Neobyčejný syrský paradox


Pojďme se dopustit nedovolené metody a ponechme stranou všechna prohlášení, politické kampaně, zvláštnosti osobnosti a „dluhovou historii“ syrského konfliktu. A „sterilně“ se podívejme na to, co se tam teď děje s hlediska aktivit hlavních hráčů…

Fungují koordinovaně. USA se, při realizaci dávno vyhlášeného cíle Bílého domu, rozhodly ukončit svoji přítomnost v Sýrii, protože považují svou misi tam (rozbití teroristického pseudostátu) za splněnou. To staví do nebezpečné pozice kurdské oddíly, které jim pomohly misi naplnit, ale Kurdové byli nic víc než situačními partnery. Dlouhodobým partnerem v této zóně je Turecko, se kterým mají složité vztahy, zato ale existují dávná spojení v rámci NATO.

Turecko má svoje bezpečnostní zájmy spojené s oslabením vlivu kurdských formací podél vlastní hranice a Washington prakticky vyšel vstříc dávnému spojenci. A vyvinul úsilí (návštěva viceprezidenta Pence), aby i situační spojenec měl možnost minimalizovat škodu.

Důležitého exteritorionálního hráče v tomto momentě – Rusko, uznávají všichni. Bez dosažení porozumění s ním se tam nic pořádného udělat nedá. To si uvědomují v Turecku – bojová operace je možná jen do míry, která nehrozí střetnutím s vládními syrskými vojsky a Moskvou, která je podporuje. To si uvědomují i v USA – aby nevypustily gina z láhve, což by hrozilo rozlézáním potlačených radikálních islamistů, musí umožnit syrským a ruským jednotkám vzít pod svou kontrolu osvobozovanou infrastrukturu. Probíhá komunikace mezi vojenskými představiteli USA a Ruska, politickými představiteli Turecka a Ruska. Vypracovává se určitý algoritmus. Nejspíš není schválen do nejmenších podrobností, nicméně odráží obecné obrysy kroků. To umožňuje vyhnout se vzájemnému působení, ale vyznačuje vzájemně přijatelné „červené linie“.

Nakonec se podaří zabránit čelnímu konfliktu zájmů. Turecku se dostává tichého souhlasu s bezpečnostní zónou dvou velmocí, ačkoli, striktně vzato – nezákonně. USA vystupují z tohoto kola hry, protože to pro sebe nepovažují za důležité, a zachovávají si tvář (částečně). Damašek rozšiřuje svoji zónu jurisdikce o segment dosud nekontrolovaného území. Kurdové jdou do obchodu o podmínkách své existence s Assadovou vládou, a prakticky to uznávají odměnou za přikrytí. Rusko si zachovává roli hlavního regulátora a garanta, a rozšiřuje i vojenské možnosti. Vytvářejí se předpoklady pro příští pokus o očernění nové Sýrie.

Takový je ideální obrázek – v případě, že se všichni chovají racionálně a předvídatelně. Nicméně, nyní odstraníme závorky a vrátíme zpátky to, co jsme z nich vytkli.

Především dohoda v písemné podobě neexistuje a probíhá spíš podle faktů. Pozice USA je velmi rozporuplná, protože Trumpovo rozhodnutí o odchodu ze Sýrie odmítá podstatná část jeho politického společenství. Zasáhlo i voličskou základnu (odmítnutí podpory Kurdům vyvovalo nespokojenost fundamentalistických křesťanů, jedné z opor trumpizmu), zasáhlo ale i imidž Ameriky, takže Bílý dům se začal lísat. Pro Trumpa jsou typické výpady. Míra součinnosti s Tureckem je nepochopitelná – dostává „zelenou“, a hned zase „červenou“.

