Prečo to so vzdelaním ide dolu vodou


Inšpirované textom Jodu ku Dňu učiteľov.

 

Joda si na svoje porovnanie vybral obdobia na konci 80-tych rokov a asi o 20 rokov neskôr. Konštatoval, že klesá záujem o vzdelávanie, o vzdelaných ľudí a aj celková úroveň znalostí ľudí v praxi. K Jodovej zbierke by som mohol pridať mnoho príbehov vlastných alebo mojich príbuzných a známych, no radšej by som chcel upozorniť na jednu dôležitú zákonitosť v procese.

Začnem však anekdotou – príhodou zo života. Mal som šťastie, že som sa pri riešení matematickej olympiády stretával s výberom inteligentných rovesníkov z celej federálnej republiky. Pri jednej zo spoločných puberťáckych debát o nesmrteľnosti chrústa sme zavadili o profesionálne perspektívy matematikov v reálnom systéme. A tu, na otázku, aké má plány, prehlásila jedna kamarátka nesmrteľnú vetu:

Ak v tej matematike budem dobrá, budem robiť vedu. A ak nie… tak pôjdem učiť.

Okamžite nás to všetkých okolo rozosmialo, lebo nám ihneď došlo, že sme práve objavili veľa tajomstiev našich vlastných učiteľov. A podotýkam, že známy Murphyho zákon („Kdo umí, ten dělá, kdo neumí, učí“) som spoznal až po mnohých rokoch.

Náš systém funguje tak, že ľudí, ktorí sú vo svojom odbore najväčší odborníci a sú schopní tvoriť najväčšie hodnoty, si pre seba rezervuje súkromný podnikateľský sektor. Takíto ľudia sú preň najcennejšie ľudské zdroje (Resources) a spravidla ich neprepúšťa dobrovoľne do verejného vzdelávacieho sektora, aby vychovávali ďalších odborníkov – nebodaj aj pre konkurenciu.

Tento model však nefungoval odjakživa. Ešte vo vrcholnom stredoveku, keď vznikali prvé univerzity a remeselníci pracovali a učili sa v cechoch, v umeleckých dielňach za renesancie, bol ten najväčší odborník aj hlavným garantom vzdelávania. Nie je náhodné, že slová magister (učiteľ) a majster majú rovnaký slovný základ.

Je pravda, že najväčší odborník – praktik nemusel byť vždy dobrým pedagógom. Lenže v dávnych časoch sa jednoznačne uprednostňoval výsledok pred procesom. Aj logika je za tým zrejmá. Žiadny učiteľ nie je schopný naučiť svojich zverencov to, čo sám nevie a neovláda. Žiak sa dokáže veľa naučiť od majstra svojho odboru, aj keď je to mizerný pedagóg, pozorovaním a napodobňovaním.

My sme už pred mnohými desaťročiami ustúpili od tohto prístupu. Učiteľ už musí byť odborníkom hlavne na pedagogiku a tak sme začali klásť silnejší dôraz na proces, než na výsledok.

Je tiež čoraz menej podnikov, ktoré zakladajú vlastné školy a vychovávajú si vlastných zamestnancov v predstihu. V našich končinách bol týmto prístupom povestný Tomáš Baťa. Keď sa začítame do jeho názorov a vyhlásení, pochopíme, že zakladaním škôl neriešil len náklady a zisk. Považoval to za svoju zodpovednosť voči komunite a spoločnosti, v ktorej žil. Jeho štýl podnikania sa neobmedzoval na počítanie zisku, ako u dnešných finančných žralokov a skupín, ale na komplexné budovanie vyspelej spoločnosti, ku ktorej samozrejme patrí aj vzdelanie.

Naša súčasná liberálno-kapitalistická spoločnosť s mantrou „čo najmenej štátu“ necháva riešenie vzdelávania na trh. Súčasný trh jednoznačne uprednostňuje rýchlonávratné investície. Všetky investície do vzdelania sú preň príliš dlhodobé.

Takže mi neostáva, než záverom citovať jedného zo svojich šéfov, inak špičkového odborníka v biochémii: „A bude hůř!“

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Navaja se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

17 reakcí na Prečo to so vzdelaním ide dolu vodou

  1. vonrammstein napsal:

    Amen.

