rakousku. Goluchowski dovedl využiti politickou moc Kola polského v rakouském parlamentě do krajnosti, a stav byl pak skutečně takový, že rakouská vláda do polských záležitostí vůbec neměla co mluvit. Proto za tohoto režimu se nemohlo uskutečniti slušné soužití s haličskou minoritou ukrajinskou.

Ukrajinci, čili jak se jim v Rakousku říkalo Rusíni, byli Poláky podezříváni z rusofilství a také ve Vídni tak označováni. Byli Polákům vydáni politicky i kulturně na pospas. Zato Poláci považováni za rakouský element sans phrase hlavně proto, poněvadž se sami jen neradi cítili Slovany a poněvadž mezi Slovany bylo dlužno počítati také Rusy.

František Josef hodnotil Poláky podle politických jejich zástupců a aristokratických representantů za živel státu nejvěrnější a podle toho jimi nakládal.

Fakticky byli Poláci jednak nuceni cítiti se v Rakousku dobře, jinak však státní věrnost spočívala jen v tom, že se o Rakousko mimohaličské nijak nestarali, ba nezajímali. Edvard Grégr Poláky urazil, když jim řekl, že dělají politiku, kterou možno karakterisoyati slovy: Nie honorówo, ale zdrówo. Zasahovali na říšské radě jen do záležitostí, jež se týkaly také Haliče. Ten malý zájem zástupců rakouského živlu o Rakousko byl téměř první zásadou polské politiky. Dovedli však své hlasy znamenitě uplatniti v zájmu Haliče. Byli spojeni s Němci proti všem ostatním národům, když viděli, že jim Němci obstarávají vše, co pro Halič potřebují. Šli však od roku 1879 proti Němcům, když železný kruh Taaffovy pravice jim poskytoval větší záruky pro politické, kulturní a hospodářské zájmy polské. Tu dovedli dokonce postaviti do vlády energického dra Juliana Dunajewskiho, prvního neněmeckého ministra financí, který měl odvahu říci jménem vlády, že lze vládnouti v Rakousku také bez Němců.

To ovšem Polákům nepřekáželo bezprostředně po Taaffovi utvořiti zase jednou koalici polskoněmeckou proti Čechům a Jihoslovanům, koaliční vládu Windischgraetzovu, když poznali, že se nahoře vítr o 180 stupňů obrátil. Ale ani toto stanovisko nebylo trvalé: po nezdařeném pokusu Windischgraetzově přišel Polák hrabě Kazimír Badeni, a Poláci byli přirozeně nejpevnější oporou vlády, která se dostala do nejprudšího boje s Němci, a setrvali v tomto šiku i s Gautschem, Thunem i Beckem. Ostatně byl dobrák Badeni skutečným představitelem polské politiky v Rakousku. Převzal úřad šéfa vlády, poněvadž si tak František Josef přál. Ale neměl zdání o poměrech v říši, kterou měl spravovat. Byl předtím místodržitelem v Haliči a nikdy se nestaral o to, co se mimo Halič děje. Jeho vláda tedy nemohla dlouho trvat. Majorita polského klubu byla vždy pro to, aby Poláci šli s Němci. To zdálo se jim kombinací pro ně nejspolehlivější, a představitelem tohoto systému byl dr. Léon rytíř Biliňski. Posice Poláků u dvora, v byrokracii a v armádě byla tím pevnější a mocnější, poněvadž od prvních počátků ústavního života hleděli obsadit co nejvíce míst v centrálních úřadech vídeňských. Ve Vídni pak mezi polskými a německými úředníky se nedělalo rozdílu. Polský úředník neměl zapotřebí se starat o jazyková práva Poláků; jazykové poměry v Haliči byly dávno plně v zájmu polském vyřízeny, staral se tedy jen o věcné úspěchy polské. Poláci stáli na stanovisku německého státního jazyka — ovšem, mimo, Polsko — stejně jako Němci. Teprve po zavedení páté kurie za Badeniho a všeobecného hlasovacího práva za Becka byla naprosto jednotná konservativní linie a disciplina polského Kola silně oslabena. Přece však vliv polských poslanců neustal. Za vlády Sturgkhovy, bezprostředně před válkou, dokud zasedal parlament, bylo zastoupení Haliče už silně rozštěpeno z důvodů sociálních, a dr. Ignacy Dászyňski, vůdce polských socialistů, stával se konservativní politice polské hodně nepříjemným.

