Božena Němcová


se narodila 4. února 1820 ve Vídni. Přesto se stala největší českou spisovatelkou období národního obrození. Její odkaz je dosud živý.

     „Česká zem mě nezrodila
      Přece je mou drahou vlastí
     A Češkou se nazývati
     Je mi chloubou, je mi slastí“  (1844)
 

Dostala jsem kdysi knihu – Spisy Božena Němcová – od Jaroslava Vlčka, vydané v roce 1901.  Je v ní spousta zajímavého čtení.
Kdyby žila Božena Němcová v současné době, byla by z ní výborná reportérka. Posuďte sami:

 
SELSKÁ POLITIKA

Ze Šumavy. Mám psát, jak zde v Šumavě slavnosti zřízení ústavy zemské se světí?
 
V městech se jásá, drží se slavnost kostelní, vojáci dělají parádu, hraje se, zpívá se, kokardy se šijou a nosí, města se osvětlují. Ten nejchudší nájemník musí mít při iluminaci nejméně čtyry svíčky za oknem – musí  – tak to nařizuje pan policajt, sice že se mu okna vytlučou. – „Ano, čtyry svíčky mám koupit“, povídá jeden bledý dělník druhému, a mého celého jmění není více než devět krejcarů; kdybych koupil jen krejcarové svíčky, jsou čtyry krejcary, pět zbyde, a od těch mám být dnes živ se ženou a třemi dětmi, a zítra zase snad dílo nedostanu. Proč pak nedají páni zase chudým lidem na svíčky peníze, když chtějí slavit ilominací? –  Co my z toho máme, že je svoboda, ta nám nedá chleba ani práci.“

„Já si myslím si myslím, že bude přece i pro nás dobře“, – namítnul druhý,  „akcis prý bude menší, a to se bude jednat, aby dostali chudí lidé zaopatření a práci. A vidíš, již to za něco stojí, že se nemusí člověk bát hubu otevřít, že se můžeš nyní ozvat, když se ti křivda stane.“

„Pánbůh psí hlas neslyší, to si dobře pamatuj. Co se práce týká, to jen čekej, až páni se o nás postarají; uvidíš, kam dojdeš. Akcis třeba i o něco málo byl snížen, mnoho to nebude, ani to neucítíme. To bysme lépe ucítili, kdyby se dohlíželo na lichváře, na takové, kteří z mozolů chudých lidí bohatnou. Není-li to hřích, teď je strych žita za 9 zl. 30 kr., a chléb  je tak velký, jako když platilo 18 -19 zl., a to je u všeho, vezmi co vezmi do úst, všecko musíš krvavě zaplatit, i ten shnilý brambor. A kdyby byla jen práce, aby se vydělalo, ale to není; a tak nezbyde člověku nic jiného, než jít prosit. Kdo pak se stará o chudého? Nikdo; ten ať si hladem umře“.

Trpkost, jaká v takových slovech leží, nedá se vypsat. Tak ti dva dělníci mluvili, ale přece koupil ten jeden svíčky a dal je za okna, vždyť by je pan policajt roztloukl! – A večer chodili lidé okolo oken a smáli se těm malounkým svíčičkám, ale nikdo nepomyslil, kdo je dal, a že za nimi ve vlhké sednici sedí pět hladových lidí.

Také sedláci chodili po náměstí, když byla v krajském městě illuminace, a četli na rozích proklamaci konstituce, ale žádný nemohl tomu porozumět, co to vlastně má znamenat. Tu jde okolo rohu jeden z nižších krajských úředníků, červenou a bílou kokardu maje připnutou na prsou. Sedláci myslili si, ten to musí vědět co je to, a jeden z nich přistoupil k němu řka: „Jemnostpane, poníženě prosím, povědí nám, co je to ta konstituce?“

„Konstituce – konstituce – hm – Konstituce je – ale nač vám to budu vykládat, dost na tom, že je pan hrabě Stadion podepsán, je to něco dobrého“ – a pohledna s vysoka na sedláky, odešel.

„Hoši, och to musí být chytrý pán!!“ ušklíbli se sedláci, pošoupli čepice a klobúky na stranu a šli se zeptat do blízké hospody, co to je za nové nařízení na rozích. Tam jim vyložil jeden mudrlant, že to znamená úplnou svobodu, teď že je všecko frei, akcis se neplatí, robota se nemusí dělat a nikdo že není povinen poslouchat.

Sedlákům se to moc líbilo, ale přece brzy zdravý jejich rozum zvítězil, a nahlídli, že to nemůže být. „Hoši, pojeďme chutě domů, náš pan správce je moudrý muž, on to ví jistě a nejlépe nám to vyloží,“ nabídl jeden sedlák a hned se sebrali a jeli domů.