Ve vztazích je příliš mnoho emocí a nahromaděných křivd, což vůbec nenapomáhá soudnosti. Mezi Putinem a Erdoganem je situace jednodušší, zkušenost vyřešení mimořádných událostí je bohatší, ale ani tam se neobejdou bez napětí – Turecko realizuje vpád na suverénní území Sýrie, které je dnes možná „menším zlem“, ale odporuje hlavním ruským zásadám. A vůbec je velké riziko, že bojové operace se vymknou kontrole a rozlezou se.  Existuje nanejvýš zdrženlivá pozice Iránu, kterému se aktivita Turecka nelíbí, protože destabilizuje beztak křehkou situaci. Kurdové se cítí být obklopeni nepřáteli (mimochodem to není pro ně nic nového) a mohou vystoupit ostře.

Vcelku je situace velmi nejednoznačná. Na jedné straně, to co se děje neodporuje logice a za určitých podmínek může dokonce vytvořit příznivé podmínky k urovnání. Přitom za pozornost stojí, že součinnost hlavních hráčů (Turecko, USA, Rusko) nestojí na vzájemné důvěře, ani na shodě zájmů (ani jedno ani druhé není), ale na racionálním chápání, že zájmy každého nelze realizovat bez kontaktu se zbývajícími dvěma. Na druhé straně je rostoucí emocionální a propagandistický nátlak, jehož rukojmími se mohou stát jakékoli rozumné, nebo aspoň opodstatněné záměry. Veřejné mínění tlačí na Erdogana, na Trumpa, i na Putina. Nikoli náhodou na Západě zazněl sbor komentářů na téma, že Rusko je hlavním vítězem, že na něm závisí vše, všemi manipuluje, atd. Trumpa a další podněcují, pokouší se vědomě nebo nevědomě vyprovokovat přání „dohnat“ triumfální Moskvu, a ideálně ji ukázat na její místo.

V Sýrii jde o další rozhodující moment, sázky jsou vysoké. A hlavní tu jsou – pevné nervy a velmi chladná kalkulace.

Prof. Fjodor Lukjanov – předseda „Rady pro zahraniční a obrannou politiku RF“, šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“

Zdroj:   http://svop.ru/main/30815/

Překlad:  191027

 

Příspěvek byl publikován v rubrice hroší kůže se štítky , , , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Neobyčejný syrský paradox

  1. Cech napsal:

    Nyní je nutné dohledat realitu :
    a) US specialisté provedli domácí zabijačku a odkrouhli šéfa Islámského státu (IS) Abú Bakr al-Bagdádího, následně zlikvidovali i jeho údajného nástupce.
    b) Část americké armády se pak přesunula do Iráku, ale část zůstala v Sýrii, protože Trump změnil názor. Na východě země mají hlídkovat u tamních ropných polí a bránit je silou proti rusům a asadovcům .
    Proto :
    https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/clanek/americti-vojaci-opet-hlidkuji-na-syrsko-turecke-hranici-40301849?dop-ab-variant=17&seq-no=1&source=hp
    Z daného jasně vyplývá že US jednotky budou nyní dohlížet na těžbu ropy kterou zabezpečují kurdové tak aby její tok do Turecka nebyl narušován vojáky RF a rozmístění syrské armády podél syrsko-turecké hranice bude mít proluky kontrolované US armádou kudy kurdové budou převážet ropu do Turecka místo Abú Bakr al-Bagdádího .
    Tož také dle mého mínění je výhodnější kontrolovat obchod s ropou přímo a nespoléhat se na Abú Bakr al-Bagdádího. „Je to prosté, milý Watsone!“.

    To se mi líbí

  2. Ahele napsal:

    Díky panu Hrochovi za další překlad. Opravdu práce hodná obdivu.
    Jen malý přípodotek – poslední věta čtvrtého odstavce nedává smysl v souvislosti s celkovým vyzněním článku
    “ Vytvářejí se předpoklady pro příští pokus o očernění nové Sýrie.“
    zdroj
    „Создаются предпосылки для следующей попытки очертить новую Сирию.“
    очертить není očernit , ale načrtnout, nastínit
    a pak už věta smysl dává
    Souhlasíte?

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.