IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO – II


II.

Zásada rovnoprávnosti národův jest rovněž tak stará, jako nauka přirozeného práva vůbec; pramen obojího jest ono vrchoviště, z něhož plynou i mravnost i právo, přikázání totiž do srdce lidského hluboce vštípené: „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“. Stálo to arci zápasy kruté a mnohověké, nežli božská tato jiskra v duši člověka vzkřísila i roznítila se v té míře, že mohla postaviti se v rovnováhu a odolati přirozené také v lidstvu hovadnosti, t. j. egoismu surovému a všepožírajícímu.

Proto také stalo se, že právo soukromé, čili abych tak řekl, meziosobní, došlo dříve uznání a platnosti všeobecné, nežli právo mezinárodní, ano pouhé hmotné násilí rozhodovalo po věky a rozhoduje s většího dílu až podnes mezi národy. V pokroku civilisace utvořily se ovšem i v tom oboru zásady práva, ježto došly za našeho věku všeobecného uznání : ale dějinný ten skutek, že původně národ každý míval svou zvláštní vládu pro sebe a byl tudíž státním celkem zvláštním, měl to za následek, že právo mezistátní a mezinárodní považováno po celá století a považuje se s většího dílu až podnes za identické, za jedno a totéž.

Avšak pokroky centralisace i decentralisace světové spůsobily to již dávno, že ponětí ,,stát“ a „národ“ přestaly býti jedno a totéž, přestaly dopadati jedno na druhé a krýti se na vzájem; neb nejeden národ rozdělil se na více státův, a nejeden stát zahrnul do sebe více národův. Také feudální smysl slova „národ“, značivší někdy jen politicky oprávněné obyvatelstva třídy a vylučující z něho lid obecný (v Uhřích) a chlopy (v Polsku), stal se anachronismem od té doby, co v celé již tuším Europě zrušen stavovský schematismus a položen mezi starobylosti.

Nejnověji pak počal slovům „národ“ a „národnost“ (nation et nationalité) podkládati se smysl ještě jiný, zvláště na západu Evropy, kdežto „národem“, sluje onen živel ve státu, který někdy, pokud panovali Ludvíkové XIV. s heslem ,,l‘état c’est moi“, nazýván byl obyčejně jen „věrnými poddanými“: „národností“ pak značí se snaha oněch poddaných, nabyti a požívati práv politických.

Ve smyslu tomto berou se ona slova také ve známých listinách nedávno prošlých v Paříži a v Římě (8. pros. 1864). Netřeba však mnoho důkazův, že to zmatek jest ve ponětích, udržovaný ovšem na jistých místech zoumysla, o němž ale přáti jest, aby pominul aspoň v oboru vědeckém. U nás užívá se pravěji slov těch ve smyslu jejich genetickém a původním, hlavně ohledem na rozdíly jazykové.

Že cit, povědomí a platnost zásady národnosti, ve smyslu dotčeném, za našeho věku zmáhá se a roste ve všech koncích a krajích vzdělaného světa, to jest pravda, kteréž již nepopírají ani přátelé, ani nepřátelé. Pokroky v mechanice a chemii zjednávají duchu lidskému vždy většího vítězství a větší vlády nad přírodou. Zvláště parochody a telegrafy, přemáhajíce přirozené překážky prostory spůsobem téměř zázračným, sbližují všecky národy, všecky vlády, všecky vynikající duchy celého vzdělaného světa k sobě vespolek, a usnadňují jejich mezi sebou obcování, téměř jakoby pospolu byli a pohromadě, takže vzdělanstvo veškerého oboru zemského stalo se již jako jedno jediné publikum, a že city a myšlenky projevené na jednom konci světa prolítají co nevidět všecky rozličných krajin prostory, a nalézají okamžikem ohlas a soucit aneb odpor u všech národův i všech vrstev společenských. Jest to zjev oné veliké centralisace světové, o níž mně již často nahodilo se mluviti veřejně. Ale nestihly onen duch, jenž uložil světu zákony věčné, pojal mezi ně také zákon polarity, aby udržela se v něm rovnováha a směr jednostranný aby nevyvrátil ho z kolejí předepsaných. Proto čím více všecko sourodé se pojí, tím více různorodé se odstrkuje; čím více národové dohromady se stýkají, tím více spatřují, pociťují a uznávají také přirozené rozdíly své, a čím valněji působí s jedné strany moc jednotící, tím rázněji budí se na druhé straně odpor proti ní. Směle dá se říci, že uniforma všehomíra nebyla i nebude nikdy přikázáním božím. Protož i zásada národnosti má i přidrží úlohu svou v oekonomii světa na věky, a všecko lidské horlení i brojení proti ní bude vždy jen jako foukáním proti větru; může sfouknouti tu i tam drobty nepatrné, ale proti spoustám větším ukáže se vždy a všude býti malomocným. Zásada ta jest ještě jen v počátcích valného svého působení, a konce jejího nelze předvídati oku smrtelnému.

