Záchrana klimatu

«It is not a matter of what is true that counts, but a matter of what is perceived to be true.» Nezáleží co je pravda, ale co je vnímáno jako pravda. Henry Kissinger

S citovanou myšlenkou Henryho Kissingera nesouhlasím (ostatně nesouhlasím asi s žádnou z jeho myšlenek – minimálně ne s těmi, které znám), ale přesně vystihuje, jak se v otázce klimatu (ale nejen v ní) v současnosti argumentuje, když “argumenty” se žádným způsobem neliší od slaboduché propagandy. Jako snad každý pozoruji, že několik posledních roků jsou v letních obdobích poměrně často vedra, která nebývala, a ochlazení mnohem častěji než dříve přicházejí prostřednictvím nebezpečných meteorologických jevů. To není možné zpochybnit – já jsem například toto léto u nás náhodně zjistil výskyt drvodělky fialové (drvodělka potulná u nás byla i dříve), která se běžně vyskytovala pouze v nejjižnější části východní Moravy – tento druh drvodělky měl jinak dříve pouze omezené výsadky v nejnižších polohách České republiky, ke kterým ale moje bydliště nepatří. Na druhou stranu ale vůbec zřejmé není, co tuto změnu počasí způsobuje, co to znamená do budoucna, zda je o této změně korektně (v pravém smyslu tohoto slova) referováno a zda jsou skutečně smysluplná politiky navrhovaná a preferovaná řešení tohoto problému.

Způsob, jakým se prezentuje ten tzv. boj proti klimatickým změnám, mi silně připomíná Maovu kulturní revoluci. Mladí hlupáci bez jakýchkoliv znalostí jsou přesvědčováni, že jen oni mohou (a musí) dosáhnout světlých zítřků, protože starší generace (samozřejmě kromě “osvícených” výjimek) úmyslně ničí jejich budoucnost. Označení generace Z je podle mne zcela stejně trapné, jako bylo kdysi pojmenování Gottwaldovy děti. Tuto generaci Z je především nutno hodnotit v souladu s biblickým ne podle slov, ale podle činů poznáte je. Nedávno Euro.cz psalo, že podle průzkumu společnosti Forsa v Německu nejvíce plýtvá jídlem (vyhazuje jídlo do koše) “klimaticky zodpovědná” generace. Na to ale není třeba nějakých průzkumů. Typický reprezentant této generace v malém, tradicionalistickém moravském městě, ve kterém dnes bydlím, se chová tak, jako se dříve choval jeho tehdejší vrstevník snad jedině někde na Jižním Městě, nebo na sídlišti Chánov. Když na lavičce v parku, nebo kdekoliv jinde, něco sní nebo vypije, tak obaly skončí na zemi v trávě nebo v křoví, i kdyby koš byl půl metru vedle – však to někdo uklidí a když ne, tak se také nic neděje. Ovšem dnes bonton u těchto klimaticky zodpovědných dokonce vyžaduje vyhazovat obaly s jídlem a pitím jen napůl snědeným a vypitým (snad aby ukázali, že na to mají). U takovýchto lidí lze asi těžko očekávat, že by například třídili odpad. Dovedu si ale snadno představit, že jedou do Prahy demonstrovat proti globálnímu oteplování. Rozhodně netvrdím, že taková je celá současná mladá generace, ale je jich takových mnohem více, než je zdrávo. A já jako starý blázen to pak po těchto nepřizpůsobivých, ale klimaticky zodpovědných, poklízím. Jsou i mladí (a také jich není málo) co přírodu a své okolí od odpadků na jaře uklízí. Nevěřím ale, že jsou totožní s demonstranty. Demonstrace a stávky proti klimatickým změnám jsou něco, co vůbec nedokážu rozumem pobrat. Zrovna tak nedovedu pochopit duchovní vůdkyni těchto demonstrantů a stávkujících, která se jmenuje Greta Thunberg. Zaregistroval jsem diskuse o jejím významu a snad i její srovnávání s Jeanne d´Arc. Jeden z diskutujících přitom upozorňoval, že kdo chce zapalovat, musí hořet. Panna orleánská ve své poslání pevně věřila a hořela jako obrovská pochodeň (nakonec bohužel i doslova). U Grety je to zapálení srovnatelné s bioluminiscencí larvy světlušky menší (která je mnohem méně intenzivní, než bioluminiscence dospělců). Jsem také přesvědčen o naprosté mentální nedostatečnosti této Grety. Na ČT byl o Gretě pořad se sestřihem několika různých příležitostí, kdy pronášela svá primitivní, zkratkovitá hesla, vždy ale s jejich textem na papíře, do kterého musela opakovaně nahlížet. Jak může někdo při smyslech poslouchat člověka, živícího se propagandou, který není schopen pronést zpaměti pár jednoduchých sloganů? Greta oxid uhličitý “vidí”. Její nynější cesta do New Yorku bude ve výsledku znamenat produkci CO2 v množství několika tun – nebude jí z toho potom přecházet zrak? Dozvěděl jsem se také, že Greta je “zázračná”. Pro mne bude zázračná až ve chvíli, kdy nebude CO2 schopna jen vidět, ale místo prázdných řečí ho začne i sama intenzivně asimilovat.

