IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO – V.


V.

Jakkoli hojné staly se proměny ve veřejném a státním život Rakouska od r. 1848, z nichžto každá zdála se ve své dob rozhodnou býti pro věky budoucí : nelze přece neuznati, že vyhlášení diplomu dne 20. října 1860 důležitostí svou převýšilo je všecky vysoko daleko, a že vnitřní svou váhou rovná se známé pragmatické sankci z roku 1713—24. Veliký a pravý jeho význam leží ale více v obsahu jeho, čili v duchu a v zásadách, jež prohlašuje, nežli ve formě, t. ve slovech a paragrafech, kterýmiž se to stalo. Duch ten jeví se především ve skutku, že vznešený panovník domu Rakouského, a s ním spolu celý přejasný dům jeho, dobrovolně sice, ale spůsobem co možná nejslavnějším a dokonale zavazujícím, odřekl a vzdal se nároku na panování absolutistické v zemich svých, a že tudíž absolutismus onen stal se od té doby v Rakousku na věky právně nemožným. Stalo se to pod jedinou výminkou, ku kteréž císař pán dotečné pragmatické sankce oprávněn byl: aby  totiž tím neutrpěla jednota i moc státního celku. O tom ale, kterak tuto jednotu a moc státní srovnati lze se svobodou národův, rozhodovati mají napotom národové sami ve spolku a v dorozumění s panovníkem svým.

Význam takového skutku zvyšuje se okolností, že stal se pouze za příčinou vnitřní, spravedlivým totiž uvážením všech potřeb státních i uznáním a „plněním panovničí povinnosti“, a nikoli zevnitřním jakýmkoli donucením.

Z povšechného ducha onoho skutku plynou přirozeně dvě hlavní zásady: i. že zákonodárná moc napotom rozdělena jest mezi panovníka i národy tak, že jí ani panovník sám bez vůle národův, ani národové bez vůle panovníkovy provozovati nemají a nemohou: 2. že při provozování moci zákonodárné má se pilně ohled bráti jak s jedné strany na prostředky, kterýmiž udržuje se jednota i moc státního celku, tak i s druhé strany na rozdílné povahy, historické tradice a potřeby národní, čili jinými slovy, že na sněmích v Rakousku má se staráno býti jak o rozmanité životní otázky všech různých národův tak i o jednotu a celek říše.

Takový jest tedy výtčený duch a smysl diplomu říjnového, kterýž jakož od nikoho nemůže dáván býti v pochybnost, tak i všeobecného dochází uznání. Co se ale týče formy čili textování jeho, nelze nezpozorovati, že ono nese na sobě známky netoliko jakéhosi, nepravím unáhleni, alespoň spěchu neprospěšného, nýbrž tuším i vlivu nejednomyslného, a nedím sobě odporného. Na důkaz toho uvodím osudné Alinea v § 3, počínající slovy „Nachdem jedoch“ jímž panovník zůstavil sobě vůli, dáti radě říšské tytýž vyjednávati také o věcech zákonodárství se týkajících, kteréž nepadají do výhradní její kompetence. Alinea to mohlo i mělo stylisováno býti zřetelněji a určitji, aby vyloučilo ze sebe všecky neshodné, ba i sobě odporné smysly. Panovník, uznávající právo národův ke spolupůsobení při zákonodárství, a chtějíci, aby práva jejich historická, pokud nepříčí se jednotě a moci říšské, došla svého uznání a platnosti, neměl jistě a nemohl míti oumyslu, zvěčniti ku př. stranný centralisační a nivellující směr někdejší nejv. kanceláře dvorské, neshodovavší se nikdy ani s přáním českého národu, ani se zřízením a právem zemským, ani se steronásobnými zápisy a reversy a s přísahami všech korunovaných králův českých až doposavad žijícího Ferdinanda V., ba ani s pravým a stálým prospěchem říše.

Hodno jest také povšimnutí a uvážení, že diplom, mluvě o mimořádných pádech takových, užívá vždy jen slova „vyjednávání“ (Behandlung), nikoli také „vyřízení“ neb „rozhodnutí“ (Erledigung, Entscheidung), tak že po vyjednávání na jednom místě, mohlo i mělo konečně takových věcí vyřizování a rozhodování díti se na místech jiných (t. na sněmích zemských). A takovýto výklad onoho Alinea nemá v sobě nic závadného ani ve smyslu autonomistův, jelikož dobře se dají předvídati pády, kdežto společné dorozumění se národův může státi se žádoucím i ve věcech nedotýkajících se jednoty a moci říše.

