30 let od listopadu – příspěvek na konferenci 13.4. 2019


Byl jsem pozván, abych řekl něco k 30. výročí sametu. Dostal jsem volnou ruku. Mohu se tedy vracet i před listopad 1989. Doufám, že můj příspěvek nebude příliš chaotický.
Orwell napsal v románu 1984, že kdo ovládá minulost ovládá přítomnost a skrz ni budoucnost.
V listopadu 1989 končil druhý rok kanadské epizody mého života. Nemohu tedy podat osobní svědectví o počtu klíčů v mé kapse nebo o tom, jak blízko či daleko jsem se ocitl od nastupujících mocných.
Je to rok nebo dva, kdy jsem slyšel mluvit poslance jménem Farský. Léta 48-89 označil za období hnusu a devastace. Jemu podobní zase mluví o strachu, šedi a tísni a snaží se vyvolat dojem, že u nás zuřila a nebo se alespoň chystala občanská válka. Chtějí vyvolat pochybnosti o tom, v čem jsme vlastně žili.
To mě vrací k mé rodině a místu, kde jsem žil do svých 28 let. Můj tatínek byl parasitolog světové třídy. Rychle dodám, že mi byl příkladem jen prostředním, protože jeho píle ve mně vzbudila odpor k příliš intensivní práci.
Byl nestraník a atheista a maminka naopak praktikující katolička. Kupodivu to fungovalo.
Náš dům měl vždy otevřené dveře, jimiž vstupovali nejrůznější hosté: sousedé, cizinci z východu i západu, komunisté i lidé, které režim o něco připravil. Mluvilo se o všem, ale nikdy jsem neslyšel varování „tohle nikde neříkej“.
Nikdy jsem nepociťoval strach.  Ani v Bystrém u Poličky. Moje maminka se tam narodila. A dlouhá léta jsme jezdili na prázdniny k Pazlarům.
Bydleli na kraji městečka a i tam byly dveře otevřené. Cestou s pole se zastavovali lidé na kus řeči. Probíralo se všechno: Co říkal pan farář v neděli, místní události i vysílání Svobodné Evropy.
Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že ta místa spojují dvě věci.
I ti největší odpůrci komunistů, které jsem kdy potkal, viděli, že zmizela chudoba. A všichni sdíleli odpor k lidské blbosti, která je nevyplelitelná, jak říkával Werich.

Tím se dostávám k událostem, jichž jsem se neúčastnil. Nejsem davový člověk a tak bych nešel ani na Václavák ani na Letnou, kdybych v té době byl v Praze.

Musím připustit, že jsem na určitou dobu podlehl iluzi, že listopad je pokus o odstranění blbosti. Dokonce jsem z Kanady mamince napsal, že je dobře, že Československo má takového presidenta, tedy Havla.
Slavné ovšem obdivujeme tím víc, čím míň o nich víme. S postupem času se mi Havel jeví jako velikán mezi Čecháčky.  Možná nejzrůdnější z nich.

Nyní se posunu někam k roku 2008, tedy do doby, kdy jsem se začal pravidelně vracet do Česka mezi bývalé kolegy z Přírodovědecké fakulty.
Za „komoušů“ jsme byli z vlastní vůle svobodnými nestraníky. Fakultní komunisté nám vlastně záviděli.

Někteří z bývalých kolegů se po listopadu posunuli k profesůrám a akademickým funkcím. Rychle zapomněli heslo „Nejsme jako oni“ a tak vyhodili z fakulty geologa Ferry Fediuka, podle studentské ankety nejoblíbenějšího pedagoga. A vytěsnili i některé další.

Rozkulačili ČSAV a sami sobě založili Českou učenou společnost.
Odskočím na moment do roku 1972. Tehdy jsme koupili u Domažlic chalupu. Ne proto, abychom se,  jak současná propaganda tvrdí, zbavili nesnesitelného tlaku komunistické Prahy, kde je estébák za každým kandelábrem. Měli jsme dvě děti, moje žena učila, takže to bylo útočiště na celé léto.
Byla to roubenka. Vyzdil jsem jednu zpuchřelou stěnu a vsadil nová okna. Pořád stojí a naplňuje mě hrdostí z dobře vykonané práce.
Když jsem se v roce 2014 natrvalo vrátil do Prahy, našel jsem společnost, z níž se vytratil pocit hrdosti nad tím, co jsme dosáhli.
V dřívější době se hodně četlo. I mezi řádky se daly nalézt myšlenky nebo téma k rozhovoru. Vyprázdněnost toho prostoru změnila společnost. Zdá se mi, že lidé ztratili zájem o cokoli. Přestalo se mluvit i o politice.

