400-Ještě ke smlouvě o tranzitu plynu. Co se stane 31.12.2019


Po dohodě s Pantátou této hodovní síně, předkládám volné pokračování předchozího (26.11.) překladu názorů energetického experta Borise Marcinkeviče, tentokrát věnované převážně tranzitu přes Ukrajinu …

 

Předchozí pořad skončil odhalením mýtu o tom, jak USA prostřednictvím svého LNG hodlají vést válku s Ruskem na evropském trhu plynem. Žádný americký plyn na trhu v podstatě není, a proto není ani konkurenční boj s Ruskem. Bylo by možné se beze spěchu přebírat v tom, nevede-li se v Evropě nějaká jiná konkurenční válka, a pokud ano, pak koho s kým…

 

Poslední dobou zpravodajské agentury doslova explodovaly fontánou zpráv o tom, jak se vyhrocují problémy kolem tranzitu plynu z Ruska do Evropy použitím plynovodního systému Ukrajiny. Probleskují názvy společností, jména úředníků nejrůznější úrovně, názory komentátorů k jejich prohlášením. O něco dříve proběhlo takové vzplanutí kolem prohlášení ředitele polské plynárenské společnosti „PGNG“ Piotra Wozniackého o odmítnutí podpisu dohody o dodávkách ruského plynu po skončení dohody dosavadní. Je třeba uznat vynalézavost pana Wozniackého při vymýšlení informační záminky bez jejího reálného podkladu. Události, probíhající v režimu on-line, ale ve skutečnosti začaly velmi dávno, a teď vidíme naprosto zákonité důsledky, jejichž příčiny není zcela jednoduché v takovém informačním šumu připomenout.

 

Proto se pojďme nejdřív vyznat v tom, co má bezprostřední vztah k Rusku, a teprve poté s kým a na jaké frontě bojuje Amerika na evropském kontinentu. Začněme Polskem: – stávající smlouva o dodávkách zemního plynu, ve které „PGNG“ figuruje jako odběratel a Gazprom dodává tuto energetickou surovinu, byla podepsána v minulém století (1996). Jako jakýkoli jiný kontrakt mezi zahraničními společnostmi, byl tento „Jamalský kontrakt“, jak mu říkají v Polsku, v souladu s platnou legislativou zemí, v jejichž jurisdikci jsou tyto společnosti registrovány – tedy v Polsku a v Rusku.

 

V roce 1996 bylo Polsko naprosto samostatným státem, s vlastní legislativní soustavou. Od 1.5. 2004 se pak Polsko stalo plnoprávným členem evropského společenství – EU. Tím přijalo dobrovolně závazek implementovat do své národní legislativy unijní zákony. V roce 2009 vstoupil v platnost tzv. Třetí energetický balíček (3.EB) a jeho plynová direktiva, která je jeho součástí. V roce 2012 Polsko znovu přešívalo svoji legislativu implementací nových výmyslů bruselských byrokratů. A to je asi tak všecko. Neexistuje možnost prodloužení 20 let staré smlouvy, kdy mělo Polsko zákony naprosto odlišné od dnešních. Pokud lze po prohlášení Wozniackého vůbec něco na dosavadní smlouvě posuzovat, tak gen.ředitel PGNG jen přesně splnil jeden z bodů „Jamalského“ kontraktu, když 3 roky před doběhnutím jeho platnosti informoval svého partnera, Gazprom, o nemožnosti kontrakt prodloužit. Odmítnutí prodloužení Jamalského kontraktu neznamená, že s námi Polsko hraje nějakou samostatnou hru na mezinárodní scéně, nýbrž svědčí o situaci přesně opačné. Polsko vstupem do EU prostě jen ztratilo část své státní nezávislosti. Wozniackému se jen podařilo odvést pozornost od tohoto prostého faktu někam stranou, a musíme uznat – podařilo se.

