OMYLY A NEBEZPEČÍ POZEMKOVÉ REFORMY

JOSEF PEKAŘ
III. VYDÁNÍ
»VESMÍR« NAKLADATELSKÁ a vydavatelská společnost s r.o. v PRAZE 1923

V .

Nebezpečí, jež »reforma« chystá šlechtictví české krajiny a jejím památkám umělecko-historickým . — Otázka panských archivů. — Důležitost otázky břemen patronátních. — Pozemková reforma ze stanoviska národněpolitického. — Nebezpečí, že i tu budou ztráty větší než zisky. — Chvála rozumné střídmosti v politice. — Osobní zpovědi a rozdíly situace dnes a před čtyřmi léty.

Původci našich novotných zákonů agrárních nepomyslili nebo nedomyslili konečně nebezpečí, jež z díla jejich vzejde v oboru kulturním. Suď si každý jakkoli podle svého zásadního stanoviska o problému šlechty a feudální ústavy v minulosti (historik ví, že tyto útvary byly v daných poměrech nutnou fásí vývojovou ) — tolik přizná zajisté, že aristokracie, již minulá století postavila jako privilegovanou panující vrstvu nad národem, vtiskla v podobu země mnohonásob stopu svého šlechtictví. Míním šlechtictví v nejlepším slova smyslu: dílem jeho jsou nejen staré gotické hrady středověké na temenech skal nebo mohutné ruiny jejich, nejen honosné stavby zámků panských nebo šlechtických paláců městských, nejen umělecké sbírky v nich nahromaděné, nejen panské archivy s minulostí v některých případech čtyři až pět století zachycující, nejen nákladné stavby kostelní, statue a sochy šlechtou vyzdvižené, ale stopy toho šlechtictví vidíme hojně i v tváři krajinné přírody: jsou to staleté parky u panských sídel, jsou to staré aleje ovocných a okrasných stromů na mnohých velkostatcích , jsou to někde pravé parky přírodní, v něž proměnila kraj dřív všední a nevábný kulturní péče celých generací. Nuže to vše, všechno to bohatství, jež hromadily věky a jímž chlubiti se mohou jen staré země kulturní, nejcennější odkaz, jenž z doby panského nadpráví dostal se v dědictví demokracii našich dob, je pozemkovou reformou, jak ji naše zákony projektují, vážně ohroženo.

Budou-li zákony o t. zv. pozemkové reformě v duchu a textu svém vskutku provedeny, bude velká část našich šlechtických i nešlechtických velkostatkářů ochuzena tak , že jí nebude možno nésti zvýšené náklady na opravy velikých zámků, na udržování zvlášť cenných parků nebo nésti ztráty spojené s láskyplným šetřením drahých porostů krajinných a lesních. A i ti z nich, kteří boháči zůstanou, i když jim nechá Pozemkový úřad jen dva dvory s kouskem lesa (tak aby vše dohromady vydalo nejvýše 500 ha), ztratí zájem o své opravdu »nadbytečné« zámky a hrady , s jejichž výšin by musili shlížeti na lesy a lány, které patřily jim a jejich dědům a které dnes jsou v rukou cizích, nebo odkud by mohli nejednou pozorovati s bolestí, kterak noví vlastníci hospodaří nerozumně nebo primitivně tam , kde dřív pán vyvlastněný hospodařil vzorně (připusťme, že by to výminkou bylo někde i naopak). Roztrpčeni a uraženi budou v nejednom případě hledati nový domov v cizině, kde budou utráceti renty, jež jim bude republika platiti za vykoupené statky — a starost o jejich zámky, parky a staré naše hrady připadne v nejpříznivějším případě v té neb oné formě státu nebo jiným veřejným a soukromým svazům. Že by to finančně znamenalo nové velké břemeno a zveličilo hospodářská passiva pozemkové reformy, je na jevě. Ale nasnadě je i pochybnost, zda by péče veřejná, pokud jde o tyto hodnoty , dovedla nahraditi lásku a pietu, kterou vlastník pravidlem choval k rodinnému odkazu předků, a zda by nepostrádala některých předností, které v tomto směru zabezpečuje šlechtici duch tradice a konservatismu .