Co se o klimatických změnách opravdu ví? Ve svém popisu vycházím z výukových univerzitních textů, které jsou ve výsledku alarmistické (jak také jinak) i přes mnou vybrané pasáže, popisující skutečná fakta. Počasí lze relativně úspěšně předpovídat jen na několik málo dnů dopředu, pomocí numerických prognostických modelů. Ovšem například Aladin v posledních dnech předpovídal špatně i jen na několik hodin dopředu. U nás například jeden den nemělo večer vůbec pršet a ve skutečnosti intenzivně pršelo tři hodiny. Složitost matematických modelů předpovědi počasí se přitom vůbec nedá srovnávat s komplikovaností studia vývoje klimatu a s obtížností snah o jeho předpověď. Klimatický systém je velmi složitý nelineární systém, ve kterém jsou probíhající procesy vzájemně propojeny složitými zpětnými vazbami. Představuje tak jednu z nejkomplexnějších soustav studovaných současnou fyzikou a chemií (a na změnách klimatického systému se samozřejmě podílejí i biologické faktory). Pro přesnou předpověď jeho dalšího vývoje by bylo nutné znát následující: 1) přesné působení všech faktorů, které klima ovlivňují, kdy úroveň dnešního poznání není na dostatečné úrovni; 2) všechny existující zpětné vazby na Zemi a jejich možnosti, což je (minimálně dnes) zcela nereálné; 3) velké množství různých cyklů a jejich skládání – taktéž dosud nedostatečně prozkoumáno. Zároveň by musel být tento výzkum veden s opravdovou snahou o objektivní poznání, tj. o logický obsah předkládané vědecké teorie, jež by musela být podrobena kritickému hodnocení. Vědou rozhodně není účelová interpretace zjišťovaných skutečností, která chce vyhovět politickému zadání, což se u globálního oteplování týká především zjišťovaných proxy dat. Je s podivem, že si klimatologové za současné úrovně poznání vůbec dovolí lidem nějakou prognózu předkládat a vydávat ji za neměnný fakt!

Hlavními plyny v suché atmosféře (bez H2O) jsou dusík N2 (78,04 %), kyslík O2 (20,95 %), argon Ar (0,93 %), oxid uhličitý CO2 (0,04 %), neon Ne (0,0018 %), hélium He (0,0005 %, tj. 5 ppm – parts per million – v množství jednoho milionu molekul vzduchu se nalézá příslušné množství molekul daného plynu ), metan CH4 (2 ppm), krypton Kr (1 ppm), vodík H2 aj. Současné složení zemské atmosféry není původní. Dnešní obsah více jak 20 % kyslíku je důsledkem fotosyntézy autotrofních bakterií, zelených řas, sinic a vyšších zelených rostlin. Současná vegetace na zemském povrchu by byla schopna vytvořit dnešní složení atmosféry během cca 2000 let. Molekulární kyslík sice mohl také vznikat disociací vody ultrafialovým slunečním zářením, avšak proces by byl zastaven vznikem ozónové vrstvy v atmosféře a relativní množství O2 by tímto způsobem nepřekročilo 1 %. Nejvíce nestálý (přestože v absolutním vyjádření minimální) je obsah oxidu uhličitého. V historickém vývoji planety Země vždy existovaly přírodní zdroje CO2, některé procesy jej do atmosféry dodávaly, jiné ho z ní čerpaly. Takový komplex pochodů nazýváme dlouhodobý cyklus uhlíku. Změny obsahu CO2 probíhaly po celou dobu geologické historie Země, byly ovlivňovány pohybem kontinentálních desek litosféry po zemském povrchu a sopečnou činnosti. CO2 je z atmosféry trvale odebírán zvětráváním minerálů, hlavně živců, které se reakcí s dešťovou vodou, v níž je CO2 rozpuštěný, mění na karbonáty – hlavně na uhličitan vápenatý. Ten se pak ukládá (především na dno oceánů). Opačným procesem, kterým je CO2 do klimatického systému přidáván, je vulkanismus. V posledních padesáti milionech let mírně převažuje odebírání CO2 zvětráváním. Na rozdíl od běžného zvětrávání ale vulkanismus může řádově vzrůst v geologicky velmi krátké době. Právě to se stalo na konci prvohor i druhohor. Důsledkem bylo vymíraní způsobené rychlou a obrovskou změnou prostředí (emisemi SO2, CO2, kyselými dešti, okyselením oceánů, prudkým oteplováním a změnou klimatu, vzrůstem eroze krajiny bez vegetace a odnosem živin do oceánů). Naproti tomu klimatické změny v kvartéru měly astronomickou příčinu. Vlivem precese zemské osy a měnicích se odchylek oběžné dráhy Země kolem Slunce docházelo ke snížení nebo naopak zvýšení oslunění severních šířek během léta. Je-li vzdálenost od Slunce zvláště malá, stálá sněhová pokrývka roztává, což vede ke snížení albeda oblastí kolem polárního kruhu a tedy k vyšší absorpci slunečního záření a jejich oteplení. Na konci poslední doby ledové došlo i k oteplení oceánu kolem Antarktidy a emisím CO2 z oceánu (když se voda oteplí, sníží se rozpustnost CO2 a ten z ní uniká). Tím se zesílil skleníkový jev a došlo k oteplení až o 5°C. Oteplení z poslední doby ledové do doby poledové nazývané holocén mělo tedy astronomickou příčinu, která vedla k nárůstu obsahu CO2 v ovzduší. Ochlazení na konci minulé meziledové doby mělo obdobnou astronomickou souvislost: přibývání sněhu a ledu ve vysokých severních šířkách, tamní pokles teplot, rozpouštění CO2 v ochlazujícím se oceánu a následné celoplanetární ochlazovaní. Globální teplotní odchylka byla přitom vždy těsně a příčinně svázána s momentální koncentrací CO2. Zde je ale třeba konstatovat, že