395-Evropa středně propečená

Evropská energetická elita stojí nade všemi.  Boris Marcinkevič^*)

 

Evropský trh je nejdůležitější pro ruský plynový export, ať se nám to líbí, nebo ne – je to fakt, ze kterého nelze vinit současnou ruskou vládu. Těm, kteří mají slabší paměť připomínám, že obchod s Evropou nezačali Miller s Putinem, ale jiná vláda už před 50 lety. Po uzavírání starého hospodářského modelu bylo jasné, že SSSR potřebuje přísun cizí, volně směnitelné měny – a každým rokem stále víc. Nemají pravdu ani diskutující na síti, že za potíže s tranzitem přes Ukrajinu může vláda Ruské federace (RF) a Putin. Je to tak, že už SSSR vyšel vstříc požadavku SRN a Rakouska, aby se potrubí obešlo území NDR. Ostatní potrubí jen poslušně kopírovala tuto trasu přes Ukrajinskou SSR (dnešní, údajně nezávislou, Ukrajinu). Ale stavby nových plynových linek Gazpromu směrem do Evropy nejsou ničím jiným než již 15 let trvajícím bojem proti ukrajinskému monopolu na přepravu plynu. Plynovody: „Jamal – Evropa“ přes Bělorusko a Polsko, „Modrý proud“ bez jakýchkoli zprostředkovatelů přes Černé moře do Turecka, „Severní proud-1“ (SP-1)bez zprostředkovatelů přes Baltské moře, stejnou trasou nyní už „Severní proud-2“ (SP-2), a přes Černé moře navíc i „Turecký proud“.

 

Koncem tohoto roku začne pracovat plynová magistrála ve zcela jiném směru – na východ do Číny odchází „Síla Sibiře“. Ano, jihovýchodní směr se stal nejrychleji se rozvíjejícím regionem světa – ale položení tisíců km nových magistrál není záležitostí dne ani roku, ale jak ukazuje zkušenost s vytvořením západního vektoru exportu plynu, ani jednoho desetiletí. Zda Rusko dokáže rozšířit toto úsilí …jednání s ČLR se vedou od roku 2015, a je možné, že se v blízké době dokáží na něčem dohodnout. Občas se ale zdá, že Gazprom s těmito jednáními nespěchá, protože na Východě máme jen jednoho zákazníka – a čínský monopol není o nic lepší než ten evropský. Znovu zdůrazňuji to, co jsem říkal, říkám a říkat budu, že to, co je dobré pro Gazprom, je dobré i pro Rusko. Tato společnost ročně odvádí do ruského státního rozpočtu řádově 3 biliony rublů. A to nepočítám realizaci investičních projektů, 3 exportních magistrál, rozpracování nových nalezišť, ani stavbu obrovské plynové rafinerie a plynofikace Ruska. Jistěže by plynofikace mohla probíhat rychleji, ale v Rusku dosud není jednotná strategie plynofikace, takže Gazprom pracuje napřímo s regiony. Jistěže by se s daněmi mohlo zacházet jinak – ale to nesporně není věcí Gazpromu. Nestřílejte na pianistu – hraje podle not, které má.

 

Ruská federální masmédia, píšící o Gazpromu na evropském trhu plynem, se dopouští často jedné a to velmi vážné chyby, když soudí o Evrpě jako o celku, v němž politika a byznys nemají žádné rozpory. Příčinou takového přístupu je extrapolace ruské zkušenosti na sousední část světa. Gazprom byl založen podstatně dřív, než se na politické mapě světa objevil stát Ruská federace. Za oficiální datum zrodu Gazpromu se uvádí rok 1993, ale koncern byl založen ještě za SSSR v roce 1989 – takže má vlastně Gazprom letos třicetileté jubileum. V jeho struktuře se samozřejmě objevily soukromé společnosti, a dokonce i fyzické osoby (včetně zahraničních) – ale nic víc. Gazprom je podřízen kontrole nejvyššího vedení země, tomu neunikla ani naleziště, a ani nebylo připuštěn rozpad jednotného systému zásobování plynem s bývalými svazovými republikami. Zachoval se i vertikální organizační princip včetně jednotného řetězu od geologického průzkumu a rozpracování nalezišť, stavbu magistrálních i distribučních sítí, a teď ještě budování chemických podniků na surovinové bázi plynu, elektráren a dokonce čerpacích stanic plynu.

