SELSKÁ POLITIKA (pokračování)


Božena Němcová
Obrazy z okolí Domažlického

                                                                                                                                                                                                       SELSKÁ POLITIKA  (pokračování)

V několika vesnicích také slyšeli sedláci, že je svoboda v zemi, že se nemusí dělat robota, a hned umínili si nejeti na robotu, a kdo by jel, že mu volče druzí zabijí. Páni úředníci, kteří se tomu všemu jen posmívali. Dostali strach, že sedláci si umínili vzdorovat; sezvali tedy všecky rychtáře a starší obce na úřad, a tam se jim četlo prohlášení konstituce, a naposled je pan úředník laskavě napomenul, aby poslouchali, aby se pokojně chovali a své povinnosti bez reptání vykonávali. Sedláci neřekli tak ani tak, odešli z kanceláře, nevědouce co to bylo za nařízení, které jim byl úředník četl (ale i vyložil),.

Mysleli si, an je byli úředníci k pokoji napomínali, vlídně se k nim chovali a k robotě je nenutili, že se bojí, a že to stran té svobody přece jistotná pravda je.  To je těšilo ještě více na koně posadilo; ano ten jeden zpomněl si hned na proroctví slepého mládence, ve kterém také stojí: „Až bude v Ch. … (jméno jedné vesnice na Šumavě) zrzavý a trochu chromý rychtář, bude s pány zle, a ten rychtář bude první, který se panu direktorovi na vzdor postaví, on první dá mu facku.“ Sedláci, kteří věří proroctví jako svatému evangeliu, věřili jistě, že nyní ten čas už přišel, o kterém ještě i jeden starý prorok jim řekl, že přijde jednou také na pány, že budou utéct chtít a již jednou nohou ve voze budou, ale za šos že je lidé vytáhnou a k soudu povedou. Sedláci mají takové proroctví dobře v hlavách zaznamenané a často si je předříkávají; je to malá útěcha v těžkostech. Ten houfek rázných sedláků, co se z kanceláře domů ubíral, také pevně v to proroctví věřil a ačkoliv žádnému nenapadlo vzbouřit se, přece robotovat nechtěli.

To uslyšev jeden přítel českého lidu, zašel v neděli do vesnice Mr., – kde právě mnoho sedláků z okolních vesnic do kostela se bylo sešlo. Dal je svolat k rychtáři, aby jim přečetl a vyložil co je konstituce a rozhořčené mysle upokojil Bylo jich tam hodně pohromadě a všichni pozorně poslouchali, co se jim vykládalo; čemu nerozuměli, na to třebas i dvakrát zeptali se.  Sedlákovi  musí mít všecko jasně, srozumitelně i jednoduše vysvětlit beze všech obalů, potom se mu to líbí.

Provolání k českým sedlákům od p. Dr. Braunera líbilo se všem. Když se jim všecko přečtlo a vyložilo, byli chvíli tiše a na těch rázných tvářích a v těch jiskřících očích všelijaké city se střídaly.

„ Nu, kdyby to tak bylo, jak jste nám to, pane, čtáli, bylo by to dobře, ale ono to asi nebude,“ ozval se jeden starý.

„Inu, jen si rozuměj, Šimone, copak jsi neslyšel, že císař pán již svobodu dal, a že to ti páni nyní ještě zřídí a o to se postarají, aby se nám nic neukrátilo. Vždyť to zde v novinách stojí.“

„Nu, nu, jáť mnohonáctekráte slyšel, že v těch Novinách mnoho klepů, ale málo pravdy je. Slyšel jsi, jak tu jeden pán povídá, že se musilo dříve lecco chválit, co za chválu nestálo. Tedy když dříve páni lžili, mohli by nynčko teky lžít.“

„ Dej si říct, to máš na vlas tak jako u nás; kdybychom přišli na kancelář a mluvili tam jak nám u srdce je, dali by nás pan direktor zavřít do harestu; kdybychom se neklaněli, ruce nelíbali, milostpane neříkali, neobdrželi bychom ke všemu platu nic. Dost týrání máme a nadávky dostaneme, když se koříme, jakž teprve kdybychom se jim postavili? – Ta chvála nic nekoštuje, člověk si při tom může myslit co chce. Nu, vidíš, ti páni, co ty Noviny píšú, teky to dělali jako my, když něco chtěli, musili chválit teky leckoho, kdo to nezaslúžil. Nynčko ale může se říct, co na srdci leží, teď se nemusí lži psát.“

Dobře pověděl,“ řekl přítel, „ale musíte se také dle toho chovat, nesmíte být potutelní a pokrytci   ani před pány. Nesluší se to pro člověka svobodného, a do zlé pověsti přivedlo by vás, kdyby i nyní ještě jste se kořili a podlízali.“í

