Vídeňský tisk za dob Františka Josefa I.


Výtah z kapitoly o Vídni, která sama o sobě by svým rozsahem vydala na malou brožuru. Celá kapitola a zejména uváděná pasáž o vídeňském tisku skutečně  popisem doby konce císařství. Podobnost se současností ale určitě není náhodná. Přece jen v lidech bývalého mocnářství zůstalo mnoho společných vlastností.

Je zajímavo, že se ve Vídni, ani před válkou, když ještě byla centrem veliké říše, nedovedl udržeti politicko-kulturní týdeník, a že tu neměli nikdy ani slušnou revui měsíční. Po několik let vydávali prof. dr. J. Singer a dr. Heinrich Kanner týdeník „Die Zeit“, ale přes to, že dr. Kanner, sám znamenitý žurnalista, dovedl získati nejlepší přispěvatele, nedařilo se týdeníku vlastně nikdy dobře, až konečně zanikl a místo něho oba vydavatelé založili deník Die Zeit, který však za války stejně přestal vycházet. Týdeník „Die Zeit“ měl po několik let (1894— 1904) značný politický význam a vliv. Byl to první list, který měl odvahu postavit se proti politické a hospodářské korupci ve všem veřejném životě starého Rakouska. Když pak Kanner se pokusil potírat tento systém v deníku velkého stylu, pohořel, přes to, že nalezl dost obětavých bohatých lidí, kteří této očistě rakouského vzduchu stejně přáli. Finanční kruhy vídeňské, jimž Zeit se stala nepohodlnou, dovedli proti listu poštvati také průmyslové kruhy a po málo letech, když první kapitál do listu investovaný byl spotřebován, ukázalo se — ne bez pomoci samé vlády rakouské, — že nové fondy nelze získat ani u původních přátel, zatím jmenovanými vlivy zastrašených. Čistou administraci mohla mít, jak se na příkladě Zeitu ukázalo, ve Vídni jen Arbeiterzeitung, která měla za sebou velkou a mocnou politickou stranu.

Z dob starorakouských se dnes ještě všichni pamatujeme, jak nenáviděn byl u nás vídeňský tisk a jak málo lichotivých názvů a titulů se mu u nás dostávalo. Do největší míry právem. Dnes, kdy už je přec jen nutný odstup od všeho toho, co bylo před r. 1914 a 1918, nemůže být úsudek o povaze vídeňského tisku jiný a lepší. Jde jen o vídeňský tisk německý, když pražský německý tisk známe z blízka. V celém bývalém Rakousku vedle vídeňských listů byl snad jen jediný, který žurnalisticky a politicky zasluhoval povšimnutí. Byl to Grazer Tagespost, jehož užívali k svým projevům hlavně předáci německé strany lidové, dokud nebyli poslanci nebo dokonce ministry. Byli jako celá strana zásadně antisemitičtí a Grazer Tagespost byl tedy orgánem této strany, poslanci Dr. Derschatta a Hochenburger tam dovedli ostře kritisovat vládu a sloužící jí tisk vídeňský, což jim ovšem nepřekáželo později se stát ministry a pravidelnými spolupracovníky vídeňských listů.

Politika prý kazí karakter. Vídeňský tisk byl bezkarakterní i bez politiky.