A osud uměleckých památek, jimiž je naplněn nejeden zámek šlechtický?

Bojím se, že v mnohých případech, odprodávány z nouze, dostanou se do rukou nepovolaných nebo zašantročeny budou i za hranice. Zákon snaží se sice čeliti tomuto nebezpečí, a třeba přiznati, že i Pozemkový úřad, především pod energickým vlivem ministerstva školství, pečuje o to rozličně, aby umělecké a přírodní krásy byly chráněny i na velkostatku rozparcelovaném . Ale skutečné a trvalé zachování podmínek v tom směru novým parcelovým nebo »zbytkovým« držitelům nadiktovaných, bojím se, že v praxi vynutiti nelze. Dopustiti, aby skupiny nebo aleje starých dubů zůstaly nedotčeny sekerou, dokud nezhynou marasmem, může jen vlastník-boháč nebo kavalír.

A poručte si stokrát, že několik cenných stromů, jež dostal malý nabyvatel v díl svůj se svou parcelou, nesmí býti poraženo, poznáte, že pod tou či onou záminkou nový pán stromy přece odstraní a zpeněží. Neboť četník u nich stále státi nemůže. Krátce: reformou tak, jak je zamýšlena, utrpí velké škody krása a šlechtictví české krajiny a ohroženy budou její památky historické a umělecké.

Také v otázce zámeckých archivů jsou ustanovení našich zákonů vyvlastňovacích tak kusá a neurčitá, že nelze se ubrániti obavy, že jimi budou zhoršeny podmínky historického studia našeho. V celku jest zřejmo, že zákonodárce měl na mysli, že v tom případě, převezme-li Pozemkový úřad statek celý, převezme bez náhrady archiv patrimoniální a registraturu hospodářské správy, kdežto archiv rodinný má zůstati velkostatkáři. Pokud jsem zvěděl soukromě, jen nedopatřením při textování dostalo se do zákona ustanovení, že písemnosti rodinné zůstanou v držení — místo přesného: vlastnictví — dosavadního pána. Zákon omezil ovšem ustanovení to podmínkou, že »držitel« musí umožniti odborné veřejnosti studium historicky významných rodinných písemností. To vše tedy týká se jen eventuality, převezme-li se statek celý (»ať po částech, nebo najednou« , praví paragraf), ale o většině případů, s nimiž je počítati, že totiž úřad převezme definitivně jen část statku, není ustanovení žádného. A přitom při všem zapomnělo se, že máme několik dobře spořádaných a odborně vedených archivů šlechtických (na př. v Čechách Třeboň a Jindřichův Hradec; oba archivy mimochodem řečeno, náležejí k nejdůležitějším mimopražským archivům našich zemí), náhodou většinou na panstvích, jež mají býti (a přece nebudou) převzata v celku — a že by bylo neštěstím, roztrhnouti tyto od staletí organicky vyrostlé archivy tak, jak chce zákon, totiž ponechat věci rodinné (i ten pojem je ovšem mnohoznačný) vlastníku v držení a vzít mu věci ostatní.

Historikové vyslovili se nedávno ve zvláštní anketě jednomyslně pro zachování archivů v Jindřichově Hradci a v Třeboni v dosavadním celku a v dosavadní správě — otázka je, bude-li moci nebo bude-li chtíti vlastník o své hlavní rodinné panství připravený, vésti nadále velký náklad na tyto ústavy, náklad, jímž přispíval přece také k potřebě obecnosti. I tu hlásí se alternativa: buď převezme takové archivy stát a zatíží se novým značným nákladem a to i s nebezpečím, že archiv bude zbaven rodinných, tedy historicky důležitých částí, nebo se ponechá vlastníku dvůr nebo revír na vydržování jeho, ale tu bude v daných případech zase překážkou § 11. záborového zákona, jenž diktuje, jak víme, že víc než 500 ha ze záboru propustit nelze.