„Inu, kdyby to mohlo být, nebyli bychom od toho, ale však asi i vy musili jste týlo shýbnút, kde jste přeskočit nemohli, že víte kterak to chodí a proč to děláme. Sprosté selské přísloví: Kdo je živ bez fortele, je živ jako tele. – Proti vrchnosti nevíme co říct; možná, že jsú hodní páni, ale my je neznáme. Jednů za dvě, za tři léta přijdou pan hrabě na panství, my neznáme je, oni neznají nás, a nevědí co nám třeba. Kdyby se některý osmělil, šel k němu a řekl , kde co schází, co se děje, kterak to všechno chodí, šťouchl by do vosího hnízda; pan hrabě by se zeptal pana vrchního , ten má větší víru než sedlák, a když se vrchní vyplete z bryndy, potom si vyleje zlost na sedlákovi. Naší vrchností jsú  tu  vždy jen úředníci, od těch závisíme; a pane, vy to dobře víte, jak se s námi podle práva zachází, jaké máme zastání, tedy nesmí se divit nikdo, že se na oko koříme, ale v srdci naše pány nenávidíme.“

„Dobře jsi pověděl, Hadame, a je to skutečná pravda pane, že pány nemáme v lásce; oni myslí, že je sedlák hlúpý, k ničemu jinému na světě dobrý než za pluhem chodit. Žádný nehuzná, že sedlák pracuje pro celú zem; však on i málokterý měšťan nás  návidí, také myslí, že všecku moudrost snědl, a když má z termínského sukna kabát, že je víc než my, a že může po nás hlavú házet,“ ozval se jiný z davu.

„Je bohužel pravda, že je dost měšťanů, kteří se za mnohem vyšší počítají  než je sedlák, ale takoví jsou jen ti nevzdělanci. Každý vzdělaný hodný člověk uzná, co jsme sedláku povinni, každý miluje ho jako svého spoluobčana a bratra. Vidíte, toho důkaz dali vám nyní ti šlechetní pánové v Praze, jak jste již slyšeli. Oni se o vás tak spravedlivě a upřímně starají, jako sami o sebe, a nijakž vás neopustí. Vy však nesmíte je také opouštět v dobrém ani v zlém.“

„Duši za ně dáme všichni!“ volali jedním hlasem chlapci jako skály.

„nuže, když byste duši obětovali, tedy přinesete i tu menší oběť, totiž že nebudete nevčasnou surovostí pokoj země rušit a že trpělivě očekávat budete, jak se vše ukončí. Hleďte, v Praze panuje nyní všeobecné přátelství, Čech, Němec, žid, všickni jsou bratři, všickni pracují k jednomu cíli a jeden druhému seč je napomáhá. Tedy vy Čechové zde též se nedejte zahanbit.“

„Pane, zde naše ruka na to, že se budeme pokojně chovat a trpělivě očekávat konce; je to sláva pro Čechy, že hu nás ani kapka krve netekla jako jinde, my tu slávu nebudeme kalit.  – A tohle je zázrak, pane, kterak v té Praze nyní přátelství všeobecné panuje, to nebylo od jakživa slýcháno, aby se Němec s Čechem  na jedné lajci (lavici) srovnal. Čech k Čechovi to je jiná, ale s Němcem, to je mi divná věc. Nu ale snad to jsú ti hodní Němci, co v Praze pořád mezi Čechy žijú, budú již humět česky rozprávět, to nebudú takoví Němci, jako jsú ti naši páni húředníci, to jsú zatvrzelí  ti se nic nechtí hučit česky; tak trochu , co s námi promluví na robotě a v kanceláři o to za nic nestojí, ale psát to pranic nehumí. Och, kdybychom my měli české pány zde, bylo by to lepší, Čech Čechovi přece jenom více přeje; my bychom raději s nimi jednali po česku než po německu, ale kterak si pomoci, člověk tomu nerozumí a přece musí všecko přijímat po německu, kontrakty, přípisy, nařízení atd. Máme se dle toho spravovat, a nerozumíme tomu. Nyní si ale můžeme poručit, aby se nám všecko české dávalo, viďte, pane?“

„Již dávno a několikráte řekl jsem vám, abyste tak učinili, ale to se bojíte promluvit a tím sami své pány kazíte; poněvadž myslí, že je vám to lhostejné, máte-li to v té neb oné řeči napsané, neučí se žádný česky.