není vždy vůbec zřejmé, co je následek, a co je příčina. Zvyšuje se obsah CO2 v ovzduší kvůli zvýšení teploty, nebo se naopak zvyšuje teplota kvůli zvyšování obsahu CO2? Obě alternativy bezpochyby jsou možné. Také vegetace v geologické historii významně ovlivňovala obsah CO2 v atmosféře. Jeho minima můžeme do určité míry spojovat s vegetací. V geologických obdobích, kdy došlo k mohutnému rozvoji suchozemské vegetace, obsah CO2 v ovzduší klesal. K tomu došlo např. v karbonu, kdy souš pokrylo rostlinstvo a zrychlilo se tím též zvětrávání hornin (zvětrávání hornin má vícero fyzikálních a chemických příčin, ale významně k němu přispívá i jejich narušování kořenovými systémy rostlin). Odčerpáváním oxidu uhličitého rostlinami se souběžnými procesy zvětrávání ubylo CO2 z ovzduší, což vedlo k ochlazování podnebí a nástupu doby ledové na jižní polokouli, kde nalézáme stopy po ledovci z té doby. Tato teorie tedy říká, že to byly rostliny, které způsobily ochlazení a začátek doby ledové před 300 mil. let. Podobné snížení obsahu CO2 v ovzduší bylo zjištěno i v období před 65 mil. let a z geologického pohledu nedávno, před několika miliony let, kdy se chystala zatím poslední doba ledová. Obecně lze říci, že zvýšená koncentrace CO2 stimuluje produkci biomasy většiny C3 rostlin, ale i C4 rostlin. Mnohé experimenty ukazují na to, že růstová reakce rostlin na zvýšenou koncentraci CO2 se projevuje nárůstem listové plochy rostlin, nárůstem počtu listů a jejich hmotnosti, nárůstem tloušťky listů a hodnoty specifické hmotnosti listu. Zvyšování listové tloušťky, a tedy i specifické listové hmotnosti, může být důsledkem jak zvyšujícího se rozměru mezofylových buněk, tak zvýšeným množstvím vrstev těchto buněk. Otázka, zda se jedná o přímý účinek CO2 na iniciaci meristémových buněk listu, či zda se jedná o efekt zvýšené nabídky asimilátů, zůstává stále otevřená (ale v otázce klimatických změn je stejně nepodstatná). Reakcí rostlin na zvýšení koncentrace CO2 je i přivření průduchové štěrbiny a následné snížení rychlosti výdeje vody z listů. Zvýšená koncentrace CO2 tedy v tomto smyslu do jisté míry chrání rostliny před nadměrným vysycháním, a to zejména v období sucha, a tím snižuje negativní účinky vodního stresu. Zvýšení fotosyntézy a asimilace uhlíku rostlinami ale závisí také na dostatku půdních živin. Pozitivní vliv zvýšené koncentrace CO2 na celkový příjem uhlíku rostlinou je proto nejvyšší v období sucha v lokalitách s vysokou dostupností dusíku. Naopak nejnižší pozitivní účinek zvýšené koncentrace CO2 je pozorován v lokalitách chudých na minerální výživu (zejména dusíkem) a s dobrým zásobením rostlin vodou. Kultivace rostlin v atmosféře s dvojnásobnou koncentrací CO2 (700 μmol.mol-1) vede k potlačení mitochondriální respirace v průměru o 15 až 20 %. Přesný mechanismus inhibice respiračních procesů zvýšenou koncentrací CO2 nebyl doposud uspokojivě vysvětlen. Možnými mechanismy jsou snížení aktivity cytochrom c oxidázy, tj. redukce přenosu elektronů v dýchacím řetězci, nebo snížení aktivity enzymů na úrovni citrátového (Krebsova) cyklu. Vystavení rostlin atmosféře s dvojnásobnou koncentrací CO2 vede ke snížení průduchové vodivosti (GS) o 20 až 60 % v závislosti na rostlinném druhu a použité kultivační technologii. Nejvýraznější odezva GS je zpravidla pozorována u dřevin juvenilních v porovnání s dřevinami vyššího stáří, u dřevin listnatých v porovnání s dřevinami jehličnatými a u dřevin vystavených vodnímu stresu, než-li u dřevin pěstovaných v podmínkách nedostatečné minerální výživy. Pěstování rostlin v podmínkách zvýšené koncentrace CO2 vede rovněž ke snížení citlivosti GS k vodnímu sytostnímu deficitu, snížené citlivosti GS ke stresu suchem a ke snížené reaktivitě na změny atmosférické koncentrace CO2. Krátkodobého koloběhu uhlíku se účastní asi jen třetina CO2, který se na Zemi vyskytuje. Je přitom ale třeba zároveň konstatovat, že současný obsah oxidu uhličitého ve vzduchu rostlinám nevyhovuje, vyhovoval by jim obsah o dost vyšší – u C3 rostlin by rychlost fotosyntézy rostla až do koncentrace CO2 0,4 %, u rostlin C4 by tato hodnota byla nižší díky potlačené fotorespiraci (rozdíl mezi Calvinovým a Hatch-Slackovým cyklem). V karbonu byl obsah CO2 několikrát vyšší než dnes a na dnešní úroveň ho snížila kromě zvětrávání hornin i asimilace uhlíku tehdejšími zelenými výtrusnými rostlinami (přesličky, plavuně), rostlinami kapraďosemennými i nahosemennými. Z této biomasy jsou dnes fosilní paliva. Jinak CO2 asimilovaný do biomasy je samozřejmě vždy vázán jen po určitou dobu. V zemědělských plodinách je to jen krátkodobě, u CO2 asimilovaného stromy je to do doby, než je dřevo spáleno nebo rozloženo hnilobnými procesy. V případě například stavebního dřeva ve formě krovů to proto může být i stovky let. Menší část CO2, který byl kdysi v atmosféře obsažen, člověk postupně vrací do ovzduší spalováním fosilních paliv. Naprostá většina ho ale zůstává vázaná ve formě obrovských vrstev karbonátů. Až spálíme všechna fosilní paliva, navrátí se do atmosféry sice pro nás důležitá, avšak v absolutním