Či má zábor některých statků trvati na věky? Jinak by bylo pokrokem, kdyby byl zákon pamatoval na to, aby vlastnici bývalých feudálních dominií a statků byli donuceni staré patrimoniální archivy, na nichž nemají osobního zájmu, vydati zvolené proto zemské centrále archivní; archivy ty, zvlášť důležité pro dějiny našeho venkova v létech 1750—1850, jsou často velmi nedbale opatřeny a potřebují již dávno záchranné ruky, jež by je hrozící zkáze vyrvala.

Nejpodivnější je, že zákony o pozemkové reformě pominuly úplně mlčením, jak si představují řešení otázky patronátní. Že je zastaralý poměr patronátní pro velkostatkáře pravidlem břemenem , je známo; suma těchto ročních břemen vydá dnes při cenách poválečných na území celé republiky jistě položku ohromnou. Jde zajisté o důstojné udržování tisíců kostelů, v tom i kostelů, jež zákonem o prodeji parcel dlouhodobým pachtýřům byly nerozvážně zkráceny v svém jmění, nebo jde o obročí znehodnocená válečnými půjčkami. Kterak bude postaráno, aby naše stavby kostelní a umělecké památky jejich, aby chrámy, z nichž nejeden je zdobou kraje a k nimž ve zvýšené míře obrací se zájem historický nebo historicko-umělecký byly zachovány budoucnosti? Budou se o ně starati domkářské a chalupnické malopodniky, v něž má kvetoucí velkostatek býti rozdělen? Zákon o tom mlčí, neboť on, nejsa nikterak vázán zásadou »noblesse oblige«, se rozhodl převzíti za skrovnou náhradu od vlastníka statek jeho, ale zároveň nepřevzíti mravní, kulturní a jiná čestná břemena jeho. A takových břemen je na našem velkostatku mnohem více než tuší veřejnost. Převezme patronátní práva Pozemkový úřad sám a vydá ročně několik desítek (či set? ) milionů, jež to bude státi? V povaze zákonů o reformě by to vlastně bylo, proto že podle nich má státi se posledním nabyvatelem velkostatků Pozemkový úřad , resp. stát. A bude-li se stát vzpírat, jsou důsledky snad ještě nepříjemnější: břímě by asi musili na se vzíti farníci, t. j. odnesli by to především sedláci.

Pravděpodobno je, že tu konec konců bude účet musit zaplatiti zase stát, zase republika. Čtenář nechť přičte si laskavě tuto položku spolu s rubrikou : udržování starých zámků šlechtických, k bilanci ztrát, kterou jsem pro pozemkovou reformu sestavil v kapitole předchozí.

*    *

*

Výčet ztrát, pohrom a nebezpečí, jež vyplynou z naší pozemkové reformy, podává vlastně netoliko kapitola předchozí, nýbrž i všechny kapitoly jí předcházející. Předpokládané veliké aktivum, t. j. náprava sociální a hospodářské výstavby republiky, promění se při pozornějším studiu v passivum , event. se ukáže, že vše, co by v tom směru bylo prospěšno a žádoucno, lze

uskutečnit cestou prostší a kratší a bez nebezpečí katastrofy. Je-li situace vskutku taková, potom by bylo přímo nepochopitelné, že by zákony o pozemkové reformě tak, jak je známe, mohly dojiti souhlasu všech českých stran politických, kdyby se nepočítalo s velikým aktivem jiným — ziskem po stránce národní nebo národně-politické. Poměr politických stran našich k této naději je ovšem rozličný: u jedněch není vůbec v popředí zájmu, u jiných je opravdová jen z části, z části maskuje úmysly povahy velmi materielní, ale u některých , jak se zdá, byla důvodem, jehož váha zatlačila do pozadí všechny jiné pochybnosti a obavy, »reformou« vzbuzované. Řeknu i v této velké otázce otevřeně své mínění. Nevěřím předně, že by mohlo býti národním ziskem něco, co ohrožuje hospodářskou prosperitu státu našeho státu — konsolidace politická i hospodářský blahobyt tohoto státu je nejvyšším naším zájmem národním . Nevěřím dále, že bychom prospěli naší věci národní, zmocníme-li se cestou jakkoli maskovaného úchvatu nebo násilí hospodářských statků, jež jsou dosud v rukou národního protivníka.