 

Za 30 let jsme si na tuto strukturu zvykli natolik, že ani neuvažujeme, že by to mělo být jinak – jako např. v Evropě nebo USA. Můžeme stokrát opakovat, že stavba „SP-2“ je výhodná zejména pro Německo. Ovšem, Německo se tím nestane účastníkem plynového byznysu, protože pozemní vedení SP-2 bude směřovat stejně jako SP-1 – do Rakouska a odsud se bude přerozdělovat do evropských zemí z plynového hubu „Baumgarten“, vlastněného rakouskou společností OMV, která distribuuje plyn do rakouských domácností a organizací. Pokud si stát dovolí na to zapomenout, tak mu to gentlemani bez rozpaků připomenou. Pokud si takové chování dovolí EU, bude manévr zopakován. V roce 2012 začala EK antimonopolní vyšetřování Gazpromu a po třech letech zformulovalo svoje velmi tvrdé výhrady ve smyslu toho, že Gazprom porušil antimonopolní pravidla uplatňováním strategie bariér mezi 8 zeměmi Stření Evropy. 23.února loňského roku byl v Evropě rozšířen otevřený dopis, publikovaný současně na webech OMV, Winterhall i Uniper – s tím, že „… ruské dodávky garantují bezpečnost dodávek pro Evropu. My, kteří jsme partnery velkých zaměstnavatelů, jsme povinni zajistit bezpečnost dodávek při konkurenčně schopné cen plynu, a ruské dodávky jsou toho podstatným komponentem, a krom toho na světě není jiná země s tak velkými zásobami plynu. Nicméně nejde o jednostrannou závislost na Rusku, ale o partnerství, které zajišťuje spolehlivé zásobování Německa a Rakouska během několika desetiletí. Kromě toho se objemy, pro Evropu nezbytné, každoročně zvyšují, a my neznáme jakéhokoli spotřebitele ruského plynu, který by dal přednost dražšímu zkapalněnému plynu z USA. „Nordsteam-2“ je investice za miliardy dolarů do nejmodernější evropské plynové infrastruktury, spolehlivé zásobování lidí a průmyslu Evropy plynem. Nedávno ale diskuse kolem plynovodu v Baltském moři nabrala podivnou kvalitu. Většinou povrchní a emocionální debaty mají sotva nějakou váhu“. Podepsáni šéfové všech tří korporací…

 

Co následovalo? Debaty politiků Německa a Rakouska a spory v EP s hysterickými výkřiky typu – jak si dovolujete vnucovat svou vůli 28 státům? Nic takového – ticho. Dceřinné společnosti dvou gigantů působí v celé Evropě. Winterhau takovou síť nemá, ale za to má otce i matku v jedné osobě – ve společnost BASF. To jsou statisíce pracovních míst v Evropě a ohromné daňové platby do celé řady státních rozpočtů. Vzrušení pokračovalo do 23.května 2018, kdy se na oficiálním webu EK objevila kratičká zpráva, že „..dnes EK oznamuje, že v rámci antimonopolního vyšetřování …považuje návrhy Gazpromu za přijatelné, a v souvislosti s tím EK rozhodla o uzavření vyšetřování a nebude podnikat žádné kroky s tím spojené“.

 

Z německého státního rozpočtu do projektu nebyl vložen ani cent. Jako spoluinvestoři tu vystupují společnosti Wintershall a Uniper, a paní kancléřka používá rovněž výše uvedený princip: „Co je dobré pro tyto společnosti, je dobré i pro Německo“. Tyto společnosti s podílejí na těžbě v Rusku, třebaže pod kontrolou Gazpromu, a přály by si účast v tranzitu plynu po nové magistrále, třebaže opět pod kontrolou Gazpromu. U nás plynovodní síť budoval stát, zatímco v Německu legendární předchůdce Uniper – společnost Ruhrgas. U nás stojí stát jednoznačně nad Gazpromem, zatímco v Německu je rovnocenným partnerem obou společností, k němuž se vedoucí těchto společností místy staví jako k mladšímu, nerozumnému příbuznému. Vlády a parlamenty přicházejí a odcházejí, zatímco energetická bezpečnost vlasti zůstává.

 

Reálná Evropa se málo podobá tomu, co nám ukazují v televizi – spíš se podobá skládanému koláči o mnoha vrstvách. EK je jakousi třešinkou, jejíž chuť ale nemá žádný vztah k celkové mase koláče. Protože byrokracie a evropské úřednictvo bylo a zatím zůstává vycvičeno v USA, kde mnozí z nich dostali vzdělání. Je to globalistická společnost, ochotná položit jakékoli evropské zájmy pod vrtochy Washingtonu. V Evropě je ještě jedna vrstva – vůdcové států a státy samotné, které jsou členy EU. Tito mládenci už jsou k zemi blíž, schopní se postavit, kteří si uvědomují, že závisí na vůli voličů, kterým se snížení životní úrovně může hrubě nelíbit. Liší se ale pevností pozice. Připomenu, že v létě 2018 paní kancléřka v odpověď na Trumpovu rétoriku ve věci přechodu na kapalný plyn, vyrobený na území USA odpověděla, že Německo právě kvůli tomu postaví na svém pobřeží regazifikační terminály, ke kterým budou přistávat plynové tankery z USA…  Uběhl rok – a nic se neděje. Zato letos březnu se v otevřeném dopise generálního ředitele Wintershall Mario Mehren  píše: „…kriticky se díváme na státní subvencování budování terminálů LNG na konto plátců daní  v Německu. Náš plynový systém už je několik let propojen se systémy Belgie a Holandska, kde takové terminály už jsou, ale jsou vytíženy na méně než 30%. Konkurence mezi potrubním a kapalným plynem musí probíhat na tržním základě. Je naprosto nepřijatelné, aby USA, zainteresované odbytem svého plynu na evropském trhu, vyhrožovaly sankcemi podnikům, které soukromně financují výstavbu Severního proudu 2. Odpovědnost za evropskou energetickou politiku může nést výhradně sama Evropa“. Jednoduché a elegantní – Mario Mehren nevidí důvod, na jehož základě je nutné utrácet peníze německých daňových poplatníků na rozmary politiků, hrajících svoje hry.