 

Pojďme se ale podívat na rozestavení figur kolem ukrajinského tranzitu. Od léta 2019 proběhly už tři konzultační schůzky k přepravě ruského plynu do evropských zemí prostřednictvím ukrajinské plynovodní soustavy, za účasti ministrů energetiky Ukrajiny a Ruska, šéfů státních společností Naftogaz a Gazprom a eurokomisaře pro energetiku Maroše Ševčoviče. Teď jsou informační agentury plné diskusí kolem celé řady prohlášení, především pak představitelů právě Ukrajinské strany. Šéfové Naftogazu Koboljeva a Vitrenko  a  ministr enegetiky Oržel, předvedli vystoupení emocionální a vřelá, přitom si ale žádný z komentátorů neklade otázku, co mají tito tři představitelé společného s přepravou plynu od 1.1. příštího roku… Po záříjové konzultační schůzce v Bruselu svůj komentář vyjádřil někdo úplně jiný – výše zmíněný Maroš Ševčovič – cituji: „Po 1. lednu 2020 nebude Naftogaz existovat jako operátor plynovodního systému Ukrajiny“. A je to pravda. Jedním z důsledků podpisu dohody o přidružení Ukrajiny k EU je souhlas vlády s implementací všech položek 3.EB do její národní legislativy, což potvrdil ukrajinský parlament koncem roku 2015 v podobě zákona o trhu plynem. Obsah tohoto zákona pochopíme teprve po podrobnějším seznámení se s oním 3.EB. Ten je názorným příkladem toho, co je to doktrína liberální ekonomiky nikoli v krásných slovech, ale ve skutečnosti. Teprve potom pochopíme, co konkrétně nabízí Rusku naši ruští liberálové, a v co se přemění jejich teorie, pokud dojde k její praktické realizaci.

 

Liberální doktrína ekonomiky vychází z toho, že na trhu musí být přítomno co nejvíce společností, nabízejících stejný produkt, nebo druh služeb. V takovém případě nabídka převýší poptávku a v důsledku konkurence se ceny sníží samy od sebe – vše vyřeší trh – a vydělá na tom spotřebitel, kterému budou nabídnuty lepší služby za minimální cenu. Počátkem 90. let zahájená globalizace, posílená v důsledku rozšíření EU o země bývalé východní Evropy a tří bývalých sovětských republik, nemohly nepřivést vedení EU k pokusu o vytvoření plánů na liberalizaci evropského energetického trhu. Myšlenka to byla veskrze progresivní – zajistit rovnost podmínek pro rozvoj hospodářství členských zemí EU, zvýšit jejich energetickou bezpečnost a zabezpečení energiemi. Týkalo se to všech odvětví energetiky a jen liberalizace celého tohoto komplektu mohla zajistit dosažení těchto cílů.

 

V případě plynu byl systém stejně jednoduchý: – pokud bude málo plynu v Dánsku, musí např. Španělsko tam přesunout svoje rezervy – a naopak. Pokud ceny na severu budou příliš vysoké, vnitřní trh EU musí vyrovnat takovou věc dodávkami z jižních zemí, kde tou dobou budou ceny nižší. Plynový trh musí sám vyrovnávat ceny a chybějící rezervy v té či oné zemi – naprosto  liberální! Organizačně samozřejmě problém triviální řešení nemá. Přírodní plyn nemá liberální ideologii příliš v lásce, ani matka Příroda si do toho také nedá mluvit. Naleziště nebývají tam, kde je to předepsáno, a umístění podzemních plynojemů je také jaksi mimo direktivy z Bruselu. Bez ironie je otázka, kterou se pokouší řešit EU v mnohém stejná s tou, kterou řešili zakladatelé jednotné soustavy zásobování plynem SSSR – ale s pořádnou předběžnou přípravou v podobě vyřešených otázek existující plynofikace prakticky celého území Evropy. Zdálo by se tedy, že zbývalo jen na základě existující báze propočítat, kolik bude třeba plynových interkonektorů (plynovodů, umožňujících přečerpávání plynu oběma směry), kolik existujících spojení je třeba modernizovat, kolik kompresorových stanic, kde a nakolik lze zvýšit kapacitu kompresorových stanic stávajících, vypracovat technicko-ekonomická zdůvodnění nezbytných investic – a pak by bylo možno přistoupit k jednání s velkými společnostmi, které vlastní a spravují nedůležitější části plynové soustavy. Odsouhlasit budoucí náklady, spočítat sazby, atd.

 

Zdálo by se, že propočet je velmi jednoduchý. To je ale zřejmě inženýrská logika, která se vedení EU zdála být až příliš jednoduchá. Jejich volba tedy padla na utilitární zájmy a ideologii, jež se už druhé desetiletí snaží administrativními metodami prosadit liberální doktrínu v rámci EU. Překvapivá volba měla velký problém – Rusko.