    To se mi líbí

  2. blbíš napsal:

    Stařec a plot, a neb, jak ruce dovedou mluvit a jak maminka správně tušila.

    První setkání mě, jako kloučka se stavbou, byl zděný plot s dřevěnými rámy a masivní dřevěnou branku. Nasadili na něj starého Němce, kterého zřejmě zapomněli po válce odsunout (ale to jsem tehdy pochopitelně neřešil).

    Zato si dodnes přesně vzpomínám, jak nejprve všechno přeměřil, pak provázkem a kolíky vytýčil a jak zaryl první rýč do země a kopl krumpáčem, až po okamžik, kdy !!! všechno náčiní a zbylý materiál po sobě uklidil a všechno pečlivě zametl!!!, když jeho posledním úkonem bylo zavěšení masivní branky do kovaných závěsů a otočil velkým klíčem v jejím zámku. Hrál jsem si totiž v té „jeho“ hromadě písku a docela se zájmem jsem ho prý pravidelně a věrně pozoroval. Maminka vzpomínala, že jsem v té době byl nejhodnějším dítětem pod sluncem, takového mě ještě neznala, protože jsem jí nikam neutíkal a nezlobil jsem. Vždycky mě našla u toho starého mistra, jak se mu pletu pod nohama, neustále se na něco ptal a podával mu jeho nářadí. Prý si mě moc oblíbil, pak každý den si pro mě chodíval a ptal se německy maminky, kde je jeho přidavač! On si s maminkou totiž rád povídal, měla široké srdce, kam se vešel celý svět. Byl jsem v sedmém nebi a máma ještě říkala, že mě ještě nikdy neviděla tak soustředěného a vytrvalého, což u malých dětí rozhodně není vůbec zvykem. Tehdy si prý maminka poprvé pomyslela, jakým směrem se asi vydám a … a nemýlila se. Fascinace dobře odváděné práce mně holt zůstala až do dnešních chvil, chválabohu. Dodnes si přesně pamatuji téměř všechno, je zajímavé, že si z toho starého mistra pamatuji pouze ruce! Byly velké, popraskané, mozolnaté a prsty měly hodně zkřivené a pamatuji si to tak dobře proto, protože sem do té doby znal hlavně ruce maminky a ty byly proti jeho hebké, voňavé a laskavé, i když mě vyplácely na zadek. jeho se mi prostě vůbec nelíbily. A také si pamatuji, jak si je v sudu myl, jak si opláchl obličej, usedl na obrácené dřevěné staveništní kolečko, vytáhl veliký, docela ušmudlaný, ale ostrý zavírák, kterému jsem říkal nevím proč žabikuch, na klíně vybalil z novin chleba, a jak upíjel z bandasky, nepamatuji si už však co. Na ten jeho chleba jsem měl vždycky chuť, ale maminka mě vždycky taktně odvedla domů na můj chleba, který mě samozřejmě už tolik nevábil. A taky si, přátelé, pamatuji ten jeho osahaný klobouk s uschlými solnými mapami od potu, ale kdybyste mě mučili, jak vypadal, na to si bohužel už nevzpomenu. Asi proto, že ty jeho ruce a to, co vytvořily, bylo přece jen silnější než to, jak vypadal. Což vlastně potvrzuje i Navajova slova, že:

    Žiak sa dokáže veľa naučiť od majstra svojho odboru, aj keď je to mizerný pedagóg, pozorovaním a napodobňovaním“.

    Takže mě to hezké povídání našeho Navaji vrátilo do nejšťastnějších let mého života a navíc mě mile pohladila ta maminčina ruka, což zvláště v dnešní době, přátelé, se počítá. Za to Vám, příteli, děkuji. Jdu už spát, to se mi bude hezky usínat.

    Liked by 1 osoba

    • Lex napsal:

      Příteli blbíši. Máte ode mě, přirozeně „Daumen auf“.
      Ale, jak jste včera vyhrožoval, tak je to skoro úplně spisovnou češtinou, což – ne, že by nebylo krásné – ale od Vás přece jen to „mluvené slovo“, jak Vám zobák narostl, vyznívá lahodněji.
      Co vy na to, přátelé?