Když došlo k válce, Poláci měli svého zástupce ve společné vládě, ovšem vedle polských ministrů rakouských. Společným ministrem financí byl dr. Léon rytíř Biliňski, a jemu se připisuje hlavní vliv na státní politiku za osudného července 1914, když se rozhodovalo, má-li k válce dojít. Dr. Biliňski ve svých pamětech sice popírá, že k válce pracoval a že jí nehleděl zabrániti, nicméně je nutno držet se v této věci svědků ministerské rady ze dne 7. července 1914, kteří viděli Biliňského úplně na straně hraběte Berchtolda. V poradě, jíž předsedal František Josef, byl jen jeden hlas proti válce, hlas Štěpána Tiszy, uherského premiéra, který, když mu bylo zajištěno, že monarchie nehodlá přivtěliti zemím koruny svatoštěpánské kus slovanského Srbska, se s válkou taktéž smířil.

Biliňski nedlouho po vypuknutí války opustil své místo a začal se zabývati s jinými polskými politiky problémem budoucí Polsky. Je zajímavo, že tento vedle Němců v Rakousku nejrakouštější živel v okamžiku, když se polská otázka dostala na denní pořádek, hledal rozřešení tohoto problému ve vystoupení ze svazku c. a k. monarchie a v znovuzřízení samostatného polského státu.

To bylo skoro samozřejmé poněvadž rakouští Poláci chtěli při této příležitosti spasit i Poláky německé a ruské. Františku Josefovi se nicméně tyto snahy málo líbily, poněvadž správně předvídal obtíže s Německem. Aby se stal pro tyto polské plány přístupnějším, dr. Biliňski spolu s prof. Halbanem navrhovali řešení toho problému, jež bylo nazváno „rakouským“. Podle něho měla se nová Polska opírati o Rakousko, resp. o Vídeň.

Ve Vídni se ovšem tímto řešením agitovalo, zahraniční ministr baron Burian v něm spatřoval velký svůj úspěch a už byl označován arcivévoda Štěpán, který u dvora platil za Poláka, poněvadž dlouhá léta trávil na svých haličských statcích, po případě kníže Czartoryski, jeho zeť, za příštího polského krále, aby tak i zevně bylo patrné opírání se nové Polsky o Rakousko. Řešení polské otázky vůbec vzniklo vlastně ve vojenském velitelství německém. Němci viděli, že mezi svými Poláky nemají nijak oporu ve válce, že se pruští Poláci chovají víc než pasivně, a poznali, že ani v ruském Polsku není pro válku nadšení, třebaže už se začaly projevovat známky, že Rusko z války nevyjde vítězné.

Ale právě nejistota, co se s Poláky má stát po válce, která by pro Rakousko a Německo dopadla příznivě, vzbuzovala mezi Poláky značnou lhostejnost.

V Berlíně doufali, vyřídí-li se polská otázka v nějaké formě hned, ještě za války, projeví se nadšení pro boj za novou vlast, že budou Poláci tvořit polské legie ap. Ale Poláci zůstávali skeptickými a do valného nadšení pour le roi de Prusse se nijak nepouštěli. Zejména když viděli, že ono řešení polských otázek je velmi obtížné a velmi se protahuje.