Zasáhlo to i naši bývalou laboratorní společnost. Stala se z ní „kavárna“, která přinesla nám dříve neznámý fenomén: Je nutné dát si pozor na jazyk.

Při jedné příležitosti jsem narazil s kritikou Drahoše. Pro mě je příkladem, že i lidsky omezený člověk může udělat kariéru. Zmínil jsem video, na němž se buransky chlámal trapným vtípkům na Zemana. Odešel jsem od stolu s okopaným kotníkem.

O několik měsíčních obědů později se stala další věc. Alexander Vondra, bývalý student Přírodovědecké fakulty, se veřejně málem zalknul nadšením nad zprávou o nových zbraních: „Američané konečně ukázali svaly!“ Ptal jsem se, jaký Vondra byl jako student, protože jsem ho nepamatoval. K jeho výroku jsem poznamenal, že by snad bylo lepší, kdyby Američané ukázali mozek.

I stalo se, že vedle mě sedící polistopadový děkan Čepek (znám se s ním skoro 60 let) vyskočil jako čertík na péro. Za všechno prý vděčíme Američanům a že nás chrání před Ruskem. Řekl jsem, že se svět nedobývá válkami a že Rusové nemají důvod, proč by šli třeba do Pobaltí. To ho rozčílilo k výroku „nech si tu svou propagandu“ a uraženě odešel od stolu.

Přestal jsem do té společnosti chodit.

Mohl bych tuto pasáž skončit optimisticky parafrázováním klasika „Lidí, se kterými se dá mluvit, je šlakovitě málo, ale jsou“. Takové jsem totiž našel kolem LUKu.

Jenže, kolik lidí ví, že existují?  Mohl bych tuto otázku formulovat nabubřeleji: Jak to mohou jiní vědět, když jsem to sám dlouho nevěděl?

V nejobecnější rovině lze odpovědět, že to je postupnou proměnou Česka v gubernii, která se obejde bez přemýšlení. Pomalu doznívá samochvála na demokracii a na to, jak si ji chráníme.

Jenže občan žádné slovo nemá. Vidí smečku politiků, kteří se mezi sebou perou o koryta. Uvnitř vlastních stran i mezi nimi.  Stává se účastníkem scény jako vystřižené z Orwellovy Zvířecí farmy. Ponížená zvířata zvenčí nakukují do místnosti, kde jsou farmáři tak promícháni s prasaty, že nelze rozlišit, kdo je vlastně kdo.
Noví gubernátoři kombinují vlastní blbost s recyklovaným heslem „Vstanou noví bojovníci“.

Jiří Dědeček, předseda pražského PEN Klubu, jim vnuknul základní myšlenku básnickou zkratkou:

Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nima zametem nebo oni s námi.

Zametá se ještě 30 let po sametu. Příkladem šlo město, pořádající autorskou soutěž známou jako Seifertovy Kralupy. Člen poroty, Karel Sýs, dostal v červenci 2018 od pořadatele tento dopis:
„Mnohokrát děkuji za skvělou práci při vyhodnocení letošní autorské soutěže. Naše účetní vám pošle odměnu za vykonanou práci. Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.“

Onu „kauzu“ vyvolal literární nedouk Vojtěch Pikal, místopředseda Sněmovny za Piráty, který důvěřoval, ale dostatečně neprověřil seznam navržených k vyznamenání a nechal básníka proklouznout mezi svými podvýborovými prsty. No ostuda.

Bdělost a ostražitost pokračuje a tak letos byli z poroty odstraněni i její předseda Dušan Spáčil a Eva Frantinová. Jejich hřích nejspíš spočívá v tom, že se kdy přiblížili ke Karlu Sýsovi a Unii českých spisovatelů.
Společnost, která nepotřebuje básníky ztrácí cit. Byl to přece François Villon, který varoval, že „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“. Byli to V+W, kteří zpívali blues o člověku, který „po cihelnách spí, ze smetí jí a popelí se jako slepice“, a byl to Kryl, který napsal, že „král Václav jedna ruka je se šmelinářským šmejdem“. Véna mu to nezapomněl a Kryl se dostal do dobré společnosti zavržených básníků.

