Rozhledy vnitřní a zahraniční.


A nejen u nás, ale i jinde ve světě dějí se věci podivné dnes  jako roku 1895

ČESKÝ SNĚM — POTŘEBA FORMULOVÁNÍ STÁTOPRÁVNÍCH POŽADAVKŮ ČESKÝCH — POSLEDNÍ VOLBY A RŮZNÉ DOJMY — ZTRÁTY NÁRODNÍ A HOSPODÁŘSKÉ —ODHALENÍ GIOLITTIOVO — VEŘEJNÁ MRAVNOST V ITALII A CRISPI

Pole pro pozorovatele vnitřních našich politických poměrů za uplynulé období měsíční bylo na události dosti chudé. Říšská rada vídeňská po zasedání podzimním se odročila krátce před vánocemi, po vánocích sešly se k výročním svým schůzím zemské sněmy, český k poslední v šestiletí. Oficielní orgán strany svobodomyslné vyslovil už pochybnost, zdali toto zasedání zemského sněmu povznese se k výši historické; nejméně tomu nasvědčují iniciativní návrhy, jichž v první schůzi téměř pršelo s obou rivalisujících českých stran.

Návrh na sebrání aktů a smluv státního práva českého se týkajících je bezvýznamný ve svých konsekvencích, nevyzpytatelný co do účelu; akta ta jist nepřinesou žádoucího světla a konkrétnosti v státoprávní náš požadavek. Formulování, propracování tohoto našeho požadavku zůstává pořád nesplněnou tužbou a stereotypní jest už odpověď na tento stesk, že prý není na ten čas ani třeba ani vhodno, zabývati se v tom směru podrobnostmi i stačí prý lidu vštěpovat vědomí o státoprávní samostatnosti království. Literatura — i žurnalistická — o této věci rovná se téměř nule: jako by se vědění všech podrobností o historickém základě a budoucí žádané formě ústavní a státní obecně předpokládalo. Nedostatek opravdové práce i jinde se jeví. Také heslo všeobecného — dokonce nyní, kdy už rozdíl se stal běžným — i rovného práva volebního dostalo se na zemský sněm, ale nikoli ve formě detailního návrhu, nýbrž jako resoluce na revisi volebního řádu do sněmu zemského > vzhledem k všeobecnému rovnému hlasovacímu právu «.

Zvláštní a pro politické poměry naše charakteristický kontrast k této činnosti, nebo vlastně nečinnosti tvoří zimničná agilnost stran při posledních volbách do sněmu i dokonce do — více méně důležitých — obecních zastupitelstev. Volby — to je ten pravý terrain pro osvědčení zdatnosti stran! Volby — prostředek k účelu — to je to hlavní, pro dosažení většiny napínají se všecky síly; co zvolený bude v tom kterém sboru platen — účel sám — to nepadá na váhu.

Princip všech voleb, aby k tlumočení snah a tužeb občanstva vybrán byl muž nejlepší, nejpovolanější, ten princip dávno zanikl ve víru strannické a osobní ctižádosti; materielní prospěchy jsou pak hlavní vzpružinou všem volebním toreadorům ! Tato bída ukázala se při všech volebních výpravách měsíčního období, které přehlížíme. My, kteří v této rubrice pozorujeme docela samostatně a neodvisle, nevidíme v tom výraz oposičního smýšlení lidu, který by vládě imponoval, když na Domažlicku zvolen byl lokální kandidát v široké veřejnosti neznámý, ani když na Karlínsku zvolen jest několikanásobný již hodnostář, aniž vidíme v tom spásu národa, nebo třebas jen obce, když ve Vinohradech nastoupí obecní regime místo patronů záložny patroni budoucí spořitelny. Připomeneme-li si pak všechen ten žurnalistický humbug před volbami i po volbách, který na př. mluví o jednohlasnosti při nepřímé volbě, k níž volitelové za abstinence strany druhé napřed jsou pečlivě vybíráni a při níž dokonce odevzdávání hlasů mělo býti kontrolováno, čteme-li pak bulletiny o volbách a pozorujeme zběsilou přímo vášeň při napadajících a nepochopitelnou otrlost při napadených, přicházíme k smutnému soudu o mravní výši našeho politického života. Poměry ty volají až hlasitě po nápravě a tu by dnes v největší míře přineslo všeobecné stejné hlasování, jím opravila by se nejjistěji mašinérie representační soustavy, která na volebním i parlamentárním kolbišti je v úpadku.