      To se mi líbí

  3. brtnikvbrlohu napsal:

    S tím závěrem v předposledním odstavci naprosto souhlasím, musí ale na to být podmínky – tj. to čemu říkám společenské klima a ne každému je dáno být takto zvídavý.

    Baťovo školství – z jeho odkazu žilo naše učňovské školství až do 90tého roku, včetně důrazu na sport a zájmovou činnost, pak to šlo do kytek. Dneska by ale Baťova škola práce byla – pokud by dotyčný nevěděl že jde o Baťu – to by zalezl – okamžitě klasifikovaná jako ukázka neskutečné komunistické totality.

    To se mi líbí

  4. blbíš napsal:

    … byl jsem včera od toho čárání už utahaný, ale k tomu plotu ještě neoddělitelně patří olovnice, přátelé, takže si musíte vytrpět ještě:

    Stařec a olovnice, a neb, jak mi se svislicí odešlo dětství.

    Právě někde od dob toho plotu trpím úchylkou, že kamkoli přijdu, přivírám jedno oko a pozoruji svislice kolem sebe. Jsem klidný jedině tehdy, když procházím daným prostorem a všechny, co má být svislé, svislé také je! Třeba ostění okna musí lícovat se sloup elektrického vedení, který z toho okna vidím. Nebo když procházím stromořadím sloupů kolonád, všechny musí být v zákrytu a když tomu tak není, nejsem v daném prostoru rád. Ale nemám to až tak, že bych třeba stál před Mánesem a bylo mně z Tančícího domu na zvracení (jako mnohým jiným), tak to vůbec nemám, prostě co má být svislé, musí taky svislé být, přes to holt nejede vlak a basta!

    Asi to mám právě od toho starého mistra, když u nás stavěl ten plot. Používal k tomu mně do té doby neznámou věc, ale taky jsem od té doby takovou nikdy neviděl. Ta vám byla krásná, velká a těžká, celá z bronzu, snad i zlatníkem provedená, to parádně zdobné očko na protažení motouzku, hladké dlouhé chladné válcovité tělo soustruhem přesně ukončené kuželem pod úhlem 45°. On ji používal při tom stavění těch sloupků plotu velice často, vždycky přimhouřil oko, natáhl tu svou obrovitou tlapu a dlouhým pohledem si s provázkem povídal. Kdykoli tu olovnici odložil, já okamžitě vystartoval a opičil se po něm až na to, že jsem musel olovnici držet oběma rukama, jak byla na mě těžká. Jen ten provázek se mi nelíbil. Nelíbily se mi ty jeho chloupky, zato tátovi se nelíbilo to moje bezduché počínání a opičení. Pamatuji si, jak to už nemohl vydržet, když jsem přišel zase něco domů „odborně přeměřovat“, jak vběhl do ordinace, jak přeřízl skalpelem ten hnusný chlupatý provázek a na to nádherné očko navázal nový, hebký, nechlupatý, takový jakoby navoskovaný. Pak si mě vzal na klín a vysvětloval mi souvislosti a funkci toho provázku s okolním mně dosud známým světem. Ani jsem nedutal jak mě to sdělované překvapilo, vlastně ani to sdělované jako to, že to co říkal táta, všude kolem s tím provázkem fungovalo. Jen si to představte, najednou futro dveří, roh skříně, rohy baráku i ten plot co „jsem“ stavěl s tím mým mistrem, to všechno fungovalo. Co vám budu vykládat, došlo to tak daleko, že jsem odmítal mistrovi olovnici vrátit a jak vyprávěla maminka, hodně ho to prý znervózňovalo a nevěděl, jak mi má svou olovnici sebrat. Vyřešil to až tatínek, který mi koupil mojí vlastní, ale ta nebyla zdaleka tak hezká. Zato byla mnohem lehčí, takže mi už nečinilo problém olovnici držet také jednou rukou, jak jsem to vídal u mistra. Máma mi s úsměvem na tváři vyprávěla, jak prý lidi procházející kolem toho právě námi stavěného plotu se smáli, když uviděli zděný sloupek a z jedné strany stojícího starého mistra s jeho olovnicí a z druhé strany sloupku cvrčka, který ho napodoboval se svou olovnicí a měřil jeho právě dokončené dílo. Prý jsme byli dvojice k pohledání. Taky si pamatuji dvě nejoblíbenější hračky mého dětství – hasičák = takové bakelitové velké auto, které mělo vysouvací dlouhý žebřík a skutečně stříkalo. Tedy, když se do gumového balonku namontovaného v tom autu nalila voda a když jsem mačkal knoflíček u žebříku za jeho kabinou (nechtějte vědět, kolikrát jsem dostal od maminky na zadek, když neustále kupovala a vyměňovala žárovky zasažené mám proudem vody, kolik louží musela vytřít, ach jo) a … a pak ta olovnice. Já vím, je to praštěný, ale ještě dneska ten chladný váleček mám nejen ve svém srdci, ale někde i v šuplíku mé garáže, jen ta tátova šňůrka už tam bohužel není … vždyť jsem s olovnicí postavil svůj dům a kolikrát se stalo, že jsem ji přetrhl.