 

Občas nám říkají, že rozpory mezi EU a Ruskem začaly až po ukrajinských záležitostech v zimě 2013-14. To je ale jasná lež, protože se události začaly roztáčet už v roce 2009, v důsledku rozporů nahromaděných už z minulého století. Ještě před „Bělověžským pralesem“1) probíhal v Evropě další katastrofický proces – rozpad RVHP, po němž se východoevropské země staly naprosto samostatnými. Upozorňuji na zajímavý fakt: – západní Evropa měla k těmto událostem nadšený vztah a vítala všechny probíhající změny. Přitom ale požadovala, aby se neměnila jediná konstanta – žádné změny v zákonech zemí bývalé RVHP, žádná privatizace a denacionalizace nesměly narušit existující smlouvy se SSSR o potrubních dodávkách ropy a plynu: – dělejte si, co chcete, likvidujte jeden druhého, ničte památníky sovětských vojáků – ale na kompresorové stanice a potrubí nesahejte! Požadavek zhruba v tom smyslu byl poprvé zformulován v roce 1990 na poradě EU holandským ministerským předsedou Lubbersem, který navrhl současně cukr i bič – cituji: „Členské země EU budou investovat do ekonomiky států Východní Evropy, které výměnou za investice budou zabezpečovat Západ energií a energonosiči. Východní Evropa potřebuje, jako nikdy předtím, investice, a EU se současně snaží o nezávislost na jiných dodavatelích energií – jako např. země OPEC – a o diverzifikaci dodávek energonosičů“. Jednoduché a bez příkras. Výměnou za investice a technologie bylo východním zemím nabídnuto poodejít od nalezišť přírodních zdrojů a nepřekážet. Za půl roku EU předložila koncepci Energetické charty Evropy (ECHE) a už 17.12.1991 v Haagu tento dokument podepsalo 51 států. Kromě zemí EU to byly země SNG2), Kanada, Japonsko a USA. Energetická charta má deklarativní charakter – podepsaní nemají povinnost měnit podle ní svoji národní legislativu.

 

Evropská byrokracie následně, beze spěchu, připravila dokument, který byl pro signatáře už závazný. Roku 1994 byla připravena k podpisu smlouva o ECHE a Rusko ji podepsalo, ale s připomínkou, že před její ratifikací parlamentem bude plnit její ustanovení jen v míře nekolidující s Ústavou a dalšími zákony našeho státu. Podle ECHE měli zahraniční investoři mít stejná práva s ruskými společnostmi v průzkumu a využívání nalezišť energetických surovin, kterým ECHE ponechávala volné ruce v cenové politice, v přepravě plynu, ale přístup k magistrálním plynovodům měli mít všichni volný. Bylo by logické, pokud by ECHE podporovala zrcadlová práva exportérů, a poskytovala by Gazpromu a Rosněfti přístup k potrubím na území EU. Nic takového tam ale není. Smlouva o ECHE je natolik zřetelně seřízena na zájmy států importujících ropu a plyn z Ruska, že dokonce i v dobách Borise Jelcina ji Státní duma odmítla ratifikovat. Tato skutečnost postačí k pochopení toho, nakolik ostrý byl diktát EU. Ano, právě EU, protože Kanada a USA smlouvu o ECHE nepodepsaly. Některé další země, které smlouvu podepsaly, ji neratifikovaly – Bělorusko, Island, Norsko a Austrálie.

 