 

A to je vlastně všechno. Měla Merkelová ideje na vybudování terminálu pro LNG z USA, a kamsi zmizely. Jak správně pojmenovat tuto třetí vrstvu evropského koláče? – Nevím, nemohu vymyslet termín, který by charakterizoval ty, kteří mocí ohýbají premiéry a celé státy a EK obecně. Kdysi bylo něco podobného i v Rusku. V 90. letech sedm bankéřů málem posílalo Jelcina kamsi, když se pokusil o rozhodnutí, které se příčilo jejich zájmům. Těch se Rusko zbavilo, ale konkrétní plynoví chlapíci v Evropě byli, jsou a budou. Který ze států nejvíc křičí proti SP-2? Je taková země v Evropě – Litva! Má 2,8 milionů obyvatel, a loňský rozpočet 2,6 mld.eur. Společnost Royal Dutch Shell, která spolufinancuje výstavbu této magistrály, s obratem 388 mld.usd, ziskem 23,4 mld. a celkových více než 100 tisíci zaměstnanců…. Takže na jedné straně prezidentka Dalia Gribauskajte a na druhé Dan van Bergen, předseda správní rady společnosti. Tato činitelka se pokoušela diktovat tomuto skromnému podnikateli, kam má vkládat peníze…  V Litvě si zvolili prezidenta nového, který rétoriku své předchůdkyně nemění, a silně se mu nelíbí SP-2…

Znovu si promítněte v hlavě seznam investorů SP-2: Shell, Wintershall, Uniper, OMV, Engie, které jsou na evropském plynovém trhu přece jen prvořadé, zatímco mnozí politici – druhotní.

 

V Rusku se situace s plynem nebude nikdy podobat tomu, co existuje v Evropě. Texty, vydávané 90% našich masmédií, je nutné překládat do jazyka reálií – například: – ruský plyn přes SP-1 a jedna jeho pozemní část jde do Dánska, což se zdá být zcela normální. Při bližším pohledu to už tak úplně není. Německá společnost Uniper se kapitálově podílí v nalezištích, která jsou zdroji pro magistrální plynovod SP-1 a je spolumajitelem SP-1, kterým plyn jde do Evropy. Tato společnost je i spolumajitelem plynovodu „BBL“, kterým teče plyn z Holandska do Británie, kde se skladuje v podzemních plynojemech patřících Uniper, a v topné sezóně zabezpečuje tepelné elektrárny, které  jí také patří. Taková je skutečnost, která vypadá úplně jinak, než je prezentována.

 

Už jsem se zmínil o Litvě, a tak jen doplním, že tato známá odpůrkyně Severního proudu a bojovnice za energetickou nezávislost na Rusku, dostala koncem roku 2015 podmořský kabel, kterým k ní proudí elektřina ze Švédska – ze švédských atomových a vodních elektráren. Je to normální? Jistěže. Jenže tyto elektrárny jsou ve vlastnictví a správě společnosti Uniper – takže se vše vyjasňuje, a my vidíme realitu. Zatímco litevští politici vydávají jakési zvuky proti SP-2, její obyvatelstvo si drbe hlavu, když dostává účet za energii… Uniper chybí peníze na SP-2 a ještě k tomu Dánsko protahuje souhlas s vedením potrubí ve své blízkosti. Oklika by stála další peníze – a účty za energii Litevců by se ještě zvýšily…

 

