Langweilův model Prahy – 2


Langweil tedy po obdržení kladné odpovědi z Prahy začal urychleně organizovat své stěhování a budování nového života v Praze. Peníze, které měl, bohužel nestačily na nákup domu, ale Langweil předpokládal, že vlastnictví nemovitosti není podmínkou – konec konců ani vídeňští litografové nebyli vždycky majiteli domu. Pronajal si byt a prostory pro dílnu v čp. 933 na Staroměstském náměstí, najal dva pomocníky a 12. srpna 1819 ohlásil pražskému magistrátu své usídlení v Praze, i jména pomocníků. Magistrátní odpověď mu vyrazila dech: provoz živnosti se nepovoluje, protože Langweil není majitelem domu, tudíž nesplňuje podmínku usedlosti.

Obr.1

Severní strana Staroměstského náměstí, domy čp. 931-933, kde měl Langweil pronajatý byt a dílnu. Domy byly zbořeny r. 1898. Foto J. Eckert 1898

Langweil musel být po obdržení téhle odpovědi v šoku. Nezbylo mu, než pokusit se magistrát přesvědčit, že na vlastnictví domu nemá trvat, nebo svůj sen vzdát. A tak začal psát a rozesílat dopisy, vysvětlovat, argumentovat i prosit. Pražský magistrát si trval na svém: dům, nebo nic. Hejtmanství bylo mírnější: navrhovalo určit roční odklad a pak znovu řešit, zda je vlastnictví domu nutné. Místodržitelství, které mělo problém rozhodnout, se přiklonilo k odkladu. Langweil měl tedy rok času na to, aby rozjel dílnu a vydělal si na dům – nebo alespoň získal takové postavení, že by po něm dům již nebyl požadován.  Mimochodem, byla to tehdy první a jediná litografická dílna v Praze.

Obr.2

Langweilova novoročenka 1820: kresba i tisk Antonín Langweil

Po zkušenostech s pražskými úřady byl Langweil velmi pečlivý a opatrný, stejně ale stále a stále narážel na neochotu, či projevy úředního šimla. Jen na ukázku: 11. července 1820 žádal o povolení vytisknout čtyři blankety, na které měl objednávku (šlo o zakázku pro Schwarzenberky, pro cech soukeníků z Českého Krumlova a podobné materiály, vše prý již bylo schváleno cenzurním úřadem). Odpověď na jeho žádost přišla ale až v polovině března 1821! (To již ale Langweil svou kamenotiskárnu neměl.) Jestli tohle byla normální rychlost tehdejšího úřadování, či jestli nešťastný Langweil někde nepozdravil u vrbiček, to nevím. Při tom zprávy tehdejších úřadu o Langweilovi jsou vysoce pochvalné: mladý, vzdělaný, žije skromně a počestně v rodinném kruhu, svou šikovností si již zajistil mnoho zakázek od soukromníků i státních úřadů…atd. atd.

obr.3

Pohled na Český Krumlov – předpokládám, že tohle mohla být ta zakázka od cechu krumlovských soukeníků. Podobné pohledy na města byly obvyklé v hlavičce různých cechovních písemností. Jinak se jedná o příklad bratrské spolupráce: kreslil Josef Langweil, vytiskla kamenotiskárna Antonína Langweila 1819

Smrtelná rána přišla v létě 1820, kdy se známý pražský knihtiskař Jan Ferdinand Schönfeld rozhodl rozšířit své podnikání i na litografickou dílnu. Ekonomická situace Langweila byla v té době velmi tíživá a představa koupě domu v Praze byla zcela nereálná. V říjnu a listopadu 1920 došlo k připojení (nebo prodeji? Nikde jsem k tomu nic víc nenašla.) Langweilovy dílny k Schönfeldově firmě. Schönfeld přebral vybavení dílny, zakázky i zaměstnance. Langweil dostal po přechodu k Schönfeldovi titul „ředitel“.

obr.4

Kůň v postroji, kresba Antonín Langweil, tisk Schönfeldská kamenotiskárna 1821

obr.5

Zřícenina hradu, kresba Antonín Langweil, tisk Schönfeldská kamenotiskárna 1821

Titul to byl sice docela zvučný, ale to bylo asi tak všechno. Finanční ohodnocení nebylo nijak závratné, práce byla časově náročná (o osmihodinové pracovní době se v té době ještě ani neuvažovalo) a tiskárna se navíc čím dál tím víc zaměřovala na nezajímavé tisky různých formulářů. A tak se Langweil ohlíží po možnosti jiného zaměstnání.

V r. 1822 se uvolnilo místo sluhy v pražské c.k. Univerzitní knihovně (tj. v Klementinu) a v únoru toho roku Langweil podává žádost o přijetí. Uchazeči byli podrobeni přísným zkouškám a ředitel knihovny pak sestavil jejich pořadí a to zaslal zemskému guberniu, které mělo rozhodnout. Langweil se ovšem panu řediteli nějak nepozdával: v prvním návrhu se umístil až na třetím místě, protože se výběrové řízení opakovalo, byl sestaven i druhý návrh pořadí, kde Langweil na předních místech vůbec nebyl uveden. (Námitka pana ředitele proti Langweilovi spočívala například v tom, že býval litografem a tudíž by mohl pro litografické kopírování používat některé materiály z knihovny. Abych pravdu řekla, silně mi to připomíná současný boj Milionových chvilek proti M. Benešové: sice zatím nic špatného neprovedla, ale mohla by!) Kupodivu ale i přes nesympatie pana ředitele byl Langweil na jaře 1822 knihovním sluhou jmenován. Co k téhle změně názorů vedlo, to se neví – snad přímluva někoho ze Schwarzenberků, snad to, že pánové z gubernia měli s Langweilem dobré zkušenosti z doby, když ještě působil jako litograf.

obr.6

Zkouška písma Antonína Langweila při konkursu na místo knihovního sluhy v Univerzitní knihovně.