To, že se prezidentem naší země stal v roce 2000 nový člověk, nevyvolalo zpočátku se strany EU žádné reakce, protože v Putinovi pokračovatele linie B. Jelcina. Během několika let si ale stát vrátil vedoucí pozici v palivo-energetickém komplexu, začala obnova jaderného projektu. V roce 2000 namísto liberalizace přišel start společnosti Rosněfť a zatímco po roce 1998 se tato společnost stěží vešla do první desítky největších ropných společností Ruska a potácela se ve ztrátě, po roce 2000 se poprvé dostala do zisku. Pak začal prudký růst. Jestliže v roce 2000 těžila jen kolem 13,5 mil tun ropy, tak v roce 2007 už 100 milionů tun. V podmínkách takového vzestupu Gazpromu a Rosněfti slábla pozice vnitřních podporovatelů účasti Ruska v ECHE. EU se pokoušela zvýšit nátlak, ale k jejím argumentům už naslouchal málokdo. Od roku 2000 probíhala jednání o podpisu tzv. Protokolu o tranzitu, který byl součástí ECHE, čímž se EU snažila snížit nespokojenost Ruska. Ovšem v době pro EU nepříliš vhodné vypukla v roce 2006 krize kolem ukrajinského tranzitu. Rusko stálo hodně sil, aby vyřešilo všechny sporné otázky – vyřešeny ale byly výlučně po dvoustranných jednáních – EU se vůbec neangažovala. V dubnu 2006 byl na ekonomickém fóru v Londýně místopředseda správní rady Gazpromu A.Medvěděv překvapivě lakonický, když řekl, že: „…ECHE je mrtvě narozeným dokumentem, neodrážejícím podmínky reálného trhu, pod jakoukoli kritiku je i tzv. Protokol. V Chartě je založen vyloženě diskriminační přístup k Rusku, mezinárodní dohoda se netýká nešíření jaderných technologií, námořní přepravy ropy a odkazuje tyto otázky na národní legislativu zúčastněných zemí. Kromě přístupu k ruským potrubním systémům ECHE nezajímá vůbec nic jiného. Na jednáních o dopravním protokolu naše země vyčerpala zásobu ústupků“.

 

Těm, kteří se nadále tvářili, že chování Ruska nechápou, bylo adresováno vystoupení V.V.Putina na bezpečnostní konferenci v Mnichově v roce 2007, kde k ekonomické bezpečnosti řekl: „Ekonomická bezpečnost je sférou, kde by se všichni měli držet jednotných principů. My jsme k čestné konkurenci připraveni…Rusko není proti dohodnutí principů vztahů s EU ve sféře energonosičů. Principy ECHE jsou vcelku přijatelné, ale nevyhovuje nám samotná podstata Charty“. Druhého dubna 2008 Státní duma schválila federální zákon č. 57 o pravidlech realizace zahraničních investic do hospodářských společností, majících strategický význam pro zajištění obrany země a bezpečnosti státu. Stručně řečeno, dostalo se zahraničním společnostem rizika omezeného vyvlastnění v případě, že se pokusí převzít kontrolu nad podniky, majícími význam pro obranu země, nebo majících pro stát strategický význam. V zákoně je i dlouhý seznam takových organizací, na jehož konci jsou hospodářské organizace z registru subjektů přirozených monopolů. Je tam mimo jiné i přeprava zemního plynu a ropy potrubími, služby vedení el.energie, služby v přístavech a terminálech, až po doprovod lodí ledoborci po Severní mořské cestě. Pod zvláštním bodem jsou všechny druhy geologického průzkumu a těžba surovin.

 

Rok 2009 byl poznamenán další ukrajinskou tranzitní krizí, během níž EU znovu skvěle prokázala nesmyslnost smlouvy k ECHE, znovu se na řešení vzniklého problému nepodílela a vše se řešilo na dvoustranných jednáních mezi Ruskem a Ukrajinou. To stačilo k tomu, aby Rusko-evropské drama pod názvem ECHE a smlouva k ní došla svého smutného konce. V červnu 2009 tisková služba ruské vlády oznámila, že premiér ruské vlády Vladimír Putin dal pokyn k oficiálnímu upozornění evropských zemí, že Rusko omítá připojení k ECHE. Podzim toho roku se stal obdobím otevřené hysterie nadnárodního politika Evropy nad tímto políčkem se strany Ruska.

 

Prakticky současně byly zveřejněny a začaly se různě vnucovat hned dva balíčky dokumentů EK: – Direktiva o obnovitelných zdrojích energie a 3.EB. První z nich nemá žádný technický podklad a je sestavena – nevím jaký termín zvolit, protože by jim záviděl i Lev Trockij – obnovitelné zdroje mají v roce 2020 představovat 20% energetické bilance EU; v roce 2030 – 30%; v roce 2040 – 40%, atd. V této direktivě nejde o očistu životního prostředí, ale za jakoukoli cenu snížit závislost Evropy na ruských energetických zdrojích. Ničím se od ní neliší ani prosazování 3.EB. Průběžné výsledky hodnotili v roce 2015: – před Evropský soud šlo 16 zemí EU, 7 zemí nepřijalo nejen 3.EB, ale o deset let prodloužilo svoje závazky v implementaci 2.EB – m.j. země jako Francie, Británie, Rumunsko a Polsko. Proces implementace 3.EB s obtížemi ukončili v roce 2017 – přes soudy, pokuty a otevřené vydírání méně rozvinutých zemí (nepřijmou-li 3.EB, nedostanou dotace z EU). Třetí energetický balíček se vtloukal do legislativy členů EU soudním kladívkem a současně probíhal nekonečný kšeft. Ve 3.EB jsou desítky změn, na které byla EU nucena přistoupit pod tlakem řady států.