srovnání zanedbatelná frakce původního plynu. Nejúčinnějším a od nepaměti fungujícím mechanismem odstraňování CO2 z oběhu je totiž právě ukládání karbonátových sedimentů. Celý proces – jde zejména o zvětrávání hornin a tvorbu schránek mořských organizmů – je dnes regulován zejména biotickými faktory. Rostliny přitom i zde hrají stěžejní roli, protože stimulují půdotvorný proces při zvětrávání hornin. Ze všech výše uvedených faktů vyplývá, že příroda je schopna, mimo jiné i díky flóře, si s tímto nárůstem CO2 za normálních okolností poradit, stejně jako s tvrzeným úbytkem vody v ekosystému. Fotosyntéza rostlin je desetkrát intenzivnější fyziologický proces než respirace rostlin. Za hodinu fotosyntézy tedy zelená rostlina 10x více uhlíku asimiluje, než ho ve formě CO2 vydýchá. Samozřejmě, že rostlina respiruje neustále (i když, jak uvedeno výše, je schopna v případě potřeby respiraci částečně snížit), zatímco fotosyntéza probíhá jen při slunečním svitu. Fotosyntéza je také intenzivnější u juvenilních rostlin, ale i tak rostliny v průměru asimilují minimálně dvakrát více CO2 než ho vydýchají (to samé se týká produkce O2 při fotosyntéze a jeho spotřeby rostlinou při respiraci). Ve skutečnosti je třeba ke zvratu růstu obsahu CO2 v ovzduší pouze co nejvíce eliminovat škodlivé lidské zásahy do přírody. Například jen od roku 2000 do roku 2017 se v ČR zastavělo 328 čtverečních kilometrů půdy, tedy více než polovina rozlohy Prahy. To samozřejmě snižuje schopnost krajiny asimilovat CO2 a zásadním způsobem snižuje její retenční schopnost (veškeré srážky odtečou do kanalizace, nebo se vypaří). Na zemědělských a lesních půdách neprobíhá jen neproduktivní evaporace jako na zastavěných plochách, ale produktivní evapotranspirace a také zvětrávání hornin, navíc zdravá půda má obrovskou retenční schopnost. Závažným způsobem také krajinu ničí iracionální způsob zemědělského hospodaření. Úrodnost půdy (a tím i její schopnost prostřednictvím pěstovaných plodin asimilovat CO2, jakož i její retenční schopnost) závisí především na struktuře půdy, která je umožněna existencí organicko-minerálního komplexu, díky němuž se v půdě tvoří agregáty, které zprostředkovávají interakce mezi kořeny rostlin a živou a neživou složkou půdy. Biologická aktivita a rozmnožování půdních mikro a makroorganismů jsou závislé na dostatku kyslíku, vody a makro i mikroživin a ty jsou vázány právě na organicko-minerální komplex, z něhož jsou také přístupné rostlinám. Poruchy půdní struktury a nerovnoměrný vláhový režim spolu úzce souvisí a významně se ovlivňují. Půdní struktura je narušována nízkou biologickou aktivitou půdy, způsobenou především nedostatkem organických látek. To vede ke zhoršování fyzikálních vlastností půdy, což je zase příčinou zhoršení zasakování srážkové vody, která se není schopna udržet v půdním profilu a je narušen režim hospodaření s půdní vláhou. Dostatek kvalitní organické složky půdy (huminové látky, zejména huminové kyseliny, ale i surový humus) je závislý především na sepětí pěstování zemědělských plodin s chovem dobytka a na správném osevním postupu, ve kterém se jednou za čtyři roky střídají organicky hnojené okopaniny, dále ozim a jař (jako plodiny tzv. staré síly – to znamená, že přímé organické hnojení nesnášejí, ale vyhovuje jim organicky hnojená předplodina) a jetelovina (či jiná bobovitá plodina) a v osmihonném osevním postupu se pak zařazují i další plodiny. To se dnes neděje. Chov dobytka je zdecimován, organické hnojení chlévským hnojem proto nepostačuje (a zelené hnojení ho nemůže v plné míře nahradit), plodiny se točí neustále dokola se všemi negativními důsledky (jednostranné vyčerpávání půdy, hromadění patogenních organismů, narušování půdní struktury). Naprostou nepříčetnost některých lidí v souvislosti s klimatickými změnami dokazují nápady jako je zákaz a likvidace chovů přežvýkavých domácích zvířat kvůli produkci methanu, nebo alespoň daň z masa. Samozřejmě, že symbiotické anaerobní bakterie a methanogenní archea, které umožňují přežvýkavcům strávit celulózu rozštěpením glykosidové vazby přitom produkují methan. To ale pomocí těch samých symbiotických mikroorganismů žijících ve slepém střevě dokáže i nepřežvýkavý býložravec, i když s menší účinností (to asi aktivisté nevědí). Ovšem u živočichů, neschopných celulózu strávit, tato projde jako hrubá vláknina trácicím traktem a následně je z exkrementů zcela stejným způsobem anaerobními mikroorganismy rozkládána v hnojišti, jímce, půdě, čistírně odpadních vod, apod., a opět za zcela stejné produkce methanu. Methan je nezbytným produktem anaerobního rozkladu organických látek a jako takový je zcela přirozenou součástí přírodních procesů, v atmosféře je ho 200x méně než CO2 a je v ní oxidován hydroxylovou skupinou. Oxidací methanu methanotrofními bakteriemi v půdě, stejně jako při jeho hoření, vzniká CO2. Triviální název methanu bahenní plyn pak odkazuje na skutečnost, že jeho největším zdrojem jsou močály a mokřady – zakážeme proto močály a mokřady, přestože jde o originální a bohaté biotopy (podílející se na retenci