O existenci Unie českých spisovatelů jsem rovněž dlouho nevěděl.
V době hnusu – používám termín poslance Farského – komunisté vnutili lidu Svaz československých spisovatelů. Partaj si spisovatele koupila pobyty na „ukradeném“ zámku na Dobříši, desetitisícovými náklady knih, státními vyznamenáními i tituly.

Nové knihy šly do prodeje vždy ve čtvrtek. Fronty před prodejnami měly nejspíš vytvářet dojem kulturní společnosti.

V roce 1967 uspořádal komunistický Svaz československých spisovatelů svůj IV. sjezd. Na něm došlo k určitému nedorozumnění. Komunisté typu Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, Milana Kundery, Pavla Kohouta, Eduarda Goldstückera a třeba Jana Procházky si totiž troufli víc než snesl sluch partajních vůdců.
Následujícího roku se ale vášně napřely jiným směrem a v sedmdesátých letech se situace postupně znormalizovala. Něco se zametlo pod koberec, někteří komunisté se stali bývalými a jelo se dál močálem černým kolem bílých skal.
Potřeba dalšího úklidu přišla v prosinci 1989. A tak se začalo znovu zametat.
Vznikla Obec českých spisovatelů. Část vyobcovaných vytvořila s odstupem času Unii českých spisovatelů, tedy zázemí LUKu. Očistná devastace byla dokonána, když se Obec rozkmotřila a z jedné její části vznikla Asociace českých spisovatelů.
Svým způsobem to je jedno, protože psaní málokoho uživí a censuru nahradili rozdavatelé grantů a případně stav vlastní peněženky.

Aby toho ale nebylo málo přišel další kontrolní prvek.

Svobodný autor má myšlenku, sežene nakladatele s tiskárnou a vznikne kniha. Ale kde se vzalo, tu se vzalo, je tu knihkupcovo svědomí. Je silnější než touha po zisku a tak knihu odmítne vzít do prodeje. Při malých nákladech by stejně moc nevydělal a tak toho svědomí nemusí být příliš mnoho. Kniha se ale nedostane ke čtenáři, podobně jako kondomy, které odmítne prodávat katolicky uvědomnělý drogista.

Zmínka o svědomí by mohla být „takovou pěknou tečkou za mým příspěvkem,“ abych parafrázoval konec Cimrmanovy detektivky.

Jenže brání mi v tom životní zkušenost. Nezískává se snadno, takže se jí člověk nerad vzdává.

V roce 1969 jsem studoval v Kanadě. Dozvěděl jsem se o ní velmi málo. Od života mě tehdy odstínilo universitní prostředí.

Pak jsem tam souvisle žil 27 let, ale ani tehdy jsem nedohlédl za hranici prostředí, v němž jsem se pracovně a společensky pohyboval. I v našem maloměstě byli nezaměstnaní a lidé na sociální podpoře, ale neznal jsem je. Nevěděl jsem, kde je potravinová banka, která rozděluje jídlo chudým. Nepatřil jsem mezi ně.
V Praze podporuji nemocného člověka a přes něj se mi otevřel pohled ke dnu chudoby a beznaděje. Najednou jsem začal chápat text Voskovce a Wericha  „co je ze života jen ze dne na den“ a začínám se ptát, jestli samet přinesl to, co jsme chtěli.

Můj převládající pocit je, že ne. Farský si spletl dobu, ale jinak s ním souhlasím: vidím hnus a devastaci.
Komunista Ludvík Vaculík v roce 1967 řekl na Sjezdu spisovatelů, že naše země nevyřešila  za dvacet let žádný lidský problém.

Stejný „úspěch“ lze připsat i posledním třiceti letům: Blbost zůstala nedotčena a pro mnohé se vrátila bída.