U nás tak — jako jinde, nebo snad chybou národní povahy ještě více — nežli jinde.

Mezitím pak, co mladočeské prapory v boji proti Staročechům vlají od vítězství k vítězství, občas kmitne se zpráva o ztraceném obecním zastupitelstvu v té neb oné obci na jazykovém rozhraní, na Moravě ve hlavním městě v třetím sboru k volbě nedostaví se ani dvakrát tolik českých voličů co kandidátů a mezitím, co se zřizuje » národní velkozávod«, v zemské pojišťovně úrazové v oboru zemědělství — kdež dosud se chlubíme aspoň snad bez nadsazování převahou nad Němci — podlehli jsme těmto a tu i tam proskakují podivné zvěsti o následcích špatné letošní kampaně cukerní, která opět rozmnoží počet bývalých českých cukrovar v rukou německých.

Staročešství přes všechny chyby mladočeského vedení se nepovznáší v žádném oboru a tím práv překáží reformě našich politických poměrů, nenutíc oficielní mladočešství ku práci a nápravě.

Pozornost celé Evropy upoutána v minulých dnech k Itálii.

Jest to obraz velice žalostný. Mladá tato říše děkující vznik svůj státotvorné myšlénce národnostní postrádá, jak se zdá, prvního požadavku své existence — mravnosti. To, co odhaleno zrakům žasnoucí Evropy, jest takový stupeň korrupce, že mu málo rovno v novějších dějinách.

Jak známo, osvobozeni obžalovaní v skandálním procesu římské banky hlavně z toho důvodu, že bývalý ministerský předseda Giolitti dal odstranit ze soudních spis některé důležité listiny. Nevole obrátila se proti Giolittimu, jenž se hájil tím, že nechtěl, aby kompromittovány byly mnohé čelné osobnosti parlamentu. Když však sám Crispi zaujal proti Giolittimu, povoluje veřejnému nátlaku, výhružné stanovisko a hrozil mu vyšetřováním, předložil Giolitti chladnokrevně odstraněné listiny do rukou parlamentní komise k jich prozkoumání schválně zvolené. Publikace listin byla ohromující. Crispi, jeho choť, jeho příbuzní a zřízenci čerpali z banky, jako by v ní měli otevřený úvěr. Obrovské sumy vyplaceny Crispimu bez úhrady  a paní Crispiová posýlala své nevyplacené účty za hedvábné šaty k saldování jednoduše do římské banky. Italský parlament dokázal již nesčíslněkrát svou zotročenost vůči Crispimu, tentokrát však vzchopil se přece k rozhořčené oposici pod vůdcovstvím nejrůznorodějších živlů : konservativního Rudiniho, liberálního Zanardelliho a radikálního Cavalottiiho. Evropa čekala okamžitý pád Crispiho. Ale stalo se něco jen v Itálii možného. Crispi odpověděl k těžké obžalobě teatrální frásí a — odročením parlamentu. A ku podivu: většina žurnalistiky jest klidná, ba staví se přímo na stranu tohoto démonického muže, jenž od vyrabitele pum přivedl to až k stanným soudům a v jehož rukou jest král Humbert bezmocnou hříčkou. S cynickým úsměškem odpovídají orgánové vlády volání po veřejné mravnosti a Crispi se svýma špinavýma rukama opěvován prvním básníkem soudobým Carduccim zůstává ministerským předsedou italským a s ostentativním leskem slaví sňatek dcery své s bohatým aristokratem sicilským, k němuž poslal král darem šperk v ceně 25.000 lir.

Tak daleko dospěly věci v sjednocené, velmocenské Itálii.

Opět zmizel stín jednoho bývalého krále s politického jeviště.
Jest to František, poslední král obou Sicílií, jenž vládl sotva několik měsíců.

V Praze, dne 9. ledna 1895.

Příspěvek byl publikován v rubrice Přejaté se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.