vody)? Methan vznikající v trávicím traktu přežvýkavců tedy vadí, zatímco těžba methanu hydraulickým štěpením břidlic (tzv. frakováním), kdy se do sedimentárních hornin tlačí voda s nebezpečnými, toxickými chemikáliemi (ethylenglykol, methanol, kyselina chlorovodíková a používají se stovky dalších) a do ovzduší se dostávají karcinogenní benzen a oxid křemičitý, je patrně v pořádku. Je přitom možné věřit tomu, že tento proces neovlivňuje spodní vody? Jak jsem uvedl výše, intenzita fotosyntézy závisí vedle koncentrace CO2 v ovzduší také na dostatku živin (především N) v půdě. Vedle organického hnojení a průmyslových hnojiv dodávají rostlinám N i nitrogenní bakterie, které poutají vzdušný dusík. Kromě nitrogenních bakterií žijících volně v půdě (Azotobacter chroococcum, Clostridium pasteurianum) existuje rozsáhlý rod symbiotických nitrogenních bakterií Rhisobium (např. R. radicicola, R. trifolii, R. leguminosarum), které žijí v hlízkách na kořenech bobovitých rostlin. Bobovité rostliny v osevním postupu tímto způsobem obohacují půdu o dusík bez potřeby aplikace průmyslových hnojiv. Pokud jde o tvrzení, že chov přežvýkavých zvířat škodí klimatu mne napadá ještě jedna perlička. Greta a ostatní bojovníci proti změnám klimatu se snaží dokázat, že jsou více spjatí s přírodou než ostatní lidé a toto jejich sepětí má mimo jiné dokazovat veganství. I to ale pouze ukazuje na naprosté diletantství a nepochopení zcela základních principů, na nichž stojí život na Zemi. Člověk je totiž prokazatelně od přírody omnivor (všežravec) a přírodní lidé by nemohli jako vegani existovat. Zničila by je totiž absence kobalaminu (vitamínu B12) ve stravě. Jeho producentem jsou mikroorganismy (např. cyanobakterie nebo kvasinky, především druh Candida utilis). Každý herbivor (býložravec) je anatomicky uzpůsoben k trávení celulózy i tím, že má složený žaludek nebo mnohem delší střeva než všežravci a šelmy. To mu zároveň umožňuje, aby přijímal kobalamin, též produkovaný bakteriální mikroflórou. I mikroflóra tlustého střeva člověka kobalamin produkuje, ale člověk ho není schopen přijmout, takže je odkázán na jeho příjem ze stravy. Rostlinná strava kobalamin neobsahuje. Výjimkou je jen fermentovaná rostlinná strava (např. kysané zelí nebo pivo), která ho ale obsahuje pouze ve stopovém množství. Nejvíce kobalaminu obsahují játra (kde se hromadí a ukládá), maso a žloutek, u mléka především fermentované mléčné výrobky. Pokud kobalamin není v potravě přijímán, je nutná jeho suplementace, což podle mne vylučuje veganství jako přirozený způsob života v souladu s přírodou. Kobalaminová avitaminóza je nebezpečná především pro děti. Nejzávažnějšími důsledky jsou poruchy krvetvorby a velmi těžká neurologická postižení způsobená demyelinizací nervových vláken. Neschopnost člověka přijímat kobalamin vyprodukovaný jeho mikroflórou, jakož i jeho neschopnost strávit celulózu ho vylučují jako býložravce. Stejně tak ho vylučuje i anatomie jeho trávicí soustavy – kratší střeva, než je tomu u býložravců a zakrnělé slepé střevo. Z živočišné stravy také člověk snadněji získá v potřebném množství esenciální aminokyseliny (živočišné bílkoviny jsou plnohodnotné, u rostlinných bílkovin platí Rubnerův zákon limitní aminokyseliny), nebo např. cholin či lecithin. Veganství je zcela stejný nesmysl, jako kdyby člověk konzumoval pouze živočišnou stravu. To by pak zase znamenalo absenci (pro správnou funkci zažívací soustavy nezbytné) vlákniny, stejně jako vitamínu C, který organismus člověka není schopen, na rozdíl od většiny živočichů, syntetizovat. Takže opět by byla zcela nezbytná suplementace.

Se zaklínáním klimatickými změnami souvisí zaklínání suchem. Již na jaře jsme se mohli dozvědět, že letos bude ještě větší sucho než loni a nic na tom nelze změnit. Jakýsi ornitolog na základě tvrzení, že tažní ptáci přiletěli dříve, předpovídal, že zima přejde bez jara přímo v léto. Já ale například pamatuji rok, kdy přilétly vlaštovky a jiřičky a následně napadl sníh, přičemž trvalo několik dní, než roztál. Takže ani ptáci neumí předpovídat počasí. Poučné je také srovnání rozhovoru s meteorologem Michalem Žákem z 11. května v Lidovkách, s daty ČHMÚ. Z tohoto rozhovoru se dá souhlasit právě jen s tím, že problémem je degradace půdy, způsobená iracionálním hospodařením. Zcela mimo je ale jeho prognóza výnosů zemědělských plodin (při nulových znalostech fyziologie a morfologie rostlin). Ve vegetačním období může rostlina přijímat vodu i apoplastickou cestou difúzí (která je rychlejší a není zapotřebí energie), nejen osmózou symplastickou cestou a především je faktem, že rhiziny (tedy absorpční trichomy česky nazývané kořenové vlášení), kterými rostlina vodu přijímá, se nacházejí u řepy (cukrové i krmné) a brambor i těsně pod povrchem půdy. Hloubka kořenového systému je pro příjem vody samozřejmě výhodou, nikdy tomu není naopak. Je ovšem zároveň pravdou, že svazčitý kořenový systém trav umožňuje, že jsou trávy velmi dobře adaptované pro využití nesouvislých přeháněk, zachycení půdních částic, ochranu půdy a využití povrchově aplikovaných hnojiv.