František Josef, jsa Poláky o obtížné situaci politiků polských informován, poslal do Berlína barona Buriana, aby otázku tu, a sice ve směru onoho rakouského řešení, vyřídil. K nemalému překvapení narazil Burian u kancléře Beethmanna na překážky, ba skoro na odmítnutí. Němci si přáli novou Polsku, podrobenou, hlavně vojensky, Prusům. S tím ovšem Burian svému pánu a císaři přijiti nesměl, a konec tohoto jednání byl, že se nedojednalo. Oba ministři se usnesli navrhnou ti svým mocnářům, aby vydán byl jakýsi manifest, který Polákům zřízení samostatného Polska slíbí, ačkoliv v něm nebude řečeno, jak bude vypadat territoriálně a jak politicky. Komuniké bylo koncipováno, ale narazilo na ústavněprávní námitky dra Koerbra, který se stal právě po smrti hraběte Stúrgkha rakouským ministerským předsedou. Vůči tak nejisté formulaci onoho manifestu dr. Koerber kladl důraz na předchozí schválení rakouské sněmovny a také u císaře dotyčné schválení takové věty v manifestu prosadil. Tím zůstala polská otázka zas nevyřešena, a stejně národní zájem Poláků na válce ochabl. Krátce nato zemřel František Josef, a za jeho nástupce o nějakém řešení polském už nebylo řeči.

Poměr následníka Františka Ferdinanda k Polákům byl méně dobrý. Arcivévoda se netajil, že Poláky nemá rád. Jako všechno u tohoto prince, byla jeho animosita proti Polákům původu osobního. Když následník onemocněl, lékaři ho poslali na jih, a jeho nemoc trvala přes rok, byl to hrabě Goluchowski, jako ministr císařského domu, který dovedl císaře příměti k tomu, aby mladšího bratra Františka Ferdinanda arcivévodu Ottu via facti udělal fakticky následníkem, aniž by skutečnému následníku slova řekl nebo napsal. To Goluchowskému František Ferdinand nikdy nezapomněl a v četných ústních i písemných projevech ho nazýval „falešným Polákem“. Svůj odpor proti tomuto ministrovi dovedl František Ferdinand přenésti na celý národ polský. Nikdy nesloužil v polském pluku, nikdy se neobjevil polský šlechtic v jeho družině a, když pozdější následník a císař, arcivévoda Karel František Josef, se jako mladý manžel nezúčastnil cvičení svého pluku v Brandýse podle přání Františka Ferdinanda, poslal ho tento do haličské posádky z trestu ! Ale Poláci nebrali nenávist následníkovu jaksi na vědomí. Spoléhali se na přízeň Františka Josefa.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Halič

  1. strejda napsal:

    Hodně vody ve Visle od té doby odteklo, ale přesto je zajímavé a podnětné si ty staré časy připomenout. Ze sentimentu, ale i jako poučení, že bližší košile než kabát a že je pro politiky důležité se starat o vlastní stát i národ. A na jeho spokojenosti stavět svoji politiku.
    Ještě, že je ve Vltavě tolik vody.

    To se mi líbí

  2. lujjza napsal:

    OT
    „Lukašenko vstoupil do funkce běloruského prezidenta“
    https://cz.sputniknews.com/svet/2020092312555769-lukasenko-vstoupil-do-funkce-beloruskeho-prezidenta/

    To se mi líbí

    • oh napsal:

      Evropské hodnoty po Ukrajinském způsobu
      „Oksana Savčuková, poslankyně ze strany „Svoboda“, předložila spolu s 13 kolegy do parlamentu návrh usnesení o oslavách 80. výročí vyhlášení „aktu obnovy ukrajinského státu“ v příštím roce.“ Strana.ua zjistila, že podle návrhu by „akt obnovy ukrajinského státu“ byl vyhlášen 30. června 1941. Jaký stát byl v ten den obnoven a jak dlouho existoval, předkladatelé jaksi nevysvětlili. Ten den ovšem OUN zveřejnila dokument známý jako „Akt o prohlášení ukrajinského státu“, který vyhlásil zástupce vůdce extremistické OUN Jaroslav Stecko na schůzce zástupců této organizace večer 30. června 194 ve Lvově. (Původně ohlášeného Banderu N2mci na Ukrajinu nepustili.) Text obsahoval velice zajímavé formulace, které se Evropskému Patlamentu, obvykle tak citlivému na diktatury a totalitní režimy, určitě bude zamlouvat:
      „„Ukrajinský stát bude úzce spolupracovat s národně socialistickým Velkým Německem, které pod vedením svého vůdce Adolfa Hitlera vytváří nový řád v Evropě i ve světě a pomáhá ukrajinskému lidu osvobodit se zpod moskevské okupace.“ (..)
      Obsahoval též závazek, že ukrajinská armáda bude se „spojeneckou německou armádou“ bojovat za katedrálu Ukrajina a nový pořádek na celém světě“