    Od té doby, co si mě táta vzal na klín a vysvětlil mi funkci olovnice (ale později taky vodováhy) to mám v sobě jako v koze. Ten smysl pro kolmost a vodorovnost mám tak přesný, že mi na stavbě stačí jediný pohled a vím, která bije, někdy mě dělníci přímo nenávidí! Myslím, že někde u toho plotu by bylo možné zahlédnout ty počátky mého vnímání geometrických souvislostí tohoto světa, kdy jsem začal vnímat smysl a důležitost svislic a myslím i tam někde začal můj příběh mého nekonečna, který jsem záhy poznal v přímkách a rovnoběžkách, nebo taky v úplně prázdném prostoru, kde bylo jedno velké NIC. Začínal jsem, bohužel, chápat i ultimáta jednoznačně zadaných bodů, které šmahem dokázaly utnout a omezit nekonečnou vzletnost nekonečna přímek, kdy doslova zesmutněly jen proto, že body na nich nanesené je znásilnily do podob úseček a polopřímek, které mě vždycky připadaly podrobené, jak tím ohraničením bodů ztratily tu svou nadějnou a bezstarostnou nekonečnost a… a tak s přibývajícími znalostmi geometrických souvislostí dospělého světa, přibývalo i těch omezení až najednou jsem zjistil, že mi odešlo do nenávratna i mé dětství….

    Střih:

    Kdybyste tušili, přátelé, jak strašně trpím, když zrovna teď koukám přes rameno své vnučce, neumě a bezradně šermující s trojúhelníky a kružítkem nad prázdným papírem, když se snaží narýsovat pouhý prachobyčejný čtverec a do něj vepsanou kružnici. Jak jsou jí ve škole nabyté znalostí geometrických souvislostí vzdálené jak nekonečný vesmír či průsečík tam někde se protínajících rovnoběžek. A já tu nešťastně až bezradně sedím a dávám si otázku, kde se stala chyba, vždyť i můj syn dostal do ruky olovnici mého dětství a i jemu táta vysvětlil její funkci. Čím to, že vnoučata nehoří stejně jak jejich dědové? Pamatuji si na svou školu, na svou učitelku, že s tímhle jsem tak bezradně přece nezápasil, prostě jsme ty trojúhelníky i kružítko vzal do ruky a na první – druhou dobrou jsem ty požadované čtverce a kružnice namaloval aniž bych se nad tím kdy pozastavil, nebo …

    anebo je to všechno úplně jinak, přátelé a „maminka měla krásné žluté šaty“, pamatujete-li, jak to bylo v tom Drhově filmu „Početí mého mladšího bratra“?

    Liked by 1 osoba

    • vonrammstein napsal:

      Skvostnej text. Já ovšem pravoúhlý architektuře až tak moc nefandim, nejspíš mám předky z vorientu. Mám rád kulatý rohy a stavby, co se směrem k zemi rozšiřujou.