https://www.lidovky.cz/domov/snih-na-horach-v-kvetnu-je-normalni-jen-jsme-to-zapomneli-par-vlhkych-dnu-ale-nezachrani-leto-tvrdi.A190510_165045_ln_domov_ele

ČHMÚ uvádí na svých stránkách měsíční úhrny srážek (za celou ČR i za jednotlivé kraje). S = úhrn srážek (mm) N = dlouhodobý srážkový normál 1981-2010 (mm). Od prosince 2018 do června 2019 jsou tyto hodnoty (pro celou ČR) následující: 12. S 72 N 50; 1. S 64 N 44; 2. S 31 N 38; 3. S 48 N 48; 4. S 25 N 42; 5. S 91 N 69; 6. S 53 N 79. Za těchto sedm po sobě jdoucích měsíců je tedy S celkem 384 mm, N celkem 370 mm. Srážky v ČR za tuto dobu tak byly na úrovni 103,78 % dlouhodobého srážkového normálu. Aktuálně ČHMÚ zveřejnil data za červenec. Uvádí se v nich hodnoty pro celou ČR – S 58 N 88. Od ledna do července letošního roku tedy bylo S celkem 370 mm a N celkem 408 mm. Znamená to srážky ve výši 90,7 % dlouhodobého normálu (při započtení loňského prosince, který je pro letošní vegetační období důležitý, to je 96,5 %). Ovšem v mm srážek je letošní deficit prozatím pouze 38 mm. Loni meteorologové uváděli, že celkový srážkový deficit je již 300 mm, letos tvrdí, že již 500 mm – kde se ale tak vysoký deficit náhle vzal? Deficit se přece letos zatím prohloubil pouze o 38 mm a ne o 200 mm. Je pravda, že v roce 2015 spadlo jen 78 % dlouhodobého normálu a v roce 2018 pouze 76 % dlouhodobého normálu. Ovšem v roce 2016 to bylo 93 % dlouhodobého normálu a v roce 2017 dokonce celých 100 % dlouhodobého normálu. V žádném případě tak ale nelze prostě sčítat deficity ze dvou let, mezi kterými přitom byly dva roky se srážkami téměř odpovídajícími dlouhodobému normálu. Jsem přesvědčen, že nynější srpen byl srážkově minimálně normální a co se týče srážek, začalo nadějně i září. Letošní prozatímní srážkový deficit proto může být zcela snadno vymazán. Navíc je očividné, že fakt, že v daném roce srážky nedosáhnou 100 % dlouhodobého normálu, ještě neznamená sucho. Letošní květen byl nejstudenějším za téměř třicet let – kdybych chěl argumentovat stejným způsobem, jakým dnes argumentují různí “vědci”, tak bych mohl tvrdit, že je to důkazem přicházející doby ledové. Skutečnost, že v posledních letech prší méně často, zato vydatněji, je často vydávána za jednu z příčin sucha, nebo naopak vodní eroze. Ze zkušeností Českého hydrometeorologického ústavu ale vyplývá, že půda v dobrém stavu dokáže vstřebat až 80 milimetrů srážek v průběhu tří hodin nebo 30 milimetrů srážek v průběhu jedné hodiny – tedy i přívalový déšť. Záleží samozřejmě na lokalitě a také na tom, zdali je před deštěm půda vyprahlá nebo ne. Jsme-li u „kategorizace“ dešťů, pak „normální déšť“ v praxi znamená srážky v úhrnu několik milimetrů za hodinu, 15 až 20 milimetrů za hodinu je už docela prudká bouřka, za silný přívalový déšť je považováno množství 30 milimetrů za hodinu. Průměrný roční úhrn srážek na našem území se dlouhodobě pohybuje mezi 600 až 700 milimetry. Vláhový deficit loni v součtu za minulé roky (před rokem 2015 bylo ale několik let s celkovým úhrnem srážek vyšším, než je dlouhodobý průměr) měl podle tvrzení meteorologů dosahovat až 300 milimetrů, což mělo znamenat, že v naší zemi chybělo zhruba půl roku srážek (ale jak jsem uvedl – roky 2015 a 2018 není možné jen prostě sečíst). Ovšem i pokud by to byla pravda, tak v porovnání s obdobím sucha v letech 1856 až 1876 to nebylo nic – tehdy činil kumulativní vláhový deficit (dle historických záznamů) na celém území naší země dokonce 800 milimetrů. Uvedené období, byť se v něm vyskytlo i několik povodní (ovšem také v roce 1866 celkem 60 dnů bez jakýchkoli srážek), je považováno za nejdelší suché období v doložitelných dějinách naší země (trvalo 20 let). Čili v minulosti bylo z pohledu sucha a jeho následků i prokazatelně hůře. Týká se to i zásob podzemních vod a aktuálních průtoků vody ve vodních tocích. V loňském roce jsem zaregistroval i tvrzení, že jde o sucho srovnatelné s rokem 1947. Přitom loňský rok sice byl suchý, ale srovnatelné sucho bylo i v roce 2015 a ještě o dost větší bylo v roce 2003. V roce 1947 ale bylo naprosto katastrofální sucho na celém území státu a z něj vyplynula totální neúroda. Loni byla obrovská úroda ovoce – na zahradě jsme měli nádherná jablka bez jediného strupu (a to bez chemického postřiku), syn měl velikou úrodu meruněk, to samé lze říci i o ostatním ovoci. Brambory i obilniny měly výnosy jen mírně podprůměrné. Letos by měly být výnosy mninimálně průměrné. Sice jsem zaregistroval tvrzení, že výnos obilovin a řepky na jižní Moravě je letos kvůli suchu podprůměrný, ale vzhledem k tomu, že ve skutečnosti letos žádné půdní sucho nepanovalo, tak nízké výnosy by mohl způsobit právě jedině pokles půdní úrodnosti jako důsledek iracionálního zemědělského hospodaření. A jak to dopadlo s následky sucha v historii? Po zmiňovaném dvacetiletém suchu v devatenáctém století se hladiny podzemních i povrchových vod vrátily do zhruba normálního stavu prakticky již za dva roky, po katastrofálním suchu v roce 1947 se zásoby vod doplnily do roku 1950. Vše záleží jen na retenční schopnosti krajiny, ne na obsahu CO2 v ovzduší. V zdevastované krajině se budou projevy sucha (a to i výrazné) objevovat i při zcela normálních nebo i nadnormálních srážkách. Zabetonování a zaasfaltování krajiny, degradace