Příspěvek byl publikován v rubrice Pozdravy z Poottawí se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

28 reakcí na 30 let od listopadu – příspěvek na konferenci 13.4. 2019

  1. strejda napsal:

    Když jsem dočetl až do konce tak mně napadlo, že je to vlastně obyčejný příběh českého člověka, jen trochu zpestřený Kanadou a vědeckým prostředím velkoměsta.
    U nás ve městečku mezi horami je to podobné. Jen nejsme tak anonymní a ty dnešní politické podivíny známe, mnohdy i osobně. Zajímavé na nich je, že jsou vesměs podobni typům, jaké jsme znali v mládí. Homo politicus není o politice 🙂 ale o charakteru. Jen jsou přepólováni.
    Za zmínku stojí, že když vypadnou, nebo jsou vyhozeni z toho kolotoče, mají jiné, někdy až zrádné názory. Takže nic nového a jede se dál ve stejných kolejích s podobnými či stejnými lidmi.
    Máme se hmotně lépe než před 30 lety, ale tehdy jsme se také měli lépe než před 30 lety a ono se to stále opakuje. Rok 1930 byl lepší než 1900, rok 1960 než 1930, rok 1990 než 1960. Jsme stále na třetině úspěšnosti proti Rakousku a Německu, jen státní dluh máme 100x větší o obecních nemluvě. A lidé ztratili naději. Před 30 lety chtěli svobodné volby, dnes je mají a pohrdají jimi.
    Lidi se o své práci bojí mluvit, leckde o mlčenlivosti podepsali papír nebo jim to přikazuje pracovní smlouva.
    Takže *

    To se mi líbí

    • Minorita napsal:

      Jen si dovolím strejdo malou poznámku k Vašemu komentáři. Možná toho tolik z minula asi nepamatuji, ale tolik, a tak „zarytých“ , tvrdých ideologů tehdy mezi běžným lidem zdaleka nebylo – nota bene, aby tím otravovali vzduch kdekoli a kdykoli …
      Tehdy zkusit agitovat a žvanit tak, jak se dnes běžně děje dokonce i v hospodách, tak dostanete buď dobře mířenou plus vyhazov od stolu, z hospody, nebo si s dotyčným, dotyčnými nikdo k jednomu stolu už nesedl …
      Na politické kecy byly schůze, atd., což dnešním fanatikům evidentně nestačí.
      Navíc – a to je dost podstatné, tehdy tzv.politici všech úrovní , včetně médií nešířili, nepěstovali, takové kvantum doslova a do písmene Nenávisti, nefalšované ideologické nenávisti, likvidační nenávisti, inkviziční nenávisti, která se paradoxně s rostoucí „vzdáleností“ od plyše zvětšuje.
      Neustále oni dnešní „homo politicus“ objevují nové „dna“ , viz např.to, co provází oslavy, či připomenutí konce jednoho strašného válečného konfliktu.
      Tedy, dnešní „homo politicus“, nebo-li To – ano, správně, slovo TO sedí, jde o téměř nepřátelskou entitu viz slavný film 😁 – a ještě lépe sedí paralela s dílem Věc – je v nebývale hojném počtu arogantní, minimálně slovně agresivní , bezskrupulózní, prospěchářský zmetek v dobře padnoucím outfitu, tedy navrch huj, vespod fuj. A společnost je produkuje jak na běžícím pásu , aneb moudří nejsou, a hajzly jako kdyby shazovali…
      Tedy nekladl bych tak módně rovnítko mezi ty dnešní a minulé … A neplivejme na vlastní minulost …

      Liked by 1 osoba

      • NavajaMM napsal:

        Presne. Jeden detail zo života. Bol som v polovici 80-tych na vojne v Plzni. Keď sa oslavovalo oslobodenie ČSR, nikto si nedovolil nespomenúť Američanov. V Plzni ľudia viac pozerali nemeckú TV ako našu. Keď sme boli na pive, sedávali okolo chlapi s nášivkami amerických divízií, ktoré stáli proti nám na nemeckej strane hranice. Nás pripravovali na boj proti nim, ale nikdy nebolo okolo nás toľko nenávisti, ako dnes šíri mainstreamová propaganda.

        To se mi líbí

        • brtnikvbrlohu napsal:

          Míra nenávisti ve přímo úměrná míře strachu.

          Liked by 1 osoba

          • Minorita napsal:

            I ne , brtníkuvbrlohu, spíše jsou si jistí ukotvením systému… Strach nemají , naopak vědí, že mohou dát beztrestně průchod téměř čemukoli …
            A není třeba je pečlivě sledovat – duní sami … Jedna nukleárně bombarduje Moskvu, další tvrdí, že jsme byli v r.1945 de takto SSSR okupováni, a ÚS to podškrtne slavným „hotelovým nálezem“ …

            To se mi líbí

            • brtnikvbrlohu napsal:

              Podvědomí je stejná sviňa jako projekce.