Jsem nacionál věřící a opravdový, ale zároveň z těch, kteří jsou přesvědčeni, že násilí a křivd a jsou nejnevhodnější zbraně národního zápasu a to zejména dnes, po velké válce, ve které jsme dobyli samostatnosti pod heslem Čechovy »Modlitby«: »Buď tam, ó Pane, kde proti křivdě právo svaté stane!«, pod heslem, v němž starý náš národní program, program Palackého a Riegra, octl se v souzvuku s osvobozovacím programem velkých demokracií západních. Postup násilný znemožní nejen vnitřní konsolidaci státu, ale odcizí nám mocné přátele nebo zmenší (a již vskutku zmenšuje) sympatie ve státech, na jejichž dobré vůli nám vysoce záleží. Nevěřím dále, že by methody hospodářsky tak hazardní bylo vůbec třeba , abychom cíle svého, t. j. státi se pány na půdě své, dosáhli. Zdá se mi, že český člověk neuvědomuje si stále sdostatek, co to znamená, že máme svůj stát, moderní stát s jeho ohromnou mocí hospodářskou a finanční, zdá se mi, že je stále pronásledován představou své malosti a slabosti a že proto volá po zásahu, jenž, jak se domnívá, najednou mu musí dáti, co by člověk prozíravý a politik opravdový rozhodl se získati znenáhla, cestou nebudící námitek mravních, šetrností, přičiněním a prací. Můj nacionalismus touží po češství tak sebevědomém , které, vědomo si své síly, pohrdá prostředky lsti a úchvatu. Jsme národ vyšlý z malých vrstev, t. j. ještě mladý a svěží ve své snaze po vzrůstu, pracovitý, inteligentní — šli jsme nahoru a sílili ku podivu rychle kulturně i hospodářsky za podmínek politicky málo příznivých: tím spíše dosáhneme a poctivě dobudeme, majíce v rukou prostředky státní moci, dnes či zítra toho, nač máme právo. Kdyby pak stát zrušil latifundiové fideikomisy nebo zkrátil dědický nápad ve fideikomisech vůbec, vyhradil si předkupní právo na statky určité velikosti nebo občas zakoupil — za obecnou cenu — velkostatek, na němž mu zvlášť záleží, aby jej rozdělil ve velkostatky menší (vše spolu s postupem postrádatelné zemědělské půdy malému člověku nebo sedláku), zasloužil by se o cíle agrární reformy (národní cíle v to počítaje) plněji a jistě laciněji, než prostředkem naší t. zv. pozemkové »reformy«.

Konečně — vždyť to není velkostatek, ve kterém by bylo nám spatřovati hlavní národní nebezpečí. Byl to velký kapitál finanční a průmyslový, který cílevědomě stál proti nám — ale s tím jsme se kupodivu (zapomínajíce na tiché hrozby z počátku války) hladce vyrovnali, »socialisujíce« jej způsobem pro obě strany naprosto bezbolestným . Velkostatek v starých našich zemích rozpadal se na český, neutrální a německý — obě dvě skupiny prvé, tvořící velikou většinu všeho velkostatku, nejen že se nestavěly nepřátelsky proti nám , nýbrž nás naopak rozličně, třebas ovšem měrou nestejnou, podporovaly, přispívajíce například někdy svým nenápadným, rozvážným postupem k posílení české menšiny v pohraničí více, než několik menšinových pracovníků dohromady. Bylo by velkou nespravedlností toho neuznati a stavěti v popředí jen germanisační choutky jisté části velkostatkářů německých, zejména na Mora  a ve Slezsku. Zcela jiné jsou ovšem poměry na Slovensku — tam i průmysl i velkostatková půda patří skoro veskrze živlu cizímu. Ale ani tam a snad právě tam nesmíme voliti methody jiné, než je ta, již jsem výše naznačil. Chtíti však kvůli tomu, aby na Slovensku