zemědělské půdy, nic z toho retenční schopnosti krajiny rozhodně nepomáhá. Dnes se ale ze všech negativních faktorů uvádí pouze zcelování pozemků rozoráním mezí a odvodňovací meliorace, kdy ty se ovšem dělaly již před rokem 1948. První republika také začala s regulací vodních toků s tvrzením, že se zabrání záplavám. Děj protektorátního filmu Ryba na suchu s Vlastou Burianem je o tom, jak se převozník Ryba snaží zpátečnicky zabránit regulaci řeky, u které žije. Nakonec ale uzná, že pokroku nelze stát v cestě. Regulace přitom zabrání jen malým povodním, které se dříve u meandrujících řek pomalu rozlily do luk, polí a lužních lesů, aniž by způsobily větší škody (a v zátopových oblastech se nestavělo). Jenže regulace dramatickým způsobem zvýšuje rychlost průtoku vody a při stoleté a větší vodě dochází ke katastrofám. Hydrologicky je přirozený tok přínosnější a jde o mnohem bohatší biotop, než je ten regulovaný. Je možno uvést, že zcelené pozemky a odvodňovací meliorace jsou zásahy reversibilní, což by (ale při mnohem větších nákladech) mohlo platit i pro říční regulace. Co ale se zastavěnými stovkami kilometrů čtverečních nejlepší zemědělské půdy? Argument sucha je nyní také využíván v souvislosti s odumírajícími borovicemi. V lesích jsou ale vidět odumřelé borovice vedle zelených smrků. Jenže smrk má kořenový systém horizontální, borovice vertikální. Smrk by proto musel zákonitě uschnout dříve než borovice, pokud by bylo příčinou hynutí stromů sucho. Schnutí borovic je paradoxně vysvětlováno právě hloubkou kořenového systému, kdy prý borovice schnou kvůli poklesu hladiny spodních vod. To je opět naprostý nesmysl – kořenový systém borovice má tvar obráceného kužele s velkou podstavou, takže srážkovou vodu využívá zcela stejně, jako smrk. Schnout by navíc ale musely také listnaté stromy, protože nemají menší nároky na vodu než stromy jehličnaté. I u borovic je ve skutečnosti na vině kůrovec – druhy lýkožrout vrcholkový a lýkohub sosnový. Jan Štrobl má samozřejmě pravdu, že za to může tragické lesní hospodaření. Já mám ale dokonce podezření, že tato likvidace lesů je zcela úmyslná. A pak není nic snadnějšího, než vše dávat za vinu klimatickým změnám a suchu. Zajímalo by mne totiž, jak je možné, že napadené a odumřelé stromy v současné době zůstávají dlouhodobě na místě bez jakéhokoliv zásahu. Dříve by majitelé lesů byli dávno pokutováni a donuceni urychleně napadené stromy vytěžit a dřevo z lesa odvézt. Proč to dnes takto nefunguje? Před čtvrt stoletím jsem na svém pozemku vysázel šest tisíc stromků (podstatnou část vlastnoručně). Duby, jedle, douglasky, smrky Pančičovy, ale i smrky ztepilé a vejmutovky. Dodnes neuschnul ani jeden strom. CO2 sice nevidím, ale proti zvyšování jeho obsahu v ovzduší jsem tak udělal mnohem víc, než Greta a všichni demonstrující a stávkující proti klimatickým změnám dohromady. Na základě všech svých rozsáhlých přírodovědných znalostí jsem nezvratně přesvědčen, že takzvaná uhlíková stopa je blábol (na uhlíku je založena organická chemie a biochemie a oxid uhličitý je s životem na Zemi nerozlučně spjat), ale svou prací jsem přesto neutralizoval tuto údajnou stopu pro několik generací mých potomků. A to ani nepočítám ovocné stromy, které jsem ve svém dosavadním životě vysázel. Čím více dnes zaprší, tím víc se v televizi mluví o extrémním suchu a o tom, že déšť vůbec nepomohl. Je to tak absurdní, že to ve mně vyvolává dojem, že se něco chystá. Napadají mě dvě možnosti. 1) skokové zdražení pitné vody (čeští občané by tak byli nuceni opět navýšit množství peněz vyváděných ze země ve formě dividend). 2) další nesmyslné dotace, které by opět navýšily množství peněz, vyváděných tímto způsobem ze státního rozpočtu (či z rozpočtů krajů, měst a obcí) do kapes vyvolených. Jak (půdní) sucho je (či není) skutečně intenzivní, především ve spojitosti s potřebami rostlin, vidím denně přímo před sebou. V našem městě je totiž většina půdy pod městskou zelení nestrukturní, písčitá, v podstatě jen písek. Jediná organická hmota v ní, která je do jisté míry schopná podržet vodu, jsou kořenové systémy rostlin. V některých letech proto není na těchto pozemcích tráva, ale doslova poušť. Tak tomu bývalo i v dřívější době, kdy se ještě klimatické změny a sucho neskloňovaly ve všech pádech. Letos je zde ale tráva vcelku zelená. Musím však konstatovat, že uvedená období zcela suché trávy byla opět pouze příkladem špatného hospodaření. Technické služby trávu sečou těsně nad povrchem půdy, takže poškozují odnožovací uzliny, čímž snižují regenerační schopnost trav a zároveň veškerou biomasu odvážejí, i když by mohla být na místě použita jako zelené hnojení, které by bylo schopno (po biologickém rozkladu) srážkovou vodu v půdním profilu zadržovat.

V raném středověku bylo mnohem teplejší podnebí než dnes a po něm následovala od čtrnáctého století malá doba ledová, s vrcholem v sedmnáctém století. Zaregistroval jsem i prognózu, že co nevidět začne další malá doba ledová. Jak jsem napsal výše, současné lidské poznání rozhodně není na takové úrovni, aby se klimatologickým prognózám dalo věřit. Malá doba ledová je proto zcela stejně hodnověrnou prognózou, jako masivní tání arktických a antarktických ledovců a zvýšení průměrných teplot o několik stupňů.