              To se mi líbí

              • Minorita napsal:

                😉 Ne, že bych v normálním, běžném případě nesouhlasil, pane brtníkuvbrlohu, ovšem zdá se mi, že jim jsou přisuzovány „dovednosti“, vlastnosti, jimiž díky té výše zmíněné „jistotě“ v momentě své politické aktivity prostě nedisponují, minimálně velkou částí z nich… Vycházíme, respektive v této debatě vycházíme, vycházíte z našeho pojetí svědomí, morálky, schopností jejího uvědomění si, jejího rozsahu intenzitě, s jakou ovlivňuje rozhodování.
                Dnešní pomazaní, dnešní generace si tolik život nekomplikuje, a ony signály z podvědomí se objeví v momentě ohrožení stávající pozice ve stávající době stávajícími prostředky, způsoby ve Stávajícím Systému.
                A stávající systém je Jistota brtníkuvbrlohu, stejně jako pozice „svědomí“ v jeho žebříčku…
                Nebo snad v teple domácí kuchyně podvědomě myslíte na to, že můžete být ugrilován místo potraviny , a díky tomuto pocitu se přípravujete na toto „nebezpečí“ ?
                Nic ve zlém, jen jsem chtěl poukázat na „druhovou rozdílnost“ …

                To se mi líbí

              • brtnikvbrlohu napsal:

                A racionalizace je ještě větší sviňa

                To se mi líbí

        • Minorita napsal:

          Přesně tak Navajo 👏👍, přesně na komoru … Správně jste popsal tehdejší realitu, která byla náhony vzdálená dnes neustále omílaným lžím. Že lžou degeneráti alá Farský a spol., je dnes už kolorit, co mne však děsí, je faktický souhlas , ztotožnění veřejnosti s těmi výblitky, popření vlastní paměti, zkušeností, naprosto často šokující popření sama sebe…
          Mne dnes už irituje, kolik „partyzánů a pronásledovaných“ v minulém režimu najednou je, a kolik že osob trpělo …
          Né politická smečka, ale volič, občan, obyvatel je tím, kdo nejen kvůli prospěchu, lenosti, pohodlnosti, podlosti, srabáctví či salámismu ony nechutnosti vypouštěné politickými, mediálními a tzv.uměleckými z..y doslova podepisuje, a podporuje jejich tvorbu.
          Opakuji, smečka kolaborantů a deprivantů je známá, ale popravdě hlavním viníkem, a ve finále aktérem je veřejnost, volič, obyvatelé – neb platí, že lidé mají pouze to, co chtějí …
          Volič by měl být přestán hýčkán – jakoupak obětí jsou fandové milionu chvílemi, a podrobných zvratků, jakoupak obětí jsou konzumenti , obhájci a šiřitelé současné agresivní demagogie, jakoupak obětí jsou účeloví lháři a popírači vlastní minulosti ???
          Nezaslouží slušné zacházení …
          Je mi smutno z mnoha věcí, a nejvíc právě z lidí …

          Liked by 1 osoba

  2. Joda napsal:

    M.T.
    Včera jsem se v TV díval na skvělý film „Lupiči paní domácí“. Při reklamních přestávkách jsem přepínal na ČT24, kde dávali debatu šesti kandidátů na předsedu Evropské komise.
    Tolik blábolů pohromadě jsem již dlouho neslyšel. Některé výroky :
    „Dekarbonizace dopravy“
    „EU musí do roku 2050 zcela odbourat produkci CO2“
    „Musíme změnit nelegální migraci na legální“
    „Volte takové kandidáty, aby budoucí složení evropského parlamentu bylo genderově vyvážené“
    „Nejdůležitějším budoucím úkolem pro EU je ekologie“
    „EU musí mít jednotnou zahraniční politiku, názor p. Zahradila, že zahraniční politika má být v gesci jednotlivých národních států je nesprávný“
    Nejvíce v tom zářila členka frakce zelených. Kromě toho, že měla stále takový nadšený projev a výraz ve tváři, jaký známe od mladých svazáků v budovatelských filmech z padesátých let, ještě z ní padaly ty největší perly.
    Kupodivu relativně nejrozumněji mluvil Zahradil. Ovšem kvůli němu ODS volit nebudu.

