Langweilův model Prahy – 3


O formování myšlenky vypracovat model Prahy vyprávěl Antonín Langweil v r. 1830: „Před několika roky, při svých procházkách po nejpěknějších vyhlídkách pražského okolí mne napadlo: Jak krásné by muselo být toto velebné město v malém modelu! Touto myšlenkou jsem se dlouhý čas zabýval, avšak volba materiálu k zhotovení modelu mi připadala velice obtížná. Po řadě marných pokusů jsem se myšlenky pomalu vzdal. Dokonce při opětných pohledech na Prahu z Petřína, který je nejpříhodnějším místem, odkud lze přehlédnout celé město, jsem byl rád, že jsem tu obrovskou práci nepodnikl. Tato myšlenka ale nebyla zapomenuta, jen dřímala v mém podvědomí, znovu prosila v roce 1826 a já hned přikročil k jejímu uskutečnění. Příčinou toho náhlého podnětu byl v Praze vystavený reliéf Paříže. Ten mi dodal odvahy, abych se pokusil vytvořit něco podobného, nebo snad i lepšího.“

Langweil nejdřív řešil měřítko zamýšleného modelu – rozhodl se pro poměr 1:480 a jako materiál zvolil papírovou lepenku, která umožňovala i v miniatuře kolorovat fasády a vykreslit jejich detaily. Jako velmi užitečný pro jeho práci se jevil polohopisný plán Prahy, zpracovaný v letech 1812-1816 na popud nejvyššího purkrabího Františka Antonína Kolovrata-Libštejnského.

Do práce na modelu se Langweil pustil v den svých pětatřicátých narozenin, 13. července 1826. Jako první objekt chtěl vytvořit model svého pracoviště i bydliště, totiž areálu Klementina. K tomu pochopitelně potřeboval znát přesné rozměry a podobu jednotlivých budov. A v této souvislosti došlo hned v prvních dnech k dramatické události.

Vzhledem k své časové vytíženosti Langweil svá měření a pomocné nákresy zhotovoval ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou, nebo večer, od sedmi do půl deváté. Když pracoval na třetím klementinském dvoře, při kostele sv. Salvatora, přišel k němu vrátný z arcibiskupského semináře, který v této části budovy sídlil a požádal jej, aby se okamžitě dostavil k Jeho Důstojnosti kanovníkovi a rektorovi semináře. Kanovník Langweila dosti nevybíravě napadl, jak prý se opovažuje chodit po dvoře a zakreslovat si na papír každé okno budovy? A co je vůbec zač? Když se Langweil představil, kanovník prohlásil „Kdybych byl věděl, že jste jen ubohý sluha, dal jsem vás už dávno vyvést policií!“ „Debata“ ještě chvíli v tomto duchu pokračovala, až nakonec kanovník Langweilovi vyhrožoval zfackováním a vyhodil ho z prostoru semináře. Langweil se pak vypravil k městskému hejtmanovi a policejnímu řediteli, aby je požádal o vystavení povolení k zakreslování dvorů jednotlivých budov pro potřeby modelu. Svou žádost odůvodnil vylíčením střetu s rektorem semináře. Byl požádán, aby popis události dal hejtmanství písemně a aby také písemně informoval ředitelství knihovny. Langweil tak učinil a ono potvrzení od hejtmanství získal a navíc se za něj postavilo vedení knihovny, které urážlivé řeči o „ubohém sluhovi“ vztáhlo i na sebe. Prostě všechno zlé je k něčemu dobré…

 

Klementinum současné

Klementinum v Langweilově modelu. Bohužel není celé, v knize je fotografie přes dvě stránky a prohnutí ve hřbetu knihy se mi nepodařilo  na skenu nějak zamaskovat

 

Langweil pracoval na svém modelu v každé volné chvíli – stálým problémem ovšem byly peníze. Jedním z pokusů, jak si přilepšit, bylo zhotovování samostatných modelů jednotlivých paláců či zámků, neboť doufal, že tím získá mecenáše z řad aristokracie, kteří by mohli finančně přispět, nebo se alespoň stali propagátory Langweilova díla. Jak moc s touto taktikou uspěl, to jsem se nedočetla.