Ale v kruzích bureaukratie Vídeňské (neumějících odříci se myšlenky, že spása Rakouska záleží ve věčném poručníkování jejich nad národy) nepřestal převládati duch a směr opačný, jehožto působením a vlivem moc a právo pouze fakultativní obrátilo se později v imperativ kategorický, a nařizováno, že kromě zemí koruny Uherské mají a musejí všecky dotečné politické potřeby zemí a národův jiných vyjednávati a vyřizovati se společně (v užší říšské radě). Jistě uzná každý nestranný a nepředpojatý soudce, že nedosti určitá a tudíž vadná jest každá výpověď, do které smysly netoliko rozdílné ale i sobě odporné vkládati se dají. A předce dokládají se jak diplomu vůbec, tak i dotčeného Linea zvláště, všecky ti mezi sebou neshodné politické soustavy a strany, centralistická, dualistická i federalistická. Důkaz pro první jest ten, že pravý základ její, patent 26. února 1861, praví se býti jen provedením diplomu říjnového; pro druhou, že již i diplom dotýká se rozdílu mezi zákonodárstvím v zemích koruny Uherské a jiných; pro třetí, že ona domáhá se skutečného provedení diplomu ve smyslu jeho původním, nepochybném a zdravém.

Že i přední státníci Rakouští nevšikni uměli hned vpraviti se dostatečně do ducha nové epochy, založené diplomem říjnovým, to dokázali chováním svým hned na počátku sami dva posavadní ministrové státní, hrab Goluchowski a rytíř Schmerling. První zdál se nemíti ani politického smyslu, když téměř současně s diplomem říjnovým, zaručujícím výslovně rovnost všech tříd obyvatelstva před zákonem, jal se vyhlašovati provinciální statuty, sestavené již pod jeho předchdcem ministrem Bachem, a zakládané na feudální zásadě rozdíl stavovských. Zdá se však, že i rytíř Schmerling, veda ku prohlášení únorového patentu, nepochopil aneb aspoň neuvážil ducha diplomu říjnového, jak náleželo. Když již mocnář dobrovolně a co nejslavněji odřekl a vzdal se byl práva, ukládati poddaným svým zákony jednostranně mimo jejich svolení, nemělo-li především mezi ním a jimi státi se nějaké usjednocení o zákonu nad zákony, čili o spůsobu, kterým napotom zákonové státní ukládati a vyřizovati se měli, t. j. o chartě konstituční? Vím já, že spůsobem, který zvolen byl, chtěly se předejíti a uvarovati všeliké spory a hádky jak nemilé, tak i nevyhnutelné při každém takovém jednání : ale podařil-li se úmysl takový na cest nastoupené? O tom historie posledních ty let dává hlasité a neobojetné svědectví. Nějaký korrektiv chyby této, a tak dím, politicko-logické, zdál se poskytován býti paragrafem 14 únorového patentu, v němžto výslovná řeč jest o zákonné možnosti změn a oprav ve všech jeho částkách; protož my Čechové, po nedlouhých rozpacích, neodporovali ale přiznali jsme a účastnili se v zavedeném běhu politických rokování, vždy jsouce té naděje, že paragraf dotčený dokáže se býti pravdou. Potvrzovaly nás v té naději r. 1861 netoliko mnohé řeči soukromé mužův vládních, ale i poloúřadní aneb aspoň officiosní jejich tehdáž orgány, osvědčivší veřejně, že nezdálo se, aby konečné dorozumění a usjednocení se vlády s námi a s požadavky ve programu našem vyslovenými potkati se mělo s podstatnými nesnázemi.

A však jak marnou zjevila se býti naděje ta dokazují všecky posledních let dějiny; zvláště bolestnou a nezhojitelnou ránu zasadila jí zkušenost naše na sněmu českém dne 10. března 1863. Rytíř Schmerlíng, jakož vůbec známo a uznáno jest, i naproti Uhrům a Chorvatům pode jménem transakce a sjednocení zdá se rozuměti vždy jejich předběžné a bezvýminečné podrobení se pod jeho požadavky; tím více a tím bezohledněji žádal téhož vždy na nás, kteří nepostavili jsme se nikdy v opravdový odpor proti vládě, a kterýmž i předchdůcové jeho již ode drahně let zvykli byli nepřičítati důležité váhy politické.

Vyložiti pokud možná důkladně a upřímně, proč nám slovanským Čechům, i při nejochotnější vůli, aspoň dle mého zdání, mravně a tudíž i politicky nemožné jest vyhověti předpisům a podrobiti se bez výminky požadavkům takovým, jest přední oučel těchto mých řádkův. I u nás, na březích Vltavy a Labe, platí proslulé „Non possumus“. Jde nám tu, abych jedním slovem řekl všecko, o zachování života našeho národního; požaduje se na nás to, co v sobě nese implicite podepsání ortele smrti nad národností naší, čili národní samovražda; chce se, abychom my samovolně poddali se a nastoupili na cestu, kteráž znenáhla sice a pro krátkozraké lidi nevidomě, ale tím jistěji a neodolatelněji vede tam, odkudž není návratu ani z mrtvých vstání více.

Pokud já znám úmysly ohromné většiny krajanův svých, mohu říci, že dobrovolně oni tam nikdy nepůjdou; a byť by se i stalo tak od některých lidí, nemělo by [to], co nemravný závazek, nižádné platnosti. My již od půldruhatisíce let, od té doby, co poprvé slovo české rozléhalo se po posvátném Řípu a Vyšehradu, trváme v ustavičném zápasu o zachování národního bytu svého: setrváme v něm i dále do vůle boží. Však my proto neprotivíme se zákonům jakýmkoli, a Bachovským, a Schmerlingovským, majícím skutečnou platnost ve vlasti naší : ale pokud požíváme svobody, nemůžeme a nebudeme schvalovati nežli ty, které uznáme za spravedlivé.