Není to planá otázka, zdali národnost ve smyslu dotčeném (pokud totiž rozdíl jest mezi národem a státem), má do sebe skutečnou realitu, aneb je-li pouhým toliko pomyslem, jalovou abstrakci? A když, jakož doufám, nikdo zapírati nebude reality její, sluší ptáti se dále: je-li každý národ, co do celku svého, jakousi mravní a právní osobou, čili není ? Za to mám, že aspoň mezi mysliteli nebude ani o tom odporu. Národové jako ku př. Čechové, Poláci, Maďaři, Němci atd. jsou skutečné reality, jsou celkové zvláštní a živí, mající každý své povědomí, své chtění, své společné interessy, a tudíž i povinnosti a práva: jsou tedy skutečné osoby mravní a právní. A nikdo nebude zapírati, že ku př. Němci, žijící ve státech Rakouském, Pruském, Ruském i Francouzském, mají své společné interessy národní, o nichž trvati mohou v ouplném a přátelském souhlasu, třebas by vlády jejich, a tedy státové jmenovaní, hádali a sápali se mezi sebou až do krveprolití.

Že pak nauka o právu mezinárodním ve smyslu tomto kmenovém ještě není vzdělána, to připisovati sluší okolnosti té, že dosavadní vzdělavatelé její, Angličané, Francouzi, Hollandané, Italiani a Němci, živi byli v zemích, kde ponětí národu a státu splývala více méně v jedno, že v Rakousku duch iniciativy v oboru naučném před r. 1848 nejevil se leda ve filologii slovanské a poněkud i v tak řečených sciences exactes, a konečně že zásada národnosti ve smyslu našem objevila se teprv za naší doby co živá mocnost, povzbuzena byvši poprvé valně v boji národův proti Napoleonovi I. a vystoupivši na dějiště světa silou převládající teprv r. 1848. Také, pokud mně vědomo, sjezd Slovanský v Praze téhož roku byl první veřejný sbor vzdělancův, který pojednával o ní, a zvláště o zásad rovnoprávnosti všech národův ex professo, a uznal i vyznal spolu veřejně, že stát Rakouský za naší doby má povolání, sloužiti jí za hlavní jeviště a za vzor.

Také již toho léta počalo se jednati o pravdě té v zemích Rakouských dosti hlučně, a ku př. ministr Bach byl mezi prvními, kteří na sněmu říšském ve Vídni krásná o té rovnoprávnosti pronášeli slova, ačkoli k vykonávání předpisův jejích jen na mále byl ochoten. Nicméně zásada ta dle smyslu a učení našeho přijata byla tehdáž do programu ministerského, z něhož pak vytratila se pomalu zároveň s jinými zásadami liberálními, když za potřebnou pokládána zase vláda více méně absolutní.

V dob tak řečené Bachovské zásada rovnoprávnosti národní nezapřena sice nikdy výslovně s hůry, ale zásada jiná, s ní neshodná, ba přímo jí odporná, nabývala jak v theorii tak i ve praxi vždy valnější platnosti : byla to zásada o šíření německé kultury na východ.