    To se mi líbí

    • oh napsal:

      S tvrzením „Nejdůležitějším budoucím úkolem pro EU je ekologie“ by se dalo i souhlasit. Jen by to chtělo svěřit ekologům a nepouštět k tomu „ekologické“ aktivisty a stranu zelených diletantů.
      A také nějak vysvětlit poslancům bruselského schvalovacího razítka na nápady €komisařů, vystupujícího pod krycím jménem Evropský parlament, že technický rozvoj ani fyzikální zákony nelze zařídit většinovým hlasováním. To by IMHO byla docela „fuška“. 😦

      To se mi líbí

      • Bavor V. napsal:

        Tam je jediná šance, ale musela by ji využít celá Evropa. Pustit do EP Orbána, Salviniho, Le Penovou, Wilderse, AfD z Německa, Farage a podobné. Tady by se připojila i Charanzová. S Davidem je to horší. Slyšel jsem část jeho rozhovoru na DVTV a i když si odmyslím Veselovského manipulační otázky, tak David dost nevěděl o čem je řeč.

        To se mi líbí

  3. Jethro napsal:

    Děkuji.

    To se mi líbí

  4. NavajaMM napsal:

    Pekne!

    To se mi líbí

  5. Cech napsal:

    Možná se mýlím ale pokud jsem zaslechl jméno semilského starosty zvoleného v Praze a souputníka Martina Jahna asi stejně jako Poche a Petříček, tak jsem se pokusil o popis současného řízení nejen české společnosti.
    Autor zde představil řízení společnosti jednou stranou, která ztratila seberefleksi a jaksi mylně se domnívala, že když činí dobro, odstraňuje chudobu, zabezpečuje základní potřeby pro všechny své členy, umožňuje reálný inteligenční růst společnosti jako celku, tak je tímto nedotknutelná a společnost ji bude dále jen bezpečně modifikovat. Tak nějak bylo implementováno pojetí reálného socializmu neboli : „závazné planované hospodarstvi zkolektivizovaných vyrobních prostředků“.
    Řízení takto organizované společnosti, je z hlediska manipulačních pustupů proti občanovi sice velmi jednoduché ale z dnešního pohledu téměř nemožné, protože lidé se svobodně pohybují, shromažďují a více jak z 40% kecají do státní správy. Mediální ,lépe řečeno cílené manipulační řízení vládnoucí elitou, je značně obtížné (vládnoucí elita se přeci jen mění a není pevně svázána s majetkem) a není možné tak jednoduše vyloučit občana z rozhodovacích procesů. Není možné definovat účast na řízení jako povinnost zodpovědného člověka a byť jen zmínit se o tom, že běžný občan za reálného socializmu takto zodpivědný není. Prostě nepředstavitelné a nemyslitelné ! Ten popis je mnohem složitější ale to by chtělo celý článek, tak jen takto ve zkratce.
    V současnosti tedy v pojetí nynější demokracie, je společnost řízena nadnárodní stabilizovanou vládnoucí elitou pevně svázanou s majetkem. Vládnoucí elita již muže používat jí vytvořené fikce, že je obdařena jakýmisi nadschopnostmi a specielními znalostmi, které ji umožňují obcházet „nekompetentního občana“ (voliče), definovaného jako primární vadu své demokracie. Takto jednoduše a celkem bez skurpulí to představila TOP 09 + STAN (je to v podstatě jedna strana která se dle potřeb flexibilně modifikuje). No a jedním z dělníků takto definovaného manipulačního postupu je pan poslanec PSP ČR Mgr. Jan Farský, nebo třeba již odkvétající bývalý předseda Mgr. Petr Gazdík. Současné manipulační řízení společnosti se již vyvinulo do té podoby, že je schopné nejen řídit (Farský,Gazdík aj., aj..) ale i korigovat chování nepohodlných a tedy nezodpovědnými občany špatně zvolených zástupců. Zde je možné se podívat na naše vládnoucí elitě sloužící uskupení milion chvilek pro demokracii a na Slovensku např. Progresívne Slovensko.
    Tož je to opravdu na delší povídání ale to podstatné je :
    Chci li se v současnosti svobodně rozhodovat, tak musím umět nejen chápat ale i čelit masmediálně manipulačním postupům, které jsou mnohonásobně složitější než ona jednoduchá a prostá propaganda za socializmu.