On peut subir le droit du plus fot, on ne le reconnait pas (můžeme podnikati pod právo někoho silnějšího, a přece neuznávati jeho za právo). Věrnost a poslušenství lze vymoci na nás bez nesnáze : ale mravní city musí ten, kdo jich požívati chce, zasluhovati sobě; v celém světě od jakživa dává se láska jen za lásku, důvěra za důvěru, oddanost za oddanost.

Nebudu já zde rozbírati podrobně všecky rozdíly a odpory, které naskytují se mezi diplomem říjnovým a únorovým patentem hned na první pohled; učinili to již jiní přede mnou dostatečně. Opravdu, když diplom dí, že cokoli nenáleží do zejména vytčené kompetence ústřední rady říšské, náleží do područí sněmův zemských, a patent naproti tomu, že cokoli nevyčteno zejména v kompetenci sněmův zemských, náleží do područí říšské rady, — rozdíl a odpor tak podstatný a důležitý musí mocně bíti do všech i sebe slabších očí, třebas u lidí ani nerozumějících poměrům politickým.

Ale nesmím a nemohu zdržeti se, abych neobrátil pozoru na osudné ustanovení ono v únorovém patentu, kterýmž i ti předmětové zákonodárství, kteří netýkají se společných záležitostí říše, čili jednoty a moci celku státního, přikazují a dělí se mezi ústřední říšskou radu a mezi sněmy zemské, ovšem tak, že lví podíl připadá radě říšské. Kdož pak tu nevidí, že při takovém rozdělení mezi dva faktory nemůže sporům o kompetenci býti ani počtu, ani konce, pokud jeden z nich nebude uveden do stavu takového, ve kterém podobati se bude pouhému stínu bez reality, bez života i moci?

Však již v prvním lustrum působnosti ústavy únorové bylo nám spatřiti, kterak činily se pokusy a návrhy ke scentralisování veškerého departementu nejen veřejného vyučování, ale i spravedlnosti a soudnictví, a ministrové odpírali jim jen z příčin opportunity, nikoli z důvodův principiálních. Také aby nebylo pochyby o skutečnosti takového proudu a směru, rozhoduje říšská rada již nyní o finanční otázce netoliko v departementech věcí společných a ústředních, jí diplomem zejména přiřčených, ale i v jiných, kteréž diplom přikazuje sněmům zemským, jakož jsou politické vlády zemské, školství vyšší a nižší, soudnictví atd., takže těmto sněmům, s disposicí nad nervus rerum, odjímá se všecken rozhodný vliv na věci tyto již napřed. Ba i to již bylo nám slyšeti na sněmích zemských, že politické otázky vůbec, a netoliko zahraniční zvláště, nenáležejí do kompetence jejich. V takových okolnostech kdo pak může býti tak tupé mysli, aby nepředvídal, s jakovým osudem musejí potkati se sněmové zemští v budoucnosti nedaleké? kdo může pochybovati, že život parlamentární, bez kteréhož budoucně žádný národ netoliko prospívati ale ani v bytu se udržeti nemůže, za nedlouho zmizeti musí naprosto ze sněmovny české, ano tu již jen o některých potřebách místních, o nemocnicích a špitálech, o přípřeži a ubytování vojska atp. pojednávati se bude, jiné pak věci všecky potahovány budou do Vídně k vyřízení tam jednotvárnému a — německému? Že ale živel národní, zbavený života parlamentárního, padnouti musí dřívej i později v oběť živlu s ním se stýkajícímu a požívajícímu takové výhody v ouplné mříe, to jest pravda, kteráž jakož každému myslícímu člověku sama sebou bije do očí, tak nemohla ujíti pozoru ani p. Schmerlingova. Dále o tom mluviti nechci, an bych sotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejn ve sněmovně panské ve Vídni (21. června i 27. srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáři všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.

Také ani do podrobné polemiky proti centralisačnímu systému v Rakousku nechci se zavoditi na místě tomto; vede se ona již prvé od všelikých opposičních žurnálův s důmyslem a zdarem ovšem nestejným; a bezpříkladné množství pokut, do kterýchž tito upadají, jest důkazem ostrašujícím, jak nesnadno bývá při ní nezavaditi o některý paragraf tiskového zákona. Dovolím sobě, k závěrku tohoto článku, jen jednu otázku: kdo cítí více potřebu centralisace administrativní, národové-li sami, aneb Vídeňská bureaukratie? jinými slovy, v čím interessu více uvodí a provozuje se ona, v interessu oněch, čili této? A jestli, tuším, nepochybné jest, že národové přejí sobě spravováni býti každý dle svých vlastních potřeb rozdílných, a nikoli dle úřední uniformy: srovnává-li se to se zásadami konstitučními, aby národové akkomodovali se úřadm, a nikoli úřadové národům? i snad domýšlí se někdo, že oučadové naši, přestanouce dýchati vzduchemi Vídeňským, přestanou býti úřady císařsko-královskými ?

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.