 

Takovým způsobem zahájila EU boj o liberalizaci plynového trhu, s přímým útokem na velké vertikálně organizované energetické společnosti, čímž od samého počátku vytvořila atmosféru opozice a ne spolupráce. EU prakticky v ultimativní formě požadovala restrukturalizaci velkých vertikálně organizovaných společností, s cílem oddělení těžby od importu energetických zdrojů a skladování plynu. EK tedy apriori předpokládá, že vertikálně organizované společnosti, vlastnící distribuční sítě, si dávají za cíl diskriminaci všech existujících dodavatelů plynu. Tím EU, po léta vystupující jako mentor liberální ekonomiky, legislativně vnutila soukromým společnostem povinné rozdělení jejich byznysu. A tito milí lidé pokračují ve vyprávění o hrůzách administrativní regulace ekonomiky v dobách vyspělého socializmu, o volném trhu a jeho schopnosti autoregulace ve prospěch všech jeho účastníků.

 

Přesto všechno ale EK nešla do rizika otevřeného konfliktu s velkými národními a nadnárodními vertikálně organizovanými korporacemi, a navrhla přechodné období ve třech variantách rozdělení:

  • Operátor s rozdělením vlastnického práva – společnosti, uskutečňující těžbu nebo import ze zemí za hranicemi EU, se vzdávají práva na vlastnictví většinového balíku v ditribučních sítích.
  • Nezávislý systémový operátor – společnost si zachovává všechno to vlastnictví, ale předává je do správy nezávislému systémovému operátorovi.
  • Nezávislý síťový operátor – zachovává si vlastnické právo i právo správy sítí, ale pod přísnou kontrolou EK.

 

Evropská komise se postarala i o vytvoření kontrolních orgánů: – „Evropské asociace operátorů“ plynových sítí; a „Agentury kooperace energetických regulátorů“. Další ozdobou 3.EB je regule č. 715, která zavedla princip volného přístupu k přepravním kapacitám, a každý z účastníků dostal právo rezervování určitých kapacit. K zabránění monopolizace slouží zákaz rezervace kapacit té či oné plynovodní sítě v množství překračujícím 50% její kapacity.

 

Pro Rusko je důležité to, že tuto reguli začala EK uplatňovat i k vnějším dodávkám plynu, přičemž k tomu přistupuje naprosto formálně podle zásady, co je psáno, to je dáno. Klasickým příkladem kolize je zmatek kolem plynovodu „OPAL“, který je pevninským pokračováním „Severního proudu-1“(NS-1). Vyvedení NS-1 na plnou kapacitu bylo provedeno v roce 2012. Aktéry jsou EK a společnost operátora „OPAL Gastransport GmbH“ – konsorcium několika německých společností. EK jim v roce 2012 uložila omezit pro jednoho dodavatele využití kapacity jen na 50% a vůbec ji nezajímalo, že na pobřeží moře vedle Greifswaldu je jen jeden dodavatel, a nikdo s alternativním plynovodem nepřišel a nepřijde…; EK se v říjnu 2016 chytla za nos a vyzvala je, aby využili plnou kapacitu plynovodu. V prosinci téhož roku jim ale, na základě stížnosti polského operátora na bránění konkurenci, opět uložila omezit kapacitu na 50%. V červenci 2017 jim zase vrátila možnost využití 100% kapacity. Zatím posledním dějstvím tohoto absurdního divadla je rozhodnutí Evropského soudu ve prospěch polského operátora (tentokrát na porušení solidarity v EU) a následující opětovný příkaz k omezení využití kapacity na 50%. A tito milí lidé učí Rusko, jak vést byznys podle evropských pravidel…

 