Kdybyste však jen jednou se ozvali a na zákon se odvolali, v němž zřejmě veleno, aby každý úředník v Čechách obě v zemi panující řeči uměl, aby nebylo ani Čechu ani Němci při jednání ublíženo, kdybyste se na to odvolali, jistě že by se báli vám německé přípisy posílat, a kdyby to nepomohlo, stojí každému svobodno, dále se o to ucházet. Nyní však musíte to všickni jednohlasně žádat, aby se s vámi všecko po česku vyjednávalo.“

„I, pane, to my budeme hnedle při tom a neupustíme, poněvadž víme, že jsú na naší straně lidé, kteří nás neopustí a nás se zastanů.  Ale dříve to byla těžká věc, my s tů robotů příliš utýráni  jsme, a nikdo netrůfá se ozvat, aby se na něm nemstili. Od nejnižšího drába až k panu vrchnímu před každým musíme se kořit; před jedním smekat, před druhým klekat. A žalovat není nic platno; to máte jednu ruku od dola až nahoru, kterak řekne ten jeden, řekne druhý, třetí až nahoru k císaři. Raději tedy mlčet. Kdyby všickni hůředníci takoví Češi byli jako vy, pane, kdyby s námi tak hupřímně smýšleli a jednali, my bychom srdce s nimi rozdělili, ani by poručit nemuseli, a stalo by se, ale oni se nezmění, ti zůstanú jak jsú.“

„Když si vy tři obce dohromady Pražské noviny držet budete nyní od čtvrtleta, můžete se všecko dovědět a spravedlivě. Rychtář umí dobře číst, a čemu byste docela nerozuměli, to se zeptejte buď zde Jana, aneb si to zaznamenejte, až k vám zase přijdu. Však vy tomu dobře rozumět budete“.

„Nu to můžeme hudělat, a ty, Jene, půjdeš do města a necháš je přinést ty listy.,“ nařizoval hned rychtář, „pošleme je z jedné obce do druhé, vždyť nejsme daleko od sebe. Víte, pane, co mi napadlo, kdyby ten pán, co toho Pražského Posla vydává, ten pan Tyl, kdyby vydával aspoň dva svazečky za měsíc , anebo kdyby si to rozdělil na listy jako Noviny, abychom častěji je dostávali. Och, ten humí pěkně pro nás psát, to rozumí člověk všecko, tak se čtá až milo, co on píše, a zrovna na vlas ví, kterak to rádi máme. Ten by nám to nejlépe pověděl, jak se to všecko děje; v těch Novinách přece všecko pro nás není a mnohému nerozumíme. Nu snad až dáte, že si ten pan Tyl také na nás zpomene;, kdybyste se, pane, jednú s ním sešli, pozdravujte ho od nás všech.“

To mu jistě vyřídím, zdrávi jste vzkazovali a ….“

Ještě naposled četl průvodčí přítelův „Odjezd pražské deputace do Vídně“, a tu mnohému buláku kapaly slze s očí. Na to jeden starý černovlasý sedlák vstal, podal příteli ruku, řka“ „Nyní vás Pánbůh pozdrav za váš výklad, ale ještě jednu prosbu máme.“

„Všecko, co v mé moci bude, vám udělám.“

„My jsme sprostí sedláci, neznáme psát, abychom to samé napsali, proto vás prosíme, abyste těm pánům Pražanům napsali, aby je Pánbůh pozdravil i ty jejich děti za tu lásku, kterú nám prokázali; napište jim, že se až do smrti budeme za ně modlit i za jejich děti. Teky jim řekněte, ať se nic nebojí, že my se pokojně chovat budeme, ale kdyby poručili, že jsme hotovi do ohně pro ně skočit. Tak jim vyřiďte ve jménu nás všech sedláků z okolí Domažlického.“

Přijměte tedy, šlechetní zastavatelé práv národa Českého, pozdravení a poděkování spprosté sice, ale tím upřímnější pozdravení statných vnuků a pravnuků někdy tak slavných Chodů, kteří vždy svou vlast a své právo hájili proti návalům cizoty a jejichž heslo bylo: „Všickni za jednoho a jeden za všecky.“

Ještě umluvila se v tom selském shromáždění selská slavnost, která se bude po ukončení sněmu slavit v zdejším okolí. Kde asi je starý prapor Chodovský, jejž měli, když se jim ještě svoboda nevzala, aby při té slavnosti vlál na vrchu Svato-Vavřinském,? Posud pro něj pláčou, jako i o svá stará práva.

(12. a 15. dubna 1848)

 

 

 

 

 

A jen na doplnění. Dnes večer pozřu poslední dávku antibiotik, takže na minulý  týden už si vzpomenu jen takto:

Příspěvek byl publikován v rubrice Poesie na neděli se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.