      To se mi líbí

      • blbíš napsal:

        … něco mi říká pouze vaurien, ale pokusím se Ti to vysvětlit alespoň na ní. Myslíš si, že by vůbec nějaká plachetnice vyplula, kdyby její lodivodi neznali od jejich konstruktérů dovolené maximální odchylky(=výchylky) osy stěžně od svislice procházející jejím těžištěm? Dyť ty lodě skoro nikdy nepoznají během plaveb rovnovážný stav a přesto se nepotopí.

        Svislice nejsou o pravoúhlý architektuře, to je fatální omyl, právě proto, že máš: „rád kulatý rohy a stavby, co se směrem k zemi rozšiřujou“ musíš mít nejprve jasno ve svislých a rovnovážných směrech a polohách! K čemu jinému bys tu Tebou oblíbenou k zemi se rozšiřující odchylku vztáhl či změřil, abys třeba mohl říci: „tohle se mi ještě líbí, ale tohle je už moc?

        Je to jako s láskou, která Tě dokáže vychýlit do mnoha směrů (tedy pokud jsi normální), k čemu by Ti ovšem byla, kdybys nepoznal ženy a nemohls´ tu lásku porovnat s láskami jinými?

        Ba ne, holenku, i ty nejsložitější děje a vzorce vycházejí z jednoduchých jevů a poznání!

        Liked by 1 osoba

    • Lex napsal:

      Jako „ram“ – krásné.
      A víte, příteli, že tu úchylku s přivíraným okem a kontrolou kolmic a souběžnosti mám taky?
      Jo, původně jsem byl technik, strojař, krátkou dobu jsem dělal i u prkna v oddělení technického rozvoje, projektovali jsme poloautomat a obrábění „handgranátů“, těch litinových, „obranných“.
      Takže u mě je to od deskriptivy, a je to ještě horší – od železa než od betonu.
      Jak já trpím se soudobými řemeslníky.
      Při rekonstrukci domu /že já blbec do toho lezl, za cenu nového dvojnásobná práce – před stavěním bourat a vyvážet…./ to jednou dopadlo tak, že jsem z baráku vyhnal, fakt vyhnal – „seberte se a běžte!“ – maníky, co mi přišli instalovat dveře, co mi jejich firma na zakázku vyrobila – krásný masiv borovice /to víte, vesnice v Beskydech/. Začalo to osazováním obložkových zárubní do otvorů ve zdech /tu přichází na scénu Vaše „olovnice“ – co já se ji při práci napoužíval, libele jsem moc nevěřil/. No a ti „mistři“ ty zárubně montovali, aniž měli nejen tu olovnici, ale i tu libelu. Díval jsem se jim na ruce, „mhouřil oko“, pak přinesl svá „měřidla“. Marně, „šregem“. Šprajcy a už foukali pěnu. Když jsem přijel druhý den a viděl to dílo vysokoexpanzní pěny a ty „šprajcy“ vryté do jako luky prohnutých obložek, nastala ta chvíle a imperativ – „seberte se a běžte! – a fofrem!!!“. Poslechli, viděli to, co já.
      Byl listopad, barák jsem uzamknul a zhnusením až do jara se tam nebyl ani podívat. Jenže já měl celou zakázku zaplacenu předem i s montáží. Takže „Diese Zeit musste kommen“.
      S majitelem firmy jsem si domluvil schůzku na místě samém a sehnal jsem soudního znalce přes stavebnictví, kterého jsem si přivedl. Bylo to hrozné, ale dopadlo to.
      Poškozená „futra“ museli vyřezat ze zdí, vyrobit nová, a po čase nastala druhá etapa montáže, tentokrát jsem je udržel na uzdě.
      Už je to osmnáct let, ale je to ve mě jako v koze. Ať stojím, sedím nebo ležím a naskytne se pohled na křídlo dveří, okenní rám, roh místnosti nebo skříň, nemůžu si pomoct, jedno oko se přivírá…..
      Řemeslník do baráku, hůl do ruky! Mohl bych vyprávět.

      Liked by 1 osoba

      • blbíš napsal:

        nevím, nevím, příteli, ale ze sebe!
        Radši ty křivé obložky než ty křivé paragrafy, řeknu Vám!
        Cestu od prkna k paragrafu si neumím představit, to Vás musel život postavit ke zdi s vyhlídkou na povel PAL, jinak není možná!