Měli dobře; pan správce, horlivý vlastenec a muž rozšafný, který je otcem svým poddaným, byl již nechal svolat všecky sedláky, a z města vracející se přišli právě vhod, by slyšeli, co je konstituce.  Poslouchali, poslouchali, dobře tomu rozumněli, ale nevěřili.

„Poslouchejte,“ povídal jeden starý soused druhým, když se vrátil z kanceláře, „poslouchejte, teď mi napadá, to bude teprve asi to, co nám nebožtík císař přisliboval po francouzské vojně.“

„A povídejte, co přislíbil, už jsme to zase zapomněli“ ptali se mladší.

„Nu, na vlas to již nevím teky, ale zrovna to bylo k tomu podobné a náš nebožtík pan prokurátor, hodný to muž, Pánbůh mu dej lehký spánek, ten to teky jmenoval konstituce a povídal; „Sedláci, když nám dá císař pán takové zřízení, to budete šťastní a můžete se za něho modlit. My dělali co jsme mohli, syny poslali jsme do patálie, peníze dali jsme císaři, obilí i dobytek. Potom ještě přišel nepřítel; Rus teky táhl tudy a ten týral nás dost a mnohý hospodář dal poslední volče nebo koně na furspon  a více neviděli je. Mnohý ožebračil docela , a tu nebylo divu, že lidé reptali. Doneslo se to pánům k sluchu, že není lid spokojen; ihned přišli komisaři a ti sepisovali všecko, oč lidé přišli, a čím přispěli, a povídalo se, že bude hned nahražíno každému co ztratil. Myslili sedláci, že přece aspoň něco dostanů, ale kolikráte se psalo, a nedostal žádný ani haléř; a to zřízení zůstalo teky púhý slib. Kdo se zmínil, bul vyplacen, ale ne penězi, rozumíte?“

„Ale, táto, vy jste mi udělal vrtochy, já budu nyní celý den si myslit, proč jsme tu ústavu zemskú hned tenkrát nedostali. Co by tu bylo peněz v kapse, které jsme stejně musili dát pánům, a jako by je z okna vyhodil, jaké mohli jsme mít hospodářství zřízené! Také bych měl o stovku stříbra víc, co jsem musil dát, abych odevzdán nebyl. To nedá nyní žádný, každý bude rád vojáčkem na čtyry léta, aspoň se trochu vycepuje. A jaké by školy byly? To já bych jistě psal jako kterýkoli falář. Och, škoda přeškoda, že nejsem mladší!“ vzdychl si jeden mladý sedlák. Jen se nestrošuj, že již máme, co nám pan správce čtál, já tomu posud nevěřím a věřit nebudu, doku všecko ujištěno nebude, a pan správce neřekne „ Teď je konec roboty.“ Povídá se, že bude vojna a tu mají páni strach a slibujú nám, abychom byli pokojní; tu to máte.“

„No uvidíme, až bude ten sněm, co nám Pánbůh dá!“, rozhodl konečně starý tatík a shromáždění rozešlo se.

(pokračování)

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Od přátel se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Božena Němcová

  1. bob napsal:

    Díky za připomenutí Boženy Němcové.
    Byla nádherná, zanechala po sobě úžasné dílo. Byla hrdinka, feministka (v dobrém slova smyslu).
    Moc by mě zajímal její názor, kdyby žila v současnosti.
    Předpokládám, že by byla aktivistka (opět prosím bez negativní konotace) se zdravým selským rozumem. Kdyby kandidovala na prezidentku, dal bych jí hlas :-).
    Jenom lituji, že ve škole (aspoň za mě) se o ní učilo „školometsky“, což si nezaslouží.

    To se mi líbí

    • Slim napsal:

      Přesně jste trefil tu školu, Bobe. Napíšu později víc.

      To se mi líbí

    • strejda napsal:

      Božena Němcová byla příliš složitá osobnost na to aby se o ní dalo učit jednoduše. Musíme vycházet i ze schopností a znalostí učitelů. Jedni byli vynikající a skuteční znalci problematiky i žáků a druzí byli ti, pro které bylo učitelování poslední záchrana před dělnickou prací. Zažil jsem oba typy a hlavně nepřeberné množství mezitypů. Ve všech předmětech a oborech.
      Paní Božena je opravdu typ pestrý a barvitý, nečítankový, nedá se lehce popsat, buďme za ni rádi, nastavila laťku opravdu vysoko, vysoko. Byla velkým umělcem ve všem všudy.