Stačí poznamenat, že 70 procent všech vídeňských žurnalistů pocházelo z Čech nebo z Moravy a ne vždy z poněmčených krajů. Ale tím, že listy byly — až na Arbeiterzeitung — soukromým podnikem, řídili se žurnalisté podle svého šéfa: vlastní politické přesvědčení, vlastní názory měl málokterý z nich, a měl-li je, a nebyly-li náhodou v souhlase s názory šéfa listu, snadno je potlačil a psal přímo proti nim. Vtipný Mendl Singer, jehož parlamentní kolega se netajil často svými odlišnými názory a sklonem k socialismu, formuloval tyto dvě duše takto: „Vy máte gáži“, řekl mu, „z Neues Wiener Tagblattu a smýšlení z Arbeiterzeitungu“ . Vídeňští žurnalisté, především političtí, neměli a neznali politického programu, politických tužeb a snah, neměli politického ideálu. Domnívali se, že stačí, když o sobě tvrdili, že jsou Němci! Jaké to jejich němectví bylo, jak a čím se projevovalo, o tom nikdo z nich nepřemýšlel. Tato skromnost byla ještě snadná, dokud byl německý liberalismus bez odpůrce: ale když se počali rakouští Němci tříštit, dostávali se žurnalisté do úzkých už proto, že skoro každá nová strana německá, jež proti starému liberalismu vznikla, byla protižidovská a většina žurnalistů vídeňských byla židovská. Čí němectví tedy bylo správné? Vídeňský tisk tvrdil o sobě, že je liberální, pokrokový, svobodomyslný a souhlasil s vládami, které vládly kriminálem, výminečnými stavy a a náhlými soudy! Jen aby Rakousko zůstalo německým, jímž nikdy nemohlo být a nebylo, tedy jen, aby hegemonie Němců se udržela. Hlavní vina ovšem padá na majitele a šéfy listů, ti přes všechny nesporné znamenité vlastnosti žurnalistické byli politicky bezkarakterní a všem možným vlivům přístupni. Kdo by se jim byl ze žurnalistů postavil na odpor, byl bez chleba. Tato duševní korupce šla ruku v ruce s osobní a finanční. Korupce ta se nemusela projevovat v každém případě úplatkářstvím: stačily osobní styky, a vídeňská veřejnost politická, kulturní, divadelní, hudební i výtvarnická byla odjakživa ovládána různými klikami: kdo nepatřil k té neb oné, byl ztracen. Z takových poměrů nemohl vzejíti intaktní tisk, zejména když byly tyto poměry podporovány všemi vládami bez rozdílu, takže se staly přímo institucí. Panovaly v parlamentě, v byrokracii, v divadle, zkrátka všude. Nerozhodoval tu pak jedině šéfredaktor, osobní vztahy k společnosti měl konečně každý redaktor, a podle toho se řídily noviny ve všech rubrikách i mimopolitických, nechť šlo o záležitosti osobní, lokální, divadelní, literární, vědecké a umělecké. To pobouřilo před více než třiceti lety Karla Krause, který sám se chtěl státi žurnalistou, jemuž se však už při prvním nahlédnutí do těchto poměrů povolání to tak zošklivilo, že ve své Fackel po celá desítiletí bičoval neúprosně vídeňský tisk a poměry bičem věru ohnivým. Proti němu, geniálnímu, skvostně píšícímu, v každém ohledu uvědomělému, své odpovědnosti vědomému veřejnému žalobci, měl ovšem vídeňský tisk jen jeden prostředek: umlčovati Krause naprosto,vše co psal a co konal,umlčeti dokonce jeho visionární tragedii Poslední dni lidstva, psanou za války a prorocky věštící zhroucení všeho toho zla.

Tato politika osobních styků — která konečně je zahnízděna více méně všude — ve Vídni byla do té míry vypěstěna, že se stala nesnesitelným, často až groteskním zlem. Na obou stranách. Lidé, kteří si byli jisti podporou novin, dovolovali si prostě vše, co bylo zakázáno a co nebylo dovoleno. Žurnalisté pak zneužívali své moci bez ohledu na věcnou stránku záležitostí, udíleli milosti nebo zatracení. Je přirozeno, že vědomí moci u některých z nich vyrostlo až k dětinské samolibosti a ješitnosti. Moric Benedikt vzal barona Gautsche za slovo, že bez Neue Freie Presse, za níž nikdo nestál než redakce a ta byla právě zas jen pan Benedikt, se nedá vládnout, stával se každému ministrovi nepříjemným, i když politicky ho měl vlastně podporovat, dokud nepozdravil u vrbiček. Dokud baron Aehrenthal neudělal návštěvu šéfredaktoru Neue Freie Presse, tento list ho sotva jmenoval. Jakmile této domnělé povinnosti dostál, dal se list zneužiti i k uveřejnění článků Friedjungových, jež vedly k nehorázné blamáži Friedjungově, Neue Freie Presse i Aehrenthalově ve známých procesech. Také až nafoukané hrdý hrabě Ottokar Czernin musel za Benediktem na Semmering, chtěl-li dostat Neue Freie Presse do svých vod. O machinacích redakčně-administračních, jak ve Vídni se staly ustáleným systémem, by se snad dala napsat kniha. Ale kdo věci jde na kloub, pozná brzo, že vídeňský tisk k těmto metodám byl dohnán nebo sveden — ovšem dle Schillera „halb zog er ihn, halb sank er hin“ — rakouskou vládou v dobách „hospodářského rozmachu“, jež tak neslavně skončily krachem roku 1873. Pruskem poražené Rakousko chtělo dokázat, že válka nedovedla porušiti zdravý hospodářský kořen monarchie, který měl být dokladem oprávněnosti Rakouska k řádu dosavadní velmoci. Takový byl zájem domácí politiky habsburského císaře a a jemu muselo být vyhověno za každou cenu. Rodinná politika tato vedla k rakousko-uherskému vyrovnání roku 1867 a v důsledku tohoto k neslýchané finanční a obchodní politice obou států, k zakládání předem zkrachovaných bank, až fantastických průmyslových podniků, k stavbám zbytečných drah, k obchodování s koncessemi, k tomu všemu k bursovnímu švindlu nevídaného rozsahu a p. Bez dělání nálady ve veřejnosti by to nebylo šlo, a tu mohly dělat jen noviny. Tím byly korupci tiskové otevřeny brány. Nabyla rozsahu už tenkrát až amerického. Tento dům z karet ovšem se zhroutil a právě v okamžiku, kdy světová výstava roku 1873 měla ukázat, jak rychle se habsburské mocnářství po řadě nešťastných válek a po územních ztrátách v Itálii zotavilo; ale světu se namluvilo, že krach je pouze lokálně vídeňský, bursovní. Zmizely banky, průmyslové podniky, zastaveny stavby drah, ale korupční systém vládou zavedený zůstal a přečkal i pád monarchie samé, pokud na náklady takového systému stačí zchudlý zbytek někdejší velmoci.