No, a tuto konstrukci si na hlavu, společně s kastrólem, nasadila Nejvyšší rada Ukrajiny. Třístranné konzultace k transportu plynu umožnily jejich účastníkům vypracovat jednu společnou pozici: – od 1.ledna 2020 budou Gazprom a Ukrajina vést jednání už jen podle evropských pravidel. Naftogaz tedy čekalo rozdělení minimálně na 3 části, na 3 nezávislé společnosti: – operátora plynovodního systému; – operátora distribučních sítí a operátora podzemních rezervoárů plynu. Přičemž plnit tyto pokyny mohla Ukrajina začít už od března t.r. Nezačala, a teď jí dochází čas, všichni jsou v napětí, protože ukrajinská vláda přistoupila k řešení až na podzim t.r. Proč? Pojďme to vzít bez právních kliček: – existuje smlouva o tranzitu z roku 2009 a její strany Naftogaz a Gazprom. V případě rozdělení Naftogazu se od 1.1.2020 musí objevit místo něho ve smlouvě úplně nová společnost – Operátor plynovodního systému Ukrajiny. Kyjevané spěchali do Bruselu, aby se poradili, jak takovou akci uskutečnit. Dostali jedinou možnou odpověď, získat písemný souhlas Gazpromu se změnou partnera, a dál konat podle schématu. Naftogaz se ani nepokusil otevřít ústa na toto téma, protože podmínka Gazpromu byla jasná: – odvolejte všechna soudní podání proti nám a všechny problémy v klidu vyřešíme. A tak čekali… – až se dočkali… Před našima očima se odehrává pokus o změnu partnera Gazpromu k 31.12.2019 v 00:00:00 hodin. Zdálo se jim všecko jednoduché: – svolají Nejvyšší radu a rychle přepíší zákony a za půl hodiny zaregistrují novou společnost, a vše je o.k.

 

Ale 3.EB předpokládá bod po bodu přísný postup:

 

  1. Operátor musí dostat certifikát od národního ukrajinského regulátora plynového trhu.
  2. Dále musí dostat certifikát Evropské asociace regulátorů plynového trhu. Jestliže první bod zajišťuje Ukrajina sama, tak s druhým je problém: – jako kterákoli společnost, vydáním certifikátu nese Evropská asociace odpovědnost za korporaci, jíž certifikát vydala. V tomto případě, – že operátor plynového systému Ukrajiny je technicky schopen zabezpečovat bezproblémovou přepravu plynu. Evropská asociace má dokonce vlastní fond pro případy havárií u některého z certifikovaných operátorů. To jsou reálné peníze a riskovat je jen tak, bez ohledu na skutečný technický stav ukrajinského plynovodního systému, Evropané sotva budou chtít. Poslední technický audit této soustavy z roku 2015 provedli němečtí experti. Verdikt byl truchlivý – 80% amortizace. Obvyklá lhůta pro vydání certifikátu je 2-3 měsíce, tedy prakticky ke konci topné sezóny.

 

  • Je tu ještě bod tři: – podle 3.EB musí operátor plynovodního systému Ukrajiny muset provést proceduru „Open Season“ – tzv. otevřeného podpisu. Vypracovává se projekt o rezervaci kapacity plynového systému Ukrajiny, odsouhlasí se s Evropským energetickým společenstvím, poté se vyhlašuje aukce, otevřená všem zájemcům. Doba pro podání žádostí je 2 měsíce, což je nesmysl, protože možnost využívat ukrajinský plynovodní systém v Rusku má jen Gazprom – nicméně, co je psáno, to je dáno… Lahůdkou toho podivného procesu je, že Gazprom dokonce ani nepotřebuje jednat s operátorem plynovodního systému Ukrajiny… Pokud ten předloží špatnou smlouvu, Gazprom nepodá žádost do aukce, ta bude označena za nezajištěnou a ukrajinský operátor bude muset vypracovat nové podmínky smlouvy, odsouhlasit je s  Evropským energetickým společenstvím, vyhlásit aukci… atd. až donekonečna. Nejspíš do spuštění SP-2, po kterém tento cirkus Gazprom potřebovat nebude.