      To se mi líbí

  2. Slim napsal:

    Božena Němcová se vynořuje, což je zajímavé, v těžkých časech.
    Vladislav Vančura o ní za okupace (1940) napsal: „Její dílo se přebudovává podle potřeb a rytmu současného života… Pokaždé vystupuje do popředí jiná složka jejího díla a mění se seskupení složek ostatních. To jsou pravé znaky nesmrtelnosti, znaky arcidíla.“ .

    Také Václav Černý za protektorátu Němcovou tiskl v Kritickém měsíčníku a psal a mluvil o ní veřejně:
    „Z platformy roku 1940 mi Němcová připadala především jako básnířka síly a radosti. Radostná láska a důvěra v osud, v budoucí svět svobody a rovnosti, je v ní plodem uzrálým na stromě utrpení. … Tím nás zavazovala k „dílu víry a odvahy“. Tato konfrontace Boženy Němcové s rokem 1940 zdála se mi přímo nutností všech úvah ke stodvacátému výročí jejího narození. Ostatně se setkala s koncepcí příbuznou, totiž v díle Julia Fučíka.“

    Julius Fučík, jak známo, napsal v roce 1939, v době svého pobytu v Chotiměři u Domažlic, kam se dočasně uklidil, aby nebyl gestapu na očích, známou studii Božena Němcová bojující. Možná jí máte v knihovně. (Jsme-li žebráci, nabývá svět pro nás docela jiné podoby cituje Fučík autorku v záhlaví studie.)

    Tak probíhaly „oslavy“ Němcové před 80 lety. Dnes nám Němcovou připomíná Silvie Lauder, v článku Zázrak jménem Němcová. Dozvídám se tam, mj., že Němcovou obdivoval Franz Kafka (což jsem netušil; a taky nevím, nakolik dobře uměl Kafka česky.)

    Dále tam několik lidí, také paedagogů vyjadřuje názor, že Babička je „četba pro dospělé“ a že školy předkládají knihu mládeži ve „fatálně špatném věku“ (Jiří Trávníček ÚČL ČSAV). Výtvarník Jiří Kolář zase napsal, že „si Němcovou objevil až jako starý“, když ilustroval knížku o ní. Z ankety mezi učiteli ale prý vyplývá, že někteří učitelé dnes dětem Babičku nedoporučují („nechápou ji plně ani gymnazisti“), a jdou na dílo Němcové jinak.

    Němcová byla občansky statečná žena, stojící „na okraji mainstreamu“ (Lauderová). Spolu s manželem se nebáli za bachovské reakce stýkat s Havlíčkem, když se vrátil z exilu. Což nikdy nebyla běžná vlastnost. Němcová byla samozřejmě i „feministka“, pro svůj liberální postoj k sexu (psalo se to Láska) hojně pomlouvaná ve společnosti: „všude jí působila potíže její „démonická“ krása, která muže přitahovala a ženy znervózňovala“. Prostě jakási česká George Sandová, moderní, sebevědomá žena, ovšem ne mužatka.
    Třeba o antisemitismu napsala v České včele: „Je to k smíchu, říká-li se, že žid šidí. Kdyby chtěli pobít ty, kdo šidí, padlo by víc křesťanů, než židů. Pročpak nepobijí ty lichváře, co okrádali chudý lid a doposud okrádají? A jsou-li též mezi židy šelmy – je všude koukol mezi pšenicí“.

    Je zajímavé, že se někteří „myslitelé“ nechtějí smířit s výskytem tak mimořádné osobnosti mezi prostým lidem a stejně jako u Masaryka hledají „vznešený“ původ. Tak měla být BN nelegitimní dcerou paní kněžny. (Tj. Vileminy Zaháňské. To byla dáma dosti rozverná, včetně poměru s knížetem Metternichem.). Totéž se ostatně tvrdívá o Masarykovi, ten zase měl být rovnou levobočkem Franze Josepha I. 😀 Je zajímavé, že těmhle lidem uniká, že většina tzv. géniů povstala z nenápadných předků.

    To se mi líbí

  3. Miluše napsal:

    Dnešní ukázka je z části „Obrazy z okolí domažlického“,. Tamní lid si Božena Němcová zamilovala a popisuje život především obyčejných venkovanů. Studuje jejich zvyky, kroj, způsob mluvy. Obdivuje, že se v kraji, kde se „přes humna“ octnete v „Němcích“, zachovala krásná čeština.
    Chtěla bych ještě z té knihy vybrat další důkazy o její osobě a tvorbě. Přepis drobných písmen ze starého vydání je však dost obtížný. A tak, pokud p. Bavor bud souhlasit, přidala bych za týden pokračování. Těší mne, že vás dnešní ukázka zaujala.
    Hodně o jejím pobytu na Chodsku najdeme také v knize Jindřicha Šimona Baara Paní komisarka.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.