        To se mi líbí

        • Lex napsal:

          1 180,- brutto
          A nikdy jsem nezalitoval. Naopak. Jsem přesvědčen, že pro humanistu, právníka, nemůže být lepší fundament než technika.
          Patlalů humanistů jako když nase(-)je.
          Taky jsme 70 – 71 svépomocí postavili osmipodlažní družstevní barák z cihel. Příprava staveniště /odvoz harampádí, vysekání křovisek etc. 1.4.1970, první lidé se stěhovali před vánoci 1971. Každý odpracovat průměrně 2.500 hodin. Takhle jsme se jako mladí starali o své bydlení.
          A já se tam „vyučil“ zedníkem, betonářem, jeřábníkem – MB 40 z horní kabiny ve větru, super ráce!

          Ba ne, příteli, nám to, co jsme zažili, nikdo nevezme. Nikdo nám mozek nezglajchšaltuje, snad až ta poslední bába s kosou, nebo ještě dříve ten strejda z Reichu.
          Samozřejmě vím, že o naše vzpomínky a zkušenosti nikdo nestojí. Bodejť.

          To se mi líbí

  5. Jiří Jírovec napsal:

    Mohu se podělit o několik vlastních zkušeností. Moje maminka (1905) byla středoškolská profesorka. To bylo za První republiky velice vážené povolání. Nebylo pro vdané ženy. Bylo pod penzí (ta obnášela 100% platu). Maminka měla plný úvazek 12 hodin týdně a dvě schůze (konference) do roka.

    Když můj tatínek dokončil studium biologie na Karlově univerzitě, nebylo pro něj na fakultě volné místo a tak mu jeho profesor navrhl, aby šel učit, že na střední škole bude mít dost času na vědu, aby získal soukromou docenturu. Nakonec učil rok v Břeclavi a vrátil se na fakultu, když se místo uvolnilo. Byl výborný pedagog i vědec. To byla doba, kdy lidé vzpomínali na své profesory, protože často šlo o vynikající jedince, kteří se svému oboru věnovali poloprofesionálně.

    Střední škola je samozřejmě důležitá, ale existuje velký rozdíl mezi odbornými školami a všeobecnými. Absolvent chemické průmyslovky v Křemencově ulici měl vědomosti na úrovni tehdejšího třetího ročníku na Přírodovědecké fakultě.

    Když jsem přišel na chemii na Přírodovědecké fakultě KU, přednášeli nám většinou profesoři. Nikdo lepší na fakultě nebyl, ale to neznamená, že všichni uměli učit. Jen málokterý byl schopen otevírat okno do světa vědy a brát přednášenou látku jako základ, který potřebujete, když se chcete naznačenou cestou pustit.

    Moje kanadské děti prošly celým kanadským školstvím. Základní a střední školy jsou stejné nebo horší než české, které pamatují. Učitelé jsou dobře placeni a na škly často přicházejí absolventi vysokých škol, kteří si, tak pro všechny případy udělali Teacher’s College (přidali jeden rok na univerzitě), aby mohli učit, kdyby bylo nejhůř.

    Moje dcera začala studovat biologii, ale po prvním ročníku přešla na psychologii, protože ty základní kurzy oddrmolili asistenti. To samé ale platilo i dál, takže profesora za katedrou vlastně nikdy neviděla. Jednou jsme byli s dcerou na večeři a ona řekla, že o několik stolů dál sedí profesor z psychologie. Ptali jsme se, proč ho nepozdravila a ona řekla, že on je stejně nezná, protože je neučí.

    Základní problém je v tom, že profesoři marní spoustu času sháněním grantů a tak se věnují hlavně studentům, kteří jsou v programu MSc nebo PhD. Ti dělají potřebnou vědu.

    Český problém prohlubuje to, že učitelské povolání bylo společensky i finančně degradováno. Obávám se, že školství se stalo obětí aktivistů, jejichž heslem je Orwellovo „nevědomost je síla.“

    To se mi líbí

  6. berkowitz napsal:

    Rodiče se loučí s dětmi, které začaly znovu chodit do školy:

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.