 

Aby nikdo nemohl Rusko obviňovat z nelítostné a bezcitné vraždy ukrajinského potrubního systému, šéf Gazpromu, ruský ministr energetiky i dokonce prezident Putin nabídli „měkkou“ variantu: – prodloužit smlouvu z roku 2009 do doby, dokud si EU a Ukrajina dostatečně nevyhrají se 3.EB. Eurokomisař pro energetiku tuto variantu podpořil, jen s jednou podmínkou: – prodloužená smlouva musí vzít v úvahu evropská pravidla. Ruská strana prohlásila, že není problém prodloužit smlouvu – jmenovitě Naftogazu, protože jiná právnická společnost na Ukrajině ke dnešku není. Gazprom má jen jednu podmínku – stažení všech podání Naftogazu proti Gazpromu. Jestliže ale šéfové Naftogazu prohlašují, že nechtějí roční prodloužení smlouvy, ale smlouvu na 10 let, pak vykládají nesmysly, protože takovou smlouvu by musel uzavřít nový operátor – který není. Dnes (4.prosince) ruský prezident Putin označil poslední, Ukrajinou předložené podmínky, za ekonomicky nepřijatelné – pozn.překl.

Nebude-li souhlas s podmínkami Gazpromu, tak od 1.1.2020 nebude ani tranzit plynu. Ukrajinský operátor dříve než v březnu 2020 nebude. Gazprom přece neodmítá tranzit – je jen třeba, aby byly pečlivě dodrženy všecky evropské regule…

Na tranzitu je zainteresována jak Ukrajina, tak Rusko, ale i Evropa – tedy interes je, ale smlouva není. Zato ale EU a Ukrajina mají 3.EB. Anebo snad 3.energetický balíček má Evropu?

https://www.youtube.com/watch?v=1jXn0Fn03dw

  • Bělovežský prales – místo v Bělorusku kde 8.prosince 1991 šéfové svazových republik Ruska, Běloruska a Ukrajiny cestou tzv. „Bělověžských dohod“ rozhodli o rozpuštění SSSR
  • SNG – Společenství nezávislých států – mezinárodní dohoda 10 bývalých republik SSSR o vzájemné spolupráci, podepsaná v prosinci 1991 na základě tzv. Bělověžských dohod.

Překlad:  191204

Příspěvek byl publikován v rubrice hroší kůže se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na 400-Ještě ke smlouvě o tranzitu plynu. Co se stane 31.12.2019

  1. strejda napsal:

    Je málo záležitostí o jejichž pravdivosti se můžeme rychle přesvědčit. Počkejme tady na hodnocení po Novém roce. Rusko má plyn a zásoby peněz také. Evropa potřebuje plyn, ale má ho plné zásobníky. A Ukrajina? Koho zajímá? Kdo a jak ji pomůže – a kam?

    To se mi líbí

  2. jarek163 napsal:

    Děkuji za překlad, a uveřejnění článku…

    To se mi líbí

  3. jaa napsal:

    Pane Hrochu dík. Konečně jsem to jakžtakž vstřebala. Zajímavé poučné, ale hlavně – konečně mi došly důsledky toho, co jsem v sovětech obdivovala. Tu neskutečnou píli mladých. V metru, busech, vlacích – prostě všude mladí četli -no četli- studovali, jako bába zvědavá jsem nakukovala – odborné knihy, skripta, a hodně jazyky. A taky hodně šachy- takové ty magnetické, aby figurky nepadaly, Tenkrát jim bylo kolem 20ti- mlaďoši, takže dnes jsou v plné tvůrčí síle. . A jestli ti tenkrát mladí tak vedli i své potomky /nejen samá zábava a zážitky/ a vypadá to že ano.. pak se nedivím už vůbec ničemu……
    DÍK

    To se mi líbí

    • st.hroch napsal:

      Inu, ono to s dnešními mladými lidmi není zase až tak… dnešní mladá generace a děti vůbec, tam jsou už poznamenáni novým výchovným a ne-vzdělávacím systémem – přewdevším ve velkých městech. Dnes je tam vystaveno ke všeoibecnýmu obdivu zlatý tele, úroveň vzdělanosti obecně spíš klesá – je v tom nepochybně jakýsi zvrhlý záměr, nepocházející z Ruska. Nicméně, snaha je: – jaksi svépomocí s tím něco udělat – vydávají se, zatím v nevelkých nákladech, učebnice pro základnmí a střední školy ze Stalinových dob, ale i některých předmětů z Ruského předlistopadového systému gymnázií …Putin a spol. se velmi snaží o obnovu fyzický kultury, vzdělanosti ale i kolektivního ducha. Je to ale hrozně těžký, síla proti němu je obrovská, velej aparát, budovanej po čtvrtstoletí. Ani nevím, mám-li být v týto souvislosti optimistou….

      To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.