Lze tedy celkem říci, že měla Vídeň tisk dělaný s velkým talentem a vkusem, politicky však a mravně zlý a škodlivý. Je nesporno, že veřejné mínění vídeňské takto vedené má velkou vinu na politických, kulturních, hospodářských a sociálních poměrech ne pouze vídeňských, ale i starorakouských a že tudíž spoluvina jeho na zkáze habsburské monarchie je velmi význačná. Vídeňský tisk ani politicky ani sociálně nevedl, hověl po všecky časy povrchním a gemüthlich náladám obyvatelstva a vládnoucích kruhů, jež na konec přivodily zhroucení celého státu.

Tato povrchnost vedla k tomu, že si vídeňský tisk nikdy nevšímal vážně sociálních poměrů vůbec, sociální otázky zvláště. To ovšem byl následek vídeňského liberalismu německého, jehož se vídeňský tisk nespustil ani tenkrát, když liberalism byl dávno mrtev. Tento liberalism bál se podívat sociální otázce do očí, poněvadž by si byl musel přiznat, jak velké procento vídeňského dělnictva a maloživnostnictva je české. Přiznání takové bylo by odporovalo úpornému nacionalismu tohoto tisku, jemuž záleželo především na tom, aby německá buržoasie zůstala v Rakousku u vesla. Proto neměl také smysl pro vlastní postavení a poslání Vídně jako hlavního města nacionálně a sociálně tak pestře roztříděného státu. Neviděl, že organisované dělnictvo se proti oné nadvládě liberalistické buržoasie jednoho dne postaviti musí ne pouze z důvodů čistě socialistických, ale i národnostních. Vídeň, pro niž duševně pracovalo velké procento židovského obyvatelstva, hmotně ještě vyšší procento českých dělníků, byla protičeská a protižidovská, a tento nevyřešený problém zůstal Vídni i po převratu.

Jinak Vídeň, pokud ji bylo nutno vylíčit jako „místo děje“ života Františka Josefa, zmizela skoro úplně s povrchu. Dnešní město tohoto jména má s Vídní předválečnou jen málo podoby. Na této ohromně pronikavé změně je patrno, jak systém vlády Františka Josefa vědomě byl založen především na základech dynastických, habsburských,a jak nepatrnou složkou bylo to jeho zdánlivé, někdy správně nepochopené rakušanství. Jakmile zmizela dynastie, zmizela s ní i ona takto formovaná Vídeň. Katastrofy a krise, politické a hospodářské, jež po převratu Vídeň zachvátily, jsou jen důsledkem neschopnosti k novým formám, k utvářeni nové Vídně. Je nesporně škoda těch kulturních fondů vídeňských, těch kulturních tradic, ale ukazuje se, ze přece byly příliš povrchní a gemüthlich, než aby dovedly jednou kleslou veličinu obrodit a posílit k novému životu. Je to asi jed z Habsburgu, který tu působí: jako nedovedla být Vídeň nikdy rakouská a tvrdila vždy, že je německá, nedovede být dnes ani německá, když nemůže být rakouská v starém stylu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Vídeňský tisk za dob Františka Josefa I.

  1. vonrammstein napsal:

    Zmizel s ní i jed austrokatolicismu, což je neskutečně dobře.

    To se mi líbí

  2. lujjza napsal:

    Jojo… A co teprve DNEŠNÍ Vídeň… Ani rakouská, ani německá, a za nějaký čas možná ani evropská…

    To se mi líbí

  3. lujjza napsal:

    Četli jste?
    „Europarlament navrhuje, aby si domácnosti musely kupovat emisní povolenky na topení“
    http://www.novarepublika.cz/2020/09/europarlament-navrhuje-aby-si.html
    ———————————————–
    Zatraceně kreativní šikulky…

    To se mi líbí

  4. brtnikvbrlohu napsal:

    Cosi mi to připomíná. 🙂

    V souvislosti s článkem o vídeňském tisku jsem si vzpoměl na novináře který se popisovanému – byť žijící v Praze – vymykal a šel si ověřit ve kterých to novinách působil (hlavně Bohemia). Narazil jsem při tom na zajímavou diplomku – o onom novináři a v ní na ještě zajímavější větu:
    Mexiko war neben der Sowjetunion ein Land, das niemals Münchner Abkommen akzeptierte.
    Kdo umí německy – práci vřele doporučuji:

    Click to access G.%20Myslivcova%20BP.PDF


    Tojako zajímavost k debatě o roce 1939

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.