zbylo maďarskému hraběti X nebo Y jen 250—500 ha vší půdy, aby v Čechách byla trestána a ochuzena stejným způsobem vdova po hr. Lützowovi, Šternberkové, Lobkovicové, Kinští,Kolovratové, Lažanští, Harrachové, Černínové nebo Schwarzenberkové, je politikou zoufalou.

Naše posice ve velkostatku byla až do války poměrně příznivá, neboť většina velkých rodů »neutrálních«, jak jsem pověděl, politicky nás podporovala, nebo se aspoň proti nám nestavěla; v malém a středním velkostatku allodním přibývalo občanských českých velkostatkářů. Pozemková reforma nejen že tento přirozený postup (jenž by, jak předpokládám, nebýti záboru, byl mnohem účinnějším než doposud) zarazila, ale ona nám namnoze odcizila velké rody dosud neutrální a tím situaci jenom zhoršila.

Náprava bude svízelná; cesta k ní může vésti jen opuštěním politiky, která vedla předpojaté a nenávistné tažení proti velkostatku vůbec.

* *

*

Rozdíl mezi stanoviskem, jejž mám za svou povinnost zastávati, a mezi programem československé pozemkové reformy z let 1919 až 1922 je krátce ten , že já navrhuji, aby se velkostatku vzalo kolem třetiny zemědělské půdy v starých českých zemích a kolem 40% na Slovensku (a aby latifundie byly rozděleny v menší velkostatky), kdežto naše zákony chtějí mu vzíti skoro 90% veškeré rozlohy (podle znění jejich by asi 2090 postiženým velkostatkářům v celé republice mělo zůstati nejvýše asi 0 6 mil. ha, čili bezmála 13% ze zabraných 47 mil. ha). Důvody pro a proti vyslovil jsem ve svých statích stručně sice, ale snad dosti úplně. Chci připojiti jen několik všeobecných vět. V politice vše záleží na míře, s jakou se myšlenka v poměru k silám, daným situací, vtěluje ve skutek. To platí i o politice revoluční, jak mnohonásob učí historie. I v revolucích zdaří se a stává se ziskem trvalým jen zasáhnutí takové, které je úměrno skutečnostem politickým, hospodářským atd., jinými slovy, které připravil vývoj dosavadní. Co stane se nad to , je škodlivé a zvrací se v opak ; společnost to odstůně podobně, jako dítě, které si přecpe žaludek. To srovnání laskavě odpusťte — ale věcně je případné.

Těch 90% půdy velkostatkářské republika ve zdraví stráviti nemůže, nýbrž odstůně je, a to těžce. Radím vám , spokojte se jen částí žaludku svému přiměřenou a nechte si nějaké sousto také pro příští revoluce. Snad po stu létech bude hospodářská a sociální situace taková, že bude možno pokračovati. Národové nežijí ze dne na den a jen děti chtějí míti všechno najednou .

A nebojte se ze šlechty naší žádného habsburského monarchismu ani monarchismu vůbec — politická moc šlechty jako privilegovaného stavu je zlomena definitivně, habsburské panství u nás je vyloučeno a ani monarchické nebezpečí nehrozí, bude-li republika štítem práva, zárukou pořádku a volného rozvoje všech společenských sil. Vzpomínám slov Kramářových v jeho svěžích » Přednáškách o zahraniční politice«, že tajemství Bismarkova úspěchu po Sadové a Sedanu bylo hlavně v jeho umění sebeovládání. Kéž bychom toto výborné poučení z dějin aplikovali i na své veliké, nenadálé vítězství! Pomocí jeho, jak jsem pevně přesvědčen , založili bychom svou republiku mnohem pevněji, než nedočkavými a nepředloženými zásahy tak ohromného dosahu, jako je pozemková reforma.