Kdyby se jí rozumělo bylo upřímně, a kdyby hlasatelé nauky této podobali se byli apoštolům, přijavším ducha svatého s hůry. aby hlásali evangelium všem národům jazyky jejich přirozenými (viz Skutky apoštolské v kap. 2), nebylo by hrubě co namítati proti počínám jejich, ba mohlo by tytýž i se vděčností přijímáno býti : ale zpozorovaly to hned i děti, že to byl pouhý eufemismus, zakrývající snahu, povýšiti národnost německou na to místo, kdežto by nejen panovala národnostem ostatním v Rakousku, ale málo po málu i podrývala je a připravila konečně o život jejich.

Měla zajisté veškera kultura, t. j. veškero duchovní vzdělání, a tudíž i veškeren národní život, přivázán býti výhradně k jazyku německému, po čemž následovala by cestou přirozenou dříve nebo později smrt národností jiných. To mohlo nezdáti se křivdou a bezprávím, pokud národové někteří neměli do sebe vědomí a života národního, pokud nepokládali národní bytnost svou za něco milého a žádoucího, pokud nemínili zachovávati a brániti jí: ale za našeho věku, kde procitují jeden po druhém národové sebe zanedbanější a ospalejší, jakmile kouzelný prut novověké osvěty jich se dotýká, trýznění a vražda národností stává se hříchem neméně do nebe volajícím, nežli trýznění a vražda kteréhokoli rozumného útvoru božího. i snad národové nemají přirozeného práva k zachování sebe? Vždy mají povinnost vzdělávati se, to jest křísiti a rozněcovati jiskru božskou v sobě; a od té povinnosti nikdo na světě nemá moci dispensovati jich. Vzdělání mysli bez vzdělání řeči jest holý nesmysl, a ušlechtění jazyka jest podmínkou ušlechtilejšího života duchovního. I poněvadž povinnost bývá spolu matkou práva (viz Vattel. Droit des gens, Préliminaires, § 3), tedy my, majíce povinnost, vzdělávati jazyk svůj, kteréž povinnosti nikdo nás zprostiti nemůže, máme i právo, činiti tak, a nikdo nemá protiviti se tomu, ani klásti nám v tom překážky. Zachování a vzdělávání národnosti jest přikázání a zákon mravní, kterémuž nemůže derogovati nižádné přikázání- positivně.

Konflikt práva i povinnosti, který ve právě soukromém čili meziosobním a právě státním naskytuje se skutečně, je-li možný také ve právě mezinárodním? Osoba fysická ku př. má povinnost i právo, šetřiti a zachovati život svůj, a předce ukládá se jí někdy zase povinnost, jíti do boje a obětovati tam život svůj za vlast, za obecné dobré: mže-li podobně žádati se, aby národ některý zapřel se sám a obětoval se za jiné národy? A rozhodnou otázku tu národové dle pravidla : ,,čeho sobě nechceš, jinému nečiň,“ odpověď jejich nebude pochybná. Však ještě nenašel se ten filosof, kterýž by byl tvrdil, že národ ten neb onen, z lásky neb z úcty k národu jinému, povinen byl oddati se na smrt.

Nyní položíme-li následující praemissy:

1.ve státu Rakouském panovati má právo a zákon (t. j. vůle veškerenstva státního), a nikoli hmotné násilí aneb libovůle jedněch nad druhými ; 2. stát Rakouský skládá se z národův různorodých ; 3. žádný národ nemá práva nad národem jiným, aniž má neb může užívati tohoto co prostředku k oučelům svým zvláštním : tedy nevidím, kterak by z nich bez makavého paralogismu, vyvoditi se dalo co jiného, nežli zásada rovnoprávnosti národův v Rakousku. Kdo staví se zásad té na odpor a popírá ji i theoreticky (jakož činili Uhři r. 1848, dříve nežli, nedlouho před katastrofou u Világoše, přiznali se k ní v Segedině v červenci 1849), musí vyvrátiti především praemissy tyto buďto všecky, nebo kteroukoli z nich; aniž na tom záleží, ve kterém pořádku ony se kladou. Kdo ale uznává zásadu v theorii, a protiví se provedení jejímu ve praxi: jakým jménem má nazýván býti mudřec takový?