Průmyslová výstava 1833 – uprostřed sálu na zemi je vystaven Langweilův model

Langweilův dopis císaři s prosbou o odkoupení modelu

V roce 1829 měl hotovou severní část Starého Města s šesti sty objekty a rozhodl se model vystavit – jednak v rámci propagace svého díla a také doufal, že vybrané vstupné alespoň trochu vyřeší jeho problémy. Jenže nájem sálu a člověka, který zajišťoval dozor i prodej vstupenek, pohltily velkou část jeho výdělku. Ještě několikrát se pak pokusil o vystavení svého modelu, ale finanční efekt byl nevalný. Model sice sklízel chválu – ale za tu si nikdo nic nekoupil. Uznání se dostalo Langweilovi v r. 1833, kdy se při příležitost pobytu císaře Františka I. v Praze konala v Praze průmyslový výstava a jedním z 247 vystavovatelů byl i Antonín Langweil, který tak své dílo mohl představit i panovníkovi a jeho manželce. Této situace se Langweil pokusil využít přímo veleuctivým dopisem prosil panovníka, aby model odkoupil, čímž by se jednak Langweilova rodina zbavila nejtíživějších ekonomických problémů a také by model mohl být mnohem rychleji dokončen. Dopis opět putoval úřední mašinerií, kdekdo si vyžadoval posudky na dílo i na Langweila – posudky byly vynikající, až žádost doputovala ke „státnímu konferenčnímu ministrovi“, což byl v podstatě ministr vnitra. Ten – bez ohledu na všechny pochvalné posudky – věc panovníkovi předložil s velice opovržlivým komentářem, že podobné modely jsou jen hračky, nic víc – a že vlastně ani nemá peníze na zakoupení toho modelu. (Langweil chtěl 2 000 zlatých.) A zamítnutá žádost putovala úřední cestou zase zpět, až se 17. února 1834 o rozhodnutí dozvěděl Langweil. Co způsobilo tak negativní postoj ministra Kolovrata-Libštejnského, to se můžeme jen dohadovat, snad to byly dlouho se táhnoucí rodové spory mezi Kolovratem a pražským purkrabím Chotkem. V každém případ to byla pro Langweila těžká rána. V červnu 1934 do rodiny přibyla čtvrtá dcerka, na dovršení všeho trápení se Langweilovo zdraví začalo výrazně horšit. Langweil je zoufalý. Znovu se pokouší získat přilepšení z císařské pokladny – nakonec dostane 150 zl. jako odměnu za dar císaři: model Pražského hradu. No, je to lepší, než nic – jenže situace už natolik pokročila, že tahle suma nic neřeší. Od počátku roku 1837 je u Langweilů lékař téměř denním hostem. Chronické astma, vodnatelnost – Langweil už téměř nevstává z postele, peníze docházejí, i léky se u lékárníka musejí brát na dluh.

Langweilovi je jasné, že naděje už není – a tak se  ještě v dubnu 1837 obrací na místodržícího, hraběte Chotka (mimochodem, dopis už nebyl schopen napsat, jen jej diktoval a podepsal) s prosbou o zakoupení modelu pro Vlastenské muzeum (tehdejší název Národního muzea v Praze) a to za 800 zl. Chotek dopis se svým doporučením předal prezidentu muzejního výboru, hraběti Kašparu Šternberkovi. Rozhodnutí ale nebylo potěšující: 800 zl. prý není nadsazená cena, ale za ty peníze by se dalo do sbírek koupit něco zajímavějšího (Šternberk byl přírodovědec, tak ho model moc nezajímal) a ostatně v muzeu není tolik místa, aby se tam dal model uložit. Tečka. Dva týdny po obdržení této zprávy Langweil umírá. Finanční situace rodiny byla již tak špatná, že rodina neměla na zaplacení rakve, hrobu, hrobníka ani na uhrazení dluhu lékaři a lékárníkovi.  To za ně nakonec uhradila Státní účtárna. Vdova se následně obrátila na gubernium se žádostí o vdovský a sirotčí důchod, ta byla pro ni a pro její čtyři dcery stanovena ve výši 160 zl. ročně. Ze služebního bytu se musela vystěhovat, ale ředitel knihovny jí povolil, že může bedny s modelem prozatím ponechat v Klementinu. Život v Praze byl však drahý, a tak se vdova Langweilova i její dcerky stěhují v srpnu 1838 zpátky do rodného Krumlova, kde se jich ujímá Jan Langweil, bratr Antonína Langweila. Model zatím zůstává v Praze, složen v bednách…

Přípravná Langweilova kresba pro již nerealizovanou část modelu – Strahovský klášter

Vojenská strážní budka při ulici V Kotcích – detail Langweilova modelu

Lucerna na nároží Kanovnické ulice na Hradčanech – detail Langweilova modelu

Vytlučená okna kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech – detail Langweilova modelu

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotopříběhy se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Langweilův model Prahy – 3

  1. Cobolik napsal:

    Tonda cisto jeho iniciativa,vtedy ho mali na haku,cisar nejavil zaujem bo jeho poskok nemusel nejakych pepikov a vlastny guverner tiez nan jebal a dnes je to chlouba muzea,co dokazu zlate ceske rucicky s tymy rucickamy bejvavalo,bo mozu byt rucicky jake chcu,ked kokot provadi ,dukatikov na zakup nebolo,Bo to len hracka,na vlas dnes,na lidicke deti,tiez vlada nemala,na dom kubisa zberala holota,na demonstraciu na letne chuj vie skade prachy,dumam kacko,ze o 150rokov podobna do teba,bude pisat podobne,o dnesnej done ponizenych a tych co povyseny.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.