Je v Evropě mnoho takových plynových chlapíků? Jistěže ne – kádrový problém je cítit všude. Ve svém minulém vystoupení jsem hovořil o tom, jak vznikala exportní plynovodní síť patřící společnostem Gazprom a Wintershall. Magistrály v Německu, „Jamal-Evropa“, SP-1, atd. Od roku 2009-2015 byl gen.ředitelem Wintershall Reiner Seele – to jeho vystřídal nynější šéf Mario Mehren, zatímco Seele nastoupil do čela OMV. Čím byla známa OMV před příchodem Seeleho? Byla hlavním aktivistou stavby magistrálního plynovodu „Nabucco“, kterým měl do Evropy přijít plyn z Turkménie. Rakušané pracovali usilovně a s nadšením, jen se jim náhodou stalo to, že OMV jako špunt z láhve sektu vyletěla ze všech těžebních projektů v Rusku, a k účasti na SP-1 ji nikdo nepozval. Inu, bývají takové shody náhod… Když se Seele stal šéfem OMV, odpověděl na dotaz novinářů ohledně svých cílů na nové pozici, odpověděl stručně, – že se OMV musí stát velkým partnerem Gazpromu v Evropě. A začaly se dít věci…

 

Na jaře 2018 se OMV zapojila do financování SP-2. V prosinci jí Uniper náhle prodal všecky svoje akcie Jihoruského plynového naleziště, a v červnu téhož roku, během setkání rakouského kancléře Kurze s Vl.Putinem prodloužili Kurz a Seele kontrakt na dodávku plynu to Rakouska do roku 2040. Ale to není smlouva mezi Ruskem a Rakouskem, jak to vykládají masmédia, nýbrž smlouva mezi dvěma konkrétními společnostmi OMV a Gazprom. Reiner Seele jen po přestupu do OMV pokračuje v dosavadní své politice. Premiér Kurz v rakouském rozhlase letos 21.února  k výsledkům setkání s prezidentem USA řekl: „Trump se jasně vyjádřil, že USA jsou proti projektu SP-2. To víme i tak. Ale Rakousko má zájem na spolehlivých dodávkách zemního plynu, který potřebuje k topení a zajištění práce průmyslu. Rakousko má závazky ke stavbě SP-2 a hodlá je dodržet v plném rozsahu. Dokud USA nenavrhnou přijatelné ceny, bude přednostním partnerem Rusko. My máme prostě s USA různé zájmy. “ Bylo to řečeno málem za prahem „Oválné pracovny“, pár minut před skončením jednání s Trumpem. Kam takový spěch? Skoro současně s Kurzem, totiž vystoupila v Evropě Rusko-německá obchodní komora s 9 body na podporu SP-2. Jednotlivé body nikdo nerozporoval, třeba že poslední zní takto: „Pohrůžky sankcí USA proti SP-2, a tím spíše sankce proti společnostem zúčastněním v projektu SP-2, jsou vměšováním do práv Německa jako suverénního státu samostatně, v dohodě s partnery v EU, řešit otázky vlastního zásobování energiemi“.

 

Tato dvě prohlášení jistě nebyla náhodná. Kdo stojí za zády takových figur jako Reiner Seele, Mario Mehren, bývalý německý kancléř Gerhard Schroeder – jak to, že se ničeho nebojí? Podívejte se: – v únoru Seele málem počítal s americkými sankcemi Trumpa… a venku máme už podzim – a americké sankce proti projektu zatím nejsou! Kurz kvůli jakémusi pochybnému skandálu podal demisi, aby 30.září s přehledem vyhrál mimořádné parlamentní volby. Odpověď na tuto otázku nemám – možná, že se najde expert, který to rozlouskne.

 

Chci jen, aby byly viditelné a pochopitelné 2-3 momenty:

• Pokud v těch či oněch zprávách přijde řeč na plynové proporce mezi Ruskem a Evropou, je nutné vždy mít na paměti, že ve skutečnosti jde o vztahy konkrétního Gazpromu s konkrétními evropskými energetickými společnostmi.
• Pokud evropští politici vyjadřují svoje mínění o rusko-evropských projektech a vztazích, je třeba si uvědomit, že nemusí vyjadřovat názor svůj, ale názor vedení evropských plynových společností, pro které jsou evropští politici ne zcela zdravými mladšími bratříčky a sestřičkami.
• Nikdy nelze uvažovat o tom, že Evropa je cosi jednotné a monolitní. Může být současně proruská i protiruská a proevropská i protievropská.

 

Jen v takovém případě můžeme pochopit, co vlastně na evropském plynovém trhu probíhá. Politiky volí, zatímco šéfy velkých energetických korporací nevolí, nýbrž s nimi uzavírají pracovní smlouvu. Takže ti neberou příliš v potaz nějaké politické šachy, ale zajišťují energetickou bezpečnost Evropy, mají svoje zájmy, které budou realizovat nezávisle na tom, co řeší političtí činitelé. Jak pojmenovat tyto lidi, jejichž seznam je širší, než těch, které jsem uvedl? Nejspíš nejpřiléhavější je: – evropská plynová elita.

 

*) Boris Marcinkevič (1966) – šéfredaktor nezávislého časopisu „Geonergetika“

https://www.youtube.com/watch?v=qXTzVzjUXO0

Překlad: 191105