Nesmíme bohužel tajiti se tím, že odpor proti zásadě rovnoprávnosti ve praxi nepochází jediné od součastníkův vlády říšské i zemské v Rakousku, ale že jeví se ještě krutěji v duchu a smýšlení některých národův proti druhým: potkáváme se s takovým dosti valně zvláště u Němcův a Maďarův, a poněkud také u Polákův a Italianův. Poněvadž působeni dvou posledních v ohledu tom méně mocné jest a obmezené u Italianův na přímoří Adriatické, u Polákův na částku Haliče toliko, nebudu na tomto míst obírati se s nimi zvláště.

Ke všem těmto národům dá se obrátiti zároveň slavně známá průpověď: „Bláhoví? chcete svobodě, a nechcete právu a spravedlnosti !“

Nezapírám, že Uhři mají právo těšiti a chlubiti se téměř tisíciletým trváním ústavy zemí svých a zasazovati se o další její zachování, a v okolnostech a formách časem poněkud změněných: ale ani neohlédaje se k otázce, byla-li ústava uherská hned od počátku původu maďarského nebo-li slovanského, přál bych aspoň, aby v Uhřích nezapomínalo se až příliš na dvě věci významu velmi důležitého : nejprv na nesmírné oběti, přinášené ze zemí koruny české po celá dvě století (XVI. a XVII.) na obranu koruny Uherské, když koní chvosty panovaly na hradě Budínském, — tehdáž jeden ze sněmovníkův českých ptal se, ovšem bláhově, stálo-li celé to království Uherské za tolik, co jen z Cech na zachování jeho vynaloženo bylo; — a druhé, že zásada rovnoprávnosti národní nenacházela v nižádné zemi dokonalejší platnosti a garantie, nežli práv v Uhřích po všecka ta století, pokud panovala v nich stará ústava i pokud jazyk latinský byl jim jazykem diplomatickým, úředním a školním; skutečné nebezpečí zastihlo ústavu tu teprv od té doby, co jí odjata základní tato její podpora.

Věru málo kdo bude zapírati, že by neblahé události v zemích koruny Uherské r. 1848 byly se předešly dekretem Segedínským, ode mne již dotčeným, kdyby on jen před oným rokem byl nalezl své ‚netoliko prohlášení ale i skutečné provedení; neb vyšed teprv jakoby post festum a k tomu ještě tak říkaje in partibus infidelium, nemohl míti vlivu a působení žádného. Také po vydání diplomu říjnového 1860, když vrácena Uhrům aspoň částka dávné jejich autonomie, nespomenuto si na neplatné ony dekrety, a zavedeno nejen do ouřadův a škol, ale i do veškerého ústrojí státního zase výhradné panování samospasitelné maďarčiny.