      Setkání OUN se zástupci německé branné moci večer 30. června 1941 ovšem začalo tím, že kapitán Koch jménem okupačních úřadů prohlásil: „Existuje válka, není čas se zapojit do politiky. Pouze německý Wehrmacht může vydávat rozkazy.“
      Za akt obnovy ukrajinského státu je tedy zřejmě vydáván neúspěšný pokus OUN vlézt do řiti okupační mocnosti.

      P.S. Použitím slovního spojení „vstoupil do funkce“ bych přivedl k nepříčetnosti oba své učitele ruštiny ze základky a nejspíše bych je tím i přiměl vytažení „kulometu“

      To se mi líbí

      • Bavor V. napsal:

        Zítra se dovíte, jak to bylo s „nezávislostí“ Běloruska a s vlajkou s rudým pruhem.

        To se mi líbí

      • lujjza napsal:

        🙂 Taky jsem pochechtávala, když jsem to viděla. Zřejmě to překládal gůgl.

        To se mi líbí

        • oh napsal:

          Šestý odvolací soud v Kyjevě zrušil zákaz používání symbolů divize SS Galizien.
          Soud vyhověl odvolání ředitele Ústavu národní paměti (nejspíše dědičně sklerotické 🙂 ) Ukrajiny Antona Droboviče. Ten se dožadoval zrušení prvoinstančního rozsudku, který shledal stanovisko vydané v roce 2017 tehdejším šéfem ukrajinského Ústavu národní paměti Vladimirem Vjatrovičem, že na symboliku SS Galizien se nevztahuje zákon o odsouzení totalitních režimů, zakazující používání jejich symbolů. Ústav se domáhal zrušení rozhodnutí soudu o „uražených hrdinech Ukrajiny.“
          Anton Drobovič je jakousi zvláštní shodou okolností po otci Žid a prý i badatel o holocaustu. 😯
          Copak by asi Antonovi na tohle taťka řekl? Vytáhl opasek a řezal, řezal a řezal? 🙂 :mrgreen:

          To se mi líbí

  3. lujjza napsal:

    „Slovensko a Česko oznámily, že neuznávají legitimitu prezidenta Lukašenka“

    https://cz.sputniknews.com/slovensko/2020092312556951-slovensko-a-cesko-oznamily-ze-neuznavaji-legitimitu-prezidenta-lukasenka/

    To se mi líbí

    • strejda napsal:

      To je nejlepší zpráva pro Bělorusy. Nemusí se rozhodovat mezi Ruskem a EU. Proces je ukončen a jediná cesta Běloruska je úzké spojení z Ruskou federací. Právní forma se najde.
      Je nutno ocenit, že EU umí prohrávat. V případě Běloruska je to marginálie, v případě vlastní EU katastrofa a v případě Česka o to větší, že jsme součástí EU. Co jsme si zvolili, to máme.

      To se mi líbí

  4. Hudec napsal:

    I rakousko-uherský „latrinengeneral“ byl Polák, jako přízrak z říše čtvrté dimenze.
    „Wiencej srač nie bendzeš?“

    To se mi líbí

  5. lujjza napsal:

    Kdyby vás pálily peníze ve šrajtofli:
    „Šabatová: Dejte mi 500 Kč nebo i 5000 Kč. Budu vás hájit v Senátu“
    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Sabatova-Dejte-mi-500-Kc-nebo-i-5000-Kc-Budu-vas-hajit-v-Senatu-638150

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.