Když všechno shrnu. CO2 a CH4 jsou přirozenou a nezbytnou součástí přírody a chemických procesů v ní. S jejich větším uvolňováním do ovzduší si zdravá příroda dokáže poradit. To ale neplatí v případě pro přírodu cizorodých látek (například plastů), protože neexistují mikroorganismy specializované na jejich degradaci (což je pochopitelné, jestliže se tyto látky přirozeně nevyskytují). V této souvislosti je k smíchu boj EU proti plastovým brčkům. Kdo jiný, než Západ planetu plasty zaneřádil? V sedmdesátých letech jsem byl poprvé za železnou oponou a s otevřenými ústy zíral, jak při nákupu v supermarketu všichni svůj nákup balí do mnoha plastových tašek na jedno použití. O co racionálnější byly reálněsocialistické síťovky a textilní nákupní tašky (na opakované, dlouhodobé užití) a papírové (tedy celulózové a rozložitelné) sáčky (ty mikrotenové u nás začaly až později). Jsou ale ještě větší ekologické problémy. Západ zaváží země třetího světa odpadem, včetně odpadu toxického a mutagenního, tráví řeky, půdu, spodní vody, oceány. Oceány přitom vedle toho, že vážou ve vodě rozpuštěný CO2 a na jejich dnech se ukládají karbonáty, tak prostřednictvím fytoplanktonu (řasy, sinice, fotosyntetizující prvoci) také fixují obrovské množství CO2. Fytoplankton sice obsahuje asi jen 1 až 2 % celkového C v přírodě, ale je schopen ročně vázat až 40 % celkově asimilovaného CO2. Souše ročně vytvoří dvojnásobek biomasy než oceán, fotosyntetická produkce na jednotku plochy je u souše pětinásobkem produkce oceánů, ale rychlost fotosyntézy na jednotkové množství chlorofylu je u mořského fytoplanktonu šestinásobná ve srovnání s rostlinami souše. Je tedy fotosynteticky vysoce účinný. Znečišťování životního prostředí především toxickými látkami (ale nejen jimi) je problém, který ohrožuje schopnost přírody vyprodukovat pro lidstvo dostatek nezávadných potravinových zdrojů a nakonec může mít vliv i na schopnost v dostatečném množství asimilovat CO2. Za veškerými problémy dnešního světa je lidská chamtivost a plýtvání. Jane Goodall řekla, že USA by ke své spotřebě potřebovaly přírodní zdroje z pěti Zeměkoulí. To je myslím výstižné. Západ je jenom o plýtvání a nesmyslných nápadech, které pak mají ex post vše napravit. Několik příkladů. Na konference o záchraně klimatu létají různí veřejně známí hlupáci soukromými tryskáči – a co jejich uhlíková stopa? Dnešní módou je SUV, které nemá z praktického hlediska žádné opodstatnění (kdo s ním opravdu jezdí mimo silnici – a šlo by to vůbec? to je častější jeho využití ve městě k courání po nákupech). Má vzhledem ke své velikosti malý zavazadlový prostor a jako rodinné auto se nehodí vůbec. Jeho jedinou výhodou je, nadměrné velikosti a hmotnosti odpovídající, velká spotřeba použitých materiálů a také vysoká spotřeba pohonných hmot a velké množství vypouštěných exhalací. Takové auto si koupí pouze snob, kterému je jedno, že zbytečně plýtvá fosilními palivy, i když třeba jinak verbálně podporuje klimaticky zodpovědné aktivisty – ovšem jak jsem napsal – ne slova, ale činy se počítají. Módou je také ve městech zakazovat osobní automobily se vznětovým motorem, když v celé EU jezdí (většinou zcela nesmyslně) sem a tam tisíce kamionů. Je také zajímavé, že aktivistům vadí, pokud někdo k cestě na dovolenou použije leteckou dopravu, ale nevadí jim neporovnatelně větší uhlíková stopa vzdušných sil a vojenského námořnictva USA a NATO. Spotřební elektronika se vyrábí tak, aby se její životnost rovnala délce prodloužené záruky – a co recyklace použitých materiálů? Bionafta? Nesmysl. Bioplynové stanice? Nesmysl – místo toho, aby se (s pomocí laktobacilů fermentovanou) kukuřicí krmily krávy, tak se z kukuřice v bioplynkách vyrábí methan. Solární elektrárny? Nesmysl – tunel, zabraná zemědělská půda a co vlastně bude na konci životnosti (garantovaná 25 let) s toxickými fotovoltaickými články z panelů? Elektromobily? Ve výsledku o nic ekologičtější, než auta se spalovacím motorem, a jejich větší rozšíření by znamenalo naprostou katastrofu. Kolik by pak bylo ještě potřeba postavit jaderných elektráren a o kolik procent navýšit kapacitu rozvodné sítě? Ke stavbě dalších jaderných elektráren mohu uvést, že výroba 1 tuny cementu znamená také produkci 1 tuny CO2. Když se zamyslím, tak si ani nejsem jist, jestli skutečnost, že poctivě separuji například recyklovatelné plasty, má nějaký význam. Dříve se vytříděné plasty vyvážely do Číny, kde byly zpracovávány, ale nyní je Čína nedováží. Kolik se vlastně v EU plastového odpadu zpracuje (v poměru k vyprodukovanému množství)? Bude to jen zlomek, a proto se ptám, co se děje s ostatním – vyváží se na skládky k směsnému odpadu, nebo se snad spaluje ve spalovnách?

Ke klimatickým změnám by se mělo přistupovat s chladnou hlavou a zdravým rozumem, pokud se chce planetě Zemi a životu na ní opravdu nějak pomoci. Nesmyslná, hysterická kampaň, bez racionálních řešení, která se s pomocí masmédií, politiků i OSN vede, ale nasvědčuje tomu, že cíle jsou úplně jiné ……

Josef K.

P.S.
Jakýkoli příspěvek mimo téma okamžitě mažu. Žádné spinování i když vám téma nejde „pod fousy“.  Spíše přemýšlejte o tom, co jste si právě přečetli. Protože i tady je naznačeno řešení. A není to rozhodně o „uhlíkové stopě“