Zdánlivě je to společenský pád: z ředitele sluhou, ale realita byla jiná. Sluha měl čtenářům přinášet vybrané knihy, pak je opět dávat na místo a podle pokynů nadřízených vést administrativu knihovního katalogu. Čili zaměstnání nepříliš náročné a bez větší zodpovědnosti. Za to mu náležel plat 750zl. vídeňské měny (o 250zl. více, než míval na krumlovském magistrátu) a dvoupokojový byt přímo v Klementinu.

Čas, který Langweil změnou zaměstnání získal, věnoval z velké části svým uměleckým zálibám. Tím si zároveň snažil trochu si přivydělat: v tomto období byly ve veliké oblibě portrétní miniatury a tak se jimi Langweil zabýval. Přiznejme si ovšem, že v tomto směru nepatřil k malířské špičce, i přesto však zakázky měl. A peníze takto utržené byly velice potřeba: r. 1825 se Langweilům narodila již třetí dcerka.

obr.7

Antonín Langweil – autoportrét 1835

Portrétní miniatury byly však stále více řemeslem, než uměním. Langweil začal chápat, že jeho stále spíše amatérská malířská tvorba jej do světa velkého umění nedovede. A stále silněji se mu začínala vracet myšlenka na zhotovení modelu Prahy – města, které tolik obdivoval…

K-sova

Příspěvek byl publikován v rubrice Bavorovy poznámky, Fotopříběhy se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Langweilův model Prahy – 2

  1. Cobolik pacholik napsal:

    Tonda to mal v praglu prejebane,paci sa mi jeho pismo,stare krabice,tak podobne paradne pisali,jak hovniar som to postrehol,hlavne otec,ci farar na nabozenstve a vedel aj latinsky,dokonca som prvy a posledny raz v zivote ministroval taku omsu latinsku v broumove v klastore pri jeptiskach,predtym a potom uz nikdy,to pamatm velmi dobre,este som nepijakoval,ale teraz kritika tondu,kresba tazneho kona dobra,dobra pre mna bohova,videl som neraz. A sam sa vozil na takych konoch,ci v lese sledoval,jak stahuju drevo,kazdy stvornozec nedviha pri jeho chodzi obidve nohy na tej istej strane tela,vzdy do kriza t.j.predna prava,zadna lava a potom druha strana,su kone,co tak chodia a aj sa tomu hovori chodza koni,ale to trenovane k tomu,pritom vtedy este konov bolo vo velkom mnozstve,keby teraz niekto tak nakreslil,ale tonda,co v skole musel ovladat jazdu na koni?hoci neviem,ci jak pisar,nebol lesnik,ale kone vtedy boli na uliciach normalka,nemal tonda lahkoa,ale dedukujem,ze ked bol v kniznici,mesto chcelo mat model a niekto ho tam dotisol,nic dockam casu,jak hus klasu.

    To se mi líbí

    • K-k. napsal:

      Čobnlíku, k tomu koni: takhle chodí velbloudi, zároveň oběma nohama na jedné straně. Někteří koně taky – v češtině se jim říká „mimochodníci“. Ale četla jsem o nich spíš jako o jezdeckých, ne tažných. Používaji se prý zejména pod dámské sedlo. Ale nejsem odborník, můžu se mýlit. V případě toho Langweilova koně nevylučuju, že se spletl, když koukám na ten obrázek, tak mám dojem, že ta pravá přední, co na ní kůň stojíéí, měla možná být původně levá a že se mu to nějak pomotalo…

      To se mi líbí

      • K-k. napsal:

        Jo a s tím modelem to bylo úplně jinak – ale příští týden si to už přečteš! 🙂

        To se mi líbí

      • Rosťa napsal:

        Také jsme měli v rodině koně, ale jak chodí, jsem si nikdy nevšiml. Jo, a dík za článek, pěkné počtení.

        To se mi líbí

      • Cobol napsal:

        Hele kacko,ja vatsinou kone videl a psi a kravy,lesnu zver,velblouda na zivo raz na florida,necviceny kon tak nikdy nebude chodit,ja videl na dostihoh vo velkom sarisi mozno v toku 1975,tak chodiacich konov,ale to trenovane na to,co chuj,opytam sa nasho burana ,ked uvidim od maleho hovna s konmi a dodnes stahuje drevo v lese a chodi na sutaze,to jebnuty fanatik do koni,nebudeme tu riesit,hlavne jak tonda dostal zakazku,uz si mi naznacila,ze jsem. Edle jak ta jedle,nic neide s tondom lahko,nijake stastie velke nemal a musel sa prebijat,urady vtedy robili na palici,ked som dobre postrehol,tak jak teraz,hlavne ked ide o pozemky to kurva pojebane docista.

        To se mi líbí

        • K-k. napsal:

          Zeptej se, čobolíku, já o tom vím opravdu jen to, co jsem si někde přečetla, tak se ráda poučím. „Tonda“ (tehdy mu asi říkali spíš „pan Anton“) žádnou zakázku nedostal, to byl jeho nápad a jeho iniciativa a spíš si s tím přidělal problémy – ale to až příště, čobolíku,,, 😉

          To se mi líbí

  2. K-k. napsal:

    Jo a ještě jsem zapomněla napsat, že když se Langweil stal tím knihovním sluhou, stal se vlastně státním zaměstnancem a tudíž byl „pod penzí“ – to byla velká výhoda!

    To se mi líbí

  3. Laco G. Mlynář napsal:

    Už se těším na III. díl.

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.