Jaká od té doby nucení, jaké zpupnosti a křivdy se dějí ku př. Slovákům, netoliko v úřadech, ale i v život společenském, zvláště od národních renegatův některých, nepotřebí zde vykládati, ano jest dosti obecně známo, Zoumyslná i strojná tato maďarisace jest v těle říše Rakouské vřed bolavý a velmi povážlivý: nebude-li brzy uléčen, uvede zdraví a život celého tělesa v nebezpečí. Nejsem já i nebyl jsem nikdy nepřítelem Maďarův; ztráviv mnohá léta svého mládí v důvěrném s nimi obcování, spříznil jsem se s mnohými z nich a poznal i hlubší příčiny, které co do národnosti k touhám a snahám výstředním je pudí a počínání jejich jest-li ne ospravedlniti, aspoň omluviti by měly. Cítí oni bolestně osamocenost svou u prostřed národův europejských; od té doby, co slavný Herder předpovídal jim, že utonou časem svým v moři národův těchto, a co císař Josef II. jal se aneb aspoň zdál se přispíšovati dobu tu, procitli jako k novému životu, a přirozenou svou energií jali se připravovati všeliké prostředky ochranné proti takové pohromě; pohádaly je k tomu také poznámky a počty statistikův některých, tvrdících, že manželství maďarská od přírody méně plodná bývají, nežli ku př. slovenská i rumunská, i následkem toho že musí národu jejich vždy více ubývati, jiných pak přibývati. Tím vším utvořily a rozšířily se mezi nimi, v poměru k národům jiným, obava jakási a popud, jichž snad ani sami sobě dosti povědomí nejsou, ale kteréž nad jiné mocněji působí v citu a mysli jejich, a vymiti se dají formulí (prosím za odpuštění slovu surovému, ale trefnému:) „nesežeru-li já tebe, sežereš ty mne.“ Proto kráčejí odhodlaně a srdnatě (a týž ne bez hryzení svědomí) na dráze nastoupené ku pomaďaření neboli „sežírání“ jiných národností v zemi své. Vím, že umějí zastírati počínání své také jinými potřebami státními a humanitními, ale vím také. že řečmi jejich žádný člověk rozumný zaslepiti se nedá.

Strach bývá špatný rádce, a oni pro pojištění své budoucnosti měli by bez meškání nastoupiti na dráhu jinou. Neb dejme tomu, že se jim podaří oklestiti neb ohlodati tu i tam valný štěp slovanský; ba dejme tomu (posito sed non concesso), že pomaďaří konečně všecky Slovany v zemi své: pak budou i potom ještě slabší nežli protivníci jejich, a tito, podrážděni jsouce takovou dlouhověkou praxí sežíráni národností cizích, pozdvihnou se opět proti nim spojenými silami, a oni již nebudou moci protestovati proti právu odvetu. Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hle spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, a násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem bránám pekelným! Takž i Maďaři jistě lépe pojistí budoucnost svou, když s obvyklou svou energií hájiti se jmou zásady „čeho sobě nechceš, jinému nečiň“, nežli když se pustí do „bellum omnium contra omnes.“ Kterak zásada rovnoprávnosti národní ve vlasti jejich uskutečniti by se měla, to a jest úlohou nesnadnou, jim předce nestane se nemožnou, jestliže jen tolik upřímné dobré vůle k vyřízení jejímu přinesou, kolik rozumu mají.

O chování se Němcův, zvláště Rakouských, k zásadě rovnoprávnosti národní nechci se zde šířiti: musel bych vynášeti věci mně i jim příliš nemilé, aniž by mně méně příkro bylo mluviti je nežli jim slyšeti; musel bych opakovati, co již jiní přede mnou vylíčili živěji a rázněji, nežli by mně se podařilo. Nehledě na nesčíslné články v novinách slovanských kteréhokoli nářečí, ve kterýchž o smýšlení Němcův ohledem na Slovany řeč bývá, připomínám jen spis již r. 1849 v Berlín pod titulem „Die deutschen Hegemonen“ vyšlý a od Karla Havlíčka v Národních Novinách téhož roku česky vykládaný. Ačkoli ne vše chválím, co tam známý Polský spisovatel zvláště o Rakousku vynesl, nelze předce zapírati, že tisícileté sobecké snahy Němcův, šířiti panování své nad Slovany pod záclonou nejprv víry křesťanské, potom nauk a civilisace vůbec, nedošly nikde jinde vylíčení živějšího a důkladnějšího.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO – II

  1. Bavor V. napsal:

    Ačkoli Palackého povídání se dá do moderní doby přeložit jako kritika EU, existují situace, kdybychom si měli vzít příklad z unijních zemí příklad:
    Belgická policie zatkla až 300 demonstrantů XR

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.