    To se mi líbí

  6. Lex napsal:

    Klidně bych článek pana Jírovce podepsal. Jenom jeden falešný tón mi tam kazí ten „akord“.
    Jírovec píše – „Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že ta místa spojují dvě věci.
    I ti největší odpůrci komunistů, které jsem kdy potkal, viděli, že zmizela chudoba. ….“.
    Říkám – OK! Te nelze nepodepsat. Ano, ve společnosti zrozené u nás po „druhé světové“ ZMIZELA CHUDOBA. Nebylo bohatých – milionářů tím spíše miliardářů, kteří by ke svým majetkům přišli například tak (jako ti současní) rozkradením toho, co vybudovaly a nastřádaly předchozí generace – a lidem se po těch zlodějnou zrozených milionářích a miliardářích nestýskalo, ale především nebylo chudých. Ono, svým způsobem jsme zprvu byli materiálně docela chudými všichni, ale jak se rozvíjela společnost, rostl i „konzum“ naprosté většiny, absolutní většiny občanů – tj. na prvním místě těch, kteří si svůj chléb vezdejší obstarávali prací, tou prací matkou pokroku. Té „matky pokroku“ bylo všude dostatek pro každého, kdo chtěl. A ti, komu ta práce smrděla, se holt tak úplně dobře neměl. Neumíral hladem, to společnost nedovolila, ale žil způsobem, o jaký se sám zasloužil.

    A teď přichází ten „falešný tón“, když Jírovec píše, přesněji cituje Ludvíka Vaculíka z roku 1967 – „….naše země nevyřešila za dvacet let žádný lidský problém.“.
    Všimli jste si toho taky, jakou HOVADINU to ten Vaculík řekl?
    Chudoba podle Vaculíka není „lidský problém“?
    Ve světle možná „hlavní niti“, která se vine článkem Jírovce, se zdá být snad na místě říci, že dokonce hlavní /jakkoliv chápu, že to nikdy nebyl „problém“ vlastní Ludvíku Vaculíkovi samému/.
    Tož tak s Vaculíkem.
    Jeho zpívání v partě „kavárníků“ pro Schwarzenberga už bylo poslední tečkou.

    To se mi líbí

    • NavajaMM napsal:

      Priateľu Lexi, áno, tiež som si to všimol. Ale nemal som pocit, že autor sa stotožňuje s Vaculíkom, veď píše, že má dnes s chudobou skúsenosti z prvej ruky a tie boli za socializmu nedosiahnuteľné. Skôr som to chápal tak, že v 68 sme Vaculíkovi tlieskali, ale dnešná spoločnosť nie je v ničom úspešnejšia ako vtedajšia, takže Vaculík by to mohol smelo povedať aj dnes. A mohol by dodať, že sme naopak, pár nových ľudských mega problémov vyrobili.

      Liked by 1 osoba

      • Lex napsal:

        Příteli,
        naprosto jsem ve svém komentu nepřipsal odpovědnost za ten Vaculíkův nonsenc Jírovcovi.
        Nicméně to nevidím úplně stejně, jako Vy. když Jírovec píše – cituji – „Komunista Ludvík Vaculík v roce 1967 řekl na Sjezdu spisovatelů, že naše země nevyřešila za dvacet let žádný lidský problém.
        Stejný „úspěch“ lze připsat i posledním třiceti letům: Blbost zůstala nedotčena a pro mnohé se vrátila bída.“.
        Jinými slovy, je to naopak tak, že Jírovec se s Vaculíkovým výrokem /možná jen „mimochodem“/ přímo ztotožňuje a posledních třicet let staví na jeho roveň.
        Což nemohu akceptovat.
        Kdyby tomu bylo tak, jak se to snažíte vysvětlit Vy, byl by se Jírovec od tehdejšího výroku Vaculíka alespoň mírně „odtáhl“, ohradil se proti němu. Protože tak vyznívá jeho předchozí text.
        Ale neohradil se, naopak akceptoval ho.

        Tím se nechci nijak dotknout pana Jírovce, skutečně může jít jen o neobratně poskládaný text. Žel, význam těch posledních čtyř řádků, jak jsou napsány, je nezpochybnitelný.

        L.
        PS
        Vaculíkovi jsem netleskal ani v ´68 /bylo mi 22/ a byť jsem 2000 slov nerozuměl tolik, jako mnohem později, cítil jsem, že to není „to pravé ořechové“. Že to není to, co by skutečně odpovídalo tehdejším vnitřním podmínkám , zvláště v kontextu těch mezinárodních. Básnické „svědomí národa“ se ne vždy potkává s rozumem.
        Ze srdce doporučuji si ten text znovu přečíst v „dnešní situaci“. Pánečku, to byly „starosti“! – https://radiozurnal.rozhlas.cz/dva-tisice-slov-prectete-si-dokument-ktery-komuniste-povazovali-za-pokus-o-7232081

        To se mi líbí

    • Cech napsal:

      Bezdebaty, chudoba byl, je a pokud nezmizí, tak vždy bude problém.