*   *

*

Ještě několik osobních slov. Odhodlal jsem se psáti tyto kapitoly, když jsem pročetl Hanušovu knihu o zásluhách české šlechty o kulturní i národní probuzení naše v době před 150—80 léty. Měl jsem za to, že někdo musí se ozvati, aby veřejnosti, matené nenávistnými výklady, byla poskytnuta příležitost slyšeti v zájmu spravedlivosti a pravdy vedle žalob také obrany , k nimž dějiny poměru šlechty a národa jistě oporu poskytují. Někteří míní, že jsem v tom šel daleko, že jsem upřílišoval, sveden Hanušovou knihou.

Snad mají pravdu — odhodlání napsati obranu svádí vždy k jisté jednostrannosti. Ale v podstatě trvám po opětné úvaze na tom , co jsem napsal a troufám si to obhájiti. Snažší byla má posice v otázce pozemkové reformy.

Od počátku tušil jsem v nesmírném rozpětí jejím nebezpečí pro naši budoucnost a tato obava rostla tím více, čím pilněji jsem sledoval články psané na obranu její i o nebezpečí jejím (z nich vzpomínám zejména Sternovy ankety v »Tribuně« 1921 s projevy odborníků jako prof. Pantoflíček, Nýdrle a j.) a čím více jsem hledal poučení u osob dobře informovaných o povaze a účincích jejích. I tu musela ovšem vyzníti práce má v obranu velkostatku, ale vedoucím motivem jejím je obrana mladého státu našeho, strach před ohrozením jeho šťastnější budoucnosti. Není pochyby, že by výklad odborníka z vysoké školy zemědělské nebo národohospodáře vůbec toto thema vyřešil mnohem dokonaleji a důkladněji, než pokus historika, jehož dost skrovné oprávnění, dáti se v úvahy tohoto druhu, opírá se jen o několik prací z našich dějin agrárních. Ale snad se i takového odborného doplnění event. opravení mých vývodů dočkáme. Vyznívá-li výklad můj nepřímo v stížnost na Národní shromáždění, v němž spolu o věci rozhodovalo několik národohospodářů, jimž laik historik nemůže se vyrovnati, jest třeba tuto nesrovnalost vysvětliti tím, že jiná byla situace r. 1919—1920 a jiná je dnes, kdy soudíme o otázce jasněji a střízlivěji, než v dobách popřevratové horečky a kdy skutečné provádění pozemkové »reformy« odhalilo nám teprv plněji všechna nebezpečí její. I já zajisté, jak jsem již výše pověděl, a jak posl. Vraný z mého posudku z jara 1919 citoval, nebyl jsem v otázce poměru šlechty k národu tehdy zcela téhož názoru, jako dnes (ač již tenkrát jsem bránil šlechty proti konfiskaci nemožné a nezasloužené). Není hanbou se k tomu přiznati; pošetilostí však je v poznaném omylu setrvati. Nepochybuji, že velká část poslanců změnila své názory na pozemkovou reformu během posledních čtyř let velmi podstatně a že by dnes zákonodárný podklad její již nenašel ve sněmovně potřebné většiny. Ještě je čas radikální novelisací zachrániti z díla to, co má opravdu reformní smysl hospodářský nebo sociální — čím dále bude Národní shromáždění korekturu takovou, korekturu buď jak buď neodvratnou, odkládat, tím bude pohroma větší a nenapravitelnější. Nejvíc, snad vše, tu záleží na rozhodnutí strany agrární.

Přispěly-li by tyto články k tomu, aby ve straně té vítězil směr přející rozsáhlé změně zákonů o pozemkové reformě, vykonaly by svůj cíl bezprostřední. Neboť články tyto nepsal nepřítel agrární strany, nýbrž někdo, kdo náleží selskému stavu nejen rodem, ale i srdcem .