      To se mi líbí

    • Minorita napsal:

      Ach ano Lexi, onen hrůzný festival , přehlídka „poníženého“ rektálního alpinismu členů tzv.PEN clubu 😁👏 … Dodnes Děsivé … 😱

      To se mi líbí

  7. Jiří Jírovec napsal:

    Lexi,
    ten Vaculík tam je jako kontrast s poslední větou, kterou jsem měl formulovat obratněji. S Vaculíkem jsem se neztotožňoval ani když byl komunista ani když ho vyhodili. Byl jsem pozván na výroční schůzi Unie českých spisovatelů jako jeden ze tří řečníků. Neustále zjišťuji, že je těžké vracet se zpátky v klimatu prznění naší historie. Najednou tu předcházející dobu vidím daleko positivněji než kdykoli dřív. A to i pod odloupnutí lítosti, že už nejsem mladý, jako tenkrát.

    To se mi líbí

    • Lex napsal:

      Pane Jírovče,
      rozumím a souhlasím. Není mnoho psavců, kteří dokáží „přiznat chybu“. Jak jsem napsal, celý článek bych jinak podepsal, jen ten jeden falešný tón mi „tahal uši“ v akordu. Protože obsahu toho článku jsem rozuměl bez nejmenších pochybností, už i proto, že jsem to niterně prožíval podobně, jen místo emigrace jsem si užíval „kádrového hrbu“ zrovna za ten ´68 – nic likvidačního, jen „kádrový strop“ na základní výkonné pozici. I tak frustrující.
      A pokud tedy jde o ten článek jako celek – docela by mě zajímalo, jaký měl ohlas, protože jsem si uvědomil, že nejde o „článek“, ale zveřejnění „referátu“ na konferenci, jak už říká samotný název. Možná i tam lze trochu hledat malinký kousek důvodu formulace těch posledních vět.

      Dáte něco „navrch“ z obsahu, průběhu a vyznění té konference?
      :

      To se mi líbí

  8. Rosťa napsal:

    Všude je chleba o dvou kůrkách a vždy je něco za něco. Prožil jsem větší díl svého života v socíku a hrozně se bavím tím, jak mě ideologové, čerstvě vylezlí ze školy poučují, jak komanči žrali děti. Ano, byli mezi nimi pitomci, ale od úrovně náměstek to byli poměrně chytří lidé a v drtivé většině jsem s nimi vycházel v dobrém. Mezi čtyřma očima dokonce přátelsky, přestože můj kádrový profil díky předkům nebyl úplně bez kazu. Když jsem dodatečně doháněl vzdělání ( ne proto, že by mně před tím komanči bránili, ale že jsem byl líný jak veš ), tak jsem i studijní úlevy dostal. Takže já je nemiluji, ale ani nezatracuji. A když tak porovnám posun od roku 60 do roku 90, s těmi třiceti lety po Velké Listopadové Kapitalistické Revoluci, tak mám jasno.
    Sekta sv. Havla z Hrádečku ovládla media, školy a především politiku. Jsou zaháčkovaní téměř všude a jejich agresivita je větší, než bývali ti nejotravnější komanči. Asi se bojí a já se jim ani nedivím.

    To se mi líbí

  9. Miluše napsal:

    Zametá se ještě 30 let po sametu. Příkladem šlo město, pořádající autorskou soutěž známou jako Seifertovy Kralupy. Člen poroty, Karel Sýs, dostal v červenci 2018 od pořadatele tento dopis

    „Mnohokrát děkuji za skvělou práci při vyhodnocení letošní autorské soutěže. Naše účetní vám pošle odměnu za vykonanou práci. Mám nemilou povinnost poprosit vás o vaši neúčast na sobotním slavnostním vyhlášení vítězů autorské soutěže. Tento krok vedení města je podmíněn kauzou, která nyní kolem vás probíhá. Děkuji.“

    Je těžké si představit, jak se asi cítil pisatel, když mu někdo přikázal: Napiš mu, ať nechodí, ale aby to bylo COOLantně. Ach jo!

    To se mi líbí

Komentáře nejsou povoleny.